Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Mrazivá od Corny
[Komentáře - 0] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku, použité postavy jsou vlastnictvím J.K.Rowlingové.

Autorka za beta-reaad d%ekuje milovanému šnečkovi jankovi a omlouvá se, že někdy nenapíše něco veselého.

                                                            Mrazivá

 

Byl poslední březnový den. Všichni lidé očekávali jarní slunko, které je nejlepší zbraní v boji proti zimním depresím a smutkům. Ráno však první pohled z okna zahnal i ty nejoptimističtější představy o posledním dni prvního jarního měsíce. Kapky dopadaly na okenní tabulky a v silných proudech bičovaly střechy domů. Ve městech sníh získal našedlou barvu a pak se přeměnil v kaši, která chodcům smáčela nohavice. Na venkově sníh ztěžkl a ledy začaly tát. Nikdo nestál o procházku, byť by měl jít jen přes ulici do pekárny pro čerstvé koblihy. Jen pošetilec by v tomhle počasí vycházel ven. Ale přesto -  jeden člověk by se našel.

 

                                                             ***

 

Snad jen déšť prozrazoval, že ono místo je na stejném světě jako zašedlá města. Jen déšť spojoval zasněžené kopce a zamrzlý potok s betonovou džunglí. Bílé pláně se zdály tak nedotčené…
Při pozornějším pohledu však člověk viděl něco, co do zdejší liduprázdné krajiny nezapadalo.
Byla to bytost, oděná do černého hábitu. Hábit byl již promočený a pokud kdysi za touto osobou při chůzi vlál, nyní visel zplihle a mokrou látkou studil svého nositele na hrudi a ramenech.

 

Severus Snape neměl jaro rád. Všude bylo mokro, a břečka, která kdysi bývala sněhem, se zarputile snažila o to, aby každému, kdo se opováží vyjít ven, znepříjemnila život minimálně nachlazením, a nebo nejlépe rovnou zápalem plic.
Přesto se dnes vydal ven dobrovolně. Nešel za žádným konkrétním cílem. Připadalo mu to jen prostě jako stylové a ukázkové chování psance a vyvrhele. Cítil, že tohle teatrální gesto by mu mohlo pomoci zabít dnešní den. A tak se vydal k obzoru přes zasněžené vrchy. Malý výlet mu alespoň pomůže si trochu pročistit hlavu.

 

Otočil se, aby se ujistil, že už ušel dostatečnou vzdálenost od svého úkrytu. Teď, když byl mimo dosah toho příšerného domu, který věrně napodoboval past, se nebál zavzpomínat. Ten pohled… Ten sníh…
Před očima se mu začaly objevovat vzpomínky, o kterých si myslel, že už na ně dávno zapomněl. Vlastně v to doufal. Muselo to být opravdu chvilkové zatemnění mysli. Jinak si to vysvětlit nedokázal. Ačkoli, proč si to nepřipomenout? Třeba právě dnes přijde na něco zásadního. Na něco, co mu potvrdí, že šlo pouze o výplod jeho fantazie.
Vlastně, proč si nezavzpomínat? S kyselým úšklebkem si přiznal, že nikdy neměl tolik času na přemýšlení. Zamyslel se a vykročil dál směrem k horizontu.

 

                                                        ***

 

Tehdy mohl být leden, možná únor. V Bradavicích se pravidelně po vyučování pořádaly koulovačky a všude vládla zimní nálada. Bylo po Vánocích a do závěrečných zkoušek zbývalo ještě mnoho času. I jedenáctiletého Severuse, který běžně ven nevycházel, lákal sníh, aby šel ven a radoval se. Sám, bez ostatních. Jen se projít. Prostě jen vidět zasněžené vrcholky stromů v Zapovězeném lese, pak si třeba i udělat ze sněhu kouli, házet jí do pomyslného terče na kmeni stromu a soutěžit s imaginárními soupeři.

 

Už když vyšel ven, za nehty se mu dostal mráz. Když si však mladý Severus Snape vzal něco jednou do hlavy, nedal se snadno odradit. Co nejrychleji prošel kolem jezera a rychle se rozeběhl k lesu, kde nehrozilo nebezpečí, že narazí na Pottera. Pro Jamese a jeho bandu tohle místo bylo moc opuštěné, nebyly zde davy diváků ani obdivovatelek a především to tady bylo také moc… přírodní.

 

Severus šel podél lesa a rozhlížel se kolem sebe. Hledal vhodné místo pro svůj záměr. Oním záměrem nebylo nic jiného, než stát se neviditelným a skrýt se před ostatním světem. Chtěl si postavit sněhuláka, chtěl si házet sněhové koule do kmenů stromů a chtěl dělat ve sněhu andělíčky. Chtěl prostě dělat, jako by byl obyčejný kluk z obyčejné rodiny, který má spoustu obyčejných přátel a oba rodiče obyčejné mudly. Nechtěl jen dělat, že je jako ostatní kluci v jeho věku. On obyčejným klukem být opravdu toužil.

 

Zatímco malý Severus přemýšlel nad tím, proč je jiný než ostatní a proč právě on byl odsouzen k věčnému nepochopení, neuvědomil si, že se už dostal příliš daleko od hradu. Tady ještě nikdy nebyl. Právě uvažoval nad tím, že tohle místo je pro jeho plány na dnešní odpoledne přímo ideální, když zpozoroval něco, co mohla být jen další lidská bytost.
Přiblížil se k té osobě na několik desítek metrů a zjistil, že to je nějaká žena. Spíš dívka, než žena.
Dostal na tu bytost nepopsatelný vztek. Tohle místo bylo jako stvořené pro něj. Proč tedy ona leze do jeho světa a ničí mu bezohledně plány na dnešní odpoledne?
Snad proto, že byl zvědavý, snad proto, že se mu nechtělo hned se svých plánů vzdávat, vykročil směrem k neznámé narušitelce svého soukromého vesmíru.

 

Byl od ní už vzdálen sotva dva metry. Dívka stála zády k němu, a stále nebrala cizí  přítomnost na vědomí. Jeho kroky jistě musela slyšet, přesto se odmítla otočit.
Možná to mohla být jistá forma jejího protestu. Snad také měla vztek na neznámého příchozího a chtěla mu dát jasně najevo, že není vítán.
Její postoj ale mohl naznačovat i něco jiného. Stála se svěšenými rameny uprostřed zasněžené louky a vypadala jako někdo, komu je úplně jedno, kde se zrovna nachází. Vypadala jako někdo, kdo žije v jiném světě, nebo se z jiného světa právě vrátil.
Severus se neodvažoval dotyčnou oslovit, a tak za ní jen stál a vnímal zvláštní mrazení, které ani tak nesouviselo s okolní teplotou, jako spíš s dívčinou přítomností.

 

Otočila se. Nic neřekla, jen hleděla na Severuse zvláštním pohledem. Nebyl ani soucitný, ani odmítavý. Byl to spíš pohled jeho směrem, než na něj – jako by ho snad ani neviděla.

 

Dívce mohlo být okolo sedmnácti let. Byla vysoká a štíhlá. Vlasy zvláštní stříbřité barvy jí sahaly do půli zad. Oči se leskly ocelovou šedí a čišel z nich chlad. I její rty měly podivnou barvu, která se přesto velmi hodila k jejímu vzhledu. Byly namodralé, stejné, jako rty lidí, kteří dlouho mrzli v polárních oblastech. Obočí a řasy byly světlé a téměř neznatelné. Dívčina pleť byla bledá a zářila tajemným chladným světlem.

 

„Ahoj, Severusi.“ První promluvila ona. I její hlas byl ledový a téměř bezbarvý.
„Dobrý den.“ Severuse nenapadlo říci nic chytřejšího, tak se zeptal: „Vy… Vy sem chodíte často?“ Věděl, že dívka nemá důvod mu odpovídat.
„Často? Ach, ne. Vlastně jsem tady dnes poprvé.“ Zdála se být vyvedená z míry.
„Tak odkud znáte mé jméno?A kdo vůbec jste?“ Severus byl očividně zaskočen.
„Já toho vím hodně. Vlastně všechno. Ale proto tady nejsem.“ V jejím hlase byl smutek.
„Kdo jste? Jak se jmenujete? Proč jste tady?“ Na jazyk se mu drala spousta otázek.
„Kdo jsem není důležité. Jméno nemám. Jsem tady kvůli tobě.“  Přistoupila k němu blíž.
 
Neznámá dívka si Severusovo drobné tělo přivinula k sobě a vtiskla jeho obličej do svých sněhobílých šatů.
Severus se otřásl chladem a ucukl.
„Proč jste za mnou přišla?“ Severusův hlas slábl.
„Ať se stane cokoli, ty musíš vědět, že tvůj úkol jednou přijde, Severusi.“
Severus couvl. Nevěděl, proč ta dívka zná jeho jméno, nevěděl, proč přišla do jeho světa a nevěděl, proč ho objímá a mluví s ním o nějakém úkolu. Dívka si klekla na bílá a kostnatá kolena do sněhu, aby s malým chlapcem měla oči ve stejné výšce. Naklonila se a dala Severusovi polibek na čelo.
Neucuknul. V místě, kde se nafialovělé rty dotkly jeho čela, ho kůže nepříjemně pálila od mrazu.

 

„Jak vám mám říkat?“ Severus nevěděl proč, ale té dívce důvěřoval.
„Když mě chceš pojmenovat… říkej mi Glacial,“ řekla zamyšleně.
„Dobře, Glacial…“ Její jméno mu znělo nadpozemsky a vznešeně.

 

Dívka si znovu přitáhla Severuse do své mrazivé náruče. Vtiskla mu poslední polibek do dlouhých havraních vlasů, a pak odstoupila.
„Tohle jsem neměla dělat, Severusi.“
„Co, Glacial? Co jste neměla dělat?“ Severus měl teď v hlavě zmatek.
„Neměla jsem za tebou chodit. Už musím odejít. Volají mě.“ Vzhlédla k šedému nebi.

 

„Můžu jít s vámi?“ Ještě si nebyl jist, proč, ale tu dívku měl rád. Chtěl s ní zůstat. Byla tak konejšivě laskavá a klidná.
„Ne. Teď ještě ne. Zatím…“ Severusovi se zdálo, že se její oči zalily slzami.
„A vrátíte se pro mě někdy? Uvidím tě ještě někdy, Glacial?“ Chlapec byl zoufalý.
„Neboj. Přijdu si pro tebe, až nastane čas, a vezmu tě s sebou. Slibuju. Až splníš svůj úkol, vrátím se.“ Otočila se, poodešla dva kroky a ztratila se ve sněhu.

 

                                                        ***

 

Severus otevřel oči. Alespoň se o to pokusil, když vtom celým jeho tělem projela nesnesitelná bolest, a jeho pálící oči se zalily slzami. Byl přinucen je znovu zavřít. Dotkl se rukou něčeho měkkého. Podle pachu různých lektvarů a měkkosti teplých přikrývek musel být na ošetřovně. Sluch ho v tom utvrdil. U jeho postele se ozvaly tiché kroky. Podle sílících hlasů přicházela Madame Pomfreyová a s ní profesorka McGonagallová.

 

„A co že se mu to vlastně přesně stalo?“ ptal se Minervin hlas.
„Sněžná slepota a podchlazení.“ Tenhle úsečný hlas musel patřit vedoucí ošetřovny.
„A to je přesně co?“ dožadovala se vysvětlení McGonagallová.
„Když se člověk dlouho dívá do odrazu slunečního svitu na sněhu, může k tomu dojít. Jde o poškození rohovky. Do dvou dnů by se to mělo zlepšit a pak jeho zrak bude zase jako dřív - doufám.“
Madame Pomfreyová zněla ustaraně.

 

„A není náhodou ta sněžná slepota, či jak, čistě horským úrazem?“ McGonagallová rozrušeně syčela. Pohlédla starostlivě na malého chlapce na lůžku. Jeho tvář měla přibližně stejnou barvu  jako vločky za oknem.
„To je právě to, kvůli čemu si děláme starosti. To není normální. Navíc dnes slunce nesvítilo. A na omrzliny je opravdu teplo. A podle toho, co říká profesor Slughorn, ten chlapec nemohl být venku déle než dvě hodiny. Je to opravdu záhada, Minervo!“
Madam Pomfreyová už se ani nenamáhala tlumit hlas.

 

„Podívejte se, Poppy. Už se probírá! Chlapče! Chlapče, slyšíte mě?“ ptala se McGonagallová a sedla si na lůžko vedle Severusových nohou.
„Co se vám tam venku stalo? Našel vás Hagrid, a byl jste dost daleko za jezerem! Co jste tam dělal? Jak jste přišel k těm omrzlinám? Ne, neotvírejte oči!“ Nebelvírská  ředitelka se Severusem lehce zatřásla.
„Já jsem se šel jen… projít. A potkal jsem tam jednu dívku,“ zašeptal Severus  slabým hlasem.
„Dívku? Jakou dívku? Studentku? Neusínejte znovu!“ Profesorka stiskla Severusovi studenou ruku.
„Myslím, že říkala, že se jmenuje… Jmenuje se… Říkala mi, ať ji oslovuji… Glacial.“ Severus si jen s obtížemi vzpomněl na to zvláštní jméno.
„Glacial? Takové jméno v Bradavicích nikdo nemá. Víte jistě, že si říkala Glacial? Nemohla to být třeba Gloria? Proč zrovna Glacial?“ Profesorka McGonagallová se zdála rozrušená.

 

„Vím to jistě. Nebyla z Bradavic a jmenovala se Glacial. A pak… pak odešla. A mluvila o nějakém úkolu… Musela pryč a říkala, že ji volají a že mě neměla navštěvovat. A že… Glacial…“ Severus mluvil spíš sám k sobě, než k profesorce.
„Zvláštní, Poppy. Glacial znamená francouzsky mrazivá…“ McGonagallová si Severuse starostlivě přeměřila.
„Ano, při dlouhém pobytu v mrazu se mohou dostavit i halucinace. A vy ho rozrušujete, Minervo. Potřebuje klid. Návštěva skončila. A vy vypijte tohle, pane Snape. Bude se vám dobře spát!“

 

                                                    ***

 

O mnoho let starší Severus Snape se vytrhl ze vzpomínek. Zvláštní. Ani kdyby měl halucinace, nemohl přece vědět, že slovo Glacial je francouzsky „mrazivý“. A pokud to tenkrát nebyly halucinace, kdo nebo co to bylo?

 

A proč mu zrovna ten den na ošetřovnu přiletěla sova se zprávou, že jeho matka zemřela? Byla snad návštěva Glacial omluvou za matčinu smrt? Proč ta dívka, kterou si vysnil, mluvila o nějakém úkolu? Slibovala, že se vrátí. Proč? Co to mělo znamenat? Proč mluvila o tom, že má svůj úkol?
Věděla snad, že právě na ni a na nesplněný neznámý úkol si vzpomene v patnácti letech, až bude chtít spáchat sebevraždu?

 

Tahle dívka byla pro něj i dnes stále velkou neznámou. Severus pomalu začínal věřit tomu, že jejich zimní setkání nebyla náhoda.
Ale kdo to byl? Byla snad jeho osudem? Jeho ochránkyní? Duchem? Smrtí? Andělem?

 

Severus nabral do dlaní sníh. Po chvíli se změnil v křišťálovou vodu a on ji nechal ze svých dlaní skapat na zem a ztratit se v provazcích neustávajícího deště. Napadlo ho, že i příroda dokáže být poeticky naladěná. K přeměně sněhu stačilo jen sevřít ho v ruce, a stala se z něj voda. Poslední kapka se dotkla země a za Severusem se ozvaly kroky.
„Severusi?“ Ten hlas poznával. Klidný a chladný. Konejšivý a mrazivý.
Neotočil se.
„Tak jsem tady. Plním slib. Slíbila jsem, že se pro tebe vrátím, až splníš úkol. Je splněn a my musíme jít. Teď už smíš jít se mnou.“

 

„Tak dlouho jsem na tebe čekal! Tolikrát jsem si přál, abys přišla! To ti to trvalo…“ pronesl s  neveselým úšklebkem.
Rozhlédl se kolem. Na chvíli se očima zastavil u světlého místa na jednom šedém mraku. Za ním se dnes zřejmě schovávalo slunce.
Glacial měla pravdu. On sem nepatřil. Věděl to vždycky. Vzal do dlaní sníh. Věděl, že už brzy bude znát jen pocit blaha.
Ale chtěl si také zapamatovat rozdíl mezi teplem a chladem. 

 

A rozdíl mezi nenávistí, přátelstvím a láskou.
Naposled zavzpomínal na Lilly, to aby si připomenul lásku.
Na Pottera, aby si oživil pocit nenávisti.
Na Luciuse, aby si uvědomil, kolik rozporuplných pocitů může člověk cítit k jedné osobě a kolik rozkoše lze poznat.
A úplně nakonec zavzpomínal na Brumbála, to aby věděl, proč odchází. Zabil ho, a splnil tak svůj úkol, a zároveň i to, co svému příteli slíbil. Ale také slíbil, že se o jejich úmluvě nikdo nedozví. Pro něj tady už nebylo místo.

 

„Pojď, Severusi. Musíme jít. Už je čas. Volají nás.“ Glacial se otočila.

 

Severus se konečně odvrátil od zataženého slunce. I ono mu jasně naznačovalo, že je čas odejít. Otočil se a viděl, že Glacial nezestárla. Byla stále dítětem, sedmnáctiletou dívkou. On už také nezestárne.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.