Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Tygr a zrcadlo od Birute
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Povídka velmi volně spjatá s Budčí. Neklan, absolvent školy, zažívá jedno ze svých dobrodružství, o kterých si dodnes vyprávějí studenti Budče před usnutím a nižší ročníky pak v noci necourají po chodbách, protože se bojí jít na záchod.
Tygr a zrcadlo
Vylezl jsem z Budče s mokrým diplomem, s hlavou po zkouškách úplně vymetenou a nulovou představou, co budu dělat. Věděl jsem jen, že chci vidět svět a poznat jeho svody a pozlátko, jak znechuceně říkával můj otec, který je poznávat nemohl, protože pokaždé, když se někam chystal, zlikvidoval po prvních čtyřiceti kilometrech koště. Nikdo z rodiny netušil, jak se mu to povedlo. Já osobně myslím, že ho někdo proklel. Rozhodně měl ale dobrou kondici a smysl pro orientaci. Pokaždé totiž trefil domů.

A abych nezapomněl, chtěl jsem se stát hrdinou.

Chtěl jsem se stát dobrodruhem a páchat hrdinské činy. Ne, že bych měl představu jak na to, ale byl jsem přesvědčený, že v tom smysl pro orientaci a fyzička, kterou jsem snad podědit mohl (na rozdíl od funkčního koštěte) hraje určitou roli, spolu se zachraňováním lidí a zabíjením oblud. Vydal jsem se proto na místo, kde začalo mnohé dobrodružství a kdejaký příběh o správných chlapech, kteří dělali velké věci a poznávali cizí kraje a ženy – do krčmy.

Seděl jsem tam už pátý den, upíjel jsem jejich domácí pivo a vypracovával jsem si nejúčinnější ledviny všech dob. Hrdinové nikde. Žádní záhadní mužové s meči, žádné oslnivé dobrodružky s tajnými znaky nenápadně vyšitými na lemu roucha. Všude kolem samý obyčejní. Už jsem si říkal, že jsem nepochopil zákonitosti dobrodružného příběhu, když jsem zachytil: „Všude kolem samý mudla.“ Ha! Cizokrajní hrdinové seděli v koutě a nevypadali moc hrdinsky. Dokonale splývali s davem. Skláněli se ovšem nad nějakou mapou a zuřivě do ní šťourali a jezdili po ní prsty. Tohle už nějakým tím hrdinstvím zavánělo. Ledabyle jsem vstal a jakoby náhodou jsem prošel kolem nich. Z batohu jednoho z mužů čouhala rukojeť meče.
„Takže dojdeme do Vegladu a pak si zkrátíme cestu přes planinu na jih a za pár dní budeme u moře.“ Mladík, který to říkal se při bližším ohledání, začal jevit docela hrdinsky. Měl tvář trochu spálenou od slunce a hnědé vlasy a jak se zdálo i kondičku. Vedle něj seděla žena, která vypadala trochu zvláštně. Exoticky. Měla černé vlasy a úzké tmavé oči. Další čtyři muži vypadali mohutně a všehoschopně. Vtom žena zvedla hlavu a podívala se přímo na mě. Osazenstvo stolu zmlklo. Rozhostilo se ticho jako v kostele potom, co v něm Přemyslovci s konečnou platností vyřešili spory se Slavníkovci.
„Promiňte,“ zamumlal jsem. „Ale všiml jsem si, že mluvíte o ‚mudlech‘ a že plánujete nějakou cestu. Nemohl bych jít s vámi?“
„Proč?“ prohlížel si mě zkoumavě mladík.
„Rád bych zažil nějaké dobrodružství,“ řekl jsem popravdě. „Třeba by se vám v družině hodil kouzelník.“
Žena obrátila oči v sloup.
„Ale my jsme všichni čarodějové,“ namítl mladík, který byl podle všeho jejich vůdcem. „Co umíš?“
„Všechno,“ skupinka zbystřila, „možné.“ Zase se zklidnili a jeden z mužů mával rukou, další se uchechtl. „Zrovna jsem dostudoval na Budči a rád bych se podíval do světa.“ Snažil jsem se, abych do té poslední věty nedal prosebný tón.
„Tak Budeč říkáš?“ zamyslel se mladík. „Může být. Posaď se. Můžeš jít s námi a uvidíme, jak na tom jsi.“ Ukázal na volné místo po své pravici. „Jak se jmenuješ?“
„Jmenuju se Neklan,“ představil jsem se a natáhl jsem k němu ruku. Pořádně pevně mi ji stiskl.
„Já jsem Herkules,“ řekl se a trochu přitom zrudl. „Ale moc si od toho neslibuj. Moji rodiče měli o svých dětem přehnané představy, vriend.“
„Vy jste Angličan nebo tak něco?“ zajímal jsem se zmateně.
„Ne,“ opravil mě příkře, „Belgičan.“
„Toto je Kylliki,“ ukázal na ženu vedle. Ta jen kývla. „A tihle mládenci jsou Ulrich, Lars, Fitzpatrick a Con.“
„Chytáte se na výpravu?“ vyzvídal jsem.
„Spíš se jen tak potloukáme a sem tam se nám něco připlete do cesty,“ pokrčil Herkules mocnými rameny. „Ale žádnou levotu neděláme, jestli sis dělal nějaké naděje.“
Ujistil jsem ho, že v žádném případě ne.
„Chystáme se do Vegladu, jak už asi víš,“ dodal lehce potměšile. Kylliki si dala ruku před pusu a zívla.  Herkules se podíval na hodinky a uznal, že je čas jít na kutě.

Druhý den ráno jsem se dozvěděl, že družina nepoužívá košťata, protože chůze tříbí tělo i ducha a člověk toho zažije a pozná daleko víc, když prochází krajinou. Po dnech pochodu, občasného bloudění a spaní pod širákem (a pod přívalem krup) jsem začal tyhle Herkulovy pokusy o naše zušlechťování nesnášet.
Taky jsem se dozvěděl, že Con se ve skutečnosti jmenuje Concepción. Už vím, proč si ho Herkules vybral. Aspoň není sám, kdo má komplexy kvůli jménu. Dozvěděl jsem se to od Fitzpatricka, který mě nabádal, abych tak Cona při nejbližší příležitosti oslovil. Byl to tak pitomě průhledný trik, že teď mám strach, že to Conovi fakt řeknu.
Po pár dnech se ukázalo, že Kylliki nemluví. Ne, že by proti nám něco měla, nebo že by byla němá. Prostě nemluvila. Herkules řekl, že ho to zpočátku znervózňovalo, ale že Kylliki umí z nich nejlíp číst v mapách a že ovládá cizí řeči. No jo, ale k čemu nám to je, když nemluví.

Konečně se před námi objevil Veglad. Byl zasazený v údolí a půlil ho tok stejnojmenné řeky. Uviděl jsem jeho pověstné věže, které jsem znal ze starobylých rytin. Uviděl jsem katedrálu zvedající se k nebi jako načernalý trojzubec a zelené věže starších chrámů. Herkules nás vedl prašnými předměstími, méně prašnými předměstími, pak městskými branami a ve spleti středověkých uliček se ztratil tak dokonale, že velení dočasně převzala Kylliki, která Herkula šťouchla mapou do žeber a rezignovaně mu pokynula, ať jde za ní. Lidé nás většinou ignorovali (obyčejní), i když tu a tam si nás někdo prohlížel (nejspíš čaroděj), jako by si říkal: „Takových tu už bylo.“ A já jsem pocítil touhu dokázat jim, jak se hrozně pletou.

Kylliki nás přivedla k nějakému knihkupectví a ukázala na štít u vchodu. „Takže tohle je ono?“ prohodil Lars. „Zdá se, že ano. Tak jdeme,“ usoudil Herkules a navzdory protestům Kylliki jsme vpadli dovnitř. „Divnej smrad,“ usoudil Con. „Tja, to jsou knihy,“ vysvětlil mu trpělivě Herkules, zatímco se ostatní knihkupující schovávali za police s historickými romány a nekonečnými fantasy sériemi. „Co se to tu děje?“ ozval se zastřený hlas a zpoza zástěny vzadu se vynořil muž s prošedivělými vlasy a pronikavýma šedýma očima. „Mistře, dobrý den,“ uklonil se zlehka Herkules. Všiml jsem si, jak za námi vklouzla do dveří Kylliki a předstírá, že s námi nemá nic společného. Vzhledem k tomu, že jí z ruksaku netrčela žádná zbraň, tak se jí to docela dařilo. Mistr zvedl ruku a Herkules zmlkl. Mistr se obrátil k poschovávaným zákazníkům. „Jsou tu nějací čarodějové?“ Asi čtyři zákazníci se zatvářili rozpačitě, zatímco zbytek byl prostě jen vyděšený. „Prosím, mohli byste nás nechat o samotě?“ Čarodějové vystřelili ven jako kámen z praku. Muž se podíval na ostatní, vytáhla hůlku a řekl: „Zapomeňte!“ Obyčejní zmateně zamrkali a nejistě vyšli zpoza polic. Potom nás uviděli a zkusili se zase schovat. „To nic. To je jen inspekce,“ vysvětlil jim muž. Herkules pohotově otevřel náhodný román, Kylliki začala kontrolovat výšku vrstvy prachu v polici se sebranými spisy Imanuela Kanta, Con se slovy „É… Máte tu hezkou výzdobu“ položil svůj meč na pult a Ulrich mi vyrazil dech, když pronesl: „Dimenzionálně je prostor nevyvážený a spektrum dystopie neskýtá překvapení.“ Netuším, o čem to mluvil, ale i tak to na mě zapůsobilo. Obyčejní raději odešli a muž si nás změřil moudrým pronikavým pohledem.
„Hrdinštější už byste být nemohli?“
Herkules se zatvářil rozpačitě. „Nemůžeme si pomoct.“
Já se držel permanentně překvapeného výrazu. Ten zabírá vždycky.
Muž mávl rukou. „Tak co vás za mnou přivádí?“ Zachytil jsem jeho pohled a rychle jsem sklopil zrak.
„Říká se, že jste správcem magického zrcadla, které umožňuje těm, kdo se do něj podívají, spatřit, co se skrývá uvnitř,“ řekl váhavě Herkules. „Myslel jsem si… že bychom… že by nám neuškodilo dozvědět se něco o nás samých.“
„Hm,“ muž se poškrábal na bradě a pak si tam vousy zase uhladil. „Musím říct, že to je na hrdinu neotřelý přístup.“
„Dank u,“ uklonil se zlehka Herkules.
„Tak dobrá, pojďte se mnou,“ řekl muž a zamířil ven ze dveří.
Nejistě jsme se na sebe podívali. „To jako jenom tak?“ vyhrkl Fitzpatrick.
Pomalu jsme vyšli na zasluněnou ulici.
„Jistě,“ odpověděl muž. „Vážili jste sem dlouhou cestu, přece vás neodbudu.“
Herkules se zamyšleně zamračil: „Ale jenom tak? Žádná zkouška, žádný úkol?“
Fitzpatrick mu zašeptal za zády: „Šéfe, nechte to být, když to nabízí.“
Muž se zastavil před výkladem vedlejšího obchodu. Byly v něm boty všech možných velikostí a tvarů. „Tak tady to je,“ ukázal na výlohu.
Nastala delší odmlka. Muž se díval na nás a my na něj. Vtom Kylliki s úsměvem vykročila vpřed a ukázala na sklo, které bylo vlevo vedle bot. Bylo to takové to, jak vás mohou pozorovat zevnitř obchodu, zatímco vy se v něm zvenčí vidíte jako v zrcadle. Co jsem se do něj v dětství nadělal ksichtů. „No jistě,“ vydechl jsem. „Ale to si nikdo nevšiml, že mu jeho odraz odhaluje duši?“
Muž se pousmál: „Na svůj odraz se nikdo nedívá dost dlouho, aspoň ne na ulici.“
Kylliki naklonila hlavu na stranu – koukali jsme jí přes rameno, ale viděli jsme tam jen naše vlastní odrazy - beze slova ustoupila. Herkules se postavil na její místo. Poškrábal se na hlavě, pak na nose a taky nic neřekl. Ani nikdo z ostatních se nechtěl podělit o své duchovní objevy a Fitzpatrick se do zrcadla odmítl podívat s tím, že on ví, na čem je.
Brzy jsem přišel na řadu. Kousl jsem se do rtu a soustředil jsem se na svůj odraz. V jednu chvíli jsem tam stál takový, jak jsem se znal celá ta léta, a za okamžik na mém místě stálo cosi malého a neurčitého. Můj odraz byl jakoby v mlze. Přistoupil jsem blíž a naklonil jsem se ke sklu. Odraz nebyl o nic ostřejší, a jak jsem vydechl, rozplynul se. Nebylo to nic příjemného. Potom jsem si představil, jak někdo uvnitř obuvnictví užasle sleduje, jak tam tlupa bláznů hypnotizuje výlohu, a to mi na náladě taky nepřidalo.
„Dozvěděli jste se, co jste chtěli vědět?“ prohodil muž.
„Ne,“ hlesl Herkules a já si to samé pomyslel spolu s ním. Fitzpatrick se krátce zasmál.
„Měli bychom jít dál,“ rozhodl Herkules.
„Ale… Nemůžeme tady přenocovat? Proč nás chceš hned hnát pryč?“ protestoval Lars.
„Protože jsem nenašel, co hledám,“ řekl Herkules. Vypadal dost neklidně. „Můžete tu zůstat, pokud chcete, ale já vyrážím hned teď.“
Co v tom zrcadle u všech všudy viděl?
Kylliki děkovně pokývla na muže. Ten jí gesto dvorně oplatil úklonou.
„Ať máte namířeno, kam chcete, nechoďte na jih. Jižní cesta je uzavřená.“
„Proč?“
„Hlavně proto, že se odtamtud nikdo nevrátil.“
„No, to dá rozum, když jeli pryč z města,“ namítl Herkules.
„Někdy se vrátili jejich koně, v mizerném psychickém stavu,“ vysvětlil mu mudrc a pak vyhrkl: „Přivezli mi zboží! Šťastnou cestu!“

Kylliki nám ukázala cestu na mapě. Herkules argumentoval, že by cesta zabrala pár dnů a u moře bychom mohli být už v pátek. Kylliki ovšem prstem dělala půlkruh jihovýchodním směrem a důrazně do mapy šťouchala. Herkules trval na cestě na jih s tím, že okruh navrhovaný Kylliki by trval týdny. Kylliki horečnatě popichovala symbol hradu, který byl pár milimetrů jižně od Vegladu. „Poslyš, znáš jeho pověst,“ pohodil hlavou Herkules směrem ke knihkupci, který jásal nad balíky nových knížek. „To, že nám to tak okatě předhodil, určitě něco znamená. Myslím, že chtěl, abychom tam šli.“ Podívali jsme se na sebe. To zavánělo hrdinstvím. Zbavíme město tajemné hrozby a třeba nám postaví i sochu. Kylliki se tvářila nesouhlasně, ale nakonec šla s námi. Hůlku svírala pro všechny případy v ruce.
Když jsme vyšli městskou bránou mezi zarostlá, vyprahlá pole, srovnal jsem s Herkulem krok a konečně jsem se ho zeptal: „Kdo to vůbec byl, ten knihkupec?“
Herkules mi to řekl a já měl co dělat, abych se nerozběhl zpátky pro podpis. Tohle mi doma nikdo neuvěří!

Zatímco skupina hrdinů před sebou spatřila mohutné zdi rozlehlé polorozpadlé pevnosti porostlé trávou a stromy, které se ze všech sil kořeny držely cihel, z nichž už dávno opadala omítka. Pokud tam ovšem kdy nějaká byla. Palác mohl být nesmírně starý.

Přibližně tou dobou se hlodající pochybnost v hlavě mistra knihkupce změnila v náhlé zděšené prozření. Upustil Středomořskou kuchyni, kterou ukládal do police, a ta na zemi vytvořila úhlednou pyramidku. Mudrc se praštil dlaní do čela. „Hrdinové,“ zaúpěl. „A já jsem jim řekl, ať tam nechodí, že tam číhá nebezpečí. Už musím senilnět!“

Herkules se podíval do mapy. „Musíme projít skrz. Ty ruiny musely kdysi bránit průsmyk.“ Kylliki zavrtěla hlavou, ale Herkules měl pravdu. Jiná cesta tudy nevedla. Leda bychom se nějak vyšplhali na strmé skály kolem, nebo se vrátili a šli týdny oklikou. A hrdinové se nevracejí se schlíplým ohonem. Zvlášť ne, když je tolik lidí vidělo vycházet zapovězenou bránou na jih vstříc dobrodružství.
Následovali jsme Herkula dovnitř. Úlomky kamene nám křupaly pod nohama a všichni jsme se měli na pozoru. Kylliki chvíli nerozhodně postávala a potom nás přece jen zamračeně následovala. Hůlku měla v pohotovosti. To místo dalo slovu „pustý“ nový rozměr. Zub času nahlodal zdi a břicho času pohltilo všechno, co nebylo z kamene. Poté, co jsme prošli vstupní bránou, jsme se ocitli na velkém nádvoří. Ani sluneční světlo, které se opíralo do vybledlého kamene, nepomohlo zahnat ponurý dojem. Vzduch byl divný. Nedokázal jsem určit, proč se mi zvedl žaludek, ale ani jsem nestál o to zjistit, čím to je. Kylliki vedle mě se prudce nadechla, popadla mě za rukáv košile a ukázala na poschodí.
Byl tam... člověk. Kus ho visel přes zábradlí a nevypadal vůbec vábně. Nikdy předtím jsem mrtvolu neviděl. Můj žaludek už to nezvládl a já se tam vyzvracel jako Alík, zatímco zbytek družiny tasil hůlky nebo meče. Herkules se rozhlížel a šeptem se ozval: „Zpátky k bráně.“ Vtom jsme to uslyšeli. Skřípění železa a prudkou ránu. Fitzpatrick se rozběhl k chodbě, odkud jsme přišli. „Ne!“ zařval na něj Herkules a já si jen říkal: „Chyba. Chyba. Nejpitomější chyba.“ Fitzpatrick ukázal, že být nejrychlejší taky nemusí být žádná výhra.
Herkules se prudce otočil doprava. Na poschodí se cosi mihlo. Bylo to neskutečně rychlé. Fitzpatrick kdesi ve tmě přístupové chodby vztekle lomcoval mříží, pak vykřikl a lomoz ustal. Stáli jsme tam a bylo nám jasné, že brána je uzavřená, stejně jako Fitzpatrickův osud, a že jsme se ocitli v historce, jaké jsme si u nás na škole vyprávěli po nocích na koleji a pak se všichni báli jít na záchod. Přes cvakání zubů jsem zaslechl, jak cosi táhne něco těžkého po suti. Herkules pohodil hlavou k opačnému konci nádvoří. Tam musela být brána na jih. Herkules spoléhal na hůlku a na dýku. Vyrazili jsme. Snažili jsme se nepanikařit a být tak nenápadní, jak jen to na otevřeném prostranství šlo. Nebezpečí, o kterém mluvil mudrc, nejspíš kráčelo spolu s námi. Zaslechl jsem tichý šelest v přízemí. V podloubí se za haldami cihel mihl stín. Herkules postupoval vpřed a mířil přitom hůlkou na místo, kde se to pohybovalo. Byl klidný a napnutý jako tětiva. Blížilo se to společně s námi k bráně a měkké kroky toho stvoření byly čím dál zřetelnější. Už jsme zahlédli světlo procházející jižní branou. Jenže pak se to zasmálo. Mělo to zvláštní hlas, nejspíš mužský. Zněl příjemně pobaveně.
„Zůstaňte po hromadě,“ zasykl Herkules. Hrozně se mi třásla ruka s hůlkou.
„Přesně tak,“ pochválil ho melodický hlas ze tmy a v chodbě se objevil obrys… Zalapal jsem po dechu.
Vzduchem něco zasvištělo. „Protego!“ zařval jsem. Herkules byl jen o zlomek vteřiny pomalejší. Kylliki taky švihla hůlkou, ale těžko říct, jaké kouzlo měla na mysli. Svištící věci narazily na neviditelný štít a spadly dolů. Byly to ostny. Rychle jsem zvedl hlavu. Stvoření zmizelo v jedné z chodeb, ale cítil jsem, jak nás sleduje. Mělo pískově zbarvenou srst. Pak tu byly ty ostny… Lars se pro jeden obezřetně natáhl. „Ne, nešahej na to!“ vyhrkl jsem. Lars se zarazil.
Další zařinčení kovu. Málem jsem umřel hrůzou. Jižní brána byla zablokovaná mříží. Sice dole zůstávala škvíra, jak se stará mříž zasekla, ale tou by se mohlo proplazit možná tak dítě.
Stáhli jsme se k ošuntělé studni na nádvoří. Vtom mříž zaskřípěla znovu. Viděli jsme, jak mříž severní brány zajíždí nahoru. „Směje se nám,“ řekl Herkules, skoro s údivem. „Musíme zůstat spolu, ať se děje cokoliv. Chce nás vyděsit.“
„To se tomu povedlo,“ zavrčel Ulrich, ve kterém by se krve nedořezal. „Co to vůbec je?“
„Mantichora,“ vydechl jsem. Konečně to bylo venku a stejně tak dobře by to mohl být rozsudek smrti. Snažil jsem se vybavit, co nám o nich všechno říkali, ale nedokázal jsem si na nic vzpomenout. Největší okno mýho života. To, že bude nejspíš poslední, byla dost chabá útěcha. Ostatní mlčky pozorovali ruiny. Mantichora se mohla kdykoli objevit znovu. Jenže nejspíš dával přednost tomu zůstat v skrytu a užívat si.
„Jak to?“ štěkl Con. Ten byl pro změnu rudý jako rak.
„Ten obrys, když… když stála před branou… Horní polovina byla lidská a dolní byla lví. A myslím, že má křídla.“ Já chtěl dobrodružství a nějakou praxi, ale takhle jsem si to teda nepředstavoval. Kdyby došlo na boj s magickým tvorem, byl bych raději, kdyby to byl hastrmanec, nebo upír, nebo zlaté prasátko. Proč musím začít od absolutní špičky. „Má hezký hlas a střílí ostny.“
„Jedovaté?“ řekl Lars.
„Jo.“
Kylliki vstala a prošla kolem nás a studny dokola. Tiše přitom mávala hůlkou. „Ochranný štít?“ zeptal se Herkules. Kylliki soustředěně přikývla.  
Pak byl dlouho klid. Až na to tichounké cvakání zubů a chroupání.
„Tři řady zubů,“ dodal jsem ještě.
„Ale jak se ta mrcha dá zabít, Vševěde?“ zeptal se Con.
Málem jsem mu odpověděl: „Těžko.“ Ale rozmyslel jsem si to. Všichni měli nervy jako špagát a mohli by mě mantichoře nabídnout jako další chod.
„Nikdy jsem nenašel spolehlivý návod.“
„Tak na něj teď přijdeme,“ řekl Herkules.
„To by bylo vhodný, když jsi nás do toho zatáhl.“
„Do ničeho jsem vás nenutil.“
„Jo, ale nasliboval jsi nám dobrodružství, poklady a princezny,“ přidal se Lars.
„Nic jsem nesliboval. Jen jsem nadhodil určité možnosti.“
No vida, co se ještě nedozvím tváří v tvář smrti. Kylliki mezi ně významně vstoupila a ukázala palcem na oblohu. Slunce začalo zapadat.

Seděli jsme jako maso ve vitríně v záři čtyř modrých plamenů. Dohodli jsme se, že pokud mantichora zaútočí, použijeme zapovězené kletby. Lars, Ulrich a Con budou v pohotovosti s meči.
„Musíme ji přelstít,“ řekl Herkules a upadl do deprese. Není divu. S takovým jménem by měl zrůdy likvidovat na počkání. Přestal své výroky prokládat exotickými výrazy, což nevěstilo nic dobrého. Nic jsme nejedli. Nemohli bychom do sebe nic vpravit. Tiskli jsme se zády k obrubni studny a dívali se do tmy. Podávali jsme si láhev s vodou a Ulrich ji nervózně hltal tak dlouho, až ztuhle vstal a s mečem v ruce poodešel mimo světlo pochodní. Tam se postavil a provedl složitou ekvilibristiku s páskem. Odvrátili jsme se, aby měl chlapec přece jen trochu soukromí.
Zaslechli jsme ostré zasvištění. Do modré záře vpadl mohutný stín. Křídla rozetnula vzduch a Ulricha popadly drápy. Zmizeli ve tmě a s nimi i Ulrichův výkřik. Všechno bylo tak rychlé, že se Ulrich nevzmohl na odpor. Herkules za nimi vyslal spěšně kletbu. Červený záblesk našel cíl. Mantichora ve tmě vztekle zařvala. Uslyšeli jsme nějaké nárazy. Nocí probleskla světla z našich hůlek. Nic jsme ale neviděli. Nejspíš to tak bylo lepší.

V jednu chvíli jsem málem usnul. Navzdory mantichoře v záloze jsem začal sklouzávat níž a níž, až jsem se málem natáhl jako placka na zem. V polospánku jsem zaslechl kroky. Vedle mě se kdosi pohnul. Probral jsem se dost na to, abych si vzpomněl, že to bude Lars. Doufal jsem, že je ještě naživu. Prudce jsem se posadil a podíval se na něj.
„Co blbneš?“ zeptal se překvapeně. „A moc prudce se nehýbej. Chodí kolem.“
Opravdu, mantichora byla tak blízko, že jsem ji dokázal v modrém světle rozeznat. Lví tělo a tlapy, křídlo, ocas plný ostnů a vlasatá lidská hlava. Na obrázku v učebnici magické zoologie nevypadala tak velká. Kulhala. K mé ještě větší hrůze Herkules vstal a popošel o pár kroků k ní.
„Cos udělala s mými přáteli?“ řekl klidně.
Mantichora se zasmála a přistoupila blíž ke světlu. Chomáče vlasů jí padaly do obličeje, který byl od krve. Oči jí žlutě, horečnatě zářily a pro efekt otevřela tlamu plnou ostrých zubů.
„Ale no tak. Odpověď už znáš. Měl by ses ptát, co udělám s vámi,“ řekl melodický hlas. Byl hluboký, i když tvář mantichory nevypadala ani žensky, ani mužsky. Měla lidské rysy, ale víc z ní vyčíst nešlo. Koneckonců, s takovým jménem asi můžete být jen hormonální hybrid. Tohle si musím zapamatovat a vmést jí to do obličeje, než mě sežere.
„Nejspíš ano.“
Mantichora se usmála ještě víc a hladověji. V očích se jí zablesklo a mně naskočila husí kůže. Udělala další krok vpřed, ale Herkules se nepohnul a upřeně ji pozoroval. Hůlku měl v ruce, ale nemířil na příšeru. Měl jsem dojem, že to s tím hrdinstvím přehání. Zbytek družiny se nenápadně přesunul za jeho záda a vyčkával.
Mantichora zavrněla. To vibrování jsem cítil až v bubíncích. „Takže sis se mnou chtěl jen popovídat?“ nadhodila mazlivě a oči se jí zúžily. Tak tohle byl nejbizarnější flirt všech dob. To se mi snad zdá.
„V tom máš pravdu,“ připustil Herkules. „Kde ses tu vzala? Tady bys neměla být.“
Mantichořiny oči se zúžily ještě víc. „Co je tobě po tom, snídaně?“ vyprskla a ustoupila.
„Chci jen vědět, proč tu jsi,“ řekl Herkules klidným hlasem. Stále vypadal neskutečně klidně. Mantichora se stáhla do stínu a v modrém poskakujícím světle se zaleskly ostré drápy.
„Pozor! Chce…“
Ze tmy vyskočilo dravčí tělo. Herkules to přes svou zdánlivou vyrovnanost čekal a rychle se vrhl stranou. Mantichora do něj narazila bokem a vztekle zařvala. Po dopadu se prudce otočila k Herkulovi a vycenila trojí řady dravčích zubů. Sekla ocasem a já jsem rychle vykouzlil štít. Kylliki provedla to samé. Lars se přiblížil zezadu s napřaženým mečem. Mantichora se přiblížila k Herkulovi, který stále ještě ležel na zemi a mířil na ni hůlkou. „Nechci ti ublížit,“ řekl tiše Herkules.
Mantichora vyprskla: „Ty mně?!“
„Nemluvím s tebou. Ale s ní,“ odsekl Herkules.
Tak, a je to definitivní. Herkules se zbláznil.
Mantichora se nakrčila ke skoku. Vtom přiběhl Lars a ťal mečem do načepýřeného křídla. Mantichora zavyla a utekla do tmy. „To je za mýho báchu!“ křičel za ní Lars. Nedošlo mi, že jsou bratři. Jestli tohle přežiju, slibuju, přísahám, že se naučím všímat si ostatních. Po mantichoře zůstaly jen krvavé kapky v písku. Zbytek noci jsme se choulili u studny. Herkules si začal hrát na Kylliki a nic neříkal a já jsem si snažil vybavit, co se psalo v učebnicích o zabíjení mantichor. Na nic jsem si nevzpomněl a začínal jsem mít podezření, že se to možná zatím nikomu nepovedlo. Vždycky jsme se učili, že mantichory žijí v exotických oblastech, ale já jsem nějak nepočítal s tím, že se s nimi budu potýkat.  
Mantichora bloumala kolem v troskách a naříkala vysokým, zoufalým hlasem. Tentokrát to znělo jako nějaká žena.

Ráno mě probudila Kylliki. Položila si prst na ústa a ukázala k bráně.
„Zkusíme se dostat ven?“
Kývla a vstala. Muži už byli připravení. Brána, kterou jsme se sem dostali, byla stále dokořán a smála se nám. Mantichora byla potichu. „Třeba v noci pošla,“ zadoufal Con, ale Lars zavrtěl hlavou: „Zasáhl jsem jen křídlo.“
Mantichora se vynořila z chodby před branou. Už nevypadala tak suverénně a byla dost vyvedená z rovnováhy. Napadala na stranu, kde měla zraněné křídlo. Táhla ho po zemi a na světle bylo vidět, že rána od Larse byla hluboká. Hnědé peří bylo slepené krví. Mantichora ji měla po celém obličeji, až na to, že tentokrát byla nejspíš její vlastní. Naprázdno jsem polkl.
„Půjde nejdřív po mně,“ ucedil tiše Herkules. „Včera jsem ji naštval.“
„A já ne?“ zašeptal Lars. Měl šedé kruhy pod očima a vypadal zničeně.
„Oba jsme ťali do živého,“ poznamenal Herkules. Nepřekvapilo mě, že ho to podivínství přes noc nepřešlo. „Před bránou se rozdělíme. Lars a já poběžíme doleva a vy tři doprava. Ten, po kom se nevrhne, poběží pryč.“ Kylliki mávla hůlkou. „Jo, díky, meisje. Štít se bude hodit.“
Náš chumel se přibližoval k mantichoře a ta se začala olizovat. Švihla ostnatým ocasem sem a tam a kolem se zvedl prach. Bylo jasné, že nejvíc pozornosti věnuje Herkulovi.
„Teď,“ vyhrkl Herkules a spolu s Larsem se hnali doleva. Con nás s Kylliki popadl za paže a strhl nás vpravo. Mantichora skočila mezi nás. „Pět vrabců a jedna kočka. Jak to asi dopadne?“ zasyčela. Švihla po nás ocasem a vrhla se na Herkula a Larse. Con nás táhl k bráně. Za zády se nám ozval hrozný skřek, ale my jsme se neohlíželi. V jednu chvíli jsem klopýtl, ale mohutná paže bojovníka s nešťastným jménem mě prudce postavila na nohy a hnala mě vpřed.
Kylliki se zastavila na cestě, kterou jsme včera přišli. Doprčic, ještě včera jsem si já hňup myslel, že ze mě bude dobrodruh! Dnes už vím, že na to nemám. Con se na Kylliki zmateně podíval a ona mu naznačila, ať klidně jde. Vytáhla hůlku a sledovala pozorně bránu. „Zbláznila ses?“ zavrčel Con. „Chceš tu na ni čekat, nebo co?“
Kylliki na něj vrhla krátký pohled a odhodlaně kývla, pak na vysvětlenou ukázala k městu.
„Zbláznila ses,“ zavrtěl hlavou Con. „Co ty?“
„Zůstanu tu,“ řekl jsem. Nevěděl jsem proč, ale prostě jsem v tu chvíli nemohl jinak. Nechtěl jsem tam tu tichou dívku nechat a taky jsem chtěl vědět, jak to dopadne, když už jsem do toho zabředl až po uši.
Con nad námi zlomil hůl a dal se do běhu směrem k městu.
Vtom z brány vypadl Herkules. Byl celý poškrábaný, ale žil. Za ním se belhala mantichora.
„Řekni v městě, ať se tam mají všichni na pozoru!“ křikl jsem za uhánějícím Conem. Těžko říct, jestli mě slyšel a jestli vůbec běží do města. Rozhodně měl náběh na to, aby se z něj stal dlouhověký hrdina. Věděl, kdy se vzdát a zkusit štěstí jinde.
Herkules šel k nám. Rychlá chůze mu stačila k tomu, aby se držel v bezpečné vzdálenosti od kulhající příšery, která už byla celá červená. „Kde je Lars?“ hrklo ve mně a udělalo se mi zle. Kylliki se chystala švihnout hůlkou, ale Herkules ji gestem zarazil. Už byl u nás a hlesl: „Laat ´t… Pardon. Neproklínejte ji. Mám nápad. Pojďte.“ Uštvaně dýchal.
„Co se stalo s Larsem?“ zeptal jsem se. Musel jsem to vědět.
„Zůstal tam. Je zraněný, ale žije. Musel jsem odvést její pozornost,“ vysvětloval Herkules. „Přece jenom chce zabít nejdřív mě,“ dodal.
A tak jsme šli. Jako zvířátka na obrázku k pohádce o petrovských loupežnících. Až na to, že nás náš oslík chtěl roztrhat na nudličky a sežrat. Jak je vidět, v mém případě to smysl i mysl jednoduše zabalily.
Šli jsme jasným jarním dnem a neustále jsme se otáčeli. Mantichora v jednou chvíli popoběhla a my jsme taky rychle vyrazili. Herkules byl od ní sotva deset metrů a neustále jí něco říkal. Znělo to skoro vlídně. Už jsme viděli hradby města.

Nic nevylidní město v ranním shonu tak rychle jako návštěva bájné příšery. „Kylliki,“ řekl nakřáplým hlasem Herkules. „Běž k mudrcovi a varuj ho, aby zavřel knihkupectví a nechal volnou cestu ke kouzelnému zrcadlu.“ Olízl si vyprahlé rty a Kylliki se na nás ustaraně podívala a odběhla. Veglad byl liduprázdný, neukázal se ani holub, a okna a dveře zavřená, takže tu Con přece jen byl.
Slyšel jsem za zády vzteklé vrčení a skřípění drápů na kočičích hlavách. Mantichora kráčela ulicemi. Teď jsem slyšel i její hlas: „Já tě nezabiju... celé dny tě nezabiju… a ty budeš škemrat o rychlou smrt…prosím, ne… prosím tě, už ne… a já ti předvedu tvoje šlachy a vnitřnosti… a vrazím tvou tvář do otevřeného hrudníku toho vyzáblého pitomečka vedle… dost!... proklínám tě!“
„Pojď sem,“ řekl jí prostě Herkules. „Neklane, pamatuješ si, kudy se jde k zrcadlu?“
Váhavě jsem kývl.
„Musíš ji tam odvést.“
„Ale ona chce tebe,“ namítl jsem. A znělo to přesně tak zbaběle, jak jsem si myslel.
„Mám nápad, jak se jí zbavit, ale potřebuju, abys ji odvedl k tomu místu.“
„Jsi si jistý?“
Herkules kývl a pokračoval: „Kouzla na ni pořádně nezabírají. Myslím, že to chce staré dobré železo.“
„Chci, abyste mé tělo poslali zpátky do vlasti. Snad to nebude stát moc peněz,“ řekl jsem zasmušile.
„Neboj se. Jestli tě dostane, už tam nebude co poslat,“ poplácal mě povzbudivě po ramenou Herkules. Zatočili jsme za roh a Herkules nenápadně vklouzl do uličky vlevo. Zůstal jsem sám s mantichorou v patách. Ta musela být pořádně zklamaná, že hlavní bod jejího jídelníčku zmizel, zařvala, sebrala sílu a dala se do běhu. Na nic jsem nečekal a dal jsem se do lámání rekordů. Nohy jsem měl úplně dřevěné a nešikovné. Měl jsem hlad a dělaly se mi mžitky před očima. „Jo, tohle náměstí si pamatuju. Díky té kašně s delfínem, co vypadá jako by ho někdo praštil prknem do čumáku. Tak teď touhle ulicí doleva. Doufám, že Herkules ví, co dělá, protože já to teda nevím. Maminko, já chci domů…“

V tomhle duševním rozpoložení jsem z posledních sil doběhl ke knihkupectví. Na chvíli se mi zdálo, že se za výkladní skříní někdo pohnul, ale já mířil k zrcadlu, které mi napoprvé moc nepomohlo, když šlo o mé duchovno, kéž mi pomůže, když teď jde o mé tělesno.
Otočil jsem se a zavrávoral jsem. Zády jsem se přitiskl k lesklé ploše zrcadla. Mantichora stála přímo za mnou. Z tlamy jí kapaly sliny. „Tvůj kamarád se mi včera… snažil číst v srdci, tak se… ne, už ne… nenechám tě… na to nemáš sílu… dnes se podívám já na tvé srdíčko.“ Teď. Zoufale jsem se rozhlédl. Herkules nikde, Kylliki nikde. Třásl jsem se jako ratlík. Zrcadlo bylo studené pod mou zpocenou dlaní. V druhé ruce jsem se snažil udržet hůlku, ale nemohl jsem ji pořádně uchopit. Pořád klouzala. Namísto oslnivé kouzelnické akce jsem se svezl stranou, ale zlomyslné oči mě nesledovaly. Mantichora se dívala někam vedle mého ramene. Oči se jí rozšířily úžasem a soustředěně přistoupila blíž. Nevnímala ani Herkula, který se k ní zezadu blížil s pánví v ruce. Teda, pod tím „železem“ jsem si představoval něco jiného. Udělal jsem pomalý krok stranou.
„To jsem…“ řekl tichý ženský hlas, který do její tlamy vůbec nepatřil.
Co byla, jsem se dozvěděl až později, protože v tu chvíli ji Herkules vzal pánví po hlavě. Byla to taková rána, že se zatočila hlava i mně.
Mantichora se zhroutila na dlažbu. Najednou už nevypadala tak mohutně, spíš jako hodně strašidelný splasklý pytel.
Herkules se k ní vrhl a vytasil nůž. Za zády jsem uslyšel cvaknutí dveří, ze kterých vzápětí vyběhla Kylliki a vrhla se mi kolem krku. Za ní vyšel ven velký mudrc a já už o žádné autogramy ani nestál. Měl jsem hlavu plnou nevysvětlitelných věcí – šílené bestie, šílení hrdinové, slečna v mém náručí. Když mě Kylliki pustila, vydali jsme se všichni tři za Herkulem a komatózní mantichorou. Herkules ji začal párat od krku dolů k břichu. V tu chvíli jsem toho měl už tak dost, že mě ten pohled dočista dorazil a Kylliki a knihkupec mě museli podepřít a posadit. Herkules pokračoval. Nakonec vsunul do dlouhé rány ruce a já v tu chvíli chtěl opravdu moc odvrátit zrak, ale nedokázal jsem to a jen jsem se díval a chlupy na zátylku jsem měl zježené jako kočka. Herkules mantichoru otevřel, prostě a jednoduše jako dárek k Vánocům. Uvnitř mantichory ležela žena. Byla skrčená jako novorozeně a dívala se na nás širokýma černýma očima.
Město se začalo osmělovat a lidé vyhlíželi z oken, Herkules popadl černookou ženu do náruče, já drapl za ruku Kylliki, mudrc zapadl do obchodu a zmizeli jsme. Zůstala po nás je mantichoří kůže, kterou si občané nechali vycpat a pověsili ji do chodby na radnici. Dodnes jí straší školní výpravy. Lars přežil a natolik se v tom umění zdokonalil, že žije dosud. Je to ten týpek, co se pod ním musí protrhnout papírová zem, aby jeho příběh skončil. Con si ke jménu přidal koncovku – an a udělal kariéru.

Herkules u svého jména zůstal, stejně jako u své mantichory. Když jsem ho viděl naposledy, seděl vedle jejího lůžka a držel ji za ruku. Ta dívka mě zneklidňovala. Byla neskutečně bílá, ale to dá rozum, že se v mantichořině břiše člověk moc neopálí, měla dlouhé hnědé vlasy a neuvěřitelně dlouhé ruce a nohy. Vlastně nebyla zrovna krásná, jak by člověk čekal od zachráněné princezny, ale ty pronikavé černé oči krásné byly. Do pokoje vanul mořský vítr a pohrával si se závěsy i s dívčinými vlasy, zatímco já jsem se cpal ananasem.
„Když byl otec v Indii,“ vyprávěla bledá dívka, „neměli ho tam rádi. A on neměl rád Indy, takže když jsme byli jednou na procházce a nějaký stařec nás varoval, ať nechodíme do starého chrámu v džungli, protože tam sídlí zlé síly, rovnou si to tam namířil, protože jim chtěl dokázat, jak se vyspělí představitelé přední světové mocnosti nemusejí nějakých domorodých nesmyslů bát. Šla jsem s ním a tehdy jsem si myslela, že tam budou zlomyslné opice nebo kobra, která už dávno přišla o jed, ale bylo tam něco horšího. Otec vykřikl, že je tam tygr a že mám utéct, ale já viděla, že má to stvoření lidskou hlavu a křídla. Utíkala jsem, ale na zarostlé cestě jsem ji potkala znovu. Ani jsem se nebála. Jen jsem řekla: Ty nejsi tygr. Chvíli jsme se na sebe dívaly a mantichora mi řekla, že si mě nechá. Pak skočila a dlouho byla tma.
Když jsem se probrala, byla jsem nesmírně silná a hbitá a nemusela jsem se už nikdy nikoho bát.“
„Ani svého otce?“ zeptal se Herkules s napětím v hlase.
„Ne, on nebyl zlý, jen strašně přísný,“ řekla dívka a podívala se na své vybledlé ruce složené v klíně na pokrývce.
„A taky si pamatuji, že jsem byla strašně hladová. Bylo jednoduché… jíst lidi. Nejsou tak rychlí, ani nemají ostny a pořádné drápy a už vůbec nejsou silní. V mantichoře těle byl svět tak jednoduchý.“
„Ale ty jsi s ní bojovala, když jsi nás honila po městě,“ namítl Herkules.
„Někdy, když mantichora spala, nebo se nesoustředila, tak jsem znovu mohla myslet jako člověk. Při prvních vraždách jsem se jí snažila v tom zabránit a rvala jsem se s ní, ale mantichora byla silnější a já jsem postupně slábla. Občas jsem ve snu viděla, že mám holé ruce s pěti prsty, ale už mi to skoro nic neříkalo… Pak jste přišli vy a něco se změnilo. Mluvil jsi se mnou a ne s ní…“
Dívka se zadívala na své dlouhé nohy, které čouhaly zpod světlé deky, jako by tomu ještě pořád nemohla uvěřit.
„Napovědělo mi zrcadlo,“ přikývl Herkules. „Má lidem ukázat, co je skryté uvnitř. Jen mi nedošlo, že se to nemusí týkat mě. Až když jsem tě v noci v těch ruinách slyšel plakat, došlo mi, že to, co jsem viděl, není moje tragická budoucnost, ale hádanka, kterou musím rozlousknout – že v mantichořině břiše třeba neskončím já… a že teď hraju o něčí duši.“

Zatímco Herkules tiše mluvil, vykradl jsem se z pokoje. Kylliki stála na verandě a utahovala si šňůru batohu. „Kylliki, jak se u vás řekne ‚domů‘? zeptal jsem se.
„Kotiin,“ řekla Kylliki a protáhla se. Potom se na mě s úsměvem podívala. Uměla skvěle číst v mapách, byla chytrá a pohotová, uměla spoustu cizích jazyků, ale nikdy se jí nikdo neptal na její domov, řeč a na ni. Na tom všímání si ostatních jsem usilovně zapracoval.
„A jak se řekne ‚půjdeme‘?“
„Menemme,“ odpověděla a rozzářila se.
„Menemme kotiin?“ navrhl jsem a vzal jsem jí batoh.
A tak jsme šli, ať už ten domov byl kdekoli. Měl jsem spoustu plánů a nápadů: napsat příručku pro boj s mantichorou, poznat Kyllikiinu zemi,…
Hm… tak mě napadá: Jak se vlastně bojuje s takovým trollem?





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.