Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Ve jménu lásky od Ambra
[Komentáře - 9] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Za beta-read děkuji neviathiel.
Část I. Pohádka začíná…

 

Byl by to den jako každý jiný, kdyby se právě dnes nerozhodla uskutečnit svůj dlouho připravovaný plán. Bylo to prosté… Nežít dál v bídě a nouzi, skoncovat s utrpením. Získat muže, kterého už dlouho tajně miluje, a s ním i vše, o čem kdy snila. Vstala dnes časně, aby se dala do práce.  Stará dřevěná postel se slaměnou pelestí pod ní zavrzala a její bosé nohy se dotkly špinavé podlahy.

„Kdepak ji mám…“ Rozhlédla se. Kouzelník ani v noci neodkládá svou hůlku, proto ji i ona měla stále u sebe. Musela se jí zakutálet. Ohnula se a nahmatala ji pod postelí. Kdyby ji měla třeba pod polštářem, hrozilo by, že si ji ve spánu zlomí. Cítila se bez ní tak zranitelná. Co je čaroděj bez své hůlky? O nic víc než obyčejný mudla. Bránila se těmto myšlenkám, kterými se svému otci podobala víc, než si přála.

Škvírami ve stěnách a děravou střechou polorozpadlé chatrče pronikly dovnitř první zářivé paprsky slunce. Mávla hůlkou a dřevené okenice i obě křídla malého okénka se špinavými skly se rozlétly dokořán. Tmavá místnost se rázem prosvětlila a do světnice proniknul příval svěžího ranního vzduchu. Blížil se konec léta a opravdu horkých dnů zbývalo už jen málo, proto nesměla dál otálet. Bylo načase jednat.

Konečně se dokázala volně a svobodně nadechnout, a co víc… bez urážek a výčitek začít používat kouzla tím správným způsobem. Po svém… Vždycky ji měli za špinavého neschopného motáka. Jak šeredně se v ní mýlili… Její otec, ten starý blázen, surovec a bezcitný netvor, ji nikdy nenechal, aby naplno projevila své čarodějnické nadání. Nikdy nechodila do školy, neměla učitele. Pokud někomu vděčila za to málo, co se v životě naučila, byla to její matka. A byl to opět její nenáviděný otec, kdo ji připravil o celé dětství, když její maminku utýral k smrti. Ponižoval ji a bil, až to jednoho dne nevydržela a ukončila své trápení. Nikdy se nedozví, zda byl její čin záměrný nebo jen nehoda. Nepochybovala však o té první možnosti. A za všechno mohl jen on! Bála se ho, nikdy se mu nepostavila na odpor, stejně jako Meropa. Vzpomínka na matku v ní pokaždé vyvolala stejnou míru lásky k ní jako nezměrné nenávisti k hrdému a zahořklému otci, který pohrdal nejen mudly, ale i celým kouzelnickým světem. Kéž by se on i její mizerný bratr z Azkabanu nikdy nevrátili!

Uchopila zalátovanou zástěru visící přes opěradlo židle a ovázala si ji kolem pasu přes zašedlou spodní košili. Vlasy si stáhla do volného ohonu u kořene hlavy a dala se do práce. Teď měla příležitost vyniknout v jiné oblasti svého vrozeného umění a talentu a přesvědčit se tak názorně o svých netušených schopnostech. To jí dodávalo alespoň špetku sebevědomí. Od smrti matky slýchala jen urážky a nadávky, posměšné poznámky na svou adresu, na svůj vzhled i kouzelnickou neschopnost. Dobře věděla, že krásou zrovna nevyniká, ale nyní byla odhodlaná od základů změnit celý svůj život. 

Přešla místností k černým začouzeným kamnům a z police nad nimi si podala kotlík.

„Aquamenti!“ vyslovila potichu, a kotlík se následně začal až po okraj plnit průzračnou vodou. Dalším jednoduchým kouzlem podpálila oheň v peci a plotna chvíli na to začala příjemně hřát. Otevřela starý oprýskaný kredenc hned vedle kamen. Vzala do ruky jednu z mála starých čarodějnických knížek, co ležely na polici. Lektvary a dryáky, léčivé, hojivé i uhranující. Na okamžik pocítila ke své matce nezměrnou vděčnost za to, že alespoň umí číst a psát. Co ji nenaučila matka, dokud ještě žila, to se musela naučit sama. Jediným jejím mávnutím hůlky se kniha rozevřela na požadované stránce.

Amorovo tajemství jest jeden z nejstarších, nejjednodušších, velice účinných a dodnes velmi často využívaných nápojů lásky. Podávejte pravidelně ve stejnou denní dobu…

Postup měla dávno prostudovaný, přísady přichystané. Věděla, že si musí pospíšit. Neměla moc času, než si mladý pán ze statku na kopci vyjede na obvyklou dopolední vyjížďku. A bylo na čase uskutečnit její plán …

Začala odříkávat potřebná zaklínadla, pečlivě přidávat jednu přísadu za druhou v přesně stanoveném pořadí a časovém rozmezí. Z kotlíku se zvedal hustý dým, i když byl už hodnou chvíli odstaven z žáru plotny. Ještě párkrát zamíchala v jednom, poté v opačném směru. Zbývala poslední přísada. Něco z ní samotné… Zvolila tu nejúčinnější ze všech. Vlastní, panenskou krev. Ostrým trnem se píchla do prstu a nakapala několik kapek do nachystaného lektvaru. Dým jako zázrakem zmizel a před ní se v kotlíku čeřil právě připravený, ještě horký nápoj lásky. Chutí i vzhledem k nerozeznání od obyčejné vody, který bylo možné přidat téměř do čehokoliv, a neminul by se účinkem. Spokojeně se zasmála nad vlastním důvtipem. Najednou se to zdálo být tak snadné… Ještě přimět Toma, aby se od ní napil. I tohle měla dávno promyšlené, jen dostat příležitost vše provést podle plánu. Spěchala do vedlejší malé místnosti, která patřívala jejímu bratrovi, aby se umyla a čistě převlékla. Upravila si neposedné prameny vlasů, které se jí uvolnily z copu a nyní volně a neupraveně splývaly podél její vyhublé tváře. Žádnými kouzly svůj vzhled zlepšit nedokázala. Pokud jí dnes bude přát štěstí, na tomhle již brzy záležet nebude. To, co se mělo stát, brala též jako pomstu a zadostiučinění za dlouhá léta potlačované nenávisti ke zbytku své rodiny.

 

Posadila se na dřevěnou lavici k oknu a čekala. Čas jako by se najednou neskutečně vlekl a ona počítala každou minutu. Její nervozita se neustále zvyšovala. Srdce jí divoce tlouklo, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. A její milovaný Tom pořád nikde…

Musí tu být přece každou chvíli… Už je čas… Měla strach, že s každým zaváháním ztratí své odhodlání. Všudypřítomné ticho náhle prolomil povědomý zvuk. Zastavil se jí dech, ale jen na kratičkou chvíli. Na nepatrný okamžik, než pozvedla hůlku.

Zaslechla dusot koňských kopyt na nedaleké cestě vedoucí k lesu. Roztřásla se, ale nezaváhala. Nadešla její chvíle. Věděla, že se musí chopit příležitosti a že to musí udělat teď hned. Snad je to on a snad i dnes bude sám, bez doprovodu jedné z těch fiflen, které občas vídala v jeho přítomnosti.

Když se v zatáčce prašné cesty objevil ušlechtilý hnědák se svým pánem v sedle, zamířila svoji hůlku na vyčnívající kořeny starého stromu rostoucího poblíž. Kořeny jako by ožily a vystoupily z hlíny přímo pod koňskými kopyty. Hnědák se jim v mírném cvalu už nestačil vyhnout, klopýtl a vyhodil jezdce ze svého hřbetu.

Tom Raddle přepadl přes koně a svalil se prudce do křoví u cesty. Jen to zapraštělo, jak se suché větve pod tíhou lidského těla zpřelámaly. 

Mohl si právě srazit vaz, uvědomila si Meropa, přesto svého činu nezalitovala ani na vteřinu. Jednala přeci ve jménu lásky.

Polekaný kůň klopýtal nedaleko, vyplašený a zmatený. Jeho pán se po chvíli, která se pro ni zdála být věčností, pohnul, zanadával a opatrně se postavil.

Vyběhla z domu, aby mu přispěchala na pomoc. Ve svém hereckém výkonu se téměř překonávala. Nikdy netušila, že vládne i tímto talentem, teď už jen aby svou roli zvládla.

„Ach, pane…“ zvolala vyděšeně. „Nejste zraněný?“

On ale o její pozornost zjevně nestál. Okamžitě se na ni hrubě utrhl, když k němu natáhla své dlouhé štíhlé ruce.

„Táhni ode mě pryč, ženská! A nesahej na mě těma svýma špinavýma rukama,“ zaburácel, až ji tón jeho hlasu ochromil. Byla zvyklá slýchat výhrůžky a nadávky několikrát denně, tak proč ji to nyní tolik sebralo? Bodlo ji u srdce, když spatřila v jeho černých očích pohrdavý a opovržlivý výraz. 

„Ty jsi tu ještě?“ křikl na ni výhružně.

Zůstala před ním stát jako omámená. Jeho krásná tvář vypadala i nyní v rozrušení a vzteku dokonale. Teď ji hyzdil jen lehký krvavý šrám na čele, způsobený poraněním o ostré větve při tom nepříjemném pádu. Výrazné tmavé oči, které ji přímo nenávistně probodávaly, byly v kontrastu s jeho bledou hladkou pletí přímo vyzývavé. Až příliš dobře si uvědomovala, jak se v ní probouzí žena. Při pohledu na jeho dokonalé rysy se jí sevřelo srdce a poklesla v kolenou. Milovala ho. Milovala ho a toužila, aby jí patřil.

„Jsi snad hluchá?!“ obořil se na ni. „No tak! Vypadni! Zmiz mi z očí, ty špíno!“

„Pane, já… já jsem jen… jen jsem,“ zakoktala se v rozpacích, neschopná ze sebe dostat jedinou kloudnou větu. Teď nesmí ustoupit ani o krok ze svého záměru. Doufala, že při ní alespoň jednou v životě bude stát štěstí.

Pokorně sklopila oči k zemi a přikrčila se, jak jí velel tón jeho hlasu. Ale pak stejně neodolala a znovu k němu vzhlédla. Lehce si oprášil jezdecké kalhoty a napřímil se. Nikdy si neuvědomila, jak je vysoký. Nikdy nestál tak blízko ní. Sklopila oči a zrakem ulpěla na jeho vysokých jezdeckých botách. Černá, jindy pečlivě vyleštěná kůže byla nyní zaprášená, jak se jejich majitel při dopadu nechtěně setkal se špinavou zemí. Vrhla se mu k nohám. Hrubou látkou svých šatů mu boty neohrabaně otřela.

„Nedotýkej se mě, jdi ode mě dál!“ poručil jí ostrým tónem hlasu. Hrubě ji odkopl stranou, až upadla. Ustoupil od ní s odporem, jako by se jí štítil. Zamračeným pohledem se podíval na její špinavé bosé nohy, na mnoha místech poraněné. Rychle je pokrčila a snažila se je skrýt pod okraj svých šatů.

„Říkal jsem ti, aby ses ke mně nepřibližovala,“ zdůraznil, když se na zemi opět pohnula. Pak se otočil a zamířil ke svému hnědákovi. Lehce napadal na pravou nohu, ale určitě nešlo o žádné vážné zranění.

Chytil koně za volné otěže, zapletené mezi hnědákovýma nohama. Ten dvakrát prudce pohodil hlavou, než ho jeho pán zklidnil konejšivými slovy a poplácáním po krku. I k tomu zvířeti se choval mnohem lépe než k ní. Jak by jí tohle mohlo uniknout… Měl pro něj určitě větší cenu než její ubohý život. Komu by záleželo na otrhané, ubohé dceři místního pobudy? To se však zakrátko změní…

Vstala ze země, upravila si šaty a pospíšila si ke studni, aby do vědra nabrala čerstvé vody pro koně. Nebránil jí, když k němu přistoupila a nabídla hřebci doušek k osvěžení. Ten se okamžitě chlemtavě napil.

„Pane… vy nemáte žízeň?“ odvážila se zeptat. Košili měl na hrudi propocenou, kůže na krku a na prsou se mu leskla a na spáncích se mu perlil pot.

„Přinesu vám také hrnek čisté vody, pokud budete souhlasit,“ nabídla se.

Aniž by čekala na jeho odpověď, položila vědro na zem a rozeběhla se k domu. Bála se, že se rozhodne nasednout a odjet. Zřejmě však měl svého koně natolik rád, že mu dopřál dostatek odpočinku. Zatímco ušlechtilý hřebec chlemtavě pil, Tom se letmou prohlídkou přesvědčil, že se jeho koni při tom klopýtnutí nic nestalo. Využila momentu, kdy k ní stál zády, a zamířila. Seslala mu do zad kletbu, po které bude mít vyprahlá ústa, pocítí nesmírnou žízeň a touhu napít se, aby si tak pojistila svou naději na úspěch. Ani si neuvědomil, co se stalo. Teď už vše záleželo jen na náhodě a na štěstí.

Naplnila hrnek až po okraj lektvarem a přispěchala zpátky k němu. Otočil se k ní a jí se samým očekáváním zastavil dech. Napije se od ní? Bude jeho žízeň větší než jeho odpor k ní? Přijme od ní hrnek studené vody, přestože se jí štítí dotknout a je mu nepříjemná i její bezprostřední blízkost?

Sklopil oči a pohlédl na její roztřesené ruce. Skoro se jí zastavilo srdce, když od ní hrnek přijal. Vzal ho do dlaní, aniž by se přitom dotkl jejích prstů, a přiložil ke rtům. Vypil vše, až do poslední kapky. Měla vyhráno… Teď už bude záležet pouze na ní, aby svoji dávku dostal vždycky včas, až přijde ta chvíle… Okamžik, na který čekala.

Mírně zavrávoral a zmateně se na ni podíval. Jako by ani nepoznával tu, před kterou stál.

„Musím už jet,“ řekl a upřeně se na ni zadíval. Ten odmítavý pohled jeho černých očí se kamsi vytratil. Víc už nepromluvil. Vyhoupl se do sedla a pobídl svého koně kupředu.

Dívala se mu do zad, ztracená ve svých myšlenkách. Mnohokrát ho potajmu pozorovala, když projížděl kolem, aniž by jí on někdy věnoval sebemenší pozornost. Teď bude vše jinak. Ta náhlá změna jeho chování ji ujistila, že se lest zdařila. A jeho upřený pohled v tu chvíli, kdy se jí díval do očí, jí byl jistým příslibem lepší budoucnosti.

 

~ o ~

 

Následující hodiny se neuvěřitelně vlekly, a ona začínala být netrpělivá. Žádnou činností se nedokázala zabavit, jen dál nečinně čekala. Nejdřív minuty, pak celé hodiny. Slunce zapadlo a místnost zaplnily dlouhé temné stíny. Začalo se stmívat. Lhostejně pozorovala skomírající plamínek dohořívající svíčky ve svícnu na stole. Seděla skrčená v rohu místnosti na dřevěné lavici, nohy přitažené až k bradě, hlavu složenou na kolenou. Okolní všudypřítomné ticho náhle prolomil známý zvuk. Klapot koňských kopyt se pomalu přibližoval. To nemohl být nikdo jiný než Tom.

Vyhlédla z okna. Nemýlila se, její prosby byly vyslyšeny. Cinkot postrojů ustal, když jezdec s koněm zastavil přímo před chatrčí. Seskočil z koně a zamířil ke dveřím.

Meropa samým očekáváním téměř nedýchala. Bylo přece nad slunce jasnější, proč tu je. Tak čeho se tolik obává? Snad jen na chvíli znejistěla, ale hned v zápětí se chopila příležitosti, když se ozvalo tiché zabušení na dveře. Se zaskřípáním je otevřela a stanula tak tváří v tvář milovanému muži.

„Nechtěl jsem tě vylekat,“ promluvil, když před ním několik kroků couvla. „Nemusíš se mě bát.“ Po krátkém zaváhání vstoupil do místnosti. Rozhlédl se a pomalými kroky zamířil přímo k ní.

Zatajila dech, když se zastavil na vzdálenost paží. Bála se mu pohlédnout přímo do tváře, místo toho mu hleděla na zvedající se hruď. Znovu v jeho přítomnosti znejistěla. Zrazovalo ji její ženství, jediná slabost, kterou pro něj měla.

„Co si přejete, pane? Proč jste sem přijel?“ zeptala se váhavě. Hlas ji neposlouchal stejně jako její nohy, které udělaly bezděčný krok zpátky.

„Neublížím ti,“ ujišťoval ji o svých čistých úmyslech, jako by o to stála. Jediné co si přála, bylo, aby ji popadl do náruče. „Přijel jsem, abych ti vyjádřil svůj dík.“

„Ale, pane…“ snažila se mu říct, že to pro ni byla samozřejmost? Aniž by tušil, že za tím vším stojí ona, čarodějnice.

„Jmenuješ se Meropa, je to tak?“ přerušil ji. Ve skutečnosti ho nezajímala ani ta hloupá nehoda, ani to, co pro něj potom udělala. Bylo zřejmé, že je to jen záminka. Středem jeho pozornosti byla jen a jen ona.  V očích mu jiskřilo a na rtech se mu objevil nepatrný úsměv.

Pokud někdy váhala nad tím, jestli dělá správnou věc, tak na to teď zapomněla. Natáhl k ní silné paže a chytil její malé ruce do dlaní. Zachvěla se. Pokusila se mu lehce vytrhnout, ale bylo to jen hrané.

„Ne… neutíkej mi, prosím,“ zašeptal a sevřel její ruce o to pevněji. Nebránila se, celou ji polilo horko, zaplavil ji pocit neskutečného štěstí…

„Možná je to šílenství, možná úplný nesmysl, co já vím,“ promluvil znovu, „ale nemůžu si pomoct. Neodejdu odsud, dokud mě nevyslechneš.“ Jeho hlas zněl naléhavě, začaly se mu potit dlaně, prsty přejížděl něžně po jejích ručkách.

„Nikdy bych ti neublížil, maličká,“ zopakoval jí, jako by se chtěl ujistit, že se ho nebojí. Potřeboval se přesvědčit, že k němu chová důvěru.

„Neměl byste tu být, pane,“ promluvila k němu opět jistým a pevným tónem hlasu. Nyní už věděla, že si může dovolit riskovat a chtěla vyprovokovat zamilovaného muže k činu. „Nehodí se, aby muž navštěvoval osamělou dívku takhle po setmění. Nesluší se už ani to, že jsem vám otevřela a pustila vás dovnitř.“

„Neříkej mi pane,“ znovu jí skočil do řeči. „Jmenuji se Tom.“

„Já vím… vím, jaké je vaše jméno,“ přitakala a tiše souhlasila s tím, co jí právě nabídnul.

„A jsem tu proto, abych ti řekl…“ zaváhal, jako by se to na pána jeho postavení nehodilo, ale pak přeci jen dořekl, „Miluji tě, Meropo. Hluboce a upřímně, jak jen jsem schopen milovat ženu.“ Odmlčel se. Snad čekal na její reakci.

Konečně se dočkala… Konečně se vyslovil… Už nebylo pochyb, že je vše, jak má být, že lektvar účinkuje a že on bez ní víc nedokáže žít… Nyní byla řada na ní.

„Tome, to co jsi mi právě řekl… Jsi si tím jistý?“ Ta otázka musela padnout. Byla to součást její právě rozehrané partie. „Chci tím jen říct, ty a já… jsme tak rozdílní. Světy, ve kterých žijeme, se snad už ani nemůžou lišit víc.“ Chtěla to slyšet, chtěla se ujistit a chtěla, aby to udělal hned.

„Slyšela jsi, co jsem ti právě řekl?“ naléhal na ni, jako by se domníval, že jeho vyznání lásky zprvu nerozuměla. „Miluji tě, Meropo. Chápeš význam těch dvou slov?“

„Ale Tome, milovat mnohdy nestačí. K čemu je láska, když nemůžeme být spolu,“ řekla smutně a vážila přitom každé své slovo. To, k čemu ho chtěla přimět, bylo velice jednoduché. Strašně si přála, aby to udělal… aby ji odtud odvedl.

„Nemůžeme být spolu? Copak to říkáš? Vždyť já… jsem tu a hodlám tě odtud odvést. Navždycky…“ dořekl odhodlaně. „Tady nemůžeš zůstat, má lásko,“ rozhodl. „To nedovolím. Nedovolím, abys tu dál takhle žila, nenechám tě tu.“

Nebránila se, ani když ji k sobě přitáhl. A pak udělal to, v co se v tuto chvíli neodvažovala ani doufat. Sklonil se k ní a políbil ji na ústa. V jeho polibku bylo tolik vášně, touhy, chtíče… Chtěl víc, ale zatím se neodvažoval. Snad to bylo slušným vychováním, snad touhou po opětované lásce. Objal ji v pase a přitáhl si ji ještě blíž k sobě, něžně ji pohladil po vlasech a pak ji vzal za bradu.

„Je to bláznivé, já vím… Ještě nikdy jsem však nepocítil takovou potřebu být s milovanou bytostí. S tebou, Meropo,“ řekl zasněně, jeho oči zářily štěstím. „Prosím, neodmítej mou nabídku.“ Uvolnil ji ze svého sevření a netrpělivě čekal na její odpověď. „Neříkej, že jsem ti lhostejný. Všiml jsem si už dřív tvých pohledů, tvého rozpačitého chování v mé přítomnosti. To může znamenat jen jediné, a neříkej, že ne…“

Byl to snad strach, co tentokrát zaslechla v jeho hlase? Bál se snad, že ho odmítne? Právě se jí splnil její nejtajnější sen.

„Ach Tome…“ vydechla šťastně a tentokrát už beze strachu objala muže svého srdce. 

Vzal to jako souhlas, přitiskl ji na svou hruď a pak ji vzal do náruče. Objala ho kolem krku a nechala se unášet hřejivými pocity, které jí byly doposud cizí. Políbil ji, nyní o mnoho vášnivěji než předtím. Stále ještě nemohla uvěřit… Tentokrát už mu oplácela stejnou měrou, vjížděla mu svými prsty do hustých vlasů, vychutnávala si chuť jeho polibků i jeho vůni. Nezadržela slzy v momentu, kdy jí do ucha znovu zašeptal vyznání lásky. Bylo jí úplně jedno, že on je pod vlivem lektvaru, že jeho slova i chování jsou následkem očarování. Její sen se stával skutečností a jednala ve jménu lásky…

„Ale co chceš dělat, Tome? Kam si mě chceš odvést? Kam míníš jít?“ zeptala se plná očekávání. Nadešel okamžik, kdy se vše rozhodne. Vše o její budoucnosti. „Vím moc dobře, že tví rodiče mě ve svém domě nikdy nepřijmou…“ řekla nešťastně, ale v skrytu duše doufala, že by je dokázal nějak přesvědčit. Byl přece jejich jediný a nadevše milovaný syn.

„Je to taky můj dům, ale máš pravdu. Nikdy by tě nepřijali jako moji ženu. Tohle jsem věděl, už když jsem si pro tebe šel. Počítal jsem s tím. A proto tě neodvedu ke mně domů.“ V jeho výrazu bylo plno nejistoty, ale spousta odhodlání.

„Ale kam?“ zeptala se zmateně. Nedávalo jí to smysl. Že by k nějakým jiným žijícím příbuzným?

„Peněz mám dost, jsem vzdělaný a mé jméno má váhu. Nic nám nebude chybět,“ řekl a odmlčel se. Tvářil se zamyšleně. „Vrátíme se sem, až tu mí rodiče nebudou,“ dodal po chvíli.

„Ale Tome, co to říkáš?“ otázala se vyplašeně. Na malou chvíli zapochybovala o jeho úmyslech. Chtěl se svých rodičů snad nějakým způsobem zbavit? Na něco takového ani nepomyslela…

„Slyšela jsi mě dobře, Meropo,“ dodal bez rozmýšlení. „Mí rodiče jsou staří. Vrátíme se sem, až tu nebude ani jeden z nich. Jsem jejich jediný syn. Po jejich smrti zdědím veškerý rodinný majetek.“

Řekl to úplně s klidem, ale Meropa v jeho hlase i v jeho výrazu odhalila skrývanou bolest a zármutek. Pokud však musel volit, věděla i ona velice dobře, že neměl na vybranou.

„Musíme jít,“ vyzval ji tentokrát bez sebemenšího zaváhání. Byl rozhodnutý. „Odejdeme odsud, někam hodně daleko.“

„Ale Tome, co tví rodiče? Budou tě hledat. Budou po tobě pátrat…“ A pokud by je jednou přece jen našli, kdo ví, co by se stalo. Kdo ví, čeho jsou schopni. Co všechno jsou ochotni udělat v zájmu jejich jediného syna a dědice.

„Nebudou…“ řekl s jistotou. „Zanechal jsem jim dopis. Vědí, že by veškerá snaha byla zbytečná.“

Nezbývalo jí, než mu plně důvěřovat. Kdo jiný znal jeho rodiče lépe než vlastní syn. A říkal to s takovou jistotou…

„Pospěš si, drahoušku, je čas,“ připomněl jí, když viděl její malé zaváhání.

Byla jen zamyšlená, nic víc. Řekl jí drahoušku… to oslovení ji pohladilo na duši. Patřilo jen a jen jí… Kéž by ho nyní slyšel Morfin! To patřilo tohle slovo… drahoušku…

„Musím si jen… měla bych si vzít…“

„Co si odsud chceš odnést, má drahá,“ zasmál se od srdce. „Se mnou ti nebude nic chybět. Tvůj život se od základů změní.“

„Máš pravdu, Tome,“ ale přece… Věděla, že je tu pár věcí, na které nesmí zapomenout. „Ale asi bych tu svému otci a bratru měla také zanechat dopis. Že se sem už nikdy nevrátím.“ Tentokrát to řekla s takovou jistotou… Ano, měla ji, v tenhle okamžik si tím byla jistá.

„No dobře, počkám venku u koně,“ pousmál se na ni a pak vyšel ven ze dveří.

Rozběhla se do vedlejší světnice a otevřela velkou dřevenou truhlici. Vytáhla z ní těžký zlatý medailon, který ji vždy tak studil na krku. Nenosila ho od doby, co jejího otce a bratra odvedli do Azkabanu. Ale nyní ho tu nemínila nechat. Vezme si ho, jako jediný majetek, který kdy vlastnila, jako dědictví po slavném předku. Jediném člověku, na kterého kdy mohla být hrdá. Avšak v mudlovském světě jí to bylo k ničemu.

Do velkého šátku zabalila další dva kousky oblečení, které jí zbývaly, čutoru naplněnou až po okraj lektvarem lásky a dále pak všechny potřebné přísady k jeho přípravě. Hůlku… na tu v žádném případě nesmí zapomenout. Tom se ale nikdy nesmí dozvědět, kým ve skutečnosti jeho vyvolená je. Převázala šátek velkým uzlem a přehodila si jej přes rameno. Zasedla za těžký dřevěný stůl a ze zásuvky pod ním vytáhla kus pergamenu a pero. Hodlala dát tomuto životu své poslední sbohem…

 

Odcházím, otče. Tady mě nic dobrého nečeká. Zajistila jsem si lepší budoucnost. Budu žít v bohatství a přepychu, obklopená věcmi, o jakých se mi nikdy ani nesnilo, navíc s mužem, kterého miluji nade vše. Ano, utekla jsem s tím špinavým mudlou, jak ty ho nazýváš. A nehodlám se vrátit.  Nikdy… Dávám ti své sbohem, pryč s nouzí a bídou, se kterou jsme se my čistokrevní potomci Salazara Zmijozela vždy potýkali! Nestojím o tohle ani o nic jiného. Nazývej mě krvezrádkyní, pro mne to nic neznamená. Raději budu žít stokrát mezi mudly než se potýkat s životem, jaký jsem zde dosud vedla. Zavrhuji celý kouzelnický svět a s ním i tebe, otče! Kéž se naše cesty už nikdy nezkříží…

 

Byla si jistá, že i kdyby tu ten dopis někdo našel, i kdyby tu někdo z těch mudlů z vesnice čmuchal, nikdo těm slovům nebude rozumět. Nikdo, kromě jejího bratra a otce…

Stejně pochybovala o tom, že by se do domu toho podivína a pobudy někdo byť jen odvážil strčit nos. Všichni v okolí se jich báli. A z velmi dobrých důvodů.

Neměla proč dále otálet. K tomuto místo ji poutalo jen několik ošklivých a bolestných vzpomínek. Již víc nezaváhala a vyběhla z domu. Tom už na ni netrpělivě čekal. Seděl na koni připravený k odjezdu. Natáhl k ní ruku a uvolnil jí třmen, aby jí umožnil k němu nasednout. Dva páry očí na sebe teď upřeně hleděly. Dva pohledy splynuly v jeden. Šťastný a spokojený pohled zamilovaného muže a vítězoslavný pohled odhodlané ženy. Zasunula bosou nohu vysoko do třmenu a vložila svou ručku do jeho dlaně. Vytáhl ji nahoru na koňský hřbet. Pevně ho objala oběma rukama, když pobídl koně do kroku. 

Snad poprvé v životě byla spokojená a šťastná. Věděla, že její pohádka právě začíná…





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.