Utíká… Její dlouhé vlnité plavé vlasy pročesává silný vítr a se strachem, jenž jí vládne, mísí se. Černá halenka zapnutá jen na jeden knoflík uprostřed jí téměř sklouzává z ramen ozdobených třemi hlubokými rýhami a ňadra plná zkrvavená pod slabou látkou spatřit lze. Na bílých elegantních, místy roztrhaných kalhotách, kde v trhancích stopy drápů můžeš viděti, vsakuje se do látky červená až rudá barva od těch nemálo bolestivých ran. Světlo Luny, jež v úplňku na vesmírnou modř vychází, jemné šrámy na obličeji jejím odhaluje spolu s bídným utrpením z proběhlého pozdního večera. Ústa její pootevřená značila snad výkřik do tmy, jenž beznadějí a hrůzou náhle byl utlumen.