Pramálo jí záleželo na tom, kam půjde. A tak celý den bloumala londýnskými ulicemi. Teprve k večeru, když se začalo stmívat, hledala, kde by složila hlavu. Jelikož se potřebovala najíst a neznala hodnotu mudlovských peněz, našla si nenápadný hostinec v poklidné části Londýna. Stál jen několik bloků od místa, odkud právě přišla. Kvůli Tomovi se chtěla držet poblíž.

Když vešla, všichni hosté se k ní otočili a ztichli. Nebylo tam zrovna plno, ale ona nedbala jejich pohledů a zamířila rovnou k výčepu.

„Máš tu hosta, Marge,“ oslovil hostinský ženu, která zrovna odnášela podnos s prázdnými sklenicemi.

„Hned budu u vás, paničko,“ prohlédla si ji Marge od hlavy až k patě a pak v rychlosti obsloužila několik dalších hostů.

Hostinský si ji důkladně prohlížel a mnul si přitom svůj dlouhý knír. Broukal si pod nos nějakou melodii a čepoval pivo. Hosté se opět věnovali svým korbelům a talířům plným jídla. Meropa si uvědomila, jaký má hlad. Za celý den nic nejedla a strádala už několik posledních dní. I přes veškerý smutek, který jí tížil na srdci, přece musela jíst, pít a spát.

„Tak copak to bude, milostpaní,“ oslovila ji Marge. Utřela si své ruce do pomačkané utěrky. „Jak vám můžu sloužit?“ nešetřila zdvořilostí. V drahých šatech vypadala Meropa jistě jako vzácný host.

„Hledám nocleh,“ odpověděla přímo.

„No nějaký pokoj by se tu pro vás našel,“ odvětila Marge.

„A taky jídlo,“ připomněl Meropě její žaludek, když se opět zahleděla mezi hosty.

„Najíte se tady?“ zeptala se Marge.

„Ne, doneste mi jídlo do pokoje,“ vyhrkla Meropa okamžitě. „Prosím,“ dodala.

„Nuže dobrá,“ změřila si ji Marge pohledem, ruce založené v bok. Něco jí asi nehrálo do noty. „Pojďte, ukážu vám váš pokoj, paničko.“

Vedla ji nahoru po schodech a Meropa ji v tichosti následovala.

„Tak tady to je,“ ukázala Marge na dveře na konci chodby. Potom odemkla dveře a nechala Meropu vejít. „A cože tak sama?“ nedala jí její zvědavost. „Mladá žena by neměla cestovat bez doprovodu.“

Meropa úplně zapomněla na pravidla tehdejší společnosti, která se jí v jejím postavení nikdy netýkala.

„Nejsem sama. Můj muž se pro mě brzy vrátí,“ odpověděla pohotově. Ani si nemusela vymýšlet. Byla o tom hluboce přesvědčená. „Odcestoval za obchodem.“

„Hm,“ zakabonila se hostinská, nespokojená její nepřesvědčivou odpovědí. Ale jak jí velela zdvořilost k hostu, už se víc nevyptávala.

„Peníze mám,“ dodala Meropa. Což stačilo, aby hostinskou přesvědčila a ta se víc nevyptávala.

Netušila, kolik času zatím uběhlo. Několik týdnů, měsíc či dva… Z pokoje i přes krásné letní počasí téměř nevycházela. Neopouštěly ji ani ranní nevolnosti, které se však časem zmírnily a už ji tolik neobtěžovaly. Dvakrát nebo třikrát se vydala k místu, kde s Tomem společně bydleli. Nepřestávala doufat a dál se utápěla v zoufalství. Přestala vnímat čas i okolní svět, ztracená ve svých myšlenkách.

Peníze v hotovosti brzy utratila, a když si hostinská přišla opět pro zaplacení, vytáhla něco ze svých cenností.

„Bude to stačit?“ zeptala se v ruce svírajíc vzácné náušnice, které nikdy nenosila. Byly zdobené zelenými kameny, kterým Tom říkal smaragdy. Prý se tolik hodily k jejím očím.

Jako by nejdřív hostinská Marge nevěděla co říct. „Na nějakou dobu určitě,“ odpověděla pak. „Jídlo třikrát denně, nocleh na další dva týdny… Vyperu vám oblečení,“ nabídla se a pak od ní šperky přijala. Meropa se opět zhroutila na křeslo u okna. Nešťastná, zoufalá…

Dítě začalo kopat. Přiložila dlaň na rostoucí bříško. Pomalu se už nevešla do šatů.

„Potřebovala bych nějaké nové oblečení,“ požádala hostinskou, když přinesla čisté prádlo a tác s jídlem. Zatím jí vždy ve všem ochotně vyhověla. Brzy už Meropě začaly docházet výmluvy, kde se její muž tak dlouho zdržel. Neutajila už ani své těhotenství.

Určitě se tu brzy objeví, přijde si pro mě, opakovala pokaždé.

Za několik dalších dnů, když přišel čas platit, nabídla hostinské Marge náhrdelník posázený červenými kamínky, které Tom pojmenoval rubíny. Byla tu už tak dlouho, že to přestala počítat. Postupně přišla i o tepanou brož, náramek a několik prstenů. Nic z toho nyní nenosila. Nebylo to jako dřív, když tím dělala radost sobě i Tomovi. Nijak jí na těch špercích nezáleželo. Trápila se hlubokým smutkem a úzkostí. Chtěla zpátky svého Toma… On ji pak opět zahrne dárky a láskou.

Tom se neobjevil ani v hostinci, ani nikde poblíž, když se přeci jen odvážila ven na ulici. Nepřestávala doufat. V bytě, kde spolu předtím bydleli, ani v jeho okolí se ukázat nemohla, když zmizela náhle a bez vysvětlení. Mohla by ji zahlédnout paní Swonsnová, jejich bývalá domácí. Věřila však, že Tom má dost prostředků na to, aby ji našel. Určitě to má v úmyslu, nemohl na ni jen tak zapomenout. Na ni ani na jejich syna, který jí pod srdcem rostl a sílil. Cítila jasně kopání malých nožiček a neubránila se tak slzám.

„Nemám už nic, co bych vám mohla dát. Vždyť jsem platila sotva před týdnem,“ bránila se Meropa, když si hostinská přišla pro další platbu.

„Ty peníze už jsou dávno pryč, milostpaničko. Máte tu všechno, co potřebujete. Jídlo třikrát denně, čisté prádlo. Je čas na další placení.,“ vyhrkla Marge.

„Ale já už nic nemám, kromě oblečení,“ opáčila Meropa. „Můžete si vzít mé šaty. Většinu z nich už stejně neobléknu,“ řekla. A byla to pravda. I když povolila šněrovačku, většinu šatů už si na sebe vzít nemohla.

„A co ten medailon?“ ukázala Marge prstem na Meropin odhalený krk.

Meropa jej přikryla rukou a sevřela v dlani chladný kov. „Ten není na prodej,“ odmítla.

„Franku? Milostpaní nemá na zaplacení,“ zavolala Marge dolů ze schodů na svého muže. Za chvíli už obě slyšely dusot, načež se ve dveřích za chvíli objevil zamračený hostinský.

„To je nám velice líto, paničko, ale budete muset odejít,“ obořil se na ni. „Nemáme tu pokoj pro každého. Když nemáte čím zaplatit, kliďte se odsud.“

„Ale kam mám jít?“ vyhrkla Meropa. Neměla vůbec ponětí, kam se poděje a co s ní bude. „Nemám, kam bych šla. A kde mě bude Tom hledat?“ Nemínila odejít z Londýna a do Malého Visánku se vrátit nemohla. Přemístit by se už nedokázala a neměla na to peníze. Veškeré magie se vzdala už dávno. Až doposud se bez ní obešla.

„Ty vaše šaty si tu nechám místo peněz, které nám dlužíte,“ utrousila hostinská a začala sbírat všechno kolem. Úplně ignorovala Meropinu otázku. „Seberte se a jděte, madam,“ nezapomněla ji upozornit. To už stála ve dveřích, svírajíc plnou náruč Meropiných šatů. „Až přijdu poklidit, ať už jste pryč.“ Z jejích slov se vytratila veškerá zdvořilost.

Nezůstalo jí nic než dvoje šaty, o které Marge zjevně nestála. Byly to ty samé, které jí na její žádost už před časem donesla a které před ní zjevně někdo nosil. Co na tom záleželo… Už neměla nic. Nic než prázdné ruce a svůj žal. Sbalila šaty a odešla.

Bylo léto a slunce zalilo svým jasem ulice Londýna. Mohla se uchýlit kamkoliv. V teplých letních nocích se dalo spát i venku. Jen najít vhodné místo. Náhle se zděsila. Jestli se Tom brzy nevrátí, co s ní pak bude? Skončí jako ubohá žebračka a navíc je těhotná. Své břicho už nedokázala před nikým skrýt.

Celý den se bezcílně toulala. Nevšímala si zvědavých pohledů kolemjdoucích. Nezbývalo jí, než se uchýlit do chudších čtvrtí východního Londýna. Našla je snadno. Chudých bylo v tomto velkoměstě víc než bohatých. Chudinské čtvrti East Endu však byly často i nebezpečné, jak se o tom zanedlouho sama na vlastní kůži přesvědčila. Ani nevěděla, kolik dní mezitím uplynulo.

Spala v parku za křovím, na velkém šátku, který vláčela všude s sebou s uzlíčkem šatů. Jediné, co jí zůstalo. Hladová a vysílená nakonec padla únavou. Strašně se lekla, když na tváři ucítila něčí prsty, které ji dusily.

„Buď hezky zticha a nic se ti nestane,“ vyzval ji hrubý mužský hlas šeptem.

Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Chtěl ji snad okrást? Kromě medailonu neměla nic, o co by mohl mít zájem. Nezmohla se navíc než na slabé zasténání, když násilníkovy prsty trochu povolily. Strnula hrůzou, když jeho prsty začaly šátrat po jejím těle a dobývat se jí pod sukni. Ten chlap páchnul chlastem a tabákem. Z jeho oblečení byl cítit pot. Udělalo se jí zle a začala sebou cukat. Přidržel si ji.

„Prosím, ne…“ vydralo se jí ze rtů. Byla k němu stále zády a nebylo před ním úniku.

„Kdepak sis to uhnala, ty malá hnusko, co?“ začal se odporně smát, když si všiml jejího pupku. „Už si přes to břicho beztak nevidíš ani na špičky u nohou. Ještě bych ti moh bejt dobrej, protože kdo by o tebe stál, šlapko špinavá.“

Pak ale zaslechla kroky a to jí dodalo trochu odvahy. Vysmekla se mu, kousla ho do prstu a hlasitě zaječela. Vtom uslyšela píšťalku městského strážníka. Za chvíli si na ně posvítil baterkou. Chlap se vyšvihl na nohy a utekl dřív, než se vůbec stihla vzpamatovat.

„Co se to tu děje?“ zeptal se strážný. Ukázalo se, že není sám. Chodili na obchůzku po dvou.

„Zas jedna žebračka. Koukej se odtud klidit!“ rozkřikl se na ni. „Jako by chudobince nebyly plné. Táhni odsud, couro, nebo tě necháme zavřít pro potůlku!“

Nezmohla se na slovo. Po tváři jí tekly slzy, že skoro neviděla na krok. Sebrala se ze země a pospíšila si pryč.

„Měli by to tu vyčistit od krys a lůzy,“ slyšela za sebou druhého z nich.

Noční ulice Londýna vůbec nebyly liduprázdné. Zvlášť v místech, kde se potulovala. Potloukali se jimi opilci a pobudové. Na rozích stály prostitutky a výjimkou nebyly ani žebravé děti. Srdce se jí rozbušilo o poznání rychleji, když kolem občas viděla projít někoho v dlouhém temném hábitu.

Schovala se do jednoho zapadlého dvora, aby tam přečkala noc. Než na ni ráno majitel poslal své psy. Roztrhali jí šaty, ale naštěstí neublížili jí ani dítěti, když upadla na zem mezi páchnoucí splašky.

Každou neděli rozdávaly milosrdné sestry u kostela polévku a chléb. Občas mezi chudinu rozdělily i nějaké staré oblečení. Než však na ni v tom davu přišla řada, nezbylo nic.

„Kdypak to čekáš, dcero?“ zeptala se jí řádová sestra starostlivě.

Meropa netušila. Mohla jen hádat, že ke konci roku. Ve špinavých rukách svírala dřevěnou misku s polévkou. Hltavě jedla a přikusovala chléb.

 „Potřebuješ lékaře,“ vzala ji za ruku jeptiška. Meropa se jí však vytrhla. Jediný, koho potřebovala, byl Tom. Než se dítě narodí, budou zas spolu. Tom se pro ni dřív nebo později vrátí, možná už ji hledá.

„Nechceš se uchýlit k nám do kláštera, než se dítě narodí?“ nepřestávala se řádová sestra dál zvědavě ptát. „Kdepak je otec tvého dítěte?“

„Je mrtvý,“ vyhrkla Meropa bez rozmyšlení. Snad si v tu chvíli přála, aby to byla pravda. Raději aby byl mrtvý, než by ji opustil s jinou a navždycky. Nebyl v tom rozdíl. To se však nestane. Tom si pro ni přijde. Už brzy ji odsud odvede. Jako tehdy z její chatrče.

~ o ~

Nezbývalo jí než krást. Musela přece jíst. Vodu pila z veřejné studny nebo kašny. Často velice studenou nebo znečištěnou. Na tržišti se i v potrhaných a špinavých hadrech snadno ztratila v davu. Nenápadně po zemi posbírala, co z přeplněných pultů spadlo na zem a čeho si prodávající nevšiml. Když se řádní zákazníci chystali platit a odvedli pozornost kupců, potajmu v rychlosti něco sebrala, ať už to bylo cokoliv. Občas se nad ní někdo slitoval a vzhledem k jejímu stavu jí dal alespoň kus pečiva nebo jí hodil k nohám pár drobných mudlovských mincí. Večer pak na tržišti zůstávaly vždy nějaké zbytky nahnilého a potlučeného ovoce nebo zeleniny, o které nikdo nestál, a kupcům se nevyplatilo vláčet je zpátky. Občas se našly i zbytky rozlámaného pečiva. Někdy měla štěstí, jindy byli rychlejší toulaví psi. Žebráků a hladových dětí bylo v ulicích Londýna taky víc než dost.

U lidských obydlí sotva mohla najít něco k snědku. To spíš kolem hospod, vzadu u popelnic, když měla štěstí. Většinou se o likvidaci všech zbytků postaraly krysy a co nestačily sežrat ony, roztahaly v noci toulavé kočky. Nepohrdla proto ani plesnivých chlebem.

Dosud se dokázala nějak obejít bez střechy nad hlavou. Ale teplých podzimních dnů ubývalo. Jak přicházely plískanice a chlad, Meropa se neměla kam uchýlit a hledala útočiště. Zastavila se před hostincem Na růžku, kterých bylo v Londýně nespočet, a zaposlouchala se do hlasů uvnitř, tiše závidíc teplo a jídlo. Otevřely se dveře a na ulici z nich vypadl opilý štamgast, co se sotva udržel na nohou.

„Uhni, ty čubko!“ obořil se na ni. „Co se mi pleteš pod nohy.“ Vzápětí se pozvracel na dlažbu, nedbaje přitom, že toho svinstva neušetřil ani její už tak dost špinavé šaty.

„Chceš se napít?“ vztáhl k ní ruku s poloprázdnou láhví, kterou svíral v ruce. Pořádně si přihnul, až mu pití teklo po bradě i po krku. „Tu máš!“ zařval a mrštil po ní láhev, sotva stačila uhnout.

Chlap se odpotácel někam za roh a Meropě zbyly jen oči pro pláč. Chvíli na to vyšla ven mladá žena s kýblem v ruce, nejspíš hostinská. Vrhla jí špinavou vodu přímo pod nohy.

„Člověk aby po nich stále jen uklízel. Mizernej život! Jestli já to mám zapotřebí…“ lamentovala. „Co tu okouníš? Zmiz odtud! Táhni, odkud jsi přišla!“ obořila se na Meropu, která se nehnula z místa a v rukách svírala své jediné drahé šaty, do kterých se už dávno nevešla. Byly sice trochu špinavé, jak je všude vláčela s sebou, ale zachovalé. Naštěstí zůstaly ušetřeny alkoholu i páchnoucích zvratků.

„Co tu chceš? Máš hlad, co?“ zeptala se. „Jsi kost a kůže, jen to tvoje rostoucí břicho už v těch hadrech neschováš,“ řekla a pak si všimla těch šatů.

„Kdes k těm šatům přišla, co? Ukradla jsi je?“ ukázala na ně prstem.

„Líbí se vám mé šaty, madam? Už je neobléknu. Nic jiného nemám. Za trochu jídla…“ využila příležitosti Meropa.

„Nejsem žádná madam,“ utrousila žena nevěříc, že ty šaty kdysi nosila ona. Rozhodně na to teď nevypadala. „Nu dobrá. Pojď dovnitř, ale dvorem,“ ukázala na malou branku za rohem.

„Ty ale páchneš,“ poznamenala, když kolem ní Meropa prošla. „Nikdo tě tu nesmí vidět, rozumíš?“

„Ano, paní,“ přikývla Meropa a spěchala se ohřát ke krbu.

Žena dala Meropě najíst a napít a nechala ji vyspat na dece v rohu kuchyně u jejich psa. Hned ráno ji však vykázala pryč z domu. Pouze jí podarovala jedním pecnem chleba na cestu. Ty šaty jí za to nejspíš stály. Sama by si takové nepořídila.

Sotva však skončila znovu na ulici a složila hlavu na lavičce v parku, okradli ji ve spánku nějací obejdové. Mohla se jen domýšlet, kdo si teď pochutnává na tom kousku čerstvého chleba, co ho mohla mít k jídlu celý následující den.

Kůže po těle ji svědila, špínu za nehty už skoro nevnímala. Do slepených vlasů se jí daly vši. Její oblečení páchlo stejně odpudivě jako ona, což jí dávali najevo hlavně lidé, kteří se dostali do její blízkosti. Těžko potom sehnat nějakou práci. Nikdo by se k ní nepřiblížil, i když v některých budila lítost. Co jí to však bylo platné, když se jí nenajedla ani nenapila.

~ o ~

Tak to šlo den za dnem. Občas ji nechali přespat ve chlívě u zvířat, kde bylo alespoň teplo, nebo ji dovolili udělat nějakou jednoduchou práci, za kterou pak dostala najíst. Obtěžkaná břichem stejně žádnou náročnou a namáhavou práci zastávat nemohla. Vymetala popel z krbů a kamen, vynášela odpadky nebo myla nádobí.

Pracovala zadarmo, jen za to jídlo, co jí kdo dal, a nocleh někde v kumbále. Nebudila tolik důvěry, aby si ji někdo pustil do domu. Nepohrdla ani starým oblečením, které by jinak jejich majitel vyhodil. Nohy si v tomhle počasí omotala kusem hadru. Šaty jí byly dlouhé a tahala je za sebou po promáčené zemi. Jednou měla štěstí a našla u popelnic ležet staré odřené boty. Když si na nohách nechala omotané hadry, byly jí akorát. Kabát přes břicho nedopnula a tak přes sebe hodila děravou deku, co si vysloužila v obchodě s rybami. Třídila čerstvé ryby podle velikosti a druhu. Mrzly jí prsty a celá odporně páchla. Těžko si však z práce, která se jí nabízela, mohla vybírat.

Když napadl první sníh, nemohla se už celý den potloukat venku. Buď se schovala v nějaké maštali u koní, nebo zalezla do sena. Zůstávala, dokud ji odtamtud nevyhnali. Měla většinou štěstí, že na ni nikdo nebyl přehnaně hrubý. Chránilo ji její mateřství a zároveň jí bylo největší přítěží. Dítě už jí skoro nedalo spát. Neustále nespokojeně kopalo a ona byla stále víc neohrabaná. Noci přečkávala stále častěji v chudobincích, protože by jinak venku na ulici umrzla. Trpěla hlady a zimou a neustále ji trápilo její soužení. I když neztrácela naději, že se Tom jednoho dne vrátí, nedovolila si už doufat, kdy ten den nastane.

V jednu chvíli hluboce zalitovala, že se vzdala kouzel a magie, které by jí život v utrpení nyní dokázaly usnadnit. Byla však den ze dne přesvědčená víc a víc, že by už čarovat nedokázala. Sotva si dokázala vzpomenout na některá zaříkání, jako by jí magie už byla docela cizí. Nebyl ale tohle právě ten svět, který jí skýtal alespoň poslední naději? Potřebovala nutně nějaké peníze. Pro sebe a pro dítě. Aby se měla kam uchýlit, až to na ni přijde. Když se dostavily první bolesti a nepravidelné stahy, uvědomila si, že co nevidět bude rodit. Teprve pak se definitivně rozhodla zbavit jediného majetku, který doposud vlastnila a který ji připomínal, kým je, a odkud pochází. Chytila se za medailon na krku a zamířila k Děravému kotli. Od doby, co tu byla naposled, uplynula spousta dní. Přesto si na to vzpomínala. Blížily se Vánoce, stejně jako tehdy. Ona tenkrát toužila po dítěti a teď ho nosila pod srdcem. Oči se jí zalily slzami a hrdlo se jí sevřelo hlubokým žalem. Nechápala, jak mohla přežít těch několik posledních měsíců na ulici. Při životě ji držely už jenom poslední zbytky naděje. Co znamenal její život bez Toma? Brzy mu porodí dítě a on se k ní nevracel.

Prošla nenápadně lokálem i Příčnou ulicí. Ledový vítr ji štípal ve tvářích a zábly ji nohy, jak se v děravých botách prodírala sněhem. Ulicí zněla tichá vánoční melodie. Okna příbytků i výlohy krámků zdobila vánoční výzdoba. Sevřelo se jí srdce. Své první skutečné vánoce trávila s Tomem. Všude panoval předvánoční shon, lidé pobíhali z krámu do krámu obtěžkáni taškami s vánočními dárky a nákupy. Zamířila přímo do Obrtlé k  vetešnictví. Zastavila se před krámem. Když vešla, trošku se zalekla. Obchod samotný i zboží v něm prodávané jí naháněly husí kůži. Chtěla být odtud co nejdřív pryč. Neměla ani čas dlouho se rozhlížet, když se za pultem objevil zavalitý stařík s bujnou kšticí.

„Co vás k nám přivádí?“ zeptal se zvědavě. Nejspíš nechápal, co by někdo jako ona mohl nabídnout nebo koupit.

„Chci něco prodat,“ přistoupila Meropa k pultu a sundala z krku zlatý medailon. „Nutně potřebuji nějaké peníze, víte?“

Chlápek si ji chvíli nedůvěřivě prohlížel. Nejspíš nevěřil, že by s ní mohl uzavřít dobrý obchod.

„Je velice vzácný. Naše rodina ho vlastní už léta. Patřil slavnému Salazaru Zmijozelovi. Podívejte,“ nabídla mu ho k prohlédnutí.

„To by mohl říct každý, děvenko,“ zavrtěl hlavou. „Takových tu už bylo, co tvrdili…“

„Podívejte se pořádně, já vám nelžu,“ snažila se ho přesvědčit. Začínala být zoufalá a tak si od ní medailon nakonec vzal. „Potřebuji jen zlato. Kolik mi za něj můžete dát?“

Chvíli váhal, ale pak ho podrobil svému pečlivému zkoumání.

„Hmmm…“ zabručel a pak se několika jednoduchými kouzly přesvědčil o jeho pravosti. Nakonec přeci jen zjistil, že mluvila pravdu. „Ano, ano… Ten medailon opravdu patřil Salazaru Zmijozelovi. To bude těžké,“ váhal a přemýšlel nad cenou. „Velice těžké,“ odmlčel se.

„Kolik za něj chcete?“ zeptal se po chvíli. „Nemůžu vám za něj dát moc. To víte, obchody zrovna moc nejdou. Lidé už dnes nenakupují jako dřív,“ což bylo s podivem, když se blížily Vánoce.

Nemněla na vybranou a nechtěla smlouvat. Doufala ve slušný obnos, který by ji na nějakou dobu vytáhl z nejhoršího.

Když nic neříkala, promluvil jako první. „Dobře, udělám vám cenu. Dám vám za něj osm galeonů,“ navrhl.

„Ale…“

„Nu dobrá, tedy deset galeonů,“ přerušil ji, když už se chystala něco říct. „To je má konečná cena.“

„Děkuji vám, pane,“ rozzářila se štěstím. To bylo mnohem víc, než v co doufala. „Děkuji mnohokrát,“ nepřestávala děkovat, ještě když peníze vysázel na stůl a shrábl medailon do kapsy. Posbírala zlaté mince a s díky se obrátila k odchodu.

Vánoční svátky přečkala v hostinci u Děravého kotle. V mudlovském světě by jí kouzelnické peníze byly k ničemu. Život v chudobě, na pokraji společnosti, byl stokrát horší než v jejich rozpadlé chatrči. Obtěžkaná, bez hůlky a teď i bez medailonu by se domů ale nikdy neodvážila, i když o tom poslední dobou častokrát uvažovala. Mohla by Toma i přes jeho varování vyhledat sama. Ale otec by ji za tohle zabil. Nepřežila by ani den. Ona, dítě a nejspíš i Tom by za její opovážlivost zaplatili životem.

„Kdes k těm penězům přišla?“ zeptal se hostinský, když měla zaplatit předem. Už si zvykla, že u ostatních moc důvěry nebudila.

„Neukradla jsem je,“ bránila se. „Prodala jsem jednu cennost, co patřila mě a mé rodině po dlouhá léta,“ odpověděla popravdě s bolestí v srdci. „Dědictví, které přecházelo z generace na generaci.“ Ten medailon měl jednou patřit jejímu synovi.

Zřejmě uvěřil a přestal se ptát. Když řádně zaplatila, co na tom záleželo.

„Mám hlad,“ dožadovala se. „A žízeň.“

Konečně se po dlouhé době pořádně najedla, umyla a vyspala. Potřebovala nabrat síly. Neztrácela naději na Tomův návrat. Vánoce byly tou nejpříhodnější dobou. Tom však nepřišel a ani ji nehledal. Netoužil znovu spatřit ani ji ani dítě, které už brzy přijde na svět.

Poslední den v roce musela hostinec opustit. Peníze se rozkutálely až příliš rychle, a jí nezbylo nic než prázdné ruce. Když skončila znovu na ulici, ztratila i tu poslední naději a vůli žít. Začalo ji nepříjemně bolet v kříži. Břicho jí tvrdlo, trápil ji kašel. Mrzlo, až praštělo a zábly jí ruce i nohy. Snědla poslední zbytky jídla. Bolest na chvíli polevila. Schoulená do klubíčka usnula v čekárně na nádraží, které v tu dobu zelo prázdnotou. Všichni byli u svých rodin a blízkých, nebo slavili konec roku se známými a přáteli. Tu a tam prošla skupinka bujaře oslavujících mudlů. Ani strážný by ji toho dne odtamtud nevyhnal, ona tu však nemínila zůstat celou noc. Znovu ji probudila bolest, teď už o poznání silnější. Mohlo to znamenat jen jediné. Její hodinka se přiblížila. Věděla, že brzy bude rodit.

Najednou pochopila, že není nic horšího než neopětovaná láska. Než milovat někoho, kdo její cit nedokáže ocenit a vracet stejnou měrou, jakou ona do něj vkládá. Bolest se stupňovala a stahy neustávaly. Vracely se v pravidelných intervalech stále silnější. 

Bolest najednou byla tak silná, že skoro nedokázala jít. Intervaly mezi stahy se zkracovaly. Cítila se vysílená a unavená. Už nemohla dál. V chudobinci jí nepomůžou. Snad řád milosrdných sester, vzpomněla si. Nebyla však v tomhle stavu schopná dojít ani tam.

Blížila se půlnoc a s tím sílil i hluk v okolních barech a hospodách. Ulice byly liduprázdné a ona tak zůstávala bez pomoci. Začalo hustě sněžit a mráz ještě přituhl. Už skoro nebyla schopná pokračovat dál. Stála před mudlovským sirotčincem, který se jevil jako poslední možnost. Pomalou chůzí došla až ke vchodu, v předklonu a vzdorující ukrutným bolestem, a velkým klepadlem zabušila na dveře.

Uslyšela kroky a pak klapl zámek. Zvedla se zástrčka a otevřely se dveře.

„Můj ty bože…“ vyjekla žena, která stanula na prahu. Nejspíš jedna z ošetřovatelek zdejších chovanců. „Kde ses tu vzala a v tuhle hodinu, děvče nešťastné?“ Okamžitě pochopila a vzala ji dovnitř. To už se kolem ní shlukl hlouček dalších tří žen, z nich jedna byla řádovou sestrou.

„Přineste horkou vodu a deky, slečno Coleová. A odneste to všechno na ošetřovnu. Dítě se narodí co nevidět,“ přikázala starší dáma dívce, která nemohla být o moc starší než Meropa.

„Moje dítě…“ zaúpěla Meropa. Sotva se ještě udržela na nohou.

„Bude to v pořádku,“ utěšovala ji starší žena. V její tváři se zračila moudrost a zkušenost. Jistě toho už v životě mnoho prožila. To Meropu uklidňovalo.

„Dítě chce na svět,“ vysvětlila jí.

Jakmile odešla plodová voda, bolesti ještě zesílily a teď už téměř neustávaly. Meropa ztrácela pojem o tom, co se kolem ní dělo. Žena po jejím boku ji nepřestávala držet za ruku.

„Všechno bude dobré. Za chvíli bude po všem,“ stále k ní mluvila.

„Dýchej, děvenko. Krátce a povrchně. Ještě chvíli, vydrž,“ slyšela konejšivý hlas ženy jakoby z veliké dálky.

Zakřičela bolestí.

„Nevysiluj se, má milá, a tlač. Brzy se ti narodí dítě.“

„Tlač, děvče. No tak zaber. Už vidím hlavičku,“ pobízel ji ženin uklidňující hlas.

„Je hrozně slabá. Takhle vysílená porod nezvládne,“ zaslechla odněkud.

V momentu, kdy přicházely další bolesti, sebrala všechny síly, co jí ještě zbývaly, a několikrát za sebou silně zatlačila. Teprve pak se dostavila kýžená úleva. Místností se rozezněl dětský pláč, jak se dítě hlásilo o svoje právo na život. Meropa se neubránila slzám.

„Máš syna, má milá,“ oznámila jí žena, která celý porod vedla. Zabalila dítě do čistého bílého plátna, aby je mohla ukázat matce. Meropa s úsměvem pohlédla do pomačkané tvářičky překrásného dítěte, které se stále hlasitě dožadovalo pozornosti.

Jestli v ní zůstala nějaká čarodějnická moc, vložila ji toužebně do svého přání.

„Odpočívej, děvenko. Ten porod tě velmi vysílil,“ řekla žena a pohladila ji po čele. Vyčerpaná Meropa pak na chvíli zavřela oči.

 „Zdá se být úplně vysílená. Je v hrozně zbědovaném stavu,“ bavily se spolu zbývající dvě přítomné v místnosti. „Musela trpět a strádat velice dlouho.“

„Chci vidět své dítě,“ vyslovila sotva slyšitelným hlasem své přání. Síly ji opouštěly.

Za chvíli už jí z vedlejší místnosti přinášeli maličký živý uzlíček.

„Tu máš syna, děvenko,“ podržela jí ho žena před obličejem, aby se mohla podívat. Sama nebyla schopná udržet dítě v náruči. Chlapec zabalený do teplé deky spokojeně spal. Obličejík měl krásný už teď a vlásky tmavé jako jeho otec.

„Sestro Marie, dojděte pro matku představenou. Má vysokou horečku, nevypadá to dobře. Ať alespoň poroučí její duši.“

„Slečno Coleová, odneste chlapečka vedle do postýlky. Musíš si odpočinout, děvenko,“ oslovila ji mile ošetřovatelka. „Chlapečka si ještě užiješ, jen co se prospíš.“

Meropa si všimla kradmých pohledů obou přítomných žen. Už necítila žádnou bolest. Byla jen hrozně unavená.

„Doufám, že se bude podobat tatínkovi,“ vyslovila své přání, které celou tu dobu nosila na srdci.

„Máš krásného chlapečka. Jak se bude jmenovat?“ zeptala se jedna z žen. Ani ona zřejmě nedokázala potlačit slzy. Potkalo mě veliké štěstí, uvědomila si Meropa. Narodil se jí syn, přesně jak si oba přáli.

„Chci, aby se jmenoval Tom,“ hlesla, jak ji síly opouštěly. Znovu nabrala dech. „Dejte mu prosím jméno Tom, po jeho otci, a Rojvol, po dědečkovi.“ Ani k němu už Meropa necítila žádnou zášť. Jak z ní vyprchávaly poslední zbytky života, zůstávala smířená se svým osudem.

„Matka představená je tu. Slečno Coleová, zaveďte ji k ní,“ slyšela v dálce něčí hlas.

„Jeho příjmení je Raddle,“ dodala ještě. Bylo důležité, aby tohle všechno věděli. Aby Tom jednou vyrostl a dozvěděl se, jak se jmenovali jeho otec a děd. Aby dokázal najít svého otce a obměkčit jeho srdce, když to nedokázala ona. Aby zjistil, z jaké rodiny pocházel. Aby i on jednou pochopil, že vše udělala ve jménu lásky…