„Vezměte si kus pergamenu a pište,“ přivítal ho... profesor Snape. Nejdřív mu diktoval několik názvů lektvarů. Pak čtyři velmi podrobné návody, včetně popisů přijatelných i nepřijatelných reakcí směsi v průběhu vaření, a rovněž včetně případné likvidace škod (což většinou dříve nebo později zahrnovalo formuli evanesco): každý návod chtěl mít napsaný na zvláštním archu. Pak si to všechno vyžádal k překontrolování. Pak chtěl, aby Neville podtrhal všechny části, kde šlo o původní správný postup (ne o nápravu škod), aby byl návod zřetelný. Pak to zkontroloval ještě jednou, načež nechal Nevilla jeden svitek přepsat, protože chlapec v textu podtrhl o dvě slova víc, než měl – to už si profesor položil pokažený pergamen na postel, opřel se o loket, ukazoval si prstem řádek po řádku a pomalu a pečlivě diktoval slovo od slova včetně „čárka, tečka, nový odstavec, začátek zvýraznění, konec zvýraznění“. Ke konci už sice únavou chraptěl, ale Neville i tak div že neslyšel za každým takovým pokynem nevyslovené „ty nepoučitelně pitomé děcko“. Kousal se do rtů a poctivě psal podle diktátu; tentokrát nad textem trochu přemýšlel. Ne že by rozuměl. Ne že by si myslel, že se od něj porozumění čeká. Snape... profesor Snape, musím být slušný, zkrátka ještě neudrží brk, to je všechno. Poslední kontrola. Po víc než dvou hodinách práce. Ještě něco? Profesor Snape beze slov natáhl ruku. Nechává se zvednout do sedu. „Přistrčte stůl, podejte mi můj inkoust a brk,“ požaduje. Bere brk do roztřesených prstů. Nejdřív podepíše seznam, pak vezme kompletní návody a pracně vpisuje na každý ze čtyř svitků pergamenu nahoru slovo Recipe a na konec textu formuli Vidi et meum esse confirmo. Severus Snape, magister potionum. Levá ruka, pevně zapřená o stůl, se občas roztřese, ale pravá vede brk hladce, bez zachvění: písmo je jasné a čitelné. Profesor odkládá brk, hotovo. „Položíte to vedle na stůl,“ poroučí. „Upozorníte mistra Janecia, že má mé výslovné svolení si ty recepty přečíst. Ujistíte se, že si je odnesli do laboratoře. Vyřídíte mistru Janeciovi, že si musí všechny zde uvedené lektvary osobně překontrolovat. Nikoli namátkou. Všechny lahvičky.“

„Ano, pane profesore.“ Neville latinské formuli nerozumí, přesto chápe, že jde o něco jako autorskou pečeť, a cítí se mimořádně poctěn. Že se směl podílet.

Snape se ušklíbne. „Můžete pokračovat ve vlastním studiu.“

Neville vrátil inkoust, brk i stolek na místo, pak sebral kupičku pergamenů, aby je odnesl do denní místnosti na stůl. Když se vrátil, profesor Snape spal.

Chlapec si protřepal bolavé zápěstí, přenesl svoje učebnice a poznámky z okna zpět na stolek a pokračoval ve vlastním studiu, jak mu bylo nařízeno.

Zhruba po dvaceti minutách si zase začal mumlat.

Zhruba při třetí otázce začal polohlasem nadávat. Merline, v tom je ale chaos! Zatracená zpackaná obrana! Zatracený nesrozumitelný Whitemoon! Zatracený tendenční Slinkhard! Zatracení nemožní profesoři Quirrell, Lockhart, Lupin... no, Lupin ne... ale ano, Lupin... Moody... vlastně ne Moody, ten Smrtijed co se za Moodyho vydával, jo, Crouch... Umbridgeová, ta ropucha, Snape... Snape? no dobře, Snape ne tak úplně, a Carrow, hajzl jeden.

No ale moment! Quirrell: mrtvý. Lockhart: u Munga. Lupin: sice se zpožděním, ale mrtvý. Zabitý včera v bitvě. Vlastně předevčírem... Crouch: políbený mozkomorem a touhle dobou už pravděpodobně taky mrtvý, protože tělo bez duše dlouho nevydrží; ostatně Moody: pro dobrou míru taky mrtvý, před necelým rokem sestřelený z koštěte v jiné bitvě. Teda aspoň jsem to tak slyšel... Umbridgeová: prý ječí, sotva zaslechne cokoli, co by mohlo připomínat kopyta. Ideální kandidátka na lůžko u Munga, pokud neskončí dřív v Azkabanu. Snape... Snape je prostě Snape. Ten si z toho přežívání nepřežitelného udělal asi sport. Carrow: chvíli pod imperiem, pak mrtvý. Zabitý v bitvě, náhodně mířenou kletbou: pod imperiem se špatně reaguje. No a když už jsme v tom, tak Voldemort, který tenkrát čouhal Quirrellovi z hlavy: taky mrtvý. Odrazila se proti němu zpět jeho vlastní smrtící kletba... Merline, to je ale blbá přehlídka.

Člověka to až nutí přemýšlet, jak se kdo z nich proti té černé magii v reálném životě ubránil.

„Odložte to na později a nechte mě laskavě odpočívat, Longbottome,“ zavrčel ze spánku profesor Snape.

Neville poctivě zmlkl a začal pracovat na otázkách, ve kterých byl chaos nejmenší.

Ne že by jich bylo zvlášť hodně. Ne že by mu to vydrželo zvlášť dlouho.

Když už neměl nic, u čeho si mohl být jistý, že nebude nadávat, vzal si svitek s tím pokaženým návodem na uklidňující lektvar a četl si ten. Ty všechny slepé uličky, to všechno, co se na tom dalo zkazit! A viděl: občas se jedna drobná chyba dala napravit, dvě chyby vedly ke katastrofě, ale někdy se člověk řetězem chyb dostal k něčemu, co bylo použitelné... ale bylo to něco úplně jiného, než to mělo původně být. Vzpomněl si na svoje pokusy v lektvarech a začal se pochechtávat. Tak proto býval profesor Snape tak neskutečně naštvaný! Protože stačilo pár chyb – a už se nedalo odhadnout, co se stane!

„Bavíte se dobře, Longbottome?“

„Jo, to teda... ano, pane, bavím.“

„Co shledáváte tak nesmírně zábavným?“

„Ehm... no... nebudete mi to věřit, pane, ale teď zrovna ty sedmikráskové kořínky.“

„Longbottome, vy mě dnes opravdu překvapujete. Domníval jsem se, že se učíte obranu.“

„Nojo... když vy jste nechtěl, abych nadával...“

Snape... vlastně profesor Snape, připomněl si Neville vlastní předsevzetí, si rezignovaně povzdechl. Trochu se protáhl a pokusil se si sednout. Neville mu přiskočil na pomoc.

Hýbal se o poznání samostatněji. Skoro dosáhl na skleničku s čajem.

„A já už jsem všechny nenadávací otázky vyčerpal, pane,“ zašeptal zkroušeně Neville.

Snape se pousmál. Nebo ušklíbl. „Žádám vás pouze, abyste se zdržel vulgarit a osobních urážek, Longbottome.“

„Nojo, když on je v tom takovej neskutečnej bor... když já tomu nerozumím.“

„Domnívám se, že jste chtěl vyjádřit, že se vaše podklady radikálně rozcházejí. Čemu konkrétně nerozumíte?“ ušklíbl se profesor velice pobaveně.

„Toho je hodně, ale nejhorší jsou Neprominutelné kletby, pane. Mně přijde, jako by to byly tendenční... názory... všechno, nejen Slinkhard. Jako by nechtěl nikdo říct, proč jsou neprominutelné zrovna tyhle tři? Vždyť, pane, zabít jde tolika způsoby a mučit taky a podrobit si vůli člověka taky... Čím je třeba mírnější obliviate proti imperiu? Není to skoro totéž, pane profesore?“

Profesor Snape si sedl pohodlněji. Dokonce si dal tu práci, aby se na Nevilla otočil. „Vidím, že zastáváte názor kolegy Slinkharda, pane Longbottome.“

„Ne! To, co tvrdí Slinkhard, je blbost na kvadrát!“

„Longbottome. Slušně.“

„Ne... nezastávám názor Slinkharda. Nechápu, proč jsou vyčleněné zrovna ty tři. Čím se liší? Trimble píše, že nejdou zblokovat. Ale, pane profesore, profesor Moody... chci říct Crouch... učil Harryho, jak neposlechnout pod imperiem. My oba dva víme... o lidech, kteří přežili... teda, přežili relativně ve zdraví... cruciatus. Nevím teda, jak se smrtící kletbou, ale chápete, jak to myslím?“

„Smrtící kletbě lze uhnout,“ řekl Snape téměř okamžitě. „Co říká Whitemoon?“ zeptal se pak po mírné pauze.

„Tam tomu nerozumím. Píše něco o magii oběti. Ale přece, obětuje ten, kdo něco chce, takže ten, kdo tu kletbu sesílá, rozumím tomu správně?“

Chvilka mlčení. „Ano, Whitemoon se odvážil formulovat nejpřesněji.“ Profesorův hlas je pořád mírně chraplavý, ale už daleko ovládanější než dopoledne.

„Jakto?“ vyhrkl Neville, a pak se zarazil. Skoro jako by se v duchu plácl přes pusu. „Mistr Janecius mi zakázal se vás ptát, promiňte...“

„Akademické otázky mi nevadí. Mohu tedy předpokládat, že rozumíte principu magie oběti, Longbottome?“

„Ano. Ale nechápu, jak to mám napasovat na Neprominutelné kletby.“

Profesor Snape znovu změnil polohu. Neville okamžitě vstal a bez říkání mu pomohl urovnat polštáře, aby se mu sedělo lépe. Nalil další čaj. Všiml si, že Snapeovi svítí sluníčko skoro přímo do tváře, a šel upravit závěs na okně.

„Znáte osobně někoho, kdo rád používá cruciatus. Bellatrix Lestrangeovou. Řekl bych, že si... velice dobře pamatujete její obličej, viďte.“ Profesorův hlas byl stejně jemný jako ruce mistra Janecia, když Nevillovi ošetřoval popálené temeno hlavy.

„Jo, Bellatrix umučila tátu a mámu.“ Neville se zarazil s rukou na žluté látce závěsu. Sevřel látku do pěsti, jako by ji chtěl rozdrtit. „Škoda že ji dostala Molly Weasleyová, hledal jsem ji v bitvě celou dobu. Chtěl jsem tu mrchu zabít sám. Promiňte, pane. Tu zatracenou zkurvenou svini. Omlouvám se.“

„Prosím. Nic jsem neslyšel,“ pokývl profesor Snape – a znělo to, jako když léčitel říkal To nic, to je v pořádku. „Vzpomeňte si, jestli má... tedy, měla ve tváři nějaké zvláštní rysy.“

Neville pustil závěs a otočil se znovu čelem ke svému profesorovi. „Jo, byla vrásčitá jako stařena,“ plival pomstychtivě, když si sedal zpátky do křesla. „Člověk by čekal, že když je někdo takový cvok jako Bellatrix, tak bude vypadat spíš mladě, ne? Řekl bych, že to bude těma lázněma v Azkabanu. Dobře jí tak. Kolik že jí bylo?“

„Jen o pár let víc než mně,“ přišla odpověď okamžitě. Následovalo kraťounké zamračení. „Buďte ujištěn, že za jejím vzhledem nestojí jen pobyt ve vězení, pane Longbottome. A nyní, prosím, uvažujte její rodinu.“

„Blackovi? Andromeda, Narcissa, Sirius...“

„Ne. Její děti.“

„Bellatrix přece neměla děti, pane.“

„Ano, to je přesně to, co mám na mysli. Vliv cruciatu. Oběť.“

„Chcete říct... že... když člověk používá cruciatus, tak je pak... vrásčitý a neplodný?“

„Přesně tak. Uvažujte dál. Imperius. Koho znáte, kdo rád používá tuto kletbu?“

„Malfoy starší.“ Neville se nadechoval k nějaké urážce, ale zarazil se. Na urážení Bellatrix Snape nereagoval, ale při vyslovení jména Malfoy nevypadal tak benevolentně. Neville se rychle zamyslel. „Je takový... slabý jakýsi, pane. Unavený, nebo co. Člověk by řekl, že si hraje na starého šlechtice, ale, promiňte, pane... babička mě nutila chodit do společnosti... oni takoví moc nejsou. To je póza.“

„Není. To je slabé srdce, pane Longbottome. Ach, ano, a artritická křeč v hůlkové ruce.“

„Imperius? Srdce?“

„Nedává to snad smysl?“ zeptal se ironicky profesor Snape a pobaveně zvedl obočí. „A vy se ještě divíte, že mám černou magii rád.“

Dávalo to perfektní smysl. Kdo rád mučí lidi, nemůže mít děti. Kdo rád nutí lidem svoji vůli, tomu pukne srdce. „A kdo používá smrtící kletbu, ten si rozštípne duši.“

„Rozštěpí. Chápete spirituální dosah takového činu, předpokládám.“

Chápal.

Nadšeně zvedl oči k profesorově tváři. Chápal!

Profesor Snape se díval z okna, pobledlou tvář jako bílou masku, chladné černé oči se třpytily, odráželo se v nich světlo a zrcadlil se v nich závěs povlávající nad rostlinami.

Chvíli bylo ticho, oba poslouchali hluk zvenku. K obvyklým zvukům kroků, rachtání menších kamenů a cinkání střepů se přidalo občasné kovové zaskřípnutí a drobné poklepávání kladívkem. Neville by se rád podíval, co se venku děje, ale neodvážil se přerušit debatu tak neomaleným způsobem.

„Takže... jo. Nojo, ale proč jsou Neprominutelné, když tím vlastně člověk vytrestá sám sebe?“ zabrumlal po chvilce rozpačitě. Ne že by ho ta otázka nezajímala, přemýšlel nad tím už hodnou chvilku: jen netušil, jak přesně má navázat.

„Ano, to je velmi zajímavý filozofický problém.“ Profesor Snape odklonil pohled od okna. „Pokuste se formulovat odpověď,“ zapředl téměř spokojeně. Tentokrát se na Nevilla podíval: tím způsobem, který, pokud si Neville pamatoval, měl obvykle vyhrazený pro svého oblíbence, Draka Malfoye. Nebo možná i pro jiné své studenty – ze Slytherinu. Neville se s takovým pohledem setkal poprvé.

Přemýšlel ze všech sil. Jednak si nesmírně užíval, že se s ním profesor – profesor Snape – baví skoro jako se sobě rovným, skoro jako se bavil s mistrem Janeciem, jednak ho prostě celá ta debata zaujala. Profesor měl pravdu, bylo to nádherně symetrické. Krásné. Strašným způsobem, ale krásné. „To půjde pořád o toho, kdo tu kletbu sesílá, že, pane?“

„Jistě, to je ve světle našich dosavadních závěrů jen logické,“ přikývl profesor Snape a jeho hlas už byl skoro tak hedvábný, jak si Neville pamatoval.

„Ale to pak nedává smysl, aby je lidi chtěli používat, pane profesore.“

„Tato vědomost není obecně rozšířená, pane Longbottome,“ pousmál se profesor Snape mírně přezíravě. „Běžní lidé vědí pouze tolik, že Neprominutelné kletby jsou nevýslovně zlé a jsou přímou vstupenkou do Azkabanu. Když dovolíte, pomohu vám překonat další nezbytný závěr, totiž že by měly být zakázány právě proto, že tím kouzelník ubližuje sám sobě. Nikoli. Škoda, kterou takto způsobí druhým, je mnohonásobně větší, a je tím větší, čím dál ve svém konání zašel. Proč, pane Longbottome? A pokud možno nekonstatujte očividné, jinak se nepohneme z místa.“

V tomto bodě diskuse už odpověď nevím nebyla myslitelná. Ale Neville nevěděl. „Hermiona by věděla,“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Jste si jistý? Ne, to bych opravdu netvrdil,“ přišla okamžitě nevyhnutelná reakce. Spolu se stejně očekávatelným zábleskem v očích a úsměškem. Profesor Snape se bavil.

Neville se nejdřív reflexivně stáhl do obrany, jako vždycky při podobné příležitosti. Pak se zamyslel. Proč by se mu Snape měl vysmívat? Kdyby se mu chtěl vysmát, znal přece jeho nejbolavější místo: proč by nezačal narážet na to, že ho jeho vlastní rodiče nepoznávají, že jeho otec je většinu doby slintající idiot a tak dál? Proč... když mohl... když věděl... a přesto i v tomto rozhovoru jen velmi jemně naznačil. A přeslechl všechny urážky na adresu Bellatrix.

Co když se mi nevysmívá? Co když si myslí, že já přijdu na to, co nedokázala vyčíst ze svých knížek ani Hermiona?

Co když to stojí za pokus, rozhodl se.

„Pane profesore... já teda nevím, ale mě tak napadlo... jestli nejde o to, že čím víc lidi tyhle kletby používají, tím míň mají zábrany je používat... tím míň jsou... lidští...? Jako Voldemort? A tím že jsou tak moc nebezpeční? Je to blbost, nebo není?“

„Je to naprosto správně. Domníváte se, pane Longbottome, že tato odpověď uspokojí zkušební komisi?“

„No... a ne?“

„Gryffindor,“ povzdechl si profesor Snape. „Chcete slyšet, co bych v tomto okamžiku řekl svým dětem ze Slytherinu?“

„Ano... prosím, pane?“

„Když jsi pochopil, jak to je, Neville, zapamatuj si to, vyvoď z toho pro sebe důsledky... a nauč se oficiální verzi, abys prošel u zkoušky,“ ušklíbl se Snape.

„Kterou?“ zeptal se Neville mírně zmateně.

„Ale to je přece jedno. Třeba všechny tři. Uděláš větší dojem,“ ušklíbl se profesor ještě jednou a přimhouřil levé oko, skoro jako by chtěl mrknout.

Neville se velmi pomalu, velmi nejistě a velmi opatrně usmál. „Děkuju, pane.“

Ticho. Maska vklouzla zpět na bílou tvář. Oči se znovu stočily k oknu: k tomu ostrůvku barvy a krásy v této strohé místnosti.

„Pomozte mi vstát. Chci se podívat ven,“ řekl profesor bezvýrazně.

Neville mu nejdřív pomohl do sedu. Pak se malinko zarazil. Tátu nikdy nenutili chodit a máma chodila sama, bez opory: nevěděl, jak dál. Nakonec nechal svoje ruce, aby přemýšlely za něj. Podepřel Snapea pod rameny a v kříži a čekal: ať se snaží se zvednout, jak sám bude chtít. Snape zvolna postavil na zem nejdřív jednu nohu, pak druhou. Nemá tu pantofle! blesklo Nevillovi hlavou, to chce stát na těch kamenech naboso?

„Počkejte, pane profesore... chvilinku... přinesu aspoň deku odvedle, hodím ji na zem...“

Snape přikývl a zapřel se rukama, aby se udržel vsedě. Neville rychle vyběhl do denní místnosti. Seděla tam cizí neznámá léčitelka – paní Daria, pomyslel si chlapec. A okamžitě se pousmál: tak říká lidem mistr Janecius... zvláštní, že mi ten cizí způsob připadá tak samozřejmý.

Co je potřeba? kývla na něj beze slov od talíře.

„Deku... na zem. Je naboso...“ šeptl Neville. A podivil se: vždyť přinesl jídlo už před hodinami, proč se nepřišla naobědvat dřív? A uvědomil si: mistr Janecius po mně chtěl, abych sejmul ohřívací kouzlo jenom z toho jediného hrnečku kakaa, takže všechno ostatní zůstalo tak teplé nebo studené, jak bylo potřeba... to je dobře.

Okamžitě vyndala ze skříně tlusté vlněné ponožky. „Chodí?“

„Chce to zkusit.“

Přidala dlouhý župan. „Dobře. Buďte opatrný, může omdlít. Ležel příliš dlouho.“

Přikývl a bleskem se vrátil zpět. Profesor pořád seděl na kraji vysokého lůžka, hlavu zapřenou v dlaních, lokty na kolenou.

„Netočí se vám hlava, pane?“

„Trochu. To bude dobré. Nedělejte si starosti.“

Neville chvilku nejistě přešlapoval. „Pane profesore? Můžu vám obout ponožky?“

„Lepší řešení než deka na zemi,“ souhlasil Snape. „Prosím.“

Chlapec se už poněkolikáté podivil, že profesor tak ochotně dělá, co si léčitelé vymyslí. Zrovna od profesora Snapea by tolik trpělivosti a ukázněnosti nečekal ani ve snu. Snape se sice permanentně zlobil kvůli jídlu, ale i v tom se v zásadě podroboval. (Třeba právě ta krabička žabek na nočním stolku zůstávala neotevřená, netknutá. Být na Snapeově místě já, říkal si chlapec, už bych měl čokoládu dávno snědenou.) Neville si vzpomněl na Stephena a jeho láskyplné nadávání a na to, jak si profesor Snape na madam Pomfreyové vybojoval, že tu krabička zůstane, a usmál se.

„Co je tu zase tak zábavného, pane Longbottome,“ zavrčel okamžitě profesor – a ucukl.

„Promiňte... pane... já si jenom tak přemýšlím...“ Neville malinko vzhlédl od Snapeových kotníků. Po profesorově pravém lýtku se táhly hluboké, rozeklané jizvy. Co to...? Aha, nejspíš ten trojhlavý pes, jak se Harry tenkrát v prvním ročníku smál, že Snape strkal ten svůj obrovský frňák, kam neměl, a teď pěkně kulhá. To musela být hodně škaredá rána, když po tom zůstala takováhle jizva. Přece ty léčivé masti, co jsme používali my... a ten protijed... A proč se vlastně Snape nechal tehdy ošetřovat od školníka Filche, proč nešel za madam Pomfreyovou? Do toho vám nic není, uslyšel Neville v duchu mistra Janecia. Dělejte, co máte. Chlapec mrkl, bezděky uhladil lem ponožek, urovnal jejich tmavomodrý okraj, pevně se zadíval do země, vstal z dřepu a přehodil Snapeovi přes záda župan.

Ale nestačilo to. Profesor se pořád cítil dotčený. „Buď se o svoje myšlenky podělte, nebo se laskavě napříště zdržte podobných nevítaných reakcí.“

On si myslí, že jsem se usmíval nad tím, jakou má na noze ošklivou jizvu, zatrnul Neville. Merline, to musím urovnat. „Já bych se teda... podělil, jestli vám to nevadí...?“ zariskoval.

„Jak myslíte.“ Chladný varovný tón, odtažitý pohled. Zvláštní, jak Snape dokáže i vsedě na lůžku, v modré plátěné nemocniční košili, s napůl oblečeným modrohnědým kostkovaným županem a v tlustých bílých vlněných ponožkách místo bot vypadat stejně hrozivě jako dole ve sklepení mezi kotlíky, ve svém rozevlátém černém hábitu.

Neville podržel profesoru Snapeovi druhý rukáv županu. Nesmál jsem se té jizvě, nikdy bych se nesmál jizvě, sám jich mám dost; říkal jsem si jenom, že je to skoro zázrak, že nejste vzteky bez sebe kvůli těm fuseklím a tomu srandovnímu županu, a taky kvůli těm čokoládovým žabkám a tak vůbec: to bylo ono. Ale jak to má říct?

„Já jsem přemýšlel, že když... Prostě jsem si tak najednou vzpomněl... No, já na ošetřovně neležel až tak často, víte, pane, ale Harry si tu užil svoje... a že... já nevím, jak to říct... nerozumějte mi špatně, pane... Zkrátka že když tu byl Harry, tak jsme... za ním pokaždé přišli a dělali tu bor... byli jsme asi trochu hlučnější, pane, a madam Pomfreyová nás vždycky přišla seř... nám přišla vynadat a většinou nás vyhodila, a Harry si stěžoval, že nechce tohle a támhleto a tak... a že vy právě vůbec ne.“

Profesor se přezíravě pousmál, v očích mu zahrály jiskřičky. „Jednak jsem na rozdíl od pana Pottera dospělý, jednak mám léčitelský výcvik. Takže umím posoudit dosah a praktičnost většiny opatření. Copak, copak, pane Longbottome, snad vás to nepřekvapuje?“ zareagoval pobaveně, když Neville vykulil oči.

„To víte že jo... To bych neřek... že vy jste léčitel...“

„Měl byste se naučit lépe zpracovávat informace, kterých se vám dostává. Zejména od mistra Janecia.“ Profesor Snape si srovnal límce županu, pevně se o Nevilla opřel a pomalu vstal.

Ujít těch pár kroků k oknu mu trvalo skoro deset minut.

Znovu se pevně opřel, tentokrát měl předloktí položená na kamenném parapetu, a nejdřív ze všeho nastavil tvář mírnému větříku, který dovnitř otevřeným oknem foukal a rozechvíval listy máty a šalvěje. Snape zavřel oči a vypadal tak smířeně a blaženě, jak ho Neville neviděl ještě nikdy: chlapec by byl přísahal, že se na té přísné tváři takový výraz ani nemůže objevit. Pak se profesor zlehounka naklonil, aby viděl dolů na nádvoří. Neville stál za ním a držel ho za župan, napružený, připravený okamžitě reagovat. Kamenný parapet byl hodně hluboký, tak jako u všech oken na hradě: nahoře v gryffindorské věži na parapetech sedávali a čítávali si, někdy se tam hrávaly i šachy. Snape se pohodlně opíral, tvář těsně u rostliny máty. Neville si až po nějaké chvilce všiml, že se profesor o rostlinu otírá tváří záměrně. Máta příjemně voněla.

K lidem pracujícím na nádvoří přibyl školních Filch: nechal si vynosit poškozená brnění a opravoval je.

„Podejte mi nějaký jemnější pergamen,“ požádal Snape.

Neville mu vyhověl.

Profesor začal pergamen skládat. Co z toho tvoří? Neville fascinovaně pozoroval Snapeovy dlouhé štíhlé prsty, jak se pohybují čím dál šikovněji. I když se pergamen obecně špatně skládal, Neville takovou práci už několikrát viděl: po třídě si posílali psaníčka právě tímto způsobem. Jenže jednak dělali z kousku pergamenu obyčejné vlaštovky, jednak nejdřív napsali vzkaz a teprve potom se piplali se skládáním. Pravda, Malfoy se vytahoval svými propracovanějšími vlaštovkami, ale Malfoy se vytahoval vždycky a čímkoliv. Profesor Snape pracoval s nepopsaným kouskem. Neville nerozuměl, co má profesor přesně v plánu. Možná si jenom tak hraje. Ale Snape – a hrát si?

Konečně byla skládanka hotová a Neville uviděl, co to je. „Motýl,“ vydechl překvapeně.

„Ano, motýl. Motýly mám nejraději. Věděl jste, že se motýlí křídla nepoužívají do žádného známého lektvaru? Tvrdí se, že neobsahují žádnou užitečnou substanci, ale já si myslím, že je lidem spíš líto ničit něco tak krásného.“ Snape pohladil motýlka prstem. „Leť k Filiu Flitwickovi,“ zašeptal. Motýl ožil, zatřepetal křídly a začal se snášet dolů.

Cože, k profesoru Flitwickovi? podivil se Neville. Já myslel, že to skládá pro Filche... Zavrtěl hlavou. Asi vážně nemám o vztazích ve sborovně ponětí. A pak mu došla ještě jedna drobnost.

„Nic jste nenapsal, pane...“

Profesor se jen pousmál.

Motýlek se už třepetal před očima maličkého profesora Flitwicka. Profesor Flitwick nastavil dlaň. Motýlek na ni usednul. Maličký profesor se začal rozhlížet po okolních oknech. Profesor Snape zvedl ruku, jako by nepatrně mával. Nebylo poznat, jestli se profesor Flitwick usmál nebo ne: přece jen byl docela daleko, tři patra dolů a přes celé nádvoří, ale zato bylo vidět, jak schoval motýlka do kapsy, zvedl hůlku a poslal nahoru do okna osm pestrobarevných bublin. V každé rozkvétal jiný květ. Posedaly si na parapet a zářily v pozdním odpoledním slunci jako malé šperky.

Neville s úžasem sledoval, že si téhle drobné výměny nevšiml vůbec nikdo ze studentů, a zřejmě ani školník Filch, kterému jinak ušlo opravdu máloco. Jen školníkova kočka, paní Norrisová, švihla popuzeně ocasem, když bubliny přelétaly několik metrů nad její hlavou.

„Doneste mi sem čaj.“

„Jistě, pane profesore.“

Neville uvažoval, jestli to měla být jenom výměna pozdravů, nebo jestli si profesoři sdělili i něco víc. Litoval, že nedával větší pozor v hodinách věštění, kde se mohl naučit jazyk symbolů: z tohoto pohledu už to jako taková pitomost nevypadalo. Proč motýl? Proč květiny v bublinách? (Neville nepoznal, o jaké květy jde, a to ho mátlo ještě víc. Měl Tisíc kouzelnických hub a bylin nastudovaných stejně dokonale, jako Hermiona své oblíbené Dějiny Hogwarts.) Ale netroufl si ptát se: měl pocit, že by se tak ocitl v příliš osobních vodách. Profesor Snape se taky vyhýbal osobním tématům. Proč by měl být Neville hrubý?

Profesor Snape se jemně dotýkal obou Nevillových rostlin, máty i šalvěje. „Kde přesně jste vzal tehdy ten černý kořen, Longbottome? Podle mých informací se mu ani v jednom z našich skleníků nedaří.“

Černý kořen? Neville vzpomínal. Aha, ten po něm přece na podzim chtěl Stephen Cornfoot... tak se vlastně Neville dostal do... tamté laboratoře. Proč se Snape ptá zrovna na černý kořen? Jak ví, že ho obstaral právě Neville a ne Stephen?

„Kam byste na něj šel vy, pane?“

„Do Zapovězeného lesa. Na paseku na Spáleném vršku. Ale ani odtud není nijak kvalitní, je tam příliš kyselá půda.“ Snape natáčel hlavu, koupal si zavřené oči v paprscích slunce, čichal vůni blízkého lesa, po včerejší bouřce ještě pořád velmi výraznou, a znovu se přitom otíral tváří o mátu. Jeho dvoudenní strniště lehounce chrastilo.

„Hm... a není náhodou proti školnímu řádu, aby studenti chodili do Zapovězeného lesa, pane profesore?“

„To samozřejmě je,“ natočil Snape obličej k Nevillovi, pootevřel oči a zvedl levé obočí. „A rovněž je mi známo, že jste Gryffindor.“

Aha, tím myslí „dostatečně odvážný nebo pitomý, abyste tam i tak lezl“. Neville se uchechtl. Začínal snad Snapeově ironii balancující na ostří nože přicházet na chuť? „No... ale je tam kyselá půda.“

„Jistě. Proto mě to zajímá, pane Longbottome.“ Tentokrát otevřel oči naplno. Blyštily se.

Profesor Snape si myslí, že ten můj černý kořen byl kvalitnější než ze Zapovězeného lesa, kde ho sbíral on sám? Neville se nevěřícně usmál. „To byla taková zvláštní náhoda, pane. Všiml jsem si loni, že pár kousků roste divoce na starém kompostu za čtvrtým skleníkem. Někdo tam asi vyhodil ještě ne úplně mrtvé rostliny ze skleníku, kde se jim nedařilo, jak jste říkal, a ony se tam nějakým zázrakem chytily. Zkoušel jsem je přesadit, ale nikde jinde se neujaly. Taky jsem zkoušel kdysi vyset tu jednoletou varietu na zeleninovou zahradu vedle mrkve, ale je tam na ni moc sucho nebo jak. Člověk by řekl, takový nenáročný plevel, a kolik je s tím trápení.“

„Děkuji.“

„Můžu se zeptat, pane...“ Neville se zarazil. Smát se, když si Snape dělal legraci, byla jedna věc, ptát se ho, nač něco chtěl, byla věc úplně jiná.

„Nač jsem ho potřeboval?“

Neville přikývl a trochu se přikrčil.

„Je to základní složka protijedů proti hadím jedům. Jak byste zajisté věděl, kdybyste se byl schopen ve třídě soustředit.“ Levý koutek se zkroutil ve známém gestu, hlava se lehce naklonila na stranu. Ale nebylo to tak bolestivé, jako obvykle: Snape si pořád hrál s mátou. Jako by se její vůně nemohl nabažit. „Kdysi se hadi zabíjeli tak, že se jim strčil do tlamy celý černý kořen. Ne, pane Longbottome, vůbec jsem naší malé Nagini nechutnal.“

Neville se zase uchechtl. Nemohl si pomoct: představil si Nagini, jak se jí v tlamě vzpříčil... černý kořen, černý kořen, samozřejmě, ta kytka, ne jistý profesor v černém hábitu. Bezúspěšně se pokusil zamaskovat smích kašlem.

Ale i přesto měl dojem, že mu ještě něco uniká. Pořád se mu připomínali Carrowovi, jejich věčně pozorné oči a tajnůstkářské špitání, Voldemort a jeho nezvratná jistota, že Snape je na jeho straně, a Nagini, ach Merline, Voldemortova Nagini...

… a přísná a pečlivě dodržovaná bezpečnostní pravidla v laboratoři.

Kdo se vlastně zaručil v laboratoři za mě, když Stephen přišel až po mně? Ernie Macmillan?

Snape si odkašlal. „Pomůžete mi zpět. Nebo, kdyby vás to příliš neobtěžovalo...“ Profesor vypadal, jako by ta žádost obtěžovala spíš jej. Neville nerozuměl, proč. Snape přece musel vědět, že tu chlapec je dobrovolně, že chce pomáhat. Pak si Neville uvědomil, že Snape nepatrně kývl směrem ke koupelně.

Zrudl. „Jasně... Pojďte...“

Ještě že je pro něj samotná chůze takový problém, myslel si vděčně Neville. Musí věnovat pozornost tomu, aby se vůbec udržel na nohách, a nestihne se stydět. Merline, jasně že věděl, jak se tyhle věci u ležících pacientů řeší. Jednak to sám uměl od Munga, jednak nechat studenty čistit bažanty byl jeden z oblíbených školních trestů. Ale nedovedl si v té situaci představit Snapea. Ještě že se profesor rozhodl, že se pokusí dojít do koupelny!

I když, jestli je léčitel... mohl by mít nějaké oboustranně přijatelné řešení. Mistr Janecius má přijatelná řešení pro prakticky jakoukoli podobnou situaci.

Mistr Janecius... se tu zastavuje dostatečně často, uvědomil si Neville. Aha. A madam Pomfreyová říkala, že nenechávají studenty dělat něco, co by nezvládli.

„Pane... pane profesore... já vás tu nesmím... nesmím vás nechat samotného...“

„Já vím. Pustíte vodu a otočíte se.“

Měl řešení. Neville si oddechl. Nahlas.

Zdálo se mu, že čeká nekonečně dlouho. Pak ho Snape požádal, aby mu pomohl vstát. Když Neville natahoval ruce, aby profesorovi vyhověl, zeptal se najednou Snape, jestli by Nevillovi vadilo, kdyby znovu uviděl tu ránu. „Myslím, že už to nebude vypadat tak... nepřirozeně.“

Neville se zachvěl. No ale když Snape myslí...

Snape sundal obvaz. Pak s Nevillovou pomocí přešel k umyvadlu a s nesmírnou rozkoší si ráchal ruce ve vodě. Divná narůžovělá blanka už nebyla průhledná: teď to vypadalo jako hodně čerstvá kůže, jemná a zranitelná. Neville se divil, jak rychle se rána hojí. Věděl, že rány na krku se zahojily taky velice rychle (teď už vypadaly jen jako staré jizvičky), ale tohle bylo skoro přes celou vnitřní část předloktí. A přesto...

Když doprovázel profesora zpátky k lůžku, uslyšel, jak někdo vešel do přední místnosti. Měl dojem, že je to nejspíš mistr Janecius. Nemýlil se.

Čekal, že se mistr Janecius přijde podívat. V tom se mýlil.

Čte si ty recepty, myslel si. I v tom se mýlil.

Anzelm seděl u stolu a hlavu měl složenou na rukách, jako by plakal.

„Mistře Janecie...?“

Anzelm zvedl hlavu a položil si prst na ústa. Neotevřel oči. Položil hlavu zpátky.

Neville nervózně přešlapoval na místě. Jsou tu ty recepty. Každou chvíli přijde někdo z laboratoře. Musí něco udělat. Nemůže dovolit, aby... aby tu byl mistr Janecius tak... Co má udělat?

Vzal svitky s recepty a položil je před Anzelma.

Anzelm vzhlédl.

„Ty uklidňující lektvary. Od profesora Snapea, pane.“

Anzelm přikývl a zase položil hlavu zpět.

Neville nakoukl do zadní místnosti. Profesor Snape už zase spal. Ne že by to Neville nečekal, všechno to stání u okna a chození muselo Snapea hodně unavit. Jenže co teď? Janecius se tu objevuje obvykle, když je čas poslat Nevilla pro jídlo, nebo když čeká dodávku lektvarů z laboratoře, nebo obojí. Ošetřovna ty uklidňující lektvary potřebuje: Janecius o ně zcela jasně požádá. Ale Snape Nevillovi nakázal, co přesně s těmi recepty dělat, a Neville si jeden ten recept mohl poměrně pečlivě prostudovat a promyslet: to opravdu není možné poslat do laboratoře, aniž by Janecius věděl... viděl... Má jít Neville sám pro večeři? Nepřijde někdo z laboratoře, zatímco bude Neville pryč, neodnesou ty recepty, aniž by je Janecius prostudoval, nezpůsobí se tak nějaká katastrofa? Ne, to nejde. Musí Janecia probrat. „Mistře Janecie,“ zkusil to znovu.

Anzelm zavrtěl hlavou.

Merline! Kolik mám času, než sem přijde Hannah nebo Stephen? Neville vykoukl druhými dveřmi: na chodbu.

Na chodbě stála nosítka s nesmírně malým tělíčkem přikrytým prostěradlem.

Neville chvilku stál a zíral. Pak, jako proti svojí vůli, přišel blíž a odhrnul prostěradlo.

„Neruš ji.“ Anzelmův hlas byl chraptivý, vyprahlý. Léčitel vzal Nevillovi konec prostěradla z ruky a mrtvolku znovu zakryl. „I takhle to někdy vypadá. Jsme v království Paní vlků. Tuhle maličkou si Paní právě odvedla...“

„Mistře Janecie...“ polkl Neville.

„Ještě pořád chceš být léčitel?“ A když Neville neodpovídal (nevěděl, co na to říct: nevěděl, jestli chce nebo ne), položil mu Anzelm ruku na rameno. „Pojď. Uděláme, co musíme.“ Vytáhl hůlku a zvednul nosítka. „Nejdřív mi ukážeš, kde tu máte márnici.“

Neville se zachvěl. Pak vrostl do podlahy. „A ty recepty? Profesor Snape na nich pracoval přes dvě hodiny.“

„Jedno po druhém,“ zavrtěl Anzelm hlavou a zavolal: „Paní Poppy! Prosím, ať nikdo nebere recepty z denní místnosti. Jestli přijdou lidi z laboratoře, ať počkají: musím s nimi mluvit. A Neville jde se mnou! Tak pojď, jestli chceš,“ řekl tišeji.

Nechtěl, ale šel. Sám nevěděl, proč.

Cestou si říkal, jak se hrad zdá prázdný, když v něm nejsou... no, nechtěl říkat mrňata... mladší studenti. Jistěže, místo evakuovaných tu byli členové Řádu a bystrozoři a včera zřejmě přibyli i nějací rodiče (šílení strachy, jestli jejich děti přežily) – a zjevně tu našli azyl i lidi z Hogsmeade. Ne že by na vesnici bylo zvlášť dobře vidět, ale zdálo se, že Smrtijedi vypálili několik domů, a bylo jen logické, že se lidi uchýlí sem, do hradu. Neville přemýšlel, jestli to dítě, které nesou, není náhodou z jednoho z těch vypálených domů. Najednou chápal, nač bylo na ošetřovně potřeba tolik masti proti popáleninám: proč mistr Janecius každou volnou chvilku napouští nová a nová prostěradla.

Dolů po schodech, jako v poledne, a pak dlouhou chodbou k Velké síni a postranními dveřmi do sálku vedle ní. Tam děťátko uložili. Neville se nechtěl rozhlížet po ostatních, kteří tam už leželi. Pomáhal sice těsně po bitvě sbírat padlé, ale teď to bylo něco jiného. Teď nebyl opilý vítězstvím. A hlavně, tuhle bitvu, o tohle dítě, prohráli. Sice nic přesného nevěděl, ale cítil to tak.

„Ta snazší část je za námi,“ řekl Anzelm. „Teď musíme najít jejího otce. Ještě pořád jdeš se mnou?“

Nechtěl. Vůbec nechtěl. Neuměl si představit, jak to chce mistr Janecius udělat. Naprosto netušil, co by dělal on sám, kdyby po něm mistr Janecius něco takového chtěl. Děsil se, když zjistil, že mistr Janecius míří do Velké síně. Ale... šel.

Anzelm se na kraji síně rozhlédl a zamířil zhruba doprostřed. Naštěstí ne k vyvýšenému stolu, kde seděli profesoři (a Shacklebolt a pan Weasley a někteří další členové Řádu). Došel k muži, se kterým potřeboval mluvit, a jednoduše mu položil ruku na rameno. „Pojďte, prosím, na ošetřovnu,“ řekl tiše.

Muž se ohlédl – a zdálo se, že pochopil. Vstal a šel ven, Anzelm ho držel pod paží. „Louisa... nebo Margaret? Nebo moje žena...?“

„Louisa. Je mi velice líto. Pojďte, prosím, nahoru. Vaše žena a starší dcera vás potřebují.“ Muž vzlykl a Anzelm ho podepřel ještě pevněji.

Neville si vzpomněl, jak mu hořely dlaně, když pomáhal mistru Janeciovi. Měl dojem, že se teď děje něco podobného. A připamatoval si, jak měl mistr Janecius jednoduchá řešení právě pro takhle neřešitelné situace. Měl dojem, že si jich snad ani nikdo nevšiml. Podíval se ještě rychle k profesorskému stolu.

Prostřední, ředitelské křeslo bylo prázdné. Z jedné jeho strany seděla profesorka Minerva McGonagallová (a vedle ní Arthur Weasley), z druhé strany profesor Filius Flitwick. Ten se velmi zaníceně bavil s Kingsleym Shackleboltem: připoutával jeho plnou pozornost. Ale Neville měl dojem, že minimálně profesorka McGonagallová jeho a mistra Janecia viděla.

Od gryffindorského stolu si jich zato nevšiml nikdo. To byl Neville celkem rád. Neměl teď chuť se bavit s kamarády.

U slytherinského stolu sedělo jen tak půl tuctu lidí: a ti celé dění sledovali velmi pozorně.

„Kdo s ní byl?“ ptal se omámeně otec holčičky. „Louisa se bojí tmy...“

„Byl jsem u ní já.“

Šli chodbou. Anzelm muži odpovídal, tiše a mírně, jak to právě on dovedl, a podpíral ho víc a víc. Neville nevěděl, jestli se má zapojit. Chtěl přilákat Janeciův pohled, kývnout na něj, cokoli... ale Anzelm měl oči jenom pro cestu pod nohama.

Byli už skoro v druhém patře: ještě kus chodby, pak ještě jedno schodiště a dorazí k těžkým dveřím ošetřovny. Neville uslyšel, jak za nimi někdo spěchá. Měl dojem, že to jsou kroky profesorky McGonagallové, ale ta snad spěchává málokdy...? A navíc ještě před chvilkou seděla u večeře? To by musela odejít od stolu prakticky hned poté, co je uviděla... Proč?

Zvláštní, jak se ty kroky na prázdné chodbě rozléhají... zní to tak naléhavě...

Anzelm mírně zrychlil. Muž, kterého vedl, si toho zřejmě nevšiml.

„Teď ne. Vraťte se a zkuste to znovu tak za půl hodiny.“ Byla to profesorka McGonagallová, ale s kým mluvila?

A rozhodně šla za nimi.

Prošli dveřmi. Mistr Janecius Nevillovi pokynul, aby zůstal venku před sálem. Otce holčičky zavedl dovnitř. Léčitel sám se uvnitř ale nezdržel nijak dlouho, skoro jako by měl důvod být zase co nejdřív na chodbě. A právě když vycházel ze sálu ven, tvář šedivou a propadlou únavou nebo bolestí, rozrazila hlavní dveře profesorka McGonagallová.

„To bylo šílenství, léčiteli Janecie, šílenství! Jak si myslíte, že pana Shacklebolta udržím v rozumných mezích, když mu budete odvádět lidi přímo před očima?“

Neville měl dojem, jako by se Anzelm stáhl a... jak to říct, jaksi zaostřil? Jako zvíře, než zaútočí. Jeho bílý hábit zazářil proti šedivým kamenům chodby jasným kontrastem. „Promiňte,“ řekl léčitel tiše, tak tiše a kontrolovaně, až to Nevillovi připomnělo nejnebezpečnější tón profesora Snapea, „ale mohla byste přestat křičet? Tomu muži právě zemřela tříletá dcerka. Vedl jsem ho k jeho ženě.“

Proresorka McGonagallová se prudce nadechla a zatěkala očima. „Ach, Merline...“ Opřela se o zeď, na okamžik bledá a ztracená. Pak se vzpamatovala. „No, myslím, že pro vás můžu udělat něco, co vám tu zajistí potřebný klid. Buďte tak laskav, zavolejte sem i madam Pomfreyovou a léčitelku Dillonsbyovou.“ Vytáhla hůlku a energicky vykročila ke dveřím.

„Moment, prosím,“ chytil ji Anzelm okamžitě za paži. „Co přesně máte v úmyslu?“

Profesorka McGonagallová se mu vytrhla. „Zapečetit dveře, samozřejmě, co asi. Budou průchodné jen po dotyku jedné ze tří vašich hůlek.“

„Počkejte okamžik, prosím.“ Anzelm se už nesnažil se profesorky McGonagallové dotknout: teď vypadal jako zvíře, které vyletělo a kouslo – a pak zjistilo, že kouslo do nesprávné ruky. Omlouval se gestem i hlasem. „To je opravdu velmi... velmi šlechetná nabídka, paní profesorko. Ale, nezlobte se, zároveň to znamená vážný zásah do chodu ošetřovny: na tom bychom se měli domluvit všichni tři, a zejména musí souhlasit paní Poppy. Když dovolíte, hned obě dámy přivedu.“ Položil ruku na dveře sálu, ze kterého před chvilkou vyšel. „Neville, doveďte profesorku McGonagallovou do denní místnosti a nabídněte jí kávu. Je vrcholně neslušné, abyste tak váženou paní nechával stát na chodbě. Hned přijdeme.“ A zmizel v sále.

„Půjdete?“ zeptal se Neville opatrně.

Krátce se zamračila a pak strnule kývla.

„Paní profesorko...“ postavil před ni hrnek s kávou. „Víte... já bych se chtěl zeptat... Já teda vím, že jsme o tom mluvili už před dvěma rokama, ale... Víte, od té doby se změnilo spousta věcí a... no... Myslíte... myslíte, že bych mohl být léčitel?“

„Nemáte tam trochu smetany? A proč to chcete řešit právě teď, Longbottome?“

Poohlédl se po smetaně. „No... kvůli mistru Janeciovi. Víte, já mám dojem, že... Myslíte, že by to šlo? Já teda vím, že by mě babička daleko raději viděla jako bystrozora, ale to už stejně nejde, když nebudu mít OVCE z lektvarů a přeměňování, žejo.“

Profesorka McGonagallová stiskla rty, posunula si brýle, podívala se na Nevilla přes obrubu. „Hm, vaše babička. O tom už jsme se, myslím, bavili dostatečně, nezdá se vám?“ Znovu se zamračila. Neville málem slyšel Jestli jsi měl tak slabé výsledky jenom kvůli tomu, aby ses za žádnou cenu nemohl stát bystrozorem... Jestli jsi byl tak zbabělý, žes potřeboval takovou hloupou výmluvu... že sis nedokázal prosadit, cos chtěl, přímo, rovně a čestně... To jsi Gryffindor? Sklopil oči. Rozpačitě si žmoulal rukáv hábitu. „Uvědomte si, Longbottome,“ pokračovala ředitelka jeho koleje, „že bez OVCÍ z lektvarů vás u svatého Munga nepřijmou ani k léčitelskému kurzu. A vysvětlete mi, proč používáte cizí tituly?“

„Cizí tituly? Jo, mistr Janecius? Nařídil mi to profesor Snape. Paní profesorko... nešlo by to třeba jinde?“

„Vy byste chtěl?“

„No... začínám o tom přemýšlet...“

Znovu se na něj zkoumavě podívala přes obrubu brýlí. Začala drobounce poklepávat prsty po okraji stolu. „Tak ještě chvíli přemýšlejte. Pokuste se složit OVCE s nejlepším možným prospěchem. A počkejte, až se situace trochu ustálí. Pak byste si případně mohl dostudovat, co by vám chybělo. Je to trochu nestandardní, ale už jsme to několika studentům dovolili. Naštěstí máte z lektvarů aspoň NKÚ, že?“ Posunula si brýle ke kořeni nosu a opřela si bradu o palec.

Neville rozpačitě přešlapoval. „No, to mám... Přijatelné... On nám profesor Snape slíbil, že nám udělá ze života peklo, když nebudeme mít aspoň přijatelné... Ale, paní profesorko, když budu přemýšlet moc dlouho, tak mistr Janecius odjede...“

Profesorka McGonagallová si zamíchala kávu a usrkla. „Neodjede. Promluvíme si o tom.“

„Děkuju...“

„Ale i tak vám doporučuji, abyste se pečlivě rozmyslel, Longbottome. Jste dobrý v bylinkářství. Proč se nechcete držet toho? Ten nestandardní postup je hodně náročný, a já si hlavně myslím, že by měl člověk dělat to, pro co má nadání. Proč byste se měl trápit v oboru, kde můžete být maximálně průměrný, když můžete být v jiném oboru vynikající?“

„No a co když... co když bych mohl být dobrý...?“

„Promluvím si s... mistrem Janeciem,“ slíbila znovu a Neville se šťastně usmál. Nejen kvůli tomu slibu, ale i kvůli tomu titulu. „A pravděpodobně s profesorem Slughornem. Někdo vás musí doučovat. Doufejte, že bude váš profesor lektvarů ochoten, i když už nebudete oficiálně studentem této školy. Kdybyste na to byl myslel dřív...“ povzdechla si. Neville udělal omluvný obličej. „A samozřejmě to musíme projednat i s profesorem Snapeem,“ dodala přísně. „Je vám jasné, že jakýkoli nestandardní způsob bude muset schválit ředitel školy osobně.“ Neville přikývl. Už zase s úsměvem.

Sklidil další pochybovačný pohled. Nevadilo mu to. Byl nefalšovaně šťastný. Profesorka McGonagallová se rozhodla, že mu pomůže. A jak ji znal, dokázala v takovém případě obrátit svět vzhůru nohama, aby dosáhla svého.

Ale když vzala znovu hrnek do ruky a zvedla ho k ústům, všiml si, že se jí ruka chvěje, jako by v ní měla křeč. A vzpomněl si na diskusi, kterou měli ráno s profesorem Snapeem o Neprominutelných kletbách. Artritická křeč v hůlkové ruce... Úsměv zmizel a vystřídala ho starost.

Přišla madam Pomfreyová a paní Daria... vlastně léčitelka Dillonsbyová, opravil se Neville, spokojený, že zná i její příjmení. Přišel mistr Janecius. Dohodli se na způsobu zapečetění dveří (ven může kdokoli, dovnitř jen ti, koho osobně pustí léčitelé). Madam Pomfreyová prosadila, aby byla do formule zahrnutá i hůlka profesorky McGonagallové, a mistr Janecius, aby poskytli tutéž výsadu i Nevillovi. „Neville tráví v denní místnosti a přilehlých prostorách nejvíc času z nás ze všech: může chodit otevírat.“

„Zvlášť pokud sem umístíte nějaké signalizační zařízení, aby lidi nemuseli na dveře bušit,“ podotkla léčitelka Dillonsbyová. Shodli se i na tom.

„Možná to tu budeš chtít tak nechat napořád, Poppy.“

„To nemyslím,“ odmítla. „Udělej to, prosím tě, tak, aby se to dalo zrušit, až bude zase škola fungovat normálně.“

„Dobrá, jak chceš.“ Vyšli na chodbu a profesorka McGonagallová se dala do práce. Neville ji chvilku fascinovaně sledoval. Pak si všiml, že jí to není zvlášť příjemné, a přešel k Anzelmovi.

„Mistře Janecie... co lidi z... laboratoře?“ zašeptal.

„Budete jim chodit otevírat,“ mrkl na něj Anzelm. Neville mu mrknutí oplatil a usmál se.

„A... mistře Janecie? Všiml jste si té ruky? Myslím tu křeč...?“

Tentokrát sklidil pochvalný pohled – a Anzelm si odešel šeptat s léčitelkou Dillonsbyovou.

Pak je profesorka McGonagallová požádala, aby se dotkli hůlkami určitého místa na dveřích, a prohlásila práci za hotovou.

„Tak, teď je čas na ty recepty,“ zaklepal Anzelm Nevillovi na rameno. „Určitě mi k tomu máte co říct.“

Když odcházeli do denní místnosti, Neville zaregistroval, že profesorka McGonagallová jde za léčitelkou Dillonsbyovou do sálu. Otevřely dveře a Neville uviděl koutek ohrazený plentami, kde léčitelé nejspíš ošetřovali lehká zranění. Byl moc rád. Věděl, že by jeho profesorka sama za léčiteli nezašla, že by sama od sebe o ošetření takové... podle jejího názoru drobnosti... nepožádala. Dobře si všiml, že se tady na ošetřovně necítí ve svojí kůži. Na rozdíl od něj. On si tu připadal... patřičně.

Anzelm se začetl do svitků od profesora Snapea. „To myslí vážně?“ zašeptal nevěřícně, když se propracoval k druhému receptu.

„Co, pane?“

„Že jsou v laboratoři schopni uvařit tohle? Měl jsem dojem, že tam jsou jen studenti...“

„No... jsou... Proč?“

„Tohleto jsou poslední objevy, které mistr Severus publikoval, Neville,“ poklepal si Anzelm pergamenem o ruku.

Neville zazíral. Takže měl ve svém odhadu pravdu, profesor Snape jednoznačně dával svoje nové recepty... na rozdíl od profesora Slughorna, zřejmě. Mimoděk ho napadlo srovnání s profesorkou McGonagallovou a její pečetí na dveřích.

Ach, Merline, profesor Snape... profesor Slughorn... doučování z lektvarů... Zatracené lektvary!

Anzelm dočetl poslední svitek. Zamyšleně položil pergameny na stůl. „Poslyšte, Neville, jak dlouho jste říkal, že mistru Severovi ta práce trvala? Písmo je vaše, že? Jeho je jen signatura.“

„Ano, pane, diktoval mi a pak to po mně kontroloval...“ Neville se ošil. Nechtěl se zmiňovat o tom pokaženém receptu. Najednou měl dojem, že by to vůbec nebylo rozumné. Mistr Janecius zase vypadal jako zvíře před útokem. „Asi... já nevím, asi dvě hodiny, pane... Pak ale usnul, pane.“

„Tak. Dvě hodiny.“ Mistr Janecius vstal – a Neville strnul. Židle zarachotila trochu hlasitěji než obyčejně, Janeciovy pohyby byly trochu prudší než obyčejně... Neville si všiml zaťatých zubů. „Dvě hodiny. Těsně po tom zákroku.“ Došel ke kotlíku s kávou a nalil si. Držel hrnek chvíli v rukou. Pak ho prudkým pohybem vychrstl do odpadu. „Dvě hodiny! Měl jsem si uvědomit, že nás slyší! Ach, Paní!“

Hrnek zařinčel na stole. Nově instalované signalizační zařízení jemně zacinkalo. „Běžte otevřít, Neville,“ poručil po drobné pauze Anzelm a sám zašel dozadu.

Za dveřmi byla Hannah.

„Co tu máte za novoty?“

Nevillovi nebyla její dobrá nálada a zvědavost zrovna po chuti. Ale on přece nemohl za to, že se mu profesor Snape rozhodl diktovat, ne? A mistr Janecius nebyl naštvaný přímo na něj, ne? Ale i tak.

„Neville, co je s tebou?“

„Ale nic... asi toho mám tak trochu plný brejle. Tady je to dneska jeden šok za druhým. Tohleto? Bezpečnostní opatření. Kvůli bystrozorům. Jako v laboratoři, chápeš. Dost podobně.“

„Aha... tak proto mě zastavila McGonagallová, že mám přijít později... Ty, to je ale hezká práce. Já se jenom dotkla dveří, člověče, a už jsem slyšela, jak to někde uvnitř cinká.“

Bodejť by to nebyla hezká práce! Však to dělala profesorka McGonagallová osobně! Neville se mračil. Věděl, že to Hannah myslela jako pochvalu, ale jednoduše potřeboval prvně strávit... no, to všechno.

Hannah naklonila hlavičku a pěkně se na něj podívala. Usmála se. Mrkla na něj. Malinko zčervenal. Ale přestal se mračit a bylo mu líp.

Dovedl ji do denní místnosti. Mistr Janecius tam nebyl. Neville si netroufl převzít lektvary sám, měl v čerstvé paměti, co to dělá, když vrtá do práce profesoru Snapeovi: rozhodně nechtěl riskovat totéž i s mistrem Janeciem; takže aspoň nalil sobě i Hannah hrnek kávy.

Když se mistr Janecius za okamžik vynořil ze dveří do zadní místnosti, měl sice mokrou hlavu, ale už to byl zase on, včetně úsměvu skrytého v šedivých očích. „Slečna Abbottová. Odpočatá na novou směnu? A náš Neville se chová jako dobrý hostitel.“

Zatímco si Hannah pochutnávala na kávě (a chválila, jak je dobrá, a omlouvala se, že se po včerejší noční směně nějak pořád nemůže probudit – Neville byl za její švitoření pro jednou rád a usmíval se na ni, kdykoli měl možnost), pomohl Neville mistru Janeciovi odškrtat položky na seznamu. Pak mistr Janecius přiložil k seznamu nové recepty, dal Hannah několik důrazných pokynů pro laboratoř – a nakonec Nevilla poslal pro večeři, jako obvykle.

„Já myslela, že na ošetřovnu nosí jídlo domácí skřítci,“ prohodila Hannah, když spolu šli po schodišti ke kuchyni.

„Třeba se mě chcou na chvilku zbavit,“ zažertoval Neville.

Ale když nad tím pak cestou zpátky přemýšlel, uvědomil si, že asi nebyl daleko od pravdy. Ostatní dva studenti, kteří na ošetřovně pomáhali, nikdy v denní místnosti nejedli: zdálo se, že chodí jíst se všemi do Velké síně a spát normálně do svých ložnic. (Vlastně ani nevěděl, kteří dva to jsou: ani jednou je nepotkal, nebo si neuvědomil, že to jsou oni.) No a pacienti samozřejmě taky museli něco jíst. A byla spousta odpadu: špinavého prádla, špinavého nádobí, použité gázy... Přestože Neville viděl, že léčitelé sami uklízejí, co můžou, měla Hannah s těmi skřítky pravdu. To ovšem znamenalo, že se na ošetřovně mohli bez téhle Nevillovy pochůzky dost dobře obejít.

Že by mi to takhle přizpůsobili, když jsem nechtěl jít do Velké síně? Nejspíš...

Ale proč? Aby se mě zbavili? To těžko... to mohli i jinak.

Možná proto, abych se na chvilku dostal ven já? Abych si já sám od nich odpočal?

Třeba jako teď? (A opravdu: i když levitoval přeplněný tác se spoustou tekutých věcí, což rozhodně vyžadovalo hodně pozornosti a energie, cítil se zvláštně lehounce, jako by se dostal z nějakého lisu. Nesrovnatelně proti tomu, jak mu bylo ještě před necelou půl hodinkou, když šel Hannah otevřít.)

Ale... léčitelé z ošetřovny skoro neodcházejí. Jak to potom řeší oni? Jak to dělá třeba mistr Janecius, že je pořád... no, skoro pořád... aha. A madam Pomfreyová a její strach, že lidi začnou umírat. Aha. A ostatní studenty posílají spát na koleje, jenom mě tam nechávají celou dobu – a madam Pomfreyová mi říkala, že z nich ze všech vidím nejvíc. Aha.

Neville pochopil, jak moc je pro léčitele důležitá právě ta denní místnost. Kousek soukromí. Včetně Anzelmova věčného kotlíku s kávou.

A taky, proč mistr Janecius doopravdy prosadil, že to bude i Nevillova hůlka, která dokáže otevřít zapečetěné dveře, aniž by musel zvonit.

A taky, proč se tehdy mistr Janecius bez říkání postaral o jeho popálenou hlavu, hned tenkrát, když tam Neville poprvé přišel – a léčitelka Dillonsbyová zas o profesorku McGonagallovou, bezprostředně poté co jim paní profesorka zajistila klid k práci. Proč madam Pomfreyová donesla v poledne kakao i... komu, ostatním dvěma studentům? A proč se neptala, proč se Nevillovi nechce do Velké síně, a prostě to jenom zařídila tak, aby z toho měli užitek všichni.

Jednoduše je to v rozšířené verzi totéž, co se děje v... laboratoři. Proč se pro ně stala... tamta laboratoř během roku prakticky druhým domovem, místem, kde se navzory všemu cítili v bezpečí. Místem, kde si profesor Snape mohl připravovat protijed, o kterém věděl, že ho s devadesátiprocentní pravděpodobností zabije (ale že ho přesto potřebuje, leda by se chtěl vzdát bez boje a umřít se stoprocentní jistotou), a přece si v mezičase najít čas a chuť na čaj. Místem, kde se vařily desítky várek různých balzámů a mastí, a přece tam nedoléhala bolest Carrowova cruciatu. Místem, kde když se zjistí, že jeden z nich přežil, i když to skoro nečekal, vyškrábou se čokoládové žabky ze všech tajných skrýší, aby se mu poslaly, jen tak, pro radost, ať už je to jejich profesor nebo ne. Místem, kde lidi nejsou Gryffindoři nebo Slytherini, studenti nebo profesoři, ale prostě kolegové.

Neville položil tác na zem, dotkl se hůlkou dveří a ony se nehlučně otevřely.

Cítil se mimořádně poctěn.