Gazelím krokem prošla prázdný dům. Na dlouhých řasách zatřpytily se slzy. On zde není. Kdesi v dáli zahřmělo. Zachvěla se. Zimou či zlou předtuchou? Sepjala útlé bílé ručky a safírově modré oči obrátila k nebesům …
Bolest rvala její srdce. Nepřišel. Nemiluje ji. Nelze jí dále žíti! Déšť byl svědkem dopadu něžného těla na dlažbu.
Mourovaté kotě se lhostejně odvrátilo od okna a pokračovalo v cupování lístku průvanem smeteného ze stolu začínajícího slovy "Moje nejmilovanější, ty hvězdo mého bytí! Nelze mi přijíti na schůzku ve smluvenou hodinu, neb požil jsem klobásu nevalné chuti a jsem upoután na lože. Avšak čekej…“