Tvůj hlavní hrdina mi Siria v ničem nepřipomíná. Upřímně nikde nevidím jakoukoliv souvislost s HP.

Nejsilnější pocit, co z povídky mám, se dá popsat jako přetížení vzletností. Námět je strašlivě vypjatý a k vyprávění používáš veliká, silná slova. Jenže tím dojem z uměleckého zážitku neposílíš, aspoň u mě ne, za jiné mluvit nemůžu. Naopak bych řekla, že takovouhle prvoplánovostí i skvělý příběh na působivosti hodně ztrácí.

A tvůj příběh mi skvělý nepřipadá. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli za tou jednou scénou nějaký příběh je. Z povídky jsem nepoznala, co tomuhle srazu předcházelo, a odjinud to taky nevím...

Technicky to není vůbec napsané zle, až na ty poněkud přemnožené ohrané fráze. Jako finále pěkného horroru, kde bych našla zvraty, napětí, šťastnou romantiku a třeba i humor, zkrátka nějaké jiné nálady, bych to celkem brala. Ale samo o sobě mě to nezaujalo.

Ale tady přece vůbec nejsem o styl psaní, o tom jsem neřekla ani slovo. Vždyť jsem mluvila jen o námětu a žánrových prvcích, které opakuje každá druhá autorka, co kdy napsala povídku označovanou na ph.netu jako temné/depresivní. Ale možná je to jen můj - špatný - názor. Uvidíme, co napíšou další čtenáři.


Odpověď autora: Já chápu, co tím myslíš... A asi bych to neměšla říkat, ale máš naprostou pravdu :-))) Jen prostě - jsem člověk, který když mám chuť napsat pořádnou sentimentální slátaninu, napíše ji. Dělám to pro svoje potěšení :-) Taky - abych se trochu ospravedlnila :-) - psala jsem to ve stavu naprosté melancholie, jak si můžeš domyslet z věnování. Stejně ale děkuji za komentář, protože vím, že máš pravdu.