„... po snídani hned dolů do laboratoře.“

„Vyloučeno. Nejdřív zítra.“

Neville se probírá. Jde to ztěžka, mnohem obtížněji než obyčejně. Spánek se přes něj převaluje jako vlny a hrne před sebou kamínky slov.

„... nemůžou pracovat bez dozoru tak dlouho. Každou chvíli se může...“

V místnosti voní čerstvě uvařená káva, opečená slanina a tousty. Neville se vrtí a protahuje si pod přikrývkou prsty na nohou.

„Anzelm lektvary kontroluje, nedělej si starosti. Jsou pořád stejně kvalitní.“

„Budete potřebovat složitější směsi. To už děti nezvládnou.“

Neville vystrkuje nos zpod přikrývky a čichá. Slanina? Co dělá snídaně u nás na koleji v ložnici? Nebo jsem doma? Babi...?

„Ještě jeden den, Severe. Buď trpělivý. Ještě jeden den v klidu na lůžku.“

Severus...? U nás v Gryffindoru přece není žádný Severus... Aha. Severus Snape. Ošetřovna.

Neville si protírá oči a zívá. „Dobré ráno...“ U stolu sedí profesor Snape a madam Pomfreyová. Neville se rychle natahuje pro hábit, aby se před nimi nemusel stydět v košili. Zdá se mu, že je nějak málo světlo, nebo se jenom ještě neprobudil?

Na vedlejším lehátku někdo spí, hlavu schovanou pod dekou. Mistr Janecius?

„Co že je venku tak tma?“ ptá se Neville rozespale.

Profesor Snape se mračí a dává si prst před rty. „Pět hodin ráno. Ještě nemusíte vstávat.“

Neville teprve teď registruje, že profesor i léčitelka mluvili celou dobu polohlasem. Vrtí hlavou. „Půjdu se umýt, pane. Jak je na tom Blaise?“

„Žije. Daphne je mrtvá. Snažte se nedělat příliš velký hluk.“

Neville se trochu zamotá a zapotácí. Madam Pomfreyová ho chytí a přistrčí pod něj židli.

„Kvalitní, to vidím,“ vrčí profesor na madam Pomfreyovou a nalévá Nevillovi kávu. „Kdyby to byla moje práce, tohle by se nestalo.“

„Chceš zase zkolabovat, Severe? Buď rozumný.“

„Jak, zase,“ mračí se mistr lektvarů ještě víc. „Vypijte toto, Longbottome. Skloňte hlavu a počkejte, až ta závrať přejde.“

Káva je neobyčejně hořká. Ale v žaludku hřeje jako kamínka a Nevillovi je rázem mnohem líp. Jako by z něj někdo stáhl těžkou, pichlavou houni.

Madam Pomfreyová nastavuje svému kolegovi zrcadlo. „Takhle zase. A podívej se na to jako léčitel na pacienta. Ještě jeden den.“

Neville si zavazuje tkaničky u bot. „Pane profesore... a co to pravidlo o tom, že se v laboratoři nemá pracovat ve stavu fyzické nepohody,“ zkouší se přidat.

„To bych nesměl na kotlík ani sáhnout zhruba tak posledních dvacet let,“ odsekl Snape a bezděčně si promnul jizvu na levém předloktí. „A co vy do toho vůbec máte co mluvit, Longbottome.“

„Protože tam na dveřích visí jistá listina, pane,“ zvedl hlavu Neville. Nadechl se, že bude pokračovat, ale zarazil ho výraz madam Pomfreyové.

„Longbottome, profesor Snape je dospělý, zodpovědný, plně graduovaný člověk. Jestli už opravdu vstáváte, pokliďte po sobě lůžko a běžte se umýt.“

Teď začal vrčet Neville. „Tak oni tu do mě takhle. No to je fakt príma.“

„Až se nasnídáte, čekám vás vedle,“ zvedá se profesor a odchází dozadu.

Neville se mračí a kouká do stolu. Pak švihne hůlkou k lůžku, to se složí a cestuje ke zdi. „Jo. Jasně. Formule jsou k ničemu, bylinkářství je pro holky a já jsem úplně blbej,“ vrčí ještě rozzlobeněji, když otevírá dveře na chodbu.

„Jestli těmi dveřmi třískneš, tak se sem nemusíš vracet,“ zasyčel mu za zády profesor Snape.

Neville chvilku vypadal, že přesně to udělá. Pak koutkem oka uviděl cíp deky padající z Anzelmova lůžka. Několikrát zamrkal, vzpamatoval se a zavřel za sebou tak tiše, jak dokázal.

Horká sprcha mu pomohla se vzteku zbavit skoro úplně.

V zadní místnosti našel profesora Snapea v plné práci. Zvětšil stolek tak, aby u něj mohli sedět oba a nepřekáželi si, a právě přizpůsoboval lůžko. Několik křivek, několik poklepání a z nemocničního lůžka se stalo pohodlné houpací křeslo. Dokonce vypadalo, že se samo tvaruje podle přání toho, kdo v něm sedí. Pak profesor přešel do koupelny. Neville byl zvědavý, co chce měnit tam, ale Snape jenom nabral do kádinky vodu a šel zalít rostliny na okně.

Neville zíral.

„Sedněte si a začněte pracovat,“ rozkázal mu suše profesor.

Neville si uvědomil, že se zapomněl nasnídat. „Mohl bych si sem donést jídlo, pane?“

Profesor zkřivil ústa a krátce přikývl. „Dáte pozor, abyste mi nic nezamazal.“

„Samozřejmě,“ odpověděl stejně suše Neville. Vztek v něm zase začal růst. Došel si pro snídani. Položil ji na stůl. Začal jíst. Pak ho napadlo, jestli Snape už snídal. Pak si řekl, že mu to může být jedno, ať si donese sám, když už chodí. Napil se té příšerně hořké kávy a zašklebil se.

„Doneste mi taky kávu. Můžete si do té své přidat cukr a smetanu, jestli vám to takhle nechutná,“ střelil po něm chladným pohledem Snape.

„Ta, kterou vaří mistr Janecius, není tak hořká,“ prohodil Neville. „Pane,“ dodal od dveří.

Rozhodl jste se být hrubý, Longbottome, uslyšel v duchu.

Jo, odpověděl si. Šel vedle. Nalil Snapeovi hrnek kávy. Vzal cukřenku, smetanu a lžičku a nesl všechno dozadu. Jo, krucinál.

„Děkuji,“ pokývl profesor odměřeně. Usrkával kávu, houpal se v křesle. „Mistr Janecius vaří tuto kávu podle mého vlastního receptu,“ pokračoval svým nebezpečným hedvábným hlasem. „V této konkrétní várce je použito více amarantu. Vy byste jako bylinkář měl přinejmenším vědět, jakou má amarant chuť.“

„Já hlavně myslel, že každý lektvar má přesný dávkování věcí,“ odsekl Neville. „Že když se do kotlíku nahážou věci v blbým poměru nebo v blbým pořadí, tak to bouchne.“ A myslel si: jestli se teď ušklíbne nebo zachechtá nebo něco, tak mu to asi chrstnu do obličeje.

„Nic takového,“ řekl tiše a varovně Snape. Neville zamračeně vzhlédl a setkal se se Snapeovýma studenýma očima, které ho fixovaly přes okraj hrnku. „To platí pro studentské práce,“ vysvětlil profesor, pořád stejně hedvábným hlasem. „Platí to i pro běžné výrobce lektvarů. Ovšem pokud jde o mistrovské práce... Mistři si tvoří vlastní recepty a modifikují je podle potřeby, pane Longbottome.“

„To by mě zajímalo, jaká to byla potřeba, že z toho vylezla takováhle odporně hořká věc,“ zavrčel Neville a ládoval si do hrnku cukr a smetanu. „Pane,“ dodal důrazně. Po pořádné odmlce.

„Měl jsem dojem, že jste bylinkář,“ zapředl profesor. Čím byl tón jeho hlasu tišší a jemnější, tím víc zpod černého obočí sršelo blesků. Kdyby byl Neville míň rozčilený, už dávno by ten pohled i ten tón poznal. „Nejsou vám snad známy účinky amarantu? Nikoli náhodou se mu též říká laskavec.“ Pak ale Snape zdánlivě bez příčiny zmlkl. Napil se. Když promluvil znovu, byly jeho oči matné a odtažité a hlas naprosto bezvýrazný. „Ošetřovna po bitvě není zrovna příjemné místo. Léčitelé potřebují každou drobnost, která jim pomůže se udržet na nohách... a při smyslech. Nikomu není z těch úmrtí do zpěvu, Longbottome.“

Neville si olízl rty. Poslední věty zapůsobily jako studená sprcha. Vzpomněl si, jak včera nosili mrtvé do márnice. Jak mistr Janecius ležel s hlavou na stole a nevnímal. Jak Neville sám marně hledal slova nebo gesta útěchy pro profesorku Sproutovou. Jak léčitelka Dillonsbyová vzlykala, že se půjde ožrat. Došlo mu, že Snape opravdu ještě není úplně v pořádku, a že přesto zřejmě seděl u Daphne – pokud se Neville moc nepletl, musela to být Zabiniho holka, Greengrassová ze Slytherinu – že u ní seděl, když umírala, stejně jako mistr Janecius u té malé holčičky včera. A že byl Snape... profesor Snape... dlouhé roky ředitelem slytherinské koleje a že tak znal Daphne i Blaise Zabiniho od malička, stejně jako profesorka McGonagallová znala je. Neville si vzpomněl na těch několik příležitostí, kdy bylo tak zle, že šli za profesorkou McGonagallovou pro pomoc: jak jednou přiběhla s rozcuchanými vlasy, v tartanovém županu... jak je přišla seřvat po zápase... jak měla ten rok, co byli kolem školy mozkomoři, v kabinetě krabici plnou čokolády a jak si tam mohli kdykoli přijít... jak se s ní bavil o svojí budoucnosti a ona pak zašla k nim domů a povídala si s jeho babičkou... a na desítky dalších takových drobností. A uvědomil si, že přesně tak, jak měla profesorka McGonagallová ráda své Gryffindory, docela stejně musel mít profesor Snape rád své Slytheriny.

„Promiňte, pane profesore,“ sklonil hlavu. „Je mi moc líto, že je Daphne mrtvá.“

„Děkuji,“ pokývl upjatě profesor Snape, pohled chladný jako onyxová stěna.

Neville sklonil hlavu ještě níž. Styděl se do krve. „Já nevím, co to do mě vjelo, pane... Promiňte. Moc se omlouvám.“

„Nervy po bitvě. Člověku odlehne až po několika dnech. Prosím, přijímám omluvu. Už o tom nemusíme mluvit.“ Snapeův hlas byl pořád stejně bezvýrazný, odtažitý.

„Včera jsem říkal Hannah, že jestli potká toho haj... Ne, já řekl fanatika, a to je lepší výraz. Jestli potká nějakého toho fanatika, co tvrdí, že Slytherini jsou jenom Smrtijedi ve výcviku, tak ať mu za mě rozbije tlamu, pane.“

Profesor Snape se na Nevilla dlouze zadíval. Pak se hořce ušklíbl a onyxová stěna zmizela. „Fanatici, říkáte. Takových je naneštěstí víc, než na kolik síly slečny Abbottové stačí, pane Longbottome.“ Odložil hrnek na stůl. „Je to přece tak jednoduché, že, tvrdit, že děti z jedné koleje jsou ztělesnění všeho zla. Člověk pak může být tak pohodlně slepý k vlastním chybám...“

Neville přemýšlivě žvýkal. Tenhle obrat v hovoru ho překvapil. „Pane... jestli se Slytherini přidali v bitvě k nám, tak... tak to přece musí být lidem jasný, ne?“

„Ne, obávám se, že nebude. I v bitvě na ně pálili z obou stran.“ Profesor Snape se zvedl a šel si do přední místnosti pro další hrneček kávy.

„Když o tom budeme mluvit, tak se to lidi dozvědí a pochopí to, pane.“ Neville dojedl, sebral nádobí a šel ho uklidit. Mistr Janecius pořád ještě spal: Neville se snažil nedělat moc velký hluk. „Co Harry začal mluvit o... o vás, pane, a profesoru Dumbledoreovi, tak si lidi taky začínají myslet něco... no, jinýho než poslední rok, nezlobte se. Válečný hrdina, říkají, a statečný člověk, a mluví se o Merlinově řádu a tak, pane,“ šeptal naléhavě.

„Počkejte, co budou říkat, až zjistí, že jsem přežil,“ ucedil profesor Snape. „S mrtvými se smiřuje snáz. Kdepak, nedělejte si iluze, Longbottome, tohle se bude dávat do pořádku hodně dlouho. Chcete ještě kávu?“

„Ano, děkuju... když se do toho dodá cukr a smetana, tak je to celkem dobrý... a ráno mě to fakt postavilo na nohy... teda ono je furt ještě ráno... to je šílený, vstátat v pět...“ snažil se chlapec.

„Nemusíte mi lichotit, já cenu svojí práce znám,“ pousmál se mistr lektvarů. „Ukažte.“

Vrátili se ke stolu a mlčeli. Neville opatrně ochutnal hutnou krémovitou tekutinu, kterou měl v hrnku tentokrát. Bylo to pořád hořké, ale za tím následovala další chuť, jemná a neuchopitelná.

„Šedesát let, Neville,“ řekl znenadání profesor, když si chlapec už už chtěl rozložit učení. „Šedesát let, co Temný pán zkazil Slytherin. Ani já tu kolej už nezažil v pořádku. Profesor Slughorn ještě ano. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Nemám nejmenší představu.“ Točil právě v rukou svým vlastním hrnečkem a pozoroval víření tekutiny. „Chtěl jste pracovat, promiňte. Prosím. Můžete se mnou konzultovat, když budete potřebovat, jako včera.“

„To počítáte od doby, co sem nastoupil jako student, pane profesore? Od jeho jedenácti let?“ zeptal se překvapeně Neville.

„Ano, přesně tak.“

Zase mlčeli. Neville si pomalu přestěhoval z parapetu učebnice a poznámky. Stůl byl dobře široký, pohodlný; měl příjemnou výšku, pevnou, solidní desku a trnož, o kterou si člověk mohl opřít nohy. Profesor Snape si v houpacím křesle vybudoval jakýsi kokon z polštářů a přikrývek, vzal si k ruce sešit s popisem svého stavu, svoje poznámky o protijedu a olůvko a vypadal, že chvílemi čte, chvílemi přemýšlí a chvílemi prostě odpočívá.

Neville si chvilku vypisoval, ale myšlenky mu utíkaly. K laboratoři, ke Slytherinu... Opravdu by nepomohlo, kdybychom začali mluvit o tom, že velká část Slytherinu byla na naší straně? Vždyť je to pravda, ne? A Blaise... Merline, já jsem tak rád, že žije... ale jestli se na něj sesypou, sotva vystrčí nos ze dveří ošetřovny, jenom za to, že je Slytherin... a on přitom měl na starosti ten stan první pomoci... To je přece takový nesmysl, taková nespravedlnost! A Jeremy Dott...? Vždyť Jeremy je můj kolega! Můj... kamarád?

„Tady na ošetřovně to nevyřešíte, Longbottome,“ řekl profesor Snape jemně. „Tady jsme už udělali maximum. Věnujte se teď svým původním povinnostem.“

„Ano, pane...“ Neville obrátil pozornost k profesoru Snapeovi. Pokud mohl soudit, vypadal už Snape skoro jako normálně. No, normálně... Neville ho nikdy předtím neviděl v tak neformálním prostředí. Ale vypadal v pořádku. Rozhodně ve srovnání se včerejškem... Víc než v pořádku.

Profesor seděl ve svém houpacím křesle stočený jako kočka, zachumlaný do deky, nohy složené pod sebou. Zpod cípu deky vykukovaly jenom krémové špičky tlustých ponožek a kousek modrého proužku u lemu nad levým kotníkem. Límec županu byl pečlivě urovnaný. Neville nechápal, jak toho profesor Snape dosáhl: jemu samotnému stačilo si v županu sednout a už měl límec někde za uchem. Co se nedalo přetáhnout přes hlavu nebo nemělo poctivé knoflíky, to bylo pro Nevilla neupravitelné. Ne tak zřejmě pro profesora Snapea. Ten vypadal skoro stejně striktně upjatý jako ve svém hábitu. Samozřejmě až na tu drobnost, že župan byl hnědomodrý a kostkovaný. A až na ta holá předloktí. (Profesor si ohrnul rukávy županu i košile – a záložky byly precizně stejné, bez jediného varhánku.) A až na vlasy. Neville si nikdy předtím nevšiml, že má Snape vlasy sice hrubé jako koňské žíně, ale přitom mírně vlnité – a zřejmě naprosto neučesatelné. (Že by za normálních okolností používal nějaký olej? Že by to byl fakt, ne jenom studentský vtip?) A taky až na tu neskutečnou... pružnost? Nebezpečnost? Neville netušil, jak to pojmenovat.

A to ho vrátilo k původnímu tématu přemítání. Něco bylo výrazně jinak.

Dobrá, nehledě na vlasy a oblečení. Bledý byl Snape vždycky. Nos měl jako skobu vždycky. Kruhy pod očima... míval často. Prsty měl zažloutlé vždycky: Neville si už kolikrát říkal, jestli je to od přísad do lektvarů, nebo jestli profesor náhodou nekouří. Hubený byl taky vždycky. Ty jizvy na krku už vypadaly jenom jako drobné škrábanečky. Jizva na předloktí vidět nebyla. Ruce se mu už nechvěly. Dobrá, je neoholený. Tmavé strniště je na bledé kůži vidět výrazně. Ale to by mělo spolu s těmi rozcuchanými vlasy dávat spíš horší obraz než obvykle, ne lepší. A on přitom vypadá... mladší? Uvolněnější? Odpočatější? Jako by se zbavil veliké bolesti.

Profesor si mimoděk zastrčil pramen nezkrotitelných žíní za ucho. Ten pohyb byl plynulý jako voda: něco, co by člověk při pohledu na tu nepřístupnou tvář nečekal. Neville se odhodlal.

„Pane profesore, můžu?“

„Prosím.“

„Nezlobte se, netýká se to ani obrany, ani Slytherinu, ale toho protijedu. Můžu?“

„Co vás zajímá.“ Profesor Snape se pořád díval do svého sešitu. Ale hlas měl neutrální, ne ledově chladný, a sám přece Nevillovi dovolil se ptát. A existovala nějaká pravidla...

Neville byl pro jistotu pořád co nejzdvořilejší. „Já vím, že se kouzelníci uzdravují rychleji než mudlové, pane, ale... já nechápu, jak je možné, že jste tak rychle v tak dobrém stavu. Když Nagini uštkla pana Weasleyho, tak to trvalo několik týdnů, než se mu ta rána zavřela, a vy jste ještě včera navíc přesvědčil mistra Janecia... no, ta ruka, víte. Já nad tím tak přemýšlím: předevčírem jste sotva dýchal, promiňte, včera touhle dobou jste neudržel lžíci, a dneska ráno tady běháte a vaříte kafe. A to jste toho asi v noci moc nenaspal, když jste byl u... no, v sále.“

Profesor Snape se lehce pousmál. „Pokud se týká případu pana Weasleyho, byl jsem požádán o konzultaci a měl jsem tak možnost se s působením jedu i s různými variantami léčby důkladně seznámit. Mistr Janecius vám říkal, jak ten jed působí, vzpomínáte si?“

„Že leptá okolí rány. Že člověk vykrvácí.“

„Jedna složka, ano. Druhá složka je zodpovědná za křeč ve svalech. Takže pokud nevykrvácíte, udusíte se. To druhé se dá zhruba přirovnat k působení strychninu, jen to není tak razantní.“

„To je pěkně hnusný,“ otřásl se Neville.

„Zajisté. Mudlové prý strychninem trávili krysy,“ zkřivil ústa profesor Snape. Teď už odložil olůvko na stůl, těsně vedle svojí hůlky, a zvedl obličej od sešitu. „Zpět k vaší otázce. Mohl byste formulovat, pane Longbottome, jaký účinek by měl mít protijed?“

„No... řekl bych, slepit ránu a uvolnit křeč, pane?“ Neville nevědomky okusoval konec brka.

„Poněkud naivní, ale přesto celkem výstižné,“ přikývl profesor. Probral se kupkou pergamenů z laboratoře a jeden z nich položil volně na stůl. (Byl to zjevně soupis ingrediencí a jakýsi vzorec, ale chlapec ho nedokázal vyluštit: ne když bylo písmo vzhůru nohama.) „Slepit ránu, jak říkáte, je obtížnější. Proto jsem použil hodně silnou substanci ve velké koncentraci. Prakticky v nejsilnější koncentraci, kterou jsem si mohl dovolit. Věděl jsem, že budu v bezvědomí... že budu mít zpomalený metabolismus... že i hojení ran bude tedy mnohem pomalejší. Díky jednomu detailu, který jsme diskutovali včera s mistrem Janeciem, došlo k tomu, že se můj metabolismus postupně zrychloval, ale ta substance v krvi přetrvávala: působila poměrně spolehlivě ještě...“ profesor tentokrát zalistoval sešitem, „včera kolem čtvrté hodiny odpoledne. Jistě si vzpomínáte, že jsem postupně přestával být nucen odpovídat na vaše všetečné dotazy, že,“ zvedl obočí.

Neville vzhlédl od pergamenu, který ležel před profesorem. Přikývl.

„Podle toho se dalo celkem bezpečně usuzovat na hladinu protijedu v krvi. Lektvaru je jedno, jakou ránu uzdravuje. Proto se i ta ruka zatáhla tak rychle. Abych byl přesný, zatáhla se rychleji než rána na krku, i když už byla hladina účinných látek v krvi mnohem nižší, a to proto, že už nepůsobila ta leptavá složka jedu: ta jednak působí zejména lokálně, jednak jsem měl v krvi daleko víc protijedu, a tedy i léčivé substance, než jedu. Stále mi rozumíte?“

„Černý kořen. Nagini kousala míň, než mohla,“ přikývl znovu Neville a naklonil se v křesle dopředu.

„Ach, vidím, že si přece jen něco pamatujete.“ Koutek úst se pohnul o pár milimetrů nahoru. „Pokud jde o křeč,“ pokračoval profesor ve výkladu, „tam mi velmi dobře posloužil Doušek živé smrti. Stačilo přikombinovat pár drobností.“ Zamračil se. „Ale nestalo se úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Proto jsem ještě včera nemohl svoje tělo pořádně ovládat. Ten účinek je velice necharakteristický...“ Znovu se zamračil. Neville chápal: udělalo to něco úplně jiného, než profesor Snape čekal, a profesor nevěděl přesně, proč. „K očekávaným reakcím došlo až poté, co jste mi pomohli od tohoto,“ dotknul se Snape jizvy na předloktí – a bezděčně trochu poodhalil zuby.

„Jakto?“ vyhrkl zaujatě Neville – a rychle dodal: „Pane?“

„Nevím. Pravděpodobně interference reziduí magické energie při zhroucení toho kouzla.“

Neville zamrkal a přikývl.

„Rovněž viním zbytky Znamení z rozkolísání hladiny mojí magické energie. I to se ustálilo téměř bezprostředně po zákroku,“ doplňoval zamyšleně profesor Snape a nepřítomně přejížděl svým dlouhým, zažloutlým ukazováčkem po liniích vzorce lektvaru.

Neville polkl a znovu přikývl, oči upřené na pergamen. „Ten motýlek, jak jste posílal.“

„Ano.“

„A když jste pak vzal do ruky tu bílou hůlku,“ dodal chlapec skoro šeptem.

„Ano.“ Profesor se na dlouho odmlčel. Pak řekl: „Mistr Janecius vám včera recitoval některé pasáže léčitelské přísahy a vy jste je odsouhlasil. Uvědomujete si to?“

„Ano, pane profesore. Teda, nevěděl jsem, že to je přísaha, ale... no, vypadalo to tak. Ano.“

Profesor zase chvíli mlčel. Když už si Neville myslel, že nic dalšího neřekne, Snape znovu promluvil. „Říkal jsem vám, že když jsem si kupoval tu černou hůlku, měl jsem už na ruce Znamení. Zřejmě to moji magickou energii ovlivňovalo víc, než jsem si myslel.“

„To chcete říct, pane... Ona se k vám teď nezná?“ zeptal se šokovaně Neville.

„Ne tak, jak jsem zvyklý.“ Snape se znovu zamračil. „Není to nic, co bych nedokázal překonat: jen jiný... pocit. Znáte to, že. Zřejmě... zřejmě došlo k mnohem závažnější změně, než jsem předpokládal.“ Profesor vypadal, jako by chtěl dál přemýšlet nahlas, ale pak stiskl rty a mírně zavrtěl hlavou. „Zajímavý případ,“ řekl, vložil volný list pergamenu do sešitu a znovu se začetl do poznámek. „Ovšem nepublikovatelný, leda jako kuriozita. Došlo k příliš mnoha interferencím.“

Nevilovi zářily oči. Tohle bylo neuvěřitelné! Jestli mělo to doučování lektvarů, co si včera tak bláhově domluvil, probíhat takhle... Přesto se snažil nedělat si iluze. Raději. Merlin ví, jak to bude vypadat, až budou v laboratoři. Ale... ano, teď už chápal, proč si mistr Janecius profesora Snapea tolik váží, proč říkal, že mají štěstí, že se můžou učit právě u něj, i jak mohly Snapeovy nepochybně tvrdé komentáře inspirovat mistra Janecia k dalším rokům studia. Rozusmíval se naplno.

Profesor Snape se pousmál levým koutkem, nepatrně pokýval hlavou a přivřel oči.

Neville se odvážil zariskovat a položit jednu z těch otázek, které ho při výkladu napadly. „Hm... pane profesore... ty rezidua... to může nějak ovlivňovat lektvary? Celkem chápu, že když jsme zakopávali ty zbytky Znamení, tak kolem toho mistr Janecius dělal spoustu opatření, ale on později chtěl, abych dal pryč i to enthermio z toho pitomého kakaa, když se do něj chystal něco nakapat...“

„Jaká škoda, že jste se nerozhodl se snažit dřív, Longbottome,“ konstatoval suše profesor Snape. „Jistěže ano. Proč si myslíte, že jsem vždycky trval na tom, abyste laboratoř uklízeli mechanicky, bez použití magie? Ach ano, pochopitelně, já se přece vyžívám v týrání studentů, že?“ Ušklíbl se a podíval se po Nevillovi úkosem.

Neville zatěkal očima a olízl si rty. Cítil, jak mu začínají rudnout uši. Nikdy by nebyl věřil, že profesor Snape tak přesně ví, co si o něm studenti myslí. Najednou se za ty studentské žertíky styděl, připadaly mu neadekvátní a nejapné. A to o tom snažení, pochopil tu větu správně jako chválu? Nebo se profesor Snape zlobí, že se Neville tak dlouho flákal?

Snape zvedl obočí a znovu drobně zkřivil ret. Ale když promluvil, byl jeho hlas naprosto neutrální a věcný. „Rezidua magické energie mají ve zvyku s lektvary interferovat velmi nepředvídatelnými a nepříjemnými způsoby, pane Longbottome. Léčitelé se obvykle snaží udržet veškeré báze i prostředí co nejčistší.“

Neville zamrkal, pak se opatrně a nejistě usmál. Tak Snape se přece jenom nezlobí? Napadla ho další otázka, mírně ošemetnější. Jak by se dal vysvětlit ten omládlý výraz. Zkoumavě se podíval na svého profesora. Ne, nevypadá, že by se zlobil, opravdu ne. Ale i tak, debatovat s profesorem Snapeem na tak osobní témata, to byl balet na ostří nože. Chlapec se nadechl a znovu sebral odvahu. „Hm... a pane profesore? Funguje ten... ten protijed... teda ta lepivá část protijedu... i na staré rány?“

Černé oči se drobounce zúžily a objevily se v nich zase pátravé jiskřičky. „Uvažujete o aplikaci sám na sebe? Ne, to bych raději nedoporučoval. Vedlejší účinky jsou poněkud... riskantní. Krom toho, staré jizvy mají jinou dynamiku než čerstvé rány. Neměl jste snad k dispozici třezalkovou tinkturu?“

Neville se kousl do rtu. „Ne, pane, já myslel...“ Mých pár jizviček je mi jedno, já myslel vaše staré rány, ale to byla přesně ta věc, kterou za žádnou cenu nesměl vyslovit. Věc, která ho, aspoň podle mistra Janecia, neměla vůbec zajímat. Pak si ovšem chlapec zkusil tu odpověď přeložit do jednoduššího jazyka a zjistil, že znamenala prostě Ne, to se dělá jinak. Jiskřičky v profesorových očích se pobaveně zamihotaly a Neville měl najednou iracionální pocit, jako by mu Snape podal ruku, aby se mu na tom ostří balancovalo líp. „Hm... A... mistr Janecius to s tím protijedem takhle všechno ví, pane? Tak jak jste to teď vysvětlil mně?“

Pátravé jiskřičky klesly o něco hlouběji do černého sametu. Profesor mírně přezíravě zvedl koutek úst. „Mistr Janecius byl schopen poznat, co jsem si vzal, z pouhých příznaků, Longbottome, a po prostudování mých poznámek a těchto záznamů,“ poklepal na sešit, „tomu koktejlu přizpůsobil složení své vlastní směsi, kterou pak při tom zákroku použil jako ochrannou a podpůrnou pro sebe i pro vás. Zajisté se pamatujete?“

Ta květinová voda. Neville zazíral. Mně to tady profesor Snape musel vysvětlovat kousek po kousku – a mistr Janecius... Vzpomněl si na léčitelovu rozjímavou samomluvu první den, na radostný ruměnec, když dostal svolení si přečíst Snapeovy zápisky, na odosobněné soustředění při zákroku, na neochotu prozradit cokoli o tom oleji... Takže tohle znamená být mistr lektvarů?

„Každý obor je na mistrovské úrovni takhle zajímavý, Longbottome,“ řekl ještě profesor jakoby mimochodem, znovu pohroužený do svých pergamenů. „I bylinkářství. I kouzelné formule.“

A dál už neřekl nic. Neville se díval na jednu větu v učebnici. Nevnímal ji. Byl příliš ohromený, než aby mohl vnímat. Svaly na obličeji se mu mimovolně stahovaly do lehce nepříčetného a nesmírně blaženého úsměvu. Postupně se probral do normálního stavu a začal si zase vypisovat.

Cinknutí zvonku. Neville vyskočil, ale nedošel ani ke dveřím a už slyšel z chodby trylek smíchu, dva nepovědomé dívčí hlasy a léčitelku Dillonsbyovou. Zřejmě přišli ostatní dva dobrovolníci. Ošetřovna se pomalu probouzela. Neville si znovu sedl ke stolu. Ozvalo se zaklepání: madam Pomfreyová. Přinášela čaj, tentokrát opravdový černý čaj i s konvičkou mléka a cukřenkou.

„Konec diety, Poppy?“ zvedl tázavě obočí profesor.

Přikývla. Dlouze se na něj podívala, jako by chtěla něco na toto téma dodat, ale pak se jenom pousmála. „Anzelm ještě dospává, ale ty sám poznáš, kdy už sneseš třezalku, viď. Tentokrát jsou ty jizvy hodně vidět.“

Profesor Snape odložil pergameny a mírně se protáhl. „Teoreticky by to už mělo být možné. Myslíš, že je to nutné? Moji tu asi už nemáš, že?“

„Tvoji nemám už dva dny, Severe. Anzelmova došla včera. Ta z laboratoře je dobrá. Slabší než tvoje, ale čistá a kvalitní. A ty sám dobře víš, že v tomhle případě platí, čím dřív, tím líp.“ Madam Pomfreyová vytáhla z kapsy kelímek s mastí a lahvičku a rezolutně oboje postavila na stolek.

„Hm, to jsem přesně předpokládal,“ zkřivil ret profesor Snape. „Proto se ptám, jestli je to nezbytné. Laboratoř pracuje v nepřetržitém režimu, a ty tu chceš plýtvat materiálem a námahou na takové irelevantní kosmetické úpravy? Zdá se ti to v současné situaci adekvátní?“

Neville se snažil udržet si neutrální tvář. Přes všechno Snapeovo hudrání bylo znát, že profesora ocenění kvality lektvarů z jeho laboratoře potěšilo. A to o tom plýtvání... to Nevillovi připomnělo jeho vlastní (i když nahlas nikdy nepřiznané) důvody, proč se nechtěl nechat ošetřovat po Carrowových cruciatech. Aby zbylo víc na ostatní. Nemohl si pomoct a drobně se zarděl.

Madam Pomfreyová si odkašlala a sjela očima po chlapci. „Ano, naprosto.“

Mistr lektvarů sledoval její pohled. „Dobrá, dobrá, když jinak nedáš... tinkturu, ne mast,“ kapituloval neochotně, natáhl se pro lahvičku, nalil si na dlaň malou kapku tinktury a rozemnul ji v prstech. „Aspoň otestuji tu takzvanou... kvalitu na vlastní kůži. Čí je to práce? Hm, Macmillanová... pečlivá, jako vždy... no dobrá.“ Ovšem vzápětí blýskl očima po Nevillovi tak, že chlapec strnul a skoro přestal dýchat. Tenhle pohled nikdy nevěštil nic dobrého. „Longbottome,“ vrátil Snape zátku do hrdla lahvičky a přistrčil ji k němu. Chlapec vzhlédl a rychle se snažil vydolovat z paměti složení třezalkové tinktury. Mistr lektvarů se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ujměte se aplikace. Když už mám trpět následky práce svých studentů, ať to stojí za to.“ Vymotal se z kokonu v křesle, vyhrnul si rukáv ještě o kousek a šel si sednout na stoličku.

Madam Pomfreyová se sice zatvářila značně nesouhlasně, ale přesto kelímek s mastí sbalila zpátky do kapsy a lahvičku s tinkturou dala do rukou Nevillovi. Ten zadrkotal zubama a otočil k ní oči. „No co koukáte, Longbottome? Nalijete si trochu do dlaní a vmasírujete to do jizvy,“ postrčila ho příkře.

Neville pořád váhal. Profesor Snape se znovu ušklíbl, tentokrát lehce přezíravě, natáhl ruce dlaněmi nahoru a kývl, ať mu chlapec vloží svoje ruce do dlaní. Neville z jeho rukou ucítil zvláštní mírné teplo, jako včera. Profesor nechal tinkturu zahřát, pak teprve chlapci dovolil, aby začal s aplikací.

Jizvy byly na dotek zvláštní, hrbolaté, a pulsovalo v nich. Neville se jich dotýkal co nejjemněji, jen špičkami prstů pravé ruky. Madam Pomfreyová mu stála prakticky u lokte a sledovala jeho počínání ostře jako jestřáb. Chlapec téměř hmatatelně cítil její obavy. On sám je ale nesdílel: připadalo mu, že si vede dobře. V každém případě dokázal udržet teplo v dlani s tinkturou přesně tak, jak mu profesor ukázal, a v prstech druhé ruky cítil lehounké mravenčení. Ten pocit byl stejně dobrý – správný – jako když nějakou rostlinu zasazoval na místo, kde se jí samotné chtělo růst. Začal se nevědomky usmívat a bezděčně sladil pohyby prstů se svým dechem. Profesor Snape na sobě nedal nic znát, jen zavřel oči a dál seděl bez pohnutí, ale chlapec měl znovu dojem, jako by mu ulevovaly od bolesti i samotné doteky, nejen lektvar. Drobné jizvičky na krku spolykaly k Nevillovu úžasu plnou dlaň tinktury, na velkou jizvu na předloktí vypotřeboval dvě další. V lahvičce zbývalo o něco víc než polovina obsahu. Neville drobně zaváhal: mohl by si dřepnout a pokračovat v nanášení na tu škaredou jizvu na noze? Profesor Snape přece říkal, že staré rány se ošetřují právě třezalkou? Nadechoval se, že se zeptá, když vtom Snape otevřel oči. Neville udělal tázavý obličej, opatrně se pousmál a sklouzl očima k profesorově noze a zpět.

Snape zkřivil ústa do svého klasického polovičního úsměvu. „Stačí. Zbytek použijte stejným způsobem sám na sebe, vy... hrdino,“ zavrčel, nikoli výslovně nespokojeně, a sjel pohledem po místech, kde měl Neville jizvy po cruciatu. „Pokuste se nenapatlat si to do očí. Až skončíte, opláchněte si ruce. Nebo byste snad dal přednost odbornější aplikaci?“

Neville si olízl rty, mlčky zavrtěl hlavou, zašel do koupelničky a poctivě si nanesl tinkturu na vlastní staré jizvy. Pocítil, že začaly trochu štípat. To tak má být? Nevěděl. Sedl si zpět ke stolu a pokoušel se zamaskovat nervozitu tím, že si pohrával s hrnečkem.

Madam Pomfreyová mezitím pootevřela okno a upravila závěsy. Nespokojeně kontrolovala, jak moc nebo málo pohodlné je houpací křeslo. „Doufám, že se ti v tom spí dobře, Severe.“

„Samozřejmě, jak jinak,“ zvedl obočí profesor Snape.

Stočila pohled ke stropu a povzdechla si. „No jistě, jak jinak. Tu tinkturu budete takto aplikovat třikrát denně, Longbottome,“ houkla přes rameno. Neville kývl. „Teplotu a puls ti asi kontrolovat nemusím, Severe, co říkáš,“ ptala se dál.

„Ne, už je to v normě. Ještě se trochu snadno unavím, ale to je všechno.“

Došla k němu a položila mu ruce na spánky. „Hlava se ti točí?“

„Jen po prudkých pohybech. Zítra už budu naprosto v pořádku.“

„Uvidíme, uvidíme.“ Sjela mu dlaněmi na ramena, pak se vrátila na temeno hlavy, jako by něco hledala. Zatvářila se o poznání nespokojeněji. Vytáhla hůlku. „Přece jen bych to ráda zkontrolovala.“

Profesor po léčitelce loupl očima. „No když myslíš,“ souhlasil neochotně. „I když nechápu, co se ti zase nezdá. Mně to opravdu přijde v pořádku. A Poppy, byla tu už Minerva? Potřebuji s ní nutně mluvit.“

„Normální obyvatelé hradu jsou teď právě na snídani, Severe.“

Znovu zvedl obočí, pak přikývl.

Neville ustaraně vzhlédl a zachytil profesorův pohled: no vážně, co se madam Pomfreyové nezdá? Ale nechtěl se jim míchat do hovoru, a tak raději jen upil trochu kávy. Bezděčně si pomlaskl. Normální obyvatelé... sice nevstávali v pět ráno, ale taky nedostali k snídani tohle. Tenhle skvost byl jenom pro místní. Poválel kávu na patře. Opravdu mu to začínalo chutnat. A tinktura na kůži už taky přestávala pálit. Upil ještě jednou a co nejnenápadněji si olízl fousy od smetany.

„Poppy, mohla bys říkat inkantaci nahlas?“ zeptal se znenadání profesor Snape.

Madam Pomfreyová střelila očima po chlapci.

„Ano. Proto.“

„Inkantaci? Celkové diagnostiky? Nezacházíš s tím trochu daleko?“ zaprotestovala. „A komplexní vizuální diagram bys nechtěl? Abys věděl, Severe, tohle se mně už vůbec nelíbí.“

„Tak sem pošli Anzelma.“ Profesor Snape vstal ze židličky a zamířil do koupelny.

„Jenom tomu chudákovi klukovi pletete hlavu, ty a Anzelm,“ mračila se madam Pomfreyová čím dál víc. „Ale Anzelm o něm skoro nic neví. Ty ano. Ty ho znáš. Prosím tě, Severe.“

Neville zamrkal a stiskl hrneček tak silně, až mu zbělely klouby na rukou. Zadržel dech.

„Ten kluk jednak není hluchý, a jednak pro to má ruce,“ odsekl Snape z koupelny. „Jak jsi právě sama mohla vidět. A já jsem shodou okolností jeho učitel, jestli ti to uniklo.“

„U Merlina, Severe! Léčitelství se na téhle škole přece nevyučuje!“

„Na téhle škole se nevyučuje spousta důležitých a zajímavých věcí. Možná se vedení školy brzo rozhodne s tím něco udělat,“ ozval se nakvašeně profesor Snape.

„To by se nejdřív muselo celé slavné vedení školy dočkat září naživu a na svobodě,“ zavrčela si madam Pomfreyová pod vousy, stiskla rty, zavrtěla hlavou, mávla ostře rukou, jako že mluvit dál nemá cenu, otočila se na patě a odešla.

Neville div že nehvízdl. „Merline, ta je teda nasraná,“ zašeptal ohromeně. „To jsem ještě nezažil.“