Index

Kapitola 1: 1. KAPITOLA - Nic není černobílé
Kapitola 2: 2. KAPITOLA - Námět

Kapitola 1: 1. KAPITOLA - Nic není černobílé

V místnosti se ozvalo zašustění listu knihy, kterou dívka právě svírala v ruce. Jednalo se o knihu pojednávající o středověkých praktikách upalování čarodějnic. Serena tuto knihu četla s určitou dávkou znechucení, zvlášť když věděla, že na místě, kam chodila do školy, zemřelo v sedmnáctém století devatenáct lidí naprosto stejnou smrtí, ostatně také na jejich počest byla Salemská škola pro čarodějky postavena.

Dívčino soustředění přerušilo tiché zaklepání na okenní tabuli. Vzhlédla, aby se jí tak naskytl pohled na mladičkou sovu se srdcovitým obličejem. Chvíli se marně namáhala s tím, vzpomenout si, zda ji poznává, ale pak zatřepala hlavou s dlouhými havraními vlasy, které se jí jemně kroutily téměř k pasu, a vstala, aby sovu pálenou vpustila dovnitř. Natáhla se pro pamlsek, který sovičce vsunula do zobáku a sundala z její nožky úhledně poskládaný a vanilkovým parfémem navoněný list. Ona sama tu vůni nenáviděla, ale naprosto přesně věděla, kdo ji miloval.

Sereno,

jsou to už tři měsíce, co ses neozvala. Jak si to vůbec představuješ? To, že ses přestěhovala do Kanady, jsem se taky musela dozvědět od tvojí babičky! Vážně nechápu, jak mojí nejlepší kámoškou mohl být celý ty roky největší ignorant široko daleko.

Doufám, že přijedeš alespoň na výročí svatby Annabeth a Thomase, protože nepřijet na tak slavnou událost, když se jedná o tvý příbuzný, by byl fakt vrchol. Vím, že to bude více méně mudlovská oslava, ale nebuďme rasisti, no ne? Navíc i mudlové jsou docela žhavý, zvlášť ti v Kalifornii.

Mimochodem, asi to nevíš, ale přestěhovala jsem se do Anglie, však víš, vždycky jsem měla slabost pro ten přízvuk, což asi vysvětluje moje předchozí dilema, proč jsi byla celý ty roky moje nejlepší kámoška zrovna ty. No, je fakt, že když nechceš, tak ten přízvuk není ani slyšet, ale stejně! Avšak co ti chci říct je, že jsem tu někoho potkala, jsme spolu teprve měsíc, ale nakonec souhlasil, že se mnou pojede, budeš koukat, co za kus jsem to ulovila! No jo, vždycky jsem měla dobrej vkus.

S láskou tvoje nejúžasnější kámoška Silver Casta

Serena odhodila dopisní papír na psací stolek a donesla sovičce i vodu. Nevzpomínala si, že by Silver měla někdy nějakou sovu. Dokonce ani nevěděla, že se přestěhovala z New Yorku do Anglie. Měla trochu vztek, poněvadž jí kamarádka vyčítala neoznámené stěhování a přitom udělala naprosto to stejné, ovšem její vztek přemohla radost z dopisu. Silver měla na lidi vždy takový účinek.

Rodina Castových pocházela z Kuby a přistěhovala se do Ameriky už před několika desítkami lety. Jakožto čistokrevná kouzelnická rodina to měli rozhodně jednodušší, než zoufalci připlouvající na Floridu na černo. Silver byla jediná hispánka, kterou Serena znala, jež neuměla ani slovo španělsky, ale její temperament se s rodným jazykem nevytratil, měla ho prostě v krvi.

„Ani mi neřekla, jak se jmenuješ,“ promluvila směrem k sově a pohladila její prachová peříčka, takže sova spokojeně zahoukala.

Z psacího stolku vyndala papír a propisku. Podle babičky byla sice čistokrevná čarodějka také, ale moc toho o své rodině nevěděla. Celé roky vyrůstala pouze s ní, až pak později se k nim připojil Thomas, který tak docela do jejich světa nezapadal. Nezáleželo na tom, že v sobě neměl ani kouska čarodějnické krve, ale byl natolik povahově odlišný, že se to nedalo snad ani přehlédnou. Annabeth byla vždy aristokratka, avšak její nový manžel byl ten typ muže, který měl spoustu přátel, pořádal grilovačky a byl posedlý sledováním jakéhokoliv sportu. Tím, že se od Sereniných pěti let v jejich domácnosti nacházel mudla, se naučila se v tomto světě perfektně pohybovat. Některá mudlovská udělátka jí vždy přišla praktičtější, než ta kouzelnická. V současnosti si nedokázala představit svět bez elektriky nebo třeba již zmíněné propisky.

Ahoj Silver,

promiň, neměla jsem teď příliš času. To víš, musela jsem zařídit svůj novej byt, přestěhovat oblečení a další drobnosti.

Pracuju teď pro jeden místní kouzelnický plátek, jmenuje se to Týdeník kouzelnice. Není to úplně to, co jsem si představovala. Však víš, vždycky jsem chtěla psát seriózní články a ne pro noviny, kde se neřeší nic jinýho, než který kouzelník má lepší zadek. Zrovna teď zpracovávám rozhovor s Wilburem Duncem o jeho sexuálním životě. Možná ho znáš, je to chytač Kanadských vlků, ale přísahám, že to příjmení k němu opravdu sedí. Většího idiota jsem ještě nepotkala a to jich na naší škole bylo nepočítaně. Dokonce bych si troufla říct, že je na tom ještě o trochu hůř než Fletcher a to jsem si myslela, že ten je blbec rovnou korunovanej. Nechápu, jak jsem s ním mohla marnit tolik času.

Na výročí samozřejmě přijedu, co bych to taky byla za vnučku, že? Jsem ráda, že babi pozvala i tebe, protože jinak nevím, jak bych to tam s partou rozverných staříků zvládla, však víš, jací jsou Thomasovi kamarádi.

Serena

Serena zacvakla propisku a zamračila se nad svým téměř nečitelným rukopisem. Nikdy se nepyšnila krásným vypsaným písmem, jako měla její babička, dokonce ani ne téměř dětským, avšak čitelným své kamarádky, jenže tenhle dopis vypadal ještě hůře, než obvykle. Mávla nad tím rukou a dopis složila. Nemělo cenu posílat sovu ještě teď na noc, zvlášť když věděla, že musí být po dlouhé cestě přes celý oceán i pevninu utahaná, tak jen zhasla lampičku a zalezla do postele, kterou už okupoval velký černý pes neznámé rasy. Serena ho našla v útulku, kam si šla původně pro kočku, avšak tohle majestátné zvíře jí učarovalo. Vlastně jí vždycky spíš imponovali psi, než kočky, ale do Salemu, jak všichni přezdívali škole, si mohla přivést pouze kočku, sovu nebo žábu.

***

Letní květované šatičky jí dosahovaly sotva pod zadek, ale nestyděla se, neměla ostatně za co, dlouhé a hubené nohy zdědila po babičce. Vlasy si sepnula do ležérního drdolu a na obličej nanesla lehký přirozený make-up. Ač se mohlo zdát, že desetileté výročí svatby bude nějaká nóbl akce, Serena věděla, že ne. Kdyby záleželo jen na její babičce, tak by to tak pravděpodobně bylo, ale protože její manžel nenáviděl všechno, co jen částečně zavánělo snobismem, tak tahle událost byla již předem oznámena jako obyčejná zahradní párty, tudíž ani nevadilo, že si místo elegantních páskových bot na podpatku obula obyčejné žabky.

„Vzala bych tě, ale bude tam i několik dětí a ty docela pouštíš hrůzu,“ promluvila směrem k psovi, který po ní koulel vyčítavýma očima. Natáhla svou drobnou ruku s perfektní manikúrou a Oldieho pohladila po hlavě.

Pohledem se stočila k velkým nástěnným hodinám, už byl skoro čas. Vzala do ruky malého otrhaného plyšového medvídka a naposledy zkontrolovala odraz v zrcadle. Pokusila se ještě upravit trčící pramen vlasů, ale to už jakoby se jí něco zaseklo do břicha a táhlo ji směrem na jih.

Netrvalo to příliš dlouho, když tvrdě dopadla na sluncem vyhřátý chodník v zapadlé uličce LA. Nohy se jí podlomily, ale naštěstí zvládla vyrovnat rovnováhu, i když její žaludek byl jako na vodě. Nebyla zrovna fanouškem přenášení, kolikrát dala přednost nepraktické mudlovské dopravě jen proto, aby se nemusela potýkat s žaludečními obtížemi.

Zhluboka se nadechla, přímořský vzduch města, kde vyrůstala, jí opravdu chyběl. Těžko si zvykala na kanadské nepříliš teplé podnebí, avšak milovala tamní jezera. Kalifornské vyprahlé pouště se jen těžko daly srovnávat s krásou kanadských jezer a to ani nebydlela nikde v blízkosti těch nejznámějších.

„Oh, Sereno, tak ráda tě zase vidím,“ objala ji právě zjevící se Adelina Casta, snědá žena v pouzdrových černých šatech a s hnědými vlasy sepnutými v přísně vyhlížejícím drdolu. Na očích měla nasazené pro ni tolik typické hranaté brýle s růžovými obroučkami, bez nichž ji nebylo možné potkat. Její manžel, Calvino, naproti tomu vypadal v mudlovské módě naprosto bezradně, oproti černé pleti mu doslova zářila příšerně barevná košile s krátkým rukávem, bílé tepláky a mokasíny.

„Chtěl si vzít kilt, ale to jsem mu naštěstí rozmluvila,“ podotkla Adel, když si všimla hodnotícího pohledu kamarádky jedné ze svých dcer. Serena se zasmála nad představou Calvina Casta navlečeného v irském národním oblečení. Na rozdíl od své ženy, která byla zvyklá pohybovat se i v mudlovských kruzích, žil Cal výhradně v kouzelnickém světě. Měl celkem vysoké postavení na Americkém ministerstvu kouzel a tak nebylo divu, že kdykoliv, kdy se ocitl mimo, byl mírně řečeno nejistý. Adelina, i když aristokratka každým coulem, pracovala pro kouzelnickou pobočku jedné modelingové agentury. Její prací bylo vyhledávat nadějné tváře, se kterými poté fotila kolekce hábitů. Jednou si to vyzkoušela i Serena, ale zjistila, že to není práce pro ni, a tak raději zůstala u psaní článků, dokonce i o téhle ženě, ostatně v Týdeníku kouzelnice byl prostor i pro módu.

 Všichni tři společně vyrazili k jednomu z viktoriánských domů, který působil na první pohled trochu hororově, přesto ho Serena vždy považovala za domov, vždyť tady taky vyrostla, nehledě na fakt, že se narodila v Anglii. Za Britku se vlastně ani nikdy nepovažovala, zvlášť když místo jejího narození bylo natolik neobvyklé, že bylo lepší o něm pomlčet.

„Vždycky jsem si přála dům ve viktoriánském stylu,“ vzdychla Ade a Serena se usmála. „Jenže ten můj pitomec vždycky chtěl něco moderního. Nechápu, že jsem náš dům nechala vybírat někým, kdo rozumí architektuře asi tak jako koza petrželi.“

 „Miláčku, náš dům je funkcionalistický.“

„Právě, hnusná bílá kostka s ještě hnusnějším moderním nábytkem.“

„Sereno!“ zakřičela Annabeth a vrhla se dopředu, aby svou jedinou vnučku objala, pak se odtáhla a přivítala se i s Castovými, jedinými dalšími kouzelníky na oslavě. U grilu se už obratně otáčel Thomas oděný pouze v šortkách, který svými vtipy jako obvykle bavil široké okolí. Několik lidí posedávalo u stolu a jedlo své hamburgery. Byla tu určitá pohoda, kterou Serena nikde jinde nezažila, dokonce ani ve svém jednopokojovém bytě ve Vancouveru.

„Selena!“ Maličká holčička stále ještě neschopná vyslovit r přiběhla, aby objala Sereninu nohu. Ta se naklonila, aby pocuchala její zlatavé vlásky spletené do dvou copánků. Její nevlastní neteř Alison byla rozkošná a kupodivu ji měla ráda, i když co se týče chování k dětem, byla vždy dost nejistá, proto taky po dětech netoužila, rozhodně ne v blízké době.

„Už se nemůžu dočkat vnoučat i od tebe,“ usmála se Annabeth a Serena se zamračila. „Nechci děti, rozhodně ne teď.“

„Jasně že ne, vždyť jsi teprve začala pracovat, máš život před sebou, to já jen tak. Jak se má vlastně Fletcher?“

„Nevím, babi, už jsem ti říkala, že jsme se rozešli.“

„Ale perfektně jste se k sobě hodili, vždycky se zdál jako docela fajn kluk.“

„Je to kretén a vždycky byl, jenom jsem byla příliš slepá na to, abych to viděla.“

„Já to říkám pořád, nejlepší je se nijak extra nevázat,“ ozvala se právě příchozí Silver a vysoký blonďatý kluk vedle ní ji za trest kousl do ucha. Silver se zachichotala, a aniž by se starala o to, co na to řeknou lidi okolo, strčila mu hladově jazyk do pusy.

„Silver!“ okřikla ji Ade. „Tady jsi na veřejnosti, nemůžeš se chovat, jakoby lidi okolo tebe neexistovali!“

„No jo,“ zahučela. „Mimochodem, tohle je Draco Malfoy. Draco, tohle je moje kamarádka Serena Maxlyn a její babička Annabeth. S rodičema už se znáš.“

Příjmení Maxlyn vlastně ani nebylo původem její, ale nechala si ho změnit společně s babičkou před deseti lety na to Thomasovo. Ve svých tehdejších deseti byla natolik vyspělá, aby si uvědomovala, že se svým jménem díru do světa neudělá, právě naopak. Nechtěla riskovat nenávist lidí jen proto, že její příjmení v kouzelnickém světě nevěstilo nic dobrého.

„Těší mě,“ řekl Draco a Serena přijala jeho nataženou ruku. Nikomu nemohla uniknout nejistota tohohle zdánlivě arogantního čaroděje. U košile si nechal vyhrnutý rukáv, takže bylo viditelné i sotva znatelné znamení zla. Serenu to trochu vyděsilo, ještě nikdy se nesetkala tváří v tvář s opravdovým smrtijedem, avšak snažila se na sobě nedat nic znát, ostatně byla ta poslední, kdo mohl soudit.

„Znamení zla?“ zeptala se nepříliš taktně Annabeth a znechucením se oklepala. V očích se jí mihla bolest ze vzpomínek, o kterých si myslela, že už jsou dávno pohřbené. Ze vzpomínek na prvního manžela.

„O tom nebudeme mluvit.“ Nesmlouvavý tón Silver vyvolal mezi všemi trapné ticho.

***

„Děkuju za pamatováčky,“ zasmála se Annabeth nad poněkud drzým dárkem své vnučky. Před cizími lidmi obvykle zachovávala dekorum, ale před Serenou mohla úplně klidně přiznat, že její paměť už není to, co bývala, ostatně jeden dostal i její manžel, který na tom byl ještě o něco hůře.

„Doufám, že vám manželství vydrží minimálně dalších deset let,“ popřála Serena, ale když chtěla odejít, tak ji babička zastavila. Byla zachmuřená, když vytáhla zpod halenky klíček, který celé roky nosila okolo krku a odemknula jím a několika kouzli starou truhlici položenou na nočním stolku. Uvnitř té věci byl sešit. Serena pozvedla obočí, protože čekala spíše nějaké cennosti vzhledem k zabezpečení, zatímco Annabeth si mnula kořen nosu, jakoby nemohla uvěřit, že se to opravdu děje.

„Co to je, babi?“

„Deník tvojí matky,“ odpověděla prostě a vytáhla sešit ven. Pod ním byl schovaný amulet, rodinné dědictví, které její dcera nosila celé roky. Pevně ho sevřela a přetáhla ho vnučce přes hlavu.

„Nevím, jestli dělám správnou věc, ale nemám na výběr, měla by sis to pamatovat. Taky bys měla vědět, že ne všechno je takové, jaké se na první pohled zdá. Nic není černobílé, Sereno.“ Ruce se jí třásly, když jí sešit vtiskla do ruky a zmáčkla přitom ve své dlani i několik vnuččiných prstů.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. KAPITOLA - Námět

Serena se posadila do křesla, kde si obvykle četla. V jedné ruce držela šálek černého čaje, do kterého si naprosto neamericky nalila i mléko, v druhé svírala sešit. Pořád nemohla uvěřit tomu, že jí babička věnovala matčin deník, vlastně spíše nemohla uvěřit tomu, že ho celé roky schovávala, aniž by jí o tom řekla. Máma pro ni byla více méně anonymní osoba, dokonce ještě více než děda, což bylo zvláštní s přihlédnutím k jeho minulosti.

7. září 1972

Nenávidím to tu. Ne! Nenávist je dost slabé slovo. Všude kolem mě jsou lidi, co mluví rusky a já moc rusky neumím, navíc jsou to vesměs hlupáci. Byla jsem zvyklá z domova na leccos. Myslím tím, otec nikdy nešel pro cruciuse nebo jiné kletby daleko, ale tak nějak jsem doufala v zlepšení. Myslela jsem si, že když nastoupím do školy, už nebudu ta holčička v rohu cukající se a křičící pod náporem neprominutelné kletby, zatímco její otec křičí, že bolest je největší slabost, kterou musí člověk překonat, aby byl dostatečně silný. Nenávidím ho ještě víc než Kruval!

Psala jsem mámě, nechtěla jsem si stěžovat, protože ona by stejně nic nevyřešila. Vždycky se ho bála až příliš na to, aby proti němu zakročila. Jednou mi vyprávěla pohádku o zakleté princezně, kterou nepřišel zachránit princ, ale rodiče ji prodali sani. Princezna pak celé roky musela od saně snášet bolest, alespoň dokud se jí nenarodila holčička, princezna, kterou nikdy nikdo nepřijde zachránit, ne dokud bude saň hlídat hrad. Nerozuměla jsem tomu a myslela si, že je to opravdu ošklivá pohádka, ale teď je mi jedenáct a je mi jasné, že máma mluvila o mně. To já jsem ta, kterou nikdo nepřijde zachránit, ani ona, protože se příliš bojí otce a bolesti, kterou by jí způsobil. Občas jí taky nenávidím, přestože vím, že mě miluje, ale je tak slabá. Možná má přece jen otec v něčem pravdu, slabost nás ničí.

Serena zaklapla deník a zhluboka se napila z hrníčku, který teď křečovitě svírala, i když si byla jistá, že by spíše potřebovala něco silnějšího a máslový ležák to nebyl. Měla určitou představu o dědovi, ale nikdy si doopravdy neuvědomila, že činy, kterými byl nechvalně známý, by mohli proniknout i do jeho vlastní rodiny. Taky si nikdy neuvědomovala, že by se babička mohla někdy někoho tolik bát. Serena cítila vztek, najednou naprosto přesně věděla, co babičkou pronesená věta znamenala, už věděla, proč jí babička o deníku nikdy nic neřekla, protože se bála. Bála se toho, že by se lidé dozvěděli, jak byla slabá. Vždycky se bála toho, co si o ní ostatní mysleli.

Na okno jí zaklepal velký výr, který jí pravidelně každou neděli nosil nové vydání Týdeníku kouzelnice. Zaplatila mu, ale k četbě rozhovoru s Wilburem Duncem se nechystala. Pohled na její článek jí dnes nepřinášel žádnou radost, místo toho popadla zašlý sešit a pustila se do dalšího poněkud nahrabaného zápisku.

24. prosince 1972

Jsou Vánoce, zítra budou všichni rozbalovat dárky, ale já si jsem jistá, že žádný nedostanu. Jeden mi už přišel, od mámy, koupila mi plyšového medvídka. Kdybych byla menší, asi bych ten dárek ocenila. Celé roky jsem nedokázala usnout ze strachu, že přijde otec, být přitisknutá k plyšové hračce mi pomáhalo. Dokonce i tehdy, když jsem se v noci počůrala a musela pak spát v mokrém prostěradle až do rána. Měla jsem pak hrozný strach, že přijde se svou hůlkou a potrestá mě, protože už jsem byla velká. V sedmi letech se počůrávat byla ostuda, věděla jsem to, ale on bohužel taky.

Nečekám, že by mi něco mělo přijít od otce, dal mi to jasně najevo v hulákovi, když jsem mu oznámila, že na prázdniny zůstávám tady. Ztrapnil mě v jídelně, dokonce v ruštině! Málokdy na mě mluvil rusky, ale nebál se poslat mi v tomto jazyce huláka, nejspíš schválně, aby všichni slyšeli, jak moc jsem nevděčná.

Ve škole se to začíná zlepšovat, našla jsem si kamaráda, jmenuje se Oleg. Myslím, že mi rozumí víc než kdo jiný. Je to zvláštní, nikdy předtím jsem nikoho neměla. Olega místní děti šikanují kvůli tloušťce, ale když jsme spolu, tak si na nás nikdo nedovolí. Taky jsem se naučila pár kouzel, nejsem hloupá, abych si myslela, že mi proti otci pomůžou, ale možná časem...

30. července 1972

Otec se schází s podivnýma lidma, nejsem překvapená, protože to tak bylo vždycky, ale tentokrát chodí už i k nám domů. Máma je vždycky nervózní, když přijdou, více než obvykle, pokud to ještě jde. Donutili mě, abych týrala svojí kočku, nechtěla jsem, ale táta mi nedal na výběr, byla to buď ona nebo já. Vybrala jsem si sebe na úkor jí, což mě nutí se nenávidět.

Před dvěma týdny jsem měla narozeniny, dostala jsem knížku o černé magii, tak si v ní teď musím číst a táta mě z ní zkouší. Učí mě různá kouzla, a když se mi povedou, tak mě chválí. Nikdy předtím mě nechválil. Máma je naštvaná, dokonce se s otcem kvůli tomu i hádala. Koukala jsem zpoza dveří a nechápala, proč jí to vadí. Nikdy se neobtěžovala otci zabránit v tom, když mě týral, tak by se teď neměla plést do toho, když je na mě poprvý hodný. Možná, že je přece jenom podobná otci víc, než jsem si myslela. Každopádně vím, že jí tuhle neposlušnost jen tak neodpustil. Týral ji pak cruciusem stejně jako mě, počkal si, až dokud neomdlela bolestí.

Zítra půjdu nakupovat do Omsku, protože učebnice, které potřebuji, nenajdu v Londýně ani na Obrtlé. Vlastně většina knížek, ze kterých se učíme, jsou dost pochybné, ale nevadí mi to, vlastně si myslím, že je dobré, když jsem připravena na všechno. Zvlášť teď, když ulicemi řádí válka a já vím přesně, na jaké straně budu jednou muset stát.

Serena se protáhla. Vždycky si svou mámu chtěla představovat nějak jinak, vlastně ani sama nevěděla jak, možná jako někoho, kdo by jí večer vždy uvařil čaj a nalil do něj mléko, pohladil by jí po tváři a dal pusu na dobrou noc, jenže jak se zdálo, takovouhle osobou nebyla, to byla babička. Její máma byla silná a už tehdy hodně vyspělá, které dvanáctileté dítě je tak posedlé pomstou? Z dostupných zdrojů však věděla, že se jí to nikdy nepovedlo, její máma umřela dříve, než se k tomu dostala. Zemřela v den, kdy se Serena narodila – v Azkabanu.

Oldie ji lehce šťouchl čumákem do dlaně, vynucujíc si tak pohlazení. Serena se trochu pokřiveně usmála a svého domácího mazlíčka podrbala za uchem. Obrovský černý pes vyplázl jazyk a blaženě přivřel oči, zatímco hlasitě vydechoval. Serena ho chvíli pozorovala, pak odložila sešit a došla pro vodítko, aby ho huňatému pejskovi přicvakla.

Vancouver bylo obrovské město, sice zdaleka na tolik jako LA, kde vyrostla, ale stále dost velké na to, aby si tam připadala bezvýznamně. Nějakou dobu přemýšlela, že se přestěhuje do Victorie, ale nakonec se rozhodla pro větší byť ne hlavní město Britské Kolumbie. Pro Vancouver ji nakonec přesvědčil výhled za městem, navíc ve Victorii na rozdíl od Vancouveru nebyla ani žádná kouzelnická ulice.

Serena i s Oldiem došli až k jedné zapadlé uličce, kam to většinou ani bezdomovce nelákalo. Místo bylo samozřejmě upraveno kouzlem tak, aby na první pohled vypadalo odpudivě. Přistoupila ke starým oprýskaným dveřím, které měli místo kliky mosaznou poměrně zachovalou kouli. Vyndala z kabelky hůlku a směrem ke klíčové dírce zakřičela: „Alohomora!“

Jednoduché zaklínadlo jí umožnilo vstup do jiného světa. To, co se zvenku zdálo jako ošklivá budova, byla ve skutečnosti ulice U Raracha. Několik dětí se prohánělo kolem fontány, která kdykoliv, kdy do ní někdo hodil minci, začala zpívat. Pouliční obchodníci se předháněli v tom, aby co nejdříve prodali pochybné s největší pravděpodobností i ilegální zboží. Krámky vypadaly stejně útulně jako pokaždé, když tu byla předtím, stejně tak i restaurace U Vlkodlačí matky. Její majitelka se nikdy nerozpakovala nad tím, přiznat se, že její syn je vlkodlak a vlastně i Serenu docela překvapilo, když si uvědomila, že to nikomu nevadí. V Kanadě se tohle všechno okolo vlkodlaků bralo trochu jinak, dokud nikomu neublížili, tak ani nikomu nevadili. Dokonce se doslechla, že v lesích žije naprosto dobrovolně několik smeček, které běžně navštěvují města.

Nezdržovala se obhlížením krámků, místo toho zatahala za Oldieho vodítko, poněvadž její miláček se zuřivě rozštěkal směrem k naježené mourovaté kočce.

„Nemůžeš si ho uklidnit?!“ vyjela na ni sotva patnáctiletá holka, která se pokusila to nebohé zvíře vzít do rukou, zatímco ta potvora ji za to poškrábala do krve.

„Oldie! Dost!“ zařvala Serena a pes se okamžitě uklidnil, i když v jeho tváři se dalo jasně číst, že by si dal kočku nejraději k svačince. Serena se omluvila a rychle spěchala k redakci Týdenníku kouzelnice, která byla na druhé straně ulice.

„Ahoj, Sereno,“ řekla obtloustlá žena v kouzelnickém hábitu o dvě čísla menším, než byla její velikost. Serena si uvědomila, že kouzelnický hábit k svojí smůle nechala doma. Není nad to budit u kouzelníků nežádoucí pozornost.

Místnost, ve které se právě nacházela, měla odporně fuchsiovou barvu snad všude, vlastně jediná věc, která nebyla v téhle barvě, byla samotná šéfredaktorka Dorothea, které nikdo nikdy neřekl jinak, než Dory, protože ta byla oblečená v ještě odpornější křiklavě růžové.

„Mám pro tebe námět na nový článek, vlastně pro všechny z vás. Chtěla bych připravit několikastránkový speciál o nejvíc sexy a zároveň nejúspěšnějších kouzelnících v Commonwealthu.“

„Co to je?“ zeptala se překvapeně Serena, na což Dory jen znechuceně zavrtěla hlavou. „Vy Amíci jste všichni stejní, tak zaujatí vlastní velkolepostí, že víte houby o tom, co se děje okolo. Commonwealth je sdružení Spojeného království a jeho bývalých dominií a kolonií.“

„Vlastně jsem se narodila v Británii,“ zašklebila se Serena a použila při tom svůj co nejlepší britský přízvuk. Nepoužívala ho už roky, občas jí coby jedenáctiletému dítěti ještě ujel, ale později se ho kompletně odnaučila, ostatně v Anglii byla naposledy coby mimino. Přízvuk se naučila jen proto, že tak mluvila její babička.

„No to je úžasný,“ zatleskala Dory svýma baculatýma rukama. „Tím spíš budeš ráda, že jsem tě vybrala, abys jela do Británie. Jsi tu nová, takže jsem se rozhodla tě nezatěžovat. V Commonwealthu je celkem 52 zemí včetně Kanady, ale ostatní holky jsou zkušenější, tak ten zbytek zvládnou, stejně vybereme nejvíc chlapů z Británie a odtud. Zítra budeme mít poradu ohledně jejich jmen, však se taky Sarah činila, aby jich našla co nejvíc.“

***

Na poradě se sešly všechny redaktorky Týdeníku kouzelnice a s nimi i Sarah, drobná Doryina asistentka, která vzrušeně pokládala na stůl pohybující se fotky krásných a mocných kouzelníků společně s medailonky, na nichž bylo napsáno jméno i s národností.

„Počítala jsem to a máme místo přesně pro dvacet mužů, tady jich je celkem sto jedenáct, takže máme z čeho vybírat, dámy,“ řekla Dory a rozhodila rukama.

„Mám slabost pro čokoládový kluky,“ zazubila se jedna z redaktorek, brunetka s širšími boky a poněkud větším pozadím, ukazujíc směrem k mávajícímu Aasiru Kemboiovi.

„To je keňský ministr kouzel,“ vysvětlila horlivě Sarah a brunetka se na ni zazubila. „Super, Keňu si beru já, je čas poznat Aasira.“

„Ještě jsme ho neodhlasovaly, Rhondo,“ zamračila se Dory, ale když se zeptala holek, nebyla zde jediná, která by proti výběru současného ministra něco namítala.

„Měly bychom se domluvit na Anglii, Serena odmítla přenášedlo, takže poletí ještě dneska letadlem,“ upozornila znovu jejich šéfredaktorka, čímž obrátila pozornost směrem k Britům, jenom Rhonda si odfrkla.

„Máš problém?“ zeptala se bojovně Serena.

„Ne, jenom si říkám, že se nemusí všechno motat kolem tebe. Já třeba taky nemám času na rozdávání, ale stejně tu jsem.“

„Nechte toho!“ okřikla je Dora, ale to už se ostatní hádaly nad tím, který z Britů stojí za vybrání do předního ženského týdeníku v Kanadě.

„Já si myslím, že Harry Potter, teda není asi nejvíc sexy, ale je to válečnej hrdina, holky budou slintat,“ řekla jedna.

„A proč ne tenhle?“ ukázala další směrem ke staršímu plešatému muži tmavší pleti. Dory se zamračila. „Co tam děla anglický ministr kouzel, Sarah? Jasně jsem ti řekla, abys tam dala jen sexy kouzelníky!“

„Ale Kingsley Pastorek je přece úspěšnej a úplně ošklivej přece není, Tammy se líbí!“ kňukla Sarah.

„Tammy má na každým oku pět dioptrií!“

„To není pravda, jenom čtyři, navíc mám brejle!“ bránila se zrzka.

„Já bych vybrala toho blonďáka. Sice mám slabost pro čokoládový kluky, ale špatní kluci mi nevadí a tenhle vyloženě křičí tím, že to není žádnej svatoušek,“ pronesla Rhonda směrem k fotce Draca Malfoye. Serena s sebou trhla, když na obrázku poznala přítele své nejlepší kamarádky, bývalého smrtijeda, nejistého v mudlovském světě, ještě teď se musela smát při vzpomínce, jak se pořád točil okolo rádia a přemýšlel, jak je možné, že to hraje bez jakéhokoliv kouzla. „Toho přece znám!“

„Vážně? No super, o to je výběr jednodušší! S tímhle se ti bude dělat rozhovor lehko, když ho znáš a ten další může být třeba ten Harry Potter, přece jen, jak říkala Emily, je to válečný hrdina a kdo nemá rád válečný hrdiny?“

„Draco Malfoy býval smrtijed,“ ozvala se Sarah.

„Tím líp, bude to skvělý, možná bys je mohla vzít k rozhovoru společně, Sereno. Docela by mě zajímalo, jak by se asi ti dva tvářili.“ Dora se zasmála a několik holek s ní.

Zpět na obsah