„Sežeň Minervu McGonagallovou,“ položil mu Snape ruku na rameno. Neville si nevšiml, kdy profesor vyšel z koupelny: prostě byl najednou tady. Jeho ruka pálila jako tisíc sluncí. „Hned. Pokus se být tak nenápadný, jak dokážeš. A pokus se zjistit, jestli je už Shacklebolt ministrem magie, nebo jestli je pořád ještě jenom bystrozor s řadou zvláštních úkolů. Ale nejdřív Minerva. Utíkej.“

„Nemůžu vás tu...“

„Můžeš. Já už jsem v pořádku. Utíkej.“

Když Neville vycházel ze dveří, ohlédl se. Severus Snape odložil župan a právě si přetahoval přes hlavu hábit.

Po schodech dolů, chodbou k Velké síni. Směrem ze sklepení přicházela Hannah, v rukách krabici lektvarů. Jen jí zamával a chvátal dál. Nevěřícně za ním zírala. To se mu vůbec nepodobalo, vždycky si pro ni našel slovíčko. Pohodila hlavou, až jí culík pleskl ze strany do čela, a šla dál nahoru na ošetřovnu. U hlavních dveří uviděl Neville profesora Slughorna se sbalenými kufry, pana Weasleyho, který si nervózně žmoulal hábit, a profesorku McGonagallovou.

„Jistě... samozřejmě, pane profesore, mám už auto opravené...“ říkal právě pan Weasley.

„Bylo by to od vás velice laskavé, drahý chlapče, velice laskavé.“

„Taky si myslím, že to Kingsley nemyslel tak zle, Horaci. Nechceš se ještě rozmyslet? Co bez tebe budou děti dělat?“

„Nene, Minervo, nene,“ mával odmítavě buclatou rukou profesor Slughorn. „Albus po mně chtěl jeden jediný rok a jenom lektvary. Jen si pěkně zkontroluj smlouvu. Tenhle rok už byl navíc, a toto všechno... tento chaos... taková silná slova a obviňování... nene. Já už jsem starý člověk. Kdepak, děvče, já se do těchhle špinavých věcí míchat nechci. Říkal jsem to Albovi a říkám to teď i tobě: příliš mnoho nenávisti a politikaření škole škodí. Ne že bych si myslel, že tomu porozumíš. Ale já tě už přesvědčovat nebudu, moje milé děvče. Nic takového. Já mám svou penzi, svoje děti a vnoučata... přátele... Odcházím, Minervo, hodně štěstí. Budete potřebovat aspoň to štěstí, když už jste přestali mít rozum. Pojďte, Arthure, chlapče drahý, kdepak máte to auto?“ Popohnal hůlkou svoje kufry po schodech a k hlavní bráně.

„Paní profesorko!“ zavolal Neville a rozběhl se tryskem. Taktak že stihl zabrzdit, když se profesorka McGonagallová nenadále zastavila a otočila.

„Longbottome, dobré ráno. Proč děláte takový povyk?“

Ouvej, vyletěly Nevillovi oči navrch hlavy. Další člověk, co je ho neradno naštvat, rozzuřený do běla. Ouvej. „Na ošetřovně... prosím vás, kdybyste tam mohla jít.“ Hned jak to vyslovil, cítil, že to nebyla nejlepší formulace, ale nemohl si pomoct, už to řekl. Měl ředitelku svojí koleje rád, ale když byla takhle rozzlobená, bylo nejbezpečnější se jí klidit z cesty co nejrychleji a co nejdál. Zhruba tak na druhý konec Britských ostrovů.

A bylo hůř. Profesorka McGonagallová stiskla rty tak silně, až zbělaly, a uchopila Nevilla pod paží. „Samozřejmě, pane Longbottome. Tak pojďme.“ A vedla ho chodbou zpátky ke schodišti, její podpatky vyklepávaly na kamenných dlaždicích přísné staccato a pírko na jejím špičatém klobouku odřezávalo do taktu každý krok.

Neville ruku skoro necítil.

Ve třetím patře těsně před dveřmi na ošetřovnu dohnali Hannah.

„Nesete poslední várku od profesora Slughorna, slečno Abbottová?“ ucedila nenaloženě profesorka McGonagallová.

„Ne, prosím, paní profesorko,“ usmála se Hannah, a pak si všimla Nevillova staženého obočí a zmlkla. Z laboratoře je zakázáno vynášet informace. Ale profesorka McGonagallová je přece... Ne. Už ji na ta pravidla v laboratoři upozornili aspoň šestkrát, už je začala brát stejně vážně jako... no, jako starousedlíci. Bezpečnější je lidem nedůvěřovat. „Nedělejte si starosti, dodávky pro ošetřovnu se nepřeruší,“ řekla raději. Neville kývl.

„Mistr Janecius kdyžtak může sám vařit, říkal mi to, paní profesorko,“ dodal a otevřel hůlkou dveře. „A profesor Slughorn mi včera dal pro ošetřovnu všechny ingredience ze svého skladu. Nedělejte si starosti.“ Uvnitř se otřásl, že tak... lže? Ne, nelhal, ale šílené bylo, jak přesně nelhal. Jenže... Carrowovi ho naučili. Kdo neví, neřekne ani na mučení. Nevystavujte kolegy nebezpečí. Otočil k ředitelce svojí koleje, k člověku, který ho měl sedm let rád, svou poctivou kulatou tvář a podíval se své profesorce zpříma do očí. Válka je svinstvo, myslel si. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než se ten chaos usadí, myslel si. Slytherini se báli, že je tu neošetří, a proto nejmíň jedna z nich umřela, myslel si. Jeremy Dott ze Slytherinu je můj kamarád a já chci, aby byl v bezpečí, myslel si. Udělal svůj proslavený hloupoučký obličej a důvěřivě se usmál.

„No, vidím, že to máte pod kontrolou a že jste si jistí, že to bude dál fungovat,“ usekla profesorka McGonagallová. „Tak co se tu tedy děje, Longbottome?“

Dveře za nimi zapadly.

„Pojďte tudy, paní profesorko.“

Anzelm Janecius se probíral. Někdo s ním třásl. Ten dotek neznal, tuhle magii nikdy necítil. Kde jsem? Zamumlal něco ve své mateřštině a uslyšel odpověď v jazyce, který sice ovládal, ale nepoužíval tak často, aby i v polovědomí hned rozuměl. Zpátky v Norsku, po třech letech? Ne, tam se mluví latinsky... Kdo mě to budí, co mi chce? Zkusil latinu: „Quinam es, quid tu mihi?“ Znovu uslyšel odpověď a tentokrát si ji jeho mozek po chvíli dokázal přeložit: tentokrát to byla latina, i když s příšerným přízvukem. Vstávej, říkal ten člověk, začíná ti služba. Služba? Tak to jsem u Mistra gdaňského? Paní, já se musel včera opít... ne, když jsem ve službě, tak nepiju... Ucítil v krku něco hořkého a hnusného. Hnusného? Ne, to je káva mistra Severa, ale je v ní trochu moc amarantu a skoro žádný karamel, který zloděj se mi hrabal v receptech!!! Tentýž, co se mě teď dotýká, to je tatáž magie! Otevřel oči.

„No konečně. Anzelme, vstávej.“

Mistr Severus osobně. Proč jsem ho nepoznal? A co dělá mistr Severus u Mistra gdaňského?

„Quid tu hic, magister Severe?“ Zaostřil. Ne, tady je na Mistra gdaňského příliš mnoho kamene. Kde to jsem? A ptá se znovu, překvapeně: „Ubinam gentium sumus?“ Rozumí mistr Severus latině? Anzelm si nevzpomíná.

„Na ošetřovně v Hogwarts. Merline! Anzelme, snaž se trochu. Vypij to kafe. Seber se.“

Z chodby jsou slyšet rychlé kroky tří lidí.

Na ošetřovně... na ošetřovně se neběhá, pokud není průšvih! Anzelm vyskočil, zatočila se mu hlava, chytil se mistra Severa, hodil do sebe zbytek kávy, natáhl si hábit a vklouzl do bot dřív, než ti tři došli ke dveřím a otevřeli je.

Když uviděl slečnu Abbottovou s krabicí lektvarů, věděl už přesně, kde je a co má dělat.

„Severe.“ Oči profesorky McGonagallové jen létaly, jak se snažila zjistit, v čem je problém. Znovu a znovu se stáčely k tváři profesora Snapea.

„Minervo. Musíme spolu nahoru do ředitelny. Longbottome, vezměte mi zezadu ty listiny, co jsem připravil včera. Anzelme. Vrátím se, hned jak to půjde, ale nejdřív mám povinnosti ke škole. Longbottom mě donese, když bude třeba. Pojďte, Longbottome.“

Mistr Janecius jen zvedl obočí a povzdechnul si. „Jak myslíte, mistře Severe. Vraťte se co nejdřív.“ Uhnul, aby kolem něj profesor Snape mohl projít. Neville se protáhl z druhé strany kolem pracovního stolu a vyšel na chodbu: denní místnost byla sice dvakrát větší než ložnice za ní, ale i tak tam rozhodně nebylo dost místa pro pět kouzelníků, zvlášť když nejméně tři z nich byli značně rozčilení. Neville i na těch několik metrů téměř fyzicky cítil, jak kolem obou profesorů jejich osobní magie pulsuje. Stejně bolestivě to tepalo i za jeho vlastníma očima: pozor, nebezpečí! Uteč! Bojuj! Jenže utéct nemohl a bojovat nesměl. Pro jistotu se stáhl až k protější stěně chodby a podvědomě položil holou dlaň na chladivý kámen. Snažil se zjistit, kdo je zdrojem toho stále vzrůstajícího napětí. Profesor Snape? Ne, anebo ne jenom: mnohem víc profesorka McGonagallová! Merline, pomoz. Neville uhnul ještě o další metr, aby kolem sebe měla víc volného prostoru. Hannah si instinktivně stoupla do rohu před skříň s lektvary, schovala plnou přepravní krabici za záda a zakryla oboje vlastním tělem. A mistr Janecius téměř automaticky nastavil ruku, aby se profesor Snape mohl chytit a projít kolem něj pohodlněji. A to bylo ono, to bylo řešení. Nevilla by nenapadlo, jak může být takové jednoduché, obyčejné gesto účinné: napětí jako by se rázem uzemnilo a začalo odplývat. Konečně byli na chodbě všichni tři, šťastně a bez nehody, a profesor Snape se zavěsil do profesorky McGonagallové.

Ta vypadala, že nad něčím rychle přemýšlí. „Severe, dej sem hůlku,“ řekla těsně před hlavními dveřmi na konci chodby.

Znělo to ostře a razantně, snad i o něco přísněji, než zamýšlela. Profesor Snape se pustil a odstoupil od ní. Navlhčil si rty a mrkl. Sklonil hlavu. Shrbil se. Sáhl do kapsy pro hůlku, pomalu a klidně. Pak ji vzal do druhé ruky a podával profesorce McGonagallové. Špičkou k sobě.

Neville se pokusil vrůst do zdi. Tohle rozhodně nebyla scéna pro jeho oči.

Profesorka McGonagallová to neviděla: byla obrácená zády a oživovala pečeť na dveřích. Když se čáry a uzly pečeti rozjasnily, otočila mírně hlavu a nakázala: „Dotkni se... Severe!“

„Prosím.“

„Merline, vy jste se dneska všichni zbláznili! Chyť tu hůlku, jak patří, a dotkni se hlavního uzlu, pane řediteli. Musela jsem to tu zapečetit, aby měli klid k práci.“ Poslední věta zněla téměř omluvně: rozhodně to byl jeden z nejsmířlivějších tónů, které kdy Neville slyšel profesorku McGonagallovou použít.

Ředitel Snape se těžce nadechl a vzhlédl. Neville usuzoval podle sklonu jeho zad, jak moc úsilí ho to stálo. Narovnal si svitky pod paži a nachystal se, aby svého profesora dokázal chytit, kdyby měl omdlít.

„Takhle jsi to myslela...? Ach... Omlouvám se, Minervo. Samozřejmě.“

„Pro Merlina, Severe! Proč bych ti asi cpala ten tvůj protijed a tahala tě z té špinavé chýše?!“

„Nemám tušení,“ zašeptal profesor Snape. Dotknul se koncem hůlky místa, které mu profesorka McGonagallová označila. Ta ho hned znovu vzala pod paží. Neville se uvolnil.

„Minervo...“ zastavil se Severus Snape na začátku schodiště.

„Co je, potřebuješ levitovat? Tak pojď.“

„Ne... Chci ti říct... Nikdy ti tu chýši nezapomenu.“

„Já taky ne.“ Teď už v jejím hlase nebyla ani stopa přísnosti: teď přetékal emocemi. Hladil. Konejšil. Plakal. „Nikdy v životě nezapomenu, cos mi řekl, když ses probudil, Severe.“

Podíval se na ni tázavě. „Promiň... Nepamatuju se... Pamatuju se jen, cos říkala ty...“

Přitiskla si jeho ruku loktem k tělu. „To nevadí.“

Scházeli dolů tak, aby se Severus mohl opírat o zábradlí.

Neville Longbottom šel poctivě za nimi, pro tu chvíli naprosto zapomenutý.

Konečně, po vyčerpávajícím stoupání po dalším schodišti, stáli před chrličem. Minerva nebyla nijak šťastná: chrlič dostal v průběhu bitvy zásah nějakým odraženým zaklínadlem a ona se jej několikrát pokoušela opravit, ale pořád to nebylo ono.

„Budeme tu potřebovat novou sochu,“ poznamenala nespokojeně.

„Pokud můžu soudit, budeme potřebovat nahradit hodně věcí. Filius a jeho studenti se včera namáhali s vyklízením trosek celý den.“

„A ještě zdaleka neskončili,“ zaškaredila se Minerva.

„Jedno po druhém. Střecha je v pořádku, nebo nám sem i prší?“

„Střecha je naštěstí v pořádku. Docela zázrak, když člověk uváží ten požár v Komnatě nejvyšší potřeby. Tam jsem se podívat ještě nebyla, Severe, promiň. Prší sem jednou chodbou, kde se vysypaly všechny okna, ale jinak...“

„Nejdřív lidi, potom věci,“ odbyl její starosti Severus. Znovu sáhl do kapsy pro hůlku a klepl chrlič po hlavě.

Nic. Žádná reakce.

„Vždyť to říkám, ten krám patří vyhodit,“ naježila se Minerva.

Chrlič se probral a odšoural se stranou.

Vešli a postavili se na točité schody. Severus klepl hůlkou do středového sloupu.

„Pojďte přece, Longbottome, nestůjte venku. A ty se zavři, balvane,“ sekla Minerva hůlkou po porouchaném chrliči. Zaskřípal a neochotně nacouval na místo. „No tak, jedeme!“ dupla.

Schodiště se hladce rozjelo.

Neville Longbottom stál pár stupňů pod oběma profesory a byl tiše jako myška. Opravdu chodil do společnosti a babička ho naučila dobrému chování: věděl, že kdyby měli profesoři sebemenší možnost řešit věci jinak, nikdy by se tu neocitl. Naštěstí to vypadalo, že se mu daří a že ho skoro nevnímají.

„Dobře že jsi tady, Severe, už mi bylo dost úzko, že tu necháváme ředitelnu takhle otevřenou. S těmi všemi dokumenty... no však víš. Teď to konečně pořádně zahesluješ, jak patří.“

„Začínám mít vážné pochybnosti.“

Dveře na konci schodiště se rozletěly. Zevnitř bylo slyšet obrazy bývalých ředitelů.

„Minerva?“

„Ano, Minerva. A dva další kouzelníci. Koho přivádíte, Minervo?“

Severus vstoupil do kruhové místnosti.

„Dobré ráno, dámy a pánové.“

Ticho. Pak promluvil starý Everard. „Severe. Konečně. Máme zřejmě poměrně velký problém, kolego.“

„Dejte mi ty listiny, Longbottome, a počkejte na schodišti.“ Minerva netrpělivě natáhla ruku.

„Ano, Neville, to bude nejlepší,“ souhlasil Severus zamyšleně. „Můžete zneprůzvučnit i tyto dveře, Everarde? Jestli ne, nevadí.“

„Ne úplně. Je mi líto.“

Neville Longbottom věděl, proč nevadí. Kvůli té přísaze, kterou složil mistru Janeciovi. I když by se tu byl rád porozhlédnul, zvlášť po obrazech bývalých ředitelů – protože kdy se mu může znovu podařit se dostat do ředitelny? – teď opravdu nebyla na nějakou zvědavost ta nejlepší doba. Kratičce se na profesora Snapea usmál, předal listiny a couvl zpátky. Schodiště se ještě pohybovalo, tam jít nechtěl, ale na odpočívadle bylo okno, jedno jediné, úzké a vysoké, jako všechna okna v této věži. Některé tabulky mělo začernalé, jiné popraskané, ale pořád ještě propouštělo světlo, pořád jím bylo vidět ven. Chlapec si sedl na parapet.

Minerva zaregistrovala, že se Longbottom připravuje na dlouhé čekání. Zavřela dveře. Došla ke stolu a položila na něj listiny. Severus ztěžka přešel ke svému křeslu a posadil se.

„Prosím, Minervo,“ ukázal jí na židli před stolem. „Ano, Everarde?“

„Zdá se, že se ti změnila magická pečeť, Severe. Tvůj kontrakt vypršel.“

Viděla, jak zbledl. Rukama se pevně chytil stolu. Roztřásl se. Obličej se mu zkřivil. Otočil se v křesle, takže se díval přímo do očí Alba Dumbledorea. „Máš, cos chtěl, Dumbledore? Spokojený?!“ zasyčel.

„Severe... chlapče můj...“ pohladil si bývalý ředitel dlouhou bradu.

„Jsem už konečně svobodný?!“ dožadoval se nemilosrdně odpovědi Severus.

Albus Dumbledore si povzdechl, sklonil hlavu, sundal si brýle a začal si je pečlivě čistit cípem jednoho rukávu.

„Severe!“ položila mu Minerva ruku na rameno. Cítila, jak vibruje vztekem. Ale pod tím hněvem a hořkým zklamáním rezonovalo něco, co by u něj nikdy nečekala. Pláč.

„Minervo...“ Opřel se o ni. Zavřel oči, chytil se jí a schoval si obličej. „Měla jsi mě nechat umřít, Minervo...“

Objímala ho a hladila po vlasech. Mlčel. Zdálo se, že nekonečně dlouho.

Pak se odtáhl. Otřel si tvář. „Jak to vypadá na ministerstvu? Thicknesse sice byl pod imperiem, ale ani tak se nedá čekat, že ve funkci vydrží. Kdy můžeme mít nového ministra? Kdo to bude? Shacklebolt?“

„Thicknesse je... mrtvý.“ Minerva Severovi podala kapesník. „Byl tu, bojoval na straně Smrtijedů; zemřel včera na ošetřovně,“ referovala věcně. „Ano, Shacklebolt, nejspíš... Doufejme. Dnes ráno ho odvolali z Hogwarts, odjel do Londýna. Potřebovali bychom teď někoho jako je on.“

Znovu si otřel tvář, tentokrát tím kouskem voňavého plátna, a maličko pootočil koutek úst nahoru. „Zázvor... osvěžující... Promiň, neholil jsem se... ještě neudržím pořádně břitvu...“ Natáhl ruce. Chvěly se.

Jemně ho pohladila po předloktí.

„Ano, buď Shacklebolt, nebo vedoucí bystrozorů Robards. Ale nebude to dřív než za tři, čtyři týdny Severe,“ promluvil ze svého rámu Dexter Fortescue, který měl díky svým ostatním obrazům, strategicky umístěným na různých úřadech, vždycky nejlepší zprávy. „Před hodinou jsem se tam byl podívat, je tam chaos. Polovina ministerstva je nepoužitelná. Imperius, vraždy... však víš. A Starostolec na tom taky není o moc líp, jen o něco méně zamořený imperiem a o něco víc členů na útěku. Umíš si představit, než se dozvědí... sejdou... shodnou... Tři, čtyři týdny přinejmenším.“

Krátce, strnule přikývl. Zvedl ruku a začal si masírovat kořen nosu. „Několik týdnů... v téhle době nemůže být škola bez ředitele tak dlouho... Merline!“

Mlčeli, každý ztracený ve vlastních myšlenkách.

„Poslyš, Severe, a co správní rada?“ navrhla s nadějí v hlase Minerva. „Tam se přece složení nijak drasticky změnit nemohlo? Co kdybys svolal správní radu?“

„Planá naděje,“ promluvil hluše do desky stolu. „To by trvalo ještě déle. Ti nikomu za imperius nestáli, tam se jenom vraždilo – a kdo není mrtvý, ten je buď v rukou bystrozorů, nebo utekl do ciziny. Jediný reálně dostupný by momentálně mohl být... Lucius Malfoy.“ Minerva si posunula brýle, zamračeně se odtáhla a sepjala prsty na rukou. Severus se hořce ušklíbl. „Pochopitelně pokud přežil bitvu,“ dodal ještě o poznání vyprahlejším tónem. „Temný pán... neměl s Luciem poslední měsíce příliš mnoho trpělivosti. Zabavil mu i hůlku...“

„Přežil,“ přeměřila si ho přes okraj brýlí. „Jestli jsem informovaná správně, on, jeho žena i syn našli azyl ve slytherinské koleji. Do Velké síně na jídlo nechodí, ale myslím, že na hradě budou.“ Stiskla rty do tenké čárky.

Pochopil to gesto jinak, než ho myslela. „Správní rada!“ vybuchl. „Já jsem měl co dělat, aby mi nezačali unášet a vraždit profesory a studenty! Zázraky neumím! Dokážeš si vůbec představit...?“ Trpce se zasmál. Znělo to spíš jako zakašlání. „Ne, nedokážeš, já vím. Buď ráda.“

„Severe...“ zasykla bolestně.

Několik nekonečných vteřin bylo ticho.

„Promiň, Minervo,“ schoval vyčerpaně obličej v dlaních. Natáhl ruku přes stůl. „Byl to ošklivý rok.“

Překryla jeho ruku svojí, stiskla.

Vzhlédl a ona v těch nečitelných černých očích uviděla nekonečnou bolest, vděčnost a naději, choulící se jako ptáčátko na římse okna. Sklouzla pohledem stranou. Albus Dumbledore si ve svém rámu stále ostentativně čistil brýle a tvářil se, že ho okolní dění nezajímá.

Kousla se do rtu a popotáhla. „Ošklivý rok,“ souhlasila zahanbeně a téměř neslyšně.

Tentokrát porozuměl správně. Oplatil jí stisk. „Už se stalo.“

Nějakým zázrakem se jí podařilo vykouzlit náznak statečného úsměvu.

Mlčeli.

Po chvíli se Minerva začala přemýšlivě mračit.

„Nedává mi to smysl,“ usekla a poklepala rukou na desku stolu. „Proč bys měl potřebovat obnovit kontrakt? Nikdo tě neodvolal, ty jsi sám neodstoupil a žiješ, tak kde je problém? Nemůžeme prostě zachovat status quo?“

Pokusil se o přezíravý úsměšek.

„Poznáváme Severovu tvář, poznáme jeho podpis, ale nepoznáváme jeho magii, Minervo,“ vložil se do věci Everard.

Minerva nespokojeně pomlaskla a těžce si povzdechla. To bylo zlé. Veškeré magické pečetě, veškerá ochranná kouzla... a že jich bylo v Hogwarts víc než dost.

Znovu mlčeli.

Po nějaké chvilce se Minerva zase nepohodlně zavrtěla na židli. „Severe... Všimla jsem si, že máš jinou hůlku. Není to jenom tím? Kde máš tu starou, ztratil jsi ji? Zlomila se?“

Zavrtěl hlavou.

„Výměna hůlky by vadit neměla,“ ozval se shora měkce Everard. „To muselo být něco podstatnějšího.“

Severus si beze slova vyhrnul levý rukáv a ukázal jizvu na předloktí. Byla už skoro úplně zahojená.

Albus Dumbledore si nasadil brýle a zvědavě se ve svém křesle nadzvedl. Nahlédl Severovi přes rameno. Polekaně zbledl a co nejnenápadněji se stáhl zpět.

„Můžu?“ zeptala se opatrně a nepřesvědčeně Minerva.

Severus příkývl.

Zlehka se dotkla jizvy. „Když jsem to viděla v chýši, tak to vypadalo jako spálenina.“

Přikývl. „Dal jsem to pryč. Celé. I s kořeny.“

Ohromeně zírala. „A proto...?“

Přikývl. „Pravděpodobně. Ta černá hůlka mě už neposlouchá. Je jako cizí.“

Everard si vyměnil ustaraný pohled s Dexterem, Phineou Nigellem a Dilys Derwentovou.

„Ani mě nenapadlo, že by ta kletba mohla být postavená právě na magické pečeti, Everarde,“ řekl Severus vyprahle a pokusil se ušklíbnout.

Minerva si vzpomněla, jak se Severus zhroutil po diagnostickém kouzle, a zachvěla se. Vzala jeho ruku do dlaní. „Ale žiješ. Máš zpátky svou magii. A už nejsi žádný Smrtijed,“ zašeptala úlevně a tvář se jí rozjasnila. Jako by jí z ramen spadlo několik desítek let.

„Žádný Smrtijed. Už ne. Už nikdy,“ souhlasil tiše Severus.

Impulsivně vyskočila a objala ho. „Tos udělal dobře,“ vydechla. „Tos udělal moc dobře.“

Cítila, jak se k ní přitiskl celou tváří.

„Máš teď tu svou starou bílou, viď,“ promluvila lehčím tónem, ale pořád ho pevně držela. „Vždycky jsem ji ohromně obdivovala. Je taková... jako žebroví katedrály. Vypadá křehká, ale je velice silná. Víš, mně se k tobě hodí víc než ta černá. Ta mi přišla trochu... jak to říct, tvrdá? A eben taky není naše domácí dřevo. Já vím, já vím, potřeboval jsi ji. Jenom říkám, že se mi ta bílá líbí mnohem víc. Musí být hodně stará, že?“

Cítila, jak přikyvuje. „Ollivanderův... tuším buď otec nebo dokonce děd... Bříza a dračí srdce, třináct palců,“ zašeptal. „Čekala na mě hodně dlouho, ano.“

Usmála se. Krátce ho přitiskla pevněji a políbila ho do vlasů. „Takhle je to daleko lepší,“ zašeptala. „A moc ti to tak sluší, víš.“ Ještě jednou ho letmo pohladila a šla si znovu sednout. „Nechceš trochu čaje?“

Drobounce se začervenal. Bezděčně si shrnul pramen vlasů z obličeje a zastrčil si ho za ucho. „Děkuji, ano. S mlékem, bez cukru.“

„Dilys, můžete dát vědět v kuchyni?“ požádala a ještě jednou se usmála, pro sebe: vzpomněla si, jak tu byla s obrazy ona sama. Sundala si klobouk a odložila ho na stůl.

Dilys Derwentová se zatvářila nepřívětivě: zvláštní výraz na jejím milém obličeji. Vyměnila si pohled s Everardem a Phineou Nigellem, zvedla karatelsky obočí a naznačila lusknutí prsty. Minerva omluvně přikývla a přivolala domácího skřítka.

Severus si této drobné mezihry snad ani nevšiml. „Mně se tenkrát má nová hůlka nelíbila,“ vzpomínal tiše, oči zavřené. „Maminka z toho byla nešťastná: vydala se skoro ze všech peněz, a já frflal... Ollivander říkal, že do ní dorostu, to se mi líbílo ještě míň.“ Ušklíbl se. „Proč musí mít starci jako Ollivander většinou pravdu, nevíš, Minervo?“

Na stole se objevil čaj. Minerva nalévala do obou hrnečků. „Nevím. Sama to na sobě nějak nepozoruju.“

„Asi ještě nejsi dost stará.“

Tiše se rozesmála.

Severus se taky usmál a pokývl hlavou.

Mlčky pili čaj.

„Měl bych jistou... ideu, ale nevím, jestli je realizovatelná,“ řekl po chvíli Severus. „Everarde, mohli bychom se v časech krize vrátit ke starým inauguračním pravidlům?“

„Samozřejmě, Severe. Cokoliv, pro co existuje precedens.“

Severus vážně přikývl. „V pořádku. Většinu tohohle tedy potřebovat nebudeme.“ Odsunul pergameny, které přinesli: nechal před sebou ležet jen dva z nich. „Minervo. Jednak tě musím informovat, že jsme finančně naprosto nezávislí na ministerstvu a legislativně... legislativně je to poněkud zmatené. Nicméně Hogwarts tu byly o nějaké to století dřív. Což v praxi znamená, že když si postavíme hlavu, mají smůlu. Je to naše dobrá vůle, že poskytujeme dětem vzdělání, nikoli naše povinnost. Za další, odpovídáme se správní radě. Ovšem ta v danou chvíli de facto neexistuje. Takže ministerstvo a správní rada budou pouze požádáni, aby vzali na vědomí naše rozhodnutí, jakmile toho budou... z personálního hlediska schopni. Je tu totiž ještě poslední, nejzajímavější maličkost: původně bylo v Hogwarts zvykem, že odstupující ředitel jmenoval svého nástupce. Everarde, platí ještě můj podpis na listinách?“

„Ano. Jen máš problémy s čímkoli, kde se vyžaduje fyzické rozpoznání tvojí magie. To znamená všechny magické pečetě na branách a dveřích, autorizace letaxového spojení pro tebe i pro ostatní obyvatele... a tak dál, však ti to nemusím vyjmenovávat. Tvůj podpis je jiné podstaty: ten platí.“

Severus znovu vážně kývl.

„Nedělej si starosti, kolego Slytherine, viset tu s námi budeš,“ ušklíbl se Phineas Nigellus. „Tomu neujdeš. To máš za ten rok už jisté.“

„Nepochybuji, kolego Slytherine, že cokoli jiného bys hořce oplakal,“ ušklíbl se naprosto identickým způsobem Severus. „I když bych se odvážil tvrdit, že nejsi nespokojený ani s tím, že jsem stále ještě naživu. Rozhodně jste pro to s Dexterem a Dilys udělali víc, než někteří jiní, které nehodlám jmenovat,“ konstatoval suše. Minerva si zase jednou s obdivem připomněla jeho schopnost ukázat a říct jenom tolik, kolik chtěl: ona sama se neudržela a očima k Dumbledoreově portrétu zalétla.

Albus Dumbledore se nezúčastněně probíral svým majestátním plnovousem.

Minerva stiskla pevně rty a zavřela oči: to bylo daleko lepší než ztratit nervy a začít křičet. Nevěděla jak Severus, ale ona od té doby, co viděla Severovy vzpomínky, nedokázala na Alba Dumbledorea v dobrém už ani pomyslet. A přestože byli hlavními oběťmi Albovy vražedné šachové partie Severus a Potter (a ona sama v ní hrála roli spíš mizivou), pořád si připadala podvedená a zneužitá. Většinu života k Albovi vzhlížela, a i když s ním ne vždycky souhlasila, přesto mu za všech okolností stála pevně po boku a ze všech sil ho podporovala. A on? Ani se nenamáhal ji informovat... a ona proto... Styděla se za svou úlohu v té kruté, krvavé hře, styděla se i přesto, že rozumem ji chápala. Její srdce vášnivě protestovalo. A dvojnásob se styděla za Alba. Minerva nikdy neváhala, když měla nasadit vlastní život, ale chladnokrevné obětování životů druhých... přičemž člověk sám zůstává v pozadí, v bezpečí... Albus tomu mohl stokrát říkat strategie a nezbytné oběti pro vyšší účel: z Minervina pohledu to bylo zkrátka zbabělé a naprosto neodpustitelné.

„Teď mě ovšem zajímá současná krize,“ pokračoval věcně Severus. Odmlčel se; Phineas a Dexter se na sebe přestali spokojeně ušklebovat. „Minervo,“ řekl jemně a položil jí ruku na paži. Cítil, jak vibruje hněvem, a pak hněv začal odplývat a zůstal jen bezbřehý, beznadějný smutek. Otevřela oči a podívala se na něj. „Minervo, chtěla bys být ředitelkou? Odstoupím ve tvůj prospěch. Musím tě upozornit, že to bude těžká doba. Cítíš se na to?“

Zamrkala. „Já...? Jsi si jistý? Opravdu já...? To bys udělal? Po... po tom všem, Severe...? Vždyť já... I po tom... ošklivém roce a tom, co jsem ti... řekla a udělala v ravenclawské věži...?“

„Ano.“

Sklonila hlavu. Promnula si čelo v dlani. Zasykla, jako by nechtěla plakat. Pak se narovnala.

„Ano, Severe.“

„Dobře. Dámy a pánové, děkuji vám všem za vynikající spolupráci. Bylo mi ctí.“ Přeletěl všechny obrazy očima, krátce se každému uklonil. „Everarde... Phineo... Dilys... Dextere... Armando...“ A další a další. Všichni mu odpovídali stejným gestem, se stejnou slavnostní vážností. Nakonec se obrátil k Dumbledoreovi. „Albe.“

I Albus Dumbledore vstal a uklonil se, byť poněkud strnule.

„Jestliže nemáte námitky proti tomu, přijmout jako mou nástupkyni Minervu McGonagallovou, ukažte jí nyní trezory, prosím.“ Vytáhl ze stolu jemný bílý pergamen, vzal si brk, na okamžik se zamyslel a začal psát.

Jednotlivé obrazy se postupně odkláněly od zdí a odhalovaly nejdůležitější poklady Hogwarts: listiny, smlouvy, artefakty. Lahvičky vzpomínek. Minerva tu a tam přešla k některému otevřenému trezoru a nahlédla dovnitř, tu a tam s některým z portrétů prohodila pár slov na vysvětlenou.

Když jí zatykal první z nich, Dexter, překvapeně se po něm podívala. „Kolegyně,“ usmál se tiše Dexter Fortescue. Stočila oči stranou, pousmála se a přikývla.

Slyšela, jak někde za jejími zády Severus vstává od stolu. „Prosím, paní ředitelko. Chybí už jenom tvůj podpis – a pokud tu chceš mít obraz, měla bys to pak uložit tamhle k Everardovi.“

Pročítala smlouvu. Vzala do ruky brk. „A ty, Severe?“

Pokrčil rameny. „Dám se do pořádku... a zmizím. Třeba na kontinent. Vezmu s sebou Anzelma Janecia jako soukromého žáka, bude nadšený.“

„Tak to ne.“ Položila brk na stůl. „Abys odešel takhle, po tom všem... To je nefér.“

„Nefér? To si myslíš?“ Ušklíbl se. „Jsem Slytherin. Už jsem si zvykl, Minervo.“

Dívala se na něj, jako by promluvil nějakým neznámým jazykem. „Tak takhle by to nešlo, Slytherine,“ řekla po chvíli zamračeně. „Takový přístup se škole už jednou vymstil, pamatuješ?“ Severus zvedl obočí a naklonil hlavu. Minerva se po něm podívala úkosem a posunula si brýle. „Everarde,“ zeptala se přísně a poklepávala špičkou boty o podlahu, „jakou formuli tam mám dopsat, když chci, aby tu Severus nastoupil po mně?“

Severus kratičce přimhouřil oči a založil si ruce na hrudi. Phineas Nigellus se zasmál. Everard navrhl několik formulací. Minerva si jednu vybrala a zapsala ji. Pak listinu podepsala a poslala nahoru do trezoru.

Obrazy začaly tleskat.

Pokývla jim. Hluk ustal.

„Tak a teď mi poraď ty, Severe.“ Přišla těsně k němu a začala mu ťukat ukazováčkem o rameno. „Jak mám přesvědčit tady toho nekonečně paličatého, jízlivého, sarkastického profesora, aby tu chtěl být ředitelem Slytherinu a zástupcem ředitele školy?“

Trochu se zapotácel. Našel rovnováhu, jemně jí ruku zadržel. „Třeba by stačilo jenom požádat. Samozřejmě pokud je to v silách jistého nekonečně tvrdohlavého a tak dále Gryffindora.“

„Pěkně prosím,“ rozbalila pěst a položila mu na rameno dlaň. „Sedni si a napiš žádost. Jsi okamžitě přijat. Co chceš učit, obranu? Lektvary?“ Dovedla ho k židli před stolem.

A tam jí znovu padl pohled na Dumbledoreův portrét. Albus se spokojeně usmíval do vousů a šibalsky na ni pomrkával přes okraje brýlí.

Udělalo se jí fyzicky zle. Musela se chytit opěradla, aby neomdlela.

Severus naklonil hlavu na stranu a zadíval se jí do očí. Poznala ty drobné pátravé jiskřičky: rozhodla se neuhnout a jeho pohled opětovat. Nelžu, nikdy jsem ti nelhala, pomyslela si. Prohlédni si, cokoli potřebuješ. Nechci jít v Albových stopách. Stáhl se. Vzal do ruky konvici a zamyšleně naléval čaj. „Longbottom včera říkal... Rozuměl jsem správně, že Horace Slughorn odchází?“

„Už... odešel. Dnes po snídani.“ Obešla stůl a sedla si. Napila se. Nevolnost přecházela.

Promnul si tvář. Čerstvé strniště zachrastilo. Zatvářil se nespokojeně. „To není dobré... Horace nám velmi pomohl, to není dobré, aby odešel takhle... aby se cítil zneuznaný... Mohu si půjčit pergamen a brk? A prosím, podívej se tady na ten seznam. To jsou jména dětí ze Slytherinu, které se přidaly na naši stranu.“

Četla a on mezitím psal. „To je skoro polovina Slytherinu,“ vydechla překvapeně.

„Polovina mých dětí ze Slytherinu, ano,“ přikývl. „Polovina tvých malých Slytherinů. Mnoho z nich stálo proti vlastním rodičům. Nezapomeň na to, Minervo. Požádám Longbottoma, aby zašel do sovince a poslal Horacovi tady ten dopis. Měl bych s ním zůstal v kontaktu aspoň já. Možná by sis to chtěla taky ještě pročíst?“

Lehce zavrtěla hlavou: není třeba. Vstal a zamířil ke dveřím. Slyšel, jak za jeho zády nepřítomně mumlá: „Slytherin... viděla jsem je v bitvě... ale myslela jsem... všichni jsme mysleli... A Horace to Shackleboltovi říkal, jenže Kingsley tomu nechtěl věřit a začal se hádat. Snažila jsem se pak Horace přesvědčit, aby zůstal, ale on si nedal říct. Merline, to bude teď Slytherin potřebovat...“ Zbytek věty zmizel v zapomnění.

Longbottom se krčil na okně, před ním se svíjela Nagini. Na hlavě jí vysokým plamenem plápolal Moudrý klobouk.

Severus bez přemýšlení skočil před chlapce, jednou rukou mu zakryl oči a přitiskl jej k sobě, druhou rukou nemilosrdně švihl hůlkou. „Riddikulus! Vy nekonečně idiotské děcko, vy neumíte ani ječet?!“

„Já... já... nechtěl... rušit...“ koktal chlapec. Roztřásl se. Pevně se profesora chytil. „Nagini... Merline, je to Nagini...“

„Říkal jsem vám, že to nebude o nic příjemnější,“ vrčel profesor Snape.

Neville ucítil na zádech drobnou ruku. Profesorka McGonagallová. „No tak, Longbottome, přece jste tu potvoru zabil, pamatujete?“

Pomalu ho odváděli do ředitelny.

„Minervo, mně se zdá, že je jich tam víc. Nemám ti je zničit?“

Beze slova se postavila vedle svého kolegy. Neville udělal ještě krok, jak ho profesor postrčil, a najednou byl za jejich zády, chráněný, bezpečný. Natahoval ruku pro hůlku, ale příliš pomalu. „Elicio!“ křikla profesorka McGonagallová a z pukliny ve zdi se začala soukat nezřetelná postava. V ten moment profesor Snape třikrát ostře švihl zápěstím: „Petrificus! Sectumsempra! Evanesco!“

Než oba bubáci (nebo jich bylo víc? Neville si nestačil všimnout) dokázali nabrat podobu, byla z nich jenom rosolovatá kaše, která vzápětí zmizela.

„Koukám, žes mě na té věži ještě docela šetřil. Pojď, dorazíme to papírování. Běžte přece dovnitř, Longbottome.“

Profesor Snape potěšeně zasvítil očima, ušklíbl se a pohodil hlavou.

Posadili Nevilla na konec stolu (chtěl bych si umět udělat židli na míru jako profesorka McGonagallová, pomyslel si závistivě), přistrčili před něj čaj.

„Věčná škoda, že tu nemáš ohnivou,“ zahučel profesor Snape, když viděl, jak se Nevillovi klepou ruce. „Já mám všechen alkohol dole v laboratoři a z kuchyně nedostaneš nic než sherry na vaření.“

„Budu s tím muset něco udělat,“ souhlasila. „A mám ráda světlo!“ Závěsy na oknech se poslušně rozjely na strany.

Nevillovi i přes filtr právě prožité hrůzy došlo, na čem se oba profesoři domluvili. Proč ho původně nechali čekat venku. Ošil se na židli: toto je zjevně další ze situací, do kterých by se jako pouhý student neměl vůbec dostat. Sklonil tvář k hrnečku a snažil se být co nejnenápadnější. Nesmí být hrubý. Nesmí rušit. Ať raději zapomenou, že tu vůbec je.

A to se mu dařilo. Profesor Snape si znovu sedl ke stolu a psal. „Jestli je Horace pryč, tak lektvary,“ bručel: zjevně navazoval na předchozí rozhovor. „Ale chci mít postgraduální studenty na stipendium. Už je na čase, abychom dali světu najevo, že se tahle škola vrací ke svému původnímu účelu.“ Odsunul listinu stranou.

Neville ani nedýchal. Postgraduální studium...?

„Dobrá, dobrá, ale jen na byt a stravu, žádný plat jim nepůjde,“ přikyvovala profesorka McGonagallová a upravovala přitom nějakou drobnost na okně. Přešla ke stolu, natáhla se přes Snapeova záda pro jakousi tlustou obálku a začala v ní listovat. Profesor Snape ji sledoval, obličej obrácený nahoru, obočí zvednuté. Znovu krátce přikývla. „Pro příště jen chci znát jména a vidět doporučení, než sem přijdou. Jednotlivě.“

„To mi naprosto vyhovuje.“ Profesor Snape si přitáhl další pergamen. „Říkal jsem si, jestli by nebyl jako zástupce ředitele dobrý Filius Flitwick,“ kývl k jednomu ze svitků, které přinesli z ošetřovny.

Odložila obálku a opřela se dlaní o stůl, těsně vedle Snapeova lokte. „Chci, abys to byl ty,“ prohlásila pevně.

Věnoval jí jeden ze svých patentovaných pohledů, přisunul k ní diskutovaný svitek. „Tres faciunt collegium,“ prohodil. „A s ohledem na současnou politickou situaci... Filius je velice rozumný člověk a skvělý diplomat.“ Pak namočil brk a začal vypisovat hlavičku druhé žádosti.

Stiskla rty a neochotně vzala listinu do rukou. „Trochu nefér vůči Pomoně Sproutové, ne? Řekla bych, že jako ředitelé kolejí mají dostatečné pravomoce. A v pěti se rozhoduje stejně dobře jako ve třech: navíc tak nevynecháš žádnou kolej a je to vyzkoušená sestava.“

Phineas Nigellus si sedl pohodlněji, podepřel si bradu a spokojeně se rozusmíval.

„No dobře, jak myslíš, ty jsi ředitelka,“ pokrčil rameny profesor Snape. To gesto vypadalo lehounce a nonšalantně, ale Nevillovi něco nesedělo. Na to, jak velice nerad Severus Snape ustupoval a jak obtížně se dal přesvědčit o názoru jiném než vlastním, byla ta kapitulace příliš snadná. Chlapec rychle mrkl přes okraj hrnku a všiml si, že se profesor zapírá levou rukou stejně pevně, jako když podepisoval recepty pro ošetřovnu.

Profesorka McGonagallová studovala i další svitky, které přinesli z ošetřovny. Nad jedním se drobounce pousmála: „Plná moc, hm?“ Nakonec tři z nich hodila do krbu, nechala si v rukou jen jeden jediný. „Chápu, jak to myslíš, ale přece jenom ne, Severe. Pro Filia i pro tebe prosadíme Merlinův řád, to bez diskuse, ale nerada bych tříštila tvoji autoritu. Kromě toho chci nejdřív zkonsolidovat školu. Filiův Ravenclaw potíže nemá. Maximální možnou podporu teď budeš potřebovat ty a tvůj Slytherin.“

Půjčila si od kolegy brk a dopsala do svitku několik poznámek.

Profesor Snape jí četl přes ruku. Zbledl. „Jak myslíš, Minervo,“ zopakoval bezvýrazně.

Albus Dumbledore si ve svém rámu odkašlal. „Minervo, děvče drahé...“

„Mlčet!“ prskla tak zuřivě, až profesor Snape zamžikal. „Ty ne, Severe. Albus! Mlčet, dokud ti nedovolím mluvit, rozumíš, nebo tě nechám sundat a hodit do nějakého hnusného zaprášeného skladiště plného pavouků! Já ty Severovy vzpomínky viděla! A nejen vzpomínky!“ Došla těsně k němu. „Na mě si už nikdy nic takového dovolovat nebudeš, na to rovnou zapomeň,“ poklepala mu výhružně hůlkou o okraj rámu. „Tyhlety tvoje praktiky tady teď prostě končí. Vidíš ty trosky? Vidíš ten chaos? Viděls, kolik jsme zbytečně ztratili lidí? Takže dost. Hogwarts budou především zatraceně dobrá škola, je ti to jasné?! A budou v ní mít právoplatné místo všechny čtyři koleje! A je mi jedno, jestli se ti to líbí nebo ne!“

Albus Dumbledore se odtáhl co nejdál od rámu a tvářil se, jako by kousl do citronu.

Neville do sebe rychle hodil zbytek čaje, aby zakryl svoje překvapení. Ne že by si myslel, že jsou vztahy ve sborovně nebo v Řádu idylické, ale rozhodně by neřekl, že se dočká dne, kdy bude profesorka McGonagallová křičet na ředitele Dumbledorea. No teda vlastně naopak, ředitelka...

Někde na kraji jeho zorného pole se zachvěla špička brku.

Chlapec odložil hrneček a celý se napjal.

„Na to jednání s ministerstvem se začínám... těšit,“ podotkl profesor Snape tiše a jakoby mimochodem a posunul přitom před svou novou ředitelku druhou dopsanou žádost. „Ty na ně budeš řvát a já z nich budu dělat idioty. To jim... nezávidím.“

Když listiny podepisovala, chichotala se.

Phineas Nigellus šťastně blýskal očima. „Ohnivý odhodlaný Gryffindor. A jako jeho pravá ruka náš ledově chladný, předvídavý Slytherin. Kolegové, tak tohle bude opravdu zábavný čas. Dovol, Minervo, abych se ti omluvil za to neuvážené a neslušné jednání těsně po bitvě a...“ Phineas se zarazil, prudce vstal z křesla, chytil se rámu. „Omlouvám se, že jsem nezdvořilý, Minervo, ale...“

„Minervo, Severus!“ vykřikla varovně Dilys.

Neville vyskočil, zvrhl loktem prázdný hrneček, šlápl na něj, přeplachtil ty tři metry, co ho dělily od profesora Snapea, a zachytil ho dřív, než se profesor stačil sesunout na zem. „Možná bychom se měli vrátit na ošetřovnu,“ navrhl nejistě.

Profesorka McGonagallová vydechla a sklonila hůlku. Pak jí dvakrát švihla (Reparo! Reposito! proběhlo Nevillovi hlavou), střepy se scelily a hrneček vyskočil zpátky na stůl. Položila znovu hůlku před sebe a pomalu se spustila zpět do židle. „Stále ještě uvažujete o kariéře léčitele, Longbottome?“ Nasadila si klobouk. „Je možné tu cestu nějak zkrátit? Nemusí nás vidět celý hrad,“ zeptala se obrazů.

„Můžeš si odblokovat interní letaxovou síť,“ navrhl Dexter.

„Prosila bych. Nebo se to i tady dělá stejně jako v mém kabinetu?“

Dilys sklopila hlavu, aby její kudrnky skryly pousmání. „Jistě. Ve tvém bývalém kabinetu, Minervo. To si za pár dní zvykneš. Dělá se to úplně stejně, jen musíš specifikovat, do jaké míry a které krby v Hogwarts otevíráš. Momentálně je interní i externí letaxové spojení zablokované úplně a v hradě je zaheslované všechno kromě hlavní brány a zdejšího chrliče pod schodištěm.“

Profesorka McGonagallová stiskla popuzeně rty a podívala se po Dilys úkosem. Pak si zcela zbytečně srovnala na hlavě klobouk. „Hm, děkuji za upozornění...“ zamumlala (a profesor Snape přivřel oči a pousmál se). Vyšla na okamžik ven: Neville ji slyšel říkat něco nezřetelného chrliči. Vrátila se, poklepala hůlkou na konkrétní místa na římse krbu a hodila do plamenů letaxový prášek.

„Tak pojďte, Longbottome, můžeme. Chyť se mě přece, Severe.“

Podepřeli profesora Snapea každý z jedné strany a prakticky ho donesli až k lůžku.

Zdálo se, že na ně Anzelm Janecius čekal. Objevil se v místnosti téměř okamžitě poté, co dorazili, zase tak zvláštně odtažitý a soustředěný. „Neville, hábit.“

Profesor Snape si sahal do kapsy pro hůlku. Neville mu chtěl pomoci.

„Ne,“ zarazil ho ostře mistr Janecius. „Tohle musí sám.“ Klepl vlastní hůlkou do křesla, které si profesor stvořil z nemocničního lůžka. Křeslo se vrátilo do původní podoby. Léčitel natřepal polštář a rozhodil přikrývky. „Posaďte se, mistře Severe. Pomaličku. Neville, boty.“ Podpíral profesorova záda. „A pomalu si lehněte. Čaj mám uvařit já, nebo to zvládnete, Neville? Šalvěj s medem.“

„Zkusím to zvládnout, pane.“ Neville okamžitě zamířil do denní místnosti.

„Donesete mi ho k překontrolování,“ přikývl léčitel. „Můžete mluvit, mistře Severe, nebo byste raději spal?“ ptal se a pokládal přitom pacientovi ruce na temeno hlavy, na hrudník a na solar.

„Anzelme... laboratoř... Longbottom...“

„Překontroluju to po něm, nemějte starosti.“

„Spi, Severe,“ pohladila ho po předloktí profesorka McGonagallová.

„Ne... Anzelme... vysvětli paní ředitelce... laboratoř... nesmí přijít jiný mistr lektvarů... ještě nepublikoval. Ty můžeš... když bude třeba. Longbottom ať se zeptá... ostatních. On už bude vědět... co myslím.“

„Dobře, mistře Severe. Jak chcete. Nejdřív vyndat spařené listy, potom přidat med, Neville!“

„Ano, pane!“ potvrdil okamžitě chlapec.

Minerva McGonagallová se prudce nadechla. V očích se jí vítězně zablesklo.

„Minervo... Horaci Slughornovi ten dopis... asi nechal na stole nahoře...“

„Najdu ho a pošlu za tebe. Už spi,“ pohladila ho znovu, poněkud nepřítomně. Ale vzápětí vzala do dlaní obě jeho ruce a vřele je stiskla. „Udělals všechno, cos dokázal. Rozumíš?“

Na okamžik zadržel dech. Pak přivřel souhlasně oči a usnul.

Tiše přešli do denní místnosti k Nevillovi. Ten soustředěně pracoval. Vylil konvici horkou vodou, aby se zahřála. Hodil dovnitř čtyři listy šalvěje a ohlédl se po mistru Janeciovi, jestli je to správná dávka. Léčitel přikývl a položil ruku na konvici, aby zkontroloval teplotu. Znovu přikývl.

Pootevřenými dveřmi do sálu k nim dolehlo ženské sténání, zřejmě tlumené kouzlem, a ostrá slova léčitelky Dillonsbyové: „Držte ten zatracený ručník pořádně, Zabini.“ Téměř současně se ozval povzbudivý hlas madam Pomfreyové „Dobré je to. Ještě jednou, beruško.“

Profesorka McGonagallová se zkoumavě podívala na dveře, pak na Nevilla a nakonec na mistra Janecia. Posadila ke stolu. „Zřejmě teď budete chvíli tady, mistře Janecie?“

Anzelm taky vypadal, že sleduje dveře, ale přesto kývl.

„Mohu vám položit jednu otázku?“

„Jistěže,“ souhlasil Anzelm nepřítomně a odtrhl oči od dveří. „Prosím pěkně.“

Co se děje v sále? Nějaký další zákrok? říkal si Neville. Pak si vzpomněl na Anzelmův důraz na soukromí. Na listinu na dveřích. Na práci je nezbytné se maximálně soustředit.

„Děkuji. Ráda bych se vás zeptala, jak konkrétně si představujete případné školení Nevilla Longbottoma v oblasti léčitelství. Vidím, že jste se seznámil i s jeho slabinami. Domníváte se, že to není tak velká překážka? Pan Longbottom nebude mít OVCE... promiňte, to znamená zkoušky na druhé úrovni pokročilosti... z lektvarů. U svatého Munga by ho bez těchto zkoušek ke studiu léčitelství nepřijali.“

Neville strnul. A je to tady. Přesně jak jsem čekal. Ale ona neví, že mi profesor Snape slíbil...

„Paní profesorko...“

„Teď mlčte, Longbottome.“

Neville si přetřel hřbetem ruky nos. Vyhrnul si rukávy hábitu, aby z nich nemohlo nic vypadnout, jako to udělal posledně. Natahoval ruku, že zhasne oheň pod kotlíkem: voda se už vařila.

„Nechte pod kotlíkem živý oheň, dokud nedokončíte zalévání, Neville,“ zarazil ho mistr Janecius. „Ano, paní ředitelko, sám vidím. Na druhou stranu, mistr Severus Snape má vynikající pověst a jeho žáci jsou všude obecně přijímaní i s nižším prospěchem, než od jiných mistrů lektvarů.“ Zaposlouchal se do zvuků ze sálu, teď velmi tlumených, přikývl, postavil na druhý kahan mnohem větší kotlík, vybral ze své dřevěné truhličky nějakou tresť vonící po mateřídoušce a nakapal ji do vody. Upravil plamen a přikryl kotlík pokličkou.

Profesorka McGonagallová pozorně sledovala práci obou dvou, léčitele i Nevilla.

„Profesor Snape si svou pověst udržuje tak, že nepřijímá do kurzu na OVCE studenty, které nepovažuje za perspektivní, mistře Janecie. Na prvním stupni nemá možnost rozlišit: na této škole je studium lektvarů na prvním stupni pro všechny žáky povinné.“

„Aha, chápu...“ Zvuky ze sálu ztichly. Léčitel si podal dva hrnky. „Smím vám nabídnout trochu kávy? Tentokrát v původním provedení od mistra Severa Snapea osobně. Budete možná chtít smetanu a cukr?“

„Ano, děkuji.“

Neville se na Anzelma taky po očku koukal. Chtělo se mu brečet. Mistr Janecius vypadal tak samozřejmě, tak soustředěně... měl tak jisté a úsporné pohyby... Do prdele, že já blbec se schválně flákal! Co jsem tím získal? Vyndal velkou lžící z konvičky listy šalvěje. Doufal, že to bylo včas. Teď to opravdu nesmí nijak pokazit. Rozpačitě se ohlédl po mistru Janeciovi a zhasil oheň pod kotlíkem. Našel sklenici s medem, otevřel ji. Omyl lžíci ve vodě a osušil ji (pomůcky budou udržovány v čistém a funkčním stavu, zlatá listina na dveřích laboratoře, vzpomněl si). Merline, Merline ať... Kdy mám přidat med?

Léčitel k němu stál téměř zády a míchal kávu se smetanou a cukrem: vyšlehával ji do vysoké pěny. Pak napěněný hrnek se svou graciézní úklonou postavil před profesorku McGonagallovou. Pokývla. (Nelichoťte mi, znám cenu svojí práce, vzpomněl si Neville.)

„Prosím, paní ředitelko. Já sám neučím. Jediné, co bych pro pana Longbottoma mohl udělat, je dát mu doporučení k Mistru gdaňskému. Samozřejmě...“ Anzelm se posadil. Vzal do ruky hrnek, přiložil ho k ústům, ale nenapil se. „Jste s tím čajem hotov, Neville? Nalijte mi na ochutnání.“

Neville rychle vmíchal do konvice med, zavřel sklenici, znovu umyl lžíci, nalil trochu čaje do skleničky, otřel stůl, přiklopil konvici víčkem a donesl skleničku mistru Janeciovi.

„Rozumím.“ Profesorka McGonagallová se napila, drobně sešpulila rty, maloučko pomlaskla. „Doporučení k Mistru gdaňskému... to je samozřejmě velice vážná věc. Nikdo lepší už v Evropě v tomto oboru není, Longbottome, uvědomujete si to? Viděla jsem ve vašich materiálech, že máte osvědčení z jeho kliniky, mistře Janecie: byl jste jeho osobním žákem?“

Neville zamrkal a div že nezakopl o nohu stolu.

Ze sálu se zase ozvalo tlumené sténání a uklidňující hlas madam Pomfreyové.

Anzelm se krátce podíval po svém kotlíku s mateřídouškovou vodou. „Ano, paní ředitelko, Mistr gdaňský vedl mou mistrovskou práci v oboru léčitelství,“ uklonil se znovu. Natáhl ruku a přijal od Nevilla skleničku s čajem. Přičichl, prohlédl si barvu, ochutnal. „Později mi na své klinice umožnil absolvovat i část povinné praxe,“ dodal nepřítomně. „Podejte mi celou konvici, Neville.“

Neville zbledl. Tak jsem to přece zvoral. Zatáhl hlavu mezi ramena, postavil konvici s čajem před mistra Janecia a čekal, že léčitel vytáhne hůlku a řekne Evanesco. Neville to málem udělal sám: udržel se jenom díky přísnému drilu z hodin lektvarů. Léčitel ovšem vzal konvici do obou rukou, několikrát s ní zakroužil a postavil ji zpět na stůl. „V pořádku, můžete to odnést mistru Severovi.“

„Ehm... mistře Janecie...?“

„Ano, Neville?“ zvedl léčitel obočí.

„Ne... nic... děkuju...“

Profesorka McGonagallová skryla tvář za hrnkem kávy.

Léčitel vstal a šel opláchnout skleničku. Znovu zkontroloval svůj kotlík a stáhl plamen na minimum. „Samozřejmě... já sám jsem ještě hodně mladý a nezkušený,“ pokračoval. „Doporučil jsem zatím Mistru gdaňskému jen jediného člověka, a toho jsem znal opravdu velice dobře. Jak jsem říkal, neučím. Vy pana Longbottoma znáte... sedm let, říkám to správně? Já jen pár dní. Zaujal mě jeho cit pro život a schopnost předávat magickou energii přímo, rukama: to není příliš běžné a mám dojem, že se to učívá až na velmi pokročilých úrovních. Pochopitelně, neznám kurikulum vaší školy, promiňte. Dám na váš názor.“

Neville odnesl konvičku s čajem dozadu. Nezavřel za sebou dveře: chtěl slyšet, o čem se v přední místnosti mluví, ať to bylo sebehorší. Ale nemohl tam být, nemohl dovolit, aby ho viděli. Ne mistr Janecius. Ne takto.

Profesor Snape spal. Neville si přitáhl křeslo těsně k hlavám lůžka. „Já jsem to posral, pane, já to flákal a teď už je pozdě, oni mě nenechají... Jak by... jak by mohli... On je o tolik lepší... všichni jsou lepší... oni vědí sami, co dělat, jenom mně se musí všechno pořád říkat... a stejně to furt vrtám... Ach, Merline...“ Položil hlavu na pelest a tiše vzlykal.

„No, no... co je... kterýpak ty jsi...“ broukl v polospánku profesor a dal Nevillovi ruku na hlavu. „Co brečíš.“

„Protože jsem beznadějnej idiot, pane...“ slzel tichounce chlapec.

„Takhle Slytherin nemluví... tiše, uklidni se...“

„Já nejsem Slytherin, já jsem Gryffindor...“

„No, no... lidi běžně dostávají několik různých voleb, neplač... Co se ti stalo?“

„Profesorka McGonagallová,“ vzlykal Neville, „já jí nestihl říct... a teď mistr Janecius... pane... mě ty zatracený lektvary tak mrzí, vážně...“

Venku se zvedal vítr. Okno rachtalo. Z nádvoří dolehlo dovnitř pár příkrých pokynů. Profesor Snape neurčitě zabručel. Jeho ruka tápala po temeni Nevillovy hlavy, jako by něco hledal.

„Pan Longbottom je výborný bylinkář a velmi dobrý v kouzelných formulích,“ slyšel Neville profesorku McGonagallovou. „Oba jeho profesoři, Sproutová i Flitwick, si ho velice chválí. Profesor Snape... oceňuje jeho práci v obraně proti černé magii. Pokud se týká lektvarů...“ Ozvalo se povzdechnutí. „Profesor Snape má velmi přísné nároky. Zeptejte se raději jeho osobně, to bude nejlepší.“

Neville přitiskl tvář k pelesti a snažil se nebrečet nahlas.

„Longbottome?“ zašeptal Snape. „Neville? Co je špatně? Proč pláčeš? Běž, vezmi si z krabice žabku. A dej mi napít.“

„Jo,“ vzlykl Neville a utřel si obličej do rukávu. „Jasně, pane. Kdyžtak poslouchejte... oni se vedle baví...“

Profesor Snape si dal prst před ústa. Neville kývl. Hrábl do krabice (pootevřené, mírně prázdnější) a vyndal dvě čokoládové žabky. Podával jednu tázavě profesorovi. Ten zavrtěl hlavou. Nechci, jenom ty si vezmi, ukázal.

„Mimochodem, když mluvíme o profesoru Snapeovi... Naznačil mi, že má v úmyslu vás přijmout jako postgraduálního studenta. Viděla jsem vaše osvědčení a doporučení – vyžádala jsem si je od svatého Munga, než jste sem přišli, vy i léčitelka Dillonsbyová, jak nejspíš víte – měla jsem dokonce možnost vás vidět při práci osobně a nemám nejmenší námitky,“ říkala profesorka McGonagallová.

Snape vyčkávavě zvedl levé obočí.

Neville rozthl obal, chytil žabku uprostřed skoku a se zuřivým zoufalstvím jí ukousl hlavu.

Z obalu vypadla sběratelská kartička a pomalu se snášela k zemi.

Z vedlejší místnosti nic. Ticho. Jen nezřetelné hrkotání nádobí. Pak někdo požádal: „Tu vodu? Díky.“ Klepnutí kotlíku o desku stolu, cinknutí kovu a rychlé kroky.

„A ty žárlíš, ty jedno pitomé děcko?“ zašeptal profesor.

Neville zavrtěl hlavou, zvedl kartičku ze země, prohlédl si ji, zakňučel, zaťal zuby, postavil kartičku na stůl a šel nalít čaj.

Z kartičky se na ně usmívala léčitelka Morgana.

Odněkud se ozval pláč novorozeného dítěte.

Profesor Snape mrkl. Otevřel oči naplno. Napjal se. „Tak proto Anzelm tak spěchal,“ zašeptal. „Víš něco bližšího, Neville?“

Neville taky překvapeně zamrkal. „Nevím, pane... slyšel jsem to sténání, ale... já netušil, co to je, pane... Slyšel jsem odtud madam Pomfreyovou... a mistr Janecius dělal zas nějakou tu svoji vodu... pořád poslouchal, co se v sále děje... ale nikam nešel...“ snažil se, viditelně vyvedený z míry.

Snape kraťounce přikývl a natáhl ruce, aby mu Neville pomohl se posadit. Chlapec ucítil, jak se profesor chvěje vyčerpáním a únavou, a ruce, kterýma ho podpíral, se mu samy od sebe rozhořely. Pak ale postřehl, že sebou profesor cukl, jako by ho ten dotek zabolel, a pomalu a vědomě ten žár stáhl do mírného a příjemného hřání. Jako když se stahuje plamen kahanu.

Profesor si od chlapce vzal skleničku a napil se. Neville čekal na reakci: teď Snape čaj vyplivne zpět do skleničky a řekne... řekne... Neville si najednou neuměl představit, co.

Ale Snape neřekl nic. Jen přivřel oči a napil se ještě jednou.

„Pane profesore, promiňte... ten čaj jsem dělal já...“

Profesor se znovu napil. „Tak přece jen vy?“ zvedl obočí.

Neville kývl. Polkl.

„Hmm...“ převaloval mistr lektvarů čaj na jazyku, „to budou zajímavé hodiny.“

Neville okamžitě strnul. Došlo mu, konečně, že se s ním navzdory všemu pořád ještě počítá. A že by mistr Janecius nikdy neposlal pacientovi nekvalitní věc, a co víc, že dokonce i profesor Snape je snad tentokrát s jeho lektvarem spokojený. „On s tím mistr Janecius pak tak zatočil, tak to možná nějak...“ snažil se uvést věci na pravou míru.

Profesor pootočil koutek úst nahoru a přivřel oči. Mírně zavrtěl hlavou. „Gryffindor. Za každou cenu.“ Neville se zatvářil bolestně. „To není kritika, Longbottome,“ povzdechl si Snape, odložil skleničku a zabořil hlavu do polštáře. Pak chraplavě dodal: „Tentokrát.“

Ve dveřích se objevil Anzelm Janecius. Upřená soustředěnost byla pryč: teď se léčiteli třásly ruce, pohled mu těkal, kousal se do rtů a dýchal přerývaně, skoro jako by vzlykal. Zapotácel se a chytil se zárubní. „Mistře Severe...“ Polkl a šťastně se usmál. Pak zaostřil. Profesor Snape se na něj napjatě díval, obočí zdvižené. „Nic, jen jsem se o ně bál, bylo to trochu... Ale nakonec bez komplikací. Vedla to paní Poppy. Jsou v pořádku,“ oddechl si zhluboka a opřel si čelo o hřbet ruky.

Neville zase jednou zíral a nenacházel slova. Zato profesor Snape se uvolnil a spokojeně kývl. Jeho obvykle tak chladné oči byly teď hebounké jako samet a nekonečně něžné.

„A vy, mistře Severe... říkala mi paní ředitelka... vy mi opravdu dovolíte...?“

Snapeova gesta byla zpomalená, a tak Neville dokázal rozeznat, co má být ten zvednutý levý koutek. Vítězný úsměv. „Doufám, že nečekáš, že to bude nějak jednoduché, Anzelme,“ odpověděl mistr lektvarů, a chlapec měl dojem, že slyší ozvěnu toho, co profesor říkal včera večer jemu. „Předpokládám, že si uvědomuješ, že v komisi bude mistr Divjakov z Durmstrangu: chápeš snad, co to... znamená.“

Anzelm k němu zvedl oči. Poprvé v nich byl vidět strach. „Jistě... Samozřejmě to vím, mistře Severe... Slyšel jsem... Vím, jak málo... Právěže vím!“ vykřikl zoufale. „Právěže se jeden můj kolega nevrátil! Proto jsem tolik chtěl... Už jsem nedoufal... Za současné situace jsem si ani netroufal... Děkuji.“ Šedé oči se projasnily a rozzářily, léčitel najednou vypadal neuvěřitelně mladě.

Profesor Snape zkřivil rty. I když bylo to gesto zatemněné únavou, byla z něj znát stará hořkost. „Ach ano, to je celý mistr Divjakov. Z naší skupiny se... nevrátili... dva. Tak ty říkáš, že sis netroufal se mě zeptat, Anzelme?“ Pootočil hlavu, podložil si tvář dlaní a pobaveně se ušklíbl. „Tady Longbottom tolik drzosti měl. Budete se v laboratoři potkávat. Longbottome... už jste vyřídil to s tou listinou?“

Co? Cože? Takže tohle znamená ta Anzelmova mistrovská zkouška? Neville létal očima z mistra Janecia na profesora Snapea: měl jisté nepříjemné tušení, co myslí tím nevrátit se, ale rád by znal ještě způsob. Nějaký jed? Oba mistři lektvarů však vypadali, že si řekli všechno, co chtěli. Anzelm teď jako by zářil zevnitř a profesor Snape se na Nevilla začínal mračit. Na něco se chlapce zeptal a chtěl odpověď.

Neville byl naprosto zmatený: dělo se toho příliš mnoho najednou. Pak se vzpamatoval. Jeho povinnosti jsou tady. Rychle vzpomínal. Aha... tamta listina... profesor Snape se zaručuje za Anzelma Janecia, Neville má zjistit, jestli proti tomu nikdo další v laboratoři nic nenamítá...

„Promiňte, oni tu ještě mezitím nebyli, mám tam zaběhnout?“

„Zeptejte se ještě, jestli nemají námitky proti tomu, kdybychom občas pohostili čajem... nebo kávou,“ bleskl profesor klížícíma se očima po Anzelmovi, „paní ředitelku.“

„Jo. Jasně. Ano, pane profesore. Už letím.“

Minerva McGonagallová se u stolu v denní místnosti pořád zaobírala svým hrnkem kávy.

Škvírou dveří ze sálu nahlédla Poppy Pomfreyová. Tvářila se zároveň triumfálně a ustaraně. Profesorka McGonagallová se na ni tázavě podívala. „Holčička,“ oznámila léčitelka. „Mladá maminka je z Hogsmeade: Lewisie Lennocková, absolvovala tuším předloni. Její muž sice zemřel, ale ji z toho domu naše děti zachránily a dovlekly do stanu první pomoci – a nakonec sem. Však je to taky stálo jeden život. Matka i dítě jsou v pořádku. Dítě je prokazatelně magické.“

„Že mamince gratuluju,“ odpověděla lehce zaskříplým hlasem profesorka McGonagallová. Vytáhla kapesník a otřela si oči. „Že oběma přeju moc štěstí.“

Madam Pomfreyová spokojeně kývla. Pak se ale na její tváři znovu objevil ustaraný výraz. „Takže ty v tom toho kluka taky podporuješ, Minervo?“

Profesorka McGonagallová schovala kapesník a podvědomě se napřímila. „Myslíš Longbottoma? Kdyby mohl být dobrý, nevidím důvod, proč mu nedat šanci.“

Neville Longbottom vyrazil ze zadní místnosti, přeběhl kolem stolu, srazil židli, nepřítomně ji chytil dřív, než dopadla, postavil ji a přisunul ke stolu, a už už natahoval ruku po dveřích.

„Longbottome!“ zarazila ho ostře madam Pomfreyová. „Na ošetřovně se neběhá. Dokud nejde doslova o život.“

Chlapec zabrzdil na místě. „Jo, jas...“ Střelil po léčitelce omluvným pohledem. „Ano, madam Pomfreyová. Promiňte. Už se to nestane.“

Profesorka McGonagallová zvedla hrneček ke rtům a snažila se z něj vydolovat poslední kapky kávy. Madam Pomfreyová si donesla svůj vlastní hrneček, vymyla ho, nalila si kávu a silně si ji osladila. Několika úspornými pohyby si zastrkala pár uvolněných vlasů zpátky pod čepeček.

Anzelm pomalu vyšel za Nevillem na chodbu. Vypadal, že okolí vůbec nevnímá. V šedivých očích mu hrály jiskřičky, jako blesky nad bouřkovými mraky daleko na obzoru, bílý hábit se mu vlnil kolem kotníků jako spadané listy zvířené podzimním větrem. Tiše se pro sebe usmíval.

Madam Pomfreyová zamračeně přešla ke dveřím do zadní místnosti, nakoukla dovnitř, zjistila, že Severus Snape pokojně spí, došla ho zakrýt, zkontrolovala mu teplotu, shrnula mu z čela pár vlasů, upevnila okno, kterým sílící vítr lomcoval. „Mladí blázni,“ zavrtěla hlavou, „všichni tři.“ V očích se jí nakratičko mihnul láskyplný výraz. Vrátila se do přední místnosti a uklidněně si sedla se svou kávou ke stolu. „Jenom aby se tím Longbottom nesnažil si kompenzovat... no, přece víš, jak je na tom jeho rodina, Minervo,“ zahudrala.

„A i kdyby, Poppy. I kdyby.“ Profesorka jemně točila hrnečkem: vypadala ztracená ve vlastních vzpomínkách.

„Řekni, Minervo, jak potom unese, když zjistí, že pro ně opravdu po těch šestnácti letech už není šance? Nebo když zkusí něco riskantního a někdo z nich mu umře v rukách?“ namítla léčitelka.

„Nevím. To neví nikdo, dokud se mu to nestane.“ Minerva McGonagallová vstala, uklidila hrneček. „Na druhou stranu, Poppy, umírá spousta dospělých lidí i malých dětí, a jenom proto, že běžní kouzelníci nevědí, co dělat. Léčitelství se na téhle škole vyučovalo naposledy za časů Dilys Derwentové, že? No, mám dojem, že vedení školy bude měnit kurikulum.“

„A bude se vedení školy obtěžovat ptát se na názor praktiků?“ Madam Pomfreyová vypadala, jako by jí i její přeslazená káva hořkla v ústech.

„Ale samozřejmě, Poppy,“ vzala profesorka McGonagallová ze stolu svůj klobouk a zamyšleně jím točila, jako předtím hrnečkem.

„Tak jestli chceš znát můj názor, Minervo,“ našpulila madam Pomfreyová rty, až vypadaly jako svrasklá švestka, „myslím, že by vedení školy mělo stáhnout hlavu z oblaků a nejdřív ve zdraví ukončit tenhle školní rok, pokud to dokáže.“

„Nedělej si starosti, Poppy,“ poupravila si ředitelka peříčko na klobouku. Poklepala madam Pomfreyovou po rameni. Energicky si klobouk nasadila a upevnila vlásenkami. „Já se o svoje lidi postarám.“

Severus Snape ta slova i ve svém polospánku slyšel. Oddechl si, schoulil se do klubíčka, přitáhl si pokrývku k obličeji a po nekonečně dlouhé a vyčerpávající době si dovolil usnout úplně.

Anzelm je neslyšel. Chtěl mluvit s Nevillem. Viděl, že chlapec už už vytahuje hůlku, aby si otevřel. Tam, venku z ošetřovny, se jistě rozběhne. Anzelm se probral. „Počkej chvilku,“ zavolal.

Pečeť na dveřích zažhnula, cinkl zvonek. „Ano, pane?“ otočil se chlapec na poslední chvíli.

Léčitel k němu došel a natáhl pravou ruku. „Máme teď stejného učitele. Rád bych pro tebe byl Anzelm, kolego.“

Neville zvedl obočí a překvapeně se usmál. „Fakt? Teda...“ Zarazil se. Polkl.

Na druhém konci chodby se rozletěly dveře. V nich, ztrácející se v proudech světla, stál Blaise Zabini. „Mistře Janecie! Mistře Janecie!“ hulákal šťastně. „Ona jí chce říkat Daphne!“

Neville se narovnal. Znovu se nadechl. Podíval se léčiteli do očí.

„Díky, mistře Anzelme.“

Pak ruku přijal.

_______________________________________________