Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9
Kapitola 10: Kapitola 10

Kapitola 1: Kapitola 1

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

„Kdybych měl zemřít jenom kvůli těmhle maličkostem, tak jste už dávno přišli o jednoho informátora,“ zasmál se. „Samozřejmě tu ale nejsem proto, abych se s vámi bavil na tohle téma. Brumbále, přinesl jsem vám jednu věc.“
 
„Co je to?“ zeptal se Brumbál, když Fuji vytáhl velkou knihu v černých dřevěných deskách.„To kdybych věděl, tak si ji prozkoumám sám,“ zasmál se Fuji, ale hned na to zvážněl. „Pamatujete si, jak jste mě asi před měsícem poprosil, jestli bych nějak nemohl zjistit, co dělají Smrtijedi na Aragon Pass?“

„Ano.“

„Všichni mí známí o tom místě mlčeli. A jelikož jsem zrovna včera měl cestu kolem, tak jsem se na to podíval. Smrtijedů tam bylo poměrně dost a věcí, kterou tam hlídali nebo zkoumali, byla tahle kniha.“

„Ty jsi jim tu knihu ukradl pod nosem? To si tě nevšimli?“

„Právě že všimli. Nevím, jestli věděli, že tu knihu mám, ale přinejmenším po mě šli,“ pousmál se. „Bez obav,“ dodal, když si všiml, jak se Brumbál zatvářil, „nevědí, že patřím k Řádu.“

„O to mi nešlo,“ řekl Brumbál a pohlédl na Fujiho pozorněji. „Když ses tady objevil před chvíli, to jsi zrovna utekl Smrtijedům?“

„No, utekl. Byla tam protipřemisťovací bariéra, tak jsem vyskočil z okna a tady dopadl.“

„To tam hlídali jenom tu knihu?“ zeptal se Brumbál, jakmile z něho první šok vyprchal.

„Tak to nevím. Vzal jsem to trochu rychleji, takže nevím, jestli to bylo jediné, co tam bylo. Bylo tam dost pokojů a prostor, takže se tam mohlo skrývat ještě dost tajemství. Ale jelikož při odchodu ten dům vypadal, že už dlouho nepostojí, a nikomu to moc nevadilo, tak předpokládám, že ta kniha byla jediná. V jedné místnosti pravděpodobně zajatce mučili, ale to už je běžná praxe.“

„Bohužel ano,“ přisvědčil Brumbál.

„To bude všechno, co jsem chtěl,“ řekl, když podával Brumbálovi knihu, potom se s ním rozloučil.

„Pospícháš?“ zeptal se Brumbál. „Vím, že jsi unavený a jdeš si odpočinout, ale-“

„Nejdu domů. Za půl hodiny mě čeká schůzka s mým - řekněme - známým a potom jsem potřeboval zajít do Obrtlé.“

„Počkat. To jako, že hned pokračuješ?“ vložil se do rozhovoru Moody.

„No… Ano. Vždycky bylo co dělat a v poslední době obzvlášť.“

„Nemůžeš přece pořád někam běhat bez minuty odpočinku,“ namítl Moody.

„Tak to dělám vždycky. A bez obav. Odpočinku mám dost.“

Chtěl si ještě promluvit s Brumbálem, ale bylo vidět, že Moody se chtěl zase začít hádat, tak raději vypadl. Jeho na tyhle hádky neužilo.

***


Brumbál chvilku koukal na místo, kde před chvíli Fuji zmizel, ale potom jenom zavrtěl hlavou a věnoval svou pozornost knize v jeho rukách. Jediný pohled mu stačil na to, aby věděl, že to rychlé nebude. Už se chtěl rozloučit a vrátit se do své pracovny, kde by ji mohl v klidu prostudovat, když najednou oheň v krbu zezelenal a dovnitř vpadla Tonková stejně zelená jako oheň před chvíli.


„Stalo se něco?“ zeptal se Brumbál ustaraně.

„Vlastně ano. Nedávno jste dával rozkazy hlídat pár míst… Před chvílí někdo jedno z nich zdemoloval. Nevíme, co se tam stalo. Uvnitř je dost mrtvých Smrtijedů, zřejmě došlo k bitce.“

„Kde to je?“ zeptal se Brumbál.

„Aragon Pass, říkal jste, že máte podezření, že tam Smrtijedi něco hlídali. Zřejmě o to místo měl zájem ještě někdo,“ řekla ve zkratce a Brumbál si oddychl.

„To je v pořádku. Byl to jeden z nás,“ uklidnil ji, ale všiml si, že naopak trochu znejistěla.

„Jak to myslíte jeden z nás. Takovou spoušť jeden člověk neudělá,“ řekla zmateně.

„Zřejmě nechápu, kam tím míříte,“ přiznal.

„Tak se tam běžte podívat,“ řekla odevzdaně. Brumbál tedy vzal knihu a kouzlem ji zmenšil, aby se mu vlezla do kapsy.


„Ta kniha, Brumbále…“

„Tahle?“ poklepal rukou na kapsu. „To je ta věc, kterou tam hlídali. Fuji mi ji právě přinesl.“

„Fuji?“

„To je ten kouzelník, který to má na svědomí. Moc lidí ho nezná, nemá rád schůze,“ vysvětlil. „Jsou tam na místě nějací mudlové?“

„Nebyli, ale pro jistotu jsem šla krbem, tady je adresa,“ podala mu lísteček.


Chvíli na to už Brumbál zmizel v zelených plamenech.

***


Krámky v Obrtlé jako vždy působily optimistický jako pohřební obřad. Popotáhl si kápi ještě kousek níž a vstoupil do jednoho z obchodů. Od země až pod strop se na regálech vršily stovky různých části těla od stovek různých tvorů. Lehce se otřásl a postoupil dál až k pultu, za kterým prodavač zrovna spal. Vytáhl hůlku.

„Dobré ráno,“ popřál prodavači. Ten, když otevřel oči, vyjekl, protože mu Fuji mířil svou hůlkou mezi oči.

„Co-copak si přejete, pa-pane?“ zakoktal se ze strachu. Fuji mu říkal, co potřebuje, a prodavač to rychlým tempem snášel k pultu, kde to odměřoval. Prsty mu ze strachu kmitaly strašlivě rychle, protože Fuji hůlku stále ještě držel v ruce.

O několik minut později už kráčel vstříc dalšímu obchodu - tentokrát v Příčné. Jakmile už pořídil všechno, co potřeboval, vydal se k jednomu baru, kde měl sjednanou schůzku.

Sestoupil několik schodů dolů a vykopl dveře. Nikdo si jeho vstupu ani nevšiml, protože dveře opravdu jinak než hrubou silou otevřít nešly. Sedl si do jednoho temnějšího rohu, kde si dovolil sundat kápi. Mávnutím hůlky přivolal obsluhu a objednal pití pro dva. Než číšník pití donesl, už přišel i jeho známý.

„Dopoledne jsi měl trochu naspěch, stalo se něco?“ zeptal se Fuji.

„Ale ne… Spěchalo to, ale nebylo to tak vážné, jak se zdálo,“ řekl a bylo vidět, že si oddychl. Fuji s ním měl sjednanou schůzku i dopoledne, ale byli nucení ji po několika minutách ukončit. Albertovi – jeho známý – přišla nějaká zpráva, která ho dost vylekala.

„Jsem rád, že to nebylo nic vážného,“ řekl Fuji tiše a muž souhlasně přikývl.

***

Hodiny odbily jednu ranní a on se stále nevracel. Opatrně si sedl na posteli. Většina zranění už byla alespoň napůl zahojená. Stále ale ještě měl vyvrtnutý kotník a bolela ho záda od toho pádu. Na poličce nahmatal šňůrku, kterou si svázal dlouhé vlasy. I když se už blížilo léto, tak v noci byla pořádná zima. Všiml si, že má přes židli pověšenou černou košili, tak si ji hůlkou přivolal, aby nemusel vstávat. Jakmile si ji ale oblékl, zjistil, že vstát bude muset. Bolelo ho břicho a jemu došlo, že za to nemůžou - už zahojená - zranění, ale jednoduše hlad. Uvědomil si, že nic nejedl už dobré dva dny.

Pomalu vstal a opíraje se stěn sešel o pár pater níž. Klidně se mohl přemístit, ale nějak tušil, že na tohle ještě neměl dost sil, i když spal skoro celý den.

Sedl si ke stolu a okamžitě se objevil domácí skřítek. Ošklivé malé stvoření se na něj podívalo velkýma šedýma očima.

„Co si pán přeje?“ zeptal se skřítek a kouzelník si řekl o něco k jídlu. Skřítek okamžitě zmizel.

Kouzelník se pohodlně opřel a rozhlédl se po velké jídelně. Skřítek si v kuchyni pískal nějakou písničku a k tomu se ozývalo veselé bublání polévky.


„Vrátil se?“ zeptal se kouzelník skřítka.

„Ne, pane,“ odpovědělo stvoření a zase si začalo broukat písničku. Kouzelník se netrpělivě rozhlížel kolem, jako by čekal, že se sem každou chvíli přemístí.

Zrovna jedl polévku, když vtom plameny v krbu zezelenaly. Kouzelník okamžitě zvedl hlavu, ve tváři ustaraný výraz. Nakonec ale z krbu vyletělo jenom několik věci. Po několika vteřinách vyletěl ještě nějaký papírek se vzkazem a oheň zase nabral normální barvu. Už chtěl vstát a podívat se na věci, ale domácí skřítek tam už byl. Nejdřív donesl pánovi vzkaz a hned na to i všechny věci, které položil na stůl.


„Odpočívat,“ odfrkl si kouzelník, když si přečetl vzkaz. „Jak ale mám odpočívat, když si dělám starosti.“


Po několika minutách se rozhodl a přemístil se o několik pater výš. Vypadalo to, že už bude skoro v pořádku. Jenomskoro, protože se lehce zapotácel, když špatně chytil rovnováhu na jedné noze, a musel se opřít o zeď. Vešel do svého pokoje. Pokoj byl díky skřítkovi dokonale uklizený. Lusknutím prstů si ho přivolal.

„Co si pán přeje?“ zeptal se.„Věci, které jsem měl včera na sobě. Něco tam bylo,“ řekl kouzelník. Skřítek zřejmě pochopil, o co mu jde, tak zmizel a hned na to se zase objevil. V rukou držel pár věcí. Položil je na stůl a zase zmizel.

„Díky, Grippe,“ zamumlal kouzelník do prostoru a odnikud se ozvalo:

„Gripp rád posloužil.“


***

„Kdybych měl zemřít jenom kvůli těmhle maličkostem, tak jste už dávno přišli o jednoho informátora,“ zasmál se. „Samozřejmě tu ale nejsem proto, abych se s vámi bavil na tohle téma. Brumbále, přinesl jsem vám jednu věc.“
„Co je to?“ zeptal se Brumbál, když Fuji vytáhl velkou knihu v černých dřevěných deskách.„To kdybych věděl, tak si ji prozkoumám sám,“ zasmál se Fuji, ale hned na to zvážněl. „Pamatujete si, jak jste mě asi před měsícem poprosil, jestli bych nějak nemohl zjistit, co dělají Smrtijedi na Aragon Pass?“
„Ano.“
„Všichni mí známí o tom místě mlčeli. A jelikož jsem zrovna včera měl cestu kolem, tak jsem se na to podíval. Smrtijedů tam bylo poměrně dost a věcí, kterou tam hlídali nebo zkoumali, byla tahle kniha.“
„Ty jsi jim tu knihu ukradl pod nosem? To si tě nevšimli?“
„Právě že všimli. Nevím, jestli věděli, že tu knihu mám, ale přinejmenším po mě šli,“ pousmál se. „Bez obav,“ dodal, když si všiml, jak se Brumbál zatvářil, „nevědí, že patřím k Řádu.“
„O to mi nešlo,“ řekl Brumbál a pohlédl na Fujiho pozorněji. „Když ses tady objevil před chvíli, to jsi zrovna utekl Smrtijedům?“
„No, utekl. Byla tam protipřemisťovací bariéra, tak jsem vyskočil z okna a tady dopadl.“
„To tam hlídali jenom tu knihu?“ zeptal se Brumbál, jakmile z něho první šok vyprchal.
„Tak to nevím. Vzal jsem to trochu rychleji, takže nevím, jestli to bylo jediné, co tam bylo. Bylo tam dost pokojů a prostor, takže se tam mohlo skrývat ještě dost tajemství. Ale jelikož při odchodu ten dům vypadal, že už dlouho nepostojí, a nikomu to moc nevadilo, tak předpokládám, že ta kniha byla jediná. V jedné místnosti pravděpodobně zajatce mučili, ale to už je běžná praxe.“
„Bohužel ano,“ přisvědčil Brumbál.
„To bude všechno, co jsem chtěl,“ řekl, když podával Brumbálovi knihu, potom se s ním rozloučil.
„Pospícháš?“ zeptal se Brumbál. „Vím, že jsi unavený a jdeš si odpočinout, ale-“
„Nejdu domů. Za půl hodiny mě čeká schůzka s mým - řekněme - známým a potom jsem potřeboval zajít do Obrtlé.“
„Počkat. To jako, že hned pokračuješ?“ vložil se do rozhovoru Moody.
„No… Ano. Vždycky bylo co dělat a v poslední době obzvlášť.“
„Nemůžeš přece pořád někam běhat bez minuty odpočinku,“ namítl Moody.
„Tak to dělám vždycky. A bez obav. Odpočinku mám dost.“

Chtěl si ještě promluvit s Brumbálem, ale bylo vidět, že Moody se chtěl zase začít hádat, tak raději vypadl. Jeho na tyhle hádky neužilo.

***

Brumbál chvilku koukal na místo, kde před chvíli Fuji zmizel, ale potom jenom zavrtěl hlavou a věnoval svou pozornost knize v jeho rukách. Jediný pohled mu stačil na to, aby věděl, že to rychlé nebude. Už se chtěl rozloučit a vrátit se do své pracovny, kde by ji mohl v klidu prostudovat, když najednou oheň v krbu zezelenal a dovnitř vpadla Tonková stejně zelená jako oheň před chvíli.

„Stalo se něco?“ zeptal se Brumbál ustaraně.
„Vlastně ano. Nedávno jste dával rozkazy hlídat pár míst… Před chvílí někdo jedno z nich zdemoloval. Nevíme, co se tam stalo. Uvnitř je dost mrtvých Smrtijedů, zřejmě došlo k bitce.“
„Kde to je?“ zeptal se Brumbál.
„Aragon Pass, říkal jste, že máte podezření, že tam Smrtijedi něco hlídali. Zřejmě o to místo měl zájem ještě někdo,“ řekla ve zkratce a Brumbál si oddychl.
„To je v pořádku. Byl to jeden z nás,“ uklidnil ji, ale všiml si, že naopak trochu znejistěla.
„Jak to myslíte jeden z nás. Takovou spoušť jeden člověk neudělá,“ řekla zmateně.
„Zřejmě nechápu, kam tím míříte,“ přiznal.
„Tak se tam běžte podívat,“ řekla odevzdaně. Brumbál tedy vzal knihu a kouzlem ji zmenšil, aby se mu vlezla do kapsy.

„Ta kniha, Brumbále…“
„Tahle?“ poklepal rukou na kapsu. „To je ta věc, kterou tam hlídali. Fuji mi ji právě přinesl.“
„Fuji?“
„To je ten kouzelník, který to má na svědomí. Moc lidí ho nezná, nemá rád schůze,“ vysvětlil. „Jsou tam na místě nějací mudlové?“
„Nebyli, ale pro jistotu jsem šla krbem, tady je adresa,“ podala mu lísteček.

Chvíli na to už Brumbál zmizel v zelených plamenech.

***

Krámky v Obrtlé jako vždy působily optimistický jako pohřební obřad. Popotáhl si kápi ještě kousek níž a vstoupil do jednoho z obchodů. Od země až pod strop se na regálech vršily stovky různých části těla od stovek různých tvorů. Lehce se otřásl a postoupil dál až k pultu, za kterým prodavač zrovna spal. Vytáhl hůlku.

„Dobré ráno,“ popřál prodavači. Ten, když otevřel oči, vyjekl, protože mu Fuji mířil svou hůlkou mezi oči.
„Co-copak si přejete, pa-pane?“ zakoktal se ze strachu. Fuji mu říkal, co potřebuje, a prodavač to rychlým tempem snášel k pultu, kde to odměřoval. Prsty mu ze strachu kmitaly strašlivě rychle, protože Fuji hůlku stále ještě držel v ruce.

O několik minut později už kráčel vstříc dalšímu obchodu - tentokrát v Příčné. Jakmile už pořídil všechno, co potřeboval, vydal se k jednomu baru, kde měl sjednanou schůzku.

Sestoupil několik schodů dolů a vykopl dveře. Nikdo si jeho vstupu ani nevšiml, protože dveře opravdu jinak než hrubou silou otevřít nešly. Sedl si do jednoho temnějšího rohu, kde si dovolil sundat kápi. Mávnutím hůlky přivolal obsluhu a objednal pití pro dva. Než číšník pití donesl, už přišel i jeho známý.

„Dopoledne jsi měl trochu naspěch, stalo se něco?“ zeptal se Fuji.
„Ale ne… Spěchalo to, ale nebylo to tak vážné, jak se zdálo,“ řekl a bylo vidět, že si oddychl. Fuji s ním měl sjednanou schůzku i dopoledne, ale byli nucení ji po několika minutách ukončit. Albertovi – jeho známý – přišla nějaká zpráva, která ho dost vylekala.
„Jsem rád, že to nebylo nic vážného,“ řekl Fuji tiše a muž souhlasně přikývl.

***

Hodiny odbily jednu ranní a on se stále nevracel. Opatrně si sedl na posteli. Většina zranění už byla alespoň napůl zahojená. Stále ale ještě měl vyvrtnutý kotník a bolela ho záda od toho pádu. Na poličce nahmatal šňůrku, kterou si svázal dlouhé vlasy. I když se už blížilo léto, tak v noci byla pořádná zima. Všiml si, že má přes židli pověšenou černou košili, tak si ji hůlkou přivolal, aby nemusel vstávat. Jakmile si ji ale oblékl, zjistil, že vstát bude muset. Bolelo ho břicho a jemu došlo, že za to nemůžou - už zahojená - zranění, ale jednoduše hlad. Uvědomil si, že nic nejedl už dobré dva dny.

Pomalu vstal a opíraje se stěn sešel o pár pater níž. Klidně se mohl přemístit, ale nějak tušil, že na tohle ještě neměl dost sil, i když spal skoro celý den.

Sedl si ke stolu a okamžitě se objevil domácí skřítek. Ošklivé malé stvoření se na něj podívalo velkýma šedýma očima.

„Co si pán přeje?“ zeptal se skřítek a kouzelník si řekl o něco k jídlu. Skřítek okamžitě zmizel.

Kouzelník se pohodlně opřel a rozhlédl se po velké jídelně. Skřítek si v kuchyni pískal nějakou písničku a k tomu se ozývalo veselé bublání polévky.

„Vrátil se?“ zeptal se kouzelník skřítka.
„Ne, pane,“ odpovědělo stvoření a zase si začalo broukat písničku. Kouzelník se netrpělivě rozhlížel kolem, jako by čekal, že se sem každou chvíli přemístí.

Zrovna jedl polévku, když vtom plameny v krbu zezelenaly. Kouzelník okamžitě zvedl hlavu, ve tváři ustaraný výraz. Nakonec ale z krbu vyletělo jenom několik věci. Po několika vteřinách vyletěl ještě nějaký papírek se vzkazem a oheň zase nabral normální barvu. Už chtěl vstát a podívat se na věci, ale domácí skřítek tam už byl. Nejdřív donesl pánovi vzkaz a hned na to i všechny věci, které položil na stůl.

„Odpočívat,“ odfrkl si kouzelník, když si přečetl vzkaz. „Jak ale mám odpočívat, když si dělám starosti.“

Po několika minutách se rozhodl a přemístil se o několik pater výš. Vypadalo to, že už bude skoro v pořádku. Jenomskoro, protože se lehce zapotácel, když špatně chytil rovnováhu na jedné noze, a musel se opřít o zeď. Vešel do svého pokoje. Pokoj byl díky skřítkovi dokonale uklizený. Lusknutím prstů si ho přivolal.
„Co si pán přeje?“ zeptal se.„Věci, které jsem měl včera na sobě. Něco tam bylo,“ řekl kouzelník. Skřítek zřejmě pochopil, o co mu jde, tak zmizel a hned na to se zase objevil. V rukou držel pár věcí. Položil je na stůl a zase zmizel.
„Díky, Grippe,“ zamumlal kouzelník do prostoru a odnikud se ozvalo:
„Gripp rád posloužil.“

***

Dům se rojil Smrtijedy. Vypadalo to na nějakou schůzi. Najednou se rozhostilo hrobové ticho a hned na to se tam přemístil Pán Zla.

Schůze trvala tak půl hodiny, víc ne. Bavili se o jistých rodinách. Poznal některá jména, znal je jako členy Řádu. Jakmile skončila schůze, Pán Zla zmizel a Smrtijedi se začali rozcházet.

Už jich tam zůstalo sotva deset, když vtom se někdo přemístil. Všechny pohledy se upřely na něj. Věděl, že je Smrtijed, i když neměl masku. Rychle jednomu z nich šeptem sdělil něco, co nemohl slyšet. Ten druhý se na něj podíval, jestli si dělá legraci nebo ne, a potom se oba přemístili.

Vize se posunula do nějakého domu.

Bylo tam několik mrtvých. Omítky nesly černé spálené stopy po kletbách. Oba Smrtijedi šli ostražitě dál. Překročili dvě mrtvoly svých bývalých druhů. Pod schodištěm ležela mrtvola nějaké ženy. O patro výš ležel muž, vedle něj několik mrtvých Smrtijedů.

Najednou se před nimi mihlo něco černého a vyslalo to proti nim dvě kletby. Jeden ze Smrtijedů přece jenom zareagoval a rychle se sklonil, ten druhý to ale nestihl a mrtvý se skácel k zemi, když ho kletba zasáhla přímo do hlavy.

Jeho druh na nic nečekal a vyčaroval štít proti další kletbě, která už letěla za ním. Jakmile kletbu zablokoval, vyslal smrtící kletbu proti tomu kouzelníkovi. Ten jenom mávl hůlkou a do cesty zelenému paprsku skočila nějaká nádoba.

Kouzelník měl černé vlasy dlouhé po pas. Bylo vidět, že je cizinec. Měl černé oči a lehce opálenou pleť. I v té tmě podle jeho rysů poznal, že patří k nějaké asijské rase.

Smrtijed se po něm ohnal další kletbou a kouzelník jen taktak uhnul. Hned po něm poslal další červený paprsek. Vtom se odněkud objevila jiná kletba a zasáhla kouzelníka do pravé ruky. Na nic nečekal a ukryl se za rohem. Smrtijed, který se do domu zrovna přemístil, vyběhl za tím druhým o patro výš. Oba si to namířili k pokoji, kde se kouzelník skryl.

„Harry! Probuď se! Slyšíš? Harry!“

Okamžitě otevřel oči. Nad ním se skláněl Ron a Neville a oba se tvářili velice ustaraně.

„Měli jsme o tebe strach, házel jsi sebou jako šílenec,“ řekl Neville trochu vystrašeně.
„Nic… Nic to nebylo. Byla to nějaká schůze a bavili se o… Brumbál!“ vzpomněl si najednou.
„Co?“ zatvářili se oba nechápavě.
„Musím mluvit s Brumbálem,“ řekl jenom a už se zvedal z postele.
„Harry, jsou čtyři hodiny ráno. Brumbál bude spát,“ namítl Ron logicky.
„Tohle nepočká.“
„Zase chtějí na někoho zaútočit?“ zeptal se nejistě.
„Jo. A některá jména patří členům Řádu. Ráno už může klidně být pozdě.“
„Dobře, dobře. Raději si vezmeme neviditelný plášť,“ souhlasil nakonec Ron. Věděl, že i kdyby se hádali, tak by Harry vyhrál. Stejně s ním v podstatě souhlasil. I když věděl, že Hermiona by na Harryho křičela, že ty sny už měly přestat a že měl používat nitrobranu, stále stál za ním a byl rád, že ty sny mívá. Kdyby ne, jeho otec by už byl mrtvý – a ne jenom ten.

Oba se skryli pod neviditelným pláštěm a, i když jim už nezakrýval kousek chodidel, vydali se k Brumbálově pracovně. Sice si jich všimla paní Norrisová, ale Ron na ni použil petrificus totalus dřív, než stačila byť jen i mňouknout.

Brumbál se už dávno smířil s tím, že Harryho sny jen tak nepřestanou. Kvůli tomu mu sděloval hesla, aby ho v případě potřeby mohl kdykoli informovat. Možná tím nemyslel ve čtyři ráno, ale když Harry s Ronem zaklepali na jeho pracovnu, tak zrovna nespal.

Na pozvání dveře otevřeli a vstoupili. Brumbál seděl za stolem a studoval nějakou knihu v černých dřevěných deskách. Když je uviděl, odložil knihu, kterou měl právě v ruce a kterou používal k překladu run, co právě luštil – studoval tu velkou černou bichli, kterou Řád získal z toho domu na Aragon Pass.

Vstal od stolu a přešel k nim.

„Harry, pane Weasley,“ pokynul jim a vykouzlil jim dvě židle. Jakmile si sedli, Harry hned začal o tom, co se mu zdálo.

Brumbál okamžitě po Fawkesovi poslal několik vzkazů a potom ještě jeden vzkaz poslal letaxem na Ústředí.

„V té poslední vizi, Harry, nevíš, kde to bylo?“ zeptal se a Harry záporně zavrtěl hlavou. „Nevzpomeneš si alespoň, jak vypadal ten dům nebo ti mrtví.“
„Je mi líto. Obě mrtvoly byly kvůli kletbám,“ na chvíli se odmlčel, ale Brumbálovi bylo jasné, že byly znetvořené k nepoznání. Harry se ještě chvíli pokoušel popsat dům, ale moc to nešlo, viděl jenom kousek a vypadal jako každý jiný dům napadený Smrtijedy – všechno rozbité, všichni mrtví a na stěnách a nábytku stopy kleteb.

„Děkuji,“ řekl nakonec Brumbál a oba je propustil.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Podíval se na hodiny na radniční věži. Už bylo čtvrť na dvě a on se stále ještě neobjevil. Zase začal pochodovat sem a tam. Chvilku zapřemýšlel, jestli to nevzdá, ale nakonec se rozhodl počkat. Možná se nic nestalo a on má vážně jenom zpoždění.

Najednou se ozval zvuk, když se tam někdo přemístil. Rychle se otočil a hůlku pro jistotu držel v ruce, ale nakonec to byl on. 
„Proč ta hůlka?“ zeptal se blonďák. 
„Proč asi, ty ignorante. Máš čtvrť hodiny zpoždění! Za tu dobu z tebe už někdo klidně mohl vymlátit, kam jdeš a s kým se chceš setkat,“ zavrčel kouzelník. 
„Promiň. Byla schůze a trochu se to protáhlo, protože se tam jeden vytahoval, jak umlátil tu holku,“ řekl ve zkratce blonďák. 
„Do detailů prosím nechoď, nebo tomu někomu zpřerážím všechny kosti v těle,“ varoval kouzelník a blonďák jenom přikývl. 
„Dobře. Jak to s tebou vypadá. Pořád se ještě nenaskytla příležitost, jak jim uniknout?“ zeptal se opatrně starší muž a ten druhý jenom zavrtěl hlavou. 
„Víš, od té doby, co po nás Fénixův Řád jde natvrdo, tak už pár lidí zpanikařilo a uteklo, ale všechny – do jednoho – je nějak našli a…“ zarazil se. Jejich popravy se prováděly před zraky všech. 
„Nechci o tebe přijít, jsi poslední rodina, co mi zbyla. Já se pokusím sehnat nějakou pomoc a, i když nic neslibuju, tak…“ 

Ani nemusel dokončit, aby ho bratr pochopil. Chvilku na sebe koukali a potom se objali. Tomu staršímu mimovolně začaly téct slzy z očí. 
„To bude dobrý, zase se to všechno nějak dá dohromady a bude jako dřív,“ snažil se ho uklidnit.

Když už se oba uklidnili, tak blonďák vytáhl nějaký pergamen.

„Co je to?“ zeptal se. 
„Říkal jsi, že si od tebe občas jedna osoba kupuje informace, je tak?“ 
„Jo.“ 
„Jestli se s ním umíš nějak spojit, tak mu dej tohle, bude ho to zajímat.“ 
„Ty… Ale co když bude chtít vědět, odkud to mám?“ 
„Řekni mu pravdu, mimo to bych se s ním rád setkal… Sice tuším, že by nesouhlasil, ale tohle mu prosím dej, než se to zase nějak změní. Dobře?“ zeptal se. 
„Dám mu to, spolehni se,“ ujistil bratra a ten kývl. Potom si blonďák taky nasadil kápi na hlavu a vydali se do nějakého baru na skleničku.

*** 

Snape seděl ve své pracovně v Bradavicích. Písemky od prvních čtyř ročníků se mu vršily pomalu až pod strop, jak naschvál stále ještě neopravené, a k tomu musel ještě nějak vymyslet závěrečné testy pro 6. a 7. ročník. Pro pátý ročník nemusel nic vymýšlet, protože měl testy z minulých let, ale kvůli nějakým šíleným změnám školních osnov musel znova přepracovat ty testy pro poslední dva ročníky. 

Pohodlně se opřel a zaklonil hlavu. Chvíli mapoval strop a přemýšlel, jakou zákeřnost jim tam podstrčí. Měl sto chutí tam dát něco jako Mnoholičný lektvar nebo Bezesný lektvar, protože byly svou náročností strašně přitažlivé, ale nemohl je tam dát, protože ani jeden nejde připravit za hodinu. Chvíli si hrál s myšlenkou, jestli tam nedat lektvar pro vlkodlaky, který Remusovi každý měsíc připravuje, ten by se za dvě hodiny stihl. Ale to by jim musel sdělit přísady dopředu, aby si nějaké dokoupili, a věděl, že by na to Grangerová hned přišla a všichni by byli připravení. 

„To snad není možné! Co já jim tam dám?“ zeptal se stropu skoro zoufale. Alespoň se trochu uklidnil, když si slíbil, že Vlkodlačí lektvar dá sedmému ročníku. 

Nakonec jenom zavrtěl hlavou a pustil se do opravování písemek, které se povalovaly všude. Začal s nejbližší hromádkou. 

Už se blížil k půlce, když najednou bolestí sykl a sevřel si levé předloktí. 
„A to byl zrovna chvíli klid,“ zamumlal si pod nosem, ale rychle si oblékl plášť a letaxem se přenesl do nějakého domku. 

***

Mudlovský bar Kotva nebyl zrovna přelidněný, jak by to jeden čekal v pátek v noci. Kromě barmana tam byli jenom čtyři další lidé. Dva z nich si povídali u okna a další dva už usínali, každý u svého stolu. 

Barman každou chvíli nervózně pokukoval po dvou hostech u okna. Nelíbilo se mu, jak byli oblečení, něco se mu na nich nezdálo. Najednou sebou jeden z nich trhl a chytil se za levé předloktí. 

„Musím jít,“ řekl rychle tomu druhému. 
„Nepočká to?“ zeptal se, i když mu odpověď byla jasná. 
„Víš stejně dobře jako já, že ne,“ usmál se na něj blonďatý muž, ale byl to zoufalý úsměv. Ten druhý jenom kývl. Rozloučili se a mladší z nich vyběhl ven. 

Muž tam ještě chvíli seděl a přemýšlel. Vyrušil ho až barman, který mu oznámil, že zavírají. Muž jenom kývl hlavou, zaplatil mu příslušnou sumu a vyšel ven. Chvíli postával před vchodem a pozoroval noční oblohu. Potom zmizel. 

*** 

Fuji se probíral hromadami přísad do lektvarů a rychle běhal od jednoho kotlíku k druhému. V jednom jeho obsah zamíchal a přihodil trochu vílích křídel. Přeběhl k druhému a nalil do něj čtyři kapky dračí krve. Promíchal. Přidal tři trny nosála. Nad kotlíkem se začala vznášet podivná červená pára. Jakmile se usadila, vhodil tam oko netopýra a zase zamíchal. Přiskočil k třetímu kotlíku a během míchání do něj lil Dračí odvar (další lektvar), který si připravil předem. Obsah kotlíku začínal houstnout, tak mávnutím hůlky uhasil oheň a zase se věnoval druhému kotlíku. 

Po celonoční práci měl konečně všechno hotové, kromě Mnoholičného lektvaru, který začal vařit teprve před týdnem. Doufal, že mu jeho zásoby do té doby vydrží. 

Dalším mávnutím hůlky se lektvary začaly přelévat do malých lahviček a přesouvat se na stůl. Pochodoval mezi poletujícími lahvičkami a ukládal je na příslušná prázdná místa, kde už všechny zásoby vyčerpal. Když měl všechno hotovo, prozkoumal stěnu plnou poliček. Na kousek papíru si psal, co mu ještě chybí, aby na to zase nezapomněl jako minule. 

Než opustil místnost, ještě zmírnil oheň pod kotlíkem. 

Vstoupil do nějaké temné místnosti, v jejíž středu se nacházela jediná věc – myslánka. Přešel k ní bez jediného zaváhání a na chvíli tam položil dlouhý pramen vzpomínek, který si odtrhl od hlavy. Potom si ho vložil do hlavy zpět. 

Nechal pootevřené dveře a vešel do svého pokoje. Neobtěžoval se ani s ukládáním věcí na židli. Shodil si boty, plášť i košili a nechal to jenom tak ležet na zemi. Potom klesl na postel a tušil, že prospí alespoň dva dny. 

*** 

Místnost byla kruhovitého půdorysu. Stěny byly vytesané do kamene, takže to vypadalo jako nějaký starý hrad. Podzemí nějakého starého hradu, opravil se, když si nevšiml jediného okna. Ještě schůze nezačala a už tam Voldemort a o něčem mluvil s nějakým Smrtijedům. Ostatní si drželi úctyhodný odstup, aby je nevyrušovali. 

Doplazil se k nim. 

Smrtijed měl na sobě masku a spod ní mu vyčuhovaly konečky blonďatých vlasů. 

„Byl jsi tam ještě potom?“ 
„Ano, pane. Zkontroloval jsem to. Zdálo se mi divné, že se tak dlouho nevracejí. Když jsem dorazil na místo, byli tam jenom čtyři, kam se poděl Edmonton, nevím. Jenom tam nahoře…Nevím to jistě, ale možná…“ 
„Vyjádři se.“ 
„Nevím, jak bych to popsal, byl to spíš jenom pocit. Ale to co jsem tam viděl…“ 
„Mluvíš příliš v hádankách. Ukaž mi to místo. Legillimens,“ zašeptal a vnořil se do vzpomínek svého Smrtijeda. 

Stoupali vzhůru po schodech, až dorazili do prvního patra. Na konci chodby byly dveře do dětského pokojíku otevřené. Na zemi bylo vidět několik krvavých otisků bot, které se roznesly do chodby. 
„Ty děcka si vzpomínám, ale co je tohle?“ 

Zde se ve vzpomínce zastavil a pozorně si prohlédl neurčitou krvavou masu na zemi. Obrátil se na dveře pokojíku, které byly pocákané krví. I on měl podivný pocit z tohoto výjevu. Nakonec se sklonil k zemi a prohlédl si to důkladněji. Potom se zamračil a vystoupil z jeho vzpomínek. 

Smrtijed se lehce třásl, nemít masku, bylo by vidět, jak je bledý. 

„Nikdo nechybí. Ten flek na zemi, to je Edmonton, pokud tam ovšem nebyl ještě někdo jiný,“ poznamenal. 
„Pane?“ podivil se Smrtijed. Chápal, co mu právě řekl, spojil si to s tím výjevem, který právě znova prožil, ale stále tomu nemohl uvěřit. 
„Ty stopy na zemi patřily muži,“ řekl Voldemort a ignoroval ho. Chvíli přemýšlel. 
„Zjistíš, kdo to udělal. Chci se s ním setkat osobně,“ zasyčel Voldemort. 
„Ano, pane.“ 
„Ten dům střežil Fénixův Řád, takže tohle měl zřejmě na svědomí taky někdo z nich. Začneš hledat tam. Budeš mi osobně hlásit, jak daleko ses dostal. Další porady se na tebe nebudou vztahovat. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Chci toho kouzelníka,“ syčel zlostně. 
„Ano, pane,“ uklonil se Smrtijed. 
„Jdi.“ 

Smrtijed se ještě jednou uklonil a vyšel ze sálu. Když se ocitl venku, mimo protipřemisťovací bariéru, přemístil se pryč. 

S hrůzou se posadil na posteli. Dýchal rychle a přerušovaně. Bylo mu nanic. Zdálo se mu, že bude zvracet, tak se pro jistotu vytratil směrem k záchodům. 

V jizvě se ozývala tepavá bolest. Chlad tekoucí vody ji pomalu ale jistě tlumil. Po chvíli zase vody zastavil a odhrnul si mokré vlasy z čela. 

„Co to kruci bylo?“ zeptal se svého odrazu v zrcadle, ten mu logicky neodpovídal. Harrymu se znova před očima vybavil červený pokojík a nechápal, co se tam stalo. Bylo mu špatně, i když netušil proč. 
„Žeby tohle právě prožíval Voldemort?“ zeptal se zase svého odrazu. 

Sedl si na zem a opřel se o zeď. Očima zíral do prázdna a snažil se vybavit, co vlastně viděl. 

„Harry?“ vyrušil ho něčí hlas. Pohlédl směrem ke dveřím, odkud vycházel a uviděl tam Rona. 
„Probudil jsem tě?“ zeptal se ho. 
„Ne, já jsem jenom… Co tady vlastně děláš Harry? Je ti špatně?“ 
„Ne, jsem v pořádku, jenom…“ 
„Jenom?“ 
„Měl jsem jedno vidění…“ 
„Stalo se něco?“ 
„Ne, vůbec. Zahlédl jsem jenom Voldemorta bavit se o nějakém domě. Mám pocit, že jsem tam už byl, ale nedokážu si vzpomenout.“ 
„Co se tam teda stalo?“ 
„Nevím, vůbec mi to nedávalo smysl,“ přiznal Harry. 
„Nemůžeš vědět a chápat všechno, o čem se Ty-Víš-Kdo s někým baví. Už předtím jsi měl takové nejasné vidění, ne?“ 
„To jo. Jenom… Nevím… Mám pocit, že to je důležité, ale nevím proč.“ 

Ron chvíli stál na místě, ale potom Harryho dovedl zpátky do pokoje. Potom si nechal vyprávět, co všechno se tam stalo. 

„Myslíš, že by nám Hermiona pomohla?“ zeptal se ho Ron. 
„Nejspíš ne, jenom by s námi další týden nemluvila,“ zavrtěl hlavou. 

*** 

Vyšel z krbu a první věc, které si všiml, byl papírek, co ležel na stole. Zvedl ho a přečetl. 

„Schůze Řádu? V 9 večer?“ Podíval se na hodiny, bylo tři čtvrtě na dvanáct. 
„Tuším, že to už nestihnu,“ zamumlal a cestou do svého pokoje se vyhnul hroudám neopravených písemek. Cestovní plášť hodil přes opěradlo židle a šel zpět do své pracovny. 

Chvíli stál na místě a uvažoval, jestli má opravit alespoň několik písemek, než půjde spát, nebo se na to rovnou vykašlat. Na poradě se neprobíralo nic nového, stále se většina Smrtijedů vychloubala, kdy někoho umučili, jenom jména se měnila. 

Zavrtěl hlavou, jako by se chtěl zbavit těchhle vzpomínek, což se mu nepovedlo. Vyšel na chodbu, aby si pročistil hlavu. 

Nedošel ani do prvního patra a už potkal nějakého šťastlivce ze sedmého ročníku, který mu pomůže opravovat ty nevděčné práce. 

„Collinsi,“ pronesl spokojeně a zmíněný student vyděšeně nadskočil. „Za potulování se po chodbách vám strhávám dvacet bodů. A být vámi, tak si tento týden od šesti večer nic neplánuju. Budete se hlásit u mě v kabinetu.“ 

S lepší náladou si to zamířil zpět do kabinetu. Cestou do svého pokoje se jenom ušklíbl na hromady prací a šel rovnou spát.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

„To si snad děláte legraci!“ probudil ho něčí hlas. Tak jenom mírně pootevřel jedno oko.

„Hermiono, děje se něco?“ zeptal se ještě stále rozespale.

„Možná vám to ještě nedošlo, ale zítra píšeme závěrečnou písemku z lektvarů,“ zasršela na něj. Přitom ještě vražedně pohlédla na Rona, který stále spal.

„Jasně, že to víme, ale stejně tam dá něco těžkého, co nebudeme vědět,“ namítl Harry.

„To nemůžeš vědět.“

„Hermino, bavíme se o Snapeovi, jasně že tam dá něco příšerného.“

„No, možná by to mohl být důvod, aby ses alespoň jednou podíval do učebnice.“

„Mmm…“ protáhl se Ron, kterého povyk už konečně probudil.

„Koukám, že vám to je jedno.“

„Co?“ zeptal se Ron.

„Počítejte s tím, že vám zítra nepomůžu,“ zavrčela a zamířila si to zpět do hradu. Harry se na to podíval realisticky a hned na to popadl Rona za ruku a táhl ho za Hermionou. Není moc chytré si to s ní rozházet den před tak odpornou zkouškou, jako ta z lektvaru určitě bude.

***

„Neviděli jste Natsu?“ zeptal se Snape lidí, kteří se už pomalu scházeli v obývacím pokoji. Pár se na něj otočilo s tázavým pohledem ve tváři.

„Koho?“ zeptal se jeden plešatý kouzelník.

„Fujiho.“

„Ne. Naposledy s ním mluvil Brumbál.“

„Dík,“ kývl hlavou a rozhodl se počkat na Brumbála. Původně sem dnes ani nechtěl jít, ale takhle se alespoň dozví pár novinek.

Pokoj se pomalu ale jistě začal zaplňovat lidmi. Trochu sebou trhl, když dovnitř vešel Moody, protože si myslel, že se bude zase ježit, ostatně jako vždy, kdy ho potkal. Ten ale vypadal podivně a ještě podivněji se chovalo jeho kouzelné oko, které se neustále otáčelo dokola, jako by něco hledalo. Ovšem nejzajímavější věcí bylo to, jak se tvářil. Nejistě a zmateně… a co hlavní – klidně.

Pět minut před začátkem schůze dorazil Brumbál společně s nějakým dalším kouzelníkem a horlivě o něčem debatovali. Potom mu Brumbál předal nějaký dopis a kouzelník zase zmizel. Potom už začala schůze.

***

Fuji vešel do místnosti s myslánkou a nahlédl dovnitř. Přestože vzpomínka byla dlouhá, byl uvnitř jenom několik minut. Trochu si promnul oči a sešel do přízemí.

„Paráda, když nikdo nic nechce,“ usmál se sám pro sebe. Nalil si další hrnek čaje a četl si nějakou knížku ke snídani.

„Au!“ vykřikl zničehonic a postavil se. Sáhl rukou do kapsy hábitu, kde našel ten rušivý element. Vytáhl stříbrné kapesní hodinky a otevřel je.

Ono… Ty hodinky měly s normálními hodinkami jenom pramálo společného. Uvnitř nebyl ani ciferník ani ručičky. Jako by byly jenom obal. Uvnitř poletovaly bledé kuličky a spokojeně si poblikávaly. Ovšem teď jedna z těch kuliček svítila bílým světlem.

S povzdychem si strčil zbytek topinky do pusy a svítící kuličky se dotkl. Najednou se všechno kolem začalo točit.

Objevil se v jednom krámku v Příčné ulici a před ním stál jeho známý.

„Stalo se něco, Alberte?“ zeptal se hned.

„Ale ne, vlastně ano. Mám pro tebe něco,“ řekl nakonec a podal mu pergamen, který dostal od bratra. Fuji na něj chvíli koukal a potom si vzal pergamen do ruky. Jenom ho prolétl očima. Hned na to koukl vyjeveně na Alberta.

„Kde jsi to vzal?“ zeptal se trochu šokovaně.

„Já věděl, že se budeš ptát,“ zamumlal sklesle.

„A je to něco, o čem by se nemělo vědět?“

„No dobře. Ale pojďme někam jinam,“ řekl nakonec a oba se přemístili do chatrče na útesu, odkud Fuji posílal Brumbálovi poštu.

Fuji okamžitě hůlkou zapálil oheň v krbu a nabídl Albertovi, ať se posadí. Ten jenom kývl a tupě zíral do plamenů. Fuji si sedl vedle něj a čekal v tichosti. Alespoň měl čas schroupat už studenou topinku.

„Bylo to asi před dvaceti lety, když se poprvé objevili. Verbovali lidi a ti se k nim hlásili. Slepě, protože netušili, co se s nimi stane,“ začal Albert.

„Smrtijedi?“

„Jo. Víš, mám mladšího bratra. Všichni z mé rodiny jsou mrtví, většinou je zabili oni. On je ten poslední, kdo mi zbyl.“ Fuji jenom kývl, ať pokračuje.

„Můj bratr – Edward – on byl vždycky proti rodině, ale spolu jsme vycházeli moc dobře. Naše matka ho ale v 18 vyhodila z domu. A zrovna tehdy… On…“

„Přidal se k nim, že?“

„Jo.“

„Tenhle seznam máš od něj?“

„Jo.“

„Proč?“

„On se bojí odejít. Ví… Všichni víme, co dělá Ty-Víš-Kdo se zrádci. Před nedávnem mi tak nějak uklouzlo, že ti pomáhám. Počkej! Neví jméno ani nic jiného! On… On tam nechce zůstat, ale bojí se odejít. Dal mi tohle, ať ti to předám, jak nejrychleji, že se některé věci mění rychle.“

„To je pravda… Ale…“

„Ale?“

„Co za to chce?“

„Něco chtěl, ale nemyslím, že to chtěl jako cenu za tohle,“ přiznal tiše Albert. „Říkal, že asi nebudeš souhlasit.“

„A co to bylo?“

„Chtěl se s tebou setkat.“

„Jenom tak?“ zeptal se Fuji podezřívavě.

„Jo. Můžeš mu věřit, on by tě Jemu nevydal, toho bych se vážně nebál…“

„Dobře.“

„On není takový. Vážně ne. On je s nimi jenom proto, že-“

„Řekl jsem dobře,“ zasmál se Fuji, „setkám se s ním.“

„Vážně,“ vykulil Albert oči, ale byla v nich vidět vděčnost a radost.

„Jo. Až se s tebou příště spojí, tak mě přivolej stejně jako dneska.“

„Fa- Fajn,“ usmál se.

„Jo a… Kdybys mohl, ať tam není moc lidí. Není to tím, že mu nevěřím, ale může se stát, že by ho někdo mohl sledovat…“

„Chápu… A ještě jednou dík,“ usmál se.

„Není zač.“

Ještě chvíli si povídali, než se znovu rozloučili.

***

Fuji natáhl nohy na gauč a znovu rozvinul pergamen, aby ho podrobněji prozkoumal. Jenom každou chvíli vrtěl hlavou.

Některá místa, kde se konají schůze, nebo kde se setkávají. Asi dvacet jmen Smrtijedů. Slušný seznam míst, na která se plánovaly útoky. O něco kratší seznam adres, které hlídali, koho tam hlídali a proč.

Mávnutím hůlky si vytvořil kopii, kterou si složenou strčil do kapsy pláště.

Znovu zavrtěl hlavou a přemístil se prozkoumat pár míst.

***

„Slyšel jsem, že se mnou chceš mluvit, Severusi,“ začal Brumbál.

„Mluvit… Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli nevíte, kde je Fuji, prý jste ho viděl jako poslední.“

„No ano, taky jsem mu potřeboval něco říct, protože minule nevypadal moc dobře,“ podle Snapeova pohledu mu hned bylo jasné, že se o tom ještě nikdo nebavil. Vyvraždění Andersenových a smrt Emily Grantové a Williama Dottse byly ještě příliš čerstvé, tak ho jenom stručně obeznámil se situaci, co se stalo minule po tom, když se přemístil pryč.

„Chápu,“ kývl Snape.

„Nastal ale problém, a abych řekl pravdu, nechápu to,“ řekl Brumbál. Snape se zatvářil udiveně, v rámci jeho možností ovšem.

„Stalo se něco?“

„To netuším. Fawkesi,“ řekl Brumbál tiše a před nimi se v kouli ohně objevil fénix. „Našel jsi ho?“ zeptal se Brumbál a fénix jenom zavrtěl hlavou.

„Co to má znamenat?“

„Fawkes ho už od včera hledá.“

„Ale…“

„Ani já to nechápu. Po schůzi jsem chtěl jít na jednu adresu, můžete jít se mnou,“ řekl Brumbál a Snape přikývl a oba se vydali ke krbu. Brumbál mu řekl adresu, kterou mu Fuji psal v dopisech, a oba vstoupili do zelených plamenů.

„Kde to jsme?“ zeptal se Snape, když zapálil oheň a rozhlédl se po místnosti.

„Odtud mi Fuji posílá dopisy. Byl jsem tu jenom jednou a byla to opravdu jenom chvilka,“ řekl Brumbál a taky se konečně pořádně rozhlédl.

„Jdu se podívat, kde jsme,“ zamumlal Snape a zamířil si to ke dveřím. Když je otevřel, zůstal zaraženě stát na místě.

„Děje se něco?“ zeptal se Brumbál a přišel k němu blíž.

Byla noc a na nebi zářilo množství hvězd, kterým vévodil úzký srpek měsíce. Vzduch byl ledový, mírný chladný větřík jim foukal do tváří a nesl s sebou slanou příchuť moře. Bylo slyšet jenom vlny, jak narážely na útesy a tichý praskot ohně v krbu z místnosti.

„Myslím, že jsme prozkoumali vše, co se dalo,“ řekl Brumbál tiše a Snape jenom přikývl.

Uhasili oheň v krbu a přemístili se zpět.

***

Na Brumbála tam už čekal jeho známý, zřejmě ho předtím poslal něco zjistit a už se vrátil. Snape jenom popadl něco k jídlu v kuchyni, protože v Bradavicích už bude po večeři a do kuchyně se mu chodit nechce.

Najednou do něj někdo vrazil, když už směřoval ke krbu.

„Pardon,“ ozval se známý hlas a Snape se rychle otočil.

„Fuji, kde si byl? Brumbál za tebou posílal i Fawkese, aby tě našel.“

„Vážně?“

„Jo. Co tu vlastně děláš?“

„Vidíš, teď jsem málem zapomněl, kvůli tomu, co jsi říkal,“ plácnul se Fuji přes hlavu a rozhlédl se kolem.

„Je v prvním patře, ale teď něco probírají, tak bych je nerušil,“ řekl Snape.

„Tak já počkám, stejně se do Bradavic přemístit nemůže, tak bude muset použít tenhle krb,“ prohlásil Fuji a položil hlavu na stůl.

„Unavený?“

„Poměrně,“ zamumlal Fuji.

„Co přesně děláš? Kromě informátora pro Řád, protože to není zaměstnání. Navíc, jak sleduju, tak jsi buď uprostřed boje, nebo spíš… Máš vůbec čas na něco jiného?“

„Není třeba,“ ozval se tiše.

„Jakto?“

„Je fakt, že dělám řádu informátora, nebo raději sbírám informace a dávám je dohromady, ale…“

„Ale?“

„Měl bys alespoň tušit, jaká je v dnešní době cena informací.“

„To znamená, že bys klidně-“

„Nejsem snad idiot,“ zavrčel, ale jinak nejevil žádné jiné známky toho, že by byl vzhůru.
„Voldemortovi nedonáším, Smrtijedům taky ne. A o Řádu, držím v tajnosti i to, že sem patřím. Nemusíš se bát, že bych zradil,“ zamumlal. Snape ho chvíli pozoroval, potom jenom přikývl.

„Máš pravdu,“ omluvil se. Odpovědí mu bylo jenom sotva znatelné kývnutí hlavou.
Snape to nakonec vzdal a prozkoumal kuchyni, jestli tady nenajde i něco k pití. Jakmile cinkla sklenička o stůl, byl Fuji hned vzhůru. Přivolal si taky skleničku.

„Beznadějný případ,“ zašeptal Snape sotva slyšitelně, ale nalil mu.

„Nějak jim to trvá,“ poznamenal Fuji, „snad se nepřemístili někam jinam.“

„Neřekl bych, před chvíli jsem je ještě zaslechl,“ řekl Snape a pohodlně se opřel o židli. Lokl si ze skleničky a potom zaklonil hlavu a dlouze pozoroval strop.

„Nějak zamyšlený…“ poznamenal Fuji a ušklíbl se.

„Přemýšlím.“

„O čem?“

„Jenom o škole.“

„Co tam?“

„Právě jsem si vzpomněl, že mě zítra čekají závěrečné písemky 5., 6. a 7. ročníku.“

„No a?“

„Ještě jsem nevymyslel, co dám na test 6. ročníku,“ řekl a znova si lokl.

„A co vůbec učíš?“

„Lektvary.“

„Fuj. Proč jim tam nedat Dračí odvar, Slunceroj nebo Kostirost?“ zašklebil se.

„Dračí odvar tam dát nemůžu, protože na něj potřebuješ kousek dračího srdce, což je ilegální a ani nechci vědět, odkud ho znáš ty,“ zamračil se, na co se Fuji jedině zasmál. „Slunceroj… poměrně těžký, ale dá se stihnout za dvouhodinovku?“

„Tak to netuším. U nás ho zakázali, protože většinou studenti dělali chyby z nervozity a stačilo, že jeden vybouchl a…“

„Vím, vím… Je mi to jasné,“ kývl hlavou Snape. Sice by to byla hezká představa, ale nechtěl je mít na svém účtu. Zamrazilo ho jenom při pomyšlení, že by dal Slunceroj připravit třeba Longbottomovi.

„Asi tam dám Kostirost, sice není tak těžký, jako bych jim chtěl dát, ale co… Už se mi nic vymýšlet nechce. Pro jednou je můžu nechat projít bez opisování,“ zamumlal a položil prázdnou skleničku na stůl. Fuji mu hned nalil další.

„Ještě že už je skoro konec roku. Potom už jenom jeden rok a je pryč,“ řekl si optimisticky.

„Kdo?“

„Potter, kdo jiný?“

„Jako Harry Potter?“

„Hm, ten,“ kývl hlavou.

„Myslel jsem, že to bude nějaký velký kouzelník… On ještě studuje?“

„Myslím, že lektvary nestudoval nikdy, ale jinak jo, ještě stále je na škole.“

„A proč vlastně se ho Voldemort bojí, protože jinak to nazvat nedokážu. Možná snad ještě posedlost.“

„Fakt jsi o tom neslyšel?“

„Promiň, ale na druhé straně světa máme svých problémů dost na to, abychom se ještě zajímali o vaše. Jasně, že vím, kdo je Potter, taky vím, že po něm Voldemort jde. Co nevím je jedině to, co se od svých zdrojů nedozvím, čili proč vlastně.“

„No, vlastně za to může jedna věštba. Pán Zla ji vyslechl, i když jemu určena nebyla, nebo spíš možná tak půl na půl. V té věštbě se říkalo, že ho Potter bude ohrožovat a rozhodl se ho zbavit. Použil na něj smrtící kletbu, ale Potter měl nějakou ochranu a Pán Zla zmizel.“

„Jo, ten konec si už vzpomínám. Jakou ochranu to měl? Pokud vím, tak smrtící kletba je…“

„Brumbál to ví, ale neřekl nám to. A zas tak se o Pottera nezajímám, abych se na to vyptával. Mně stačí, že se ho za rok zbavím.“

„Vy se musíte mít hodně rádi,“ zasmál se.

„Strašně,“ kývl Snape s mučednickým výrazem ve tváři (pokud máte bystré smysly, tak byste tu nepatrnou změnu v obličeji možná taky poznali).

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

Hodiny odbíjely jednu ranní, když se Brumbál konečně vrátil do kuchyně. Trochu se zarazil ve dveřích. Jeho překvapený pohled patřil Fujimu spícímu s hlavou položenou na stole. Snape odešel už před hodinou, tak se začal nudit a usnul.

Brumbál k němu přistoupil a lehce s ním zatřásl. Kouzelník se okamžitě probudil a pohlédl na Brumbála.

„Kde jsi byl, Fuji? Hledám tě už od včera,“ začal Brumbál.

„Severus se zmiňoval,“ kývl hlavou. „Ozval se jeden z mých známých a dal mi tohle,“ podal mu stočený pergamen. Brumbál se trochu zamračil, protože Fuji ignoroval jeho otázku, ale hned pergamen rozvinul. Po prvních dvou řádcích se v jeho tváři objevilo překvapení.

„Tohle ti dal tvůj známý?“ zeptal se.

„Jo. Neprozradím jeho zdroj,“ varoval hned Brumbála a ten jenom kývl, nutno dodat, že trochu zklamaně. Posadil se ke stolu a pročítal jeden řádek za druhým.

***

„Nechápu, proč vždycky zaspím před testem z lektvarů, jeden by řekl, že nebudu moct spát a ono ne,“ mumlal si Harry cestou do Velké síně.

Když už seděl u stolu, doběhla do síně i udýchaná Hermiona.

„Neviděl jsi Rona? Zaspala jsem a nestihla ho ve spolčence,“ sedla si k němu. Harry jenom zavrtěl hlavou a dojedl sousto.

„Neviděl, taky jsem zaspal. Když jsem se probudil, už na pokoji nebyl,“ vysvětlil a vstal od stolu. Za pět minut začíná hodina. Hermiona tedy taky vstala a šla s ním.

„Zřejmě už bude v učebně,“ prohlásila cestou.

***

„Sedněte si a nechte toho žvanění, Grangerová,“ zavrčel Snape. Hermiona sice ztichla, dokonce si i sedla, ale stále se rozhlížela po učebně. Harry moc dobře věděl proč; Ron tady nebyl. Co když se mu něco stalo?

Jakmile zazvonilo na hodinu, od katedry se zvedly dva stohy papírů a samy se začaly rozdávat po učebně. Na prvním papíru byl postup k nějakému lektvaru a na druhém bylo několik otázek ohledně toho, co připravovali.

Neminulo ani deset minut od začátku testu a někdo zaklepal. Snape se odebral ke dveřím a otevřel. Stál tam nějaký student a podával mu dopis.

Okamžitě poznal písmo, kterým bylo napsáno jeho jméno – Brumbál.

„Brumbál? Co je tak důležitého, že to nemůže počkat do zítřejší porady?“

Rychle otevřel dopis a spěšně prolétl řádky. S každým řádkem se mračil víc a víc.

Potom pohlédl na studenta, který dopis přinesl.

„Můžete jít,“ řekl tiše a zase zavřel dveře. Vrátil se ke své katedře a sedl si na židli. Opět dopis rozložil a znovu si ho přečetl, jestli předtím viděl správně. Písmenka ale zůstala tvrdohlavě na svém místě.

Odložil dopis a zahleděl se do prostor učebny, než setrval pohledem v místech, kde pracovali Harry s Hermionou.

„Nemá smysl opisovat, Pottere, stejně máte jiné lektvary,“ prohlásil unaveně a pohodlně se opřel. Harry na něj koukl trochu naštvaně, ale taky trochu překvapeně.

„Co se asi stalo, že ani nevyužije příležitost strhnout mi body? Konec roku je za dveřmi a Nebelvír vede nad Zmijozelem pomalu o sto bodů…“

Celá zkouška se vydařila bez jediného výbuchu. I když tyto lektvary neměly tendenci vybuchovat, když jste udělali chybu v postupu, tak se Snape raději vyhýbal několika lidem během obcházení učebny.

„Potter, Grangerová,“ řekl ještě na konci hodiny, než se studenti rozutekli. Oba jmenovaní zůstali ve třídě a zbytek se pro jistotu klidil.

Jak Harry tak Hermiona už byli sbaleni, tak šli za Snapem, co že to chtěl, a doufali, že jim nedá trest oběma.

Snape něco napsal na malý kousek papíru a potom jej vhodil do zelených plamenů v krbu za ním. Potom se podíval po učebně a ujistil se, že tam už nikdo kromě nich není. Potom mávnutím hůlky zamkl dveře.

Hermiona s Harrym to vetovali VELICE nechápavým pohledem.

Plameny v krbu zezelenaly a po chvilce vyletěl papírek zpět. Snape na něj jenom pohlédl a vstal.

„Pojďte sem. Oba,“ řekl tiše a pokynul jim, ať jdou k němu. Harry si překvapením i ušetřil narážky a oba poslušně došli k němu. Přidržel před nimi malou krabičku, jejíž obsah okamžitě identifikovali jako letax.

„Doupě,“ odpověděl jim na nevyslovenou otázku. Jeho hlas zněl divně. Hermiona bez váhání vzala trochu prášku do ruky a s tichým děkuji zmizela. Harry trochu zaváhal, ale nakonec zmizel za Hermionou.

***

Když Harry vypadl z krbu v Doupěti, hned se chtěl Hermiony zeptat na Snapea, jestli ji taky připadalo, že se choval divně. Zarazil se ale, ještě než se nadechl k otázce. Atmosféra v obývacím pokoji byla strašně napjatá. Než se stačil vzpamatovat, už k nim přistoupil Brumbál. Oba na něj pohlédli překvapeně. Co ten tady dělá?

„Co se stalo?“ zeptal se Hermiona a opatrně.

„Někdo zaútočil na pana Ronalda Weasleyho,“ řekl Brumbál na rovinu. Harry i Hermiona vypoulili oči, ale nic neříkali. Brumbál tedy hned pokračoval. „Stalo se to dnes ráno. Někdo na něj použil černou magii… pokročilou černou magii. Jakmile nás o tom studenti informovali, dopravili jsme ho k Mungovi. Ale i léčitelé mohli jenom stabilizovat jeho stav. A tak je na tom. Je v bezvědomí, a kromě několika drobných škrábanců, mu nic není. Problém je v tom, že ho nemůžeme probrat. Jestli se probudí, měl by být v pořádku, otázkou je; jestli se probudí.“

Oba na něj civěli a ani necekli. Po chvilce se Hermiona posadila na gauč a složila hlavu do dlaní. Harry si všiml, že do místnosti někdo přišel, tak se otočil směrem ke dveřím. Stál tam Fred. Harry na něj koukal, jako by se chtěl ujistit, že tohle je jenom špatný vtip. Nebyl.

Nechal Hermionu v pokoji a sám se vydal o několik pater nahoru do Ronova pokoje, kde předpokládal, že bude. Potichu otevřel dveře a vešel dovnitř.

Nikdo tam nebyl. Jenom Ron. Ležel na posteli. Byl trochu pobledlý, ale jinak vypadal docela v pořádku. Na chvíli se lekl, protože si všiml, že se pokrývka nezvedá pod pravidelným dechem, jako normálně. Potom se ale uklidnil. Dýchal, ale jenom velmi nezřetelně.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Snape se procházel po svém kabinetu a něco si pro sebe pořád mumlal. Po chvilce se zastavil a zahleděl se do knihovny.

"Weasley - Nebelvír, Shackles - Mrzimor, Bradley a Abbott - Havraspár. Tohle by smysl mít mohlo, ale Jenkins? Ten je ze Zmijozelu… Za předpokladu, že to dělá někdo ze Zmijozelu, kde je pravděpodobnost největší, ovšem. Ale proč by napadal svoje?"

Chvíli ještě koukal někam do neznáma, potom se zase začal procházet a rozpočítávat jména.

***

Ze zamyšlení ho vytrhl pohyb v zadní části temné uličky. Okamžitě odpoutal pohled od skupinky mrtvých mudlů na zemi a zamířil se na místo, kde pohyb zaregistroval.

Nebylo nic vidět. Známky na mrtvolách jevily stopy použitých kleteb, tak se nemusel obávat prozrazení před vrahem, který byl očividně kouzelník.

Opět ten pohyb. Tvar se pomalu plížil kolem stěny. Okamžitě se zbavil všech pochyb, že by to mohla být nějaká zatoulaná kočka, protože tvar byl větší.

Určitě to byl ten vrah.

"Lumos," zašeptal a z konce hůlky se začalo šířit světlo po okolí. Najednou se ale světlo zastavilo. V metrovém okruhu kolem postavy zůstala neústupná tma.

"Černá magie," zamračil se Fuji. "Kdo jsi?" zeptal se už nahlas.

"Jestli trváš na tom, že budeš zvědavý," ozval se hlas a zdálo se, jakoby přicházel odevšad, "pak mi nezbude než-“ zarazil se. Fuji se stále pokoušel očima proniknout černočernou tmu a zahlédnout viníka.

"Štěstí je na tvé straně. Protentokrát. Ale ještě se setkáme, Fuji," zanotoval hlas ještě hlubším tónem, že zněl skoro jako zavrčení. Potom stín zmizel.

Fujimu vypadla hůlka z ruky a světlo zmizelo. Ještě dalších několik minut se nemohl ani pohnout.

"To není možné…“

"Stůj!" ozval se mu najednou za zády křik. Ohlédl se a uviděl dva policisty. Na nic nečekal, popadl hůlku ze země a rychle utíkal do zadu uličky, kde bez světla z hůlky byla absolutní tma. Policisté zaslechli jenom tiché prásknutí. Potom už vzadu nenašli nic.

***

Harry s Hermionou byli ještě stále v Doupěti, protože je Brumbál nechtěl pustit do školy, dokud se alespoň jakžtakž neuklidní. Hermiona by mohla z šoku zkolabovat a Harry zabít Malfoye, který byl v jeho očích viníkem.

Hermiona většinu času posedávala v kuchyni s Ginny a buď se snažily nějak zabavit, nebo prostě mlčely.

Harry pro změnu trávil čas u Rona nebo u Freda a George v obchodě, tam alespoň nemusel na nic myslet, jenom si bezcílně prohlížel jejich výtvory.

***

Snape mezitím proklínal všechno a všechny, když se prohraboval svou a Brumbálovou knihovnou, zatímco hledal v knihách černé magie, které kouzlo to mohlo způsobit. Vůbec poprvé se snad začínal těšit na smrtijedskou schůzi, kde možná zaslechne, co se vlastně děje. Ani Brumbál ani Snape na chvíli nezapochybovali, že v tomhle má prsty Pán Zla. Jaký smysl ale mělo likvidování studentů? Jako by si nemohli vybrat někoho z Řádu, jak měli ve zvyku, nebo prostě nějaké nevinné mudly… Proč děti? Navíc, proč by je měl někdo "uspávat"? Vždyť to nedávalo smysl! Potom si Snape vzpomněl na dnešní schůzi Fénixova Řádu a podíval se na hodiny. Ještě měl hodinu čas. Rozhodl se, že tam půjde dnes dřív, možná se už tam něco dozví, protože vyšetřováním těch útoků byly pověřeny ještě čtyři další osoby.

Založil si tedy stránku, kde skončil, nějakým volným kusem pergamenu a odebral se ke krbu, kterým hned na to odcestoval na Ústředí.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9

Konečně dorazil na místo. Smrtijedi byli shromáždění už před půlhodinou. Muselo ho zřejmě něco důležitého zdržet.

Blonďák si všiml, že ostatní Smrtijedi se zdají v nějaké podezřele špatné náladě.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se šeptem Smrtijeda stojícího po jeho levici.

„Nikdo neví. Byl tady a najednou těsně před schůzí k němu dorazil Jeremy a něco mu řekl. Pán Zla potom odešel.“

„Co mu řekl?“

„To nikdo netu-“ zarazil se, protože právě zmíněný Smrtijed zrovna vstoupil. Hned na to se na něj otočila většina lidí v místnosti.

„Co se stalo?“

„Neptejte se mě, ještě teď se klepu.“

„Jestli to neřekneš, tak po tobě hodím nějakou kletbu, že tě domů budeme muset poslat v krabičce od sirek,“ zavrčel nějaký Smrtijed a výhrůžně na něj nasměroval hůlku.

„Dobře, dobře, došlo mi to.

Měl jsem zrovna končit na stráži, když se přede mnou objevil nějaký cizinec a řekl m, že chce mluvit s Pánem Zla, ještě i vyslovil Jeho jméno. Neviděl jsem mu do tváře, ale přísahám, že takhle jsem se ještě v životě nebál.“

„Kdo to byl?“

„Nevím, ale k nám určitě nepatří. Už dost znepokojivé je, že tohle místo našel.“

„To jo.“

„Zkus ho alespoň trochu popsat, možná jsme ho někdo už potkali.“

„Výškou sotva metr osmdesát, víc nevím. Měl dlouhý potrhaný plášť a kápi měl staženou skoro až po bradu. Ale…“

„Ale?“

„S nikým jiným bych si ho nespletl. Kolem něj - jak to popsat - bylo to jakoby kolem něj byla aura smrti.“

Ještě chvilku se jim to snažil popsat, když je vyrušilo slabé brnění v levém předloktí.

Zmlkli tedy a čekali, až Pán Zla vstoupí.

***

Konečně se zvedl od stolu. Podíval se na několik stránek dopisu, který právě napsal. Očima ještě rychle přelétl obsah, aby se ujistil, že nic nezapomněl, potom dopis složil a vložil do obálky. Nakonec dopis opřel o svícen na stole, aby byl dobře vidět.

„Tak, to by bylo,“ pokýval hlavou.

Na chvíli se přemístil o několik pater výš, kde vybral ze svého šatníku černý plášť a masku, potom se přemístil zpět do haly, odkud se vydal širokou alejí do altánku.

Altánek byl kamenný – kupolovitá střecha postavena na šesti vysokých klasicistně zdobených sloupech. Jakmile vstoupil dovnitř, na zemi slabě zazářil kruh, do kterého vstoupil a konečně se přemístil někam neznámo kam.

***

Už nějakou dobu posedával u stolu na Ústředí. Brumbálovi poslal zprávu už před víc než hodinou a doufal, že už brzy dostane odpověď.

Po několika minutách vzdal čekání v kuchyni a odebral se do jednoho z pokojů, že si zdřímne, stejně dva dny nespal. Pokud by někdo přišel, na 90% ho ten uřvaný portrét probudí.

Ve čtvrtém patře konečně našel nějaký obyvatelný pokoj s postelí, nestihl si ale ani lehnout a už se Blacková ozvala. S povzdechem se tedy odebral zpět dolů podívat se, kdo že to přišel.

Ještě nedošel do prvního patra a portrét Blackové už visel tiše za závěsem. Po dalších několika schodem taky zahlédl osobu, která portrét umlčela.

Na chvilku se zastavil a zauvažoval. Tuhle osobu tady vůbec nečekal, na druhou stranu ale možná byla ještě lepší než Brumbál. Rychle tedy seběhl těch pár posledních schodů a vešel do kuchyně, kde už dotyčný seděl za stolem.

Fuji viděl, jak je bledý a vůbec se mu nedivil, vzhledem k situaci.

„Pane Weasley,“ pokynul mu, jakmile vstoupil.

„Fuji, nemýlím-li se.“

„Ano,“ přikývl Natsu a sedl si naproti němu.

„Co tady vlastně děláš?“

„Psal jsem Brumbálovi, že se tady s ním setkám, ale…“

„Ale?“

„Vás se to týká mnohem víc, takže to chci s vámi probrat.“

„Mně se týká… O čem je řeč? Stalo se něco?“

„Nic se nestalo. Jde o Rona.“

„Co je? Probral se? Nebo… je mu hůř?“

„Prosím, nejdřív se uklidněte, pane Weasley. Nic mu není… tedy… Jeho stav je beze změn, pokud je mi známo.“

„Dobře,“ přikývl pan Weasley a opět si sedl. „O co se tedy jedná?“

„Během posledních zkoumání jsem narazil na známé stopy a myslím, že za nimi stojí Mao, nebo alespoň někdo z jeho blízkosti…“

„Mao?“

„To je… Byl to černokněžník, který už je mrtvý. Měli jsme za to, že jsme vyhladili VŠECHNY jeho stoupence, ale stopy po černé magii, které jsem našel, se nápadně podobají té jeho…“

„To je zlé, že ano?“

„Velmi a osobně se modlím, abych se pletl. Pokud ale někdo z jejich sekty přežil a je tady, pak je možné, že nedávné útoky v Bradavicích má na svědomí stejná osoba.“

„Jak to ale-“

„Byla to organizace, která vznikla u nás v Japonsku. Nebojovali jsme proti nim dlouho, ale za tu dobu jsme mnohokrát pronikli přímo do jejich středu a máme poměrně hodně informací.“

„Říkal jsi, že se jedná o Rona.“

„Správně. Existuje malá šance, že se mi povede najít protikouzlo, nějaký lektvar nebo cokoli, co by ho dalo do pořádku.“

Pan Weasley na Fujiho v ten moment vypoulil oči. Jenom na něj koukal a nedokázal přijít na jediné slovo. Fuji tedy hned pokračoval.

„Měl bych pár tipů, ale nejsem si jistý. Problém je v tom, že se nedá zjistit, jestli to funguje, dokud se to nevyzkouší v praxi.

Chtěl bych vaše svolení vzít Rona k sobě a pokusit se ho uzdravit. Postarám se, aby mu to neublížilo, ale nemohu slíbit, že se probere. Dám vám, kolik času potřebujete, pokud se potřebujete poradit s manželkou, tak prosím. Potřebuju ale jednoznačnou odpověď.“ Fuji to ze sebe vychrlil opravdu rychle, aby ho pan Weasley nepřerušoval, ale ten ani necekl. Natsu věděl moc dobře, že v Řádu ještě není dost dlouho na to, aby se seznámil aspoň se členy, natož aby si získal jejich důvěru. Teď po panu Weasleym vlastně chtěl dovolení provádět pokusy na jeho synovi, ale jinak to opravdu zjistit nešlo.

„Potřebuji si promluvit s mou ženou,“ zamumlal pan Weasley nezřetelně.

„Vezmu si vaši hlídku a počkám tu na vás,“ řekl Fuji. Pan Weasley tedy pomalu vstal a letaxem se přesunul domů.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10

Zpět na obsah