Dost silná vzpomínka. Nejen kvůli ní, ale fakt je, že ona mi utkvěla nejvíc. Můj první velkej článek. Jak mi bylo opakovaný víckrát, než by se mi líbilo: životní šance. Šéfredaktor měl těchhle slov plnou hubu, když mi to zadával. Myslím, že v tý chvíli byl prvně rád, že se uvolil mě přijmout. Noviny si teď mohly zahrát na symboliku: Čerstvé zprávy o skřetím zákoně od našeho spolupracovníka. A u toho moje fotka. U všech těch noticek, který jsem psal předtím, jsem byl podepsanej jenom DP. Zkratka nikomu nic neřekla. A tak se nikdo nemoh bouřit. Jenže jak jsem ukázal svý špičatý uši, bylo po anonymitě. A po klidu.
Svejch patnáct minut „slávy“ jsem si neužil. Celý dny jsem proseděl na ministerstvu. Skřeti jsou svym založením spíš podzemní plemeno, ale stejně jsem si pořád říkal, že do toho jednacího sálu mohli přidat sem tam nějaký okno. Vždycky když večer končili jednání, nemoh jsem se dočkat, až se zas dostanu na vzduch. Ale ještě předtím jsem musel prohodit pár slov s některejma z těch zatracenejch potentátů, který prosazovali to či ono. Aby bylo ve Věštci co tisknout. Stejně všichni věděli, že šanci maj jenom dva názory. Buď pro, nebo proti.
Pak se to všechno nachýlilo ke konci a já s úžasem zjistil, že mám staženej krk a blbě se mi dejchá. Byl jsem napnutej stejně jako všichni ostatní! A tak jsem sice poslouchal, když předseda čet konečný rozhodnutí, ale oči bloudily. To čtenáře zajímá, drobnosti, detaily. A taky vám nejvíc řeknou o lidech.
Tak jsem si všímal.
Neústupná Grangerová měla od posledního atentátu pořád ještě zavázanou hlavu, ale bradu vystrčila vítězně. Proč taky ne, přímo jsem viděl, jak si v duchu odškrtává položku na seznamu.
Stará Dolores Umbridgeová měla úsměv lepkavější než cukrová vata a asi tak stejně zdravej. Přehlasovali jí, ale nikdo si nemoh dělat naději, že se jí tím zbaví. Ta vždycky věděla, jak udržet prdel na svý teplý židli.
A pak ona. Griselda Marchbanksová. Tvrdá, neústupná, bez chyb a bez emocí. Ze všeho nejvíc se podobala starý tuhý vydělaný kůži. A po tváři jí stejkala slza.
Tak jsem ten večer šel nejdřív právě za ní. Nebylo to oficiální, ale všichni věděli, že právě ona je ten hnací motor, kterej už léta stojí za snahou zrovnoprávnit skřety. Kdy s tím začala, si snad už nikdo nepamatoval. A já zjistil, že slza stihla oschnout.
...
Přelomový zákon schválen
„Neústupná Grangerová“ si může odškrtnout další položku na seznamu. Poté, co se jí podařilo prosadit rovná práva vlkodlaků a domácích skřítků, se vrhla do kauzy “skřeti“ a zaznamenala třetí vítězství.
Po měsících náročných vyjednávání a zuřivých debat o jeho přesném znění, byl včera schválen zákon o právech skřetů. (Výňatky ze zákona opatřené komentářem našich nejlepších právních kapacit přinese Věštec v příloze na víkend)
Nejznámější bojovnice za práva skřetů, Griselda Marchbanksová, se bezprostředně po schválení vyjádřila exkluzivně pro náš list: „Je ostudné, že ministerstvo považuje za přípustné, jak dlouho bylo schválení tohoto zákona odkládáno. Příští rok bude zasvěcen oslavám desátého výročí vítězství nad Vy-víte-kým a všem je jasné, že nebýt skřetů nebylo by co slavit.“
„Nestoudné chování ministerstva mě zaráží. Jak mohlo tak dlouho přihlížet diskriminaci našich nejvěrnějších spojenců?“
...
Když si občas najdu chvíli a prohrabávám se archivem, je to právě tenhle článek, kterej mám nejradši.
Její vyjádření bylo trochu delší, ale v redakci mi nařídili to skrouhnout. Potřebovali víc místa na přepychově provedenej obrázek ministra, jak si potřásá rukama se skřetí delegací. A tak z toho vypadl celej ten sentimentální odstavec, na kterej jsem se jí musel ptát dvakrát.
„Co bych si přála?“ opakovala po mně a trochu se usmála. „Bylo by nádherné, kdyby se tohoto okamžiku dožili přátelé, kteří se o tento zákon zasazovali stejně jako já. Albus, Tiberius a... další. Teď promiňte, budu muset jít.“
Odbelhala se pryč. Ohlíd jsem se za ní, ale pak jsem se postavil na ten nejpříhodnější flek, abych moh odchytit ministra a získat i jeho vyjádření. Málem mě oslnil blejskáním svýho úsměvu. Než mi podal ruku, váhal jen skoro neznatelnou chvíli. Jsem rád, že jsem s tím úlisným červem na tý první straně neskončil já.
Pak jsem Griseldu možná rok neviděl. Nechodila moc ven a já se nikdy nedral tam, kde se scházej čarodějové. V novinách každopádně nebyla. Až do tý doby, než se i do nich přivalil čas oslav.
Pozvala mě na čaj. A na koláčky. Seděl jsem trochu nesvůj v jednom z těch načančanejch křesel v jejím vycíděným salónu. Krbová římsa byla úplně prázdná. Nikde žádný obrázky. Rodiny, přátel, nikoho.
Svůj hrnek držela oběma rukama, ale stejně se pořád trochu třásl. Ten nejjemnější skřetí porcelán, pokud to alespoň trochu umím posoudit. Zdobenej jemnou zlatou linkou. Když jsem se soustředil, odhalil jsem, že se tam na bílym pozadí proplétaj písmena G a M.
„Dárek od přítele,“ řekla mile a trochu usrkla.
Než jsem mohl odpovědět, ozvala se rána, křeslo se pode mnou zatřáslo a z krbu se vyvalil chuchvalec sazí. Lek jsem se a čaj z rozbitýho hrnku se vsákl do koberce.
„Nic si z toho nedělejte,“ povytáhla trochu obočí, když jsem sesbíraný střepy s omluvou pokládal na stolek, „já sama takhle rozbila už tři. Tohle mi krb dělá pořád. Říkají, že je to nějaká zpětná vazba v letaxu. A nikdo neví co s tím. Dokonce jsem musela sundat všechny obrázky z římsy. Pořád padaly a v rámečcích praskalo sklo.“
„Tak se ptejte mladíku,“ přikázala a odložila svůj čaj na stolek. Měl jsem dojem, že násilím potlačuje úsměv. Muselo se mi to zdát.
...
Stála jsem příliš blízko
Griselda Marchbanksová, známá osobnost, dlouholetá ředitelka Úřadu pro kouzelnické zkoušky, donedávna činná ve Starostolci, dlouhodobě se angažující ve spolcích za rovnoprávnost skřetů. A žena, křehká jako šálek z porcelánu. Kdo z vás by řekl, že i ona stála při poslední bitvě na kraji bojiště?
Nebála jste se tenkrát smrti?
Vlastně ne. Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství. A můj život byl už dlouho předtím naplněn vrchovatou měrou.
Vzpomínáte často?
Nedá se to tak říct. Často, zřídka. Starým lidem běží čas jinak. Jednotlivé okamžiky jsou si mnohem blíž než v mládí. A tak se často přistihnu, že vzpomínám spíš na první válku, i když ani tehdy jsem se nemohla považovat za mladou.
A když se tak podívám zpátky, druhá válka byla dost krátká. Celé se to odbylo během dvou let.
Nechápejte mě špatně, nechtěla bych, aby byla delší. Nechtěla bych zažít další válku. Ta hrozná nejistota. Ztráty, které nelze nahradit. Napětí. A pak to všechno skončí a zůstane prázdno.
Co vám po válce chybělo nejvíc?
Měla bych říct lidé, ale v mém věku už jsem byla zvyklá, že přátelé mizí. Nebolí to proto o nic míň, ale je to prostě tak. Ve skutečnosti mi nejvíc scházela, a pořád ještě schází, ta šťastná naivita, se kterou lidé před válkou hleděli vstříct budoucnosti. Nevím, jestli se může ještě někdy vrátit. Každopádně i kdyby ano, já už se toho nedožiju.
...
Byl to jen jeden z řady rozhovorů „Na kraji bojiště“, který Věštec uveřejňoval jako úlitbu oslavám. Bralo se to jako pocta hrdinům poslední války. Mám dojem, že je stejně nikdo nečet. Ale ucpávala se jima mezera na stránce 7 pod pravidelnou rubrikou: Teta Rita radí.
Byla to otravná práce. Proto mi jí taky hodili na krk. Neměl jsem zpovídat ty „největší hrdiny“ a po stý prvý si poslechnout, jak to tenkrát bylo. S těma si pokecali jiní. A ty kecy pak s fanfárama plácli na titulku. Já musel hledat ty, co stáli v pozadí. Většina z nich věděla, proč se necpat do novin. Pár jich pořád ještě leželo u Munga, pár se jich schovávalo před minulostí, některý se mě pokusili proklít, když jsem je kontaktoval. Griselda patřila k těm normálnějším.
Byl to jeden z posledních rozhovorů, který jsem dělal. Pak minulo desátý výročí a Rita se roztáhla na celou stránku. Mě přeložili do zahradnický přílohy.
„Mohla jsem ji samozřejmě přivolat hůlkou,“ řekla Griselda, když se s velkou krabicí vrátila do salónu, „ale čím jsem starší, tím častěji mám potřebu dokazovat si, že život zvládnu i bez kouzel.“
Odstrčila čajové propriety k okraji stolku a krabici na něj položila. Usmála se tak zářivě, jako by mi ukázala poklad. Uvnitř bylo pár knih, snad poezie a mudlovská k tomu. Svazek starých pergamenů. Výstřižky z novin... To všechno postupně vyndala ven, až se dostala na dno.
„Schovávala jsem je,“ řekla a vytáhla balík novin převázaných motouzem. „Před pár lety jsem se tenhle ročník pokusila najít v archívu Londýnské kouzelnické knihovny. Záhadně se ztratil. A co vím, tak v redakci vašich novin předstírají, že tenhle rok nikdy neexistoval. Asi se za něco stydí.“ Ušklíbla se a noviny odložila stranou. Podle data na přední straně byly z toho roku, kdy Voldemort nečekaně, a k překvapení všech, znovu povstal.
„A tady je to,“ prohlásila vesele a vytáhla složku plnou fotografií. „Jen si opravdu nejsem jistá, jestli je tam nějaká z té doby, která vás zajímá. Nikdy jsem se příliš fotografovat nedávala.“
Krabici postavila na zem a vysypala hromadu fotek na stůl. Začala se jima prohrabovat a na stranu odkládala všechny, který se nehodily. Spousta usmívajících se lidí, některý mávali, nestíhal jsem je prohlížet, protože Griselda, naprosto prosta sentimentu, se hromadou propracovávala tak rychle, jak jí koordinace oko-ruka dovolila. Na odložené hromadě přibývala jedna fotka na druhou.
U jedné se ale zarazila. Zvědavě jsem se naklonil. Když si toho všimla, stáhl jsem se zpátky a tiše se styděl. Ale ona se jenom usmála a fotku mi klidně podala. Byla dost stará, zahnědlá se zkroucenými okraji. V pravém spodním rohu bylo věnování: S láskou Griselda.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co je na tý fotce divný.
„Ano, je mudlovská,“ řekla vesele, když viděla, že se mi konečně rozsvítilo. „Bože, je to tak dávno...“ znovu si tu fotku vzala.
„Tenkrát to byla novinka. A my byli na prázdninách. To muselo být v jednom z těch městeček na pobřeží. Nevzpomněla jsem si na to roky.“ Odložila fotku na stůl a přitiskla si dlaně na tváře. Popotáhla.
„Ta fotografie byla pro něj. Vrátila se ke mně, když... proč to neříct, umřel. Chtěla jsem, aby nechal udělat také jednu svou fotografii pro mě. Ale přesvědčil mě, že to není bezpečné. Oči mudlů moje magie oklamala, ale jejich techniku ne. Říkal to tak. Myslím, že se o mne bál. Tenkrát bylo všechno jiné. Kdyby u mě jeho fotku našel někdo z rodiny... To už dávno není pravda.“
Odstrčila obrázek tak prudce, že mi sletěl do klína. Nepodívala se na mě a vrhla se na zbytek fotek.
„To není to, co jste hledal. Možná tahle, ne ta není dobrá, ale tady,“ levou rukou si utírala slzu a pravou mi podávala obrázek, „to jsem já a Brumbál, je to focené pár měsíců před jeho smrtí. To už bylo jasné, že válka začala.“
„Ta by se snad k vašemu rozhovoru hodila, ne?“
Přikývl jsem.
Usmála se.
„Takže chcete vědět ještě něco?“ do hlasu se jí vrátila vyrovnanost.
Zavrtěl jsem hlavou, pečlivě jsem uložil fotku, kterou mi půjčila, a podával jí tu starou, kterou mi smetla do klína. Podívala se na ní dost nejistě a zavrtěla hlavou.
„Nechte si ji. Já... nemám ve zvyku probírat se starými fotografiemi. A věnování už na ní napsané je. Bylo by škoda toho nevyužít.“
Vyprovodila mě ke dveřím.
Na rozloučenou mi podala ruku. Na svůj věk měla překvapivě silnej stisk. A když jsme si tak mezi dveřma třásli rukama, najednou tu druhou natáhla k mý hlavě a chytla mezi prsty špičku mýho ucha. Promnula ho strašně jemně, ale tvářila se nepřítomně, jako by si vůbec neuvědomovala, co dělá.
Bože, nebyl jsem ani tenkrát žádný malý skřítě, ale to gesto je tak intimní, že jsem festovně zčervenal.
A ona řekla jen poslední sbohem a zavřela dveře. Neřekla mi, abych přišel znovu. Ale já přišel. Usmála se, když mě uviděla u dveří. A pozvala mě dál.
„Přišel jsem vrátit tu fotku.“
„Kterou?“ už zase jsem v jejím hlase slyšel smích. Ne výsměch, jen smích.
„Včera byl ve Věštci náš malý rozhovor, líbil se vám?“
„Nečetla jsem ho. Už se příliš nezajímám o dění ve světě. Věštce neodebírám od té doby, co jsem loni opustila většinu svých funkcí.“
„Jsem si jistý, že redakce poslala autorský výtisk...“
Jen pokrčila rameny a ukázala ke křeslu. Na stolku byl pořád rozložený obsah její krabice.
„Vrátila jsem se do minulosti,“ zasmála se. Vzala do ruky jednu knížku a otevřela ji. „Vidíte, Shakespeare. Romeo a Julie. Dva rody stejně staroslavné oba...“ prudce knihu zaklapla. „Jako mladá jsem ji vydržela číst celé dny. Pořád dokola.“
Odhodila Shakespeara na hromadu ostatních knih a sáhla po jiné. Otevírala ji a asi chtěla něco říct, ale z knihy cosi vypadlo. Vysušená, lisovaná kytka. Chtěl jsem bejt za gentlemana, a tak jsem se pro ni sehl. Byl to květ sídníku, už dost vybledlý, ale pořád jsem nepochyboval. Obrátil jsem se k ní s otázkou v očích.
Ta kytka totiž roste jenom pod zemí. V každé skřetí komunitě. A vždycky jenom na jednom místě. Na hřbitově. Možná by se dalo říct, že je ta kytka posvátná, i když ji samozřejmě nikdo neuctívá. Má to co dělat s mýtem stvoření a dalšíma metafyzickýma blábolama. Myslel bych, že jsem nad to povznesenej, ale když jsem tu kytku držel v ruce, nějakou úctu jsem cítil. A zvědavost.
Jedna rostlina, jeden hrob. Sází ji vždycky ten, kdo byl mrtvýmu nejbližší. Ještě nikdy jsem ji nedržel v ruce. Chtěl jsem se zeptat, kde se k ní dostala, protože se říká, že odnést si jí ze hřbitova přináší smůlu.
„Dárek,“ rychle po ní chňapla, „od přítele.“ Ta kytka musela bejt už pár let stará, protože když se jí Griselda dotkla, rozpadla se. Moh jsem si myslet, že to byl jen přelud. Moh. Kdybych nezahlíd stín v jejím pohledu. Měla rozechvělý oči. Na chvíli.
Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem se natáh pro svůj hrnek, srkal čaj a díval se na ní přes zlacenej okraj.
Tentokrát mě zpětná vazba v letaxu nepřekvapila a porcelán přežil. Potom co se objevil obvyklej chuchvalec sazí a já pořád držel hrnek pevně v ruce, jsem se asi tvářil dost vítězně. Griseldu to pobavilo. Rozhovor se znova rozproudil.
Když jsem se vrátil potřetí, použil jsem jako berličku ten autorskej výtisk.
Napočtvrtý jsem už nedokázal najít důvod, ale přišel jsem stejně.
Popátý taky.
A vždycky jsem dostal čaj a trochu jejího času.
Tu starou fotku, na který strnule sedí mladá ženská oblečená do dost upnutýho mudlovskýho ohozu, jsem dal do stříbrnýho rámečku. Dostala svý čestný místo na jedný z prázdnejch stěn mýho londýnskýho bytu.
Za starou dámou jsem chodil dál.
...
Skandál na neděli
Minulý týden Věštec informoval o smrti Griseldy Marchbanksové, penzionované ředitelky Úřadu pro kouzelnické zkoušky, která po krátké nemoci zemřela v londýnské nemocnici U sv. Munga.
Madam Marchbanksová, členka prominentní anglické rodiny Marchbanksů, dokázala po své smrti rozrušit významnou část kouzelnické společnosti.
Toto úterý byla, za početné účasti rodiny přátel a zástupců tisku, v jejím domě čtena její poslední vůle.
Probuzení z otupení, způsobeného nekonečným výčtem odkazovaného majetku a dědiců, se dostavilo, když pověřený kouzelník dočetl až ke klauzuli určující podmínky jejího pohřbu. Poté nastalo v sále pozdvižení, když dlouholetá přítelkyně madam Marchbanksové, Augusta Longbottomová, nevydržela a za křiku: „Skandál! Skandál!“ urychleně opustila místnost.
Všeobecně převládá názor, že poslední přání madam Marchbanksové má jakousi souvislost s jejím celoživotním bojem za práva skřetů, který byl před několika lety završen přijetím „skřetího zákona“.
Bližší informace nemohou být poskytnuty, dokud nebudou vzniklé pochyby o duševním stavu madam Marchbanksové prošetřeny Úřadem pro kouzelnické zdraví. Závazný výrok bude oznámen po ukončení víkendového zasedání.
...
„Skandál! To je skutečný skandál!“ křičel někdo v domě. Stál jsem před hlavním vchodem a natahoval hlavu k oknu. Jenže parapet byl pro mě moc vysoko, a tak jsem viděl houby.
Otevřít mi přišla zasněná blondýna, ani se na nic neptala a pustila mě dovnitř. Šel jsem za ní až do salónu. Seděla tam Augusta Longbottomová a lomila rukama. Poznal jsem i jejího vnuka. Po událostech s poslední bitvou býval v novinách dost často, i když jsem si nemoh vzpomenout na jeho křestní jméno. Snažil se uklidnit Augustu, ale očividně se mu to nedařilo. To se podařilo až tý blondýně, což, jak jsem pochopil, byla jeho manželka.
„Lenko,“ obrátila se Augusta plačtivě rozhořčeným hlasem k blondýně, „jak to jen mohlo Griseldu napadnout? Taková šílenost! Jako by nemohla být docela obyčejně pohřbená v rodinné hrobce. A ještě měla tu drzost, že chtěla, abych to s těmi zatracenými skřety zařizovala já!“
Blondýna v podřepu stála u jejího křesla a držela ji za ruce. Podíval jsem se na mladýho Longbottoma, ten mi pohled oplatil a jenom filozoficky pokrčil rameny.
„Už je tady,“ zašeptala blondýna Augustě, ta se okamžitě vzchopila a obrátila se ke mně.
„Vy jste ten skřet z Věštce?“ zeptala se pro pořádek. „Griselda na vás nechala kontakt. Nechápu, na co myslela. Skřetí hřbitov v Nottinghamu! Dovedete si to představit? Dokonce se ukázalo, že tam už kolik let má zakoupené místo! Nechápu, proč se mi s tím nikdy dřív nesvěřila.“
Byl bych jí mohl na její ukřivděnou litanii odpovědět, ale pud sebezáchovy byl silnější. Popravdě jsem byl překvapenej. Ten chlapík, co psal článek o Griseldině poslední vůli, byl vázanej kouzlem mlčení, takže až do závazného výroku nemohl mluvit o tom, co přesně všechny při čtení Griseldiny poslední vůle, tak šokovalo. Já jsem se to dozvěděl až ve chvíli, kdy mi to madam Longbottomová tak pěkně od plic vyříkala.
Když mi Augusta Longbottomová poslala sovu, že mě čeká v Griseldině domě, myslel jsem, že mi Griselda něco odkázala, nějakou maličkost, na památku. Co jsem nečekal, že se budu muset vracet po zbořenejch mostech. Nebyl jsem v Nottinghamu od tý doby, co jsem se přestěhoval do Londýna. A zní to sice pitomě, ale byl jsem pevně rozhodnutej, že se tam už nikdy nevrátím. A nikdy bych neřek, že zrovna já budu vedení nottinghamskýho hřbitova přesvědčovat, aby dovolilo pohřeb ne-skřeta na svém pozemku.
Ale abych Griseldě nekřivdil, opravdu mi něco odkázala. Svojí krabici vzpomínek.
...
Ta, která splnila všechny svoje sliby
Kdysi jsem ji viděl plakat. Kdysi jsem ji viděl plakat na veřejnosti. Jsem si téměř jistý, že jsem byl jediný, kdo si její slzy všiml. Vyprávěl jsem jí o tom. A ona se jenom usmála a řekla, že byla dojatá. Dojatá, že se jí ještě před smrtí podařilo splnit poslední nesplněný slib. Nebála se smrti. A smrt si pro ni přišla stěží nečekaně letošního jara.
Griselda Marchbanksová. Narozená na začátku devatenáctého století, mohla sledovat vzestup a pád několika temných čarodějů a vždy stála na straně dobra a spravedlnosti.
Nikdy se nevdala, ale jejíma rukama prošel snad každý čaroděj, který v posledních sto letech navštěvoval Bradavice. Dlouhá desetiletí pracovala na Úřadě pro kouzelnické zkoušky, kde nastoupila ve svých dvaceti letech jako řadová úřednice a odkud odešla ve svých sto sedmdesáti z místa ředitelky.
Řekla mi, že milovala milostný příběh Romea a Julie. Je jistě spousta lidí, které by překvapilo, že prožila lásku, která tu legendární předčila.
Dokázala odmítnout konvence, najít svou vlastní cestu a projít ji bez ohledu na to, co ji to stálo.
Vzájemná láska a úcta. Kdysi dala slib. Slib daný srdci. Nikdy ho neodvolala, ale roky běžely a druhá polovina jejího srdce zemřela. Zopakovala svůj slib a pak ho splnila.
Řekla mi, že milovala...
Řekla mi tolik věcí...
Řekla mi...
A já...
Sakra. Sakra. Sakra.
...
Vždycky jsem se líp než čím jiným vyjadřoval psaním. Proto jsem kdysi stál o to místo v novinách až tolik, že jsem opustil vlastní svět. Vyprávěl jsem jí o tom a ona se usmívala. Chytla mě za ruku a vyprávěla mi o sobě.
A tak jsem jí chtěl vzdát úctu svým nejlepším způsobem a napsat její nekrolog. Jenže neustále jsem sklouzával k čím dál víc sentimentálnějším tlachům. Mohla za to ta její krabice. Prohrabal jsem se jí až na dno, prohlíd všechny fotky a přečet všechny poznámky. Griselda byla sentimentální, i když to na veřejnosti nedávala najevo. Jak jsem na ni myslel, přeneslo se to i na mě.
Čarodějové do skřetích měst chodí dost neradi. Pod zemí na ně všechno padá. Účast na jejím pohřbu byla mizivá. Ale přišlo pár přátel a nějaký hlavouni z ministerstva. A Denní věštec byl u toho. Jako ostatně u všeho.
Já měl ten den dovolenou. Opatřil jsem si jeden sídník a při obřadu ho vmáčkl do hlíny na jejím hrobě. Přemohla mě nálada chvíle a dojetí. Za nehtama jsem měl hlínu. Kvetoucí sídníky voněly.
Pak jsem počkal, až všichni odejdou. Když jsem si byl skoro jistej, že jsem tam sám, sehnul jsem se k jejímu hrobu ještě jednou. Tu fotku, na který sedí on a ona proti sobě a dotýkaj se jenom konečkama prstů, jsem našel zastrčenou v jedné z jejích knih. Schoval jsem ji pod náhrobní kámen s jejím jménem. Jen prosté jméno. Nenápadný. Bez všech ozdůbek.
Na vedlejším kameni byl pod nepovědomým mužským jménem neodborně a skoro neznatelně vyrytej nápis: Plním své sliby. Svobodu pro tebe získám. GM
Jak patetický. Asi v tý chvíli ještě nedokázala jasně myslet.
Byla úžasná. Zaslouží si, aby si ji někdo pamatoval.
Ten nekrolog jsem nikdy nedopsal.