Tak, a je to tady zase. Další školní rok. Hrozně se těším. Prázdniny byly sice fajn, ale bez kouzel to není ono. A tak jsem znovu u přepážky Devět a tři čtvrtě. Tentokrát sama. Naši jeli ještě na malou dovolenou, prokázali mi důvěru a nechali mě jít samotnou na nádraží. No a teď tu stojím a čekám až ten zpropadenej vlak z nástupiště deset odjede. Pořád se dovnitř i ven valí proudy mudlů a já nemůžu projít na nástupiště. Pak je tu taky ten hrozně hodnej výpravčí. Jestli se mě ještě jednou zeptá jestli nepotřebuju pomoct, tak ho začaruju přinejmenším v ropuchu. Přiznávám, jsem trochu nervózní, normálně tak agresivní nebývám. Jo a abych nezapomněla, taky mě dost štvou všichni, co se na mě blbě šklebí a když si myslí, že se nedívám, ťukají si na čelo. Vím že je to kvůli mýmu výrečkovi, kterej ve svojí kleci trůní mezi kufry, ale snad si nemyslíte, že budu dopisy domů posílat poštou? Nebo snad dokonce po těch bláznivejch školních sovách? Ani omylem.

Uf, stihla jsem to. Konečně totiž ten vlak z desítky odjel a já se mohla dostat na nástupiště. Ale bylo to jen tak tak, sotva jsem stihla, za pomoci ochotných klučičích rukou, naložit kufry a klec do vlaku a už se rozjížděl. Honem jsem zabouchla dveře, abych náhodou nevypadla z vlaku, a pak jsem se otočila do chodbičky. Tam už se na mě šklebila moje kámoška Anne. Padli jsme si do náručí a přivítali jsme se, i když možná trochu moc bouřlivě, což soudím podle toho, jak na nás spolužáci sedící v kupéčkách koukali. Pak na mě Anne vypálila otázku, jestli jsem si prý všimla toho kluka, co mi pomáhal s kufry do vlaku. Samozřejmě jsem si všimla. Byl vysokej, černovlasej a dost vymakanej. Škoda jen, postěžovala jsem si Anne, že mu ty jeho krásný černý vlasy padali do obličeje, protože teď nevím, kdo to je. Anne kývla hlavou na souhlas, ale nic neříkala, což je u Anne dost divný, protože ta mele skoro pořád. Podívala jsem se na ní svým vševědoucím pohledem a ona vyprskla smíchy. To by mě zajímalo co je tady tak vtipnýho? To už jsem z ní ale nedostala, takže jsem rezignovala a radši jsem začala odnášet kufry do kupé, které už  z poloviny svými kufry obsadila Anne. Když jsme všechny moje kufry společně přemístili, postavili jsme na stráž Anninýho kocoura a vydali jsme se hledat další dva členy naší party. Jess jsme našli hned ve vedlejším vagóně, ale Katty, poslední část naší party nám pořád chyběla. A tak jsem šla první a vedla naší pátrací výpravu. Je teda pravda, že jsem skoro pořád měla hlavu napůl otočenou dozadu abych dobře slyšela Jessino vyprávění o její návštěvě Mexika. Pak se není co divit že jsem nabourala. Teda srazila se s člověkem, který šel chodbičkou opačným směrem než já. Krásný tričko a pod ním se rýsující svaly mi prozradily, že dotyčný mi dnes ráno pomáhal s kufry a pak záhadně zmizel. Už, už jsem zvedala hlavu abych konečně zjistila, kdo je ten vysokej kluk, co mi pořád ležel v hlavě. Pohled mi však přes jeho rameno sklouzl na druhého kluka, stojícího za ním. Bílá košile, z níž byla vidět část opálené hrudi. To jak se dávil smíchem muselo být slyšet snad i na druhém konci vlaku. Black. Jestli je tamhle Black, tak tohle nemohl být nikdo jiný než…

„Evansová, konečně se mi splnil můj prázdninovej sen a znova tě vidím. Když jsem ti nakládal kufry, tak jsem si tě nestihl pořádně prohlídnout, ale strašně ti to sluší.“

…Potter. Moje noční můra. Doslova jsem od něj odskočila. Tak teď už vím, proč se Anne tak smála. Celej čas je učím, jaký jsou Potter a jeho kamarádi hrozný a když nám Black vyrostl do krásy, dalo mi tolik práce, abych je přesvědčila, že jsou hezčí,  hodnější a laskavější kluci než je on, ale společně jsme to zvládli. Nesmáli jsme se jejich vtípkům, dobře, na veřejnosti jsme se nesmáli jejich vtípkům a pomáhali jsme všem poškozeným ať byli jakýkoliv a i když si to třeba zasloužili.

A teď? Básním tady o tom, jak je Potter krásnej a úžasnej, čímž si totálně podrývám svojí autoritu, jakožto hlavního odpůrce Potter a spol. jenže, co je vůbec nejhorší, někde hluboko v sobě cítím, že se mi doopravdy začal líbit. Ale já ten pocit potlačím, nedám nic najevo a on odkráčí trápit někoho jiného. To mi věřte.

Ale zpátky k Anne. Ta teď doslova leží na zemi v záchvatu smíchu, který nikdy nemá skončit. To si vypije. A Black taky. To jeho šklebení mi fakt leze na nervy. Jen počkej. Nemysli si, že když vy nemůžete sesílat potupný kouzla na ostatní, tak je nemůžu sesílat ani já!

„Díky za kompliment, ale opravdu sis mohl ušetřit práci. Myslela jsem si, že budu mít to štěstí ve vlaku tě nepotkat, ale bohužel, ty jsi mi prostě musel zkazit náladu.“ obořila jsem se na něj. To docela sedělo, ne? Protože, je to pravda, opravdu mi zkazil náladu. Kdybych totiž nezjistila, kdo ten kluk je mohla jsem v klidu snít a tak vůbec. Ale teď, ještě se odvažuje na mě udiveně koukat a… cože, slyším dobře? Prej, že mu připadalo, že ho vidím docela ráda.

Panenko skákavá, co teď budu dělat. Stojím tady s pusou dokořán a lapám po vzduchu jak ryba na suchu, ve snaze získat čas na vymyšlení nějaké dobré odpovědi. No jenže to dost dobře nejde a když se na mě ještě ke všemu podívali ty jeho kukadla, stejný barvy, jako je moje oblíbená mléčná čokoláda, věděla jsem, že z toho už se jen tak nevylížu. Naštěstí mě zachránila Katty, která se záhadně objevila na druhém konci chodbičky. Když mě a holky uviděla, zavískla, rozběhla se k nám a postupně nás všechny objala. Zatímco Jess a Anne brebentily jedna přes druhou, já se na Katty jen mlčky dívala. Přede mnou už nestála šedivá myška, ten ocásek naší party na který kluci koukali až jako poslední, ale zbrusu-nová holka. Loni mi sahala sotva po ramena, ale letos byla jen o kousíček menší než já, sukni jsem na ní neviděla snad nikdy, ale dneska jí měla a jakou…vlasy měla vždycky v jednom culíku a dneska konečně lidem tu svojí krásnou hřívu ukázala. Black na ní zíral s otevřenou pusou a i Potter ji sjel zkoumavým pohledem, což se v mojí přítomnosti stává opravdu jen málo. A to chování, no co vám budu povídat. Na Pottera se ani nepodívala, za to Blackovi slušně připomněla, že asi zapomněl zavřít pusu.

To už jsem se z údivu stačila probrat a rychle jsem využila toho, že je Potter trochu, opravdu jenom trošku, mimo. Chytila jsem Katty podpaží a honem jsem jí vlekla směr naše kupé. Je teda fakt, že než jsme se dostali do druhého vagónu, neudržela jsem se a naposledy jsem se na Pottera podívala. Byl tak sladkej.

Ale to bylo opravdu naposled!

První týden nového školního roku proběhl v klidu. Anne už neměla žádné poznámky ohledně Pottera a já jí za to byla neskonale vděčná. Holky se nic nedozvěděli a to je dobře. Kdyby to totiž zjistili, totálně by se zhroutilo celé moje celo-životní dílo. Pokud totiž šéf přestane nenávidět protivníka, tým se sice začne dusit, ale po čase to rozdejchá. Když se ale šéf do protivníka zamiluje, je to totální katastrofa. Smrt udušením. To se mě naštěstí netýká. To chvilkové poblouznění už je pryč. Pro jistotu se na Pottera radši moc nedívám, ale kdyby na to přišlo, jsem schopná se mu postavit a z boje vyjít vítězně. To jsem si teda alespoň myslela, než přišla středeční hodina dějin. Profesor Binns, jeden z duchů Bradavičko školy, nám zrovna vyprávěl o historii kouzelnických rodů, když se zrovna jeden z příslušníků velice známého kouzelnického rodu Potterů ozval.

Zase ta jeho trapná věta, prý Evansová, co bys řekla večerní procházce po školních pozemcích?

Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná mu pevným hlasem odpovědět, před očima se mi totiž vybavilo zapadající slunce, jezero a jen já a Potter. Cože? Honem jsem zatřásla hlavou a tu hrozně krásnou, teda, co to melu hroznou myšlenku zaplašila. Pak jsem se nadechla a otočila jsem se čelem k Potterovi. I když na mě koukaly ty jeho krásný oči, stejně jsem mu řekla NE. Než mohl cokoliv říct, prudce jsem se otočila zpátky dopředu a znovu jsem se snažila soustředit na profesorův výklad, než jsem ho ale začala zase plně vnímat, slyšela jsem, jak Pottera moje vlasy pleskly přes obličej. Dobře Lily, vedeš jedna nula. Zase jsem se ale pletla. Myslela jsem si, že už mi dá konečně pokoj, ale né, to by nebyl Potter, on si ještě začne hrát s mýma vlasama. Už jsem se ani neobtěžovala se celá otáčet, jen jsem mírně kývla hlavou směrem k němu a zasičela, aby si přestal hrát s mýma vlasama.

A co za to, tázal se Potter a s úšklebkem ve tváři si dál si namotával pramen mých vlasů na prst. Možná tě trochu ušetřím a vlepím ti jenom facku, místo kopance, prskla sem rychle v odpověď a pod tlakem povolených nervů jsem prudce škubla hlavou, abych pramen svých vlasů vysvobodila ze spárů saně. Naneštěstí si hemžení, pošťuchování a prskání všimnul profesor Binns.

Teda taková nespravedlnost. Je teda fakt, že jsem vyrušovala, ale začal si Potter a teď sem potrestaná jenom já. Profesor si zrovna dneska musí usmyslet, že si přestane hrát na bodíky, a tak místo toho, aby mi strhnul 5 bodů, které bych do konce hodiny získala zpátky 3krát, se rozhodl, že mě do konce hodiny posadí k Potterovi a prý, že když jsem se spolu tak hezky bavili, tak pro nás určitě nebude problém společně udělat zvláštní úkol na téma kouzelnických rodů. Jo třešnička na dortu je, že to bude kouzelnický rod Potterů, o kterém budeme muset psát.

No a tak sem se přemístila do druhý lavice k Potterovi. Ten se na celé to divadlo díval s blaženým úsměvem. Konec konců i mě se trochu zrychlil tep, když si Potter přisunul židli blíž ke mně. Teda blbost, jasně že mě to naštvalo, takže jsem si honem vzala učebnici a začala v ní zuřivě listovat, ve snaze najít správnou kapitolu. Asi jsem byla docela nervní, protože se mi tu správnou kapitolu nějak nedařilo najít. Po chvíli zbytečného hledání jsem to vzdala a učebnici prostě zaklapala. Potter se na mě celou dobu pobaveně díval, teď se na mě usmál a vzal mi učebnici z rukou. Hned na poprvé se mu podařilo najít příslušnou stránku, pak se natáhl a knížku položil přede mě na lavici. Když vracel svoje tělo, nyní vybočené do pravé strany, zpátky do rovné polohy, pošeptal mi do ucha, jestli bych se s ním přeci jen v pátek po vyučku nesešla u jezera. Moje zbrklejší já ze sebe vysypalo jo, než bys řekl švec a moje rozumnější já už jen dodalo, že půjdu pouze v případě, že sebou Potter vezme všechno, co sežene o své slavné rodině. Tohle všechno mi sice Potter odsouhlasil, ale samozřejmě nezapomněl dodat, že si stejně myslí, že většinu času stejně nebudeme věnovat učení. No tak to vážně přehnal, já ho snad, ne určitě zabiju!

„Na to bych být tebou příliš nespoléhala!“ vypálila jsem na něj. A to byla chyba. Profesor Binns prošel kolem mě, zpražil mě svým mrtvým pohledem a jen poznamenal, že když si s Potter tak rozumím, tak že u něj budu sedávat až do konce školního roku.

To snad není možný. Čím profesora Potter podplatil, aby mu udělal tu radost a posadil mě vedle něj až do konce školního roku? Nebo snad zjistil, teda pardon a tom určitě ví celá škola včetně profesorského zboru, jak strašně Pottera miluju a rozhodl se splnit mou noční můru a ještě ke všemu pošpinit můj šéfovský mundůr. Teď už je holkám totiž silně podezřelé, že sem se nechala Potterem tak vyprovokovat, když se celých sedm let učíme podle sloganu: „Nereaguj a přehlížej.“ Jo a teď za nima ještě jdu a s trpitelským výrazem jim sděluju, že musím páteční odpoledne věnovat Potterovi a tomu blbýmu úkolu. Katty a Jess to okomentovali spoustou slov vyjadřujích soustrast, jen Anne na mě spiklenecky mrkla. Já bych jí kopla!

Pátek se kvapem blížil a páteční vyučování běželo rychleji než olympijský vítěz zlaté medaile v běhu. A ke všemu se Potter celé dopoledne tvářil jako člověk, který vyhrál milion korun v loterii. Házel po mě štastné pohledy, které se jen občas mísili se soucitnými pohledy Jess a Katty. Anne se na mě celý den smála a určitě se strašně těšila, až mě bude na to „rande“ připravovat. Hned po obědě mě zatáhla do pokoje, kde mě snad tři hodiny šlechtila. Ale musím uznat, že výsledek byl perfektní. Z vlasů mi kulmou udělala hřívu loken, které nemá ani porcelánová panenka, trochu mě namalovala, jen tak, aby vynikly moje podle ní, přirozeně krásné pihy. Donutila mě si vzít moje krásné bílé krajkové spodní prádlo, prej kdyby náhodou a zelené šaty, které mi podle ní padly jako ulité. To už se ale přiblížila pátá hodina, na které jsme se s Potterem dohodli. Takže mi Anne podala brašnu s pergamenem, inkoustem a brkem, jelikož se pořád jednalo jen o splnění domácího úkolu, a pak už mě, dost nervózní, vykopla z pokoje. Ještě mi popřála, mnoho krásných polibků a zabouchla za mnou dveře.

No a tak mi nezbylo nic jiného, než se vydat vstříc svému osudu. Teď už jsem nemohla, a ani nechtěla změnit své rozhodnutí a na celé to pošahané rande se vykašlat, protože bych se s velmi velkou pravděpodobností už nikdy nedostala zpátky do pokoje. Všechno je teď v rukou Merlinových. Na toho budu svalovat vinu pokud se v příštích minutách stane něco hrozného. Nadechla jsem se a vykročila. Před schodištěm jsem se zastavila. Nasadila jsem zlostný výraz, to pro případ, že by na mě Potter čekal dole ve společenské místnosti. Ani on, ani žádný z čumilů ve společenské místnosti si nesmí myslet, že by jeho veličenstvo, Lily Evansová, šla dnes večer někam s úsměvem. Ona totiž přece strašně trpí, protože musí strávit páteční večer ve společnosti jejího úhlavního nepřítele. A ona ve skutečnosti vlastně doopravdy trpěla. Trpěla trémou, nervozitou a všema těma ostatníma věcma, který si člověka najdou, zrovna ve chvíli, kdy to nejmíň potřebuje. A s Lily si hrály slušně. A když na schodech už potřetí zakopla, nevydržela to a od srdce si zanadávala:

„U Merinových mastných vlasů“ zařvala. Čímž na sebe upoutala pozornost úplně všech lidí ve společenské místnosti. Lily, Lily, ty jsi naprosto děsná, tohle je vážně dost nežádoucí. Vynadala jsem sama sobě, teď už pro jistotu jen v duchu. Pak už jsem soustředila veškerou svojí pozornost na lidi dole. Honem jsem prolítla pohledem celou místnost, Pottera jsem však naštěstí nikde neviděla. Docela se mi ulevilo. Budu mít ještě celou cestu na školní pozemky na to, abych se dala do pořádku.

„Hej Lily, měla by sis máknout. James nás celej žhavej opustil už nejmíň před deseti minutama, tak aby na školních pozemcích nezačalo hořet.“ Upozornil Lily Sírius, sedící s Petrem a Remusem  v křeslech naproti krbu.

„Tak to já si pospíším.“ Odvětila jsem.

„Pokud je totiž Potter celej žhavej do psaní esejů, musí se toho využít dřív, než bude pozdě.“ A abych dodala na důrazu svým slovům, rychle jsem přešla společenskou místnost, prolezla otvorem Buclaté dámy a zmizela všem z očí.

Fajn. Myslím, že jsem vše uvedla na pravou míru. Teď už nikdo nemůže být na pochybách. Ve skvělé náladě jsem sešla schodiště a zamířila ven na školní pozemky. Sluníčko krásně svítilo a já jsem byla ráda, že můžu svoji alabastrovou kůži nastavit jeho teplým paprskům. Pomalu jsem šla přes školní pozemky k jezeru. No a stejně jako mě hřálo slunce mě hřálo i u srdce. Teď právě si plním své tajné přáni. Na to rande jsem se opravdu těšila. Co mohlo za tuhle náhlou změnu nálady, to jsem vážně netušila. Každopádně jsem se rozhodla, že si tenhle chvilkový pocit pořádně užíju, protože tohle rozhodně nebude trvat věčně. Za chvíli dojdu k jezeru, udělám z Potterem ten zpropadenej úkol, a pak mu řeknu, ať si přestane dělat zbytečné naděje. Já a on, to je totiž jako rub a líc, každéj úplně jinej. No a takhle to přece nemá cenu. Nálada mi sice mírně poklesla, ale věděla jsem, že mám pravdu. Já si totiž najdu úplně jiného, krásného, milého hodného, inteligentního kluka, toho nejlepšího pro můj život. A byla jsem si skoro na sto procent jistá, že Potter tím klukem není.

„Ahoj, Evansová. Moc ti to sluší.“ To už jsem dorazila k jezeru, kde pod vrbou čekal Potter. V bílém tričku a červených kraťasech z havajskýma kytkami, hehe, jak roztomilé.

„Dík Pottere. Taky nevypadáš nejhůř, dokonce, ale ne, ty se i učesal?“ Jo vedu! Potter si rozpačitě prohrábnul vlasy. Hmm takže jeho účes je v trapu. Teď je už zas jako vrabčák. Ale miloučkej vrabčák.

„Ehm, jo promiň, sedni si.“ Ukázal na kostkovanou deku, která ležela ve stínu té mohutné vrby. V rohu byly úhledně vyskládané čtyři knížky z knihovny, pergameny a brk s inkoustem. Pohodlně jsem se na ní natáhla a Potter si sedl  vedle mě. Nervozní. Vau, vedu dva nula! Ještě že mě moje nervozita opustila cestou sem. Vidět mě před deseti minutama, tak se hambou propadnu.

„Jo, asi by jsme měli začít s tím praštěným úkolem, no i když, není zas tak praštěnej, konec konců, bez něj by si tady nebyla.“ Zakřenil se na mě. Poprvé. No to si mě nepřej!

„Jo, máš pravdu. Jinak bych sem ani nepáchla. Tak do toho, ať můžu co nejdřív vypadnout.“ Teď jsem se na Pottera usmála pro změnu já. Pak jsem otevřela knihu co byla hned na vrchu a začala vypisovat poznámky na pergamen.

„ … v roce 1481, byl při povstání mudlů skoro vyvražděn, zachránili se jen dva bratří, kteří se po sléze zasloužili o to, že o sto let později byl rod Potterů znovu jeden z nepočetnějších kouzelnických rodů vůbec. To byl však na dlouhou dobu … uaaa. Promiň ta historie je trochu uspáva… Ááá u Merinových špinavých ponožek, co to má zname…?“ honem jsem se trochu nadzvedla ze své pohodlné pozice a rozhlédla se kolem sebe. Pohled co by se naskytl případnému pozorovateli byl velice zvláštní, podivný, hezký, milý, úžasný, ne, ne hrozný a odporný. Potter seděl zádama opřený o mohutný kmen vrby, v jedné ruce držel pergamen s domácím úkolem, druhou hladil po vlasech Lily, která ležela pohodlně stočená do klubíčka v jeho klíně, hlavu podepřenou rukama a četla jejich hotovou esej. Teď jsem se ale zmateně dívala kolem sebe.

To není možný. Co to tady vyvádím. Rychle jsem se posadila a Potter za mnou mírně zasyčel. To asi muselo trochu bolet, ale má co chtěl. Mizera.

„Úkol je hotový, takže já asi půjdu.“ Zvedla jsem se.

„Ale Lily,“ Lily? On mi řekl Lily. To mě trošku šokovalo a zůstala jsem zaraženě stát.

„prosím, dej mi šanci ti dokázat, jak moc tě mám rád.“ Vyschlo mi v puse. Tohle mi ještě nikdy nikdo dokázat nechtěl. To je tak sladký. Nečekala jsem, že to se mnou Potter myslí tak vážně. Furt jsem si myslela, že jsme prostě jen jeho Mount Everest, kterej když pokoří, tedy když s ním jednou půjdu na rande, tak ztratí zájem. Nevěděla jsem, že to myslí i trochu vážně a že mi vůbec chce něco dokazovat.  Jsem zvědavá.

„Tak fajn,“ otočila jsem se k němu čelem a usmála se na něj, to aby věděl, že mu dávám šanci. A taky, abych to věděla já. V tu chvíli se Potter úplně změnil. Na tváři se mu rozjasníl úsměv od ucha k uchu a nejistota, která se mu před minutkou usadila v jeho čokoládovejch očkách jako zelenej zákal, zmizela a vystřídaly jí jiskřičky vzrušení. Vau. Při pohledu na něj se mi po těle rozlil úžasnej pocit a v břiše se mi usadil roj motýlků.

„Vážně? Dobře tak co by si řekla tomu…“ vstal a dal mi ruku kolem ramen.

„ …že by jsem se zašli…“ druhou rukou mi podrazil nohy v kolenou a když jsem už už padala, tak mě zachytil a vzal do náruče.

„ … zašli, zašli kam?“ zeptala jsem se podívala se mu zpříma do očí. I  Potter se mi podíval do očí. V tu chvíli mě napadla zvláštní myšlenka. Legilimens – pomyslela jsem si. Pořád jsem se dívala do jeho čokoládových očí, až se najednou rozplynuly. Místo nich se přede mnou objevilo spoustu zeleného světla a když jsem trošku víc zaostřila zjistila jsem, že se koukám do pronikavě zelených očí. Do svých očí. Počkat, počkat, něco tady nehraje. Potter má v myšlenkách moje oči? Proč zrovna moje oči? To ale znamená…

„Ehm Lily, víš že není zrovna nejzdvořilejší hrabat se někomu v myšlenkách?“ to už se na ní znovu dívaly čokoládové oči. Začervenala jsem se. Ty si ale strašně pitomá, blbá, hnusná. Naštěstí se Potter usmíval. Uf. Nezlobí se. Pomalu jsem se znovu uklinila.

„Promiň, já, jen jsem byla strašně zvědavá, kam by jsme zašli?“ Šibalsky jsem se na Pottera usmála.

„ Tak teď máš smůlu, protože za trest ti nic nepovím.“ Oplatil mi úsměv a motýlci v mém břiše se probudily k životu.

„ Takže…“ Potter vykročil směrem, který mi byl zcela neznámý, protože jsem si pořád dopodrobna prohlížela Potterův obličej. Když jsem o tom tak přemýšlela, ty jeho rozcuchané vlasy nebyly zas tak špatné. A nejrozkošnější byla ta jeho malá jizvička nad levým koutkem, díky níž to vypadalo, že se pořád usmívá. Jejda. Proč mi připadá, jako bych měla nohy v osvěžujícím bazéně? Probrala jsem se a rozhlídla jsem se kolem sebe.

„ …doufám, že ti nevadí malá osvěžující koupel při západu slunce?“ Jo, tak už je mi to jasné. Už vím, proč jsem teď už až po pás ve vodě, lépe řečeno v jezeře. No nic, a vlastně proč ne. Jo to docela dobrej a osvěžující nápad.

„ Ne, nevadí.“ Odpověděla jsem.

„ Fajn a bude ti vadit…“ ou, ou  Potter se pomalu dostával do ráže, tedy, začínal se vracet do normálu a to nevěštilo nic dobrého, pomyslela jsem si, když jsem se dívala na Potterův šibalský úsměv. Ano opravdu to nevěštilo nic dobrého, zkonstatovala jsem ve chvíli, kdy jsem letěla vzduchem. Než jsem s hlasitým šplouch žuchla do vody, slyšela jsem ještě Pottera, jak se směje:

„… když tě hodím do vody, protože to je moje druhé největší přání, jo číslo dvě na mém seznamu tajných přání, hodit Lily v Bradavicích do jezera.“

Super, jak chce. To mu oplatím. Strašně, ano opravdu hrozně moc krutě. Utopím ho. A hned teď. Protože jen co Anne zjistí, že jsem zničila její velkolepý účes, tak mě zabije. Honem jsem vyplavala nad hladinu, taky proto, abych doplnila svojí zásobu kyslíku a splatila plícím malý dluh, který jsem udělala tím, že jsem tak dlouho přemýšlela pod vodou, a začala se rozhlížet po budoucí mrtvole. Stála jsem po ramena ve vodě a bezradně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala svého vyvoleného, možná? Kromě toho, mi ale v hlavě ležela ještě jedna věc.

„Nehledal mě tady někdo náhodou?“ Potter, stojící za mnou, mi zakryl dlaněma oči. Ta věc mi nevím proč, ale vážně, dost ležela v hlavě a tak mi vyklouzla z úst dřív, než jsem to stačila zadržet. Pomalu jsem se k Potterovi otočila čelem:

„Jamesi, co je číslo jedna na tvém seznamu?“

„Tohle.“ odvětil. Udělal krůček, který smazal tu i tak malou vzdálenost mezi námi, pohladil mě rukou po tváři, objal kolem pasu a políbil.

Roj motýlků v mém břiše se šťastně zatetelil a já věděla, že protiklady se přitahujou, že rub a líc se k sobě perfektně hodí a že krásný, milý, hodný a inteligentní kluk, ten nejlepší pro můj život je stoprocentně James Potter.