Meropa se probudila brzy. Tom se vedle ní nepokojně zavrtěl. Tiše vstala, aby ho nevzbudila a zamířila rovnou do kuchyně. Bylo nutné udělat něco s její ranní nevolností. Potřebovala se něčeho napít.

S příchodem jara se jí vrátila i dobrá nálada. I když o ni nyní bylo dobře postaráno, v minulosti v zimě vždy dost strádala. Ani kouzla nezmůžou všechno, natož ovládnout roční období. Teplo se dá vyčarovat pomocí ohně, ale teplo domova nikoliv. V chladné zimní dny si to často uvědomovala mnohem víc. Na jaře se dny prodlužovaly a vždy přinášely novou naději do budoucna. Tu měla i tentokrát. Bude žít po boku milujícího manžela, a brzy se jim narodí vytoužené dítě. Vše ve jménu lásky…

Z ložnice zaslechla další neklidné zasténání.

Co to s ním dnes je? Snad nebude nemocný?

I na tuto možnost byla celou dobu připravená. Věděla by si rady. Zatím to ale nikdy nebylo třeba. Tom byl silný mladý muž. Co byli spolu, nikdy nestonal. Otočila hlavu k ložnici zrovna ve chvíli, kdy jejich postel hlasitě zavrzala. Její manžel se právě probudil.

„Co se to proboha děje? Moje hlava…“ zaslechla zaúpění.

Najednou Meropa pocítila obrovský neklid. S hrnkem horké směsi kouzelných bylin zamířila k němu. Na jeho dávku však ještě nebyl čas.

„Tome, miláčku… copak se děje?“ ptala se s neskrývaným zájmem.

Prudce k ní zvedl hlavu a zadíval na ni pohledem, který se jí ani trochu nelíbil.

„Byla jsi to ty, že ano?“ vyhrkl a prudce se chytil oběma rukama za hlavu. Bolestně zasténal a znovu na ni obrátil oči.

„Cos to se mnou udělala? Co jsi mi to provedla?“ zařval na ni nepříčetně. Kdyby byl schopen vstát, asi by se na ni vrhnul. Ale místo toho se opět zhroutil v křečích do peřin.

Odběhla do salonku. Na stole stále ležel prázdný hrnek od Tomova čaje.

Pak je všechno v pořádku! Nemohla jsem se zmýlit, prostě nemohla…

Snažila se samu sebe utěšit, když spatřila zaschlou skvrnu na zemi vedle Tomova křesla. Viděla ji nyní naprosto jasně. Sehnula se k zemi, aby se o tom přesvědčila. Včera tam ještě nebyla, tím si byla naprosto jistá. Znovu pohlédla na hrnek na stole, když v tom jí došla ta děsivá skutečnost.

„Ach, Merline…“ začala si uvědomovat, co se stalo, se všemi důsledky, které to pro ni může mít.

On jej převrhnul… Včera, když se jí udělalo nevolno, a on vyrazil za ní. Jak prudce vstal, aby ji následoval do koupelny, čaj se vylil. Hrnek postavil zpátky na podšálek. Nevypil svoji dávku a ona si toho nevšimla… Přehlédla něco tak důležitého, na čem v tuhle chvíli závisel celý její život i budoucnost.

Zalapala po dechu a zvedla se z podlahy. Slabounce zasténala a snažila se všemožně potlačit slzy. Všechno se dá ještě napravit, utěšovala se. Jen se musí napít a to teď hned!

Celá roztřesená, s divoce tlukoucím srdcem, se vrátila do ložnice. Ale jak ho k tomu teď přiměje?

„Tome… podívej se na mě,“ oslovila ho tiše. „Vím, jak ti pomoct.“

Přestal se zmítat s hlavou zabořenou hluboko v polštářích, a ona tak nabyla dojmu, že ji zas poslouchá.

„Tome, když tohle vypiješ… Vypij to a bude ti zase dobře. Prosím…“ napřáhla k němu třesoucí se ruce svírající horký nápoj slastné nevědomosti. Jen jediný doušek, bolest odezní a on bude zas jen a jen její. Po obličeji jí začaly stékat slzy. Už se jim nedokázala bránit.

Obrátil se prudce k ní. Rukama křečovitě svíral načechrané peřiny, ve kterých ještě před několika hodinami spokojeně spali jeden druhému v náručí. Pohled, který jí věnoval, byl plný pohrdání. Bylo to jako procitnutí z dlouhého a nekonečného snu.

„Tak takhle to tedy je…“ zašeptal. Tvářil se zamyšleně, s nepřítomným výrazem ve tváři, jako by mu začaly docházet všechny souvislosti.

„Celou tu dobu jsi mě měla v moci, nemohl… jsem se ti bránit. Byl jsem pod vlivem… tvého…“ zdráhal se uvěřit. Nic z toho mu zjevně nedávalo smysl.

Meropa věděla, že prohrála. Že by už ale bylo všechno ztracené, tomu nedokázala uvěřit… Vždyť on ji přece hluboce miloval. Čekali spolu vytoužené dítě! Nepochybovala o jeho citech a ve své bláhovosti přesvědčila samu sebe, že jsou skutečné, že její lektvar už má nad Tomem jen pramalou moc. Byla přesvědčená o tom, že ji miluje hluboce a upřímně, tak jako ona jeho. Že ho dokázala přimět, i když s pomocí kouzel, aby pochopil… aby si uvědomil, že se na tomto světě narodili jeden pro druhého.

„Tome, napij se,“ zasténala. „Tvůj čaj.“

Prudce vstal a vyrazil jí hrnek z ruky, až jí zbyly jen prázdné dlaně prosebně natažené k jejímu milovanému.

„Už mě k tomu nikdy nedonutíš,“ zavrtěl hlavou. Sevřel ji v ramenou tak silně, až jí uniklo bolestné zasténání. Hlasitě se rozvzlykala.

„Nikdy, rozumíš!?“ Odmrštil ji od sebe, div že neupadla.

To nemůže být pravda! Neee…

„Co ty jsi vůbec zač?“ rozkřikl se na ni. „Ty lidská zrůdo! Ty… čarodějnice,“ hledal správný výraz. Vyslovil to s takovou hořkostí v hlase a s největším odporem. Nemohl uvěřit, že kouzla a čáry skutečně existují…

„Cos mi to namíchala do toho čaje? Jak jsi jen mohla!?“ hrubě se na ni utrhl. „Jak sis mohla myslet, že bych tě… Že bych já mohl někdy milovat někoho, jako jsi ty!“ zuřil.

„Tome, miláčku… Tak to přece není, já tě miluji!“ přesvědčovala ho, ale bylo to zbytečné. Neposlouchal ji. „Tome, podívej se na mě, vždyť ty a já…“

„A já ti celou tu dobu poslušně zobal z ruky…“ přerušil ji. „Jak bych se ale mohl bránit takovému… čemu vlastně? Cos to se mnou provedla? Co jsi zač!? No tak mluv!“

Vyzval ji tak důrazně, že musela s pravdou ven. Možná, když mu vše poví, když mu osvětlí důvody svého činu a svého zoufalství… Možná vše pochopí. Snad si i on uvědomí, že ji nemůže opustit, ne teď. Nikdy!

„Jsem čarodějka ze vzácného a starobylého čarodějnického rodu,“ řekla roztřeseným hlasem. „Jsem přímým krevním potomkem jednoho z největších čarodějů všech dob, slavného Salazara Zmijozela,“ vyslovila s takovou hrdostí, jako ještě nikdy v životě, a vytáhla hůlku. Vůbec ji nepřekvapil jeho zděšený pohled. Mávla směrem k prádelníku, ze kterého se do vzduchu s trhnutím vznesl těžký zlatý medailon a hned vzápětí se jí chladné zlato zavěsilo kolem krku.

Nebyl schopen jediného slova. V očích se mu odrážel třpyt zlatého medailonu, jak na něj upřeně zíral.

„Co je krev obyčejného mudly,“ pokračovala, „proti vzácné aristokratické krvi mocného čaroděje?“ Teď mluvím jako můj otec, uvědomila si. Ale chtěla mu dokázat, že není taková ubožačka, za jakou ji celý život všichni měli.

Tom se však velice rychle vzpamatoval a ona toho velice záhy litovala.

„Tak to tedy je…“ odtušil. „Tohle je ta vaše moc, které říkáte magie?“ řekl s opovržením. „Lidské zrůdy jako vy by měly shořet na hranici! Ať vás pohltí nejtemnější temnota, vy zplozenci pekla!“ zakřičel na ni. Křesťanská výchova a jeho nezdolná víra jím cloumaly jako v horečkách.

„Co je na vás lidského? Snad jenom vypadáte jako lidi! Nenávidím tě, nenávidím takové, jako jsi ty! Nenormální, podivínské, zvrácené…“ vmetl jí do tváře.

„Myslela sis, že si mne můžeš zotročit? Že na to snad máš, bůh ví z jaké moci, právo?“ ptal se dál zmítaný emocemi a zuřivě přitom rozhazoval rukama. Každý prudký pohyb jako by mu však působil nesmírnou bolest.

„Čím se mě teď pokusíš zastavit, ty nelidská stvůro? Hm? Protože já odcházím. Vracím se domů. Teď. A navždycky…“

„Ne! Tome…“ vyhrkla a natáhla k němu prosebně ruce. Hned vzápětí mu poníženě padla k nohám.

„To přece nemůžeš. To neuděláš!“ naléhala. „Udělám, co budeš chtít, vzdám se i čar a kouzel,“ žadonila a odhodila svou hůlku. Úplně zapomněla na svou hrdost. Stejně nikdy žádnou neměla.

„Myslíš, že pak nebudeš tím, čím jsi?“ řekl jízlivě a odkopnul ji stranou. „Vážně si myslíš, že bych o tebe i tak projevil sebemenší zájem? Vždyť se na sebe podívej a podívej se pořádně,“ zasmál se tak odporně, až se jí udělalo zle. Arogance v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. Pohrdal jí.

 „Čekám tvé dítě, naše dítě! Ani na tom ti nezáleží?“ snažila se v něm vzbudit alespoň špetičku soucitu a lítosti.

On už byl zase ten Tom, jakého dříve znala. Namyšlený snob, syn bohatých rodičů, který by o ni dřív nezavadil ani pohledem. Ale teď byl i otcem jejich syna.

„Copak bych mohl stát o toho bastarda se stejně nečistou krví jako je ta tvoje?“

Tentokrát byl v jeho slovech kousek pravdy. Jejich syn nebude nikdy čistokrevný čaroděj. Zrovna tak ale nebude obyčejný mudla. Na tom jí ale pramálo záleželo. Neznamenalo to nic. Ona se vzdá svých kouzel. Kvůli Tomovi… A jejich syn vyroste v prostředí netknutém magií.

„Nechci tebe, Meropo, a nestojím ani o tvoje děcko,“ zavrtěl hlavou.

„Ano, slyšela jsi mě dobře. Je to tvoje parchantě. Já si je nepřál. Tohle dítě nikdy nepozná otce! Pomohla sis k němu, tak si pomoz i od něho, pro mě za mě… Tohle dítě nebylo zplozeno z lásky. Jen z tvojí zvrácené představy o ní,“ vyslovil ta slova s čirou nenávistí k ní.

„Já se teď vrátím domů ke svým rodičům, kam patřím. A ty mi nikdy víc nechoď na oči! Ty, která jsi mi málem zničila život, se už nikdy nesmíš objevit v Malém Visánku ani v jeho okolí,“ varoval ji. „Protože pak bych byl donucen k něčemu mnohem horšímu, než jen tě opustit. A neudělám to teď a tady jen kvůli tvému stavu. Přeci jen jsem člověk, na rozdíl od tebe. A dobře ti radím, toho děcka se zbav. Použij k tomu svá kouzla a čáry,“ smál se, ale byl to krutý, pohrdavý smích. „Jinak teprve poznáš krutost života, který jsi chtěla připravit mně.“

Odvrátil se od ní a začal se v rychlosti oblékat, jako by se už nemohl dočkat dlouho odpírané svobody.

„To neuděláš!“ zaúpěla a po kolenou se po studené podlaze došourala až k němu, „nemůžeš mě opustit, Tome, jsem tvoje žena!“

„Tuhle maličkost brzy napravím,“ ohradil se. „Nechám naše manželství neprodleně rozvést a ukončím tak s konečnou platností tuhle frašku.“

„To ale není možné, vzali jsme se přece před vaším bohem, v kostele. Dal jsi mi slib! Nemůžeš mě opustit,“ snažila se z posledních sil. S poslední jiskřičkou naděje, která jí zbývala.

„Řekla jsi to správně. Před naším bohem, který ve své svátosti jistě neměl v úmyslu vytvořit zrůdy, jako jsi ty a tobě podobní, a svést mě tak na scestí. Ten slib sis vynutila ty. Svými kouzly a svou lstí,“ obvinil ji a byla to pravda.

„A kromě toho… není nic, co by peníze nedokázaly. S malou pomocí se brzy zapomene na to, že jsem byl kdy ženatý. A s trochou štěstí na to brzy zapomenu i já, až tahle noční můra skončí.“

Byl přichystaný k odchodu. Neměl jí už co říct.

„Tome! Tome, miláčku, prosím… vrať se. Tome, lásko moje!“ volala za ním, dokud neuslyšela prásknout dveře.

Byl pryč a ona s tím nemohla vůbec nic dělat. Hlasitě se rozvzlykala.

„Vrať se, Tome, prosím. Ve jménu lásky…“

Byla tu jedna možnost. Ale tu od samého začátku odmítala. Mohla použít kletbu Imperius a Tom by zůstal. Tak dlouho, jak by chtěla. Určitě by si ho dokázala znovu získat. Přinutit ho tak vypít potřebnou dávku lektvaru.

Když se trochu uklidnila, zvedla se ze země. Posbírala střepy rozbitého šálku a položila je na noční stolek. Usadila se na postel.

Chvíli nehybně seděla a pak položila unaveně hlavu na polštář.

Vrátí se ke mně. Uvědomí si, že mě miluje. Že beze mě nemůže žít… 

Sevřela jemnou látku ve svých prstech a nasála Tomovu vůni.

Jednal v unáhlení. Až se uklidní, vrátí se… Odpustí mi, až pochopí, že patří ke mně stejně jako já k němu. Až mu dojde, co ke mně skutečně cítí.

„Tome, miláčku…“

Mísila se v ní beznaděj a zlost. Jak mohla něco takového dopustit? Jak se to jen mohlo stát? Takovou dobu měla vše pod kontrolou… Přála si, aby to byl jen zlý sen a ve víru vlastních myšlenek únavou usnula.

Když se znovu probudila, byla už noc. Její manželská postel i milující náruč zely prázdnotou.

Ještě je moc brzy, však on se vrátí…

Chlácholila sebe i svou neutěšenou mysl.

~ o ~

Čas míjel a ona se nevzdávala naděje. Nevyšla z jejich bytu už několik dlouhých dní. Dvakrát slyšela paní Swonsnovou, jak opatrně tluče na dveře. Zaslechla i její hlas, ne však její slova. Jak dlouho mohla předstírat, že se nic nestalo? Tom se nevracel a ona v bytě zůstávala celé dny zavřená. Potřebovala ale jíst a blížil se další termín splátky jejich vysokého nájmu. Do té doby však bude Tom zpátky…

Plynul den za dnem a míjely další. V domě už nezůstalo nic, co by se dalo uvařit a sníst. Trpěla hlady. Teď už bylo nevyhnutelné, aby opustila pokoj i dům a poohlédla se po něčem k snědku. Ale kam půjde? Nebude se sem smět vrátit. Jak by vše vysvětlila? Byla však odhodlaná zůstat někde poblíž. Příliš se nevzdalovat od místa, kde společně žili. Bude Tom vědět, kde ji má hledat? Neměla by zmizet jen tak, beze stopy. Nechal jí tu jen trochu peněz a všechny své věci. Nezbude jí, než si s tím vystačit. Jen dokud se nevrátí, a to bude brzy.

Sbalila si většinu oblečení a dárky, kterými ji Tom čas od času potěšil. Byly mezi nimi i nějaké šperky. Pobrala do příručních zavazadel jen tolik, co unesla. Těžko by se s tím vším vláčela městem. Měla peněz jen na to, aby si zaplatila nocleh v nějakém hostinci. Bude muset něco ze svých věcí prodat. Získat tak mudlovské peníze. Tady už ale dál zůstávat nemůže, uvědomila si.

 „Ach, Merline!“ zajíkala se zlostí a vztekem. Zařekla se, že se veškeré své magie nadobro vzdá. Nikdy to nemělo dojít tak daleko, aby byla nucena přistoupit k tomuto radikálnímu kroku. Brečela a nenacházela útěchu v ničem z toho, co se chystala udělat. Vzala do ruky svoji kouzelnickou hůlku. Chvíli ji podržela v roztřesených rukou a potom ji zvedla do výšky očí. Zhluboka se nadechla a pak ji v jediném okamžiku přelomila napůl. A bylo to… Jasně cítila, jak se tím přetrhla její vazba k celému kouzelnickému světu. Odhodila ji do kouta, teď už jí byla k ničemu. Ona nepotřebuje kouzla. Dokáže se bez nich obejít. A toužila to dokázat zvláště Tomovi, který se k ní jistě brzy vrátí.