Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
O mrtvých jen dobře od Arengil
[Komentáře - 3] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Fandom: Crossover HP/Budeč

Varování: SPOILER k HP7

Porušeno: Ariesino památné proroctví o tom, že Snape jí nesmí přes práh. Jsem přesvědčena, že za tohle mě budečský čarodějně-vlastivědný spolek utluče rejstříkem faktů. Ale nešť. Alespoň víte, jak to dopadá, když se předspánkový Mary-Sue program zvrhne v obludnou reality-show...  

Vypůjčeno:

-          Návěští od Julie

-          Severus Snape, Neville Longbottom a bradavická ředitelna od J. K. Rowlingové

-          Kaminski a Kukaň od Nevi

 

Proč to vzniklo: Nepřímo díky Matyldě, která mi dodnes dluží drabble „Snape v obraze“, až jsem si ho nakonec musela napsat sama. Tedy až na to, že co začalo jako neškodný a nepříliš dobrý drabble, skončilo, jak muselo.

A hlavně jsem si TAKY chtěla napsat povídku o Snapeově údajném skonu, a když už se mi tu nashromáždily dva příběhy na to téma, nebylo od věci dopsat ani třetí. Zároveň se omlouvám všem, kteří ho mají rádi, že v téhle povídce Snape hraje stěží druhé housle a když se to vezme kolem a kolem, vlastně by mi měl být vděčný, že v ní vůbec je.

Poděkování: Julii a Nifredil za beta-read, Nevi za první konstruktivní kritiku ve fázi, kdy byla povídka ještě silně nepochopitelná, budečskému čarodějně-vlastivědnému spolku předem za shovívavost a zapůjčení budečských reálií, taktéž někdejšímu režisérovi děčínského ochotnického spolku (pravděpodobně in memoriam) za inspiraci k napsání postavy Miroslava Doležala. Jaksi na záskok vznikla (za vydatné pomoci Olšanských hřbitovů) i Elza Holz-Wranau, mladší asistentka Erika Kaminského, vyšehradského šéfa démonologického oddělení. Pro Budčí nezasažené – na Vyšehradě sídlí něco jako pražská bystrozorská centrála.

Úvodem mi dovolte malou přednášku z lektvarů, resp. z alchymie: Spagyrie je totiž třecí plochou mezi oběma. Především je však jedním z praktických odvětví alchymie a zároveň základnou hermetického lékařství. Jejím cílem je sestavování spagyrických přípravků z tzv. kvintesencí, tj. "duchovních podstat“ látek nerostných, rostlinných i živočišných. Následovníci Paracelsa rozlišovali ve spagyrii esence, tinktury, extrakty a životní elixíry. Celá příroda sestává dle alchymického chápání z pozitivních a negativních stránek věcí a jevů, a každý její prvek je ve vztahu k lidskému organismu buď léčící nebo ničící. Podstatná je ve spagyrické praxi též znalost živlové analogie. Spagyrie byla založena na myšlence již zmíněné „kvintesence“. Tento pojem zavedl do alchymie Raymundus Lullus a rozuměl jím chemickou podstatu určité látky, tedy to, co činí danou látku tím, čím je. Alchymisté, resp. spagyrikové, se snaží různým působením na látky získat jejich kvintesenci – zejména prostřednictvím destilace. Kvintesence sama pak má obvykle formu různých éterických olejů. Chceme-li zhotovit kvintesenci, je první operací tzv. otevření látky putrefakcí (=spagyrickým hnitím). Bez použití putrefakce nelze vytáhnout z žádné látky více než slabou vodu. Správně připravené spagyrické tinktury by pak měly předčit jakékoli obvykle používané léky, jedy, lektvary apod. Nebezpečí při spagyrii tkví zejména ve zhotovování animálních a hominálních kvintesencí. Všeobecně můžeme říci, že proces výroby živočišných kvintesencí se opírá o tzv. spagyrickou trojnost (putrefakci, cirkulaci a destilaci). Toto pole však v sobě uzavírá možnosti psychurgického (=nižší magie, zabývající se mj. evokacemi astrálních bytostí, démonů, duchů zemřelých apod.) až nekromantického rázu, které v ostatních odvětvích spagyrického umění nenalezneme. Při destilaci pevných částí se například stává, že se objeví přízrak dotyčného živočicha. Lidská krev použitá při spagyrii zase způsobuje šelest, jako by v pracovně byli přítomni duchové. Tyto projevy mj. poukazují na tajemství alchymické palingenese (=rekonstrukce organismů z jejich popele) a nedaleko tohoto bádání je i výroba homunkula, tj. stvoření živé bytosti z masa a kostí alchymickou cestou.

Zvídavému duchu jistě nebude zatěžko podívat se na věc z poněkud širší perspektivy, což jest zapotřebí k pochopení následujícího příběhu.

 

„Lhidský mhozeg, bháne?

Kde mhám theď, o bhůlnoci, shánhět lhidský mhozeg?“

Terry Pratchett

 

 

I.

 

 

„Odejdu.“

„Nevyhrožuj.“

„Myslím to vážně.“

„Ale já teď nikoho nemám...“

„A to mě má zastavit?“ ušklíbl se Doležal.

 

„Mohl bych tě navrhnout šéfem katedry...“

„Tos měl udělat před dvaceti lety.“

„Jak myslíš... Ale já ti to nepodepíšu,“ vynesl Kukaň poslední eso.

 

 

~

 

 

Byl časný podzim a nad ojíněnými vřesovišti právě vyšlo slunce.

 

„Dobré jitro,“ řekl trochu nesměle profesor Longbottom poté, co vešel do ředitelny, neboť nesnášel změny. Pod paží si nesl tlustý svazek pergamenů, v nichž měl podklady ke své nové práci; a s trochou posvátné bázně se rozhlédl kolem. Takže to nakonec dokázal.

 

„Dobrý den, pane Longbottome,“ opáčil posměšný hlas a Neville se při jeho zaslechnutí instinktivně přikrčil.

„To je opravdu postoj hodný ředitele...,“ kvitoval to muž z obrazu.

 

Neville na stěně marně hledal podporu Brumbála. Jeho portrét však zel prázdnotou. A ostatní ředitelé dosud podřimovali, nebo to alespoň s úspěchem předstírali.

Je s ním sám.

Bože, seber se trochu! Už dávno přece nejsi ten ustrašený harant – přežil jsi válku, zabil Voldemortova hada, jsi vážený profesor! Koho zajímá, žes před lety propadal z lektvarů...?

 

Trochu se narovnal. „Zpochybňujete snad rozhodnutí Rady, pane bývalý řediteli?“

„Jaké štěstí, že jsem se ho nedožil,“ suše utrousil muž z portrétu.

 

„Nesouhlasíte-li s jejich volbou, nemusíte mě vítat s otevřenou náručí. Ale trochu kolegiality by neškodilo. Zvlášť když mi máte pomáhat,“ odvětil poněkud odměřeně novopečený ředitel.

„Kolegiality? My dva jsme nikdy kolegové nebyli a ani nebudeme.“

„Ale pomocí mi povinován jste!“ vyhrkl Neville.

„Řekněte, Longbottome, jak se někdejší nejhorší žák z ročníku mohl stát ředitelem...?“ zvedl Snape významně obočí.

Na chvíli to skoro vypadalo, že ho rozpláče. Pak ale Neville zkousl chvějící se ret a zavrtěl hlavou.

Snape pobaveně pozoroval, jak po stole rozkládá hustě popsané pergameny a třesou se mu u toho ruce. Ještě jeden úsměšek a rozsype se. Posmrtný život přece jen nebude tak nudný, jak se obával.

 

 

II.

 

 

„To se řekne, někoho si najdi... Ale kterej z mých povýšených kolegů by se snížil k opravdový práci? Většina z nich nemá ani páru o tom, co to obnáší. A Kukaň mě v tom klidně nechá...,“ mumlal si pro sebe stařec a očima přitom přejížděl po řadách sklenic...

 

 

~

 

 

Někdo ho poplácal po tváři. „Tak vstáváme, Šípková Růženko!“

Snape zamrkal, aby se obraz zaostřil. Skláněl se nad ním olezlý dědek s nedopalkem v ústech a v plášti, který páchl formaldehydem.

Ve snaze zjistit, co se s ním k čertu děje, se mírně zmateně rozhlédl kolem. Špinavě šedý strop ani železné čelo postele příliš vodítek neposkytovaly...

„Tady to nepoznávám... Jsem u Svatého Munga?“ podařilo se mu zachraplat. Vlastní hlas mu zněl jaksi cize. Sáhl si na krk. Byl silnější, než si pamatoval – zřejmě otekl na následky jedu. Někdo mu ho také ovázal. Pohlédl na uzlovité, nikotinem zežloutlé ruce svého zachránce a udělalo se mu nevolno.

 

„Jen se mi tu neškleb. Co si myslíš, mladej?!“ vyjel na něj kmet bez náznaku porozumění, „...že jsem tě zachránil pro tvoje krásný voči? Nebo že se sem tohle tělo doneslo samo...? A to nemluvím o práci na něm, kterou mi samozřejmě nikdo nezaplatí. Přednostní návěští mě stálo taky celej majlant. O slušnýho jedovarníka přitom dneska nezavadíš – a já už mám dávno nárok na penzi, i když to starej nechce slyšet. Takže se koukej dát dohromady, a to hezky rychle!“

 

Snapeovo úpěnlivé přání, aby tohle byla jen noční můra, zůstalo nevyslyšeno. Co je to za chlapa a co to vlastně žvaní? ...Nerozuměl mu ani slovo.

 

„Starýho Doležala byste vocaď nevyhnali ani klackem, říkají. Myslí si, že je neslyším, chamraď... Prej: Škola je pro něj všecko, chybí mu jenom inventární číslo. Cha! To se budou divit, až starýmu položím na stůl výpověď,“ vyprskl a jeho smích se vprostřed zlomil do sípavého kašle.

Pak se k němu otočil zády a otevřel jednu ze svých chladících kredencí. Snape si všiml, že je plná neprůhledných sklenic vyrovnaných v řadách a pečlivě označených cedulkami. Nejbližší z nich nesla jeho jméno. Ale stařec místo ní vyndal promaštěný balíček, který Snape ze svého místa přehlédl.

Místností znovu zavanul slabý odér formaldehydu...

Balíček konečně odhalil své tajemství, jímž se ukázala být pouze lehce načichlá sekaná, kterou její majitel opekl na kahanu a vzápětí s chutí pozřel. Do sklenice, která se podle všeho jmenovala John Dee, přitom lektvarmistr klepal popel.

 

Snape se s námahou posadil na posteli a začal ohledávat své zranění. Jeho zachránce ho ale přísně pleskl přes ruku. „Chceš si potrhat ty parádní stehy, chlapče? Umim i křížkový,“ zazubil se a silně potáhl z cigarety.

„Člověk je jen hromada sraček, hochu,“ přešel zvolna do latiny, kde se Snape konečně začínal chytat. „A ty máš z prdele kliku, že ses dostal pod ruku právě mně. ...Jednou mi za to poděkuješ.“

 

Vtom vrzly dveře.

Doležal si je změřil pohledem. „Kdo je tam?“

Ze stínu vystoupila hezká žena v nenápadném mudlovském oblečení a pro formu zaklepala.

 

„Elžinko, co vy tady...?“

 

Do úředního výrazu se jí vkradl náznak úsměvu. To už je let, co u doktora Doležala studovala spagyrii. Starý pán na ni vždycky trpěl.

 

Zkoumavě si ho prohlédla. Ani tenkrát nevypadal dvakrát zdravě, ale stejně ho to neodradilo den co den vytáhnout svých šedesát startek. Elza Holz-Wranau si ze svých studentských let pamatovala hlavně jeho autoritativní, chraplavý hlas, erární hábit v koutě na věšáku a věčně přetékající popelníky... Na tom se zjevně nic nezměnilo.

 

Zpátky do služby ji vrátil pohled na zlobně zakaboněného muže v posteli, který se navzdory svým zvykům dosud nezmohl na slovo.

 

„Rozumíte anglicky?“ chytil se konečně příležitosti.

Žena dotaz ignorovala a jen tak mimochodem ho chytla za zápěstí.

Zkoušela počítat...

„Za tohle je kriminál,“ poznamenala nakonec česky konverzačním tónem.

„Normálně už tohle dávno nedělám a Kaminski to ví...“ bránil se rozpačitě nekromant na penzi a típl svoje poslední cigáro.

 

„Jste tu sama?“

 

Ticho.

 

„...Ani kvůli mně?“

 

Vyšetřovatelka pokrčila rameny. „Je mi to líto.“

Doležal se nevesele uchechtl: „No aspoň že měl dost slušnosti a poslal vás napřed.

 

...Tak co, pudem‘?“ 

 

 

III.

 

 

Ředitel Longbottom už byl téměř napevno rozhodnut složit funkci a odjet do lázní, kde by si vyléčil své pocuchané nervy. Už nikdy nevkročit do té zpropadené místnosti – jaké blaho! Naposled sebral síly, aby si z ředitelny odnesl věci.

Psychicky se připravoval na Snapeův výsměch, který ho bude patrně pronásledovat až do smrti. Rozechvěle otevřel dveře. Ze zvyku zašilhal na stěnu; místo nenáviděného obrazu však zbyl nad stolem jen vybledlý kus tapety s proužkovým vzorem. Rozhlédl se po místnosti, zda to od zesnulého profesora nebyl jen nějaký nový krutý žert a obraz se nepřestěhoval jinam. Ale v ostatních rámech byli pouze jejich právoplatní obyvatelé.

„Zdá se,“ promluvil nahlas jeden z portrétů, „že profesor Snape nás opustil nadobro.“ Byl to samozřejmě Brumbál. Kdyby k němu Neville necítil takovou úctu, asi by dodal, že tenhle ředitel byl stejně ze všech nejužvaněnější.

 

Pár měsíců nato do ředitelny vstoupil stařičký démonolog. „Přišel jsem se s vámi rozloučit, mladý muži, vracím se na Budeč,“ vysvětlil perfektní, byť silně archaickou angličtinou a podal Nevillovi ruku. „Dá-li Bůh, naše cesty se znovu setkají... Velice mi připomínáte přítele z... mládí – až na ty uši, samozřejmě.“

Bradavický ředitel bez zájmu pokýval hlavou.

 

„...Neříkají vám náhodou Edward?“

„Nikoho toho jména v rodině nemáme, pokud vím.“

Doktor pokrčil rameny. „Tak tedy sbohem. A propos, vlaštovky si štěbetaly, že máme novou posilu profesorského sboru. Jistého pana Snapea, měl byste ho znát – bylo mi řečeno, že působil na zdejší škole.“

 

Nevillovi zatikalo v koutku oka.

Pozdě si vzpomněl, jak kdosi při pohřbu upozorňoval na podezřelou díru ve Snapeově zátylku1, ale nikdo tomu tehdy mezi řadami dalších mrtvol přirozeně nepřikládal důležitost. Mnohem těžší hlavu měli zákonodárci z toho, jak naložit s profesorovým jménem v kouzelnických čítankách.

 

„...Jistěže,“ vzpamatoval se bradavický ředitel a zkřížil prsty za zády. „Byl to můj nejoblíbenější pedagog.“

 

„Já mu to vyřídím,“ usmál se kmet pod vousy a pokynul Nevillovi na rozloučenou. Ten zoufalý pohled nešel přehlédnout...

 

 

~

 

 

Z učitelského sloupku:

 

Profesor Longbottom prozradil Dennímu Věštci, že od té doby, co nechal předním budečským démonologem odstranit portréty bývalých ředitelů, se už cítí mnohem lépe a je schopen znovu nastoupit do svého úřadu. Z revidovaného vydání Dějin bradavické školy víme, že to bylo jeho nejvýznamnější rozhodnutí ve funkci ředitele poté, co zrušil výuku lektvarů.2

 

A co na to Snape? Inu... Co oči nevidí, to srdce nebolí... A protože se o jeho mozek dosud nikdo nepřihlásil, učí na Budči dodnes.3

 

 

 

Pozn. aut.: Dlužno dodat, jak to dopadlo s budečským mistrem jedovarnickým: dle oficiálního sdělení rektorátu si doktor Doležal užívá svou zaslouženou penzi ve vyšehradských kobkách, kam mu v návštěvních dnech bývalé studentky mohou nosit cigarety.

Přestože způsob, jakým se Deeho mozek dostal do drápů dr. Doležala, je přinejmenším pochybný, pokud ho samozřejmě nezakonzervoval už někdo jiný v době jeho čerstvosti (což by bylo nanejvýš prozíravé), a Doležal ho následně nevyhrál v tombole nekromantického bálu, nebo jinak neukradl nezískal, museli bychom budečskému profesorovi chtě-nechtě přiznat status Timelorda. Ostatně, co by sběratel neudělal pro získání svého Modrého mauricia. 

 

MSDr. Miroslav Doležal (*1940) působil na Budči v letech 1967–2023 v oboru jedovarnictví a spagyrie, kterou se mu mistrovsky povedlo ovládnout a spojit s principy nekromancie, aniž by byly jeho výtvory jakkoli zasaženy jejími vedlejšími účinky, pro něž jsou nemrtví u kouzelnické veřejnosti tak nepopulární. Ale co Doležalovi jednou prošlo u Johna Dee (resp. co Budeč ututlala z naprosto zištných důvodů), nedokázal utajit u druhého a posledního známého oživení...

Pocházeje z chudých poměrů se již za studií živil jako balzamovač v muzeu kouzelných nestvůr a jeho celoživotní zaujetí (resp. od r. 1969, kdy u nás vyšlo jeho 1. vydání) dílem Mary W. Shelleyové jej připravilo pro dráhu vědce, jehož rozsáhlé znalosti a talent se jen stěží vměstnaly do úzkoprsých norem kouzelnického zákoníku.

A autorku to, bohužel, usvědčuje z totální neschopnosti odpoutat se od éry Zlatodějů... :)

 

Dr. John Dee (1527–1608)  byl dle doložitelných pramenů znamenitý matematik, astronom, spiritista, démonolog, angelolog a mág žijící v době, jež proslula názvem Alžbětinská, a jehož rodokmen údajně sahá až k prvním princům z Walesu a králům Anglie. Jedna z jeho pramátí měla příjmení Dha, „dobrý“, z něhož se časem stalo Dey a posléze Dee. Jeho vztahy s Budčí (zaživa) zatím nejsou doloženy, ale Prahu a další česká města navštívil několikrát – oficiálně poprvé roku 1584 – i přesto, že byl o dva roky později ze všech Rudolfových zemí úředně vypovězen (včetně svého přítele Edwarda Kelleyho). Zmínky o jeho znalosti alchymie ponechávám záměrně bez povšimnutí, nepředložil totiž nikdy důkaz o jejím praktickém zvládnutí. Za ověřené se naopak dají považovat informace o jeho talentu ke krystalomancii. Deeův proslulý divinační krystal, z nějž často věštil a jejž údajně získal od anděla Uriela, po jeho smrti vystřídal několik majitelů a nakonec zmizel ve sbírkách Kateřiny Ruské.

 

 

KONEC

 

1 Co to budem rozmazávat – prostě mu chyběla hlava.

2 Nebo se o to alespoň pokusil. Vycházíme-li z předpokladu, že Brumbál by svého času s klidným svědomím zrušil výuku jasnovidectví (nebýt Sybilina nenadálého návalu jasnozřivosti), patří to zjevně mezi ředitelské pravomoci. Samozřejmě se můžeme dohadovat o tom, že lektvary jsou předmět do pátého ročníku povinný, kdežto jasnovidectví jen povinně volitelný (každopádně NKÚ se, pokud vím, skládá z obou), ale to už opravdu považuji za zbytečné hnidopišství.

3 Nejsem si jistá, jak se na tohle dívá Vyšehrad, ale mám dojem, že oživení alchymickou cestou ještě nikdo za trestné neoznačil. Samozřejmě se nebudu přít s nikým, kdo bude tvrdit opak. Na odsouzení Doležala by zřejmě bohatě stačilo i „pouhé“ vykrádání hrobů a hanobení těl. Otázkou je, zda má Vyšehrad morální právo rozložit Snapea. Zvlášť když může být ještě užitečný. Nadto u něj odpadají případné nepříjemnosti spojené s pojídáním lidí, vysáváním jejich životní síly apod. – ony typické projevy klasického nemrtvého – v této záležitosti na sebe odmítám převzít zodpovědnost za jakýkoli neuvážený čin a rozhodnutí o Snapeově další existenci ponechávám na vyšší moci.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.