Index

Kapitola 1: Bradavice LP 197...
Kapitola 2: Famfrpál – sport nebo zabíjení podle vlastních pravidel
Kapitola 3: Zamyšlení nad černou magií
Kapitola 4: Primus Lune
Kapitola 5: Jako čertík z krabičky
Kapitola 6: Rande
Kapitola 7: Nemilé setkání
Kapitola 8: Lily
Kapitola 9: Až do konce
Kapitola 10: Fiktivní rozhovor
Kapitola 11: Mapka Bradavic
Kapitola 12: Setkání s Temným pánem

Kapitola 1: Bradavice LP 197...

Seděla jsem ve třídě a příšerně jsem se nudila. Nebylo divu, neboť bylo páteční odpoledne a venku určitě svítilo sluníčko. Zatoužila jsem umět se přemístit-navštívila bych pobřeží. Mořský příboj mě vždycky fascinoval a asi nikdy fascinovat nepřestane. Jenže o tomhle jsem si mohla nechat jenom zdát-seděla jsem v bradavickém sklepení a znuděně poslouchala profesorův výklad o nějakém děsně důležitém lektvaru.

Slečno Ridevolová, vás můj výklad nezajímá?" zeptal se mě profesor jízlivým hlasem. Můj pohled mu byl asi dostatečnou odpovědí, protože dál se už neptal. Vedle mě sedící kluk se pohrdavě ušklíbl. Sekla jsem po něm pohledem a při té příležitosti jsem zjistila, že ho odněkud znám. Ano, blesklo mi hlavou, tohle je ten kluk, který se včera skácel ze schodů pod náporem bomb hnojůvek.

Ze vzpomínek mě opět vytrhl profesor. "Slečno Ridevolová, budete mít tu jedinečnou možnost poznat můj kabinet-očekávám vás v šest hodin večer." Jeho pohled mě nenechal na pochybách-myslí to vážně. Úuu, zavila jsem v duchu a vyčítala si, že jsem se alespoň nesnažila předstírat zájem. Díky tomu strávím večer v Lavattorově společnosti. Ach, jak se na to těším, ušklíbla jsem se. Bohužel až příliš okatě. Profesor si toho všiml, ale místo, aby mě sjel, obšťastnil mě jedním ze svých jízlivých úsměvů, které nevěstí nic dobrého. No nazdar, to mě teda čeká večer, posteskla jsem si v myšlenkách a raději sklonila hlavu nad učebnicí, abych si letem světem přečetla složení lektvaru a nevysloužila si ke školnímu trestu ještě nedostatečnou z hodiny.

Kluk sedící vedle mě byl zřejmě odborník v tomhle oboru, neboť zručně a metodicky odměřoval přísady, míchal, vařil a následně chladil nám zadaný lektvar. Nikdy jsem si nemyslela, že někdo může být hotový tak rychle. Soudila jsem podle sebe, protože mě to obvykle zabralo fůru času, a to to mohl být lektvar úplně základní. Nebavilo mě to, takže jsem se nesnažila. Možná, kdybychom měli někoho jiného, ne Lavattora, pak bych snad ze sebe nějaký zájem i vymáčkla, ale takhle. Jenže tenhle kluk sedící vedle mě byl lektvary úplně posedlý. Podle mého názoru vytvořil nový rekord. Nemohla jsem se ubránit, abych ho alespoň koutkem oka nepozorovala. Zřejmě si toho všiml, protože se po mě docela nevraživě podíval, jako bych mu snad chtěla jeho lektvar vykoukat. Tahle myšlenka mě pobavila a měla jsem opravdu co dělat, abych se nesmála nahlas. Přesto jsem si nemohla odpustit, abych k němu tiše nepronesla: "Já ti ten lektvar nevypiju." Něco na mě zavrčel, nalil vzorek do zkumavky a hned s ním spěchal za profesorem. "Snaživko," špitla jsem za ním. V lavici za mnou se ozval podezřelý smích. Zvědavě jsem se otočila a uviděla dva skoro stejně vypadající kluky. Oba byli vysocí, oba měli černé vlasy, akorát jeden z nich nosil brýle. "Tos vystihla přesně," okomentoval brejlovec mou poznámku. "Dík, ale nebylo to určeno tvým uším," odvětila jsem. "Trpíš samomluvou?" zeptal se mě ten druhý. "Většinou jenom na lektvarech-můj soused není příliš hovorný," zněla má, poněkud strohá, odpověď. Oba byli z Nebelvíru a mě někde vzadu vytanulo na mysli varování našeho prefekta, abychom se s nebelvírskými moc nevybavovali. Ještě matněji jsem si vzpomněla na jeho poznámku o chátře, se kterou jsem se však rozhodně nemohla ztotožnit. "Něco tě kouslo?" otázal se mě brejloun, když si všiml změny v mém výrazu. A jeho dvojče se k němu hned přidalo: "Nebo někdo?" "Nuda mě kouše už celou hodinu," sdělila jsem mu s doprovodnou otrávenou grimasou. "To se dá docela pochopit," ušklíbl se brejloun a zakoulel očima. Usoudila jsem z toho, že ani jeho lektvary příliš nenadchly, a tajně jsem tipovala, že to nejspíš bude profesorem. Vůbec jsem se mu nedivila, protože, kdo by měl rád kreaturu, která hned při úvodu sepsuje celou jeho kolej, aniž by se obtěžovala nejprve se seznámit. To já bych teoreticky měla mít výhodu, neb jsem patřila do koleje, které byl ředitelem. Schválně říkám teoreticky, protože jsem byla patrně první studentkou ze Zmijozelu, kterou profesor Lavattor téměř k smrti nesnášel. Mohla jsem se pyšnit tím, že mě měl asi tak stejně rád, jako studenty z Nebelvíru. Toto poznání mě však vůbec nenaplňovalo pýchou, bylo spíš na obtíž. Marně jsem však pátrala po důvodu, který ho k tomu vedl.

Hodina se pomalu chýlila ke svému konci, a tak jsem raději upustila od žvatlání s nebelvírčany a věnovala se svému lektvaru. Jelikož se Lavattor rozhodl poctít mě svým dohledem, musela jsem se opravdu snažit. „No vidíte, slečno Ridevolová, když se snažíte, docela vám to i jde,“ pronesl a já se už, už začala radovat. Samozřejmě předčasně. Profesor koukl na hodinky a úlisně se usmál. „Zvonilo již před pěti minutami, takže kdo mi doposud neodevzdal vzorek, má nedostatečnou,“ oznámil nejen mě, ale i celé třídě. V duchu jsem mu nadával do těch nejhorších jmen, jaká jsem znala, a balila si věci. „Nezapomeňte, slečno Ridevolová, v šest večer vás očekávám,“ sklonil se nade mnou a zašeptal mi do ucha. Pokusila jsem se o vzdorný pohled, ale při střetu s jeho chladnýma očima jsem si to rychle rozmyslela. Zdá se, přemítala jsem v duchu, že učitelé lektvarů byli a jsou vždycky ti nejhorší prevíti z celého sboru. Moc dobře jsem si pamatovala na mamčino líčení jejího profesora lektvarů-od Lavattora se lišil pouze tím, že byl zhruba o deset centimetrů menší a o pár let starší. A taky kulhal. Musela to být přímo smrtící kombinace Dodnes netuším, jak mamka vůbec mohla dostudovat.

„Děláš naší koleji ostudu,“ obvinil mě kluk, jenž seděl v lavici vedle mě a byl tudíž svědkem mé přestřelky s profesorem. Vzdorně jsem trhla rameny, a když se otočil vyplázla jsem na něj jazyk. „Dobře děláš, nic jiného si nezaslouží, srágora,“ ozvalo se za mnou. Hlas patřil brýlatému klukovi z Nebelvíru. „Jo, jenže tenhle srágora, má patrně lektvary v malíčku,“ komentoval to jeho kamarád, kterého jsem si při hodině nevšimla-zřejmě seděl někde stranou. Byl pobledlý a vůbec celkově vypadal nezdravě. „Ale proto se ještě nemusí na nikoho povyšovat,“ nechal se slyšet kluk podobný brejlounovi. S tím jsem souhlasila. „Možná by nezaškodilo dát mu malou lekci,“ uculil se brejloun. „Jen ne bomby hnojůvky,“ zaprosila jsem, „ve společenské to pak hrozně smrdělo.“ „To si dovedu představit,“ ušklíbl se černovlasý kamarád brejlouna a v očích se mu podivně zablesklo. „Já tě odněkud znám,“ uvědomila jsem si. Kluk se trochu zarazil a zkoumavě mě sjel pohledem, jako by se snažil upamatovat, kde jsme se mohli potkat. „Nepamatuju se,“ odvětil po chvíli a pokrčil rameny. „Možná, když mi prozradíš jméno, vzpomenu si já,“ zkusila jsem to. „Jsem Sirius,“ představil se černovlasý kluk. „To mi moc nepomohlo,“ opáčila jsem. „Ale stejně dík,“ dodala jsem a obrátila se k odchodu. Chtěla jsem si ještě před večeří zaskočit do knihovny a přečíst si něco o účincích měsíčního kamene. Narazil na něj profesor Binns při svém výkladu trolích válek s kouzelníky a mě to docela zaujalo. „Počkej,“ zarazil mě Sirius, „a co tvoje jméno.“ „Nesnáším ho,“ sdělila jsem mu místo odpovědi a odešla jsem.

V knihovně bylo při pátku nezvykle narváno. Jediné volné místo bylo vedle toho snaživce z lektvarů. „Můžu?“ zeptala jsem se ho s povytaženým obočím a těžkou knihou v ruce. Pochybuju, že by se byl nade mnou ustrnul, spíš za to mohl můj napůl výhružný pohled, ale nakonec souhlasně kývl. Ještě pár vteřin a seklo by to se mnou, pomyslela jsem si v duchu. Knížka byla obzvlášť těžká-co taky chcete na knihu o historii. Nalistovala jsem příslušnou stránku a začetla se. Bylo to velmi zajímavé počtení a byla bych v něm určitě pokračovala, kdyby mě náhle nevyrušila ostrá slova od vedlejšího stolu. „Jsi snad úplný pako,“ rozčiloval se středně vysoký kluk v nebelvírské uniformě. Na prváka rozhodně nevypadal. Trochu jsem se povytáhla a uviděla krčící se zrzavou holku asi tak v mém věku. Vypadala opravdu roztřeseně a nebylo se čemu divit. Kluk ji převyšoval bezmála o hlavu a nyní, když se nad ní ještě postavil a ona seděla, byl rozdíl o to markatnější. „Nechtěl bys sklapnout, jsi v knihovně,“ doporučila jsem mu ani ne tak ze soucitu nad tou holkou, jako spíš ze sobecké touhy po tichu. Kluk se na mě podíval, sjel mě pohrdavým pohledem a řekl: „Na nic jsem se tě neptal, prťavko ze Zmijozelu.“ Normálně bych se tomu zasmála a opáčila, že Nebelvír taky není zrovna výhra, ale něco mě na tom klukovi štvalo. Možná to bylo to, jak křičel na tu ubohou zrzku, možná za to mohl jeho podivně hákovitý nos, ale určitě za to mohlo to okázalé pohrdání v jeho hlase. Shodou okolností jsme se před pár dny učili vznášecí kouzlo. Na člověka jsem ho sice ještě nepoužila, ale proč to nezkusit. Bleskově jsem vytáhla hůlku, udělala příslušný pohyb a zamumlala: „Wingardium leviosa.“ Nevím jak, ale ono se mi to povedlo. Udivený kluk se začal vznášet vzduchem a po dalším mávnutí mé hůlky směrem ke dveřím, odplachtil pryč. Ostatní se mohli potrhat smíchy. Tím ostatní jsem myslela pouze studenty, madam Pinocetová-knihovnice-už se tak nesmála. „Nahlásím tě profesorce McGonagallové,“ pohrozila mi, „z knihovny mi nikdo nebude dělat cirkus.“ Hlasitě jsem si povzdechla-takže mě čeká krom trestu s Lavattorem ještě jeden u McGonagallové. No, to bude opravdu pěkný večer.

Když jsem vcházela do Velké síně, většina nebelvírského stolu po mě nevraživě pokukovala, zatímco víc jak půlka zmijozelského nadšeně aplaudovala. V duchu jsem zauvažovala, jak málo stačí, aby člověka jedni nesnášeli a druzí obdivovali a rychlostí světla jsem zdlábla večeři. Přesně v šest hodin jsem zaklepala na dveře Lavattorovi pracovny. „Jsem rád že jste nezapomněla, slečno Ridevolová,“ přivítal mě profesor s jízlivým úsměvem. Tak copak sis na mě přichystal, pomyslela jsem si neradostně. Chtěla jsem to mít co nejdřív z krku, neb od sedmi jsem měla nastoupit trest u McGonagallové. Madam Pinocetová si samozřejmě můj výstup v knihovně nenechala pro sebe a splnila svou výhružku. „Možná byste se měla posadit,“ nabídl mi profesor židli, „bude to na dlouho.“ Stísněně jsem polkla a potom jsem vyklopila to o trestu u profesorky McGonagallové. Jak jsem předpokládala, profesor lektvarů zuřil. „To snad nemyslíte vážně, nechat si napařit trest za takovou blbost a ještě u Minervy McGonagallové,“ hřímal mi nad hlavou. Z jeho hlasu jsem poznala, že učitelku přeměňování nesnáší, a z jeho dechu jsem zjistila, že měl k večeři tu odporně páchnoucí sýrovou pomazánku. Kdybych věděla, co bude následovat, svou poznámku bych si odpustila, ale jelikož jsem to nevěděla, příliš jsem se nepřemáhala. „Já jsem si ten trest nenechala udělit dobrovolně.“ Profesor na mě nejprve vytřeštil oči, potom vražedně pohlédl a nakonec něco zahřímal. Nerozuměla jsem mu, neboť jsem měla co dělat, abych neupadla pod silou jeho hlasu. „Sednout,“ zařval nakonec a já mlčky poslechla. Hodil přede mě misku s nějakými odřezky. „Nakrájejte to a koukejte sebou hodit,“ poručil mi. Třesoucíma rukama jsem sáhla po nožíku a pustila se do práce. Když jsem po padesáti minutách opouštěla jeho pracovnu, pořádně se mi ulevilo.

Trest u profesorky McGonagallové byl oproti tomu úplná procházka růžovým sadem. Tahle učitelka, ač jsem to u ní nečekala, měla smysl pro humor. Její trest spočíval v tom, že jsem celou hodinu musela trénovat vznášecí zaklínadlo střídavě na pavím brku a na jedné z židlí. „Doufám, že vám ho znechutím natolik, že ho příště již v knihovně nepoužijete,“ oznámila mi. Patrně uměla číst myšlenky – myslela jsem zrovna na to, zda mimo knihovnu mohu – a ona se nepatrně usmála a v očích jí zajiskřilo.

Když jsem se po osmé večer došourala do zmijozelské společenské místnosti, zjistila jsem, že někteří stále probírají „průlet knihovnou“, jak to nazvali. „Že vás to baví,“ poznamenala jsem sotva slyšitelně a uklidila se s knížkou do svého oblíbeného výklenku v okně. Ještě nebyla taková zima, aby mi táhlo na záda, takže jsem se tu mohla docela dobře schovávat před okolím. „Ridevolová, vylez,“ volal na mě prefekt, ale já odmítala poslechnout. Tak přišel až ke mě a zahřímal mi do ucha: „Vstávej!“ Nevěřícně jsem se na něj podívala, protřepala si nejprve pravé a pak i levé ucho a naprosto klidným hlasem jsem se ho otázala, co po mě chce. „Připravilas Zmijozel o dvacet bodů,“ sdělil mi směsicí vyčítavého a výhružného tónu. Nejprve mě napadlo, jak se dozvěděl, že zrovna já, ale potom jsem si uvědomila, že se kamarádíčkuje s ředitelem naší koleje, takže mi to bylo jasné. „Nemůžu za to, zasedli si na mě,“ použila jsem otřepanou výmluvu a doufala, že mu to bude stačit. Ale osud mi nepřál. Nejenže mě sprdnul jako pětileté děcko, navíc mi přede všemi udělal dvacetiminutovou přednášku o „slušném“ chování. Měla jsem dost. Otráveně jsem zavřela knihu, svezla se dolů a odkráčela ven z místnosti.

Na chodbě jsem se však po pár krocích zarazila, neboť jsem neměla ani ponětí, kam se až do dvanácti, kdy už většina spí, zašiju. „To je teda fakt den,“ posteskla jsem si polohlasně. „Ještě pořád je čas, nějak ho vylepšit,“ ozvalo se vedle mě a z ničeho nic se přede mnou zjevili Sirus a brejloun. „Kde jste se tu vyloupli?“ podivila jsem se. „Jsme na průzkumu hradu,“ oznámil mi s úsměvem brejloun. „A to jen tak?“ povytáhla jsem obočí. „Ne, máme s sebou tohle,“ odvětil brejloun a ukázal mi ošuntělý plášť. „To má být co,“ opáčila jsem nedůvěřivě, „nějaká nová móda?“ „Prej nová móda, já se z ní pominu,“ zasmál se Sirius. „Tohle,“ ukázal důležitě na hábit, „je neviditelný plášť.“ „Kecáš,“ vydechla jsem ohromeně. „Čestně,“ zvedl prsty k přísaze. „Teda pokud víš, co to znamená,“ dodal trochu tišeji. Ušklíbla jsem se a doporučila mu, že by neměl soudit všechny podle jednoho červivého jablka. Sirius to kvitoval mrknutím na brejlouna, a ten se pak zeptal, zda chci jít s nimi. „Do dvanácti zbývá spousta času, takže proč ne,“ souhlasila jsem a ani mi nevadilo, že je vlastně skoro neznám. „Proč do dvanácti?“ zeptal se šeptem brejloun, když jsme chodbou proplouvali pod neviditelným pláštěm. „Protože ve dvanáct už většina mé koleje spí,“ odvětila jsem. Zadíval se dost nechápavě, takže jsem dodala: „Náš prefekt mi udělal přednášku kvůli tomu, že jsem připravila Zmijozel o dvacet bodů, tak jsem vzala roha.“ „Dobřes udělala,“ poplácal mě po rameni Sirius. „Jenom doufám, že mě to nebude stát mou postel,“ poznamenala jsem tiše. „Proč to?“ zajímal se brejloun. „Holky v ložnici ho totiž děsně žerou,“ svěřila jsem jim. Oba ve stejnou chvíli protočili panenky a já se zakuckala smíchy. „Pst,“ napomenul mě brejloun „právě procházíme kolem Brumbálovy pracovny.“ „U toho jsem trest ještě neměla,“ prohodila jsem a kdo ví proč mi to přišlo k smíchu. „Ta holka je postrach, neměli jsme ji s sebou brát,“ nechal se slyšet Sirius. „Klidně ji můžeme vyhodit,“ odpověděl mu brejloun. „Už budu ticho, slibuju,“ zaprosila jsem-vidina tří hodin o samotě mě k tomu donutila. „Tak jo,“ souhlasil nakonec brejloun a pomalu jsme se sunuli dál. „Kam vlastně jdeme?“ zajímala jsem se. „Neříkalas, že budeš zticha,“ připomněl mi Sirius, ale jeho kamarád mi ochotně vysvětlil: „Minulý týden jsme tuhle se Siriem objevili jednu tajnou chodbu, tak chceme zjistit, kam vede.“ Napětím jsem ani nedutala. Tohle vypadá na senza dobrodrůžo, pomyslela jsem si a v duchu jsem děkovala osudu, že mě nechal vyběhnout ze společenské místnosti a natrefit zrovínka na tyhle dva.

„Tady už by to někde mělo být,“ prohodil brejloun a zkusmo se opřel o sochu čarodějnice. Ta se otočila a my propadli do prázdna. „Uááá,“ zaječela jsem, když jsem dopadla na studenou zem a na mě se svalil Sirius. „Neřvi,“ napomenul mě brejloun a vymotával nás z pláště. „Nevidím si ani na špičku brejlí,“ postěžoval si. „Od toho ti lehce pomůžu,“ nabídla jsem se a vyslovila příslušné zaklínadlo. Konec mojí hůlky se na pár vteřin rozzářil, pak světýlko zmizelo, ale vzápětí se objevilo znovu a jasnější. „Dík,“ prohodil brejloun a sbalil plášť do rance. „Jdeme,“ zavelel Sirius a naše skupinka se dala do pohybu.

Nevěděli jsem, jak dlouho jdeme-nepočítali jsme kroky ani nezkoumali čas-když tu náhle začala cesta prudce klesat. „To vypadá na nějaký sklepení,“ nechal se slyšet Sirius. „Třeba se probouráme Lavattorovi do pracovny,“ poznamenal sarkasticky brejloun. „Tam už jsem dneska jednou byla, tam nechci,“ prohlásila jsem. „Copak, dal ti trest?“ dobíral si mě Sirius jako by nevěděl. „Jak jsi to uhodl?“ hrála jsem si na překvapenou. „Dobrovolně by tam nikdo nešel,“ odvětil. „Teda, aspoň koho znám,“ dodal. „Vím o jednom, který je tam pečený vařený,“ sdělila jsem mu. „Myslíš srágoru?“ otázal se brejloun. „Ne, našeho prefekta,“ poopravila jsem ho. „Slyšel jsem, že se s ním jeho rodiče znají,“ hlesl Sirius. „Tomu se ani nedivím,“ poznamenala jsem. „Co já jsem slyšela, jsou ještě větší parchanti než Lavattor,“ nechala jsem se poněkud unést. „Nesmýšlíš zrovna dobře o svých spolustudentech a jejich rodičích,“ uchechtl se brejloun. „Já si je nevybrala, tak co mám dělat,“ pokrčila jsem rameny. „Dokážu si to představit,“ přidal se na mou stranu Sirius. „Nechybělo moc a moh sem tam být taky.“ „Škoda, ve dvou by to bylo snesitelnější,“ zalitovala jsem. A pak mě napadlo: „Jak to, moc nechybělo?“ „Pohádal jsem se s kloboukem-chtěl mě nejdřív poslat taky do Zmijozelu,“ sdělil mi Sirius, „máme to totiž v rodině.“ Náhle mi svitlo: „Ty jsi Black, že jo.“ „Jo,“ procedil mezi zuby a neměl daleko něčím mě praštit. Naštěstí pro mě, nebylo nic vhodného po ruce. „Babička má fotku vaší rodiny vystavenou nad krbem, proto seš mi povědomej,“ vysvětlila jsem mu. „Copak, babička je zatížená na čistokrevný rodiny?“ otázal se brejloun, jež už celkem dlouho nepromluvil a patrně mu to chybělo. „Ne tak úplně,“ lezlo ze mě jak z chlupatý deky. „Tak co?“ vyzvídal brejloun. „Můj děda seděl za vraždu jeho prastrýce v Azkabanu,“ vyklopila jsem a stísněně jsem se po Siriusovi podívala. Chvíli bylo ticho, ale pak Sirius pronesl: „Ten parchant si stejně nic jinýho nezasloužil.“ Dost se mi ulevilo-celkem oprávněně jsem se bála, že po mě skočí. To jsem však neznala jeho nenávist k rodině. Tu jsem zaregistrovala až časem. Trochu mi v tom pomohla Bellatrix, která chodila se mnou do ročníku a občas se o svém bratranci dost opovržlivě vyjadřovala.

Toho večera jsme objevili tu úplně nejlepší ze všech později objevených tajných chodeb. Vedla do Medového ráje, což bylo cukrářství v nedaleké kouzelnické vesnici. Díky tomu jsme si mohli pro cukroví zaskočit skoro kdykoliv jsme měli chuť a nejednou jsme si užili spoustu legrace. Občas se k nám přidal i Remus-pobledlý kamarád Siriuse a Jamese, kterého jsem stejně nepřestala nazývat brejlounem, i když jsem  se později dozvěděla jeho jméno, a Peter – baculatý kluk s krysím pohledem. Toho jsem měla ráda ze všech svých nebelvírských kamarádů nejméně. Možná jsem už tehdy předvídala budoucí události.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Famfrpál – sport nebo zabíjení podle vlastních pravidel

„Ridevolová, Ridevolová! Allegro!“ pořvávala na mě Bellatrix. Jak já ji v té chvíli nesnášela. Nejenom že vykřikovala takhle beztrestně moje nenáviděné jméno, ale dokonce se opovážila budit mě v neděli ráno, kdy jsem si mohla přispat. „Co je?“ hlesla jsem, abych od ní měla pokoj. „Dneska hrajeme famfrpál,“ oznámila mi důležitě. „No a?“ nevzrušovala jsem se tím. „No a?“ zopakovala nevěřícně mou poznámku. „Hrajeme proti Nebelvíru, už ti to docvaklo,“ poučovala mě. Nechápu, že si za ty dva roky, co je se mnou v jedné ložnici, nezvykla na to, že mě famfrpál absolutně neinteresuje. Možná to bylo proto, že jsem zrovna neměla v oblibě létání na koštěti. Ještě jsem si živě pamatovala na svou první hodinu létání-hrůzou přimražená ke koštěti jsem se vznášela pár centimetrů nad zemí, když tu koště náhle prudce vyrazilo vpřed, opsalo se mnou ve vzduchu tři kruhy, a potom mě naprosto nevybíravě shodilo do jezera. Nejenom, že se mi chechtal celý Zmijozel a Nebelvír, se kterým jsme měli hodinu společnou, ale já si pořádně nalokala vody a celý víkend mi pak škrundalo v břiše. Tenhle zážitek mě poučil, že létání nebude věc pro mě, a já se mu začala všemožně vyhýbat. Ovšem poté, co jsem se seznámila s brejlounem a Siriusem, už to tak dobře nešlo. James vypátral můj strach a jako správný kamarád se ho pokoušel zlomit. Vedlo to však jen k dalším nehodám, takže jsem ho nakonec prosila div ne na kolenou, aby toho nechal a dal mi pokoj. A ten prevít Sirius, jenž byl vždycky s náma, aby nepřišel o tu švandu, se mi ještě chechtal. Zkrátka a dobře, létání na koštěti se nestalo mým koníčkem a tudíž jsem ani famfrpál neměla příliš v lásce. Nechápala jsem, co na tom bohapustém honěním se za míčem, střílení gólů a vyhýbání se potloukům ostatní vidí. Bellatrix však byla famfrpálem úplně posedlá. Pravděpodobně to bylo proto, že kapitánem mužstva byl Lucius Malfoy-největší slizoun v koleji-a jedním z útočníků Rodolphus Lestrange-podle mnohých nejvtipnější kluk na škole. V koutku duše jsem mu trochu toho nadání přiznávala-když se fakt snažil, padaly z něj neuvěřitelný seky. A na rozdíl od Luciuse tolik nepohrdal námi „obyčejnými čarodějkami a kouzelníky“,jak se o většině z nás onehdy vyjádřil Lucius. Hřešil na to, že byl starší než mi a tudíž si k němu jen málokdo něco dovolil. K mojí velké smůle se na přímluvu profesora Lavattora stal jedním ze zmijozelských prefektů, takže mohl celkem beztrestně tyranizovat každého, kdo se mu znelíbil. Pro svou nevymáchanou pusu jsem se občas taky zařadila do téhle skupinky „vyvolených“, takže jsem věděla, jaké to je. Nicméně úplně umlčet se mu mě nepodařilo a časem své snahy o mou převýchovu vzdal úplně. „Ridevolová, seš beznadějnej případ,“ říkával mi a já to okamžitě pouštěla z hlavy. Ale zpátky k famfrpálu.

Jen jsem vyhlédla z okna a už jsem měla sto chutí Bellatrix přetrhnout. Avšak představa dvou Bellatrix místo jedné mě od toho nakonec odradila. Venku bylo podezřele tmavo a zamlženo. „V tomhle se přece nebude hrát,“ prohodila jsem nadějně. „Mýlíš se, bude,“ opravila mě se škodolibou radostí Jade Luderová. S oblibou jsem ji nazývala mrcha na druhou, neboť když jsem jednoho večera z nudy pátrala v cizojazyčných slovnících, zjistila jsem, že jak její křestní jméno, tak i příjmení znamenají jedno a to samé-mrcha. Nutno podotknout, že co do povahy to rozhodně sedlo. Jade byla závistivá, podlá, sobecká a notně škodolibá osoba bez smyslu pro humor. Navrch ještě byla práskačka a podlézala komu mohla. To Bellatrix aspoň měla úroveň. Vlastně mi přišlo dost zvláštní, že se tyhle dvě skamarádily-Jade patřila k celkem obyčejným kouzelnickým rodinám a ničím nevynikala. Bellatrix naproti tomu patřila k jednomu z nejznámějších rodů, byla chytrá a celkem i pohledná. Lucius si na ni tajně brousil zuby, ale ona se mu navenek smála. Čirou náhodou jsem však jednou zachytila její důvěrný rozhovor s Jade, které se svěřila, že zase tak špatný není. Ovšem až na druhý pohled, konstatovala tenkrát a obě se tomu hrozně smály. Poslední holkou v ložnici byla Pamela Bowfingerová, celkem nenápadná holka, bez vlastního názoru a vůle. Nechala se klidně vláčet Bellatrix a Jade z místa na místo a papouškovala po Jade některé nesmysly, jež vypustila z pusy. Jestli je nějaký bůh, musí nad ní zaplakat, přemítala jsem v duchu kdykoliv jsem se naskytla k nějaké takové příležitosti.

"Tak už pohni," pobízela mě Bellatrix, „hraje se už dopoledne.“ „Brumbál se totiž bojí, že by se to do večera nemuselo stihnout,“ přisadila si Jade. No těpic, zaklela jsem v duchu, to mě čeká krásná neděle. Nakonec jsem však neměla na vybranou a vstávat jsem musela, protože Bellatrix ze mě stáhla peřinu a bez ní mi byla jaksi zima. „Otravo,“ otitulovala jsem ji, neb v té chvíli jsem na nic lepšího nepřipadla. „Lenochu,“ vrátila mi Bellatrix a Jade po mě hodila polštářem. Rozpoutala tak polštářovou bitvu, do které se výjimečně zapojila i Pamela. „Co se to tu děje,“ zahřímala ode dveří prefektka. Byla jen o málo menší než Malfoy a měla celkem robustní postavu, takže prváci z ní měli větší strach než z Luciuse. Všechny jsme předvedly ukázkové stronzo. Jen Pamela nám to po chvíli zkazila, neb se začala třást strachy. „Koukejte to tady uklidit a sypte na snídani,“ přikázala nám. S Bellatrix jsme ji počastovaly odpudivým šklebem, nicméně jsme ji poslechly.

„Nevěděla jsem, že famfrpál je povinný,“ mrmlala jsem cestou zpátky do věže. Venku se totiž mezitím rozpršelo. Severus, jenž šel shodou okolností okolo, mou poznámku zaslechl a pobaveně se ušklíbl. Ani on neměl famfrpál příliš v lásce. Na zápasy chodil jen kvůli svým kamarádům-Malfoyovi a Lestrangeovi. Ale jak jsem ho znala, nejraději by nechodil vůbec. Byl na tom s létáním dost podobně jako já, takže se to dalo pochopit. Navíc ho při jednom z prvních zápasů trefil zatoulaný obličej do nosu a zlomil mu ho. Něco se pokazilo a nos mu už nikdy úplně nesrostl, takže měl tvar skoby. Sirius s Jamesem si proto z něho dělávali legraci. Vlastně skoro kvůli všemu si z něho tyhle dva dělávali legraci, až mi někdy bylo Severuse líto. „Opovaž se nepřijít,“ pohrozil mi Lucius, který šel v těsném závěsu za Severusem. Vlastně to byl div, že se Severus objevil první-obvykle se šoural až za Malfoyem. „Zlomíš mi nos?“ provokovala jsem ho. Bylo to docela trefné, neboť právě on měl na svědomí zbloudilý potlouk, jenž zranil jeho kamaráda. Naštval se totiž na nebelvírského chytače a chtěl ho sundat. Gratzky mu nechtěl půjčit pálku, že to s ní neumí-výjimečně věděl, co dělá. Lucius si to však nechtěl nechat vymluvit a sebral mu ji. Potlouk sice odpálil, ale místo na soupeřova chytače na zmijozelskou tribunu. Severus stál v první řadě, takže to koupil přímo. Teklo mu tehdy spoustu krve, takže studenti v jeho okolí byli celkem solidně zastříkaní. Lucius se napůl pobaveně, napůl naštvaně ušklíbl a mrkl na Bellatrix, aby na mě dohlídla. To zrovna, pitomečku, kvůli tobě se tak budu obtěžovat, pomyslela jsem si v duchu. Nakonec jsem však na zápas přece jen šla. Avšak z důvodu, který by se drahému panu Malfoyovi zamlouval jen stěží.

„Smíšku, smíšku,“ chvátal za mnou Sirius a volal na celou halu. „Ále, copak ti chce můj nepovedený bratránek,“ ušklíbla se Bellatrix. „Hoří snad?“ přivítala jsem splašeného nebelvírčana. „Skoro,“ opáčil Sirius a roztáhl pusu od ucha k uchu. „Hádej, co je nového?“ zeptal se mě. „Týká se to famfrpálu,“ napověděl mi. „Zápas se pro nepřízeň počasí nekoná?“ střelila jsem od boku. Sirius udělal otrávený škleb, a potom mi nadšeně sdělil, že James je novým nebelvírským chytačem. „Dozvěděl jsem se to teprv před chvílí,“ vysvětloval mi. „Ten prevít, co si říká kamarád, mi to zatajil.“ „Jdu říct Luciusovi, že dnešní zápas máme v kapse,“ pronesla posměšně Bellatrix a vznešeně odplula. Později mi sdělila, že není tak úplně v pořádku, že se kamarádím s jejím bratrancem a tím Potterovic klukem. „Jsou to pobertové,“ nechala se slyšet. To slovo se mi docela zalíbilo, takže jsem je pak pro sebe začala takhle nazývat. Časem jsem k této přezdívce přiřadila i Remuse a Petera a nakonec jsem jim ji i prozradila. Měli z toho velkou psinu a pojmenovali tak dokonce jeden svůj pozdější výtvor. „Pche,“ udělal za ní Sirius a obrátil se zpět ke mně, aby vyzvěděl, co já na to. Musím přiznat, že pro mě to byla novina naprosto ohromující. Věděla jsem sice už od prváku, že James byl famfrpálem naprosto posedlý, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mu podaří dostat se do kolejního mužstva. „Viděl jsem ho o prázdninách, když jsem byl u nich, je fakt dobrej,“ chválil pyšně kamaráda. „Musíš se určitě přijít podívat, natrhneme Zmijozelu prdel,“ lákal mě. Potom si však uvědomil, že já jsem ze Zmijozelu a omluvně se zašklebil. „Když zařídíš, aby na mě nepršelo a nemusela jsem přitom držet ten odporně těžký deštník, přijdu,“ slíbila jsem mu. „Půjčím ti svůj nepromokavý hábit s kapucou,“ přislíbil mi a s jásotem odkvačil. „Jen aby nebyl v barvách Nebelvíru,“ zamumlala jsem. Tak bych mezi zmijozelské moc nezapadla a vysloužila bych si tím jen spoustu urážek a pár štulců.

Pláštěnka naštěstí nebyla zlatočervená, měla dokonce mou oblíbenou barvu-černou. „Vypadáš v ní jako strašák,“ zašklebil se Sirius, když jsem se do ní oblékla. „Možná kdybych si ji mohla trochu zmenšit,“ prohodila jsem nesměle. „Když ji pak vrátíš do původního stavu,“ nechal se slyšet Sirius. Byl tak nadšený, že jeho kamarád je novým chytačem, že ostatní ho vůbec nezajímalo. „Pocorgio,“ zamumlala jsem a ukázala hůlkou na hábit. Ten se v mžiku zmenšil do příslušné velikosti. „O mnoho lepší,“ pochvalovala jsem si a následovala proudy kouzelníků a čarodějek mířící na hřiště. Tam už poletovali členové obou týmů. Nebelvír aplaudoval a nadšeně vítal svého nového chytače. Brejloun bude ve své koleji dost oblíbený, napadlo mě. Letos jsme s nimi měli jen dvě společné hodiny-obranu proti černé magii a lektvary-takže jsme se příliš nevídali. O víkendech-hlavně o večerech-jsme však dál pořádali tajné výpravy. Začínala to však být docela nuda, protože většinu Bradavic už jsme měli prozkoumanou.

„Všichni na svá místa,“ vyzvala hráče obou týmů madam Anelliová. „Chci vidět čistou hru podle pravidel,“ oznámila oběma kapitánům. Až do třetí řady jsem cítila, jak se Lucius ušklíbl-on měl svá vlastní pravidla. Vycházela z toho, že se jim podaří natolik zastrašit soupeře a ten jim nebude schopen v ničem zabránit. Většinou se jim to nakonec podařilo-ze všech nejdéle však vždycky vzdoroval právě Nebelvír. Byla jsem zvědavá, jestli je brejloun tak rychlý, jak o něm tvrdil Sirius. Pokud ano, možná se mu podaří chytit zlatonku dřív, než se jejich obrana rozpadne. Přistihla jsem se při myšlence, že bych si to dokonce přála, chtěla jsem, aby Nebelvír vyhrál. Jinak nebude s Luciusem k vydržení, omlouvala jsem v duchu své přání.

Hra začala lépe pro Nebelvír. Jeho střelci pronikli zmijozelskou obranou jako blesk a vstřelili hned v úvodu tři rychlé góly. „To nám to teda slavně začíná,“ posteskla si Bellatrix stojící vedle mě. „Vždyť právě,“ špitla jsem. „Nechceš, abysme vyhráli?“ otázala se mě starší ze sester Blackových. „Nechci, aby se Lucius zase naparoval,“ odvětila jsem. „Zchladím ho jedna dvě,“ kasala se Bellatrix, „jen ať vyhrajeme.“ V duchu jsem tušila, že si to přeje hlavně kvůli Rodolphusovi, který pak býval neobyčejně pozorný a milý. Snad se nám Bellatrix nezamilovala, pomyslela jsem si v duchu a nenápadně ji přejela zkoumavým pohledem. Tohle zaváhání mě stálo málem nos. Naštěstí mě něčí ruka strhla včas dolů. „Dávej bacha,“ doporučil mi Severus, jenž dosud svíral mou dlaň ve svojí. Tak mě to vyvedlo z míry, že jsem se zmohla jenom na děkuju.

Jak zápas pokračoval, sílil nejen déšť, ale i potyčky mezi hráči. Zmijozelský odrážeč poslal potlouk přímo na nebelvírského brankáře, který v tu chvíli vůbec nedržel camrál, což bylo proti pravidlům. Brankář to koupil do břicha a málem spadl z koštěte. Jako odplatu sestřelil nebelvírský odrážeč jednoho ze zmijozelských útočníků a druhého-Rodolphuse-minul jen o fous. „Šmejde,“ hulákala na jeho adresu Bellatrix a hrozila mu pěstí. Odrážeč si toho nejspíš vůbec nevšiml, neboť jeho další střela mířila opět na Rodolphuse a tentokrát neminula. Zmijozelský útočník se snášel v pomalých spirálách k zemi. Už, už to vypadalo, že se rozplácne, ale v poslední chvíli to vybral a vrátil se zpět do hry. „Výborně!“ skandoval skoro celý Zmijozel.

Zaměřila jsem se spíš na oba chytače. Zajímalo mě zda jeden z nich už objevil zlatonku. Oba však zatím bezcílně brázdili oblohu a vyhýbaly se bleskům. Vtom James zrychlil. Lucius to okamžitě zaregistroval a hnal se za ním. Měl mnohem lepší koště než James, ale ten na tom svém vyváděl pravé divy. Prudce měnil směr, chvíli letěl kolmo vzhůru, pak se zase prudce stočil stranou. Lucius mu chvílemi sotva stačil, to musel uznat i naprostý laik. Tohle konstatování však neplatilo pro Jade, která později ve společenské místnosti tvrdila naprostý opak. „Jamesi, Jamesi,“ ozývalo se z ostatních tribun a zmijozelské Lucius nemělo nárok. Už to vypadalo, že James zlatonku chytí a Nebelvír, jež už v tu dobu vedl šedesát ku čtyřiceti, vyhraje zápas, když tu se stalo něco naprosto neočekávaného. James zůstal stát ve vzduchu, a pak se náhle prudce snášel k zemi. „Co se stalo?“ zeptala jsem se poplašeně vedle stojící Bellatrix. „To je Luciusova nová finta,“ ušklíbla se moje spolužačka. „Jaká finta?“ nechápala jsem. „Použil na něj omračující kouzlo,“ vysvětlila mi Jade. „Ale to se přece nesmí,“ rozčilovala jsem se celkem hlasitě. „Pst,“ okřikla mě Bellatrix, a pak dodala, že je to přece jedno. „Hlavně, když vyhrajeme, ne.“ V tom jsem s ní nemohla souhlasit. „Je to podvod,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale marně, nechtěla mě poslouchat.

Zmijozel nakonec vyhrál sto devadesát ku šedesáti. „Doufám, že Luciuse patřičně zchladíš hned na začátku,“ připomněla jsem Bellatrix, „já ho poslouchat nebudu.“ Spolužačka však byla v takové euforii, že mě vůbec nevnímala. „Jako bys mluvila do dubu,“ nechal se slyšet Severus, jenž pozoroval mé bezúspěšné snažení. „Spíš jako kdybych se snažila přesvědčit krávu, že umí lítat,“ odsekla jsem naštvaně a odpochodovala pryč. Cestou jsem se zastavila za Siriusem a předala mu, již opět zvětšený, nepromokavý hábit. „Mrzí mě, že jste nevyhráli,“ šeptla jsem, ale raději jsem se odtamtud klidila. Nebelvírští studenti právě vcházeli do haly a mohli by si na mě chtít vylít vztek.

Už z dálky jsem slyšela oslavující spolužáky a spolužačky. U vchodu jsem se dokonce střetla s profesorem Lavattorem, který přišel mužstvu osobně popřát až do věže. Sjel měl zničujícím pohledem a pokračoval ve své cestě. Díky bohu, ulevilo se mi, protože zůstávat ve společenské místnosti v jeho společnosti by bylo už opravdu nad moje síly. „Kde ses toulala,“ přitáhl si mě bodře Rodolphus a vlepil mi pusu na tvář. Jeho dech byl cítit kořalkou. Bezpochyby z Luciusových tajných zásob, pomyslela jsem si a jemně jsem ho od sebe odstrčila. Prodírala jsem se dál veselícími se kouzelníky a čarodějkami a snažila se najít nějaké alespoň trochu klidné místečko a konečně si sednout. Po tom bezmála šestihodinovém stání mě pořádně bolely nohy. Taky mně už začínalo kručet v břiše, ale Pamela mi oznámila, že žádný pozdní oběd se nekoná. Večeře byla až od pěti, což bylo až za dvě hodiny. „Úuu, do tý doby umřu hlady,“ postěžovala jsem si obrazu na zdi. Vymítač na něm na mě opovržlivě pohlédl a dál se věnoval svým elixírům. „Na, cvakni si taky,“ podával mi rozjařený Lucius sklenici pálenky. „Díky, ale radši ne,“ odmítla jsem ho. „Ty si se mnou nepřipiješ na vítězství?“ podivil se a trochu se zakymácel-patrně si na vítězství už připíjel s více než jedním studentem. „Myslím si, že další sklenici už bys nezvládl,“ předložila jsem mu jeden z důvodů, proč ne. „Třesky plesky,“ zamumlal a znovu mi podával sklenici. Byla ulepená a tekutina v ní mě vůbec nelákala. „Radši si s ním připij,“ nabádala mě Pamela. Sama už přípitek absolvovala, jen aby si nevysloužila Luciusův hněv. Neboť horší než naštvaný Lucius byl jen opilý naštvaný Lucius. I přesto jsem odmítla. Nebyla jsem žádný abstinent ani silně zásadová osoba a za normálních okolností bych se i napila. Jenže tohle nebyly normální okolnosti. „Vyhráli jste podvodem,“ vmetla jsem mu neohroženě do tváře. Lucius chvíli mlčky vrávoral, než mu došlo, co jsem řekla. I potom se však raději zeptal, jestli opravdu slyšel dobře. „Cos to řekla?“ „Slyšels,“ odvětila jsem. „Ty malá drzá čubko,“ otituloval měl a námahou mu vypadla sklenička z ruky. „Vysoký sprostý podvodníku,“ přilévala jsem oleje do ohně. „Rodolphusi, slyšels to,“ přivolala si na pomoc kamaráda. „Ta malá šmejdka tvrdí, že jsme vyhráli podvodem,“ sdělil mu. Rodolphus se na mě škaredě podíval, a pak se otočil zpátky na Luciuse. „Co jí pro provedem, aby abyssme ji odnaučili lhát?“ zeptal se ho značně lámaně, neboť i on už měl dost upito. Lucius se podíval nejprve na mě, pak na něho, pak zase na mě a znovu na něho. Očima si dávali nějaké signály. „Zmiz odsud,“ sykl vedle mě stojící Severus. A jelikož jsem se nehnula z místa, strčil do mě a nahlas vykřikl: „Vypadni!“ „Severusi, kamaráde, neměls ji posílat pryč,“ vyčítal mu Lucius. Jeho odpověď už jsem neslyšela, neboť jsem právě prolezla portrétem alchymisty a utíkala chodbou.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Zamyšlení nad černou magií

Své nadání jsem poprvé zaznamenala asi v osmi letech. Hrozně jsem se tenkrát naštvala na jednu svou kamarádku a nechtěně jsem ze vzduchu vytvořila celkem solidní vír, jenž ji unášel pryč. Její zděšení rodiče si pro ni okamžitě běželi a já musela absolvovat přednášku na téma slušného chování. Nicméně tatínek byl rád, že jsem po něm. Jak pyšně poznamenal v průběhu dalších let, zdědila jsem jeho mimořádný talent na černou magii. „Mnoho takových dětí se už dnes nerodí,“ oznámil mi při mých desátých narozeninách. Při té příležitosti se rovněž zmínil o Bradavicích. „Je to nejslavnější kouzelnická škola v celé Anglii,“ pronesl s pýchou člověka, jenž ji s úspěchem absolvoval. Později, když jsem zjistila, že Bradavice jsou jediná kouzelnická škola v Anglii, váha jeho slov poněkud opadla. V té chvíli jsem to však ještě netušila a hltala jsem každé jeho slovo, neboť to bylo poprvé, co se o tomto tématu zmínil. Do té doby jsem si naivně myslela, že všechno se s maminkou naučili sami a že to, až budu starší, budou učit mě. „To už se dávno nedělá,“ sdělil mi otec, když jsem se mu svěřila se svými představami, a začal mi sáhodlouze popisovat, jak to ve škole chodí. „Doufám, že budeš ve Zmijozelu, jako jsem byl já,“ zakončil své vyprávění a povzbudivě se na mě usmál. Byla jsem z toho poněkud zmatená, protože některé jeho zážitky mě ani zdaleka nepřipadali tak veselé a chování některých jeho spolužáků a spolužaček mě téměř děsilo, ale bylo mi teprve deset, tím se to dalo omluvit. Až později, když jsem domů posílala sovu se svými prvními dojmy, jsem se dozvěděla, že si maminka přála, aby mi Moudrý klobouk přisoudil jinou kolej. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že ona sama chodila do Havraspáru a že si tajně přála, abych tam mohla chodit rovněž. Bála se, že ve Zmijozelu, jež byl černou magií téměř posedlý, by mě snadno mohl někdo svést na scestí, což se později málem skutečně stalo. Ale bylo to právě moje nadání pro černou magii spolu s jistou neúctou k řádu, jež rozhodlo o mém zařazení. Vlastně měl Moudrý klobouk pravdu – byla jsem sice velmi chytrá dívka, ale svou inteligenci jsem místo na učení směřovala na vymýšlení legrácek. Díky tomu jsem si tak výborně rozuměla s Jamesem a Siriusem.

Na první překážku zapříčiněnou mým talentem pro kouzla, jež normální čarodějky a kouzelníci nepoužívají, jsem natrefila hned v prvním ročníku. Jmenovala se obrana proti černé magii. Zatímco různá kouzla, proti kterým jsme se měli naučit bránit jsem zvládala s přehledem, kýžená obrana proti nim už mi tak lehce nešla. „Musíte se více snažit,“ nabádala mě profesorka a já měla neodolatelnou chuť nechat ji odvát do dáli, jako tenkrát v osmi letech svou kamarádku. Na té samé hodině mi bylo sděleno, že moje nadání není jaksi patřičné a že bych se měla snažit potlačovat ho. To mě rozvzteklilo ještě víc, takže jsem měla nutkání před hodinou obrany zmizet a vrátit se až bude po všem.

Naštěstí jsme hned v druháku dostali nového profesora, jenž si mě oblíbil natolik, že mě často využíval k demonstrativním ukázkám-já vysílala kouzlo a on se demonstroval obranu. Byli jsme celkem sehraní a díky tomu mi sem tam odpustil i nějaký ten prohřešek. Jeho zásluhou mě dokonce tenhle předmět začal i bavit-dokonce jsem se naučila i bránit proti složitějším uřknutím nebo bojovým kouzlům. To se mi velmi hodilo v pozdějších letech, neboť k moci se dostal ten, jehož jméno většina kouzelnického světa nevyslovovala, a nastolil opravdovou hrůzovládu.

Hodiny obrany jsem však vítala především z důvodu, že jsem mohla beztrestně používat černou magii. Souboje mezi jednotlivými studenty byly nezbytnou součástí hodin a já si v nich doslova libovala. Byla jsem jediná, kdo dokázal nachytat Jamese Pottera na švestkách a položit ho na lopatky. Dost se na mě tehdy naštval-dokonce se mnou zbytek dne nepromluvil. Ale potom jsem mu zřejmě začala chybět, a tak jsme se zase udobřili. Díky svému zážitku, jež byl dokonce zapsán do kroniky zmijozelské koleje, jsem si uvědomila, že fakt, že máme obranu proti černé magii právě s Nebelvírem, není náhodný. Vlastně nám tak dovolovali, abychom vyventilovali napětí, které mezi našimi kolejemi panovalo. Vše pod dohledem zkušeného pedagoga, který mohl zasáhnout kdykoliv si myslel, že zacházíme příliš daleko. Za tímto účelem jsme si za své partnery dobrovolně vybírali nebelvírské, neboť touha porazit je ve většině z nás podnítila vyšší úsilí. Profesor Gavrilskij to kvitoval s lehkým pousmáním a liboval si, jak nám to všem pěkně jde.

Co se mě týkalo, bylo mi absolutně putna, zda jsem bojovala s někým z Nebelvíru, nebo s někým ze své koleje. Většinu svých spolužáků jsem neměla ráda, takže motivace mi rozhodně nechyběla. Nakonec se mým nejčastějším soupeřem stal Severus-on jediný se mnou byl totiž schopen udržet krok. Jak jsem později zjistila, i on zdědil své nadání po otci, jenž byl jistou dobu velmi obávaným místopředsedou Nejvyšší rady. Jejím předsedou byl otec Malfoye, snad proto se Lucius tolik naparoval, se kterým se Severusův otec velmi úzce přátelil. Nebylo proto divu, že i Severus s Luciusem spolu museli přinejmenším vycházet. To býval občas dost problém, neboť Lucius pro citlivou duši svého kamaráda nemíval moc pochopení. Jak jsem měla možnost pozorovat, Lucius byl spíše akčnější typ se sklony k jednoduchosti a agresivitě. Naproti tomu Severus byl výjimečně chytrý a to i v oblastech, které nebyly zrovna zmijozelskou doménou-jako například bylinkářství. Později mě napadlo, že to možná bylo díky jeho nezničitelné posedlosti lektvary, v nichž dosahoval přímo virtuózních výsledků a nebyla snad hodina, kdy by ho Lavattor přede všemi nechválil. Tato veřejná chvála však měla ten následek, že zejména Sirius s Jamesem ho nesnášeli a vymýšleli, jak se mu pomstít, což vedlo k oboustranné nevraživosti.

V pátém ročníku bylo moje nadání příčinou toho, že se o mě začal více zajímat Lucius Malfoy. Školu už sice dokončil, ale přesto se občas přijel podívat na svého kamaráda Severuse. Bylo to už v době, kdy nejmenovaný byl u moci a o Luciusovi se proslýchalo, že je jeho věrným stoupencem. „Ridevolová,“ poplácal mě zase jednou po zádech, až jsem málem přeletěla místnost, „máš obrovský talent, kterým bys neměla plýtvat.“ Ušklíbla jsem se na něho, neboť jsem tušila, že bude následovat nějaká z jeho ód na muže, kterému se upsal. O jeho aktivitách jsem věděla poměrně mnoho, neboť rodiče mě průběžně informovali a při mých prázdninových návštěvách domova jsme o dění kolem nejmenovaného hodně diskutovali. Otec byl v zásadě ochotný ho podporovat a nebýt maminky, už dávno by se k němu byl přidal. Později, když prohlédl, jakých zvěrstev je jeho někdejší oblíbenec schopen, byl rád, že tak neučinil. „Voldemort potřebuje do svých řad schopné čarodějky,“ vemlouval mi úlisně Lucius. „Potom nevím, proč si vybral právě tebe,“ zakončila jsem naši rozmluvu a klidila se mu z očí. Večer toho dne za mnou přišel Severus-na jeho ruce pomalu bledlo čerstvé tetování.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Primus Lune

Stalo se to na konci října. Počasí bylo na tuhle dobu ještě poměrně teplé a lákalo k nočním procházkám. Nebyla jsem žádná romantická dušička, jak by se mohlo zdát, ale ráda jsem pozorovala hvězdy a četla si v nich. Ve druháku jsem absolvovala základy astronomie a tohle byly následky. Nevěděla jsem nic o předvídání budoucnosti-tenhle předmět jsem ze svých voleb vyškrtla jako první-jen mě prostě bavilo vymýšlet si tajuplné příběhy o vesmírném životě. Obzvlášť Měsíc mě magicky přitahoval. Dokázala jsem sedět na střeše celé hodiny a pozorovat ho. Jednou jsem tam dokonce i usnula a až k ránu jsem se vracela do ložnice. A právě tehdy jsem viděla Remuse, jak se přes školní pozemky vrací zpátky do hradu.

Nejprve jsem si myslela, že byl pozorovat oblohu stejně jako já, ale když jsem si ho prohlédla pozorněji, zjistila jsem, že je zraněný, bledý a notně nevyspalý. Jelikož zvědavost mi rozhodně není cizí, opatrně jsem slezla ze střechy, prošla školou a v hale jsem se s ním potkala. Vypadal opravdu žalostně-místy mu dokonce prosakovala krev. Když mě uviděl, vypadal jako po zásahu bleskem-zřejmě nečekal, že se touhle dobou bude někdo potulovat po chodbách. Zkoumavě jsem si ho prohlížela, a pak jsem pronesla fatální větu: „Tys asi nebyl jen pozorovat měsíček, co?“ Remus ještě o odstín zbledl a vytřeštil na mě své unavené oči.

Byli bychom tam možná proti sobě stáli ještě dlouho, kdyby nepřišla madam Pomfreyová a neodvedla Remuse na ošetřovnu. Chtěla jsem jít s nimi-měla jsem o něj docela strach-ale ošetřovatelka mi to nedovolila. „To není nic pro tvoje zvědavý kukadla,“ odbyla mě a poslala mě do postele. Nu což, pomyslela jsem si, později se na to Remuse zeptám. Jenže, když jsem přišla na snídani, Remus tam nebyl. Nebyl ani na prvních dvou hodinách, které měli naše koleje společné, a nebyl ani na obědě a dokonce ani na večeři. Začalo mi to vrtat hlavou. Obzvlášť mě zajímalo, co nebo kdo mu mohl způsobit ty obrovské škrábance na zádech. Jako by se potkal s nějakým divokým zvířetem, napadlo mě. Nebylo by to nic divného-v Zapovězeném lese se potulují samí podivní tvorové. A tak jsem se vydala do knihovny, že tam zkusím něco najít. Měla jsem docela štěstí, protože jeden kluk z druháku zrovna vracel knížku, jež obsahovala výčet různých zranění, byly v ní i obrázky. Usedla jsem tedy za stůl a jala se v ní listovat. Došla jsem skoro až na konec a už jsem to chtěla pomalu vzdát, když jsem objevila, co jsem hledala. Můj první pohled patřil fotografii-muž stojící na ní měl přesně tytéž škrábance jako Remus. „Ty se zajímáš o vlkodlaky?“ otázal se mě Severus procházející kolem. „Cože? Proč?“ vykoktala jsem zmateně. Mlčky ukázal na nápis kapitoly a mě to konečně došlo. „To je ale strašný,“ zamumlala jsem si spíš jen tak pro sebe, ale naneštěstí to slyšel i Snape. „Co je strašné?“ otázal se mě. Nemusela jsem si příliš rozmýšlet, zda mu řeknu, co jsem viděla-hned mi bylo jasné, že bych si to měla raději nechat pro sebe. To ale znamenalo, že bych si měla vymyslet hodnověrnou historku, abych mu nějak vysvětlila svůj úžas. Rozhodla jsem se, že nejjednodušší bude hrát úplně blbou-tím mu další rozmluvu nadobro znechutím a nebudu muset nic vymýšlet. „Ten obrázek tady je strašný,“ odvětila jsem a ukázala na fotografii podrápaného muže. Pochybovačně se na mě podíval a já si uvědomila, že už mě viděl přihlížet daleko hroznějším věcem-tohle bylo proti nim čajíček pro batolata. „Máš snad v příbuzenstvu nějakého vlkodlaka?“ otázal se přímo. „Ne, jen mě to zajímalo,“ sdělila jsem mu ledabyle a doufala, že už konečně půjde pryč. „Najednou tě začínají zajímat vlkodlaci?“ zdvihl obočí a doslova mě zrentgenoval pohledem. „A proč ne?“ opáčila jsem. „Mám holt rozdílný zájmy od většiny lidí, na tom přece není nic divnýho,“ řekla jsem poněkud příkře. „Jo, jasně,“ kývl hlavou a odšoural se pryč. Přišlo mi to najednou líto, že jsem na něj tak vyjela, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se dál neptá. Mohla jsem si tedy konečně v klidu přečíst, co píší o vlkodlacích. Bylo toho docela dost a ještě všechny ty odkazy na další knížky-zkrátka, nakonec mě madam Pinocetová musela vyhazovat, protože chtěla jít spát.

Vracela jsem se pomalu do společenské místnosti a hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Vlastně jsem se vůbec nedivila, že byl Remus tak zaražený, když jsme se ráno setkali v hale. Nechtěl, aby o něm kdokoliv věděl, co je zač. Patrně měl pocit, že by se s ním potom už nikdo nebavil. Možná by ho i vyhodili ze školy, napadlo mě. Kdyby se to dozvěděl takový Malfoy nebo Lestrange, tak stopro. A potom mě přepadla myšlenka, jak je možné, že na to ještě nepřišel Brumbál. Byl to ten nejmoudřejší čaroděj, jakého jsem znala, určitě mu to nemohlo uniknout. On to ví, uvědomila jsem si. Ano, on to ví a přesto ho sem přijal. Věděl to, ale přišlo mu nefér, aby kvůli tomu, kým se jednou za měsíc stává, nemohl studovat jako všichni ostatní. Bylo to od něho vlastně hrozně hezký, přemýšlela jsem v duchu a málem jsem přitom vrazila do Remuse vracejícího se z ošetřovny. Zaregistrovala jsem ho, až když sykl bolestí. „Promiň,“ omluvila jsem se mu a pohlédla mu do očí. Já vím, odkud jsi se ráno vracel, stálo v těch mých a on si to přečetl, protože odevzdaně svěsil hlavu a čekal, co teď udělám. „Myslím, že to nemusí nikdo další vědět, pokud se nerozhodneš to rozšířit sám,“ řekla jsem, abych ho aspoň trochu uklidnila. Přišlo mi ho spíš líto, než abych jím opovrhovala. Nevěděla jsem sice, jak jeho přeměny probíhají, ale podvědomě jsem vycítila, že musí být pěkně drastické. Mimoděk jsem mu přitom přejela po poraněné ruce. Když jsem si to uvědomila, ucukla jsem a ve stejnou dobu i on. „Je to...hodně tě to bolí?“ zeptala jsem se a kývla hlavou, což mělo znamenat něco jako víš přece co myslím. „Chceš mě litovat?“ otázal se odměřeně. „Jen mě to zajímá,“ svěřila jsem mu. Mlčel. Jako by si nejprve musel rozmyslet, jakou mi dá odpověď. „Vypadals ráno dost hrozivě, tak proto,“ objasnila jsem mu, proč se ptám. Patrně si vydedukoval, že když o tom ještě nemluví půlka školy, opravdu umím držet jazyk za zuby, a odpověděl, že to opravdu není nic příjemného. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, jak se mu to vlastně stalo-že se stal vlkodlakem-ale potom jsem si uvědomila, že to je už kapánek dost osobní otázka, a tak jsem si jí odpustila. „Dík, že to nikomu nepovíš,“ hlesl Remus a mávnul mi na dobrou noc. Chvíli jsem ještě pozorovala, jak se loudá po schodech k nebelvírské věži, a potom jsem i já zamířila do hajan. V noci se mi zdálo, že jsme se potkali za úplňku.

Byl to opravdu živý sen, protože, když jsem se probudila, držela jsem se křečovitě sloupku postele a měla jsem totálně propocené pyžamo. „Co blázníš?“ otázala se mě Bellatrix, kterou patrně probudil můj křik. „Jenom se mi něco zdálo,“ odbyla jsem ji. Otočila se na druhý bok a spokojeně spala dál. Já už jsem však usnout nemohla. Místo toho jsem vstala z postele, přistoupila k oknu a jala se pozorovat měsíční putování po obloze. A tehdy mě poprvé napadlo, jak strašná podívaná to pro někoho může být.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Jako čertík z krabičky

„Dnes se naučíme přeměňovat zvíře v pohár na vodu,“ oznámila nám profesorka McGonagallová a provedla názornou ukázku. Všichni jsme obdivně zahučeli a odněkud ze zadu se ozvalo, že ten pohár by se klidně mohl používat i na víno. „Zdržte se laskavě svých komentářů, pane Blacku,“ požádala McGonagallová Siriuse a on okamžitě sklapl. Stávalo se tak vždycky, když ho někdo oslovil příjmením. To však platilo jen co se profesorů nebo bradavického hajného týkalo. Pokud ho takto oslovil některý ze spolužáků, ať už mladších nebo starších, vyletěl jako čertík z krabičky. Takže, pokud jste ho chtěli naštvat, tohle byl zaručený způsob. Musím přiznat, že jsem ho s oblibou používala, když jsem chtěla, aby přestal hloupě žvanit. On mě pak na oplátku otituloval mým křestním a pustili jsme se do sebe. K McGonagallové si však něco takového nemohl dovolit, a tak se raději vyvaroval dalších poznámek. Přes uličku sedící Severus se se zadostiučiněním ušklíbl. I on už párkrát oslovil Siriuse příjmením, věděl, jak je mu to proti srsti. Byla to jeho jediná obrana proti Siriusovým vtípkům. Dost ubohá a pěkně ohraná, ale jelikož stále zabírala, Severus se jí nehodlal vzdát. „Vymysli si něco originálního,“ častovával ho posměšně James, ale Snape si jeho „dobře míněnou radu“ odmítal vzít k srdci a neřídil se jí. „Je to ubožák,“ nechal se slyšet Sirius, když přestal nenávistně syčet. „Co chceš, srágora,“ přidal se obvykle James a potom společně vymysleli nějakou pomstu. Naposledy na něho použili smrdící kouzlo a pojistili ho proti odčarování, takže celá zmijozelská místnost trpěla, dokud se to jednomu klukovi z šestého ročníku nepodařilo osvobodit jeho a tím pádem i nás od toho smradu. Jeho spolunocležníci se už dokonce domlouvali, že ho vyhostí z ložnice, na což, naštěstí pro něj, nakonec nedošlo. „Možná, kdybys vymyslel něco vážně vtipnýho, daj ti pokoj,“ pokoušela jsem se poradit nevrlému spolužákovi, ale ledově mě ignoroval.

„Slečno Ridevolová, možná byste si to mohla také konečně vyzkoušet,“ vytrhla mě z úvah profesorka přeměňování a ze zadu se ozvalo pár pošklebků. Hlavně, že se bavíte, naznačila jsem brejlounovi a Siriovi, když McGonagallová odešla zkontrolovat přední lavice. „Vypadals tak zasněně,“ opáčil Sirius s patřičnou doprovodnou grimasou. „Skoro jako bys byla zamilovaná,“ přidal se James. „Začínáš mít kecy jako holka,“ uzemnila jsem ho a znovu se pokusila přeměnit nebohého vypůjčeného žabáka v pohár na víno. „Verra verto,“ zopakovala jsem snad po desátý a stále se mi objevoval pohár s nožičkama. „Jsi neschopná,“ utrousila Bellatrix, které se už celých deset minut vyjímala na lavici přímo ukázková sklínka. „Abys nepraskla,“ poznamenala jsem jejím směrem a okatě jsem si zacpala uši, jako že nechci slyšet tu ránu. „Mrně,“ ucedila pohrdavě Bellatrix a obrátila se zase čelem vpřed. „Rictusempra,“ zamumlala jsem a namířila na ni hůlku. Spolužačka se v mžiku začala svíjet v neovladatelných křečích a smála se jako pominutá. „Slečno Blacková, ovládejte se,“ napomenula jí McGonagallová, jež neměla ani tušení, že její záchvat bych mohla mít na svědomí já. „Snad se tu nepočůrá,“ zašeptal mi do ucha pobavený Sirius. Mrkla jsem na hodinky a sdělila jsem mu: „Dávám jí tak dvě minuty.“ „Stopuju,“ přidal se James a začal sledovat vteřinovku. Těsně předtím, než uplynula mnou stanovená doba, profesorka přeměňování odhalila, že se Bellatrix stala obětí kouzla a zbavila jí účinků. „Chybělo už jen deset vteřin,“ posteskl si James. „Co se dá dělat,“ pokrčila jsem rameny a vrátila se ke svému žabákovi. „Verra verto,“ pronesla jsem zřetelně a namířila na něj hůlkou. Na lavici se v mžiku objevil pohár, tentokrát už bez nožiček. Byl sice ještě poněkud nazelenalý, ale to mi nebránilo v mé radosti, že se mi to už konečně povedlo. „Jako malá,“ poznamenala Bellatrix a předvedla mi, jak to vypadá, když čaruje profesionálka. Asi si myslela, že zblednu závistí, ale já na ní koukala stejně jako před tím. „Máš pod židlý mokrej flek,“ sdělila jsem jí s vážným obličejem. „Jejej,“ vypískla Jade, která si ho všimla rovněž. Tím k Bellatrix připoutala pozornost ostatních a ti se začali smát. „Záchody jsou přece hned na chodbě, tos mohla stihnout,“ poznamenala jedna dívka z Nebelvíru. Přes uličku sedící Severus po ní švihl plamenným pohledem a potom tím samým pohledem počastoval i mě. Udělala jsem grimasu, že tentokrát jsem v tom nevinně a pohrdavě jsem se na něho zašklebila.

„Nechtěl jsem přijít o tu psinu, tak jsem trochu pomohl,“ sdělil mi Sirius, když jsme vyšli ze třídy. „Tohle ti nedaruju,“ prskla po něm Bellatrix, jež kolem nás právě procházela. Byla rudá vzteky a hanbou. „O takový dárek bych ani nestál,“ halekal za ní Sirius a pobaveně se rozhlížel, na kom by se ještě mohl vyřádit. Do oka mu padl pospíchající Severus. „Lacero,“ poručil jeho tkaničkám a ty se zašmodrchaly. Následkem toho Severus upadl rovnou na nos a věci se mu rozlétly na všechny strany. „Měl by ses naučit chodit, srágoro,“ poznamenal Sirius a pobaveně se podíval na Jamese a Remuse. „Jsi ubohý, Blacku,“ vydoloval ze sebe dosud ležící Snape. „Cos to řek?!?“ otázal se výhružně Sirius. „Nech ho bejt,“ zatahala jsem Siria za rukáv, ale nedal si říct. „Za tohle zaplatíš, srágoro,“ oznámil mu výhružně. „Chováš se jak malej, Blacku,“ pronesla jsem tedy směrem k němu. Zle se na mě podíval a vychrlil na mě, že když se raději kamarádíčkuju se srágorou, že on se mnou skončil, a mílovými kroky odkráčel pryč. „Naštvalas ho,“ sdělil mi James, co jsem už věděla sama. „Neměl bejt protivnej,“ odsekla jsem prudce, neboť jsem měla nepříjemný pocit, že jsem přestřelila. Obvykle mi totiž „kompliment“ vrátil s dodatkem mého křestního, ale teď nic. Asi se vážně naštval, pomyslela jsem si neradostně a podala jsem Severusovi rozsypané pergameny. „Nemusíš si dělat násilí,“ zavrčel a vytrhl mi je z ruky. „Nemůžu si pomoct, jsem masochistka,“ opáčila jsem sarkasticky a nasupeně jsem zamířila do Velké síně na oběd. Ani jsem si knihy neodložila v ložnici, neboť mi bylo jasné, že jakmile bych tam vkročila, Bellatrix smluvená s Jade se na mě vrhnou. Takhle se budou muset spokojit s rozhazováním, případně ničením, mých věcí.

„Allegro Ridevollová,“ zavolal si mě Malfoy a já tušila problém. „Spusť, ať to mám z krku,“ pobídla jsem ho a upřela na něho svoje zelený kukadla. On se však z ničeho nic začal smát. „To snad ne, ha, ha, to se ještě nestalo,“ hýkal smíchy a ukazoval na podlahu, „ona se strachy počůrala.“ Rozhlédla jsem se kolem a očima vyhledala Bellatrix. Jsme si kvit, naznačoval mi její pohled. Otočila jsem se zpátky k Malfoyovi a pěkně zřetelně a nahlas jsem pronesla: „Ta loužička tu asi zůstala po Bellatrix, před chvílí stála zrovinka na tomhle místě.“ Ti, jež byli přítomni na hodině přeměňování, propukli v chechot a ostatní se dožadovali vysvětlení. Bellatrix zrudla jako rajče a následovaná Jade vypochodovala z Velké síně. A já si vysloužila desetiminutovou důraznou přednášku o „slušném“ chování, při které jsem musela snést smrad Luciusova dechu. Ani jedno však nevyřešilo můj problém se Siriusem. Po celý den se mi vyhýbal, což nebyl až zase tak velký problém, protože společnou hodinu už jsme to odpoledne neměli. Těžkosti jsem zavětřila večer, když nepřišel s Jamesem na naši smluvenou schůzku.

„Kde máš dvojče?“ otázala jsem se. „Trucuje,“ odvětil James a zakoulel očima. Zřejmě ho chování jeho nejlepšího přítele udivovalo, možná s ním dokonce nesouhlasil, ale zcela určitě ho štvalo, že půjde se mnou sám, to na něm bylo vidět. „Ty se mě bojíš?“ zeptala jsem se ho pěkně zpříma. Ošil se a něco nesrozumitelného zamumlal. Takže jo, pomyslela jsem si a protáhla obličej. „Když se snažím, dokonce ani nekoušu,“ prohodila jsem sarkasticky. Zatvářil se utrápeně. „O to nejde,“ odvětil a mávl rukou. „Tak o co teda jde?“ chtěla jsem vědět. Moc se mu do svěřování nechtělo, ale nakonec podlehl mému mámivému pohledu. „Zítra mám rande s Lily,“ šeptl a sklopil oči. Dokonce přitom i lehce zčervenal. S Lily? S tou zrzkou od nich z koleje? „Myslela jsem, že chodí s Alanem z Havraspáru,“ neodpustila jsem si. „Už ne,“ kuňkl James. „Jestli se bojíš, že by nás spolu mohla vidět, zrušíme to,“ nabídla jsem mu, „stejně nemám náladu.“ Očividně pookřál, dokonce jsem ho podezírala, že se taktak ovládal, aby nevýskl radostí. „Jdu si hledat nocleh,“ rozloučila jsem se s ním, „nesmím do ložnice.“

Toulala jsem se po hradu a snažila se najít nějaké vhodné místo, kde bych složila své tělo. Knihovnu a učebny jsem vyloučila, neboť hrozilo nebezpečí, že by mě tam někdo objevil a hloupě se vyptával. S postupujícím časem jsem začínala být zoufalá, protože víčka se klížila a stále nic. Dokonce jsem začala uvažovat, že se vědomě zraním, abych mohla přespat na ošetřovně. Pak jsem však narazila do jiné bloudící postavy.

„Nemůžeš dávat bacha,“ nejprve houkl Sirius, a teprve potom vzhlédl. Nikomu bych nepřála vidět jeho pohled. „Nápodobně,“ prskla jsem a chystala se pokračovat ve své cestě odnikud nikam. „Počkej,“ zarazil mě a chytil za ruku. Vyškubla jsem mu ji, nicméně jsem se zastavila. „Nechceš jít na chvíli ven, nemůžu spát,“ nabídl mi. Nejprve jsem chtěla odseknout, že ne, ale pak jsem si to rozmyslela. Možná už se tolik nezlobí, pomyslela jsem si. A tak jsme společně vykročili vstříc nočnímu dobrodružství. V překvapivé pohodě jsme došli až k Zapovězenému lesu, kde nás uvítalo zavití. Otřásla jsem se a Sirius se mi posmíval. Ale jen do doby, než se mezi stromy objevil vlkodlak. „Utíkej!“ vykřikla jsem a rozběhla se. Po pár krocích jsem se otočila a uviděla Siria, jak tam stojí jako přibytý. Ve zlomku sekundy jsem se musela rozhodnout, co udělám. Vrátila jsem se.

Vlkodlak už byl téměř na doskok, když jsem popadla tumpachového Siriuse a vláčela ho pryč. „Ratrappe,“ mávla jsem hůlkou za sebe a tiše zamumlala: „Promiň Remusi.“

Zastavili jsme se až před hradní branou a prudce oddechovali. „Musíme to oznámit Brumbálovi,“ vyhrkl Sirius jen co popadl dech. Položila jsem mu ruku na rameno a zavrtěla hlavou. „Vlkodlak je nebezpečný, nemůže se tu jen tak potulovat,“ snažil se mi vysvětlit, co jsem už dávno věděla sama. „To je jen náhoda,“ šeptla jsem a uhnula pohledem. „Jak to myslíš?“ otázal se a donutil mě pohlédnout mu do očí. „Že většinou volně nepobíhá,“ kuňkla jsem. Jeho oči se rozšířily údivem. „Ty víš, kdo to je?“ Pohlédla jsem stranou, napočítala do deseti a potom jsem mu sotva slyšitelným hlasem oznámila: „Remus.“ A o něco hlasitěji jsem dodala: „Brumbál to o něm ví.“

Zpět na obsah

Kapitola 6: Rande

"Jamesi?" Nic. "Brejloune?" Ticho. "No tak už se neschovávej a vylez," požádala jsem ho už trochu naštvaně. Nebylo divu, neboť už od rána jsem ho sháněla téměř po celém hradě. "Jsem tady," ozval se slabý hlas z veliké almary na chodbě ve třetím patře. Otevřela jsem dveře a zírala do tváře trochu pobledlého, trochu přidušeného, ale jinak stále stejně rozcuchaného kamaráda. "Konečně," zamumlala jsem a vytáhla ho na světlo. Za brýlemi schované oči zamžouraly pod přívalem světla. James se protáhl a zívl. "Jak se ti spalo?" zeptala jsem se trochu škodolibě. Věděla jsem moc dobře, proč nepřišel večer do své koleje-potkala jsem na chodbě Remuse, řekl mi to. Jenom se škaredě zašklebil a podruhé zívl. "Jsi vlastně zbabělec," popichovala jsem ho dál. Nezmohl se ani na to, aby se na mě podíval-oči měl zabořené do podlahy a mlčel jako zařezaný. Ach jo, povzdechla jsem si v duchu, asi ho to vážně vzalo. A přitom vlastně o nic nešlo. Brejloun měl rande. Byla to asi ta nejhezčí holka z celého Nebelvíru, podle brejlouna i z celé školy. Trvalo mu dost dlouho, než se odhodlal a domluvil si s ní schůzku. Ta se odehrála včera večer. Patrně něco vybouchlo, nebo James nezapůsobil tak, jak by chtěl, zkrátka, když se Lily vrátila do nebelvírské koleje, odmítala s kýmkoliv mluvit (to jsem zaslechla od školních drben) a James nedorazil vůbec.

"Co kdybys mi řekl, co se vlastně stalo?" vybídla jsem ho a povzbudivě se na něho usmála. Nevypadal, že by se mu do toho příliš chtělo. Měl asi dost velký hlad a taky mu musela být zima, ale nehodlala jsem mu to nijak ulehčit. Když může vyvádět různá alotria, měl by zvládnout i tohle a ne se schovávat jako malý kluk. Mávla jsem hůlkou a vyčarovala dvě židle. "Posadíme se?" navrhla jsem mu a usedla na jednu z židlí. Nemuseli jsme se bát, že by nás někdo vyrušil-do této části hradu moc lidí nechodilo-vlastně kromě pobertů a mé maličkosti sem nezavítal téměř nikdo.

"Jsem hrozný pako," pronesl James a schoval hlavu do dlaní. Byla jsem v pokušení pohladit ho po vlasech, vypadal opravdu zničeně, ale nakonec jsem si to rozmyslela. "Tak už to vyklop, uleví se ti," pobídla jsem ho. A James začal vyprávět. Mluvil dlouho, nepřerušovala jsem ho, jen občas jsem se musela hodně přemáhat, abych se nesmála. Když skončil, zpříma jsem se mu podívala do očí a s úsměvem prohlásila: "Myslím, žes klidně mohl přespat ve své posteli, jsou i horší katastrofy na tomto světě." Mnohem horší, dodala jsem pro sebe v duchu a úsměv mi zamrzl na rtech.

"Mám hrozný hlad," přiznal se James. "Aby taky ne, vždyť si promeškal snídani," odvětila jsem a z kapsy vytáhla ubrousek se dvěma toasty. "Jsi zlatíčko," poděkoval mi James a hladově se na ně vrhl. "Moc si na to ale nezvykej, nedělám dobrý skutky příliš často," oznámila jsem mu a zanechala ho o samotě s toasty a jeho vlastními myšlenkami.

"Tak co, našlas ho?" otázal se mě Sirius, když mě potkal v hale. "Jo," kývla jsem. A po chvíli oboustranného mlčení jsem dodala: "Už je v pohodě." Na Siriovi bylo vidět, že se mu ulevilo. Nebyl by to přiznal, ale měl o kamaráda trošinku strach. "Díks," prohodil už se svým obvyklým přízvukem a dal mi herdu do zad. "Chceš mi vyrazit dech?" obvinila jsem ho. "To bych fakt nerad," zašklebil se. Možná chtěl ještě něco dodat, myslím si, že skoro určitě, ale nedošlo na to. "A hele, že by další páreček," ozvalo se jízlivě. Pár kroků za námi stál Severus a výraz jeho obličeje měl k příjemnému opravdu hodně daleko. "Snad sis nevzal příklad ze svého kamarádíčka a netoužíš strávit celý den a noc zalezlý ve skříni." Sirius si pohrdavě odfrkl. "To by pasovalo spíš na tebe," procedil mezi zuby a sjel ho od hlavy až k patě. "Ale před tebou by spíš každá holka utekla, jen by tě viděla víc z blízka." Severus najednou nevěděl, kam s očima. "No, s tebou by to holka taky zrovna nevyhrála," rýpla jsem si do Siriuse. "Že si zatím žádná nestěžovala," zaculil se Sirius, ale nebylo v tom ani zrnko upřímné bodrosti, jaká provázela naše vzájemné potyčky. Patrně se mu nelíbilo, že jsem se chtěla Severuse zastat. Kupodivu se to nelíbilo ani Severusovi. Něco nesrozumitelného zavrčel, udělal čelem vzad a odkráčel pryč. Dívala jsem se za ním a nechápala jsem. "Zdá se," prohodil Sirius, "že srágora se s přicházejícím jarem taky nakazil." A významně na mě mrkl.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Nemilé setkání

Odlepila jsem oči od dlažby a tiše houkla: „Brejloune.“ Vysoký černovlasý mladík se otočil a udiveně na mě zíral. „Málem bych tě v těch sepranejch manšestrákách a starym triku nepoznal,“ nechal se slyšet James. Zato já ho poznala bezpečně, a to i přesto, že měl taktéž mudlovské oblečení. „Tam, kam půjdem není potřeba dělat žádnou parádu,“ pousmála jsem se. Byla to docela pravda-tam, kam jsme mířili, v tomhle oblečení bez problémů zapadneme. „Kde je Tichošlápek?“ otázal se James. „Říkal, že se potkáme cestou,“ odpověděla jsem a seskočila ze zídky, kde jsem až dosud posedávala. „Potkáme cestou-on už tam byl?“ podivil se James. „Možná někdy, soukromě,“ odvětila jsem neurčitě. „A Remus s Peterem?“ chtěl ještě vědět. „Peter poslal sovu, že nemůže a Remus,“ povzdechla jsem si, „Remus si líže rány.“ James chápavě pokýval hlavou a oba naráz jsme vykročili.¨

„Možná by bylo jednodušší se přenést,“ nadhodil po deseti minutách chůze. Někdy byl neuvěřitelně líný. „Kolem bude spousta mudlů, byl by to pro ně šok,“ odmítla jsem jeho návrh a ostražitě se rozhlédla kolem. Někde tady by se k nám měl připojit Sirius. Nikde jsem ho však neviděla. Není tu, pomyslela jsem si trpce. Vzápětí mi kdosi poklepal na rameno. „Nazdárek,“ uslyšela jsem známý hlas, a když jsem se otočila, praštilo mě do obličeje zářivě bílé tričko a otrhané jeansy. A když jsem vzhlédla, spatřila jsem široký úsměv na neoholené tváři. „Myslela jsem, že sis to rozmyslel,“ uculila jsem se na něho. „Víš přece, co znamená myslet,“ prohodil Sirius a dobrácky se zašklebil. „Jasně,“ kývla jsem, „nic nevědět.“ „Tak příště nemysli a trochu mi věř,“ doporučil mi přátelsky. Pomyslela jsem si, že věřit jemu je jako nastoupit na centrifugu-nevědět, kam se rozjede, co bude dál.

Pěšky a za společného hovoru, ve kterém jsme probírali převážně věci pro normální smrtelníky nemyslitelné, jsme došli až do zapadlé nádražní uličky. Otevřela jsem vrzající dveře starého domku a sestoupila do suterénu. Venku byl nádherný den, svítilo sluníčko a nebe bylo téměř bez mráčků, ale tady dole bylo šero, vonělo to tu po svíčkách a petroleji, Sirius prohlásil, že to tu hrozně páchne, a narozdíl od ulic tu bylo téměř liduprázdno. Jen postarší manželé a skupina holek, které si hrály na drsňačky. Rozsadili jsme se kolem rohového stolečku-Sirius seděl zády do místnosti a já a James bokem-a požádali vrchního o něco podobného nápojovému lístku. V mžiku ho přinesl a hodil přitom po mě očkem. Rozhodla jsem se to ignorovat a zahleděla se na zažloutlý papír v ohmataných deskách. „Maj tu samý mudlovský pití,“ ušklíbl se Sirius. „Co bys chtěl, seš v mudlovský hospodě,“ strčil do něj James. Jenom jsem zakoulela očima a raději se vyhnula komentářům. „Máte vybráno?“ otázal se nás vrchní a znovu na mě mrkl. „Kdybyste mohl ještě chvíli posečkat,“ požádala jsem ho s úsměvem, „ještě jsem jim to nestihla přečíst.“ A hodila jsem hlavou směrem k Jamesovi a Siriovi. Vrchní se ani moc nepodivoval nad tím, že moji společníci jsou patrně negramotní, a dal nám ještě asi pět minut. „Vyzkouším Bloody Mary,“ rozhodl se konečně Sirius a James se k němu přidal. Potutelně jsem se pousmála a objednala si červené. „Máme výborné až z Francie, nebudete litovat,“ ujišťoval mě vrchní a zase na mě mrkl. „Hele, má tik v oku,“ povšiml si jeho gesta James. Sirius se jenom ušklíbl a neříkal nic. Když nám však přinesl pití a znovu se pokusil navázat se mnou kontakt, chytil se zničehonic za oko a odběhl pryč. „To ho odnaučí,“ uculil se spokojeně Sirius a mrkl na mě. Pokrčila jsem rameny a pozvedla skleničku.

Víno bylo opravdu výborné, vrchní měl pravdu. Klukům se však jejich volba pěkně vymstila. „Nic odpornějšího jsem v životě nepil,“ ošklíbal se Sirius. James raději nemluvil-dělal jen grimasy odporu. Lusknutím prstů jsem přivolala vrchního a požádala ještě o dvakrát dvě deci vína. „Aby si pánové spravili chuť,“ dodala jsem potutelně.

Ale nyní již k tomu, proč jsme se vlastně šli. Během prázdnin se v našem okolí začaly šířit podivné zvěsti. Týkaly se především Voldemorta, což by nebylo nic až zas tak divného, protože už dobrého půlroku o něm psali téměř každý den v Denním věštci. Jenže tyhle zprávy byly docela jiné. „Prý někoho zabili,“ nadhodil James. „Jo, taky jsem o tom slyšel,“ ucedil Sirius a napil se ze skleničky. „Hm, je opravdu dobré,“ pochvaloval si. „Byl to Bernard Claws,“ šokovala jsem je znalostí podrobností. „Pracoval s tátou a nechtěl se k nim přidat,“ doplnila jsem další údaje. „To jako zabijou každýho, kdo se nepřidá na jejich stranu?“ otázal se James trochu přiškrceně. „Asi,“ ušklíbla jsem se, „první na řadě jsou však kouzelníci a čarodějky z mudlovských rodin.“ V okamžiku, kdy jsem to vyslovila, James zbledl do křídova a v obličeji se mu usadil kamenný výraz. Věděla jsem, proč ho to tak vyděsilo-Lily nebyla z kouzelnické rodiny. „Tak to mám ještě pár dnů k dobru,“ pronesl do ticha Sirius, ale probrat brejlouna z jeho strnulosti se mu nepodařilo. Upila jsem trochu ze skleničky a naklonila jsem se k němu. „V Bradavicích bude v bezpečí,“ zašeptala jsem, aby to slyšel jen on. „Jenže zbývá celej měsíc,“ posteskl si James. Nepoznávala jsem ho. Vždycky mi přišel tak trochu sobecký, ostatně Sirius taky, a najednou se strachuje o jinou osobu, navíc ještě o holku?!? „Co na to říkali vaši?“ otázala jsem se Siria, abych dala Jamesovi prostor na vzpamatování. „Co by, oslavují,“ ušklíbl se Sirius. Jeho rodina patřila k nejváženějším kouzelnickým rodům v Anglii a jejím krédem bylo „Toujour pur“, což znamená něco jako zůstat čistý. Jeho matka byla postrachem i mezi čistokrevnými rody, ke kterým z větší části patřila i moje rodina. Schválně říkám z větší části, protože matčina sestřenice z druhého kolena si vzala mudlu. Naštěstí to u nás dopadlo líp než u Blacků-její matka jí nevydědila a dál se s nimi normálně stýkáme. „Co na to tvůj táta?“ otázal se mě Sirius, James byl ještě stále hovoru neschopný. „Trochu ho to nahlodalo a začal o všem víc přemýšlet,“ odvětila jsem a znovu upila ze sklenky. Sirius se trochu pousmál a taky se napil. Věděl, o čem mluvím. Ještě ve škole jsme to spolu probírali. „Aspoň někde se blýská na lepší časy,“ poznamenal a jedním lokem dopil obsah skleničky.

Oči mi mimoděk zabloudily ke dveřím. Měla jsem najednou neodbytný pocit, že se něco semele. Už se mi to párkrát stalo. „Co tam brejlíš?“ zeptal se mě Sirius a ohlédl se taky. V témže okamžiku se dveře rozletěly a do místnosti vešlo šest postav v černých kápích. Všichni strnuli. „Utíkejte!“ zakřičela jsem, ale to už zakuklenci začali vytahovat hůlky. Popadla jsem sklenici a mrštila s ní po nejbližším z nich, abych je trochu zdržela. Mezitím jsem sáhla do rukávu pro svou hůlku. „Expelliarmus,“ rozlehl se můj hlas místností a jednomu ze zakuklenců vylétla hůlka z ruky. „Expelliarmus,“ zamumlali James se Siriusem, ale moment překvapení už byl pryč, neuspěli. „Mdloby na vás,“ pronesl nejvyšší z nich. „Protego,“ vyřkl v poslední chvíli James a kouzlo odrazil. Zakuklenec se potměšile zasmál a vyslal na něho další kouzlo. Jelikož mu James stačil sám, zaměřili jsme se se Siriem každý na někoho dalšího. Hůlky nám kmitaly docela rychle, až jsem se divila, že nám nevypadnout z dlaní.

„Impedianta,“ zamumlal můj protivník a já na poslední chvíli uskočila. Kouzlo zasáhlo židli, na které jsem předtím seděla, a ta se proměnila v prach. „Centella fuego!“ použila jsem kouzlo těžšího kalibru. „Slečna se vyzná,“ potutelně se pousmála postava v černém hábitu a podle hlasu jsem poznala, že je to muž. „Trueno,“ odpověděl hromovým kouzlem až se celá místnost otřásla. „Finite Incantate,“ odmávla jsem ho a vyslala kouzlo nepříčetnosti. Můj protivník nebyl dost pozorný, a tak ho na chvíli ovládlo. Využila jsem toho a vyslala dvě rychlá kouzla na jeho kolegu, jež se mi pokoušel dostat do zad. Patrně to nebyl příliš zkušený kouzelník, neboť hned první ho zasáhlo a on padl nehybný k zemi. „Vertigo!“ zaslechla jsem příliš pozdě. Zmocnila se mě závrať. Točila se se mnou celá místnost a bylo mi špatně. „Sumere animum,“ kuňkla jsem a obrátila hůlku na sebe. Zabralo to a já se dál mohla věnovat svému soupeři.

„Expelliarmus,“ pokusila jsem se ho znovu odzbrojit, ale marně. „Amentia,“ rozhodl se potrápit mě mou vlastní medicínou, ale předvídala jsem to. „Averto,“ odrazila jsem jeho kouzlo a přidala mdloby na tebe. Nestihl vyřknout obranné kouzlo, a jen taktak se mu podařilo uskočit. „Petrificus totalus,“ učinila jsem další pokus a v rychlosti mrkla, jak jsou na tom James se Siriusem. Oba si vedli dobře-James měl jen pár šrámů, ale oba se statečně drželi. „Protego,“ vyslala jsem slepě obranné kouzlo, neboť jsem měla pocit, že bych měla. Do cesty mi vběhla jedna z oněch dívčin, hrající si na drsňačku. Surově jsem s ní smýkla na podlahu a vyslala na svého soupeře lechtací kouzlo. „Praeceptus,“ ozvalo se za mnou a já se propadla podlahou do sklepa. „Kruci,“ zaklela jsem a hrabala se z trosek. Když se mi to konečně podařilo, stanula jsem tváří v tvář dalšímu ze zakuklenců. „Teď si to spolu rozdáme, Ridevolová,“ pronesl temně Lucius Malfoy. „Kde je James?“ otázala jsem se a připravila se k boji. „Válí se na podlaze o patro výš,“ odvětil s chladnou radostí. „Belicosus,“ začal tvrdě. „Averto!“ vykřikla jsem na poslední chvíli. „Mdloby na tebe,“ zaútočil znovu. „Averto,“ použila jsem opět obranné kouzlo. „Amentia,“ nedal si pokoj. „Averto,“ pronesla jsem do třetice. Pokud se budu jenom bránit, nikam to nepovede, pomyslela jsem si. Než jsem však stihla zaútočit, zasáhlo mě Luciusovo kouzlo a odhodilo mě pár metrů dozadu. „Měla jsi být na hodinách obrany pozornější,“ ušklíbl se Lucius a udělal pár kroků směrem ke mě. „Impedianta,“ namířila jsem na něho hůlku. Sice se mu podařilo kouzlo odrazit, ale já aspoň získala čas, abych se sebrala z podlahy. „Vertigo,“ použila jsem závraťové kouzlo. Tentokrát jsem neminula. „Petrifikus totalus,“ vyslala jsem další kouzlo a Lucius ztuhl a padl k zemi.

„Montare,“ poručila jsem své hůlce a vznesla jsem se zpět nahoru. Na podlaze ležel nehybný James a vedle něj se svíjel bolestí Sirius. Po zakuklencích nebylo ani stopy. Za barem se znovu objevil vrchní a spílal mi těmi nejhoršími jmény.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Lily

„Lily?“ otázala jsem se zrzavé dívky z Nebelvíru. „Hm,“ zamumlala nos stále zabořený do knihy. „Proč vlastně brejlouna tak nesnášíš?“ Zdvihla hlavu a nechápavě se na mě zadívala. „Brejlouna?“ Došlo mi, že ona vlastně tuhle mou přezdívku nezná, a tak jsem jí vysvětlila, že tím myslím Jamese. „Docela trefné,“ poznamenala a vrátila se zpátky k zaříkadlům pro pokročilé kouzelníky. „Neodpověděla jsi mi na otázku,“ připomněla jsem jí. Bylo na ní vidět, že by mnohem raději dál studovala na ten test, který nám na zítra slíbil Kratiknot, ale já se nedala odbýt. „Přijde mi pěkně ujetej,“ uráčila se mi konečně odpovědět. V duchu jsem se pousmála nad volbou charakteristiky a lehce jsem přikývla. „Ale to by přece samo o sobě nestačilo, ne?“ vyzvídala jsem dál. „Protiví se mi jeho arogantní chování,“ přihodila Lily. „Když víš, jak ho usadit, není to problém,“ nechala jsem se slyšet. To dostat do patřičných mezí třeba takového Luciuse je mnohem větší fuška, pomyslela jsem si. Lily jen bezradně pokrčila rameny. Ona tohle neuměla. Bylo jí cizí to, čemu se říká ostré lokty, neuměla se bránit proti rýpavým poznámkám a veškeré Jamesovy narážky se jí hluboce dotýkaly.  „Lily?“ oslovila jsem ji znovu, i přesto, že jsem cítila, že se o tom dál nechce bavit. „Hm,“ zamumlala trochu nevrle. „Možná, kdyby ses občas pokusila vrátit mu jeho „duchaplnosti“ v podobném duchu, nerejpal by do tebe tolik,“ navrhla jsem jí. Udiveně na mě pohlédla, a potom pronesla něco, na co jsem nemohla dlouho zapomenout: „Přece se nesnížím na jeho úroveň.“

Taková tedy byla Lily. Chvílemi mi jí bylo až líto, slušné holčičky z mudlovské rodiny. Stále měla nos zabořený v nějaké knize a vykoukla, jen když ji někdo oslovil. Nejčastěji se bavila s Remusem-měl mírnou povahu a nikdy ji neurážel. Pro něj byla Lily něco jako anděl. „Postav si ji na piedestal a uctívej jako modlu,“ utahovala jsem si z něho občas, když už mi přišlo, že to se svým obdivem trochu přehání. Stejně se k ní choval i Peter, ale ten podlézal každému, pokud si myslel, že by z toho mohl mít nějaký prospěch. Podle mého se do Nebelvíru vůbec nehodil, myslím povahově. O jeho statečnosti a morálních kvalitách by se dalo s úspěchem pochybovat. Po této stránce by mu mnohem lépe vyhovoval Zmijozel, kde vyzvedávali úskočnost a lstivost. Do téhle koleje by však zase nepasoval kvůli nedostatku talentu a přirozené inteligence. Červíček byl trochu hloupoučký, mírně řečeno. Snad proto s ním Lily měla takový soucit. Byla taková dobrá duše, jež se snažila ochraňovat slabší. Párkrát se dokonce zastala i Severuse, když si z něho James se Siriem dělali dobrý den. Tady však nepadla na úrodnou půdu-Severus byl příliš hrdý. Ale i přesto jsem ho podezírala, že se kaboní jenom pro formu, že jinak je mu v Lilyině společnosti dobře a rád by v ní pobýval častěji. S holkama, navíc z jiných kolejí, to však vůbec neuměl, takže měl nejspíš smůlu. Pak tu byli ještě James se Siriusem. I jim se Lily líbila, ale dávali jí to najevo poněkud méně obvyklou a méně průhlednou formou. Téměř při každé vhodné příležitosti jí vyvedli nějaký ten „nevinný“ žertík, pronášeli v její přítomnosti nejapné poznámky a v koutku duše se těšili, jak na ně zareaguje. Leč jejich snaha nenašla patřičnou odezvu. Lily byla příliš nevinná, aby v tom uměla chodit. Vlastně ji dost dobře charakterizovalo její jméno-odvozené od lilie-bílé květiny symbolizující čistotu a nevinnost. Její studánkové oči se pokaždé naplnily bolestí, když si z ní James se Siriusem tropili žerty. Musel zasáhnout Remus, aby jí dali pokoj. Možná i proto ho měla tolik ráda-zastával se jí, bránil jí. Třeba ho považovala za prince z pohádky. Že se však každého úplňku mění na strašlivou příšeru, která by nepoznala ani nejlepšího přítele, patrně netušila. A Remus se střežil něco takového jí prozradit. Dost na tom, že jsem to věděla já a nechtě se to dozvěděl i Sirius. Před Jamesem a hlavně před Peterem jsme to úzkostlivě střežili. Pro Siria to nebylo zrovna jednoduché, zamlčet něco svému nejlepšímu příteli, ale slíbil mi mlčenlivost a zatím se držel.

Potom tu byla ještě jedna zvláštnost týkající se téhle křehké zrzavé dívčiny-měla neobyčejné nadání na kouzla, a to i přesto, že pocházela z mudlovské rodiny. S výjimkou obrany proti černé magii, kde její přirozený talent zatím trochu pokulhával, všechny ostatní předměty zvládala na jedničku. Dokonce i lektvary. Dodnes nechápu, jakým kouzlem Lavattora omámila, že se k ní choval mnohem lépe než k ostatním nebelvírským. To trochu nahrávalo Severusovi-když se občas odhodlal zapříst s ní hovor, měli aspoň společné téma. Občas jsem se mu pro to posmívala. „Meleš pořád o tom samým a ještě si u toho rudý jak rak, takhle tu holku nezaujmeš.“ Škaredě se na mě podíval a většinou se se mnou zbytek dne nebavil. Potom ho ale naštval Lucius-spálil mu třeba nějakou oblíbenou knihu jen proto, že ji napsal mudla-Rodolphus byl někde s Bellatrix nebo Narcisou, a tak jsme se zase usmířili. Vždycky říkal, že je to jen pro tenhle večer, protože ho urážím a dělám si z něj legraci způsobem možná odpornějším než ty dva z Nebelvíru, ale obvykle nám to vydrželo až do jeho dalšího pokusu o rozhovor s Lily. V její přítomnosti se opět stával nejistým, rudnul, koktal a já měla nový důvod k přátelským posměškům, které on nechápal. Neuměl si udělat legraci sám ze sebe jako třeba Sirius nebo James, ne pokud šlo o Lily.

Vlastně jsem ji ze začátku vůbec neměla ráda. Byla to obyčejná šprťácká holka s neuvěřitelným štěstím. Profesoři a profesorky ji uznávali, většina chlapeckého osazenstva, podotýkám, že nejen z Nebelvíru, ji žrala až moc, a holky v jejím okolí, s výjimkou nás Zmijozelčanek, toužily kamarádit s ní. Byla všeobecně oblíbená, chytrá a ještě hezká. Téměř vražedná kombinace pro někoho s mojí povahou. Nesnášela jsem ji a kdykoliv jsem mohla, vyhýbala jsem se jí. Tím víc však ona toužila spřátelit se se mnou. Bylo to k vzteku. Až jednou, bylo to po jedné obzvlášť vydařené hodině lektvarů, jsem ji potkala na chodbě. Vypadala uboze a já byla zrovna v ráži. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se jedovatě. Jenom tak smutně vzhlédla a očima hodila po Jamesovi a já pochopila, že si jí zase kvůli něčemu dobíral. Za jiných okolností by mi to bylo putna, ale náhodou zrovinka James mohl za mou nedostatečnou z dnešního lektvaru. Měla jsem příležitost srovnat skóre. „Pottere,“ oslovila jsem ho výhružně, „nevíš, že ubližovat křehkým dívčinám je pod úroveň i toho nejtupějšího trola.“ James přerušil svůj hovor se Siriusem a otočil se na mě. „Ridevolová, srovnáváš mě snad s trolem?“ „To bych ho, chudáka, urazila,“ odvětila jsem posměšně, „myslím si o tobě, že jsi daleko tupější.“ To už bylo pořádné slovo do pranice. James se výhružně napřímil a přistoupil až ke mě. „Zopakuješ mi to, prosím,“ vybídl mě jízlivě. „Navíc ještě nedoslýchavý,“ poznamenala jsem, ale pro jistotu jsem sáhla po hůlce, tušila jsem, že se k něčemu chystá. Jaké kouzlo na mě chtěl vyslat jsem se už nedozvěděla, neboť brejloun se začal svíjet v podivných tanečních kreacích a ještě se u toho neuvěřitelně chechtal. Mrkla jsem, co se stalo a spatřila Lily, jak ukládá svou hůlku zpátky do hábitu. Asi nebude tak úplně ztracená, zauvažovala jsem v duchu a povzbudivě se na ni usmála.

Od té doby jsem se jí už tolik nevyhýbala. Dokonce jsem s ní i tu a tam prohodila pár slov. „Jsi divná,“ navážela se do mě Bellatrix. „Nejen, že se bavíš s mým nepodařeným bratránkem a tím jeho děsným kamarádem, ale ještě ztrácíš čas s tou mudlovskou šmejdkou.“ „Neurážej někoho, koho neznáš,“ doporučila jsem jí ledově, „protože ta mudlovská šmejdka by tě překouzlila než bys řekla švec.“ Bellatrix si posměšně odfrkla, nicméně začala Lily bedlivěji pozorovat a nakonec nechybělo mnoho a dala by mi za pravdu, což by ovšem bylo pod její úroveň. Jak léta plynula, docela jsem se s tou zrzkou z Nebelvíru skamarádila. A snad právě proto, jsem chtěla, aby se naučila bránit Jamesovým pošklebkům a žertíkům. Vědět, co tím způsobím, možná bych to nedělala. Ale nikdo nevidí do budoucnosti. Snad to tak bylo správné.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Až do konce

"Braň se," vykřikl a namířil na mě hůlku. "Petrificus totalus," vyslala jsem na něho znehybňující kouzlo. Minula jsem. "Líp to neumíš," zachechtal se. Nepoznávala jsem ho. Snad jako by mu někdo vymyl mozek, jako by se jim podařilo dokonale mu změnit myšlení. "Belicosus," zamumlal a já na poslední chvíli uskočila stranou. Podvrtla jsem si při tom kotník, a tak jsem zůstala ležet na zemi. "Příliš mi to usnadňuješ," řekl. "Chceš mě snad zabít?" otázala jsem se a snažila se, aby v mém hlasu neobjevil ani zrnko strachu. "Když budu muset..." začal, ale nedokončil. Když budu muset, pomyslela jsem si trpce. Ach Severusi, budeš muset, protože já se k vám nikdy nepřidám.

Přímo pod žebra mě zasáhlo zraňující kouzlo a já vykřikla bolestí. Jeho oči se rozšířily překvapením, že jsem se nebránila. Příliš mu to ulehčuju, zopakovala jsem si v duchu jeho slova. Nedělala jsem to schválně, ale přesto všechno jsem mu nechtěla příliš ublížit. "Mdloby na tebe," vyhrkla jsem, ale on mé kouzlo mávnutím odrazil. Musela jsem tedy sáhnout po těším kalibru. "Impediante, belicosus." Jak jsem předpokládala, nestihl pohotově zareagovat na obě má kouzla a druhé ho zasáhlo do boku plnou silou. Sesunul se k zemi a na chvíli to vypadalo, že nemůže popadnout dech. "Vzdej to," křikla jsem na něho, ale spíš jsem mu tím dodala sílu. "Crucio!" Začala jsem se svíjet v křečích, jako by mě bodalo tisíce drobných nožíků, nedalo se to vydržet. "Ne-ná-vi-dím-tě," vyrážela jsem. Kouzlo jako mávnutím kouzelného proutku ustalo. Zůstala jsem ležet na zemi a lapala po dechu. Přistoupil až ke mě a chytil mě za rameno. Teď mě zabije, pomyslela jsem si a snažila se mu vytrhnout. Držel mě však příliš pevně. "Proč se nepoddáš?" zeptal se mě v očích smutný výraz. Ty se mě ještě ptáš, užasla jsem. Po tom všem, po všech našich debatách o používání černé magie, po všech hádkách ohledně Voldemorta a jeho záměrů. Prudce jsem ho odstrčila a pokusila se vstát. "Měli bychom dokončit, co jsme začali," pronesla jsem temně. Uvědomovala jsem si, že pro jednoho z nás to bude konec úplný. Naplňovalo mě to lítostí, ale nešlo to jinak. Mýtinu osvítilo bílé světlo a houf postav se objevil mezi stromy. "Tady jsou," zaslechla jsem Brumbálův hlas a vzápětí mě zasáhl proud červeného světla.

"Smíšku?" slyšela jsem jako by z dálky. "Smíšku?" přidal se druhý hlas. Pokusila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. "Nemá to cenu, neslyší nás," pronesl Sirius. "Ale slyší," prohlásil James a ukázal na mé zápěstí, které se slabě pohnulo. Slyšela jsem, jak Sirius vydechl únavou. "Nahnalas nám strach," mluvil na mě James. "Co tě to vůbec napadlo chodit tam sama," vyčítal mi. On nevěděl, proč jsem to udělala, co mě k tomu vedlo. Otevřela jsem pusu a snažila se něco říct, ale ven se vydralo jen slabé zasýpání. "Jsi ještě příliš zesláblá, neměla bys mluvit," napomenul mě dobrácky Sirius a James mi podal sklenici vody a podržel mi hlavu, abych se mohla napít. Pokusila jsem se o děkovný úsměv, ale spíš z toho vyšla bolestná grimasa. Cítila jsem každičký sval svého těla, každou kůstku, každou buňku.

Konečně se mi podařilo otevřít oči. Párkrát jsem zamrkala a rozhlédla se kolem. Moc jsem toho neviděla, v pokoji byla tma. "Za chvíli bude svítat," ozval se hlas z křesla v rohu pokoje a já v něm poznala Brumbála. "Pane profesore," vydechla jsem. "Ano, jsem to opravdu já," odvětil Brumbál unaveně. Asi u mě proseděl celou noc, blesklo mi hlavou. Proč vlastně?. "Jak, jak jsem se sem dostala a kde vlastně jsem?" zeptala jsem se sýpavě. "Jsi v bezpečí," zněla jeho první slova, a pak dodal, "jsi v mém domě."

Pomohl mi posadit se a potom se na mě dlouze zadíval. „Allegro, proč jste to udělala?“ Než jsem se zmohla na odpověď, dvakrát jsem hlasitě polkla. „Já musela,“ zašeptala jsem, „dlužila jsem mu to.“ „Myslíte něco jako druhou šanci?“ otázal se. Přesně to jsem měla na mysli, a tak jsem kývla. „Budiž tedy po vašem,“ pronesl Brumbál a mě se rozšířily údivem zorničky mých dosud unavených očí. „Dám Severusovi ještě šanci,“ mumlal si spíš pro sebe a drbal se ve vousu. „On je tady?“ zeptala jsem se tiše. „Ano,“ kývl Brumbál, „leží vedle v pokoji.“ „Co co se mu stalo?“ chtěla jsem vědět. Snad v mém hlase bylo až příliš zájmu, neboť ředitel se na mě znovu zkoumavě zadíval. „Znám ho přes sedm let,“ odvětila jsem a přála si, aby už se tak nedíval. Jeho pohled ve mně probouzel vinu. Byla to hloupost, vím, ale nějak jsem se cítila provinile, když se na mě takhle díval a nebylo to jen kvůli Severusovi.

Trvalo pár dní, než jsem se dostatečně zotavila a mohla být propuštěna z postele. Konečně jsem mohla uniknout těm čtyřem stěnám, jež do té doby představovaly veškerý můj svět, a začínaly být poněkud fádní a nudné. Sirius mě ochotně provedl Brumbálovým domem-bylo to rozlehlé starobylé sídlo se spoustou tajných pokojů a chodeb. „Nechápu, jak se tu může vyznat,“ poznamenala jsem, když jsme se asi potřetí ztratili na chodbě ve druhém patře. „Možná používá nějakou mapu,“ mrknul na mě spiklenecky Sirius a oběma nám zacukaly koutky. Moc dobře jsem věděla na co naráží. Možná měl dokonce pravdu, neboť pár minut na to se před námi zjevila postava Brumbála a odvedla nás do kuchyně, kde už čekali ostatní členové Fénixova řádu.

„Vítejte zpět, slečno Ridevolová,“ potřásl mi rukou Arthur Weasley a jeho baculatá manželka se na mě povzbudivě usmála. „Byla to od vás hloupost, ale nakonec to dobře dopadlo,“ připomněl mi Moody, mezi mladšími bystrozory přezdívaný Pošuk. „Dobře, že už je to za námi,“ ulevila si Angela Bowlesová. Omyl, pomyslela jsem si, tímhle to teprve začíná.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Fiktivní rozhovor

"Ahoj," řekla jsem a usmála se. To se mi ostatně stávalo pokaždé, když jsem ho viděla-moje ústa se mimoděk roztáhla do úsměvu. "Ahoj," odpověděl a taky se usmál. Chvíli jsme tak naproti sobě stáli a usmívali se jeden na druhého. Pomalu už to začínalo být trapný, a tak jsem se ho zeptala, co dělal za tu dobu, kdy jsme se neviděli. Dlouze se zamyslel, zhluboka se nadechl a .... zase vydechl. "To jsi toho moc nezvládl," uculila jsem se. Nejdřív se po mně mírně nechápavě podíval, ale potom mu to došlo. "Jo tak," pousmál se a konečně se rozpovídal. Poslouchala jsem ho, ale po chvíli jsem se přistihla, že nevnímám. Zarazilo mě to, protože u něj se mi to obvykle nestávalo. Čím to tedy bylo, že se mi myšlenky rozlétly na jiné strany?

Podíval se na mě a zeptal se: "Nedáš si něco?" Taky jsem se na něho podívala a měla jsem obrovskou chuť říct tebe. Jenže vedle v pokoji utírala jeho maminka prach a do pokoje mohla každou chvilku přijít jeho sestra, a tak jsem odpověděla: "Kafe, jestli můžu prosit, nějak mě zmáhá únava." "To s tím budu muset něco udělat," nadhodil vesele a políbil mě. Slastně jsem zavrněla-tohle mi celý ten čas chybělo. "Ještě," zaškemrala jsem a on se nenechal příliš dlouho přemlouvat.

Bouchly dveře a my jako na povel od sebe odskočili. Musela jsem se tomu aspoň v duchu pousmát. Chodili jsme spolu už docela dlouho a přesto jsme se při každém bouchnutí dveří chovali jako vyjukaní začátečníci. "To bude sestřička," oznámil mi. "Přijela sama," podivila jsem se. "To těžko," pousmál se a šel se s ní přivítat. Zůstala jsem v pokoji a čekala, až přijdou. Mezitím jsem něco lovila v batohu. To něco byla fotka jeho sestry a jejího přítele-vyfotila jsem je spolu, když jsme byli u moře. Slíbila jsem, že jim ji vyvolám. Docela se povedla.

"Nekřič na mě," zaslechla jsem z chodby zvýšený dívčí hlas. "Tak se uklidni," doporučil jí. Zpozorněla jsem. Něco se stalo. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli mám vykouknout, nebo raději ne, a nakonec jsem vyjukla ze dveří. "Ahoj," broukla jsem trochu nejistě při pohledu na vztekající se dívku. Hodila po mě pohledem a broukla na pozdrav. "Něco pro tebe mám," prohodila jsem a podala jí fotku, chtěla jsem jí zlepšit náladu. Ani se na ni nepodívala. "Dík," zamumlala a strčila ji do kapsy. Potom se vyčítavě podívala na svého bratra a odešla do kuchyně.

"Co se stalo?" zeptala jsem se, když jsme opět osaměli. "Jen jí něco přelítlo přes nos," zkoušel to přejít, ale já cítila, že jen tak něco to nebylo. "Je to kvůli mě?" tipla jsem si. "Že jsem tady?" Vyhnul se mi pohledem. Jeho oči těkaly místností a nakonec skončily na podlaze. "Takže jo," odpověděla jsem si sama. "Tak úplně to zas není," zaprotestoval. Ale je, pomyslela jsem si a trochu jsem zalitovala, že jsem se vůbec ptala. "Co kdybysme se šli projít?" navrhla jsem mu. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a jeho sestra aspoň bude mít trochu toho soukromí. Kývnul, a tak jsme šli.

Venku byla zima a foukal vítr, ale sluníčko svítilo, takže to nebylo zase tak strašné. "Ona to nemyslela nijak zle," snažil se obhajovat svou sestru. "Vždyť já vím," hlesla jsem, ale příliš chápavě to neznělo. Vítr mi cuchal vlasy a mě se najednou chtělo vypařit se, prostě zmizet, být někde jinde. A já začala blednout. V poslední chvíli mě chytil za ruku. "Už zase začínáš?"vyčetl mi a já se konečně vrátila zpátky na zem.

"Slečno Ridevolová, mohla byste mi laskavě věnovat trochu pozornosti?" otázal se mě poněkud nakvašeně Sirius. "Promiň, jenom jsem se trochu zasnila," odvětila jsem. Ano, zasnila. Ale mé sny vždycky končily stejně-můj mudlovský přítel nikdy nedokázal akceptovat moje schopnosti. Vždycky ze mě chtěl mít úplně obyčejnou holku bez čarodějných schopností. "Už zase jsi myslela na něho?" otázal se mě Sirius rozechvěle. Ano, už zase jsem myslela na něho, na mého dosud zatím jediného kluka, který byl čirou náhodou mudla. Natolik mě zranilo jeho odmítnutí, že jsem ve své fantazii dál rozvíjela naše společné rozhovory, které však vždycky skončily stejně-znovu a znovu odmítal mou kouzelnickou část. "Jenom jsem chtěl, jestli dnešní večer platí," hlesl Sirius a vyhnul se mému pohledu. Vykoukla jsem oknem, kde sice ještě bylo světlo a nic nedávala zdát, že dnes večer bude úplněk. "Jo, večer tam budu," kývla jsem a posbírala si své pergameny a vyšla z knihovny. Jeho pohled jsem cítila ještě dlouho v zádech. Asi se o mě bál.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Mapka Bradavic

"Hele, co kdybysme udělali nějakej plánek všech těch tajnejch chodeb, který jsme objevili," napadlo jeden večer brejlouna. Bylo to zrovna o Vánocích a my jsme zůstali ve škole, ze solidarity se Siriusem, který nesměl jet domů, a s Remusem, který nemohl, protože ... prostě protože zrovna neměli peníze. "A k čemu by to bylo dobrý," zívl líně Sirius, "vždyť je stejně známe nazpaměť." "Docela by mě zajímalo, jak bys to chtěl provést," nadhodila jsem Jamesovi, neboť jsem nepředpokládala, že by měl na mysli mudlovský způsob s papírkem a tužkou. "To, dalo by to fušku, ale úplně nemožný to není," nechal se slyšet James a mrkl na Siriuse a Remuse, co oni na to. "To bysme tam rovnou mohli dát i postavičky s popiskama, abysme viděli, kdy se kdo zdržuje v okolí nějakého vstupu, abysme věděli, kdy můžem projít,"navrhl Remus. "Ty, Reme, to vůbec nejni špatnej nápad," uculil se James. "To by se pak před náma třeba srágora nemoh schovat." "Na co ty hned nemyslíš," prohodila jsem směrem k Jamesovi a zakoulela očima. "Aby ti nevypadly," vrátil mi. "Co ty víš, třeba mám nasazovací," rozvíjela jsem dál. "Ale co kdyby ti někam zapadlo," bavil se James. "Leda bys mi ho někam schoval," ušklíbla jsem se. "A s touhle duchaplností chceš vymýšlet mapu Bradavic, jo?" prohlásil jízlivě Sirius a zvedl se z křesla. "Tys přece řek, že je to zbytečný, tak se snažím zabavit jinak," odpověděl mu James. "Pořád je to lepší, než poslouchat vás dva," zakřenil se Sirius. Mrkla jsem na Jamese a oba jsme se rozchechtali. "Co je?" divil se Sirius. "Nic, jenom, že přesně do téhle pozice tě chtěl brejloun dostat," vysvětlila jsem mu. "Neříkej mi brejloun," ošil se James, "jsem dvanácterák." "Tolik že už máš parohů?" podivila jsem se se smíchem. Popadl první věc, kterou měl po ruce a mrštil jí po mě. Schodou okolností to byla Remusova oblíbená kniha. "Jeje, promiň," obrátil se na kamaráda a podával mu rozbitou knihu. "Dej to sem," poručila jsem mu, když jsem viděla nešťastného Rema. "Reparo," namířila jsem na knihu svou hůlku a vrátila ji do původního stavu. "Dík," rozzářil se Remus a pro jistotu ji odnesl do ložnice.

Následující den jsme se zahrabali do knihovny a pátrali po čemkoliv, co by nám mohlo pomoct při tvoření onoho plánku. Objevili jsme přitom i mnohá jiná velmi zajímavá kouzla. "Hele, tady je kouzlo, jak způsobit, aby měl někdo neustále mastný vlasy," pronesl James rozradostněně. "Já zase objevil umlčovací zaklínadlo," ozval se z druhého konce Sirius. "Fakt, dej to sem," vyhrkla jsem. Takové zaklínadlo by se mi totiž moc hodilo vždycky večer, kdy Bellatrix s Jade nevěděly, kdy zmlknout. "Je celkem jednoduchý, koukej," přistoupil ke mě Sirius a ukazoval mi. "Hm, to si napíšu," poznamenala jsem a poručila svému rychlobrku. "Tý jo, co to máš?" zajímal se. "To mi mamka poslala k Vánocům," odvětila jsem. "Je to celkem šikovná věcička," usmála jsem se. "To teda jo," odvětil Sirius a vzápětí se otázal: "Půjčila bys mi ho někdy?" "Proč ne," odpověděla jsem, "ale při lektvarech máš smůlu." Zakřenil se a prohlásil, že mu snad čtu myšlenky. "V tom případě by sis měl dát bacha, abych si nepřečetla něco osobního," zavtipkovala jsem, ale zcela vážně jsem se na něho podívala.  Sirius se na chvilku zarazil, ale pak se zase rozjasnil. "Kecko," otituloval mě a vrátil se zpátky ke svému úseku a ponořil se zpátky do hledání.

"Něco jsem našel," zahlaholil James a my ostatní jsme se k němu okamžitě seběhli. Mezitím nás ještě madam Pinocetová stihla upozornit, že jsme v knihovně a ne na jarmarku. "Co to je?" zajímal se Remus. "Dočkej času," napínal ho James. "Nenapínej a ukazuj," pobídla jsem ho. James otevřel knížku a ukázal nám zaklínadlo, které způsobuje, že se "...vámi vytvořené postavy budou pohybovat," zarecitoval James. "To tam bude celkem solidní maglajs," neodpustila jsem si poznámku. "Dáme tam popisky," nechal se slyšet Sirius. "I tak," vedla jsem si pesimisticky dál, "celé postavy-bude to muset být hrozně velký." "Tak tam dáme jenom cedulky se jménem a u toho třeba nožičky, abychom věděli, kam jdou," navrhl Remus. "Super," kývla jsem. "No jo, ale tomuhle dál vůbec nerozumím," posteskl si James a ukázal na řádek se zaklínadlem. "Ukaž," pobídla jsem ho. Přistrčil mi knihu pod nos a ukázal prstem na předposlední řádek. "To není důležitý," odvětila jsem, "je to jenom upozornění, že při špatném vyslovení zaklínadla bychom se sami mohli stát těmi postavičkami na papíře." Všichni tři na mě zírali s otevřenou pusou. Vydržela jsem to asi půl vteřiny, a pak jsem propukla v hurónský chcechot. "Kecá," ulevilo se Siriovi.

"Tak už dost," chytila mě madam Pinocetová za límec, "ven!" Zkoušela jsem ji ukecat, že už budu hodná, ale nedala se. Nakonec nás vyhodila všechny. "Stejně byste už měli jít na oběd," připomněla nám a pro jistotu za námi zamkla. "Co myslíš, že tam bude sama dělat?" přitočil se ke mě Sirius. "Možná počítat knihy," odvětila jsem s pokrčením ramen. "Myslím, že za chvíli je venku," nechal se slyšet James. "Proč?" obrátili jsme se na něho. "Nechal jsem jí v uličce smradlavý pozdrav," zakřenil se. "Ty snad nevedeš ani úctu ke knihám," ušklíbla jsem se. "Neboj, některý to i přežijou," mrkl na mě povzbudivě a zašklebil se. "Pako," otitulovala jsem ho. To už se ale rozletěly dveře od knihovny a ven vyběhla zoufalá madam Pinocetová. "Chuligáni!" volala na nás, ale my na ni nečekali a úprkem se rozběhli k jídelně.

Celý zbytek prázdnin jsme se však do knihovny už neodvážili. Místo toho jsme vyzkoušeli metodu pokusu a omylu a pátrali ve vlastních poznámkách. Užili jsme si u toho spoustu legrace, obzvlášť, když James zkoušel plánek zakrýt, aby se zjevoval jenom na heslo. Podařilo se mu zaheslovat ho tak dokonale, že jsme se do něj pak už nedostali a museli jsme začít od znova. "Škoda, že tu s námi není Peter, přijde o všecku legraci," kuckal se smíchy James, když nám ukazoval karikaturu Lavattora. Možná je to tak lepší, pomyslela jsem si. Někdy byl Peter příliš bojácný a tohle by se mu asi moc nezamlouvalo. Úplně jsem ho slyšela, jak říká-Co když to někdo najde? Vynechat úplně jsme ho však nemohli, to mi bylo jasné. "Ber to z té lepší stránky," zaslechla jsem Siria, "aspoň si užijeme spoustu švandy, až mu to budeme vysvětlovat." To je pravda, pousmála jsem se. Jenže nakonec jsem o tuhle švandu přišla-snad to bylo náhodou, ale při první povánoční hodině lektvarů, mi vybuchl lektvar do obličeje a způsobil mi nehezké popálení, takže jsem si měsíc poležela na ošetřovně, protože ani madam Pomfreyová si se nejprve  nevěděla rady.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Setkání s Temným pánem

Seděla jsem za stolem, popíjela kávu a příšerně jsem se nudila. Bože, kdy už tohle skončí, lamentovala jsem v duchu. Kdy už přestane to neustálé schovávání. Cítila jsem se jako zvíře lapené v kleci. Potřebovala jsem ke svému životu volnost, nesnášela jsem jakákoliv omezení a omezení pohybu patřilo k těm úplně nejhorším. „Nechci být někde zavřená, když ostatní riskují své životy,“ opakovala jsem Brumbálovi pokaždé, když sem zavítal. „Allegro, snažte se to prosím pochopit,“ vysvětloval mi snad po tisící, „nemůžeme si dovolit, aby vás Voldemort získal, bylo by to příliš nebezpečné-nejen pro vás.“ Částečně jsem ho chápala, ale odmítala jsem připustit, že by mohl mít pravdu, bylo to pro mě příliš bolestné, příliš skličující. Proklínala jsem své schopnosti, raději bych je neměla, mohla bych se aspoň svobodně pohybovat. Nad tímto konstatováním jsem se musela ušklíbnout-svobodně pohybovat? Ve světě, který je zmítán válkou? Nikdo se nemůže svobodně pohybovat, když se Voldemort a jeho Smrtijedi plíží ulicemi podobní stínům a zabíjejí každého, kdo se jim znelíbí. Všichni, nebo alespoň většina, byli zalezlí a báli se vystrčit nos. Kouzelnickým světem se šířily děsivé zprávy, jež žádné z k tomu určených míst nepotvrzovalo, ale ani nevyvracelo, takže panika a strach pronikly téměř do každého obydlí. I tady jsem je cítila. Občas na mě zamrkaly z rohu kuchyně, někdy jsem na ně natrefila na chodbě a párkrát byly rozprostřené po celém domě. Nedivila jsem se příliš, neboť i když sama jsem děti neměla, moc dobře jsem znala ten pocit, když se bojíte o své blízké.

„Kdy už to skončí, Molly,“ pronesla jsem téměř zoufale k paní Weasleyové, jež právě vešla do kuchyně. Jenom pokrčila rameny a hlasitě si povzdechla. I ji už to ničilo. Její manžel, pracovník Ministerstva kouzel a stejně jako ona a já člen Fénixova řádu, byl věčně pryč, a tak jí ke starostem o děti přibyla ještě starost o něho. „Co když se jednoho krásného dne nevrátí?“ svěřila se mi jeden večer se svou nejhorší obavou. Arthur měl být už dávno doma, ale stále se nevracel a nikdo o něm nevěděl. „Možná se jen někde musel na čas schovat,“ konejšila jsem ji, ale moc se mi to nedařilo. Můj oblíbený strýc se také jednou nevrátil domů včas-ráno přišlo oznámení, že zemřel-napadli ho Smrtijedi.

Vlastně bych měla být Molly a Arthurovi vděčná, že se uvolili schovávat mě u sebe v Doupěti. Když nic jiného, měla jsem si s kým promluvit, přítomnost dětí mi moc volného času nedopřávala-malá dvojčata si stále vymýšlela nějaké lumpárny a mnohdy bylo téměř nemožné je uhlídat. Přesto přese všechno jsem pociťovala jakousi vnitřní prázdnotu. Chyběli mi moji vrstevníci, chyběla mi práce, dokonce mi chybělo i to vzrušení z plnění úkolů pro řád. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála. Měla jsem stejný strach jako každý, ale naučila jsem se ho ovládat, kontrolovat ho, takže mi tak neotravoval život jako třeba moji matce. Na rozdíl od ní jsem ho ke svému životu tak trochu potřebovala-to napětí, stoupání adrenalinu, touha překročit své možnosti, přemoci sama sebe. Sirius o mě mnohdy říkal, že jsem sebevrah, že do všechno skáču po hlavě. Nebyla to tak úplně pravda, já nad věcmi přemýšlela, dokonce víc, než bylo na první pohled patrné. Dělala jsem to ale nerada, skličovalo mě to. Proto jsem se dobrovolně hlásila na sebe nebezpečnější poslání, chtěla jsem mít pořád co na práci, toužila jsem být užitečná, neboť se mi nechtělo přemýšlet o budoucnosti. Trochu sobecké důvody, vím, ale i přesto jsem odváděla dobrou práci. Mnohdy jsem jen o vlásek unikla smrti, ale to mě neodrazovalo. Naopak mě to posílilo a já se vrhla do dalšího boje ještě s větší vervou. Snad možná i proto se o mě Brumbál tolik bál. Možná si byl víc než já vědom toho, že bych jednou mohla pozapomenout na fakt, že naši protivníci jsou nelítostní a neštítí se ani vraždy. „Občas mám pocit, že je to pro vás jen jakási podivná hra,“ říkával mi po mých obzvlášť odvážných a nebezpečných kouscích. Ujišťovala jsem ho, že to beru naprosto vážně, ale mívala jsem pocit, že jsem ho nikdy úplně nepřesvědčila.

Poté, co James s Lily dvakrát jen taktak vyvázli ze střetu s Voldemortem a na čas se stáhli, začal se Temný pán více zajímat o mou maličkost. Patrně za to mohla má spolužačka ze školy, Bellatrix, jež mu prozradila jakými schopnostmi oplývám, a že by bylo dobré přetáhnout mě na jejich stranu nebo zabít, pokud by se to první nepodařilo. Párkrát to zkusila ona osobně, potom za sebe poslala Severuse. Dodnes nezapomenu na tu bolest v jeho obličeji, když jsem odmítla. „Doufám, že už se nesetkáme,“ šeptl tehdy, „musel bych tě buď přivést násilím nebo zabít.“ Nevěřila jsem, že by něčeho takového byl schopen, ale když jsem se s ním po pár měsících setkala znovu, své mínění jsem musela poněkud poopravit-nebyl schopný zabít mě, o ostatních to však neplatilo. A proto se Pán zla rozhodl vzít celou věc do vlastních rukou. K mé smůle, i když bych vlastně měla říkat štěstí, na to přišel Brumbál včas a ukryl mě u Weasleyových.

„Molly,“ oslovila jsem kulaťoučkou paní Weasleyovou. „Ano, zlatíčko,“ odvětila a obrátila se na mě od plotny. „Chtěla bych večer na poradu řádu,“ požádala jsem ji, i když jsem předem tušila odpověď. Sklíčeně se na mě podívala a chvíli nevěděla, co mi má odpovědět. Zřejmě na mě musel být žalostný pohled. „Allegro, drahoušku, víte, že to není možné,“ vymáčkla ze sebe. „Ale já už takhle dál nemůžu,“ rozkřičela jsem se a kopla do nohy od stolu. „Nevědět, co se děje, zabíjí mě to,“ dodala jsem už tišeji. „Chápejte, je to pro vaše dobro,“ přesvědčovala mě Molly. K čertu s tím, co je pro mé dobro, pomyslela jsem si vzpurně. Nebyla jsem na něco takového stavěná. Schovávat se a čekat není můj styl, já věci řeším, postavím se jim čelem.

Do místnosti vešel pan Weasley a já se na něho upnula pohledem. I on se po mě podíval, vypadal ztrhaně, něco ho trápilo, poznala jsem to a hrozně jsem toužila vědět co. Avšak jako vždy mi nic neřekl. Už jsem se ani nepokoušela z něho něco vytáhnout, věděla jsem, že by to bylo marné. On i Molly poslouchali Brumbála na slovo, a když on řekl, že mě mají držet mimo veškeré dění, což zahrnovalo i nesdělovat mi nic, co se týká řádu a jeho momentální činnosti, dodržovali to. Dnes se však muselo stát něco strašného, neboť Arthur byl bledý a málem ani nepozdravil. Odešla jsem z kuchyně, aby si mohl v klidu promluvit se svou ženou, a vydala se hledat dvojčata, abych přišla na jiné myšlenky. Prohledala jsem celý dům a nakonec jsem je našla na zahradě-právě honili malého zahradního trpaslíka. Chvíli jsem pozorovala jejich snažení, potom jsem se k nim málem i přidala. Opravdu jen málem, neboť v momentě, kdy jsme se společně rozeběhli k brance, stalo se něco nečekaného.

Na dosud jasné obloze se objevilo krvavé znamení. Nebyla to lebka, vizitka, kterou Voldemort a Smrtijedi nechávali nad místy, kde někoho zavraždili, tohle mělo být varování. „Frede, Georgi!“ zavolala jsem na chlapce, a když přiběhli, přitáhla jsem si je instinktivně k sobě a zašátrala po hůlce. Do minuty celá obloha potemněla. A potom jsem uviděla vysokou postavu zahalenou do černého pláště. „Běžte dovnitř,“ postrčila jsem chlapce ke dveřím, ale oni se ani nepohnuli. Dál zírali na blížící se  postavu. Jejich dětská očka byla plná hrůzy, která paralyzovala celé jejich tělo. Stoupla jsem si tedy před ně, nebyl čas odnést je dovnitř, postava už byla u branky.

„Centella fuego,“ zahřímal Pán zla a bez pozdravení na nás vyslal ohnivou kouli. Mávnutím hůlky jsem ji přesměrovala jinam. „Ilagaren,“ vyslal další kouzlo. „Protego,“ vyslovila jsem zřetelně a zmařila tak účinky jeho zraňujícího zaklínadla. Tohle byl však jen začátek, zahřívací kolo. Prostě si se mnou jen tak hrál, chtěl se nejprve pobavit. A potom, až bude mít zábavy dost, potom se mě bude snažit zabít. „Arx,“ odvážila jsem se útoku, ale bylo příliš pošetilé myslet si, že bych mu tímto jednoduchým přimrazovacím kouzlem mohla ublížit. Bylo však první, které mě napadlo. Lehce se ušklíbl a jeho oči zaplály. „Impediante,“ poručil své hůlce. „Protego!“ vykřikla jsem téměř ve stejném okamžiku. Ještě chvíli jsme se takhle kočkovali, a potom to začalo. „Belicosus,“ použil na mě bez varování a já takřka na poslední chvíli kouzlo odvrátila. Nesmíš uhnout ani o píď, přikazovala jsem si v duchu. „Trueno,“ vyslovil Voldemort hromové kouzlo a celá zahrada i dům se otřásly a my měli co dělat, abychom nepopadali jako brambory. Nakonec se to však ukázalo jako dobré, neboť Molly a Arthura dosud zabrané do hovoru to donutilo pohlédnout ven a zjistit, co se děje.

„Amentia,“ vyslala jsem na svého soka kouzlo nepříčetnosti. Nebylo to náhodou-právě v tomto zaklínadle jsem dosahovala virtuózních výsledků. Voldemort vypadal zaskočeně a chvíli mu trvalo, než si s jeho účinky poradil. Využila jsem toho a vytvořila kolem dvojčat ochranný štít. „Vertigo!“ zahřímal Pán zla v momentě, kdy jsem ještě nebyla připravená k obraně. Zatočila se mi hlava a nebyla jsem schopna rozeznávat okolí. „Belicosus,“ zaslechla jsem z dálky. A potom jsem ucítila strašlivou bolest v rameni. Vzápětí se ozval  temný smích a Fred s Georgem se rozplakali. „Sumere animum,“ obrátila jsem na sebe svou hůlku, abych se zbavila závrati. Nestačila jsem ani zaostřit a už jsem koupila další ránu do boku. „Arcis,“ mávla jsem hůlkou a vytvořila jsem před sebou ochrannou zeď. „Jsi pošetilá, když si myslíš, že tímhle mě zastavíš,“ sdělil mi Voldemort chladně a mnou vytvořenou obranu zase zrušil. „Dicto audiens,“ pokusil se mě přinutit k poslušnosti, ale já se nedala. Místo toho jsem sama zaútočila na jeho mysl. Ale on byl mistrem v tomto oboru, a tak jsem nedosáhla valného účinku, jen jsem ho ještě více rozlítila. „Cruciatus,“ sáhl po kletbě, která se nepromíjí. Začala jsem se svíjet v obrovských křečích. Upadla jsem na zem a hůlka mi vypadla z ruky. Přála jsem si, ať už to skončí, i kdyby tím měl skončit úplně můj život. A potom se ze zadu ozvalo: „Belicosus!“ To Arthur Weasley mi přispěchal na pomoc. „Impediante!“ uslyšela jsem i Mollyin hlas.

Ještě chvíli potom, co Voldemort usoudil, že bojovat sám se dvěma kouzelníky by se mu mohlo vymstít a zmizel, pár minut potom, co se obloha opět rozjasnila a Molly se přitiskla k Fredovi a Georgovi a málem je radostí umačkala, teprve potom jsem se opatrně a za vydatné pomoci pana Weasleyho zvedla ze země a vrávoravými kroky došla do kuchyně. Tam jsem se skácela do nejbližšího křesla a dobrých deset minut jsem tam mlčky seděla a třásla se jako osika. To už se z krbu vynořila Siriusova a Remusova postava a každý mě chytil za jednu ruku a pevně ji sevřel.

Po této události Brumbál usoudil, že je zbytečné, abych se dál schovávala u Weasleyových nebo někde jinde, neboť Pán zla by si mě dřív nebo později znovu našel. Mohla jsem se tedy opět aktivně zapojit do boje proti němu a jeho poskokům. Moje střetnutí s ním samotným, to že jsem mu dokázala alespoň chvíli úplně sama vzdorovat, mě posílilo, ale zároveň ve mně probudilo jakýsi druh opatrnosti. Už jsem se nevrhala bezhlavě do každého souboje, už to pro mě nebylo jen vzrušující dobrodružství. Uvědomila jsem si, že nebýt Arthurovy a Mollyiny pomoci, mohla jsem nejen já, ale i Fred s Georgem bloudit po onom světě. Když jsem tohle všechno svěřila Brumbálovi, jen se tak tajemně pousmál a řekl mi: „Nyní, když už si plně uvědomuješ jaké ti hrozí nebezpečí, jsi opravdu připravená na práci v řádu.“ A aby mi dokázal, že to myslí vážně, pověřil mě novým výzvědným úkolem. „Dám na sebe pozor,“ slíbila jsem mu, když jsme se loučili. Znovu se tak zvláštně pousmál a potichu odvětil: „Já vím, že ano.“

Zpět na obsah