Přicházel s deštěm

Zvenku se ozýval pleskot dopadajících kapek a občas nějaký ten hrom. V lokále bylo prázdno, ticho a klid. Podívala se z okna a vzpomínala. Vzpomínala na večer, kdy přišel poprvé.

Od té doby se tu občas ukázal, milý, tichý, elegantní. Vždy si myslela, že je na něm něco neobyčejného, objevoval se tu jen za bouře a navíc v ty nejmagičtější večery. Jako by přicházel z jiného světa.

Kolikrát se sama sebe ptala, zda se do něho nezamilovala.

Vrzly dveře.

Opět přišel s deštěm. Dešťová voda mu odkapávala z kabátu na zem, když odkládal klobouk na věšák u dveří.

Měl stále ten úsměv, o kterém se jí tolikrát zdálo.

„Jste krásná jako vždy,“ uklonil se.

Ona se lehce zapýřila a rovnou mu podala sklenici medoviny. S bylinkami, trochu ohřátou, jak se naučila, že ji má rád. To od něho dostala ten recept, který se z ní snaží všichni vymámit.

„Je to dost zvláštní,“ řekl, když se usadil. „Procházím se tu v lese dost často, ale musím přiznat, že si na vás vzpomenu jen když se strhne taková bouřka. Jinak jako by mi něco mlžilo mysl.“

Zamyšleně si prohlížel sklenku.

„Jako nějaké kouzlo,“ dodal s úsměvem.

Rosmerta se už neusmívala.

Nebyl neobyčejný, právě naopak.

Po tváři jí stekla slza, když si uvědomila, co to znamená.

„Je mi to líto, tak moc líto.“

Mudla.

„Obliviate.“