Index

Kapitola 1: Dary nesu
Kapitola 2: Předehra
Kapitola 3: Společnice

Kapitola 1: Dary nesu

Dary nesu

Chaos v ulicích se uklidňuje. Před nádražím do Mickeyho vrazí nějaký chlápek v kabátě a žene se pryč. Mickey se za ním ohlédne a něco na tom chlápkovi – vlasy, výška – mu připomene… Vtom je muž ten tam.

Když se ve vlaku do Londýna posadí, ucítí v kapse něco hranatého. Mickey se zamračí a šáhne dovnitř. Vyloví černý notes, vlastně knížku: Univerzální manuál pro přežití v universu. Mickey se zmateně ohlédne po rychle mizejícím Cardiffu. Někdo mu to musel strčit do kapsy… ten chlap? Nebo to omylem sebral v té intergalaktické cestovní budce?

„Mickeymu,“ oznámí mu věnování napsané neznámým písmem.

„Tohle je nějaký vtip?“

„Myslím to vážně,“ ujistí ho manuál na následující stránce. „Nastuduj si hlavně stránky 238-BX a 977.63-PA.“

238-BX – Umění rozchodu v 58 galaxiích

Mickey radši rychle zalistuje na 977.63-PA

Sontarané – řešení osobních konfliktů

„Hele, tohle je od tebe, nebo od tebe?“ zeptá se Rose a zvedne malou krabičku s mašlí. Pod průhledným víkem je kulatá nádobka s nápisem „Pleťový krém pro přechody mezi alternativními světy“.

„Nebo od ní?“ podívá se znepokojeně na vajíčko s chapadly, které poklidně sedí v teple na jakémsi záhadném přístroji.

„Ukaž,“ řekne Doktor a převezme krabičku. Stříbrná mašle a za ní zastrčená kartička „Pro Rose s láskou“.

Doktor a Jack si vymění zamračený pohled.

Po hodinách důkladných testů se ukáže, že jde opravdu jen o „pleťový krém pro přechody mezi alternativními světy s jedinečnou recepturou z lopotských chaluh pro hebkou pokožku, která se vám nesloupne z masa ani při krušné cestě z jednoho světa do druhého. Speciální receptura odpuzuje parazity smyslnou svěží vůní…“

Nic víc, nic míň.

„To se může hodit,“ usoudí Rose a strčí si krabičku do kapsy mikiny.

Doktor tu reprodukci najde až po nějaké době. Jiný čas, jiný vesmír, jiný Doktor. Obrázek vypadne při výročním Napůl vážně míněném úklidu (rok je ve vesmíru značně relativní časový úsek), a to z pozemské sumy života a přežití filozofa Adamse. Není o moc větší než pohlednice.

Blond holčička v červeném se kouká na dvorného vlka, který jí pohled oplácí s vlídným, ale zubatým úsměvem. Jeho stín dopadá pod její nohy, nebo možná její stín dopadá pod jeho nohy.

Jack odemkne dveře. Srdce mu buší. Je to jako vrátit se někam, kam kdysi patřil, ale od té doby jako by uplynuly celé věky. „Rád tě znovu vidím, krásko,“ usměje se, když zaklapnou dveře. „Nezlob se, že jsem přišel bez ohlášení. Hrozný zlozvyk návštěvníků z budoucnosti.“ Rozhlédne se kolem. Jako by je tam všechny viděl. „Nás všechny,“ opraví se v duchu. „Jenom tu nechám pár věcí.“ Ukáže jí nějakou krabičku a obrázek.

Před odchodem pošle Tardis vzdušný polibek a přístrojová deska získá maličko narůžovělý svit. Možná se mu to ale jen zdá.

Nezamkne za sebou.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Předehra

Předehra

A zemřela jsem
teď
Poslední slova, vlastně slovo, bylo:
He?
Ani nevím, jestli se to jako slovo počítá.
Následovala poslední myšlenka:
Co to –
K poslednímu hodně sprostému zaklení jsem se nedostala.
To, co mě zabilo, vypadalo skoro jako vánoční dekorace. Vážně, to není ani na Darwinovu cenu.
Vlastně jsem se nedostala ani k „au“.
Rychlý pohyb, záblesk – elektrický proud?
Chodník. Chodník nebyla tak špatná část.
V ruce jsem ještě pořád držela ucho tašky. Na poslední chvíli lítám po obchodech, prodírám se davy, Vánoce za dveřmi a spolu s nimi vás pronásleduje ten starý známý pocit, že nakonec neznáte vlastní příbuzné...
… o nic více než toho chlápka, co vás nechal před dvěma roky...
a že je poznat asi nestihnete.
Než se nadějete, je z vás anonymní oběť. Náhodný kolemjdoucí, co měl smůlu. Někdo, kdo to prostě musí schytat.
Než přijde zachránce.
Těší mě.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Společnice

Společnice

Doktor seděl. Seděl už hodnou chvíli a nehodlal na tom v brzké době nic měnit, přestože ho do zad poněkud tlačila zbloudilá trubka. A taky spirála, která by tam spíš neměla být, asi. Teď si nebyl jistý ani tou trubkou, ale neměl chuť se zvednout a vyšetřovat zmatení technologie. Nechal Tardis vznášet se na orbitu. Jen se lhostejně podíval na ciferník hodinek. 20. století bylo zhruba ve své polovině, plus mínus. Přesněji listopad. Za normálních okolností by mu to nebylo naprosto lhostejné. Už proto, že se touhle dobou v okolí začali pohybovat...
„... nováčci za volantem,“ poznamenal Doktor sám pro sebe, což ho vrátilo v trudných myšlenkách zpátky na Zemi, k lidem, k jeho lidem.

Pochopitelně to nemohlo trvat na věky. To nikdy. Nakonec vždycky odešli. Tedy, byl radši, když odešli. V celku a po svých. Lepší než je vynášet nebo skládat z malých nehezkých kousků. Měl by být rád, ale nebyl. Nemělo by ho střídavě pobolívat u srdcí, ale... Praštil hlavou o záhadnou trubku a ozvalo se tlumené zadunění a pink! „Odešli“ a „opustili“ se mu začínalo poněkud plést. No, liší se koneckonců jen pár hláskami.

Lidé pokaždé balancovali na hraně – patříme k sobě, ale ne zase tak docela, protože nakonec dáme přednost našemu druhu, naším druhům, rodině, Zemi. Ať tomu říkali, jak chtěli, vraceli se.
A někdy, za zvlášť nejistých chvílí ve společnosti neslyšných spirál a dunivých trubek, které vám pomalu začínají opékat záda, si Doktor říkal, jestli to má vůbec cenu. Doufat, že narazí na někoho dalšího. Trochu ho znepokojovala představa ideálního společníka. Někdo, kdo bude ochotný putovat vesmírem, kdo bude bez domova, bez blízkých, kdo bude dobře vědět, jaké to je být sám.
Tenhle trudný myšlenkový tok ovšem přerušila rána. Cosi narazilo do dveří. Doktor byl nucen opustit svůj rošt.

Cosi byla družice. Lesklá, kovová, zánovní. Lehce pošťuchovala Tardis špičatým čumákem. Tvar byl povědomý. Doktor na ni okamžik zíral.
„Listopad,“ vyhrkl najednou a začal zběsile šátrat po kapsách.
Sonický šroubovák se začal prohlodávat pláštěm družice.
„No tak,“ pronesl Doktor skrz zatnuté zuby. „Dělěj.“
Pod pláštěm narazil na kryt kabiny. Netrvalo dlouho a povolil i ten.
Zevnitř se vyvalila vlna horka.
„Vydrž,“ zamumlal Doktor tentokrát skrz šroubovák v puse, když se natáhl do vnitřku modulu.

Doktor seděl a zamyšleně ji pozoroval. Hltavě vypila už druhou misku vody. Teplotu měla skoro normální. Tedy na nerobotického psa.
„Tohle by mohlo fungovat. Co říkáš?“ nadhodil.
Lajka byla pro všemi šestnácti.

------------------------------------------------------

A jako bonus: opravdu minipovídka:

Nejkratší crossover

- Expeliarmus!
- Exterminate!

Zpět na obsah