„Takže znova.“

   Bylo ráno. Velká síň byla plná snídajících lidí, kteří jenom čekali, až rána osudu určí jejich předčasnou smrt a nechá je tam umřít, aby nemuseli na vyučování. Ted se právě snažil za každou cenu vysvětlit Victorii, jak je možné, že je na Venuši delší den než rok.

   „Když rok tam trvá dvě stě dvacet čtyři dny a den až dvě stě čtyřicet tři...“

   „Den trvá dvacet čtyři hodin!“ ohradila se Victorie, při čemž nebezpečně mávla svým toustem. Ted se rozhodl vzít věc do svých rukou a dal se na to tvrdě.

   „Den ale není nějaká časová míra, ale ty hodiny jsou časovou mírou dne. Hodina trvá vždycky šedesát minut, ale délka dne záleží od planety, na které se nacházíme.“ Trochu se zamyslel nad vlastním tvrzením. „To platí ovšem pouze pro astronomii, protože čistě z matematického hlediska...“

   „A-my-se-snad-nacházíme-na-Venuši?!“ Stříbřité vlasy jí přepadly přes ramena dopředu, což bylo jasným výhružným gestem.

   „To ne, ale protože dneska píšeš z Venuše, tak se tam na chvíli přeneseme, abychom udělali učitelům radost.“ Jeho hlas zazněl možná až moc radikálně a otráveně. Chvíli se mu zavrtávala do očí a málem, málem by ji podlehl, ale nechala toho a sklopila pokorně zrak. Byl rád, že k tomu konečně došlo. „Takže, abychom v tom měli jasno, mi teď vysvětli, co je to den.“

   „Eh.“

   „Jsi v pátém ročníku. To jste se už učili!“  

   Soustředěně se nadechla a oči protočila v sloup, jako by byla v transu a začala odříkávat: „Je to doba, za jakou planeta vykoná plný obrat okolo vlastní osi.“

   „No vždyť je to jasné!“ ulevil si po půl hodině dohadů.

   Victorii to jakoby teprve teď docvaklo. „Ale co ta planeta děla těch zbývajících dvě stě čtyřicet dva dny? To jako stojí?“

   Ted spojil obočí a na chvíli uvažoval, jestli to myslí vážně. Koukla na něj s nadějí. Myslí to vážně! Sebral z mísy pomeranč a před sebe postavil meloun na stojanu. Na pomeranči nožem udělal zářez, aby byl dobře vidět. Mávnutím hůlky zvedl pomeranč do vzduchu. Teď už jeho výkladu věnovalo pozornost víc lidí kolem. Měl divný pocit, že ho McGonagallová skrytě, ale pozorně sleduje.

   Ukázal na meloun uprostřed stolu. „To je Slunce.“ Victorie ho soustředěně pozorovala, ale koutky jí cukaly. „A tohle je Venuše.“ Ukázal pro změnu na pomeranč visící volně ve vzduchu. Mávl hůlkou a imaginární Venuše se dala do pohybu – jak do běhu kolem „Slunce“, tak do rotace a zářez se začal pohybovat s ní. „Jak nyní můžeš vidět, blondýno, tak naše Venuše už obletěla meloun a zářez, který tady jasně vidíš z blízka, pořád ještě nedokončil svůj plný obrat.“

   „Moment. Když vynechám tu tvojí blondýnu, tak obě hodnoty – i rok, i den – jsou ve stejné jednotce? V našem normální dni? V tom, co trvá dvacet čtyři hodin?!“

   „To´s nevěděla?“

   „Já myslela, že tam v tom roce jde o ten venušinovský den. Pak by to celé nedávalo smysl...“

   „A teď dává?“ zeptal se s nadějí, jakou už dlouho necítil.

   „No jasně, že dává!“

   Těch asi tucet lidí, co je pozorovali si najednou oddechli, takže to znělo jako velké vzdychnutí. Ted odvrátil pozornost od Venuše a ta spadla na stůl a zanechala po sobě sladký lepkavý flek. Victorie se k pomeranči natáhla, oloupala a rozebrala na kusy.

   „Pomeranče jsou ale k tomu, aby se jedly, ne?“ Proč ho ten úsměv vždycky dostane?! „Dáš si taky?“

*   *   *

   Existují tři věci, kterým se Ted vytrvale, ale neúspěšně vyhýbal. Za prvé: ráno u Harryho doma, když se vzbudí banda nenažraných a hyperaktivních děcek. Za druhé: lékořice a karamel. Za třetí: hodina lektvarů ve spolupráci s Křiklanem nad sebou a věrným publikem vedle sebe. Kdyby se ráno pořádně najedl a nevysvětloval Victorii rozdíl mezi matematickým a astronomickým dnem (což mimochodem zvládal skvěle – dostal z toho čisté V), možná by se mu teď i líp myslelo a neměl by problém pochopit jednu šílenou větu, kterou právě četl už popáté.

   „Už to chápeš?“ zeptal se Rolfina Ted. Seděli u stolu (spíš na něm leželi) na hodině lektvarů a snažili se porozumět větě, na které záležel osud té poněkud páchnoucí zdechlinou břečky. Výpary se ladně kroutily do tenkých sloupů, které kolem sebe tančily jako jakési tajemné smradlavé stíny. Bohužel to Teda ani trochu nepovzbudilo – spíš to působilo hypnoticky.

   Rolfin byl sice aktivní snílek, ale dneska ho celý den provázela tvrdá kocovina a měl problém se soustředit. Byl trochu menší než Ted. Jeho vlasy padaly až k pasu. Byly světlé, ale mnohem tmavší, než ty Victoriiny. Jeho vlasy měly zvláštní špinavou barvu a drsnou strukturu. Nosil je sepnuté do ohonu, který byl občas doplněn dredem. Ale dost už o Rolfinových naprosto ojedinělých vlasech. Měl tmavé, skoro by se dalo říct černé oči a světlou kůži. Měl ale celkově takový „černošský“ styl.

   „Ne,“ odpověděl ledabyle Rolfin chraplavým hlasem.

   „Víš, co mě teď napadlo?“

   „No?“

   „Že Victorii by to mnohem víc slušelo v Havraspáru. Dyť má modrý oči. Jak ji mohli šoupnout do Nebelvíru?!“

   „Tede?“ Rolfin se mu vážně zahleděl do očí, ale vypadal spíš zhuleně, než vážně. „Teď není čas myslet na Victorii... Já vím, že je to tvoje nejlepší kámoška a vůbec, ale teď je čas myslet na hodně smradlavý hnus, co je v té cínové nádobě hned vedle tvojí hlavy...“ Ted sebou škubnul stranou, když si to uvědomil, zhoupla se s ním židle, ve zmatku se zachytil za hábit Rosie McBynokový, což nebyla ta pravá osoba, Rosie vykřikla a rukou vyhodila do povětří hodně těžkou a tvrdou podložku na krájení, Ted spadl na zem a poslední, co viděl, byl tvrdý kus dřeva letící dolů přímo na něj.

   „Ne...“ zaúpěl.

   Ozvala se rána a pak už nic.

   „...no tak, prober se, člověče... Zas taková rána to nebyla...“

   Někde blízko se někdo hlasitě řehtal, někdo se ho snažil probrat, někdo nadával, co to šlo a někdo dokonce brečel.

   Já jim říkal, že já a lektvary to je katastrofa pro mně i pro okolí!

   Otevřel oči a první, co spatřil byla poněkud otrávená tvář profesora Křiklana, který se pousmál, jakmile se Ted probral.

   „No sláva! Posaď se, chlapče.“

   Ted se opřel o zeď a snažil si srovnat myšlenky. Porozhlédnul se po místnosti. Většina studentů napjatě sledovala, co se bude dít, Rosie McBynoková brečela na své židli zády k Tedovi. Zato Rolfin se evidentně dobře bavil. Židle se pod ním kymácela sem a tam a on sám málem brečel v záchvatu smíchu. Podíval se zpátky na profesora.

   „Jak-jak dlouho jsem byl mimo?“

   „Asi minutu, mladý muži.“

   Ted nevěřícně ukázal na Rolfina. „A on se pořád smál??“

   Křiklan si jenom povzdechl a vstal. Prošel se kousek po třídě, nahlédl do několika kotlíků včetně toho od Rosie, která se na to ještě víc rozbrečela. Ted se posadil na své místo a ohromeně pozoroval Rolfina. Neřekl nic.

   „Konec hodiny!“ prohlásil Křiklan. „To, co jste namíchali mi ve zkumavkách doneste na stůl a můžete jít. Výsledky vám oznámím příště. A nezapomeňte po sobě uklidit!“

„Bavíš se dobře?“

*   *   *

   Šli po chodbě plné studentů. Den už nabral tradiční tempo. Každý spěchal, kam musel nebo potřeboval, přátelé si vykládali vtipy a ne příliš skrytě nadávali na profesora, který jim právě dal nespravedlivou známku, zesměšnil je před celou třídou, či zadával nesmyslné otázky a úkoly. Na lavicích seděly páry a... No, nebylo by vhodné popisovat, co asi dělali. A u vchodu na chlapecké záchody zametal školník Filch, který buď to metal vražedné pohledy, nebo uraženě civěl na už tak dost špinavou podlahu. Ovšem do toho všeho si představte neuvěřitelný hukot rozhovorů, neúnavné smíchy dívek a vznikne vám přesný obraz toho, co právě teď snášel Ted. Plus Rolfinův nekonečný monolog.

   „...bylo to geniální! Kdybych měl myslánku, okamžitě do ní dám, co jsem právě viděl, protože to bylo k neuvěření. Nejde to ani popsat. Měl jsi to vidět. Ty jsi se jenom leknul, ale s tou tvojí nešikovností z toho vzniklo dílo na cenu za nejvíc usměvavou scénu roku. Kdyby tam alespoň seděl někdo hezký, nebo sympatický, ale nee, ona tam seděla Rosie McBynoková a ona se lekla tím svým výkřikem, co byl slyšet snad i v Londýně! To její Aaaach! bylo jak siréna plus bedna myší plus výbuch atomovky. A když ti spadla ta podložka na hlavu... počkej, vynechal jsem tvůj vzdech. Ani původní herec Julie by to takhle nezahrál! Jo, to musel být herec. Chudáci diváci v té době. Mohli hrát jenom chlapi... NE, POČKEJ! Nemusel to být chlap! Shakespeare byl přece první, kdo na jeviště uvedl ženu! Jo! Byl jsi ale lepší než ona. Kdyby ti to na tu hlavu jenom spadlo, neřeknu nic... No dobře, taky bych se smál, ale ten vzdech byl brilantní! Kdybych měl myslánku...“

   „Tak to do ní okamžitě vložíš, to už jsi říkal,“ dokončil za něj Ted, který byl už dost otrávený lektvary, než aby ještě vydržel ukecaného, neomaleného Rolfina Tristana Browna. „Hele, přestaneš to konečně řešit, mám už beztak dost špatnej den... Dobrý den!“ pozdravili oba najednou školníka před záchody, když vcházeli. Ten se na ně jenom divně podíval a vůbec nevypadalo, že by byl potěšený, že ho po čtvrt století někdo zdraví. Ti dva ho vlastně zdravili od prváku. Byli dobře vychovaní a věděli, že mu to leze na nervy. „Poslouchej. Já vím, že jsi geniální a chceš mi to dokázat, ale fakt nemusíš. Dojem jsi na mě udělal už když jsi ve třeťáku mnoha testy a experimenty konečně dokázal, že Křiklan nemá to břicho vycpané.“

   „Já ho ale musel píchnout, jinak bych neměl přímý důkaz!“

   „To teď neřeš. Hlavní je... Nazdar, Jamesi!“

   „Ahoj, Tede!“

   „Kde jsem to skončil? Jo. Hlavní je, že to, co se tam stalo jsem neudělal schválně...“

   „Neee???“ Teď byl Rolfin vážně překvapený a vypadalo to, že se mu snad i postaví ty jeho dredy na hlavě. Ted se pro sebe pousmál při té představě. Pak mu ale došlo, že už je tak jednou měl – na rockovém večírku. „Ale já myslel...“

   Ted mu položil ruku na rameno. „Hlavně nemysli!“

   „Takže nejsi tak skvělý, jak jsem myslel.“ Teď vypadal poněkud sklesle, když odcházeli. „Já myslel, že mám po svém boku vzor, pro celý život a ty jsi se při tom vážně lekl! Dobrý den!“

   Znovu oba najednou pozdravili školníka. Filch na chvíli zpomalil zametání působící jen to, že se kouř jen víc vzdýmal, a s podezíravým pohledem je sledoval, jak odcházeli, dokud nezmizeli za rohem. Pak se znovu otráveně vrátil ke své práci mezi nekonečným houfem studentů.