Tajemství srdce napsal(a) Nelly






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1011

Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Kapitola 1 - Ahoj


Kapitola 1: Prolog


"Je tak krásný."
"Naprosto úžasný!"
"Dokonalý."
"Podívejte, jak… jak -" Zasekla se dívka v polovině věty a s náboženskou úctou pozorovala vysokého chlapce, který se zastavil několik metrů od ní a jejích kamarádek, odhodil si z očí jako uhel černé vlasy a se zářivým úsměvem zamával hloučku dívek a ukázal dokonalé rovné bělostné zuby. V tu chvíli celá skupinka zasténala, jako jedna osoba a chlapec se, se sebevědomým úsměvem, vydal za svými přáteli.
"Buší mi srdce," zašeptala vysoká dívka s po uši krátkými blonďatými vlasy a velkýma modrýma očima.
"Nemohla jsem se dočkat konce prázdnin, až ho zase konečně uvidím," vysoukala ze sebe o něco menší hnědovlasá dívka a se zasněným úsměvem se dívala na místo, kde ještě před chvílí jejich idol stál.
"Jak může být někdo tak krásný?" Povzdechla si třetí a nechápavě pohodila hlavou, až se jí dva zrzavé culíky roztočily kolem hlavy.
"Nemám tušení," zašeptala hnědovláska, když se konečně alespoň trochu vzpamatovala, i po tolika letech, se v jeho blízkosti nedokázala úplně ovládat a on ji přitom nejspíš ani neznal jménem, i když spolu chodili už více jak šest let do stejné koleje a měli společného kamaráda. No, zbývalo jí posledních deset měsíců, aby to dokázala změnit, jenže na to se musí probojovat mezi desítkami dívek a porazit své dvě nejlepší kamarádky.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 1 - Ahoj


"Ahoj, máš tu volno?"
Překvapeně se otočila na asi jedenáctiletého chlapce, muselo mu být něco, kolem jedenácti let stejně jako jí, i když se zdál mnohem mladší. Mlčky kývla, nevěděla co říct. Tohle mohl být její první kamarád, jen když to nezkazí.
Sledovala, jak se chlapec usadil na protější sedačku, nejistě se na ní usmál a začal se hrabat ve svém batohu. Zjevně se bál znovu promluvit, stejně jako ona.
Pozorně si ho pohlédla, doopravdy se zdál být mladší než ona. Byl hodně malý, dokonce možná nižší než ona, což už bylo dost na pováženou, protože jí dokonce i její o dva roky mladší bratr vždy nazýval prckem. Všimla si, že už se stihnul převléct do černého školního hábitu, i když se zdál trochu obnošený, nejspíš po starším bratrovi. Cizí chlapec vůbec působil dost zvláštně, jeho pleť byla bledší, než bylo obvyklé a na tváři i na krku mu zářilo několik rudých škrábanců a zdálo se, že si je udělal nedávno, ale když o tom tak uvažovala, nebylo to nic zvláštního, kluci v jejich věku se neustále prali, alespoň co mohla posoudit z pozorování svých vrstevníku.
"Já," odhodlala se konečně ke slovu, když se vlak s trhnutím rozjel a do jejich kupé už nikdo jiný nepřišel. "Já jsem Ashley Cooperová."
"Jo, promiň. Remus Lupin, těší mě," podával jí ruku. Přišlo jí to trošku zvláštní, jako by nebyl zvyklý na společnost dětí jeho věku.
"Taky nastupuješ do prvního ročníku?"
"Jo," neslyšitelně si povzdechla, jestli jí bude odpovídat jednoslovně, tak to bude hodně dlouhá cesta. "Jsi z kouzelnické rodiny?"
S úlevou se usmála, takže si chtěl povídat, tak to jsou na dobré cestě. Matka jí vždy říkala, že první dojem je nejdůležitější, pak už se to jen těžko spravuje. "Můj táta je čaroděj a mamka z mudlovské rodiny, dost jí to překvapilo, když se to dozvěděla, ale byla nadšená, když mi přišel dopis. A ty?"
"Moje rodiče jsou oba kouzelníci. Taťka byl štěstím bez sebe, když přiletěla sova z Bradavic, ale mamka…"
"Nepřála si, abys chodil do školy?" Vyhrkla překvapeně. Vždyť jestli pocházel z kouzelnické rodiny, tak musel chodit do Bradavic. Kdyby mu nepřišel dopis tak… Táta jí jednou vyprávěl, že čarodějové, kteří nemají kouzelnické nadání, musejí žít, jako mudlové a mají s tím veliké problémy. Oddechla si, když jí dopis doopravdy přišel. Nechtěla tátu zklamat a hlavně, už od malička milovala kouzla a přála si mít vlastní kouzelnickou hůlku.
"Ne to ne, je to… Složité," zdálo se, že se o tom už dál nechce bavit. "Už umíš nějaká kouzla? Chtěl jsem, aby mě táta něco naučil, ale neměl čas."
"Vůbec, včera jsem zkoušela to levitační kouzlo - Win… Nevím přesně, jak to bylo, ale nic se nestalo."
"Wingardium Leviosa."
"Přesně, bylo to v první kapitole té učebnice z Kouzelných formulí, ale nejvíc mě asi zaujalo přeměňování. Taťka pracuje na ministerstvu v Oboru zneužívání kouzel, a když jsem tam s ním jednou byla, přeměnil jen tak… mávnutím hůlky… stůl na živý prase a zase zpět… Mamka mu to doma nedovolí."
"Přeměňování je prý strašně složitý, ale máš pravdu. Přečetl jsem celou učebnici jedním dechem a…" zasekl se v polovině věty a sklopil oči, nejspíš nechtěl, aby si myslela, že je šprt. Jenže to se nemusel bát, ona už všechny svoje učebnice prolistovala a většinu přečetla na začátku prázdnin. Tolik se do školy těšila.
"Jenže my se tohle učit ještě nebudeme. Nejdřív jen malé věci a pak i větší, ale v páté kapitole bylo něco o přeměně žížal v provázky, na to se moc těším."
Překvapeně zvedl oči. Zdálo se jí, že se v jeho očích objevil záblesk úlevy a pak se konečně rozmluvil. Ještě dlouho si povídali o učebnicích a o tom, co se asi ve škole budou učit a čím začnou. Ashley by nikdy nevěřila, že potká většího zapálence do knih, než byla ona sama. Spolužáci na mudlovské škole, do které musela prvních několik let chodit, se jí vždy vysmívali, že má hlavu v oblacích a že je divná. Proto si s nikým nikdy nerozuměla a radši zůstávala celé dny zavřená v otcově pracovně, kde si pročítala všechny jeho knihy kouzel, kterým však vůbec nerozuměla. Remus na tom byl ale zjevně podobně.
***
"Cooperová Ashley," vyvolala její jméno vysoká přísně vyhlížející učitelka stojící před zástupem vydšených budoucích prvních ročníků, mezi kterými v druhé řadě stála i ona s Remusem.
"Hodně štěstí," zašeptal jí do ucha a povzbudivě jí stiskl ruku, za kterou se ho chytla už, když vešli do rozlehlé Vstupní síně. Během několika hodin ve vlaku se z nich stali dobří přátelé. Roztřeseně se na něj usmála a vydala se vstříc svému osudu.
***
"Zvládl si to!" Křičela už zdálky, když se k ní Remus blížil s úsměvem od ucha k uchu. Ve vlaku se samozřejmě dostali i k Bradavickým kolejím. Její otec chodil do Havraspáru, ale jí se z vyprávění líbil vždy spíš Nebelvír, stejně jako Remusovi, jehož rodiče tam oba dva chodili. Jenže on moc nevěřil, že se tam také dostane, přesto že většinou děti následovali své rodiče. I za tak krátkou dobu Ashley postřehla, že Remus není moc sebevědomí, je nejistý, a že se hrozně často podceňuje. Nechápala proč.
***
"Páni," vysoukala ze sebe a rozhlédla se po prostorné ložnici lemované několika posteli s nebesy. Představovala si něco úžasného vzhledem ke kráse středověkého hradu, ale že až takhle?
"Ahoj, já jsem Violet Nortonová," usmála se na ni její nová spolubydlící. Měla světlou narůžovělou pleť, která se zdála být mnohem tmavší díky miliardě pih rozsypaných po jejím nose i tvářích a z pod zářivě zrzavých vlasů se na Ashley usmívaly nebesky modré oči.
"Ashley, Ashley Cooperová."
"Ráda tě poznává, Ash," překvapeně nadskočila a otočila se za neznámým dívčím hlasem. Málem se srazila s asi o hlavu vyšší dívkou s krátkými blonďatými vlasy rozházenými kolem celé hlavy a s širokým úsměvem. "Susan Sealová."
"A-ahoj," vysoukala ze sebe překvapeně a připadala si, jako ten největší hlupák na světě, že jí nenapadla nějaká skvělá hláška, díky které by zapůsobila. Naštěstí nedostala šanci na rozjímání, protože dívky se už rozešly k postelím.
"Chtěla bych tu v rohu, jestli ti to nevadí," otočila se na Ashley Violet. Zakroutila hlavou a pohlédla na Susan, která už se rozvalovala na posteli nejblíže u dveří. V pokoji zbývaly ještě dvě postele, což znamenalo, že jejich poslední, čtvrtá, spolubydlící ještě nepřišla. No, snad jí nebude vadit, že si vezmu tu u okna, zamyslela se Ashley, když táhla objemný kufr směrem k Violet.

Zpět na obsah