Tam a zase zpátky napsal(a) Tija12






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1037

Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Rozhovor s Brumbálem


Kapitola 1: Prolog

Prolog

 

 

Mlaďoučká dívenka, nemohlo být jí více než patnáct, procházela po celkem útulném pokoji. Mnoho lidí by se divilo zdejší výzdobě. Na poličkách se sušily různé rostliny anebo tam byly různobarevné svíčky, kameny všech tvarů a barev a několik tajemně vypadajících knih. Místnost se utápěla v ponurém světle. Malíř musel mít při malování pochmurnější náladu, jelikož zdi natřel modro-černou barvou. Světla zde také pronikalo méně, než bývá v tuto hodinu zvykem. Způsobily to také velké a určitě těžké závěsy na oknech. Vše jakoby se připravovalo ke spánku.

 

Dívka měla úsměv na rtech. Pomalu jakoby přitančila k závěsům a jedním rázným pohybem je odhrnula. Hned ji do očí udeřilo příjemné ranní slunce. Prosvětlilo celou místnost. Teď šlo vidět, že tam viselo více poliček s dalšími zvláštními věcmi, které byste do dívčího ani chlapeckého pokoje nedali. Ač tu bylo mnoho místa, nikde byste ani okem nezahlédli nepořádek. Vše se zdánlivě nacházelo na svém místě.

 

Děvče nechalo chladné sluneční paprsky, aby ji hladily po tváři. Netrvalo dlouho a otevřela okno dokořán. K vzduchu prosycenému vůní bylin a vonných svíček se přidal čerstvý vzduch s vůní rozkvetlých rostlin a stromů.

 

Venku vše kvetlo. Z dívčina okna byla krásná podívaná. Na louce za domem vzkvétalo mnoho stromů. Mezi nimi poletovali krásně zbarvení ptáčci a zpívali si ranní písničky. Včely bzučely a pilně opylovaly nádherné keře a překrásné květiny. Nic je nerušilo od práce. Jen bručení motorů aut, jezdící na blízké silnici a mírný zápach z nedaleké továrny na mléčné výrobky.

 

Dívka se zhluboka nadechla. Pak se nepřestávajíc usmívat otočila a tanečním krokem přešla k zrcadlu, visícímu na zdi. Z oranžové poličky, stojící vedle zrcadla, vzala do ruky kartáč na vlasy. Pomalými a jemnými pohyby si rozčesávala své delší hnědé vlasy. Přitom ji ve světle zelených očích planuly šťastné plamínky.

 

Dočesala si vlasy a hřeben vrátila na své místo. Poté udělala pár kroků v něčemu podobnému skříni. Otevřela “to“. Z věšáku vyndala blankytně modré šaty sahající po kolena s krátkým rukávem. Šaty si na sebe oblékla. Jelikož byly úplé, zvýrazňovali její celkem tenkou postavu.

 

Již oblečena přešla pokoj a vzala do ruky zelenou knížku s motivy listů. Rozevřela ji. Hned na první stránce bylo krasopisně napsáno: KOUZLA. Nenechte se mýlit. Nejde o žádné triky, ale nefalšovaná kouzla, které může zvládnout každý, musí si jen věřit.

 

Pod nadpisem kouzla bylo už méně úhledně napsané jméno vlastnitelky a také hrdinky našeho příběhu: NELA FIDOVÁ.

 

Nela listovala do dalších stránek a očima četla názvy zaříkávadel: Splněná přání, Proti nespavosti, Proti zlodějům, Sebedůvěra, Vyrovnávací síla… a tak dále, až došla ke kouzlu Nalezení ztracené věci. Začala si hned chystat potřebné věci. Velká čtvrtka papíru, tužka, kousek jantaru. Vše našla na svých poličkách a ve skříních. Jantar měla v podobě přívěšku na krku ještě s několika jinými kameny.

 

Na papír nakreslila velký kříž a položila to na zem zhruba v polovině pokoje, neboli na místo, kde naposledy viděla ztracenou věc. Na papír si stoupla a do pravé ruky si dala jantar. Pomalu se začala točit ve směru hodinových ručiček. Zavřela oči.

 

"Energie ztraceného a znovu nalezeného, ukaž mi cestu." Odříkávala při točení. Jantar začal být na některých místech teplejší. Nela se chtěla přestat točit a vydat se tím směrem. Jenže ať se snažila, jak se snažila, nedařilo se jí to. Jako by jí tajemná síla nutila se dále točit. Točila se rychleji a rychleji. Přestala vnímat zvuk ptáčků a vůni bylin.

 

Po zhruba pěti minutách čím dál rychlejšího točení, se sesunula k zemi. Avšak na podlahu dopadla jen jantar uvázaný na provázku. Dívka jakoby se rozplynula ve vzduchu.

 

Kniha, kterou před kouzlem zavřela, se pod náporem větru otevřela znovu na stejné stránce, kde bylo kouzlo. Pod ním bylo znatelně napsáno: PROVÁDĚT JEN O PŮLNOCI!

 

Kniha najednou stejně jako dívka zmizela. Nikdo nemůže předem říci, kde se objeví, ani co to kouzlo ve skutečnosti udělalo. Po všem zbudou jen nevyřčené otázky.

 

 

***

 

 

U nevelkého jezírka poblíž majestátného hradu rostlo několik stromů. Jejich listy již byly zbarvené jako na podzim. Pomalu se snášely k zemi a neposlušně padaly do knih a pergamenů sedícím dětem. No dětem, všichni už vypadali celkem dospěleji, ve věku kolem deseti až osmnácti let. Všichni museli dávat pozor, aby nějaký ten lístek nespadl na právě napsanou větu či slovo. Potom by tam totiž mohl zůstat krásný otisk do inkoustu, který se k úkolům prostě nehodí. Listy střepávali pryč, avšak mnoho z nich vzdalo tento boj a odešlo do hradu či dále od stromů.

 

Venku bylo ještě teplo. Přesto foukal celkem chladivý vítr. To se také odráželo na oblečení studentů. Téměř všichni na sobě měli teplejší mikiny, avšak našli se i tací, co seděli jen v krátkých rukávech.

 

Někteří žáci seděli zahloubáni do svých knih a úkolů, jiní si povídali a vesele se smáli, a jedna skupinka dokonce nenávistivě pohlížela na všechny ostatní a zdálo se, že je pomlouvají.

 

V tomto celém poklidu se na první pohled nenajde nic zvláštního. Jenže to je jen zdání. Stačí se podívat pozorněji a pečlivěji, abyste si všimli všech zvláštních věcí.

 

Tak třeba o pár metrů dál, něž jsme se do této chvíle nacházeli, se zatím potichu hádá jedna dvojice a skoro nikdo je ještě nezpozoroval. To se, ale mělo brzy změnit.

 

"Pottere, už mně konečně nech!" mluvila rozhořčeně jakási rudovláska. Vypadala hodně naštvaně. Ze smaragdově zelených očí ji jen sršely blesky.

 

"Ale Evansová, pojď se mnou na to rande. Jen na jedno." Mluvil k ní černovlasý chlapec. Na hlavě měl vrabčí hnízdo jako by se celá století nečesal. Zato v čokoládově hnědých očích byste zahlédli velkou něhu a lásku k rudovlasé dívce. Tu to, ale viditelně nezajímalo.

 

"Nikdy! Už to konečně pochop a nech mně na pokoji!" zakřičela dívka na chlapce. V tu chvíli se na ně otočili všechny pohledy. V nich šla vidět zvědavost. Už si na tyto hádky zvykli, ale vždy se malilinko lišily a byla to velká zábava.

 

"Proč ne, Evansová?" nechápal chlapec. Přesto se nepřestal tvářit sebevědomě. Jeho jistota, že ho milovaná dívka miluje, zůstala neochvějná.

 

"Protože jsi jen namachrovaný pitomec!" Ohradila se dívka a pohodila dlouhými vlasy. Jak ona ho nesnášela!

 

Jenže tohle není jediná věc, která se tam děla. Po další chvíli hádání, se stalo něco mnohem zajímavějšího.

 

Náhle, jako blesk z čistého nebe, se během hádky ozval výkřik. Nikdo se již nezajímal o spor dvou mladých lidí a rychle se otočili směrem k původu křiku.

 

Dívka, která křičela, stála u jezera a zděšeně se dívala na něco za stromem. Téměř nikdo neviděl, co tam je. Jen někteří tam se s překvapenými výrazy rozběhli. Hned po nich tam šli i zvědavci z jiných míst, aby zjistili, co se děje.

 

Téměř všem se naskytl pohled na bezvládné lidské tělo, oděné do blankytně modrých šatů. Mnohým ze studentů připadalo, že již nežije.

 

"Je mrtvá? Kdo to je?" a hodně dalších otázek se ozývalo v davu. Slova splývala dohromady a za chvíli už nešlo rozeznat, co kdo říká.

 

Dopředu se tlačilo pár starších žáků. Ti mladší jim uhýbali. Již brzy byli dvě dívky a dva chlapci s odznakem, kde bylo napsané velké zlaté P, u děvčete. Rychle si k ní přiklekli a zjišťovali, zda ještě žije.

 

"Nahmatala jsem tep." Zhodnotila po chvíli jedna z dívek, která měla na sobě, stejně jako ostatní, černý plášť se žlutým lemováním.

 

Ti zbylí skončili svou práci a rozhodli se pokusit rozpustit celý ten dav. Moc se jim to nedařilo. Každý ze studentů se chtěl dále dívat, co se děje. Jen malá skupinka, která měla černým plášť se zeleným lemováním, se nezaujatě vydala pryč. Nezajímalo je, co se tam děje.

 

Netrvalo to ani pět minut a už k nim všem přibíhala postarší dáma. Rychle se hrnula ke stromu a pak k bezvládnému dívčímu tělu. Za ní se valili další starší lidé. Všichni byli oděni do různě barevných a různě střižených plášťů, které vypadali jak z doby kamenné.

 

Postarší dáma vytáhla jakýsi proutek, mávla s ním a něco řekla. Dívčino tělo se vzneslo do vzduchu. Dáma s levitující pacientkou odcházela do hradu.

 

Ostatní starší lidé, asi učitelé či profesoři, rozpouštěli dav studentů. Jim se to již dařilo, jelikož předmět jejich zájmu byl již pryč.

 

Všem však vrtalo hlavou, kdo je ta neznámá dívka a také jak vlastně vypadá, jelikož nikomu z nich se nenaskytl pohled do její tváře. Tu totiž měla celou dobu krytou hnědými vlasy.

 

V brzké době proletěla celým hradem spousta fám, o tom, co se vlastně stalo a jak se sem děvče dostalo. Ale žádná z nich se ani trochu nepřiblížila k tajemné pravdě. Nikdo, ani samotný ředitel školy, si nebyl schopen představit tu tajemnou sílu, která byla spuštěna jedním velice lehkým kouzlem a teď bude míchat celé historii karty.

 

***

 

V kruhové místnosti kdesi v hradu se nikdo nenacházel až na červeného ptáka, který vypadal jako by hořel. Byl to fénix.

 

Z nenadání se na pracovním stole uprostřed místnosti objevil hrubý zelený sešit. Fénix se okamžitě zvedl z bidýlka, kde byl, a přiletěl k sešitu. Vzal ho do svých drápů a i se sešitem zmizel v plamenech. A několik minut později se vrátil zpět, ale malou hrubou věc už sebou neměl.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Rozhovor s Brumbálem

1. kapitola
Nela Fidová ležela na posteli. Svět kolem ní vypadal jako v bílé nicotě. Vše spolu splývalo stejnou barvou. Jen občas se našla vybledlejší bílá, zdánlivě už zašlá časem.
V místnosti se nalézalo pár oken. Všechny byly pevně zavřené a téměř zamřížované. Jakoby někdo nechtěl, aby se odtud lidé dostali jinudy než dveřmi. Ty se tu vyskytovaly asi jen jedny, dvoukřídlé. Měli mosaznou kliku a v horní polovině se zasadilo téměř neprůhledné sklo, v dolní se nacházelo dubové dřevo.
Z lidí tu nebyl nikdo až na Nelu. Ta se začínala pomaloučku probouzet. Teď se ještě pořád nacházela v polospánku a vypadalo to, že se jí zdály nějaké sny. Podle emocí ve tváři se však nedalo zjistit, zda byly zlé či dobré. V obou případech se ale dalo čekat, že se z nich brzy probudí a většinu si nebude pamatovat.
V jednu chvíli se otevřely dveře. Téměř nešly vidět, jelikož jejich barva ne nelišila od zbarvení stěny a tak se vyhnuly minulému popisu. Jenže teď se otevíraly.
Do místnosti vešla přísně vypadající žena. Oblečení se skládalo z bílého pláště, podle čehož se dalo předpokládat, že je to ošetřovatelka.
V náručí nesla tác. Na něm stálo uloženo několik nevábně vypadajících nápojů. Všechny někdo uzavřel do malých skleněných flakónků.
Žena došla k lůžku od Nely. Přiklonila se k ní a chtěla jí zkontrolovat tep. Jenže jakmile se jí dotkla, Nela sebou trhla a probudila se. Brunetce chvíli trvalo, než si zvykla na světlo a hned na to se začala tvářit nechápavě. Nevěděla, kde se nachází, ani co je zač ta starší dáma.
"You don´t be afraid (mělo by to být nebát se, ale každý slovní mi to slovo říká jinak) me, girl." Promluvila žena.
Nela se zatvářila nechápavě. Polovině slov rozuměla, ale be afraid ji nic neříkalo. Sice měli ve škole angličtinu, ale nikdy jí to moc nešlo a nebyla si schopna zapamatovat slovíčka.
Hnědovláska se polekaně rozhlédla kolem. Nic nechápala. Doma prováděla jednoduché kouzlo, které mimochodem používá denně, a najednou se objevila někde, kde to nezná. Nelíbilo se jí, že tu je tolik bílé. Připadala si jako v nebi, ale kdo by si chtěl myslet, že je po smrti?
"You don´t be afraid." Opakovala žena. S největší pravděpodobností jí ještě nedošlo, že jí dívka nerozumí.
Nela se vystrašeně podívala na ženu. Pořád ji nerozuměla. Nechápala, co jí tím chce říci.
"Kdo jste?" zeptalo se děvče svou rodnou řečí. Jedinou, kterou docela dobře uměla.
Teď se nechápavě dívala ošetřovatelka. Možná jí konečně dojde, že mluví každá jiným jazykem.
Paní v bílém plášti se najednou otočila a zamířila pryč z místnosti. Tentokrát, ale prošla dvoukřídlými dveřmi a odcházela chodbou pryč.
Nela pořád nechápala, kde je.
Tady to neznám. Možná se něco podělalo s tím kouzlem. Nemohla jsem se přeci zastavit. Ale jak by se mohlo něco stát? To kouzlo dělám téměř denně. Vždy přesně o půlnoci… kurňa, vždyť nebyla půlnoc! To jsem tak pitomá, že jsem si to neuvědomila? Klid. To teď stejně nezměním. Jenže ani tak to kouzlo nemohlo mít účinky, abych se dostala na jiné místo či do jiné dimenze. Muselo se stát ještě něco. Ale co? Žádné jiné kouzlo jsem ten den nezblbla. Kdysi jsem je blbla často. To bylo, ale v době, kdy jsem se teprve učila. Dnes už mám kouzla celkem v malíčku. Nepotřebuji ani hůlku, kterou používají začátečníci a někteří více pokročilí ze zvyku. Já ji nepoužívala nikdy. Možná proto jsem se učila déle než ostatní kouzelníci.
Co se tedy stalo? Co mě dostalo sem? Jaká síla? Co se vlastně dělo při tom kouzle? No tak vzpomeň si.
Jako vždy jsem nakreslila na čtvrt papíru kříž a položila to na místo, kde jsem naposledy viděla svůj smaragd. Je to můj nejoblíbenější a nejpoužívanější kámen. Pak jsem se tam postavila, roztočila se a řekla zaklínadlo. Co se dělo pak? Nějak si nemůžu vzpomenout. Vůbec jsem se nemohla zastavit, ale hřál jantar vůbec? Kdyby ne, tak bych se asi nepokoušela zastavit. Takže jantar hřál. Pokusila jsem se zastavit. Pak už si nic nepamatuji až, že jsem se probudila tady.
Shrnuto, podtrženo, nic nevím. Nic zvláštního se nestalo, až na to zastavení. Ale ani k tomu nebyl důvod.
Do pokoje přispěchala znovu ta starší dáma v doprovodu ještě staršího muže. Měl dlouhé bílé vlasy a vousy. Modré oči kryly půlměsíčkové brýle. Ve tváři se již vytvořila spousta vrásek. I přes to vypadal energicky. Oblékl si na sebe dlouhý plášť modré barvy a kouzelnickou čepku stejného zabarvení.
"Good morning." Pozdravil muž.
Nela tomuto rozuměla, ale i tak se rozhodla pozdravit ve svém jazyce. "Dobrý den."
Pánovi jako by se nad hlavou rozsvítila žárovka. Najednou už chápal v čem je problém. Vytáhl hůlku, namířil jí na Nelu a něco zamumlal. V proutku vyletěl hnědě zbarvený paprsek a dívka už mu nestihla uhnout.
"Už mi rozumíte?" Ptal se muž. Hnědovláska se znepokojením zjistila, že mu rozumí. Nevadilo jí to, ale docela dost jí překáželo, že neznala na to kouzlo protikouzlo, a že muž porušil jeden ze zákonů kouzel (nezačaruješ nikoho bez jeho povolení (nevím, jestli je to přímo zákon, ale nemělo by se to, alespoň v magii, o kterou se ona stará)).
"Ano." Odpověděla mu a svou naštvanost na něj skryla.
"To je dobře, to je dobře." Mumlal si pán pod vousy. "Já jsem Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel této školy." Představil se jí.
No bezva. Tak jak se tu budou chovat jeho žáci, když on neposlouchá zákony kouzel. Už vím, že jsem asi ve škole magie, ale vůbec se mi nelíbí jejich kouzlo. To, co na mně použil, bylo příliš krátké. Možná je to podobné kouzlu na počasí, i když…
"Nela Fidová." Došlo dívce, že by také měla říci své jméno.
"A jak jste se sem dostala?" Zajímal se ředitel.
Hnědovláska pokrčila rameny. "Nevím." Dodala ještě, kdyby si gesta nevšiml anebo mu nerozuměl.
"Odkud jste?" nerozebíral Brumbál dál její příchod.
"Z České Republiky." Odpovědělo jednoduše děvče. Chtěla se zeptat taky na pár otázek, ale prozatím byla rozhodnuta vyslechnout si jeho a pak teprve své pokládat.
"Kolik vám je let?"
"Patnáct." Zase strohá odpověď.
"Víte o kouzlech?" Nepřestával ředitel klást otázky. Na čele se mu začaly rýsovat vrásky od starostí.
Nele se chtělo smát. Ona a neznat kouzla? Vždyť o kouzlech vědí téměř všichni, jen si to mnozí nepřipouští. To je vážně blbá otázka. A úplně zbytečná.
"Ano, vím." Odpověděla nakonec.
"A umíte kouzlit?" Takhle zněla další tázací věta, vypuštěna z úst starce.
"Ano." Zamumlala dívka. Nechápala, proč se jí na toto ptal, ale raději to teď nerozebírala.
"Kam chodíte na školu?"
"Na základku v Praze."
"Tam ses učila kouzla?"
"Ne." Odpověděla pobaveně Nela.
Brumbál se tvářil zmateně. "A kde tedy?"
"Doma."
"Ach tak."
"Kde to jsem?" Zeptala se tentokrát Nela. Vyměnila tak jejich role.
"V Bradavicích."
"A to je kde?" Zajímala se dále dívka.
"Ve Velké Británii."
Ve Velké Británii? Proboha, jak jsem se sem dostala? Až tak daleko. Vždyť je to skoro přes půl Evropy. Tak silné to kouzlo přece být nemohlo? Klid, dýchat. To se nějak vyřeší.
"Kolikátého dnes je?" ptalo se děvče dál.
"15. září 1976 (6.ročník pobertů)."
Pro Nelu to byl další šok. 1976? Sakra, to začíná být strašidelný. Jak jsem se, u všech čertů, mohla přenést přes půl Evropy a 32 let do minulosti? Už se ani nedivím, že jsou všichni oblečeni jak ve středověku. Vždyť tohle je snad doba kamenná. Tady nemůžou znát mobil, počítač ani internet. To je děs! I když to má i dobré stránky. Není tu tolik znečištěná příroda a ovzduší.
"Co?" dostala ze sebe nakonec. Byla to jediná srozumitelná věta, kterou je v tuto chvíli schopna vyslovit.
"Něco se Vám na tom nezdá?" nechápal ředitel.
"Jo nezdá. Narodila jsem se roku 1993. Jinak je vše v pořádku. Až na to, že tu nemám, co dělat, bo mí rodiče se asi ani ještě neznají." Odpověděla ironicky.
"To bude problém. Jaký je rok u Vás?" Tvářil se Brumbál starostlivě. Z tohohle se vyklubou jen problémy.
"2008."
"Dobrá. To se určitě nějak vyřeší. Nejdříve budeme muset zjistit, jak jste se sem dostala a pak to nějak napravit. A jelikož to asi bude trvat déle, tak Vám nabízím možnost studovat na naší škole čáry a kouzla v pátém ročníku." Vysloví svou nabídku.
Studovat na opravdové škole čar a kouzel? To by bylo super, ale vyrovnám se vůbec žákům zdejšího 5.ročníku? Vždyť tady se mohou učit rychleji a lépe. Navíc to vypadá, že všichni budou používat hůlku a co mám dělat já? Ani nevím, jak se hůlka drží. A bez svého sešitu jsem bezmocná. Několik kouzel sice umím zpaměti, ale některé jsem se ještě nestihla naučit. Možná tu budu pokulhávat.
Za zkoušku přece nic nedám. Tak to alespoň mohu zkusit. Možná na tom budu dokonce lépe než všichni ostatní.
"Dobrá. Já to beru." Usmála se Nela.
"To je dobře."

Zpět na obsah