Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Soudruhova dcera od Peggy
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Škola ve Vídni založená kouzelníky - vlastenci je nápad Esclarte, za což jí moc děkuju.
Byl vlahý letní podvečer na konci července 1985. Na Československou socialistickou republiku se pomalu snášel soumrak. Koupaliště se vyprazdňovala, lidé pospíchali domů. Za leckterým oknem blikla obrazovka televize. Zdálo se, že v celé zemi zavládl klid a mír.





Klid a mír vládl též v bytě pana Nováka v panelovém domě na sídlišti. Pan Novák seděl ve svém oblíbeném křesle a četl Rudé právo. Jeho žena Hana se skláněla nad šitím a zřejmě ji pramálo zajímalo, co jejího muže zneklidňuje na mezinárodní situaci. Dcera Alenka se po návratu z koupaliště zavřela ve svém pokoji, kde poslouchala písničky.





PRÁSK!





Pan Novák vyskočil z křesla a nevěřícně zíral na vysokého muže v dlouhém tmavém plášti, který se zničehonic zjevil uprostřed obývacího pokoje. Paní Haně vypadlo šití z rukou.


„Roberte!“ zvolala radostně.


„Hanelee,“ usmál se neznámý. „Tak rád tě zase vidím. Švagře,“ kývnul krátce a odměřeně k panu Novákovi.


„Kdo… kdo jste a co děláte v mém bytě, pane?“ vypravil ze sebe konečně vyděšený pán domu.


„Ale Toníčku, to je přece můj bratr,“ pravila vlídně paní Hana. Chtěla ještě něco dodat, ale všimla si dcerky, kterou přilákal hluk a teď nakukovala dveřmi do pokoje.


„Maminko, kdo je ten pán?“ zeptala se Alena.


„Alenko, to je tvůj strýček. Můj bratr Robert. Bob.“ odpověděla radostně paní Nováková.


Alenka si neznámého strýce prohlížela. Docela se jí líbil. Měl tmavé vlnité vlasy, vousy a kolem hnědých jiskrných očí, tolik podobných maminčiným, vějíře drobných vrásek od smíchu.


„Bob… Bob…“ vyrazil ze sebe pan Novák. „Ten… ten… emigrant, ten zrádce, ten… ten…“


„Ano ten,“ přerušil poněkud netrpělivě vousáč páně Novákovo koktání.


„Dáš si kávu, Bobe?“ zeptala se paní Hana nevzrušeně, jako kdyby bylo naprosto přirozené, že se její ztracení příbuzní zjevují zčistajasna v jejím obýváku.


„Děkuji, Hanelee, ale dnes ne.“


„Jak jsi se sem dostal? Tobě přece nemohli dát vstupní vízum!“ vybuchl pan Novák, který se konečně vzpamatoval. „Jak to, že tě nezatkli hned na hranicích? Už to mám! Přicestoval jsi tajně. Narušil jsi státní hranici! Jak jsi to udělal?“


„Prostě jsem se sem přemístil.“


„Pře… přemístil… co to je za nesmysl? Řekni pravdu! Jak jsi se sem dostal tak nepozorovaně? Jak jsi pronikl až do mého bytu? To je nějaká nová zbraň válečných štváčů! Zkoušíte způsob, jak oklamat naši bdělost a ostražitost a pak budete chtít dostat do naší země tajně vaše vojska!“ brunátněl pan Novák. “Ty jsi… ty jsi ….“


„Kouzelník,“ doplnil suše Bob.


„Já jsem duhová víla,“ sdělovala z Alenčina pokoje Hanka Zagorová.


„Kou… To je přece nesmysl!“ rozkřikl se pan Novák. Alenka ho ještě nikdy neviděla tak rozčileného. „Kouzelníci nejsou! Neexistuje žádné čarování! To je nepřátelská imperialistická propaganda, která…“


„Nováku, vždycky jsem věděl, že jsi osel,“ konstatoval nový strýc. „Nelíbilo se mi, když s tebou Hanelee začala chodit a věděl jsem, že dělá chybu, když tu tehdy kvůli tobě zůstala. Ale že jsi takový …“


„Bobe!“ zvolala varovně paní Nováková.


„Promiň, Hanelee,“ omlouval se Bob.





„Co tady chceš? Proč jsi sem vnikl?“ třásl se pan Novák vzteky a jeho tvář dostávala nafialovělý odstín. Na čele mu perlily krůpěje potu.


„Přijel jsem pro Alenku,“ zvážněl náhle Bob.


„Pro Alenku? Proč?“


„Vezmu ji s sebou do Vídně, aby tam začala studovat magii.“


„Alena půjde na gymnázium!“zařval pan Novák.


„Alenka je čarodějka, co by dělala na gymnáziu, ty osle!“ zvedl hlas i Robert a úsměv mu zmizel z tváře.





Alenka napjatě sledovala hádku mezi tatínkem a strýčkem. Chtěla na gymnázium, to ano. Vypsala si přihlášku na jazykové gymnázium, ale tatínek rozhodl jinak. Vysvětlil Alence, že jsou důležitější věci než studium jazyků. „Republika potřebuje specialisty pro rozvoj našeho národního hospodářství,“ řekl tenkrát na podzim. Vysvětlil Alence, že dnes ženy můžou dělat všechno, co dřív dělat nemohly. Že můžou být užitečné i v oborech, které dříve byly doménou mužů. „Podívej se na Valentinu Těreškovovou, z té si vezmi příklad,“ ukončil tehdy tatínek svůj výklad. Alenka sice nechápala, proč by si měla brát příklad zrovna ze sovětské kosmonautky, ale poslušně vyplnila novou přihlášku, tentokrát na gymnázium se zaměřením na technický směr. Na jaře udělala přijímací zkoušky a vzali ji. Měla z toho radost, i když zaslechla o přestávce na záchodě Horáčkovou, jak si šeptá s Pelikánovou, že „Novákové to přece zařídil táta, to dá rozum“. Alenka tomu příliš nerozuměla. Vždyť přece udělala zkoušky…





„Nedostane výjezdní doložku! Nedovolím…“ začal pan Novák, ale strýček Bob náhle udělal zvláštní pohyb rukou a pan Novák ustrnul uprostřed věty.


„To jsi neměl, Bobe,“ řekla káravě paní Hana.


„To jsem musel, Hanelee,“ odpověděl mírně její bratr.


„Strýčku,“ osmělila se Alenka, „jak jsi to před tím myslel? To, že jsem čarodějka.“


„Samozřejmě, že jsi čarodějka. Jsi čarodějka po mamince,“ usmál se Bob.


„Ty jsi čarodějka, maminko?“ užasla Alenka.


„Jistě, miláčku,“ odpověděla vlídně maminka.


„A proč nikdy nečaruješ?“


„A kdo říká, že nečaruju, zlatíčko? Jak myslíš, že tatínek loni na dovolené opravil to auto?“


Alenka zahlédla v maminčiných očích veselé jiskřičky a cítila, že se jí pusa roztahuje do úsměvu.


„A jak jsem asi pro tebe sehnala barbínu a proč na ni tatínek nikdy nepřišel?“


Barbína! Alenka po ní toužila od té doby, co ji viděla před třemi lety u Pavly Zajíčkové, ale když se o barbíně zmínila doma, tatínek se rozhněval a řekl, že za nějaké plytké pozlátko se nebudou vyhazovat peníze a vůbec, že s takovými živly, jako jsou Zajíčkovi, by se jeho dcera stýkat neměla. Alenka tehdy celou noc proplakala, ne kvůli barbíně, ale protože nevěděla, co je plytké pozlátko, proč jsou Zajíčkovi živlové a protože Pavla byla její nejlepší kamarádka a tatínek nechtěl, aby se s ní dál přátelila. O prázdninách dostala Alenka od maminky k svátku vlastní barbínu. Těšila se, až ji na začátku školního roku ukáže Pavle, ale už k tomu neměla příležitost. Pavla do školy nepřišla a Horáčková si šeptala na záchodě s Pelikánovou, že Zajíčkovi „zdrhli za kopečky“.


„A ty texasky loni…“ svitlo Alence.


„Samozřejmě, Alenko, tuzexové bony se přece normálně sehnat nedají.“





Alenka se zamyslela. Čarodějka. Být čarodějka, umět kouzlit, mít možnost pomáhat a dělat lidem kolem sebe radost, jako to umí maminka. Umět se bránit, nemuset si nechat nic líbit, ani od Horáčkové s Pelikánovou. To bylo nesmírně lákavé. Lákavější než gymnázium, které jí vybral tatínek. Bylo to lákavé a vzrušující.


„Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš,“ nabádal Alenku Spirituál Kvintet z magnetofonu ve vedlejším pokoji. Alenka sebou polekaně trhla a podívala se na tatínka. Spirituál Kvintet před ním nikdy nepouštěla. Ale pan Novák vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Alenka se obrátila na maminku. V jejích očích spatřila smutek.


„Záleží jen na tobě, Alenko,“ řekl tiše strýc Bob. „Když se mnou půjdeš do Vídně, otvírají se ti obrovské možnosti. Budeš rozvíjet svoje kouzelnické schopnosti. Být kouzelník nebo čarodějka, to je dar, Alenko. Dar, který bys měla využít pro dobro ostatních. Poznáš věci, o kterých se ti nikdy ani nezdálo. Můžeš se starat o různé kouzelné bytosti, můžeš léčit lidi, nebo pomáhat udržovat pořádek a rovnováhu. Když zůstaneš tady…“ Bob se významně odmlčel. Alenka nevěděla, co říct. Bylo toho trochu moc najednou.


„Jdi se strýčkem, Alenko.“ Přestože paní Nováková měla v očích slzy, její hlas zněl rozhodně. „Jedná o celou tvoji budoucnost a tohle je opravdu výjimečná příležitost.“


Alenka se zhluboka nadechla. Připadala si jako plavec před skokem z vysoké skály do neznámé, hluboké vody. Podívala se na strýčka, pak na podivně netečného tatínka a nakonec znovu na maminku. Už věděla, co odpoví, ale chtěla ještě trošku času.


„Neumím moc německy, strýčku.“


„To nevadí, Alenko. Ve škole se vyučuje česky. Založili ji před víc jak sto lety kouzelníci, kteří byli mezi vídeňskými Čechy, aby měly jejich děti řádnou vlasteneckou výchovu.“


Ticho trvalo celou věčnost nebo možná jen zlomek vteřiny.


„Tak já půjdu. Půjdu studovat kouzla do Vídně,“ řekla rozhodně Alenka.





„Výborně,“ zaradoval se strýček Bob. „A teď ještě formality. Tady je oficiální oznámení o přijetí, musí ho podepsat oba zákonní zástupci nezletilého studenta.“ Při těch slovech vytáhl z vnitřní kapsy pláště pergamen.


„Já to samozřejmě podepíšu, ale…“


„Já vím, to nebude problém,“ zasmál se Bob.


Otočil se k panu Novákovi a udělal zase takový ten zvláštní pohyb rukou. Pan Novák potřásl hlavou a podíval se se zaujetím na návštěvníka.


„Promiňte, ale co jste to říkal?“


„Že vaše dcera byla vybrána pro studium na výběrové škole v Sovětském svazu,“ odpověděl vážně strýc Bob a podal panu Novákovi pergamen. „Pokud souhlasíte, podepište se tady v dolním levém rohu, prosím.“


„Ale samozřejmě, to je pro nás velká čest! Výběrová škola v Sovětském svazu! Kdo by se toho byl nadál?“ Dojatý pan Novák podepsal pergamen, vrátil ho strýčkovi Bobovi a vážně, skoro slavnostně mu potřásl rukou. „Děkuji ti, soudruhu. Čest práci!“


Bob přijal nabízenou pravici pana Nováka, ale sotva ji pustil, pan Novák se posadil do křesla a opět netečně hleděl před sebe. Maminka podepsala pergamen, ale pak se znepokojeně zeptala bratra:


„Co ale řekneme lidem, Bobe? A co Toník – bude v pořádku?“


„Jako kdybys nevěděla, jak to kouzlo funguje,“ odpověděl jí káravě bratr. „Tady máš potvrzení od té sovětské školy. Žádný mudla nemá šanci odhalit, že taková škola neexistuje. Ani černokněžníci, co se paktují s … tamtěmi. A Novák bude zítra úplně normální. Až ti Alenka pošle sovu, budou tam dopisy dva. Jeden pro tebe a jeden, který bude vypadat, že přišel mudlovskou poštou ze Svazu.“





„Asi bych si měla sbalit věci,“ pronesla váhavě Alenka.


„Není třeba, miláčku. Já to udělám. Co bude potřebovat, Bobe?“


„Víš dobře, Hanelee, že skoro nic. Všechny učební pomůcky i hábity jí koupím ve Vídni. Ať s sebou netahá žádné mudlovské nesmysly.“


Alenka s údivem sledovala, jak maminka otevřela knihovnu, vytáhla Marxův Kapitál a Leninův Stát a revoluci a do vzniklé mezery strčila ruku. Když ji vytáhla, držela v ní hůlku. Mrkla vesele na Alenku a odešla do jejího pokoje. Za okamžik se vrátila i se sbaleným kufrem.





„Bude se mi po tobě strašně stýskat, maminko.“


„Mně po tobě taky, miláčku. Pošli mi brzy sovu. Myslím tím, abys mi brzy poslala dopis,“ vysvětlila laskavě maminka.


„Ale co tatínek?“


„Neboj, Alenko. Tatínek si bude pamatovat, jak se s tebou hezky rozloučil před tvým odjezdem do Sovětského svazu,“ zašklebil se na ni povzbudivě strýc Bob.


Alenka se sklonila k tatínkovi a dala mu pusu. Pan Novák se na ni nepřítomně usmál a popleskal ji po ruce.





Mezitím přistoupila paní Nováková ke svému bratrovi.


„Dohlédneš mi na ni, Bobe, že ano?“ zašeptala naléhavě.


„To víš, že dohlédnu, Hanelee. Nemusíš mít strach.“ Robert pohladil sestru po vlasech.


„Dávej na sebe pozor, sestřičko. Vydrž.“


„Jednou budem dál,“ ujišťoval z vedlejšího pokoje Spirituál Kvintet.


„Už to snad nebude dlouho trvat,“ dodal Robert a pevně paní Hanu objal.





„Je čas, Alenko. Pojď ke mně,“ obrátil se strýček Bob k neteři.


Alenka se podívala na maminku.


„Co když to tam bez tebe nevydržím? Vždyť budu poprvé úplně sama.“


„Nebudeš sama, Alenko. Budeme se spolu často vídat,“ ujistil ji strýc Bob. „A kromě toho,“ dodal vesele, „někdo tam na tebe čeká a už se tě nemůže dočkat.“ S těmi slovy vytáhl odněkud z pláště hůlku, namířil ji na kufr, cosi zamumlal a kufr zmizel. Pak přehodil Alence přes ramena svůj plášť a pevně ji objal. Alence se zatmělo před očima a cítila, jak tou temnotou letí někam pryč.






Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.