Book of days napsal(a) Lejdynka
Kapitola 1: Book fo days

8:30

Všechny záclony jsou zatažené, aby do pokoje nepronikalo časné ranní slunce a neprobudilo tak spáče dřív, než jim přijde správné. Všude je ticho, zvenku se tlumeně ozývá ptačí zpěv – dnes začali nějak pozdě. No, není všechno vždycky ideální..

Dvojitá postel vypadá nevinně a nenápadně – člověk by neřekl, co všechno se na ní může odehrávat, když se chce a když všechno jde – což jde, protože když se chce.. a tak dále.

Teď se pohnula jedna z dek. Ozývá se zamručení, jeden z nich se nejspíš konečně probudil. Zpod polštáře se noří bledá, úzká ruka. Odhrnuje pokrývku a vystavuje tak na odiv ještě bledší tělo. Jeho majitel se podívá na druhou stranu postele a usměje se. Pak tiše vstane, snaží se nadělat co nejméně hluku, aby svého společníka nepobudil. Nazuje si chlupaté papuče a šourá se ke dveřím – jen v tmavozelených boxerkách, abychom byli přesnější.

Nenechte se mýlit – dnes v noci se opravdu nic nestalo. Popis tak sice může působit, ale zdání klame, listopadová noc proběhla ve vší počestnosti. I spousta minulých lednových až říjnových nocí před ní a jistě i spousta budoucích prosincových nocí za ní. Možná.

Mladý plavovlasý muž dlouze zívne a otevře dveře do kuchyně. Pak se zastaví a při pohledu do výlevky si vzpomene, že tady včera až dneska měli svou soukromou párty – ušpinilo se opravdu moc nádobí a on ví o někom, kdo opravdu moc (ale opravdu) nenávidí jeho mytí. Tedy přesněji řečeno, ví o dvou takových.

Sedá si ke stolu a potlačuje touhu vrátit se do vyhřáté postele. Necítí v sobě kapacitu ani na to, aby si došel udělat čaj. A aby volal svou domácí skřítku? Na to si nikdy nedokázal zvyknout, nerad někomu rozkazuje.

Položí si hlavu na dřevěnou desku a snaží se opět usnout. K čemu je vlastně jídlo a pití?

 

9:30

Schody zaskřípají, ale on se hlavu zvednout neobtěžuje. Vždyť kdo by to taky mohl být jiný, než..

„ Dobré ráno, Moony!“ zavolá ten kdosi halasně a vytrhne ho tak z polospánku.

„ Snad se nepokoušíš dohnat to, cos v noci nestihl? To opravdu tak chrápu?“ vyzvídá pobaveně Sirius – na rozdíl od něj svěží a upravený, alespoň podle jeho měřítek – a kráčí přímo ke kuchyňské lince, aby udělal čaj jak pro sebe, tak pro svého ospalého přítele.

„ Hmpf,“ zní odpověď.

„ Ty potřebuješ asi spíš kafe,“ pokývá hlavou tmavovlasý muž a natahuje se do poličky.

„ Vždyť víš, že ho nepiju, Tichošlápku,“ zvedne se konečně Remus, nesouhlasně mu vezme plechovku z ruky a vrátí ji zpátky do skříňky. Místo ní vytáhne krabičku s čajem – na čajové lístky si ani jeden nedokážou zvyknout, tak používají ten sáčkový.

„ Počkej, tenhle je myslím můj,“ zarazí se Sirius a natáhne ruku.

„ Není to jedno?“

„ Není, protože ho mám podepsaný,“ řekne naoko vážně a strčí mu jeden sáček před oči.

Na štítku se skví nápis Black Label Tea.

Remus bezmocně zavrtí hlavou a usměje se, potom zanoří ruku hloub a vytáhne jakousi ovocnou náhražku.

„ A nesměj se, nebo ti připomenu, jak se jmenuje ten dům v Passau..“

„ Sirie, dost už prosím,“ položí mu Remus ruku na ústa, „ já bych se chtěl nasnídat v klidu.“

„ Zatím to nevypadalo, že bys chtěl vůbec něco snídat.“

„ To jsem nechtěl. Ale to, že ses tu objevil takhle brzy, znamená, že plánuješ smažit palačinky, a Blackovy palačinky jsou proslulé po celé Příčné ulici. Uznej, že to si nemůžu nechat ujít,“ vrhne po něm Remus nevinný pohled.

„ To si ještě rozmyslím, jestli ti po těch řečích vůbec nějakou dám,“ zavrčí ještě Sirius, ale v protikladu ke svým slovům vytahuje dva talíře.

„ Jenom to, že jsem si otevřel créperii neznamená, že mě můj vlkodlačí přítel bude po ránu takhle zneužívat,“ brumlá, zatímco připravuje palačinkovou směs.

Pak ho ale něco napadne, ďábelsky se usměje a začne si hvízdat.

 

11:30

Remus už má za sebou dva hrnky čaje a Sirius na sobě dvě kila palačinkového těsta. Ne že by byl snad tak nešikovný, ale když se k vám každých deset vteřin někdo přiblíží a zalechtá vás pod žebry, kde jste až příliš citlivý, nezbývá vám nic jiného, než upustit to, co právě držíte v ruce, a snažit se ubránit ataku.

„ Reme, já přísahám, že nedostaneš ani jednu palačinku, jestli toho nenecháš,“ pohrozí mu prstem.

„ Tichošlápek, který nerozumí žertu?“ zvedne obočí Remus a usměje se na něj.

„ Tichošlápek, který obětoval své volné dopoledne, aby Moonymu připravil oběd, kterážto oběť zůstává hrubě nedoceněna,“ opraví ho a v duchu se utvrzuje v tom, že svůj předchozí plán provede – nejméně za to, že se zanedlouho bude muset jít umýt.

„ Ale no tak, nehraj si na mě, nesedí ti to,“ řekne klidně Remus a pak se jeho rozhořčenému výrazu nádavkem vysměje.

„ Ty jsi dneska horší, než já obvykle,“ povzdechne si tmavovlasý muž, otře si čelo a přehodí si pánvičku do druhé ruky. A když se Remus na moment otočí, přisype rychle do těsta cosi podivného..

 

12:30

Palačinky jsou konečně hotovy. Sirius je rovná na talíř a jednu, trochu víc hnědou, než ty ostatní, dává úplně navrch. Pak je všechny opatrně postaví na stůl a tu první dává Removi.

„ Na tohle je marmelády škoda, ony jsou dobré i bez toho,“ říká. Ví, že kombinace džemu a toho, co do těsta přidal, je dost nebezpečná, a tak zlomyslný zase není, aby chtěl svému příteli ublížit. To jenom za ty řeči..

Otočí se a bere do rukou dva hrnky černého čaje (tentokrát se přemůže a obětuje svou oblíbenou značku Black Label). Když se obrátí, vidí, že se Remus právě zakusuje do palačinky, na kterou si i přes jeho slova přidal trochu marmelády.

„ Reme, ne!“

Ale ten už stihnul kousek spolknout.

„ Co se děje?“ otáže se netrpělivě.

„ Já.. já jsem trochu.. víš..,“ koktá Sirius a ostražitě sleduje, kdy se dostaví první reakce.

„ Prostě jsem do té palačinky něco..,“ začne, ale v ten okamžik se Remus ošklivě rozkašle.

Sirius vyskočí a vrhne se k němu.

„ Na, napij se, to ti pomůže,“ přistrčí mu k ústům hrnek s vychládajícím čajem, ale ruce se mu tak třesou, že ho málem vylije Removi do klína.

Ten trochu usrkne a pak se rozkašle ještě víc.

„ Promiň mi to, já.. tohle jsem nechtěl, jenom.. neměl sis tam dávat ten džem, já.. dýchej, prosím, nadechni se.

Mluví rychle a trochu nesouvisle, současně s tím se snaží Rema udržet, protože ten se nekontrolovatelně třese.

„ Prosím, já jsem nechtěl, hlavně.. buď v pořádku, Moony, buď v pořádku,“ prosí ho tmavovlasý muž a v duchu se proklíná za ten stupidní nápad přidávat do palačinkového těsta prášek z dymnivky žluté.

Po několika opravdu dlouhých minutách, které oběma připadají jako věčnost, se Removo dýchání trochu uklidní. Ještě trochu lapá po dechu, ale když mu Sirius opět zvedne k ústům hrnek, napije se už bez obtíží.

„ Cos do toho dal?“ zachraptí, jakmile se mu podaří najít hlas.

„ Já.. mrzí mě to, Moony,“ sklopí hlavu Sirius.

„ Na to se tě neptám. CO jsi tam dal?“

„ Dymnivku žlutou, ale jenom trošičku, nechtěl jsem ti ublížit, jen tě trošku potrestat za ty řeči ráno.“

„ To je teda nápad,“ zavrtí hlavou Remus, sjede ho pohledem, který je napůl rozzlobený a napůl lítostivý, a vstane.

„ Ty nebudeš jíst?“ zmůže se Sirius na otázku.

„ Přešla mě chuť k jídlu. A navíc, bůhví, co je v těch dalších palačinkách,“ řekne suše Remus a jde ke schodům.

„ Přísahám, že nic, to jenom tahle jedna, a navíc, kdyby sis tam nedal tu marmeládu..,“ začne zoufale Sirius, ale plavovlasý muž zvedne ruku.

„ Jasně. Takže je to vlastně všechno moje vina. Chápu,“ utrousí a mizí nad schody.

Tenhle oběd se opravdu nepovedl.

 

14:30

Sirius sedí v obývacím pokoji na pohovce a pokouší se číst jakési pojednání o léčivých bylinkách. Nemůže se soustředit, před očima má stále Moonyho výraz – nechápavý, smutný, zraněný, rozzlobený.

On mu opravdu nechtěl ublížit. A ten džem – jistěže to je všechno jeho chyba, ale kdyby toho nebylo..

Remus je zavřený v jedné z ložnic. Nejspíš si tam taky čte. Na klepání neodpovídá a Alohomora nefunguje.

Sirius mu tam před několika desítkami minut předvedl tirádu na téma Je mi to líto a už to nikdy v životě neudělám, ale vypadá to, že jeho snaha byla zbytečná. Proto se po marném čekání na reakci vrátil dolů a nyní neúspěšně předstírá, že se nic neděje.

Bolí to. Pomyšlení na to, že jeho přítel je smutný kvůli němu, hodně bolí. On vážně nechtěl, nechtěl.. copak si Remus myslí, že by ho záměrně zranil?

Kolem se mihne malá domácí skřítka, oděná tradičně v sněhobílém ubrousku na čajník.

„ Jiskro?“

„ Pane Sirie?“ opáčí zdvořile stvořeníčko a zastaví se.

„ Nevolal tě v předchozích dvou hodinách někdo?“

„ Myslíte pana Rema?“ zatřepe ušima skřítka.

„ Ach ano, poslal mě pro extrakt z ibišku na bolavý krk, není mu dobře,“ odpoví soucitně Jiskra.

„ Není mu dobře? Pořád?“ neproztřetelně se prozradí Sirius.

„ Pán o tom něco ví?“ ozve se zvědavě.

„ Pán o tom ví víc, než si myslíš,“ vzdychne tmavovlasý muž.

„ Jiskro, neexistuje nějaká možnost, jak se dostat do jeho pokoje bez toho, abych musel procházet dveřmi?“ napadne ho najednou, že dům Lupinových má několik tajných chodeb, které ještě nestihli prozkoumat.

„ Pane?“ Skřítce se třese hlas.

„ Tak ano nebo ne?“ zeptá se netrpělivě.

„ Pán Remus Jiskře přikázal, aby k němu nikoho nepouštěla, a to ani přes tajné chodby,“ vypískne a zakryje si ustrašeně obličej.

Sirius ustrne. Až takhle, Moony?

„ A co když ti nařídím, abys mě k němu dostala? Nařídím, víš, co to znamená?“ Teď se mu hlas třese potlačovaným rozhořčením.

„ Jiskra se omlouvá, ale musí poslouchat svého pána. Když pán Remus řekl, aby k němu nikoho nepouštěla, ona poslechne.“

„ Když domácímu skřítkovi někdo dá rozkaz, kdokoli, neměl by mít tolik řečí, ale udělat, co se po něm chce,“ zvýší Sirius hlas, ale vzápětí toho lituje. Skřítce totiž vyklouzne z jednoho velkého hnědého oka slza.

„ Pán Sirius není takový, jak si Jiskra myslela,“ zašeptá a odcupitá pryč takovou rychlostí, že se jí ani nestačí omluvit.

Výborně. Tak teď je na mě rozzlobený nejen Remus, ale ještě jeho domácí skřítka.

Sirius si obléká kabát a vychází ven. Je tam chladno a trochu mrholí, ale jemu na tom nezáleží. Jen si ohrne límec kabátu. Potřebuje na chvíli zmizet z toho náhle dusivého prostředí Remova domu.

Udělá několik kroků a pak se ohlédne. Červená střecha, kterou on sám natíral – částečně ručně a částečně pomocí hůlky – se leskne v odpoledním slunci. Kolem bílých zdí se vine břečťan a načervenalé psí víno. Z komína ještě kouř nevychází – navykli si topit až k večeru, když se ochladí. Vyřezávané dveře jakoby se mu smály.

Svraští čelo. A to si myslel, že jejich dovolená ve Walesu proběhne bez obtíží. A těšil se, že konečně uvidí dům, ve kterém Moony vyrostl. Předčilo to jeho očekávání, ale bohužel i v tom špatném slova smyslu.

S povzdechem se obrací a zamíří k blízkému lesu.

 

19:30

Remus chvíli naslouchá. Pak se rozhodne, že sejde dolů a udělá si další čaj. Vlastně už se na Siria ani tak nezlobí, spíš ho mrzí, že jeho přítel zase nedomyslel, co by se mohlo stát. Pořád ho trochu bolí krk a to je nepříjemné.

Ale taky si trochu připadá provinile. Jistěže má důvod být rozčílený, takovéhle Sirovy žertíky neměl rád nikdy, ale zase tolik mu to vyčítat nemusel. Oba přece ví, že mu Sirius nechtěl ublížit. Že kdyby na to přišlo, položil by za něj vlastní život. Chyba se stala, ale proč na ni nezapomenout?

„ Tichošlápku?“ zavolá zkusmo.

Žádná odpověď.

„ Sirie, jsi dole?“ zopakuje, tentokrát už o poznání znepokojeněji. Proč mu neodpovídá? Že by byl uražený?

Seběhne schody a rozhlédne se po kuchyni. Nádobí v dřezu neumyté, netknuté palačinky na kuchyňské lince, stejně tak Siriův pruhovaný hrnek. Ani stopa po jeho majiteli.

Podívá se do obývacího pokoje, do přístěnku pro úklidové náčiní (ačkoli netuší, co by zrovna tady jeho přítel dělal), do jídelny. Nikde nikdo. Pak se vrací zpátky do patra a prohlíží všechny ložnice. Zajde do hostinského pokoje, na půdu i do ‚pokoje na nervy‘, jak to kdysi dávno nazval.

Sirius v domě není. Remus v duchu zakleje, pak se rozmyslí a zakleje nahlas. To ho mohlo napadnout.

Vychází ven. Teď už prší velmi silně, navíc fouká studený vítr.

Zatracený Sirius, já ho snad budu muset..

Ale nakonec nemusí. Když se vydá po cestičce, vedoucí k Wangažskému lesu, spatří najednou, jak mu po ní někdo klopýtá naproti. A málem omdlévá úlevou.

Rozbíhá se. Ano, samozřejmě že to je Sirius. Prochladlý, zmáčený Sirius, třesoucí se zimou.

„ Tichošlápku, ty ses asi zbláznil, co tě to napadlo?“ hubuje ho Remus a přehazuje mu přes ramena vlastní kabát.

„ J-j-já js-se-m..“

„ Nebo víš co, teď radši ještě mlč,“ vzdává to plavovlasý muž a táhne ho dovnitř.

 

21:30

„ Miluju tě k sežrání, Moony,“ vzdychne Sirius, když mu Remus podává hrnek s kouřícím čajem (finest Black Label Tea, pochopitelně).

„ To se vždycky hezky poslouchá,“ pokýve hlavou a přehodí kolem něj ještě jednu pokrývku – tentokrát obětoval i tu ze své půlky postele.

„ Reme..“ začne Sirius kajícně, ale ten ho raději nenechá domluvit – položí mu ruku na ústa.

„ Dobře, Paddy, já vím, žes nechtěl. Zapomeneme na to, hlavně už se neomlouvej,“ usměje se slabě.

„ Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekne i přesto Sirius.

„ Já vím že ne, Tichošlápku,“ uklidňuje ho nepřítomně Remus, zatímco hledá ve skříni s bylinkami odvar, zabraňující horečce a nachlazení.

„ Remy.. promiň mi to,“ zašeptá, jakoby jeho slova neslyšel. Jeho hlas je tak nějak nalomený, což znamená, že..

„ Ale prosím tě, přece bys kvůli tomu neplakal,“ řekne soucitně Remus, pak si sedne zpátky k němu a vezme ho kolem ramen.

„ Pro mě bylo hrozné, když jsi se mnou celý den nemluvil. Myslel jsem, že se zblázním,“ dodá ještě tmavovlasý muž a otře si oči.

„ Myslíš, že pro mě ne? Když mám někoho tak rád, jako tebe, tak je to skoro nemožné. Proto jsem radši šel nahoru,“ přiznává.

„ Tohle nesmíme dělat, Reme. Klidně mě můžeš občas seřvat, ale hlavně mě neignoruj. To se vážně nedá vydržet, navíc když vím, jak jsi normálně upovídaný,“ usměje se trochu Sirius.

„ Abych zítra nedělal palačinky já,“ zvedá varovně prst Remus. „ Na, tohle vypij, ať si něco neuženeš. To je taky nápad, jí se procházet do deště,“ zavrtí hlavou a podává mu lahvičku.

„ Moc na výběr jsem neměl,“ pokrčí rameny, odvar vypije, zašklebí se, vstane a i s dvěma pokrývkami, přehozenými přes nahá ramena, se přesune blíž ke krbu.

„ Příště můžeš na půdu, tam je možná i nějaké staré křeslo. Vařič, nějaké naše učebnice.. měl bys co dělat – mohl by sis číst, mohl by sis uvařit čaj, nemusel bys přemýšlet,“ říká už téměř vesele Remus.

„ Poslyš, kde je vlastně teď Jiskra?“ vzpomíná si najednou Sirius na své odpolední extempore.

„ Nejspíš ve svém přístěnku, takhle večer už většinou nic nepotřebuju. Aspoň ne nic, co bych nezvládl sám nebo s tebou. Proč?“

„ No.. já jsem na ni nebyl zrovna milý, když mě odmítla pustit k tobě do pokoje,“ přiznává rozpačitě tmavovlasý muž.

„ Cos jí řekl?“ zvážní Remus.

„ Vlastně nic, ale ten tón – byl jsem prostě podrážděný, a ona viditelně neposlouchá nikoho jiného, než tebe, takže jsem byl ještě víc podrážděný, a pak ještě trochu víc, a nejspíš jsem nezněl moc přátelsky,“ dostane ze sebe namáhavě.

„ Ach jo. Sirius Tvrdohlavý Black,“ vzdychne Remus, ale pak se trochu usměje. „ Tak za ní zítra zajdi, a třeba se jí omluv,“ poradí mu.

„ Řekla mi že jsem jiný, než si myslela,“ podívá se na něj Sirius a z očí mu je poznat, že by mu vůbec nevadilo zase se rozplakat.

„ Měla pravdu.. jsem Black a..“

„ Ale to Jiskra neví, Tichošlápku,“ přerušuje ho klidně Remus. „ Neví, jak se jmenuješ příjmením. A to, žes jednou ztratil nervy, žes nebyl úplně společensky přijatelný – zaprvé se to stává, zadruhé se ti to nestává moc často a zatřetí skřítci rychle zapomínají. Buď na ni teď víc hodný a ona tě začne mít stejně ráda, jako dřív. Věř mi,“ posadí se vedle něj na koberec a odhrne mu vlasy z očí.

„ A hlavně už žádné slzy. Svět ještě pořád stojí, tenhle dům taky, hoří oheň a nás nic nebolí, to je důležité.“

 

23:30

Dívají se do plamenů a mlčí. Horká čokoláda, kterou v průběhu večera nahradili černý čaj s mlékem, tiše pění v dvou identických hrncích. V krbu praská hořící dřevo a vydává příjemnou březovou vůni. Je jim teplo a začínají pociťovat únavu

Najednou sebou Sirius prudce trhne.

„ Jiskra!“

„ Co je s ní?“ odpovídá ospale Remus.

„ Ale ne! Jiskra! Sakra..“

„ Miláčku, prosím tě, uklidni se, Jiskra je ve svém přístěnku a nejspíž už dávno spí,“ natáhne si nohy a dál se klidně dívá do plamenů.

„ Hlavně žádné halucinace, dobře?“

„ Vletěla mi do vlasů jiskra, cítím ji,“ vyhrkne zoufale Sirius a do hlasu se mu vkrádá stopa podráždění nad nechápavostí svého přítele.

Remus teprv teď zpozorní, odloží hrnek z čokoládou a klekne si k němu, i když se přitom stále pobaveně usmívá.

„ Klid, nepanikař, já se podívám. Dostaneme ji ven, o vlasy nepřijdeš,“ utěšuje ho žertovně.

„ Hlavně se nehýbej, dobře?“

Tmavovlasý muž má co dělat, aby poslechl – to pálivé teplo mu není příjemné a když pocítí žhavý dotek na své kůži, stěží potlačí výkřik.

„ Tak, už je pryč, nic nezačalo hořet, je to dobré. Hlavně se uklidni. Spálila tě?“

„ Trochu,“ dotýká se inkriminovaného místa.

„ Dobře, něco s tím uděláme. Počkej chvilku,“ vstane Remus a odejde do kuchyně.

Po chvíli se vrací s půlkou citronu. Když na něj jeho přítel vrhne podezřívavý pohled, jen pokrčí rameny.

„ Tohle ti pomůže, zabrání tomu, aby ti vypadaly vlasy kolem, a trochu zmírní ten nepříjemný pocit,“ klekne si k němu zpátky.

Sirius zavře oči, ale nakonec to není tak hrozné, jen to trochu zaštípe.

„ Tak, bude to dobré. O svou krásu se bát nemusíš,“ zažertuje znovu a jemně mu pročesává vlasy dřevěným hřebenem, aby se podíval, kolik škody jiskra vlastně natropila.

Nakonec zjistí, že to byl skoro planý poplach; jen malá červená skvrnka naznačuje, kam ten kousíček ohně vlastně dopadl. Remus ho ale češe dál, při této jednoduché činnosti je totiž velmi snadné na všechno zapomenout – na vnější svět, předsudky, trápení a bolest – a jemu se o nich dnes už přemýšlet nechce. Siriovi je to nejspíš také příjemné, protože zavře oči a lehce se o něj opře.

„ Takhle bych dokázal usnout,“ zamumlá po několika minutách, již v polospánku.

„ Já tě ale nahoru neponesu, takže se buď hodně rychle vzbudíš, nebo budeš spát na koberci,“ dobírá si ho jeho přítel.

„ Dobře, vybírám si koberec, ale jenom když mě budeš pořád česat,“ oplatí mu to z posledních sil a pak se mu hlava sveze na Removo rameno.

„ Dobrou noc, Tichošlápku,“ zašeptá pobaveně Remus a hřeben konečně odloží.


Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction - http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=693