DMD 2010 napsal(a) Peggy
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1042
Index
Kapitola 1: Kotě
Kapitola 2: Vynalézavost
Kapitola 3: Malý detail
Kapitola 4: Tetička
Kapitola 5: Vejce
Kapitola 6: Svatba
Kapitola 7: Amatér
Kapitola 8: Tajemný hlas
Kapitola 9: Radost z maličkostí
Kapitola 10: Velmi stará podobenka
Kapitola 11: Tulák po hvězdách
Kapitola 12: Úplně normální rodinka
Kapitola 13: Toníček
Kapitola 14: Když musíš, tak musíš
Kapitola 15: Nepochopený
Kapitola 16: Delikatesa
Kapitola 17: Viviana
Kapitola 18: Vhodný kandidát
Kapitola 19: Dobrá rada nad zlato
Kapitola 20: Láska kvete v každém věku???
Kapitola 21: Ale jinak je fajn
Kapitola 22: Rosina
Kapitola 23: V pasti
Gazelím krokem prošla prázdný dům. Na dlouhých řasách zatřpytily se slzy. On zde není. Kdesi v dáli zahřmělo. Zachvěla se. Zimou či zlou předtuchou? Sepjala útlé bílé ručky a safírově modré oči obrátila k nebesům …
Bolest rvala její srdce. Nepřišel. Nemiluje ji. Nelze jí dále žíti! Déšť byl svědkem dopadu něžného těla na dlažbu.
Mourovaté kotě se lhostejně odvrátilo od okna a pokračovalo v cupování lístku průvanem smeteného ze stolu začínajícího slovy "Moje nejmilovanější, ty hvězdo mého bytí! Nelze mi přijíti na schůzku ve smluvenou hodinu, neb požil jsem klobásu nevalné chuti a jsem upoután na lože. Avšak čekej…“
„Myslíš, že mi napíše?“ zeptala se nejistě jedna z dívek.
„Určitě,“ odpověděla jí přesvědčivě druhá příjemným melodickým hlasem.
„Víš, on je úžasný. Ty jeho hnědé oči… a blond vlasy… a jak líbá…“
„Určitě se ozve.“
„Sova už týden nepřiletěla.“
„Třeba je nemocná,“ konejšil melodický hlas.
„Možná. Hrome, kam jen jsem mohla dát ty nové černé střevíce?“ obrátila první dívka list.
„Najdeš je. Pojď, dole se podává večeře.“
Když za děvčaty zapadly dveře, Sybilla Trelawneyová se vysoukala namáhavě zpod postele, zakopla zpět černý lakovaný střevíc a spokojeně se usmála. Už věděla, co a komu bude věštit na zítřejší hodině jasnovidectví …
„Schovej se!“
Obdivně na něj pohlédla. Jak je ušlechtilý, v ohrožení života si nejprve dělá starost o ni. A tu jej milovala ještě víc než dřív. Vysoký, statný, jiskrné oči, vlnité vlasy, okouzlující úsměv. Milovala na něm všechno, nejvíc jeho statečné srdce.
Zloduchové se blížili a on hrdinně vzdoroval. Jeho zásahy byly přesné, pln spravedlivého hněvu kosil řady nepřátel.
Zpozorovala hlaveň pušky mířící na jeho hruď.
„Ne!“ Vrhla se před něj. Bělostný živůtek zrudl krví, s posledním dechem zašeptala jeho jméno.
„Cos to učinila, lásko?“ zvolal nešťastně a žalem rval na sobě košili uniformy, pod níž se ukázala neprůstřelná vesta.
„Tetičko, proč ses nikdy nevdala?“ zeptala se ostýchavě její neteř.
„Vždyť víš, Julinko, měla jsem lásku, tu jedinou opravdovou na celý život.“
„Tetinko, to byl darebák! Podváděl tě s tvou přítelkyní a nakonec vás opustil obě,“ vybuchla Julinka. „Zbaběle se vypařil.“
Tetička zavrtěla prošedivělou hlavou a neodpověděla, ponořila se do vzpomínek. Jak krásný byl její poručík od dragounů. Švarný jinoch. Prožila pak život vzpomínkami na dávnou lásku a věděla své. Na něj se nedalo zapomenout. Skutečně nikdy.
Náhle odložila pletení a vydala se do sklepa. Otevřela velikou starou skříň, usmála se a láskyplně urovnala statnému kostlivci na lebce dragounskou čepici.
Seděli v Hagridově srubu a popíjeli čaj. Hagrid byl nervózní.
„Kde jsi byl o prázdninách?“ ptala se už poněkolikáté Hermiona.
„Nikde,“ zabručel Hagrid. Bylo jasné, že se vymlouvá. Červenal se.
„Někde přece.“
Než stačil odpovědět, ozvalo se podivné tlumené klepání.
Hermiona vyskočila, přistoupila k lůžku a strhla přikrývku. Spatřila vejce. Neznámý tvor s velkými křídly se už dral ven.
Nevěřícně zírali na dlouhý zobák.
„Snad sis zase nepořídil draka!“ zvolal Harry.
„To není drak. Draci nemaj´ zobáky,“ pravil moudře Ron.
„Tak co to teda je?“
„Vím já?“ zavrčel Hagrid. „Chtěl jsem něco milýho. Přivez sem si to z Jurskýho parku.“
Velký chundelatý dobromyslně se tvářící pes nevěnoval žádnou pozornost mladé kočce sedící na plotě, která až dosud pozorovala skupinu svatebčanů chystajících se na obřad na zahradě. Kočky se nevšímavost dotkla.
„Mňau!“
Pes si pomyslel cosi nelichotivého o sotva odrostlých koťatech. Zavrčel.
„Mňau!“ pohrdlivě se ušklíbla kočka a seskočila z plotu.
Pes vyrazil za kočkou. Kličkovali mezi hosty. Pes se nestačil vyhnout stolu. Pyramida sklenic s řinkotem spadla. Z dalšího stolu spadl dort. Nevěsta nestačila uskočit, pes ji porazil a dveřmi skřípnutá vlečka se odtrhla i s kusem sukně.
Otec nevěsty vytočil číslo svatební organizátorky a nevzrušeně pronesl: „Houstone, máme problém.“
USS Enterprise klidně plula nekonečným hvězdným prostorem. Běžná, skoro nezáživná mise. Až na drobné výpadky počítače. Scottyho to znepokojilo. Pokus o sabotáž? Ohlásil záležitost kapitánu Kirkovi a ten nařídil okamžité pátrání po neznámém záškodníkovi. Záškodník byl zjevně amatér, neboť byl záhy odhalen. Nehodlal se však vzdát a začala honička po celé Enterprise. Zanedlouho byl zahnán do nejspodnějšího podpalubí, kde se zabarikádoval a snažil se otevřít průchod do další části lodi.
„Ne, tam ne!“ vykřikl varovně Scotty, ale bylo pozdě. Otvor se otevřel a záškodník zmizel.
„Muž přes palubu, kapitáne,“ ohlásil o pár chvil později lakonicky komandér Spock. „Spletl si průchod.“
Solidní pán středního věku sedí sám doma a nudí se. V televizi nic není, knihy ho nebaví.
Ťuky ťuk
„Pojď do hospody!“ ozve se slabý hlásek.
Pán se rozhlíží, nikde nikdo. Po chvíli se opět ozve zaťukání a slabý hlásek: „Pojď do hospody, pojď do hospody!“
„Mám snad halucinace?“ šeptá si solidní pán.
Po chvíli se znovu ozve zaťukání a slabý hlásek naléhá: „Pojď do hospody, pojď do hospody! Slyšíš? Pojď do hospody!“
Solidní pán znervózní, prohledává obývák, poté celý byt, nikde nikdo.
„Kdo to tady mluví?“ zvolá.
„To jsme my, tvá játra. Pojď do hospody, přece nebudeme tvrdnout doma!“
Krásné, tiché ráno. Paprsky slunce září z azurově modré oblohy na probouzející se město. Zašimrají starší paní, která venčí svého pejska. Tu a tam pípne pták. Nesměle, jako by se bál, že probudí ty, kteří ještě spí spánkem spravedlivých. V dáli cinkne tramvaj. Strakatý kocour se slastně protahuje na hromadě dříví.
Ulice jsou téměř prázdné. Všude vládne klid, nikdo nikam nespěchá. Z otevřeného okna zazní dětský smích. Odkudsi se line vůně čerstvé kávy.
Navzdory padajícímu popílku z islandské sopky je skutečně mimořádně krásné nedělní ráno. Za chvíli si totiž jedu do servisu pro své po dlouhé době konečně opravené autíčko.
Hledím na starý obrázek. Na podobenku člověka, který žil před dlouhými, předlouhými lety. Podobenka není příliš zřetelná.
Hledím na oválnou tvář rámovanou dlouhými vlasy.
Hledím na tvář člověka, který mnohé ví.
Hledím na tvář člověka, který hodně trpěl.
Hledím na tvář, z které vyzařuje moudrost a smíření.
Skrývá se snad pod vousy náznak vlídného a vědoucího úsměvu?
Hledím na ten starý obrázek a nic jiného nevnímám.
Z tváře na obrázku vyzařuje klid.
Tvář člověka na obrázku ukazuje důstojnost i laskavost. Vzbuzuje přirozenou autoritu i důvěru. Patří člověku zásadovému, ale spravedlivému, přísnému, ale soucitnému
Je to velmi stará podobenka.
Turínské plátno.
Přeplul jsem oceán. Bojoval s nepřízní větru i s mořskými obludami. Přemohl jsem oceán a pak se utopil. Svět mě unavil. Nenalezl jsem, co jsem hledal.
Žil jsem v Orientu jako samuraj. Byl jsem oslavovaný hrdina, ale nenalezl jsem, co jsem hledal. Spáchal jsem harakiri.
Žil jsem mnoho životů za pouhých tisíc let. Nikdy jsem nenalezl, co jsem hledal. Znovu a znovu jsem se musel vracet zpět.
Chudá chaloupka pod horami. Dřina a bída.
Nejsem unaven světem, ale odcházím. Vlídné bílé světlo mne obklopuje. Vítá mě tu moje žena. V tomto životě jsem konečně nalezl, co jsem stále hledal. Lásku.
„Paige, za tebou!“
„Piper, zmraz ho!“
„Nejde to!“
„Proč?“
„Prostě to nefunguje!“
„Paige, pozor!“ Brunetka stojící mezi dvěma démony se přenesla v momentě, kdy oba vyslali své ohnivé koule. Zasáhli se navzájem.
„Máme je z krku.“
„Pozor, je tu další!“
Ohnivá koule zasáhla skříň. Další letěla k prostřední sestře, jen tak tak uskočila.
„Piper, vybouchni ho!“
Zásah však démonovi neublížil.
„Krystaly!“ vykřikla Paige a křišťály se poslušně poskládaly do kruhu na pomyslné vrcholky pentagramu. Klec uzavřela démona i ohnivé koule.
„Zbývá uvařit vítězný lektvar.“
„To už zvládnete beze mne, holky,“ poznamenala Phoebe. „Musím zpátky do práce, končí mi polední pauza.“
Stál před zrcadlem a uvazoval si rudý pionýrský šátek.
„Pravá přes levou, levá přes pravou,“ mumlal si při tom.
Prohlížel si spokojeně své dílo. Uzel byl dokonalý.
„Kampak se chystáš, Toníčku?“ zeptala se paní Hana.
„Sbírat imperialistického brouka,“ odpověděl důležitě. „Zase ho k nám shodili, aby zničili úrodu a poškodili naše národní hospodářství.“
Paní Hana si povzdechla. „Dnes opravdu nemusíš chodit sbírat mandelinku, Toníčku.“
„Přece nepůjdu cvrnkat kuličky! Musím dělat něco užitečného!“ důležitě ji poučil. „Komsomolci v Sovětském svazu pracují na stavbách, budují nová města, železnice. Přihlásím se na stavbu mládeže,“ prohlásil a v jeho hlase zazněla spokojenost nad tím, jak dobře to vymyslel. Po chvíli si začal něco broukat.
„Teď, když máme, co jsme chtěli,
do rachoty zvesela…“
Náhle se otočil na paní Hanu a ujistil ji: „Republiku si rozvracet nedáme. Navzdory válečným štváčům naše lidově demokratické zřízení uhájíme a vybudujeme socialismus.“
Paní Hana si povzdechla. Když před dvaceti lety padl komunismus, jejím mužem to otřáslo, ale zdálo se, že se z toho šoku dostane. Pak se však dozvěděl, že jejich dcera Alenka nestuduje na výběrové škole v Sovětském svazu, nýbrž že studuje magii v kapitalistické Vídni, neboť je po mamince čarodějka. Z této rány osudu se už nevzpamatoval.
Jéje, v předsíni přibyly nové boty! Strašně ráda si hraju s botama, i když vím, že nesmím. Hraju si s nima tajně. Máme doma velikou spoustu bot. Pánské boty moc nemusím. Jsou příliš velké a tak nějak všechny stejné. Pánské boty nejsou k ničemu.
Zato dámské boty! Každé jsou jiné. Zlatavé lodičky ROSSINI. Střevíčky SERGIO ROSSI, ty jsou pouze pro výjimečné příležitosti. Letní botičky s třásněmi YOUNG SPIRIT. Elegantní modré lodičky CLARA BARSON. Nejvzácnější jsou prý střevíce PRADA. Ale tyhle nové botky, Baťa, pravá kůže. Ne, nemůžu odolat a s požitkem se do nich zahryzávám.
„Bessino, ty psisko nedobrý!“
Prchám …
Jdu potichu kolem domu. Nesmí mě nikdo vidět, hlavně ne Procházková, ta stará drbna. Pokaždé, když jdu domů s plnýma taškama, vyběhne za mnou a vyzvídá. Čarodějnice jedna závistivá. Několikrát na mě zavolala policajty. Nic jí nebrání v tom, aby si občas taky udělala radost a něco si přinesla. Kdyby byla přičinlivá, taky by měla.
Podaří se mi proklouznout nepozorovaně až ke dveřím mého bytu. Konečně doma!
Z velké kabely vytahuju svůj dnešní úlovek. Staré štípačky, ale ještě poslouží. Gumáky. Mám patery. No a? Prasklý květináč. Někdy ho spravím. Staré noviny. Co kdyby byly potřeba?
Všechno se může někdy hodit …
Restaurace u hlavní silnice v jakémsi zapadákovu mezi Quidong a Šanghají. Čínští hostitelé zvou návštěvníky z Evropy na oběd. Prý v této na první pohled nenápadné putyce vaří vyhlášené místní speciality.
Veliký kulatý stůl s velkým otvorem uprostřed. Do otvoru je usazen kotel s polévkou, pod kotlem obsluha zažehne oheň. Zanedlouho voda začne vřít a číšníci postupně přidávají různé přísady, hlavně nudle a spoustu zeleniny. Zeleninu vhazují do polévky zvláštními pohyby a v přesně daném pořadí. Vypadá to jako jakýsi tajemný rituál.
Polévka krásně voní, Evropanům se sbíhají sliny.
Z polévky vyjukne kohoutí hlava i s hřebínkem a rozpustile zamrká.
„Táhni, spratku!“ Letící kámen jen o vlásek mine hlavičku holčičky s rusými kadeřemi. Zlý chlapec ulehne s horečkami a ošklivou vyrážkou.
Maminka odchází. Není lektvaru, který by jí pomohl. Dívka sotva odrostlá dětským střevíčkům ztrácí jedinou spřízněnou duši.
Rvačka ze žárlivosti končí smrtí jejího ctitele. Sedlákovy krávy přestaly dojit a ona odchází ze vsi.
Intriky v opeře, ztracená kariéra.
Ztracená láska.
Promarněný talent v podřadném šantánu.
Je opuštěná. A přece si na ni vzpomněli. Učí děti obraně proti uřknutí.
Už je unavená dlouhým bouřlivým životem.
Konečně může odejít. Okolní svět mizí.
Bílé světlo ji něžně obklopí.
Kdosi ji vítá.
„Maminko?“
Slovutný pane purkmistře, slovutní páni konšelé!
Doslechl jsem se, že pro práci odpovědnou a nanejvýše důležitou ve vašem starobylém městě muže silného a věrnosti znajícího hledáte.
Dovoluji si uctivě žádat, aby ouřad ten byl mi svěřen.
Sedm let sloužil jsem u vojska. Vládnu zbraněmi bodnými i sečnými, najmě pak obouručním mečem. Zbraní těch znám též brousiti a ostřiti a znám starých zbrojířů tajemství mnohá, kterak jich uchovávati a o ně pečovati, aby hrozivosti své nepozbyly.
Jsem muž statný silných paží a proto, slovutní páni, poroučím se do vaší přízně a doufati budu, že místo městského kata mi milostivě dopřáno bude.
Nový ředitel velké správcovské firmy se usmál. Konečně se dočkal.
Výběrové řízení na výměnu oken. Jasné náznaky. Ředitel potřebuje opravit auto. Pět procent je dobrých. Jistá firma vyhrála.
“Neber ty úplatky, Karle, nebo se z toho zblázníš,“ řekla mu mezi čtyřma očima bývalá kolegyně, nyní podřízená. Brzy odešla dohodou.
Výměna stoupaček. Zájemců je hodně. Sedm procent.
“Neber ty úplatky, Karle, nebo se z toho zblázníš,“ řekl mu bývalý kolega, nyní podřízený. Brzy odešel dohodou.
Celková revitalizace paneláku. Ředitel potřebuje opravit chalupu. Deset procent.
Poslední akce nevyšla. Bývalý ředitel tráví podzim svého života v útulném zdravotnickém zařízení s mřížemi na oknech.
„Drahá, zamiloval jsem se,“ oznámil pán středních let své dosud atraktivní ženě. „Ona je tak krásná, mladá, plná života, nikdy se spolu nenudíme. Je tak nekomplikovaná. Je tak svěží, čistá a upřímná. Nedokážu jí odolat a ani nechci.Tohle ty nepochopíš, tomu nemůžeš rozumět. Zkrátka s ní mám pocit, že zase žiju. Cítím se jako když mi bylo dvacet. Budu s ní.“
Manželka pánovi podala kufr. „Tehdy jsi neměl tenhle dům, auto ani chatu. Jdi tedy, ale nezatížen hmotnými statky, jako když ti bylo dvacet.“
Po měsíci se pán pokorně vrátil domů s ischiasem, vyvrknutým kotníkem a o deset kilo hubenější.
On je moc fajn, ale pořád na něco zapomíná. Něco potřebuje a zapomene si to vzít. A pak po mně chce, abych mu to nosil.
„Přines mi noviny!“
Přinesu noviny, je moc rád.
„Přines mi tašku!“
To si ji nemůže vzít, když jde okolo ní? No dobře, podám tašku.
„Mobil! Kde je mobil?“
Mobil naštěstí zrovna zvoní, není problém ho najít. Přinesu mu mobil. Zapomněl ho v předsíni.
Co není v hlavě, musí být v nohách. Většinou v těch mých. Ještě že mám čtyři.
„Azore, míček! Přines míček!“
Promiňte, musím běžet. Na co, u všech vlkodlaků, potřebuje zrovna můj míček?
Rosina šla zkratkou lesem, když ji dohnali pálenkou notně posilnění chasníci.
„Kampak pospícháš, že se sousedy slovíčko neztratíš?“
„Pusťte, spěchám.“
„Tož panence nevoníme. Kdo myslíš, že jsi?“
„Přivandrovalá,“ vybafl šilhavý Tonek.
„Nad nama sa povyšovat nebudeš,“ pohrozil statný Jura.
„Nebudeš,“ zazněla Tonkova ozvěna.
Janek položil Rosině ruku na tvář, pak dlaň sjela k výstřihu halenky.
Náhlý záblesk bílého světla zasáhl Janka a odmrštil ho o několik koňských délek. I Jura se poroučel k zemi.
„Na mou nevěstu nikdo sahat nebude.“ Laurentius namířil na Tonka hůlku.
„Proč na mňa ukazuješ tým klackem?“ zakňoural Tonek.
„Aby se ti dobře spalo,“ odtušil Laurentius…
Agent Jejího Veličenstva vkládal materiály do tajného úkrytu ve speciálním kufříku. Byl nadmíru spokojen a těšil se, až opustí tuto zemi s podivným zřízením a dá si někde na pláži pod palmami své oblíbené Martini.
„Ani hnout!“ zaznělo mu náhle se ostře za zády. „Ruce vzhůru!“
„Jak mám dát ruce vzhůru, když se nesmím ani hnout?“ zkusil získat čas.
„Nezkoušejte chytračit! Ruce vzhůru! Pěkně pomalu. Teď se otočte.“
„To asi bude nějaký omyl, ne?“
„Vím kdo jste! Nepřítel! Agent!“ tvrdě vyložil neznámý karty na stůl a agent pochopil, že poprvé v životě prohrál.
„Kdo vlastně jste?“ zašeptal.
„Jsem major Zeman.“