Index

Kapitola 1: Snídaně u Tiffany
Kapitola 2: Střetnutí
Kapitola 3: V sídle Fénixova řádu
Kapitola 4: Setkání s Harrym
Kapitola 5: V příčné ulici
Kapitola 6: Zranění
Kapitola 7: Konec, bohužel

Kapitola 1: Snídaně u Tiffany

Seděl v měkce polstrovaném proutěném křesle u proutěného stolku a popíjel kávu. Slunce už bylo dávno vzhůru a nyní svítilo s takovou intenzitou a silou, že si chvílemi až musel clonit oči rukou, aby se mohl rozhlížet kolem. A věru bylo se na co dívat. Krajina většinou rovinatá, ale pokrytá tu vřesem, tu zelení s roztodivnými květinami. Ovocné i listnaté stromy, či nedaleký lesík. A co teprve nachově zelené skály v dálce, které celý výjev přírodně rámovaly a propůjčovaly mu nádech až kouzelný. Nic z toho však nevnímal. Jeho zrak se už hodnou chvíli soustředil na jediné místo, na sotva znatelný bod v dálce. Tam někde...

„Už je zase hlídáš?“ otázala se měkce, když se vrátila s novou várkou rebarborového koláče. Neodpověděl. „Jsou přece dobře schovaní,“ namítla. „V to doufám,“ šeptl. „Jistě, že jsou,“ uklidňovala ho. „A ty jako jejich strážce by ses neměl tak často vyskytovat v místech jejich úkrytu,“ poznamenala. „Nejsem jejich strážce,“ odvětil. Překvapilo ji to, myslela si, že.... „A kdo tedy?“ otázala se bleskově. Mlčel. „Myslíš, že bych mu to mohla prozradit?“ zeptala se a pohodila hlavou. Na chvíli se na ni podíval, ale pak zase upřel svůj pohled známým směrem. Ano, myslel si, že není dost silná, aby se ubránila. A on znal mnoho způsobů, jak lidi přinutit. Jistě jich znal spoustu. Jinak si totiž nedovedl představit, proč by se k němu přidalo tolik kouzelníků a čarodějek a proč by v jeho službách setrvávali i potom, co odhalili jeho povahu. A tahle křehká blondýnka se zelenýma očima by jen těžko mohla odolávat síle, jakou má Voldemort.

Jako by mu četla myšlenky, zeptala se ho: „Myslíš, že bych se mu neubránila?“ Opět žádná odpověď. Jeho málomluvnost ji pomalu začínala lézt na nervy. „Ty si myslíš, že bych se mu neubránila, že bych mu raději všechno řekla?“ otázala se útočně. Zase nic. „Mám sílu, o které nevíš, všichni si myslíte...“ dopálila se. „Myslíš, že by ses byla schopná ubránit proti Cruciatusu?“ otázal se posměšně. Ach bože, jak jsi naivní. Copak ty si myslíš, že to je to nejhorší, co tě může potkat, pomyslela si trpce. Jsou daleko horší věci a velký Merlin ví, že já bych o nich mohla vyprávět.

Nyní to byla ona, kdo nechal otázku bez odpovědi. Na chvilku na ni opět pohlédl. Ne, neubránila by se, říkal mu jeho vnitřní hlas, je příliš křehká, aby mu mohla vzdorovat. Ona byla vlastně pravý důvod, proč sem chodil. On nehlídal Potterovi, ale ji. Bydlela až nebezpečně blízko jeho přátelům a kolovaly o ní divné zvěsti. Koneckonců chodí do Zmijozelu, nebylo by se čemu divit. On sem  už celý týden pravidelně docházel na snídani nebo na oběd. Bylo mu jedno, jestli si myslí, že ji tím projevuje přízeň, ať si u všech ďasů třeba myslí, že ji miluju, říkal si v duchu, jen když bude vědět, co a jak. Doufal, že když ji bude mít každý den, alespoň pár hodin na očích, netroufne si pozvat si sem svého pána. Ano, zašel ve svých úvahách až tak daleko, že si myslel, že mu slouží. Byla by pro něho ideální, vypadala tak naivně, jako anděl sám. Co lepší pro ďábla, než taková služebnice, kterou chce každý chránit? Ty ji chceš přeci také chránit, našeptávalo mu jeho druhé já. Ano, ale před ní samou. Chci ji chránit před její slabostí, chci, aby si nebyla jistá dne nebo hodiny, kdy se u ní znovu objevím, a proto si sem nepozvala jinou návštěvu.

Jeho pohled znovu zabrousil k obrysům stavení v dáli. Jevilo se jako pouhá tečka, ale on viděl daleko víc. Byli tam jeho přátelé a jejich syn. Prozatím byli v bezpečí. Spokojeně mlčel.

I Tiffany se odmlčela. Musela se v duchu zabývat tím, co jí řekl. A protože byla velmi bystrá, neomylně musela dojít ve svých myšlenkách ke stejným závěrům, ke kterým došel on. „Bože, to snad ne, ty si snad myslíš....“ nakousla šokovaně. Ani to nedokázal doříct, jak ji to překvapilo. Jak vůbec mohl? Co ho to popadlo? Na malou chvíli se na ni obrátil, aby odpověděl, a ta malá chvilka stačila ke změně, jež se udála s tečkou v dáli.

Tiffany zůstala jako přimrazená. „Světlo...zelené světlo,“ zakoktala. „Kde?“ vyhrkl. „Tam,“ odvětila a ukázala do dáli. To né, zakřičelo jeho nitro a prudce se zvedl. „Co chceš dělat?“ tázala se ho přerývaně, ten výjev ji ochromil. „Musím jim pomoct,“ odpověděl a zmizel. „Siriusi!“ zakřičela, jako by ho mohla zadržet. Bylo však už pozdě, už se přenesl. Bůh s námi, pomodlila se v duchu a přenesla se také.

Dorazila na místo sotva pár vteřin po něm, ale byl už ten tam. Ach Siriusi, proč jsi na mě nepočkal, naříkala v duchu. Všude bylo jen spáleniště a dým. Nad domem se vznášelo znamení smrti. Jak bezútěšné místo se stalo z nádherného Godrickova dolu. A tu náhle mezi vší tou spouští a beznadějí uslyšela dětský pláč. „Harry,“ zašeptala a jako smyslů zbavená se hnala dovnitř. Seděl tam a u nohou mu ležela mrtvá Lily. Jen násilím se jí podařilo potlačit slzy, které se jí draly do očí. Zvedla malého čaroděje, který jako zázrakem přežil peklo, jež se tu muselo odehrát, a tišila ho. „Už je všechno v pořádku, neplakej,“ snažila se mluvit co nejpřesvědčivěji a hladila ho ve vlasech. U Merlina, co je to, zarazila se náhle. Na čele malého kouzelníka pohasínala jizva ve tvaru blesku. Ne, to přeci nemůže... Její myšlenky se rozlétly závratnou rychlostí. V mysli se jí promítlo vše, co za poslední dobu slyšela, všechna ta podivná znamení, která náhle začala dávat smysl. Rozhlédla se opatrně místností, dítě přitom měla stále na rukou. Ne, nikde po něm nebylo ani památky. Žádná mrtvola, ale ani žádný stín, nic, co by naznačovalo, že tu ještě někde je. Přišla pozdě.

Venku se ozvali hlasy. Musím pryč, musím s ním pryč, blesklo ji hlavou a otočila se směrem k dalším dveřím. „Stůj!“ zakřičel Barty Skrk. Ten tu chyběl, pomyslela si trpce, ale raději ho poslechla. Velmi pomalu se otočila. „Má dítě,“ zašumělo to mezi přítomnými Bystrozory. „Polož ho,“ přikázal ji Skrk. „To neudělám,“ odpověděla pevně. Skrk zřejmě odpor nečekal, na chvíli ho to vyvedlo z míry. „Ty se nám odmítáš vzdát?“ otázal se šokovaně. „Já to nebyla, neudělala jsem to,“ sdělila mu a sčesala Harryho vlásky tak, aby jizva nebyla vidět. „Opakuji, dej nám to dítě,“ přikázal jí Barty Skrk. „Nedám, vám ho nedám,“ zněla její odpověď. „A komu tedy,“ otázala se mladá Bystrozorka. „Brumbálovi, chci mluvit s profesorem Brumbálem,“ oznámila jim. „Jsem tady,“ ozval se ze zadu hlas a vysoká postava se prodírala dopředu. Díky bohu, ulevilo se ji.

„Ehm, profesore,“ ozvalo se odkašlání Bartyho Skrka. „Pane Skrku, můžete být naprosto v klidu, ona Potterovi nezavraždila,“ sdělil Brumbál vrchnímu Bystrozorovi. „Jak si můžete být tak jistý,“ dovolil si Skrk pochybovat o jeho slovech. „Vyslechl jsem ji,“ zněla prostá odpověď. Myšlenkový výslech, ušklíbl se Skrk. Tyto praktitky sice neschvaloval, ale když na to přišlo, dokázaly být velmi účinné. „Potom tedy zbývá už jen najít strážce tajemství,“ pronesl Skrk. „Black, myslím, že se mluvilo o tom, že by to měl být Sirius Black,“ ozvalo se odněkud ze zadu. „Ne, on to nebyl,“ zaprotestovala Tiffany a Brumbál na ni šokovaně pohlédl. „Řekl mi to dnes při snídani,“ zašeptala. „Pane, Blacka právě našli na rohu dvanácté a páté v Londýně,“ přistoupila ke Skrkovi mladá Bystrozorka. „Jdeme,“ zavelel Barty Skrk a celá bystrozoří hlídka se přenesla na určené místo. „Néé, to néé,“ křičela za nimi Tiffany, „on to nebyl!“

Jen pevná ruka Brumbálova, která ji pohladila po rameni, ji dokázala uklidnit. „Co teď uděláme?“ otázala se znovu a pohlédla do jeho očí. „Musíme dostat Harryho do bezpečí,“ odvětil Brumbál a napřáhl svou náruč. Chlapec trochu zaplakal, když mu ho předávala. „Asi se mu od tebe nechce,“ poznamenal Brumbál s úsměvem a v duchu dodal, že se mu vůbec nediví. Tiffany nebyla jen krásná, měla obrovské charisma, vnitřní sílu, kterou si podmaňovala ostatní. V její blízkosti každý pociťoval zvláštní kouzlo, cítil se být jedinečným a zároveň, jako by byl v bezpečí. Měla opravdu zvláštní dar tahle mladá čarodějka. „Předám ho jeho mudlovské tetě, sestře Lily Potterové, ona se o něj postará.“ „Co když na něj nebude hodná?“ obávala se Tiffany. Přestože Lily mnoho neznala, občas zaslechla, že její mudlovská sestra ji chová v nenávisti za to, že je čarodějkou. „Nechám tam s ním dopis, dopis, ve kterém všechno vysvětlím,“ sdělil jí Brumbál. „Umím být hodně přesvědčivý,“ dodal, když spatřil smutek v jejích očích. „Vím, že umíte,“ opáčila a lehce se pousmála. „Nyní bys však měla spěchat,“ pobídl ji. Ano, měla by, musí zachránit Siriuse. „Ještě se uvidíme,“ rozloučil se s ní Brumbál a zmizel. Ani ona se příliš dlouho nezdržovala.

Když dopadla na dláždění na křižovatce dvanácté a páté v Londýně, všude byl ohromný zmatek. „Siriusi!“ zakřičela, co ji síly stačily. „Je v pasti, odtud se nemůže dostat,“ zaslechla Skrkův hlas místo kýžené odpovědi. Musí si pospíšit. Rozběhla se.

Když doběhla až ke skupince Bystrozorů, s hrůzou si uvědomila, že ten, kdo je v pasti, je Sirius. „Počkejte, máte nesprávného muže,“ zakřičela na Skrka, ale on ji nevnímal. „O nic se nepokoušej, Blacku,“ hřímal právě Skrk. Pokoušela se prodrat až k němu, ale nechtěli ji pustit. „Zabil dvanáct lidí, klidně by zabil i tebe, je všeho schopný,“ zadržel ji mladý Bystrozor. „Mě by nezabil,“ protestovala a pokusila se projít. Marně. „On je nevinný, musíte mě pustit,“ hádala se s Bystrozorem, ale zůstal neoblomný. Potom se událo něco, co ještě dlouho potom nemohla pochopit. Skrk nějakým způsobem Siriuse připravil o hůlku a vrhl se na něj, aby ho spoutal. Dodnes vidí to zoufalství v Siriusových očích. Když procházel kolen ní, ani se na ni nepodíval. „Nenechám tě v tom, pomůžu ti,“ zašeptala. Jenom se ušklíbl.

Zůstala na místě spolu s několika Bystrozory, kteří prohledávali okolí a vyslýchali přeživší mudly. „Našel jsem jeho prst,“ ozvalo se odněkud ze zadu. „Čí prst?“ otázala se. Byl to velmi mladý Bystrozor, použila své kouzlo a lehce ho omámila. „Petera Pettigrewa, Black ho zabil.“ Usmála se. Takže tedy Pettigrew.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Střetnutí

 Obloha byla zatažená a v dálce se blýskalo. Vypadalo to jako nějaký vzdušný souboj. Nemohla se jím však příliš dlouho kochat, musela se připravit na jiný, mnohem důležitější souboj. Ten, koho čekala byl sice tím nejnatvrdlejším z pobertů, ale už dost dlouho sloužil Voldemortovi, a tak se mohl něco přiučit. Trvalo jí celých třináct let, než ho vypátrala a další dva roky, než se k němu dostala. Celou tu dobu nežila pro nic jiného, než pro pomstu. Před dvěma lety se k ní donesla zpráva, že Sirius uprchl z Azkabanu. O to víc se snažila Pettigrewa najít, chtěla, aby se přiznal před kouzelnickým soudem a Sirius mohl být osvobozen. Nyní měla svůj cíl takřka na dosah ruky.

V křoví zapraskalo a kolem ní proběhla opelichaná krysa. „Revincio ire,“ zamumlala, neb neznala přesnou formuli pro zrušení podoby metamorfága. Tohle kouzlo rušilo kouzlo předchozí, takže by mělo fungovat i v tomto případě. A zdá se, že fungovalo. Krysa se pozvolna začala měnit až před ní stál drobný mužík zavalité postavy. Tvářil se překvapeně, ale svou hůlku ihned sevřel v dlani přepraven k boji.

„Kdo jsi,“ prskl Peter Pettigrew. „Nezáleží na tom, kdo jsem, ale co teď hodlám udělat,“ odtušila ledově. Peter se trochu schoulil a v jeho očích byl na malinký okamžik vidět strach. „A co hodláš udělat?“ otázal se přiškrceným hlasem. „Jsi tak hloupý, že se ptáš, a nebo to není dost jasné,“ štěkla a namířila na něho hůlkou. „Petrificus totalus,“ vykřikla. Peter byl však chytřejší než vypadal a hbitě uskočil. „Sakra,“ zaklela polohlasně. „Mdloby na tebe,“ vyzkoušela další kouzlo, ale Peter použil včas protego a její útok odrazil. Získal tím jistotu a nyní se jí vysmíval do obličeje.

„Nejsi dost rychlá na to, abys mě zabila,“ ušklíbl se. „Ale já tě nechci zabít,“ odvětila a z očí jí čišel chlad. Takový chlad jaký poslední dobou měl v očích i jeho pán, lord Voldemort. Peter se roztřásl. „Nechci tě zabít,“ opakovala přibližujíc se k němu s napřaženou hůlkou. „Chci tě spoutat a odvést před soud, budeš pykat za své viny,“ vykřikla a znovu použila kouzlo petrificus totalus. Někdo však, a byla si naprosto jistá, že to nemohl být Pettigrew, její kouzlo odrazil.

„Kdo jsi,“ zvolala. „A kde jsi?“ tázala se. Měla pocit, že jí neviditelný obchází v kruhu. Točila se kolem do kola a přitom musela ještě dávat pozor, aby na ni nezaútočil Pettigrew. Ten však stál jako přimrazený a ani se nepohnul.

Cítila, jak jí naskakuje husí kůže po celém těle. I Peter poznal, že se ochladilo. Nyní i on se rozhlížel kolem sebe a hledal svého zachránce. Ale nebylo po něm ani stopy, krom jemného, sotva slyšitelného šelestu.

„Tak už si přestaň hrát na schovávanou a ukaž se,“ vykřikla Tiffany. Až příliš pozdě si uvědomila, kdo může být jejím protivníkem. Zjevil se jí v celé své velikosti a hrůze. „Ale....oni přece nesmějí čarovat,“ uteklo jí zděšeně. Poté planinu proťal rudý záblesk.

Probudila se až k večeru. Cítila se malátná a bolelo jí celé tělo. Rozhlédla se kolem, ale nic z věcí nepoznávala. Kde to jsem, tázala se v duchu sama sebe. A potom ještě palčivější otázka se jí vydrala na mysl – A jak jsem se sem dostala?

Vrzli dveře a ona se přikrčila. Hmátla automaticky po hůlce, ale nebyla tam. Musela jí vypadnout, když spatřila ten rudý záblesk. Ach bože, co teď bude dělat?

Někdo stoupal nahoru po schodech. Slyšela jeho kroky, i když se snažil být velmi tichý. Okno, blesklo jí hlavou a přiskočila k němu. Prudce ho rozrazila a bezmyšlenkovitě vyskočila ven. Bylo to vysoko a kdyby nebyla použila nadnášecí kouzlo, byla by špatně dopadla. Je výhoda, že mohu používat některá kouzla i bez hůlky, pomyslela si a dala se do běhu. Přenášení bohužel už tak dobře nezvládala.

Do pokoje vstoupil vysoký stříbrovlasý čaroděj. Když spatřil prázdnou postel, zamžikal očima. Potom si však povšiml otevřeného okna a bylo mu vše jasné. Ani se nenamáhal kontrolovat, jestli neleží dole zraněná. Věděl, že bude už bůh ví kde. Však se spolu ještě setkáme, usmál se a sevřel v ruce její hůlku.

Utíkala asi hodinu, než se dostala k nejbližší mudlovské vesnici. Ale ani tam se příliš nezdržovala, navíc, svým vzezřením by jen upoutala nechtěnou pozornost a stejně by se nedočkala žádné pomoci. Nutně potřebovala sehnat nějaké koště, protože síly jí pomalu docházeli a její dům byl ještě hodně, hodně daleko.

Zastavila se na okamžik u posledního domku vesnice. Byl zvláštní a něco jí připomínal. Bylo by možné....pomyslela si v duchu a vzápětí se to rozhodla vyzkoušet.

„Ťuky, ťuk.“ Ticho. „Buchy, buch.“ Nic. Kruci, mám já ale smůlu, povzdechla si a chystala se odejít. Když vtom....dveře se pomalinku otevřeli a v nich nestál nikdo jiný než otec jejího kamaráda ze školy. Chvíli na sebe užasle hleděli, a potom ji pozval dál.

„Málem bych tě nebyl poznal,“ promluvil k ní rozechvěle pan Scum. „I vy jste se hodně změnil,“ poznamenala Tiffany a pátravě si ho prohlížela. Přišlo jí, že zestárl o víc než jen o těch patnáct let. „To víš, časy jsou těžké,“ opáčil pan Scum a nabídl jí čaj. Poděkovala a posadila se k malému ušmudlanému stolku.

„Jak se má vaše paní?“ otázala se. Erikův otec zbledl a zatřásl se. „Stalo...stalo se něco?“ zeptala se. „Je mrtvá...Evelyn je mrtvá a Erik taky,“ vzlykl pan Scum a skácel se. „Pane Scume, Jamesi!“ vykřikla Tiffany a přispěchala k němu. Pomohla mu vstát a usadila ho do křesla. Těžce dýchal a vypadal ještě ztrhaněji, než když vešla. Podala mu sklenici vody a počkala, až se trochu uklidní. Teprve potom se odvážila zeptat. Nejprve to vypadalo, že jí nic nepoví, muselo to pro něho být asi velmi bolestné. Potom se však konečně nadechl a začal vyprávět, jak k tomu všemu došlo.

„Je to už skoro rok,“ povzdechl si, „ale já to mám před očima každičký den. Odmlčel se, napil se vody a pokračoval. „Byla neděle, ne tak pošmourná jako ta dnešní, ale nádherná slunečná neděle. Erik měl volno a Evelyn pekla chleba. Zašel jsem do lesa, měl jsem se tam sejít s profesorem Brumbálem, ale nebyl tam. Vracel jsem se domů, když jsem uviděl, jak se řítí k našemu domu. Bylo jich celé stádo, ani jsem je nedovedl spočítat.“ Tiffany mu stiskla ruku. Nebyla si sice jistá, zda má na mysli Smrtijedy nebo ty druhé, ale tak či onak, musel to být šok. „Uháněli šílenou rychlostí, úplně se vznášeli. Vzduch se chvěl a jejich hábity za nimi vlály, byla to strašlivá podívaná,“ pokračoval pan Scum. Mimoděk se zachvěla, ale nepřestávala svírat jeho ruku ve své.

„Nevěděl jsem najednou, co mám dělat, chtělo se mi křičet, nějak je odlákat od domu, kde v kuchyni byla má milovaná Evelyn a v obýváku můj syn. Nevydal jsem však ani hlásku.“ Na Jamesi Scumovi bylo vidět, jak těžce oddechuje. „Potom...potom jsem se přemístil k nám na zahradu, ale bylo už pozdě. Dům byl vzhůru nohama a v kuchyni na podlaze leželo její tělo, vyhaslé a bez života. Byla celá vysátá. Na zadní zahrádce jsem potom našel Erika. Bránil svou matku, mou drahou Evelyn, ale neměl proti nim šanci,“ zavzlykal pan Scum. „Měl, měl jsem být doma, měl jsem se s nimi porvat a třeba i umřít,“ zvolal rozvášněně. „Ale měl, měl jsem tu být a chránit svou rodinu.“

Tiffany mlčela, jeho příběh se jí hluboce dotýkal. I ona přišla o svou rodinu. Bylo to už dávno, mnohem dříve než před rokem. Událo se to, než nastoupila do Bradavic. Ale nikdy na ten den nezapomene. Nikdy nezapomene na den, kdy je poprvé spatřila. Rozsévači smrti a neštěstí, sběrači duší, které si zotročují, ach bože, jak je nenáviděla. A dnes se s jedním z nich setkala znovu, chránil Petera Pettigrewa.

„Jste, jste v pořádku?“ otázala se, když se z toho všeho vzpamatovala. „Je mi už, už je mi líp, děkuji,“ vykoktal pan Scum. „S nikým, s nikým jsem o tom ještě nemluvil, ani s Brumbálem,“ sdělil jí. „Bylo to těžké, moc těžké, ale jsem rád, že jsi přišla a zeptala se,“ řekl a pohladil jí po ruce. „Jsem ráda, že jste k tomu našel odvahu,“ šeptla.

„Ale, ty jsi zraněná,“ uvědomil si náhle přítomnost krve na její dlani. „Nic to není, budu zase v pořádku,“ uklidňovala ho a vyprostila jemně svou ručku z jeho. „Jak se ti to přihodilo?“ chtěl vědět pan Scum. „A kde jsi se tu tak najednou objevila?“ „Někoho jsem tu poblíž hledala,“ odvětila. „A našla jsi ho?“ otázal se. „Ano, našla, ale byl tam i někdo třetí.“ Pan Scum se zachvěl. „Viděla jsem jen rudé světlo, a potom si nic nepamatuju. Probrala jsem se v neznámém domku pár kilometrů odsud a bez hůlky,“ vypověděla. „Pár kilometrů odsud, říkáš?“ otázal se pan Scum a prohrábl si slepené vlasy. „Ano, ale moc jsem si to tam neprohlížela, koukala jsem co nejrychleji zmizet.“ „Nejblíže ke mně bydlí Albus Brumbál,“ sdělil jí pan Scum, „je tedy možné, že jsi byla v jeho domě.“ „Nevím, nikdy jsem profesora doma nenavštívila, takže nevím, jak to u něho vypadá,“ pokrčila rameny. „Navíc, bála jsem se, že bych mohla být v nějakém nepřátelském domě.“ Nemusela už dál vysvětlovat, věděl, jak to myslí. Ano, doba byla zlá. Vše nasvědčovalo tomu, že se vrátil. I když ministerstvo vše vehementně popíralo, z Brumbála a toho Potterova kluka dělalo blázny, jeho neoblaflo. Cítil to, cítil to ve svých starých kostech, i nedaleký les toho byl plný. Každičký strom, každičký lísteček či květina byly nasáklé neklidem.

„Je to jen otázka času,“ zašeptal a podíval se strnule z okna. „Bojím se, že to rozhodující už se stalo,“ rovněž zašeptala a podívala se stejným směrem. Nic však neviděla, ale zdálo se, že pan Scum tam něco vidí. „Jezdci, bílí jezdci,“ zamumlal. „Jezdci?“ otázala se, neboť nechápala. „Měla bys je najít, už jich není moc, ale jejich síly ještě stačí.“ „Ale kde je mám hledat a kdo jsou?“ tázala se zoufale. Ale nedostalo se jí už žádné odpovědi.

Když se dotkla jeho ruky, byla ledová. Pan Scum tiše odešel z tohoto světa. Nyní už byl u své milované ženy a syna a bylo mu dobře. Po tváři jí skanuly dvě velké slzy, přišla o dalšího přítele. Nezemřel sice násilnou smrtí, ale i tak byl jeho odchod bolestný. Věděla, že má nějaké příbuzné v Derbyshiru, a tak jim poslala sovu. Ona neměla čas ani sílu, aby ho pohřbila a prokázala mu poslední pocty.

Než odešla, zanechala na stole vzkaz, že si vypůjčila koště, stařičkou kometu, a zavázala se jí vrátit, pokud by o ní příbuzní projevili zájem. Doufala však, že neprojeví a že jí zůstane jako památka na dobrotivého pana Scuma, jeho ženu Evelyn a také na Erika, jejího kamaráda z dětství.

Zpět na obsah

Kapitola 3: V sídle Fénixova řádu

Když dorazila domů, bylo už hodně pozdní noc, letěla různými oklikami, aby ji nebylo možné jednoduše vystopovat. V době, jako byla tato, musel být každý obzvláště opatrný a pro ni to platilo dvojnásob. Setkání s ním ji znovu připomnělo, že ona nemá nepřátele jen ve Smrtijedech, jako většina kouzelnického světa, ale i v bytostech daleko mocnějších a nebezpečnějších. K tomu ještě nenadálá smrt paní Scumové a Erika a nakonec i samotného pana Scuma ji klidu zrovna nepřidaly. Nebylo se tedy čemu divit, že sebou tak poplašeně trhla, když se ozvalo tiché zaklepání.

„Kdo je tam?“ otázala se. „Tady profesor Brumbál,“ představil se příchozí. Profesor Brumbál? Měl tedy snad James Scum pravdu a byla opravdu u něho? A nebo se za něho někdo jen vydává, blesklo ji náhle hlavou. Jak nyní litovala, že se nestihla vrátit dřív, aby zaskočila na Příčnou ulici pro novou hůlku. Jen málo bojových či obraných kouzel totiž zvládala i bez ní a svou sílu nehodlala použít ani v případě přímého ohrožení smrtí, příliš se jí bála.

„Byl jsem u Jamese Scuma krátce po tvé návštěvě,“ promluvil profesor zpoza dveří. „A také bych ti rád vrátil tvou hůlku, kterou jsi u mě ve spěchu zapomněla,“ dodal. Erikův otec měl tedy pravdu, zachránil ji Brumbál a vzal ji k sobě domů. Nyní ji už jen trápila otázka, kde se tam tak náhle vzal.

„Dobrý večer, profesore,“ pozdravila ho upřímným stiskem ruky, když ho konečně pustila dovnitř. „Už jsem se začínal bát, že budu muset zůstat venku, není tam zrovna dvakrát příjemně,“ přivítal se s ní Brumbál. „Mohu vám nabídnout čaj, pokud mi vrátíte mou hůlku.“ „Ach ano, tvá hůlka,“ pousmál se bradavický ředitel a podal jí ji. Několikrát ji převrátila v ruce, jakoby zkoumala, zda je opravdu její, a potom s ní máchla směrem ke krbu, ve kterém zaplál oheň a ve stařičké konvici se jala ohřívat voda.

„Opravdu velmi zvláštní počasí na to, že je červenec,“ nadhodila Tiffany, když spolu usedli do křesel u krbu. „Pravděpodobně to bude událostmi, jež nás potkali,“ poznamenal Brumbál a usrkl ze svého šálku. „Ano, doneslo se mi...“ nakousla a zpytavě na něho pohlédla. Jeho oči přímo vybízely, aby mu pronikla do myšlenek, ale ovládla se a pustila něco takového z hlavy.

„Patrně tě zajímá, jak ses ocitla u mě doma, není-liž pravda,“ nadhodil po chvíli ticha. „Jako vždy jste uhodl, kudy se mé myšlenky ubírají,“ pousmála se na něho a vybídla ho, ať vypráví. „Vlastně tomu pomohla šťastná náhoda, že jsem se nacházel poblíž toho místa, kde jsem tě našel,“ začal Brumbál. „Vydal jsem se totiž navštívit jednoho starého známého a přemluvit ho...ale o tom snad někdy později. Zkrátka, když jsem zahlédl to rudé světlo, neprodleně jsem se vydal zjistit, co ho způsobilo a nalezl jsem tebe.“ Tiffany žasla. Je tedy možné, že Brumbál přišel na místo, až když její sok zmizel? Ale co by ho potom bylo zahnalo? A co Pettigrew? Kde ten byl, když se tam objevil Brumbál? Hned se ho na to také zeptala.

„Bohužel tě musím zklamat,“ odvětil Brumbál, „Petera jsem tam nikde nepostřehl, ale možná byl někde poblíž ve své zvířecí podobě a já si ho nevšiml, protože jsem nevěděl, že tam ještě před pár minutami byl.“ „Trvalo mi celé věky, než se mi ho podařilo vystopovat,“ rozčilovala se Tiffany. „A potom, když ho mám na dosah ruky.....“ Odmlčela se, neboť nevěděla, kolik toho Brumbál ví. „Bojovali jste tedy spolu?“ otázal se. „Ano, bojovali,“ kývla. „Ale byl tam ještě někdo další, že?“ zaskočil jí Brumbál svou domněnkou. „Z čeho tak soudíte?“ otázala se. „Jsem si totiž téměř jist, že Peter Pettigrew neumí používat ono kouzlo, kterého jsem byl svědkem,“ poznamenal Brumbál. Nyní už nemohla mlčet, a tak mu vyjevila, jak se vše událo.

„Jen jedno nechápu,“ poznamenala nakonec,  „jak je možné, že když jste tam přišel a našel jen mě, kdo mi pomohl to kouzlo odrazit.“ „Možná,“ pronesl Brumbál v hlubokém zamyšlení, „že některé tvé zvláštní schopnosti mu zamezily, aby tě plně ovládlo a ublížilo ti.“ To se jí však nejevilo jako příliš pravděpodobné. „Už léta je nepoužívám,“ řekla, jako by na vysvětlenou. „To ale neznamená, že zmizely,“ podotkl Brumbál. Ano, to jistě neznamenalo to, co by si tak toužebně přála. Pronásledovaly ji a nejspíš budou pronásledovat po celý její život, stejně jako paní Evelyn, Erikovu matku.

„Mohu se jen dohadovat, co se ti nyní honí hlavou,“ řekl Brumbál, aniž by se na ni příliš pozorně zadíval, takže měla jistotu, že její myšlenky jsou před ním v bezpečí. „Proto,“ na kratičkou chvilku se odmlčel, „a po událostech dnešního dne mi věru není lehko, že jsem za tebou přišel, abych tě o něco požádal.“ Usmála se na něho, jako by mu tím dávala najevo, že něco podobného čekala. „Věděla jsem, že to bude jen otázka času,“ řekla tiše. „Rád bych ti nabídl i ochranu, ale obávám se, že pokud kývneš, čeká tě jen samé nebezpečí.“ „Profesore, já se nemám o čem rozhodovat,“ sdělila mu, „rozhodla jsem se již velmi dávno.“ Na Brumbálovi bylo vidět, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. „Ani nedovedu vyjádřit, jak moc mě tvá slova potěšila,“ řekl jí.

Druhého dne zrána se líně protáhla na své posteli. Události předchozího dne se jí nyní jevily spíše jako sen, než jako skutečnost. Nebyla by nikdy věřila, kolik se toho dá stěsnat do pouhých čtyřiadvaceti hodin. Nejvíce jí mrzelo, že nedokázala dopadnout toho mizeru Pettigrewa. Ale pokud Brumbála dobře pochopila, bude k tomu mít snad nějakou příležitost i v budoucnu. Nebude to však již její hlavní poslání, přijdou úkoly daleko důležitější. Bude potřeba vykonat tolik věcí, neboť vše je teprve ve svém zárodku. Byla pyšná na to, že si ji Brumbál vyvolil jako svou pomocnici a nemohla se už dočkat, až uvidí řádové sídlo. Navíc, jak uklouzlo profesorovi, se zde setká s Harrym, o kterém měla jen povrchní zprávy od doby, kdy ho v polozničeném Godrikově dole předala do Brumbálovy péče. Bylo pošetilé se domnívat, že by si na ni pamatoval, viděli se jen jednou a tak krátce, ale přesto všechno na něho byla zvědavá.

Konečně tedy vstala a přistoupila ke stolu. Její zrak padl na dva dopisy, jež jí patrně někdy nad ránem přinesly sovy, zaslechla jejich šelest. První dopis byl od Ministerstva kouzel, jednalo se o opětovné zamítnutí jejích snah o obnovení procesu se Siriusem Blackem. Prý tím, že utekl z Azkabanu, se doznal ke svým činům mnohem otevřeněji. Takový nesmysl ušklíbla se. Druhý dopis byl o mnoho zajímavější a musela si ho přečíst třikrát, než vůbec uvěřila tomu, co v něm stálo. Byl sice mnohem kratší než ten z ministerstva, ale o to výstižnější. Vlastně obsahoval jen jedinou větu -  Brány světů se opět otevřely.

Vypadala velmi znepokojeně a zmateně, když ho odkládala, avšak leccos se tím i vysvětlovalo. Byl to dopis anonymní, takže se nemohla pisatele vyptat na podrobnosti, a že měla neuvěřitelné množství otázek, to bylo na d slunce jasnější. Prozatím se však musela spokojit s pouhým vědomím, že existuje někdo, kdo je na tom stejně, nebo podobně jako ona, a nadto ji chce varovat, aby si dala pozor. Přemítala v duchu, zda to může být někdo z jejího okolí, ale ať to probírala z té či oné strany, nikdo nepřicházel v úvahu. Snad budu mít v budoucnu příležitost dozvědět se o tom více, pomyslela si v duchu a oba dopisy pečlivě uložila do své dopisnice a uzamkla ji kouzlem.

Zbytek dne strávila přípravami a čekáním na profesora Brumbála, který jí přislíbil, že se dostaví na čaj, a potom se spolu vydají do řádového sídla. Proto, když hodiny odbíjely pět, začala chodit nervózně po domě a v šest hodin byla už přímo nedočkavá, avšak Brumbál se stále neukazoval. Kdyby byla věděla, jaká událost si mezitím vyžádala jeho pozornost, byla by ještě mnohem shovívavější k jeho nedochvilnosti. Takto přijala sovu s krátkým omluvným dopisem, který nic nevysvětloval, trochu chladně. Byl zde však i příslib, že následujícího dne dostojí svému závazku, a tak se upokojila.

Navečer druhého dne se profesor opravdu dostavil, jak slíbil. Vypadal velmi ustaraně a požádal ji, aby čaj odložili až do řádového sídla. „Velmi mě mrzí, že nebudu moci ochutnat tvou výbornou směs, ale události vzaly poněkud rychlejší obrat, než jsem předvídal.“ „Patrně vás včera zaskočila nějaká nepříjemná novinka, je to tak?“ otázala se Tiffany. Nechtěla vyzvídat, na to byl slušně vychovaná, ale přeci jen ji to zajímalo. „Nepříjemná, to ano, ale vše nakonec dobře dopadlo,“ sdělil jí a značně roztěkaně se rozhlédl místností. „Jsem připravena, můžeme okamžitě vyrazit,“ ujistila ho. Bylo na něm vidět, že je tomu rád, a tak, když kouzlem uzamkla svůj dům proti nenadálým a nepředvídaným vetřelcům, přenesli se společně na jedno z londýnských náměstí.

Tiffany to tu připadalo poněkud povědomé, ale nemohla se rozvzpomenout, kdy tu vlastně byla. „Tohle si pozorně přečti a zapamatuj,“ podal jí profesor maličký pergamen. Grimmauldovo náměstí dvanáct, stálo na něm. Když si slova třikrát přečetla, Brumbál pergamen zničil a společně vykročili někam mezi domy jedenáct a třináct. A tu se před ní, užaslou, začal pozvolna objevovat stařičký dům. Dům jí známý, neb sem kdysi o prázdninách přijela navštívit svou spolužačku, Narcisu Blackovou. Nyní jí už bylo jasné, proč i náměstíčko jí připadalo povědomé. „Vítej v sídle Fénixova řádu,“ promluvil na ni polohlasně Brumbál, když vešli do haly. „Netušila jsem, že....“ nakousla, ale nakonec raději nechala nedopovězeno.

„Profesore, jak ráda vás vidím,“ přispěchala k nim drobnější kulaťoučká čarodějka se zrzavými vlasy, paní Weasleyová. „Všichni už jsou zde, čekáme jen na vás.“ Pokynul jí na pozdrav a představil Tiffany, jako novou členku řádu. Paní Weasleyová ji sjela letmým pohledem a nepatrně se pousmála. Situace byla patrně velmi vážná, neboť jinak by se jistě oddala mnohem pečlivějšímu zkoumání.

„Dobrý večer,“ pozdravil Brumbál všechny přítomné a představil jim Tiffany, která se rozhodla spojit svůj budoucí osud s bojem proti Voldemortovi a jeho přívržencům. Při vyslovení jeho jména sebou všichni poplašeně trhli a i Tiffany se nepatrně otřásla. Věděla sice, že existují hrůzy daleko větší, avšak to, že se objevil jeden z nich ve spojitosti s Pettigrewem a chránil ho, ji přeci jen nahlodalo a Voldemortovo jméno v ní znovu začalo budit obavy.

„Dobrý večer,“ ozvalo se ode dveří a ona spatřila svého bývalého profesora lektvarů. Srdce se jí zastavilo a napětím ani nedýchala. I on byl překvapen, že jí tu vidí, avšak zdaleka ne tolik, jako ona. „Snape je naším špehem v jeho řadách,“ vysvětlil jí šeptem Lupin, se kterým se před chvílí velmi radostně přivítala a který seděl po jejím boku. Ulevilo se jí poněkud, ale stále ještě ne natolik, aby se mohla účastnit debaty, která se rozproudila. Hryzaly v ní jisté pochybnosti a ani tvrzení, že Brumbál mu věří a tudíž by ona měla taky, nemělo pro ni takovou váhu, jakou tomu přisuzovali ostatní.

Příliš toho nevěděla o stavu věcí, jen sem tam si něco přečetla v Denním věštci, což však byly články většinou urážlivé a obsahovaly pramálo informací. Avšak to, s jakou vehemencí se ministerstvo snažilo všechno popřít a četná nevysvětlená úmrtí, jí dávalo jistotu, že Voldemort se opravdu vrátil a jeho někdejší stoupenci se k němu opět postupně přidávají.

Schůze zrovna končila , když se konečně objevil ten, jemuž vlastně dům patřil. Tiffany se Brumbála chtěla zeptat už při jejich druhém setkání, když jí přinesl hůlku, zda ví o Siriusovi něco bližšího, ale nebyl na to jaksi čas. Takže nyní, když ho tu viděla, bylo to pro ní opravdové překvapení. Zdálo se, že i pro něho, a tak oba zůstali chvíli rozpačitě stát a nevydali ani hlásku. Nakonec to byla Tiffany, kdo první prolomil ledy, ale nikoliv slovy. Vyťala Siriusovi pořádný políček. „Tohle jsem měla udělat už dávno a kdybych k tomu měla příležitost, udělala bych to,“ sdělila mu když si třel tvář, kde byl znatelný otisk její dlaně. Ti, kteří ještě neodešli, sledovali její počínání stejně nechápavě jako samotný Sirius, než mu došlo, za co to bylo. „Myslím si, žes mi však už odpustila, když jsi neváhala  obětovat tolik času, abys našla toho mizeru, který si říkal kamarád,“ ušklíbl se. „Tohle jsem si ale odpustit nemohla,“ opáčila a usmívala se přitom.

„Jak je na tom Harry?“ otázala se starostlivě paní Weasleyová. „Když jsem odcházel, usínal,“ sdělil jí Sirius a tím se také omluvil Brumbálovi i všem ostatním, že se nezúčastnil schůze. Lupin mu spěšně sdělil o čem se hovořilo a všichni společně potom zasedli k velmi pozdní večeři. Jen profesor Brumbál se omluvil, že má ještě nějaké neodkladné události a rozloučil se. „Doufám, že se brzy uvidíme,“ pronesla Tiffany, když se s ní loučil. „Na zítřejší poradě,“ ubezpečil ji Brumbál. Potom ještě požádal Molly, aby pro Tiffany spolu se Siriusem vybrali nějaký pokoj, neboť bude bezpečnější, aby se nějaký čas u sebe doma příliš neukazovala. Vzbudil tím samozřejmě zvědavost všech přítomných, a tak musela Tiffany popsat své setkání s Peterem Pettigrewem. Zamlčela však, kdo se tam znenadání objevil a znemožnil jí Petera předvést na ministerstvo a vše svedla na nešťastnou náhodu a svou chvilkovou nepozornost. Sirius, který na ni  celou dobu velmi pozorně hleděl, ji ani na okamžik neuvěřil, čím se jí podařilo obalamutit ostatní a umínil si, že se jí na to při nejbližší možné příležitosti vyptá. Ještě jeden člověk u stolu pochyboval, že jim neříká celou pravdu, avšak  na rozdíl od Siriuse tušil, co to mohlo způsobit.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Setkání s Harrym

Když druhého dne brzy ráno sešla dolů do kuchyně, uviděla, jak sedí u stolu a usrkává cosi z hrníčku. Představovala si toto setkání sice za mnohem dramatičtějších okolností, pamětlivá toho, kdy se viděli naposledy, ale i tak byla ráda, že ho znovu vidí. „Dobré ráno, Harry,“ oslovila ho a on sebou poplašeně trhl. Nečekal, že by tak brzy ráno mohl být vzhůru i někdo jiný. Pátrala v jeho obličeji, zda si na ni alespoň trochu pamatuje, ale spíše to vypadalo, že nikoliv. Co bych taky chtěla po tolika letech, snažila se namluvit si, avšak i přesto pocítila jisté zklamání. „Jsem Tiffany,“ představila se mu a zachytila v jeho očích záblesk čehosi, co mohlo znamenat, že si snad vzpomíná, že už se viděli. „Harry,“ řekl tiše a celkem zbytečně, neb ona ho znala. Nevěděl však, co jiného by řekl.

„Zbyla ještě nějaká voda, abych si mohla také udělat čaj?“ zeptala se a prolomila tím ticho, při němž se oba vzájemně zkoumavě pozorovali a při němž zjistila, že Harry je značně bledý a až na oči velmi podobný svému otci. Harryho zase zaujaly její světle zelené oči. Byly takové kočičí, ještě nikdy se s podobnou barvou nesetkal. Zadíval se do nich tak hluboko, že se v nich málem utopil, a proto přeslechl Tiffaninu otázku. Když mu ji zopakovala, omluvil se, že nepočítal, že by někdo mohl být touhle dobou vzhůru a tedy, že si udělal čaj pouze pro sebe. „To vůbec nevadí,“ usmála se na něho Tiffany a mávnutím hůlky postavila na kamna čajovou konvici plnou vody. Poté se usadila vedle Harryho a čekala, až se voda začne vařit.

„Ehm,“ odkašlal si Harry, „kdy, kdy jste vlastně přišla?“ Nebyla to zrovna dvakrát povedená otázka, ale nic jiného ho nenapadlo a ticho, které opět nastalo se mu zdálo již nesnesitelné. „Včera, včera večer,“ odvětila spěšně a zalila si čaj. Konvici pak odstavila na okraj kamen, aby se voda nevyvařila, ale zůstala teplá, kdyby přišel někdo další. „Přišla jsem s profesorem Brumbálem,“ doplnila, když znovu usedla. V Harryho očích se objevil úžas. „Brumbál tu byl?“ „Ano,“ odvětila stručně, neboť nevěděla, kolik toho Harry ví a kolik mu toho smí říci. Harry se zatvářil zklamaně. Tak tedy Brumbál tu byl a ani za ním nepřišel, pomyslel si trpce. A přitom on ho chtěl tolik vidět, tolik s ním chtěl mluvit a měl na něho tolik otázek. Předně se ho chtěl zeptat, co měl znamenat ten útok mozkomorů, a jak se vlastně dostali do Kvikálkova, když přeci mají hlídat Azkaban. Potom se ho chtěl také zeptat na Cedrikovu smrt. Přemýšlel o tom celou dobu, co byl u Dursleyových. A taky o jiných věcech. O Voldemortovi, o tom, co viděl na hřbitově, o tom, co bude dál. Byl plný otázek a chtěl znát tolik odpovědí, ale jediný člověk, který mu podle jeho mínění mohl všechny odpovědi poskytnout, se ani neobtěžoval, aby se za ním zastavil a zeptal se, zda je v pořádku.

Tiffany, která úplně přesně věděla, nad čím Harry uvažuje, si hlasitě povzdechla. „Někdy je opravdu zvláštní to jeho jednání, že?“ obrátila se na Jamesova syna. Chvíli váhal, jako by se ujišťoval, že opravdu mluví o tom samém člověku, a potom nepatrně přikývl. „Někdy, když jsem ještě chodila do školy, mě přiváděl k šílenství tím, jak dokázal být tajuplný a záhadný a jak málo mých otázek mi zodpověděl přímo,“ rozpovídala se Tiffany. Je možné, aby někdo cítil to, co já, pomyslel si Harry. „Časem jsem však pochopila, alespoň částečně, proč to či ono udělal,“ pokračovala a dívala se přitom Harrymu do očí. „Chtěl, abych přišla sama na odpovědi na své otázky.“ Na chvíli se odmlčela a pohlédla stranou „Víš, on ostatním nikdy nic neulehčuje,“ řekla a Harry měl pocit, že by někdy byla ráda, aby tomu tak bylo. „Ale na některé otázky,“ osmělil se Harry, „na některé snad ani odpovědi nejsou, nebo aspoň já je nemohu najít.“ Pousmála se. „Na všechny otázky existují odpovědi, jen je musíš umět hledat,“ řekla trochu tajuplně. „Někdy to trvá i několik let, než pochopíme, proč se to či ono událo. Mnohdy nás naše zjištění překvapí, protože je třeba daleko prostší, než jsme původně mysleli.“ „Ale, ale já nechci čekat několik let než sám přijdu na to, proč......chtěl, chtěl bych to vědět hned,“ rozčílil se Harry. „A myslíš si, že jsi připravený na odpověď?“ otázala se ho. Harry polkl. Teď, když se na něho tak upřeně dívala, nebyl si tím už tak jistý. V jejím pohledu bylo něco, co ho znervóznělo, ale zároveň v něm bylo i cosi uklidňujícího. Harry náhle pocítil takový příval teplého bezpečí, jaký ještě nikdy nezažil. Bylo to zvláštní, moc zvláštní, ale bylo to příjemné.

Do kuchyně vstoupila paní Weasleyová a podivila se, že může být někdo už touhle dobou vzhůru. „Harry, drahoušku, jak ti je?“ otázala se mladého kouzelníka a starostlivě na něho pohlédla. „Je...je mi dobře,“ zamumlal, aby ji uklidnil. Dobře mu sice moc nebylo, ale stále v něm ještě přetrvával ten zvláštní pocit, takže ani moc nelhal.

„Hned připravím snídani,“ usmála se na něho paní Weasleyová a pomocí několikerého mávnutí hůlky se do přípravy pustila. Za necelých patnáct minut byl dubový stůl plný nejrůznějších dobrot od opečených toastů počínaje, přes nejrůznější marmelády, máslo, sýry nebo slaninu a konče vonící bílou kávou na jedné straně stolu a stařičkou konvicí s čajem na straně druhé. Byl už nejvyšší čas, neb se do kuchyně začali scházet i ostatní obyvatelé tohoto starého rodového sídla. Harrymu se trochu ulevilo, a jelikož včera do sebe nedokázal vpravit ani sousto, pustil se nyní do jídla s opravdovou chutí, takže paní Weasleyová mohla pustit své starosti z hlavy. Tiffany se tomu pousmála, když zjistila, že to, jak Harry s chutí jí, pro ni znamená, že je v pořádku. Vzápětí se však zastyděla, že jí čte myšlenky, i když je sama tak trochu nabízí k přečtení, a stáhla se. Po zbytek snídaně byla zamlklá, dokonce mnohem zamlklejší než Harry, což neuniklo Lupinově pozornosti, který seděl téměř přesně naproti ní a celou dobu jí zamyšleně pozoroval.

Nevěděl toho o ní mnoho. Chodila tenkrát o tři ročníky níž než oni a patřila do Zmijozelu, takže se o ní příliš nezajímal. Navíc byl celkem plachý, co se dívek týkalo. Jedinou výjimku tvořila Lily, která byla k němu vždy milá a podržela ho v dobách nejtěžších a které byl za to nade všechno vděčný. Když se dozvěděl o její a Jamesově smrti, měl pocit, že mu puká srdce. Jeho život jakoby najednou pozbyl smyslu. Naštěstí ne úplně a on svou krizi překonal. Tu a tam se sice ozývala znovu, avšak, díky bohu, už ne v takové intenzitě. Když se však díval do Tiffaniných očí, jakoby se mu to celé znovu vybavilo. Bolestně se usmál a raději se napil, aby mohl svou bolest skrýt do hrnku s čajem. Když dopil a položil hrníček na stůl, střetl se jeho pohled s Tiffaniným. Byl plný účasti a nebyl si jist, zda vidí správně, ale i něhy. Stejné něhy, jaká se objevovala v očích Lily. Usmála se na něho a on cítil, jak mu tělem probíhá nová energie. Připadal se náhle tak lehce a kdyby se nebál to přiznat a nebylo to v rozporu s dobou, ve které se nacházeli, řekl by i šťastně a v bezpečí.

Po snídani se Harry vytratil s Ronem a Hermionou do Harryho a Ronova pokoje, aby společně probrali co kdo dělal o prázdninách, aby mu Ron s Hermionou vysvětlili, co mu až do té doby byli nuceni zamlčet a také aby zjistili, jestli se už jejich kamarád vzpamatoval ze svého předprázdninového zážitku. Harrymu se o tom nechtělo zrovna dvakrát mluvit, ale tušil, že se tomu stejně nevyhne, a tak o tom začal sám. „Neměl jsem dovolit, aby se poháru dotkl společně se mnou. Měl...měl jsem si ho vzít, když mi to nabízel a on mohl ještě žít,“ zakončil své vyprávění a jen ztěží přemáhal slzy, které se mu draly do očí. „Harry, to není tvoje vina,“ opáčila Hermiona a stiskla mu ruku. „Jo, nemohl jsi vědět, že pohár je přenášedlo a co se stane,“ přidal se Ron. Ale ani přes jejich ujišťování se Harry nemohl pocitu viny zbavit. Pořád dokola si v hlavě přehrával, co se událo v labyrintu, jak málo stačilo a Cedrik mohl být ještě naživu. Měl být sobecký a vzít si pohár, říkával si často. Ale vzápětí si hned uvědomil, že by to nedokázal. Patřil stejně jemu jako Cedrikovi. Bohužel, ani jeden si ho pořádně neužijí – Cedrik proto, že zemřel a on proto, že by se na něj nedovedl podívat. Celou výhru věnoval bratrům Weasleyovým, aby mohli rozvíjet svou fantazii a vymýšlet nejrůznější legrácky. Museli mu jen slíbit, že to nikomu neprozradí.

„Harry,“ dotkla se Hermiona znovu jeho ruky a vytrhla ho z neveselých myšlenek. „Chceme ti něco ukázat,“ řekla, když se na ni podíval. „Tedy, spíš někoho,“ dodala a pobídla ho, aby vstal. Potom ho s Ronem vedli nahoru do podkroví až do zapadlé místnůstky na konci chodby. Když otevřeli dveře, spatřil Harry Klofana, hipogryfa, kterého s Hermionou zachránili a který se stejně, jako jeho kmotr, musel ukrývat. Uklonil se mu, a když Klofan udělal totéž, zabořil svou hlavu do jeho peří.

„Myslel jsem si, že budete tady,“ ozval se ode dveří Siriusův chraplavý hlas. Harry se s ním sice přivítal už včera, když spolu s Tonksovou a dalšími doletěl do domu, který jeho kmotr zapůjčil řádu, aby se měl kde scházet, jak mu vysvětlila Hermiona s Ronem. „Vypadáš už mnohem líp, než včera,“ usmál se Sirius na svého kmotřence. I Harry se na něho usmál, když vyprostil svou hlavu zpod Klofanova křídla.

Tiffany se zatím bezcílně potulovala po domě a úmyslně se všem vyhýbala. Zatoužila náhle po samotě, chtěla si utřídit své myšlenky, znovu si v klidu probrat, co se událo při jejím setkání s Pettigrewem, to, co jí řekl pan Scum o bílých jezdcích, i ono anonymní varování. Zároveň však neměla nikde stání, a tak se toulala domem a doufala, že na nikoho nenarazí. Jak už to však v takovýchto situacích bývá, její přání zůstalo nevyslyšeno. Na schodech do druhého patra narazila na Remuse Lupina, jenž se chystal někam ven. Když jí však uviděl, zastavil se a dal se s ní do řeči. Probírali čas studií, povídali si nejrůznější zážitky a skoro se zdálo, že vše je v nejlepší pohodě. Pozornějšímu posluchači by však neuniklo, že se téměř nad každým jejich slovem vznáší stín smrti Jamese a Lily Potterových.

„Já...byla jsem tam, potom, co se to stalo,“ přiznala se přiškrceným hlasem Tiffany. Remusovi se údivem nadzdvihlo obočí. „Já, er...teď nevím, jak to mám vysvětlit,“ přiznala nakonec. „Prostě jsem tam byla,“ řekla nakonec, „ byla jsem tam a viděla je mrtvé.“ Do očí se jí nahrnuly slzy, které se snažila mrkáním zaplašit. Díky tomu, že následujících patnáct let po oné události žila pro pomstu a pro osvobození Siriuse, neměla mnoho možností o celé té hrůze přemýšlet. Až nyní, když na to Remus zavedl řeč, všechno v ní znovu ožilo. „Bylo to strašné, všude samá spoušť,“ popisovala mu, co už asi slyšel od Brumbála mnohokrát, nebo si alespoň myslela, že slyšel. „A uprostřed toho všeho se najednou ozval dětský pláč, Harryho pláč.“ Remus užasl ještě víc. „Myslel jsem, že jsi Jamese a Lily příliš neznala, když jsi...no však víš, když jsi byla v nižším ročníku.“ „A nechtěl jsi spíš říct, když jsem byla ve Zmijozelu?“ otázala se ho. Remus trochu zrudl, tohle chtěl skutečně říci, ale potom mu to přišlo netaktní, a tak honem vymýšlel jiné proč. „Sirius si dokonce myslel, že jsem spolčená se Smrtijedy a každý den mě navštěvoval pod průhlednými záminkami,“ ušklíbla se. „To jsem vůbec nevěděl,“ poznamenal Remus a dodal, že to potom aspoň trochu osvětluje tu facku, kterou mu dala. „Ano, ta byla opravdu za to,“ potvrdila mu Tiffany. Chtěl se jí ještě zeptat, co jí vedlo k domněnce, že strážcem tajemství byl Pettigrew a proč se ho snažila dopadnout, ale to se na schodech objevil Sirius s Harrym, Ronem a Hermionou, a tak to musel odložit na jindy.

Když Sirius procházel kolem, pokynul Remusovi na pozdrav, ale na Tiffany se ani nepodíval. Na tváři měl ještě zřetelný otisk její dlaně. Ani ona na něho přímo nepohlédla. Chovali se k sobě jako dva cizí lidé. Remusovi to přišlo zvláštní po tom, co mu Tiffany právě vyprávěla. Na druhou stranu však znal Siriuse a věděl, že tím políčkem ho téměř smrtelně urazila, i když to na sobě nedával tak znát.

Remus odešel a Tiffany osaměla. Nebylo tomu však na dlouho. Avšak toto vyrušení z myšlenek bylo příjemné. „Jak jsi se tu zabydlela?“ otázal se profesor Brumbál a pokynul jí, aby spolu s ním sešla dolů do kuchyně. „Jsem tu jen na skok a potřebuji ještě mluvit s Molly a s Remusem,“ vysvětlil jí. „Tak s tím jste se právě minul, odešel před pár minutami,“ sdělila mu. „To je trochu mrzuté, ale snad se to bude dát zařídit nějak jinak,“ poznamenal bradavický ředitel. „Třeba bych mohla nějak pomoci já,“ nabídla se Tiffany. „Obávám se, že v této věci nikoliv,“ namítl Brumbál. „Nejspíš požádám Severuse, aby ho sehnal.“ „Myslíte profesora Snapea?“ otázala se Tiffany. „Ano, myslím tvého bývalého učitele lektvarů,“ odvětil Brumbál a pátravě se na ni zadíval, neb v jejím hlase zaznamenal pochyby. „Nemohu nějak uvěřit, že je také v řádu,“ sdělila mu Tiffany. „Ne potom, co jsem slyšela.“ „Lidé se mohou změnit,“ pronesl Brumbál. „Ano, věřím, že mohou, ale ne tak náhle a ne o sto procent,“ opáčila. Brumbál se na ni unaveně usmál, a i když jí nebyl povinován žádným vysvětlením, přeci se o něj pokusil. „Severus, nebo chceš-li profesor Snape, uznal svou chybu a chtěl ji odčinit. Nabídl jsem mu tedy druhou šanci. S jeho schopnostmi a také díky své smrtijedí minulosti může být velmi užitečný.“ „Chcete tedy říct, že pro vás špehuje Voldemorta?“ otázala se. Brumbál kývl. „A proč si myslíte, že tomu není obráceně?“ Na to už neodpověděl a Tiffany si byla skoro jistá, že ho svou otázkou zviklala. Umínila si, že bude svého bývalého učitele co nejpečlivěji pozorovat, aby se ujistila, že je tomu skutečně tak, jak řekl profesor Brumbál. Ten mu však, navzdory pochybnostem ostatních, důvěřoval, neboť on jediný znal důvod, který přiměl Severuse, aby se přidal na jejich stranu.

Zpět na obsah

Kapitola 5: V příčné ulici

Následujícího dne dopoledne se Tiffany vydala společně s Weasleyovými, Harrym, Hermionou a mnoha dalšími, kteří měli Harryho strážit, na nákupy do Příčné ulice. Paní Weasleyová o tom původně nechtěla ani slyšet, prý je to příliš nebezpečné, ale její nejmladší syn a dokonce i jeho otec jí přemlouvali, a tak nakonec svolila. „Budete se však držet pohromadě,“ vymínila si na všech svých dětech, Harrym a Hermioně slib. Když jí vše odkývali, trochu se jí ulevilo.

Harry, který odjakživa nesnášel rozruch, který způsoboval, nyní dost trpěl, když s nimi měla jít skupina kouzelníků a čarodějek, aby mu dělali ochranu. Naštěstí mezi nimi byl i Lupin a Tonksová a také ta zvláštní Tiffany, jejíž oči mu tak učarovaly, že to nakonec přece jen snesl. Litoval jen, že s nimi nemohl jít jeho kmotr. „Může se přece proměnit v psa a nikdo by ho nepoznal,“ snažil se přesvědčit pana Weasleyho, ale ten byl neoblomný. „Promiň, Harry, ale profesor Brumbál říkal, že nesmí vycházet z domu v žádné podobě, je to pro jeho bezpečnost.“ A tak se s tím Harry i Sirius museli smířit. Harryho kmotr to nesl dost nelibě, cítil se málem jako ve vězení, a odešel nasupeně do pokoje, kde pobýval hipogryf Klofan, a zabořil svou hlavu do jeho peří.

Nějakým kouzlem se stalo, že i přes všechna bezpečnostní opatření Harry, Ron a Hermiona osaměli před obchodem s kouzelnickými učebnicemi. Bylo tam dost lidí, a tak si řekli, že raději počkají venku. „Jsem zvědavá, koho letos budeme mít na Obranu proti černé magii,“ poznamenala Hermiona a Ron s Harrym ihned přitakali. I je to zajímalo, protože v minulých letech se na tomto postu vystřídalo hned několik učitelů počínaje Quirellem, jenž byl spřáhnutý s Voldemortem, pošahaným Lockhartem, skvělým Lupinem, který musel odejít kvůli svému vlkodlačímu problému, až po loňského „Moodyho“, ze kterého se nakonec vyklubal Barty Skrk junior, nejoddanější stoupenec toho, jehož jméno většina nevyslovovala.

Jak tam tak stáli a přemýšleli, zahlédli Draca Malfoye, který se vydal na nákupy se svou povýšenou matkou. Očividně mířili též do Krucánků a Kaňourů. Harry s Ronem a Hermionou to však zaregistrovali příliš pozdě, aby se mohli ztratit. Ne snad proto, že by se Malfoye báli, ale spíš proto, že ho upřímně nesnášeli a jakémukoliv setkání s ním se raději vyhnuli, pokud to bylo možné. Když se k nim Draco přiblížil, posměšně si odfrkl a prohlásil něco o obnošených hábitech a učebnicích z druhé ruky. Ron, který byl na jakoukoliv zmínku o finanční situaci své rodiny háklivý, okamžitě vypěnil a nebýt Harryho a Hermiony, byl by se na Malfoye vrhl. „Vždyť je ubohý, nestojí ti za to,“ mírnila Ronův hněv Hermiona a sjela Malfoye opovržlivým pohledem. „Ty mi vykládej něco o ubohosti, mudlovská šmejdko,“ procedil Malfoy mezi zuby. Zřejmě mu v té chvíli nedošlo, že Crabe a Goyle, jeho věrné gorily, tu nejsou, a že tudíž stojím sám proti dvěma naštvaným kouzelníkům a jedné čarodějce. Avšak než se na něho Harry, Ron a Hermiona stihli vrhnout, stalo se něco naprosto nečekaného. Nějaká síla zdvihla zmítajícího se Draca do vzduchu, třikrát s ním otočila kolem dokola, až mu vypadaly všechny věci z kapes a poté s ním mrštila do výkladní skříně obchodu, na protější straně ulice. Narcisa se zděšeně podívala na svého jediného syna, a potom střelila ledovým pohledem po skupince stojící opodál. Její chladný pohled se střetl s Tiffaniným. Úlekem nejen oněměla ale i ztuhla. Hezkou chvíli se nebyla schopna pohnout z místa a jen nevěřícně zírala na blonďatou čarodějku, jako by byla přízrakem. A tak se Draco musel vyhrabat z rozbité výlohy sám. Mumlal přitom něco nelichotivého na adresu Weasleyho, Grangerové a Pottera, avšak jediný pohled do tváře jeho konsternované matky učinil veškerým jeho výlevům přítrž. „Jdeme,“ zavelela Narcisa, když se opět vzpamatovala. Draco v rychlosti posbíral své věci a doběhl matku, která ráznými kroky opouštěla skupinu nebelvírských studentů i přihlížející zvědavce.

Na ulici vyběhl pan Weasley, Remus Lupin a  pošuk Moody. Všichni dostali vyhubováno, že odešli z obchodu bez jejich vědomí. Potom se začali pídit po tom, co se tu stalo a kdo to udělal. „My jsme to nebyli,“ bránil Harry sebe, Rona i Hermionu. „A kdo tedy?“ zeptal se přísně Moody, jenž ještě nezaregistroval Tiffaninu přítomnost. „Byla jsem to já,“ přiznala se čarodějka a odvážně snesla pohled jeho kouzelného oka. „A proč jste to udělala?“ otázal se Arthur Weasley. Tiffany mlčela. Nemělo smysl jim cokoliv nalhávat. Naštěstí přicházeli ostatní, a tak nebyl čas to řešit. Moody jí však dal na srozuměnou, že to bude mít ještě dohru na večerní poradě.

„Ano, měla jsem si to odpustit,“ kála se Tiffany o hodinu později před profesorem Brumbálem. „Doufal jsem, že jsi se za ta léta naučila alespoň trochu ovládat,“ povzdechl si sesazený Nejvyšší divotvorce. „Já, já jsem nemohla, nedokázala jsem si to prostě odpustit, když jsem jí tam tak viděla,“ hájila se Tiffany. „A taky jsem chtěla pomoct Harrymu a ostatním odčinit tu urážku, kterou jim uštědřil její syn,“ dodala a čtveračivě na něho mrkla. „Bylo velmi nebezpečné, cos udělala,“ poznamenal Brumbál, ale i on se trochu pousmál. „Já vím,“ špitla. „Malfoyovi patří k nejváženějším rodinám, mají styky na ministerstvu...“ pokračoval poté poněkud mentorsky, jakoby musel učinit zadost své povinnosti vyhubovat ji, i když nyní do toho už neměl valné chuti. „Ale Lucius je přece Smrtijed,“ podivila se Tiffany. „Vždycky byl a vždycky bude,“ dodala nenávistně. „Při procesu však řekl, že byl pod vlivem kletby Imperius a jeho soudci mu uvěřili,“ namítl Brumbál. „Nechápu, jak lehce se někteří lidé dají obelhat,“ povzdechla si Tiffany. Brumbál se smutně pousmál, on věděl. Nikdy neměl Luciuse v lásce, už jako jeho student mu byl nadevšechno protivný, a když se později dozvěděl, že se přidal na Voldemortovu stranu....ale nebyla mu dána možnost, aby zrovna jeho soudil.

„Udivuje mne, že když o Luciusi Malfoyovi víš, že je Smrtijed, nedala sis pozor před jeho ženou a synem,“ pronesl. „Narcisa není hloupá, dokáže si dát dvě a dvě dohromady,“ pokusil se Tiffany předestřít, do jakého nebezpečí se svým kouskem uvrhla. „A vy si myslíte, že Voldemort,“ vyslovila neohroženě jeho jméno, „se to dozví a bude mě chtít zabít za to, že jsem zesměšnila syna a ženu jeho stoupence?“ otázala se poněkud pohrdavě. „Myslím, že nejprve se tě bude snažit získat na svou stranu,“ sdělil jí Brumbál svůj názor. „Potom bychom toho ale snad mohli využít,“ nadhodila. „Mohla bych se také stát špehem.“ „To nedovolím,“ zamítl Brumbál rázně její návrh. „Proč?“ podivila se. „Bylo by to příliš nebezpečné.“ A pro profesora Snapea to není nebezpečné?“ otázala se jízlivě. „Ne tolik, jako by to bylo pro tebe,“ odvětil Brumbál a vážně na ni pohlédl. „Ale proč?“ stála tvrdohlavě na svém. „Protože máš schopnosti, o které Voldemort moc stojí,“ řekl tlumeně. Už to tu bylo zase – její schopnosti. Nenáviděla je a proklínala a kdyby mohla, dobrovolně by se jich zřekla. To však nebylo možné a ona je tedy alespoň nepoužívala a hrála si na to, že tu nejsou. Oni tu však byly stále a stále jí komplikovaly život. „Je to velký dar,“ pronesl Brumbál, který tušil, co se jí honí hlavou. „Je to moje prokletí,“ zašeptala a sklopila oči.

Ozvalo se rychlé zaklepání a do místnosti vstoupil ten, o němž před chvílí mluvili. „Dobré odpoledne,“ popřál jim svým chladným hlasem a jeho oči zabrousily k Tiffany. Zřejmě mu nebylo po chuti, že je tu také, chtěl patrně s ředitelem Bradavic něco prodiskutovat a ona tu jaksi překážela. Tiffany si toho byla vědoma, ale čekala, jak si s tím její bývalý učitel poradí. „Potřebuji s vámi mluvit,“ oznámil Snape Brumbálovi. „Jen mezi čtyřma očima,“ dodal. Naprosto bez fantazie, pomyslela si Tiffany a zvedla se k odchodu. „Ještě si spolu promluvíme,“ řekl Brumbál, než zavřela dveře.

Odešla do svého pokoje a pozorovala oblohu. Byla plná dešťových mraků, které pluly chvíli sem a chvíli zase tam podle toho, jak si s nimi zrovna pohrával rošťák vítr. Být tak volná jako ty mraky, zatoužila náhle a prudce rozevřela okno. Včas si však uvědomila, že to nemůže. Nemůže odsud jen tak odejít, nemůže kvůli ostatním. A tak okno zase zavřela a smutně pohlédla na stařičkou kometu, kterou si vypůjčila v domě pana Scuma a o kterou se zatím jeho příbuzní nepřihlásili. „Ach Eriku, kdyby si tu tak mohl být,“ povzdechla si tiše.

„To, co udělala bylo prostě úžasné,“ nechal se slyšet Ron, když se s Harrym a Hermionou sešli u nich v pokoji. „Úžasné?!?“ opakovala poněkud jízlivě Hermiona. „To tedy vůbec nebylo,“ dodala příkře. „Bylo to nezodpovědné a nebezpečné. Dracův otec je Smrtijed.“ „A to se ho kvůli tomu máme bát?“ vyštěkl Harry a zlostně se na svou kamarádku podíval. „To ne, ale měli bychom si na něho dávat pozor,“ odvětila Hermiona. „Takže podle tebe se ho máme nejdřív zeptat, jestli nebude žalovat tatíčkovi, než na něho použijeme nějaké kouzlo?“ zeptal se rozhořčeně Harry. „Harry, tak jsem to nemyslela,“ snažila se ho uklidnit čarodějka s neposednými vlasy. „Jen, měli bychom si dávat pozor, jaká kouzla použijeme,“ snažila se vysvětlit nejen jemu, ale i Ronovi, který byl stále okouzlený tím, co Tiffany provedla tomu nadutci Malfoyovi. „Ehm, jak to myslíš?“ zeptal se Ron. „Copak jste si toho nevšimli?“ podivila se Hermiona. „A čeho?“ otázali se oba naráz. „Ona vůbec nepoužila hůlku!“ sdělila jim.

Chvíli bylo ticho, a potom se ozval Ron. „Ale...jak to?“ „Nevím, moc toho o těchto kouzlech nevím,“ odvětila Hermiona a bylo na ní vidět, jak jí mrzí, že jim nemůže dát vyčerpávající odpověď. „Slyšela jsem však o čarodějkách, které ke svému kouzlení hůlku vůbec nepotřebují,“ dodala tajemně. „Taky jsem o nich něco zaslechl,“ rozvzpomněl se Ron. „Prý dokázaly proměnit člověka v kámen a stačil jim k tomu jediný pohled.“ „Ale jdi,“ nevěřila mu Hermiona, „to jsou spíš nějaké pohádky pro malé děti, nemyslíš.“ Ron se urazil. Nesnášel, když si ho někdo dobíral, poslední dobou na to byl velmi citlivý.

Do pokoje vešla Ginny a sdělila jim, že už je večeře. „Ale vždyť je teprve pět,“ podivila se Hermiona. „Mamka chce, abychom se najedli před poradou,“ pokrčila Ginny rameny. Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali. Mohlo to znamenat jen jediné – porada bude opravdu dlouhá. „Musíme najít ultradlouhé uši,“ šeptl Ron.

Tiffany se na večeři příliš nechtělo, ale řekla si, že to bude alespoň zkouška pro večerní poradu, kde, jak jí Moody sliboval, se bude přetřásat její žertík. Kdyby jen věděli, pomyslela si. Ale oni nevěděli nic, ani nemohli. Neměli ani potuchy o tom, co kdysi proběhlo mezi ní a Narcisou. Nevěděl to ani Brumbál, střežila své tajemství jako ten největší poklad.

Když usedala ke stolu, zachytila Snapeův pohled a vzpomněla si, že mluvil s Brumbálem. Moc ráda bych věděla, o čem to tak mohlo být, pomyslela si v duchu a pokusila se mu vloupat do myšlenek. Bylo ale hodně naivní domnívat se, že by se jí to zrovna teď mohlo podařit. Jistě něco takového čekal a byl na vpády do své mysli připraven. Co se dá dělat, bude si muset počkat, stejně jako ostatní. Mýlila se však ve svém odhadu, že se o tom bude mluvit na večerní poradě. Jednali totiž o úplně jiných věcech.

„Mozkomorové definitivně opustili Azkaban,“ sdělil jim Brumbál. „Nezůstal tam ani jediný,“ přidal se k němu Moody. Kuchyní projelo zděšení. „Ale Brumbále, myslela jsem, že část...“ pronesla roztřeseně Molly Weasleyová. „Je mi líto, Molly. Podle nejnovějších zpráv se všichni přidali na jeho stranu,“ oznámil všem Brumbál. „Ale to znamená, že všichni jeho přívrženci, kteří až dosud byli pod zámkem ... “ „Jsou zase volní,“ dokončil za ni její manžel. „Přesně tak,“ potvrdil Brumbál. V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni horečně přemýšleli, jaké to bude mít důsledky. Jediný, kdo se zdál naoko klidný, byl Sirius. Seděl u krbu, světlo způli ozařovalo jeho tvář a dodávalo mu démonický vzhled. Mlčel a tvářil se netečně, ale i on uvnitř přemýšlel. Poznala to z jeho očí, které k ní upřel a ona do nich pohlédla. Byl to jen kratičký okamžik, poté se zase odvrátil, ale i ten stačil, aby si přečetla, jaké hrůzy skýtá ono vězení a jak odporní jsou jeho strážci.

„V tuto chvíli Kingsley Pastorek se svými Bystrozory pročesává okolí a snaží se pochytat koho jen jde,“ pokračoval Brumbál. „Ministerstvo jistě bude chtít ustavit hlídky, které by strážili místo mozkomorů,“ nechal se slyšet Moody. Tahle situace už tu byla, za první války se také přidali na jeho stranu. Nabízel jim totiž daleko více uspokojení, daleko více duší, které mohli vysávat. „Bylo by dobré, abychom se také zapojili,“ nadhodil Arthur Weasley. „Myslím, že máme dost svých lidí mezi Bystrozory,“ namítl Brumbál. „Bylo by to příliš nápadné,“ dodal po chvíli. „Ale oni o nás přece vědí,“ podivila se Molly Weasleyová. „Já vím,“ přikývl Brumbál, „ale nevědí, kolik nás je a kdo všechno k nám patří.“ „Takže se tedy skrýváme nejen před Voldemortem, ale i před Popletalem?“ otázala se Tiffany. „Nevyslovujte jeho jméno,“ požádal ji Snape. Bylo to poprvé, co promluvil. „Já se ale jeho jména nebojím,“ pronesla rozhodně a podívala se mu zpříma do očí. „To je od vás velmi troufalé,“ podotkl Moody. „Ale také velmi rozumné,“ přidal se na její stranu Brumbál, který také jeho jméno vyslovoval. „Na jméně není nic strašného, jméno nás přeci neděsí.“ „Ale jeho nositel,“ zašeptala paní Weasleyová a zachvěla se. „Už proto bychom se neměli bát jeho jméno vyslovit, Molly. Tím, že se zbavíme strachu z jeho jména, bude se nám lépe bojovat s ním samotným,“ snažil se vysvětlit Brumbál. Něco na tom bylo, ale většina na to ještě nebyla připravena.

Tiffany se snažila po poradě co nejrychleji zmizet. Útěk někdejších Voldemortových přívrženců a přidání se mozkomorů na jeho stranu sice bylo dost vzrušující  a závažné téma, ale jeden nikdy neví. Neměla naprosto v úmyslu vysvětlovat ostatním, co a proč se stalo v Příčné ulici. Týkalo se to jen jí a Narcisi a jedné události ze školních let. Věděla, že ona to nikomu nepoví, trochu se však obávala, že její syn by mohl.

„Draco umí být hodně prostořeký,“ poznamenal Severus, který se k ní znenadání přiblížil na chodbě v prvním patře. Četl mi snad myšlenky? vyděsila se v duchu, ale navenek na sobě nedala nic znát. „Proč mi to říkáte?“ otázala se vyzývavě. Chtěla ho donutit, aby přiznal barvu. Pokud si opravdu četl v jejích myšlenkách, pozná to na něm. „Měla byste být opatrnější,“ řekl pouze a odešel.

Co to mělo znamenat? podivovala se Tiffany cestou do svého pokoje. Chtěla mě snad varovat? Další otázky však už nestihla vyslovit ani v duchu. Těsně před ní se mihl rudý záblesk, a potom se ozvala tupá rána, jak její tělo dopadlo na zem.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Zranění

„Tiffany, Tiffany!“ lomcoval s ní Sirius, který přiběhl jako první. Slyšela jeho hlas jako z veliké dálky a nemohla se přinutit, aby mu jakkoliv odpověděla, nebo aspoň aby otevřela oči. Střídavě s ní cloumala horkost a střídavě zimnice.
„Je mrtvá?“
„Co je s ní?“
„Jak se jí to stalo?“ překřikovali se další, kteří se kolem ní seběhli.
„Harry, drahoušku, tohle není nic pro tebe, jdi pryč,“ zaslechla paní Weasleyovou. „Ginny, ty také, jděte oba,“ pobízela je, ale oni neposlechli.
„Tak co je s ní?“ otázal se Kingsley Pastorek, který přiběhl jako poslední.
„Já nevím,“ pokrčil Sirius bezradně rameny.
„Zkus, jestli dýchá,“ poradil mu Remus, který stál trochu stranou a nemohl se k ní protlačit. Sirius se k ní tedy nahnul, cítila, jak mu buší srdce.
„Dýchá,“ oznámil ostatním. „Slabě, ale dýchá.“
„Odneseme ji do pokoje,“ prohlásila paní Weasleyová a pobídla Siriuse, aby se toho ujal. Je lehká jako peříčko, pomyslel si, když ji nesl po schodech nahoru.

Uložili ji do postele a Molly požádala Snapea, aby připravil posilňující lektvar.
„Když myslíte, že jí to probere,“ utrousil učitel lektvarů a odešel do kuchyně, kde se pustil do přípravy zmiňovaného lektvaru. Byl zdánlivě klidný, avšak jen na první pohled. Ve svém nitru střežil ty nejhorší obavy a domýšlel se, jak k tomu mohlo jen dojít. Jelikož však skoro všichni byli u jejího lůžka nebo pobíhali po domě, nemohl si jeho vnitřního neklidu nikdo povšimnout.

Netrvalo mu to ani deset minut než lektvar připravil a vrátil se s ním nahoru, avšak ostatním, hlavně Siriusovi, to připadalo jako celá věčnost.
„Kde se couráš,“ osopil se na něho, jakmile otevřel dveře. Snape ho obšťastnil jedním ze svých obzvláště chladných pohledu a přizvedl Tiffany hlavu, aby se mohla napít. Přitom si všiml lehkého škrábnutí na levém rameni. Netekla z něho žádná krev, ale strašlivě žhnulo. Podíval se po ostatních, a když zjistil, že si ničeho nevšimli, povytáhl jí hábit tak, aby škrábnutí nebylo vidět.

Nyní nezbývalo než čekat. Uplynuly dlouhé hodiny a nastala hluboká noc, než konečně otevřela oči. Byl to jen velmi krátký okamžik, takže si toho nepovšiml ani Sirius, jenž seděl na její posteli a hlídal, jestli nepřestala dýchat. Cítila, jak jí pálí levé rameno a v duchu si přála, aby Sirius odešel a ona se mohla té bolesti zbavit. On tu však seděl dál, a tak bylo riskantní použít osvědčené léčebné metody, aniž by se prozradila. Trpěla tedy až do svítání, kdy se Siriusovi zazdálo, že už dýchá klidněji a na chvíli si odskočil. Využila toho a soustředila zbytky svých sil na ránu. Potom se jí dotkla dlaní a z úst se jí vydral sotva slyšitelný bolestný výkřik. Když pak dlaň dala stranou, místo, kde ještě před chvílí byla rána, bylo nyní jen slabě zarudlé. Znovu zavřela oči a  nyní se už konečně oddala posilňujícímu spánku.

Když se probudila, slunce stálo vysoko na obloze a jeho paprsky pronikaly do jejího pokoje.
„Dobré odpoledne,“ pronesl Sirius, který celou dobu bděl u jejího lůžka.
„Co, co je za den?“ zeptala se poněkud zmateně.
„Je pátek,“ sdělil jí a trochu ho udivilo, proč to chce vědět. „Prospala jsi dvě noci a celý den.“ Na Tiffany bylo patrné, že se jí ulevilo.
„Mohlo, mohlo to být mnohem horší,“ vykoktala, když uviděla jeho nechápavý pohled.
„Co mohlo být mnohem horší?“ otázal se.
„To je jedno,“ mávla rukou a pokusila se vstát. Byla však ještě slabá, a tak ji musel pomoct.
„Měla bys ještě zůstat v posteli,“ nabádal ji. „Leda pod podmínkou, že se půjdeš vyspat, máš strašné kruhy pod očima,“ opáčila.
„To se ti jen zdá,“ mávl rukou. Ani za nic na světě by nebyl přiznal, že u ní seděl celou dobu a odmítal spánek i jídlo. Ona to však vyčetla v jeho myšlenkách a potěšilo jí to. Zároveň však i překvapilo.

Znovu se pokusila vstát a nyní se jí to už podařilo.
„Myslím, že už je na čase, abych vstala, poležela jsem si víc než dost,“ sdělila Siriusovi a požádala ho, aby ji nechal o samotě. „Chtěla bych se převléknout,“ vysvětlila mu a jemně ho vystrčila ze dveří. Poté se vrhla k zrcadlu a zkoumala své zranění. Bylo už jen sotva patrné. Nedokázala ani popsat, jak moc se jí ulevilo. Zdá se, že mé schopnosti jsou přece jen k něčemu dobré, pomyslela si v duchu a ušklíbla se. Potom se však již věnovala své toaletě. Převlékla se a učesala a přičarovala si umyvadlo s vodou, aby si mohla opláchnout obličej. Ještě se zkontrolovala v zrcadle, a pak otevřela dveře a chystala se sejít dolů. Uvědomovala si, že se jí všichni budou vyptávat, co se stalo, a tak se ze všech sil snažila vymyslet nějakou věrohodnou historku, že si přitom vůbec nevšimla Snapea a vrazila do něho.

„Možná by to chtělo koukat na cestu, když už máte zase oči otevřené,“ poznamenal suše.
„Omlouvám se,“ špitla a snažila se co nejrychleji zmizet z jeho dohledu. Přehradil jí však cestu rukou. Chtěla se kolem něho prosmýknout a poodhalila přitom levé rameno. Hned ho zase zakryla, ale i ten kratičký okamžik mu stačil, aby zjistil, že po ráně není už téměř ani památka. Zachytila jeho pohled a v panice seběhla po schodech dolů. Na mezipatře špatně šlápla a zbytek schodů sjela dolů po zadku.

„Tomu říkám neobvyklé entrée,“ poznamenal s úsměvem George Weasley a pomohl jí vstát.
„Děkuji,“ usmála se na něho.
„Smíme vás doprovodit do kuchyně, kde vás všichni napjatě očekávají?“ přidal se jeho bratr Fred. Pochopila, že si dělá legraci a společně se tomu zasmáli. Když však vstupovala do kuchyně, byla v ní opravdu malá dušička. Naštěstí tu však kromě paní Weasleyové a mladé Bystrozorky Tonksové nikdo další nebyl.

Když jí uviděla, paní Weasleyová si zhluboka oddechla a vychrlila na ni, jak se všichni báli, že nikdo neví co se stalo, a jak je ráda, že už je v pořádku. Tonksová se na ni jen usmála, což jí bylo mnohem milejší.

Po chvíli vstoupil do kuchyně Remus, ke kterému se cestou přidružil Snape. V patách jim šli Hermiona, Ron a Harry. Po chvíli přišla i Ginny a všichni zasedli ke stolu k večeři.
„Arthur dorazí později,“ vysvětlovala Molly Lupinovi, který se po něm ptal.
„A Sirius?“ otázal se Lupin. Jen pokrčila rameny.
„Viděla jsem ho jít za Klofanem,“ promluvila Hermiona a zeptala se, jestli pro něho má zajít. „Myslím, že by byl teď raději sám,“ poznamenal tiše Harry a podíval se na Tiffany. Ta sklopila oči a po celou večeři se na nikoho nepodívala.

Úderem deváté se začali scházet další členové Fénixova řádu a Weasleyovic sourozenci i Harry s Hermionou byli vykázáni ven.
„Poprosím George o utlradlouhé uši,“ mumlal cestou Ron, „tahle porada bude určitě zajímavá, když se konečně probrala.“
„Ale Rone,“ bránila se takovým praktikám Hermiona, které to připadalo nečestné. Na druhou stranu však byla také zvědavá, a tak nakonec slíbila, že ona se zeptá Freda, kdyby to u George náhodou nevyšlo. Bratři totiž poslední dobou nepůjčovali Ronovi své vynálezy příliš ochotně.

„Jsem rád, že tě vidím,“ usmál se na ni Brumbál povzbudivě. Čekala, že se nyní začne vyptávat, ale nic takového se nestalo. Trochu jí to překvapilo, ale jelikož se začaly projednávat záležitosti týkající se řádu, nechala to plavat.

Ke konci ještě Brumbál ostatní ujistil, že sídlo je v naprostém bezpečí a nemusí se tedy ničeho bát. Tiffany cítila, jak jí narůstá knedlík v krku. Naprosto netušila, co se stalo potom, co zkolabovala, muselo to být ale něco, co ostatní vyděsilo. Hlavou jí vířilo tisíce otázek a nejpalčivější z nich byla, jak se sem mohl dostat. A byl to opravdu on? Stopuje jí snad? Kdo ho na ni poslal? A potom ...

Nevěděla, jestli se jí jen zatočila hlava, nebo to bylo tím, že nebyla ještě úplně v pořádku. Náhle měla mžitky před očima. Míhaly se, oddalovaly a zase se seskupovaly, jako by chtěly vytvořit nějaký obrazec. Zúžila oči a snažila se maximálně soustředit. Hlavou jí tepala nesnesitelná bolest, ale ona jí nevnímala. A potom ho uviděla. Byl to jezdec. Seděl na bílém koni a i on sám byl celý bílý. Jeho pohled, jako by jí vyzýval, aby ho následovala. Natáhla k němu ruku, avšak v okamžiku, kdy se ho málem dotkla, zmizel.

„Málem jste mi vypíchla oko,“ poznamenal profesor Snape.
„Omlouvám se,“ odvětila Tiffany, která se ještě neprobrala z transu.
„Jste v pořádku?“ otázal se poněkud znepokojeně a zpytavě se na ni zadíval.
„V naprostém,“ ujistila ho chladně a spěšně vstala. Ze všeho nejvíc teď potřebovala být sama, sama se svými myšlenkami. Nebylo jí však přáno. Stála už skoro u dveří, jen je otevřít, když k ní přistoupil Brumbál a požádal ji o krátkou rozmluvu. Odešli tedy k ní do pokoje.

Když se Brumbál přesvědčil, že je nikdo neposlouchá – „Občas se zdá, že i stěny mají uši,“ pronesl napůl posměšně – požádal ji, aby mu řekla, co se jí vlastně stalo.
„Nebudu předstírat, že jsem to nečekala,“ začala Tiffany. „Spíš mě překvapilo, že jste se nezeptal už při večeři, nebo že se o to nezajímal nikdo jiný.“
„Zajímali se, ale zakázal jsem, aby se tě na to ptali,“ vysvětlil jí. Tiffany to překvapilo.
„Proč tolik ohledů na mou osobu?“ otázala se.
„Kvůli tvým schopnostem,“ odpověděl. Posměšně se ušklíbla, ale pak stáhla úšklebek do bolestivé grimasy. Její levé rameno začalo opět žhnout. On si mě snad označkoval!

„Kdo?“ otázal se Brumbál, který si přečetl volně plující myšlenku. Tiffany ho však nevnímala. Místo toho se pozorně rozhlížela kolem. Někde tu je, říkala si v duchu. Schovává se a špehuje mě.
„Ukaž se!“ přikázala mu, ale on neposlechl. Byla zmatená a cítila se strašně slabě. Třeba tu už není, přesvědčovala sebe sama. Příliš tomu však nevěřila. Byl tu, cítila ho. Začala se třást a v duchu si stále dokola opakovala, že se nesmí bát. Potom ho uviděla. Jen o pár setin sekundy vyslal svůj rudý záblesk.

Tentokrát to však bylo jiné. Pohyboval se strašně pomalu. Nechápala to. A pak uslyšela, jak někdo promluvil. Neslyšela, co říká, ale záblesk najednou zmizel a s ním i jeho vysílatel. Cítila, jak se podlaha zachvěla, a pak se vše vrátilo do normálu.

„Co to bylo?“ otázal se znepokojeně Brumbál.
„Nevím,“ odvětila vyděšeně. Potom si vzpomněla na anonymní vzkaz.
„Brány světů se otevřely,“ zamumlala. Nechápavě na ní pohlédl, ale ona ho příliš nevnímala. Ano, to by dávalo smysl. Už delší dobu pociťovala zvláštní neklid a tohle by ho vysvětlovalo.
„Myslím, že je na čase, abych vám něco vysvětlila,“ pronesla Tiffany a vybídla ho, aby se znovu posadil. „Bude to na dlouho.“

Zpět na obsah

Kapitola 7: Konec, bohužel

Všem, kteří tuto povídku na pokračování četli se moc omlouvám, ale bohužel nemám tolik času, abych povídku dokončila, a také mi docházejí nápady. Takže jsem se rozhodla tento povídkový cyklus ukončit.

V současné době pracuji na jiném cyklu povídek, který bude nějakým způsobem reflektovat věci, které se odehrály v šestém a sedmém díle. Zatím se to vyvíjí dobře, ale nechci sem dávat nic, dokud nebudu mít hotovo, takže prosím o trpělivost.

azazelo

Zpět na obsah