Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Když Noat potkal Lunu od Sohaj
[Komentáře - 3] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Bylo úterý, 1. září, roku 1992. Hodiny na londýnském nástupišti King´s Cross ukazovaly za pět minut jedenáct. Na nástupišti se motala spousta lidí. Vypadalo to tu jako kterýkoli jiný den. Až na to, že to nebyl zas tak obyčejný den, a už vůbec by se nedalo říci, že se jedná o obyčejné nástupiště. Vlastně tu nebylo obyčejné vůbec nic. Stejně jako v minulých letech, i letos se zde sešlo několik lidí v pozoruhodných oblecích. Byl totiž první zářijový den a tedy čas, kdy se několik mladých kouzelníků a čarodějek mělo vydat do Bradavic, do školy čar a kouzel. Byli mezi nimi jak chlapci a dívky, kteří už svou cestu do Bradavic aspoň jednou absolvovali, tak i ti, na které tato cesta připadla zcela poprvé. Mezi těmito dětmi stál na nástupišti 9 a tři čtvrtě i jeden jedenáctiletý chlapec s krátkými tmavými vlasy. Výraz v jeho tváři rozhodně nenaznačoval dobrou náladu. Očima kmital ze strany na stranu a v ruce pevně svíral matčinu dlaň.

„Ale no tak, Noate,“ řekla mu s úsměvem matka, když si všimla strachu v jeho tváři. „Vůbec se nemáš čeho bát. Uvidíš, že se ti tam bude líbit.“ Malý Noat jen těžce polkl. Zřejmě ho matčina slova moc nepřesvědčila.

„Ale, ale,“ vmísil se do hovoru jeho otec, „snad náš malý hrdina nemá strach?“ Po celou dobu se přitom usmíval.

Jejich rozhovor náhle přerušil zvuk červené lokomotivy, který jim oznamoval, že vlak co nevidět vyjede ze stanice. Matka jen pokynula volnou rukou a všichni tři se vydali ke dveřím  jednoho vlakového vozu.

Jeho matka poklekla a políbila Noata na tvář. „Všechno bude dobré. Budeme ti psát každý den, když budeš chtít, jo? Noat se lehce usmál a otec ho pohladil po vlasech.

„Tak se tam měj dobře. A moc nezlob profesora Brumbála,“ podotkl.

Po těch slovech nastoupil do vozu a dveře se za ním zavřely. Z lokomotivy se opět ozval zvuk píšťaly a vlak se dal pomalu do pohybu na jejich dlouhou cestu do Bradavic. Naposled zamával rodičům, než se mu nástupiště definitivně ztratilo za zatáčkou. Rozhlédl se kolem sebe a viděl spoustu mladých kouzelníků, jak se hrnou do kupé. Sebral odvahu a též se vydal najít místo k sezení. Prošel kolem tří kupé, kde se spolu bavili starší žáci a zřejmě si vyměňovali zážitky z prázdnin. Teprve až v pátém kupé bylo volno. Neseděl v něm téměř nikdo, až na jednu malou holku s dlouhými, špinavě blonďatými vlasy a s podivným náhrdelníkem kolem krku, která zaujatě sledovala okolní krajinu. Noat se nadechl a otevřel dveře kupé.

„Promiň, máš tu volno?“ zeptal se tichým a vystrašeným hlasem.

Dívka se otočila a zaujatě ho sledovala vykulenýma očima. Po chvíli řekla zasněným a klidným hlasem: „Ano, klidně se posaď.“ A dál ho sledovala zasněným pohledem.

Noata to lehce vykolejilo: „Ehm, dík.“ Přitom se na ni lehce usmál. Vešel do kupé a posadil se k oknu proti holce, která se na něj stále dívala. Noata to začalo přivádět do rozpaků. Znovu se na ni usmál. Po pár minutách odvrátila svůj zrak od něho a znovu se zadívala z okna na ubíhající krajinu.

Uběhla další půlhodina, během níž nikdo nepromluvil ani slovo. Noat se začínal cítit nesvůj a napadlo ho, jestli by neměl něco říct. Chvíli si tak v hlavě přehrával, čím by měl začít rozhovor, ale nenapadlo ho nic rozumného.

Nakonec však ticho přeci jen prolomil: „Pokolikáté jedeš do Bradavic?“ Hned však začal své otázky litovat. Neznámé děvče se na něj opět podívalo vykulenýma očima, ale nic neříkalo. Noat cítil, jak rudne po celém obličeji a honem odvrátil pohled na venkovní krajinu.

Po další minutě trapného ticha se naproti němu ozval drobný hlásek: „Jak se jmenuješ?“

Noat sebou polekaně trhl. Už ani nedoufal, že se mu podaří s neznámým děvčetem navázat kontakt. „N-Noat, Noat Dall,“ vykoktal ze sebe Noat. Vycítil příležitost, že by se mu mohlo podařit navázat konverzaci, a tak pokračoval: „A jak ty se jmenuješ?“

Mýlil se. Děvče jen opět přesunulo svůj zrak z Noata na venkovní krajinu. Noat si začínal v duchu říkat, jestli se jí tou otázkou nedotkl. Ukázalo se, že ne.

„Luna,“ ozvala se dívka zasněným hláskem, „Luna Láskorádová.“

„Těší mě, rád tě poznávám,“ řekl tichým hlasem Noat. Luna se jen lehce pousmála a opět se zadívala z okna.

Uběhlo dalších pár minut nepříjemného ticha, když se Luna nečekaně ozvala: „Poprvé.“

„Prosím?“ zeptal se překvapeně Noat.

„Odpověď na tvou otázku,“ usmála se Luna, „jedu do Bradavic poprvé.“

Noat kývl hlavou na znamení, že rozumí. „I já jedu poprvé,“ a snažil se, aby to znělo co nejvíc uvolněněji.

„Nemusíš mít strach,“ nahnula se k němu Luna.

Noat se zatvářil zmateně: „Jak, jak víš, že mám strach?“

„Tvůj výraz ve tváři,“ řekla klidně Luna. „Tváříš se moc křečovitě. A můžu ti říct, že to člověku rozhodně nesvědčí.“

Noat těžce polkl. Nevěděl, co si má o ní myslet. Lehce ho mrazilo v zádech, zároveň se mu ale Luna určitým způsobem zamlouvala. „Jo, máš pravdu,“ a snažil se uvolněně usmát, „neměl bych se tím tak trápit.“

„Přesně tak. Takhle jsi totiž snadná kořist pro můrožky.“

Noat měl pocit, že se asi přeslechl. Cože to bylo to poslední slovo? Mů-cosi?

Luna si jeho zmateného pohledu všimla. Vzalo do rukou svoji kabelku a začala se v ní přehrabovat, až vytáhla nějaký časopis a podala ho Noatovi.

Noat si ho nechápavě vzal do rukou a podíval se na obálku. Stál na ní velkým písmem nápis Jinotaj.

„Jinotaj?“ pohlédl při tom na Lunu, „o něm jsem nikdy neslyšel.“

„Opravdu? To je zvláštní. Je to docela oblíbený časopis v kouzelnické veřejnosti. Nejspíš jsi z mudlovské rodiny.“

„To ne, mojí rodiče jsou kouzelníci.“

Luna se zatvářila dotčeně.

„Ehm, promiň, já nechtěl…“

„Ale to nic,“ začala opět Luna tím svým hláskem, „ne všichni kouzelníci dokážou ocenit tento časopis.“

Noat se cítil lehce dotčeně. Rozhodně se teď nechtěl Luny nijak dotknout „M-můžu se na něj mrknout?“

Luna přikývla a Noat se dal do čtení. Narazil zde na článek o můrožkách. Podle tohoto článku pochopil, že můrožky jsou jacísi mrňaví tvorové, kteří vyhledávají lidi s vážným výrazem a následně se dotyčnému usadí ve vlasech. Tím pak vysílají určitý druh vln, které potlačují myšlení a nakonec vedou k nadměrnému množství spánku.

Rozhodně se nedalo říct, že by se jednalo o nezajímavý časopis. Nalezl zde i článek o tajném spiknutí jezerních lidí, jejichž cílem mělo být zaplavení Ministerstva a nastolit tak vodní nadvládu. Když se prokousal na konec, nevěděl, co si má o Jinotaji myslet. Měl nutkání se smát, zároveň se však nechtěl Luny nijak dotknout.

„Je to opravdu zajímavý časopis,“ řekl Luně a doufal, že to vyznělo co nejpřesvědčivěji.

Luna se na něj usmála: „Jestli chceš, můžu napsat taťkovi, aby ti posílal každé číslo. On je totiž jeho šéfredaktorem.“

„To by bylo…“ snažil se najít vhodná slova, „skvělé. Nechci vám však přidělávat nějaké starosti."

„Ale kdepak,“ nenechala se odbýt Luna, „bude naopak potěšený, že má dalšího čtenáře.“ Luna se zdála být opravdu nadšená. Další hodiny strávila vyprávěním o nejrůznějších výpravách za různými tvory, o kterých Noat v životě neslyšel. Noat místy začínal pociťovat otupělost ze všech těch podivností, Luna však z toho všeho byla velmi nadšená, a tak ji nechtěl kazit náladu. A tak se snažil poslouchat a sem tam i přikyvoval na znamení, že rozumí.

Venku se pomalu začínalo stmívat a podle hluku na chodbě bylo zjevné, že zanedlouho dorazí do Bradavic. Pro Noata a Lunu to bylo o to vzrušující, že to bude vůbec poprvé, co uvidí legendární Bradavice. Doslova s přilepenými nosy na skle se dívali na venkovní divokou krajinu a v houstnoucí tmě se snažili rozeznat cokoli, co by připomínalo Bradavice. Po několika minutách však bylo jasné, že takhle Bradavice neuvidí a místo toho se začali dohadovat o všech tajemstvích, která na ně v Bradavicích můžou čekat. Luna opět zaperlila poznámkami o nejrůznějších bytostech a Noat jen doufal, že většina z nich vůbec neexistuje.

Po chodbách mezitím procházeli starší studenti a informovali zejména prvňáky, že během 10 minut dorazí do Bradavic, a že by se měli převléct do hábitů. Sotva tak učinili, začal vlak zpomalovat, což znamenalo jediné: byli v Bradavicích.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.