Psal se rok 1594.  Do hrabství Craftey na jihu Skotska přijela vzácná návštěva, Lady Margareth. Za několik dní se šťasně provdala za hraběte Victora Hallvarda. O dva roky později hraběnka Margareth Hallvardová porodila Victorovi synka. Hrabě Victor by se byl rád těšil z narození potomka, ale jeho zlotřilý soused, loupeživý lord Farlington, mu dělal nemalé starosti. Jeho družina okrádala pocestné, rabovala v Crafteyských vesnicích a pytlačila v lesích.

   Spor trval už pět let. Bezradný hrabě Victor byl odhodlán vyslat na lorda Farlingtona vojsko. Lord se o tom na poslední chvíli dozvěděl a poslal Victorovi dopis, ve kterém ho zval na své panství a nabízel mu příměří. Victor byl natolik překvapen, že neodhalil lest, kterou jeho rival připravoval…

   Lord Farlington nechal otrávit jídlo pro hraběte a jeho doprovod. Následující den poslal do hrabství Craftey skupinu vojáků, kteří měli nebohou Margareth zpravit o Victorově smrti. Pod touto záminkou měli vykonat další ohavný rozkaz – zavraždit hraběnku i jejího syna.

    V noci pobili hradní stráž a vtrhli do komnaty malého chlapce. Margareth probudil řev umírajících. Se zlým tušením se rozeběhla ke svému chlapečkovi… Když spatřila jeho mrtvé tělíčko, propukla v srdceryvný pláč. Zbavena smyslů popadla synka do náručí a vrhla se z okna.

    Od těch dob se na hradě zjevuje hraběnčin duch, který oplakává smrt muže a dítěte.

    Uběhlo 400 let. Ducha hraběnky nikdy nikdo neviděl, ale její vzlykot je slyšet na míli daleko. Vědci, historikové i různí zvědavci několikrát na hradě zůstávali přes noc, aby se jim podařilo ducha spatřit. Žádný z nich ale neměl štěstí.

  Teprve nedávno se dvěma turistům podařilo prožít skutečnou záhadu! Stali se místními hrdiny! Noviny nepíší o ničem jiném než o jejich strašidelné noci na hradě.

Odvážlivci líčí svůj zážitek asi takhle:

„Na hrad jsme přišli asi v deset hodin večer. Postavili jsme stan, rozdělali oheň. Někdy kolem půlnoci se zvedl vítr. Vstali jsme od ohně a šli se podívat okolo hradu. Na levé křídlo padla taková zvláštní černá mlha. Krátce na to se uvnitř hradu začalo blýskat. Krve by v nás nedořezali, vážně. Pak se otevřelo jedno z oken a my jsme oba dva omdleli. Probrali jsme se až ráno.Bylo to divné, hodně divné. Dám krk na to, že tam s námi nikdo nebyl… tedy alespoň nikdo živý. Už mě tam nikdo nedostane!“