All was well

Léto. Horko. Děti řádí u vody. Matka jednoho z děvčátek sedí opodál ve stínu, jen čas od času tu rozjívenou hordu chabě napomene, aby byli zticha. Maličký vedle ní právě usnul. A ji bolí hlava. Včera měla narozeniny a nejspíš to s tím oslavováním trochu přehnala.

Ano, měla by jít nahoru, měla by psát. Neměla asi přistoupit na ty termíny. Ale… dnes ne. Ještě ne. Bože, ta hlava… Kdyby aspoň na chvilenku zmlkli!

Zmlkli. Konečně.

Ale to ticho je až nepřirozené. Studí z něj.

„Mami…“

Otevřela oči.

Přes trávník přichází neznámý muž. Celý v černém. Košili i v tom horku úplně zapnutou, dlouhé rukávy. Přísné držení těla. Nepřístupná tvář. Vráska mezi obočím. Černé blýskající oči. Hákovitý nos. Husté vlasy, těžké a hrubé jako žíně, dlouhé až k ramenům, rovněž černé, jen s několika stříbrnými nitkami. Jak jde, jako by smazával slunce z trávy imaginárním pláštěm, který za ním víří jako netopýří křídla.

„Paní Rowlingová.“

Šok. Ticho. Žádná odpověď.

Pozdvižené obočí. Očima přivolal dceru.

„Slečna Jessica Rowlingová. Váš dopis z Hogwarts. Bylo by od vás, řekněme, prozřetelné, kdybyste ho otevřela až ve větším… soukromí. Jak jistě chápete, nebyl bych příliš potěšen, kdybyste mi přidělávala zbytečnou práci.“ Letmý pohled na hlouček dětí u vody.

Napětí. Očekávání. Žádná odpověď.

„Předpokládám, že jste poněkud lépe informovaná, než studenti mudlovského původu obvykle bývají, ale přesto je mou povinností nabídnout vám doprovod na Diagon Alley. Vyhovující termín je toto úterý v jednu hodinu odpoledne. Přijdu pro vás sem. Buďte připravená přesně. Nějaké otázky?“

Blesknutí očima po matce. Žádná odpověď.

„Dobrá. Těšilo mě.“

A Joanna vybuchne. „Kdo sem poslal zrovna vás!?!“

„Profesorka McGonagallová, přirozeně.“

Joanna není zvlášť dobrá v pozorování lidí. Jinak by si byla všimla, že má její návštěvník kolem očí vrásky od smíchu. A že mu v očích nebezpečně blýská.

„Ale vy – vy přece nejste skutečný!“

„Opravdu, paní Rowlingová?“

Nejsi! Nejsi! Já jsem si tě přece vymyslela! Já! Anebo... jestli přece jenom jsi, letí Joanně hlavou, jestli jsi… tak aspoň budeš brzo mrtvý. Já to přece musím vědět nejlíp. Na konci sedmého dílu! Však počkej. Nemůže si pomoct a spokojeně se ušklíbne.

„Fascinující. Zřejmě jsem míru informovanosti vaší rodiny poněkud přecenil? V úterý v jednu hodinu odpoledne, slečno Rowlingová. Nashledanou.“

Severus Snape se mírně uklonil, otočil se a odchází. Jeho neexistující plášť za ním povlává a tentokrát stírá z trávy ticho. Jedno z dětí skočilo s hlasitým šplouchnutím do vody a začalo cákat na ty na břehu.

Joanna zatíná pěsti. Však počkej! Ty umaštěný bastarde! Já ti dám!

Je léto roku 2004. Nahoře v pracovně čeká rozepsaný rukopis Prince dvojí krve.

Joanna není v matematice o nic lepší než v pozorování lidí. Spočítat si, že události, o kterých se v knize chystá psát, jsou ve skutečnosti už osm let staré a že ani ta nejjedovatější slova už na výsledku nic nezmění, zřetelně přesahuje její možnosti.

Jessica tiše mizí v domě. Pergamenovou obálku svírá tak pevně, jako by na tom závisel její život. V úterý v jednu hodinu!

______________________________________