No. Ne že by snad ve mně byla potřeba psát si deník. A už vůbec ne svěřovat se mu se svými ‚nejtajnějšími‘ a ‚nejniternějšími‘ záležitostmi. Ale dneska se mi stalo něco.. ne, sakra, tohle vážně nemá být deník! Jenom si to potřebuju někam zaznamenat, aby to nevymizelo hned zítra, ale nejlépe až tak za týden. Dobře, zpátky k věci. Nebo ne, ještě ne. Ještě vás potřebuju všechny upozornit, že je v tom něco..něco víc. Jednou to zjistím, zjistím, co je to. Teď to sice bude působit jako laciná povídačka o kouzlech, ale nenechte se mýlit. Tak to by bylo na úvod. A teď..o čem jsem to vlastně..ano. Je to složité i popsat, natož zažít..

Takže jdu si takhle po ulici (a neopovažujte se poznamenat, že takhle to vždycky začíná), dívám se kolem a vážně mám radost z toho, že zase můžu ven. Na všechny okolo se usmívám, oni se usmívají na mě (myslím, že Shakespeare asi brzy vstane z mrtvých), svítí sluníčko – všechna ty klišé, znáte to. A pak málem upadnu. Ale kdepak, žádný zrádný okrah obrubníku. Ani banánová slupka (mimochodem, ještě se ke mně nedonesla zpráva osobě, které by se tento kuriózní kousek, jakým uklouznuzí po banánové slupce bezpochyby je, povedl). Jenom taková malá kolize s invalidním vozíkem. Ano, slyšíte dobře, podařilo se mi narazit do invalidního vozíku. Stěží se držím na nohou (dobře, tohle je opravdu hodně nevhodná poznámka), zmateně se omlouvám a lidé kolem mě vyděšeně pozorují. Když zvednu hlavu a hledám toho, koho má neopatrnost málem smetla z chodníku dolů, a jeho společníka, který už na mě stačil vrhnout nepříjemný pohled, nikdo tam není. Stojím jak solný sloup, rozhlížím se kolem, ale nikoho nevidím. Žádné invalidní křeslo, žádný nemohoucí na něm, žádný průvodce. Jenom několik lidí, které asi ještě neunavil pohled na duševně vykolejenou osobu.

Sotva rákos domluvil,

snesla se nad rybník černá bouře.

Údolím třásl prudký vítr,

blesky zářily, duněly hromy.

Dub stál jako sloup, pevně a pyšně,