Index

Kapitola 1: Skříňka
Kapitola 2: Ron hledá pomoc
Kapitola 3: Hledání

Kapitola 1: Skříňka

Nikdy před sebou neměli žádná tajemství. Žádné zamčené zásuvky, žádné nevyřčené  detaily života toho druhého. Aspoň tak si to myslel do té doby, než našel tu malou zamčenou skříňku v nepoužívaném kumbále. Byla její.

A nemohl ji odemknout.

***

Když ten večer přišla domů z práce, unavená, čekal na ni v kuchyni. Myslel si, že na ní bude znát provinění, když teď věděl, že má nějaké tajemství, ale Hermiona se tvářila láskyplně jako vždycky.

„Ahoj,“ vydechla, když se k němu posadila u kuchyňského stolu. „Dneska to stálo za nic, pátrali jsme po tom uprchlém vězni celý den a nenašli jsme ani stopu.“ Zmlkla, když viděla, jak se na ni Ron tváří.

Celou dobu mlčel a tvářil se jako kakabus. Byla to změna oproti normálnímu stavu, kdy přišla domů a on ji rozjařeně vítal.

„Stalo se něco?“ zeptala se, nic netuše, a to, jak se zdálo, Rona naštvalo ještě víc.

„Jestli se něco stalo?“ procedil skrze zuby. „To se musíš ptát?“

„Ano, miláčku, když nevím, proč si na mě naštvaný, tak se tě opravdu musím zeptat.“

V odpověď zavrčel, zvedl se od stolu a vyšel z kuchyně. Hermionu tam nechal seděl jako opařenou, ale za okamžik se vrátil. V rukou třímal malou zamčenou dřevěnou skříňku. Vztekle ji mrskl na stůl. Hermiona nadskočila. Ronovy uši sálaly rudě, neklamné znamení, že je opravdu velmi rozzuřený.

„Proč je to zamčené?“ zeptal se s upřeným pohledem na provinilý předmět. „A co v tom je?“

Hermiona byla zaskočená. V první chvíli netušila, co v tom je a ani proč je to zamčené. Ale pak se jí matně vrátilo pár útržkovitých vzpomínek.

Ne. Tohle by mu nemohla říct. Byl by to konec úplně všeho, co spolu vybudovali. Ano, tak moc hrozné by to pro něj bylo. I ji samotnou vzpomínka na to, co skříňka ukrývala, tak moc bolela. Neměl ji nikdo nikdy najít.

„To ti nemůžu říct.“

Ron na ni chvíli nechápavě koukal. Pak mu význam jejích slov pomalu docházel.

„Nemáme – neměli jsme před sebou žádná tajemství. Já ti nic netajím. Tak mi to pověz,“ řekl už trochu klidněji, jak se nutil do smířlivého tónu. „Prosím,“ dodal šeptem.

„Ne, Rone, tohle ti říct nemůžu. Já vím, že jsme si slíbili, že před sebou nebudeme mít žádná tajemství, ale tohle je něco, na co jsem si přála zapomenout. Zamkla jsem to hlavně sama před sebou a zůstane to zamčené i tobě. Nemá smysl na mne naléhat.“

Zvedla se od stolu, odkráčela do ložnice a nechala Rona seděl samotného nad záhadnou skříňkou, ukrývající tu bolestnou pravdu.

***

Zamkla za sebou dveře. Potřebovala být sama. Kdy bude konec všem zamčeným zámkům? povzdychla si sama pro sebe.

Svlékla si svrchní plášť a posadila se na postel k oknu.

Venku už byla tma, letní vánek třepotal s listy na stromech a roznášel jejich vůni celou ulicí. Kromě záře hvězd ulici osvětlovala jen jedna pouliční lampa. Její oranžové světlo se odráželo v Hermionině okně.

Neměl to najít. Ne pro svoje i její dobro. Už zapomněla a všechna bolest zmizela i s těmi vzpomínkami. Ale teď, když znovu spatřila schránku své minulosti, to nesnesitelné zoufalství bylo zpět. Nevzpomínala si na všechno, jen jí zůstal ten mlhavý pocit. A to stačilo.

Otevřela okno a nastavila tvář nočnímu vzduchu. Mohlo to být tak jednoduché. Navždy zapomenout. Ale teď ji člověk, kterého nejvíce milovala, postavil před těžké rozhodnutí. Má se pokusit zase zapomenout, ať už to bylo cokoliv, co jí tak ublížilo, že to vymazala ze své paměti, nebo se ponořit do hlubin své minulosti, aby se s tím vším jednou provždy vyrovnala?

Znovu si povzdychla, když si lehala do postele a hůlkou odemykala dveře.

Ne, ať už je to cokoliv, z nějakého důvodu to ukryla sama před sebou.

A nedozví se to už nikdo.

***

Zamračeně seděl u kuchyňského stolu a zíral do země. Snažil se ze všech sil ignorovat lákavé pohledy, které k němu ta zatracená skříňka vysílala.

Zkusil všemožná zaklínadla, ale Hermiona si opravdu dala práci s tím, aby její tajemství nevyšlo na povrch. Ron se už začal smiřovat, že na celou věc zapomene, skříňku dá zpátky na své místo a všechno bude jako dřív.

Jenže to nešlo. Věděl, že na to nebude moci zapomenout, ať už je v té zpropadené věci cokoliv. Nemohla to být nějaká hloupost, to by mu určitě řekla.

Zavřel oči. Bylo to těžké rozhodování. Miloval Hermionu a nechtěl zrazovat její důvěru tím, že by jí on nevěřil. Ale ona porušila slib. Možná zapomněla, co je uvnitř, ale věděla, že to tajemství existuje.

Nebylo zbytí. Bude muset pokořit ochranná zaklínadla a čelit Hermionině minulosti.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Ron hledá pomoc

2. kapitola

I přes rozmazaný rozhled a hroznou bolest na krku viděl, že za ostatními zaváhala. Otočila se a chvíli na něj hleděla. Cítil, jak mu krev pulsuje v ráně a chlad se šíří tepnami. Snažil se promluvit, ale neměl sílu. Svá poslední slova řekl tomu klukovi, který se od něj odvrátil v okamžiku, kdy si myslel, že on naposledy vydechl.

Ale v ní cítil naději. Snažil se k ní vyslat prosebný pohled, ale ani ten už nedokázal ovládat. Tma se začala chladivě plížit po místnosti až k němu. Než ho úplně pohltila, ucítil její teplou ruku na krvácející ráně.

***

Spěchal Obrtlou ulicí, zahalený do dlouhé kápě. Nechtěl, aby ho na tomhle místě někdo viděl. Od pádu Pána Zla už se nebylo čeho bát, obzvláště ne Smrtijedů, ale stále existovala spousta podivných individuí, která se scházela právě v Obrtlé. Dobře a normálně vypadající kouzelník, jakým byl Ron Weasley, byl pro ně lákavým cílem. Lepší bylo tvářit se, jako že tam patříte.

Zastavil se před vysokým domem s zšedlými cihlovými zdmi. Polovina oken byla zabedněná, některá byla vysklená, jen pár jich vypadalo, že za nimi je obydlený prostor. Opřel se do dřevěných dveří, které taky měly nejlepší časy za sebou a vstoupil do tmavého atria, osvětleného jen pruhem slunečního svitu z otevřených dveří. Když za sebou zavřel, obklopilo ho šero.

„Lumos,“ řekl tlumeně, když vytáhl hůlku z pláště. Mihotavé světýlko odkrylo zaprášené kamenné schodiště, vedoucí příkrými schody nahoru. Vystoupal po nich až do posledního, pátého patra. Na odpočívadle se zastavil a tiše oddechoval. To místo bylo vážně strašidelné. I přes dostatek oken byl dům tmavý, působil neobydleně a byl na pokraji rozpadnutí. Jediné dveře na odpočívadle vypadaly podobně. Ron k nim došel a už už zaklepal, ale zaváhal. Byl na pochybách, jestli dělá správnou věc. Sevřel volnou rukou vak, ve kterém ležela záhadná skříňka. Ne, už se jednou rozhodl, přece neucouvne krok před jejím rozluštěním.

Rázně zabouchal na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale zhruba po půl minutě zaslechl za dveřmi kroky.

„Kdo je tam?“ zavrčel hluboký hlas.

Ron se zhluboka nadechl a pak odpověděl: „Jsem Ron Weasley.“ Hlas se mu třásl.

„Co tu chcete?“

„Já... potřebuji vaši pomoc.“

Ticho.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich stál muž vysoké postavy. Světlo z Ronovy hůlky nejdříve dopadlo na jeho obličej, osvítilo linku jeho orlího nosu a odhalilo nažloutlou pleť, kterou rámovaly černé vlasy.

Severus Snape se netvářil přívětivě. „O jakou pomoc se jedná?“

Ron se zachvěl. Neměl toho muže rád nikdy a proklínal se, že se musel snížit k tomu, že ho prosil o pomoc. Ale už to udělal a musí to dotáhnout do konce.

Vytáhl z vaku dřevěnou skříňku a podal ji Snapeovi.

„Je Hermiony Grangerové. Weasleyové. Mojí ženy. Potřebuji, abyste mi ji pomohl odemknout.“

Snape si ho měřil dlouhým upřeným pohledem.

„Proč to chcete otevřít?“ zeptal se nakonec.

„Do toho vám nic není,“ odsekl Ron, který už sebral svou odvahu.

„Běžte za někým jiným. Na vaše manželské hádky a neshody nemám čas. Tuhle skříňku by dokázal odčarovat i pomatený hipogryf.“ Snape mu vrazil truhličku zpátky do ruky.

„Musíte mi pomoct!“ odvětil zoufale Ron. „Začarovala to Hermiona, chápete? Neznám nikoho chytřejšího, než je ona. Jediný, kdo mě napadl, jste byl vy,“ dodal neochotně. „Vyznáte se v magii lépe než kdo jiný.“ Chtěl říci v černé magii, ale doufal, že až tak daleko by Hermiona nezašla.

Snapeovo zamračení se prohloubilo.

Ron vytáhl z kapsy pláště měšec plný galeonů. „Samozřejmě pro vás mám odměnu. Abyste pochopil, velmi mi na tom záleží.“

„Dokud mi nepovíte, proč chcete zradit důvěru paní Weasleové, nemohu vám pomoci. Zjevně před vámi tu skříňku schovala z dobrého důvodu.“ Rona překvapilo, že Snape má také nějaké morální zásady.

„Dobrá... ale ne tady,“ řekl Ron a rozhlédl se po temné chodbě.

Snape zavrčel a pak neochotně ustoupil ze dveří, aby Ron mohl projít dovnitř.

Když se za nimi zavřely dveře, Ron se ocitl v úplně jiném světě, než panoval v domě na Obrtlé. Dřevěnou podlahu pokrývaly tmavé koberce, zdi nesly spoustu polic s knihami v kožené vazbě, tlumené světlo dávalo místu zabydlený a útulný pocit.

Snape ho uvedl do malého obývacího pokoje. Čajový stojek obklopovala dvě velmi stará kožená křesla. Ron se do jednoho posadil, nervózně se rozhlédl kolem sebe a pak si odkašlal.

„Tak tedy,“ začal, pak se odmlčel, aby vytáhl z kapsy skříňku a položil ji na stolek, a zase pokračoval, „měl byste vědět, že když jsme se s Hermionou brali, slíbili jsme si, že před sebou nebudeme mít žádná tajemství. Řekli jsme si všechno, co jeden o druhém nevěděl, hlavně to, co jsme dělali ty roky, kdy jsme se nevídali.“ Snape si Rona zkoumavě prohlížel a to Rona začalo znervózňovat.

„A to je celé? Jen kvůli nějakému pošetilému slibu teď chcete zradit její důvěru?“

„Zradit její důvěru? Měl byste si uvědomit, pane, že to ona zradila mou důvěru jako první!“ vyjel Ron, ve kterém Snapeova poznámka vyvolala vztek. Snape ho zpražil přesně tím pohledem, kterým ho častoval ještě za doby, kdy chodil do Bradavic. Ron se trochu uklidnil.

„Takže, pomůžete mi?“

***

Severus Snape byl pětačtyřicetiletý muž, černé vlasy mu už dávno lehce prokvetly stříbrem, vrásky od neustálého zamračení se ještě prohloubily.

Od jeho dávného trápení uběhlo pětadvacet let, od toho čerstvějšího pouhých šest roků. Byl to pořád stejný mrzout, co nesnáší společnost, ale cosi se v něm od doby, kdy téměř zemřel,  změnilo.

Netušil, co Hermiona Grangerová skrývá za tajemství před svým manželem, ale když ho tak pozoroval, jak tu před ním neohroženě sedí a žádá ho o pomoc, možná trošku věděl.

Probudilo to v něm zvědavost. Věděl, že nedělá dobře, ale bylo mu naprosto jasné, že se nikdy nedozví, co je uvnitř, pokud tomu hlupákovi nepomůže.

Co na tom, že to nebude zrovna šlechetný čin.

Ron Weasley na něj upíral prosebný pohled.

Zhluboka se nadechl a pak, s otráveným obličejem, řekl: „Dobrá. Ale zodpovědnost za následky si berete na sebe.“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Hledání

Kapitola třetí

Před osmi lety…

Harry se nad ním skláněl se skleněnou lahvičkou, do které zachytával jeho vzpomínky. Snape chroptěl, jak mu z rány na krku vytékala krev. Byl sinalý. Tělem mu zmítaly drobné křeče, jak se jed dostával krevním oběhem do posledního centimetru tkáně.

Najednou se zklidnil. Všichni věděli, že je po všem.

Harry se zvedl a chvíli na něj shlížel. Po pár vteřinách se otočil k Hermioně a Ronovi , odhodlaně se na ně podíval a pak společně vyběhli z Chroptící chýše ven do bitvy.

Severus Snape tam zůstal ležet  v kaluži vlastní krve a slz, s očima otevřenýma nezvratně a neodvolatelně mrtvý.

***

Jenže ona se s tím nedokázala vyrovnat. Viděla jeho vzpomínky na Lily Evansovou, cítila jeho lásku a jeho žal. I po šestnácti letech se hloubka jeho emocí nezměnila, postupně se k nim však přidala zahořklost a zklamání z okolního světa.

Od smrti lorda Voldemorta uběhlo šest měsíců. Severus Snape byl zproštěn viny, což ale nezměnilo nic na tom, že byl stále mrtvý. Všichni ho teď mohli blahořečit, ale Hermiona věděla, že umřel s pocitem, že celý svět ho považuje za zrádce a ničemu. Vyvolalo to v ní neskutečný smutek, když si uvědomila, jak musel být celý svůj život odmítaný a že nikdy nepoznal lásku druhého člověka. Byla příliš sentimentální, věděla to. A taky věděla, že s touhle nespravedlností bude muset něco udělat.

Nechat někoho obživnout pomocí kouzel bylo nemožné, to bylo jasné každému kouzelníkovi a čarodějce už od dětství.

Něco jiného ale bylo změnit minulost.

Hermiona měla mnoho zkušeností s cestováním v čase. Znala všechna jeho pravidla a zákonitosti. Ale neměla prostředky, protože už před dvěma lety se jim s Harrym a Ronem podařilo všechny obraceče zničit. Pokud věděla, jiná oficiální možnost nebyla. Ale svět čar a kouzel byl nevyzpytatelný, jak se mnohokrát poučila, a nikdo neznal všechna zaklínadla, takže měla jistou šanci, že objeví něco, co se jí může hodit.

O Vánocích se rozhodla odjet do Bradavic, kde tamní knihovna skýtala velmi užitečný zdroj informací. Profesorka McGonagallová, která se stala ředitelkou, nebyla proti, ačkoli hlavně proto, že jí Hermiona nesvěřila podrobnosti důvodu své návštěvy.

Když se kodrcala Bradavickým Expresem spolu se spoustou studentů, vracejících se od rodinných krbů zase zpátky do školy, přepadla ji náhlá nostalgie a smutek. Zemřelo zde tolik lidí, které milovala, kteří si to nezasloužili... a přesto se tam vracela jenom proto, aby dala život člověku, který nikdy nikomu neprojevil sebemenší náznak přívětivého citu, pokud tedy nepočítala Harryho matku. Proč si nevybrala třeba Lupina s Tonksovou?  Nebo Freda, nebo... nebo spoustu dalších lidí. Bylo to těžké. Bylo to tak zatraceně těžké se s jejich smrtí vyrovnat.

Ale mohla za to ta nespravedlnost. Ne, že by si Snape zasloužil žít víc než ostatní jenom proto, že ho nikdy nikdo nemiloval, ale... velmi iracionálně cítila, že to tak bude správné.

Zasněžená krajina za okny rychle ubíhala, a když vlak začal konečně zpomalovat, Hermionina mysl se konečně zklidnila. Dělá správnou věc a nezáleží na tom, co si kdo o tom může myslet.

***

Oddělení knihovny s omezeným přístupem. Jestli někde existuje místo s nekonečnými znalostmi z kouzelnického světa, je to právě tady.

Hermiona si přitáhla plášť těsněji okolo těla, aby zahnala lezavý chlad, který se šířil chodbami. Bradavice už nevypadaly tak, jak dřív. Samozřejmě bylo možné je pomocí kouzel zase vybudovat do původní podoby, ale profesorka McGonagallová se rozhodla, že místo zůstane v takovém stavu, v jakém bylo bezprostředně po finální bitvě s Voldemortem, aby navždy všem připomínalo, co se stalo. Jedinou změnu představoval pamětník ve Velké síni, na kterém stála jména všech Voldemortových obětí. Byl na to skličující pohled.

Sníh za okny tiše padal a občas ho vítr zahnal dovnitř nějakou dírou ve zdi. Hermiona se zachvěla a vykročila rychlejším tempem směrem ke knihovně. Vkládala do ní veškeré své naděje.

Hledání trvalo dlouho. Pročítala knihy různého stáří, takové, které se už skoro nedaly přečíst, protože pergamen byl zčernalý, potrhaný a rozpadal se na dotek. Četla ale i knihy novější. Trvalo týdny pročíst jednu knihu za druhou, ale Hermiona se nevzdávala. Věděla, že někde to zaklínadlo existuje, cítila to svou intuicí. Ale když už měla před sebou poslední regál s knihami kouzel, začala trochu propadat zoufalství.

Seděla zrovna nad jednou opravdu starou a děsivou knihou plnou obzvlášť nehezkých ilustrací, zmožená únavou. Zahleděla se z okna, které bičoval únorový déšť, na tu pochmurnou studenou náladu venku. Řádky všech těch starobylých textů se jí míhaly před očima, zaklínadla se jí pletla všechna dohromady. Najednou si k ní někdo přisedl a položil jí útěšně ruku na rameno.

Hermiona k příchozímu stočila pohled a spatřila, že je to profesorka McGonagallová.

„Dobré odpoledne, Hermiono,“ řekla starší žena a usmála se na ni.

„Vám taky, paní profesorko,“ odpověděla Hermiona unaveně.

„Jak vám jde hledání?“

„Ne moc dobře,“ přiznala s povzdechem, „jsem skoro u konce a stále nemohu najít to, co potřebuji. Prošla jsem stovky knih a v žádné ani zmínka.“

 „Víte, Hermiono, možná se soustředíte na špatnou kategorii. Jak víte, spousta zaklínadel se prolíná s lektvary a zase naopak. Možná vám to přidělá spoustu práce, ale možná taky konečně uspějete,“ odvětila Minerva a povzbudivě se usmála: „Zvládnete to. Ať už usilujete o cokoliv, vím, že vy vytrváte.“

„Nejsem si úplně jistá, že k něčemu takovému by lektvary mohly být vhodným prostředkem, paní profesorko, ale zvážím to,“ řekla Hermiona a zahleděla se na poličky plné knih.

Ředitelka se zachmuřila: „Hermiono, kdybyste mi svěřila, co hledáte, třeba bych byla schopna vám pomoci nebo poradit.“

„Ne, ne, děkuji... vy víte, že vám důvěřuji, ale tenhle úkol jsem zadala sama sobě a cítím, že je pouze mou povinností ho splnit. Navíc jsem si jistá, že byste se mě z velmi rozumných důvodů snažila zastavit. Bude to tak lepší.“

„Chápu, jak to cítíte. Přecijen, každý máme svá tajemství. Ale nezapomeňte, má drahá, že tu jsem pro vás a že vám kdykoliv ráda podám pomocnou ruku.“

Minerva McGonagallová se na Hermionu podívala pohledem plným porozumění a s přáním ke štěstí se zvedla a pomalým krokem staršího člověka vyšla z oddělení s omezeným přístupem.

Hermiona mezi regály osaměla a s odchodem ředitelky jako by odešlo i hřejivé teplo, které do toho okamžiku pociťovala. Zachumlala se lépe do svého plédu, aby se k ní nedostal všudypřítomný průvan.

Zamyslela se nad jejími slovy. Lektvary... ano. Jak na ně mohla zapomenout?  Vždyť přece zachraňovala Snapea, mělo ji to napadnout dříve! Náhle, jako by z ní spadla všechna únava, se usilovně pustila do práce.

Byla si jistá, že teď už to určitě najde.

***

A našla. Nebylo to jen tak, ale uspěla.

Byla to velmi malá, ale silná knížka s koženými deskami, ležící v nejspodnějším regálu za řadou knih. Hermiona ji našla náhodou, když se snažila vrátit jiné pojednání větších rozměrů a něco jí v tom bránilo.

Lektváry časů největších. Vypadala velmi staře a Hermiona by podle jejího vzezření hádala, že byla napsána při budování Bradavic. I ten název tomu napovídal. Uvnitř byla spousta lektvarů na nejrůznější účely, ale především tam byly návody na lektvary přemisťovací. Jak to tak vypadalo, v tehdejší době ještě kouzelníci neovládali přemisťování pomocí magie, ale měli na to pěknou řádku lektvarů.

Na vzdálenosti kratší, delší, do vyšších nebo nižších poloh a podle toho, kam kdo chtěl, si vybral příslušný lektvar. Se správným lektvarem už stačilo při jeho konzumaci jen naprosté soustředění na vybrané místo. Stejně jako to prostě vypadalo, bylo to i poměrně nebezpečné. A samy lektvary taky nebyly nejjednodušší a nejbezpečnější na přípravu. Ta vyžadovala spoustu času a velké množství surovin. Pořád to ale nebylo to, co Hermiona potřebovala.

Tedy až na úplně poslední stránku, popsanou velmi dobře známým, drobným rukopisem. Princ dvojí krve na ní kombinoval lektvary pro všechny rozměry s přidáním několika úprav – pro cestování časem.

 „Severusi Snape, ty jsi myslel opravdu na všechno,“ usmála se Hermiona a s úsměvem se zabořila do svého křesla.

Zpět na obsah