AMBER napsal(a) kattyV






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1103

Index

Kapitola 1: A tak nám končí prázdniny
Kapitola 2: Kočka a sova
Kapitola 3: První stíny
Kapitola 4: Několik setkání
Kapitola 5: Jantarově zlaté oči
Kapitola 6: Vánoční intermezzo
Kapitola 7: Komu zvoní hrana
Kapitola 8: Luciusova
Kapitola 9: Co si přečteš v mysli mé?
Kapitola 10: Na pokraji chaosu
Kapitola 11: Osude, zabíjíš i silné, plačte
Kapitola 12: Naděje je kamínek na prázdné dlani
Kapitola 13: Krok za krokem


Kapitola 1: A tak nám končí prázdniny

AMBER

Jantar neboli Amber není ve své podstatě kamenem, ale zkamenělou pryskyřicí z pradávných časů. Třený o vlnu či hedvábí se elektricky nabíjí a jeho starořecký název jest elektron.

 Náleží projektivní energii, elementu ohně a Slunce. Jest to velmi silný uzdravující a ochranný kámen. Pohlcuje negativní energii a nastoluje rovnováhu. Výrazně zvyšuje účinky magie. Všechny toto vlastnosti činí z jantaru jednu z nejrozšířenějších a nejvíce ceněných magických substancí všech dob a míst na Zemi. V magickém světě se často užívá k různým rituálům.

Pomáhá s trpělivostí a rozhodováním. Zvyšuje sebevědomí. Uzemňuje, čistí čakry. Pomáhá při naplňování našich tužeb. Podporuje klid. Osamělým lidem pomáhá najít přátele a partnera.

Má žlutou, oranžovou až zlatavě hnědou barvu.

Magické vlastnosti kamenů, Lavinie Princeová, Londýn, 1652


 

PROLOG

Voldemort byl konečně mrtvý. Harry se cítil k smrti unavený, ještě se nedokázal radovat. Ta radost přijde později – snad. Teď viděl kolem sebe příliš mnoho padlých. Ale ještě tady byla jedna věc, kterou musel, prostě musel udělat. Pak si bude moct odpočinout…

…díky Lence se dokázal zbavit pozornosti ostatních. Teď chtěl být jen s Ronem a Hermionou. Potřeboval je s sebou, protože měl pocit, že sám by to nezvládl. A také jim dlužil vysvětlení, takže nejprve jim do poslední podrobnosti objasnil, co viděl v myslánce a co se stalo v Zapovězeném lese. Pak společně vstoupili do ředitelovy pracovny.

Kolem se ozval strašlivý hluk. Nejprve se vyděsil, že se snad Voldemort spolu se Smrtijedy vrátil, ale byl to jen ohlušující potlesk bývalých ředitelů a ředitelek Bradavic na obrazech. Všichni mu vzdávali hold. Ale Harryho zajímal jen jeden – Albus Brumbál. Tomu potřeboval říct, co chce udělat – za pomoci bezové hůlky – nejmocnější hůlky na světě - uzdravit svou vlastní hůlku s perem z Fénixe a pak se bezové hůlky vzdát. Že Ron nebude věřit svým uším, s tím počítal. Ale doufal, že od Hermiony se mu dostane podpory, takže ho vyvedlo z míry její vyjeknutí.

 „Harry!“

„Ale Hermiono, já to myslím vážně!“

„Ale ne, já vím, ale Snape!“

„Co je s ním?“

„Snape! Není tady!“, ukázala kolem dokola. „Všichni ředitelé Bradavic se po své smrti objeví na portrétu v ředitelně. A Snapea Bradavice přece uznaly jako ředitele. Ale on tu není.“

Hermiona se vyřítila z ředitelny. Harrymu to došlo o vteřinu později a rozběhl se za ní. Ron stál nechápavě na místě. Co se, u Merlina, zase děje?

 

A TAK NÁM KONČÍ PRÁZDNINY

O pět let později

Hermiona zadumaně přejela prstem po knihách ve své pracovně. Knihy jí vždycky pomáhaly najít odpovědi, ale teď měla pocit, že tu správnou ne a ne najít. Jak se to mohlo tak zvrtnout? Myslela si, že bude s Ronem šťastná. Vypadalo to tak, ne? Snažila se, nebo ne? Co udělala špatně?

Prázdniny se chýlily ke konci. Za týden začne její druhý rok na postu učitelky Přeměňování v Bradavicích. Byla chyba v tom? Záviděl jí to Ron? Ale v obchodě spolu s Georgem přece dosáhl toho, co chtěl. Konečně měl hromadu galeonů a úspěch. Přece nikdy nebyl zrovna studijní typ. Takže proč by měl závidět svým kamarádům, že se stali učiteli.

Protože i Harry byl tady – nestal se bystrozorem, jak původně toužil, byl příliš unavený bojováním. Takže teď je učitel. Učitel Obrany proti černé magii, jak jinak.  Nebo zase žárlivost? Žárlil Ron na Harryho? Ale Harry přece měl Ginny. Jenže, teď vlastně taky neměl. Začátek prázdnin totiž měli strávit v Doupěti. Hermiona, Harry, Ron i Ginny. Ale pak, po pár vcelku bezstarostných dnech, vypukla ta strašná, naprosto nesmyslná hádka s Ronem. A Harry se postavil na Hermioninu stranu. Ty nemožné věci, které na ni Ron hulákal, a které ji tak ranily, Harry zjevně považoval za nespravedlivé. Takže ho náramně seřval. A Ginny se, naprosto překvapivě, postavila na stranu svého bratra. Nebo… že by…i ona žárlila? Pitomost, pitomost, pitomost, chtělo se Hermioně  ječet. Chmurně se ušklíbla. To jsem to dospěla pěkně daleko. Já snad začnu klít. No to snad ne.

Myšlenky jí dál vířily hlavou.  A nejvíce ji děsila ta, kterou si nechtěla tak docela přiznat. Že se jí vlastně ulevilo. Že není zničená rozchodem s Ronem, jak všichni předpokládali, že to možná opravdu byla její vina. Harry ji sice utěšoval, že se to spraví, ale ona ve svém nitru věděla, že si to nepřeje. Tušila, že nedokázala Rona milovat tak, jak by on chtěl, a že to věděl. Chtěla ho milovat, ale nějak to nešlo. Zatraceně (už zase nadávám??), proč? Ne, není to proto, že by milovala Harryho. To snad ne. To nechtěla. Nebo chtěla? Ne, ne Harry byl kamarád a měl by se vrátit k Ginny. Opravdu si to přála. Chtěla věřit, že TATO roztržka není konečná.

Zabrala se do vzpomínek. Po hádce se spolu s Harrym vydali do Itálie – pronajali si domek nedaleko Sienny. Malý dům uprostřed olivových hájů a cypřišů vysoko na stráni s výhledem do údolí. Vypůjčili si auto – ještěže si udělala řidičák – to se teď náramně hodilo. Dva týdny strávili toulkami po klikatých cestách uprostřed krajiny plné vůní. Vyhýbali se známým místům, která navštěvovaly mraky mudlovských turistů, ale v této krajině měla i a sebemenší kamenná vesnička své kouzlo. Zanořené stezky, které tu zůstaly po Etruscích, dýchaly dávnou magií.

Povzdychla si. Zbytek prázdnin pak strávila s rodiči. To jí od více než měsíc starých událostí přineslo jistý odstup. Hlavně se pokusila na všechno během té doby nemyslet. Vytěsnit zmatené pocity. Předstírat, že všechno je v pořádku. Přebít to zážitky z dalšího cestování. Ale teď se tomu bude muset postavit. Všichni předpokládali, že se s Ronem na jaře vezmou. Už o jejich rozchodu ví někdo jiný než Harry? Ředitelka McGonagallová možná. Začínala nebezpečně projevovat Brumbálovu schopnost vědět o všem – takže ta asi ví. A ostatní?  Budou se vyptávat? Snad ne.

Tak jo, jdeme na večeři. Ať je to jak chce, Harry jí vždycky zvedne náladu. Ale doufala, že tam nebude Snape. Naštěstí často zůstává na jídlo ve svých pokojích. Na toho vážně hned první den po návratu nemá náladu. Ano, zachránila mu před třemi lety život, když si ještě včas uvědomila, že nemůže být mrtvý. Společně s Harrym a Ronem ho vyvlekli z Chroptící chýše. Chybělo jen pár chvil a bylo by pozdě. I tak uplynuly dva měsíce, než se probral z otravy způsobené hadím jedem.

No, možná to bylo dobře, že to trvalo tak dlouho. Bylo by se mohlo stát, že by skončil v Azkabanu. I bez Smrtijedů to bylo chmurné místo. Naštěstí se Harrymu, Hermioně a McGonagallové podařilo přesvědčit kouzelnické společenství o jeho zásadním podílu na porážce Voldemorta. Ne, že by jim byl moc vděčný. Snape přece nikdy nedokázal být vděčný.

No dobře, uznávala, že není takový zloduch, jak to během jejich školních let vypadalo, ale stejně byl neuvěřitelně protivný. Vůbec si nedokázala vysvětlit, proč věnovala tolik energie do jeho obhajoby. Její smysl pro spravedlnost nejspíš. Když si promítla uplynulý rok, který strávili jako kolegové, lehce se otřásla. Hm, to si vážně nezasloužila. Ne, nezdálo se, že by ji Snape uznal jako kolegyni. Harryho překvapivě ano. Ale Harry byl prostě Harry, že? Vždycky to tak bylo. Proč ji to vlastně tak rozčiluje. No jasně, vždycky byla ctižádostivá, vždycky se snažila o co nejlepší školní výsledky a vlastně vždycky bývala ve škole úspěšnější než Harry. Ve všem ostatním ovšem byl lepší on, to si musela přiznat, a většinou ji to nemrzelo. Teď ale cítila mírné podráždění.

Z krbu vyšlehl smaragdový plamen.

„Hermiono?“, ozval se povědomý hlas a objevily se Harryho zelené oči a černé rozcuchané vlasy.

„Vítám tě zpátky v Bradavicích. Jdeš na večeři?“

„Jasně, už jdu,“ znovu si povzdechla. Tak hlavu vzhůru, Hermiono. Pořád jsi Nebelvír, takže hrdě a statečně, pomyslela si ještě.

 

++++++++++++++

 

Severus Snape si oddechl. Konečně prázdniny končí. Musel si připustit, že se ve svých pohodlných a nečekaně útulných pokojích, cítil v uplynulých týdnech dost osaměle. Zatraceně, vždycky přece trávil většinu volného času sám. Jediný, kdo byl schopen proniknout jeho pečlivě budovanými bariérami, byl Brumbál. Samozřejmě mu chyběl, bolest ze ztráty dlouholetého přítele cítil pořád, ale kupodivu ještě více mu chyběl Harry Potter. Přátelství, které v průběhu loňského roku uzavřel s profesorem Obrany proti černé magii, bylo udivujícím způsobem uspokojivé.

Takže se v jarních měsících cítil v Bradavicích až nečekaně dobře. Jeho vnitřní běsy se do jisté míry uklidnily. Konečně dokázal pustit k sobě někoho jiného. Vlastně není tak podivné, že to dokázal právě syn Lily Evanssové. Brumbál měl pravdu. Celou dobu měl pravdu. Harry byl daleko více synem své matky než svého otce. Ach, Lily…

…vrátil se myšlenkami do přítomnosti. McGonagaloová byla dostatečně kompetentní ředitelka a profesorský sbor pod jejím vedením šlapal jako hodinky. Takže nebýt Grangerové na pozici profesorky přeměňování, nemělo by to chybu. No, nic nemůže být dokonalé. Ale možná se té chytrolínky brzy zbaví. Na jaře se prý provdá za zrzavého pitomce Weasleyho a to se pak jistě odstěhuje do Londýna. Vždyť právě v Příčné ulici měli Weasleovi veleúspěšný obchod s těmi kouzelnými nesmysly, kterými bradavičtí studenti ničili nervy svých profesorů.

Pravda, bylo jen málo silných osobností, které by si je trouflo vyzkoušet v jeho hodinách, pomyslel si samolibě, ale stejně ho popuzovalo, že někdo se zabývá tak absurdní činností jako je výroba Krvácivých kokosek, karamel Jazyk jako jelito a dalších podobných pitomostí. Ale pokud se díky závratnému úspěchu Kratochvilných kouzelnických kejklí zbaví Grangerové, tak snad uzná, že přináší i užitek. Existovalo ovšem nebezpečí, že Weasleovi otevřou pobočku svého obchodu v Prasinkách. To by pak hrozilo, že vševědka zůstane.  A to by mu notně rušilo nově získanou pohodu.

Jen nerad si přiznával, že je vcelku obstojná učitelka. (To, že ji studenti mají opravdu rádi, nebral jako plus, ale kupodivu dokázala do jejich tupých hlav vtlouci i docela slušné množství vědomostí.) Ale jinak mu lezla na nervy snad ještě více než neustále se hlásící studentka. Ta mu totiž ještě nezachránila život. A neobhájila ho před kouzelnickým společenstvím. Předstíral sice, že za to vděčí především McGonagallové, (a ano, v posledních měsících byl ochoten připustit i jistý Harryho podíl), ale dobře věděl, jak to opravdu je. Byla to Grangerová, kdo si uvědomil, že po pádu Temného pána ještě žije. A byla to Grangerová, kdo dokázal shromáždit dostatečné množství důkazů o jeho roli během války a obhájit ho před Starostolcem. Měla se věnovat kouzelnickému právu a neotravovat mu život tady. Bylo nesmírně ponižující být vděčný takové malé holce.

Protože ať se tváří jak chce přemoudřele a hraje si na profesorku, do dospělé ženské má daleko. Odfrkl si. Za pár minut bude čas jít na večeři. Mohl by si sice nechat poslat jídlo do svých pokojů, ale osamělých chvil u krbu měl plné zuby. Už se nemohl dočkat, až s Harrym povede povznášející diskuzi o možnosti, jak posílit sílu svého ochranného magického štítu za pomoci magiiposilujícího lektvaru.

 

++++++++++++++

 

Hermiona, s hlavou vztyčenou, nakráčela do společenské místnosti. Na sobě temně zelené šaty, holá ramena ji hřál modrý hábit. Koutkem oka nad sebou viděla letní podvečerní nebe plné červánků. Zlatorudé zapadající slunce zabarvilo její hnědé vlasy lehce do měděna. Po prázdninách strávených převážně pod sálajícími paprsky jižního slunce byla dokonale opálená a oči jí z tváře jemně zářily.

Bylo to nezvyklé vidět tady tak málo lidí. Během školního roku jste mohli slyšet veselý halas studentů a cinkání stovek příborů. Ale do 1. září chyběl ještě týden.

Musela se opravit. Nebylo to nezvyklé. Bylo to děsivé. U stolu totiž seděl jen Harry s profesorem Snapem a Kratiknotem. Ostatní ještě nedorazili.

„Hermiono,“ vyskočil Harry a objal ji. Od okamžiku, kdy se před měsícem vrátila za rodiči, se viděli poprvé. Psali si, to ano, ale nebylo to ono.

„Harry,“ vydechla a přitiskla se k němu. Pocítila úlevu. Konečně někdo, před kým nemusí být statečná. Před rodiči se dokonale ovládala. Na vteřinu zapomněla, že nejsou sami a zavřela oči. Když je zase otevřela, uviděla přes Harryho rameno Snapeův lehce posměšný výraz. Začervenala se a rychle se od Harryho odtáhla. Nechápala, proč by se měla cítit provinile, ale Snape jí celé roky dokázal vnuknout pocit, že právě něco provedla a čeká ji školní trest. Proč se před Snapem musí pořád cítit jako nedospělá? Raději obrátila k malému učiteli formulí. „Profesore, jak se vede? Jak jste strávil prázdniny?“

Zářivě se na ni usmál: „Skvěle Hermiono, ale jsem rád, že jsme zase tady. Jsem zvědavý, jaké talenty se objeví mezi prváky,“

„Spíše je otázka, zda počet hlupáků dosáhne jen obvyklých devadesát procent,“ ozval se jízlivě Snape. „Dobrý večer, slečno Grangerová,“ doplnil nedbale a významně si ji prohlížel. „Strávila jste příjemné léto uprostřed zrzavé pohromy?“

Aha, tak to ještě neví. No, nepochybně se časem dovtípí. Co si ale musí myslet, když ji tak vidí, jak se objímá s Harrym? Sakra. Zmohla se na poněkud násilný úsměv.

„Měla jsme se báječně, děkuji za zeptání, profesore Snape…,“ od nutnosti zabíhat do podrobností ji zachránil příchod ředitelky a…

„Neville, co tady děláš?“ vypískla a vrhla se k mírně zavalitému mladíkovi. „Dobrý večer paní ředitelko,“ dodala ještě rychle, ale už radostně objímala svého bývalého spolužáka.

„Pomona potřebuje pomoc. Bude se věnovat svým Mrzimorům jako ředitelka a učit šesté a sedmé ročníky. Pan Longbottom převezme výuku bylinkářství v prvních pěti ročnících,“ vysvětlila Minerva McGonagallová.

Snape se málem zadusil horkým čajem. No to snad ne!!! LONGBOTTON? Další NEBELVÍR!!!?? Nevěděl, která z těchto dvou faktů je děsivější.

„To snad nemyslíš vážně,  Minervo,“ zahřměl.

Sladce se na něho smála: „Pomona si Nevilla vysloveně vyžádala. Říkala, že celá léta neměla lepšího studenta.“

Hermiona Snapea vraždila pohledem, Neville se tvářil poplašeně, Harry pobaveně.

Do síně vstoupila madam Prýtová, po boku Nevillovu manželku Lenku a za ruku vedla malého Teddyho Lupina. 

„A ještě dítě,“ protočil Snape panenky. Naděje na klidný večer pro něho zjevně zmizela. Otočil se na podpatku a rázně vykráčel ven. Černý plášť kolem něho divoce zavířil. Hermiona úlevou vydechla.

Večer obíhal příjemně. Lenka si povídala s Hermionou o Teddym a zvala ji, aby se přišla podívat, kde teď budou s Nevillem bydlet. McGonagallová probírala s profesorem Kratiknotem problémy, do kterých se během prázdnin dostali při cestování v mudlovském světě, Neville debatoval s profesorkou Prýtovou o studijních plánech na příští rok, Tedy pronášel hluboká moudra, při kterých se dospělí zakuckávali smíchy… Teprve po delší době si Hermiona uvědomila, že Harry se do rozhovoru příliš nezapojuje. Tvářil se zamyšleně. Koutkem oka viděla, jak vstal a tiše pronesl směrem k bradavické ředitelce: „Zastavím se na chvíli za profesorem Snapem.“

Ředitelka se usmála: „Díky, Harry. Udělala bych to sama, ale takto to možná bude lepší.“

Hermiona se zakabonila. Proč jí to dělá? První společný večer a on jde za Snapem. Harry se na ni laskavě usmál: „Uvidíme se zítra, Miono. Posnídáme spolu?“

Vidí mi až do žaludku, pomyslela si Hermiona.

 

++++++++++++++

 

Severus seděl před krbem a zíral do plamenů. Stěny kolem byly pokryty stovkami knih na dlouhých naleštěných policích. Sám, sám… Trpce se usmál. Proč ho vlastně příchod Longbottoma tak rozladil? Ano, byl to patrně ten nejnemožnější student, kterého kdy učil. Jeho kotlíky vybuchovaly s děsivou pravidelností. Ale byl si vědom, že v bylinkářství je vskutku mimořádně talentovaný. Takže jeho volba Pomonina zástupce byla docela logická. Což ovšem nemínil připustit nahlas. No, takže to bylo o tom, že se těšil na inteligentní rozhovor s Harrym. A díky té Longbottomovic rodince se mu ho nedostalo. Směšné.

Někdo zaklepal na dveře. Zprůhlednil je a překvapeně zíral na Potterovu postavu.

„O laskavosti se nikoho neprosím,“ sykl si pro sebe. Měl chuť tvářit se, že není doma. Ale Harry zabušil znovu a daleko silněji.

„No tak, profesore, vím, že tam jste. Pusťte mne dál.“

„Co tu děláte, Pottere“ zavrčel.

„Dostal jsem chuť na vaše skvělé portské. Nenabídnete mi?“

„Mám poslední láhev, nejsem si jistý, zda se chci dělit.“ Severus se tvářil i nadále nasupeně, ale uvnitř mu proskočila jiskérka radosti. Nebude trávit večer sám.

„Longbottom už vás stačil odrovnat? Nebo vás udolalo to dítě?“

„Jmenuje se Teddy a vy to dobře víte. A je to můj kmotřenec a Nevillovi s Lenkou jsem neskonale vděčný, že se ho ujali, když zemřeli jeho prarodiče. Asi jsem to měl udělat já sám, ale takto je to lepší. Má teď oba náhradní rodiče, já bych na to byl sám. Ale trávíme spolu vždycky alespoň polovinu prázdnin. Je to fakt fajn kluk, už začíná projevovat kouzelnické schopnosti. Mám ho rád. A Neville je opravdu talentovaný bylinkář. To byste mohl jako lektvarista ocenit.“

„Myslel jsem, že si budete brát slečnu Weasleovou,“ zareagoval Snape na to, co Harry vlastně neřekl.

„Nejspíš hned tak ne,“ odtušil Harry a dál to nerozváděl. Navázal.

„A Lenka s Hermionou jsou taky prima. Proč se tváříte tak nerudně na všechny mé kamarády?“

„Nebelvíři, kdo tady má vydržet s tolika Nebelvíry?“ zasupěl Severus.

„Lenka je z Havraspáru,“podotkl Harry.

„To je jedno, stejně je tu příliš mnoho Nebelvírů.“

„Vlastně vás trochu chápu,“ zamyslel se Harry. „Nemáte tady žádné přátele svého věku. Všichni původní profesoři jsou o hodně starší a teď ta naše partička, to vám musí skutečně poněkud lézt na nervy.“

„Nemám žádné přátele, ani svého věku, ani jiné,“ odfrkl si Severus. „A nikdy jsem neměl. Jediný můj přítel byl Brumbál a…vaše matka, pane Pottere. A oba jsem zabil.“

„Brumbál už umíral a o smrt vás prosil. A matku zabil Voldemort,“ zvýšil hlas Harry.

„Vaši matku jsem zradil a …“

„…a tisíckrát jste tu zradu vykoupil. Brumbál vám odpustil. I já vám odpustil. Proč konečně nedokážete odpustit sám sobě?“ 

Po několika vteřinách ticha dodal Harry už klidněji: „Pokud se tedy nemohu počítat za vašeho přítele, musím říct, že svým nepřátelům naléváte vskutku skvostné pití.“

Severusovi probleskla v očích nečekaná zkroušenost.

 „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak, já…“

„Já vím,“ řekl měkce Harry, „já si dovolím vás za svého přítele počítat, takže doufám, že mi mou přátelskou návštěvu brzy oplatíte. Přivezl jsem si z Itálie skvělé víno.“

Pak zamyšleně pokračoval: „Víte co je zajímavé? Když jsem nastoupil do prvního ročníku, zdál jste se mi děsně starý. To tak asi jedenáctiletým připadají všichni, kterým je přes dvacet, že? Ale vám tenkrát bylo jen o pár let více, než je dnes mně a já si rozhodně nepřipadám starý. Dneska se ten věkový rozdíl někam ztratil. Jste opravdu pořád mladý, měl byste se s naší partou dát dohromady.“

„Na nějaké kamarádíčkovaní nejsem dělaný. A připadám si stoletý,“ zasupěl Severus.

„Hm, nevím, možná přišel čas na změnu,“ pronesl zamyšleně Harry a pak obratně převedl řeč na daleko neškodnější téma týkající se nejnovějších výzkumů z oblasti lektvarů. Severusovy zjitřené emoce se pomalu utišily. V průběhu večera na Harryho zadumaně pohlédl. Najednou mu to připomnělo rozhovory s Brumbálem. Před ním už neseděl chlapec, který přežil; vyvolený; syn muže, kterého nenáviděl a ženy, kterou miloval. Seděl tu s ním muž. Dospělý, spolehlivý, snad i moudrý… přítel? Mohl by říct přítel? Přál si, aby to tak bylo, ale bál se to přiznat i sám sobě.

Hlavou mu probleskla vzpomínka na Hermionu kráčející se vztyčenou hlavou velkou síní. Merline, kdy ty děti tak vyrostly?

 


Zpět na obsah

Kapitola 2: Kočka a sova

 Když rakev spouští do země, ozve se tenké vzlykání, ale obtížné určit, odkud přichází, nebo zda to spíš není společný zvuk smíšených povzdechů, větru a přešlapujících nohou.

Déšť zesílí a mezi hroby jako houby vyraší deštníky. Provlhlá zem se brzy mění v bahno a zbytek pohřbu se urychlí, aby se přizpůsobil počasí.

Sněhobílý anděl sám stojí nad čerstvým hrobem Tary Burgessové a v jedné ruce drží jedinou černou růži. Nehýbá se, ani nemrkne. Její napudrovaný obličej zůstává zmrazený smutkem. 

Zesilující déšť z jejích křídel stahuje volné peří a přišpendluje ho do bláta pod ní. 

Erin Morgensternová, Noční cirkus 

 

Zdál se mu zvláštní sen. Smutek, ano, celého ho prostoupil obrovský smutek. Viděl nad sebou temnou oblohu, ze které hustě padal déšť. Voda smáčela hromadu hlíny a proměňovala se ve špinavé pramínky, které pomalu skapávaly do vykopané jámy. Zprudka se otřásl – to je hrob! Čerstvě vykopaný hrob. A do něho šest lidí pomalu spouští černou rakev lesknoucí se padajícím deštěm. Na tvářích se mísí kapky vody se slzami. Najednou si povšiml dívky, která stála téměř u okraje hrobu. Tak blízko, že se polekal, že uklouzne po rychle vznikajícím blátě. Ale drobná postavička stála pevně, i když jí po tvářích kanuly slzy a ramínka se otřásala divokými vzlyky. Krátké, světlé vlasy zplihlé deštěm se jí lepily na tvář. V ruce kytičku polních květů, kterou upustila na rakev. Pak, jako první, uchopila hrst hlíny a vhodila ji za květinami.

Pozoroval, jak se hrob plní hlínou. Dívka se otočila a pomalu odcházela. Z ramene setřásla ruku, která se jí pokusila utěšit. Zabolelo ho to. Neměla by být tak sama. Copak jí nikdo nepomůže? Zoufale si přál něco pro ni udělat… Zastavila se, jakoby narazila do zdi. Vylekaně se rozhlédla. Nikde nikdo? A v tom jediném, záludném okamžiku… pohlédly do jeho očí její temně modré. Ty oči mu viděly do duše.

+++++

Hermiona se pečlivě připravovala na svou první hodinu přeměňování se sedmáky. Loni je ještě učila ředitelka, ale letos Hermioně oznámila, že je přesvědčena, že je zvládne. Takže ji teď čeká čtrnáct studentů, které má připravit na OVCE. Pět z Havraspáru, dva Mrzimoři, tři Nebelvírové a čtyři zatracení Zmijozelové. Ano, dá se očekávat, že se Zmijozely budou problémy. 

Nervózně si pohrávala se zlatou sovou, která jí visela na krku. Sova – symbol moudrosti, opravdu se k ní hodí? Většinou o své inteligenci nepochybovala, ale byly dny, jako ten dnešní…

No dobře, jdeme na to. To zvládnu, pomyslela si.

 

Rozhlédla se po třídě. Uvědomila si, že Nebelvíry poznává. Ano, pamatovala si je ještě z doby, kdy si po skončení války urychleně dokončovala studium a oni patřili mezi nebelvíří potěr. Susan Carrotová, Peter Milles a Isobel Rogersová. Studenty z ostatních kolejí neznala. Jistě, jejich tváře jí byly matně povědomé z Velké síně, znala jejich jména i studijní výsledky. Pečlivě prostudovala záznamy ředitelky McGonagallové a zeptala se na ně všech jejich profesorů. Tedy, skoro všech. Profesora Snapea vynechala.

Ale ve skutečnosti je neznala. Pomyslela na Harryho varování, aby si dala pozor na Conrada Camerona ze Zmijozelu. Sama se obávala spíše Patricka Notta. Dobře si pamatovala jeho staršího bratra a byla si vědoma toho, že jeho otec patřil ke Smrtijedům a ve válce zahynul. Ale přesto, Harryho varování ji znělo v uších: „Conrad je arogantní. A zlomyslný. Není snadné ho zvládnout… na druhou stranu, pokud se ti podaří získat si jeho respekt, je velmi chytrý…“

Vnitřně si povydechla, ale navenek se dokázala ovládnout.

„Čeká nás náročný rok,“ začala. „Vím, že nejsem první, kdo vám to říká, ale OVCE nejsou žádná legrace a my všichni společně budeme muset pracovat co nejusilovněji, abychom dosáhli patřičného výsledku. Chápu, že možná nejste nadšení tím, že v tak důležitém roce došlo ke změně vašeho profesora, ale povinnosti paní ředitelky jsou značné, takže cítila nutnost se jim plně věnovat a výuku nechat na mně. Ale pevně věřím, že to zvládneme.“ Rozhlédla se kolem po svých studentech – vstřícní Nebelvírové, mírně pochybovační, ale odhodlaní Havrapárové… ano, s Mrzimory to bude taky v pohodě, co Zmijozelové? Dívky vypadaly překvapivě klidně, Nott se tvářil přísně neutrálně, ale v očích Conrada Camerona zahlédla zlomyslné jiskry. Hm, Harry měl pravdu, tady si musí dát pozor.

Pokračovala ve své řeči: „Dneska se nebudeme učit nic nového. Chci vědět, jaké jsou vaše schopnosti. Takže, před každým z vás je kousek pergamenu. Chci vidět motýla. Barevnost křídel nechávám na vás.“

 

Studenti se chopili svých hůlek a pustili se do práce. Hermiona je pozorně sledovala. Ano, výsledky většiny studentů jsou uspokojivé. Havraspáři dělali čest své koleji, dokonce i Mrzimoři byli velmi ucházející. Isobel se bude muset trochu věnovat, tam viděla rezervy. Nott, ano, to by taky mohlo být lepší, ale tady bude její pomoc patrně přijímána obtížněji. Camerona si nechala nakonec. Sledovala po očku, jak se jeho pergamen hbitě skládá do tvaru motýla, který opatrně roztahuje křídla a vzlétá.  Černá, šedá, bílá. Smrtihlav. Co jiného. Zahlédla lehce provokující pohled: Tak co na to říkáte, che? Rozhodla se na něho nereagovat.  Vrátila se zpět k ostatním. Lehce tleskla a hůlkou změnila motýly zpět v pergamen.

„Výborně, vidím, že toto je pro vás poměrně snadné. Kdo si troufne zvládnout to neverbálně?“ Pevně doufala, že to nebude Cameron, kdo se přihlásí, ale samozřejmě, její naděje se nesplnila. Pokoušela se sice vyhnout jeho vyzývavému pohledu, ale nikdo jiný se k ukázce neměl.

„Pane Camerone,“ vzdala to.

Mladík znuděně mávl hůlkou a znovu kolem něho začal poletovat motýl smrtihlav.

„Děkuji, pane Camerone, deset bodů pro Zmijozel,“ řekla rezignovaně.

„Teď všichni ostatní,“ odložila svůj přívěšek ve tvaru sovy na stůl, aby jí nepřekážel a začala obcházet učebnu. Zastavovala se u jednotlivých studentů a opravovala pohyby hůlek. Právě když upřesňovala prováděné kouzlo u Isobel, koutkem oka zahlédla Cameronův úsměšek a povědomý pohyb jeho hůlky. Okamžitě jí bylo jasné, co se děje. Prudce se otočila a viděla, jak se její přívěšek rozpadá na drobné kousky. Než jen stačila pomyslet na Reparo, druhým pohybem Cameronovy hůlky roztříštěná sova zmizela do nicoty.

„Pane Camerone, strhávám Zmijozelu 50 bodů a večer vás očekávám ve svém kabinetě. Odbudete si školní trest,“ ozvala se zvýšeným hlasem. Zaskočil ji jeho takřka vítězný výraz. To jsem tě dostal. To mi vážně stálo za to.

Pocítila potřebu ten posměšek z jeho tváře smazat. A přesně v tom okamžiku uviděla zlatý řetízek blýskající se mu na krku. Ukázala na něj. „Sundejte to!“

Úsměšek zmizel z chlapcovy tváře, jako když houbou smažeš neslušný obrázek z tabule. Měla pocit, že se až mírně zapotácel. Pod jejím ledovým pohledem strnule přetáhl řetízek přes hlavu. Houpal se na něm krásný, zjevně prastarý medailonek. Hermiona se mírně usmála a mávla hůlkou. Medailonek zmizel.

 

*****

 

Sborovnou divoce zavířil černý plášť.  K Hermioně prudkými kroky mířil rozzuřený Severus Snape.

„Jak jste si mohla dovolit takovým neslýchaným způsobem potrestat mého studenta?“ zasyčel.

„Řekla bych, že trest byl poměrně adekvátní,“ odpověděla Hermiona, která se jen s vypětím všech sil ovládla touhu zmizet pod stolem. Přinutila se narovnat záda a pohlédnout profesoru lektvarů do očí, které se blýskaly hněvem.

Neville, který seděl o pár židlí dál, se přikrčil se zcela nepředstíraným děsem. Harry naopak napůl vstal, připravený přispěchat jí na pomoc.

„Takže pan Cameron si stěžoval? A pochlubil se, proč jsem ho potrestala? A pokud jde o vaši reakci na mnou uložený trest, já jsem si vskutku NIKDY nevšimla, že byste připustil, aby se některý z vašich kolegů míchal do trestů, které jste studentům udělil vy,“ jízlivě poznamenala Hermiona.

Snape se zachmuřil.

 „Je naprosto něco jiného strhnout pár bodů a zničit něco nenahraditelného.“

„Opravdu, proč mám pocit, že si myslíte, že když pan Cameron úmyslně a z čiré zlomyslnosti zničil můj přívěšek je to v pořádku, ale to, že jsem odstranila ten jeho, v pořádku není?“ ledově se otázala Hermiona, kterou se začal zmocňovat stejný vztek, který lomcoval Snapem.

„Nejspíš jste si neuráčila povšimnout, že Cameronův medailon byl klenot nedozírné hodnoty. To zřejmě zcela přesahuje vaše schopnosti. S tou směšnou tretkou, kterou jste nosila na krku, se to nedá srovnat. Ale nejde jen o samotnou cenu. Ten medailon se dědil v Cameronovic rodině po celá staletí. Vy jste zničila nejen vzácný šperk, vy jste zpřetrhala Cameronovo spojení s jeho předky. Cameron si mi nepřišel stěžovat, téměř se z toho zhroutil.“

„Ta směšná tretka, jak jste ji nazval, měla pro mne osobně právě takovou hodnotu, jako ta Cameronova pro něho,“ ozvala se už klidně Hermiona. „A vyřiďte panu Cameronovi, že ho večer očekávám ve svém kabinetě,“ pomalu vstala a protáhla se kolem profesora, který na ni strnule hleděl. Byla si silně vědoma pohledů ostatních kolegů. Byla si vědoma i toho, že v tomto okamžiku ne všichni jsou na její straně. Ale dokázala odejít bez ohlédnutí.

 

*****

 

Severusovi se vzteky zatmělo před očima. Harry v poslední chvíli zachytil jeho rameno, dříve než se vrhl za tou strašnou ženskou.

„Počkejte, profesore. Myslím si, že byste měl něco vědět. Tedy dříve, než Hermionu rozložíte na prvočinitele.“ 

Severus zasupěl: „Nechte mne, Pottere. Copak si neuvědomujte, co ta vaše skvělá přítelkyně provedla? Trestat studenty takovým způsobem je zcela nepřípustné.“

„Ne, pane. Myslím, že naopak vy neznáte celou situaci tak, jaká je ve skutečnosti. Mohu vás s ní seznámit? Myslím, že váš pohled je poněkud jednostranný.“

„Zato ten váš bude jistě velmi objektivní,“ odsekl jedovatě Snape.

Harry se už dávno nedal zastrašit vztekem svého bývalého profesora.

 „Ano, myslím, že ano. A věřím, že mi nakonec dáte za pravdu. Vyslechnete mne?“

Severus se násilím ovládl.

 „Mluvte, pane Pottere.“

„Takže za prvé,“ začal Harry. „Cameron je nepochybně velmi inteligentní student, ale také student poměrně obtížně zvládnutelný. Umí každou situaci využít ve svůj prospěch. Řekl bych, typický Zmijozel.“

Severus si odfrkl, ale Harry neochvějně pokračoval.

„Za druhé, Cameron opravdu úmyslně zničil Hermioninu sovu. Ten přívěšek dostala od Rona, nosí ho už celé roky. Je mi jasné, že toto Cameron nevěděl, ale jeho cílem bylo Hermioně ublížit, a ukázat jí, že si na jeho hodinách bude dělat, co chce.

Ostatně, zkoušel to loni i na mých hodinách a mohu vás ujistit, že získat si jeho respekt nebylo snadné.“

Snape se už nedokázal ovládnout.

 „Vskutku si myslíte, pane kolego, že si profesorka přeměňování získá respekt právě tímto způsobem? Toho chlapce nepředstavitelně ranila. Nikdy jí to nezapomene.“

„Věřím, že si jeho respekt získá asi tak za tři hodiny. Přesně v okamžiku, kdy pan Cameron nastoupí svůj školní trest a Hermiona mu jeho medailon vrátí. Na rozdíl od vašeho studenta nikdy neměla v úmyslu medailon zničit, jen ho odeslala do svého kabinetu. Chtěla, aby si uvědomil, co člověk cítí, když přijde o něco, čeho si neskonale cení.“

Severus se rozhlédl kolem. Atmosféra se najednou změnila. Celou dobu, kdy probíhala tato prudká výměna názorů, měl pocit, že protentokrát jsou kolegové na jeho straně. Ale zase byli v normálu. Už opět byl v očích ostatních nesnesitelný. Bohužel v daném okamžiku musel s tím názorem téměř souhlasit. Proč si lépe neověřil všechny okolnosti? Teprve teď ho napadlo seslat diskrétní kouzlo, aby mohl položit další dotaz bez toho, že by ho slyšely zvědavé uši ostatních učitelů. 

„Ten přívěšek slečny Grangerové… snad by jí mohl pan Weasley koupit jiný. Není to nenahraditelná ztráta, že ne?“ pokusil se ujistit sám sebe.

„Obávám se, že nemohl,“ opáčil Harry. „Hermiona se s Ronem rozešla, takže…,“ zarazil se. „Sakra, to jsem neměl říkat, ta mne roztrhne, až se to dozví,“ zkroušeně se podíval na Severuse. “Mohl byste tu poslední větu zapomenout? To je Hermionina soukromá věc a já nemám právo o tom mluvit.“

Severus se zarazil. Takže slečna Grangerová se rozešla s Weasleym.  Zamyšleně se podíval na Harryho. A Potterovi na ní zjevně záleží. Hodili by se k sobě. Jak je to s ním a Ginny Weasleyovou? Posledně se zmínil… Najednou si neodkázal srovnat v hlavě, jaký má z toho všeho pocit.

 

*****

 

Hermiona byla rozladěná. Samozřejmě si byla jistá, že situaci s Cameronem vyřešila správně. Není jednoduché získat si respekt svých studentů, když je vám jen o pár let více než jim. Ale ona to zvládne. To řešení bylo v pořádku. Ušklíbla se pro sebe. Vlastně by Cameronovi měla být vděčná. Dávno se měla té sovy zbavit. Sama nevěděla, proč ji stále nosí. Jako vzpomínku na Rona? Spíše ne. Snad jen, že je… byla… taková krásná. A že měla pocit, že sova jako symbol moudrosti se k ní docela hodí. Ne, že by se zase tak moudrá cítila, jen přikládala inteligenci docela velký význam. I když se postupně dopracovala k tomu, že jsou i jiné vlastnosti hodné úcty. Ale vírou v její inteligenci dárek zdůvodňoval Ron, když jí přívěšek dával – Mé moudré Hermioně, moudrou sovu. Moudrá Hermiona, zasmála se sama sobě. Jistě, hloupá není, ale moudrá? Povzdechla si, do toho mám ještě daleko.

Už jen to, jak ji vyvedl z míry střet se Snapem. Přestože věděla, že je v právu, nezačala se hájit. Proč mu neřekla, jak to skutečně bylo? Nedokázala se k tomu přinutit. A nejvíce ji štvalo, že vnitřně děsně touží získat si jeho uznání a respekt. Mohla si desetkrát opakovat, že je protivný až nesnesitelný, ale byl taky nesmírně chytrý a statečný.         A ona si inteligence a odvahy opravdu vážila.

Samozřejmě se nakonec dozví, že Cameronův medailon nezničila. Ale dost pochybovala, že to přizná. Neuměla vymyslet žádný způsob, jak ho přimět, aby s ní přestal zacházet jako se studentkou.

Najednou ji napadla naprosto geniální myšlenka. Já mu ukážu. Ukážu, že nejsem malá neschopná holka, že jsem skutečně chytrá kouzelnice. Protože kolik kouzelníků se dokázalo stát zvěromágy. Na prstech by je spočítal. Ale ona by to dokázat mohla. Profesorka McGonagallová je jednou z nich. Když ji o to požádá, určitě jí pomůže.

 

„Paní ředitelko,“ Hermiona se o dva dny později při snídani obrátila na hlavu bradavické školy. „Mohla bych s vámi večer mluvit?“

Minerva se na Hermionu tázavě podívala.

„Problém s panem Cameronem jsi zjevně vyřešila. Slyšela jsem ho, jak se tě při jakési debatě se svými spolužáky velmi vehementně zastal. Problém se Severusem?“

Hermiona polkla. Ano, ředitelé Bradavic ví vždycky všechno. Nahlas ale odvětila: „Ne, tedy samozřejmě, s profesorem Snapem nevycházíme nejlépe. Ale má prosba se týká něčeho jiného. Ale je to na delší povídání.“

„Tak tedy večer. Jsem opravdu velmi zvědavá,“ souhlasila Minerva McGonagallová a věnovala Hermioně drobný úsměv.

 

Hermiona seděla v ředitelně zabořená v pohodlném křesle a rozhlédla se kolem. Brumbál na ni ze svého portrétu spiklenecky mrkl, jakoby věděl, co má v plánu. Usmála se zpátky a obrátila se na současnou ředitelku.

 „Paní ředitelko, vy víte, že jsem vždycky milovala získávání nových znalostí a dovedností. A teď, když už jsem dostudovala, tak mi to chybí. Myslím, si, že by člověk neměl ustrnout jen proto, že ukončil oficiální vzdělávání, souhlasíte se mnou?“ začala poněkud zeširoka.

Ředitelka na ni zvědavě pohlédla.

„Sice souhlasím, ale nevím, kam míříš. Chtěla bys odjet na nějaký kurz na pevninu? Obávám se, že v průběhu školního roku to nebude možné. O prázdninách jistě. Jsem vždy potěšena, když se někdo snaží doplňovat si vzdělání.“

Hermiona zaváhala, není její nápad příliš troufalý? Nebude se ředitelka zlobit? Ale už se nechtěla vzdát.

„Víte, paní ředitelko, o kurz tak docela nejde. Já vás chtěla požádat… myslíte si, že bych se dokázala stát… zvěromágem?“

Ředitelce se překvapením rozšířily zorničky, ale pak se rozzářila.

“Hermiono! Opravdu to chceš zkusit? Uvědomuješ si, že je to velmi obtížné? Ale pravdou je, že ty ses vždy snažila dosáhnout vysokých cílů. Ano, myslím, že bys to mohla zvládnout. Jsem ochotná ti s tím pomoct.“

Hermiona vydechla samou úlevou.

„Já jsem tak ráda, děkuji, vážně moc děkuji.“

Ředitelka se zamyslela.

„Už jsi uvažovala, v jaké zvíře by ses chtěla měnit? Je to potřebné důkladně zvážit. O takovém tvorovi bys měla co nejvíce vědět a mít taky k němu kladný vztah.“

„Myslím na to už dva dny,“ usmála se  Hermiona. „Přečetla jsem o zvěromázích všechno, co jsem našla ve školní knihovně,“ pohlédla na ředitelku, která se na ni dívala pohledem – Jak taky jinak. Hermiona vždycky při řešení problémů nejprve vyrazí do knihovny.

Pokračovala ve svém vysvětlování.

„Nejprve mne napadla sova – nějak v souvislosti s tím mým přívěškem. A taky, že se říká, že sovy jsou moudré. A navíc, pořád tady kolem nějaké poletují, takže je znám docela dobře.

Ale pak jsem si uvědomila, že si zase tak moudrá nepřipadám. A taky se dost bojím výšek. Létání na koštěti mi nikdy nešlo. Takže, pak mne napadla – kočka. Jednak proto, že vy…,“ pomyslela na šedou kočku, ve kterou se proměňovala ředitelka, „…a taky jsem měla celé roky Křivonožku – mého kocoura. Takže vím velmi dobře, jak se kočky chovají, jak se pohybují, co mají rády a nerady. Prostě, ráda bych se měnila v kočku.“ Hermiona hodila na ředitelku další tázavý pohled. Není už to moc? Nebude jí to připadat až drzé? Ale ředitelka se rozzářila ještě více.

„Jsem poctěna, Hermiono. Takže domluveno. Kočka. Nepochybuji, že sis přečetla vše, co jsi našla ve školní knihovně, ale dovolím si ti doporučit ještě něco z mých vlastních knih. Mávla hůlkou a z police k ní přilétla drobná knížka. Hermiona zvědavě pohlédla na titul. Na knize byl jednoduchý nápis: IMAGINACE.

„Jak jsi na tom s představivostí?“ zeptala se ředitelka.

„Docela dobře, alespoň myslím,“ pousmála se Hermiona.¨

„Tak to bude užitečné. K proměně ve zvíře potřebuješ nejen silné magické schopnosti, potřebuješ především velmi živou představivost. Musíš si co nejpřesněji představit, že vypadáš jako zvolené zvíře, musíš cítit jeho pocity…

Jak posílit svou imaginaci najdeš v této knize. Až ji prostuduješ, můžeme se pustit do praktické výuky. Myslím, že bychom se mohly scházet dvakrát týdně tady v ředitelně. Nebude to příliš často, nenaruší to tvé soukromí? Třeba se budeš chtít občas podívat za panem Weasleym?“

Hermiona si byla poměrně dost jistá, že ředitelka o jejím rozchodu s Ronem ví, ale možná chtěla, aby to řekla nahlas. Nakonec, právě jí projevila značnou důvěru, když byla ochotná ji začít učit, takže by ji důvěru měla oplatit. Pevně odpověděla: „Nebude to moc často. S Ronem jsme se rozešli, takže mám spoustu volného času.“

Ředitelka na ni zkoumavě pohlédla.

„A co Harry? S tím jsi teď docela často, ne? Řekla jsi mu o svém plánu?“

„Neřekla. Nějak se mi nechtělo. Raději bych, až to budu umět…,“ pronikavý pohled ji přiměl doplnit, „…a pokud se ptáte, zda já a Harry… tak ne. Jsme opravdu jen kamarádi.“

„Na to jsem neptala, Hermiono, to vím. Jen mne napadlo, zda nechceš přece jen něco někomu dokázat…“

Hermiona se zatvrdila. VŠECHNO přece říkat nemusí. Ani vševědoucí ředitelce. A pokud to ví, tak proč se ptá?

„Možná vám?“ hodila nevinný pohled na svou nadřízenou. Ta pokrčila rameny.

 „Mně přece nemusíš dokazovat, že jsi schopná. Já to vím… no nic.“

„Hermiono?“ napadlo ji ještě. „Nemyslíš si, že nastal čas, abys mi začala tykat?“

Hermionu to zaskočilo.

„To asi nedokážu. Přece i takový profesor Snape vám vyká,“ vydechla.

„Tak mi alespoň zkus říkat jménem, to zvládne i Severus,“ usmála se ředitelka.

„Ach, ano, to bych mohla. Nastotisíckrát děkuji, paní ředitel… Minervo.“

Zpět na obsah

Kapitola 3: První stíny



Nikdo se na ni nedívá, až na Marca, a ona na jevišti stojí dokonale bez hnutí a trpělivě čeká. A pak se, velmi pomalu, začnou její šaty proměňovat.

Nejprve u výstřihu, pak jakoby odshora celé šaty tmavly prosakujícím inkoustem a ze zeleného hedvábí se stávala šerá, půlnočně černá látka.

Marco zalapá po dechu. Chandresh a madam Padva se po tom zvuku otočí právě včas, aby stali svědky toho, jak plížící se čerň na spodku sukně bledne ve sněhově bílou, dokud nezmizí veškeré důkazy, že šaty byly někdy zelené.

„Tím se moje práce značně usnadňuje,“ pronese madam Padva. „Ale troufla bych si říct, že vlasy máte příliš světlé.“

Celia zatřese hlavou a její hnědé kadeře ztmavnou téměř do černa, jsou teď stejně lesklé a ebenové jako křídla jejího krkavce.

 

Erin Morgensternová, Noční cirkus

 

Zase ta dívka. Tentokrát už nebyla tak smutná. Seděla na zemi a dívala se do krajiny. Mírná povlovná stráň, boží muka a na obzoru hory. Jako by ji znal i neznal současně. Cítil i necítil se tam doma. Zvláštní. Najednou si uvědomil, z čeho ty pocity plynou. To ta dívka. S překvapením zjistil, že cítí každou její myšlenku. To ona tady byla doma. Jí ta krajina přinášela útěchu a uvolnění. Najednou také věděl, proč byla minule tak smutná a kdo jí umřel - babička.  Poslední blízký člověk, kterého měla. Rodiče jí zemřeli už dávno. Cítil s ní podivnou spřízněnost. Byla osamělá. Ano, měla kamarády, ale nikdo už tady nebyl opravdu pro ni. Všichni ji měli rádi, ale nikdo ji nemiloval. Po smrti babičky už pro nikoho nebyla ta první a nejdůležitější. Ale věděl taky, že přes to všechno se v ní pozvolna rozlévá klid a vrací se jí její vrozená radost ze života.  Nabírala sílu z pohledu na krajinu před sebou. Tichounce si začala zpívat, ale najednou jí nerozuměl. Pak pochopil. Dokázal rozumět jejím myšlenkám, ale ne tomu, co říkala. Nezpívala si anglicky. Napadlo ho, zda uslyší ona jeho.

 „Kdo jsi?“ zeptal se, jako poprvé. A ona ho znovu uslyšela. Poplašeně se rozhlédla.

 „Je tady někdo?“

 „Ne, myslím, že tam nejsem. Vlastně ani nevím, kde jsi ty. Můžeme se jen slyšet. Řekneš mi kdo jsi?“

„Sam,“ vydechla. „Jmenuji se Samuela. Ale já tomu nerozumím. Jak se můžeme slyšet, když tady nejsi?“

„Sám nevím. Nikdy jsem to nezažil. Ale zvláštní věci se někdy stávají, ne?

Usmála se.

 „Ano, asi ano. Mně se občas dějí věci vážně podivné. Ale toto je asi to nejpodivnější, co se mi kdy stalo. Posledně… tam na hřbitově… to jsi byl také ty?“ zeptala se váhavě.

„Ano, to jsem tě viděl poprvé.“

„Ty mne vidíš? Já tě jen slyším… i když, posledně jsem viděla tvé oči. Docela ráda bych je viděla znovu, škoda, že je tentokrát nevidím,“ trochu posmutněla.

„Možná, že když budeš opravdu chtít, tak je zase uvidíš. Zkus se OPRAVDU dívat.“

Jejich oči se spojily. Zatočila se mu z té modré propasti hlava.

 „Já tě vidím,“ slyšel ještě, ale pak už přišla temná prázdnota. Probral se sedíce ve svém křesle. Co to bylo? Takhle snít za bílého dne.

 

*****

 

Severus spěchal chodbami hradu ke svým sklepením. Konečně pátek. Poměrně náročný týden, kdy téměř každá hodina lektvarů znamenala alespoň jeden výbuch kotlíku, se chýlil ke konci. Rozhodl se pro tentokrát neudělit studentům na páteční večer žádné školní tresty. Ne, že by se cítil opravdu unavený, ale měl připravený zajímavý experiment ve své podzemní laboratoři a rozhodně neměl náladu na to, aby ho od jeho realizace zdržoval nějaký nezletilec.

Prudce zahnul za roh a narazil do drobné postavičky. Hodil po ní vražedným pohledem a ledově se zeptal.

„Co tady provádíte, pane Longbottome? Kdo vás sem pustil?“ Chlapec kupodivu vůbec nevypadal vyděšeně a to obávaného profesora poněkud vyvedlo z míry. Byl zvyklý, že se před ním mladší studenti strachy třesou a i ti nejstarší s ním jednali se značnou ostražitostí.

„Víte, já nejsem Longbottom. Jmenuji se Teddy. Teddy Lupin. Neville s Lenkou se o mně jen starají. Protože máma s tátou umřeli. A babička s dědou taky. Lenka říkala, že nemá cenu, abych jí říkal mámo a Nevillovi táto. Že rodiče jsem měl jen jedny, a že bych na to neměl zapomenout. Já na to teda nezapomínám, ale vůbec si je nepamatuju. Umřeli, když mi byl rok.  Bojovali proti Voldemortovi, víte? Pane profesore, vy jste je náhodou neznal? Lenka s Nevillem je znali, ale ne moc dobře. O tátovi mi trochu povídal Harry, ale říkal, že ho vlastně taky znal méně, než by chtěl. Vy jste je neznal?“ opakoval chlapec svůj dotaz. Severus polkl. Co na to říct? Že Teddyho otce celá léta nesnášel, protože byl blízký přítel jeho nepřátel? To při pohledu do těch očí nedokázal ani on. Začal opatrně.

„Tvou maminku jsem moc neznal. Potkali jsme se až během války proti Voldemortovi. Byla bystrozorka. A moc statečná. Byla metamorfomág, to bylo pro ni jako bystrozorku dost užitečné. Nikdy se nemusila trápit s převleky. Jednoduše si změnila barvu vlasů nebo délku nosu a bylo to. Ale to asi víš, že? A vlastně,“ s údivem se díval na chlapce, který se ještě před chvíli velmi podobal Lence, jak jeho světlounké vlasy tmavnou a drobná postava se lehce zakulacuje. Najednou před ním stál malý Longbottom.

„Vlastně vidím, že ty jsi taky metamorfomág, že?“

„Hm,“ souhlasil chlapec. „Ale ještě mi to moc nejde. Neumím to dělat na povel. Spíše se mi to tak nějak stane. A umím se proměňovat jen do těch, které mám rád.

Řekněte mi, pane profesore, tátu jste znal taky?“

„Ano, tvého tátu jsem znal od doby, co jsem začal chodit do Bradavic. Byli jsme spolu v jednom ročníku. Jenže tvůj otec byl Nebelvír a já Zmijozel,“ pátravě se na chlapce podíval. Už mu jeho adoptivní rodiče vštípili nenávist ke Zmijozelům? Ostatně, když o tom tak přemýšlel, bylo vůbec s podivem, že dítě, které vychovává, Neville Longbottom, nezačne při pohledu na Severuse Snapea divoce křičet a prchat. Měl pocit, že jeho bývalý student se takovému jednání ještě dnes brání jen s největším úsilím. Ale Teddy ho sledoval s neochvějným klidem. Buď je mimořádně statečný po rodičích, nebo mu doma prostě nic neřekli. Překvapivé. Najednou věděl, jak pokračovat.

„Tvůj tatínek byl mimořádně statečný člověk. Ale současně i nesmírně laskavý. A dokázal vzdorovat nepřízni osudu lépe, než kdokoli jiný, koho jsem ve svém životě potkal.“

Teddy se tiše rozzářil.

„Byli jste kamarádi? Teda, když jste chodili do školy?“

„Bohužel ne,“ odvětil Severus.

„Proč ne?“

„Byl příliš dobrým kamarádem těch, se kterými jsem se neměl rád. A mně trvalo léta, než jsem poznal, jaký doopravdy je.“

„Ale to je škoda, ne?“ zeptal se chlapec posmutněle.

„Ano, asi ano. Ale jsou věci, které změnit nedokážu.“

Malý Teddy se zamyslel.

„Ale možná, třeba byste teď mohl kamarádit se mnou. To by nešlo?“

Severus polkl. Nechápal, jak se tohle mohlo stát. Jak ho mohlo takové dítě tak zaskočit. Chraplavě ze sebe vypravil.

„Ano, to by možná šlo.“ Pak dodal takřka proti své vůli: „A co kdybys mne pro začátek doprovodil do mé laboratoře a pomohl mi s vařením hojivého lektvaru? Na ošetřovně už ho mají nedostatek.“

Čert vezmi experiment, to počká. Nějak měl pocit, že věci vhodné pro léčení by se chlapci mohly líbit.

 

Měl pravdu. Strávili spolu v laboratoři několik hodin. Severus nečekaně trpělivě ukazoval chlapci, jak správně krájet kořínky mučenky a devětsilu, a ve kterém okamžiku přidat rozdrcené klíněnky. Nepřekvapovalo ho, že chlapec dobře znal všechny bylinné přísady, ale byl potěšen tím, že projevuje i značnou obratnost a chápavost při vaření lektvarů. Měl by se mu občas věnovat i nadále. Takové nadání by se nemělo zanedbávat.

Konečně bylo hotovo. Pomocí magie lektvar zchladil a dovolil Teddymu nalít ho do jednotlivých lahviček. Teddy pozorně rozděloval lektvar a nakonec se zeptal.

„Bylo to správně?“

„Ano, velmi správně. Zdá se, že máš pro lektvary talent,“ poznamenal Severus. Neměl tušení, co jeho slova způsobí. Teddy se rozzářil a najednou už nebyl tak baculatý, jeho tvář světlala a oči tmavly. Před Severusem stála jeho dokonalá mladší kopie.

„Teddy,“ vydechl. „Ty vypadáš, jako já.“

„Vážně?“ spokojeně se uculil chlapec. „To jsem rád, že se to povedlo.“

„Ale říkal jsi, že se proměňuješ jen v lidi, které máš rád,“ zachraptěl Severus.

 „No tak to tě asi mám rád,“ uchichtl se mrňavý Severus a chytil toho velkého za ruku.

 „Mám hlad, neměli bychom jít na večeři?“

Severus strnul. Uvědomil si, že chlapce patrně už hezky dlouho někdo postrádá.

„To bychom určitě měli. Tak rychle. Už jsi cestoval letaxem?“

 

Vypadli z krbu ve sborovně. Teddy se zapotácel, ale Severus ho pevně zachytil. První, na co mu padl pohled, byly vylekané tváře Lenky a Nevilla. Bylo na nich vidět, že se v nich sváří pocity úlevy z toho, že se Teddy objevil a zděšení z toho, s kým se objevil. A zcela největší šok jim zjevně způsobila Teddyho současná podoba. Viděl, že Nevillovi dělá obrovský problém obejmout někoho, kdo vypadá jako malý Snape. Lenka měla menší zábrany. S velkou úlevou popadla Teddyho do náruče.

„Teddy, kde jsi byl? Proč jsi nikomu nic neřekl?“

„Vařili jsme se Severusem hojivý lektvar,“ oznámil klučina pyšně.

SE SEVERUSEM? viděl profesor úžas snad na všech tvářích ve sborovně. Byl tady patrně celý profesorský sbor. Mírně provinile se dovtípil, že se po Teddym sháněli úplně všichni. Harry vypadal jako obvykle pobaveně, ředitelce se ulevilo, pohled slečny Grangerové byl nečitelný, Nevillův ohromený.

Severus nasadil na obličej svůj oblíbený nerudný výraz – co na mně všichni zíráte - kterým se mu podařilo většinu kolegů přimět k tomu, aby svůj zrak odvrátili. Ani ho nenapadlo něco vysvětlovat nebo se dokonce omlouvat. Přistoupil k Harrymu a pokusil se navázat rádoby nenucený rozhovor. Ve skutečnosti nastražil svůj vycvičený sluch a poslouchal, co si povídá Teddy s Lenkou a Nevillem. Ze svého pohledu sice šeptali, ale on slyšel každé slovo.

Neville konečně Teddyho objal. Lenka mu domlouvala.

„Teddy, přece nemůžeš takto zmizet a nikomu nic neříct. Měli jsme o tebe opravdu starost.“

Chlapec vypadal zkroušeně.

„Promiň, Lenko, mně to nenapadlo. Ale víš, bylo to skvělé. Vařili jsme lektvar pro ošetřovnu. Krájel jsem devětsil. A Severus říkal, že mám na lektvary talent. Slíbil mi, že můžu zase přijít. Můžu, Lenko? Já ti to příště řeknu,“ než se stačila Lenka nadechnout, vpadl do rozhovoru Neville.

„Ty tam chceš jít znova? Vždyť by se ti tam mohlo něco stát? A víš vůbec, jak vypadáš? Vypadáš jako profesor Snape!“

Chlapec se uculil.

„To je prima, viď?“

„Slovo prima mne vážně nenapadlo. Spíše… Teddy, myslel jsem, že nikdy na sebe nebereš podobu lidí, které nemáš rád,“ zakoktal se Neville.

„No, ale já ho mám rád. Mně to moc bavilo s ním vařit lektvary.“

„Jak ho můžeš mi rád? Vždyť je strašný,“ zvedl se Nevillovi rozčílením hlas.

„Neville,“ mírnila ho Lenka. „Neříkej takové věci, to přece není tak úplně pravda.“

„Vůbec to není pravda,“ řekl Teddy už trochu plačtivě.  „Je náhodou moc hodný. On se jen tak tváří, že je zlý. Já to přece poznám. Já přece vždycky poznám, jací lidi jsou. To přece víš, Neville.“

V tom okamžiku si Severus uvědomil, že zapomněl sledovat, co mu říká Harry. Zkusil se soustředit a zaostřil svůj pohled do zelených očí, které na něho hleděly s nečekaným pochopením. Uvědomil si, že i Harry slyšel Teddyho slova a konečně dokázal vnímat, co mu mladý kolega říká.

 „Teddy opravdu vždycky ví, jací lidé opravdu jsou. Tam někde uvnitř, kam nikoho nepustí. Teddymu nemůžete lhát, nemůžete nic předstírat, on to prostě pozná. Taková speciální magická schopnost,“ mírně se pousmál. „Ostatně, já taky už před nějakým časem našel pod tou vaší nepřátelskou maskou docela fajn chlápka… Nepůjdeme na večeři? Tím pátráním po Teddym mi vyhládlo.“

Severus strnule přikývl. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že nikdo jiný nezachytil, co se právě stalo. Většina kolegů už ale opustila sborovnu a zamířila na večerní jídlo do Velké síně. Oddechl si, ale pak si znepokojeně uvědomil slečnu Grangerovou, která na něho a Harryho hleděla pohledem, ve kterém se mísil mírný zmatek s pochybovačností. Co všechno asi mohla slyšet?    

  *****

Hermiona se hluboce soustředila. Pomalu se jí měnil tvar těla, které začala pokrývat hebká hnědá srst. Blop. Na podlaze seděla sametová kočka. Blop. Opět se objevila Hermiona.

„Výborně Hermiono,“ pochválila ji Minerva. „Ta podoba je už dokonalá.“

„Ale moc dlouho nevydrží. Nedokážu udržet kočičí podobu více než minutu. A proměna mi trvá moc dlouho.“

 „Hermiono, vždyť na tom pracuješ teprve dva měsíce. Neviděla jsem nikoho, kdo by tak brzy dosáhl tak skvělých výsledků. Myslím si, že do Vánoc už to bude úplně dokonalé. Začátkem příštího roku požádám o tvou registraci, abychom tomu dali i správnou právní normu.“

 „Opravdu si to myslíte? Zkusím to ještě jednou.“ Hermiona se šťastně usmála.

Blop, tentokrát se jí přeměna povedla daleko rychleji a vydržela déle. Ano, ono to půjde.

 

*****

 Minerva řekla Severusovi, že se po zprávách, které ji přinesl Kingsley Pastorek, rozhodla sezvat na poradu některé členy bývalého Fénixova řádu. Zprávy ji znepokojily.

Severus se rozhlédl se po ředitelně. Minerva za svým stolem, kolem v pohodlných křeslech Kingsley, Arthur Weasley a z těch mladších, kteří v původním řádu nebyli, Harry a slečna Grangerová – jejich tváře mu najednou připadaly až absurdně mladé.

Minerva si povzdechla si a začala: „Přátelé, svolala jsem vás, protože se s vámi potřebuji poradit o vážné věci. Omlouvám se, pokud budu trochu rozvláčná, ale potřebuji vám to všechno pořádně osvětlit.

Když před pěti lety padl Voldemort, opravdu jsem věřila, že věci budou už jen lepší. Ale tak to nikdy nechodí, že? Když vyprchá euforie z vítězství, přijde rozčarování a realita všedního dne. Do čela se pak derou kariéristé, kteří byli za války příliš zbabělí, aby se účastnili boje. Dokonce i ti, ke kterým jsme byli shovívaví a omlouvali jsme jejich účast na opačné straně. Měli jsme se poučit, protože to tak prostě vždycky bývá. Ale neudělali jsme to. A tak se to zase stalo.

Doufali jsme, že jako ministr kouzel nastoupí tady Kingsley, ale podcenili jsme to. Nedostatečně jsme ho podpořili a ti totálně tupě zaslepení členové Starostolce zvolili znovu do čela ministerstva Popletala. Prostě se zalekli toho, že by se ministrem mohl stát někdo schopný a rázný. A aby toho nebylo dost, házeli mu klacky pod nohy i jako šéfovi bystrozorů, když se snažil dostihnout uprchlé Smrtijedy. Takže, ne všechny se povedlo dostihnout, a ne všichni dostižení byli odsouzení. A bohužel to vypadá, že to byla velká chyba. Kingsley, mohl bys prosím říct ostatním to, co jsi řekl mně?“

Černý, mohutný kouzelník si lehce odkašlal a začal.

„Jak už řekla Minerva, mnozí z bývalých Smrtijedů unikli potrestání. Ty, kteří uprchli, se můžeme pokoušet vypátrat. Momentálně to ale je ta menší půlka problému. Horší je to s těmi, kteří se z různých důvodů potrestání vyhnuli. Ti žijí mezi námi, a jak to vypadá, pomalu se chystají znovu získat co největší vliv. Problém je v tom, že mnozí z nich mají značný majetek. Nemohu zmínit nic konkrétního, ale cítím na ministerstvu nejrůznější tlaky a vlivy, které se mi nelíbí. Nemohu přímo dokázat, že některé lidi podplácí, ale nepochybuji o tom. Podle nejrůznějších náznaků se zdá, že v pozadí toho všeho je Lucius Malfoy.“  

Severus si povzdechl. Opravdu doufal, že bude život trochu poklidnější, ale jak to tak vypadalo, nebylo mu to přáno. Na druhou stranu, probudily se v něm instinkty lovce a špiona. Hladce navázal.

„Vypadá to, že budete opět potřebovat špiona. Asi nebudu mít větší problém si znovu získat Malfoyovu důvěru. Nakonec, po válce mne bezmála odsoudili, takže… Bylo by užitečné zkusit získat přesnější informace,“ rozhlédl se a s mírným překvapením zjistil, že od posledních setkávání Fénixova řádu se situace změnila. Tehdy mu důvěřoval jen Brumbál. Ostatní ho pouze trpěli, protože byl užitečný. Dnes na tvářích kolem viděl směs jiných pocitů – pevnou důvěru v něho u Minervy, Kinsleyho a Arthura, znepokojení, že se znovu vydává do nebezpečí u Harryho. Výraz u mladé profesorky přeměňování přečíst nedokázal. Byl v něm neklid, nedůvěra, pochybnosti? Nevěděl.

*****

 Hermiona se rozhodla, že si musí nutně promluvit s Harrym. Nevypadal dobře. Navenek ano, bez problému se vyrovnával s výukou, žertoval s kolegy, Teddyho učil létat na koštěti. Ale Hermiona ho znala příliš dobře. Velmi jasně viděla tmavé kruhy, které se mu rýsovaly pod očima.  Byla si jistá, že trpí nespavostí. Mohlo to být způsobeno zprávami od Pastorka, ale měla pocit, že je to osobnější. Věděla, že se s Ginny nevídá. Přestože celý podzim doufala, že jejich vztah spraví. Bylo by dobré jim pomoct roztržku urovnat. Pamatovala si, že Ginny dokázala Harryho často rozesmát a to by teď Harry opravdu potřeboval.

 „Harry, co se děje?“ skočila rovnou po hlavě do problému. Obvykle bývala taktnější, ale v poslední době ztratila trpělivost. Už se několikrát pokusila dostat z Harryho, jak se cítí, ale vždycky se jí dostalo jen neurčitě vyhýbavé odpovědi. Takže teď šla rovnou na věc. Bohužel nebyla o moc úspěšnější.

„Neděje se vůbec nic, Hermiono. Teda až na to, že nám svět zase krapet černá. Ale to je jistě drobný detail,“ Harry se pokusil odvést řeč od svých osobních problémů. Hermiona mu na to neskočila.

„Jsem si jistá, že víš, o čem mluvím. Pořádně nejíš, každou chvíli vypadáš jako duchem nepřítomný, vím určitě, že nemůžeš spát. Nikam nechodíš…“

Harry ji přerušil.

„To, že se necpu, jako Ron ještě neznamená…“ zarazil se. „Promiň, o Ronovi jsem mluvit nechtěl.“

„To je jedno,“ odsekla Hermiona. „O mne nejde, teď mluvíme o tobě. Harry, jsem si úplně jistá, že když za Ginny zajdeš, tak…,“ Harry ji varovně přerušil: „Hermiono, o tomhle mluvit nechci, jasný?“

Hermiona si povzdechla: “Jasný.“

Ale nebyla by to ona, kdyby neměla plán.

 

Poznámka: Křestní jméno Samuel pochází z hebrejštiny. Vyvinulo se z hebrejského „šmúel/šemúel” v překladu „jméno boží” (hebrejsky „šém” − „jméno”, „él” − „Bůh”). Jméno má doslova posvátný význam, objevuje se již v Bibli jako jméno židovského proroka. Objevuje se i jeho ženská obdoba Samuela, kterou v přesnějším významu vnímám spíše jako "bohem obdarovanou".

Zpět na obsah

Kapitola 4: Několik setkání

Imaginace jest schopností vyvolávat v mysli obrazy, které se mohou vázati k předchozí zkušenosti jako vzpomínky nebo sny, mohou však tyto sny různě přetvářeti.

Zvířecí imaginace jest zvláštním druhem imaginace, umožňující do dokonalosti poznati povahu jednotlivých zvířat a vžíti se do jejich pocitů. Toto snění jest prováděno s určitým záměrem, vedoucím k proniknutí k samotné podstatě bytí a uchopení možnosti proměny.

Iluzorní imaginace umožňuje aktivně přetvářeti své představy v dokonalou nápodobu reality.

Imaginace, Cosmo Relligius, Perth, 1453


Hermiona se rozhodla. Je čas s tím něco udělat. Hrdost je jedna věc, ale Harryho spokojenost je přednější. Snad jí promine, že se plete do jeho záležitostí. Byla si jistá, že je to pro jeho dobro. Zašla do sovince a poslala školního puštíka se vzkazem. MUSÍM S TEBOU MLUVIT O HARRYM. JE TO DŮLEŽITÉ. PŘÍŠTÍ VÍKEND V PRASINKÁCH. PROSÍM PŘIJĎ. HERMIONA

Hluboce se jí ulevilo, když jí se o dva dny později puštík vrátil se vzkazem DOBŘE. V SOBOTU V PĚT.             

 

V určenou hodinu vešla ke Třem košťatům a rozhlédla se. Ano, tam u zadního stolu zahlédla záblesk rudých vlasů. Zkontrolovala celý prostor, ale z profesorů nikoho neviděla, všude kolem jen mraky bradavických studentů. Zamířila ke stolu a rozpačitě pozdravila.

„Ahoj Ginny.“

Hlas se jí chvěl lehkou nervozitou. Bývaly kamarádky, ale teď se neviděly už celou spoustu měsíců. A sourozenecká soudržnost mohla hrát značnou roli. Napjatě sledovala Ginninu tvář. Jak vypadá? Naštvaně: Nepřátelsky? Překvapeně zjistila, že spíše nejistě a rozpačitě.

„Jak se máš, Hermiono?“ Ginny zajíkavě začala společenskou konverzaci, ale pak se zjevně rozhodla, přejít rovnou k věci.

“Proč jsi mne zavolala? Co je s Harrym?“

Hermioně se ulevilo, že si může odpustit chození kolem horké kaše a rovnou spustila: „Harry není ve své kůži. Já…myslím, že se trápí. Snaží se chovat vesele, ale já vím, že není v pohodě. Víš, myslím si, že mu chybíš. Ale je moc hrdý na to, aby se doprošoval tvého návratu. Nerada se pletu do vašich záležitostí, ale nějak mám pocit, že sami to do pořádku nedáte.“

„Harry ví, že jsi se mnou tady?“

„Neblázni, samozřejmě, že ne. Kdyby to věděl, nejspíš by mne proměnil v Hagridova skvorejše.“

„Já jsem myslela,“ začala pomalu Ginny, „že ty a Harry… že proto ses rozešla s Ronem. Ty společné dva týdny v Toskánsku…“

Ono se skutečně nic neutají, trochu rozmrzele si v duchu povzdechla Hermiona, ale nahlas pronesla: „Řekla bych, že se tvůj bratr rozešel se mnou. A prázdniny s Harrym… byla jsem nešťastná a on mi jen chtěl pomoct. On prostě je takový. Laskavý ke svým přátelům. Zatraceně, on je přátelský i k Snapeovi, věřila bys tomu? A vykládá mi o tom, jak je chudák Severus osamělý…“ zarazila se.

“Harry se kamarádí se Snapem?“ vyjekla Ginny.

„Ano, ale to sem teď nepatří,“ povzdechla si Hermiona. „Ne, že by mne to neštvalo, ale teď je potřeba urovnat to mezi vámi dvěma.“

„Takže ty opravdu…?“

„Opravdu ne. Když to chceš vědět přesně, jednou jsme se v Itálii políbili. Myslela jsem, že možná… ale necítili jsme nic. Ani jeden. Nepřeskočila jediná jiskřička. To jeho políbení bylo takové velmi bratrské. A já pak byla ráda. Protože Harry je opravdu skvělý kamarád, hrozně mi na něm záleží, ale ne takto…“ znovu si povzdechla a pak pokračovala: „Takže, myslíš si, že bys mohla… se k Harrymu vrátit? Udělám pro to cokoli.“

Ginny se na ni podívala málem zoufale.

„Víš, já nemůžu, já… už mám ráda někoho jiného.“

Hermiona se zatvářila zaskočeně.

„Vždyť jsi Harryho milovala tolik let. Kdo je to?“

„Já vím, já vím, jenomže vždycky jsem měla pocit, že pro Harryho nejsem dost dobrá. A pak najednou… po hrozně dlouhé době mi na tom přestalo záležet a rozhodla jsem se, že to nemá smysl.  Že nemá cenu se snažit. Chtěla jsem cítit, že jsem pro někoho nejdůležitější na světě a tušila jsem, že pro Harryho nejdůležitější nejsem. On vždycky dával přednost tomu zachraňovat svět a já byla až na druhém místě. Dokonce i tehdy, když už svět zachránil. Pořád jsem byla ta malá, roztomilá Ginny. Takže, když ses pohádala s Ronem, a Harry se přidal na tvou stranu, tak to pro mne vlastně byla dobrá záminka. Byla jsem ráda, že se můžeme nějak bezbolestně rozejít. Bylo to zbabělé, já vím, ale v tom okamžiku náramně snadné.“

Hermiona na ni užasle pohlédla. Opravdu Ginny cítí totéž? Tak podobnou úlevu jakou cítila ona sama z rozchodu s Ronem? Pak se ale vrátila k druhé půlce své původní otázky.

„Kdo je to? S kým teď chodíš?“

„Vlastně spolu nechodíme… zatím… ale cítím, že mu na mně záleží,“ zarazila se Ginny.

Hermiona důrazně zopakovala.

 „KDO JE TO?“

„Draco Malfoy,“ pípla Ginny.

„MALFOY?“ Hermiona se strnule zapřela do židle. „Jak ses mohla dát dohromady s Malfoyem? Copak nevíš, jak se celé roky choval? Jeho otec tě málem připravil o život. A právě teď to vypadá, že to byla obrovská chyba neposlat ho porážce Voldemorta do Azkabanu. Podle všeho zase začíná spřádat nějaké podivné plány,“ zarazila se. Toto možná říkat neměla. Pokud Ginny a Malfoy… pak nad tím mávla rukou. Ginny přece nepřestane důvěřovat. Je absurdní si myslet, že by někdo z Weasleyových… i když, co třeba Percy?  Ne, Ginny by je nikdy nezradila. Rudovláska její úvahy přerušila.

„Draco není jako jeho otec. Nemá ho rád. A v poslední době se moc nestýkají,“ dodala už rázněji. Pak se malinko zasnila.

„Ty asi moc nesleduješ co se děje ve světě famfrpálu, viď? Ale že už skoro rok hraju střelce u Kudleyských kanonýrů, to asi víš?“ tázavě pohlédla na Hermionu.

„Ano, to samozřejmě vím. Ron celé měsíce nemluvil o ničem jiném,“ přikývla Hermiona.

„Ale už asi nevíš, že od června za náš tým hraje i Draco na pozici chytače.“

Hermiona mlčky zavrtěla hlavou. Ginny napjatě pokračovala: „No, a když to tak dopadlo s Harrym… já vím, že jsem říkala, že jsem byla vlastně ráda, ale na druhou stranu jsem byla nešťastná a najednou dost sama. A Draco mi moc pomohl. Choval se ke mně vážně mile. A je trpělivý. Netlačí na mně. Takže, teď jsme velmi dobří přátelé. A já doufám, že časem budeme i více. On je opravdu jiný, než na první pohled vypadá. A taky je dost vděčný Harrymu, že mu zachránil život. Jen neví, jak to dát správně najevo…“

„No jo, vděčnost, ta Zmijozelům holt moc nejde,“ odtušila Hermiona, ale pak se na kamarádku podívala s náhlou radostí v očích i hlase.

„Ach Ginny, mne to moc mrzí, že nebudeš s Harrym, a Malfoy, to si tedy budu muset zvyknout, ale vážně si přeju, abys byla šťastná. Věříš mi to? A jsem strašně, ale strašně ráda, že jsme si to vyříkaly. Bylo mi bez tebe smutno,“ dále už nepokračovala, protože věděla, že by se rozbrečela. Tak jen Ginny pevně objala. Cítila, že i mladší dívka se chvěje.

 

*****

 

Hermiona se nervózně procházela po břehu jezera. Byla si jistá, že je to úplně k ničemu, ale nemohla přece po tolika letech, co se s Ronem přátelila a pak jej snad i milovala, odmítnout jeho přání se setkat. Tušila, co ho k tomu vedlo. Ginny mu nejspíš popsala jejich rozhovor a přesvědčila ho, že nemiluje Harryho. To mohlo Rona naplnit jistou nadějí. Hermiona si vyčítala, že lépe neobjasnila Ginny, co vlastně teď cítí k jejímu bratrovi. Ale potom, co se jí Ginny svěřila se svým vztahem k Malfoyovi, už k tomu nějak nebyla příležitost.

Harrymu o schůzce s Ronem raději neřekla. Těžko mu ji mohla vysvětlit, pokud se nemínila zmínit o svém setkání s Ginny, a to tedy opravdu nemínila. Nevěděla si rady, jak to Harrymu říct. Byla si jistá, že se kvůli Ginny ještě pořád trápí. I když o ní nemluvil. Ostatně ani o Ronovi. Zda to bylo proto, že chtěl šetřit její city, nebo proto, že byl na Rona naštvaný, to opravdu nevěděla. Zato věděla určitě, že se během podzimu několikrát pokoušel s Ronem spojit. Ale Ron byl jako obvykle nesnesitelně tvrdohlavý a všechny sovy posílal bez odpovědi zpět.

Sníh jiskřil v odpoledním slunci, ale vzduch byl mrazivý. Jezero bylo zamrzlé, vítr z něho svál většinu sněhu, takže jeho povrch byl dokonale rovný. Všude jinde se vršily velké, hebké závěje. Za jezerem vykukovaly vrcholky stromů Zapovězeného lesa. I jejich větve se prohýbaly pod vrstvami sněhu.  Obloha zářila temnou modří, kolem až ohlušující ticho. Studenti odjeli na vánoční prázdniny už ráno, hrad téměř osiřel.

Hermiona podupávala a nohy jí pomalu začínaly mrznout. Kde ten zatracený Ronald je? Konečně zahlédla jeho zářivé vlasy a srdce se jí sevřelo. Přece jen, těch společných let. A spousta fakt dobrých vzpomínek… Náramně mu to slušelo. Od okamžiku, kdy začali spolu s Georgem vydělávat to neskutečné množství peněz, si dával záležet na svém zevnějšku. Oblékal se vskutku vybraně, i když na Hermionin vkus poněkud okázale. Dnes měl na sobě vysoké boty z dračí kůže, obtažené kalhoty a teplý, purpurový plášť se zlatými výšivkami v podobě draků. Ano, opravdu vypadal dobře. 

„Ahoj Hermiono,“ řekl nejistě, když došel až k ní, a bylo vidět, že by ji rád objal, ale netroufá si.

No, to jsem dost ráda, pomyslela si Hermiona a nahlas řekla.

“Ahoj Ronalde.“

„Zlobíš se na mne?“

„Ano, zlobím.“

„Ale nepošleš na mne hejno divokých stehlíků, že ne?“ ujišťoval se.

„Ne, to nepošlu, byla by jim zima,“ ušklíbla se trochu Hermiona.

Ron měl zřejmě pocit, že nejhorší je už za ním, přistoupil blíže a uchopil ji za paže.

„Je mi bez tebe smutno,“ řekl a přistoupil ještě blíž.

Jeho horké prsty cítila i přes teplý zimní hábit. Mírně se otřásla. Ach Rone, pro tebe jsou věci vždycky tak jednoduché. Stačí říct, je mi to líto, bylo mi smutno a všechno je v pořádku. Smutně se na něho usmála.

„Mně ne, Rone. Mně už ne.“

Rona to viditelně zaskočilo.

„Copak mi to nemůžeš prominout? Já se vážně omlouvám. Vím, že jsem se choval jako blbec a… prostě se omlouvám. Odpustíš mi?“

„Ale já jsem ti odpustila, Rone, už dávno, ale…“ povzdechla si unaveně Hermiona. „Prostě se nechci vracet. Už tě nemiluji. Ano, vždycky tě budu mít ráda, ale nemiluji tě. A nechci s tebou strávit zbytek života. Promiň.“

Na Ronově tváři se střídaly emoce - šok, ublíženost a nakonec vztek.

„Takže to byl kec, co jsi říkala Ginny! Ty řečičky, že Harryho nemiluješ, že jste jen kamarádi! Měl jsem to vědět. A vlastně jsem to vždycky věděl. Vždycky jsi mu dávala přednost! Jen proto, že tě nechtěl, ses milostivě spokojila se mnou. A v okamžiku, kdy kývl, jsi s ním bez váhání odjela. Nevykládej mi, že jste spolu strávili dva týdny sami v jednom domě a NIC jste spolu neměli. To ti neuvěřím.“

Hermioně se po tváři hrnuly slzy.

„Věř si, čemu chceš, Ronalde Weasley, mně už je to jedno. Já už vážně nejsem zvědavá, na ty tvé vzteklé výbuchy a žárlivé výstupy. Užila jsem si jich dost a dost. Chtěla jsem… myslela jsem, že bychom mohli být zase přátelé. Nakonec jsme jimi byli dost dlouho. Ale abych pravdu řekla, teď už si to nepřeju. Prosím tě, zmiz z mého života. Nech mně být…“

Divoce se rozvzlykala a napůl čekala, že ji Ron začne utěšovat. Přes všechno, co na něho právě vychrlila, si přece jen přála jejich přátelství uchovat. Strašně si přála vrátit dobu kdy s Harrym a Ronem tvořili nerozlučnou trojku. Přes všechna nebezpečí a ohrožení těch let na ně teď vzpomínala jako na zlaté časy. Schoulila se na zemi a plakala.  Doufala, že ucítí dotek ruky na svém rameni. Jenže pak zaslechla vrzání bot ve sněhu. Ron odcházel. Vzhlédla a viděla, že se vzdaluje bez ohlédnutí.

Hermiona ucítila potřebu vybít všechny své emoce a ve zlomku vteřiny už po zamrzlém jezeře běžela hnědá kočka. Tlapky se odrážely od tenké vrstvičky sněhu, cítila se plná energie. Svaly fungovaly jako dokonalé pružiny. Byl to opojný pocit, běžet tak rychle, nechat za sebou všechny myšlenky, všechen ten stres a frustraci.

Přeběhla přes jezero a skočila do závěje. Teď už to nešlo tak snadno, ale probuzená euforie z dravého pohybu se nedala tak snadno zastavit. A ona ji ani zastavit nechtěla. A tak se prodírala závějemi, skákala, běžela. Chtěla se unavit, dostat ze sebe všechno napětí.

Najednou strnula uprostřed pohybu. Její bystré kočičí smysly ji zvěstovaly nebezpečí. Podivný šustivý zvuk a nechutný zápach.

Vyděšeně vyskočila, během skoku se obrátila ve vzduchu a řítila se pryč. Za ní se závějemi prodírala osminohá, mnohooká příšera.

Několik skoků se jí dařilo udržovat náskok. Byla přece jen lehčí a do závějí se bořila méně. A snažila se držet tam, kde se mohla schovat pod nízkými větvemi. Později si nikdy nedokázala vysvětlit, proč se neproměnila zpátky v člověka a nepoužila hůlku. Bylo to proto, že věděla, jak obtížné je tyto tvory zabít? Byla v tom vzpomínka, na zážitky, které ji líčili Ron a Harry? Ti tenkrát ve druhém ročníku unikli jen díky autu pana Weasleyho. Ji dneska žádné auto nezachrání. Ji dneska nezachrání nic. Ve skutečnosti ji vůbec nenapadlo se proměnit. V těchto vteřinách ji hnaly jen instinkty. UTEČ!

Utíkala. Utíkala, ale klapání kusadel a šustění, které vyvolávalo tření chlupatých nohou o sníh, se blížilo. Zachrání se na hladině jezera? Tam by mohla běžet rychleji. Z posledních sil vyběhla z lesa, ale v tom okamžiku zapadla do hluboké závěje. Nad ní se naklonila obrovská chlupatá hlava. Černo, tma.

 

*****

 

Severus si vydechl úlevou. Poslední studenti odjeli na vánoční prázdniny. Požehnané tři týdny volna. Letošní svátky by mohly být docela příjemné. Dokončení několika pokusů v osobní laboratoři, rozhovory s Harrym, možná by mohl ukázat Teddymu, jak se vyrábí lektvar proti škytavce? Slíbil mu to. Je potřeba toho chlapce naučit i něco rozumného. Jeho adoptivní matka mu neustále plete hlavu s muchlolapými chropotály nebo co to vlastně tuhle povídal. Možná by také mohl probrat s Nevillem jaký vliv má měsíční světlo na kvalitu  nocokvětu…  Zvláštní, ale s mladým profesorem bylinkářství teď vycházel docela dobře. Ale to všechno až zítra. Teď se potřeboval projít a vyčistit si hlavu.

Sníh mu křupal pod nohama, pomalu obcházel jezero. Vypadalo dokonale hladké. Najednou si všiml, že tu čistotu narušuje řádka stop. Dorazil k místu, kde vybíhaly z jezera a mířily do Zapovězeného lesa. Kočka, pomyslel si. Kde se tu bere? Možná utekla nějakému studentovi.

Koutkem oka zahlédl pohyb. Hnědá šmouha se jen mihla, vyběhla ven z lesa a zapadla do závěje. Za ní obrovské se vynořilo černé tělo a naklonilo se nad ni. Bleskem vytáhl hůlku.

„Mdloby na tebe,“ zahřměl. Příšera spadla na zem.  Severus rychle přispěchal a jemně nadzvedl bezvládnou kočku. 

Rychlým krokem spěchal přes nádvoří, k sobě pevně tiskl hebké tělíčko. Ve vstupní bráně ho potkala Minerva McGonagallová.

„Severusi, co to máte?“ vypadala podivně vyděšeně.

„Na okraji Zapovězeného lesa si chtěl dát jeden z Hagridových miláčků k obědu tuhle kočku.“

Ředitelka vyjekla.

“Co? Jak? Který? Bude v pořádku? Co s ní budete dělat?“

Severus se v duchu podivil. Nebyl si vědom toho, že má ředitelka takovou slabost pro kočky. I když vzhledem k její zvěromágovské podobě to bylo svým způsobem pochopitelné. 

„Kousla ji akromantule,“ začal vysvětlovat a dodal, dřív než mohla pokračovat v otázkách: „Nebojte se, Minervo, nic se jí nestane. Pavouci své oběti nezabíjí, jen je omámí a pak si je uloží do spižírny na horší časy. Dám jí něco proti otravě, posilující lektvar a zítra ráno by už měla být víceméně v pořádku.“

Ředitelka si viditelně oddechla.

„Co s ní pak uděláte?“

„Že bych si ji nechal?“ navrhl ironicky.

„Severusi, vy a domácí mazlíček?“ poděsila se.

„No, nakonec, proč ne. Já jsem si VŽDYCKY přál kočku,“ uvědomoval si, že ředitelku svým sarkastickým tónem trochu provokuje, ale vzhledem k její reakci nemohl odolat. A nakonec, vlastně si opravdu uměl představit, že se jeho bytem vznešeně prochází ladné kočičí tělo.

„Ale nebudete ji v těch svých sklepeních věznit, že ne?“

„Minervo, mluvíme o kočce!“

„Jistě, jistě, já vím, ale přece jen, kočky mají rády, když mohou volně běhat venku. Nesnesu představu, že by byla u vás zavřená,“ řekla nervózně.

Severus šokovaně zavrtěl hlavou. To musí souviset s její podobou kočky, jinak si to neuměl vysvětlit.

„Dobře, slibuji, že ji vyléčím, budu ji pravidelně krmit a nebudu omezovat její osobní svobodu. Ale teď mne omluvte. Potřebuje dostat lektvar co nejdříve,“ zavrčel, než odspěchal chodbami do svých podzemních pokojů. Cestou nepřestával kroutit hlavou.

Ředitelka za ním ustaraně hleděla.

 

 

Zpět na obsah

Kapitola 5: Jantarově zlaté oči

Barmská kočka (thajsky supalak, což znamená nosící štěstí, krásná a nádherná)                          

Barmy jsou jedním z mála přírodních plemen koček a jejich název odpovídá zemi původu. Jejich původní barva je výrazná, teple hnědá. Ve vlasti je mniši chovají ve svých chrámech a mají je  ve veliké úctě, protože věří, že barmy přinášejí štěstí.                             

Barmy jsou osobnosti s vlastním názorem. Nade vše milují společnost a opravdu trpí, pokud jsou ponechávány o samotě. Jsou nesmírně zvědavé a jen těžko podaří před nimi něco utajit. Tomuto plemenu dělá velmi dobře, bude-li neustále středem pozornosti. Barmská kočka bude velmi ráda, pokud vám bude moci co nejvíce času prosedět na klíně.  Potřebují celého člověka - jeho pozornost a lásku. Pokud se jim jí dostane, není lepších koček. Co vám na tomto plemenu bude možná vadit, je jeho tvrdohlavost.                             

Atlas koček, Vilemína Červotočková, Bradavice, 1989             

 

Severus opatrně vybral vhodný lektvar a zamyslel se nad jeho množstvím. Kočky obvykle neléčil. Pak se rozhodl a opatrně vkouzlil obsah lahvičky přímo do bezvládného kočičího těla. Seslal na kočku diagnostické kouzlo a spokojeně zaznamenal, jak se jednotlivé složky lektvaru vypořádávají s pavoučím jedem. Teď ještě posilující lektvar. Možná by mohl přidat pár kapek výluhu z kořene Echinacey, aby posílil uklidňující účinky. Bude působit jako mírné sedativum. Kočka vypadala, že je kromě vlivu jedu taky vyčerpaná. Musela utíkat dost dlouho. A v těch závějích to nejspíš nebylo nejjednodušší. Potřebuje obnovit síly.                

Opatrně kočku prohlížel. Tlapky měla rozedřené do krve, jak se snažila co nejrychleji prodrat zmrzlým sněhem. Takže ještě trochu zavírající masti s esencí levandule. Ta to dá do pořádku. Pohladil kočičí kožíšek. Hebký jako samet, pomyslel si.                                

V průběhu večera musel ještě několikrát aplikovat lektvar proti otravě. Kočičí tělo reagovalo jinak než lidské. Teprve kolem půlnoci si byl jistý, že vliv jedu konečně zvládl. Měl ale pocit, že kočka bude i přes noc potřebovat dohled.  Sice absolutně nesouhlasil s tím, aby majitelé brali své mazlíčky do postele, ale toto je přece výjimečná situace.                                

Nebyl zvyklý slyšet při usínání cizí dech. Ale teplé tělíčko pod jeho rukou ho podivně uklidňovalo.    

                         *****                               

Hermiona se dezorientovaně probudila. Vůbec nevěděla kde je, co se stalo. Pak si vzpomněla na zběsilý útěk před tou příšerou. To už je sežraná nebo co?  Hm, spíše ne. Cítila se dobře. Nic ji nebolelo, bylo jí teplo, jen měla trochu hlad. Na svém těle cítila příjemnou tíhu. Otevřela oči a uviděla kolem sebe měkké, temně zelené, saténové přikrývky. Ale co to je na jejích zádech? Aha, něčí ruka. COŽE? NĚČÍ RUKA? Pokusila se vyskočit, ale unavené svaly ji neposlechly. K ruce se přidala druhá a citlivě, ale pevně ji zadržela.                               

„Tak už ses probudila? Ano, a jak se cítíš?“ ozval se pobavený, sametový hlas.                                

„No jak by ses asi cítil ty, kdyby ses probudil v cizí ložnici a vůbec si nepamatoval, jak ses tam octnul. Ty, ty … SNAPE… TO SNAD NEEEE,“ vyjekla Hermiona a divoce se pokusila vymanit. Utrpěla opravdu šok. Že se někdy octne ve Snapeově ložnici, si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Co ve snech, ani v té nejhorší noční můře. Co bude dělat? Propadala panice…                               

Pak jí došlo, že je pořád ještě kočka. To ji nepatrně uklidnilo. Ale opravdu jen velmi málo.                          

„Šššš, no tak malá, nic se neděje. Proč jsi tak vyděšená? Já ti nic neudělám,“ Snape pevně držel její zmítající se tělo.                                

„No, to ti tak zrovna věřím,“ vyprskla a pokusila se zakousnout do Snapeovy ruky.  Pobavený smích ji zarazil. Snape se směje? Když ho chtěla kousnout? To zjištění ji tak vyvedlo z míry, že se konečně přestala bránit.                                

„No vidíš, už je to v pořádku, ukaž se malá. Musím tě prohlédnout. Ta akromantule ti dala pořádně zabrat.“                              

K Hermioně opět přilétla vzpomínka na černou chlupatou hlavu a obrovská kusadla. No dobře. Možná mohlo být i hůř. I když ne o moc. Vracela se jí rozvaha a schopnost racionálně si poradit ve složitých situacích. Takže, teď se nebude bránit, nechá Snapea, ať ji prohlídne, mno, možná by snesla i nějakou snídani. Časem ji přece musí pustit. Nebo si najde cestu ven sama. Jen se tady bude muset trochu porozhlédnout. Těžko se teď může proměnit zpět na člověka, že? Ne, to by vážně nešlo.                                

Snape jemně prohmatával její kočičí tělo. Nejspíš spokojen s tím, že se uklidnila.                                

„NEE, NA ZADEK MI NESAHEJ. To vážně nemám ráda,“ zaprskala Hermiona. „A neopovažuj se mně obrátit na záda a prohlížet mi břicho!!!“                                

Opovážil se.                                

„To nepřežiju. Tohle se NIKDO nesmí dozvědět.“                             

  „Tak, vypadáš docela v pořádku,“ zvedl ji a přitiskl si ji na prsa. Druhou rukou ji začal hladit. Zavřela oči. Ani nechtěla vědět, jak to bude pokračovat. Pak ale musela připustit, že je to vlastně docela příjemné. Uvolnila ztuhlé svaly a podvolila se hladící ruce.                              

  Pootevřela oči a zespoda pohlédla Snapeovi do obličeje. Šokovaně zírala do temně černých očí. Nikdy si nevšimla, že má Snape tak hezké oči. Ty její se do široka otevřely.                              

  „Ty máš ale krásné oči, kočko, tak sytě zlaté. Jako tmavá, tekutá pryskyřice,“ ozval se nad ní ten hluboký hlas. Ten hlas, který nejenom slyšela, ale cítila celým tělem, jak mu rezonoval hrudníkem.                              

„Myslím, že ti budu říkat Amber.“                         

      „Co je to za jméno, prosím tě? Já jsem Hermiona, HERMIONA!!! No, ale asi je dobře, že to nevíš. Tak teda jo, budu Amber,“ mňoukla rezignovaně.                             

  „Líbí se ti? To je příjemné vědět. Tak co, Amber, co snídaně?“                             

„Konečně,“ odmňoukla zpět.                                             

 

  Hermiona se, rádoby povzneseně, loudala Snapeovým bytem.  Ve skutečnosti byla v mírném šoku.  Co očekávala, bylo nevlídné, mírně zavlhlé a velmi neútulné bydlení. To by naprosto přesně ladilo s její          představou o strohém a děsivém profesorovi lektvarů. Realita byla naprosto odlišná.    

Tlapky jí hladila do sametova vyhlazená podlaha, uprostřed pokoje přerušená měkkým, perským kobercem. Na stole z mahagonu bylo rozloženo několik knih. Před krbem s praskajícími poleny stála dvě křesla, která přímo zvala k tomu, aby se do nich stočila do klubíčka a trochu si zdřímla. Ale až za chvilku. Teď se bude ještě chvíli rozhlížet. Otřela si tvář o hranu elegantní starožitné skříňky z ušlechtilého dřeva, ještě tady a ještě… trochu strnula, když si uvědomila, co dělá – takhle si přece Křivonožka značkoval prostor, který chtěl prohlásit za svůj.  No, toto?! Asi převládly její kočičí instinkty… ale na druhou stranu to asi vypadá přirozeně, takto se přece kočky chovají. Takže to vlastně dělá jen proto, aby nevzbudila Snapeovo podezření.                               

Pokračovala v obhlídce. Pokoj  osvětlovalo nízké zimní slunce,  které   líně svítilo magií vytvořeným oknem. Že okno není opravdové, jí bylo jasné hned, kde by se tady hluboko v podzemí vzalo, ale je fakt, že vypadalo dokonale realisticky. Paprsky jí dokonce jemně zahřály kožíšek.         

 Ale nejvíce ze všeho ji fascinovalo to, co bylo umístěno na naleštěných policích – stovky, možná i tisíce knih. Chtěla si je prohlédnout. MUSELA si je prohlédnout. Vyskočila na opěradlo křesla. Jenomže…                               

„Je to daleko. Nevidím pořádně! Co to tam máš?“ zoufale zamňoukala.                                

„Copak, něco ti schází? Chceš ještě trochu mlíčka?“ přerušil její myšlenky hluboký hlas.                             

  Merline, Snape řekl mlíčko. Tomu by NIKDO neuvěřil. Rozhořčeně na něho zaprskala: „Nechci žádné mlíčko. Chci se podívat na tvoje knihy. Koukej mne zvednout a ukaž mi je!!“                       

 Zvedl ji. Přitiskl si ji na prsa a začal ji hladit. Rezignovaně si tichounce mňoukla.                               

„S tímhle člověkem se prostě nedomluvím.“                               

Faktem bylo, že nedorozumění, která s ním měla jako kočka, byla o něco příjemnější než ta, ke kterým docházelo v její lidské podobě. Pozvedla hlavu a zapředla.                               

„Hm, pod bradou to mám moc ráda. Ještě trochu za uchem, ano?“                               

Někdo zaklepal. Hermiona mírně ztuhla. Snape kouzlem zprůhlednil dveře, nejspíš aby zjistil, jakou míru nesnesitelnosti má nasadit vůči svému návštěvníkovi.                             

  „Podívejme se, pan Potter,“ mávnutím ruky dveře otevřel.                             

  „Harry, on je tady Harry?“ vyděsila se Hermiona. „Co když mne pozná?“ Vysmekla se Snapeovi z rukou a zmizela pod křeslem.                               

„Amber! Co to děláš? Jsem si poměrně jistý, že pan Potter kočky nesvačí. Neboj se, dám mu sušenky.“                               

„To jsou ale pitomý vtipy. Já vážně dobře vím, že má kočky docela rád. Ale co když mně opravdu pozná? A pak ti to řekne?“                             

  Zkusila se zavrtat hlouběji pod křeslo, ale pevné ruce ji nekompromisně vytáhly.    

                           *****                               

Severus kývnutím pozval Harryho dál.  Mladší muž vypadal poněkud znepokojeně.                               

„Profesore, neviděl jste Hermionu? Včera někam zmizela a já nevím kam. Ředitelka patrně ví, co s ní je, říkala mi, že se nemám znepokojovat, ale…“                             

  „Pokud vám Minerva říkala, že je v pořádku, tak patrně bude v pořádku, Pottere. Pro post ředitele bradavické školy je zřejmě charakteristické býti vševědem. A bez ohledu na tento fakt, skutečně nechápu, proč se s tímto problémem obracíte na mne. Neočekáváte, že slečnu Grangerovou ukrývám pod křeslem, že ne? Ta představa je dost frustrující. Au… Amber!“ Severus cukl rukou, do které se zaryly kočičí drápky. Harrymu se překvapením rozšířily panenky.                               

„Vy máte kočku? To jsem netušil. Někdo vám dal nevhodný vánoční dárek?“                               

Kočka prskla, vysmekla se Severusovi z rukou a opět zmizela pod křeslem. Vypadala uraženě. Harry se zasmál.                             

  „Vypadá to, že jsem ji naštval. Ale vážně, kde se tu vzala?“                             

  „Včera jsem ji zachránil před akromantulí. A nějak se mi zdálo, že bych si ji možná mohl nechat. Je to opravdu půvabné zvíře, víte?“              

  Pak dodal mírně rozhořčeně:„A než jste přišel, pane Pottere, byla úplně klidná. Máte na kočky nepřípustně špatný vliv!“                             

  Harry, který už seděl pohodlně uvelebený v křesle, nefalšovaně užasl.

  “Já, špatný vliv? Na kočky? To není pravda, Hermionin Křivonožka mně míval vždycky rád.“

To mu připomnělo, proč přišel.                               

„Takže o Mioně nevíte,“ zamyslel se. „Třeba se rozhodla zajet za Ronem a zkusit to dát do pořádku. Nakonec jsou vánoce… a třeba se s tím ředitelce svěřila. Ale byl bych čekal, že mi to řekne taky. Vůbec se mnou o něm nemluví. Je to fakt těžký, když se dva vaši nejlepší kamarádi takto drsně rozejdou…“                          

Severuse napadl velmi pádný důvod, proč by se slečna Grangerová nemusela svěřovat Harrymu se svými city. Možná už skutečně nestojí o Weasleyho, a naopak se touží sblížit s Harrym. To by ji pak muselo připadat nemilé, mluvit s ním o svém bývalém příteli. Zamyslel se, zda je možné, aby se za tím zrzavým poděsem vydala, ale nepřipadalo mu to moc pravděpodobné. Spíše ji nějakým úkolem pověřila ředitelka. Doufal, že se ta dáma neopovážila nasměrovat slečnu Grangerovou do nějaké nebezpečné situace. S tím by musel vyjádřit silný nesouhlas. Stačí, když se nebezpečí vystavuje on sám. Ale třeba se jen vydala na nákup vánočních dárků. Při její laskavé, chtěl vlastně říct přemrštěně rozhazovačné, povaze, se nejspíš za den, dva objeví s náručí plnou nesmyslných předmětů, které bude rozdávat všem dokola. On osobně si na dárky nepotrpěl a nikdy žádné nerozdával. Letmo ho napadlo, že tento zvyk by třeba mohl letos porušit…                             

  Vytrhl se z myšlenek. Uvědomil si, že mlčí až příliš dlouho. Rychle se usadil do křesla a mávnutím ruky přivolal na stolek před sebou dvě průzračné sklenice a nechal do nich skanout temně rudé víno. Jednu číši podal Harrymu. Prsty zaškrábal na spodní hranu křesla, aby vylákal hnědé klubíčko. Nahlas prohlásil.                             

  „Ne, že bych se připojoval k všeobecnému přeceňování inteligence vaší dlouholeté přítelkyně, ale přesto se mi zdají její duševní schopnosti na takové výši, že mne vždy poněkud překvapovalo, že se zapletla s někým, jehož mozek patrně nedosahuje ani velikosti pomeranče.“                              

  „Mohl byste mi to zopakovat? Urazil jste oba mé kamarády nebo jen Rona? Nějak si to neumím přeložit,“ ušklíbl se krátce Harry.                               

„Musím bohužel říct, že v daném okamžiku jsem slečně Grangerové složil jistou poklonu. Ale pevně věřím, že jí to neprozradíte. Rád bych zůstal alespoň pro někoho v této škole děsivý,“ Severusovy svěšené dlaně se opatrně dotkly kočičí vousky.                               

„Prváci vám nestačí? A druháci? A Nebelvirští a Mrzimorští třeťáci?“ zasmál se Harry.                               

„Pevně jsem doufal, že se mne bojí všichni studenti alespoň do poloviny šestého ročníku,“ opáčil Severus.                               

„Bejvávalo, profesore. Zdaleka už nejste tak strašlivě strašný, jako za mých mladých časů.“                               

„Jistě, pane Pottere. Vzhledem k vašemu velmi pokročilému věku, uplynulo od dob vašich studií již tolik let, že jsem nejspíš stářím poněkud změkl.“                           

    Kočka se opatrně vyplížila zpod křesla a nenápadně vyskočila na opěradlo. Harryho ten pohyb upoutal.                               

„Má krásnou barvu, takovou kočku jsem ještě neviděl. Je to ještě kotě? Není moc velká.“                                 

„To, že jste byl zvyklý na tu chlupatou dělovou kouli, která patřila slečně Grangerové, ještě neznamená, že každá kočka musí být přerostlá. Toto je plně vyvinutá barmská kočka. Ano, velmi mladá, ale nepochybně dospělá. A hnědá barva je pro toto plemeno charakteristická,“ pronesl rozhořčeně Severus.                             

  Harry se zakuckal: „Nechtěl jsem urazit vašeho mazlíčka.“                             

  „To není žádný mazlíček. Umíte si představit, že já vlastním mazlíčka??“ Snapeovo pobouření vzrostlo.

„Ta kočka tu prostě bydlí. Ale rozhodně si nezaslouží, abyste se jí posmíval. Podívejte, jaké má nádherné oči!“                             

  Harry se pobaveně díval na jeho tvář, což Severuse  moc nepotěšilo. Pak poslušně stočil pohled na kočku a lehce sebou cukl. Na chvilku si se zvířetem hleděli do očí. Severus měl málem pocit, jako by kočka zavrtěla hlavou. Nesmysl. Nesmí se tím tvorečkem tolik zabývat. Proti své vůli začal jemně hladit hebkou srst. Ale rozhodl se odvést řeč jinam.                               

„Přišel jste jenom kvůli slečně Grangerové nebo jste potřeboval ještě něco?“                           

Harry potřásl hlavou, jakoby se potřeboval vzpamatovat.                             

  „Vlastně opravdu potřeboval,“ vypadal trochu nejistě. „Chtěl jsem se zeptat, zda se s námi nebudete chtít sejít na Štědrý večer u Longbottomových. Plánujeme takový menší večírek. Lenka vás chtěla pozvat sama, ale Neville měl pocit, že já budu přesvědčivější.“                             

  Severus pozvedl obočí: „Jste si docela jistý, že Longbottom vás tajně neprosil, abyste mne odradil? Lenka je velmi zdvořilá mladá dáma, ale že by Neville měl zájem vidět mne na Štědrý den u sebe doma?“                                

V jeho mu vířily myšlenky: Skutečně mne pozvali? Bývalého Smrtijeda? A chci přijít?                               

Harry se pousmál.      

„Slyšel jste se, co jste vlastně řekl?“                             

  „CO jsem řekl?“                             

  „Řekl jste, Neville… Mám pocit, že váš vztah k němu se poněkud zmírnil. U Nevilla jsem si tím jistý. Opravdu si přeje, abyste přišel. A Lenka taky. A samozřejmě, Teddy se nemůže dočkat.“                                 

„Slečna Grangerová tam bude rovněž?“ zeptal se Severus stále ještě trochu váhavě. Harry si povzdechl.                             

  „Měla by. Tedy, pokud se do zítřka vrátí. Ale určitě jí nebude vadit, když tam budete.“                              

„Dobře, přijdu,“ rozhodl se Severus a rozlil se v něm zrádný pocit spokojenosti.                                                               

Jeho mysli se dotklo jemné vlákenko cizí magie. S trhnutím se probudil, ve zlomku vteřiny měl v ruce hůlku, v dalším okamžiku už stál u dveří ložnice. Alohomora, pomyslel si a dveře se neslyšně otevřely. Do pokoje osvítal proužek světla z pracovny. Několika tichými kroky přešel místnost a škvírou mezi dveřmi nahlédl. Pohled dovnitř ho ohromil. U knihovny stála slečna Grangerová a konečky prstů jemně hladila hřbety JEHO knih. Kde se tu vzala? Jak mohla proniknout jeho magickými obranami, které dosud nikdy nepropustily nezvané hosty? Snad ani Smrtijedi nemohli být nezvanější než tato konkrétní Nebelvírka. V prvním okamžiku chtěl vybuchnout v návalu zuřivosti. Ale potřeboval zjistit více. Jak to dokázala? Rozhodl se chvíli počkat. A pak, ten výjev před ním byl nečekaně půvabný.                

Dívčiny vlasy matně zářily v odlescích házených ohněm z krbu. Na tváři zasněný úsměv. Po chvíli si vybrala jednu z knih a stočila se do křesla. Uběhla vteřina? Hodina? Nevěděl, jen se díval.                  Najednou sebou dívka škubla. Uslyšela něco? Jedním pohybem poslala knihu zpět do police a druhým… se proměnila v sametovou kočku s jantarovýma očima. Severus zalapal po dechu a… přehodil přes sebe zastírací kouzlo. Několika neslyšnými kroky se vrátil do ložnice. Ve svém nitru se roztřásl smíchy. Merline, koho jsem si to přinesl domů?                               

*****                               

Hermioně se ulevilo. Konečně zase ve své podobě. Už se bála, že bude Štědrý den trávit jako kočka. Naštěstí ji brzy po obědě Snape vypustil s tím, že už si snad u něho zvykla, a že doufá, že až se proběhne, tak se vrátí. No, to zrovna. Už mně nikdy neuvidíš, pomyslela si. Bylo jí sice trochu líto, že teď už těžko uplatní svůj plán, jak si díky svému zvěromágovskému umění získá jeho respekt, ale copak mu to teď mohla prozradit? Když strávila noc v jeho posteli, když se nechala hladit na břiše, když… absurdní představa. Otřásla se.  Minerva to pochopí.                               

 Podruhé jí přejel mráz po zádech v okamžiku, kdy si vzpomněla na Harryho pohled. Poznal ji, určitě ji poznal. Nakonec, za ty roky, co se znali, jí koukal do očí už mockrát. Naštěstí ji neprozradil, ale byla si celkem jistá, že si k tomu ještě řekne své. Ale co, hlavně, že Snapeovi neřekl nic.                               

Rychle mířila ke svým pokojům. Potřebovala se připravit na večer. V Bradavicích bývalo zvykem, že se v tento den scházeli ve Velké síni všichni profesoři i studenti, kteří přes Vánoce na hradě zůstali. A pak tady byl ještě vánoční večírek u Longbottomových. Začala přemýšlet, co si vezme na sebe. Možná ty modré šaty? Ladí jí k vlasům a očím. Ještě je neměla na sobě. A byla si jistá, že jí opravdu sluší. Vlasy si vyčeše…, pokračovala v úvahách. Na to, proč svému zevnějšku míní věnovat na sebe poněkud nezvyklou pozornost, raději ani nepomyslela.                                   

1. Atmosféru kočičí kapitoly dokreslí tato kočičí píseň:  http://www.youtube.com/watch?v=uPIU9hnpkfE             Původně je z muzikálu Cats a v originále je možná zaspívaná lépe, textově se ovšem daleko lépe hodí česká verze. Pokudsi chcete vychutnat i originál, tak ho naleznete zde:http://www.youtube.com/watch?v=Mij1ZAuuujE         

 2. Hermiona neměla nijak mimořádné oči. Prostě hezky zlatě hnědé. Mimořádnými se staly v okamžiku, kdy je měla ve své tvářičce jako Amber. Protože kočky mívají oči modré, zelené, šedé, žluté i sytě oranžové. Ale zlatavě hnědé? To je rarita.             

Zpět na obsah

Kapitola 6: Vánoční intermezzo

Dívejte se,“ zašeptá jí do ucha.            

Pruhované plátěné stěny stanu se napnou a měkký povrch ztuhne, jak se látka mění v papír. Na stěnách se objevují slova, tištěná písmena překrývají rukou psaný text. Celia rozeznává úryvky shakespearovských sonetů a zlomky hymnů na řecké bohyně postupně s tím, jak daná poezie mění celý stan. Pokrývá stěny a strop a šíří se po podlaze.                      

A potom se stan začne otevírat, papír se skládá a trhá. Černé pruhy se natáhnou ven do prázdného prostoru, zatímco jejich bílé protějšky zjasní, natáhnou se vzhůru a rozpadnou se na jednotlivé větve.            

„Líbí se vám to?“ zeptá se Marco, zatímco pohyb přestane a oni stojí ve ztemnělém lese sestávajícím z jemně zářících, básněmi pokrytých stromů.             

Erin Morgenstern, Noční cirkus                                          

Sam balila vánoční dárky. Broukala si nějakou koledu. V rohu pokoje byl malý stromeček ozdobený dřevěnými andílky. V kachlových kamnech praskal oheň, za oknem se hebké vločky ukládaly do hlubokých závějí. V míse plavalo několik svíček ve skořápkách od ořechů.                            

„Sam?“ oslovil ji. Už se ani nepokoušela otočit. Věděla, že je to marné. Zatímco on ji viděl naprosto dokonale, ona jen občas zahlédla jeho oči. Ale slyšeli se vždycky.                          

„Ano?“                            

„Chystáš se slavit Vánoce?“                            

„Hm,“ posmutněla. „První bez babičky. Ale pozvali mně k sobě kamarádi. Mají malou holčičku, budou jí tři. Tak to bude prima. Vánoce jsou stejně nejdůležitější pro děti, nemyslíš? Já jsem ty nejhezčí strávila jako malá, tady u babičky.“                           

 Zarazil se. Na oslavu vánočních svátků v dětství nevzpomínal nejraději. Ale nechtělo se mu o tom mluvit. Raději zareagoval na její poznámku o holčičce: „Taky tady máme jednoho kloučka. I když o něco staršího. Jmenuje se Teddy. Mám pocit, že už se Vánoc nemůže dočkat. Včera mi říkal, že se rozhodl až do zítřka nespat. Chce vidět, jak mu budou skřítci nosit dárky.“                            

„Myslíš, že to vydrží?“                            

„Jdi ty. Je mu šest. A i kdyby se pokusil, Neville by mu už namíchal nějaký voňavý čaj, který by ho spolehlivě uspal během pěti minut,“ pousmál se s myšlenkou na Teddyho opatrovníka.    

„Ten Neville,“ zeptala se zvědavě, „občas o něm povídáš. Ten se vyzná v bylinkách?“

„Určitě, je to náš velký odborník na bylinkářství. Proč? Tebe bylinky zajímají?“                            

„Trochu, babička se v nich vyznala náramně. Mně naučila jen něco málo, ale za ní chodila pro koření a bylinky spousta lidí. Já jsem spíše přes knížky,“ dodala a zavázala mašli na posledním barevném balíčku. Postavila se k oknu a sledovala, jak se pomalu snáší soumrak.                           

 Navázal na její slova: „Přes knihy je u nás zase naše profesorka přeměňování, Hermiona Grangerová. Jsem vážně zvědavý, jestli dokáže někomu dát jako dárek něco jiného než knihu.“  

„Taky ráda rozdávám knížky. Je v nich obrovská síla, věřil bys? Možná to je ten důvod, proč jsem se rozhodla studovat knihovnictví. Asi mně očarovaly,“ zasmála se.        

„Někoho to dneska moc nebaví, číst. Raději si sedne k počítači nebo kouká na televizi. Ale pro mě je v knížkách to největší kouzlo, které znám. Tedy, až na naše rozhovory. To je ještě větší div. Vlastně ani nevím, zda jsou opravdové. Kouzla přece nejsou.“                          

 „Ale jsou, Sam, věř tomu. Opravdu jsou. A skutečně je najdeš v knížkách. To vím docela určitě."          

 Najednou ho napadlo vyzkoušet kouzlo, které našel právě v jedné prastaré knize.                 

 „Víš co? Chtěl bych ti dát vánoční dárek. Zkusím to,“ hluboce se soustředil a napnul všechny své schopnosti. A před dívkou se pomalu, jako z mlhy, začala zhmotňovat rudá růže. Okvětní lístky chvějivě uléhaly jeden k druhému, na stonku vyrůstaly sytě zelené listy. Nakonec se na hebkém květu objevily jiskřivé kapičky rosy. Uvolnil se. Povedlo se to.                        

 „Ta je krásná,“ vydechla dívka úžasem. „Děkuji ti. Taky bych ti chtěla dát dárek, ale…“        

 „Nevadí, jednou mi ho dáš. Až se opravdu potkáme.“                            

 „Potkáme se? Slibuješ?“                      

 „Slibuji,“ odpověděl a toužil sám sebe přesvědčit, že se mu podaří slib splnit.                         

   *****                          

 Zamyšleně sledoval dění kolem sebe. Cítil se nečekaně dobře. Ani si nevzpomínal, kdy by strávil tak příjemný Štědrý večer.  Už jen večeře ve Velké síni probíhala velmi přijatelně, ale tady, v útulném Longbottomovic domku, to bylo ještě lepší. Harry hrál s Teddym Řachavého Petra, obě mladé ženy je povzbuzovaly. Ve vzduchu voněla skořice, do rukou je hřály hrnky s vánočním punčem. Severus jen napůl poslouchal Nevilla. Uvědomil si ale, že Harry má pravdu. Jeho vztah k mladému Nebelvírovi se opravdu změnil. Velkou zásluhu na tom měl především Teddy, jehož výuce se věnoval s velkou pečlivostí. Původně ho do podzemní laboratoře přiváděla Lenka, ale jednou přišel Neville. A Severus se, z ohledu na Teddyho city, k němu dokázal chovat vcelku přívětivě. Pak už to bylo relativně snadné. Mladý bylinkář měl ve svém oboru opravdu hluboké znalosti a Severus se naučil je respektovat. I když ke svým kotlíkům ho raději nepouštěl.                      

  I dnes večer dokázal vcelku obstojně předstírat, že Nevillovy vzpomínky na Vánoce trávené s babičkou pozorně poslouchá, ve skutečnosti však nedokázal odtrhnout pohled od Hermiony. Měla na sobě šaty podobající se mořské pěně, která jí měkce přistála na ramenou. Vlasy měla sčesané z obličeje, ale na zádech se jejich prameny proplétaly s modrofialovou látkou.                      

 Uvědomoval si, že i ona si ho občas zvědavě přeměří. Sice se snažila, aby si toho nevšiml, proti zkušenému špehovi však neměla šanci. Samozřejmě, že si jejího skrývaného zájmu byl velmi dobře vědom. Jejich oči se potkaly jen jednou, na zlomek vteřiny. Ale i v tom krátkém okamžiku dokázal zachytit záblesk jantaru. Jak je možné, že si toho dříve nevšiml?                           

 Harry s Teddym dohráli hru.                  

 „Teddy, je čas jít spát,“ zavelela Lenka. „Jinak ti skřítci nepřinesou dárky.“                      

     „Ne, Lenko, ještě ne,“ smlouval Teddy. „Stejně neusnu.“                        

 Lenka vypadala poměrně rozhodně, ale misku vah zvrátila Hermiona.                

        „Možná, že by ještě nemusel, Lenko… vlastně jsem vám všem chtěla dát takový předčasný vánoční dárek. Jenom nevím, zda se mi to povede,“ vypadala trochu váhavě, ale Teddy se nápadu okamžitě chytil.                    

     „Ano, Hermiono, prosím, já chci dárek,“ žadonil.                        

 „Tak dobře. Chtěl by ses svézt na kolotoči?“ zeptala se.                      

 „Teď, tady?“ zareagovala udiveně Lenka, ale Teddy neváhal ani vteřinu: „Jasně, určitě,“ a vyčkávavě pohlédl na Hermionu.                         

 Severus začínal tušit, kam mladá žena směřuje, ale neuměl si představit, že by svůj úmysl dokázala uvést v realitu. Harry s Nevillem naopak vypadali trochu zaraženě. Bylo vidět, že ani sebemíň netuší, co to Hermionu popadlo.                      

   „Tak dobře,“ souhlasila. „Zavřete prosím oči.“                     

     Pohlédla na něho: „I vy, profesore Snape. Pravidla platí i pro vás.“                      

   Poslechl jen napůl. Navenek oči zavřel, ale zpod přivřených víček dívku pozorně sledoval. Nebylo mu to moc platné, vypadalo to, že nedělá vůbec nic. I ona přivřela oči a úplně znehybněla.   Najednou se svět kolem něho začal točit. Pokoj se proměnil v obrovský vír, který se kolem otáčel stále rychleji, až se změnil v jedinou, zářivou skvrnu… a pak se zase pomalu ustálil. Zamrkal. Kolem nich už nebyl malý pokoj, ale noční ulice plná světel, lidí, zvuků a vůní.                      

   „Můžete otevřít oči,“ oznámila všem Hermiona.                        

  „Kde to jsme?“ vydechla s úžasem Lenka a vyjádřila otázku, která napadla všechny.                

   „V Paříži,“ oznámila Hermiona.                     

   „Ty jsi nás přemístila?“ nevěřícně se zeptal Harry. „Nevěděl jsem, že to jde i bez vzájemného doteku.“

    „Ne, je to jen iluze,“ vmísil se Severus. „I když velmi přesvědčivá. Řekl bych, že jsme se ocitli uprostřed letní noci.“                          

Rukou pohladil ozdobné zábradlí, u kterého stáli, a ujistil se, že iluze opravdu působí na všechny smysly. Ve vzduchu cítil vůni kávy, pražené kukuřice a jakéhosi, lehce povědomého parfému.  

„Myslím si, Teddy, že se můžeš svézt na tom kolotoči, který vidíš před sebou. My dospělí bychom si mohli dát kávu,“ dodal a v duchu musel uznat, že tak dokonalé zvládnutí skutečně náročného kouzla od kouzelnice Hermionina věku nečekal. Ani on sám by to nedokázal lépe. I když poté, co dokázala stát se zvěromágem… Patrně je schopnější, než si byl zatím ochoten připustit.      

 Hermiona na něho pohlédla se směsicí vítězoslávy a vzdoru: „VY běžte na kávu, JÁ se jdu s Teddym svézt na kolotoči.“                        

 Harry se k nim přidal, to se dalo čekat.                          

 *****                          

Hermiona pomalu přicházela do Velké síně. Včera se domluvili, že si dárky prohlédnou společně. Dokonce i Snapea přemluvil malý Teddy, aby se objevil: „Musíš přijít, Severusi, mám pro tebe dárek. Pro všechny mám dárek.“                        

 Usmála se. V uších jí ještě pořád doznívala píseň Jacquese Brela, kterou završila dokonalost své iluzorní Paříže. Vítězně si pomyslela. To ode mne nečekal! Poprvé viděla v očích profesora lektvarů respekt. Uf, teď už nemusím prozrazovat, že se umím proměňovat v kočku. I tak jsem dokázala zvládnout opravdu náročné kouzlo. Naštěstí jsem knihu Imaginace četla opravdu pozorně.                  

U dveří ji zastavila ředitelka. Hermiona se zatvářila provinile. Včera večer se jí podařilo se rozhovoru s ní vyhnout, i když podle některých poznámek vytušila, že Minerva se jakýmsi záhadným způsobem o jejím pobytu ve sklepeních dozvěděla. Řekl jí o tom Harry? Ale ten se včera tvářil, jakoby o ničem nevěděl. Teď už se rozhovoru nevyhne.               

„Hermiono, jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se Minerva starostlivě.               

„Ale ano, jsem,“ rychle odpověděla a bleskově se rozhlédla, zda nikdo neposlouchá.               

Ředitelce to zacukalo koutky: „Jak vidím tvůj pohled, tak předpokládám, že Severus tvou podobu neprohlédl. Tak toho budu muset někdy využít. Oklamat našeho profesora lektvarů se hned tak někomu nepodaří.“               

Hermiona pobledla.               

„Minervo, prosím vás, neříkejte mu to. To by bylo vážně trapné. To opravdu nejde. Nemůžeme to zatím nechat být?“               

Ředitelka na ni zkoumavě pohlédla.               

„Nějakou dobu tvé přihlášení jako zvěromága mohu pozdržet, ale věčně to nepůjde. A vůbec, uvědomuješ si, že tady se dříve nebo později všechno prozradí?“               

Hermiona zaprosila: „Tak počkejme na později. Nechme to zatím být. Třeba časem…“               

„Tak dobře,“ svolila ředitelka a Hermioně se mohutně ulevilo a rychle se zeptala: „Odkud to víte? Řekl vám to Harry?“               

„Harry tě poznal? Mně neřekl nic. Copak jste se vy tři někdy, někomu, s něčím svěřovali?  Ne, já to vím proto, že jsem potkala Severuse s bezvládnou kočkou v náručí. Můžeš mi věřit, že mi to dělalo starosti. Takže jsem za ním nasměrovala Harryho, který tady běhal a sháněl tě.“               

Když viděla, jak Hermiona zneklidněla, pousmála se: „Nemusíš se obávat, nic jsem mu neřekla. Jen jsem mu jemně naznačila, že by třeba Severus mohl něco vědět. Ale vzhledem k tomu, že muži bývají nedovtipní, myslí si patrně, že to byl jeho nápad. Takže, co ti na to řekl?“               

Hermiona se zamyslela: „Byla bych přísahala, že mně poznal. Ale neřekl nic. To je zvláštní.“                „Zeptáš se ho na to?“               

„Myslím, že zatím ne. Počkám, jestli začne sám.“               

„Jak myslíš,“ uzavřela to Minerva. „Ale neměla bys to odkládat do nekonečna.“               

Pak ještě dodala: „Nemrzí tě, že teď Severus nebude vědět, jaká jsi schopná čarodějka?“    

 „Vlastně ne, včera jsem mu, vlastně všem, ukázala jiné, docela dost dobré kouzlo. Já vám ho později předvedu,“ slíbila.                

Teprve pak si uvědomila, že ji Minerva přiměla připustit, že to úsilí vynakládala kvůli Snapeovi.                 Rezignovaně se ušklíbla: „Vy jste měla studovat ve Zmijozelu.“                

Ředitelka se na ni rádoby nechápavě zadívala: „Nevím, o čem mluvíš, Hermiono. A pokud tím předvedeným kouzlem myslíš váš včerejší výlet do Paříže, tak se velmi těším.“               

Hermiona pozdvihla obočí, zasmála se a vešla do Velké síně.             

  *****                       

Pod stromem ve Velké síni už se vršila kupa dárků. Rozdělování se ujala sama ředitelka. Teddy výskal nadšením nad novým koštětem, které dostal od Harryho. Potěšily ho i pohádky, která mu věnovala Hermiona. Ale zcela zjevně mu největší radost udělal překrásný nůž z obsidiánu na krájení přísad do lektvarů, který dostal od Snapea. Vrhl se mu do náruče: „Severusi, ten je krásný.“                          

„Nejen krásný, i užitečný. Některé přísady se stykem s kovem ničí. A některé dokážeš správně nakrájet jen nožem, který dokonale znáš. Každý dobrý lektvarista by měl mít svůj vlastní. Poněkud jsem ztratil trpělivost s tím, jak mi tupíš ten můj,“ zavrčel profesor, ale Teddy se nenechal jeho výrazem odradit a zahihňal se: „No, jo, já vím. Budu na něho dávat pozor. Prohlédneš si teď svůj dárek ode mě?“ zeptal se dychtivě.                          

Snape s jistými rozpaky rozbalil nešikovně zabalený balíček a vytáhl svou „věrnou“ podobiznu.                    

„Krásné, opravdu krásné,“ zacukalo mu koutky. „Bude mít své čestné místo na mé krbové římse.                        

 Hermiona žasla. Snape se dokázal chovat vlídně nejen ke kočkám? Raději se obrátila k vlastní hromádce, i když ji náramně zajímalo, jak se bude tvářit, až rozbalí jeden velmi konkrétní dárek. Ale opravdu si nepřála, aby si jejího zájmu povšiml.                        

Nejprve rozbalila podobný balíček jako předtím Snape. Usmála se na svou neumělou podobiznu, která ji ukazovala uprostřed hromady knih.                        

 „Opravdu výstižné,“ pochválila Teddyho a pocuchala mu vlasy.                           

Několik zajímavých knih, sada speciálně namíchaných bylinkových čajů od Nevilla a Lenky a malý hranatý balíček v střízlivě elegantním papíru. Dárek od Harryho? Pečlivě, aby nepoškodila papír, ho rozbalila. Vynořila se malá kazeta z exotického dřeva a v ní… nádherný zlatý květ na jemném řetízku. Devaterník, součást jejího oblíbeného parfému.                          

„Harry,“ vydechla obdivně i užasle.                         

 „To není ode mne,“ zvedl v sebeobraně ruce. „Můžu se podívat? Je krásný. Od koho jsi ho dostala? Že by Ron!?“ podíval se tázavě.                        

 „Nesmysl, od Rona určitě ne,“ odmítla jeho nápad. „Možná od…“                        

Napadlo ji, od koho by dárek mohl být. Už delší dobu měla pocit, že se do ní trochu zamiloval ten zmijozelský chlapec. Sice odjel na svátky domů, ale není problém nařídit bradavickým skřítkům, aby dárek v patřičný čas předali. To ale není vhodné téma pro rozhovor, který by mohly slyšet nejedny zvědavé uši. Zaváhala, ale pak opatrně pověsila přívěšek na krk. Později ho vrátí, ale alespoň jeden den si ho chtěla užít…                        

 Rychle odvedla řeč jinam: „No dobře, Harry. Ale co jsem dostala od tebe? Už tady žádný balíček nevidím.“                            

„To asi bude tím, že tady žádný není,“ usmál se a mávl hůlkou. Na ruce mu přistál překrásný sameček puštíka.                       

 „Chtěl jsem ti dát nového kocoura. Ale pak jsem si řekl, že jsi vždycky chtěla sovu…“ vyčkávavě se na ni podíval. Určitě očekával příval díků a něžného vrkání - směrem k sově samozřejmě. Ale Hermiona si nemohla pomoct. Vyprskla smíchy.                        

Podíval se nechápavě: „Můžeš mi říct, co je tady k smíchu?“                          

Zašklebila se: „Tohle,“ mávla hůlkou, podobně jako před chvilinkou on, a na ruce ji přistál dokonalý dvojník její nové sovy.                        

 „To je můj dárek pro tebe. Říkala jsem si, že od té doby, co jsi přišel o Hedviku, už pár let uplynulo,“ nepřestávala se smát. „Jakoby si z oka vypadly, viď?“                          

„S tím jediným rozdílem, že já ti dal samečka a ty mi samičku,“ smál se teď i Harry.                        

 „Jé, ty jsou krásné,“ přiběhl Teddy a obdivoval sovy, které teď po sobě pokukovaly se zjevným zalíbením.                        

 „Ony se mají rády… jak jim budete říkat?“                        

 „No, když se tak milují, tak třeba Romeo a Julie. Nebo Tristan a Isolda,“ zakuckávala se Hermiona smíchy.                        

„Hermiono!“ bránil se rozhořčeně Harry. „To snad nemyslíš vážně.“                          

„No tak ne, stejně to byly nenaplněné lásky. Lepší bude, když jim budeme říkat pan Darcy a Elizabeth. No tak, Harry, můžeš si vybrat. Buď ji budeš oslovovat Lízinka nebo Beth,“ nepřestávala se Hermiona dobře bavit.                           

„Betty,“ řekl pevně Harry. „Na to jediné jsem ochoten přistoupit. Betty je docela pěkné jméno. Ty si říkej té své, jak chceš.“                        

 „Pane Darcy,“ zavolala Hermiona a puštík jí ochotně přistál na ruce. „V pořádku, zdá se, že se mu to líbí."                         

Najednou si uvědomila, že jejich rozhovor pozorně sleduje profesor Snape. Když postřehl její pohled, rychle se obrátil ke svému poslednímu dárku. Nenápadně sledovala, jak vybaluje útlou knihu. K jejímu překvapení k ní přičichl.                          

 *****                            

Severus zamyšleně listoval stránkami knihy. Jak jen mohla poznat jeho slabost pro mudlovskou literaturu? Jistě, viděla jeho knihovnu. Většina z těch, kterým vůbec dovolil do ní nahlédnout, vyhledávala vzácné odborné výtisky, kterých měl značné množství. Ale, jak bylo zřejmé, slečna Grangerová objevila i polici, na které schraňoval Victora Huga, Čechova, Shakespearovy Sonety nebo Stébla trávy od Walta Whitmana.                         

 Takže Jacques Prévert. Je vidět, že má slabost pro Francii. Nejdříve Paříž, teď Prévert. Jak si jen mohla myslet, že nepozná, od koho kniha je? Na druhou stranu, nevěděla, že odhalil její kočičí podobu. To mu k identifikaci dárce poněkud pomohlo.                         

Znovu ke knize přičichl. Z jejích stránek cítil lehounkou vůni. Stejnou, jako z kočičího kožíšku i z parfému vznášejícího se ve vzduchu noční Paříže. Ano, vůně devaterníku – skalní růže. Věděl, že spojení představy této byliny se slečnou Grangerovou se už nezbaví.                          

Zalistoval knihou. Proč mu ji vlastně dala? Nová nebyla, musel to být její vlastní výtisk. Očividně často čtený. Na některých stránkách se otvíral sám.                            

Jsem jaká jsem              

Taková jak být mám              

Když se mi zachce smát              

ve smích propukám              

Za lásku lásku dám            

 Že tou láskou je jiný              

Než koho v srdci mám?              

Kdo z vás mne z toho viní?              

Jsem jaká jsem              

Nebudu jinačí              

Jak zalíbit se všem?            

 Což vám to nestačí?...    

                                  

Nalistoval další stranu:                         

Jak namalovat ptáka              

Především namalujte klec              

s otevřenými dvířky              

potom pro ptáka namalujte             

něco hezounkého            

 něco prostinkého              

něco krásného…          

Když přiletí pták              

přiletí-li vůbec              

zachovejte to nejhlubší ticho              

vyčkejte až pták vstoupí do klece            

a když vstoupí            

zavřete tichounce štětcem dvířka…         

               

 Zaslechl lehké zaškrábání na dveře. Pak se přidalo jemné zamňoukání. Údivem zavrtěl hlavou a otevřel dveře.                          

„Amber! Kdepak ses včera toulala? Ty si z toho děláš holubník.“                         

 Kočka se mu s rozhořčeným mňoukáním otřela o nohu.                        

 „Chceš říct, že jsem včera nebyl doma? Vlastně máš pravdu. Máš hlad?“ nakrájel kočce do misky kousek studené krůty, kterou mu skřítci přinesli k večeři. Se zájmem sledoval, jak k jídlu pouze přičichla a vydala se na obhlídku místnosti. Vyskočila na křeslo a hlavou se otřela o knihu, kterou tam odložil.      

Takže už tě nakrmil někdo jiný, v tom případě sis jistě přišla užít mé neodolatelné společnosti,“ nevšímal si kočičího protestování a nekompromisně ji zvedl do náruče. Po chvilce vzpouzení se podvolila hladící ruce. Ale jen na chvíli. Pak se vysmekla, usadila se před krbem a začala si uhlazovat pocuchaný kožíšek.                          

 „No dobře, tak si jen tak pobuď. Já si budu číst,“ jeho slova přerušilo energické zaklepání na dveře.                        

 „Jak je možné, že ve vlastním bytě člověk nemá chvilku klidu,“ zavrčel a rázně otevřel dveře. K vlastnímu překvapení bez předchozí kontroly. Měl bych být opatrnější, pomyslel si. Taková nedbalost se může nevyplatit.                          

Tentokrát nebezpečí nehrozilo. Za dveřmi stál ušklíbající se Potter se štíhlou lahví.                          

„Mám tady výtečné jihoafrické víno, které jsem dostal k Vánocům od jistého nerudného profesora. Nedáte si se mnou?“                          

„Nechtěl byste ho raději vypít se slečnou Grangerovou? Byl bych předpokládal, že sváteční večer strávíte s ní,“ odtušil Severus, ale pustil Harryho dále.                          

„Hermiona dává přednost všemu francouzskému, jak jste si včera jistě všiml. A byli jsme spolu celé odpoledne. V sovinci,“ dodal ještě a zamířil k pohodlným křeslům před krbem.                          

„Říkala mi, že na večer má jiný program. Nejspíše se chce ponořit do té spousty knih, které dostala k Vánocům.“                         

 Najednou jeho pohled padl na poněkud strnule sedící Amber.                       

 „Á, vidím, že vaše kočka je opět na svém místě,“ pokusil se zvířátko pohladit po hlavě, ale to mu před rukou uhnulo. Pokrčil rameny a pokračoval: „Takže, vzhledem k tomu, že mi Hermiona dala košem, nezbývá mi nic jiného, než to víno vypít s vámi. Stejně jsem se chtěl zeptat na to kouzlo, které nám Hermiona včera předvedla. Bylo opravdu působivé, že? A vy zcela zjevně víte, o co šlo.“  

 „Ano,“ připustil Severus neochotně. „Vím. A ano, je to náročné kouzlo. Vyžaduje zvláštní kombinaci značných magických schopností a velmi živé představivosti. To nemá každý,“ pokračoval s jistým sebezapřením.                        

 „Hermiona byla vždycky chytrá,“ prohlásil Harry.                          

„Chtěl jste říct snaživá,“ odfrkl si Severus a nalil víno do sklenic.                          

„Chtěl jsem říct chytrá,“ trval Harry kategoricky na svém. „A vy sám to jistě víte, tak proč pořád protestujete?“                          

„Protože se mi při vzpomínce na její neustále se třepotající ruku dělají mžitky před očima,“ odvětil nesmlouvavě Severus. Koutkem oka sledoval kočku, která uraženě odešla na druhý konec místnosti.                        

 „Ale skutečně nevidím jediný důvod, proč celou dobu mluvit o slečně Grangerové. Chcete mi zkazit potěšení z tohoto vína?“ pokračoval.                        

 „Není špatné, že?“ přijal Harry nový směr hovoru. „Vy si víno opravdu vychutnáváte, je to tak?“                        

 „Ano, víno je takový dar přírody. Ani tím nejmocnějším kouzlem nevytvoříte nic podobného. Není zvláštní, že plíseň, která napadne ovocnou šťávu, ji proti všem předpokladům nezničí, ale přetvoří v něco tak pozoruhodného? Nikdy se tomu nepřestanu divit.“                        

„A jaký dárek jste dal k Vánocům Hermioně, profesore?“ pokusil se ten neodbytný Nebelvír vrátit k původnímu směru rozhovoru.                          

„Nechápu, jaký máte důvod domnívat se, že bych cítil potřebu dávat slečně Grangerové nějaký dárek, Pottere. A měl jsem pocit, že jsme se dohodli, že o této dámě mluvit nebudeme. Ale pokud je to jediné téma, které vás zajímá, bylo by možná vhodnější probrat ho přímo s ní,“ odbyl ho Severus.                          Harry si povzdechl: „Ale tak to vůbec není, profesore. Já jen měl pocit… no nic.  Tak teda budeme mluvit o víně.“                                                    

Po Potterově odchodu, ke kterému došlo o hodnou dobu později, pohlédl Severus na hnědou kočku, která uraženě seděla před krbem.                       

 „Promiň, Amber. Myslel jsem, že strávím poklidný večer s tebou a knihou, ale můj společenský život je v poslední době poněkud rušný. Asi půjdu spát. Doprovodíš mne do ložnice?“                        

Potměšile se podíval na kočku, která uhnula pohledem.                        

 „Asi ne. Tak dobře. Měla bys vědět, že respektuji tvou kočičí nezávislost. Takže, buď tady jako doma. Křesla jsou na spaní docela pohodlná…“                          

Rázně zamířil do ložnice, ale rozhodně nemínil spát. Chtěl si potvrdit svou domněnku, proč ho vlastně slečna Grangerová, zcela proti očekávání, znovu navštívila. O půlnoci už měl jasno. Ano, byla to jeho knihovna, která mladou Nebelvírku přilákala jako světlo můru. Skryt pod zastíracím kouzlem ji pozorně sledoval, jak si pečlivě vybírá jednu z jeho knih a stáčí se do křesla. Nepochybně proto, aby četla až do rána. Na dálku neviděl, kterou knihu si vybrala, ale zítra to pozná. Během chvíle kočičí nepozornosti poslal na knihy kouzlo, které mu umožní zjistit, které z nich se někdo dotkl.                                       

Druhý den zamyšleně listoval knihou, označené kouzlem: Ernest Hemingway, Komu zvoní hrana. Byl by předpokládal, že si vybere některou z jeho vzácných tisků, které nebyly snadno k mání. Ale Hemingway? Toho přece musela dívka z mudlovské rodiny dobře znát. Citlivě vnímal stránky, kterých se dotkla její magie. Ano, knihu opravdu znala dobře. Nečetla ji celou - podivným způsobem si vybírala přesně ta místa, která měla pro něho zásadní význam. Začínal mít obavu, že tento ohmataný svazek o něm prozradil až příliš mnoho. Možná by měl pro příště zabránit tomu zlatookému stvoření ve vpádu do svého soukromí.                               

                  

1. Co si zpívala Sam?  Jednu vánoční, plnou dárků. http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/nohavica-jaromir/darky-43770                        

2. Píseň Jacquese Brella, kterou Hermiona doplnila svou pařížskou iluzi naleznete zde: http://www.youtube.com/watch?v=b5SpI2PadV4                       

3. Přestože nápad s dárkem pro Sam je zcela můj, logické vysvětlení, jak by takové kouzlo mohlo fungovat najdete v 92. kapitole Bless the Child. To, že i tam vzniká růže je buď náhoda nebo prostě to, že tato květina v sobě obsahuje určitou symboliku.                       

4. Při rozhovoru o víně jsem se inspirovala knihou Dicka Francise Expert, kde některé myšlenky můžete najít.    

Zpět na obsah

Kapitola 7: Komu zvoní hrana

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.       

 anglický renesanční básník John Donne,1624,  verše inspirovaly název knihy Ernesta Hemingwaye, Komu zvoní hrana           

         

  Hermiona věděla, že se tomu nemůže vyhnout. Celou první hodinu přeměňováni po prázdninách vypadal Conrad Cameron velmi neklidně a jakoby vyčkávavě. Nespustil z ní pohled. Teď už si byla docela jistá, že právě on je tím neznámým dárcem. Rozhodla se postavit k problému čelem a po hodině požádala Camerona, aby se chvíli zdržel. Vypadalo to, že se mu ulevilo. Počkala, až se za posledním studentem zavřely dveře učebny.               

„Musíme si promluvit,“ pohlédla na mladého Zmijozela. „Opravdu není vhodné, abych od svých studentů přijímala dárky k Vánocům, pane Camerone.“               

Odpověděl ji nanejvýš překvapeně: „Jak víte…?“               

„Takže jsem to uhádla správně, že? Ten šperk…“               

„Jak to víte?“ zopakoval, ale pak dodal rezignovaně: „Chtěl jsem jen napravit to, co jsem pokazil.“              

Zpod hábitu vytáhl drobnou krabičku zabalenou do zlatého papíru.              

  „Prosím, mohla byste se alespoň podívat?“               

Teď byla řada na Hermioně, aby pocítila naprostý úžas. Co se to děje? Takřka proti své vůli rozvázala tenkou stužku a otevřela dřevěnou kazetu. Na saténovém podkladu byla uložena stříbrná sova s modrýma očima. Ovládla svůj šok a pohlédla na mladíka: „Je krásná, pane Cameron, ale bohužel musím trvat na svém. I když vaši snahu napravit svou chybu oceňuji, tak tento dárek nemohu přijmout. Jste můj student, takže by to bylo nanejvýš nevhodné.“               

Hermioně se ulevilo, měla pocit, že z ošemetné situace vybruslila poměrně dobře. Ale Cameron se nevzdával. Vypadal odhodlaně.               

„A kdybych nebyl váš student?“ otázal se.               

„Nebudeme si tady hrát na kdyby. Prostě jste,“ přísně na něho pohlédla pohledem Minervy McGonagallové, který pravidelně trénovala před zrcadlem.       

 Pak se jí ho zželelo. „Vezměte si tu sovu zpátky. Ale někdy koncem června mi ji můžete přinést znovu, tedy, pokud ještě budete chtít.“               

V chlapci se zjevně mísilo zklamání s jistou nadějí.               

„Přinesu, určitě přinesu,“ slíbil se skálopevnou jistotou.               

„Dobře tedy, budu se těšit. Ale teď, pane Camerone, myslím, že za chvíli vám začíná další hodina. Tuším s profesorem Snapem. Měl byste si pospíšit, abyste nepřišel pozdě. Nerada bych mu vysvětlovala, proč jsem vás zdržela.“               

Počkala, až se za chlapcem zavřely dveře a s úlevou se zřítila na židli.               

Uf, no je tedy věc. Zpod hábitu vytáhla druhou krabičku se šperkem, který chtěla Cameronovi vrátit. Takže, od koho vlastně je? Pevně doufala, že se do ní nezamiloval další student. I jeden byl až až. Nebyla si jistá, zda se zamilovaným Cameronem ještě nebude více potíží, než s tím nepřátelským. Povzdechla si. Pořád nějaké problémy.               

Prstem pohladila zlatý květ a pak ho vytáhla z krabičky. Nakonec, pokud dárce chce zůstat neznámý, tak je možná docela v pořádku, když ho bude nosit, ne? Byla by škoda nechat něco tak krásného ležet doma v zásuvce.             

*****               

Severus připravoval svou laboratoř na odpolední lekci s Teddym. Pomona ho prosila o doplnění zásob kostirostu. Zamrzlé jezero zlákalo mnohé studenty k pokusům o bruslení a ledové cestičky v okolí hradu byly velmi kluzké. Takže nebyla nouze o mnohé zlámané končetiny. Severus si byl dobře vědom toho, že vyrábět nejrůznější léky a masti Teddyho obzvláště baví.              

  Přemýšlel, do jaké koleje asi chlapce za pár let pošle moudrý klobouk. Viděl v něm vlastnosti, pro které by mohl vybrat kteroukoliv z nich. Obětavost Mrzimoru, inteligenci Havraspáru, statečnost Nebelvíru i vytrvalou snahu o dosažení svých cílů, která přináleží těm ze Zmijozelu. Co z toho převládne? No, ještě je pár let čas, uvidí se.               

Najednou v krbu zaplály zelené plameny. Strnul. Z jisker vylétl kousek pergamenu a přistál mu v natažené ruce.                

PROSÍM, MUSÍM S VÁMÍ MLUVIT. JE TO SKUTEČNĚ DŮLEŽITÉ. CO NEJDŘÍV. DRACO MALFOY               

Chvilku zaváhal. S mladým Malfoyem neudržoval styky už několik let. Od konce války se viděli jen ojediněle. Co se stalo tak důležitého, že to způsobilo tento naléhavý vzkaz? Také to mohla být léčka. Přes veškerou snahu se mu zatím nepovedlo obnovit styky s Dracovým otcem, ale jeho úsilí mohlo vzbudit podezření.               

Ne, na Luciuse to nevypadalo. Ten by jistě zvolil nějaký delikátnější způsob, jak ho připravit o život. Zapřemýšlel. Do Teddyho příchodu má ještě poměrně dost času. Rozhodl se a rázným písmem napsal na pergamen.               

TEĎ HNED.                

Vzkaz vhodil se špetkou letaxového prášku zpět do plamenů a uvolnil magické ochrany, aby jeho bývalý student mohl přijít. Netrvalo to ani minutu a z krbu vystoupil bledý, štíhlý mladý muž s ledově plavými vlasy.                

„Pane Malfoyi, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se poněkud formálně Severus. Jejich vztahy se v průběhu let poměrně značně měnily. Jako malý chlapec k němu Draco vzhlížel, později v něho ztratil důvěru. Když ho na konci šestého ročníku zachránil před tím, aby se stal vrahem, byl mu chlapec vděčný. Snad.                

A po válce? Nejspíš měli oba co dělat sami se sebou. Draco, jako syn Smrtijeda a sám mezi Smrtijedy přijatý a Severus jako špión, který byl v očích mnohých stále podezřelý. Ano, všichni byli svým způsobem na okraji společnosti. Severus našel útočiště v Bradavicích, Lucius pomalu získával svůj bývalý vliv a Draco? Severus si uvědomil, že o něm mnoho neví. Po boku svého otce se příliš nevyskytoval, pokud věděl, tak neměl vážný vztah s žádnou mladou dámou z kouzelnické rodiny. Přestože o jediného potomka starobylého rodu by jistě byl zájem. Bez ohledu na to, že byl tento rod momentálně v nemilosti. Zaslechl něco o famfrpálové kariéře? To by jeho otce jistě příliš netěšilo.               

Celá spousta těchto myšlenek proběhla Severusovi hlavou během několika okamžiků. Pozorně si mladíka prohlédl. Štíhlý, ale méně křehký než dříve. Poněkud ošlehaná tvář. Že by opravdu famrpál? Vypadal zdravě, ale značně neklidně. Současně odhodlaně.               

„Omlouvám se, že k vám vpadám takto bez předchozího upozornění, profesore Snape. Ale nevěděl jsem, co mám dělat. Přemýšlel jsem o tom dva dny. Potter mi zachránil život,“ vypravil ze sebe sveřepě.               

Severus tázavě zvedl obočí: „Co s tím má společného Potter?“               

Draco si povzdechl: „Asi bych měl začít od začátku.“               

„To by byl patrně velmi vhodný postup,“ souhlasil mírně jízlivě Severus.               

Draco byl příliš zvyklý na chování svého bývalého profesora, takže ho jeho tón spíše uklidnil.               

„Možná to nevíte, ale v posledních letech s otcem příliš nevycházím. Otec by si přál, abych si začal budovat politickou kariéru. Vybral mi několik dívek s vhodným rodokmenem, mezi kterými jsem si měl vybrat svou manželku. Ale mne nic z toho neláká. Baví mně hrát famfrpál, a pokud jde o ženění… řekněme, že se mi nelíbí otcův výběr,“ zamyslel se a pak pokračoval.                

„Takže naše styky jsou poměrně řídké. Ale na Vánoce domů jezdívám. Matka by to nepřežila, kdybych tam alespoň týden nepobyl. Takže díky tomu jsem se dozvěděl to, co vám chci říct…        

Víte něco o bezové hůlce?  Té, které se také říká hůlka osudu?“ skočil rovnýma nohama k jádru problému.            

Severus strnul. Uvědomil si, že nad tím nepřemýšlel. Ano, z doslechu věděl, že hůlka se podvolila Harryho moci. Ale také věděl, že Harry používá tu svou původní - hůlku s pérem z fénixe. Předpokládal, že nikdo netuší, že hůlka, která odmítla Harryho zabít, a obrátila se proti Voldemortovi, je právě onou, takřka mytickou, hůlkou osudu. Takže, kde vlastně hůlka je? A jak se mohl Draco dozvědět, že jde právě o tuto hůlku? Byl trestuhodně lehkomyslný, když se o ni nezajímal dříve.               

Draco pokračoval: „Na Nový rok za otcem přišel Blaise Zabini, můj bývalý spolužák. Dá se říct, že je to teď otcův náhradní syn, když já přestávám být vhodný. Bývá u nás často. Podařilo se mi vyslechnout o čem se baví.“        

Pravý Zmijozel, pomyslel si spokojeně Severus.                

Draco pokračoval: „Zabini byl před pár dny u Děravého kotle. Občas tam chodí a sbírá informace. Pro otce se nehodí, aby se vyskytoval v takovém prostředí, ale Blaise se tam dokáže pohybovat jako ryba ve vodě. Tentokrát se mu ten výlet obzvlášť vyplatil. Narazil tam na totálně nameteného Ronalda Weasleyho.“               

„Na koho?“ neovládl se Severus.               

„No, ano, právě na toho. Zdá se, že se nám slavná trojka poněkud rozkmotřila. Pokud jsem tomu správně rozuměl, a pokud to správně pochopil Zabini, proslulá Grangerová se s tím pitomcem rozešla kvůli Potterovi. Weasley blábolil cosi o tom, že kdyby chtěl, uměl by se Potterovi pomstít. Že by to nebyl takový problém získat hůlku osudu. Pak jen vymyslet, jak si to vyřídit s Potterem a hůlka by byla jeho.“                

„Nemyslím si, že by Weasley zamýšlel Potterovi opravdu ublížit, přes to všechno,“ řekl zamyšleně Severus.               

„Já vlastně taky ne, i když žárlivost je mrcha,“ souhlasil Draco. „Ale bohužel nejde o Weasleyho.“               

„Jistě,“ pochopil Severus. „Vašeho otce musela ta myšlenka velmi zaujmout, je to tak? Kde je ta hůlka? Dozvěděl se to Zabini?“               

„Ano,“ odpověděl tiše Draco. „Ten blbec Weasley mu vykecal úplně všechno. Bezová hůlka je v Brumbálově hrobce. Potter ji tam vrátil“             

  Severus vydechl úlevou: „Brumbálova hrobka je zabezpečená velmi mocnými kouzly. A váš otec, odpusťte, že to tak říkám pane Malfoyi, zase není tak silným kouzelníkem.“               

Bylo vidět, že mladý muž bojuje sám se sebou: „Obávám se, že věci se mění, pane profesore. Otec se mění. Nevím, jak se to stalo, ale cítím, že je daleko mocnější než dříve. Já… bojím se ho,“ dodal přiškrceně.             

  Právě v tom nejnevhodnějším okamžiku se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Severus si pro sebe zaklel. Teddy!        

Měl na jazyku desítky otázek, které už teď nepoloží. A navíc se mu vůbec nezamlouvala představa, že se chlapec potká s někým, u koho si vůbec nebyl jistý, zda mu může věřit.               

Na druhou stranu, potřeboval získat chvilku času, aby si srovnal myšlenky. A velmi potřeboval vědět, zda je to všechno pravda. Bude Draco ochotný podrobit se nitrozpytu? Otevřel dveře a pustil Teddyho dále.               

„Ahoj Severusi,“ pozdravil ho klučík vesele. „Co budeme dneska… jé, dobrý den,“ zaznamenal Draca. „Nevěděl jsem, že tady někdo bude. Jak se jmenuješ? Já jsem Teddy,“ obrátil se na Draca, který na něho poněkud strnule zíral, patrně v úžasu nad tím, jak uvolněně se chlapec chová.              

„Taky jsem to nevěděl, poněkud nečekaná návštěva. To je Draco Malfoy, můj bývalý student,“ vysvětlil Severus.                

Pak si uvědomil, že Draco si rozhodně nepřeje, aby se jeho návštěva v Bradavicích rozkřikla. A současně ho dostihla druhá, nebezpečnější myšlenka. Má jedinečnou možnost zjistit, zda může Dracovi důvěřovat. Teddy mu to řekne, on to pozná.  Jen se musí postarat, aby v případě, že je to všechno léčka, Teddyho neohrozil. Pokud možno nesmí dát najevo, jak moc mu na tom chlapci záleží. Nicméně, když už k této situaci došlo, musí ji zvládnout a zkusit z ní vytěžit co nejvíc.               

„Pane Malfoyi, promiňte, mám domluvenu hodinu se synem jednoho z profesorů. Ale potřeboval bych náš rozhovor dokončit. Možná, byste se mohl přidat k nám?“                

Obrátil se i k Teddymu: „Teddy, nebude ti to vadit?“ Chlapec zavrtěl hlavou.                

Draco namítl: „Přišel jsem skutečně neohlášeně. A nechci rušit vaše plány. Mohu počkat, až vaše hodina skončí a rozhovor dokončíme pak.“               

To se Severusovi zrovna nehodilo, ale než mohl pomyslet jak mladého muže přesvědčit, vložil se do toho Teddy. Pozorně se podíval na Draca a pak zaprosil: „Draco, pojď s námi vařit, půjčím ti svůj nůž, prosím…“               

Severus užasl. Ten kluk je prostě neskutečný. To, na co by on sám musel vynaložit značné úsilí, zvládl jaksi mimoděk. Vždycky chladnému mladému Zmijozelovi nepatrně povolily rysy: „Tak dobře Teddy. Přidám se k vám. Ale mám jedno přání… prosbu. Moje návštěva tady, to je tajemství. Slíbíš mi, že to nikomu neřekneš? Ruku na to?“               

Teddy vážně podal mladíkovi ruku: „Slibuji, bude to naše tajemství.“       

Severus se uklidnil. Už s Teddym ani nemusí mluvit. Draco Malfoy si zjevně získal jeho důvěru.                    Následující dvě hodiny všichni tři společně vařili kostirost. Draco byl vždy obratný lektvarista, ale k Severusově údivu projevil i jisté pedagogické vlohy. Trpělivě odpovídal na chlapcovy otázky a ukazoval mu správný postup krájení přísad.               

Po chlapcově odchodu oba znovu usedli do křesla. Severus spokojeně zaznamenal, že jeho rozhodnutí bylo správné. Nálada byla o hodně uvolněnější než před Teddyho příchodem a on sám navíc dospěl k rozhodnutí Dracovi důvěřovat. Ale přece jen se ještě potřeboval ujistit.               

„Mám jedinou otázku, pane Malfoyi. Proč jste mi to přišel říct? Chtěl bych slyšet, pokud možno, pravdivou a úplnou odpověď.“               

Draco zaváhal: „Nevím, zda bude úplná, myslím si, že si sám nejsem přesně vědom všech svých motivací… ale pravdivá bude,“ odmlčel se.             

  „Těch důvodů je víc. Jednak, Potter mi zachránil život. Takovou věc nemůže pominout ani Zmijozel. Ale to není to nejdůležitější. Já… nechci, aby se vrátila doba, kdy byl Pán zla u moci. Vy víte, vy jste zažil… jak to fungovalo mezi Smrtijedy. Bylo to strašlivé a já už to nechci.  Už se nechci znovu dostávat do situací, kdy by mně někdo nutil mučit a… vraždit.                 

Víte, když jsem stál proti Brumbálovi a věděl jsem, že ho mám zabít, že musím, jinak Pán zla zabije mne a celou naši rodinu, bylo to hrozné… a vy jste to udělal za mne. A já vám byl vděčný a současně vás nenáviděl, protože jste byl stejný jako oni… Byl jsem pak rád, když jsem zjistil, že to všechno byla jen hra, že Brumbál už umíral a všechno jste spolu domluvili…               

Otec se teď opravdu změnil. Myslím, že chce nastoupit na místo Temného pána. On si přeje, aby se ta doba vrátila, tentokrát v jeho režii. Ale já se toho děsím. Tak proto jsem přišel za vámi…“ odmlčel se a pak ještě dodal. „Ještě jedna věc, jeden důvod. Potter se rozešel s Ginny Weasleyovou. A my… jsme si teď docela blízcí. A Ginny by určitě nechtěla, aby se Potterovi něco stalo. I když už spolu nechodí.                

Když už jsem se předtím zmínil o ženění, je to Ginny, koho bych si chtěl vzít. Ne, že bych jí už něco řekl, takže nevím, jak se na takový návrh bude dívat ona. Nicméně, pokud bude souhlasit, tak mne otec nejspíš vydědí, takže už vlastně ani nejsem Malfoy,“ pokusil se odlehčit situaci, ale díval se na Severuse se skrytým zoufalstvím v očích.                

Severus mu definitivně uvěřil: „To bude v pořádku, Draco. Vždycky budeš Malfoy. Možná ne takový, jaký si představuje tvůj otec, ale to neznamená, že horší. Pocházíš ze starobylého rodu, mezi tvými předky jsou i takoví, kterých si můžeš vážit. Nejen ti, kterých si považuje tvůj otec. Myslím si, že i slečna Weasleyová to ví.“               

Zaváhal, ale pak dodal: „Ale k otázce pana Pottera, tvého otce a bezové hůlky - pokud vám mám pomoct, pokud mám zabránit tomu, co si tvůj otec přeje udělat, pak potřebuji více informací. Takže mi patrně nezbude nic jiného, než se vrátit ke své roli špiona. A bylo by užitečné, kdybys takovou roli přijal i ty. Ujišťuji tě, že být špionem není nic jednoduchého ani zrovna bezpečného.  Nic, k čemu bych si přál se vracet, nic, k čemu bych si přál vést někoho jiného. Ale ve válce jsou zvědové nezastupitelní. A my Zmijozelové máme pro tuto roli obzvláštní vlohy.                

Nechci tě do ničeho nutit. Už jen tím, co jsi mi řekl, jsi udělal hodně. Ale potřebuji k tvému otci proniknout blíže. S tvou pomocí to bude snazší. Neodpovídej hned. Taková rozhodnutí se nesmí dělat ukvapeně.“        

Draco ho přerušil: „Nic si rozmýšlet nemusím. Tušil jsem, že něco takového bude potřeba. Já už jsem rozhodnutý přišel. Chci to udělat pro Ginny, pro sebe, no a taky trochu pro Pottera.“               

„Dobře Draco, v tom případě nás čeká ještě spousta práce. Ale ne dnes. Sejdeme se za tři dny. Tady a tajně. Nikdo o tom nesmí vědět. Promyslím, jak postupovat dále.“                       

Když Draco odešel, usedl zamyšleně do křesla a přemýšlel. Tak jsem to udělal. Zneužil jsem toho chlapce ve jménu vyššího dobra. Řekl jsem mu pravdu, jistě, ale ne celou pravdu.               

Draco jen tuší, co se kolem jeho otce děje. Ale určitě si nechce připustit, že všechno spěje k tomu, aby buď zahynul on sám, nebo se podílel na smrti svého otce. To není situace, do které bych ho chtěl dostat. Ale když už k tomu okolnosti dospěly, nepokusil jsem se ani v nejmenším ho odradit.                Jenže. Přes všechnu svou touhu žít pokojným životem si uvědomoval, že mu to zřejmě není přáno. Asi nebude ten typ. Nedokáže říct, že nebude dělat nic, že se ho to netýká. Zase se do toho pustí. Zase bude riskovat svůj život a životy těch kolem sebe, aby zachránil svět.                

Trpce se ušklíbl. Ano, říká se, že v lásce a válce je všechno dovoleno. A teď už zase přišel čas na válku. A tentokrát tady není žádný Brumbál, který by na sebe vzal tu hlavní zodpovědnost za to, co se stane. Tentokrát bude muset jeho roli převzít sám.           

  ----------------------           

Nejspíš jste naštvaní na Rona, že se i nadále chová jako pitomec. Po pravdě, já taky. Jak jen mohl udělat něco takového? Snad mu trochu prominete, když si poslechnete písničku, která je tentokrát věnována jemu. Protože, ačkoli v této kapitole vůbec nevystupuje, je nepochybně hybatelem věcí příštích. Takže Jarek Nohavica a Ještě mi scházíš - http://www.youtube.com/watch?v=a-z8Gr-Kw4s      

Zpět na obsah

Kapitola 8: Luciusova



...starosti si obyčejně nedělal, neboť mu vůbec nezáleželo na tom, co ho potká, a ze zkušenosti věděl, jak snadno se člověk v tomhle kraji za nepřátelskou frontou pohybuje. Pohybovat se za frontou je stejně snadné jako ji překročit, když má člověk dobrého průvodce. Obtížné to začne být jenom v tom případě, když člověku záleží na tom, co ho potká, jestliže ho nepřítel chytí…

…Dělat si starosti je stejná chyba jako mít strach. Jenom se tím všechno zkomplikuje.

Ernest Hemingway, Komu zvoní hrana

 

Severus s nehybnou tváří seděl v hlavní síni Malfoy Manor. Jak to bylo podobné dřívějším setkáním Smrtijedů a jak jiné. Stejné místo, mnohé stejné tváře. Ale i děsivé množství nových – mladých. Myšlenka ovládnutí světa čistokrevnými kouzelníky je pořád stejně lákavá, pomyslel si.

A v čele stolu, na místě Temného pána, Lucius Malfoy. Severus si zpočátku myslel, že tu roli jen směšně přivlastnil. Ale teď cítil, že je v tom něco jiného. Luciusova magie se změnila. Lucius býval ctižádostivý, krutý, pyšný, vlivný… ale nikdy neoplýval přílišnou kouzelnickou mocí. Jen schopný manipulátor z významného rodu. Pochlebující služebník Pána zla, ale sám o sobě vlastně nedůležitý. Jenže teď to bylo jinak. Draco měl pravdu. Cítil z Luciuse podstatně větší moc, než měl cítit. Něco nebylo v pořádku.

Úkosem pohledl na Draca. Ano, byla to vhodná zkratka, využít ho jako cestu zpátky k jeho otci. Jen doufal, že za to mladík nebude muset zaplatit příliš velkou cenu. Zatím to vypadalo v pořádku – Draco sledoval otce oddaným pohledem, ale nepřeháněl to, Lucius shlížel na, už téměř oželeného syna, se samolibým úsměvem.

„Takže ses rozhodl se vrátit ke svým bývalým přátelům, Severusi,“ obrátil s ledovým posměchem pozornost k němu.

„Proč?“

„Možná nastal ten správný čas, Luciusi,“ nevzrušeně odpověděl.

„Pane, budeš mne oslovovat pane!“ zvýšil Lucius mírně hlas. Jejich pohledy se střetly. Severus ho sklopil v přesně propočítaném okamžiku.

 „Pane.“

„Proč bych ti měl věřit, že nás nezradíš, jako Pána zla?“

„Pánovi zla jsem sloužil do posledního okamžiku. Není to má vina, že nedokázal přemoci Pottera. Věštby jsou někdy mocnější než nejmocnější z kouzelníků… pane.“

 Luciusovi se zlostně zachvělo obočí: „Pána zla jsi zradil, jak to dokázala před soudem ta mudlovská šmejdka!“

„Proč nevyužít příležitosti, když se nabídne. Ta naivní holka si myslela přesně to, co jsem potřeboval. Ostatně, ani tebe po válce neodsoudili… pane,“ napjatě čekal na Luciusovu reakci. Ucítil vzteklý záblesk silné magie, ale navenek se Lucius ovládl.

„Nakonec, máš pravdu, nevracejme se k tomu, co bylo, je čas obrátit se dopředu. Vlastně se můžeš hodit, jsi přesně na tom místě, kde tě potřebuji mít, drahý Severusi.“

Malfoy vložil do hlasu co největší míru nadřazenosti. Severus se v duchu ušklíbl. Tuhle hru, mohou hrát i dva, drahý Luciusi. Ještě se máš co učit.

„Na správném místě?“ otázal se.

Lucius zaváhal. Rozhlédl se kolem po sedících Smrtijedech. Aha, takže mne čeká ještě soukromá audience, pomyslel si Severus.

„Později, Severusi, teď se věnujme příjemnějším tématům. Je škoda kazit si chuť dobrého koňaku vážnými tématy, že?“

Večer plynul. Severus pozorně sledoval rozhovor, ale příliš nezasahoval. Na tom nebylo nic divného. Nikdy nebýval příliš mnohomluvný. Atmosféra se nepatrně uvolnila, ale k dobré náladě bylo daleko jako k Jupiterovým měsícům. Severus velmi obezřetně zkoumal mysli sedících Smrtijedů. Malfoyově se vyhnul. Bylo by nepříliš prozíravé to zkoušet už nyní. Později. Trpělivost je důležitou ctností.

Z okolních myslí cítil podivně slabé magické schopnosti. Nebo možná ne tak slabé, jako spíše zvláštně narušené. Jedinou nepoškozenou magii poznal u Zabiniho. Jeho nitrobranou prosakovaly plamínky zlosti. Zlosti obrácené proti Dracovi. Jistě, návrat ztraceného syna do rodného domu ho jistě nepotěšil. Musí Draca varovat, aby byl obezřetný.

Ale proč z ostatních cítí tak málo moci? To mají být spojenci, se kterými chce Malfoy dobýt svět? Zamyslel se.

 

Seděl v pohodlném křesle před praskajícími poleny. Z okolních stěn ho sledovaly pohledy Luciusových předků. Ukázal na ně sklenicí naplněnou zlatavým nápojem: „Je to vhodné místo na důvěrný rozhovor?“

„Předkové nikdy nesmí zradit své potomky, to je zákon,“ ujistil ho Lucius.

Které potomky? Pomyslel si Severus.

„Na správném místě?“ zopakoval otázku, jakoby od jejího minulého zaznění neuplynulo několik hodin.

Lucius ho pozorně sledoval. Severus ucítil jeho pokus o proniknutí do své mysli. Luciusi, Luciusi, nikdy jsi nebyl příliš dobrý v nitrozpytu. Možná je tvá magie silnější než dříve, ale v tomto ohledu se Voldemortovi nevyrovnáš ani náhodou.

Opatrně propustil skrz nitrobranu vhodnou dávku obezřelé zvědavosti s nepatrnou špetkou dychtivého očekávání. Ucítil Luciusovu spokojenost. Hlupák, pořád je to hlupák - ale daleko nebezpečnější než dříve, pomyslel si.

„Ano, na správném místě. V Bradavicích, v dosahu Harryho Pottera,“ odhodlal se Malfoy dojít k jádru rozhovoru,

„Potter? Ten kluk už není důležitý. Svou roli splnil. Ne, že by to byla nějaká jeho zásluha. Jen štěstí a Brumbálovo šikovné tahání za nitky. A jistá věštba, samozřejmě…,“ výsměšně řekl.

„Mýlíš se, drahý Severusi,“ tiše řekl Lucius. „Je velmi důležitý. A ty mi o něm řekneš všechno.“

 

*****

 

Hermiona už opět stála před Snapeovými dveřmi. Co tady dělám, spílala si v duchu. No dobře, je tam řada zajímavých knih, které ještě nečetla. Ale s takovým přístupem by tu mohla chodit několik let. A proč vkročila do podzemních chodeb už v brzkém sobotním odpoledni, si už vůbec vysvětlit nedokázala.

Dveře se otevřely.

„Amber, co tady děláš?“

Podivně se jí dotklo, když měla pocit, že není vítána. Chvíli to vypadalo, že ji dovnitř nepustí, ale pak řekl rezignovaně: „Tak tedy pojď. Možná…“

Co, možná? Pomyslela si, ale rychle proklouzla dále.  Zhluboka se nadechla příjemných vůní, které jako kočka vnímala daleko intenzivněji než jako člověk.  Včelí vosk, kterým byl napuštěný nábytek, závan bergamotového čaje, staré pergameny, kožené vazby knih, lehké nádechy bylin – tařička, rozmarýn, meduňka, šalvěj…

Vyskočila do křesla, slastně přivřela oči a stočila se do klubíčka.  Možná by si mohla trochu zdřímnout, než bude večer. A třeba přijde i lehké pohlazení… Vyzývavě mňoukla.

Snape se posadil do druhého křesla, zadíval  se na ni a pronesl zamyšleně: „Tak dobře, přivítáme návštěvu společně.“

Hermiona se prudce narovnala, návštěvu? Ale pak se rychle napomenula, jsi kočka, nerozumíš mu, a znovu se stočila do křesla. Teď už ovšem s nejvyšší obezřetností. 

Zdálo se, že uplynulo jen pár okamžiků, než v krbu zahučely zelené plameny a vystoupil… Malfoy!!!

Co ten tady dělá? Hbitě seskočila a zaplula pod křeslo. Teprve když se k ní spustila uklidňující ruka, si uvědomila, že skrýš nenašla pod svým křeslem. Od kdy hledá bezpečí v blízkosti Severuse Snapea?

Obezřetně vykoukla, připravená se, v případě nejvyšší nutnosti, proměnit a bojovat. Ale zdálo se, že bezprostřední ohrožení nehrozí. Draco Malfoy byl očekávaným hostem. To ovšem taky mohlo znamenat… ano, nejspíš se to brzy dozví. Vyskočila na opěradlo a otřela se o Snapeovu paži. Tvař se přirozeně, jako pravá kočka, není to špatné být neodhalitelným pozorovatelem, pomyslela si.

„Pane Malfoyi,“ pozdravil příchozího Snape, „jsem rád, že jste přišel. Mám pro vás nějaké informace. A nějaké budu potřebovat od vás.“

„Pane?“ odvětil bledý, štíhlý muž a lehce se zapotácel. Vypadal… vyčerpaně.

„Draco, jste v pořádku?“ neklidně se zeptal Snape.

„Nic mi není, jen… nezlobte se, nejprve mi, prosím, řekněte, co jste zjistil. To ostatní… jen moje soukromá záležitost, nechci o tom mluvit,“ dokončil pobledlý mladík a usedl do křesla, které před chvílí opustila Hermiona. Snape neznatelným pohybem přivolal dvě sklenice, naplněné temně rudým vínem. Jeden z pohárů přistál v Malfoyově dlani. Mladý muž zvolna upil. Strnulost v jeho tváři nepatrně povolila.

„Měl jste pravdu, pane Malfoyi,“ začal zvolna profesor lektvarů a rukou, jakoby mimoděk, hladil kočičí kožíšek. „Magie vašeho otce je podstatně silnější, než by měla být. Myslím, že už tuším, proč, ale to teď ponecháme stranou. Otázkou je, jaké jsou jeho cíle a co s tím můžeme dělat. Samozřejmě konečný cíl je jasný a vlastně trapně nudný – ovládnutí všehomíra. Skutečně nevím, proč už se nenajde někdo, kdo by přišel s nějakou originálnější myšlenkou. Jde o to, jaké kroky tomu mají předcházet. Zjistil jste něco nového?“

„Jen nepatrně,“ odpověděl Malfoy a znovu usrkl ze sklenice. Najednou jeho pohled padl na Hermionu, která ho upřeně sledovala. Zarazil se.

„Nevěděl jsem, že máte kočku. Hezká, ale… má podivné oči.“

Snape letmo pohlédl na zvířátko u svého lokte.

„Vlastně není moje, jen se občas zastaví. Jmenuje se Amber. Pokračujte, prosím, pane Malfoyi. Jaké jsou bezprostřední cíle vašeho otce?“

„Už jsme o tom mluvili, má v plánu získat bezovou hůlku. A pak zabít Pottera, aby se mu podřídila. Současně ovšem pracuje na tom, jak ovládnout ministerstvo. Sám jste viděl některé z ministerských úředníků na posledním setkání.“

„Ano,“ zamyslel se Snape. S tím se ale dá něco dělat. Stále máme na ministerstvu pár lidí, na které se můžeme spolehnout. O těch, které jsem viděl, jsem již Pastorkovi řekl. Víte o dalších?“

Malfoy k němu beze slova odlevitoval pergamen. Hermiona se natáhla, aby viděla Snapeovi pod ruce, ale pergamen byl prázdný. Udiveně sledovala Snapeův podmračený výraz.

„Není právě opatrné, dávat citlivým informacím písemnou podobu, pane Malfoyi. Dávám přednost své paměti.“

„Je chráněn proti přečtení nepovolanými osobami. A ostatně, ani mysl není nedobytná.“

„Moje je poměrně dobře chráněná,“ opáčil Snape, ale pak se zeptal.

„Jak jste na tom s nitrozpytem, Draco?“

Malfoyi odpověděl mírně nejistě: „Myslím, že svou mysl dokážu ochránit docela dobře.“¨

„Takto jsem to úplně nemyslel, přestože je dobré o tom přemýšlet. Bylo by extrémně nebezpečné pro nás pro všechny, kdyby otec dokázal nahlédnout do vašich myšlenek. Budeme muset vaše schopnosti ověřit.

Ale má původní otázka se týkala něčeho jiného. Při setkání v Malfoy Manor jsem si letmo prohlédl mysli většiny přítomných. Ale netroufl jsem si nahlédnout do vědomí vašeho otce. Jsem si zcela jistý, že by mi jeho nitrobrana nedokázala odolat, ale stejně tak jsem si jistý, že bych to nedokázal udělat nepozorovaně. Je si příliš vědom mých schopností a je vůči mně ve střehu. Naproti tomu, pokud k vám opět pojme důvěru, podobně ve střehu být nemusí. Rodiče si často myslí, že se jim jejich děti ani zdaleka nemohou rovnat. Dokonce i tehdy, když už to dávno není pravda. Takže i tady je důvod, abychom na vašem umění pracovali.“

Snape se zamyslel.

„Myslím, že je na čase seznámit s problémem bezové hůlky pana Pottera. Ostatní to zatím vědět nemusí. Těm budou stačit informace o další infiltraci na ministerstvo. Ovšem, nikdo nemusí vědět, že je mám od vás. Čím méně lidí bude seznámeno s vaší spoluprací se mnou, tím lépe. Předpokládám, že jste se o této skutečnosti nikomu nezmínil.“

„Ne,“ řekl Draco ztrápeně. „Ale skutečně bych si přál o tom říct Ginny.  Objevil se totiž ještě jeden problém. Otec se po mém návratu domů znovu upnul k myšlence vhodného sňatku. U příležitosti svých narozenin pozval na Malfoy Manor několik významných rodin. Podivnou náhodou všichni pozvaní mají dcery příhodného věku. A samozřejmě budou přítomni i zástupci tisku. O to se již matka postarala. Takže se v Denním věštci nepochybně objeví informace s kolika dívkami jsem daný den promluvil, a která by byla tou nejvhodnější partnerkou pro mne. Nechci, aby se o tom Ginny dozvěděla.“

„Co přesně nechcete, aby se dozvěděla, pane Malfoyi? Že jste se vrátil domů? Že jste se smířil se svým otcem? Že si Rita Holoubková myslí, že se budete ženit? Pokud slečna Weasleová přikládá jejím informacím důležitost, nemá dostatečnou důvěru ve vás a já pak mám jisté pochybnosti, zda je pro vás tou správnou životní partnerkou. Teď jí nemůžete říct nic. Ohrozil byste tím celou řadu lidí včetně jí samotné. Nezbude vám nic jiného, než naopak důvěřovat její víře ve vás.“

Hermiona pochopila, proč Draco vypadá tak rozvráceně. Vůbec se jí to nelíbilo. Pocítila potřebu ho trochu utěšit. Vyskočila na jeho křeslo, tlapkami se mu opřela o rameno a otřela se o jeho tvář. Draco se jí překvapeně podíval do očí a pak ji jemně pohladil.

„Děkuji ti, Amber. Jak jsi věděla, že to potřebuji?“

„Kočky často poznají, jak se člověk cítí. A pokud získá jejich důvěru, dají mu to najevo. Měl byste být poctěn, pane Malfoyi. Amber nebývá tak vstřícná,“ vysvětlil mu Snape.

„Dejte si pozor na Zabiniho, myslím, že nese velmi nelibě váš návrat. Patrně se už viděl v roli dědice rodu Malfoyů,“ dodal ještě.

 

 

Severus seděl v křesle a zamyšleně pozoroval měnící  se hru plamenů.  Amber ležela na opěradle křesla a hřála ho na předloktí.

„Bude to těžké, Amber. Vypadá to, že Lucius Malfoyi bude daleko nebezpečnější, než jsem předpokládal. Budu s tím muset seznámit pana Pottera,“ pohladil kočku po hlavě a přistoupil ke knihovně. Opatrně vytáhl silnou knihu v prastaré vazbě. Zlatá písmena byla téměř setřená. Toto vidět nemusíte, slečno Grangerová, pomyslel si. Nahlas dodal: „Myslím, že dnes budu se čtením pokračovat v posteli. Ty už si poradíš, viď?“

S jistým pobavením sledoval zvědavý kočičí pohled, který se upíral na knihu. Touha slečny Grangerové po informacích by ji snad dokázala a přivést i do mé ložnice, pomyslel si. Ne, že by ta představa byla nepřijatelná, ale… Zavrtěl hlavou a nekompromisně za sebou zavřel dveře.

Dlouhé hodiny procházel špatně čitelný text. Teprve po půlnoci knihu zavřel a povzdechl si. Takže už ví nejen to, jak Lucius tak nápadně zvýšil svou magii, ví i to, co je možné proti tomu dělat. Bude to ovšem nesmírně obtížné.  Ale ne neproveditelné. Jak Harry, tak slečna Grangerová jsou schopní kouzelníci. A je velkým štěstím, že k sobě mají tak blízko. S mou pomocí to zvládnou.

Teprve teď ho napadlo, zda si slečna  Grangerová už troufla se proměnit a začíst se do některé z jeho knih. Rázně odolal pokušení jít se přesvědčit. Všechny knihy, které by neměla vidět, opatřil zastíracím kouzlem a pokud jde o ostatní, ať si je prohlíží podle libosti.

 

*****

 

„Miono. Musím s tebou mluvit,“ řekl jí Harry v pondělí na snídani důrazně. „Je to vážně důležité, takže si nech všechny své výmluvy na jindy.“ 

 „Taky s tebou chci mluvit. A ano, chápu, že je to důležité. Předpokládám, že s tebou včera mluvil Snape, nemám pravdu?“

Hermioně se už několik týdnů dařilo vyhýbat se důvěrnějšímu rozhovoru s Harrym. Bylo jí jasné, že mu to může připadat divné, ale pořád ještě neměla chuť nechat si vynadat za to, že mu neprozradila, že se stala zvěromágem. Ale ve světle sobotních událostí se jí tato starost zdála najednou zcela nepodstatná.

Se zájmem na ni pohlédl: „Takže ty taky něco víš? Že mně to nepřekvapuje. Tady není to správné místo to probírat. Tak v pět, ano? U tebe nebo u mě?“

Hermiona znepokojeně zahlédla rychlý pohled profesora lektvarů. Vadí mu, že se jí chce Harry svěřit?

„Myslím, že bude lepší, když přijdu k tobě,“ odpověděla.

 

 

„Takže Hermiono, nejspíš bych měl říct, že co se týká tvých kouzelnických schopností, tak jsi fakt dobrá. Ale vážně jsem dost naštvanej, že jsi mi neřekla, že se pokoušíš stát se zvěromágem,“ bylo první, co jí Harry odpoledne řekl.

Hermiona se rozhlédla po Harryho střízlivé pracovně zařízené s jistou mužskou elegancí. S překvapením uviděla na bidýlku hned dvě sovy, které se k sobě něžně tulily.

„Pane Darcy, tak tady jste, to se dělá nechodit domů?“

„Nezamlouvej to Hermiono,“ napomenul ji Harry.

„Mělo to být překvapení,“ odpověděla trochu rozpačitě.

„To tedy bylo. Hlavně jsem byl v šoku, KDE jsem na to přišel. Jak ses, u Merlina, ocitla u Severuse?“

„Když to byla vážně nešťastná shoda okolností. Vůbec jsem tam nebyla dobrovolně.“

„Poprvé možná, ale podruhé?“

A potřetí a počtvrté… doplnila v duchu Hermiona. Omluvně se ušklíbla.

„Znáš mně, knížkám nemůžu odolat. Všiml sis vůbec, jakou má Snape skvělou knihovnu?  Proč jsi mi to neřekl? Nemohla jsem odolat.“

Její zdůvodnění ji připadalo docela přesvědčivé. Harry se na ni sice i tak díval s jistou nedůvěrou, ale pak se zakřenil.

„A objevila jsi nějaké Severusovy tajnosti? Třeba, že spí v nočním čepečku?“

„Harry,“ začervenala se. „Já jsem přece nespala v jeho ložnici. Zůstávala jsem v pracovně, abych si mohla číst.“ 

To je skoro pravda, pomyslela si.

„Zůstávala?“ potměšile se podíval Harry. „Takže jsi tam byla víckrát? Poslyš, co bys dělala, kdyby na to přišel?“

„Neřekl jsi mu to, že ne?“ vyděsila se Hermiona.

„Neboj, mlčím jako hrob,“ ujistil ji Harry. Pak zvážněl.

„Žertování už bylo dost. Tak nějak tuším, že víš, alespoň zčásti, co ti chci říct.“

„Ano, byla jsem u Snapea znovu. V sobotu,“ přiznala neochotně Hermiona. „A zrovna to odpoledne přišel Draco Malfoy.“

„Malfoy?!“ vykřikl Harry. „Co ten s tím má společného?“

„Nejspíš docela dost. Poslyš, Harry, oni nevěděli, že je někdo poslouchá. Takže můžu celkem s jistotou říct, že se jim dá věřit. Vyslechla jsem toho dost. Vím, že Draco pouze předstírá, že se smířil s otcem. Vím, že Snape se snaží vzbudit dojem, že se chce znovu přidat ke Smrtijedům. Vím, že zjistil nějaké podivnosti okolo magie Luciuse Malfoye. Vím, že mu Draco řekl, že otec chce získat bezovou hůlku. A vím, že…“ nejistě pohlédla na Harryho.

„…že mně chce zabít,“ doplnil sveřepě Harry.

 

 

Hudbu k této kapitole jsem dlouho hledala, pořád to nebylo to, co jsem chtěla. Nakonec jsem narazila na takovou, která splňovala mou myšlenku ´skryté hrozby´. Takže si poslechněte Duel of the Fates - Souboj osudů - ze Star Wars. http://www.youtube.com/watch?v=zt0UuNpUqK4 

Autor hudby, John Williams, říká režiséru Lucasovi: 'uslyšíš starodávnou mši, ve které bojují dva muži, ve které Dobro a Zlo svádí boj v bitvě na život a na smrt, aby tak naplnili svůj osud.' 

Myslím, že je to docela výstižné. Ve hlasitém zpěvu slyším okázalé řeči o čisté krvi, temná hudba v podtónu představuje souboj dvou myslí. Ale hrozba je ještě opravdu skrytá, ke skutečnému souboji dojde až později, dojde-li k němu vůbec. 

 

 

Zpět na obsah

Kapitola 9: Co si přečteš v mysli mé?


Telepatii je nejlépe si představit jako přenos myšlenek, představ či emocí, jednou osobou směrem k druhé. Tento jev není zprostředkován žádnými známými smyslovými či fyziologickými mechanismy. Klasickou vědou je telepatie zpravidla odmítána jako nedokazatelný, respektive neobjasněný jev.

Některé pokusy však ukázaly, že existuje-li dostatečně psychicky vybavený jedinec coby vysílač, a na straně druhé velmi senzitivní jedinec jako přijímač, není na této planetě clony, která by zabránila přenosu informací mezi těmito lidmi.  Účelem těchto experimentů bylo podpořit tvrzení, že telepatie může mentálně propojit dva, nebo i více jedinců, pokud tito jsou harmonicky mentálně sladěni, přičemž vzdálenost nehraje vůbec žádnou roli.

Telepatie - spojení na dálku, Catherine Fonzzini, Pitigliano, 2000

 

Severus si pozorně prohlížel mladé Nebelvíry. Sešli se v Harryho bytě. Harry s Hermionou seděli těsně vedle sebe na pruhované pohovce.  Vypadali nejistě. Asi jako Jeníček s Mařenkou v hlubokém lese.

Přemýšlel, kolik jim toho má prozradit. Přes všechno co prožili v minulé válce, přes to, že míval pocit, že už jsou dospělí, se mu najednou zase zdáli jako děti. Děti, na které by měl dát pozor, ne dospělí, které by měl vyslat do boje místo sebe. Ale lepší způsob nedokázal vymyslet. Takto se cítil Brumbál, když vymýšlel své plány na porážku Voldemorta? Když připravoval Harryho na střetnutí, ve kterém nemusel přežít? Na tváři se jeho pochyby neodrazily.

„Slečno Grangerová, co vám pan Potter řekl?“ obrátil se na Hermionu.

„Něco ano, ale mám pocit, že ne dost. Řekl mi, že mu hrozí nebezpečí od Luciuse Malfoye, ale nevysvětlil mi přesně proč.“

Harry se ohradil: „Neřekl jsem ti to, protože to nevím. Jen, že to má cosi společného s Bezovou hůlkou,“ podíval se na Severuse: „K čertu, jak se Malfoy dozvěděl o Bezové hůlce?“

Severus si povzdechl.

„Stává se, že úder přijde z jiné strany, než čekáte. Lucius ví o Bezové hůlce od Ronalda Weasleyho. Takže, jak předpokládám, jeho informace jsou poměrně přesné.“

S jistým zadostiučiněním sledoval, jak po sobě vrhli zděšený pohled. Než stačili něco říct, pokračoval: „Ne, Weasley nešel za Luciusem. Tak dalece vám ublížit nechtěl. Jen, v podle sebe oprávněném rozhořčení, řekl nesprávnému člověku více, než bylo vhodné. To ovšem na věci nic nemění. Onen člověk to velmi podrobně vylíčil Luciusi Malfoyovi.“

Harry se nechápavě zeptal: „Proč by Ron udělal takovou pitomost? Já vím, že teď se mnou kvůli Ginny nemluví, ale on už byl uražený víckrát. To ho přejde.“

 „Myslím si, že slečna Weasleová nemá s jeho zlobou nic společného. Zdá se, že se pan Weasley domnívá, že ho slečna Grangerová opustila kvůli vám, pane Pottere. A momentálně k vám tedy cítí značnou nelibost.“

Hermiona se začervenala a hodila po užaslém Harrym provinilý pohled. Severus pokračoval.

„Souhlasím s vámi, že ho to patrně přejde. Teď je potřeba zajistit, abyste v té době byl ještě naživu…

Takže, pro začátek, potřebuji vědět velmi přesně, co se stalo s Bezovou hůlkou.“

Harry s Hermionou se dohodli pohledem. Líčení se ujala Hermiona.  Severus byl za to vděčný. Správně předpokládal, že se mu dostane exaktně předaného popisu událostí.

Tak se i stalo. Srovnal si Hermionina slova v hlavě a vše shrnul.

„Takže, pokud tomu správně rozumím, v okamžiku kdy Draco Malfoy odzbrojil Albuse,  přešla hůlka do jeho moci. Ovšem, vůbec si toho nebyl vědom. Později, když jste vy, pane Pottere, porazil Draca, stal jste se jejím pánem. A to byl důvod, proč vás hůlka v ruce Pána zla odmítla zabít a obrátila se proti němu. Po jeho smrti jste se rozhodl vrátit ji do Brumbálovy hrobky. Jejím pánem ovšem zůstáváte i nadále. Co z toho ví Weasley?“

„Víceméně všechno,“ odpověděla Hermiona. „Jen se nejsem jistá, zda tomu pořádně rozumí.“

„Hm, nejspíš ne,“ odfrkl si Severus. „To ovšem na věci nic nemění. Lucius je dostatečně inteligentní, aby si chybějící detaily domyslel. A vzhledem k tomu, že se upnul k myšlence stát se novým Temným pánem, je jeho úsilí získat nejmocnější hůlku světa celkem logické. Původně to nemusel být takový problém. Ochrany kolem Brumbálovy hrobky jsou mocné. Jenže, Luciusova magická síla nečekaně vzrostla. Jaké jsou příčiny…“ zaváhal. Nejraději by víc neřekl, ale pro získání jejich spolupráce jim jisté okolnosti sdělit musí.

„Lucius objevil způsob, jak si ‚vypůjčit‘ magii od jiných kouzelníků. Znamená to, že se ta jeho podstatně zvýší. Samozřejmě, v závislosti na síle těch, od kterých si ji půjčuje.“

„To ale musí být černá magie,“ vyhrkla nespokojeně Hermiona.

„Opravdu se domníváte, že to pro Luciuse Malfoye hraje nějakou roli?“ zeptal se jízlivě Severus. Chtělo se mu protočit panenky, ale spokojil se s lehce pozdviženým obočím. Ta nebelvírská naivita.

„Znamená to, že ti, kterým Malfoy  magii vezme, o ni přijdou? Jak mohou s něčím takový souhlasit?“ zeptal se Harry.

„Případná otázka. Jsem si téměř jistý, že jde skutečně o ‚půjčku‘. Magii LZE později vrátit jejímu původnímu majiteli. Ovšem je otázka, zda to Lucius udělá.

Samozřejmě, momentálně odebírá jednotlivým kouzelníkům celkem malou část jejich magie, s odebráním většího množství by se nejspíš nesmířili. Ale i tím zlomkem je jejich síla narušená a tím je její původní majitel magicky oslaben. Proto se také domnívám, že tato akce není tak docela dobrovolná.  To ovšem není moc důležité. Lucius, podobně jako Temný pán, dokáže své následovníky ovládat velmi impozantním způsobem. A samozřejmě, je zde ještě okolnost, se kterou se patrně nenamáhal je seznámit. Kouzelníkům, se kterými je tímto způsobem spojen, dokáže v případě nutnosti odebrat i podstatně větší část jejich magické síly.“

„Takže, až se Malfoy rozhodne Harryho zabít, tak prostě sebere od svých nohsledů tolik magie, že ho nikdo z nás nedokáže porazit!? Harry, co budeme dělat!?“ vyjekla Hermiona a vrhla se Harrymu kolem krku.

„Ovládejte se, slečno Grangerová. Nepřizval jsem vás k naší poradě proto, abyste nás tady oblažovala citovými výlevy,“ zarazil ji ledově Severus. S uspokojením sledoval, že jeho tón zapůsobil. Úplně viděl, jak se v Hermionině hlavě roztočila kolečka. Nepochybně si teprve teď uvědomila, jak je podivné, že si vybral pro své plány na Harryho záchranu právě ji.

Ale zjevně jí prolétla myslí i jiná myšlenka. Vyhrkla: „Proč Bezovou hůlku prostě nezničíme? A nedáme všem vědět, že jsme to udělali?“

Jednoduché a zcela logické řešení celého problému. Tedy logické, pokud by se jeho plány týkaly jen Bezové hůlky. Že jsou trochu rozsáhlejší, jim nemínil svěřit.

„To nemůžeme, Miono,“ rozhořčeně to zavrhl Harry. „Ta hůlka je nesmírně mocná. Za současné situace může přijít okamžik, kdy ji budeme zatraceně potřebovat. Spíše bych si ji měl vzít k sobě a začít ji používat. To by mohlo pomoct.“

Severus zavrtěl hlavou.

„To by nebylo moudré. Ani s Bezovou hůlkou byste neměl, za současného stavu věcí, sílu Luciuse porazit. A nerad bych viděl Bezovou hůlku i vás na jednom místě. Budeme muset promyslit, zda by nebylo vhodné ji přemístit jinam.

Zničit ji vypadá logicky. Avšak není to tak jednoduché. Nikdy vás nenapadlo, proč ji nezničil sám Brumbál, místo aby vymýšlel složité plány, jak zlomit její moc?“

Na jejich udivených tvářích viděl, že nenapadlo.

„Je to vcelku prosté. Proč nemůže každý a vždy použít kouzlo Avada?“

Hermioně to došlo: „K tomu, aby kouzelník použil Avadu skutečně a účinně, musí být opravdu vnitřně odhodlán ji použít. Se zničením hůlky osudu je to také tak?“

„Ano,“ přikývl Severus. „A ani Brumbál neměl v sobě opravdové odhodlání ji zničit. A myslím, že Potterova slova potvrzují můj předpoklad, že ani on k tomu není dostatečně odhodlán.“

„A vy, profesore Snape?“ tázavě se podívala Hermiona.

„Obávám se, že ani já. To však není podstatné. Zničit ji může jen její majitel.“

„Takže nemám žádnou šanci? Tak proč tady vlastně jsme?“ vybuchl Harry.

„Existuje způsob, jak se proti Luciusově magii ubránit. Ne, slečno Grangerová, není to černá magie. Jen velmi stará a takřka neznámá magie,“ odpověděl Severus na nevyřčenou otázku.

„Jde o spojení dvou lidí, kteří to udělají zcela dobrovolně a po vzájemné dohodě. Ti dva si musí naprosto důvěřovat a mít k sobě velmi blízko. Domnívám se, že o vás dvou to platí,“ tázavě se na ně podíval, ale když se nedočkal žádného protestu, pokračoval: „V tomto případě se magie nesčítají, ale násobí. A ani jeden z vás o svou magii nepřijde, naopak. Takový typ spojených magií vytvoří sílu mnohem mocnější, než při způsobu, který užívá Malfoy. Bude ovšem nutné váš soulad podpořit. Pro začátek vás musím naučit, jak propojit vaše mysli.“

Obrátil se na Harryho: „Vím, že náš poslední pokus o zvládnutí nitrobrany nebyl nejúspěšnější, ale věřím, že naše vztahy jsou nyní nastaveny poněkud jinak.“

Harry váhavě přikývl. Jeho vzpomínky na seznámení se s tímto druhem magie nebyla nejlepší.

„Pokud jde o vás, slečno Grangerová,“ hladce pokračoval Severus, „po tom, co jste nám ukázala o Vánocích, věřím, že s nitrobranou nebudete mít větší problémy.“

Se zadostiučiněním sledoval uspokojení v Hermioniných očích. Obvykle by se takovým projevům uznání s chutí vyhnul, ale účel světí prostředky. Potřeboval, aby oba souhlasili. 

Hermiona se váhavě podívala na Harryho. Vypadal nejistě.

 „To přece po tobě nemohu chtít, Miono. Nitrobrana není nic příjemného.“

„Je to jediná možnost, jak Harrymu pomoct?“ obrátila se Hermiona na Severuse.

„Ano,“ přikývl pevně.

Hermiona odhodlaně kývla.

„Pak pojďme do toho.“

„Dobrá tedy, naučím vás vše, co bude potřeba. Každého zvlášť, na výuku se potřebuji plně soustředit. Přítomnost někoho třetího by nebyla vhodná,“ uzavřel Severus.

 

*****

 

Hermiona znepokojeně pohlédla na Snapea pohodlně usazeného ve svém křesle. Neustále si připomínala, že je v jeho bytě poprvé. Ještě nikdy tu přece nebyla! Teprve teď si pořádně uvědomila, s čím vlastně souhlasila. Pokud se jí Snape dostane do hlavy, tak si nepochybně prohlédne její vzpomínky a odhalí, kolik nocí strávila v jeho blízkosti. Potřásla hlavou a připomněla si, co všechno si o nitrobraně stačila přečíst. Snad se ji podaří svou mysl dostatečně uzavřít. Snape ji sledoval s očividným pobavením, které ji dráždilo.

„Šálek čaje?“ otázal se. „Možná by vám pomohl se trochu uvolnit, slečno Grangerová.“

„Nechci se uvolnit,“ zavrčela. „Myslím si, že uvolněná mysl není v souvislosti s nitrobranou to nejlepší.“

„Velmi moudrý přístup,“ ocenil Snape, „takže, snad později.“ Pohodlně se zapřel v křesle.

„Předpokládám, slečno Grangerová, že jste ohledně nitrobrany pročetla všechnu dostupnou literaturu. Můžete stručně shrnout to, co jste se dozvěděla?“

Hermiona si připadala jako studentka při zkoušení, ale nechtěla plýtvat energií na nějaké dohadování, takže bez protestů odpověděla.

„Základem nitrobrany je vytvořit si pevnou hráz proti násilnému vniknutí do své mysli. Člověk ovládající nitrozpyt pak nedokáže přečíst naše myšlenky a pocity. To se mi zdá celkem jasné. Čemu však docela nerozumím, je souvislost nitrobrany se spojením myslí. Pokud chceme mysli spojovat, proč je máme před sebou bránit?“

„Zkuste to domyslet do důsledků, slečno Grangerová,“ suše ji pobídl. „Opravdu byste chtěla, s kýmkoli na světě, sdílet každý svůj pocit, každou svou myšlenku? Domnívám se, že i když máte k někomu velmi blízko, neubráníte se občas pocitu zlosti či určité náhlé nesnášenlivosti vůči němu. Pokud takové pocity zůstanou skryté, vztah neohrožují, pokud byste si je mohla přečíst, mohly by vás ranit.“

„To zní velmi logicky,“ souhlasila Hermiona. „Jak to ale funguje? Jak mít mysl současné otevřenou i uzavřenou?“

„Je potřeba si uvědomit rozdíl mezi neuvědomělou myšlenku, která vám sama probleskne hlavou a myšlenkou cíleně vyslanou. A je nutné porozumět ještě jedné věci. Slyšíte ten dvojí smysl ve slově ‚nitrobrana‘?“ podíval se na ni tázavě. Souhlasně pokývla hlavou, najednou jí to bylo jasné.

„Ano, nitrobrana, to je současně nitro-obrana a nitro-brána.“

Snape spokojeně přikývl.

„Přesně tak, věřil jsem, že se mohu spolehnout na vaši inteligenci,“ Hermiona pocítila záchvěv dětinského upokojení nad tou pochvalou, „takže naším cílem bude vytvořit obranu vaši mysli a současně v ní nechat bránu, kterou budete vysílat směrem k panu Potterovi jen ty myšlenky a pocity, které jsou žádoucí.“

Hermiona se zamyslela.

„Mudlové říkají něčemu takovému telepatie, není to tak?“

„Co víte o telepatii, slečno Grangerová?“

„Nic moc podrobného, ale připadá mi, že je to přesně to, co jste právě popsal. Jsou tedy spojení myslí schopni i mudlové?

Snape přikývl: „Ano, domnívám se, že určité zárodky takových schopností má i řada mudlů. Nicméně jejich věda to považuje za šarlatánství, takže telepatii většina mudlů nevěří. Ostatně, převážně jde o náhodné a ojedinělé spojení myslí, které si jsou blízké. Mudlové to neberou vážně. Magické schopnosti toto spojení značně ulehčují,“ odkašlal si.

„Domníváte se, že můžeme nyní zkusit, jak jste na tom s obranou vaší mysli? Víte, jak na to?“

 Hermiona váhavě přikývla. Podle návodu v knize se pokusila vyprázdnit svou mysl. V duchu si představila vysokou kamennou zeď, která pevně obehnala její mozek. Zářivě bílá zeď s modrou brankou.

„Legilimens,“ pronesl velitelsky Snape a ve stejném okamžiku ucítila, jak se branka chvěje pod nápory cizí vůle. Chvíli odolávala, ale pak se vlivem té neúprosné síly rozskočila. Myšlenky a pocity se začaly prudce drát ven. Rozechvělá Ginny, Ronovo objetí, Harryho polibek, hádka s Ronem, příjemný pocit z ruky zabořené v kočičím kožíšku… vzepřela svou vůli proti jeho. Branka se s klapnutím zavřela.

Sevřela si do dlaní třeštící hlavu. Snape k ní mlčky odlevitoval šálek čaje.

„Vypijte to, hlava vás za chvíli přestane bolet.“

Poslechla a nejistě se na něho podívala. Co všechno si z toho, co viděl, dokáže domyslet?

„Na první pokus to nebylo špatné. Ale ta branka nebyl šťastný nápad. Bez ní bych to měl daleko těžší.“

„Ale říkal jste…“

„Říkal jsem, že brána slouží k propojení myslí. Já bych se, na vašem místě, pro začátek spokojil s jejím uzavřením. Alespoň do doby, než se naučíte pouštět ven jen ty myšlenky, se kterými mne chcete seznámit, ne ty, které chcete přede mnou ukrýt,“ suše konstatoval. Hermiona se začervenala a opatrně usrkla čaje. Hlava ji přestávala bolet.

 

*****

 

„Jak zvládáš lekce nitrobrany?“ zeptala se o dva dny později, tentokrát už usazená ve svém vlastním křesle. V krbu praskal oheň, na stolku před nimi se třpytily sklenice s vínem a voněly skořicové sušenky.

Harry se rozhlédl po Hermionině příjemném pokoji a zašklebil.

„Nic moc, ale přece jen lépe, než při těch pokusech v páťáku. Chci tím říct, jde mi to pořád stejně blbě, ale cítím se o něco málo líp. Když teď nečekám od Severuse každým okamžikem nějaký úskok. Co ty?“

„Opravdu mu věříš? Já si pořád nejsem jistá,“ snažila se odvést řeč od sebe.

„Vždyť jsi sama říkala…“

„Já vím, nemyslím si, že je na Malfoyově straně. To by s Dracem mluvil jinak. Jen mám takový divný pocit. Jako, že nám neřekl tak docela všechno.“

„Na to já jsem jaksi zvyklý. Brumbál mi nikdy neříkal všechno,“ ušklíbl se Harry.

„No právě. A jak to dopadlo?“

„Dobře, ne?“

„Nakonec ano. Ale taky jsi mohl opravdu umřít.“

„Víš, jsem si docela jistý, že kdybych všechno věděl dopředu, tak bych to nezvlád. Takže Brumbál asi věděl, co dělá.“

„Tak to teda doufám, že to ví i Snape,“ odfrkla si.

„Nemohla bys mu už začít říkat Severus? Teda, aspoň když o něm mluvíme spolu?“

„To bych teda nemohla,“ odmítla podrážděně. „Ostatně, ty mu taky neříkáš Severusi když s ním mluvíš. A netykáš mu. Proč vlastně?“

„Nenabídl mi to,“ zakřenil se Harry, „ale ty jsi ženská, ty bys mu to mohla nabídnout sama.“

„No, to ses snad zbláznil, ne?“ odsekla Hermiona.

Harry se na ni pobaveně podíval, ale rozhodl se nenaléhat.

„Co víš, o telepatii?“ zeptal se místo toho.

„Proč se ptáš?“

„Severus cosi naznačoval a pochopil jsem, že to má od tebe.“

„Neřekla bych, že zrovna ode mne. Myslím si, že sám toho ví dost a dost. Ale pokud to chceš vědět alespoň stručně… Myslím si, že telepatie je v podstatě to, o co se snažíme – spojení myšlenek na dálku. Zajímavé na tom je, že telepatie je mudlovská teorie. I když mudlové na ni moc nevěří.“

„Chceš říct, že i mudlové jsou schopni se domlouvat myšlenkami? I na dálku?“ ujišťoval se Harry.

„Podle všeho ano. Alespoň někteří jedinci jsou toho schopní. Zvláště v okamžicích velkého citového vypětí, v nebezpečí a tak. Ale Snape říkal, že za pomoci magie to jde snáze. V tomhle mu věřím.“

„Hm,“ zadumal se Harry. Pak se vrátil ke své otázce na začátku rozhovoru.

„Takže, co si u tebe Severus vlastně přečetl?“

„Nemusíš vědět všechno,“ trochu se začervenala.

„No tak, Miono, svěř se strýčkovi Harrymu,“ škádlil ji.

„Když to chceš vědět, tak třeba pár zážitků s Ronem. Bylo to vážně trapné. Co vytáhl z tebe?“

Harry zrozpačitěl: „Něco podobného. Ginny a tak… Sakra, Miono, mně to mrzí, ale taky jednu určitou vzpomínku z Toskánska. Promiň, nevím, co mne to popadlo. To přece není nic, za co bych se měl stydět, ne?“ nejistě se na ni podíval.

Hermionu neurčitě zabolela myšlenka na to, že se Harry za jejich polibek stydí. Pak se ovládla a zasmála se.

„Popravdě, být tebou, raději bych se tím vážně nechlubila. Líbat takovou příšeru jako já, tos musel být vážně na dně.“

„Hermiono, tak to přece není,“ pohoršil se Harry, „Já jen…“

„Pořád myslíš na Ginny?“ zeptala se tiše.

„Ne, to ne,“ odpověděl Harry a vypadalo to, že je z tohoto zjištění sám překvapený.

„Ve skutečnosti jsem si na ni nevzpomněl už celé týdny. A jak je to vlastně s tebou a Ronem? Promiň, možná jsem se neměl ptát, ale když už jsme to nakousli…“

„Asi podobně, jako s tebou a Ginny,“ pobaveně se na něho podívala Hermiona.

Ale v duchu se zahloubala. Takže, my jsme celé týdny tohle téma opatrně obcházeli. Protože jsme mysleli, že je to pro toho druhého bolavé. A zatím Harry o Ginny už nestojí a já nemám zájem vrátit se k Ronovi.  Takže, teď se nabízí otázka. Mění to něco mezi námi dvěma?

 

*****

 

Minerva zastavila Hermionu spěchající na hodinu přeměňování.

„Hermiono, zastav se odpoledne u mne v ředitelně,“ řekla přísně.

Hermioně zatrnulo.

Stejně nervózní byla i o pár hodin později, když stoupala po schodišti k ředitelně.

„Pojď dál, Hermiono,“ usmála se ředitelka a Hermiona se nepatrně uklidnila.

Minerva ji usadila do křesla a nalila oběma kávu. Hermiona se pro sebe usmála – s Harrym nejčastěji pije víno, s Minervou kávu, se Snapem čaj. Vzpomněla si na proslulé občerstvení bývalého ředitele.

„Citronové dropsy nebudou?“

„Dávám přednost belgickým pralinkám,“ odtušila Minerva. Chvíli si vychutnávaly vůni a chuť černé tekutiny a pak pokračovala: „Nevím, zda tušíš, proč jsem tě zavolala.“

Hermiona němě zavrtěla hlavou.

„Myslím, že jsme se domluvily, že bude vhodné, když své zvěromágovské schopnosti zatím ponecháš nevyužité,“ přísně se na Hermionu zamračila.

U Merlina, odkud tohle může vědět?

„Ale já…“ vypravila ze sebe Hermiona.

„Cameron tě viděl odcházet od Severuse a teď o vás šíří nepěkné řeči.“

Hermiona si napůl oddechla a napůl se vyděsila. Taky jí došlo, proč se na minulé hodině choval tak příšerně.

„Ale já tam přece nebyla jako kočka,“ tvářila se, jako by přesně tuto větu chtěla říct od samého začátku.

„A absolutně nechápu, co je Conrádovi do toho. Myslela jsem, že spolu teď vycházíme dobře.“

„Nejspíš doufal, že spolu budete vycházet ještě lépe,“ suše poznamenala ředitelka.

„Pochop, Hermiono. Mně do tvých osobních vztahů nic není. Ale je potřeba nedávat příčinu k pomluvám.“

„Ale já to vůbec nechápu,“ bránila se Hermiona. „Co je na tom divného? Harry za Snapem přece taky chodí. A já za Harrym. A za vámi. A za Nevillem s Lenkou. A za Hagridem. A za…“

„Jistě, já vím,“ přerušila ji Minerva. „Musíš ale uznat, že to, že navštěvuješ Severuse, je prostě zvláštní. Něco, co by nikdo nečekal. Takže se nediv, když se tomu lidé podivují. Třeba si myslí, že to znamená něco více. A to jim může připadat nevhodné. Mohou mít pocit, že k Harrymu by ses hodila více.“

„Ale tak to vůbec není,“ bránila se Hermiona. „Chodím k profesoru Snapeovi na hodiny nitrobrany,“ zarazila se. Tohle nejspíš prozradit neměla. Ale Minerva se tvářila, jakoby té informaci nevěnovala pozornost.

„Takže, vaše setkávání jsou přísně akademická? Vaše vztahy se nezměnily?“

„No, tak trochu změnily. Jsou teď… přátelštější. Ale to je snad dobře, ne?“

Po chvíli pokračovala: „Opravdu by vadilo, kdyby to bylo jinak?“ podívala se na Minervu nejistě.

„Vlastně nevadilo. Pokud si budeš jistá, co opravdu chceš, tak zvládneš i negativní ohlasy okolí. Ale opravdu víš, co chceš?“

Ředitelka zjevně vytušila více, než jí Hermiona řekla. Dokonce i více, než si ona sama připustila. A jako obvykle získala více informací, než jí měla Hermiona v úmyslu předat.

 

*****

 

Přál si vidět Sam. Nakonec, proč ne? Dnešní hodina nitrobrany byla více než náročná. Určitě si zaslouží i nějaké příjemnější okamžiky. Bylo to poprvé, kdy se rozhodl spojení navázat vědomě. V předchozích případech se to prostě stalo. Soustředil se, aby jeho myšlenka přelétla přes půl kontinentu až… kam vlastně? Směšné, vůbec se nezeptal. Zatím mu to nepřipadalo důležité. Samuela existovala jen jako sen, jako vidina, jako někdo, koho si jen vymyslel. Ale najednou se něco změnilo. Poprvé v její existenci opravdu uvěřil. A to byl důvod, proč chtěl vědět více.

Zavřel oči a uviděl ji. Stála opřená o kamenné zábradlí starého mostu se spoustou soch a dívala se na řeku. Na sobě měkkou, smetanově bílou bundu, modré džíny a kolem krku omotanou hebkou růžovou šálu. Čepici neměla, takže jí větřík čechral krátké vlasy. Nad vodou se překřikovali racci, nedaleko Sam se pouliční kreslíř pokoušel přemluvit skupinku turistů, aby se od něj nechali portrétovat, o další kousek dál stál dlouhovlasý mladík s trubkou a vzduchem se linuly průzračné tóny. Sam s mírně nakloněnou hlavou poslouchala.

„Sam,“ oslovil ji. Trochu sebou trhla, ale pak se usmála.

„Dlouho jsme se neviděli, že? Už jsem myslela, že jsi na mne zapomněl.“

„Ne, to ne, jen mne nikdy nenapadlo tě najít vědomě. Předtím jsem jen vždycky cítil, že ti je smutno nebo, že na mne myslíš. Dneska ti smutno není, že? Myslela jsi na mne?“

Trošku se začervenala: „Občas ano. I když jsi mi vlastně ani neřekl, co jsi zač.“

„Je to tak důležité?“ odbyl ji, protože věděl, že jsou věci, které jí říct nemůže. Alespoň zatím ne.

Uviděl, jak posmutněla a zamrzelo ho to. Byla tak drobounká. Pocítil k ní něhu a zatoužil prohrábnout prsty to chmýří, které měla na hlavě.

„Promiň, Sam. Já nesmím. Vlastně bys o mně vůbec neměla vědět. Ale mi dneska došlo, že já o tobě vlastně taky moc nevím. A chtěl bych. Kde to vlastně jsi? Co je to za most?“

Chvilku to vypadalo, že bude stávkovat a neřekne mu taky nic. Ale pak se usmála: „Stejně bys na to přišel, že? Když vidíš, jak to kolem vypadá… vidíš to? Na internetu to pak už dohledáš snadno.“

Nechtělo se mu připustit, že jeho zkušenosti s internetem jsou mizivé a tak raději zaprosil: „Tak mne nenapínej. Kde jsi?“

„Přece v Praze. V samém srdci Evropy.“

Tak Praha. To město prý je plné magie. Je to důležité? Myšlenky se mu roztoulaly a spojení se přerušilo.

 

---------------------------------------------------- 

Samuela to neví, ale Catherine Fonzzini je její teta. Její bratr - Samuelin otec Ricardo - pocházel ze staré židovské rodiny, žijící snad odjakživa v Pitiglianu. Tomuto pozoruhodnému toskánskému městečku se říká Malý Jeruzalém a po dlouhá staletí zde přebývala silná židovská komunita. Vcelku harmonické soužití křesťanů a židů přerušila až druhá světová válka. Ricardův otec Samuel byl jedním z mála, kteří přežili krutou genocidu.

Po svém dědečkovi má Samuela jméno. Po válce se rodina do Pitigliana vrátila a je možné, že Harry s Hermionou někoho z nich při svých toulkách Toskánskem potkali. Pitigliano totiž určitě nemohli vynechat.

Samuel ještě žije, ale netuší, že má v Čechách vnučku. Ricardo se s otcem nepohodl, odjel do světa a Samuelini rodiče zahynuli dříve, než stačil se svou rodinou smířit. Samuelu vychovala babička z matčiny strany.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Na pokraji chaosu

"Jenže ještě důležitější,“ hovořil dál, „je způsob, jímž si složité systémy nacházejí rovnováhu mezi potřebou řádu a nutkáním ke změně. Složité soustavy mají tendenci lokalizovat se do polohy, kterou nazýváme ,pokraj chaosu'. Pokraj chaosu si představujeme jako místo, kde dochází k dostatečnému množství inovací, aby udržely žijící systém vysoce aktivní, kde se však nachází také dostatečná stabilita, aby mu znemožnila zhroucení do anarchie. Je to konfliktní zóna, oblast neustálých proměn, kde se neustále tvrdě střetá staré s novým.

Nalézt takový rovnovážný bod musí určitě být složitý problém - když živá soustava sklouzne příliš blízko, riskuje, že se propadne do inkoherence a že dojde k jejímu rozkladu. Avšak když se systém odkloní příliš daleko od pokraje chaosu, stává se zkostnatělý, nepružný, totalitární.

Oba stavy vedou k jeho vyhynutí. Příliš mnoho změn je stejně destruktivní jako příliš málo. Pouze místo přímo na pokraji chaosu umožňuje, aby složitý systém vzkvétal." Odmlčel se. "Nevyhnutelným výsledkem té či oné strategie – ať už příliš mnoha změn, anebo jejich nedostatku - je pak záhuba."

Michael Crichton, Ztracený svět

 

Sam se toulala Starým městem. Nikam nespěchala, užívala si vzácných paprsků odpoledního sluníčka. Byla polovina března a vypadalo to, že dlouhá pošmourná doba se chýlí ke konci. Doma jí zima a sníh nikdy nevadily.  A to mívali sněhu podstatně více než tady v Praze. Jenže zima na venkově je něco jiného než ve městě. Doma sníh znamená vyjížďky na běžkách, jiskřivé závěje, modrou oblohu, třpytící se rampouchy… Tady se sníh okamžitě promění ve špinavou břečku, problémy s dopravou a smog, který se nesnesitelně zakusuje do plic.

Takže je fajn, že se konečně blíží jaro. Na druhou stranu, zima zase znamená daleko méně turistů a volnější uličky. V zimě patří Praha Pražanům. Kromě předvánočního šílenství, samozřejmě. Ale Sam si Prahu, turisté neturisté, pořád ještě užívala v každé roční době. Takže se jí potulovala, děj se co děj. Ani rok a půl, který tady strávila, ji nevzal chuť proplétat se pražskými uličkami, nakukovat do malých galerií, posedávat na lavičkách a sledovat, jak kolem ní kypí život. A povídat si s lidmi. V obchůdcích i na ulicích. S Čechy i cizinci. Věděla, že to není moc obvyklé. Ale nemohla si pomoct. Z malé vesničky, kde vyrůstala, byla zvyklá se s lidmi jen tak nemíjet. Navíc, navazovat kontakt s úplně cizími lidmi bylo překvapivě snazší, než se spolužáky na univerzitě. Tam působila trochu jako exot. Venkovská naivka neznalá toho, jak to ve velkoměstě chodí. Samozřejmě, hrany už se trochu obrousily. Začátky byly těžké, neměla přátele ani ve škole ani mimo ni. Teď už se na ni, alespoň někteří, dívali s jistou laskavou shovívavostí. Ano, pořád pro ně byla naivka, ale v zásadě naivka milovaná.

Na posedávání na lavičce byla ještě zima, ale ještě tu jsou pražské kavárny – další z věcí, které si v Praze oblíbila. Právě teď mířila do jedné, kam chodila asi nejraději.

Usadila se v pohodlném křesílku u proskleného výkladu, aby mohla koukat na kolemjdoucí.  U mladého baristy si objednala kávu a nahlédla do polic, aby si vybrala něco na čtení. Právě pro knížky, které tady byly hostům dispozici, si tuto kavárnu oblíbila.  Dneska ale byla příliš nesoustředěná a příliš si přála vrátit se k té, kterou právě četla. Sáhla do tašky a vytáhla černobílou obálku. Mladík ji přinesl vonící cappuccino, jehož pěnu zdobilo skořicové srdíčko.  Vypadalo to, že by si rád povídal. V kavárně bylo poloprázdno.  Sam se zatvářila nepřístupně. K nezávazným rozhovorům si raději vybírala děti a babičky, než přitažlivé mladé muže.  V duchu si povzdechla. Budu se muset té své ostýchavosti zbavit, pomyslela si.  Ale raději někdy jindy.

Chráněna bariérou své knihy se na mladíka nenápadně zadívala. Právě s bravurou zdobil povrch kávy pro další dva hosty a vesele si s nimi povídal. Bylo vidět, že ho jeho práce těší. Hm, je až moc pohledný. Vysoký, plavovlasý. Zajímavé šedomodré oči. Takovým se měla ve zvyku vyhýbat.  Kdyby tak už přišla Karolína.  Chystaly se spolu do kina a sraz si daly právě tady. V tomto roce spolu bydlely ve společně pronajatém bytě. Karolína studovala medicínu a byla příjemně pragmatická. Rozevlátost a neustále filozofování, které vedla většina Samueliných spolužáků, ji někdy unavovaly. Samozřejmě, že to bylo zajímavé, ale čeho je moc, toho je příliš. Karolína dokáže vždycky najít ten správný, velmi praktický úhel pohledu.

Začetla se tak důkladně, že když jí kamarádka poklepala na ramena, leknutím nadskočila.

„Ty a knížky,“ usmívala se Karolína. „Když čteš, tak nevidíš, neslyšíš, viď?

Mladý muži, dala bych si cappuccino,“ obrátila se k pultu s mírně provokativním úsměvem. Ji takoví krasavci rozhodně do rozpaků nepřiváděli.

„Ještě jsem vás tu neviděla, a to tady chodíme, docela často, viď Sam,“ s přehledem navázala hovor, když jí přinesl šálek našlehaného a voňavého nápoje. Sam se po něm po očku zadívala. Jeho pěnu zdobil veselý úsměv.

„Jsem tady jen chvilku. Vlastně je to brigáda. Dodělávám si diplomku na psychologii. Loni jsem to jaksi nezvládl. A naši trvají na tom, abych si alespoň část peněz na živobytí vydělal, když už jsem si to studium tak prodloužil,“ ochotně se pustil do vysvětlování.

„Jmenuji se Vojta…,“ doplnil a tázavě na dívky pohlédl.

„Já jsem Karolína a toto je Samuela,“ bez váhání odpověděla na nevyslovenou otázku.

„A jsme taky studentky. Já chodím na medicínu a Sam studuje knihovnictví. Proto ji taky bez knížky neuvidíte.“

„To je neobvyklé jméno, Samuela,“ poznamenal.

„Viďte, a ona je celá taková neobvyklá,“ usmívala se Karolína.

Samuela měla chuť ji pod stolem kopnout. To musí okamžitě všechno vyklopit? Naštěstí mladíka přivolal jiný zákazník. Ulevilo se jí a potichu Karolíně vynadala.

„To se musíš s každým na potkání seznamovat? Myslela jsem, že s Markem je to vážná známost.“

„Dítě,“ shovívavě se na ni podívala Karolína. „Za prvé, ještě bych to neoznačila jako vážnou známost, za druhé, to, že s nějakým mužem prohodím pár nezávazných slov, ještě zdaleka neznamená, že s ním budu někdy Markovi nevěrná a za třetí, tento přitažlivý mladý muž má oči stejně jen pro tebe. A ty by ses s ním jakživa sama neseznámila. Takže, teď už víš, jak se jmenuje, a že to není žádný přihlouplý pitomeček. Psychologové jsou zajímaví lidi, nemyslíš?“

Sam se začervenala.

 „Nemůžu zrovna říct, že bych se byla zvyklá seznamovat se s mladými muži na ulici.“

„Jednak se na ulici seznamuješ neustále, a pak, tohle není ulice. A navíc, kde se teda s nějakým sympatickým mužským chceš potkat?  U vás na oboru to zrovna chlapy nepřetéká. Tenhle je přitažlivý, zjevně inteligentní a má zájem. Tak moc neváhej.“

 „Proč si myslíš, že se chci za každou cenu s někým seznámit,“ bránila se Sam.

„A nechceš snad? Už bys taky mohla s někým chodit.“

„Nech toho,“ odbyla jí Samuela. „Opravdu si nechci někoho hledat za každou cenu.“

Karolína si povzdechla.

„Tohle přece není za každou cenu. Vůbec tě nenutím, aby sis ho rovnou vzala. Ale proč si s ním tak trošku, úplně nezávazně, nezačneš?  Dokonce s ním nemusíš rovnou hupnout do postele. Pro začátek bude stačit třeba troška inspirujícího rozhovoru, dobrá káva, kterou zjevně umí připravit,“ znalecky usrkla svého cappuccina, „návštěva kina nebo divadla… v létě s ním můžeš i do ZOO,“ zažertovala.

„Opravdu toho nech,“ bránila se Sam. „Já teď s nikým chodit nechci.“

„A kdy budeš chtít? S tím svým Pepíkem od vás ses rozešla už před půl rokem.“

„Bylo to před necelými třemi měsíci a jmenoval se Jirka, jak dobře víš.“

Karolína si povzdechla.

„No dobře, já tě nechám, ale přemýšlej o tom.“

Sam si byla jistá, že o tom přemýšlet bude. Jak ale měla vysvětlit pragmatické Karolíně, že se zamilovala do snu? Do vidiny? Do někoho, kdo pravděpodobně vůbec neexistuje? Jak jí mohla vyprávět o těch rozhovorech, který s tou vidinou vedla? O těch nekonečně přitažlivých očích? Karolína by ji pak nejspíš přestala seznamovat s psychology, ale odvlekla by ji rovnou za nějakým psychiatrem. Nebyla daleka toho, s ní souhlasit. Musí být opravdu cvok. To co se jí děje, je naprosto nemožné. Ale přece, ta růže, ta byla skutečná. Ještě pořád ji měla ve váze. Ještě pořád vypadala jako čerstvě utržená…

„Co to čteš?“ rozhodla se Karolína změnit směr rozhovoru. Pohlédla na obálku odložené knihy.

„Už zase ten tvůj Noční cirkus? Prosím tě, co na té knížce máš? Už

ses mi ji třikrát pokusila vnutit, ale mne to vážně nebere. Samá magie a kouzla. Drž se při zemi, holka. Vždyť nám jednou někam odletíš.“

„Tebe nikdy neláká se zasnít? Zkusit si představit, jaké by to bylo, kdyby kouzla opravdu existovala? Kdyby láska dokázala zvítězit i nad osudem?“

„Romantičko,“ zasmála se Karolína.

„Moje sny jsou daleko přízemnější. Chci dodělat školu a být fakt dobrá doktorka. Chci mít něco mezi jedním a třemi naprosto neodolatelnými dětmi, prima mužského, který mne bude nosit na rukou, no taky dům se zahradou samozřejmě.“

Samuela se rozesmála.

„Tak nevím, zda jsou tvé sny o moc reálnější než ty mé.“

Karolína ji dokázala vždycky zvednout náladu.

Dívky dopily svou kávu a chystaly se k odchodu. Samuela při placení důsledně ignorovala mladíkovy snahy o navázání dalšího rozhovoru a netrpělivě popoháněla Karolínu, aby si pospíšila. Karolína protočila panenky a omluvně se na mladého baristu usmála.

 

*****

 

Další nepříliš uspokojivá hodina nitrobrany. Přesto Severus cítil, že na jejím konci je atmosféra poměrně uvolněná, i když, v jistém smyslu, plná očekávání. Harry seděl usazený v křesle před krbem a pomalu upíjel z křišťálové sklenice sytě rudé víno. Severus se usadil do druhého křesla a čekal. Harry měl očividně něco na srdci.

Mladý muž zakroužil sklenicí a pak se váhavě zeptal: „Jsem opravdu tak neschopný, jak jste vždycky tvrdil? Mám pocit, že nedělám žádné pořádné pokroky.“

„Nerad musím připustit, že nejste. V mnoha kategoriích magie jste na velmi dobré úrovni. Dokonce i u nitrobrany jsou oblasti, které zvládáte dobře. Vaše přijímání a vysílání myšlenek je již postačující.“

„Ale uzavírání mysli je pořád katastrofální,“ doplnil Harry.

„Neuspokojivé,“ opravil ho Severus, „ale i tady jste už dosáhl jistého pokroku. Možná to bude tím, že nejste příliš uzavřený člověk. Ve skutečnosti se vám nechce mysl opravdu uzavřít, nemám pravdu?“

Pomyslel si, že přesně v tom může být problém. V přímočaré nebelvírské touze řešit problémy tak, jak před vámi stojí. V přání své myšlenky sdílet, ne je tajit. V neochotě dělat věci tak, jak je to výhodné z hlediska konečného cíle.

„Možná,“ zamyslel se Harry, „Hermioně to jde nepochybně lépe, že?“

„Ano,“ připustil Severus, „ale, jak už jsem poznamenal, možná je to právě proto, že se snaží chránit svou mysl daleko usilovněji než vy.“

„O tom nepochybuji,“ zašklebil se Harry.

„Myslím si, že utajovat myšlenky před vámi, se nejspíš opravdu snaží. Stejně šikovně je ovšem skrývá i přede mnou.“

Na tázavý Severusův pohled jen pokrčil rameny: „To víte, ženská. Nikdy jsem úplně nepochopil, jak Hermiona přemýšlí. Jak vůbec ženské přemýšlí. Vždycky, když se to mně a Ronovi pokoušela objasnit, zírali jsme na ni s otevřenou pusou. A pokud nám naopak něco říct nechtěla, tak jsme jí do hlavy neviděli. Nemyslíte si, že jsou ženy v oblasti nitrobrany obecně šikovnější?“ zeptal se s jistou nadějí.

„Neřekl bych,“ odmítl to Severus. „Nicméně, u slečny Grangerové se nepochybně určitá schopnost věci utajovat objevuje. Takřka zmijozelská schopnost, řekl bych,“ pousmál se.

„Takže už připustíte, že je Hermiona opravdu chytrá?“ zeptal se spokojeně Harry a upil víno s mnohem větší chutí.

„Snad,“ souhlasil Severus neochotně.

Na chvíli se mezi nimi rozlilo uvolněné mlčení. Pak ale Harry načal téma, na které už myslil několik dní.

 „Poslyšte, profesore. Nemyslíte, že bychom se měli vrátit k problému přemístění bezové hůlky na bezpečnější místo?“

Severus si zamyšleně promnul kořen nosu: „Nejsem si jistý, zda není hůlka, alespoň prozatím, bezpečnější tam, kde je. Nemyslím si, že by se Lucius pokusil vniknout do Brumbálovy hrobky v nejbližší době. Už jsem mu naznačil, že všechno má svůj správný čas. Navíc, momentálně mne nenapadá vhodnější místo pro její úkryt. Na druhou stranu, i já byl klidnější, kdyby byla hůlka mimo jeho dosah. Takže…“

„Já jsem o tom v poslední době hodně přemýšlel,“ pronesl Harry odhodlaně. „Jedna z možností je začít hůlku používat.“

„Ne, to by opravdu nebylo moudré,“ zamítl to Severus.

„No, možná máte pravdu,“ souhlasil Harry, „takže, kam s ní? Jeden nápad bych měl - komnata nejvyšší potřeby.“

Severus se na něho podíval nesouhlasně: „V případě diadému Roweny z Havraspáru se to příliš neosvědčilo, nemám pravdu?“

„Fungovalo to docela dlouho,“ namítl Harry, „navíc, Voldemort vůbec nepochopil, jak komnata vlastně pracuje. Slyšel jste někdy vykládat Brumbála, jak se mu komnata proměnila v místnost plnou nočníků?“ zasmál se.

Severus pobaveně zakroutil hlavou a Harry pokračoval: „Komnata se promění přesně v to, co právě potřebujete – ve skladiště zapomenutých předmětů, učebnu obrany proti černé magii nebo kumbál na košťata. Jen musíte vědět, co přesně si přejete. Takže, když si představím, že chci hůlku ukrýt v tom nejbezpečnějším trezoru na světě – promění se prostě v trezor, do kterého byste mohl schovat i královské klenoty. A protože to nikdo jiný nebude vědět…“

„…nikdo jiný než vy, se tam nedostane,“ dodal, teď už zaujatý, Severus. V duchu si pomyslel, že toto je skutečně dobrý nápad. Prozkoumával všechna úskalí, která tento plán má.

„Budeme ovšem muset promyslet, co přesně říct naší ředitelce. Porušení ochran na Brumbálově hrobce její pozornosti jistě neujde.  Nepřeji si, aby věděla o možnosti spojení magií. Ne proto, že bych jí nedůvěřoval, myslím si, že by se to neměl dozvědět vůbec nikdo.“

„Nestačilo by jí říct o tom, že se Lucius pokouší získat bezovou hůlku. A že je tedy nutné ji přemístit?“

„Možná,“ zvážil to Severus, „Minerva je ovšem velmi bystrá. Možná si mnohé věci domyslí. Ale předpokládám, že se nebude ptát více, než je nutné.“

Znovu promyslel všechny kroky, které bude potřeba učinit.

„Dobře, myslím si, že máte pravdu. A našel jste dobré řešení dané situace. Uděláme to tak. Budeme ovšem potřebovat pár dní na přípravu.“

*****

Hermiona s úlevou vstoupila do svého bytu. Spokojeně se rozhlédla.  Teplé barvy, měkké světlo, pohodlná křesla lákající ke schoulení a čtení knihy. Otevřeným oknem vnikal svěží vzduch. Voněl předjařím. Na konci března dokonce i ve Skotsku dávaly první nesmělé paprsky najevo, že dlouhá zima pomalu končí.

Pokoj připomínal Vermeerovy obrazy. Připustila si, že se jimi při zařizování inspirovala. Výsledek jí přinášel uspokojení. Cítila, jak se v ní rozlévá pohoda a klid. Ten pocit nutně potřebovala. Protože klid a pohoda bylo to, čeho se jí v poslední době velmi nedostávalo. Připadalo jí, že všechno jde od špatného k ještě horšímu. Díky Snapeovi sice měli seznam Malfoyových lidí, kteří infiltrovali ministerstvo, bohužel velká část z nich byla pod Popletalovou ochranou. Historie se opakuje, ušklíbla se pro sebe Hermiona. Popletal opět zavírá oči před nepříjemnostmi. A tentokrát tu není Brumbál, kterého minule, alespoň zpočátku, respektoval. Tentokrát je přesvědčen, že nad něho není. Ach jo. Raději začala chystat večeři. V pátek a přes víkend si obvykle vařila sama. Nebylo to jen z přetrvávajícího pocitu, že by měla bradavické skřítky co nejméně zneužívat, vaření ji prostě bavilo.

Do misky natrhala několik hrstí rukoly a polníčku (salát se trhá, ne krájí Hermijóno, vzpomněla si s úsměvem na dávné pokyny Viktora Kruma), vidličkou prošlehala med s olivovým olejem a v dlaních rozdrtila ořechy (teplo z dlaní umožní oržechům rozvinout aróma, říkal Viktor). Nakrájela vyzrálý kozí sýr a jednu hrušku. Všechno promíchala, vyzkoušela a ještě dochutila trochou balzamikového octa. Hm, teď už je to ono. S miskou salátu se stočila do křesla a vzala si rozečtenou knihu. Není to sice podle pravidel správného stolování, ale je to příjemné, pomyslela si.

Dneska se ale nedokázala uvolnit. Myšlenky se jí od knížky zatoulaly k dalším problémům, které se na ni valily. Harry si stěžoval, že nitrobrana mu pořád nejde a byl z toho rozladěný. Navíc vytušila, že se Snapem plánují něco, o čem jí nic neřekli.

Cameron se na jejích hodinách opět choval otřesně. Alespoň teď už věděla proč, to jí ale situaci moc neulehčovalo. Těžko mu mohla vysvětlit, že chodí na soukromé hodiny nitrobrany a přesvědčit ho, že se Snapem nic nemá. Odfrkla si. To jsou mi nápady. A i kdyby. Nic mu do toho není. Hloupá žárlivost kluka, který se chová, jakoby ještě nevyrostl z puberty. Pokud si myslí, že takovými výstřelky na ni udělá dojem… vážně se chová jako idiot.

Pobaveně ji napadlo, zda si na Snapeových hodinách troufne vyvádět stejné nepřístojnosti, ale usoudila, že ne. Možná by se mohla zeptat.

Myšlenky ji plynule přeskočily k hodinám nitrobrany. Na rozdíl od Harryho měla pocit, že dělá značné pokroky. Těšilo ji to. Hodiny se Severusem byly nečekaně příjemné. Vůbec nepředpokládala, že to bude takové… podnětné. Ptala se a dostávala na své otázky odpovědi, zkoušela a její pokusy nebyly přijímány se sarkastickým posměchem, ale s rezervovaným respektem. Pak už nebylo těžké přijmout i Severusovy připomínky a návody, jak vše udělat lépe. (Kdy vlastně začala o profesorovi lektvarů přemýšlet jako o Severusovi? To musí být Harryho vliv). Dokázala už velmi dobře udržet zavřenou nitrobránu, ukrýt nevhodné myšlenky a nabídnout ty neškodné. Dokonce už i dokázala posílat myšlenky pootevřenou nitrobránou. Nepřišel čas to zkusit s Harrym? Měla by to navrhnout.

Dalším problémem, kterému musela čelit, byla Ginny. Nevěděla určitě, zda ho vyřešila správně a pevně doufala, že tuto myšlenku dokáže před Severusem opravdu dobře ukrýt. Protože si byla celkem jistá, že by z jejího řešení neměl zrovna radost. Ale co měla dělat, když se před pár dny objevila před jejími dveřmi plačící Ginny s Denním věštcem v ruce? S článkem, ve kterém psali o zasnoubení Draca Malfoye s Astorií Greengrassovou? Dělala, co mohla, aby ji utišila. Ginny poněkud uklidnilo její upozornění na to, že Ritu Holoubkovou, která článek psala, lze jen sotva považovat za seriozní zdroj informací. Ale opravdu se ztišila až poté, co jí naznačila, že Draco pracuje jako špion pro Snapea. Neřekla jí to úplně, že ne? Jen tak trochu. No dobře, tak více než trochu. Ale ne docela. Nakonec, podstatné bylo, že Ginny odcházela mnohem klidnější. A o to šlo, ne?

 

*****

 

Hermiona se vyčkávavě podívala na Snapea. Na řadě byla další hodina nitrobrany. Měla opravdu pocit, že už toho umí docela dost, možná byl čas naučit se nového. Jak bude dnešní lekce vypadat?

Snape zamyšleně přecházel po své pracovně. Nerušila ho, trpělivě čekala, až se rozhodne.

Podíval se na ni: „Slečno Grangerová, základy nitrobrany jste zvládla rychleji, než jsem původně předpokládal. Dokážete již velmi dobře uzavřít svou mysl a dokážete i poměrně kvalitně vysílat a přijímat myšlenky. Bohužel, panu Potterovi to zatím nejde tak dobře, obzvlášť uzavřít mysl stále nezvládá. Takže ještě nemůžeme přikročit ke společné výuce. Máme tedy jistý volný čas, takže, pokud byste měla zájem, můžeme ho využít k něčemu jinému.“

Ostražitě se na něho podívala: „Co konkrétně máte na mysli, profesore?“

„Je dobré vědět, že nejúspěšnější nitrobrana je taková, která zdánlivě neexistuje. Protože pokud kouzelník při nitrozpytu narazí na vaši zeď, okamžitě pozná, že něco skrýváte. A dobrý nitrozpytec dokáže vaši obranu prolomit. Někdy na to může použít i velmi hrubé násilí, které, v krajním případě, vaši mysl nezvratně poškodí. Doufám, že se nikdy s takovou situací nesetkáte, ale přesto je užitečné se jí naučit předcházet a zvládnout umění nerozpoznatelné nitrobrany.“

„Pro naše původní účely ovšem byla moje zeď dostačující,“ řekla zamyšleně Hermiona. „Nepředpokládám, že by se Harry pokoušel prolomit mou nitrobranu nějakým brutálním způsobem.“

„To jistě ne,“ souhlasil Snape, „ale mohou nastat okolnosti, kdy se o to bude pokoušet někdo jiný,“ odmlčel se a pak pokračoval: „Druhou oblastí, které se můžeme věnovat je obrácená strana mince – nitrozpyt. Co si vyberete?“

„Nitrozpytu učíte Draca, že?“ vyhrkla Hermiona dříve, než se stačila zarazit. Vyděšeně si zakryla pusu rukou.

Snape se na ni podíval s pozdvihnutým obočím.

„Prvním předpokladem dobré nitrobrany je, neříkat nahlas to, co si chceme nechat pro sebe, slečno Grangerová,“ pronesl jízlivě.

Hermioně se bleskurychle poskládaly všechny souvislosti a vyhrkla: „Jak dlouho to víte?“

„Že jste poměrně schopným zvěromágem? Vlastně téměř od začátku. Opravdu jste doufala, že to přede mnou utajíte?“

To jsem teda doufala, pomyslela si Hermiona znechuceně a rozčileně se zeptala: „Proč jste to neřekl?“

„A připravit vás o radost z mé knihovny?“ A mně o potěšení z kočičího kožíšku?„To jsem si nemohl vzít na svědomí.“

On žertuje, nevěřícně si pomyslela Hermiona a nahlas k tomu řekla: „Vaše knihovna byla skutečně nesmírným lákadlem. Nemohla jsem odolat.“

Doufala, že si tak dokáže zachovat alespoň kousek důstojnosti. Mrzutě konstatovala, že se Snapeovi povedlo ji dostat do pozice toho, kdo se omlouvá. Vždyť přece ona měla právo být rozhořčená z toho, že ji tak dlouho nechal přicházet jako kočku.  Z jakéhosi neznámého důvodu cítila spíše něco jako lítost. Už sem nikdy jako Amber nepřijde.

Severus navázal na její předchozí poznámku: „Samozřejmě, bylo naprosto vyloučeno, že byste se mohla na mou knihovnu přijít podívat ve své normální podobě, že?“

„Nenabídl jste mi to,“

„Nezeptala jste se.“

Chvíli se na sebe upřeně dívali. Nakonec se Hermiona zeptala: „Mohla bych nahlédnout do vaší knihovny?“

„Jistě,“ odtušil Snape.

 

*****

 

Severus si v duchu oddechl. Zvládla to lépe, než předpokládal. Věděl, že pro další postup bude potřebovat, aby mezi sebou měli jasno. Už delší dobu čekal na vhodnou příležitost, jak jí sdělit, že o její kočičí podobě ví. Pocítil touhu nahlédnout do jejích myšlenek. Ale ne, poznala by to. Zkoumavě se na ni podíval a pak přivolal dva šálky čaje a sušenky.

„Takže?“ začal tázavě. „Předpokládám, že dnes výuku vynecháme. Možná bude lépe, když si promluvíme.“

„O čem, profesore?“ zeptala se opatrně.

„Nejspíš o tom, proč považuji za důležité vás seznámit s problémy nitrobrany a nitrozpytu hlouběji než pana Pottera. Proč pro mne problém bezové hůlky není tím hlavním, s čím se budeme muset vypořádat. A proč to všechno chci říct právě vám.“

Hermiona se chytla poslední otázky: „Ano, proč právě mně?“

Severus vstal a začal neklidně přecházet. S rukama za zády se zastavil před krbem. Tvář skrytou ve stínu, hlas náhle napjatý.

„Dovolím si začít trochu z jiné strany. Slyšela jste někdy o teorii chaosu?“

Když Hermiona němě zavrtěla hlavou, pokračoval: „Jde o mudlovskou teorii, ale já se nikdy nedopouštěl toho pošetilého omylu, že mudlovská věda je něco, čemu bychom neměli věnovat žádnou pozornost.

Její princip je založen na tom, že každý složitý systém se v optimálním případě pohybuje v jistém rozmezí mezi strnulostí a chaosem. Pokud je systém příliš konzervativní, degeneruje, pokud je příliš radikální, rozpadá se. Ta teorie má obecnou platnost, dá se vztáhnout na nejrůznější oblasti. A vztahuje se i k lidem. Já se bohužel obávám, že současná lidská společnost, a když říkám lidská, myslím tím především mudlovská, se ocitá až příliš blízko hranici chaosu. A rovněž se obávám, že zásah Luciuse Malfoye může být tou poslední kapkou, která nás, a teď myslím celé lidstvo, přes tuto hranu shodí.“

„Jak?“ vydechla Hermiona.

Severus se zamyslel a znovu začal neklidně přecházet po své pracovně.

„Obecným nešvarem kouzelníků je to, že mudly podceňují. Většina z nich se nenamáhá seznámit se ani s elektřinou, netuší, co je to televize, neznají sílu internetu. Ne, že bych byl s tím posledním blíže seznámen, ale mudlovský tisk sleduji pravidelně a úvahy nad virtuální komunikací zde najdete poměrně často.

Ale to není nejdůležitější. Asi největším problémem je, že si kouzelníci vůbec neumí představit, jak mocné zbraně v posledních sto letech mudlové vymysleli. Nezajímají se ani o sociální, rasové ani náboženské rozpory, které v mudlovské společnosti kypí. Mají pocit, že se jich to netýká. Jenže týká,“ zvýšil hlas, ale pak se násilím uklidnil. „Mudlů je příliš mnoho a mají příliš velkou sílu, abychom se mohli domnívat, že je dokážeme ovládnout. Přinejmenším ne způsobem, který plánuje Lucius, nebo o který se pokoušel Voldemort.“

Odmlčel se a pátravě se podíval na Hermionu. Chápe ho? Viděl, jak neznatelně přikývla, takže pokračoval.

„Pokud Lucius ovládne kouzelnickou společnost, bezpochyby bude následovat pokus o ovládnutí mudlů. A jsem přesvědčen, že v tom okamžiku se mudlové začnou bránit všemi prostředky, které mají. A vzhledem k tomu, jak křehká rovnováha v současnosti existuje, může to znamenat celosvětovou katastrofu.“

„Znamená to, že zničí celou Zemi?“ vydechla Hermiona.

„Nebuďte směšná, slečno Grangerová,“ odfrkl Severus, „Země je příliš mocná na to, aby ji bylo možné zničit. Bude existovat dále. Skončí jen experiment jménem člověk. Ale z nějakého nesmyslného důvodu mi to není lhostejné.“

Po chvilce mlčení dodal: „Tím se dostáváme k tomu, proč vy. Jste inteligentní a jste z mudlovské rodiny. Vy mi uvěříte, že mám pravdu. Nikdo z ostatních nemá tak dobrou představu jak mudlovská společnost funguje. Ani Minerva, ani Kingsley, ani Arthur, přes všechnu svou lásku k mudlovským vynálezům. Dokonce ani pan Potter ne, přestože ho mudlové vychovali. Ve skutečnosti nikdo nebere Luciuse opravdu vážně. Naše schůzky, ta vlažná snaha zabránit Luciusovi získat vliv na ministerstvu…“

„Neřekl jste jim o bezové hůlce,“ namítla Hermiona.

„Neřekl, protože je ve skutečnosti nepodstatná. Podstatné je domyslet, co by Luciusovo vítězství mohlo znamenat. A z dlouhodobějšího hlediska je podstatné změnit názor kouzelníků na mudly. V tom, můžete vy udělat daleko více, než já.“

Díval se, jak si Hermiona v hlavě přeskládává jeho myšlenky. Nakonec se zeptala: „Myslíte si, že tím, že tím, že porazíme Malfoye zabráníme mudlům, aby se sami zničili? Aby i nás zničili?“

„Ovšem, že ne,“ povzdechl si, „jen jim zabráníme, aby to udělali teď hned.“

Znovu se na ni zkoumavě zadíval.

„Uvědomujete si teď přesněji, jak je důležité Malfoye porazit? A proč je tak nezbytné aby se vaše a Harryho magie spojila?“

Hermiona přikývla a Severus s jistou nechutí dodal: „Zítra je naplánovaná schůzka v Malfoy Manor. Chtěl jsem, aby ještě někdo další měl širší povědomost o celé situaci.“

Hermiona se na něho podívala vyděšeně: „Myslíte si, že se vám něco může stát?“

„Vždycky se něco může zvrtnout. Ale nebuďte přehnaně emociální.  V zásadě si nemyslím, že by mi hrozilo nějaké reálné nebezpečí. A skutečně jsem nečekal, že by se vás můj osud nějak zvlášť dotýkal.“

Hermiona se naježila: „Jistě, naprosto mi na vás nezáleží. Taky proto jsem vás před pěti lety na poslední chvíli dopravila k Mungovi a pak celé měsíce bojovala za vaše ospravedlnění.“

 

*****

 

Hermiona zmlkla. Tohle téma bylo mezi nimi tabu, nikdy neměla v úmyslu mu to předhazovat. Viděla, jak pevně sevřel rty.

„Promiňte,“ omluvila se. „Neměla jsem to říkat,“ pocítila iracionální touhu setřít palcem tu hlubokou vrásku, která se mu vytvořila mezi obočím.

Nepatrně zavrtěl hlavou: „To je v pořádku. Omlouvat bych se měl já. Nikdy jsem vám za to nepoděkoval.“

„Nechtěla jsem, abyste mi děkoval. Jen…“

„Jen?“ tázavě pozvedl obočí.

„Jen abyste mne respektoval. To jsem si nejspíš přála odjakživa. Proto ta třepotající se ruka, která vás tak rozčilovala. Proto Amber.“

Upřeně se na ni zadíval: „Máte i nyní pocit, že vás nerespektuji?“

Zavrtěla hlavou, celé jeho chování v uplynulých týdnech ukazovalo opak.

Pak ji napadlo ještě něco. Sáhla si do výstřihu a vytáhla zlatý květ.

„Takže, tenhle šperk, ten je od vás.“

Neptala se, najednou neměla nejmenší pochybnost. Vlastně nechápala, proč jí to nenapadlo dříve. Ale poté, co se dozvěděla, že dárek není od Camerona, přestala se myšlenkou dárce zabývat. Domnívala se, že ho nikdy neodhalí.

Odpovědělo jí nepatrné trhnutí ramen: „Nechtěl jsem, abyste vinou studenta mé koleje, přišla o něco vzácného. Jiný úmysl v tom nehledejte.“

„Ale proč právě devaterník?“

„Uvědomujte si, nakolik je vůně vašeho parfému cítit z kočičího kožíšku? Ne, asi ne,“ Severus znovu lehce pokrčil rameny.

Hermiona se na něho upřeně zadívala. Pak se rozhodla přerušit tu náhlou intimitu, která mezi nimi vznikla: „Mohu se na něco zeptat?“ 

Když uviděla mírně souhlasné přikývnutí, pokračovala: „To impozantní zavlnění pláštěm, vždycky když se otočíte, to jste trénoval jak dlouho?“

Nevěřícné cuknutí koutků úst ji potěšilo: „Malé kouzlo. Chcete ho naučit?“

„Ani ne, nikdy jsem nechtěla působit hrozivě.“

Usmála se a pohodlně se opřela v křesle. Atmosféra se uvolnila. V tichosti popíjeli čaj a pochutnávali si na sušenkách.

Jen chvíli. Najednou v Severusově krbu zaplál zelený plamen a relativní poklid skončil.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Osude, zabíjíš i silné, plačte

Walt otevřel oči. Naklonil jsem se nad něj a vzal jsem ho za ruku. „Gene," promluvil nezřetelně.  „Pane bože…, tohle je konec…, doopravdy… konec."

„Walte…“ Jeho ruka byla teplá, ale nepohnula se.

„Do háje…,“ řekl, „chtěl jsem…, chtěl jsem.“

Nedomluvil. Puls jsem necítil. Tep srdce taky ne. Nic. Vůbec nic.

Pomalu jsem položil Waltovu ruku na zem a zatlačil mu oči. Měl jsem to být já, ne Walt. Třásl jsem se bezmocným vztekem, protože to, co mělo potkat mě, potkalo Walta, ukradl mi smrt… Kdybych zemřel já, bývalo by to jedno, úplně jedno…

…Když člověk dostane darem něco, o co vlastně nestojí, je potíž v tom, že ten dar nemůže s čistým svědomím zahodit. Zvlášť když dárce za ten dar musel zaplatit víc, než kolik si mohl dovolit.

Věděl jsem, že Waltův dar nezahodím, budu žít.

Dick Francis, Cena krve

 

 

Zelený oheň zaplál a Hermiona měla na rozmyšlenou jen pár vteřin. To, co udělala, bylo v podstatě instinktivní. V mžiku seděla na křesle hnědá kočka.

Severus reagoval stejně rychle. Mávnutím hůlky nechal zmizet jeden z čajových šálků, pohledem zkontroloval okolí a postavil se proti krbu s připravenou hůlkou.

Z krbu vystoupil Draco Malfoy. Nebo spíše vypadl, což u něho nebylo obvyklé. Většinou se pohyboval s nedbalou elegancí. Teď jevil známky spěchu a rozrušení.

„Pane!“

„Co se děje, Draco?“

„Otec unesl Pastorka. Určitě se bude snažit ho nějak přimět ke spolupráci,“ Draco se chvěl rozrušením. Severus potřeboval vědět, zda jsou jeho emoce způsobeny tím, co jeho otec učinil nebo znechucením z toho, že otce zrazuje. Proto řekl tvrdě: „Nemyslím si, že váš otec bude snažit Pastorka k něčemu přimět. Ostatně, nevěřím, že by se mu to povedlo, i kdyby se o to pokusil. Jsem si jist, že ho bude chtít zabít. Pravděpodobně velmi okázale a brutálně.“

Se zadostiučiněním sledoval, jak sebou mladík škubl. Ve tváři byl ještě bělejší, než před chvílí.

„Pane, je to můj otec!“

„Toho jsem si plně vědom, Draco.  Ale Zmijozelové si nic nenalhávají.  Tím, že jste se rozhodl špehovat vlastního otce, se dostáváte do složité situace. Ale je potřeba mít své vnitřní postoje jasné. Emoce nám v dané situaci nepomohou. Takže teď se uklidníte.

Ty taky, Amber,“ dodal s pohledem upřeným na hnědou kočku, která stála na křesle se zježenou srstí a vztekle švihajícím ocasem. Přistoupil k ní a položil jí ruku na záda. V prvním okamžiku na něho zasyčela, ale pak se podvolila pevné dlani. Špička ocásku se však i nadále neklidně pohybovala.

Draco na chvíli zapomněl na vlastní starosti a fascinovaně hleděl na Amber: „Co je s tou kočkou? Copak ví, co se děje?“

„Kočky jsou velmi citlivé na atmosféru, vysvětlil mu Severus. „Takže, vlastně ví.“

Pak dodal: „Tak tedy, pokud už jsme se všichni uklidnili, můžete pokračovat. Kam váš otec Pastorka zavřel?“

„Na jedno tajné místo. Jmenuje se Deathly Manor. Není velké, ale…“ zarazil se.

„…velmi smrtící? Dobře vybavené pro mučení?“ doplnil Severus otázkou. Draco neochotně přikývl. Neklidně sekání kočičího ocásku se zrychlilo, ale nekompromisní ruka opět přiměla kočku ke klidu.

„Dobře tedy. Takže, jak to v Deathly Manor vypadá? Kolik tam bude lidí?“

„Zatím ne mnoho. Otec se spoléhá na to, že je dům krytý Fideliem. Dnes v noci tam nebude ani on sám. Jen Zabini a pár dalších. Tuším, že dohromady tak pět, šest. Ale otec svolal velké množství svých příznivců na zítra.“

„To znamená, že osvobodit Pastorka musíme ještě dnes v noci. Předpokládám, že jste jedním ze strážců Fideliova zaklínadla, takže i já nyní vím, kde dům najít. Napište, prosím, jeho název zde na pergamen, aby se zjevil všem, které přizveme k Pastorkově záchraně. A nakreslete mi podrobný plánek domu s upřesněním, kde vězní Pastorka,“ Draco beze slova vyplnil jeho příkaz.

„Výborně, takže teď bude nejlepší, když zůstanete zde. Já svolám ty, kteří se zúčastní záchranné akce.“

Draco ho přerušil: „Nezůstanu tady. Musím se vrátit na Deathly Manor. Otci by bylo divné, kdybych zmizel. Domnívá se, že jsem ve svém pokoji. Má v úmyslu opustit Manor až večer. Navíc, pokud se vrátím, mohu být ještě užitečný.  Mohu se postarat o to, aby ten, kdo bude Pastorka hlídat, tvrdě spal.“

Severus přivřel oči. Ano, to všechno je nanejvýš rozumné, ale přece… Nahlas řekl: „Dobře, Draco. Pokud jste si jistý, že to chcete udělat, tak se budeme řídit tímto plánem. Uvědomujete si ovšem, že váš otec patrně ihned pochopí, kdo ho zradil?“

„Nemusí si toho být vědom,“ namítl Draco. „Nejsem jediným strážcem…“ ztěžka polkl, „…dobře, máte pravdu. Nebudu si nic nalhávat. Nejspíš si to uvědomí. Ale… asi nebudu nejlepší špión. Tím hůř, že objektem mého sledování je vlastní otec. Takže mi prozrazení nejspíš tak docela vadit nebude.“

Pak se ušklíbl: „A navíc. Pokud tuhle akci přežiju, tak jednoduše zmizím z otcova sídla a přeruším matčiny přípravy na mou svatbu. To taky není k zahození. Vám zůstane ten těžký úkol přesvědčit otce, že jste o mé zradě nevěděl.“

 „To už nechte na mně, Draco. Přesto vás musím požádat ještě o jednu věc. Jste ochoten potvrdit to, co jste mi řekl pod Veritasérem? Určitě si uvědomujete, jak snadno by toto mohla být past.“

Draco vyrovnaně přikývl, ale Amber se opět zježila srst. Severus byl upřímně vděčný za to, že Hermiona nedokáže ve své kočičí podobě vysílat myšlenky podobně, jako v té lidské. Byl si jistý, že její názor právě teď slyšet nechce.

Uklidňujícím pohybem pohladil Amber po zádech a přivolal štíhlou lahvičku. Několik krůpějí skanulo do sklenice vody, kterou podal Dracovi. Ten ji bez váhání vypil.

 

*****

 

Po Dracově odchodu Severus neztrácel čas. Přísně pohlédl na Amber a řekl: „Ještě chvíli trpělivosti, slečno Grangerová.“

Napsal na pergamen krátký vzkaz, mávnutím hůlky ho znásobil a letaxovou sítí odeslal na několik důležitých adres. Pak přivolal Potterova skřítka: „Kráturo, najdi svého pana a vyřiď mu, že se v neodkladné záležitosti sejdeme u ředitelky. Tu upozorni, že se u ní za chvíli začnou scházet členové Fénixova řádu.“

Teprve pak se obrátil k hnědé kočce: „Dobře, slečno Grangerová. Takže, teď máme chvilku času, abychom si promluvili.“

Na křesle se místo kočky objevila rozčilená Hermiona. Okamžitě vyhrkla: „Neměl jste Dracovi dovolit, aby se tam vracel.“

Netrpělivě ji přerušil: „Uvědomuje si, že to nebyla otázka volby? Pan Malfoy měl naprostou pravdu. Kdyby se nevrátil, tak by Lucius stejně pochopil, že ho Draco zradil. A patrně by okamžitě zabil Pastorka. Nebo by ho přemístil někam jinam, což by mělo, v konečném důsledku, podobný výsledek. Takto máme šanci. Pro váš klid, pokusím se zajistit, aby se Dracovi nic nestalo. Patrně bude vhodné dostat ho trvale z otcova dosahu.

Ostatně, Lucius tam nebude. A nikdo jiný se neodváží Draca zabít. I kdyby náhodou měli podezření, že je to právě on, kdo je zradil. Na to se Luciuse příliš bojí. Nakonec, Draco je jediný pokračovatel čisté linie rodu Malfoyů.“

Pak se mírně zamyslel: „Vy byste se naopak mohla pokusit přesvědčit pana Pottera, aby se o Dracovo zabití nepokusil sám. Byl bych sice rád, kdybyste se vy a pan Potter akce neúčastnili, ale předpokládám, že bezhlavá nebelvírská odvaha vám to nedovolí.“

„Předpokládáte správně,“ přikývla Hermiona.

Severus semknul rty: „Slibte mi alespoň, že nebudete zbytečně riskovat. Nezapomeňte na to, co je skutečnou prioritou. Spojit vaši a Harryho magii a porazit Luciuse Malfoye.“

Hermiona  strnula: „A co když Malfoy v Deathly Manor zůstane a využije příležitosti Harryho zabít?“

„Nemyslím si. Téměř určitě tam nebude. S naší přítomností nepočítá. A Harryho se nepokusí zabít dříve, než získá Bezovou hůlku. Nicméně…“ zaváhal, „pokud by se něco stalo panu Potterovi a pokud by se situace vyvinula nepříznivě i pro mne,“ mávnutím hůlky přivolal z knihovny povědomou knihu. „Tady najdete patřičné informace. Domnívám se, že pan Weasley by se spojení vašich magií nebránil,“ dodal znechuceně.

 

*****

 

Tichem noci se ozvalo několik lupnutí. Dvanáct temných postav se objevilo nedaleko domu obklopeného hradbou vysokých stromů. Ve vzduchu bylo cítit štiplavá vůně jehličí. Pod nohama jim slabounce křupala namrzlá půda. Na konci března sice již přicházelo předjaří, ale v noci se ještě vracely mrazíky.  Zvláště za tak jasné noci, jako byla tato. Severus znepokojeně sledoval jasný půlkruh měsíce, který jen občas zastiňovaly cáry temných mraků. Vysoko na obloze vál prudký vítr, ale při zemi byl povážlivý klid. Ticho rušilo jen váhavé houkání sýčka.

Severus by dal přednost tomu, kdyby i tady dole vál alespoň mírný větřík a rozhýbal větve stromů. Jejich skřípění by mohlo zastřít veškeré zvuky způsobené jejich přítomností. Takto mohl jen doufat, že obyvatelé Deathly Manor nebudou příliš ostražití.

Skupina se obezřetně rozmístila. Neville s Lenkou a Minervou zůstali venku, jako nezbytná záloha. Harry s Hermionou a dvěma bystrozory měli za úkol tiše najít Pastorka a co nejrychleji zmizet. Severus s Arthurem se chtěli postarat o Draca a zbytek bystrozorů o ty Smrtijedy, kteří nebudou spát hlubokým spánkem. Severus pevně doufal, že přinejmenším Pastorkovu stráž se Dracovi povedlo uspat.

Pevně zavřené dveře odolávaly spojenému úsilí zkušených bystrozorů jen chvíli. Bylo zřejmé, že se Lucius skutečně maximálně spoléhal na Fidelio a nepoužil žádná další ochranná kouzla. Devět postav tiše vklouzlo do domu a rychle se rozptýlilo podle předem připraveného plánu. Pastorek byl vězněn v patře, Dracova ložnice měla své místo v přízemí. Informace mladého Malfoye byly k nezaplacení. Nemuseli ztrácet čas.

Severus pozorně poslouchal. Dům byl naprosto tichý. Ticho, klid… Nad schody objevila Hermiona s Harrym a bystrozory, kteří levitovali omámeného Pastorka. Potřebovali se co nejrychleji dostat ven, odkud se mohli přemístit. Severus viděl, jak na Pastorkově hrudi balancuje jeho hůlka.

„Taková nedbalost,“ zasykl. Odhadl, co se stane, vteřinu před tím, než se hůlka skutálela z Pastorkova těla. Nestačil tomu zabránit.

KLAP, KLOP, KLUPITY KLEP. Hůlka se kutálela po schodech a v tichu domu dělala neuvěřitelný hluk.

Všichni strnuli uprostřed pohybu. Stráže hlídající Pastorka spaly, ale ne všem v tomto sídle se dostalo Dracova uspávajícího lektvaru. Dva ze Smrtijedů zaslechli podezřelý zvuk a vyběhli ze svých pokojů. Pokusili se poslat na skupinu smrtící kletby, ty však chránilo silné Protego. Hermiona s Harrym, teď už bez ohledu na potřebu zachovat klid, pádili dolů po schodech. Mezi nimi se pohupoval Pastorek, záda jim kryli bystrozoři.

Severus si byl plně vědom, že se, pokud možno, nemůže do boje zaplést. Ne, pokud má dál hrát svou roli. Ostatně, jeho úloha byla jiná – ochránit Draca. Úkol, který později před Luciusem snadno obhájí. Zahlédl mladého Malfoye, který se vynořil ze své ložnice. Viděl, jak pomalu zvedá hůlku zjevně nerozhodnutý, zda a jak se má zapojit do boje. Ale viděl i někoho dalšího. Zabiniho, který naopak neváhal ani zlomek vteřiny. Z jeho hůlky vystřelil smrtící rudý paprsek. Nemířil na skupinku kolem Pastorka. Jeho kouzlo mířilo na pokračovatele rodu Malfoyů.

Měl jsem to vědět, pomyslel si Severus, ve stejném okamžiku, kdy vyslal své vlastní Protego. O nepatrnou chvíli později, než bylo potřeba. Protego se zlatavě rozzářilo, ale ochránilo Draca jen zčásti. Rudý paprsek šlehl po jeho tváři a Draco se zřítil k zemi.

Zabini nezaváhal. Další smrtící kletba mířila směrem k Severusovi. Vytušil správně, že právě tento kouzelník pro něho znamená největší nebezpečí. Tentokrát se Severusovi podařilo kletbu odchýlit účinněji. Alespoň si to myslel. Teprve, když za sebou uslyšel padající tělo, pochopil, že Zabini nakonec přece jen uspěl.

V následujících okamžicích se tři Smrtijedi v čele se Zabinim vyřítili z domu a přemístili se pryč. Proti přesile bojovat nemínili. Nechali v domě omámené strážce, s jejichž záchranou si starosti nedělali.

A na zemi zůstala dvě bezvládná těla. Raněný Draco Malfoy a… mrtvý Arthur Weasley.

 

*****

 

Hermiona strnule hleděla na scénu před sebou. Během několika okamžiků se úspěšně probíhající záchranná akce proměnila v tragédii. Hlavou se jí řítila jedna myšlenka za druhou.

Pan Weasley. Mohl to být můj tchán. V kouzelnickém světě pro mne vlastně představoval otce. Otce tak odlišného od toho mého. Byl daleko méně racionální, někdy téměř směšný, ale… tak laskavý… Co to udělá s Molly? Ti dva byli pro mne předobrazem ideálního manželství. Dva lidé, kteří nezvratně patří k sobě. Nebylo to podvědomé přání zažít něco podobného, co mne vábívalo k Ronovi? Jak on zareaguje na otcovu smrt? Třeba konečně dospěje. Protože teprve, když přijdeme o rodiče, stáváme se definitivně dospělí. A Ron právě přišel o otce. Ještě to neví…

Pak se její pohled přenesl na Draca a myšlenky se obrátily k Ginny. Draco! Co by to znamenalo pro Ginny, kdyby ani ten nepřežil. Vrhla se k nehybně ležícímu mladíkovi, který slabě sténal.

„Hermino, co blázníš?“

„Myslím, že bude v pořádku,“ ozvalo se současně ze dvou úst – rozčileného Harryho, který vypadal, že chce Hermionu od Draca odtrhnout třeba násilím a Snapea strnule stojícího vedle zhrouceného mladíka. Profesorova slova zněla, jakoby chtěl přesvědčit sám sebe. 

Klečící Hermiona zvedla oči. Nad její hlavou se zkřížily dva pohledy: „Pane Pottere, myslím si, že teď není ten správný okamžik myslet na staré nenávisti.“

Harry nepatrně přikývl: „Dobře. Omlouvám se. Budu se ovládat.“

„Musíme se domluvit, jak postupovat dále,“ dodal Snape. „Navrhuji, aby se všichni co nejrychleji přenesli do Bradavic. Slečno Grangerová,“ obrátil pohled pod sebe, na Hermionu, která mu klečela u nohou, „postarejte se o pana Malfoye. Madam Pomfreyová si bude jistě vědět rady, ale budu rád, když se o něho bude starat i někdo, komu na něm, alespoň částečně, záleží,“ pátravě se na ni podíval a Hermiona souhlasně přikývla. Ano, kupodivu jí na Dracovi opravdu začalo záležet. Nemohla připustit, aby se Ginny trápila více, než tomu bude i tak.

„Pane Pottere, vy budete muset udělat to, na čem jsme se domluvili. Myslím si, že to nyní nemůžeme odkládat. Lucius Malfoy bude mít chvíli jiné starosti, takže je patrně vhodná příležitost. Řekněte Minervě, o co jde. Tak, jak jsme se domluvili. Jako ředitelka vám umožní vykonat to, co je potřeba.“

Hermiona přemýšlela, co ti dva mají v plánu, ale pak jí došlo, co vlastně Severus neřekl.

„A vy profesore? Vy se s námi nevrátíte? Co budete dělat vy?“ zeptala se zadýchaně.

„Já budu muset vysvětlit Luciusovi, co se tady vlastně stalo,“ odpověděl s nehybnou tváří.

„Ne,“ vydechla Hermiona, „to nemůžete, zabije vás,“ očima vyhledala Harryho, který se tvářil stejně nesouhlasně.

„Nemyslím,“ zavrtěl hlavou Severus. „A i kdyby, víte, co máte dělat.“

Pohledem přejel všechny přítomné. Nakonec se zastavil na ležící postavě Arthura Weasleyho. S nepatrným přivřením očí se odvrátil a vyšel z domu. Zvenku se ozvalo tiché lupnutí, když se přemístil pryč.

Hermiona bolestně zavřela oči a zoufale vyslala: Vrať se v pořádku! Prosím!  Neměla tušení, zda její myšlenku zaslechl.

 

*****

 

Severus nasadil svůj obvyklý kamenný výraz a vešel do Malfoy Manor. V sídle panoval zmatek. Lucius běsnil. Severusovy ruce znehybnilo poutací kouzlo. Hůlka mu vyletěla z ruky. Nebránil se. Čekal.

„Zradil jsi nás! Zabil jsi mi syna,“ syčel na něho Lucius, hůlku namířenou na Severusovo srdce.

Severus jen povytáhl obočí: „Tyto informace máš odkud?“

Lucius škubnutím hlavy ukázal na za sebou stojícího Zabiniho. Oči nespustil ze Severuse. Naštěstí stál přesně mezi ním a Zabinim, kterému se v ruce chvěla jeho hůlka. Severus četl v očích mladého Zmijozela strach a vraždu.

„Pokud teď Zabinimu dovolíš, aby mne zabil, nikdy se nedozvíš, jak to ve skutečnosti bylo,“ řekl ledově klidným hlasem.

Lucius se bleskově otočil. Při pohledu na Zabiniho neváhal ani okamžik. I mladého Zmijozela teď znehybnělo poutací kouzlo a jeho hůlka přistála v Luciusově ruce.

Najednou vypadal klidný. Přikázal Severusovi a Zabinimu, aby usedli do křesel, sám zůstal hrozivě vztyčený nad nimi.

„Pane, nevěřte mu,“ vykřikl Zabini.

„Ticho, tvou verzi jsem slyšel. Teď chci slyšet, co mi k tomu řekne Severus,“ umlčel ho Malfoy.

„Pane, on b…“ další slova už ze sebe Zabini nevypravil. Umlčený kouzlem se jen bezmocně díval, jak mu Severus ničí šanci na přežití. Oči měl vražedné.

„Mluv,“ vybídl Malfoy stroze Severuse. „Proč jsi nás zradil?“

„Nezradil jsem vás. Těžko jsem mohl. Nebyl jsem mezi strážci Fidelia a nevěděl jsem o uskutečněném zajetí Pastorka. Nedůvěřoval jsi mi, ale tím jsi sám sobě poskytl důkaz, že já jsem vás zradit nemohl.“

Lucius zamračeně sledoval jak Severuse, tak Zabiniho: „Kdo nás tedy zradil? Zabini?“

„Je to zvláštní, ale věci jsou úplně jiné, než vypadají na první pohled. Ne, Zabini tě taky nezradil. Dokonce se domnívám, že sám upřímně věří, že jsem zradil já,“ Severus se rozhlédl kolem sebe. Kolem stálo několik Smrtijedů. „Možná jsou některé informace určeny jen pro tvé uši,“ vyzývavě se odmlčel, ale Malfoy pochopil. Mávnutí hůlky je obklopilo tichem.

Severus pokračoval: „Zradil tě tvůj vlastní syn.“

Luciusovi se prohnal tváří vzteklý záblesk. „Ne, Draco, ne!“

Na okamžik se Severus domníval, že se neovládne a sešle na něho smrtící kletbu. Naštěstí chtěl vědět víc: „Dokaž to!“

„Přemýšlej“ vybídl ho Severus, „Kdo jiný měl dostatečné množství informací? Kdo jiný mohl prozradit umístění Deathly Manor? Komu zachránil Potter život? Dělal Potterovi špeha od samého začátku. Já jsem se to ovšem dozvěděl až dnes. Potter mi zase tak příliš nevěří. Do poslední chvíle jsem nevěděl kam, a proč se dnes vydáváme, takže jsem tě ani nemohl varovat. A to, že je tvůj syn zrádce, jsem zjistil až v okamžiku, kdy nad ním šmejdka Grangerová ronila slzy,“ dodal pohrdavě.

Malfoyovi se tváří hnala směs pocitů – nenávist, bolest, zadostiučinění, zoufalství. Severus nedokázal poznat, co převládá.

„Takže jsi toho zrádce zabil?“ zeptal se Lucius nenávistným hlasem. „Jak ses mohl opovážit? Já jediný mohu potrestat svého syna.“

Severus očima sledoval zoufalý pohled Zabiniho, který se přes hradbu ticha pokoušel odhadnout, co se právě teď Lucius dozvídá.

„Nezabil jsem ho.  Není mrtvý. Nevím, zda tím budeš potěšen, ale zachránil jsem mu život. Zabránil jsem v jeho zabití někomu jinému. Nevěděl jsem ovšem v tom okamžiku, že tě zradil. I když tušit jsem to mohl.“

„Komu?“ vypravil ze sebe Malfoy.

„Podívej se do těch očí,“ vybídl ho Severus a bradou ukázal na Zabiniho.

Malfoy se otočil. V hrůzou stažených zorničkách si přečetl pravdu. Vzteky bez sebe zrušil tišící kouzlo a pohybem vyhnal všechny přítomné Smrtijedy. Ve ztichlé síni zůstali jen spoutaný Severus a Zabini a běsnící Lucius.

„Proč jsi to udělal? Odpověz! Věděl jsi, že nás zradil?“ syčel Malfoy tentokrát do Zabiniho obličeje. Ten nebyl schopný vypravit ze sebe jediné slovo. Děs v jeho očích dostupoval vrcholu.

„Nevěděl, že je Draco zrádce. Myslím si, že měl jiný důvod. Ale možná by bylo lepší, kdyby sis to přece jen poslechl z jeho úst. V kapse mám lahvičku Veritaséra,“ ozvalo se tiše z druhého křesla.

„To ovšem mohu použít i na tebe,“ škodolibě konstatoval Malfoy.

„Jistě, proč ne? Já nemám co skrývat,“ lhostejně odvětil Severus. Opravdu se domníváš, že si nedokážu proti vlastnímu Veritaséru vyrobit kvalitní protijed?   

Malfoy nakapal pár kapek z drobné lahvičky do dvou sklenic. Jednu z nich nalil do vzpírajících se Zabiniho úst, druhou ochotně vypil Severus.

„Proč jsi ho zabil?“ zopakoval tváří v tvář Zabinimu.

Jeho ústa se zkřivila snahou neříct pravdu, ale lektvar mu to nedovolil: „Já jsem chtěl být tvůj syn. Kdyby se Draco nevrátil, mohl jsem tvým synem být já. Věděl jsem, že ho mohu nahradit. Ale on se vrátil a tys okamžitě zapomenul, že jsem se už téměř tvým synem stal. Kdyby Draco nežil…“

Vlna vzteku se prohnala Luciusovou tváří. Jeho hůlka se kmitla, vyšlehl zelený paprsek a vyděšené oči osleply.

Mžikem se obrátil na Severuse a s napřaženou hůlkou se zeptal: „Věděl jsi to?“

„Jen tušil. Viděl jsem v jeho očích nenávist.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Věřil bys mi? Varoval jsem Draca a byl jsem odhodlaný na něho dávat pozor. To se mi nakonec i povedlo. Odvrátil jsem Zabiniho kletbu i když ne docela. Draco je zraněný, ale bude v pořádku. Jen musím zopakovat – nevím, zda jsi rád, že žije. Znám tvůj názor na to, že zrádce musí zemřít. Co bys udělal, kdyby se teď před tebou objevil?

„Zabil bych ho,“ vypravil ze sebe sveřepě Lucius.

Po chvilce dodal s nepatrným zaváháním: „Postarej se, abych ho nepotkal.“


Zpět na obsah

Kapitola 12: Naděje je kamínek na prázdné dlani

Smrt vůbec nic není. Smrt se nepočítá. Jen jsem vyklouzl do vedlejšího pokoje. Nic se nestalo. Všechno zůstává stejné jako dřív. Já jsem já, vy jste vy, a ten krásný život, který jsme spolu tak rádi žili, zůstává netknutý, nezměněný. Tím, čím jsme si dříve byli, jsme si i dál. Mluvte o mně se stejnou lehkostí jako dřív. Nazývejte mne tím důvěrným jménem, kterým jste mi vždycky říkali. Nedělejte žádný rozdíl v tónu své řeči. Žádné nucené zdání vážnosti nebo zármutku. Smějte se tak, jak jsme se vždycky spolu smáli, když jsme měli pořádnou legraci. Hrajte si, usmívejte se, myslete na mě, modlete se za mě. Ať je moje jméno pořád běžným pojmem, jako vždycky bývalo. Ať se vyslovuje nenuceně, bez sebemenšího náznaku stínu. Život znamená stále to, co znamenal. Je to úplně totéž. Je zde naprostá a nepřerušená návaznost. Smrt není nic jiného než zanedbatelná nahodilost. Proč bych měl sejít z mysli, když sejdu z očí? Jenom na vás čekám po určité mezidobí někde hodně blízko, hned za rohem. Všechno je v pořádku.

Září, Rosamunde Pilcherová

 

 

Severus by se účasti na Arthurově pohřbu rád vyhnul. Nakonec, nebyl s ním nijak spřízněn. A dá se říct, že jejich vztah byl po celá léta spíše formální. Ne vyloženě špatný, toho tak přátelský člověk jako Arthur ani nebyl schopný. Spíše rezervovaný. V posledním půlroce se zvolna měnil v cosi blížícího se přátelství. Severus teď litoval, že nedokázal přemoct svou odtažitost a nepřekonal tu hráz, kterou si zvykl vytvářet mezi sebou a ostatními, ale jsou věci, které už nezmění.

Účastnit se pohřbu bylo i strategicky nevhodné. Neměl by příliš ukazovat svou účast s Arthurovou smrtí. Nicméně věřil, že své jednání dokáže před Malfoyem obhájit. Z pohledu Luciuse, bylo jeho rolí v Bradavicích, přiblížit se Potterovi. V tomto kontextu to snad bylo v pořádku.

Ve skutečnosti mu to bylo jedno. Nezáleželo na tom, co si myslí Lucius nebo co si myslí kdokoli jiný. On přijít musel. Byla to jeho povinnost. Dlužil to Arthurovi. On byl vinen jeho smrtí. Protože na něho mířila Zabiniho smrtící kletba. On odklonil její směr, takže ho minula a trefila Arthura. On sám měl ležet v stříbřité rakvi, pokud by se vůbec někdo namáhal s jeho pohřbem, a Arthur měl žít. To, že toho litoval, na věci nic neměnilo. Byla to jeho vina, a proto byl tady.

Otevřená rakev ležela na vyvýšeném stupínku, který byl postaven nedaleko Doupěte. Kolem něho hloučky smutečních hostů. Měděné vlasy, které mělo značné množství z nich, působily až nepatřičně jásavě. Ani počasí neodpovídalo smuteční náladě. Modrá obloha byla bez mráčku, Severus cítil hřejivé paprsky jarního slunce. Ticho přerušoval zpěv pěnkavy, která se usadila na vrcholku Doupěte.  Ale vlastně to bylo v pořádku. K Arthurovi se ta nálada prostě hodila.

Kouzelník v černém, který vedl obřad, pronášel obvyklé smuteční řeči. Severus ho příliš nevnímal, nebylo to důležité. Pozoroval přítomné. Zrzavé hlavy pěti synů, tmavá Angelina, manželka zbylého z dvojčat. George, připomněl si, a se zatrnutím se zadíval na jeho chybějící ucho. Ne, tenhle mladík ho prostě nemůže mít sebeméně v lásce. Zlostnému pohledu, který mu vrhl jeho směrem, zcela rozuměl.

Plavá Fleur vypadala i ve smutečním nesmírně půvabně. Po tváři jí stékaly slzy a pevně se držela svého zjizveného manžela. Mezi sebou drobnou, hezkou dívenku – jedno ze dvou dětí, které se pohřbu účastnily. Druhým byl Teddy, který stál s vážnou tváří vedle svých adoptivních rodičů. Severus se ani příliš nepodivil, když viděl, jak jeho hnědé vlasy prokvétají do měděna. Věděl, že do Doupěte s Lenkou a Nevillem chodíval a Arthura měl nejspíš velmi rád.

Neměla by tu být ještě jedna snacha? I dokonalý ministerský úředník Percy se přece oženil. Nejspíš hlídá menší děti, které se rozhodli na obřad nevzít. Měl nejasný pocit, že jich existuje docela slušný počet.

Mezi dalšími hosty zahlédl manžele Delacourovy s jejich mladší dcerou, neuvěřitelně podobnou své starší sestře Fleur, většinu bradavických profesorů včetně nepřehlédnutelného Hagrida, který neustále smrkal do obrovitého pruhovaného kapesníku. Skupina pro Severuse nerozeznatelných příbuzných, řada Arthurových kolegů z ministerstva a tmavá postava Kingsleyho Pastorka, který stál, podobně jako Severus, trochu stranou. Vypadal stále ještě zmučeně, ale držel se zpříma.

Smuteční řeči pluly kolem něj. Zpozorněl až v okamžiku, kdy k rakvi přistoupila Ginny.  Černé volné šaty, do rozpuštěných vlasů měla vpletený věneček ze sedmikrásek. Byla bledá, ale neplakala. Jako jediná dcera se, za všechny své bratry i za svou matku, loučila s otcem. Hlas měla pevný: Smrt vůbec nic není. Smrt se nepočítá. Jen jsem vyklouzl do vedlejšího pokoje. Nic se nestalo. Všechno zůstává stejné jako dřív. Já jsem já, vy jste vy, a ten krásný život, který jsme spolu tak rádi žili, zůstává netknutý, nezměněný…

…Život znamená stále to, co znamenal. Je to úplně totéž. Je zde naprostá a nepřerušená návaznost. Smrt není nic jiného než zanedbatelná nahodilost. Proč bych měl sejít z mysli, když sejdu z očí? Jenom na vás čekám po určité mezidobí někde hodně blízko, hned za rohem. Všechno je v pořádku.“

Ginnin dosud pevný hlas se zlomil. Dívka se zapotácela. Před pádem ji zachránil nejmladší bratr, který ji přivedl k matce obklopené ostatními bratry a jejich ženami. Třesoucí se Molly po tváři kanuly slzy. Pevně objala svou dceru. Pak ji pustila a za ruku chytla svou nejstarší vnučku. Společně s Vicky došla k rakvi a vhodila do ní kytičku hebkých konikleců svázaných jemným, zlatým řetízkem. Severus vytušil, že to byl dárek od Arthura. Vicky, zrzavé copánky propletené černou mašlí, na drobné tvářičce vážný výraz, připojila malou kytičku prvních jarních fialek, které sama natrhala v sadu. Žena s děvčátkem poodstoupily. Muž v černém hábitu mávl hůlkou a rakev se s klapnutím zavřela.

Přistoupilo pět Arturových synů a, k Severusovu údivu, i Harry. Už málem zapomněl, že Harry býval po dlouhá léta téměř členem rodiny. Všech šest se chopilo rakve a smuteční průvod se trhaně vydal na cestu. Mířil na nedalekou stráň, ve které už byl vykopaný hrob. Prostá polní cesta, okolní svahy pokryté ladoňkami a petrklíči. Fialová se mísila s bledě žlutou. Ve vzduchu opojně voněl kvetoucí hloh a divoká třešeň, jejíž koruna měla stínit Arthurův hrob.

Když došli na místo, rakev se pozvolna vznesla z rukou mladých mužů, aby se pomalu ponořila do připravené jámy. Na povrch rakve zapršely hrudky hlíny. Tichý tlukot se mísil s trylky pěnkavy, která je doprovodila na jejich cestě, a teď z vrcholku třešně zpívala svou píseň na oslavu života. Severus viděl, jak plačící Hermiona pevně objímá Ginny.

Na Arthurově hrobu se objevila hladká deska s jednoduchým nápisem. Jen jméno, datum narození a smrti – 29. 3. 2004. Nic víc. Pak se pomalu začala ve vzduchu zhmotňovat štíhlá silueta.  Prostovlasá dívka v dlouhé říze se vztaženými dlaněmi. Vlasy jí skrývaly sklopenou hlavu. Smutek sám. Tušil, že když půjde po této polní cestě nějaký mudla, neuvidí nic. Jen podivný stísněný pocit mu nedovolí zastavit se a usednout.

 

*****

 

V okamžiku, kdy se Ginny zapotácela u otcovy rakve si vzpomněl na jiný pohřeb a jinou dívku, a myšlenkách se přenesl úplně jinam.

Uviděl ji. Tentokrát rozesmátou. Uvolněně seděla v pohodlném křesílku stojící v něčem, co vypadalo jako předzahrádka dobře prosperující kavárny. Před sebou hrnek s kávou a nepochybně i něco sladkého, protože pusu měla drobet umazanou od čokolády. Právě labužnicky olizovala lžičku a smála se na celé kolo.  Až potud to byl náramně roztomilý pohled. To, co se mu nelíbilo ani za mák, byl výhled na jakéhosi přehnaně urostlého plavovlasého mladíka, který seděl proti Sam a něco jí horlivě vykládal. Pozorně k němu nakláněla hlavu a oči jí jiskřily. Zabolelo to. Nemohl si pomoct a ozval se rozzlobeně: „Sam! Kdo je to?“

Dívka se chytla za hlavu, jakoby jí náhle prudce zabolela. Blonďák se k ní naklonil a něco jí starostlivě říkal. Natáhl k ní ruku a lehce ji pohladil po tváři. Odmávla jeho péči, zavřela oči a opřela se v křesílku.

„Proč mi to děláš? Co je ti potom? Nemůžeš mně nechat? Opravdu se mi musíš plést do života? Mám si nechat svůj život řídit vidinou, která se zjeví, kdy se jí zachce a já vůbec nevím, zda existuje?“ přistála mu hlavě změť otázek. Uvědomil si, že to nejspíš přehnal.

„Sam, promiň. Já vím, že nemám žádné právo, já jen…“ omluvil se zkroušeně.

„Nech mně, prosím. Alespoň TEĎ mně nech,“ odpověděla unaveně.

Alespoň teď. V tom byla naděje. On neměl ve zvyku se vzdávat. Takže později?

Někdo se dotkl jeho ramene. Zamrkal. Byl čas vydat se cestou pohřebního průvodu.

 

*****

 

Severus s neuvěřením sledoval chaos v Doupěti. Pravdou je, že na mnoha pohřbech ve svém životě nebyl. Ale pokud už jich zúčastnil, znamenaly tyto chvíle pietní vzpomínku na zemřelé. Ale toto? Toto nepřipomínalo pohřební hostinu, toto byla středověká fraška nebo komická opera.

Místností se hemžilo blíže neurčené množství dětí. Jedinými dvěma, které Severus dokázal přiřadit k jejich rodičům, byl asi tříletý chlapeček s tmavou pletí a jeho mladší sestra, která lezla po čtyřech, na hlavě pevně zapletené nesčetné copánky. Nepochybně děti Angeliny a George. Ten zbytek… NĚCO se tam batolilo, honilo, ječelo a výskalo. Dospělí TOMU s přehledem uhýbali, podle potřeby TO občas překročili, chytili do náručí, otřeli slzičky nebo TOMU podstrčili do pusy něco z neskutečných hromad jídla, které se začalo objevovat na stole. Všichni halasili a překřikovali se. Pokoušeli se, podle Severuse zcela bez úspěchu, vtisknout tomu zmatku nějaký řád. Molly najednou vypadala jako ve svém živlu. Vydávala pokyny, co se má kam přinést, kam se má kdo posadit, co kdo bude jíst. S mávající hůlkou vypadala jako dirigent Londýnské filharmonie.

Ani si nevšiml Hermiony, která k němu přistoupila zezadu a zlehka se dotkla jeho lokte. Konsternovaně sebou škubl. Chápavě na něho pohlédla: „Vy jste u Weasleyových nikdy na žádné události nebyl, že? Takhle to vypadá vždycky. Vánoce, narozeniny, svatby, křtiny…“

„No budiž, narozeniny, křtiny, to ještě chápu. Ale pohřeb?“ upřel na ni naprosto nechápavý pohled.

„Tuším, že někteří z jejich předků pochází z Irska. A tam znamená tato událost vzpomínání na mrtvého, oslavu jeho života a zveličování všech jeho činů. Myslím, že se ještě dočkáme velkých věcí. Jen počkejte.“

K jeho překvapení jí zaškubalo koutky a v očích se objevily pobavené jiskřičky. Rozhlédla se kolem a dodala: „Když jsem sem začala jezdit, tak tady zdaleka nebylo tolik místa. Na Billovu svatbu se objednával stan. Ale co se kluci oženili a narodila se první vnoučata, nějak ty prostory zvětšili. Klidně se tu vejde třicet lidí. Nepůjdeme si sednout?“

Severus obezřetně zamířil na samotný okraj stolu. Vůbec netoužil dostat se do středu událostí. K jeho překvapení se ho Hermiona držela a usedla vedle něho. Po jejím druhém boku se uvelebil Harry, na tváři podobný výraz očekávání, které se usadilo na té Hermionině.

Šlehnutí přišlo znenadání: „Nechápu, mami, proč tady s námi sedí Snape,“ ozval se George a Ron souhlasně přikyvoval. „Vždyť on vlastně taťku zabil.“

Severus se postavil, na tváři obvyklý nehybný výraz. Vlastně nic jiného nečekal. Byl čas odejít. Neměl dát na Mollyino naléhání a měl zmizet hned po obřadu. K jeho překvapení se postavil i Harry a podíval se na George tvrdě: „Nic o tom nevíš, Georgi, nebyls tam.“

Hermiona tiše vydechla a v uklidňujícím gestu se dotkla Severusovy ruky.

Na druhém konci stolu se vztyčil Kingsley Pastorek: „Pokud dáváš vinu za otcovu smrt Severusovi, měl bys ses možná zamyslet nade mnou, Georgi. Protože akce, při které Arthur zahynul, se konala na mou záchranu. Nebýt mne, Arthur by nepochybně žil. Takže, pravděpodobně si přeješ, abychom se se Severusem sebrali a společně odešli. Nebo by možná měl Severus zůstat a odejít bych měl já sám.“

Severus se na Kingsleyho díval překvapeně, ale bráno chladnou logikou, měl pravdu. Navíc viděl v tmavé tváři stejně bolestný pocit viny, který cítil on sám. S tím rozdílem, že na jeho tváři se neobjevil ani její stín.

„Nechte toho. Všichni!“ ozvala se Molly a Severus zase jednou viděl matku rodu v celé její síle.

„Georgi, Rone, nestydíte se takhle vyvádět, sotva jsme vašeho otce pohřbili? Myslíte si, že bez něj na vás nestačím?

Severusi, Kingsley, okamžitě se posaďte. To, co se stalo, nebyla vaše vina. Arthur se nikdy nevyhýbal svým povinnostem a k těm rozhodně patřila tvá záchrana,“ pohlédla na Pastorka.

„A pokud jde o tebe, Severusi. Nemohl jsi přece vědět, že se ta kletba odrazí tak nešťastně, že zasáhne Arthura,“ hlas se jí  zachvěl, ale dokázala pokračovat: „Arthur vás oba považoval za své přátelé a chtěl by, abyste zůstali.“

Teď už nevydržela a rozvzlykala se. Ginny ji objala kolem ramen a pohledem vraždila své bratry. Severus a Kingsley si pomalu sedli.

Nastálé ticho přerušil Bill: „Pamatujete si, jak taťka miloval naše auto? To byl skutečně jeho mistrovský kousek. Jak ho začaroval že umělo létat? Bylo skvělé, no ne?“

„Ovšem jen do okamžiku, než ho Ron s Harrym seznámili s Vrbou mlátičkou,“ přidal se s úlevou George.

„Ono mělo i jiné přednosti,“ ozval se Harry, „neexistuje mudlovské auto, do kterého by se pohodlně vešlo osm lidí i s hromadou jejich školních potřeb.“

„Skutečně ne, drahoušku?“ zvedla k němu Molly uslzenou tvář. „To jsem nevěděla.“

„Harry ho nedoceňuje,“ rozvíjel téma Charlie. „Pamatuji si, jak jsme v něm jeli jednou na prázdniny na ostrov Jersey. To se nás tam vešlo třináct, protože s námi jela i tvá sestřenka Miriam s celou rodinou. Pravdou je, že Ginny tenkrát byla ještě mimino.“

„Žádné mimino jsem nebyla,“ naježila se Ginny. „Bylo  mi pět, takže si to naprosto přesně pamatuju. I to, jak taťka na pobřeží proměnil Forda ve člun, abychom se mohli přepravit přes vodu. Proč jsme vlastně nepřeletěli?“

„Létací kouzlo dodal až po této dovolené. Pobřežní hlídka si nás totiž spletla s pytláky. Člun vydával tolik ran, až domnívali, že se pokoušíme o lov ryb dunamitem. Tolik nepříjemných opatření, než jsme to zahladili. Ještě, že váš otec pracoval na ministerstvu.“  vysvětlovala Molly. „Já jsem s žádnou z úprav toho vozidla samozřejmě nesouhlasila, ale váš otec si stejně udělal, to co chtěl,“ dodala důstojně.

„Dynamitem,“ tiše zašeptala Hermiona tak, aby ji slyšel jen Severus s Harrym.

„Mami, přece jsi vždycky věděla, co taťka dělá. Jen ses tvářila, že to nevidíš, abys mu nekazilo radost,“ laskavě se na Molly usmíval její nejstarší syn.

Molly zjihla: „Samozřejmě, že věděla. Ale přece jsem mu to nemohla říct,“ popotáhla.

Do debaty se honem vmísil Ron: „Stejně bylo nejlepší, jak taťka dal tenkrát po hubě Malfoyovi. Pamatujete si, to bylo  když jsme byli ve druháku, Harry,“ obrátil se na Harryho a maličko se zajíkl. Severus si uvědomil, že to bylo patrně poprvé za celý den, kdy na svého bývalého kamaráda promluvil. Harry ale nezaváhal ani vteřinu a vrátil narážku: „Jasně, v Krucáncích a kaňourech. To bylo prima. Myslím, že nejlepší bylo, jak Lucius dostal po hlavě Mým kouzelným já od Lockharta.“

„Kdyby jen Mým kouzelným já,“ přidal se George,“ taťka do něho mlátil všemi sedmi slavnými Lockhartovými spisy, jedním po druhém.“

„Jo, udělal mu pořádnýho monokla,“ culil se Ron. „A ta malá fretka to taky pěkně schytala.“

„Rone,“ ozvala se nesouhlasně Ginny. Severus tázavě pozvedl obočí.

„Draco,“ vysvětlila mu tiše Hermiona, „tenkrát byl u toho. I když, jak si vzpomínám, v té době se ještě zdaleka nesnažil získat si Ginninu přízeň. Byl pěkně protivný. Ale zdá se, že už je to promlčené. Tedy, alespoň u Ginny.“

Historka následovala historku. Snad každý u stolu přidal něco, co ostatní patřičně nafukovali. Severus poslouchal s neuvěřením. Už chápal, co měla Hermiona na mysli, když říkala, že se dočkají velkých věcí.

 

*****

 

Ron se rozpačitě přiblížil k Hermioně sedící vedle Harryho.

„Já… nechtěli byste se projít, vy dva?“

„Myslíš tím s tebou?“ zatvářila se Hermiona odmítavě, ale Harry ji chlácholivě chytl za loket: „Hermiono, nech toho, teď prostě není vhodná chvíle…“

Hermina sevřela rty, ale pak souhlasila: „Dobře, pojďme ven. Zřejmě se tomu nevyhneme, že?“

Trojice se vytratila z domu, sledována pozorným Severusovým pohledem.

Usadili se venku na neuspořádané zahrádce. Záhony potřebovaly zrýt, byl čas na výsadbu první jarní zeleniny. Ne, že by se v tom Hermiona zase tak vyznala, ale během  let, kdy se v Doupěti vyskytovala pravidelně, se k jarním pracím párkrát přichomýtla. Byl to jen rok, kdy s Ronem od Molly dostali úkol zasázet ředkvičky? Ten den se jí najednou vrátil s takovou jasností, jakoby to bylo včera. Smějící se Ron, který hůlkou pečlivě tvořil rovné řádky. A ona sama, jak vkládá do země semínko po semínku.  To je vlastně to pravé kouzlo. Usmála se pro sebe. Jak z něčeho tak nepatrného vznikne během několika málo týdnů něco úplně jiného. Co je proti tomu přeměňování…

Násilím se vrátila do skutečnosti a zaškaredila se na nic nechápajícího zrzavého Nebelvíra, který se zjevně chystal k delšímu proslovu. Měla chuť chytnout v sebeobraně za ruku Harryho, ale usoudila, že by to nadělalo více škody než užitku. Tak se jen prkenně narovnala a zatvářila se co nejpřísněji: „Takže, co vlastně chceš, Ronalde?“

„Chtěl bych se ti omluvit, Herm,“ vypravil ze sebe Ron.

„Mně?“ zeptala se ledově Hermiona.

„No, tak oběma, ale hlavně tobě. Já vím, že jsem byl na tebe fakt hnusný. Nevím, co to do mě vjelo, ale zaskočila jsi mne. Já jsem doufal, že bychom se zase mohli dát dohromady, když Ginny říkala… a pak, když jsi řekla, že nechceš, tak jsem si myslel, promiň, máš pravdu, už mi po tom nic není. Já bych vážně chtěl být s vámi zase v pohodě… i když vy dva teď…“ chrlil ze sebe jednu nesouvislou větu za druhou.

Harry vypadal, že co nejspíš vyprskne smíchy, ale Hermiona na Rona rozhořčeně zírala.

„O čem to, u Merlina, mluvíš? To je přece úplně nepodstatné ve srovnání s tím, co jsi provedl Harrymu.“

Ron se zarazil uprostřed slova a nechápavě na ni zíral: „Harrymu? S Harrym jsem přece vůbec nemluvil.“

Hermiona se už neovládla a zatřásla s ním: „Vždyť kvůli tobě hrozí Harrymu, že ho Lucius připraví o život.“ Harry ji chytil kolem ramen a uklidňujícím tónem jí řekl: „Počkej. Miono, já myslím, že Ron vážně neví, o čem to mluvíš.“

Nechápavý Ronův pohled mu dával za pravdu. Hermiona si nelaskavě pomyslela něco o tom, že Severusovo přirovnání Ronova mozku k pomeranči má něco do sebe, ale zmlkla. Opět se posadila, rukama si pevně objala kolena a vyzvala Harryho: „Tak mu to vysvětli. Já na to fakt nemám sílu.“

Harry váhavě začal: „Pamatuješ si něco z toho dne, kdy ses od Hermiony přenesl k Děravému kotli?“

Ron se zašklebil: „Moc ne. Jen, že jsem byl vážně namíchnutej na Hermionu a na tebe – promiň, kámo – a že mně druhý den děsně bolela hlava.“

„Některým lidem by vážně neměli podávat alkohol,“ mumlala si pro sebe Hermiona.

„No tak v té době, co si nepamatuješ,“ pokračoval ve vysvětlování Harry a projevoval, podle Hermiony, nemístnou trpělivost. Vložila se do toho: „V té době jsi prozradil Zabinimu, že Harry je vlastníkem Bezové hůlky, která se nachází v Brumbálově hrobce, a že by byl náramně dobrý nápad Harryho zabít a tím se jí zmocnit. A Zabini to hned zatepla donesl k Malfoyovi, takže ten se teď vážně zabývá myšlenkou, jak tvůj geniální plán uskutečnit.“

Ron zbledl jako křída a vypravil ze sebe: „To jsem neudělal.“

Harry se na ni podíval rozzlobeně: „To jsi nemusela, Hermiono.“

„Vždyť je to pravda, bránila se.

„Ale on si to nepamatuje.“

„A to na věci něco mění?“

„Pro mě určitě.“

Ron vytřeštěně sledoval jejich výměnu názorů. Pak zoufale popadl Harryho za rukáv: „Harry, že to není pravda.“

Harry pokrčil rameny: „Už asi, jo, ale co s tím teď. Víš co, nechme to být. Už s tím něco podnikáme, tak buď v pohodě.“

V POHODĚ? Hermiona zoufale protočila panenky. Jim stačí říct v pohodě a ono je to opravdu v pohodě? A nechápavě hleděla na dva, údajně dospělé muže, kteří se začali poplácávat po ramenou a pošťuchovat se, aby se pak  na sebe vrhli a v předstírané pranici se jí váleli u nohou ve zbytcích loňské trávy. Jako malí kluci. Emoce z celého dne ji přemohly a ona se dala do zoufalého pláče. Dvě rozježené hlavy, jedna zrzavá a jedna černá, se zdvihly ze země v naprostém úžasu. A oba najednou byli u ní a vzali ji do svého objetí. Oba jí stírali slzy a oba ji neohrabaně utěšovali. A najednou, jakoby zmizely ty roky, které je dělily od školních dnů, bylo opravdu všechno v pohodě. Hermiona se s těmi dvěma překulovala ve šťastném objetí po jarem vonící půdě a smích se mísil se slzami.

Když se konečně uklidnili, posadili se zase na zem, Hermionu pevně vklíněnou mezi sebe, spokojení, že věci jsou zase v pořádku. Ron se opatrně, trochu váhavě zeptal: „Takže, vy dva teď spolu chodíte?“

„Nesmysl,“ odmítl to Harry. „Zkus si už jednou vtlouct do hlavy, že Hermiona je pro mě něco jako moje sestra. Vždycky to tak bylo.

I když báječná sestřička,“ obrátil se škádlivě na Hermionu. Ta rázně přikývla, protože od určitého okamžiku měla i ona jasno. Jen potřebovala vyřešit ještě jeden problém. Potřásla hlavou. To teď není na pořadu dne.

Ron se na ni obrátil: „Takže, můžu doufat?“

„Rone, nekaž to,“ trochu se zamračila Hermiona, „už jsem ti k tomu řekla své. Chci, abychom byli zase kamarádi. Tak, jako dřív.“

Ron smířeně pokrčil rameny: „No, pořád lepší než nic.“

Pak ho napadlo ještě něco a obrátil se k Harrymu: „A Ginny? Vrátíš se k Ginny? Vsadím se, že by se dala přesvědčit.“

Harry odmítavě zavrtěl hlavou: „To už vážně nejde, promiň, kámo.“

Hermiona nasadila svůj oblíbený přezíravý výraz vševědky, o kterém dobře věděla, že ty dva dokáže pořádně naštvat: „Nemyslím si, že by Ginny zrovna stála o to získat znovu Harryho.

Promiň, Harry, to není nic proti tobě, ale…“

„Ale co?“ nastražil se Ron ve spravedlivém bratrském rozhořčení. „Ginny ti něco říkala?“

„Možná,“ usmála se poťouchle Hermiona, které se Ginny stačila svěřit s tím, s jakou prosbou chce jít za Severusem. Ještě se budeš divit, Ronánku, pomyslela si. To jsem zvědavá, jak tohle skousneš.

Ron se na ni pátravě podíval, ale letité zkušenosti mu říkaly, že pokud Hermiona něco nechce říct, tak to prostě neřekne. A tak raději celou debatu uzavřel tragickým povzdechem: „Takže prostě chcete říct, že se budeme valit životem jako osamělé balvany, dokud neobrosteme mechem?“

Tomu pochmurnému výroku se zase všichni začali nezvladatelně smát, ale dvěma z nich blesklo hlavou, že pokud to jen trochu půjde, tak určitě mechem neobrostou.

A Rona napadla ještě jedna myšlenka. Jak se můžu cítit tak šťastný, když dneska měl taťka pohřeb? Ale nějak měl pocit, že by mu to jeho otec neměl za zlé.

 

 

*****

 

Severus se cítil naprosto vyčerpaný. Uchýlil se do výklenku na chodbě, aby byl alespoň na chvíli sám. Takové množství nezvladatelně se chovajících lidí, bylo poněkud nad jeho síly. Celé to probíhalo vlastně úplně jinak, než čekal. S nepřátelským postojem George a Rona počítal. Vlastně ho očekával daleko a daleko více vyhraněný. Že se ho zastane Molly… to nechápal… Harry a Hermiona se taky postavili na jeho stranu, připomněl si s nečekaně příjemným zadostiučiněním… a Kingsley, jistě, původně ho to nenapadlo, ale jeho pocity si představit uměl velmi dobře…

Ovšem všechny ty historky s Arthurem… jakživ něco takového neslyšel… a ty hemžící se děti… všechno to bylo prostě… surreální. Lepší výraz ho nenapadl.

Pokoušel se dodat svému myšlení navyklý řád, ale to, co uviděl, když vyhlédl z malého okýnka, ho zrovna neuklidnilo. Tři Nebelvíři, kteří se jako štěňata kutáleli mezi neupravenými záhony. Nakonec se patrně trochu uklidnili a usadili se, Herminu mezi sebou. Severus zamračeně usoudil, že nejmladšího Weasleyho opravdu nemá rád.

Jak tak zaujatě sledoval děj venku, zapomněl dávat pozor na své okolí. Proto sebou překvapeně škubl, když do jeho osobního prostoru někdo vstoupil. Ginevra Weasleyová mu přes rameno vyhlédla z okna a pobaveně se zasmála: „Konečně. Myslela jsem, že Ron vážně nepřijde k rozumu. Vtloukám mu do hlavy už celé měsíce, že by se měl s Hermionou a Harrym smířit. Viděla jsem na něm, jak mu chybí. Jenže on je prostě děsně tvrdohlavý…“

„Nepřišla jste se, předpokládám podívat, jak se ti tři chovají naprosto nepřiměřeně dané situaci,“ řekl poněkud strojeně a podíval se na ni napjatě. Uvědomoval si, že Ginny se během debaty u stolu nepřidala ani na jednu stranu, ale očekával, že své výčitky přednese právě teď. Nasadil kamenný výraz a dodal: „Takže, slečno Weasleyová, začněte.“

K jeho překvapení se Ginny zatvářila nejistě: „Já… chtěla jsem vám poděkovat.“

„Poděkovat?!“ podíval se na ni s neuvěřením.

„Za co? Že jsem způsobil smrt vašeho otce?“

„To určitě ne. Já… souhlasím s mámou. To přece nebyla vaše vina. Prostě se to stalo. Kdyby stál táta kousek stranou… kdyby sám vytvořil vlastní Protego…“ odmlčela se, ale pak odhodlaně pokračovala: „Já jsem vám chtěla poděkovat za Draca. Já vím, že je to hrozné radovat se. Teď, když je taťka mrtvý… ale já se raduju, že je Draco živý. A že se nevrátí na Malfoy Manor. A že se neožení s tou pitomou Astorií.“

„To všechno víte odkud?“ přerušil ji. „Jistě, slečna Grangerová, nemám pravdu?“

Omluvně pokrčila rameny: „Nezlobte se na ni. Já byla děsně nešťastná, když jsem se dozvěděla o plánované Dracově svatbě. Hermiona mě uklidňovala, že je to všechno jenom jako… ale stejně jsem ráda, že už je z toho Draco venku. Nehrozí mu už žádné nebezpečí, že ne?“ zahleděla se na něho tázavě.

„Snad ne. Přesto bude vhodné, když se bude držet za bradavickými štíty.“

Ginny se na něho podívala nejistě: „A nešlo by… že bychom Draca přemístili sem… Doupě je celkem dobře chráněné. A mamka se ráda o někoho stará. To by jí teď prospělo. A já…“ podívala se na něho prosebně.

„Jste si tím jista, slečno Weasleyová? Nemyslím si, že by vaše matka zrovna přivítala přítomnost někoho z rodu Malfoyů. A co tomu řeknou vaši bratři? Ti k Dracovi nemají zrovna nejlepší vztah. Nejsem se  jistý, zda by mu tady nehrozilo větší nebezpečí než na Malfoy Manor.“

„Mamce to vadit nebude. Ona o mně a Dracovi ví. Teda, já jí řekla už dávno, že se mi Draco líbí. A ona to vzala… George tady nebydlí a Rona zvládnu,“ odpověděla sebejistě. Při dalším pohledu z okna dodala: „Myslím, že teď bude trochu méně popudlivý, než v uplynulých měsících. To byl spíš jak třaskavej skvorejš. Řekla bych, že teď bude docela v pohodě.“

Zamračeně se podíval oknem na smějící se Nebelvíry. On tedy neměl nejmenší chuť se radovat z toho, že je Ronald Weasley „v pohodě“. Na druhou stranu, uklidit Draca do Doupěte možná nebyl tak špatný nápad. Nemyslel si, že by se jeho otec ho pokusil aktivně najít a zabít. Ale Draco by se určitě neměl pohybovat někde, kde by ho otec mohl potkat. Už přemýšlel, po jak dlouhou dobu poté, co se zotaví, se mu podaří udržet Draca v Bradavicích. A pokud bude tady, patrně ho mladík nebude obtěžovat nějakými požadavky na volný pohyb v kouzelnickém světě. Dá se předpokládat, že tady vydrží nějakou dobu docela spokojeně a zcela dobrovolně.

Když všechno zvážil, sdělil výsledek svých úvah Ginny: „Dobře, slečno Weasleyová. Pokud s tím bude vaše matka souhlasit, pokud se mi zaručíte, že mu vaši bratři neublíží, a pokud mi slíbíte, že se Draco v příštích třech měsících z Doupěte nevzdálí, tak ho zde můžeme přesunout, jakmile to madam Pomfreyová dovolí.“

Ginny mu to všechno šťastně odkývala.

Severus se ještě jednou zamračeně podíval z okna. Jeden problém se vyřešil. Bude třeba pokročit v řešení těch ostatních.

Zpět na obsah

Kapitola 13: Krok za krokem

„Jak se dostaneme dolů?“ zeptá se Bailey nakonec, když ho napadne, jak dlouho by mohlo trvat, než najdou cestu dolů.

„Nejjednodušší je seskočit,“ řekne Panenka. Odtáhne ho k neviděné zatáčce, za kterou se ukáže hrana plošiny.

Jsou mnohem výš, než se Bailey obával, třebaže se nedostali až nahoru.

„To je v pořádku,“ řekne Panenka. „Je to bezpečné.“

„To je nemožné,“ pohlédne Bailey přes římsu.

„Nic není nemožné,“ odpoví Panenka. Usměje se na něj a skočí, její zrzavé vlasy se při pádu ve vlnách táhnou za ní.

Zmizí v moři bílých koulí hluboko dole, zcela se v nich ztratí a pak se znovu vyhoupne nahoru. Její vlasy vytvoří zrzavou skvrnu proti bílým koulím a ona na něj zvesela zamává.

Bailey váhá jen na okamžik a odolá nutkání zavřít při skoku oči. Místo toho se zasměje, když letí vzduchem.

Dopad do nádrže s koulemi se vskutku podobá nárazu do mračna, které je měkké, lehké a uklidňující.

Erin Morgensternová, Noční cirkus

 

 

 

Sam se posadila na kamenné schody vedoucí k jejímu oblíbenému parku. Zničeně vydechla. Nemohl by její život být trochu jednodušší? Co má vlastně udělat? Přiznala si, že se jí Vojta opravdu hodně líbí. I přesto, že se znali teprve pár týdnů. Dobře, je to přesně osmnáct dní, co jí zavolal. Nikdy nepochopila, ve kterém okamžiku mu Karolína stihla podstrčit číslo jejího mobilu. Od té doby se viděli téměř denně. Vojta si vždycky našel alespoň chvilku, aby na ni počkal před školou a vzal ji na rychlý oběd. Byli spolu v kině, divadle. Toulali se Prahou… no dobře, na ZOO ještě nedošlo. A taky nedošlo na nějaké důvěrnější sblížení… zatím. Když nepočítá těch několik omamných polibků na Petříně.

Tak proč před chvílí utekla z té kavárny? Vymluvila se na náhlou bolest hlavy. Což nebyla tak docela nepravda. Hlava jí opravdu třeštila. Ale hlavní důvod to nebyl. Neměla žádný ROZUMNÝ důvod odbýt Vojtovu starostlivost. Chtěl ji doprovodit domů, chtěl se o ni postarat. A ona utekla bez vysvětlení, odmítla se podívat na jeho zaskočenou tvář, skočila na tramvaj a teď sedí tady, opírá si hlavu o staletí staré kameny a přemýšlí.

Zavřela oči, nechala si obličej laskat paprsky jarního slunce. Nad ní zpívala pěnkava, ve vzduchu omamně voněl hloh a divoká třešeň. Na stráni kvetly ladoňky a petrklíče. Fialová se mísila s bledě žlutou.  Do vykopané jámy se zvolna nořila stříbřitá rakev… 

… na povrchu hrobu se objevila hladká deska s jednoduchým nápisem. Arthur Charles Weasley 6. 2. 1950  – 29. 3. 2004. Nic víc. Pak se pomalu začala ve vzduchu zhmotňovat štíhlá silueta.  Prostovlasá dívka v dlouhé říze se vztaženými dlaněmi. Vlasy jí skrývaly sklopenou hlavu. Smutek sám.

Samuela sebou cukla, otevřela oči a prudce zamrkala. Co se to s ní děje? Ve vzduchu něco vonělo, to ano, ale třešeň, ladoňky ani petrklíče neviděla. A vykopaný hrob už vůbec ne. Naštěstí.

Chvilku bojovala s touhou prostě se sebrat, vytočit Vojtovo číslo a vrátit se zpátky do toho příjemně známého světa.

Pak ale vytáhla z tašky známou černobílou knihu. Zalistovala stránkami, které už znala téměř nazpaměť a našla oblíbenou pasáž. Po chvíli knihu zaklapla a zamyslela se. Přemýšlela o dvou láskách, které v knize byly – o Marcovi a Célii, dvou lidech obdařených mimořádnými schopnostmi, a o Panence a Baileym.  Bailey byl úplně obyčejný kluk, který neznamenal v tom tajemném světě vůbec nic. A přece to byl právě on, kdo ten zázračný cirkus a jeho obyvatele zachránil.

Bailey jí připomněl ji samotnou. Ona byla taky úplně obyčejná a ON byl… kdo vlastně? Snad by jí to mohl konečně vysvětlit. A taky by jí mohl vysvětlit… mohla kouzla opravdu existovat?

Najednou se rozhodla. Zavřela oči, soustředila se a poslala svou myšlenku s co největší silou někam do prostoru. Nemohla vidět, jak stovky kilometrů odsud sebou jeden černovlasý muž škubl a sevřel si rukama náhle bolící hlavu. Slyšela ale jeho užaslý hlas: „Sam? Sam, už se nezlobíš?“

„Zlobím se, ale… prosím tě, řekni mi. Jsou to kouzla? Tohle všechno?“

„Jak to víš? Přece jsem ti nic neřekl,“ vydechl užasle.

„Neřekl, ale uhodla jsem to, že?“

„Ty věříš na kouzla?“

„Už asi jo. Jak jinak by to bylo možné. Řekni, když umíš kouzlit, můžeš se přikouzlit tady ke mně? Řekni, že ano.“

Cítila, jak zaváhal: „Můžu. Není to tak jednoduché, ale můžu.“

„A uděláš to? Objevíš se tady u mě? Teď?“

 Znovu slyšela to zaváhání v hlase, ale pak taky náhlé rozhodnutí. Ten tón hlasu jí způsobil až závrať: „Dobře. Neměl bych, ale… udělám to. Teď ne, Sam, teď opravdu nemohu, ale brzy. Slibuji.“

„Jak tě poznám?“ vydechla. „Znám jenom tvoje oči a tvůj hlas.“

„Já tě poznám, neboj. A myslím si, že ty mně taky. Promiň, teď už nemůžu… Ale přijdu, Sam. Věř mi.“

„Věřím,“ zašeptala ještě a pak se šťastně opřela o kamennou zídku.

To Karolína nikdy nepochopí,  pomyslela si ještě.

 

*****

 Hermiona zaujatě listovala knihou, až našla tu správnou část. Pozorně četla řádek za řádkem a nakonec nevěřícně zavrtěla hlavou: To snad nemyslí vážně?

Pak ještě jednou přejela prsty po nejdůležitějším odstavci a pomalu se usmála: Ale věci mohou proběhnout i jinak, že? Nejen Zmijozelové umí strategicky plánovat. A její logicky pracující mozek uviděl celé řešení před sebou. Krok za krokem.

 

*****

 „Harry, nešel by ses projít k jezeru?“ požádala svého kamaráda. „Je tam krásně,“ pohledem zkontrolovala, zda si jejího pozvání všiml i profesor lektvarů a spokojeně si v duchu přikývla.

„Jasně, Miono, stejně se chci zastavit za Hagridem, nevadí?“

Hermiona se malinko zamračila, Hagridovu návštěvu neměla v plánu, ale nakonec, proč ne?

Pokrčila rameny: „Dobře, ráda ho uvidím. V poslední době jsem neměla čas se za ním stavit. A teď na jaře, když se rodí mláďata kdejaké havěti, se Hagrid neobjeví ve Velké síni, jak je týden dlouhý.“

Pro sebe si pomyslela: Možná to tak bude lepší. Cestou se zeptám na to, co potřebuju vědět, a návštěva u Hagrida Harryho rozptýlí natolik, aby si neuvědomil, proč se ptám.

Byl opravdu příjemný den. Letošní duben se vydařil. Na stráních zvolna se svažujících k jezeru už vyrašila bujná tráva, vrba Mlátička se pokryla svěže zelenými lístky. Její větve se v mírném větříku „neškodně“ vlnily. Na břehu jezera zářily oslnivě žluté blatouchy. Vysoko na obloze se ozýval skřivan.

Pomalu scházeli svahem směrem k jezeru. Hermiona horečně přemýšlela, jak správně začít. V duchu volila jednu možnost za druhou a zase ji zavrhovala. Viděla Harryho tázavé pohledy, ale ne a ne najít tu jedinou správnou otázku. A najednou stáli před Hagridovou  boudou. V duchu zaklela.  Tohle se teda nepovedlo.

 

„Už sem vás dlouho neviděl, děcka,“ prohlásil Hagrid a připravoval v konvici čaj. Jako obvykle přidal griliášové hrudky a oni, jako obvykle, nedokázali odmítnout.

„Řekl bych, že už nejsme moc děcka,“ zakuckal se Harry.

„Pro mě jó, to už tak musíš brát,“ usmíval se na ně.

„Sem viděl, že ses smířila s Ronem,“ podíval se potutelně na Hermionu, „tak kdy bude svatba? Tedá, když už nejste ta děcka.“

„Nikdy, Hagride, jsme kamarádi,“ podívala se na něho přísně.

„Takže, že by mladej Cameron? To je prima kluk. K mláďatům se má dobře. Připomíná mi Charlieho. Možná se taky bude zabejvat drakama. To by se ti líbilo?“

Hermiona si zoufale povzdechla: „Hagride, je to můj student. To snad nemyslíš vážně.“

„No ale brzy nebude, že? Nebo že by vy dva, přece jen?“

Tentokrát obrátil oči v sloup Harry: „Hagride, mohl bys prosím nechat těch svých dohazovačských snah? Jsme s Hermionou kamarádi. Jenom kamarádi. Vážně.“

„No jó, já jen ták… že ste oba tak sami. Nebo že by profesor…“

„Hagride,“ přerušila ho varovně Hermiona, „zrovna ty máš co povídat. Co madam Maxime? Taky žijete každý sám, že? Ty tady a ona v Krásnohůlkách.“

„Má svoje povinnosti ve škole. A já musim bejt tady. Kdo by se staral o šecky ty mladý… a vo prázdninách sme spolu,“ odpověděl důstojně.  Hermioně se ulevilo. Podařilo se jí odvést řeč jinam. Pátravému Harrymu pohledu ale neunikla.

 

Jarním podvečerem se vraceli zpátky do hradu. Když už byli nedaleko hlavní brány, Hermiona se konečně odhodlala.  

„Neposadíme se na chvilku?“ zeptala se. „Ještě se mi nechce zpátky.“

„Proč ne,“ pokrčil Harry rameny.

Posadili se vedle sebe, kolena pod bradou a zadumaně hleděli na jezero, ve kterém se odráželo zapadající slunce.

„Harry, myslíš…“ zarazila se a nevěděla, jak pokračovat dále.

„Tak už se zeptej,“ pobídl ji. „Stejně je mi jasné, že jsi mě vytáhla ven jen kvůli něčemu, co ti vrtá hlavou.“

„Co to kujete se Severusem za mými zády?“ vypadlo z Hermiony.

Překvapeně se na ni podíval: „Jak to… aha, Severus by měl vědět, že jsi bystrá dívka a nedávat mi pokyny před tebou. Aleto bych ti vážně neměl říkat. Zeptej se Severuse, třeba ti to řekne.“

Zatvářila se uraženě, ale v duchu se zaradovala: Tohle si zjistím později. Teď, když jsi mi neodpověděl na jednu otázku, bude ti hloupé neodpovědět na tu druhou.

„No dobře teda, tak si to nech,“ našpulila pusu a plácla sebou na záda. S přivřenýma očima pozorovala mráčky, plující na pomalu se šeřící obloze. Přímo nad sebou uviděla první večerní hvězdu. Do nosu se jí vtírala vůně jarní trávy. Pomalu, jen tak mimochodem, se zeptala: „Harry, myslíš, že Severus ještě pořád miluje tvou maminku?“

Harry sebou škubl: „Prosím tě, jak tohle mám vědět? A proč se vůbec na něco takového ptáš?“ změřil si ji podezíravým pohledem.

„Já jen tak. Zahlédla jsem takovou letmou vzpomínku při nitrozpytu.“

„Ty jsi viděla Snapeovi do hlavy?“ Harry vypadal tak vyděšeně, že se Hermiona začala smát.

„Harry, vypadáš jako by ti bylo jedenáct a měl jsi první hodinu lektvarů.“

V reakci na jeho uražený pohled se opravila: „Tak dobře, vypadáš, jako by ti bylo patnáct a právě ses vrátil z hodiny nitrobrany.“

„No dovol. Jen mne ta představa trochu vyděsila. Vím přesně, jak reagoval, když jsem jeho vzpomínky zahlédl já. Opravdu nerad bych přišel o kamarádku,“ odmlčel se a pak se zvědavě zeptal: „A co jsi vlastně viděla?“

„Ani ti nevím, nic moc určitého. Jen něco z jejich dětství… tak co myslíš?“

„Copak já vím? Ty jsi odborník na vztahy, já ne. Je to už dlouho,? A teď, po tom co Voldemort zmizel, mi přijde klidnější. Vyrovnanější. Má rád Teddyho, baví se s Nevillem, je ochoten si se mnou sem tam dát sklenku vína, dokonce už ani nestrhává tolik bodů… i když…“

„I když Nebelvíry pořád ještě příliš nešetří,“ ušklíbla se Hermiona. „Můžeš mi říct, co jsi vlastně tím svým dlouhým proslovem chtěl říct?“

„Vím já? Snad jenom, že se přece jen trochu změnil, takže…“

„Takže co?“

„Takže si myslím, že bys třeba mohla mít šanci,“ odpověděl s náhlým ušklíbnutím.

„Harry!“ podívala se na něho napůl vyděšeně a napůl pobaveně. Tolik tedy k nenápadnému zjišťování. Trochu pozapomněla na to, že to Ron byl z těch dvou nedovtipnější. Harrymu alespoň občas něco došlo.

„Nedívej se na mne tak. Zase tak úplně blbej nejsem. A sem tam si něčeho všimnu. A všiml jsem si,“ zvedl první prst, „že už nějakou dobu mluvíš o našem profesorovi lektvarů jako o Severusovi, což jsi dříve kategoricky odmítala,“ zvedl druhý prst, „že z hodin nitrobrany chodíš podezřele rozzářená,“ zvedl třetí prst, „tvůj výraz v okamžiku, kdy se vydával na Malfoy Manor vypovídal o mnohém…“

„Přestaň,“ přerušila ho rozčileně Hermiona, „takže jsem naprosto průhledná a…“ najednou jí bylo do breku. Pokud je na ni všechno tak jednoznačně vidět, tak je to všechno úplně k ničemu. Protože pokud to Severus ví a i nadále plánuje to, co plánuje, zjevně o ni o ni nemá nejmenší zájem.

„No tak, Hermiono, nebreč,“ začal ji utěšovat Harry. Uvědomila si, že slzy ji odmítly poslouchat a koulejí se jí po tváři.

„Nemyslím si, že by si toho všiml ještě někdo jiný. Přece jen, známe se léta. Myslím, že málokdo tě zná tak dobře jako já… možná Ron?“ podíval se tázavě.

„Ne, Ron ne. Zná mě …jinak… ne lépe. Ale… myslíš, že Severus…?“

„Ne. Myslím, že Severus Snape nic netuší. Nebo možná nechce tušit. Protože se rozhodl, že k sobě patříme my dva. Že to tak bude nejlepší. Prostě to tak naplánoval, takže to tak, podle něj, musí být. Jenže…“

„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.

„Víš, co?“

„No, co je přesným obsahem toho spojení magií…“

„Nevím nic. Jen tuším, že to není tak jednoduché. A že… podívej, Hermiono, tohle není vůbec nic proti tobě, ale já bych to naše spojení raději přece jen vynechal. Teda, kdyby to šlo nějak jinak,“ zašklebil se na ni.

„Víš ty co? Já pomůžu tobě a ty pomůžeš mně, souhlas? Vlastně, ty to strategicky vymyslíš a já to udělám. Jako vždycky, ne?“

„Co si přesně představuješ, pod pojmem ´ty pomůžeš mně´?“ zeptala se malinko podezíravě.

„No, potřeboval bych vědět, jak se nejlépe dostat do Prahy.“

 

*****

Hermiona nahlédla na ošetřovnu. Draco Malfoy se povaloval v posteli, na sobě zelené pyžamo se stříbrnými ornamenty. Vypadal poměrně zdravě a notně znuděně. Hermiona si byla celkem jistá, že ani hebké, hedvábné povlečení nepatří k běžnému vybavení ošetřovny. Alespoň si nepamatovala, že by někdy něco podobného viděla při četných návštěvách Harryho a Rona. Prostě, mladému aristokratovi jen to nejlepší.

„Jak si přemluvil madam Pomfreyovou, aby ti obstarala tak luxusní ohoz?“ zeptala se jízlivě. Nemohla si pomoct, pohled na něho ji iritoval.

„Ty jsi chyběla přeměňování, Grangerová?“ zeptal se líně. „To bych od takové šprtky nečekal.“

Zlostně sykla: „Žádná změna, Malfoyi, co? Pořád, jako za starých časů?“

Spokojeně se usmál: „Čekala jsi něco jiného, Grangerová?“ pohodlně se opřel o polštář a povzneseně na ni shlížel.

Znechuceně si pomyslela, že jen Zmijozel dokáže shlížet vleže. Normální člověk vzhlíží. Ale pak si uvědomila. To všechno je jen hra. Před očima se jí objevil Draco, kterého utěšovala jako Amber. Tam si nehrál. A taky ji došlo, že má navrch. Protože on o Amber nevěděl. A už vůbec nevěděl, že ho viděla ve chvíli, kdy se mu ta jeho povznesená maska rozplynula. Takto ho zná Ginny? Bez masky?

„Zbavil jsem tě slov? Neuvěřitelné. Nebyl bych věřil, že se mi to podaří,“ ozvalo se z postele. Uvědomila si, že mlčela příliš dlouho. Jenže teď už nebyla naštvaná. Začala se bavit.

Bez váhání si sedla na Malfoyovu postel a řekla škádlivě: „Ale no tak, Draco. Přece nebudeme pokračovat ve starých sporech. Časy se mění, ne?“ natáhla ruku a jemně mu přejela po hřbetu dlaně. Prudce ucukl a vypadal naprosto vyvedený z míry. Tiše se zasmála: Škoda, že mě to nenapadlo dříve. Mohli jsme vycházet o hodně lépe.

Pak se ale zvedla a přitáhla si k jeho posteli židli. Draco ostražitě sledoval, zda se drží v bezpečné vzdálenosti.

„Tak teď vážně, prohlásila. Jsem tady jako vyslanec. Weasleyovi tě z neznámého důvodu pozvali do Doupěte, aby sis tam vylízal své rány a dal se do pořádku. Podle madam Pomfreyové se tam můžeš přemístit koncem týdne.“

Vytřeštil na ni oči: „Weasleyovi? Zbláznila ses, Grangerová? Který z nich mne chce připravit o život a přesvědčil tě, abys mne tam dostala?“

„Měl by sis začít zvykat, drahý Draco,“ smála se mu.

„Absolutně nevím, o čem mluvíš. Nemám nejmenší úmysl opustit Bradavice.“

„Bojíš se, že by na tebe v Doupěti mohl otec?“ provokovala ho.

Odfrkl si: „Spíše by ses měla bát ty o své drahé Weasleyovy. Kdyby se otec rozhodl, mohl by se jim šeredně pomstít.“

V hlase mu zněla veškerá arogance, kterou u něho tak dobře znala. Jenže v očích viděla něco jiného – strach. Jen proto, že ho přistihla ve chvíli naprosté upřímnosti, vytušila, že se nebojí o sebe. Pochopila, že ho v daném okamžiku nepřesvědčí. Zatvářila se rezignovaně a zvedla se k odchodu. V duchu si pomyslela: Tak tě teda přesvědčíme jinak.

Pak se uličnicky ušklíbla, sklonila se a rychle ho políbila na čelo: „Pa, Draco. Ještě se uvidíme.“

Jeho zděšenému výrazu se smála ještě na chodbě. Spěchala za Harrym.

„Harry, musíš mi pomoct!“ zabušila na jeho dveře.

„Pojď dál, co pro tebe mohu udělat?“ pátravě se na ni podíval. „Jsi nějaká rozzářená? Ty jsi dneska byla ve sklepeních?“

Po tváři ji přejel mráček, ale pak ji zase přemohlo pobavení: „To bohužel ne,  mám jiný problém.“

„Tak to asi nebude tak vážné, podle toho jak se tváříš. Dáš si čaj? Nebo víno?“

„Raději čaj, budeme potřebovat chladnou hlavu. Víš co, Harry, sedni si a hlavně se nerozčiluj, ano?“

Ztuhl a posadil se: „Děje se něco?“

„Ale ne… nebo ano… vlastně, jak se to vezme. Jsi v klidu? Vážně? Takže… Draco a Ginny jsou do sebe zamilovaní.“

Harry pobouřeně vyskočil.

„Ginny s Malfoyem? A odkdy mu říkáš Draco? A jak to, u Merlina, víš?“

„To by bylo složité vyprávění. Vím to už dlouho. Poslyš, ono mezi nimi zatím nic není, ale já vím, že ho má Ginny ráda. Protože mi to řekla. A náhodou vím i to, že Dracovi na ní taky záleží. Protože to řekl ve slabé chvilce Severusovi a já byla u toho.“

Na jeho povytažené obočí dodala: „Jako Amber, takže on neví, že já vím. Problém je v tom, že Ginny sice přesvědčila Severuse a svou matku, že by bylo prima, aby se Draco přesunul na doléčení do Doupěte, jenže Draco se vzpouzí. Myslím, že se bojí, že by Ginny mohlo hrozit od jeho otce nebezpečí. Samozřejmě, že to nepřipustí. No a na tobě bude, abys ho přesvědčil.“

Nevěřícně zavrtěl hlavou: „Za prvé – proč bych zrovna já měl pomáhat Malfoyovi, aby se dostal k Ginny? Za druhé – opravdu si myslíš, že bych zrovna já mohl DRACA o něčem přesvědčit?“

„Za prvé – co bys pro Ginny neudělal, za druhé – určitě, když to uděláš tak, jak ti řeknu a za třetí – tebe nebude blažit, když přelstíš Zmijozela?“

Harry se začal hlasitě smát: „Hermiono, mně se zdá, že ve Zmijozela se měníš ty. Tuším metody velmi zmijozelské. Mám pocit, že pobýváš až příliš často ve sklepeních.“

Hermiona odvětila důstojně: „Nestarej se a raději poslouchej, co máš dělat.“

 

*****

 

 

Severus byl hluboce začtený do knihy, kterou sehnal jen s nejvyšším úsilím. Byl odhodlaný užít si nedělního odpoledne co nejlépe. Pro tento okamžik odmítal řešit potíže s neschopnými studenty a jejich vybuchujícími kotlíky, nemyslel na problémy s Malfoyem a Bezovou hůlkou a už vůbec se nemínil zaobírat představou hebké, hnědé srsti… vlasů… a jantarových očí.

Někdo zaklepal. Se znechuceným zavrčením zprůhlednil dveře a tam… stála momentálně poněkud nevítaná Nebelvírka. Zneklidněl a rychle otevřel dveře. Stalo se snad něco nečekaného?

 „Zapomněl jsem snad na to, že jsme se domluvili na další hodině nitrobrany?“ zeptal se současně s otevřením dveří.

Hermiona lehce polkla, ale pak řekla s jistou iritující nadřazeností: „Jistěže ne, profesore. Zato jste zapomněl, že jste mne pozval, abych se přišla podívat na vaši knihovnu.“

„Pozval?“ odpověděl jí s nadzdviženým obočím a nepřestával vytvářet pevnou hráz ve dveřích. „Pokud si pamatuji, pouze jsem neochotně svolil, že příležitostně můžete nahlédnout do některé z mých knih.“

„Je dnes příležitostně nebo se proto, abyste mne pozval dál, musím přeměnit v Amber?“ zeptala se Hermiona už mírně jízlivě.

Severusovi při té představě zajiskřilo v očích a měl chuť na tom trvat. Už příliš dlouho si kočičího kožíšku neužil. Nicméně si byl vědom toho, že teď, když už Hermiona… slečna Grangerová ví, že on ví, tak by se stejně žádné hlazení nekonalo. Takže jen stroze oznámil: „Nedovolím, aby nějaká kočka poškrábala vazby mých knih. Ostatně, pokud jsem si všiml, jako kočka na knihy nedosáhnete,“ pokračoval a stále se neměl k tomu, aby Hermionu pustil dále.

Najednou, mezi dvojím mrknutím oka, mu Hermiona zmizela ze zorného pole. Rychle sklopil hlavu, jen aby zahlédl záblesk hnědé a hned vzápětí ucítil měkkou srst, která se mu otřela o nohu. Jakým způsobem mu pronikla pod hábit, mu nebylo jasné. Prudce se otočil… a uprostřed jeho pokoje stála smějící se Hermiona.

„Odpusťte, profesore, ale ty podzemní chodby jsou poněkud sychravé na dlouhé povídání. Tady je to útulnější.“

„Řekl jsem snad něco takového, jako, že si chci ´dlouho povídat´?“ zavrčel, ale rezignovaně zavřel dveře. Pátravě se na Hermionu podíval. Chovala se poněkud… netypicky.

„Takže?“ zeptal se.

Hermiona odpověděla až příliš nevinným pohledem, který ho nepřestával znepokojovat.

„Jak už jsem řekla, ráda bych si půjčila něco na čtení. Ostatně, přišla jsem vám vrátit knihu, kterou jste mi před časem dal… však víte.“

Zneklidněle natáhl ruku. Jak na to mohl zapomenout? Měl si ji vyžádat zpět hned po návratu z Malfoy Manor.

„Četla jste ji?“

„Naštěstí to nebylo potřeba, že?“

Zavrtěl hlavou. Věřil jí jen napůl, nicméně, v knize stejně byly jen základní informace. Samozřejmě i návod, kde se dozvědět více. Nu, k těm dalším knihám ji raději nepustí. Alespoň zatím.

„Tak tedy… o jaké knihy byste měla zájem?“

„Je neděle, tak snad nic vážného. Třeba něco z vašich sbírek mudlovské literatury.“

„Chcete mi snad tvrdit, slečno Grangerová, že mám ve své knihovně nějaké mudlovské knihy, které jste dosud nečetla?“

„Většinu jsem nejspíš četla, ale to neznamená, že nebudu mít chuť si je přečíst znovu,“ pokrčila Hermiona rameny. „Ale než se do toho pustíme, nenabídl byste mi čaj?“

Takřka se pousmál nad její neomaleností. Nepamatoval si, že by se někdo pokoušel si u něho vynucovat občerstvení. Tedy… s výjimkou Albuse Brumbála a Harryho Pottera. Nejspíš to bude něco ryze nebelvírského. S dokonale ovládanou tváří přivolal dva šálky voňavého čaje a sušenky. Pokud si správně pamatoval z hodin nitrobrany, slečna Grangerová měla v oblibě ty zázvorové.

Chvilku napjatého mlčení přerušila Hermiona: „Vlastně jsem se chtěla na něco zeptat.“

Takže, ne knihy, pomyslel si Severus. Hned jsem věděl, že se slečna Grangerová tváří až příliš nevinně.

„Tak co máte na srdci?“ zeptal se.

„Co jste podnikli s Harrym za mými zády?“ vyhrkla Hermiona.

„Za vašimi zády, slečno Grangerová? Máte snad pocit, že je nutné, abyste věděla o všem?“

„Jsem ráda informovaná.“

„Nepochybně,“ suše konstatoval. Na vteřinu mu připomněla tu polozapomenutou malou šprtku. Z neznámého důvodu mu ale nelezla na nervy zdaleka tolik, jako dříve. Vlastně vůbec ne. To ovšem neznamenalo, že by jí chtěl sdělit veškeré informace. I když… něco málo by jí říct mohl. Po chvilce mlčení tedy dodal: „Bylo nutné přemístit Bezovou hůlku. V Brumbálově hrobce už nebyla bezpečná.“

„Kam?“ vydechla.

„Pan Potter vám to neprozradil?“ zeptal se s mírným údivem.

Zavrtěla hlavou.

„Myslím, že opravdu není nutné, abyste to věděla,“ konstatoval a rozhodl se odolat jejímu zkormoucenému obličeji. Nakonec to zjevně pochopila. Zatvářila se napůl smířeně a napůl zarputile. Nejspíš se pokusí vytáhnout chybějící informaci z Pottera. Bylo by ho zajímalo, jaké přesvědčovací metody na Harryho uplatní. Docela se jejími manévry bavil.

Hermiona si rezignovaně povzdechla a odložila šálek s čajem.

„Tak snad, že bychom se podívali na vaše knihy?“

„Pokud na tom trváte…“

Hermiona už cílevědomě mířila k policím s mudlovskou literaturou. Lehce přejela rukou po hřbetech knih s poezií a povytáhla sbírku básní od Préverta, kterou od ní dostal k Vánocům…

„Chcete ji vrátit?“ zeptal se, „nebo si ji alespoň znovu přečíst?“

„Ani ne, znám ji nazpaměť,“ pousmála se a zastrčila knihu zpět na své místo.

„Takže vám nevadí, že jste o ni přišla?“

„Ne, i když to byl šílený nápad věnovat vám ji. Byla bych předpokládala, že mne proměníte v něco hodně ošklivého, pokud vás jen napadne, že je ode mne. Takže, po pravdě, litovala jsem svého činu hned, jakmile jsem se ho dopustila,“ ušklíbla se na něho. „Ale teď jsem ráda. Bylo by mne mrzelo, kdybych vám ji nedala. I když se zdaleka nevyrovná vašemu dárku.“

Vytáhla si z výstřihu zlatý kvítek a sevřela ho v dlani. Takřka natáhl ruku, aby se jí dotkl, ale ovládl se.

„Vypadá to, že co se týká impulzivního jednání v období Vánoc, nemáme si co vyčítat,“ konstatoval cíleně ledovým hlasem.

Hermiona se zasmála: „Skutečně, Amber má na vás zhoubný vliv. To je dobré vědět.“

„Bylo by velmi nemoudré pokusit se toho zneužít,“ odpověděl rozhodně.

„Děláte vždycky jen moudré věci?“

„Většinou. Ne vždy. Ale vždy jsem svých nemoudrých činů litoval.“

Hermiona vypadala, jakoby chtěla v naznačeném směru rozhovoru pokračovat, ale pak se obrátila zpět ke knihám.

„Takže, co tady máme? Hm, Mistr a Markétka od Bulgakova, Jméno růže Umberta Eca…  máte rád historické romány?“

„Zajímá mne spíše filozofický rozměr té knihy.  Je fascinující a velmi poučné sledovat, kolik nenávisti a rozporů se najde mezi lidmi, údajně věřícími v jediného milosrdného boha.“

„A 451 stupňů Fahrenheita čtete taky kvůli nenávisti nebo kvůli lásce ke knihám?“

„Kvůli naději, která dokáže tu nenávist překonat. Kvůli naději, že je možné přestat sloužit zlu a zachránit svou duši.“

Nevěděl, proč řekl právě toto. Vlastně nikdy dříve nevěřil, že by mohl svou duši zachránit. Ale teď měl pocit, že je to možné.

Hermiona se na něho dívala s leskem v jantarových očích. Mohly to být slzy? Rychle se obrátila zpět ke knihovně a násilně veselým hláskem okomentovala svůj další objev: „A co máme tady? K neuvěření. To by se zvěrolékaři stát nemělo. Vy čtete humoristické romány?!“

„Je tam řada zajímavých poznatků ohledně přípravy léků,“ podotkl.

„Nesmysl. Těch pár vágních informací, které tam jsou, vás nemohlo zaujmout. Vás to prostě baví, že?“

„Přiznávám, že je to kniha, která mi dokáže přinést jisté rozptýlení.“

„Tak se zmijozelsky řekne bavit se?“ zahihňala se.

„Slečno Grangerová, ovládejte se. Chováte se velmi nedůstojně,“ přísně ji napomenul, ale bylo to málo platné. Hermiona se zjevně rozhodla  být i nadále nedůstojná.

„Přečtete mi něco?“ zaprosila. „Máte báječný hlas. To bude nejspíš důvod, proč u studentek vzbuzujete daleko více pozitivních emocí, než u studentů. Tedy, myslím tak od pátého ročníku.  Mladší děti se vás bojí bez rozdílů pohlaví.“

„Slečno Grangerová, chcete snad naznačit, že bych…?!“ zvolal pobouřeně a hrozivě se nad ní vztyčil. A zjistil s naprostým znechucením, že se nebojí. Vesele se zašklebila: „Já přece nemluvím o vás. Mluvím o hejnu pubertálních dívek. Netvrďte mi, že si toho nejste vědom.“

„Nemluvte nesmysly,“ odfrkl si a rychle odvedl řeč jinam.  „Co bych měl číst?“

„Třeba kousek z Egypťana Sinuheta. Už jsem ho nečetla léta,“ vytáhla Hermiona z police jednu z knih. Severus rezignovaně pokrčil rameny a zamířil zpět ke křeslu. Hermiona se schoulila do toho druhého. Začal pomalu číst. Občas pozvedl oči, aby se podíval na hnědovlasou ženu, která uvolněně seděla a tiše poslouchala.

„Já Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil bohy země Kemet, neboť jsem jimi znechucen. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe píši a tím — myslím — se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.“

Periferním viděním zahlédl pohyb. V křesle seděla hnědá kočka a vážně ho pozorovala. Zavrtěl hlavou a pokračoval ve čtení: „Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i v zklamání. Ničím se od nás neliší, i když se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát — a opět tisíckrát —, jsou lidmi, jsouce podobni druhým.“

Kočka seskočila ze svého křesla, pomalu překonala nevelkou vzdálenost a ladným pohybem vyskočila na opěradlo.

Letmo na ni pohlédl a pokračoval ve čtení. Paži mu zahříval hebký kožíšek a do uší se mu vkrádalo tiché předení. Dokázal odolat pokušení zabořit do té srsti dlaň, ale nedokázal ji odehnat. Pokračoval ve čtení…

 

Zpět na obsah