První dny v prvním školním roce pro Noata a další prvňáky byly ve znamení objevování spousty nových věcí. Předměty ve škole ho zcela fascinovaly a jen těžko by někdo věřil tomu, že ho škola opravdu baví. Obzvlášť první hodiny, kdy se učili správně zacházet s hůlkou, byly velmi veselé a často vedly ke kuriózním příhodám. Stále se však snažil myslet na Lunu, ovšem krom pár okamžiků, kdy ji viděl ve Velké síni či na chodbě, se mu nedostávalo moc prostoru, jak s ní navázat kontakt.
Luna však očividně na něj nezapomněla. Jednoho rána u něj totiž přistála sova s větším balíčkem. Když ho rozbalil, okamžitě poznal, o co jde. Bylo to nové číslo Jinotaje a se vzkazem od Luny: „Napsala jsem taťkovi, že tě velmi zaujalo minulé číslo Jinotaje a jestli by ti nemohl jeden výtisk poslat. Taťka byl z toho celý nadšený a ani okamžik neváhal. Měj se, Luna.“
Noat se neubránil úsměvu. Takže přeci si na něj vzpomněla, říkal si v duchu. Strčil si Jinotaj do tašky a snažil se pohledem najít Lunu. Doufal, že se mu dnes poštěstí jí řádně poděkovat.
Najít okamžik, kdyby mohl Luně poděkovat, se mu však toho dne nepodařilo. Naopak ten den strávil ve společnosti Colina, který rád a často mluvil o jednom studentovi z koleje, Harry Potterovi. Bylo až k nevíře, co o něm Colin dokázal všechno vyčíst. Colin navíc často chodil se svým foťákem a doufal, že se mu podaří Harryho vyfotit. A jak se zdálo, volil vždy takovou cestu, že nějak moc často narážel na Harryho a jeho kamarády. V důsledku toho pak nejednou přišel pozdě na hodinu, za což si od profesorky McGonagallové vysloužil školní trest. Ani to mu však radost nezkazilo.
Jak ubíhaly týdny Noat a ostatní z prvního ročníku čím dál tím víc pronikali do tajů čar a kouzel a brzo už s hůlkou dokázali zajímavé věci. Zdálo se, že je čeká příjemný školní rok, ve kterém budou nadšeně objevovat pro ně zcela nové kouzelnické možnosti, hodovat ve Velké síni a sem tam si zpestří sobotu zhlédnutím famfrpálového zápasu. Ovšem tahle idylka neměla dlouhého trvání. Tajemná komnata byla znovu otevřena.
Nápis, který o tom informoval, okamžitě vzbudil ohlas mezi všemi studenty a vyvolával nepříjemné otázky. Tajemná komnata? Znovu otevřena? Co se tím myslí? Napjatá atmosféra visela ve vzduchu a napětí ještě vzrostlo po napadení jednoho studenta, Noatova spolužáka z Nebelvíru, Colina Creeveyho. Snad nejvíc tento útok poznamenal prvňáky, které jakoby tahle událost stmelila a na hodiny tak chodili ve skupinkách. Nejvíc ustaraná pak vypadala Ginny, která byla den ode dne bělejší. A když se jí Noat ptal, jestli je v pořádku, jen pokývla hlavou a pokračovala v psaní si něčeho do svého deníku.
Vyrojila se celá řada teorií o Zmijozelovu dědici, nejdál však zašel profesor Lockhart, neschopný vyučující obrany proti černé magii a své si k tomu řekla i Luna. I když ve druhém případě to spíš Noatovi připadalo, jako by snad Luna chtěla jen povzbudit své okolí.
Ale nic z toho se nevyrovnalo události, která se odehrála během jednoho večera, kdy se ve Velké síni konal první soubojnický klub. Při jedné z potyček mezi Harrym Potterem a Dracem Malfoyem, zareagoval Harry na vyčarovaného Malfoyova hada tak, že na něj promluvil hadí řečí, až z toho všem tuhla krev v žilách. Rázem se Harry Potter stal jasným favoritem na post Zmijozelova dědice, což snad ještě víc rozrušilo Ginny.
Události pak nabraly rychlý spád. Došlo k dalším útokům, Brumbál byl odvolán z postu ředitele školy a vše pak vyvrcholilo únosem Ginny Weasleyové do Tajemné komnaty. Noat se cítil mizerně. Další z jeho spolužáků to schytal, tentokrát to však nevypadalo vůbec dobře a byla jen otázka hodin, kdy bude škola uzavřena. Ale to by Bradavice nesměly mít Harryho Pottera, který spolu se svými kamarády nejen odhalil tajemství Tajemné komnaty, ale dokonce i zachránil Ginny Weasleyovou. Následná hostina patřila vůbec k těm nejlepším v Bradavicích a jejím vrcholem pak bylo vítězství Nebelvíru ve Školním poháru. První rok v Bradavicích měli za sebou.
Zpáteční cesta proběhla v příjemné atmosféře. Noat, Colin a pár dalších studentů z prvního ročníku strávilo cestu společně v kupé, kde si ještě vyměňovali zážitky z právě skončeného léta a přemítali o tom, co v létě podniknou. Když pak vlak zastavil, společně vystoupili a rozběhli se ke svým rodičům. Když s nimi pak chvíli nato Noat odcházel z nástupiště, spatřil Lunu se svým tatínkem. Usmál se na ni a zamával jí. Luna si toho všimla a s letmým úsměvem mu zamávání opětovala. Potěšen touto událostí si dal Noat předsevzetí, že aspoň jednou musí Luně během léta napsat.