Kapitola druhá

Kousek ode mě sedí ten blonďáček Malfoy. Jeho dvě gorily doplnila černovlasá dívka, které cosi šeptá. Podle jeho pohledu hádám, že mluví o mně. Asi nevěří tomu, že bych byla prvačka.

Chvíli sleduji tichou poštu, která končí, jak jinak, u mé židle.

„Hele, ty jdeš do prvního?“

Neočekávaná otázka, opravdu.

„Ne,“ odpovídám tazatelce. „Přestupuji z Kruvalu. Jdu do čtvrtého.“

Moje zvědavá sousedka nejprve pošle informaci zpět, než se začne vyptávat dál.

„Jaké to tam je? Proč jsi přestoupila? Kdo jsou tvoji rodiče? Jsou to kouzelníci? Nejsi mudlovská šmejdka, že ne.....“ chrlí ze sebe s kadencí kulometu.

Sleduji, jak se zpráva propracovává zpět k Malfoyovi. Už si vzpomínám, kde jsem to jméno slyšela. Táta se o něm občas zmínil a nebylo to zrovna v dobrém tónu. Myslím, že jeho otec byl velké zvíře mezi Smrtijedy a vypadá to, že potomek to po něm podědil, sedí tam jak mafiánský boss. Dva osobní strážci tohle zdání jen podporují.

„Posloucháš vůbec?“ ptá se vedle sedící členka informační sítě. Má krásné vlasy, bohaté, vlnité, kaštanově hnědé... dojem ale kazí jejích sto kilo. No, možná i sto dvacet.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela. Co jsi říkala?“

Kulička s krásnými vlasy protáčí oči v sloup.

„No ptala jsem se jestli...“ začne, ale nedořekne, protože v tu chvíli se objevuje na stole večeře. Na co se to ptala se už asi nedozvím, protože se sousedce v očích, okamžitě vrácených do správné pozice, objevují ohníčky. Vrhá se na jídlo, jako by chtěla za ten večer nabrat alespoň na dvojnásobek. Smutně se podívám na svoje tělo. Nějaké to kilo navíc by se mi hodilo. To mám z toho cvičení, jak chci něco přibrat, když všechno hned spálím... Radši napodobím otesánka vedle a pustím se do jídla. Taky se zrovna nešetřím.

Všichni už dojedli, veškeré zbytky z talířů zmizely a Brumbál znovu stojí. Zahájení proslovu je na téma „Co všechno je zakázané“,  pak ale přichází něco zajímavějšího. V Bradavicích bude celoroční soutěž, nejspíše do ní se měl Potter podle Malfoye přihlásit.

„...v letošním roce se v Bradavicích –“ Brumbál končí uprostřed věty, protože do Velké síně, doprovázený efektním zahřměním, za dramatického klapaní vkulhává muž v černém cestovním plášti. O chvilku později ho ředitel představuje jako profesora Moodyho, nového učitele Obrany proti černé magii. Nevypadá zrovna dvakrát sympaticky, každé oko jiné, nejen velikost a barva, dokonce se i pohybují nezávisle na sobě, po obličeji se mu nejspíš projela sekačka a to klapaní při chůzi zavání dřevěnou nohou. Tenhle čaroděj to v životě očividně neměl jednoduché.

„Pošuk Moody? Ten zkrachovalec nás chce učit?“

Malfoy o něm, koukám, nemá moc valné mínění.

„Vždyť mu hráblo už dávno, to snad nemůže ani Brumbál myslet vážně...“ svěřuje se se svými názory dál našemu stolu. Ani se nesnaží moc šeptat, ale až k učitelskému stolu se jeho hlas nenese. Musím s blonďákem souhlasit v tom, že nový profesor nevypadá jako úplně duševně zdravá osoba.

Brumbál se snaží pokračovat v proslovu tam, kde skončil před příchodem Moodyho, ale pořád ho někdo přerušuje. Nejdřív mu skočí do řeči jeden nebelvírský zrzek a pak, když chce vyprávět vtip, utne ho zakašláním McGonagallová. Řediteli se nakonec daří opět najít nit. Škoda, ten vtip neznám, zajímalo by mě, jak pokračuje...

„Ředitelé Krásnohůlek a Kruvalu k nám přijedou s užším výběrem uchazečů.....“

Přijedou sem? Lidi z obou mých předchozích škol? Doufám, že v tom užším výběru bude i někdo, s kým jsem kamarádila. Aha.... Tak možná ne, přijedou jen lidi ze šestých a sedmých tříd. Pár lidí, co znám, sice chodí do vyšších ročníků, ale to by byla trochu velká náhoda, kdyby vybrali právě je...

Všichni kolem mě se baví jen o turnaji. Kulička vedle na mě naštěstí zapomněla. Rozhlížím se po našem stole po někom s prefektským pé na hrudi. Docela ráda bych se už konečně převlékla z těch mokrých šatů... snad tu mají dobrou ošetřovnu, to bude po dnešku nachlazených lidí.

Štěstí při mě stojí i nadále. Jeden z našich prefektů se zvedá od stolu a svolává prváky, aby jim ukázal cestu do ložnic. S nevinným úsměvem se připojuji k houfu, který se kolem něho tvoří. Přejede mě pohledem, ale nekomentuje to. Proč taky, sice nejsem prvák, ale nová ano.

Následujeme ho do podzemí, až se zastavíme u jedné ze zdí. Vypadá stejně, jako jakákoli jiná zeď kolem které jsme prošli. Nejradši bych na ni udělala křížek, abych ji později našla, až sem půjdu sama.

„Sanguis candida,“ pronese prefekt a zeď se otevírá. Perfektní, další věc, kterou si budu výborně pamatovat. Raději si ta dvě slova opakuji jako modlitbu, než se dostanu k nějakému kusu pergamenu, abych si je zapsala.

Vevnitř se nalézá společenská místnost. Tohle mi víc připomíná Kruval než to, co je nahoře. Šedý kámen, tlustý koberec na podlaze a vyřezávaná křesla. Asi jsem opravdu ve správné koleji. Ale to nazelenalé světlo z lamp tomu všemu dodává nádech jedovatosti. To bude tím hadem v našem znaku.

Chystám se zjistit, kudy se dostanu do ložnice, když tu přichází překvapení v podobě známé mafiánské trojice, která se sem dostala dřív než my. Zajímalo by mě jak. Když naše skupinka opouštěla Velkou síň, určitě ještě seděli u stolu. Že by nás prefekt schválně vedl delší cestou?

„Prváčci. Vítáme vás v naší koleji,“ Malfoy se ošklivě usmívá. Ať už chystá cokoli, nic hezkého to nebude.

„Je tu takové nepsané pravidlo...“ pokračuje blonďák a jeho dvě gorily se pochechtávají. Zato prváci se nesmějí ani trochu, spíše se začínají třást. Já taky, ale zimou...

„Za to, že vás tu budeme muset snášet, musíte nám něco hezkého dát. Nějaký dárek, chápete, že?“

Říkal na začátku prváčci, že? Takže mě se to netýká. Snad. Zkouším se nenápadně dostat ke dveřím, ve kterých právě mizí dívky, které by mohly být ve stejném ročníku.

Nenápadnost nikdy nebyla moje silná stránka.

„Ty nová, ty taky.“

Povzdechnu si. „Podívej, jsem mokrá, unavená a nemám náladu na takovéhle blbosti,“ Snažím se jít dál, ale ti dva kolohnáti mi rychle zastupují cestu.

„To je mi skutečně líto, ale tradice je tradice. Přece bys ji nechtěla porušit, že?“ Malfoy se usmívá tak, že se bojím, aby mu neupadl vršek hlavy....

„S tradicí si běž někam blonďáčku...“ Asi není dobrý nápad rozzlobit zdejšího velkého šéfa hned první den, co? Ale nechat si šlapat po hlavě taky ne a cholerik ve mně se dere na povrch.

„Crabbe? Goyle? Vysvětlete jí to prosím.“

Ten hajzlík ulízaná si to vyloženě užívá.

Oba oslovení se s ošklivými výrazy postaví těsně přede mně. Široce rozkročení si významně procvičují bicepsy.

Široce rozkročení?

Jako bych slyšela pana Trotského: „Jasně že to neni nic hezkýho, asi se to ani nedá použít v žádný soutěži na čistých žíněnkách. Ale koho zajímá to, jestli je to hezký, nebo ne? Hlavně, že to funguje.“

O čem to mluvil? No přeci o kopu do rozkroku.

Ten vyšší a ne tak tlustý z nich se hroutí k zemi jak podťatý. Jedna nula.

Trvalo to jen vteřinu, než se Malfoy a ten druhý vzpamatovali. Blonďák vytahuje hůlku a jeho gorila se na mě vrhá. Ani jeden to nestíhají.

Stojím u toho, kdo mi dělá hned po příjezdu problémy, kroutím mu ruku s hůlkou a nemám zrovna dobrou náladu. Ne, dobrou náladu nemám ani v nejmenším.

Vytahuji vlastní hůlku, přikládám mu jí na čelo a šeptám do jeho pravého ucha: „Schválně, dokážu ti vypálit monogram na čelo, než se sem tvůj kamarád dostane?“

Malfoy už se neusmívá. Spíš teď připomíná pokerového hráče. Smrtelně bledého pokerového hráče.

„Crabbe, stůj.“ Jeho hlas je tichý.

Vypadá to na vyjednávání.

„Dobře. Já se teď vzdálím a ty mě necháš být, co ty na to?“ syknu mu do ucha.

Nelíbí se mu to. Ale představa písmenek vypálených do kůže se mu líbí ještě míň.

„Zmiz,“ odpovídá mi.

Pomalu pouštím jeho ruku. Tohle není dobrý začátek, ten mi udělá ze života peklo.

V místnosti je úplné ticho. Nejdu ke dveřím, které odhaduji na dívčí ložnici, přímo. Dělám menší oblouček, abych ty tři stále viděla alespoň koutkem oka. Všichni na mě zírají. Jen jeden kluk, černovlasý, o trochu vyšší než já má zamyšlený pohled. A nesmím zapomenout na tu holku, co si s Malfoyem tak rozuměla u večeře. Kdyby pohled zabíjel, už bych ležela na zemi. Není nad to, si hned po příjezdu udělat kamarády.