DMD 2012 napsal(a) Peggy
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1094
Index
Kapitola 1: Ještě trošku...
Kapitola 2: Pozor na to, co si přejete
Kapitola 3: Dobrá rada nad zlato
Kapitola 4: Úplně všední příběh
Kapitola 5: Nezabiješ
Kapitola 6: O čem se v učebnicích nedočtete
Kapitola 7: Ach jo
Kapitola 8: Vždycky je to stejné
Kapitola 9: Největší bestie
Kapitola 10: Konec nadějí
Kapitola 11: Dál už nebylo nic
Kapitola 12: Zakázaná písnička
Kapitola 13: Once Upon A Time...
Kapitola 14: V háji
Kapitola 15: Dar od matky čarodějky
Kapitola 16: Opilcovo těžké jitro
Kapitola 17: Gloria in excelsis Deo
Kapitola 18: Pokoj lidem dobré vůle
Kapitola 19: Dilema
Kapitola 20: Chybička se vloudila...
Kapitola 21: Slavná kráska
Kapitola 22: Běžný den v práci
Kapitola 23: Náhradní řešení
Kapitola 24: Všeho moc škodí
Kapitola 25: Takové normální rodinné vztahy
Kapitola 26: Toho bohdá nebude, aby účastník DMD z boje utíkal
Kapitola 27: Pohádka
Kapitola 28: Proč?
Kapitola 29: Broučínek
Kapitola 30: Je to pořád stejné
Kapitola 31: Lenost se nevyplácí
Kapitola 32: Rub a líc
Kapitola 33: Osudná
Kapitola 34: Pokolikáté?
Kapitola 35: Sonea
Kapitola 36: Show must go on!
Kapitola 37: Láska bývá (nejen) slepá...
Kapitola 38: Vskutku příjemný zážitek
Kapitola 39: Nejpevnější pouto
Kapitola 40: Vzpomínky jsou živé
Kapitola 41: Loučení
Kapitola 42: Fatální chyba
Kapitola 43: Bez naděje
Kapitola 44: Hlavně si umět poradit
Kapitola 45: Na rozloučenou...
Kapitola 46: Inspirace
Páni, to je ale dobrota! Neuvěřitelná dobrota! Lahůdka! Nikdy by mě nebylo napadlo, že si budu pochutnávat na takové delikatese! To se nedá slovy vyjádřit. Rafinovaná kombinace chutí. Takhle bych chtěla hodovat pořád. Pořád a pořád. Musím si chvíli odpočnout, trošku se natáhnout. Áááá – to je ono. Tak a můžu pokračovat.
Ostatní jsou už po jídle, zůstala jsem tady sama. Já se jim divím, taková dobrota! Jsem nacpaná k prasknutí, ale pochutnávám si dál. Už nemůžu, ale přece tady tu baštu nenechám. Ještě aspoň trošku si sosnu.
„Tak, konec,“ pronesl hirudoterapeut a rozhodným pohybem smetl poslední pijavici z klientčiných zad.
Luxusní auto se skřípěním brzd zastavilo těsně před stařenkou, která pomalu přecházela ulici.
„Kam čumíš, ty stará bosorko?“ hulákal z otevřeného okénka řidič v kvádru s tmavými brýlemi.
Stará žena se zastavila uprostřed ulice a upřeně se na hulváta za volantem zadívala.
„No vidíš to?“ obrátil se řidič na svou spolujezdkyni. Atraktivní blondýna rozvážně vyplivla žvýkačku na silnici a pak zaječela:
„Tak se pohni, ty blbá slepice!“
„Zajímalo by mě, jak myslí,“ poznamenala ke svému partnerovi.
Ozvala se rána a na sedadlech luxusního vozu náhle poplašeně kvokal párek kurů domácích.
„Tak teď to víte oba dva,“ poznamenala spokojeně stará čarodějnice.Autor dopsal povídku a s úlevou zaklapnul počítač. Hrdina překonal všechny nástrahy a po několika téměř beznadějných situacích a pár drastických scénách zlikvidoval padoucha ohrožujícího svět.
Zítra to pošle betě. A spolužačce. Ve škole mívala nejlepší slohy. A ségře. A kamarádovi.
Ségra měla námitky ohledně razantnosti hrdinových zásahů. Spolužačka změnila hrdinův způsob vyjadřování. Mluvil teď jako anglický gentleman. Nejdelší rozbor přišel od bety - správný hrdina nechytračí, nekleje, nepije, nekouří, jedná čestně a eticky a nikdy nedělá všechno sám.
Autor opravil povídku a znovu rozeslal.
Od kamaráda přišla krátká odpověď: „Je to mdlý a vo ničem. Kde tam máš ňákýho hrdinu?“
„Jsi tak nádherná,“ šeptal jí něžně do ouška a hladil všude tam, kde to bylo možné, aby to na autobusové zastávce nebudilo veřejné pohoršení.
„Jsi fakt boží. Ostatní kluci sou líný, jen by vysedávali v hospodě, ale ty ne, ty přijdeš z práce a ještě pomáháš vašim.“
„Brontosauři hrajou na Strahově, pojedeme, že jo, zlato,“ tetelila se nadšením.
„Nemůžu, musím tatovi pomoct s tým plotkem. A mama postonává, nemožu ju nechat samu doma.“
„Pořád jen skáčeš okolo vašich. Ať jim pomůže brácha! Nevidíme se, leda v nedělu. Jen sa maminých sukní držíš.“
Už se nesešli. A taková to byla láska...
Nezabiješ. Vzít život jiné lidské bytosti je zločin.
Jenže někteří životy berou. Ve velkém. Stačí jediný podpis na úhledný dokument, jediný rozkaz…
Náš úkol jsme přijali dobrovolně. Zbývá poslední pozdrav z paluby letadla…
Doma je to horší, než jsme čekali. Černé písmo rudých vyhlášek denně pije hektolitry čerstvé krve. Strach, zatemnění, všudypřítomná smrt. Jen ty naše holky jsou čím dál tím krásnější…
Nezabiješ.
Občas zahlodají pochybnosti. Co bude potom? Slíbili jsme splnit rozkaz. Kdo z nás poruší páté přikázání?
Josefova zbraň selhala? Je to znamení?
Nezabiješ.
On ale zabíjí.
Házím bombu.
Zabiju. Tentokrát zabiju.
Vražda na tyranu přece není zločinem.
Soudruh Gottwald se po návratu ze Stalinova pohřbu necítil příliš dobře. I když se zjevně jednalo jen o nachlazení, byli povoláni ti nejuvědomělejší lékaři, aby se vedoucímu činiteli dostalo té nejlepší péče.
Soudruh Gottwald ulehl a lékaři si u něj podávali dveře. Nikdo si v tom mumraji nevšiml jedné nenápadné postarší sestřičky, která chorému soudruhovi několikrát podala čaj.
Když soudruh tak překvapivě zemřel a jeho skon byl veřejně oznámen, sestřička se vytratila. Přece jen však neunikla pozornosti jedné osoby.
„Snad v tomhle nemáš prsty?“ zaskočil ji starý přítel. „To přece ne!“
„No a? Znáš to: z hlediska vyššího principu mravního…“
Sedím v kanceláři a nevěřícně zírám na dnešní téma. Poslední bonbónek. Moje hlava je prosta jakéhokoliv nápadu.
Smutně se vracím k práci, kterou mi zadal vedoucí. Dnešní téma ale neodbytně klepe zevnitř na lebku a dožaduje s pozornosti. Nápad ovšem nepřichází, zato chuť na zmiňované bonbónky ano. Ještě že jich pár mám ve skříni.
Pracuju a mlsám. Žádný z bonbónků však zatím neprobudil moje „tvůrčí střevo“. Zato se ozvala šestka vlevo nahoře.
Do kanceláře vtrhne Luboš.
„Ako sa máš, moja? Čo to tuna máš? Bonbony? Já si vezmem…“ A nečekaje na svolení, nacpe si do pusy můj bonbón. Ten poslední…
Árijská rasa je nadřazená ostatním. Tuto teorii nejvíc hlásal ten, jehož árijský původ byl přinejmenším pochybný.
Čistokrevní čarodějové jsou víc než ostatní. Prosazoval to ten, který sám čistokrevným čarodějem nebyl.
Na představení Bludného Holanďana se sešla elita.
Kruvalská loď se noří z vln jezera.
Podřadné rasy je třeba likvidovat.
Je nezbytné zbavit se mudlovských šmejdů.
Nejhorlivější zastánci nových pořádků se pyšní lebkou se zkříženými hnáty.
Nejoddanější služebníci Pána Zla se pyšní lebkou s hadem.
Pronásledování nepřátel, genocida, strach, štvanice na „méněcenné“ a odpůrce nových pořádků,
smrt, odpor statečných, rozhlasové vysílání dodávající jiskřičku naděje v temnotách…
Válečné běsnění je vždycky stejné…
Poprvé byla lidmi znechucená, když viděla morbidní vzrušení některých z nich při té popravě na Staroměstském náměstí.
O víc jak půlstoletí později sotva unikla běsnění onoho sadistického šílence. Více jak stovka nařčených z čarodějnictví takové štěstí neměla a skončila na hranici.
Možná ji zachránilo, že utekla včas. Odplula do Nového světa, ale ani tady nenašla klid. I v Salemu se začala šířit hysterie, na povrch vyplouvala do té doby dobře skrývaná závist, nenávist, pomstychtivost… Co na tom, že tady neupalovali, nýbrž „jen“ věšeli. Pověsili dokonce i dva psy.
Od té doby nesnášela lidi. Dokážou být krutější než různé „pekelné nestvůry“.
Krásné letní ráno. Parta čerstvých maturantů se probouzí chladem v lese poblíž malé studánky a brzy vyráží na další část svého prázdninového putování. Pepíkovi táta půjčil embéčko a tak se už několik dní toulají po vlastech českých. Rozhodli se, že navštíví všechny hrady a zámky v Čechách.
„Budeme muset zajet někam do konzumu a koupit chleba,“ prohodí hezká tmavovláska.
„Co je dneska vůbec za den?“ zeptá se řidič.
„Středa.“
Z lesní cesty vyjedou na okresku a blíží se k hlavní.
„Zprava dobrý,“ hlásí spolujezdec.
Auto zůstává stát.
„Zleva tanky,“ vydechne řidič, jako by odmítal věřit vlastním slovům.
Srpnové slunce mrazí…Nebe se zatáhlo. Těžké mraky zvolna plují po obloze. Zdvihá se vítr. Mladík stojí a jen se dívá v němém úžasu na bouřící ocelově šedou vodu pod sebou. Je to neuvěřitelná podívaná. Cosi zlověstného jako by bylo skryto pod hladinou a stále těžší černá mračna ponurou atmosféru ještě podtrhují.
Neskutečná dech beroucí scenérie působí podivnou tíseň. Mladík se vydá na samý kraj vysoké skály nad mořem. Upřeně hledí do nekonečné dálky, kde už není vůbec nic.
Stella obscura.
Léta Páně čtrnáct set šedesát šest Václav Šašek z Mezihoře dorazil po dlouhém a strastiplném putování z Čech až na konec světa.
„Nezvedení mladí svišti
si to sviští po strništi.
Svobodně se dostanou
všude, kam si zamanou…“
„Zmlkněte,“ okřikla své potomky paní svišťová. „Víte přece dobře, že ta písnička je zakázaná.“
„A proč?“ otázal se celkem logicky její nejmladší.
„Nevím,“ připustila paní svišťová. „Prostě je zakázaná a tak si ji nezpívejte!“
„Ale nám se líbí,“protestoval ten prostřední.
„Tak si ji pískej.“
„Pořád jenom pískat! To je otrava, my se chceme normálně bavit a zpívat si,“ vypísknul nejmladší.
„Jo, to je pořád tohle se nesmí říkat a tam o tom se nesmí mluvit…“
„Správně. A proto u nás u svišťů pořád jenom pískáme.“
Poznámka: inspirováno forbínou V+W "Být či nebýt"
Tři přátelé vyrazili v srpnu na rockový festival do Trutnova. Bavili se náramně, muzika byla skvělá, pivo taky, jen to horko je strašně trýznilo. A protože ho nemírnilo ani dobře chlazené pivo, které konzumovali v hojné míře, rozhodli se odjet domů. Když šofér vystřízlivěl a mohl řídit, pracně nasoukal své přátele do zeleného Trabantíka a vyrazili na cestu.
Horko je stále trápilo a tak se zastavili u Pískovny v Adršpachu. Koupání tady bylo zakázáno, ale srpnové vedro přinutilo jinak zákonů dbalé občany zbavit se veškerých svršků a skočit do ledové vody.
Nejdřív se na břeh vrátil šofér a rychle se oblékl. Když se z vody hrnuli i jeho přátelé, kde se vzali, tu se vzali, objevili se tam strážci parku.
„Víte, že je tady koupání zakázáno?“ ptali se přísně.
Švestka to považovala za nespravedlnost a svůj názor uniformám sdělila.
„Slečno, nechtěla byste si vzít něco na sebe?“ ptali se šokovaně ti dobří muži. Švestka si nasadila na hlavu klobouk a pokračovala v diskuzi.
Šofér neváhal a hodil kamarádku zpět do ledové vody, aby se konečně vzpamatovala. Tohle strážci parku ocenili a tak tři kamarádi vyvázli bez pokuty.
A přátelé, ten příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl P. Pája Pohodář.
Za normálních okolností by je nenapadlo do čarovného háje chodit, ale zoufalá doba si žádá zoufalé prostředky. Potřebné bylinky rostly právě tam, takže nezbývalo nic jiného.
„Ty toho strážce znáš?“ zeptala se Irena čarodějnice.
„Myslím, že jsem se s ním nikdy osobně nesetkala. Prý je hodně starý a dokáže se měnit ve zvíře i bez lektvarů, ale kdo ví, co je na tom pravdy.“
Strážce háje je nakonec překvapil obě. Blonďatá hříva, náznak povědomých rysů...
Chalupu měl nacpanou až pod strop hrníčky s medem.
Irena se zamyšleně podrbala na hlavě. „Vando, opravdu jsi mi o těch vašich sabatech řekla všechno?“
Ten ostýchavý mladík ji zajímal. Vášnivě se do ní zamiloval a ona si užívala tepla jeho lásky.
Zjistila, že je samodruhá. Albert byl mladý a chtěl studovat. Nic mu neřekla a odjela.
Novorozeného synka položila před vrata kostela, ale napadlo ji, že by mu měla něco dát. Něco, co by se mu mohlo hodit. Něco, podle čeho by se třeba jednou poznali. Třeba levitační kámen.
Později slyšela o chlapci, který vynalezl létající kolo, jehož plán prý ukrýval v hlavolamu. Než se za ním rozjela, hoch zemřel za podivných okolností po pádu ze zvonice kostela, před jehož vraty ho kdysi odložila.
Nic neviděl. Hlava ho bolela jako střep. Byla mu zima. Napadlo ho, že by mohl zkusit otevřít oči. Viděl jen hustou bílou mlhu a pár stínů. Slyšel pípání ptáků. Pod rukou nahmatal jehličí. Les? Jak se sem vůbec dostal? Panebože, to teda zase byla pařba.
Namáhavě se zvedl na všechny čtyři a tupě zíral před sebe. Popolezl dopředu. Z mlhy se vynořilo křoví. A z toho křoví… zadek. Nahý zadek úctyhodných rozměrů.
„Ty úchyle, to se dělá, šmírovat tady?“ rozříznul ticho ječivý ženský hlas.
Rána deštníkem do hlavy od rázné společnice ulevující si houbařky ho odeslala zpátky do říše snů.
Pozn: jaký téma, takový drabble :-o
I shlédl Bůh na lid studentský tři týdny před zkouškami: elektrikáři se začínali učit, ekonomové a právníci hýřili v krčmách.
Shlédl Bůh na lid studentský dva týdny před zkouškami: elektrikáři se pilně učili, ekonomové otvírali skripta a právníci stále zabíjeli své mozkové buňky požíváním nadměrného množství lihovin.
S obavami shlédl Bůh na lid studentský den před zkouškami: elektrikáři si opakovali, ekonomové pilně studovali, ale…
„Petře, co to dělají ti právníci? Co to mumlají?“
„Pane a Bože, nebeský Králi… smiluj se nad námi… přijmi naše prosby…“
„Modlí se, Bože.“
„Dobrá. Když jsou tak zbožní, tak jim ty zkoušky dáme,“ pravil Všemohoucí.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn: jakákoliv podobnost se zde se vyskytujícími osobami je čistě náhodná!
Sněhové vločky tančí za oknem.
Mladší dcera chce sledovat pohádky, ale televize je v zamčeném obýváku. Je třeba zabavit ji jinak.
Uvařit brambory na salát.
Čas kvapí.
Nezapomněli jsme na nic?
Aha, ještě aperitiv do ledničky.
Za oknem je chumelenice.
„Mami, chci jít sáňkovat!“
„Nejde to, máš rýmu.“
Určitě jsme na něco zapomněli...
Ježkovo voči, to už je hodin!
Usmažit kapra.
Dojet k babičce pro starší dceru a rybí polívku.
Silnice namrzají, musí se jet pomalu.
Převlíknout, učesat…
Nervozita vrcholí.
Konečně sedí všichni u stolu.
Přenoska lehce dosedá na točící se desku.
„Zní nad Betlémem Gloria…“
Zavládl klid a mír.
Musela se rozhodnout. Vteřinová ručička hodin připomínala ubíhající čas lhostejná k tomu, že ona stále nevěda, co zvolit.
Tik tak, tik tak…
Čas se neúprosně krátil
Nevěděla, jak se rozhodnout. A čím rychleji čas ubíhal, tím více narůstaly její obavy, aby zvolila správně.
Tik tak, tik tak…
Nějaké rozhodnutí udělat musí. Ale jaké? Čas běží…
Tik tak, tik tak…
Ať zvolí, jak zvolí, určitě si později řekne, že měla volit přesně naopak.
Tik tak, tik tak…
Čas se neúprosně krátí, rozhodnout se musí teď.
No dobře, půjdeme na to vylučovací metodou: červený a černý už vyprala, takže bílý nebo svetry?„Kapku dračí krve, desek kapek žluči, oči z netopýra, srdce ropuchy. Vraž to do kotlíku, oheň pod ním přikrmuj dřevem ze staré šibenice, na které nejmíň sedmero oběšenců viselo…“
Mladá pohledná čarodějka četla ve staré knize pokyny na přípravu lektvaru k přeměně nepřítele na obludu a pečlivě postupovala podle pokynů.
„Míchej sedmkráte doprava, sedmkráte doleva.“
Čarodějka poctivě míchala a velmi pečlivě počítala. Když dokončila míchání, nahlédla do knihy.
„Přidej lístky máty peprné…“
Čarodějka vykulila oči, v knize to však bylo napsáno a tak vhodila do kotlíku mátu.
Mohutný výbuch stříkl lektvar na nedaleký kámen, který ožil a vesele utíkal pryč.
Narodila jsem se… tedy spíš postavili mě v Bostonu v roce sedmnáct set devadesát sedm v Harttově loděnici. Mám sourozence, ale jen já jsem se proslavila. Ale popořádku:
Jsem velmi elegantní, jak už tak trojstěžníky bývají. Že to zní samolibě? Možná. No a co? Pojmenoval mě sám George Washington, heč.
Šla jsem do spousty bitev. Porazila jsem takové válečné lodě, jako HMS Guerriere, Java, Pictou, Cyane a Levant. Když na mě Guerriere střílela, chtěla mi prorazit bok, ale přepočítala se. Koule se jen neškodně odrazila a mně od té doby říkají Old Ironsides. Jó, není nad pořádně postavenou dřevěnou loď.
Telefon otravně zvoní. Mrknu na displej: no jasně, ten ochlasta Uhlíř. Dodavatel obědů. Nejspíš právě zjistil, že po kontrole čísla jaksi nesedí s těmi jeho. Jenomže když někdo neumí správně sečíst čtyři čísla a vždycky se splete ve svůj prospěch… Tentokrát to bylo padesát obědů.
Telefon znova zvoní. Fakt nemám chuť se s ním bavit. Rozhodující je počet vrácených stravenek. A taky součty musí sedět.
Telefon protivně zvoní.
„Ano, pane Uhlíř, co potřebujete?“
„Budu si na vás stěžovat panu řediteli, jste úplně neschopná… bla bla bla…“
Uhlíř je protivnější než jindy. Asi má dnes obzvláště nízkou hladinu krve v alkoholu.
„Bolí bě hlaba,“ zahuhlal András. Pohledná čarodějka se na něj podívala kritickým pohledem a neřekla nic.
„Hudělej něco, je to k nesnesení.“
„Ještě neumíráš, tak nekňuč jako zatoulaný štěně,“ odsekla čarodějka a Andrásovi se zazdálo, že v jejím hlase slyší škodolibost.
„Báb hlabu jako střeb,“ pokračoval a důkladně se vysmrkal.
„To máš z toho, žes včera lítal na sabatu, jak Tě Pánbůh stvořil. Říkala jsem ti, aby ses krotil. Meze už jsou studený,“ ušklíbla se, ale přece se otočila k sáčkům s bylinkami. Zaklela. V pytlíku ležel smutně poslední petrklíč.
Uvaří Andrásovi místo čaje nějaký dryák. Nakonec - je to vlkodlak.
Musíme upevňovat moc. Je nutné mít spolehlivé spojence. Nejjistějšími spojenci jsou příbuzní.
Máme dcery? Vhodně je provdáme.
Spojení jedním sňatkem se časem ukazuje jako nedostatečné. Co když se nevěstě něco stane? Bývalý zeť se obrátí proti tchánovi.
Dětí máme dost. Dceru provdáme za dědice trůnu sousedního království a syn si vezme švagrovu sestru. Tyto sňatky se postupně ukazují jako dobrý tah.
Jenomže sourozenci se můžou pohádat. Spojíme sňatkem jejich děti.
Pokrok nelze zastavit. A tak je Marie Anna Habsburská provdána za vlastního strýce Filipa Čtvrtého, krále španělského, neapolského a sicilského. Jejich neduživý syn Karel je důkazem, že všeho moc škodí.
„Tak vy chcete vědět, jak jsou ty tři rodiny vlastně spřízněné,“ pokývala babička hlavou. „Můj tatínek si vzal nevlastní dceru svého nevlastního bratra.“
„Cože?“
„No dědeček, vdovec s dětma, si vzal vdovu s dětma a spolu měli tatínka. A jeho starší bratr si vzal vdovu s dětma. A jednu z jejích dcer si vzal můj tatínek. Takže moje babička byla zároveň švagrová i tchýně mého tatínka a moje maminka byla jeho manželka, ale i neteř…“
„Takže vlastně tvoje maminka byla současně tvá sestřenice,“ uzavírám ten spletenec, zatímco táta s precizností technikům vlastní už začíná kreslit složitý a značně rozvětvený rodokmen.
Alenka se z okna dívá,
smutnou písničku si zpívá.
Ambra kráva zoufalá
zas z někoho prču má.
Harry kouká z okna ven,
Před chvilkou měl hnusný sen.
Z ležáku mu lezla zmije,
už se nikdy nenapije!
Maličké okénko
gotického hradu
rozhodně nebylo
jenom pro parádu.
Střílna je potřebná,
střílet se musí,
až přijde nepřítel
chuť smrti zkusí.
Teď oslava velkolepá
na absolventy tu čeká.
Zkouší, kdo vypije víc,
ráno si nepamatují nic.
„Hlava bolí, vokno mám,
naštěstí v tom nejsem sám!“
Má milá dívá se z okénka ven,
zdál se jí ,zdál se jí
překrásný sen,
že zlý den
odešel.
................................................
Pozn. tohle téma považuju za poněkud diskriminační, protože ne každý dokáže veršovat nebo alespoň rýmovat. Ale já se nedám! :-)))
Pozn. 2: fandomy: Česká škola magie ve Vídni, Harry Potter, Historie, Ze života, Na motivy lidových písní
U okna sedí,
ven do tmy hledí.
Bubáka čeká,
svého strachu se leká.
U okna sedí,
ven z něho hledí.
Sluníčko svítí
a voní kvítí.
U okna sedí,
k západu hledí.
Za sluncem smutní,
žehlí si sukni.
U okna sedí,
ven do tmy hledí.
Strašidlo čeká,
stínů se leká.
U okna sedí,
ven z něho hledí.
Ženicha čeká,
samoty se leká.
U okna seděl,
ven z něho hleděl.
Teď svůj meč brousí,
voskuje vousy.
U okna seděl,
k východu hleděl.
Prý je tam princezna
krásná a líbezná.
U okna nesedí,
ven z něho nehledí.
Na koně vyskočil,
k východu vykročil.
„Nástup!“
Vybíháme z ubikací a řadíme se venku. Proč? Nevíme. Hodinu stojíme na buzerplace a pak nás posílají spát.
„Nástup!“
Stojíme už hodinu na dešti a nic se neděje. Déšť přechází ve sněžení. Nechají nás tady zmrznout? Skupina benediktinů začíná zpívat žalmy. Museli svléct i kazajky, ale zdá se, že na ně mráz nepůsobí.
„Nástup!“
Co zas? Proč nás nenechají vyspat? Pomalu svítá. Bachaři přinášejí mrtvá těla našich tří kamarádů. Nesou je kolem nás, abychom si je dobře prohlédli a zapamatovali si, že z uranového koncentráku se neutíká.
Budeme si to pamatovat. Ale hlavně si budeme pamatovat ty mrtvé. Všechny.
„Tati, proč má kočka štyry nohy?“
„No, protože…“
„A tati, proč má kočka ocásek a já ne?“
„Protože…“
„A tati, kam chodí sluníčko spát?“
„No, sluníčko vlastně nechodí spát…“
„A proč?“
„A tati, proč není v létě led?“
„Protože by ses nemohl koupat v rybníce.“
„A tati, proč se nemůžeme chodit koupat do rybníka v zimě?“
„Protože je tam led, abys mohl bruslit.“
„Tati, proč loď plave?“
„Loď neplave, ale pluje…“
„Tati, proč nemůžu lítat?“
„Protože nemáš křídla…“
„A proč?“
„Protože nejsi ptáček.“
„A tati… tati… tak táto!“
„Copak zase chceš?“
„Co je to perpetuum mobile?“
„To jsi ty, broučku!“
„Je naší svatou povinností osvobodit Boží hrob!“
Tisíce urozených i kmánů se vydávají do arabského světa.
Nemytí barbaři drancují civilizovaný svět a loupí jeho poklady.
„Je naší povinností bránit a šířit demokracii!“
Tisíce tomu uvěří a táhnou do arabského světa.
Ropa je potřebná…
Sudetští Němci požadují připojení k Říši. Stěžují si na útlak ze strany Čechů. Československo je Mnichovskou dohodou donuceno odstoupit svá území…
Kosovští Albánci si stěžují na diskriminaci ze strany Srbů a požadují samostatnost…
Je uznáno samostatné Kosovo.
Lidstvo je nepoučitelné a opakuje stále stejné chyby. Přestože to dopadne vždycky stejně špatně.
Věštcům to značně usnadňuje jejich práci…
„Poslední dobou mi není dobře. Nemáš ještě ten svůj skvělý čaj?“ zeptal se András čarodějnice.
„Jsem snad čajovna?“ odsekla tázaná a drbala kdysi oživlý kámen za horním hrbolkem. Kámen se slastně protahoval a chajdou se začala šířit mátová vůně.
„Prosím…“
„Obžerství se oddáváš a piješ. A pak se divíš,“ zavrčela čarodějnice. „Není to tak složitý, uvař si ho pro jednou sám.“
András si opisoval seznam přísad a poté návod.
Za pár dní se stavil znova.
„Nefunguje to,“ postěžoval si.
Čarodějka čichla k lektvaru.
„Odkud máš byliny?“
„Od Žida.“
„No bodejť! Lektvary chtějí kvalitní materiály. Byliny si musíš vždycky sbírat sám!“Zlatá šedesátá…
Dochází k určitému uvolnění v politice i v kultuře.
V Československu se točí „Klarinety“, Atentát, Nebeští jezdci… Chodí se do Semaforu i na Wericha.
Je založen festival Porta.
V cizině zpívá Elvis Presley, Beastles, Jimi Hendrix…
První člověk letí do vesmíru.
Květinové děti hlásají lásku a koná se festival Woodstock.
První člověk se prochází po Měsíci.
Zlatá šedesátá…
Staví se Berlínská zeď.
V Dallasu je zavražděn prezident John Fitzgerald Kennedy.
Začíná válka ve Vietnamu.
Vojenský převrat v Řecku.
V Memphisu je zavražděn Martin Luther King.
Naděje Pražského jara končí rozdrceny pásy sovětských tanků.
I to jsou zlatá šedesátá…
Nad kotlíky se lehce vznášely pastelově zbarvené obláčky páry a výpary z lektvarů prosycovaly učebnu. Studenti pečlivě odměřovali přísady, opatrně míchali svoje směsi a nahlíželi do učebnic, aby si ověřili, zda při přípravě značně komplikovaného lektvaru postupují správně.
Alenka se spokojeně usmála, když její lektvar dostal indigovou barvu.
„Jsem hotová,“ obrátila se na Pavlu.
Směs v kotlíku však začala náhle syčet, prskat a prudce zezelenala.
„To ta mrcha Ambra,“ zašeptala Pavla. „Něco ti tam hodila. Tohle je už její šedesátá podlost vůči tobě! A nejspíš osudná,“ dodala, když profesor alchymie s neochvějnou jistotou zabodl svůj zkoumavý pohled do zmiňované studentky.
„Sednout!“ Rozkaz zní jako prásknutí bičem. V místnosti je jen jedna židle, asi metr od stolu vyšetřovatele. Sedám si.
„Tak mluv! Kam jsi schoval ty zbraně?“
„Jaké zbraně? Žádné nemám.“
„Lžeš, hajzle!“
Maličko se zavrtím a stará židle smutně zavrzá. Jako kdyby mi chtěla něco říct. Kolik vyslýchaných na ní už sedělo?
„Tak mluv!“
„Nic nevím.“
Znovu se zavrtím a židle tiše vrže: „Odvahu, hochu.“ Jo, tu budu potřebovat.
„Mluv!“
„Nemám vám co říct!“ trvám na svém.
Rána mě srazí na zem. Kopance, řev. Řežou mě přes záda a přes hlavu obuškem.
Koutkem oka vidím nohy židle. Smutné, unavené židle.
Cítila, že ji sledují. I když ji nemohli vidět a nemohli ani vědět, kde vůbec je, přesto si byla jistá, že ji čarodějové sledují. Zvyšovalo to její nervozitu a nekontrolovatelné projevy magie byly častější a stále silnější.
„Sledují tě, Soneo,“ povzdechl si Cery. „Musíme tě schovat někde jinde.“
Znovu do bludiště temných chodeb pod slumy… kolikrát ještě?
………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Zase ty pokradmé slídivé pohledy. Při hodinách, o přestávkách… Myslela si, že po vstupu do Společenství se jich zbaví, ale opak byl pravdou. Zvědavé nepřátelské pohledy spolužáků však nebyly tím nejhorším. Od jisté doby s neochvějnou jistotou věděla, že ji sleduje Nejvyšší lord.
Sledují její pořady? V pořádku. Dělá svou práci dobře. Ostatně to se od programové ředitelky soukromé televize očekává. Je za to placená. Víc než dobře.
Sledovanost seriálu klesá. Nasadí novou postavu. Je to zrůdička, výborně. Humor seriálu chybí.
Nová hvězda seriálu je ve skutečnosti v programu na ochranu svědků a za jeho vizáž může plastika.
Náhle zrůdička zmizí. Kašle na popularitu, chce začít chodit s dívkou, kterou miluje. Nechá si vrátit původní podobu, i když vrah běhá na svobodě. Seriál tím končí. Co teď?
Reality show „Zabij si svého nepohodlného svědka.“
Víme, kdo bude první účinkující. Zase tě sledují, Emile!
Do firmy nastoupil nový šéf. Mladý, pohledný, zábavný. Pozorný. Obzvláště k ní. Netrvalo dlouho a zamilovala se do něj až po uši. Co na tom, že byl ženatý? Nechtěla mu rozbít rodinu, jejich tajná láska jí stačila. Nedbala varování, že „co je v domě, není pro mě“.
Za nějaký čas za ní přišel s nabídkou, aby mu pomohla s určitými soukromými obchodními aktivitami.
„Jen tobě můžu věřit,“ zašeptal a ona souhlasila.
„Pouštíš se na tenkej led, dej si bacha,“ varovala ji kamarádka.
Nedbala. Neodradili ji ani ruskojazyční obchodní partneři.
Za nějaký čas našla policie v jisté přehradě mrtvolu mladé ženy…„Slyšels o té nové zábavě? Klouzání na ledě. Bruslení.“
„Nechápu, co na tom kdo vidí,“ odvětil důstojně András.
Hučela do něj, aby to taky zkusil.
„Nemám led rád. Už od dětství,“ zavrtěl hlavou.
Nakonec se nechal přesvědčit, i když vrčel cosi o bláznivém nápadu. Zanedlouho ji sledoval, jak se ladně s lehkostí prohání na zamrzlé hladině. Jako labuť… Dodal si odvahy a vyjel na led… upadl… led se pod ním probořil.
„Proč?“
„Já jsem na sebe použila nadlehčovací kouzlo,“ přiznala se čarodějka. „Abych byla lepší. Nenapadlo mě, že kromě toho, že budeš padat, by ses moh tím tenkým ledem probořit.“
Osud je do té zapadlé vesničky v horách zavál z různých koutů země. Skamarádili se. Usadili se na bývalém statku a hráli si na kovboje.
Pak přišel nějakej přivandrovalec, dostal na statek dekret a narušil jejich idylku. Postupně ho začali uznávat. Společně překonali divoké roky, kdy jim pytláci stříleli koně a kradli dobytek. Překonali i dobu, kdy byl šéf nespravedlivě vězněn.
Jenomže pak se jeden z nich přiznal, že podepsal spolupráci s Stb. Zavrhli ho.
Až po tragické smrti Cassidyho se s Harrym smířili. Odpustili mu.
Zůstali nerozlučně spojeni pevnějším poutem, než jaké bývá mezi pokrevními bratry. Poutem opravdového přátelství.
Opuštěný lom s jezírkem uprostřed. Stíny se dlouží, sluníčko se chystá jít spát.
Zapalují táborový oheň. Za chvíli někdo zlehka hrábne do strun. Zazní osadní hymna… a pak další písně, které pohladí bolavou duši a na chvíli zaženou smutek.
Finále Porty. Dvorana. Ve tmě září tisíce světýlek.
„Zpívej“, zašeptá jí do ucha.
Zpívá s ostatními a je jí náhle lehko.
Lesní palouk, letní podvečer. Děti nechali babičkám a vyrazili po dlouhé době sami dva. Kolik je to let? Vzpomínky se odvíjejí před očima jako černobílý film. Obejme ji kolem ramen…
„Ještě mi chvilku zpívej
a neříkej, že už to neumíš…“
Dívá se na ni svýma uhrančivýma očima plnýma lásky, až z toho Vivianu bolí srdce. Netušila, jak moc ji miluje, vidí to až teď, když nastal okamžik loučení. Snad by zůstal… kdyby ho požádala… kdyby mu řekla… Ale Viviana mlčí. Nechce přijmout odpovědnost za to, že by se musel všeho vzdát.
Vidí v jeho očích tolik lásky. Co kdyby mu přece jen řekla… Ale Viviana mlčí. Poslední polibek. Už nikdy ho neuvidí, už nikdy mu neřekne, co mu možná říct měla.
Bolest je nezměrná.
Zpívej, zašeptá tichý hlásek a ona zpívá, aby jí nepuklo srdce žalem.
„Mi tradí quell´alma ingrata…"
Zamiloval se do ní na první pohled. Byla vzdělaná, šarmantní, byla jiná než ty ostatní. Byla vznešená. Zdála se jako nedobytná pevnost, ale nenechal se odradit.
Konečně souhlasila s první schůzkou. Následovaly další.
Byl zamilovaný až po uši. Věděl, že potkal ženu svého života. Přehodnotil některé svoje dřívější názory. Přehodnotil svůj vztah ke stavu manželskému. Chtěl s ní prožít celý svůj život.
Konečně nadešel den, kdy se šel představit do rodiny. Vykoupal se, oholil, oblékl si své nejlepší šaty.
Návštěva nakonec byla krátká, velmi mrazivá a znamenala konec jejich známosti. Přinést dceři bývalého továrníka rudé karafiáty opravdu nebyl dobrý nápad.
Nevím, jak dlouho to trvá. Nemám zdání, jak dlouho dělám tuhle práci. Den za dnem míjí, jeden jako druhý, bez naděje na zlepšení, bez naděje na změnu.
Změna přišla, ale k horšímu. Dokud jsem byl na dílně, ještě to šlo. Ale teď musím makat v kamenolomu. V létě, v zimě, za každého počasí. Znovu míjí den za dnem, jeden jako druhý. Některý den mi „zpestří“ bitím. Pro nic a za nic. Příděly jídla jsou stále menší a menší.
Těžím žulu. Den co den vynáším padesátikilové kvádry po stošestaosmdesáti schodech. Počítal jsem je. Jestli přežiju, nikdy nezapomenu jméno tohoto pekla.
Mauthausen.
Ti ochmelkové u stolu poblíž baru vypadali docela mile. Vlastně měli jen mírnou špičku, když je zvali na mariáš.
András nechtěl.
„Pojď, co ti to udělá,“ přemlouvala ho. „Není to těžké, jen musíš dávat pozor a myslet. Aspoň to zkus,“ naléhala.
„Tohle opravdu není hra pro mne,“ oponoval András.
„Vadí ti myšlení?“ provokovala ho, ale jeho důstojností to neotřáslo. Nakonec ze zvědavosti souhlasil, že se přidají k těm dvěma.
András brzy zjistil, že mariáš opravdu není „jeho šálek čaje“. Pro příště zůstane u pokeru.
„Hraje vážně jak ponocnej,“ pomyslela si čarodějka, „ještěže mám kouzla.“ A z kapsáře nenápadně vytáhla trumf.
Konec byl vlastně začátkem. „Kam se poděl hrdina?“ zvolala zoufale Slepice, „Vždyť taková to byla láska!“
Přestože vražda na tyranu není zločinem, nastalo velké běsnění, takže se nezvedení mladí svišti vydali až na konec světa poté, co se ujistili, že zprava dobrý. Rodinná podoba se ukázala být danajským darem a poté, co zahlédli zadek v mlze, je ani ledová voda nevzpamatovala.
„Co je psáno, to je dáno, i když je písmo červený a stránky černý,“ prohlásila rezolutně Gloria. „Hlavně že vím jak na pevné boky.“
Příbuzenská plemenitba jim zkazila krev a nepomohl ani poslední petrklíč.
„Nástup!“ ozvalo se skrz otevřené okno, avšak nikdo nereagoval. Ten povel se s ničím nerýmoval.
´Perpetuum mobile potřebuje kvalitní materiál.´ Tímto lakonickým konstatováním končila šedesátá stránka elaborátu.
„Sledují tě,“ varovala ho stará smutná Židle. „Pouštíš se na tenký led!“ Autor však na její varování nedbal a odešel tam, kam ho srdce táhlo. Tam, kde už na něj čekala jeho Múza.
„Zpívej,“ přikázali, což Červený Karafiát odmítl, a vytáhl svůj poslední trumf:
„Zapojil jsem se do DMD!“
Zdrávi buďte, mladí, staří,
ať se vaše dílo daří!
Až se s rokem sejde rok,
udělejte správný krok.
Drabble pište ve dne v noci,
Múza buď vám ku pomoci!
Pozn. 1: nenahrazuju si drabble, tohle je poděkování organizátorkám
Nemohla tomu uvěřit. Mathias přece nemůže být mrtvý! Její jediný kamarád. Skutečný přítel. Co na tom, že byl vlkodlak? Jí na tom nezáleželo.
Horečnatě přemýšlela, který lektvar by mohla vyzkoušet, ačkoliv tušila, že tohle je opravdu konec. Tak strašně rozervané tělo už nic neoživí.
Pomalu se v ní začínal probouzet vztek. Vztek na ta zatracená štěňata, která nerespektovala hierarchii smečky a svého alfu a porvala se mezi sebou. Rozhodla se je zabít.
Pak padl její pohled na poslední Mathiasův dárek. Zcela neznámá květina. Žlutý tulipán. Jak se na něj dívala, vztek ji zvolna opouštěl. Něco ji napadlo. Musí to vyzkoušet…
Pozn. 2: odehrává se cca kolem roku 1642