„… co bůh spojil, člověk nerozlučuj. Amen,“ dořekl kněz a s úsměvem na rtech jim udělil požehnání. Pak už ženich jen vroucně objal svou šťastnou novomanželku a za přítomnosti svědků ji znovu láskyplně políbil. Zvedl Meropu do výšky a otočil se s ní radostně kolem dokola. Malým kostelíkem se rozlehl jeho spokojený smích.

Postarší kněz, který právě spojil jejich dva životy v jeden, se na ně ještě naposledy usmál a pak jim i se svědky nenápadně zmizel z dohledu. Jelikož je v okolí nikdo neznal, požádal Tom ve vší počestnosti o svědectví jejich svátosti manželské paní domácí a jejího manžela, u kterých bydleli. Žili tam sice jen krátce a téměř se neznali, ale přes všechny pohnutky nikdo nepochyboval o jeho nezměrné lásce k ní.

„Tome… Tome!“ smála se šťastná nevěsta a stále opakovala jeho jméno. Jednou rukou si musela lehce přidržet jemný závoj, který kolem ní vál a který je v momentu oba obmotal. Jak ji uvolnil z náruče a pustil její útlý pas, klesla střevíčky opět na kamennou zem v kostele. Objala ho kolem boků a upřela na něj svůj pohled. Odhrnul jí lehký závoj z tváře a vzal její hlavu do dlaní.

„Nyní jsi moje žena a zůstane to tak navěky,“ řekl zasněně. V očích mu jiskřilo a jeho rty ozdobil šťastný a spokojený úsměv.

Cítila, jak uvnitř hoří. Očekáváním a touhou… Tento muž, v minulosti chladný jako led, měl v očích žár a v srdci oheň, a ona doufala stejně jako on, že společně shoří v plamenech jejich vášně. Čekala je první společná noc.

Ruku v ruce vyšli ven před kostel, kde na ně čekal nastrojený kůň. Hřebec, který je měl odvést do ráje. Vzal ji za pas a vysadil do sedla. Nedbal nic zvědavých pohledů přihlížejících, vyhoupl se za ni a pevně ji objal pažemi. Meropa se mu zády spokojeně opřela o hruď a zavřela oči.

„Podívejte se na ně! To je ale dvojice k pokukání,“ slyšela za sebou, když se na hnědákovi začali vzdalovat z dohledu kolemjdoucích. Tom si jich nevšímal, jako by je ani neslyšel. Byl zahleděný jen do své nové paní.

„Říká se, že láska je slepá, ale o tomhle páru to platí dvojnásob,“ smáli se. Za chvíli však nikoho z nich již nebylo slyšet. Nad hlavami jim zašumělo listí vysoko v korunách stromů a za zády se jim rozezněl kostelní zvon.

Tom pobídl koně do klusu a potom pomalu přešel v mírný cval. Opřel se do nich lehký vítr a Meropě strhl z vlasů pavučinový závoj. Ani se nesnažila ho zachytit, co na tom záleželo. Zamihotal se ve vzduchu nad jejich hlavami, pak se vznesl ještě o něco výš a zmizel jim z očí někde v korunách stromů hustého stromořadí. Meropa uvolnila bílou stuhu svatební kytice a zvedla ruce s květinami do výšky. Rozevřela dlaně nad Tomovou hlavou a krémové růže je náhle zasypaly jako zázračný déšť a pak spadly do prachu pod koňskými kopyty. Vítr byl chladivý a ve vzduchu byl cítit první náznak přicházejícího podzimu. Příroda se začala převlékat do svých nejkrásnějších a nejpestřejších šatů. Jako by klenbou pod korunami stromů projížděli branou přímo do nebe…

Po útěku měli zamířeno do malého městečka několik mil od Velkého Visánku, daleko z dosahu mocného vlivu Raddleovy rodiny. Nikdo je zde nepoznával, nikdo je nepodezříval. Lidé se po jejich příjezdu jen poněkud pozastavovali nad zvláštností takového páru. Meropa byla na první pohled chudá jak kostelní myš, ani krásy moc nepobrala, a její milý byl bohatý mladý muž z jistě velmi vážené a úctyhodné rodiny. Tom jí však už během několika prvních dnů pořídil zcela nové oblečení. Když se upravila, umyla a učesala, oblékla si nově pořízené šaty, nevypadala už tak nápadně. Věděla, že vedle muže jako je Tom bude vždycky poutat pozornost.

Ubytovali se v nejlepším apartmá místního nóbl hostince pro majetnější hosty, a v  kostelíku v sousední vesnici Tom brzy po jejich příjezdů domluvil svatbu. Nechtěl čekat ani tak dlouho, jak bylo v tehdejší společnosti zvykem. Kde nepomohlo naléhání a prosby, tam vždy pomohl měšec cinkající zlatem. Nikoho nemusel dlouho přesvědčovat. Nikdo nepochyboval o jeho čistých úmyslech oženit se s milovanou ženou. Přesto dal přednost svatbě na venkově před městem plným zvědavých společensky znuděných maloměšťáků.

Do jejich svatby se jí ani nedotkl, byť by proti tomu roztoužená Meropa ani slůvkem neprotestovala. Svatba přece byla hotová věc. Ale Tom, jak se zdálo, vyčkával do poslední chvíle. Věnoval své milé svou náruč, náklonnost a přízeň, několik letmých doteků a pohlazení, pár vášnivých polibků, ale nic víc… Nesčetněkrát se přistihla, jak v duchu přijímá jeho tělo a on zase její… On však svou nejmilovanější nechtěl zneuctít. A přestože po ní toužil možná daleko víc než ona po něm, dal přednost předsvatební zdrženlivosti. Byl to však právě on, kdo na rychlém uzavření sňatku trval. Přímo naléhal… Sám se nemohl dočkat, až bude jeho, a bylo to na něm znát.

Nepovažoval za vhodné, aby až do svatby sdíleli jeden pokoj a jednu ložnici. Jejich apartmá jim nabízelo dva oddělené pokojíky a společný salonek k pohodlnému posezení. Musel se často přemáhat, aby ho nepřemohla touha a chtíč. Stávalo se tak vždy, když k ní zavítal, aby zkontroloval, že jí nic nechybí. Pokaždé v takovou chvíli z jejího pokoje bez vysvětlení odešel a vrátil se s úsměvem na rtech, až když si na čerstvém vzduchu pořádně zchladil hlavu. Přesto spolu až do svatby trávili veškerý společný čas a popíjeli tradičně čaj o páté, do kterého mu Meropa nepozorovaně přidávala patřičnou dávku připraveného lektvaru. Nebylo vůbec těžké na malou chvíli odvést pozornost zamilovaného muže, který celým svým srdcem a celou svou duší naslouchal jen jí. A jeho láska k ní rostla. Den ze dne víc a víc…

Konečně se dočkala, když dnes před oltářem stanula po jeho boku. Stala se jeho ženou, jeho jedinou a milovanou láskou, navěky… Bylo jí jedno, že je před kostelem nečekaly zástupy svatebních hostů a gratulantů. Netrápilo ji, že jejich pokoje nebyly zasypané svatebními dary. Měla, po čem toužila. Získala za manžela jediného muže, o kterém byla přesvědčená, že by ho dokázala milovat. A ve své bláhovosti, přes použití nápoje lásky si namluvila, že jsou její city hluboce opětované. Nedělala to přece jen kvůli sobě. Dokáže ho učinit šťastným, ve jménu lásky…

„Jsme tu, má milovaná. Naše hnízdečko lásky,“ pronesl zadýchaně a zastavil u obrovských vrat před jezdem do dvora. Okamžitě k nim přispěchal mladík, aby odvedl koně do stáje. Tom seskočil jako první a nabídl Meropě svou náruč.

Obřad se konal pozdě odpoledne a oba už se nemohli dočkat svatební noci. Nezdržovali se ani hostinou, ani slavnostní večeří. Ostatně nebyl tu nikdo, kdo by jejich štěstí dokázal pochopit. Existovali jen jeden pro druhého. Tom vynesl Meropu do schodů a odemknul dveře. Přenesl svou novomanželku přes práh, a ta v témže momentu samým údivem skoro přestala dýchat.

„Ach Tome…“ vydechla úžasem nad vší tou nepopsatelnou krásou. Nikdy by jako čarodějka nevěřila, co svede obyčejný mudla i bez pomocí kouzel. Tom se blaženě usmál. Bohaté květiny zdobily pokoj ve vázách, kam se jen podívala. Na stole stál pětiramenný svícen a na nadýchaných polštářích jejich novomanželské postele s nebesy ležely rozházené okvětní lístky vzácných růží. Za okny padal soumrak. Celý pokoj se zbarvil do ruda a stíny proměnily jejich ložnici ve svatyni lásky.

Postavil Meropu opatrně na zem a zapálil svíčky. Za okny už zavládla téměř naprostá tma. Zatáhl závěsy. Očima upřeně hleděl své ženě vstříc, až se pod jeho pohledem otřásla nervozitou. Posadil se na okraj postele a rozepnul si knoflíčky u košile.

„Svlékni se, Mer…“ vyzval ji tentokrát nedočkavě. V jeho očích zaplál oheň neskrývané touhy. Nedočkavost a chtíč bylo to, co v nich viděla. Hruď se mu začala zběsile zvedat a oči se mu divoce zaleskly. Již nemusel čekat.

Meropa znejistěla. Ještě nikdy nebyla s mužem. Teprve nyní na ni dolehl pocit přirozené ženské zdrženlivosti a studu, i když po něm neskutečně toužila. Víc než kdy dřív…

Byl netrpělivý a nepřestával ji bedlivě pozorovat. Vpíjel se do ní očima. 

Roztřesenýma rukama povolila živůtek, uvolnila šněrovačku, stáhla si šaty z ramen a ty následně hladce sklouzly na zem k jejím nohám.

Natáhl k ní ruce. Přistoupila k němu a zastavila se, až když ucítila dotek jeho horkých dlaní. Objal ji v pase a položil si její dlaně na obnaženou hruď. Dovolil jí, aby se ho dotýkala. Aby vnímala teplo jeho kůže, horkost jeho dechu i zběsilý tlukot jeho srdce. Zaklonil hlavu a vychutnával si každý její dotek, pak ji však něžně uchopil a povalil pod sebe do měkké peřiny poseté spoustu voňavých okvětních lístků rudých růží…

~ o ~

„Jsi jen má, Meropo. Nikdy tě nepřestanu milovat…“

Ach, jak tato slova lahodila jejímu sluchu… Jak lichotila jejímu ženství… Cítila se naplněná a šťastná.

„Prožijeme spolu šťastný život plný lásky, obklopení našimi dětmi, v domově našich snů, ve světě splněných přání…“ rozplýval se nad svými představami.

„Chtěl bys mít děti?“ přerušila ho s úsměvem. Věc, nad kterou zatím ani neuvažovala, ale bylo to přirozené. Třeba se mu to přání vyplní už po dnešní noci.

„Pochopitelně,“ otočil se na ni a znovu ji políbil. „Chtěl bych mít spoustu krásných a statných synů, drahá Mer. A věřím, že ty mi je dáš.“ Pak už neříkal nic, ale bylo jí jasné, co bude následovat. Pohladil ji po tváři a zabořil nos do jejích vlasů… Nikdy se jí nedokáže nabažit. Nikdy jí nebude mít dost. Co bude živ.

„Kam teď chceš jít?“ Zachytil její paži, když vyklouzla zpod peřiny a chystala se vstát, zatímco on ještě spal.

„Nechtěla jsem tě vzbudit. Hned budu zpátky,“ zašeptala a odcupitala.

„Je čas na tvůj čaj, Tome,“ pronesla tiše, když se vrátila k jejich svatebnímu loži se šálkem horkého, čerstvě připraveného čaje. Posadila se na okraj postele.

Podložil si záda polštáři, aby se o ně mohl opřít. Pak si od ní hrníček vzal.

„To jsi nemusela. Ne dnes,“ pousmál se. „Dnes jsou tu od toho pokojské, aby nám posloužily, a já jsem tuto noc opilý láskou.“ Upil z porcelánového hrníčku a pak si ji přitáhl blíž k sobě, aby ji políbil.

„Vždyť jsi říkal, že ho nikdo nedokáže připravit tak jako já. A navíc… dělám to ráda, z lásky…“ Snad v tom bylo i něco pravdy v tu chvíli. Tom vyprázdnil svůj šálek do dna, a Meropa si spokojeně oddechla. Dnes by na to při všem tom svatebním shonu málem zapomněla.

„Zítra odjíždíme do Londýna. Tady už nemůžeme déle zůstávat,“ oznámil jí.

„Proč zrovna do Londýna?“

Zprvu se jí ten nápad nezamlouval. Všude spousta lidí a nejen mudlů… Neměla však důvod o jeho rozhodnutích pochybovat. Úplně jí stačilo, že ho měla zcela ve své moci. Splnil by jí každičké přání, které by jí viděl na očích. Přesvědčila samu sebe, že se nemá čeho bát. A nakonec to i uvítala. Uvědomila si, že v Londýně pro ni nebude nijak obtížné sehnat všechny potřebné přísady do čarovného lektvaru lásky, které z jejích skromných zásob pomalu, ale jistě ubývaly.

„V Londýně mám spoustu vlivných přátel ještě z dob studií. Nebude pro mě problém zajistit nám budoucnost. Peníze nám nikdy nebudou chybět,“ chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě na obnaženou hruď. Prohrábnul jí vlasy.

Teď už nemohla než souhlasit. Bez peněz by se dokázali obejít jen stěží. Peníze znamenaly moc. A touha po moci pro ni den ode dne znamenala víc a víc. Nevyšla z bídy jen proto, aby se do ní vrátila. Zatím měli peněz dost, nic jim nechybělo. Ale moc dobře si uvědomovala, že bez peněz nezmůže ve světě mudlů naprosto nic.

„Postarám se o tebe, o nás o oba. Ty nikdy nebudeš muset pracovat, má drahá. A až zdědím majetek po svých rodičích, už nikdy víc nebude muset kdokoliv z nás vydělávat peníze. Budou se vydělávat samy i bez našeho přispění. S penězi se to musí umět,“ zasmál se. „Je to jen otázka času.“

~ o ~

Když dorazili do Londýna, Tom přesně věděl, kam jít. Pronajal pro ně drahý byt v jedné z luxusních čtvrtí na londýnském předměstí. Hned se taky postaral o to, aby měli z čeho žít. K zajištění budoucnosti jim stačily bohaté úspory na jeho soukromém účtu v jedné z londýnských bankovních institucí. Rodiče mu na ten účet skládali peníze celý život a tučné konto během let ještě narostlo.

Chod domácnosti zajišťovala dle svého přání ze zištných důvodů sama, i když jí často vypomáhala paní domácí. Byla to ochotná postarší dáma, která pro ni jako pro mladou novomanželku měla vždy pochopení. Pomáhala jí s vařením a úklidem, obstarávala nákupy. Dostávala za to slušně zaplaceno a Meropa se tak nemusela nikdy o nic starat. Od doby, co byla s Tomem, nikdy nemusela čarovat. Občas, jen  když byl Tom pryč, si vypomohla několika jednoduchými kouzly. Tom nikdy nesměl zjistit její malé tajemství. Nechávala si ho pro sebe. Malým zázrakům, které se kolem nich děly, nevěnoval přílišnou pozornost. Bral to jako samozřejmost a nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že za tím vším vězí kouzla a čáry. Hůlku před ním Meropa vždy pečlivě schovávala.

Zima se kvapem blížila a Meropa tak jejich příbytek opouštěla vždy jen na nezbytně nutnou dobu. Pouze přísady do lektvaru si sháněla sama a tajně. Moc dobře věděla, kam si pro ně má zajít. Tom odcházel každý den za obchodem, většinou dopoledne. Meropa se nevyptávala, kam chodí, ani kde bere peníze, které nosil domů. Byla šťastná a spokojená. Alespoň do chvíle, než se ukázalo, že jejich společné přání mít dítě nebude hned tak vyslyšeno. Ani po několika měsících nedokázala přijít do požehnaného stavu.

 „Je čas na tvůj čaj, Tome.“ Podávala mu ho pravidelně ve stejnou denní dobu. Nikdy nepojal sebemenší podezření, vždyť čaj o páté byl v Anglii tradicí. A její nic netušící manžel k ní hořel láskou den ode dne silnější…

Pomalu upíjel ze svého šálku a pozoroval ji očima plnýma něhy. Pak natáhl ruku, zachytil její zápěstí a přitáhl si ji k sobě na klín.

„Jen velice nerad vidím, že musíš zastávat práci, která mé ženě nepřísluší,“ řekl rozladěně. „Jednou budeš mít vlastní dům plný služebnictva a budeš se starat pouze o to, aby všichni svědomitě plnily tvé příkazy a přání. To ti slibuji.“

„Ráda se tu o všechno starám sama. O domácnost, o tebe,“ ujistila ho. V tuto chvíli by nechtěla nic měnit, natož ve svojí společnosti trpět nějakou služku. Úplně stačilo, že musela čelit všetečných otázkám a zvědavosti paní Swonsnové, jejich domácí. S tím si však poradila velice snadno. Použila kouzlo mlčenlivosti, kterým byl začarován práh jejich bytu proti cizím návštěvníkům. Paní Swonsnová měla svázaná ústa a pokaždé, když od nich odcházela, nepamatovala si nic, co se tam za tu dobu stalo, co slyšela anebo viděla.

Tom ji zahrnoval pozorností a láskou, ona však v jeho očích spatřovala přes všechnu náklonnost smutek a zklamání. Toužil po dítěti a ona si ho k sobě chtěla připoutat navždycky. Bylo snad nějaké větší pouto než dítě? Dítě, které si oba tak přáli, i když ze zcela odlišných důvodů? Uvědomila si to ve chvíli, kdy ji dlaní pohladil po břiše a na něm se bezděčně zastavil, jako by už poněkolikáté ve nitru toužebně vyslovit ono přání… Blížily se Vánoce a tohle by pro něj byl určitě ten nejkrásnější dárek ze všech.

Bez výčitek, bez obviňování se na ni podíval. Pohledem milujícího muže, který žije v očekávání den za dnem a s nadějí, že se jim i tohle přání brzy vyplní.

Tehdy se rozhodla, že si opět pomůže. To jí za trochu námahy stálo. Od čeho byla čarodějnice…

~ o ~

Nepozorovaně vyklouzla zadními dveřmi, aby unikla pozornosti paní domácí, a zamířila rovnou na hlavní ulici. Ještě jednou se rozhlédla a pak si přes hlavu přehodila teplý vlněný šátek. Pomalu se brodila čerstvě napadaným sněhem, který v tomto mizerném počasí ani nestačili odklízet. Z nebe se dolů stále snášely těžké sněhové vločky. Den teprve začínal, ale lucerny v tmavých londýnských ulicích, lemovaných vysokými měšťanskými domy, stále svítily kolemjdoucím na cestu. Nebe bylo tmavě šedé, překryté sněhovými mračny a ulicemi se proháněl ledový vítr. Otřásla se zimou a pospíšila si na nejbližší nároží, odkud se mohla nepozorovaně přemístit do klidnější části Londýna. K Děravému kotli to neměla daleko.

Když otevřela dveře čarodějnického lokálu, který se před ní zjevil znenadání a odnikud, ovanul ji nepříjemný puch nevětraných prostor. V tomto nečase bylo všem příchozím příjemnější teplo, třebaže se uvnitř skoro nedalo dýchat. Přes kouř z tolik oblíbených dýmek nebylo vidět na krok. Mnoho kouzelníků hledalo v tomto přeplněném hostinci útočiště v počasí, kdy by ven ani psa nevyhnal. A oni samotní se neměli kam vrtnout. Snadno se ztratila mezi všemi těmi hosty, mezi kterými bylo na první pohled dost pochybných existencí. Zamířila rovnou k východu na druhé straně. Potřebovala jen projít skrz a dostat se přes dvorek na Příčnou ulici. A odtamtud potom do Obrtlé. Došla už skoro na druhý konec putyky, když zaslechla jméno, při kterém jí přeběhl mráz po zádech a krve by se v ní nedořezal. Nebyla s to se hnout z místa. Ruka zůstala ztuhle ležet na klice. Rojvol…

„Říkám ti a vopakuju, že vod takových je lepší držet se co nejdál…“ pokračoval v rozhovoru nějaký pobuda v potrhaném hábitu. Seděl u stolu s jedním z těch štamgastů, kterého tady každý znal a oslovoval jménem. Netušila, v jaké souvislosti zaslechla jméno svého otce, a tak se skryla v koutku a poslouchala dál. Nikdo z přítomných jí nevěnoval sebemenší pozornost. Splynula se zdí jako nevýrazná šedá myš.

„Nepřestával vyhrožovat a utrhoval se na každýho, kdo prošel kolem. Klel a nadával, nepřestával hubou mlít, a to můžu za sebe říct, že tam člověk neví, kdy je den a kdy noc. Snad až do tý doby, než mu začalo ubejvat sil. Jako nám všem, co jsme tam zůstávali přespříliš dlouho.“ Vyprávěl a gestikuloval nad svými slovy tak rozmanitě, že by mu nejspíš rozuměl i neslyšící. Byl zjevně přiopilý, ale při smyslech. Meropě začalo docházet, odkud jejího otce a možná i bratra tak dobře zná.

„Některý tam nevydrželi ani tejden. Tenhleten tam přestál celý měsíce. Nechápu, jak to tam mohl tak dlouho přežít. Vodpornej a vodpudivej chlap jako von by si tam zasloužil zůstat až do konce života. Ani přes mříže, který ho dělily od okolního světa, ani přes ty slizký potvory, který z nás každý den vysávaly zbytky sil, se ten chlápek nikdy nevzdal naděje na to, že se vrátí do tý svý smradlavý chatrče, kde na něj stejně čekala jen bída s nouzí.“ Rozkašlal se, načež si upil ze svého korbelu, a pak chraplavým hlasem pokračoval: „Slyšel jsem, jak se spolu baví tím zpropadeným hadím jazykem, když Rojvola propouštěli. Morfin mu však po nějaké době přestal odpovídat. Vsadil bych svý boty na to, že ten už se z Azkabanu domů nevrátí. Pustili mě pár dní po té. Vypad sem vodtamtuď co mi nohy stačily. No a teď jsem tu, co jiného mi zbejvá. Se svou reputací sotva kde seženu práci, co říkáš…“

„Buď rád, žes to přežil, starý brachu. Ne každý má to štěstí a vyjde z Azkabanu po svých, tak jako ty,“ vložil se do hovoru jeho tichý společník, to už jim však Meropa přestala naslouchat.

Jejího otce propustili domů… Je zpátky v Malém Visánku a už určitě ví, co se tam stalo. Určitě už našel dopis, který tam zanechala.

Přestala nad tím přemýšlet a bezmyšlenkovitě vzala za kliku. Protáhla se škvírou ve dveřích na malý dvorek. Ona už se tam přece nikdy nevrátí… Nikdy víc netoužila spatřit ani jednoho z nich. Ani svého bratra a otce už vůbec ne… Co jí záleželo na jejich osudu?

Příčná ulice byla klidná a tichá. Jen občas v husté chumelenici proběhl hlouček nakupujících z jednoho obchodu do druhého.

Prošla Příčnou a za rohem odbočila rovnou do Obrtlé. Věděla přesně kam jít, nebyla tu dnes poprvé. A přestože nenarazila na živou duši, chtěla být odsud co nejdřív pryč. Rozhlédla se kolem a nakonec zamířila k jednomu z těch malých krámků s tmavými závěsy, kterých se v Obrtlé nacházel nespočet.

Otevřela dveře obchůdku bylinkářky, o jejímž zboží a jeho účincích by se dalo polemizovat, a vešla. Zvoneček nad dveřmi utichl a závěs za pultem se pohnul. Ve stejnou chvíli se před ní objevila shrbená stařena opírající se o dřevěnou hůl. Čarodějnický klobouk na její hlavě vypadal jak obrostlý mechem, a na sobě měla ošuntělé záplatované hadry. Nad její ubohou vizáží by se kdekdo ustrnul. Anebo by jí naopak nepodal ani kůrku chleba. Meropa ztuhla na prahu. Ještě před pár měsíci ona sama nevypadala líp.

„Copak tě ke mně přivádí, děvenko?“ zeptala se skřehotavým hlasem a natáhla k ní ruku s dlouhými a křivými nehty, aby ji pozvala blíže. Kolem zápěstí měla obtočeného malého hádka. „Jak ti může stará Morena pomoci?“

„Přeji si dítě, stařeno,“ odpověděla bez váhání. Nechtěla ve společnosti této pochybné ženštiny zůstávat ani o minutu déle, než bylo nezbytně nutné pro uzavření obchodu.

„Peníze máš?“ zeptala se nejdřív. „Odpusť mou nezdvořilost, ale z něčeho živa být musím,“ shrbila se, sklopila oči a natáhla k ní vrásčitou ruku.

„Peněz mám dost,“ řekla, „ale nejdřív mi dej, pro co jsem přišla. Zaplaceno dostaneš potom,“ nemínila s ní diskutovat. A stařena moc dobře věděla, že by se její zákaznice mohla obrátit jinam.

„Nuže dobrá,“ zakrákala a otočila se k ní zády. Sehnula se dolů pod pult a vytáhla váček se směsí bylin. Položila jej před ni na špinavou desku stolu. „Připrav si odvar, pij ráno a večer, dokud ti nebude přáno, děvenko,“ doširoka se usmála.

„Je to zaručené?“ otázala se nedůvěřivě Meropa.

„Jistěže, holčičko. Nejsi první ani poslední s takovým přáním. Komu není dáno od přírody, tomu je třeba trochu pomoci,“ zasmála se škodolibě. S některými přírodními zákonitostmi, jak se zdálo, uměla manipulovat přímo mistrovsky.

Bylo zbytečné dlouho se rozmýšlet. Stejně neměla jinou možnost. A byla rozhodnutá už předem.

„Kolik?“ uhodila na ni zhurta a vysypala před stařenu váček s penězi. Za chvíli už z Obrtlé spokojená odcházela se směsí čarovných bylinek v kapsáři. Přísady do lektvaru lásky nepotřebovala, od poslední návštěvy Obrtlé jich měla do zásoby ještě víc než dost.

Londýnem se proháněla sněhová vichřice. Nebylo vidět na krok, mrznoucí sníh štípal ve tvářích, zledovatělá zem pod vrstvou sněhu prokluzovala. Všechny stopy rázem mizely pod vrstvou čerstvě napadaného prašanu. Ulice byly liduprázdné. Nikdo by v takovém počasí z domu ani paty nevytáhnul. Přece se našli i tací. Spěchající služebné obstarávající nákupy, rychlí poslíčkové vyřizující záležitosti svých pánů. Tom byl také pryč, a Meropa doufala, že domů vrátí dříve než on.

Když za ní zapadly dveře, spokojeně si oddechla. Neviděla ji ani paní domácí, které jinak neunikne nic. Shodila ze sebe šátek a osušila ho hůlkou dřív, než by na to potom zapomněla. Nechtěla, aby Tom pojal jakékoliv podezření, že bez jeho vědomí opouští dům a toulá se v tomto počasí bůhvíkde.

„Už jsi doma, miláčku?“ promluvila směrem ke dveřím, když Toma uslyšela vejít. Přivítala se s ním polibkem a něžným obětím. „Pojď si sednout ke krbu a trochu se zahřát, než ti připravím tvůj čaj…“

~ o ~

Štěstí je vrtkavé a nyní, když stálo při ní, musela si tuto přízeň osudu zachovat stůj co stůj. Byla odhodlaná si k tomu dopomoci všemi možnými prostředky. Hůlka se jí stala velmi dobrou pomocnicí, aby z jejich dočasného bydlení Tomovi vytvořila domov, po jakém toužil. Konečně i ona mohla realizovat něco ze svých představ, i když často postrádala vkus a styl. Tomovi na tom nezáleželo. Nezjišťoval, za co jejich peníze utrácí. Nosil jí dárky a květiny, zahrnoval ji všemožnými pozornostmi a láskou…

Dnes však měla dárek ona pro něj. Nepochybovala o tom, že ten nejkrásnější ze všech.

„Jaký jsi měl den, drahý?“ zeptala se ho, sotva se vrátil domů.

Objal ji a přivinul na svou hruď. „Těšil jsem se za tebou. Každá hodina bez tebe zdá se mi delší jednoho roku.“ Svlékla mu kabát a pověsila ho na věšák. Zima se chýlila ke konci, ale rozhodně se zatím nemínila vzdát jaru.

Vzala Toma za ruku a vedla ho do salonku. Tam pro něj měla připravené malé překvapení, aby navodila tu nejkrásnější možnou atmosféru pro novinku, kterou se mu chystala sdělit.

„Jak jsi to udělala?“ strnul úžasem, jakmile vešli. Zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Místnost osvětlovaly dva pětiramenné svícny. Plamínky však svítily mnohem zářivěji než je tomu obvyklé a poskakovaly, jako by tančily. Místností se nesla líbezná melodie z hrací skříňky a opakovala se, jakmile dohrála, aniž by někdo  musel otočit klíčkem. Pousmál se.

„Jsi snad čarodějka?“ řekl.

„Řekněme, že nejsem jen tak obyčejná smrtelnice,“ odpověděla Meropa s potutelným úsměvem na tváři.

„To rozhodně nejsi,“ přitakal Tom a posadil se na jednu z čalouněných židlí u prostřeného stolu. „Pro mě jsi ta nejneobyčejnější žena na světě. To všechno kvůli mně?“

„Copak netušíš, drahý Tome, co dokáže láska?“ řekla tajemně. I kdyby mu řekla pravdu, stejně by jí nevěřil.

„Láska dokáže zázraky, má milovaná. Ale čemupak vděčím za tolik pozornosti?“ uvědomil si.

„Dnes je opravdu výjimečný den. A všem překvapením ještě zdaleka není konec,“ pokračovala ve své hře. Tom byl jejím tajnůstkářstvím doslova nadšený. Nemohla však vědět, jestli alespoň tuší, o co tu kráčí. Stále se na ni zamilovaně díval, věnoval jí ty nejkrásnější úsměvy, obdivné pohledy, plné lásky a touhy…

„Když už si člověk myslí, že v životě nemůže být šťastnější, že se mu splnilo vše, o čem kdy snil, může se objevit něco, co rázem všechno změní. Třeba takové dítě…“

„Řekla jsi… dítě?“ nevěřil vlastním uším. „Ach Mer, my budeme mít… totiž, ty jsi… chci říct… čekáš mé dítě? Naše dítě?“ Vpíjel se do ní rozzářenýma očima, na tváři strnulý úsměv. Pak neobratně vstal a zamířil k ní. Oba v tu chvíli zapomněli na jídlo.

„Nemůžu ti teď ublížit?“ zeptal se provinile. Nedokázali zkrotit svou touhu a skončili v ložnici. „Tobě nebo dítěti.“

„Ne, Tome. Láska nemůže dítěti ublížit,“ ujistila ho. Vstala z postele, aby mu uvařila v pravidelnou dobu jeho tolik oblíbený čaj. Oba dostali hlad a v salonku na ně stále čekal teď už studený oběd.

„Pojď se najíst. Oběd je hotový, stačí ho ohřát,“ k tomu postačí jediné mávnutí hůlkou, zatímco Tom jistojistě nejdřív zavítá do koupelny.

Dělal, že ji neslyší a oči nechával zavřené. „No tak, Tome! Je čas na tvůj čaj. Vařila jsem ho s láskou…“ dodala rádoby posmutněle, načež znovu otevřel oči. Meropa se spokojeně usmála a vzala z opěradla čalouněného křesla svůj hedvábný župan.

„Neoblékej se…“ V rychlosti se posadil a vytrhl jí ho z ruky. „Bylo by to zbytečné.“ Popadl ji za zápěstí a stáhl zpátky k sobě do postele.

„Tebe zahřeje můj čaj, ale já…“ vydechla, „já nosím pod srdcem naše dítě. Nesmím teď nastydnout,“ připomněla mu.

„Ochráním tě. Tebe i našeho syna,“ zašeptal jí do ucha. „Uvidíš, bude to syn a bude celý po mně,“ řekl pyšně budoucí otec. „Nedovolím, aby se tobě nebo našemu děťátku cokoliv stalo.“ Pohladil ji po břiše, na kterém ještě vůbec nebylo znát, že je v něm ukrytý nový život.

„Tome, vystydne ti tvůj čaj,“ připomněla mu a ohleduplně se odtáhla. Vytrhla se mu z náruče a vyběhla z pokoje.

„Mer! Tvůj župan,“ vyskočil z postele, to už však ona byla v kuchyni a on zamířil do koupelny.

V salonku mu pak z porcelánové konvičky nalila horkého čaje. Spokojeně se usmála, když vzal svůj hrníček s kouřícím obsahem do ruky a přitáhl si ho ke rtům. Nabídla mu ještě podnos s čajovými sušenkami, když se jí zcela náhle udělalo nevolno. Tác se sušenkami s řinčením dopadl na malý stolek. Meropa vyběhla z pokoje rovnou na onu místnost.

Nevím, proč tomu říkají ranní nevolnost, když je mi špatně celý den. Tohle ale snadno spraví nějaký lektvar…

„Mer, jsi v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi. „Vyděsila jsi mne k smrti.“

„Jsem… v pořádku,“ zašeptala a pokusila se o úsměv. Přešla k umyvadlu, aby se opláchla. Zatímco si ze džbánu nalívala vodu, druhou rukou si v zátylku stále přidržovala dlouhé vlasy. „Hned budu u tebe, Tome. Opravdu jsem v pořádku, jen… tohle prostě k těhotenství patří.“ Zasmála se, protože věděla, že on ještě stále stojí za dveřmi.

Když je pomalu otevřela a nakoukla ven, stál tam, opřený o zeď, bledý jako stěna. Vrhl se k ní a velmi opatrně a citlivě ji uchopil do náruče.

„Odnesu tě zpátky do postele,“ pronesl docela tiše. Nesnesl v tuto chvíli ani náznak protestu.

„Ale já… To není nutné, můžu jít sama. Už je mi docela dobře, vážně…“

„Už ani slovo,“ zarazil ji, když viděl, že se znovu nadechuje a otvírá pusu. „Nech mě, abych se o tebe postaral. Dělám to rád. Nesmírně rád.“

Už nekladla žádný odpor, ani zdánlivý. Nechala se odnést v náručí milovaného muže. Vychutnávala si ten pocit plnými doušky. Být milovaná, zahrnovaná láskou, pozorností, něhou… Cestou salonkem však nezapomněla po očku zkontrolovat jeho hrníček. Prázdný… Čekala ji další noc plná lásky.