I.

Melissa vstoupila dovnitř. V obývacím pokoji mihotalo tlumené světlo petrolejové lampy. Za okamžik do chodby jedna po druhé přiběhlo sedm koček. Dívaly se na ni zkoumavým pohledem, jako by si nebyly jisté, zda tato osoba nepředstavuje hrozbu pro jejich paní. Nakonec však jedna z nich souhlasně zakňučela a sedm mohutných černých těl se vrátilo tam, odkud přišly.

„Babi?“

Z obýváku se ozvalo chraplavé zakašlání a poté slabé vrznutí starých dřevěných parket. „Babi, nevstávej, to jsem já!“ zvolala Melissa, rychle se zula a pospíchala do obývacího pokoje. Uprostřed místnosti stálo staré křeslo se zelenostříbrným potahem, na kterém byl vyobrazen had ve tvaru písmene S. Hned vedle křesla stál malý dřevěný stolek s petrolejovou lampou a miskou naplněnou nějakou nažloutlou, hořce páchnoucí tekutinou. V rohu místnosti stála dlouhá pohovka a před ní se nacházel hnědý snížený stůl z dubového dřeva, na kterém byly vytesány iniciály A.B. Všechny závěsy byly zatažené, takže dovnitř nepronikl ani nejmenší paprsek denního světla. V malé kuchyňce se mylo nádobí a porcelánová konev sama nalévala čaj do dvou objemných šálků. „Melinko,“ přivítala ji s úsměvem malá, asi sedmdesátiletá stařenka.

„Babi, sedni si. Nemůžeš takhle poskakovat po domě, měla bys ležet,“ pokárala ji vnučka.

Babička se zatvářila nevinně: „Vždyť já ležím, drahá,“ ale přerušil ji její dávivý kašel. „Lektvar...“ zalapala po dechu. Melissa jí okamžitě podala misku z dřevěného stolku.

Jakmile se stará žena napila, její přerývaný dech se uklidnil.

„A teď lehnout,“ přikázala dívka a mávla hůlkou, což způsobilo, že se tác se dvěma šálky vznesl do vzduchu a vlétl jí přímo do rukou. Stařenka si poslušně lehla na předpřipravenou pohovku s polštářem a přikrývkou a čekala na vnučku, která položila tác na stůl a podala jí hrnek s voňavým čajem. Babička mlčky usrkovala horký nápoj a láskyplně se dívala na vnučku. Potom však uhla pohledem a tiše se zeptala: „Jak se má máma?“

Melissa jí chvíli sledovala a pak vydechla: „Má se dobře. Je s tátou na návštěvě u Thomasových.“

„Aha,“ hlesla žena.

„Ale ptala se po tobě,“ spěšně dodala dívka, „Jestli je tvé zdraví lepší a jestli nepotřebuješ... no, peníze.“

Smutný pohled staré ženy se ihned proměnil. Měla oči plné zlosti.

„Peníze?! Já? A na co, proboha?! Je to snad jediné, na čem tvé matce záleží?“ zvolala hystericky.

Melissa ji pohladila po paži: „Pšššt. Babi, ona to tak nemyslí. Samozřejmě, že jí záleží hlavně na tobě. Jenom...“

„Jenom mě nenávidí!“ přerušila ji stařenka a po tvářích se jí začaly kutálet velké slzy. Melissa ji objala: „To není pravda, babi. Ona se jenom bojí dávat své city najevo. Je ovlivněna tou svojí společností, která odjakživa nenáviděla Pána Zla. Nemůže za to.“

Sedmdesátiletá žena se otřásala vzlyky: „A můžu za to já?! Nezabíjela jsem dobrovolně! A odpykala jsem si svých třicet let v Azkabanu! Myslíš, že to bylo lehké? Každý den, každou hodinu, každou minutu mě ubíjelo svědomí, že jsem musela zabíjet, a k tomu ještě ztráta jediného člověka, kterého jsem měla. To není spravedlivé, to si od ní nezasloužím! Své poslední roky života jsem chtěla strávit v klidu s rodinou, ale ani ta mě nechce! Zbývá mi už jenom umřít...“

„Takové věci nesmíš říkat,“ tišila ji Melissa, „My tě milujeme, babi. A já tu budu vždycky s tebou. Máma je jenom zbabělá, to je celé. Ty sama víš, jak to všechno bylo, že jsi byla pod vlivem kletby Imperius. A my to víme taky, nikdo tě nemůže z ničeho obvinit. A osobu, do které se zamilujeme, si nevybíráme.I když je to třeba... Pán Zla.“

„Děkuju ti, holčičko. Připadá mi, že jsi jediná, kdo je tu vždy pro mě. Neumíš si představit, jak moc jsem ti vděčná,“ zachraptěla stařenka s vysmrkala se.

„Mám tu zůstat přes noc, babičko?“ zeptala se Melissa.