V úskalí,
mezi dvěma břehy
křivka ladná, vznáší se tu
ve vtělení něhy
mezi lekníny květů.

Jako opar bílý,
opar nad hladinou
jak tenké hedvábí, vílí,
jako motýlí křídla,
co na řece neutonou

V hlubinách
jak v závoji stříbrném
a stín utápí v tmách
to, co je zakázanné
labuť do boku postřelit

Bělostný to šat,
co ona obléká
stříbrnou korunku zdobí perly
jak chce může na krásu dbát
když v hlubiny klesá krása její
a hladina v červánky se mění,
rudě zbarvená

Křehčí a bělostnější než jarní květ
jak leknín na hladině, bez hnutí
s troufalým přáním si přivonět
k bělostným křídel perutí

Černá labuť mezi stříbrnými
letící vysoko nad hladinou řeky
s korunkou, mezi zpěvy žalostnými
s ladnými dlouhými krky
a všechny mrtvé

Tichou hladinou
pírka vznáší se, prší
s láskou jedinou
jenž samota je v duši