Zápas s drabble napsal(a) Tess






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1001

Index

Kapitola 1: Kostky jsou vrženy (Star Wars)
Kapitola 2: Za třicet stříbrných (World of Warcraft)
Kapitola 3: Bonus 1 - Apríl (Matrix)
Kapitola 4: Dlouhé vlasy, krátký rozum (Honorverse)
Kapitola 5: Oslnivý vstup Garyho Stu do děje (Vinnetou)
Kapitola 6: Jarní vábení ()
Kapitola 7: Čekání na Godota ()
Kapitola 8: Bonus 3 - Fairplay (Ilias)
Kapitola 9: Knoflíky (Pipi Dlouhá punčocha)
Kapitola 10: Klíč, který nikam nepasuje (Neználek)
Kapitola 11: Přehlédnutý vzkaz ()
Kapitola 12: Pod postelí (Karel Jaromír Erben)
Kapitola 13: Čaj o páté, vražda o půlnoci (Vetřelec)
Kapitola 14: Zbytečná oběť ()
Kapitola 15: Kostlivec ve skříni (Medvídek Pú)
Kapitola 16: Přítulný domácí mazlíček (Den trifidů)
Kapitola 17: Bonus 5 - Houstone, máme problém! (Hercule Poirot)
Kapitola 18: Muž přes palubu (Zápas s nebem - J.M.Troska)
Kapitola 19: Ťuky ťuk (To)
Kapitola 20: Sedmnáct (Star Trek)
Kapitola 21: Nedělní ráno (Muminek)
Kapitola 22: Dveře do prázdna (Drakeni z Pernu)
Kapitola 23: It is alive! (Jakub Vandrovec)
Kapitola 24: Počátky daguerrotypie (Tajuplný ostrov)
Kapitola 25: Poslední hodinka (Pan Kaplan má stále třídu rád)
Kapitola 26: Polední pauza (Knight Rider)
Kapitola 27: Bonus 7 - Starý člověk je podruhé dítětem ()
Kapitola 28: Oblíbená hračka ()
Kapitola 29: Co je doma, to se počítá! ()
Kapitola 30: Motivační dopis (Urban legends)
Kapitola 31: Černá sanitka (Vlaštovky a Amazonky)
Kapitola 32: Komu není rady… ()
Kapitola 33: Léčba škokem (Invaze rušivých elementů)
Kapitola 34: Co není v hlavě, musí být v nohách (Pán prstenů)
Kapitola 35: Ty máš svaly, já mám čáry! (Rambo)
Kapitola 36: Poslední


Kapitola 1: Kostky jsou vrženy (Star Wars)

Výhra?

„Páni!“
Je dobrý důvod, proč rytířům Jedi vstup do kasin zakazují. Tři mladíky, kteří nenápadně utekli svému dozoru, to ale nezajímalo. Blikání a zvonění výherních automatů, rachot rulety, jasná světla, spoře oděné dívky - s tím se sotva zletilí Padawani běžně nesetkají, takže koukali jako telata na nová vrata. Minimálně do jedenácti je nikdo pohřešovat nebude…
První byl odhalen Neim. Nechal se příliš unést lehkostí, s jakou lze ovlivnit kuličku rulety.
Asnarovo štěstí při blackjacku bylo také brzy podezřelé.
Jen Carr byl rozumný, bohatnul pomalu a nenápadně.
Poslední hod, pomyslel si, chřestě kostkami v dlaních.
Padlo jedenáct a odbila půlnoc.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Za třicet stříbrných (World of Warcraft)

Kurýr

Taurenský válečník běžel. A běžel.
Zkracoval si cestu divočinou a nevadilo mu, že na něj občas zaútočí divé zvíře nebo nepřátelský lupič. K jejich zabití mu stačila jediná rána mečem. Byli hluboce pod jeho úrovní. Chvílemi nadával sám sobě, že neletěl, ale jindy byl rád; to když sbíral vzácné byliny. Aspoň si vydělá pár zlatých.
Konečně dosáhl přístavu vzducholodí. Nejkratší cesta do Undercity. Tam už stačí jenom předat dopis a otevře se mu cesta k získání vysněného meče… tak si to maloval, když jeho kontakt prohlásil:
„… tenhle balíček dones zpátky do Thunderbluffu. Získáš… třicet stříbrných.“
Zavyl.
„Nesnáším řetězový questy.“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Bonus 1 - Apríl (Matrix)

Dnes

Dnes…
s ní mluvil. Ano, řekl jí o tom proroctví.
Dnes…
už ví, že to řekla jiným; těm, kterým se to mělo donést.
Dnes…
se objevil ten, o kterém si myslí, že se ho to týká.
Dnes…
mu to řekla. Vědma.
Dnes.
Je stále dnes. Jeden a ten stejný den, pořád dokola.
Dnes.
Chyba v Matrixu? Zase?
Dnes.
Zastaví kulku? Uvěří tomu, že je Vyvolený?

Agent Smith sledoval blížícího se Nea naprosto bezvýrazně, jak už to agenti dělají. Vše bylo tak, jak to má být. Uvěřili tomu. Samozřejmě.
Pomyslel na to, ale nakonec ono slovo neřekl.
Apríl je tak… fádní.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Dlouhé vlasy, krátký rozum (Honorverse)

Bitva

Na můstku se ozývalo nepřetržité hlášení škod. Pavel Young sedící ve velitelském křesle nervózně polkl. Jak se jen mohl jednoduchý scénář takhle zvrtnout? Svého protivníka měli vyřídit s jasnou převahou!
Ale není divu, když Královské námořnictvo přijímá k výcviku takové neschopné čubky! mrsknul pohledem po dívce sedící na pozici taktického důstojníka a po její kolegyni v astrogátorském úseku. Ženskejm by se prostě vstup do námořnictva neměl povolovat!
Další výstřel. Náhle světla zablikala a zhasla. Nastal konec.
Kadeti pátého ročníku opouštěli simulátor značně roztrpčeni.
V simulátoru čtvrtého ročníku si kadet Harringtonová přihladila svého krátkého ježka a nervózně vyčkávala hodnocení kapitána Courvosiera.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Oslnivý vstup Garyho Stu do děje (Vinnetou)

Zvěd

Odlesk světla upoutal moji pozornost.
Oheň? Tady?
Seskočil jsem z koně a opatrně se plížil vpřed. Náhle jsem před sebou zaslechl zapraskání větévky.
Asi taky zvěd, pomyslel jsem si. V hustém křoví jsem se nemohl dostatečně rozpřáhnout. Opatrně jsem se tedy připlížil za něj a prudce mu stiskl hrdlo. Zachroptěl a upadl do bezvědomí. Svázal jsem ho a plížil se dál.
U ohně plápolajícího na mýtině seděla skupina trapperů. Opodál ležel spoutaný Indián.
„Však on nám poví, kde má zlato,“ holedbal se zjizvený vousáč.
„Ruce vzhůru, meššúrs, ani hnout!“ vstoupil jsem do kruhu světla.

„Můj bílý bratře!“ vykřikl radostně Vinnetou.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Jarní vábení ()

Uprchlík

Věděla jsem, že to nemám dělat. Vždycky jsem byla Hodná holka, ale v dnešním vlahém večeru nešlo pokušení odolat.
Volali mě. Jak ráda bych byla tam s nimi, venku, pobíhala, dováděla a… a víc.
Miluji svou Rodinu, opravdu, ale dnes jsem ven prostě musela.
Ano, utekla jsem. Běhala jsem s Venkovními, hrála si s nimi. Byla jsem jejich Dámou. Rvali se o mě. Vítěz byl mohutně stavěný a černý jako noc. Ty sladké hodiny, které jsem s ním strávila…
Ráno jsem se plížila domů plná pocitu viny. Špatná, Špatná holka.
Ale potom…
Chlapcovy ruce kolem krku…
„Pejsku!“

Lassie se vrátila.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Čekání na Godota ()

Přepad

„Ne! To po mně nemůžete chtít!“ zoufale vykřikl muž, když si přečetl adresu na obálce dopisu.
„Kdo se dá na vojnu, musí bojovat; kdo se dá na poštu, musí… doručovat!“ hřímal dobře živený poštmistr.
„Ne! Před čtrnácti dny jsem přišel o rukáv košile. Minulý týden jsem měl poškrábanou ruku a předevčírem mi skočil na hlavu! Víte, kolik váží? Kromě toho jsem alergický na kočky!“
„Příliš to dramatizujete, kolego.“
„Ani trochu. Vsadím se, že ta strašná potvora na mě už čeká. Prostě tam odmítám doručovat! Už mě nikdy neuvidí!“

Garfield seděl ve svém úkrytu a špička jeho ocasu se netrpělivě komíhala.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Bonus 3 - Fairplay (Ilias)

Zápas bohů

„Poslechněte, čeládko,“ povídá Zeus, „včera jste mě uspali, tak když si chcete zabojovat, prosím, jak je libo.“
A už se to u Tróje mydlí.
Poseidón zapomíná, na čí straně bojuje, ale to nevadí, protože Apollón je taky zmatený. Athéna si hraje na zachránce a Héfaistos, poňouknutý Hérou, zase na plamenomet. Héra ho zastavuje, je jí moc vedro.
Mezitím Athéna prohání Area a Afrodítu, Apollón nechce zápasit s Poseidónem a Hermés zase s Létou. Přehřátá Héra žene Artemis na Olymp…
Šťastně vyřádění bohové vzpomínali na hrátky s Řeky ještě mnoho let.

„Ale to vám povídám, to s tím koněm nebylo fér!“

Zpět na obsah

Kapitola 9: Knoflíky (Pipi Dlouhá punčocha)

Nápad

„Budu sbírat knoflíky!“ prohlásila jednou Pipi.
„A co s nimi budeš dělat?“ ptal se Tomy.
„Až jich budu mít strašně, strašně moc, uděláme si na zahradě knoflíkovou pláž!“
„A kam je zatím budeš dávat?“
„Od čeho si myslíš, že mám tolik prázdných pokojů, Aniko?“
Děti na knoflíky po nějaké době zapomněly. Zatím se pokoj utěšeně plnil. Dávno ses nemohl dostat dovnitř.
Ještěže má komín, myslela si Pipi, když dosypávala další várku knoflíků.
Až jednoho dne…
Rozlétlo se okno a vyvalily se tisíce knoflíků; tmavých i světlých, matných i lesklých, placatých i kulatých
Pipi se vrhla do jejich proudu.
„Knoflíkový vodopád!“

Zpět na obsah

Kapitola 10: Klíč, který nikam nepasuje (Neználek)

Malý mechanik

Všechno to začalo turboletovou horečkou. Najednou musel mít každý malíček vlastní turbolet. Šroubek a Vroubek se oháněli, co mohli a Neználek, který se nemohl dočkat, se pořád chodil vyptávat.
„Už bude? Už bude?“
Když se tak jednou Neználek zase vyptával, Vroubek to nevydržel a hodil po něm klíč. A to neměl dělat, protože klíč někam zapadl a zmizel.
„Neználku, nechoď mi na oči, dokud ho nenajdeš!“
Neználek ho dlouho nemohl najít, ale řekl si, že ho vyrobí.
„Mám ho!“ přišel vítězně druhý den.
„To není on,“ prohlásil Šroubek.
„Proč myslíš, že to není on?“
„Už jsi někdy viděl pětibokou matku?“

Zpět na obsah

Kapitola 11: Přehlédnutý vzkaz ()

Nebezpečí?

Jel zkratkou. Zdejší krajinu dobře znal. Pravda, pár let už tu nebyl…
Jel zkratkou, takže minul ono varování.
Stejně k ničemu nebylo.
Jeho kobylka zlehka našlapovala. Náhle si odfrkla.
„Klid, Klepno.“
Ale pro jistotu si připravil meč.
Uširvoucí skřek, kůň vyráží dopředu, on sklouzává dolů, s mečem pohotově. Váha na pravé noze, paráda, prudký sek…
Bezhlavé monstrum se válí na zemi.
Zanadával, chytil koně a připevnil na něj mršinu. Třeba za ni bude odměna.
Vracel se po cestě.
Na kraji lesa spatřil přibitou tabulku.
„Pozor, vzteklý gryf“
Odplivl si.
K čemu takové varování? Před ním taky nevisí nápis „Pozor, zaklínač“.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Pod postelí (Karel Jaromír Erben)

Tajemství

Okolo lesa pole lán
U lesa pes je zakopán
Tři kroky od psa mohylka
V té mohylce je postýlka

Kdo pod tu postel nahlédne
Hrůzou hned celý pobledne
Hnáty tam leží na zemi
A mezi nimi, ztraceny
Jakési oči se tu koulí
A lebky prázdné důlky poulí

Skryto však v chomáčích prachu
Co teprv nažene strachu
Úhledná, bílá, maličká
Leží tu dětská botička
V kotli na ohni cos se vaří
Jedlíkovi se dobře daří

A v rohu oné „světnice“
Díra, tunel do márnice
Mohylu nikdo nezamyká
Tajný to úkryt poustevníka
Živ není nikdo, kdo by znal
Že poustevník – je kanibal

Zpět na obsah

Kapitola 13: Čaj o páté, vražda o půlnoci (Vetřelec)

Experiment

Stáli a zmateně pomrkávali v záplavě světla. Díky časovému posunu někteří z nich vypadali, že mají ještě půlnoc.
„Vítejte na našem experimentu,“ prohlásil psycholog. „Asi jste si všimli jistých zajímavých objektů,“ poukázal na šedozelené útvary.
„Z těchto vajec se během několika minut vylíhnou fascinující tvorové, kterým se můžete stát hostiteli. Téměř všichni; přece jen je vás o jednoho víc… ano, a málem bych zapomněl; potom zemřete,“ pousmál se a nalil si čaj.
„Ale to je vražda!“ ozvalo se z hloučku.
„Říkejte tomu přežití nejsilnějšího.“
Ocelové stěny je odřízly od světa a kamery se rozeběhly.
Obrátil se ke svému společníkovi.
„Sušenku?“

Zpět na obsah

Kapitola 14: Zbytečná oběť ()

Nájezd

Město hoří. Plameny se odráží od nízkých oblaků a oranžové světlo dodává úzkým uličkám atmosféru inferna.
Pálit, loupit, drancovat.
Nájezdníci se valí ulicemi jako kobylky. Neexistuje bezpečné místo. Někteří měšťané bojují, jiní utíkají. K ničemu to není. Útočníci mají přesilu; přemůžou, chytí a oberou každého. Zlato, zlato, to prokleté zlato, o to jim jde. Ale nepohrdnou žádnou tretkou.
Ve slepé uličce se k sobě tiše choulí několik dětí. Doufají, že uniknou pozornosti. Náhle se ale v ústí uličky objeví temný stín…
Vyděšený hošík mu nabídne svůj jediný majetek.
Kapitán Barbossa se smutně podívá na podávané jablko.
Není mu k ničemu.


Fandom: Piráti z Karibiku


Zpět na obsah

Kapitola 15: Kostlivec ve skříni (Medvídek Pú)

Objev

„Jsi si jistý, Pú?“ ptalo se Prasátko.
„Ano. Byl to kostlivec,“ odpověděl medvídek Pú.
„A co tím budeme dělat?“
„Možná, že když se budeme tvářit, že tam není, tak půjde pryč.“
„Možná vyleze ven a sežere mě,“ zadumaně pravil Ijáček. „A nedělejte, že by vám to snad vadilo.“
„Musíš jít za Kryštůfkem Robinem, Pú; je to jeho skříň.“
A tak Pú šel.

„Kostlivec? U mě ve skříni?“ kroutil hlavu Kryštůfek Robin, když mu medvídek Pú vyprávěl o svém objevu. „To se na to podíváme.“
Opatrně přistoupil ke skříni, prudce ji otevřel a na zem vypadla… hromada drátěných ramínek.
„Hloupoučký medvěde.“

Zpět na obsah

Kapitola 16: Přítulný domácí mazlíček (Den trifidů)

Kamarád

V parčíku, kudy chodím cestou do školy, se objevila jedna z těch nových kytek. Je vážně zajímavá. Když vyrostou, můžou prý chodit. Asi ji budu pozorovat.

Roste opravdu rychle. Baví mě vedle ní sedět. Někdy tam zaběhnu večer, rozsvítím baterku a ona lapá přilétávající můry.

Už je docela vysoká. Zkouším ji vábit na žížalu, ale moc se nehýbe. Nezabral ani slimák. Asi ještě budu muset počkat.

Zvykl jsem si s ní mluvit. Jasně, řeknete – kytka, ale je to můj kamarád. A třeba mi jednou odpoví…

„Bude mrznout. Radši si tě vezmu domů.“
Šlahoun stočený do těsné spirály se jemně zachvěl.

Zpět na obsah

Kapitola 17: Bonus 5 - Houstone, máme problém! (Hercule Poirot)

Přilepšení

Hlídat na místě činu, když už pominula horečná aktivita vyšetřovatelů, může být pěkná nuda.
Škyt.
Pokud se vám nepodaří zajistit si… řekněme… bonus. Přilepšení.
Škyt.
Pak vám může být fajn. Užíváte si klídek…
Škyt.
Ale proč se sem vrací ten mrňavý Francouz?
Škyt.
„Hastingsi, říkal jsem vám, ať tu láhev vezmete.“
„Ale proč, Poirote? Hraběnce rozbili hlavu pohrabáčem. Ošklivý pohled.“
„Ale ale… nechávat na místě činu otevřenou láhev? Přece jen se jednalo o předmět doličný. A ne tak docela bezvýznamný…“ Poirotův pohled se zastavil na škytajícím konstáblovi.
„Trestuhodná nedbalost, mon ami. To brandy bylo otrávené.“
Šky-
Konstábl Houston měl problém.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Muž přes palubu (Zápas s nebem - J.M.Troska)

Rozsocha jiskří!

Loď připravená ke startu…
„Turniket je vzduchotěsný.“
Buch.
„Tento stroj činí chemicky a vlivem statické elektřiny vodní zásobu nevyčerpatelnou.“
Buch.
„Dva metry krychlové stlačeného vzduchu - ve vesmíru budete moci i větrat.“
Buch.
„Přistáli jsme na kometě.“
„Jestlipak je venku dýchatelný vzduch? Hned to zjistím; pootevru okno.“
Buch. Mňau…
Být lodní kočkou vzdělanou v přírodních vědách je v tomto příběhu prokletí.

„Přistání se nezdařilo; ztroskotali jsme! Opusťte loď!“
Astra klesala do hlubin.
Po chvíli Habakuk vylezl ze svého úkrytu a slastně se protáhl.
Konečně klid.
Jídla, pití, vzduchu i energie měl na několik kočičích životů. A výhled taky nebyl špatný.
Rybičky…

Zpět na obsah

Kapitola 19: Ťuky ťuk (To)

Oběť

Bylo na onom místě tisíce let. A tisíce let se To krmilo. Jejich vášněmi, zlostí, strachem. Pravda, preferovalo děti, ale ty byly poněkud… problémové. V předminulém cyklu To málem zabily a minule… kdyby nestihlo přenést vědomí do jediného přeživšího potomka, tak opravdu umřelo!
Zaměřilo se na hotel. Projíždějící dospělí jsou bezpečnější.
Ťuk… Ťuk… připravovalo si půdu pro strašlivou noční můru, ze které se host už neprobudí.
„Parchante!“ rozlétly se dveře a do napůl zformované postavy Toho začaly nalétat bublinky tvořené bublifukovou pistolí vydávající směšné zvuky.
„Tady bude ticho! Chcípni!“
Ááááá! To nemůže být pravda! Dospělé mysli přece…

To se rozteklo.

Zpět na obsah

Kapitola 20: Sedmnáct (Star Trek)

Dárek

„Takže sedmnáctku máme… tady.“ Doktor McCoy zvedl pohled od mapy a vytřeštil oči. Nad dveřmi se vznášel známý symbol červené lucerničky.
„Jste si jistý, že dárek pro kapitána máte vyzvednout právě zde?“ otázal se ho Spock s mírně pozvednutým obočím.
„Samozřejmě. Tady. Starožitnosti, Lincolnova 17,“ vyštrachal doktor McCoy jakýsi papírek a zuřivě do něj zíral.
„Téměř by se zdálo, že brýle potřebujete spíše vy než kapitán,“ podotknul Spock, zatímco McCoy střídavě zkoumal zapsanou adresu a číslo nad vchodem.
„Mohu?“ nahlédl do papírku.
„Fascinující.“
„Co tu shledáváte fascinující?“
„Vaši potenciální dyslexii. Opakovaně jste totiž četl 17… zatímco zde jasně stojí 47.“

Zpět na obsah

Kapitola 21: Nedělní ráno (Muminek)

Muminek a neděle

Muminek miloval nedělní rána. Ta časná rána, kdy skoro všichni ještě spali, a on mohl předstírat, že je tajemný dobrodruh, který právě objevil tenhle dům a zkoumá ho. Přitom musí být opatrný, aby neprobudil jeho obyvatele. Nemůžeme být tajemný dobrodruh, když šlápneme na malou Miu.
A ta vůně! Nedělní rána vždycky voněla maminčinými lívanci.
Kdyby si muminek měl vybrat mezi povoláním dobrodruha a lívanci, zvítězily by lívance.

Dnes se probudil mrzutý.
Byla středa.
Muminek se zavrtěl v peřinovém doupěti a dostal nápad.
Dotlapkal do kuchyně, přistavil si stoličku a začal zadělávat lívancové těsto.
Proč by nemohla být neděle ve středu?

Zpět na obsah

Kapitola 22: Dveře do prázdna (Drakeni z Pernu)

Malý skokan

Když ho obklopil mráz mezimezí, začal počítat do tří. Vyloupli se do prozářeného Fortu a Limerth zařval na pozdrav.
Zoran miloval let na drakovi. Nemohl se dočkat, až bude dost starý na Zasvěcení. Ale teď měl jiné starosti. Dnes bude zpívat pro Mistra Harfeníka a zjistí, nakolik je dobrý jeho hlas.
„Buď tu hodný,“ rozloučil se s ním otec a odlétl. Čekali Spad.

Spokojeně coural po nádvoří. Reflexivně zkontroloval oblohu. Šedavý závoj jihozápadně…
Vlákna? Tam?
Zděšeně se rozhlédl. Jak dát vědět… je pozdě. Ale třeba… vybavil si chlad mezimezí a skočil.
Černá, černější, nejčernější…
Na skok do mezimezí nepotřeboval draka.

Zpět na obsah

Kapitola 23: It is alive! (Jakub Vandrovec)

Experiment

„Co si přeješ, příslušníku?“
Strážmistra Birského udeřil do obličeje zhmotnělý zápach alkoholu linoucí se z Vandrovcových úst.
„Copak děláte, občane, nepálíte náhodou ve sklepě nelegální alkohol?“ otázal se s bystrostí sobě vlastní.
„Kdepak,“ dušoval se vrávorající exorcista, „jenom experimentýruju s živou vodou.“
„Tak s živou vodou, ano?“ ušklíbl se Birski. „A kdopak ti to tam chodí?“
„Hele, nevotravuj. Máš povolení k prohlídce? Nemáš.“ Vandrovec zabouchl dveře.
„Ta píše,“ zavdal si z láhve cestou zpátky do sklepa. Tam se nespokojeně zadíval na pochodující nábytek.
Co naplat. Kolem nohou destilační aparatury obtočil masivní řetěz a zamknul na neméně masivní zámek.
„Nikam nepudeš.“

Zpět na obsah

Kapitola 24: Počátky daguerrotypie (Tajuplný ostrov)

Využití zdrojů

Kolonisté stáli na břehu Grantova jezera a kochali se pohledem na Franklinovu horu. Gedeon Spillet učinil několik náčrtů, ale nebyl schopen ani vzdáleně vystihnout majestátnost oné scenérie.
„Škoda, že si to nemůžeme vyfotografovat,“ povzdechl si.
„A proč myslíte, příteli?“ otázal se ho inženýr Smith.
„Přílišná citlivost kolodiové techniky…“
„A co daguerrotypie? Stříbrné destičky vyrobíme snadno a rtuťové páry můžeme získat z rumělky, jejíž ložiska objevil Harbert na jižním konci našeho ostrova, jednoduchým pražením…“
Nab obdivně zíral. Pencroff zapalující si dýmku si tiše povzdechl. Čeká je přednáška z chemie, fyziky, historie fototechniky a snad i alchymie.
Cyruse Smitha to zase popadlo.

Zpět na obsah

Kapitola 25: Poslední hodinka (Pan Kaplan má stále třídu rád)

Pan K*A*P*L*A*N a jména pomnožná

V začátečnické třídě Večerní přípravné školy pro dospělé panoval klid rušený pouze skřípáním křídy. Tři žáci přepisovali na tabuli své úkoly a ostatní je sledovali ostřížími pohledy a dělali si poznámky o případných chybách. Profesor Parkhill si četl práci slečny Mitnickové pojednávající o návštěvě hodinářství a tvářil se spokojeně.
… poslední hotinky, které jsme viděli…
„Máte zde pouze jednu závažnější chybu,“ zamířil ukazovátko na slovo hotinky.
„Chrupka od Mitnick!“ vykřikl radostně růžolící cherubín uprostřed první řady.
„Ano, patří tam…“
„Hotinka!“
„Nikoliv, správný tvar je hodinky.“
„Ale pamprésor, dyš je to posletní hotinka! Jetnotný číslo!“
Pedagog bolestně zamrkal. Dnešní hodina bude dlouhá.

Zpět na obsah

Kapitola 26: Polední pauza (Knight Rider)

Servis se vším všudy

Nevyjde to vždycky přesně na poledne.
Ta doba, kdy nemusím spěchat. Mám pohov. Mé bříško se utěšeně plní a já si v klidu odpočívám. A někdy to mám i s bonusem. Opravdu; krouží kolem mne a starají se, abych měl pohodlí. Jo, služba bývá náročná; řeknou mi: jeď, udělej, honem, kde jsi… ale zase se o mě dokážou postarat. Ono je to i v jejich zájmu, když bych nebyl v stoprocentní kondici, tak by se taky úkol nemusel splnit. A to nikdo nechce.
Nevyjde to vždycky přesně na poledne, ale dneska ano.

KITT vyjel od pumpy a slastně protúroval motor.

Zpět na obsah

Kapitola 27: Bonus 7 - Starý člověk je podruhé dítětem ()

Sběratel?

Vlastně nikdy nic neměl. Všechno hned rozdal. Vždycky tu byl někdo potřebnější než on. Celý život pomáhal, pracoval a… najednou měl klid.
Miloval hračky. Jako malý jich nikdy moc neměl; dřevený vojáček, vozík ze staré bedýnky… ale teď… byl v sedmém nebi. Mohl mít hraček, co chtěl. Nejdříve omluvně mumlal cosi o sběratelské vášni, ale když zjistil, že mu jeho koníčka nikdo nezazlívá, přestal s tím a nepokrytě se radoval z každého úlovku. Ti kolem se radovali z jeho radosti a sami mu nosili ty nejzajímavější kousky.
Ale to nestačilo.
Měl tolik nápadů, že začal vyrábět své vlastní hračky. Ty nejlepší, samozřejmě. Tedy, po pravdě řečeno, jeho první výroby za moc nestály, ale časem se hodně zlepšil. Dokonce si našel i nějaké společníky. On vymýšlel, oni vyráběli.
Chvíli trvalo, než si toho všiml, ale když už nemohl dovřít dveře pro vypadávající hračky, poznal, že potřebuje více prostoru. Pohovořil tu a tam a opravdu, vyčlenili mu speciální místo, sice z ruky, ale zato dostatečně velké.
Jednoho zimního večera stál a díval se na své hračky. Bylo jich tolik. A tu si vzpomněl, kým vlastně je. Nikdy nechtěl hromadit, vždycky jen dávat. Věděl, co udělá.
Nasedl do saní a vyjel rozdávat radost.

Fandom: Santa Klaus

Zpět na obsah

Kapitola 28: Oblíbená hračka ()

Carpe Diem

„Uááááááá!“
Peter Parker letěl dolů.
„Iáááá!“
Peter Parker letěl nahoru.
Byl tichý, klidný večer v Yosemitském národním parku. Byl je to pravé slovo. Teď jeho ticho roztříštila kakofonie hlasů a výkřiky omladiny zkoušející poprvé bungee jumping. Kluci se kasali před dívkami a naopak. Některé školní výlety jsou prostě lepší než jiné. Učitelé to tak ovšem nevidí…
Mládež nahnaná po večeři do chatiček nepřestávala hlučet. Užívali si nepřítomnost rodičů a sázeli se, který z učitelů se nervově zhroutí jako první.
Jen jedna osoba opustila tábor. Peter Parker se nenápadně vytratil do skal.
„Uáááááá!“
„Iáááá!“

S velkou silou přichází i velké hračky.

Fandom: Spiderman

Zpět na obsah

Kapitola 29: Co je doma, to se počítá! ()

Přilepšení

„Tak se podívej, co si přivezl z Francie.“
„Hezký,“ zhodnotil sklepmistr obsah krabičky, kterou mu ukazoval vévodův osobní sluha. „A co s tím bude dělat?“
„Jako obvykle, jednou nebo dvakrát si to vezme na ples, a pak zapomene, že to má.“
„Takže už můžu pomalu začít hledat překupníky, co?“

„Člověče, on se po tom začal shánět. Doufám, že jsi to už…“
„Ne, ještě to tu je. Říkal jsem si, že chvíli počkám. Ještě je to moc čerstvý.“
„To je dobře, ale asi to už neuvidíme,“ povzdechl si sluha.
„Ale co, dvanáct nebo deset přívěsků, kdo pozná rozdíl.“
Sklepmistr vytáhl nůžky.

Fandom: Tři mušketýři

Zpět na obsah

Kapitola 30: Motivační dopis (Urban legends)

Klidné, nenáročné zaměstnání

„Povidali, že mám napsat ještě nějakej jako… motivační dopis,“ poškrabal se ve vlasech starší muž. „Nevíte někdo, co to jako je?“
„To máš jako takovej dopis, kde napíšeš, proč seš pro tu práci jako dobrej,“ objasnil mu uhrovitý výrostek a znalecky si odplivl. Fronta na polévku se zavlnila a začala se pohybovat dopředu.
„A to voni chtěj jako aj na čištění kanalizace?“
„No už asi jo. Co tam tak asi mám to, napsat?“
„No třá… že seš pilnej, pracovitej a rád uklízíš… a že si umíš poradit aj s krysma, piraňma a aligátorma…“
„A nemoh bych rači napsat demotivační dopis?“

Zpět na obsah

Kapitola 31: Černá sanitka (Vlaštovky a Amazonky)

Táborový oheň

„… a mrtví studenti chodí sklepy dodnes,“ dokončil hrobovým hlasem John.
„Znám lepší,“ řekl Roger a posvítil si baterkou zespodu do obličeje, takže získal démonický nádech.
„Kdysi dávno se na jezeře potopil parník se školní výpravou. Všichni se utopili. A tihle utopenci v noci vycházejí z jezera, plíží se po břehu a občas někoho zatáhnou do vody a utopí…“
„Vysvítíš baterku. A taky je čas jít spát.“
Walkerovi si nevšimli, že se křoví pohnulo. Zalezli do stanů…

„Ááááá! Utopenec! Utopenec!“
Světla baterek odhalila Peggy zamotanou do pršipláště schnoucího na šňůře.
„Ticho, ty káčo pitomá.“
Z překvapivého přepadení tábora Vlaštovek nebylo nic.

Zpět na obsah

Kapitola 32: Komu není rady… ()

Noční lupič

Cupity cupity…
„Ale pane Bruci…“
Zaváhání. Mírně provinilé ťapity ťap.
Po chvíli už je v kuchyni klid…
Cupity hopky hop. Dveře mražáku skřííípou. Chrupky chroup.
Cupity opatrně zpátky.
Ráno se vykulil z postele.
Cupity cupity…
„Pane Bruci?“
Rychle nazul pantofle.
Šoupy šoup.
Ještě dopoledne bylo všechno vpořádku, ale k večeru bylo jasné, že je tu vážný problém…
Hepčá! Hepčí. HEPČÁ!
„Pane Bruci, kolikrát jsem vám říkal, že nemáte po kamenné podlaze chodit bos. A že vy jste ještě k tomu jedl nanuk? A hltal, viďtě?“
Hepčá!
Na obloze svítí profláklé znamení v podobě netopýra. Batman ale dneska nedorazí. Má rýmičku.

Zpět na obsah

Kapitola 33: Léčba škokem (Invaze rušivých elementů)

Pero mocnější meče

Bradavicemi se nečekaně rozlehl strašlivý řev.
„Teeess?“ zeptala se Gwen, zatímco bušila do zad San, které zaskočila mandle ve skořici. „Nevíš o tom něco?“
Je pravda, že asi vypadám jako viník. Trochu příliš spokojeně. Zubím se totiž od ucha k uchu.
„Ém, měla jsem dojem, že profesor Snape pořád nebere hrozbu Mařenek a psaných příběhů vůbec úplně vážně, a tak jsem mu dala přečíst…“
„Proboha, snad ne tu, jak si vezme Hermionu? Nebo tu, kde má poměr s Luciusem a Lupinem najednou? Nebo tu, jak je hadí zvěromág a využívá to k…“
„Ale né,“ rychle ji utnu.
„Jenom Princův příběh…“

Zpět na obsah

Kapitola 34: Co není v hlavě, musí být v nohách (Pán prstenů)

Chybička se vloudila

Čarokrásné údolí ubíhá do dáli mezi mohutnými rameny hor, tři bělostné vrcholky, Celebdil, Fanuidhol a Caradhras na ně shlíží. V dáli zívá z temného úbočí Brána Morie. Před chvílí z ní vyběhla osmičlenná skupinka. Někteří její členové vzlykají. Jeden si sáhl ke krku a poté propukl v žalostný nářek a zhroutil se.
„Frodo, musíš vstát. Tady nemůžeme zůstat,“ sklonil se nad ním statný Hraničář. „Vím, že jsi zdrcený Gandalfovou smrtí, ale do soumraku musíme před skřety získat pořádný náskok.“
„Měl jsem Gandalfa rád,“ vzlykl Frodo, „ale proto nepláču.“
Obrátil uslzenou tvář ke svým společníkům.
„Nechal jsem Prsten v Komnatě záznamů!“

Zpět na obsah

Kapitola 35: Ty máš svaly, já mám čáry! (Rambo)

Rychlá rota

Pršelo. Rota amerických vojáků se prodírala vodou nasáklou džunglí, co krok, to čvacht. Konečně dorazili na tábořiště. V kantýně zápolila drobounká vietnamská stařenka s mohutnou vařečkou, kterou pilně míchala hustou polévku.

„Z černé ředkve šťávička
zaťuká ti na víčka.“

Zamíchání po směru hodinových ručiček.
„Řešetlák a jitrocel
abys dlouho neležel.“

Dvě zamíchání proti směru hodinových ručiček.
„A hořčičné semení
ať v žaludku nelení.“

Dvě zamíchání po směru hodinových ručiček…

John Rambo se podezřívavě zadíval na stvoření nesrozumitelně si mumlající v místním nářečí.
„Copak to tam kuchtíš, stará?“
„Vaši večeži, pane,“ obdařila ho bezzubým úsměvem.
Rota Bravo zažila opravdu rychlou noc.

Zpět na obsah

Kapitola 36: Poslední

Poslední

Přišel čas udělat pořádek.
Spiderman se kasá na Supermana, Jakub Vandrovec vymítá Jokera. Sedmnáct identických Spocků analyzuje starobylý klíč, který přinesla Bábi Zlopočasná. Vlaštovky plachtí s Vlkem Larsonem a Jack Sparrow neférově vyfoukl loď Černému Korzárovi. Lassie honí Garfielda. Za chvíli běží zpátky, tentokrát prchá ona. Dva různí kapitáni Nemo se hádají, který z nich je ten pravý. Denis, Postrach ulice, dokazuje, že i toaletní papír může být oblíbenou hračkou. Trpaslíci se množí geometrickou řadou. Továrna na Absolutno má polední pauzu. Napořád.
Nevyužité nápady.
Vteřinová ručička tiká.
Nemilosrdně shrábnu papíry a smetu je do zásuvky.
Za pár minut bude
KONEC

Zpět na obsah