Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction :: Povídková sekce stránek <a href='http://www.potterweb.cz/web/' target='

Syn pána zla napsal(a) cissy

Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=139

Index

Kapitola 1: 1. Děsivé zjištění
Kapitola 2: Kapitola 2 Následující ráno
Kapitola 3: Kapitola 3 Vysvětlení v Zobí ulici
Kapitola 4: Kapitola 4 Sen a pravda
Kapitola 5: Kapitola 5 Měsíce bez Rona a Hermiony
Kapitola 6: Kapitola 6 "Normální" návštěva prasinek
Kapitola 7: Kapitola 7 Zachránce, zachránce a návštěva sklepení
Kapitola 8: Kapitola 8 Sen
Kapitola 9: Kapitola 9 Vánoce se blíží
Kapitola 10: Kapitola 10 Přípravy
Kapitola 11: Kapitola 11 Překvapení v kabinetě lektvarů a zrušení akcí
Kapitola 12: Kapitola 12 Voldemortova tajná akce
Kapitola 13: Kapitola 13 Pohovor ve vězení
Kapitola 14: Kapitola 14 večeře a následující dny
Kapitola 16: Kapitola 16 šokující zjištění
Kapitola 17: Kapitola 17 Bettyna
Kapitola 18: Kapitola 18 - Pondělí
Kapitola 19: Kapitola 19 - Loučení
Kapitola 20: Kapitola 20 - Post street 32
Kapitola 21: Kapitola 21 - Nový účitel obrany proti černé magii
Kapitola 22: Kapitola 22 - NO HARRY?? NO RONE??
Kapitola 23: Kapitola 23 - Rozhovor v temném sídle
Kapitola 24: Kapitola 24 - Sledování započalo
Kapitola 25: Kapitola 25 - Odchod
Kapitola 26: Kapitola 26 - Rozhodnutí
Kapitola 27: Kapitola 27 - Menší epilog
Kapitola 28: Kapitola 28 - Komplikace
Kapitola 29: Kapitola 29 - Únos
Kapitola 30: Kapitola 30 - Rozhovor s Mirandou
Kapitola 30: Kapitola 31
Kapitola 31: Kapitola 32
Kapitola 32: Kapitola 33
Kapitola 32: Kapitola 33
Kapitola 34: Kapitola 34
Kapitola 35: Kapitola 35
Kapitola 36: Kapitola 36
Kapitola 37: Kapitola 37
Kapitola 38: Kapitola 38
Kapitola 39: Kapitola 39

Kapitola 1: 1. Děsivé zjištění

Byl podzimní večer, konec září, konec září byl úkolů čas a tak tedy Harry James Potter seděl v knihovně a přehraboval se v knihách. Knihovna nebyla jeho oblíbená místnost v Bradavicích, ale co mohl dělat jiného, než se přehrabovat v knihách a hledat cokoliv, co by mu pomohlo při tvorbě jeho úkolu do lektvarů. Byl nadšen. Po hodině ustavičného hledání nenašel nic, co by mu připadalo vhodné. Ani jedna kniha se ani slůvkem nezmiňovala o skvrnivce pomatené, jejíž odvar způsoboval matení mysli (jak si Harry zjistil, měla podobné účinky jako LSD zkřížené s trávou). Harry to věděl, protože měl podezření, že trávu používá Dudley. Celé léto byl totiž podivně „vychlamaný“. Culil se na každého. Harry ho viděl, jak občas čučí na strom a něco mu šeptá. Konečně našel to, co hledal. Jenomže mu úsměv během chvíle zmizel z tváře, protože si přečetl dodatek místní knihovnice Madam Pinceové: „Tato kniha se Nepůjčuje, pouze k vypsání v knihovně“
        S bolestným výrazem vyjekl: „Nééééééééé!!!!“. Ale ovšem jen šeptem, neboť by ho M. P. vyhodila. Ovšem nic jiného, než začít vypisovat mu nezbývalo. A tak psal, psal a zase psal. Začal přemýšlet o tom, zda má úkol hotový i Hermiona.
    „Kde vlastně je?? A kde je Ron?? Co asi dělá Voldemort??“
    Zarazil se. Nechápal, jak přišel zrovna na takovou idiotskou otázku, co dělá Voldemort. Ten totiž určitě zase přemýšlí, jak ho dostat. Bylo to teprve před dvěmi měsíci, kdy se vrátil mezi právoplatné živé.
    V tom si ovšem všiml papíru, který se „jen tak“ povaloval na podlaze. Zaraženě ho zvedl a teď už s ohromením zíral na titulek, na kterém bylo napsáno: RODOKMEN ZMIJOZELOVA RODU. Teď už úplně ohromeně začal pročítat jednotlivá pokolení až došel až k rodu Gauntů, předposlední byl Tom Rojvol Raddle. To co ho ohromilo bylo, že Voldemort NEBYL poslední. Myslel si, že Volďas žádné děti nemá. Ovšem tehdy zjistil, jak ohyzdně se mýlil. Náhle Madam Pinceyová (MP) uslyšela hluk. To s sebou Harry praštil o zem. Udělalo se mu velice mdlo, poněvadž to, co si přečetl, tak to opravdu nečekal. Voldemort měl kupu dětí. To, co si právě četl ho šokovalo stále více. Bylo tam napsáno: Petunie, Lily, Thomas, Rika, Alex, Kristin a ON, Harry byl poslední, což znamenalo, že je NEJMLADŠÍ SYN PÁNA ZLA. Tolik si přál, aby se mýlil.
Nemýlil se, jak ke své smůle zjistil. Jasně tam stálo:



        Alena Raddleyová (Evansová)   +     Tom Rolvoj Raddle
                                      =
    Alex, Kristin Harry James Potter (Raddle)   Thomas   Rika
      1.7.1988           31.7.1990             15.3.1981   18.9.1985
    Petunie        Lily
    5.7.1969      18.12.1970

(Ti bez příjmení jsou Raddleyovi, Alex a Kristin jsou dvojčata. - pozn. autora)
Harry se rozhodl, že to dneska už v knihovně zabalí. Doufal, že tohle všechno je jenom děsivý, hrozný, krutý, spropadený, proradný …. Sen. Ovšem ani nevěděl jak, ale po chvilce se ocitl v komnatě nejvyšší potřeby. V tu chvíli mu došlo, co to Všechno znamená: ON JE NEJMLADŠÍ VOLDEMORTŮV SYN, SYN!!!!!. V tu chvíli měl štěstí, že je v KNP. Začal křičet děsem a hrůzou. Padl na kolena a otřásal se v prudkých vzlycích. Po tváři mu kanuly slzy. Bylo to všechno úplně děsivé a neuvěřitelné. Motala se mu hlava, cítil se úplně na dně. Voldemort je JEHO otec. A co víc. LILY není jeho Matka, ale jeho SESTRA, stejně tak jako PETUNIE!!! Zničeně sebou hodil na postel, která tam byla. Začal přemýšlet, kdo všechno to ví. Brumbál?? Remus?? Sirius??? Všichni?? Proč mu to neřekli?? Co když to ale neví??? Takhle přemýšlel šíleně dlouho, asi tak dvě hodiny. Přemýšlel, jak se zeptá Brumbála, jestli je to pravda. Ta postel byla jemná, celá úplně měkoučká, že když si to uvědomil, okamžitě usnul. Ani se neobtěžoval vrátit se do nebelvírské společenské místnosti. Cítil se pod psa, ovšem teď usínal v té teplé posteli a cítil se naprosto bezpečně…..

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2 Následující ráno

Když se Harry ráno probudil, cítil se podivně otupělý. Asi 10 minut jen bezcílně civěl do stropu. Po již zmíněných 10-ti minutách si uvědomil, co se vlastně včera večer dověděl. Až teď mu opravdu naplno došlo včerejší zjištění. LILY JE JEHO SESTRA!!! ON JE VOLDEMORTŮV SYN!! Jeho myšlenky se rozběhly šílenou rychlostí. Musel to zarazit.
„Dost, dost, dost. Tak přebereme si to klidně a racionálně. Takže, Lily je moje sestra? Blbost. Petunie je taky moje sestra? Taky blbost. Voldemort je teoreticky můj otec? KRAVINA!!! To je blbost. HA! TEORETICKY!! Takže prakticky Ne!!!“ ani si neuvědomil, že přemýšlí nahlas. Náhle se ozval nenáviděný hlas.
„Asi tě zklamu, ale ten rodokmen je pravý.“
„MALFOY!!! Co tu děláš? Proč nejsi v ložnici? Co chceš zrovna tady??“ vyjel na něj prudce Harry
„Tak za 1. Co tu dělám?? Je to komnata nejvyšší potřeby, může tu být kdo chce.
Za 2. V ložnici nejsem, protože Goyle tak strašně chrápal, že se tam nedalo spát a Crabbe mu s radostí přizvukoval.
Za 3. Už jsem ti odpověděl. Jo a ten rodokmen je pravý.“ dodal jen tak mimochodem.
„Jak si na to přišel??“ vyštěkl Harry.
„Popros, a já ti to pak řeknu!“ prohlásil Malfoy doufaje, že ho Harry začne prosit.
„Tak to si trhni nohou! Já si to zjistím někde jinde!!“ vykřikl Harry naštvaně.
Malfoy se otočil a vyrazil k odchodu. Ještě se ale zastavil a řekl.
„Víš o tom, že se podobáš otci víc, než si myslíš??“ a s tím chtěl odejít.
„Počkej!!“ vykřikl Harry. Malfoy se zarazil a pomalu se s vítězným výrazem otočil.
„Říkal si něco??“ zeptal se s úsměvem.
„Počkej….“ začal. „Prosím“ dodal.
„Tak co chceš vědět??“ zeptal se s nejširším úsměvem Malfoy, věděl, že vyhrál.
„Jak si to myslel? To s tou podobností a s tím rodokmenem.“ odpověděl šeptem Harry.
„Jsi podobný tvému otci v tom smyslu, že on se taky nikoho neprosí. Jen v krajním případě, a to pouze tehdy, když nemá jinou možnost. A ten rodokmen je pravý, protože nejde zničit. Zkoušel jsem to, když si spal. Takže neexistuje žádná možnost, kterou by se dal tvrdit opak o tom, kdo jsou tví rodiče.“ dodal a otočil se k odchodu. Ve dveřích se ještě zastavil a řekl:
„Nemusíš mít starost, nikomu to neřeknu. Bude to naše velké tajemství.“ s tímhle se otočil a odešel.

Harry těžce dosedl na postel. Cítil se tak unavený, jako kdyby předešlou noc nespal. Až teď si uvědomil v jaké sladké nevědomosti žil uplynulých 15 let. Ale s tím je konec.
„Co udělám?? Skočím z mostu. Počkat, to ne. To by bolelo. Zajdu za Snapem. Ten mně zabije za to, že ho budím a to bude rychlé a bezbolestné. Tak a je to!!“ s tímhle závěrem vyrazil za Snapem.
Procházel zadumaně hradem a aniž by si to uvědomil, tak už asi dvě minuty stál před Snapeovou ložnicí. Nepřemýšlel nad tím, jak vejde a prostě vyrazil dveře.
Snape se zděšeně posadil na posteli. Harry se podíval na hodiny a zjistil, že je 5.36 hod.
„Sakra, to jsem moc dlouho nespal.“ poznamenal Harry. Pak se vzpamatoval a zabouchl za sebou dveře.
„Takže,“ začal, „laskavě mu vyřiďte, že mně má nechat na pokoji, že o něj nestojím. Ať je to můj otec, nebo vrah mých nevlastních rodičů, tak má prostě smůlu.“ Chrlil ze sebe.
„Co…Cože? Pottere, co tu děláte?!?“ začal Snape, ale Harry ho přerušil.
„Nepřerušujte mně!! Já ještě nedomluvil!“ vykřikl v naprostém amoku Harry.
„Takže doufám, že jste slyšel. Jo, a ještě abych nezapomněl, už mi lezete krkem s tím vašim chováním vůči mě. Já nemůžu za to, že jste se nenáviděli s mým otcem. I když třeba nevlastním.“ dokončil a otočil se, jako že odejde. Snape ho ovšem zarazil.
„Pottere!! Počkejte!! Co jste myslel tím I když třeba nevlastním???“ zavolal na něj.
Harry ztuhl. Vůbec si neuvědomil, že něco takového řekl.
„N—Nic. Jo, a abych nezapomněl, nemám úkol do lektvarů, nestihl jsem ho včera dodělat.“ s touhle větou odešel. Nevšiml si ovšem, že mu z kapsy vypadl ten rodokmen. K jeho smůle si toho ovšem všiml Snape. Přečetl si titulek:
RODOKMEN ZMIJOZELOVA RODU.
Začal pročítat. Jakmile se dostal až k Voldemortovým dětem, ztuhl. Nevěřil svým očím. Jasně tam totiž mezi asi 7-mi jmény stálo: Lily, Petunie a Harry James Potter. Chvíli na pergamen bez jakéhokoliv pohybu civěl a pak přes sebe přehodil župan a vyrazil za „Potterem“.
Našel ho asi tak po deseti minutách podle naštvaných slov Minervy McGonagallové.
„Jak si to můžete dovolit, Pottere!! Potulovat se po hradě v 5.45?? To je krutý čas. Nejen že jste vzbuzen Vy, ale budíte i ostatní.“ peskovala ho.
„Já, omlouvám se, opravdu jsem nechtěl, já….. nevšiml jsem si toho brnění, nechtě jsem do něj vrazil. Je mi to líto, vážně…“ omlouval se jak nejlépe dokázal a vymýšlel si nějakou pořádnou výmluvu. Zachránil ho ovšem ten nejnepravděpodobnější člověk. Snape.
„Pan Potter usnul v mém kabinetu, když si včera odpykával trest. Nepodařilo se mi ho vzbudit, tak zůstal tam. Jakmile se ráno probudil, zapomněl, že nějaký trest včera měl. Nestihl jsem ho zastavit.“ překvapil všechny přítomné Snape.
„Severusi??“ na nic víc se McGonagallová nezmohla.
„Ano??“ optal se Snape zástupkyně ředitele s nic neříkajícím výrazem.
„To jste ho tam nechal celou noc?? Vždyť je určitě nevyspalý, nepřipravený na výuku!!! Jak jste mohl. To bych od Vás opravdu nečekala. Takové nezodpovědné chování. To snad není pravda!!!!“ prskala vzteky McGonagallová.
„Paní profesorko! Já, nevím co se včera stalo, ale jak jsem dělal revizi lektvarů, tak na mně jeden spadl. Nejsem si jistý, zda to nebyl uspávací lektvar, protože si pak už nic nepamatuju.“ rozhodl se přispět svou vymyšlenou verzí do mlýna Harry.
„Vy si snad ze mě děláte srandu!! To je tak nepravděpodobné! Jste ochotni to říci i panu řediteli?“ nevěřícně skoro řvala McGonagallová.
Po její poslední řeči nastalo na pár vteřin ticho. Harry hleděl Snapeovi do očí a ten jeho pohled opětoval. Pak jako kdyby se shodli řekli oba najednou jen:
„ANO!!!“
McGonagallová jen vytřeštila oči. Pak z ní vylezlo jen:
„No, dobrá… Tak ať už se to neopakuje. Severusi, tohle se dozví ředitel. Pane Pottere, půjdete za profesorem Snapem a vezmete si od něj své věci a on osobně vám napíše omluvenku na dnešní den a potvrdí to všem profesorům. Vzhledem k tomu, že jste se pořádně nevyspal, tak se pak půjdete hned vyspat. A víte co? Zůstanete dnes v kabinetu profesora Snapea. A vy, Severusi, si vezmete dnes volno a postaráte se o Pottera!! Tak!!“ dokončila vítězoslavně. Teď to byli pro změnu Harry se Snapem, kdo vytřeštili oči na zástupkyni.
„Jasné??“ zeptala se s úsměvem.
„Jistě!!“ vyprskl Snape. Harry jen vytřeštil oči! Jako kdyby toho nebylo málo za uplynulé dva dny. Ještě musí strávit den se Snapem. Po tom všem co mu ráno řekl. To bude horor.
„Pottere!! Pojďte!“ zavolal na něj Snape. Harry si ani nevšiml že se vydal k odchodu. On jen mezitím civěl na ředitelku nebelvírské koleje.
„Tak Pottere, běžte!! Profesor čeká.“ řekla s úsměvem. Doufala totiž, že by mohl společně strávený den přerušit tu nenávist mezi nimi. Harry se zdrceně otočil a odešel se Snapem do sklepení. Snape ho zvědavě pozoroval. Harry se zatím úspěšně jeho pohledu vyhýbal. Koukal na vše ostatní, jen Snapeovi se vyhýbal. To už ovšem došli do Snapeovy ložnice. Myslel, že půjdou do kabinetu, ale ředitel zmijozelské koleje měl zjevně jiné plány. Profesor mu otevřel dveře a nechal ho vejít. Pak zavřel a vykouzlil jednu postel na druhé straně místnosti. Byla stejná, jako ta profesorova.
„Pottere, vzhledem k tomu, že je šest hodin, si lehněte a ještě se vyspěte. Stejně tu budete celý den, takže je času dost. Diskutovat o Vašem raním výstupu budeme potom.“ Oznámil mu Snape.
„Je zajímavé, že Vás klobouk neposlal do Zmijozelu.“ neodpustil si poznámku.
„Jak to myslíte??“ zeptal se šeptem Harry.
„Říkal jsem snad jasně, že si máte lehnout a debatovat budeme potom.“ Neodpověděl mu Snape na jeho vyslovenou otázku. Když mu ovšem došlo, že Harry ho nemá zjevně v plánu poslechnout, jen na něj ohromeně zíral. Proto ho chytil a jemně ho dostrkal až k posteli, kde ho donutil sednout si. Pak se otočil a vydal se na opačnou stranu.
„Pottere!! Řekl jsem spát, nebo aspoň ležet!! To je rozkaz!! Jsem Váš profesor a vy mně budete poslouchat!!“ vyjel na něj jeho učitel. Harry tedy rezignovaně poslechl. Vyzul si boty a lehl si. Myslel si sice, že neusne. Po pravdě řečeno se rozhodl, že neusne za žádnou cenu. Možná díky tomuto rozhodnutí usnul asi za dvě minuty. Vzbudil se asi až kolem deseti hodin. Nehýbal se a zaposlouchal se. Uslyšel pouze škrábání brku. Snape byl zjevně vzhůru. Profesor přestal psát a pohlédl na svého žáka. Podle frekvence jeho dechu poznal, že nespí. Ovšem nic neřekl, jen ho sledoval. Mladý student cítil jeho pohled. Snape se jen pousmál a pokračoval v psaní svého dopisu. Harry zjistil, že ho zvuk škrábajícího brku uklidňuje a uspává. Při tomhle zjištění se zase úplně probral a posadil se.
„Takže už jste se rozhodl vstát??“ poznamenal Snape.
„Jak???“ nechápal Harry.
„Poznal jsem, že nespíte asi už před hodinou. Vlastně jsem si myslel, že mi tu zase usnete. Poznal jsem to podle toho, že se vaše dechová frekvence vrátila do normálu. Možná jste si ještě nevšiml, ale když spíte, tak dýcháte pomaleji.“ Dokončil profesor.
„Před hodinou??“ zeptal se překvapeně Harry.
„Ano. Bylo asi 10 hodin. Teď je 10.55. Takže téměř před hodinou.“ Odpověděl klidně Snape.
Harry se postavil. Snape si ho zaujatě prohlížel. Harry si jeho pohledu všiml.
„Co se tak díváte??“ vyjel prudce Harry.
„Asi se Vám nespalo dobře, co??“ zeptal se s úšklebkem, „Jen mně zajímalo, jak se zachováte po zjištění, že jste nejmladší syn Pána zla.“ dokončil a sledoval, jak se zachová.
„Jak to víte?? On to ví??“ vyděšeně ze sebe po pár vteřinách dostal.
„Ne, neví to. Ovšem já jsem si přečetl tohle.“ a ukázal na zmijozelský rodokmen.
„Vypadl Vám, když jste odcházel z mé ložnice. Nemohl jsem si ho nevšimnout. Proto jsem se vydal za vámi. Ten „trest“ co nám oběma uložila ředitelka vaší koleje se nám velice hodí. Popovídáme si o Vaší situaci.“ poznamenal.
„Není o čem si povídat. Nikdo kromě Vás, Malfoye a mně to neví. A tak to taky zůstane. Nepřipustím, aby to někdo zjistil. Udělám pro zachování tajemství vše, rozumíte??“ nenápadně začal vyhrožovat profesorovi Harry.
„Podobáte se otci víc, než si myslíte.“ poznamenal s úsměvem Snape.
„Blbost!!“ odsekl Harry.
„Není, protože Váš otec taky rád využívá vydírání, když něco chce. Je v tom velice nadaný. Vy jste mladý, teprve se učíte, ale pak vám to možná půjde docela dobře.“ s tímhle vstal a zamířil k mladému chlapci, který skryl tvář do dlaní. Opatrně se ho dotkl a zašeptal:
„Ale nemusí to tak být. Pokud si dáte pozor, tak nemusíte být nutně jako Váš otec. Po pravdě jsem slyšel, jaký byl ve škole.“
„Jaký byl??“ Harry neudržel zvědavost. Zajímal ho jeho otec.
„Nějak Vás zajímá, ne?? Ale to chápu. Je to Váš otec. Zájem je na místě.“
„Byl prudší. Hodně prudší. Vy jste zdědil základní charakterové vlastnosti po Vaší matce, která taktéž chodila do Nebelvíru. Vaše matka je jemná duše. Po pravdě nechápu, co ji u Vašeho otce drží. Možná láska vůči němu, nebo vůči Vašim sourozencům. I když Vaši sourozenci jsou různé povahy. Váš bratr Alex je jemně rozmazlen, neboť se vyhřívá v postavení zatím nejmladšího syna pána zla. Kristin je Alexovo dvojče. Ale je úplně jiná. Je to milá a příjemná mladá dáma. Rika je trochu tvrdšího ražení. Hodně trpěla ztrátou otce. Bratr Thomas je zvláštní typ. Je proměnlivý. Někdy je přátelský, jindy je tvrdý. Podle situace. Ovšem nejmladšímu bratrovi by neublížil. Tudíž se ho nemusíte obávat. Ale musím Vás varovat. Harrymu Potterovi by bez váhání ublížil. Petunie byla taky jemná jako matka. Lily byla taky jemná duše, stejně jako Vaše matka a nejstarší sestra.“ Dokončil vyprávění o chlapcově rodině.

pokračování příště

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3 Vysvětlení v Zobí ulici

Jak to udělaly?? Já to nechápu, když jsem syn Pána zla, proč vypadám jako James, manžel mé sestry??“ Nechápal Harry.
„No, já si myslím, že Lily použila dědičné kouzlo. Nejspíš Vás chtěla ochránit před Vaším otcem. Asi se bály, že by z Vás mohlo vyrůst něco na styl mladého Pána zla. To by mohla být na jejich počínání jediná omluva.“ Dokončil svou myšlenku Snape.
„Jejich?? Jak to myslíte Jejich.“ Zamyšleně odvětil Harry.
„Mám takový pocit, že v tom je zapojena i Petunie.“ Vysvětlil profesor.
„Aha. Jednu věc ale nechápu. Proč se ke mně chovala jako k nenáviděnému synovci?? Proč se ke mně chovala tak nenávistně??“ Posteskl si chlapec.
„Pravděpodobně to mělo vypadat důvěryhodně.“ Poznamenal
Harrymu uniklo jemné odfrknutí. Snape se nad tím jen pousmál. Najednou ho něco napadlo.
„Kdo to ještě ví? To o Vašem otci??“
„Jen Malfoy, nikdo kromě Malfoye, Vás a mne to neví. Teda ještě Petunie, ale ta se teď nepočítá.“ Zapřemýšlel student.
„Napadlo mne, zda byste nechtěl podniknout malý výlet!! Máme dost času a je vyučování. Co kdybychom zajeli za Vaší sestrou pro vysvětlení? Bylo by dobré dovědět se pravdu, ne?“ Navrhl muž.
„To není vůbec špatný nápad!! Vyrážíme!! Nemusíme to nikomu říkat, ne?“ Nadšeně souhlasil Potter.
„Je velice pravděpodobné, že by to pan ředitel zjistil. Bylo by dobré mu o našem výletu říci.“ Snape se při téhle větě zamyšleně poškrábal na bradě. Vzhledem k jeho vlasům a celkovému vzhledu obličeje to vypadalo zajímavě. Harry se neudržel a musel se pousmát.
Profesor si ovšem jeho úsměvu všiml, ale překvapivě nijak nezareagoval.
„A nebude se zdát Brumbálovi divné, že jdeme pryč zrovna my dva, a ještě k tomu společně??“ Vyslovil Harry zaraženě otázku, která ho už asi půl minuty žrala.
„Na 100 % bude. Nezasvěcenému se to bude zdát velice divné. Ale když mu řekneme, že Vám přišel dopis od Vaší „tety“ s tím, jestli byste nemohl přijet, protože od Vás něco nutně potřebuje a já se od Vás na příkaz profesorky nesmím dnes hnout, tak prostě pojedu s Vámi jako pedagogický dozor.“ Napadlo Snapea.
„Tomu má jako Brumbál uvěřit? A když bude chtít vidět dopis?“ Snažil se Harry nachytat svého učitele.
„Jednoduše to vyřešíme. Jsme kouzelníci, tak si snad poradíme.“ Po této větě vykouzlil z čistého vzduchu dopis s velice naléhavou prosbou, aby se Harry nutně stavil.
„Máte ještě nějakou námitku týkající se výletu?“ Poznamenal Snape s úsměvem.
„No, teď už asi žádnou.“ Odpověděl taktéž s úsměvem Harry.
„V tom případě zajdeme za profesorem Brumbálem.“ Řekl Snape a oba vstali z postele a vyrazili za ředitelem Bradavic.

Chodbou procházeli mlčky. Bylo vyučování, tak nechtěli rušit. Před chrličem Snape vyslovil heslo a oba vyjeli po schodech až před dveře do Brumbálovy pracovny. Tam se na sebe podívali a Harry následně zaklepal. Po pozvání „Dále“ oba vešli. Brumbál se pousmál na příchozí dvojici.
„Tak copak byste si přáli?“ Řekl s úsměvem.
„Brumbále, Potterovi přišel dopis od jeho příbuzných s přáním, zda by ho mohli vidět. Pokud možno co nejdříve. Chtějí s ním mluvit.“ S jeho vynikajícím úvodem odevzdal dopis Brumbálovi.
Ředitel chvíli četl dopis a pak vzhlédl. To, co následovalo úplně odrovnalo oba příchozí.
„Severusi, byl byste tak laskav a doprovodil Harryho? Jako pedagogický dozor.“ Zeptal se Brumbál. Harry i Snape pochopili a rozhodli se hrát jeho hru. Harry ihned začal protestovat.
„To snad nemyslíte vážně, já myslel, že půjdete Vy!!“
„Harry, já bych opravdu rád šel s tebou, ale nemám čas. Ovšem pokud vím, tak se od Tebe nesmí dnes profesor Snape hnout, takže tím je celá záležitost vyřešena. Severusi, vy na něj budete dávat pozor, jasné??“
„Ano!!“ Zabručeli oba. Pak si vzali dopis, otočili se a s rozloučením odešli.
Okamžitě po zavření dveří se začali usmívat. Brumbál jim hrál přímo do not. Znovu mlčky došli do profesorova kabinetu. Tam se rozproudila diskuze.
„Perfektní!! Brumbál nám nevědomky přímo nahrává!!“ Zajásal Harry.
„Radši půjdeme, než si to Brumbál rozmyslí!!“ Snape ukázal na krb.
„A kam??“ Zarazil se Harry.
„Nevím, třeba k Arabele Figgové. Ta je jediná čarodějka tam u Vás.“ Zamyslel se profesor.
To už Harry vstoupil do krbu a vykřikl:
„Dům Arabely Figgové,“ a zmizel
Snape se pousmál a následoval jeho příkladu.
Mladý chlapec a po chvíli i muž kolem čtyřicítky vypadli z krbu v domě již zmíněné staré paní. Zjevně nebyla doma. Oba se proto vydali ke dveřím. Harry, který to tam znal, vedl.
Když došli k domu Dursleyů, oba se zastavili a podívali se na sebe. Náhle Harryho něco napadlo.
„Teta… Totiž Petunie Vás zná osobně?“
„No..Ano, proč se ptáte??“ Nechápal profesor.
„Takže se postavíte přede mne a zazvoníte. Ať Vás uvidí první. Zajímá mne její reakce.“ Vysvětlil chlapec. Snape jen zaraženě přikývl a zazvonil. Chlapec si stoupl za něj. Nebylo ho vidět. Za pár vteřin se otevřely dveře a v nich stála Petunie Dursleyová. Okamžitě svého dávného kamaráda poznala. Vykřikla nadšením.
„SEVERUSI!!!“ Vrhla se profesoru kolem krku.
„Tak dlouho jsme se neviděli!!! Nezašel si ani na kafe. Kolik že to je let, co jsme se neviděli?? Patnáct? Šestnáct?“ Ptala se nadšeně.
„Neviděli jsme se od té doby, co si odešla od své rodiny, Petunie.“ Odpověděl zdráhavě.
„To je fakt. Nechceš jít dál? A.. Jak se má Harry? Víš mě opravdu mrzí, jak se k němu chovám, ale jinak to nejde. Určitě si slyšel, že mně nemá moc v lásce.“ Zaraženě Severuse sledovala.
„Ano, to slyšel. Po pravdě, vím všechno.“ Při jeho slovech se žena zarazila.
„V—Všechno?? Co všechno??“ Zeptala se koktavě.
„Úplně všechno.“ Upřesnil.
„Panebože!“ Zašeptala, „Harry se to nesmí dovědět! Prosím, Severusi, nesmíš mu to říct, to nejde!!“ prosila. Náhle se ozvalo:
„Pozdě!“ To Harry vyšel zpoza svého učitele.
Petunie vytřeštila oči.
„JEŽIŠI KRISTE!!“ Vykřikla a oči se jí zalily slzami. Podlomily se jí kolena, kdyby jí Snape nezachytil, tak by zjevně upadla. Donutil ji vejít dovnitř a Harry vešel za nimi.
„Kde jí můžu posadit?“ Zeptal se Snape. Harry pouze ukázal rukou směrem ke dveřím do obývacího pokoje. Vešel s ní tedy tam, posadil ji do křesla a on i Harry si sedli na pohovku. Její reakce Harryho utvrdila v pravdivosti toho rodokmenu. Voldemort je OPRAVDU jeho otec. Petunie těkala pohledem od jednoho k druhému a nevěděla co říct. Pak se přeci jen přemohla.
„Odkud to víš?“
Harry jen mlčky vytáhl rodokmen a podal ho své nově nabyté sestře. Petunie ho třesoucíma rukama otevřela. Když dočetla, podívala se na Harryho. Do očí jí vhrkly slzy. Vrhla se k němu a sevřela ho v náručí.
„Odpusť, bráško. Ani nevíš, jak mně to trápilo. Jinak to ovšem nešlo. Musely jsme tě s Lil ochránit.“ Celá se chvěla, „Nezlob se, ale ty si otce neměl možnost poznat, jako otce. Byl k nám velice tvrdý. Vůbec se mu nelíbila naše povaha. Využíval všech dostupných prostředků, aby nás změnil. Když jsem potkala Vernona a zamilovala se do něj, nepředstavitelně ho to rozzuřilo. Pak se Lily dala do kupy s Jamesem, tak to ho úplně dorazilo. Snažil se nás dostat zpět. Doufal nejspíš, že se z nás všech stanou smrtijedi. To jsme nemohly připustit. Já chtěla být s Vernonem, Lily chtěla jen Jamese. Pravda, otec se jí snažil vnutit Luciuse Malfoye, ale Lil naprosto nesouhlasila. Já byla tou dobou už v jiném stavu. Proto jsme odešly obě. Já se začala kouzelnickému světu vyhýbat jako čert kříži. Pak jsem ale zjistila, že je naše matka těhotná. Čekala tebe. Řekla jsem to Lil. Obě jsme se shodly, že tě nesmí otec vychovávat. Bály jsme se, že by ti mohl ublížit, že by tě mohl zničit. Plánovaly jsme, co uděláme. Otec nebyl s Lil v kontaktu a ani se mnou. To, že jsem byla těhotná ale věděl. Tak jsme vymyslely náš plán. Jednou, když otec nebyl doma, jsme doslova přepadly naši matku a provedly přenosové kouzlo a ty ses přenesl z těla naší matky do těla Lily. Matka tehdy byla v osmém měsíci, já v devátém. Matce jsme vymazaly paměť tak, aby si nic nepamatovala z toho přepadení a myslela si, že potratila. Otce to nepříčetně rozčílilo. Nejspíš se na nejmladšího potomka těšil. Vymyslely jsme si šílenou věštbu jen pro zmatení Brumbála. Já pak porodila a Lily o měsíc později. Provedla dědičné kouzlo tak, aby ses podobal Jamesovi. Ta věštba měla sloužit jen jako podnět k tomu, aby Vás tři Brumbál ukryl. Ovšem ten idiot Petigrew zběhnul k otci a vyzradil místo pobytu vás tří. Otec nejel podle nějaké věštby. Ta pro něj nic neznamenala. Chtěl se pomstít za to, že má Lily syna a on nedostal tu možnost. Měl syny, ale on chtěl tebe, myslím jako biologického. Pravda, mohl tě jako Liliina syna ukrást a vychovat jako svého. Zřejmě se mu ale nelíbil ten fakt, že jsi pro něj v tu chvíli byl Jamesův syn.“ Dokončila své vysvětlování.
Harry nevěděl, co si má myslet. Na jedné straně byl rád, že ho jeho otec nevychovával, na druhou stranu byl na ni naštvaný, neboť tak ublížila jejich matce, která nesla vinu ze všech nejméně. Asi stejně jako on sám.
Snape jen celou dobu velice zaujatě poslouchal. Pak promluvil.
„Váš otec opravdu velice zuřil po tom, co zjistil že vaše matka „potratila“. A když pak zjistil, že Lily porodila zdravého chlapce, rozzuřilo ho to ještě více. O Tobě, Petúnie, zjevně nevěděl. Tím chci říci, že nevěděl o tom, že už jsi porodila. Mám takový pocit, že kdyby o Tobě a tvém synovi věděl, asi by nejprve zaútočil na Tebe. Ovšem na druhou stranu si myslím, že by se o Vás, Harry, měl dovědět co nejdříve. Mohl by Vám ublížit a to přece nikdo z nás nechce.“
„Ne.. To teda ne. Nedoví se to. Nechci, aby to věděl. To nepřipustím. To..“ Odmítal chlapec.
„Bojíš se ho, co?“ Zeptala se šeptem Petúnie, „Ty nemáš důvod. Kdyby zjistil, co jsi zač, jsem si jistá, že bys byl pod jeho ochranou. Nikdo by ti neublížil. Budeš se divit, ale má to výhody, být nejmladším synem. Ještě k tomu Pána zla. Je mi líto toho, co jsme ti s Lil provedly, ale udělala bych to znovu. Je mi to líto kvůli tomu, žes neměl možnost poznat naši matku. Je úžasná. Opravdu ji mám pořád ráda. Co bych dala za to, abych ji mohla vidět.“
Petúnie si dala tvář do dlaní. Po tváři jí tekly slzy. Pak se podívala na profesora.
„Severusi, co se vlastně stalo s matkou, po té naší akci? Odpověz po pravdě.“ Optala se.
„Abych pravdu řekl, co se s ní stalo hned po tom incidentu, nevím. Ale vím to, že se upnula na Alexe. Proto je tak rozmazlený. Dala mu vše, co chtěl. Není zvyklý na to, aby mu někdo odporoval.“ Odpověděl opravdu po pravdě.
„Možná se ti zdá, Petúnie, zvláštní, že mám takový přehled. Ovšem tvá, tedy vaše matka se se mnou hodně vídala. Po pravdě jsem tě na její žádost sledoval. Nenápadně, samozřejmě. Znám všechny vaše sourozence velice dobře. Ale Alexe nemám opravdu v lásce. Teď malá rada do budoucnosti: Nesnaž se si Alexe postavit proti sobě. Není to dobré, neboť by jsi mohla ztratit přízeň tvé matky. A to bych ti nedoporučoval. Ovšem kdyby zjistila, že její ztracený syn žije, hned by se Alex přesunul v žebříčku důležitosti o něco níže. Ale vraťme se k sledování. Sledoval jsem vás asi do té doby, než Harry nastoupil do Bradavic. Od té chvíle jsem se věnoval jen výuce.“ Vysvětloval. Pak pohlédl na Harryho. Než však stačil něco říci, přerušila ho Petúnie.
„Takže ty učíš v Bradavicích? Tam chodila jen Lily. Pamatuji si, že tehdy to prosadila matka. Otec ji chtěl poslat do Ameriky, jako nás všechny.“ Náhle se otočila na Harryho.
„Víš, otec má pod palcem jednu školu. Je to škola černé magie, jak jinak. Pod palcem je slabé slovo. On tu školu řídí. Dá se říct, že si sám vychovával své smrtijedi. Mohl nás hlídat celou dobu, co jsme tam chodili a pak i doma. Hlídal nás celou dobu. Měl nás jednoduše na očích. Ani nevíš, jak moc se mu nelíbilo, když nemohl hlídat Lil. Pak toho, že jí dovolil studovat v Bradavicích, asi zatraceně litoval. Myslím kvůli tomu vztahu s Jamesem. On, náš otec, jako jediný s jejich vztahem nesouhlasil. Matce to bylo jedno, hlavně že měla Lily Jamese ráda. To pro ni bylo nejdůležitější. Musela hodně trpět po tvé ztrátě.“ Do očí jí znovu vhrkly slzy. Znovu si Harryho přitiskla k sobě. Harry chvíli váhal, ale pak obětí opětoval, čímž dal jasně najevo, že jí i Lily odpustil. Petunii to uklidnilo. Jemně chlapce hladila po zádech.
Snape to jen zaujatě sledoval. Aniž to plánoval, začínal mít toho kluka rád. Nebyl jako jeho otec. Opravdu se velice podobal matce. Byl jemný, přátelský a uměl odpouštět. To nedokázal každý. Například jeho otec nedokázal odpouštět. On jen trestal.
„Nesmí se o Harrym zatím dovědět. Protože kdyby zjistil pravdu, asi by Tebe, Petúnie, i celou tvou rodinu zabil. Chtěl by se pomstít za to, co jste udělaly.“ Oznámil svou obavu.
„Myslíš, že by to udělal?“ Zeptala se se strachem v očích Petúnie.
„Je to velice pravděpodobné.“ Odpověděl profesor.
„Ovšem, kdyby ho pak Harry požádal o to, aby to nedělal, možná by se dal nějak přemluvit.“ Dodal pomalu.
„NE!! Proč mně sakra neposloucháte? Já nechci, aby to věděl. Prostě Ne!“ Odporoval chlapec.
„ALE ON TO STEJNĚ ČASEM ZJISTÍ!! To si laskavě uvědom. Není hloupý. Nezjistil to sice do teď, ale je to jen otázka času!!“ Namítla chlapcova sestra.
„Petúnie má pravdu! Navíc ti naprosto klidně mohu oznámit, že kdyby si byl v ohrožení života, byl bych první, kdo by mu řekl pravdu.“ Řekl Snape.
„Odkdy mi tykáte?“ Zeptal se zaraženě Harry.
„Vadí ti to?“ Optal se profesor.
„No…. Ne.“ Přiznal chlapec.
„To je dobře. Aby ses necítil ochuzen, tak mi můžeš v soukromí také tykat. Štve mě to, že mně i v soukromí nazýváš profesorem, zvlášť, když jsem zjistil, kdo doopravdy jsi.“ poznamenal Severus. Petúnie se na tohle jen pousmála. Poznala, že Severusovi na chlapci opravdu záleží. Věděla, že je jen otázkou času, než by tuhle možnost chlapci nabídl.
„Tak..Tak dobře!“ Přijal chlapec. Severus dítě ještě chvíli sledoval, pak se podíval na hodiny. Bylo 13.34. Rozhodl se, že tam budou tak do 14.30 a pak se vrátí. Nechtěl v Bradavicích přitahovat moc pozornosti. Nebylo zrovna nabíledni, aby se ředitel zmijozelské koleje paktoval s nebelvírským studentem. Povídali si tedy ještě hodinu a pak se zvedli k odchodu.

Petúnie objala svého bratra.
„Dávej na sebe pozor, bratříčku.“ Zašeptala mu do vlasů a políbila ho. Taktéž do vlasů.
„Budu!“ Odpověděl chlapec. Pak žena objala Severuse.
„Ty taky, kamaráde.“ Požádala ho, „A dávej mi na něj pozor! Je pro mě hodně důležitý.“
„Neboj, budu. Ty na sebe taky dávej pozor!“ Oplatil jí žádost.
„Dám!“ Následně se rozloučili a Harry se Snapem odešli. Petúnie je zamyšleně sledovala, když jí zmizeli z dohledu, otočila se a vešla zpět do domu.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4 Sen a pravda

Harry se večer vracel do společenské místnosti ve zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu byl rád, že má sestru. Na druhou ovšem nebyl zrovna nadšen svým otcem. Byl také rád, že má o nepřítele míň. Tím mám namysli Severuse Snapea, který se s chlapcem spřátelil. Neboť zjistil, že jeho student není synem jeho největšího, sice mrtvého, nepřítele. Tím byly prolomeny velice silné ledy, které narůstaly celé čtyři roky.
Harry to sám nedokázal popsat, ale cítil se nějaký lehčí. Byl si jistý, že to nemá nic společného s tím, že nevečeřel, neboť obědval hned po té, co se vrátili od Petúnie, jeho sestry. Těšilo ho, že není jedináček. Sice ho děsilo zjištění, kdo je jeho pravý otec, ale byl rozhodnut udržet to v tajnosti a vyrovnat se s tím tiše. Chtěl nechat věcem volný průběh.
Vešel do společenské místnosti a většina lidí se podívala jeho směrem. Všichni otočení ho přehnaně přátelsky pozdravili, čímž mu dali najevo, že on byl hlavním tématem všech rozhovorů. Hermiona s Ronem se také otočili. Hermi vykřikla a vrhla se ke svému kamarádovi. Na chvíli se Harrymu ztratil okolní svět v husté hřívě hnědých kudrnatých vlasů. Hermiona se k němu tiskla a po pár okamžicích se odtáhla.
„Co si prosím tě, dělal? McGonagalka nám řekla takovou blbost. Prý si byl celý den se Snapem!“
„Však jsem taky byl se Snapem!! Celý den!“ poznamenal s úsměvem Harry a prošel kolem zkamenělé Hermiony za Ronem. Ti, co byli nejblíže Harryho slyšeli. Vytřeštili oči a pak se znovu začali bavit, jak jinak o Harrym a Snapeovi.
Ron se na Harryho šklebil a okamžitě se Harryho zeptal, jak se mu strávený den líbil.
„No, bylo to děsný. Snape je příšerný společník. Ode dneška si dám pozor, kde usínám. Tedy, vlastně to nebyla moje vina. Spadl na mě uspávací lektvar. Doufám, že už to nikdy nebudu muset zažít.“ Klamal Harry.
„Ale víš co nechápu? Šel jsi přece do knihovny hledat úkol do lektvarů. Tak co si dělal ve sklepení?“ Hermiona se snažila z Harryho dostat nějaké detaily.
„Však já jsem taky byl v knihovně. Když jsem odcházel, tak mně chytil Snape. Vymyslel si nějakou hovadinu a uložil mi školní trest. Řekl, že vykonat ho musím okamžitě. Myslím si, že prostě jenom hledal někoho, kdo by mu uklidil kabinet. Měl tam fakt strašný bordel. Já jsem byl bohužel první, kdo mu padl do rány.“ Harry dělal vše pro to, aby Hermionu donutil uvěřit mu.
„Ale proč vám McGonagallová uložila ten trest oběma? Mně to přijde, jako kdybys lhal. Nechápu, proč by jsi měl lhát zrovna nám. To nám nevěříš?“ Harry cítil, že se ho Hermiona snaží dostat do kouta výčitkami.
„Tak 1. Já vám nelžu.
2. Když jsem se ráno probral, tak jsem se zlekl. Zapomněl jsem, že jsem včera byl ve Snapeově kabinetu. Okamžitě jsem vyrazil pryč, ale shodil jsem jedno brnění. Asi ve třetím patře. Okamžitě přiletěla zástupkyně ředitele a začala mi nadávat, co tu dělám takhle brzo. Snažil jsem se jí to vysvětlit, když v tom přišel Snape a řekl McGonagallové pravdu. Zástupkyni se to zdálo divné. Proto se nám pomstila tím, že nám dala ten trest. To je vše, co ti mohu říci. Dobrou noc.“ Odešel spát. Nevěděl proč, ale chtěl, aby si mysleli, že se urazil.

Rozhlédl se po ložnici a přemýšlel o všem, co dnes zažil. Po chvíli ho přemohl spánek, ale nezdály se mu nějaké pitomé sny o tom, jak létá na koštěti, ale zdálo se mu něco zvláštního.

„Takže dnes schůzi přerušíme. Můžete jít.“ V tu chvíli se smrtijedi přemístili pryč. Zůstaly tam jen tři osoby. Dva muži a jedna mladá žena. Tomu, co stál k ohni nejblíže mohlo být asi 25. U toho druhého se nedal odhadnout věk. Měl bílou kůži a rudé oči. Toho Harry bez problémů poznal. Pak tam byla ještě ona mladá žena. Byla velice pohledná, stejně jako ten mladý muž. Měla dlouhé rezaté vlasy. Hodně Harrymu připomínala Lily. Mohlo jí být asi tak 20. Pak promluvila.
„Takže, co budeš dělat, otče?
„Nevím, Riko. Ale musím toho Pottera dostat z Bradavic. Pak už si to s ním konečně vyřídím,“ odvětil Voldemort.
„Otče, co kdybych se toho ujal já? Mě nezná. Vlastně mě nikdo nezná. Byl bych nenápadný. Rozhodně nenápadnější, než Lucius Malfoy pochodující po Prasinkách,“ poprvé promluvil ten muž.
„No, abych pravdu řekl, jsi mě přivedl na určitý nápad. Chytíme Pottera v té kouzelnické vesnici, kam ti malí parchanti chodí nakupovat ty své blbůstky. Můžeme mu poslat dopis psaný písmem, dejme tomu k nerozeznání od jeho kmotra. To tam přijde okamžitě a bez rozmyslu.“
„Otče, dovol mi prosím, udělat to pro Tebe. Bude mi ctí, když mi to dovolíš,“ prosil muž.
„Thomasi,“ začal, ale když uviděl odhodlání v synově tváři, změnil názor, „tak dobrá.“
„Děkuji otče, pokusím se tě nezklamat.“ Thomas byl nadšen.
„Mohla bych jít s ním? Když nás bude víc, tak ho lépe chytíme. Thomas by byl určitě rád, kdybych šla s ním, nemám pravdu, Thomasi?“ Přihodila svou teorii.
„Samozřejmě sestřičko,“ odpověděl jí muž.
„Hmm… Tak dobrá. Ale Thomasi, ty za tvou sestru odpovídáš. Stejně, jako bys odpovídal za Alexe, nebo Kristin.“ Svolil nakonec Pán zla.
„A taky za Alecta,“ dodal šeptem. Ale Kristin ho slyšela.
„Kdo je Alecto? Otče? Máme snad ještě dalšího bratra, o kterém nevíme?“ nechápala žena. Harry si domyslel, že to bude jeho starší sestra Rika. Taky mu došlo, že Alecto je on.
„O tomhle se nechci bavit, Riko.“ Odmítl pán zla.
„Ale otče, zajímá nás, kolik sourozenců máme,“ namítl Thomas.
„No… Vlastně máte právo, to vědět. Asi před patnácti léty a několika měsíci…“ začal.
„To jim to chceš opravdu říci?“ ozval se ženský hlas. Byla to Matka všech přítomných mladých. Samozřejmě také žena temného pána. Ale nebyla tam sama. Po jejím boku stál mladý muž, asi tak 17. let a stejně stará dívka. Jak Harrymu došlo, tak to byla Kristin a Alex.
„Co tu děláte? Alexi? Kristin? Nemáte být ve škole??“ zarazil se jejich otec.
„Ano, otče, máme, ale matka za námi přišla. Bavili jsme se a my jsme tě chtěli vidět.“
„Mami…“ zašeptal Harry. Došlo mu, že ta žena je jeho matka už ve chvíli, kdy ji zaregistroval.
„Pak se za dvě hodiny vrátíte do školy.“ Rozhodl jejich otec.
„Jak si přeješ,“ v tu chvíli Alex objal svého otce. Voldemort s úsměvem přijal.
„Jak se vám daří ve škole??“ snažil se pán zla zamluvit předchozí téma.
„Nesnaž se, otče, změnit téma. Kdo je Alecto?“ nedala se Kristin.
„Alecto…“ vydechl pán zla.
„Měl to být váš nejmladší bratr. Zemřel ještě předtím, než se narodil. Když jsem byla v osmém měsíci,“ chopila se odpovědi Alena Raddleyová.
„To.. To je strašné!!!“ Vydechla Rika. „Jak se to mohlo stát??“ zeptala se.
„Někdo mě tehdy přepadl. Ani nevím kdo. Nevzpomínám si. Jen vím, že když jsem se probrala, tak jsem měla v hlavě úplné prázdno a neměla jsem ho. Bylo to strašné, ale náhle mé břicho nebylo.“ V očích měla slzy.
"Jak nebylo?" nechápal Alex.
"Prostě nebylo."
"To je ale hloupost. Nejde to. Dítě nemůže jen tak zmizet."
"Proč myslíš, že nemůže?" nechápala.
"Nejde to. Kdyby zemřelo, tak bys ho nosila až do porodu." vysvětlila Rika.
"Tím chceš říci..."
"Tím chci říci, že náš bratr pravděpodobně žije." Rika dokončila svou myšlenku.
"Žije? Je to vůbec možné?" zašeptala Alena.
"Já si myslím, že ano!!" oznámila Rika.
"Musíme ho najít! Co nejrychleji! Jinak to přece nejde! Musí být s námi. Ať je to, kdo je to," rozhodně oznámil Thomas.
"Tome, najdeš mi ho?" zeptala se prosebně Alena svého manžela.
"Najít ho? To mám jako hledat jehlu v kupce sena?" namítl Temný pán.
"Ano!" vykřikla Kristin s Rikou.
"Může být kdekoliv!" přidal se na stranu otce Alex. Nelíbil se mu ten nápad. Znamenal by změnu jeho postavení. Nebyl by již nejmladším synem. A navíc si byl jistý, že by ten spratek znamenal jen problémy. Pro něj samozřejmě.
„ Prosím,“ zašeptala. V očích měla slzy.
„Tak dobrá. Pokusím se najít našeho syna. Udělám pro to vše.“ Slíbil Temný pán, který mezitím přešel až k Aleně.
To matku dětí naprosto uklidnilo a svezla se muži do náručí. Ten přikázal:
„Okamžitě se vrátíte do školy. Žádné námitky nepřijímám. Hned!“ V příštím okamžiku se Alex s Kristin otočili a odešli.
„Thomasi, Riko, běžte si lehnout. Zítra budeme pokračovat v hovoru ohledně toho Pottera,“ přikázal jejich otec.
„Dobrou noc,“ rozloučili se.
„Dobrou,“ odpověděla šeptem jejich matka.
„Jak se cítíš?“ zajímal se.
„Dobře, to zjištění mi nový smysl pro můj život. Cítím se jinak, cítím povinnost postarat se o našeho Alecta,“ odpověděla šeptavě.
"Udělám opravdu vše, co bude v mých silách, abych našel našeho nejmladšího syna.
"Děkuji ti. Náš syn nás potřebuje. Stejně jako my jeho..."

Hlas ženy se začal rozplývat a ztrácet. Po chvíli se chlapec probral v ložnici. Po tváři mu stékaly slzy.
Cítil se vyčerpán. Absolutně. Přesto ovšem vstal, setřel si slzy a vyšel z ložnice. Byly 3 hodiny ráno. Věděl, že je brzy, přesto se vydal za Severem. No, dobrá. Věděl, že je hodně brzy. Musel mu však říci, co viděl. Pro něj to bylo důležité. Nepřemýšlel. Byl si jistý, že ho Severus neodmítne. Vydal se tedy do jeho kabinetu. Byl šťastný, že mohl vidět svou rodinu. Svou matku. A taky sourozence. Doufal, že je uvidí i při jiné příležitosti, než ve snu, nebo když on bude jejich vězněm.
Uslyšel před sebou kroky. Vždyť ještě nesešel ze schodů do Nebelvírské společenské místnosti. V tom se před ním objevili Ron s Hermionou. Všichni tři na sebe vytřeštili oči.
„Kam jdeš?“ zeptala se Hermiona zaraženě.
„Musím si něco vyřídit.“
„Harry, já ti nevěřím. Ty neumíš moc dobře lhát. Co se dnes dělo? Kam jdeš teď?“
„Nelhal jsem ti. A taky nemám v plánu ti říci, kam jdu. Ale proč vy nespíte?“
„No.. My jsme si povídali. O tobě. O tom, jak nám už vůbec nevěříš. Vůbec nám neříkáš pravdu. To od tebe není hezké. Jsme tví přátelé. Nám můžeš věřit. Prosím, řekni nám to. Slibujeme, že tajemství dodržíme. Co tě trápí? Prosím…“ škemral Ron.
Dívali se na Harryho naprosto zoufale. Z jejich pohledu poznal, že o něj mají starost. V tu chvíli si uvědomil, že nemá právo, držet je v nevědomosti. Musel prověřit jejich oddanost. Když jim to řekne, tak zjistí, jak se věci mají. Kdyby ho totiž odmítli, tak by to nebyli přátelé, jaké si přál. Nemohl nesouhlasit.
„Tak…. Tak dobrá.“
„Pojďme do komnaty nejvyšší potřeby. Tam budeme mít potřebné soukromí. Počkejte, zajdu si pro neviditelný plášť.“
Harry došel do ložnice a hledal v kufru svůj plášť. Našel ho! Otočil se a šel za Hermionou a Ronem.
„Tak jdeme, než si to rozmyslím,“ poznamenal.
Schovali se pod plášť a vyrazili. Museli si dávat pozor, aby je nikdo nespatřil. Ron byl dost vysoký, takže nebylo lehké jít tak, aby jim nečouhaly nohy. Po chvíli dorazili před komnatu nejvyšší potřeby. Harry přešel třikrát kolem zdi a pak se objevily dveře.
Vešli.
Byly tam tři křesla, krb, kolem kterého byly rozestavěny a hrnky s čokoládou ležící na konferenčním stolku. Celá místnost působila velice přívětivě. Z oken byl výhled na Zapovězený les. Venku byla tma.
„Tak se raději posaďte,“ vyzval je Harry a sám si sedl.
„Takže, co si dělal dnes? Opravdu jsi byl se Snapem? Chci pravdu.“ Vyzvala ho Hermiona.
„Opravdu jsem byl se Snapem. Po pravdě jsem s ním žádný trest včera, vlastně ve čtvrtek neměl. Dělal jsem si úkol do lektvarů v knihovně. Našel jsem rodokmen Zmijozela. Pak jsem šel do komnaty nejvyšší potřeby a přespal zde. Ráno jsem šel za Snapem mu říci, že jsem ten úkol nestihl udělat a pak jsem šel pryč. Bylo půl šesté. Já jsem omylem srazil brnění na chodbě. Tam mě našla McGonagallová a chtěla vysvětlení. Snape šel za mnou a vytáhl mě z toho. Řekl zástupkyni, že jsem u něj usnul. Ona mu to nechtěla věřit, tak jsem tedy přidal i já svou část tím, když jsem jí oznámil, že na mě spadl uspávací lektvar a já usnul. Neuvěřila nám, ale nevěděla, jak to dokázat, tak nám dala ten trest. Musel jsem s ním být celý den.“ Řekl zatím částečnou pravdu Harry.
„Co jsi s ním dělal?“ zeptal se Ron.
„Byli jsme v Zobí ulici.“ Odpověděl Harry. Ron s Hermionou vytřeštili oči.
„V Zobí ulici? To jako u Dursleyových? Co jste tam dělali?“ Hermiona se zdála být vyvedena z obvyklého klidu. Nechápala.
„Musel jsem si s Petunií něco vysvětlit. Chtěl jsem zjistit pravdu. Pak jsme odjeli, to bylo asi kolem půl třetí, jsme se vrátili do kabinetu a povídali jsme si.“ Dopověděl vyhýbavě Harry.
„Povídali? Se Snapem? Se Severusem Snapem? S ním se nedá povídat!“ ztuhle nechápal Ron.
„Povídali jsme si. Co ještě chceš vědět?“ zopakoval Harry.
„O čem?“ snažil se dostat z kamaráda Ron.
„O mé rodině. O Petunii, O matce, otci….“ Neurčitě odpověděl Harry.
„O Petunii? Vždyť on jí nezná!!“ namítla Hermiona
„Ale zná! Petúnie je totiž také čarodějka. Nechtěl jsem tomu věřit, ale je to pravda. Studovala školu v Americe. Školu zabývající se černou magií. Jako její sourozenci. Většina jejích sourozenců.“ Upřesňoval Harry.
„Většina sourozenců? Pokud vím, tak tvá teta má jenom jednu sestru. Tak proč mluvíš o ,většině sourozenců´ .“ Nechápal Ron.
„Chceš vyjmenovat sourozence Petúnie?“
„Jistě!“ důrazně odpověděl Ron.
„Jak chceš. Takže: Lily, Alex, Rika, Kristin, Thomas a ….“ Zarazil se Harry. Nebyl si jistý, zda jim to chce říci.
„A kdo??“ zajímala se Herm.
„Já!“ dořekl Harry.
Ron vyprskl smíchy.
„Ty?“ zopakoval. Harry se zamračil. Nevěřili mu.
„Ano já. Po pravdě, Lily nebyla má matka. Byla to má sestra. Petúnie mi to potvrdila.“ Snažil se je přesvědčit Harry.
„A kdo je pak váš otec?“ snažil se Harryho dostat Ron.
„Nejsem si jistý, zda byste to měli vědět… Ale budiž… Můj otec, je…“ začal pomalu Harry.
„Kdo??“ zeptala se nedočkavě Hermiona.
„Lord Voldemort.“

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5 Měsíce bez Rona a Hermiony

„Lord Voldemort.“
Ron s Hermionou na něj vytřeštili oči. On si z nich prostě dělá srandu. Jinak to není možný.
„Harry… Já jsem si myslela, že nám chceš říct pravdu. Ale zdá se mi, že o to nemáš zájem. Tak si tedy nech své tajemství. Ale my se s tebou do té doby, než nám řekneš pravdu nebudeme bavit. Je ti to doufám jasné?“
Hermiona se na něj dívala absolutně naštvaně. Harry na ni jen němě zíral. Nebyl schopen slova. Hermiona ani Ron mu zřejmě nevěřili. Nevěděl, jak je přesvědčit o tom, že říká pravdu.
„Ale…. Proč bych ti měl lhát? K tomu nemám jediný důvod…“ nestihl dokončit svou větu. Hermiona mu prostě skočila do řeči.
„Víš co? Když nám pravdu říci nechceš, tak my odcházíme. Ahoj. Hezky se vyspi!“ v příštím okamžiku se otočila a i s Ronem odešli. Harry tam zůstal sám. Zdrceně si sedl. Ani si neuvědomil, že stál. Po tváři mu stekla slza. Co komu udělal? Proč mu nevěří? On potřeboval podpořit… možná i obejmout. Ale rozhodně nečekal takové tvrdé odmítnutí. Oni mu prostě nevěří! Nikdy jim nelhal. Dnešní večer se nepočítá. Vždyť jim řekl pravdu. Oni to prostě nechtějí chápat. Náhle si připadal zase sám. Potřeboval si s někým promluvit. Byl si jist, že Severus by si s ním promluvil rád. Nechtěl ho ovšem budit. Proto se rozhodl, že se vyspí tady a pak, před snídaní, za ním zajde. Postavil se a rozhlédl se po místnosti. Zavřel oči a pomyslel si:
„Hodila by se mi postel. Nejlíp ta, co ve čtvrtek. Ta byla báječná.“ Ještě chvíli setrval se zavřenýma očima. Jakmile je otevřel, zjistil, že je tam stejná postel. Okamžitě zalehl a usnul.

Mezitím ve společenské místnosti:
„On si snad dělá srandu. S tímhle ať za námi nechodí. Takové kraviny. On a syn ty-víš-koho. A aby toho nebylo málo, tak Lily není jeho matka, ale sestra. Taková blbost!“ prskala Herm.
„Hermiono, napadlo tě… Chci říct… Co když nám říkal pravdu?“ otázal se nesměle Ron, přestože viděl, jak je Herm naštvaná.
„COŽE?? Ty si snad děláš srandu! Jestli mu chceš věřit ty jeho blbé žvásty, tak prosím! Já se s tebou taky nemusím bavit! Taky si dělej úkoly sám!“ s tímhle se otočila a chtěla odejít.
„Počkej, počkej! Já to tak nemyslel! Jen jsem říkal… co kdyby náhodou?“
„Rone, to je Blbost! On nám prostě nechce říct, co dělal se Snapem. Proč by to taky dělal, že? Jsme jenom ti, co mu lezou za zadkem. Dělám mu domácí úkoly. Ty jsi mu zajistil přátele v podobě Freda a George a Ginny. Taky jsi mu poskytl místo, vhodné k letnímu pobytu zdarma. Co víc by si mohl přát?“
„Ale Hermi… Vždyť on má tolik peněz, že by si mohl zajet třeba do Ameriky a každé to prázdniny. Myslíš, že k nám jezdí jenom na pobyt? Nezapomeň, že zachránil Ginny. Křivdil jsem mu loni. Myslel jsem si, že mi lhal. Že se přihlásil a nám nic neřekl. Nakonec jsem se mýlil. Nechci se mýlit znova. Ale pomysli si…Co kdyby to opravdu byla pravda? Jenom čistě teoreticky?“ snažil se navést Hermionu správným směrem.
„I-kdyby to byla pravda….“ Zarazila se. Pak se zeptala spíš sama sebe:
„Co bych dělala, kdyby to byla pravda? Asi bych se snažila dostat od něj co nejdál. Pomysli na to. Byl by to syn pána zla. Byla by to jen otázka času, než by se projevily vlastnosti jeho otce. Asi bych se ho bála. Nejspíš by začal vybíjet všechny, jak říká Malfoy „Mudlovské šmejdy“. A myslím si, že bych byla první. Nebo aspoň mezi prvními. Ale nebudeme teoretizovat. Uvidíme, jak se zachová zítra. Možná nám konečně řekne pravdu.“
„Ale co když…“ začal Ron…
„Rone, prosím tě. Raději toho už nechej, nebo se ještě pohádáme. Ale pokud by se neomluvil, tak by mě zajímalo, jak si bude dělat úkoly, když nebude mít mě.“ Dokončila. Na tváři se jí objevil úšklebek. Zlomyslný úšklebek. Ron se bezděčně otřásl.
„Dobrou noc, Rone,“ Hermiona se otočila a odešla do své ložnice.
„Dobrou noc, Hermiono,“ vydechl ztrápeně Ron. Zamyšleně a smutně se díval za Hermionou.
Když šel do ložnice, napadaly ho myšlenky typu:
Co když nám říkal pravdu? Co když je opravdu JEHO syn??
S těmihle myšlenkami usínal.

Z křesla v nebelvírské společenské místnosti se zvedly dvě postavy. Obě byly bledé. Celý jejich rozhovor slyšel Neville a Ginny.
„Takže, podle toho, co říkali… Pokud jsem to pochopil, tak jim Harry řekl, že je synem ty-víš-koho?“ zeptal se zděšeně.
„Asi ano… Nedokážu si Harryho představit, jak sedí ty-víš-komu na klíně nebo naproti němu a hrajou karty.“ Řekla Ginny.
„Jen si to představím, musím se smát. Je to poněkud komické. Sice nevím, jak ty-víš-kdo vypadá, ale stejně. Když si představíš nějakou obludu a naproti ní Harryho. Je to prostě nepravděpodobné.“ Neville se tvářil zaraženě.
„No… Myslím si, že až mi budeš něco příště vysvětlovat, tak to bude odpoledne, hned po škole. Ne večer. Dneska jsme tu usnuli a jak to dopadlo!“ řekla.
„Jo, asi bysme měli jít spát. Já ale chvíli počkám, protože Ron ještě asi nespí. Nechci, aby si myslel, že vím, o čem se bavili.“
„Jasně, takže..Dobrou noc, Neville. A díky.“ Otočila se a odcházela.
„Počkej, Ginny, myslím si, že by nikdo neměl vědět, že víme o čem se tu Ron a Hermiona bavili. Budeme dělat, jako že nic nevíme, jo?“ otázal se.
„Jasně. Dobrou!“
„Dobrou, Ginn.“ Ginny tentokrát už nadobro zmizela v dívčích ložnicích. Neville ještě chvilku čekal a pak odešel spát také.

Severus Snape seděl ve svém kabinetu a zíral do plamenů. Přemýšlel nad Harrym.

Albus Brumbál právě ve své pracovně zaklapl knihu a šel spát.
Minerva McGonagallová už dávno spala.
Hybrid spal objímaje svého psa Tesáka.
Ovšem Lord Voldemort seděl ve své „komnatě“ a také, jako Severus, zíral do plamenů.
„Já si tě najdu, dítě,“ zašeptal v tuto chvíli. Po pár minutách vstal a vydal se za svou ženou. Alena už dávno spala. Měla na tváři jemný úsměv. Snila o tom, jaké by to bylo, kdyby měla svého nejmladšího syna u sebe.

Jejich syn už dávno spal. Musel si odpočinout. Byl unavený. Za poslední dva dny toho totiž moc nenaspal….

Když se ráno Harry probudil, tak ještě pár chvil zíral do nebes postele. Za chvíli se podíval na hodinky a zjistil, že je půl sedmé. Vstal a vydal se do Nebelvírské společenské místnosti. Pro věci. Jakmile dorazil, rozhlédl se. Všichni spali. Vzal si tedy své věci a odešel. Chvíli seděl v křesle před krbem a koukal do ohniště. Nevěděl, co dělat. Ron ani Hermiona mu neuvěří. On se jim omlouvat nehodlá. Vždyť jim přece říkal pravdu!! Rozhodl se. Neomluví se!!
Vstal a šel na snídani. U stolu seděla jen Ginny. Usmála se na Harryho. Ten jí úsměv opětoval. Sedl si k ní.
„Dobré ráno, Ginny,“ pozdravil s úsměvem.
„Dobré, Harry,“ opětovala pozdrav.
„Co tak brzy, nemůžeš spát? Holky snad chrápou?“
„Né, samozřejmě že ne. Jen nemůžu spát. Proč vlastně s sebou máš věci do školy, když je dnes sobota?“ otázala se s ještě širším úsměvem.
„Dnes je sobota??“ otázal se zmateně Harry.
„Jaj, vůbec jsem si to neuvědomil. Včerejší den jsem strávil se Snapem a tak jsem si myslel, že dnes je pátek! Jsem to ale blbec!!“ smál se pobaveně.
„Nejsi blbec, Harry. Každý se může splést. Navíc, pokud tě to potěší, tak jsem si taky dnes ráno brala tašku. Došla jsem až k Buclaté dámě a musela jsem se vrátit. Připadala jsem si jako idiot.“ Taky se smála Ginn.
Harry si naložil na talíř dva plátky slaniny a nalil si pomerančový džus. Vzal si krajíc chleba a zamyšleně začal jíst. Zíral do dálky a přemýšlel nad včerejším úkolem. Pak zamyšleně, spíš pro sebe, pronesl:
„Musím zajít za profesory. Zjistit si, co dělali včera.“ Poznamenal.
„Proč ti to neřeknou Ron s Hermionou?“ zeptala se Ginny. Moc dobře věděla, proč.
„Nějak to mezi náma drhne. Hermiona i Ron si myslí, že jim lžu. Ohledně včerejška. Já jsem jim přesto nelhal.“
„A proč si myslí, že jsi jim lhal? Čeho se to týká?“
„To je… Poněkud osobní, řekl bych.“ Odpověděl zdráhavě. Náhle působil nepřístupně. Ovšem Ginny se jen tak nevzdávala.
„Tak mi to řekni. Vždyť jsem kamarádka. Nebo snad ne?“
„To jo, ale přesto… je to má věc. Ale mohu ti slíbit, že ti to jednou řeknu, nebo se to spíš dovíš.“ Odpověděl popravdě. Po pravdě, měl strach, že by se zachovala stejně, jako Ron a Hermiona.
„Jak chceš. Ale když se budeš chtít svěřit, tak jsem jedno ucho!“ řekla s úsměvem.
„Díky, Ginn. Jsi fakt kamarádka.“ Řekl vděčně.
„Rozhodně lepší, než Ron nebo Hermiona..“ řekl si šeptem.
„Co máš dnes v plánu?“ zeptala se jen tak mimochodem.
„Nevím… Zatím tu obchůzku profesorů.“
„Nechceš si jít zalétat? Tak v deset?“ nadhodila.
„Jasně, aspoň bude sranda! Už dlouho jsem nelítal.“
Chvíli byli oba potichu. V síni ještě nikdo jiný nebyl. Asi po pěti minutách vešel Snape. Rozhlédl se. Když uviděl Harryho, zarazil se. Pár vteřin si zírali do očí. Po chvíli Severus pokračoval v trase k učitelskému stolu. Harry se vrátil k snídani. Ginny si všimla jejich pohledu, ale nekomentovala to.
„Jak se hodláš připravovat na NKÚ??“ zeptala se Ginn.
„Ještě nevím. Ginny, proboha, je přece konec září. Školní rok ještě pořádně nezačal a ty se mě ptáš na NKÚ? Jsi horší než Hermiona. Ta sice ve středu navrhovala, že se máme začít učit, ale byla přehlasována.“ Řekl zděšeně Harry.
„Víš o tom, že bude vyhlášen nový kapitán družstva? Moc bych se tam chtěla jednou dostat.“ Poznamenala zasněně.
„Kam?“ optal se zmateně Harry.
„Promiň, neposlouchal jsem tě. Přemýšlel jsem o NKÚ.“ Omlouval se.
„Jasně, promiň, nebudu tě otravovat.“
„Ne, Ginny, Já se omlouvám, je mi líto, že jsem tě neposlouchal. Byl jsem duchem někde jinde. Mohla bys to zopakovat?“ požádal Harry.
„Tak dobře, říkala jsem, že bych se chtěla někdy dostat do družstva.“
„Proč ne? Pokud hraješ dobře, tak to dokážeš. Vlastně, ty máš famfrpál v rodině. Jestliže se budeš snažit, tak se tam dostaneš.“ Povzbudil ji Harry.
„Díky, ty fakt umíš povzbudit.“ Usmála se na něj zářivě Ginn. Pak pokračovala:
„Jdeš už?“
„Ne, ještě ne. Uvidíme se ve společence. A jestli ne, tak v deset taky tam, jo?“
„Jo! Ahojky,“ odcházela.
„Ahoj!“

Harry ještě dojídal. Následně se zvedl, přešel k učitelskému stolu a šeptem promluvil k učiteli lektvarů:
„Severusi, co bys říkal na menší školní trest? Co tak ve tři? Chtěl bych si o něčem popovídat,“ navrhl chlapec nevinně.
„Jasně, proč ne. Cože tu máš školní tašku?“ odpověděl s mírným úsměvem.
„Zapomněl jsi snad, že je dnes sobota?“
„To se může stát každému, Severusi,“ namítl pobouřeně.
„Může, i-když je to velice nepravděpodobné. Ale teď pozor, přichází ředitel.“ Upozornil profesor.
Harry tedy změnil tón hlasu. Z přátelského na nenávistný a naštvaný.
„Jak si tedy přejete, pane profesore. Tak ve tři u Vás. Nashle.“ Harry se chtěl otočit. Ovšem Snape mínil svou roli nenávistného učitele ještě protahovat.
„Pottere!“
„Ano?“
„Nezapomněl jste na něco?“
Vtom to Harrymu došlo.
„Samozřejmě. Takže, nashle, PANE PROFESORE!“ vrhl po něm naštvaný pohled. Nevšiml si, že Brumbál stál za ním, takže se otočil a vrazil do něj.
„Jejda, tedy.. Pardon, profesore. Já se omlouvám, neviděl jsem Vás.“ Zděsil se Harry.
„Nemáš se za co omlouvat, Harry. Já stál za tebou. Je to má chyba.“ Usmál se na něj.
„Tak tedy… Nashledanou, pane profesore.“
„Nashledanou, Harry.“
Brumbál se za Harry díval, než odešel z velké síně. Otočil se a kouknul na Severuse.
„Co zase udělal, že má dnes ve tři trest?“ zeptal se s úsměvem.
„Včera jsem ho nachytal, jak se toulá po 11. hodině po hradu. Tak jsem mu dal trest. Vadí vám to snad?“
„Ne. Jen byste se měl s těmi tresty trochu mírnit, Severusi. Harry se také musí připravovat na hodiny. Lektvary nevyjímaje.“ Poznamenal Brumbál.
„Pane řediteli, zastávám ten názor, že místo večerních toulek školou se mohl plně věnovat studiu. Za ten trest nese plnou vinu on. Porušoval školní řád, pokud se nemýlím.“ Odpověděl klidným a vyrovnaným hlasem Snape.
„To zajisté ano.“ Brumbál se otočil a šel si sednout. Ovšem, jak se zdálo, ještě v rozhovoru mínil pokračovat.
„Co mu hodláte uložit, jako trest?“
„Udělá nějaký lektvar. Madam Pomfreyová mi dodala seznam docházejících lektvarů. Některé jsou jednoduché.“ Odpověděl zamyšleně. Nad otázkou tématiky trestu ještě nepřemýšlel.
„A když nebude lektvar správně?“ zajímalo Brumbála.
„Dostane další trest.“
„Ale, Severusi, nemůžete ho trestat za něco, co ještě nikdy v životě nedělal. Když se mu lektvar nepovede, tak to není jeho vina, ale nejspíš vina toho, že ho opravdu ještě nedělal.“ Namítl zaraženě ředitel.
„Pane řediteli, já jsem neřekl, že bych mu dal lektvar, který nikdy nedělal. A další věc, kterou musíme zohlednit je ta, že by dostal přesný popis práce. Kdyby postup dodržoval, pak by nic nezkazil.“
„Severusi, to přece…“ odporoval ředitel, ale byl přerušen.
„Brumbále, chcete vaší nelibostí nad druhem Potterova trestu naznačit, že je neschopný?“ Brumbál na Snapea jen ohromeně zíral. Snape ovšem už vstal.
„Takže se, pane řediteli, uvidíme na obědě. Nashledanou.“ Odešel dřív, než Brumbál mohl něco namítnout.

Harry už seděl v Nebelvírské společenské místnosti a studoval svůj včerejší rozvrh. Měli bylinkářství, přeměňování, dějiny čar a kouzel a obranu proti černé magii. Ze zamyšlení nad včerejšími hodinami ho vytrhl známý hlas. Byla to Hermiona. Bavila se s Ronem a Ginny. Seděli kousek dál, asi o dva stoly. Pár vteřin je sledoval a pak se vrátil k rozvrhu. Rozhodl se to udělat následovně. Nejdříve zajde za profesorkou Prytovou. Pak za McGonagallovou a jako zlatý hřeb obchůzky vyrazí za Muarym.
Alfred Muary byl letošní učitel obrany proti černé magii. Byl Harrymu velice sympatický. Moc se neohlížel na teorii, ale spíše na praxi. To Harrymu naprosto vyhovovalo.
No, v deset pak má sraz s Ginny.
Vyrazil tedy na jeho obchůzku.
Profesorka Prytová mu bez jakýchkoliv poznámek řekla, co dělali a jaký úkol obdrželi.
Harry samozřejmě jako správný hodný hoch poděkoval a slušně se s profesorkou rozloučil. Teď byla na řadě McGonagallová. To už nebylo takové jednoduché. Neobešlo se to bez poznámek.
„Tak co, Pottere. Už si budete dávat pozor na školní tresty? Doufám, že nemáte na nejbližší dobu nějaký naplánovaný.“
Tahle věta donutila Harryho k širokému úsměvu.
„No… jak bych to řekl.. Vlastně mám dnes odpoledne školní trest s profesorem Snapem.“
„Ano.. jistě… COŽE??“
„No.. Ano.“
„Pottere, vy si nedáte pokoj. Vy jste prostě nepoučitelný. Doufám, že když vám strhnu 20 bodů, tak se poučíte.“ Vrazila mu do ruky papírek s tím, co dělali a beze všeho ho vykopla z kabinetu. Ani se nestihl rozloučit. Bylo mu to velice líto. Ale co se dá dělat. Vydal za Muarym. Zaklepal na dveře jeho kabinetu. Chvíli bylo ticho a pak se otevřely dveře. V nich stál asi 30-ti letý profesor Alfred Muary. Byl to pohledný muž. (Harry samozřejmě nebyl ….) Všem dívkám na škole se zamlouval. Harrymu se zamlouval jeho styl učení, ale to už bylo řečeno o pár řádků dříve.
Profesor Muary byl vysoký, černovlasý, měl modré oči a ve většině případů i široký úsměv na tváři. Tak tomu bylo i teď.
„Dobré ráno, Harry. Copak si přeješ?“ zeptal se rozverně.
„Dobré ráno, profesore, omlouvám se, jestli jsem Vás vzbudil, ale potřeboval bych vědět, co jste probírali včera a jaký jste dal úkol?“
„Probírali jsme štíty, Harry. Úkol je jednoduchý. Vyber si jeden ze štítů 4. kategorie a popiš mi, jak jej vyvoláš, proti čemu působí a jaké jsou jeho účinky, jasné?“ řekl mu v kostce včerejší látku.
„Jasně, díky, moc jste mi pomohl. Takže, nashledanou, pane profesore.“ Chystal se odejít, ale byl zastaven.
„Nemáš zač, Harry. A mimochodem, nevzbudil si mě.“ Profesor se usmíval.
„A ještě jedna věc by mě zajímala, Harry. Proč si se nezeptal Rona nebo Hermiony?“ tohle byla pro Harryho otázka pod pás.
„No… Víte, my jsme se včera nějak nepohodli, takže…“ nedokončil.
„Aha, tak to chápu. Nechceš mi říci, co tě trápí?“ zeptal se znova profesor. On si prostě nedá pokoj, pomyslel si Harry.
„Jak jste přišel na to, že mě něco trápí?“ nechápal Harry.
„Je to na tobě vidět, Harry. Nejsi takový, jak bych to řekl, nemáš tak dobrou náladu, jako třeba ve středu. Nic ti nechci říkat, ale ve středu si mi dělal v hodině docela slušný bordel. Napadlo mě, nechceš třeba……. Školní trest?“
„TREST? Pane profesore, prosím, nechte si to na jindy. Kdybych dostal trest ještě od Vás, tak by si mě profesorka McGonagallová asi opekla k večeři. Dnes už mám totiž trest s profesorem Snapem,“ pořádal Harry.
„Tak se Severusem? To si zaručeně užiješ, Harry, zajisté se těšíš, nemám pravdu?“ usmíval se profesor.
„Úplně, profesore. Jak by řekla teta, ,jsem celý žhavý nakřivo´. Opravdu se netěším. Nevím, co si pro mě profesor dnes přichystá.“ Podíval se na hodinky a zděsil se. Bylo 9.45.
„Pane profesore, já se omlouvám, ale v deset musím být ve společenské místnosti, protože máme s kamarádkou něco v plánu. Vlastně jsme se domluvili, že si zajdeme zalétat, takže pokud byste nic neměl proti tomu, abych už….“ Nestihl doříct.
„Jasně, Harry, běž. Uvidíme se ještě. Nejspíš na obědě.“
„Samozřejmě, nashledanou, pane profesore.“ Otočil se a odešel. Profesor ho sledoval, dokud mu nezmizel z očí. Pak se otočil a zavřel se do svého kabinetu pokračovat v spánku.

Harry rychle došel do ložnice, převlékl se a vzal koště. V 9.58 už seděl v křesle, když přišla Ginny. Usmála se na něj. Harry jí úsměv opětoval.
„Tak, půjdeme?“ navrhl.
„Jasně.“
Vyrazili. Harrymu to dopoledne uběhlo velice rychle. Ani se nenadáli, už bylo poledne. Oba tedy šli na oběd. Harry se rozhlédl po velké síni a uviděl Rona s Hermionou. Seděli naproti sobě a mlčeli. Harry si sedl s Ginny kousek od nich. Povídali si, smáli se. Po jídle šli znovu létat.
Létalo se jim perfektně, užili si spolu spoustu legrace. Pomalu, ale jistě se mezi nimi začal vytvářet základ velmi dobrého vztahu. Možná ani né kamarádského, jako trochu jiného. Bylo nádherné počasí. Svítilo slunce, na obloze nebylo skoro ani mráčku. Když skončili, bylo půl třetí. Ve společenské místnosti si domluvili další létání na příští sobotu. Harry se převlékl do hábitu a vyrazil na svůj „trest“. Ke kabinetu profesora Snapea dorazil těsně před třetí. Zaklepal. Čekal na výzvu. Po pár vteřinách se otevřely dveře v nichž stál profesor Snape. Ustoupil Harrymu, který následně vešel. Profesor za ním zavřel.
„Takže, chtěl sis promluvit?“
„Ano. To také, ale hlavně… Chtěl bych ten rodokmen.“ Oznámil Harry.
„Ten rodokmen ti nedám, to už jsem ti říkal. Vím, že by se mi pak nevrátil. Pro tvou bezpečnost ti ho prostě nedám. A o tomhle tématu se už nehodlám vícekrát bavit.“
„Ale… Ron s Hermionou mi prostě nevěří. Donutili mě včera jim říct pravdu. Myslí si, že jsem jim lhal. Severusi, jak jim mám prostě dokázat, že jim nelžu?“ namítl nešťastně Harry.
„Já chápu, že chceš aby ti přátelé věřili, ale nedám ti ho. Pro případ, že by tě někdo chytil. Tím myslím někdo od tvého otce. Mohl by tě pak zabít. A to já ani Petúnie nedovolíme. Ale o tomhle už jsme se bavili u Petúnie.“ Jak Harrymu došlo, tak mu Severus odmítal dát ten rodokmen. Náhle si vybavil ten včerejší sen.
„Severusi, včera se mi zdál sen o mém otci.“
„A čeho se týkal?“ zeptal se zvědavě muž.
„No… začal, když končila schůze smrtijedů. Pak ho žádal Thomas, aby mě mohl s Rikou chytit v Prasinkách. Říkal, že by byli nenápadnější, než Lucius Malfoy. V tomhle s nimi souhlasím. Proto jsem se ale rozhodl, že do Prasinek v sobotu nepůjdu. Máme s Ginny v plánu si trochu zalétat. Otec říkal Thomasovi, že bude mít Riku na starost, stejně jako by měl na starost Alexe a Kristin. Pak dodal, že stejně tak by měl na starost Alecta, tedy mě.
Oni se hned začali vyptávat, kdo je to Alecto. Vtom přišla matka s Alexem a Kristin. Ona jim řekla pravdu, co se tehdy podle ní stalo. Pak jí, myslím si že Rika, řekla, že není možné, abych prostě z ní zmizel, že mě nejspíš jen přenesli. Tudíž jim dala možnost, že bych ještě mohl žít. Matka požádala otce o to, aby mě našel. Po troše přemlouvání svolil. Pak jsem se probral. Následně jsem chtěl jít za tebou, ale Hermiona s Ronem mě zastavili na schodech, takže jsem s nimi musel jít do Komnaty nejvyšší potřeby a tam jsem jim řekl pravdu. Jenže oni mi nevěří, Severusi, nevěří.“ Chlapec si skryl tvář do dlaní. Muž k dítěti přistoupil a sevřel ho v náručí. Poznal, že chlapec potřebuje podpořit. Pak ovšem řekl:
„Měl si počítat s tím, že nebude jednoduché je přesvědčit. Musíš si najít jiný způsob, jak jim to dokázat, protože já ti ten rodokmen prostě nedám.“
„Máš pravdu, mohlo mě napadnout, že mi nebudou věřit. Vždyť ani já jsem tomu nevěřil, když jsem to zjistil. Přišlo mi to jako naprostá hloupost. Kdybys mi to řekl ty, tak bych se ti vysmál.“ Přiznal Harry. Pak ho napadlo:
„Takže, profesore, mám přeci školní trest, ne? Takže co mám dělat? Už to ví i McGonagallová. Strhla mi dvacet bodu!! Chápeš to? 20 bodů! To byla hloupá otázka, jistě že to chápeš!“ Snape se jen zasmál.
„Já jsem řediteli řekl, že ses toulal v noci po škole. Já tě nachytal a za trest budeš dělat lektvary. Ovšem za tím trestem si stojím. Samozřejmě, nebudeš je dělat sám, budeš mým pomocníkem. Aspoň se pokusím najít chyby ve tvé přípravě lektvarů.“ Harry byl pár vteřin ticho. Přemýšlel.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ zajímal se profesor.
„Ne, myslím si, že to bude docela zábavné. Takže…. S čím začneme?“
„Začneme s uspávacím lektvarem. Doba přípravy je asi hodinu a půl a k jeho výrobě potřebuješ trochu……..“

Harry se na trestu s profesorem Snapem velice dobře bavil. Hned si domluvili další. Hned na zítřejší odpoledne. Severus mu dal radu, která se mu zdála docela dobrá. Měl by nechat jejich vztah (mezi ním, Ronem a Hermionou) trochu ,ustát´, a pak se uvidí, jak to bude dál.
Večer zasedl a dělal si úkoly. Nejprve si udělal úkol do opčm, pak do bylinkářství a nakonec luštil vzkaz od profesorky přeměňování. Šel spát poměrně brzy, protože byl ještě unavený z předchozích dnů, ale taky z toho dnešního. Přece jenom mu létání s Ginny dalo zabrat. Poprvé za dva dny šel díky tomu létání a školnímu trestu spát s dobrou náladou.

Nedělní trest probíhal téměř stejně, jako ten sobotní, až na ten rozdíl, že se Harry nesnažil získat rodokmen. Snape na konci jejich trestu poznamenal, že se začíná v lektvarech zlepšovat a že je zvědav na zítřejší hodinu. Harry se začal více soustředit na učení, než na zábavu. S Ginny chodil létat každou sobotu pravidelně. Taky se začaly stávat pravidlem jejich tresty se Severusem. Harry se začal zlepšovat v lektvarech, k Hermionině vzteku v nich byl brzy nejlepší.
Čas začal ubíhat velice rychle a vztah mezi ním a Ronem a Hermionou se nijak nelepšil. Učitelé jim dávali pořád více a více úkolů, takže měl co dělat. Ovšem bez Hermiony mu to šlo zatím velice dobře. Jeho "tresty" se Snapem se k jeho radosti konaly pravidelně, z čehož šílela pouze McGonagallová.
Pomalu, ale jistě se blížil čas vánoc. Harry, ač nechtěl, si byl jist, že se musí vydat do Prasinek nakoupit dárky. Návštěva byla naplánována na 15. prosince. Zeptal se Ginn, zda nechce jít s ním. Ona totiž v Prasinkách taky ještě od tento školní rok nebyla, protože spolu každou sobotu létali. Ani jednomu se nechtělo tuhle sobotu měnit, ale dárky byly v tuhle chvíli důležitější. Samozřejmě, že si jejich výletů na famfrpálové hřiště všímali spolužáci, proto o nich začaly kolovat pověsti typu: Oni spolu chodí. Už od září. Jim to ovšem bylo úplně jedno. Ale aby nezameškali jejich létání, tak se domluvili na pátek před výletem do Prasinek. Pátek uběhl jako velká voda a už byla sobota. Harry se sešel s Ginny a vydali se do kouzelnické vesničky.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6 "Normální" návštěva prasinek

Harry s Ginn se vydali do Prasinek mezi prvními. Ginny se po pár váhavých pohybech zavěsila do Harryho. Dívka se zatajeným dechem čekala na chlapcovu reakci. Harry se ovšem na Ginny usmál. Ona se usmála na něj a přitiskli se k sobě. Velkou část cesty šli mlčky. Ginn se usmívala na celé kolo. Děvčata, která kolem nového páru procházela házela na Ginn závistivé pohledy. Ta se na ně vždy jen šťastně usmála. Taky měla důvod, vždyť konečně dosáhla toho, o čem snila od té doby, co Harryho poznala. Milovala ho od prvního okamžiku.
Když dorazili do vesničky, tak se nejprve vydali nakoupit dárky, než bude v obchodech plno studentů.
Harry se rozhodl, že Siriovi koupí nějakou hezkou myslánku. Nevěděl, jestli je to dobrý nápad. Chtěl, aby jeho kmotr nemusel denně myslet na to, co prožil v Azkabanu. Zeptal se Ginn, co si o jeho dárku myslí. Dívce připadal vynikající. Harry tedy koupil krásnou, porcelánovou myslánku, která byla zdobená vzorem mořských vlnek. Byla prostě krásná. Jemu i Ginn se velice líbila. Doufal, že se bude líbit i kmotrovi.
Rozhodl se, že koupí dárek i Ronovi a Hermioně. Ronovi koupil knížku o jeho oblíbeném famfrpálovém týmu a Hermioně koupil knížku o historii působení domácích skřítků u kouzelníků. Věděl, že Hermiona je se SPOŽUSem velice spokojená a za každou cenu chce donutit kouzelníky, aby se chovali ke skřítkům dobře.
Ginny koupil řetízek na krk s přívěškem ve tvaru srdce.
Paní Weasleyové koupil knihu s názvem „Vynikající kouzla pro domácnost“ a Panu Weasleymu koupil už dříve (o prázdninách) sadu šroubováků a různých doplňků pro „kutily“.
Kupoval dárky i jiným lidem, ale bylo jich tolik, že vyjmenovávat ty dárky by zabralo spoustu času.
Jakmile nakoupili všechno, co chtěli, tak Harry použil na jejich věci deportační kouzlo, které ho naučil Severus. Tím je poslal do jeho ložnice. Pak se vydali ke Třem košťatům. Zatímco Ginny hledala volné místo někde v koutku, tak Harry koupil máslový ležák. Když už i zaplatil, vyhledal pohledem Ginny a sedl si k ní.
„Tak co, půjdeš se mnou i příště?“ zeptal se s úsměvem.
„No… nevím. Uvidíme podle toho, jak to dnes dopadne. Nechceš se pak jít projít k Chroptící chýši?“ navrhla.
„Jasně, aspoň si dáme takovou menší koulovačku, co říkáš?“
„Proč ne? Bude sranda.“
Pár minut upíjeli ležák mlčky, pak ovšem vstoupila do místnosti Hermiona s Ronem. Oba vypadali velice promrzle. Rozhlédli se a uviděli Harryho a Ginny. Ron něco Hermioně šeptl, ale ta důrazně zavrtěla hlavou.
Harry už téměř dopil a podíval se na Ginny, která právě Ronovi a Hermioně zamávala. Znovu se otočil a viděl, jak Hermiona váhavě oplatila pozdrav. Ron se na Ginny usmál. Chtěl k nim zamířit, ale Hermiona ho chytila za paži a odtáhla ho na opačnou stranu. Ron se ještě stihl jejich směrem omluvně usmát a pak si sedl, stejně jako Hermiona, zády k nim.
Harry se opět se smutným výdechem otočil. Váhavě se na Ginny, která ho zkoumavě sledovala, usmál.
„Harry, nechceš mi říct, proč se pořád s Herm a Ronem nebavíte? Myslím si, že ti to odloučení od nich vůbec neprospívá. Sice jsem slyšela, že jsi se zlepšil v lektvarech. Hermiona vždy prská ve spolčence. Je naštvaná, že ti to bez ní jde tak dobře, ona si totiž myslela, že bez ní nebudeš školu zvládat, ale jak je poznat, tak se spletla. Začal ses učit?“
„No… mám teď dobrého doučovatele.“ Odpověděl vyhýbavě Harry.
„Snapea?“
Harry vyprskl ležák, kterého se právě napil.
„COŽE?“ vykřikl. Několik lidí se po nich zaraženě podívalo. Harry si toho všiml. Omluvně se ušklíbl.
„Cože? Proč myslíš, že mě doučuje právě Snape?“ zeptal se už rozhodně tišeji.
„No, protože s ním máš až přehnaně moc trestů. Slyšela jsem Nevilla, jak říká, že se k tobě chová nějak jinak. Snaží se sice chovat se vůči tobě nenávistně, ale už mu to nejde tak dobře, jako kdysi. Prý se několikrát neudržel a pochválil tě za tvou práci v hodině. Myslím si, že jste se Snapem zakopali válečnou sekeru. Je to pravda? Jsou mé domněnky správné?“
„Já…. Abych pravdu řekl… Jsou.“ Přiznal neochotně Harry.
„Aha, neříkej mi, že ti Snape dává doučování. Tomu nevěřím.“
„No… vlastně, když jsem s ním měl ty tresty, tak mi dal za úkol mu pomáhat při dělání lektvarů pro madame Pomfreyovou. Přišel při tom na chyby, kterých se dopouštím. S jeho pomocí jsem je dokázal odstranit a už mi lektvary jdou. Víš, asi ti to bude znít divně, ale lektvary nejsou těžké, jen musíš pochopit, jak se to má správně míchat. Ty pohyby jsou plynulé, takové… jak to říci správně… pravidelné, nesmíš změnit styl, jakám si začala míchat na začátku, jinak to můžeš vyhodit. To se mi stalo párkrát. Měla si vidět, jak se Snape tvářil, když to pak zkoušel. Smál jsem se ještě dalších pět minut.“
„Jestli nasadil nějakej kyselej ksicht, tak to bych se smála taky.“ Smála se Ginny.
„Máš už dopito? Mohli bychom jít k již zmíněné chroptící chýši.“ Opakoval Ginnin dřívější návrh.
„Jistě, jdeme.“ Zvedli se a odešli.
Harry šel první, protože rozrážel hromady sněhu, které tam byly. Zjevně tam dlouho nikdo nebyl.
Harrymu už zima nebyla, protože se při ražení „cesty“ poněkud zapotil. V příštím okamžiku ho ovšem Ginny srazila k zemi. Harry měl plnou pusu sněhu, poněvadž chtěl Ginny něco říct. Ginn ležela na něm a smála se od ucha k uchu. Harry se jí díval do těch jejích hnědých oček a ona se k němu pomalu přibližovala. Pak se jejich rty setkaly. Jejich polibek ovšem neměl mít dlouhého trvání, neboť se ozval tleskání. Oba se od sebe překvapeně odtrhli a Harry uviděl Thomase a vedle něj stojící Riku. Vzpomněl si na jejich plán, jak ho dostat k jeho otci.
„Tak se konečně poznáváme, drahý Harry.“ Promluvil Thomas. Pak převzala slovo Rika.
„Dovol, abych nás představila. Já jsem Rika a tohle je můj bratr Thomas.“
„Kdo je to?“ zeptala se vystrašeně Ginny.
„Voldemortova dcera a syn.“ Odpověděl jí hoch váhavě.
„Jak si to uhodl? Ty máš určitě skrytý zdroje!“ zarazil se Thomas.
„Jak jinak, jak jinak. To by přeci nebyl Harry Potter, aby něco nevěděl, nemám pravdu?“ otázala se Rika.
„Máš, já jsem rád informovaný. Ale to ty jistě taky.“ Odvětil.
„Samozřejmě.“
„Ale v tuhle chvíli nevíš všechno.“ Rozhodl se hrát velice nebezpečnou hru. Musel získat čas na vymyšlení plánu, jak odsud dostat Ginn bez jediného škrábnutí. Pro tuto chvíli se rozhodl, že nejlepší bude vstát. Vstal tedy a vytáhl Ginny na nohy. Když byl k Rice a Thomasovi otočen zády, naznačil Ginny rty „Vytáhni si hůlku.“ Pak se zase otočil k jeho sourozenců.
„Co nevím?“ vyjela na něj.
„Spoustu věcí. Například nevíš, kde je tvůj nejmladší bratr.“
„Alex je ve škole. Stejně tak, jako Kristin.“
„Ale Riko, já jsem řekl Nejmladší bratr. Nejmladší.“ Usmál se na ni.
„Co o něm víš? Řekni všechno, nebo tě zabiju!“ zařvala a vrhla se na něj.
Jejda, to jsem moc času neušetřil, pomyslel si Harry.
Zařval:
„UTÍKEJ, GINNY!!!“ a přitom švihl hůlkou. Na Riku se nahrnula kopa sněhu. To samé potkalo i Thomase. Podařilo se jim dostat se až do zapovězeného lesa. Harry při běhu zakrýval stopy. Schovali se za jedním tlustým stromem.
„Kde jste, smradi?“ prskala se Rika.
Určitě ti to řeknu, pomyslel si Harry.
Kdybych chtěl, abys to věděla, tak to nezakrývám ty stopy.
Náhle dostal nápad. Švihl hůlkou a zašeptal:
„metachrosis white“
Ginny se změnila barva hábitu z černé na bílou. Stejné kouzlo použil i na sebe. Přehodil si kápi přes hlavu a Ginny ho napodobila. Opatrně vyhlédl a uviděl, jak oba stojí zády k němu. Namířil na sníh v korunách stromů a šeptnul:
„Bombardo“
Oba je to zasypalo. Harry se jen usmál a opět se schoval.
„Co teď chceš dělat?“ šeptla Ginny.
„Já nevím, vůbec nemám ponětí, jak se z toho dostaneme.“ Odpověděl šeptem. Měl o svou přítelkyni opravdu strach.
„SAKRA, KDE JSI, TY PARCHANTE!!!!“ začala řvát Rika.
„JAK SI TO PŘEDSAVUJEŠ!!! MY JSME TI PŮVODNĚ NECHTĚLI NIC UDĚLAT, ALE TY NÁM NEDÁVÁŠ NA VÝBĚR, BUDE NÁSLEDOVAT KRUTÁ POMSTA!!!“ řval nepříčetně Thomas.
„To se mi povedlo, akorát jsem je naštval,“ konstatoval Harry. V příštím okamžiku nastalo ticho. Harry ztuhl. Tohle ticho se mu nelíbilo. Podíval se na Ginny, která vypadala vystrašeně. Chtěl vyhlédnout, ale Thomas byl rychlejší. S výkřikem:
„MÁME VÁS!!“ vpadl do jejich skrýše, chytl Harryho, uhodil ho, vytrhl mu hůlku z ruky a hodil ho do sněhu. Ginny chytla Rika a přiložila jí hůlku ke krku. Oba si Harryho zaujatě prohlíželi. Tomu z Thomasovy rány létaly před očima hvězdičky. Mladý muž přiklekl k chlapci, chytil ho za vlasy a přitáhl si jeho obličej k sobě. Chvíli se mu díval do očí. Harry si všiml, že má zelené oči. Stejné, jako má on sám. V příštím okamžiku ho pustil a opět uhodil. Harry i Ginny byli v hrozné situaci a ani jeden z nich nevěděl, jak se z ní dostat.
„Máš stejné oči jako měla Lily.“ Poznamenal Thomas. Pak se otočil k Ginny a promluvil.
„Možná že to nevíš, ale Lily byla má sestra. Tady tvůj přítel je tudíž můj synovec. To´s nevěděla, co?“
„Jsi si jistý, že je to tvůj synovec? Co když je Harry tvůj nejmladší bratr? Co když Lily nebyla jeho matka? Napadlo tě někdy, že vše může být jinak, než si myslíš?“ Thomas si vyměnil zamyšlený pohled s Rikou. Harry při Ginniných slovech vytřeštil oči. Jak to ví?? To byla jeho jediná myšlenka. Díval se na ní zděšeně a když se jejich oči setkaly, tak se Harryho pohled stal prosebným a pomalu zavrtěl hlavou. Thomas se otočil a znovu přiklekl k chlapci, ten se snažil odsunout co nejdál, ale muž si ho tvrdě přitáhl k sobě.
„Kdo jsou tví rodiče?? TAK MLUV!!“ zařval mu přímo do ucha.
„Lily a James, kdo jiný?“ klamal Harry. V jeho hlase byl strach.
„Řekni, proč ti nevěřím?“ zeptal se už klidněji Thomas.
„Jestli mi věříš nebo ne, je čistě tvá věc!“ prskl Harry.
Thomasův stisk zjemněl. Přitáhl si k sobě chlapce těsněji a zeptal se:
„Není ti zima? Můžeme jít za otcem do tepla a zjistit pravdu. Otec zná spoustu hezkých zaklínadel, s jejich pomocí zjistíme, kdo jsou tví rodiče.“ Mluvil s ním konejšivě, prostě jako s malým děckem.
„Neměj péči. Není mi zima. Mám rád sníh, ty snad ne?“ řekl a pokusil se vytrhnout se z jeho sevření. Thomas mu to ovšem nedovolil. Měl silné podezření, že právě drží svého nejmladšího bratra. On prostě musel zjistit pravdu.
„Samozřejmě. Mám rád sníh. Rika taky. Můžem zkusit nějaké zaklínadla. Třeba to pomůže. Pak bude jednodušší dostat tě do tepla, co?“
„Radši ne. Mám nápad. Za chvíli bude tma. Měli byste jít domů, aby o vás váš taťka neměl starost. A já s Ginny půjdeme zpátky do školy. Musíme se totiž vzdělávat, souhlasíš?“ navrhl Harry.
„Ne, myslím, že to není dobrý nápad. Mám ale jiný. My spolu odvedeme tvou přítelkyni před bradavické pozemky a ty pak půjdeš hezky s náma. Co ty na to?“ navrhl teď pro změnu Thomas.
„Já mám ještě lepší nápad, my vezmeme tebe i tady… myslím, že jsi říkal Ginny, a půjdeme společně za otcem, co?“ Rika byla viditelně netrpělivá.
„Ale mě se nelíbí ani jedna možnost!“ protestoval Harry a zkoušel to znovu.
„Když ne otec, tak se o vás bude bát vaše matka, nemyslíte?“
„Ne, matka ví, že už jsme velcí. Zato náš bratr je ještě dítě. Ten musí jít spinkat po večerníčku. Sice máš ještě chvilku čas, ale tak za hoďku už půjdeme. Jak jsem řekl, musíš spinkat.“ Harrymu lezl na nervy způsob, jak s ním mluvil. Ovšem neuvědomil si, že čím víc se tomu, že je to jeho bratr, brání, tím víc jim dává najevo, že opravdu je jejich bratrem.
Harry se pokusil vytrhnout se Thomasovi. Ten mu to ovšem opět nedovolil.
„Ale, ale… bratříčku, snad se nesnažíš utéct. To by od tebe nebylo hezké. Když jsme tě konečně našli, tak nám přeci teď nezmizíš…“ Harry ho však přerušil.
„JÁ SAKRA NEJSEM TVŮJ BRATR!!! COPAK TO NEDOKÁŽEŠ POCHOPIT???“ byl nepříčetný. Podařilo se mu vyrvat z Thomasova náručí a praštit ho. Ginny využila Ričiny nepozornosti, praštila ji, čímž ji srazila k zemi a spolu s Harrym vyrazili hloub do lesa.
„Sakra, Riko, chyť ho!! On nám uteče!“ ječel Thomas. Oba vyrazili za jejich bratrem a jeho přítelkyní.
„Je to on, Riko, jsem si jistý. Nesmí utéct.“ Funěl Thomas. Běžet v tři-čtvrtě metru hlubokém sněhu nebyla žádná legrace.
„Jak si na to přišel?“
„Bránil se proti té možnosti, že to je náš bratr. A bránil se opravdu hodně. Nesmíme ho znovu ztratit. Ale kdybychom ho nechytli, tak musíme informovat otce. Nesmí mu ublížit.“
Dorazili na malou mýtinu. Nikde se nic nehýbalo.

Během jejich rozhovoru…..
Harry s Ginny utíkali, co jim nohy stačili. Harry za nimi ještě zametal. Ginny upadla, Harry nedával pozor a spadl na ni. Rychle použil kouzlo, kterým způsobil, že se přes ně přesypala vrstva sněhu, ale měli dostatek místa, aby si mohli lehnout vedle sebe a ještě měli jakýsi provizorní strop, který jim zaručoval, že se neproboří, ani kdyby na něm kdokoli stál. Tak se taky stalo. Po chvíli na něm stanul Thomas s Rikou. Výhodou stropu bylo, že bylo zespodu vidět nahoru. Thomas byl bledý a Rika byla viditelně naštvaná.
„Parchanti, jak mohli utéct?“ nechápala.
„Žádní parchanti, ty to snad nechápeš. Žádný Harry Potter nikdy neexistoval. Ten kluk je Alecto, náš bratr!!“
Ginny se podívala na Harryho. Byl bílý jako stěna. Ovšem pak se ozvalo:
„Zapomeňte!!“ Thomase i Riku to kouzlo srazilo na kolena. Pak se ovšem ozvalo zašeptání neznámého kouzla a s oběma se evidentně něco dělo. Pak je neznámý chytil a přenesl se s nimi neznámo kam. Harry si vyměnil šokovaný pohled s Ginny. Ovšem neznámý se vrátil. Mávl hůlkou a jejich „strop“ zmizel. Harry neviděl muži do tváře, proto chytil Ginny a skryl ji za sebe. Muž si jen odfrkl a řekl:
„Blázne,“ a sundal si kápi. Harry i Ginny vytřeštili oči.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7 Zachránce, zachránce a návštěva sklepení

Harry i Ginny vytřeštili oči na muže, velmi mladého muže, který jim nejspíš zachránil život. Ginny nemohla popadnout dech. Čekala kohokoliv, ale toho, kdo přišel, neočekávala ani v nejbujnějších snech.
„Co TY tady děláš?“ vydechla ohromeně.
„Já? Jsem tady na Brumbálův příkaz. Měl jsem vás hlídat. V tvé tváři se zračí úžas, nečekala´s mě?“ odpověděl mladý muž.
„Ne, Percy, opravdu. Tebe jsem vážně nečekala. Myslela jsem si, že si zvolil cestu kariéry a na rodinu ses vykašlal. Co tě přimělo změnit názor?“ nechápala Ginny.
„Já jsem nikdy rodinu nezradil. Od začátku jsem pracoval pro Brumbála. Musel jsem využít každé příležitosti, jak se dostat blíž k Popletalovi. Brumbál tak má čerstvé zprávy přímo z první ruky. I mamka s taťkou ví, že jsem je nezradil.“ Tvrdil muž.
„Proč bych ti měla věřit? Po tom, jak si od nás odešel… Proč jsme to nevěděli aspoň my? Tví sourozenci?“ tázala se dál.
„Nebylo to bezpečné. Mohlo vám něco ujet ve chvíli, kdy by to bylo příliš nebezpečné a Brumbál by neměl zdroje. I rodiče se to dozvěděli teprve nedávno. Ale teď už to taky víš. Není důvod to před tebou tajit.“ Poslušně odpovídal Percy na sestřiny dotazy.
„Jaký si měl důvod k tomu, že jsi nám nepomohl dříve??“ otázal se pobouřeně Harry.
„Váš rozhovor byl velice zajímavý. Ty sis ovšem neuvědomil, že čím více ses bránil proti tomu, že jsi jejich bratr, tím více jsi jim dokazoval, že jím opravdu jsi. Snažil ses tak usilovně skrývat pravdu, že jsi jim doslova naznačoval, že jsi jejich bratr. Když už jsme u toho, ví to vůbec ředitel?“
„No… ne.“ Přiznal nakonec Harry.
„TY SES ZBLÁZNIL!! TAKOVOU VÁŽNOU VĚC MUSÍ ŘEDITEL VĚD....“ Percy chtěl pokračovat, avšak ho potkalo to samé, co předtím potkalo Harryho sourozence. Byla mu změněna paměť. Harry i Ginny se rozhlíželi po pachateli. Nikde nikdo nebyl. Pak se ozval hlas. A oba opět zažili menší šok. Tenhle byl ale menší, Harryho nově příchozí až tak nepřekvapil.

„A ty jsi nechtěl, aby to někdo věděl, co? Stačilo jedno setkání s tvými sourozenci a tvá přítelkyně okamžitě vypověděla pravdu. Pak se tu objevil Váš drahý bratr, slečno Wesleyová, a málem to věděl i celý Fénixův řád. Určitě tě, Harry, potěší, když ti řeknu, že tví sourozenci jsou v pořádku. Váš otec je samozřejmě nepotrestal. Ale o tomhle se budeme bavit někde jinde. Vstaňte, oba. Ta zem je studená, mohli byste prochladnout.“ Oba poslušně vstali. Harry i jeho děvče byli ohromeni tím, kolik lidí je hlídalo.
„Co s ním uděláme??“ poukázal Harry na Percyho.
„Nevím. Bylo by lepší mu šetrně udělat nějakou bouli, aby bylo poznat, že ho někdo praštil. Pak můžete říci, že vás napadl někdo další. Percy nebyl dobrý ochránce, tudíž vám příště dohodí někoho jiného. Já osobně doufám, že příště nebudeš tak zapomětlivý, a raději už do Prasinek nepůjdeš. Ty, ani tvá přítelkyně.“ Severus se i přes vážnost situace zdál být klidný.
Náhle se začalo velice rychle stmívat. Snape se zmateně rozhlížel a pak šeptl:
„Rychle, musíte do hradu. Dřív, než bude pozdě. Pak už nic neutajíš. Honem!!“
„Jasně, pojď, Ginny,“ šeptem odpověděl a chytil dívku za ruku a rychlým krokem vyrazili do Bradavic. Snape se na chvíli ztratil i s Percym a pak je asi po 500. metrech dohonil.
„Kde je Percy??“ starala se Ginny.
„Je v bezpečí, to se ovšem nedá říci i o vás.“ Odpověděl úsečně Snape, neboť nemohl popadnout dech.
„Vy jste snad v bezpečí?“ mladík se zaraženě otočil na profesora.
„Na mě teď nezáleží, ale ty a tvá přítelkyně jste studenti Bradavic a já za vás odpovídám. Takže, laskavě pohněte kostrou, ať už jste u brány na školní pozemky.“ Teď už jejich učitel doslova funěl, jak nemohl popadnout dech.
„Okamžitě běžte ke mně do kabinetu,“ zasípal Severus, když byla brána na dohled.
„Kam půjdeš ty?“
„Já? Samozřejmě půjdu za vámi, kam bych měl jít??“ nechápal profesor.
„No, já jen tak, říkal si totiž, že máme jít k tobě do kabinetu, znělo to tak, jako bys neměl v plánu se dostavit v nejbližších deseti minutách.“ Vysvětlil svůj dotaz student.
„Aby bylo jasno, jakmile se trochu zlepší počasí, začneme běhat. Všichni tři. Naše kondice je zjevně v absolutně žalostném stavu. A to jsem si myslel, že máš aspoň ty dobrou kondici, když tak náruživě létáš na koštěti.“ Neobešel se bez jemně uštěpačné poznámky Severus.
„Myslím si, že jsi viděl hrát někdy famfrpál, Severusi, nebo se snad mýlím?“ otázal se Harry.
„Samozřejmě že viděl, proč se ptáš?“
„Tak to by ti mohlo být jasné, že my na košťatech létáme, nehoníme je.“ Poznamenal hoch.
„Nedělej ze mě blbce, samozřejmě že to vím.“ Odsekl profesor.
„Nemám zapotřebí dělat z tebe blbce, Severusi. Ale v tvém věku bys mohl vědět, že famfrpál ti nezlepšuje kondici co se týče běhu.“
„Co si chtěl říct tím tvým: nemám zapotřebí dělat z tebe blbce?? Nezačínáš být trochu drzý, hochu?“ otázal se profesor.
„Nechtěl jsem tím říct nic. Vylož si to jak chceš.“ Odpověděl s šibalským úsměvem chlapec.
Ginny jen ohromeně poslouchala jejich rozhovor. Pochopila, že zakopali válečnou sekeru. Oni se ovšem vydali na velice přátelskou stezku. Vždyť Snape dovolil Harrymu, aby mu tykal! To nedovolil ani Malfoyovi.
V tu chvíli se ovšem ozvala rána. Ani je nenapadlo zastavit se, ba naopak, rozběhli se ještě rychleji. Během chvilky téměř proletěli vstupní branou a pak jim zbývalo jen několik kroků k hradní bráně. To už začali zpomalovat. Jakmile se ocitli ve vstupní síni, Harry i Ginny se zastavili. Severus ovšem takový přístup nemohl dovolit. Oba je chytil a sykl:
„Honem, utíkejte do kabinetu. Nikdo nás nesmí vidět.“
„Počkejte, profesore, já už nemůžu,“ sípala Ginny.
Profesor ji ovšem chytil za nadloktí a donutil ji k rychlé chůzi. Druhou rukou chytil Harryho a táhl je oba ke sklepení. Procházeli chodbou, ale nic nemělo být tak jednoduché. Uslyšeli v dálce Malfoye. Snape zareagoval rychle. Šeptl ke dvojici:
„Dejte mi záminku, abych vás odvedl k sobě do kabinetu,“ a bezmilostně je vyhodil do další chodby. Ve světle pochodní byly vidět siluety osob, které přicházely jejich směrem.

Harry zareagoval čistě instinktivně. Chytil Ginny, přitiskl ji ke zdi a divoce ji políbil. Ona byla nejdřív ohromená, ale pak si i ona přitáhla Harryho blíž k sobě.
Snape slyšel nějaké divné zvuky. Co to tam dělají, pomyslel si ohromeně. Dřív, než stihl cokoliv podniknout, uslyšel hlas Draca Malfoye.
„Ale, ale… Pottere, tak sis konečně našel holku. Ovšem, mohl sis vybrat lépe, to ti povím.“
„Malfoy, neurážej moji holku, nebo…“ nedokončil.
„Nebo co? Usmažíš mě pohledem? Kousneš mě do nohy? Poštveš proti mně Wesleyho? Tak to už se bojím.“ Posmíval se Malfoy.
„Ne… spíš něco drastičtějšího. Co bys řekl souboji v Zapovězeném lese?“ navrhl Harry.
„Co bys řekl souboji právě teď? Nechce se mi totiž čekat.“ Vymlouval se Malfoy.
„Jistě, takže 4, 3, 2, 1… počkej, počkej,“ zarazil Harry Malfoye.
„Co je?“ nechápal Malfoy.
„Někam jsem strčil hůlku. Uděláme to jinak.“ V příštím okamžiku dostal Malfoy od Harryho přes hubu. Blonďák jen přidušeně vykřikl. Harry si nenechal ujít uštěpačnou poznámku:
„Tak co, blondýnko, už máš dost?“ Ginny vyprskla smíchy. Snape využil vhodné příležitosti. Malfoy právě zaútočil na Harryho. Začali se rvát. Jejich profesor je od sebe odtrhl a prskl:
„Pottere, Wesleyová, okamžitě do mé pracovny. Tohle si vyřídíme!! A vy, Malfoy, si zajděte na ošetřovnu!“ poručil nakonec. Malfoy se jen s úsměvem díval, jak Snape odvádí Harryho i jeho dívku do hloub do sklepení.

Harry jen vydechl a poznamenal:
„Právě včas, Severusi.“
„Nemáš zač. Nechcete vy dva hrát divadlo? Nejspíš by vám vyšlo každé představení.“ Dostal nápad jejich profesor.
„Radši ne, příště nás takových výstupů ušetři, prosím tě.“ Požádal chlapec.
„Doufám, že už žádné takové příště nebude.“ Pousmál se jejich profesor. Pak namířil hůlkou na krb a ten se v příštím okamžiku podpálil. Opět švihl hůlkou a objevily se 3 křesla. Celý učitelův kabinet vypadal mnohem přívětivěji, než kdykoliv předtím.
Severus použil vysoušecí kouzlo, nejprve na Ginny, pak na Harryho a nakonec na sebe. Pokynul dětem, aby si sedli a přistoupil k malé skříňce a vytáhl lektvar. Následně jej rozlil do tří kalíšků a podal jeden Harrymu, druhý Ginny a třetí byl samozřejmě pro něj. Když uviděl zaražený pohled chlapce vysvětlil:
„Tohle je povzbuzovací lektvar. Byli jste v té zimě docela dlouho.“
„Proč si ho ovšem bereš ty? Tys přeci nebyl dlouho venku, nebo snad ano?“ otázal se chlapec.
„Nebyl, ale mě vyřídil zase ten běh.“
Harry se jen ušklíbl, ale nijak to nekomentoval. Pak si vzpomněl na Severovu dřívější poznámku.
„Kdyže to chceš začít běhat?“ neodpustil si s úsměvem.
„Hned, jakmile roztaje sníh. Ale pokud chceš, mohu tě prohnat po škole.“ Navrhl učitel.
„Proč jsme vlastně utíkali do hradu?“ optal se Harry.
„Někdo nebo spíš něco nás pronásledovalo. Člověk to určitě nebyl.“
„Ach tak.“
„Harry, když si říkal, že jste zakopali válečnou sekeru, nenapadlo mě, že jste se vydali na velice přátelskou stezku. Co myslíš, že si pomyslí Sirius?“
Chlapec se nad dívčinou otázkou zarazil. Opravdu na Siria za celou tu dobu skoro nepomyslel.
„Nevím, asi mu neřeknu nic. Budeme se prostě chovat, jako předtím. Asi by tohle nepochopil. Ovšem, kdyby mě nějakým záhadným způsobem naštval, tak se to doví. V tu chvíli se budu nad jeho výrazem smát.“ Pousmál se nakonec.
„Vlastně, teď jsem si vzpomněla. Mamka tě zve k nám na Vánoce. Přijedeš?“ dívala se na něj tím jejím speciálním prosícím pohledem.
„Asi ano, ale až ke konci. Nebudu tam celou dobu. Chtěl bych zajet za Petunií, pak za Síriem a nakonec k vám.“
„A ke mně nepřijedeš?“ otázal se Severu.
„Nepozval´s mě. Ale pokud tvá věta měla znamenat pozvání, tak se samozřejmě stavím, a rád.“ Přijal nabídku.
„Ginny, nevím, nevím, jestli mi návštěva u vás vyjde. Když mě už začali zvát i profesoři, tak možná přijde i s pozváním i McGonagallová, nebo Brumbál.“ Přemítal zamyšleně.
„Ty si…“ usmála se Ginny.
„Kdo?“ zajímal se Harry.
„No, Harry přece. Nebo si snad nepamatuješ své vlastní jméno?“ dělala si legraci.
„Svoje jo, ale to tvoje jsem si zapamatoval asi před měsícem.“ Škádlil Harry Ginny.
„Tsssss.“ Syčela Ginny.
Severus je chvíli pobaveně sledoval, ale pak si vzpomněl na to, proč je pozval k sobě do kabinetu.
„Slečno Wesleyová, jak jste se dověděla, že je Harry syn pána zla?“ Tohle nezajímalo jen profesora, ale i samotného Harryho.
„Slyšela jsem s Nevillem Hermionu a Rona ve společenské místnosti, když se o tom bavili.“
„Slyšel to ještě někdo?“ Harryho děsila představa, že to ví celá společenská místnost.
„Ne… bylo to v noci. Někdy kolem tří.“ Vzpomínala na detaily Ginny.
„To je dobře,“ náhle mu ovšem došla jedna skutečnost.
„Co si vlastně dělala s Nevillem ve společenské místnosti ve tři ráno?“ zajímal se Harry.
„On mi k večeru vysvětloval něco ohledně rostlin, které se berou v pátém ročníku. A.. my jsme usnuli, ale Hermiona s Ronem nás probudili. Nevěděli o nás.“ Snažila se uklidnit svého přítele dívka.
„Aha…“ ulevilo se Harrymu.
„Nemyslím si, že by bylo dobré, aby to věděl někdo další. Asi si budu muset promluvit s Nevillem.“ Přemítal Harry nahlas.
„To nemusíš. Myslím si, že na to zapomněl. Tedy doufám.“
„Nevill Longbottom se svým mozkem zapomněl určitě.“ Ušlíbl se profesor.
„Severusi, Nevill si zásadní věci pamatuje. To, že ty ho stresuješ v lektvarech neznamená, že není schopen si nic zapamatovat. Mohl bys mu dát pokoj.“ Harry se pokoušel usměrnit svého profesora v chování ke svému spolužáku.
„Jistě, já mu dám pokoj a další den se budu zodpovídat pánu zla, proč jsem to udělal, neboť měl Malfoy hloupé řeči. To určitě. Zůstane to tak, jak to je.“
„Jak to tedy je, jsi opravdu syn Ty-víš-koho?“ nevydržela Ginny.
„Ano, jsem“ potvrdil Harry.
„Máš nějaký důkaz? Věrohodný?“
„Severusi, byl bys tak laskav??“ požádal Harry svého přítele. Ten se s tichým výdechem rezignoval, a vydal rodokmen ze svého vlastnictví.
„Děkuji ti,“ poděkoval Harry a podal rodokmen přítelkyni.
„Tohle je pravý rodokmen zmijozelova rodu. Jeho pravost jsme si ověřili tím, že jsme se ho pokusili spálit a jak vidíš, nic se mu nestalo.“
„To je ohromující, nikdy by mě nenapadlo srovnávat zrovna tebe s ty-víš-kým.“
„Tak to tě určitě nepřekvapí, že tahle možnost, že bych byl jeho syn, mě nenapadla ani v těch nejhorších snech. Ale už jsem se s tím za ty měsíce srovnal. Teď mi to nepřijde zvláštní. Zvykl jsem si na tu skutečnost.“ Harry byl celou dobu zamyšlený, jak si srovnával své pocity.
„Ještě by mě zajímala jedna věc.“
„Ptej se, pokud budu moci, tak ti odpovím.“ Povzbudil Harry svou dívku.
„Chtěl bys poznat svou rodinu blíž? Jako myslím osobně, ale ne jako Harry Potter, ale jako jejich syn Alecto?“ dychtila po odpovědi.
„Samozřejmě že bych chtěl. Hlavně matku, ta musela po mé ztrátě velice trpět.“ Poslušně odpovídal chlapec.
„Jenom ji? Nikoho dalšího?“ zvědavost z ní přímo sršela. Harry se jen usmál.
„Také Thomase, Riku a Kristin. Alex není zjevně mou existencí moc nadšen. Pak také… otce.“ Poslední řekl tak potichu, že mu Ginny téměř nerozuměla.
Severu si byl jistý, že Harry chce poznat Pána zla jako otce. Bylo mu jasné, že kdyby ho někdo z jeho rodiny měl mučit, nebránil by se. Proto ho musel od téhle možnosti uchránit.
Přistoupil k chlapci sedícímu v křesle a poklekl k němu tak, aby mu viděl zpříma do očí. Hocha překvapilo, že profesor před ním klečí.
„Severusi, proč klečíš? Vstaň, přece nebudeš klečet… to nejde,“ a snažil se svého přítele vytáhnout na nohy. Ten se jen usmál, ale chlapcovu přání vyhověl. Poznal ale, že se dítě necítí ve své kůži. Chytil ho za obě nadloktí a hluboce se mu zadíval do očí snažíce se odhadnout jeho stav, jak psychický, tak fyzický. Došel k názoru, že by Harry neměl dnes spát v ložnici. Nebylo by to dobré. Zvlášť, kdyby cítil negativní vlny z jeho kdysi přítele. Proto chlapci uvolnil jednu ruku z jeho sevření a sám svou volnou rukou švihl hůlkou a vykouzlil postel. Harry jen vytřeštil oči. Profesor se otočil k Ginny.
„Váš přítel, slečno Wesleyová, dnes přespí tady se mnou. Nebylo by dobré, kdyby spal v Nebelvírské místnosti. Zítra se potkáte na snídani. Můžete jít. Řekněte, že jsem nachytal Harryho ve sklepení, když se pral s Malfoyem. Proto si ještě dnes odpyká školní trest. Můžete jít.“ Dokončil své pokyny profesor.
„Jistě. Dobrou noc, Harry. Dobrou noc, profesore.“ Ginny se chystala k odchodu, když Harry ještě promluvil.
„Ginny….“ Dívka se otočila, „Dobrou noc, zlato.“ Dokončil Harry.
Ginny se jen usmála. Snape ovšem také opětoval studentčino rozloučení.
Ginny s úsměvem opustila kabinet učitele lektvarů.
Profesor se otočil na svého studenta. Ten seděl na posteli a přemýšlel. Severus se tedy posadil k Harrymu.
„Jak se cítíš?“ optal se.
„Nevím. Když mě Thomas objal, nemyslím když mě nejprve tvrdě sevřel, ale potom…“ snažil se vysvětlit..
„Já to chápu, pokračuj,“ vyzval ho profesor.
„Sice ke mně mluvil jako k malému děcku, ale já se v jeho objetí cítil bezpečně.“ Dokončil výklad svých pocitů.
„To je normální. Je to tvůj bratr a ty jsi cítil, že to v tu chvíli Thomas věděl. Kdyby to nevěděl, tak by tě nikdy neobjal tak, jak to říci, bratrsky. To je to správné slovo.“ Doufal, že se mu podařilo chlapci vysvětlit, proč se tak cítil.
„On… naštval mě tím, jak se mnou mluvil jako s malým děckem… praštil jsem ho a Ginny uhodila Riku, aby se osvobodila a pak jsme utekli. Opravdu jsou v pořádku?“zajímalo ho zdraví jeho sourozenců.
„Jsou v pořádku, zrovna končila porada smrtijedů, když dorazili. Byli jen naštvaní, že se jim nepovedlo chytit tě. Nejspíš teď tvůj otec lituje toho, že do Prasinek neposlal Luciuse Malfoye.“ Dodal se smíchem.
„To určitě. Doufám, že příště snad pošle toho Malfoye, abych nemusel mít výčitky, že jsem mu něco udělal.“
„Harry, Lucius by se s tebou nemazlil jako Thomas s Rikou. Neutekl bys, tím si můžeš být jistý.“ Varoval chlapce.
„Nejspíš máš pravdu.“ Chvíli zíral do prázdna. Severu si všiml, že je unavený. Vstal tedy, zamířil ke své skříni sledován chlapcovým zvědavým pohledem vytáhl nějakou košili a kalhoty, zmenšil je do Harryho velikosti a podal věci ohromenému studentovi.
„Převlékni se, lehni si a spi. Já musím ještě něco napsat a zkontrolovat úkoly, jenž mi pravidelně dodávají studenti.“ Profesor se otočil a zamířil do skříně s lejstry. Chlapec se převlékl a ulehl do postele.
Severus se otočil právě v tu chvíli, aby měl možnost vidět, jak chlapci klesají víčka únavou. Pousmál se a jal se opravovat úkoly. Po dvou hodinách toho nechal a šel spát. Nevěděl, že moc dlouho spát nebude.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8 Sen

„Můj pane, co máte v plánu teď?“ otázala se nesměle Belatrix.
„Teď, když se Thomasovi a Rice nepodařilo Pottera dostat, vymyslíme jednoduše nový plán, kterého se zúčastní mí nejvěrnější a pouze ti vyvolení budou do mého plánu zasvěceni,“ objasnil Pán zla milostivě smrtijedce svůj plán.
Jejich mistr se na chvíli odmlčel, přeletěl všechny přítomné smrtijedi pohledem a pak promluvil:
„Tímto tedy dnes končí naše schůze. Červe, přiveď mi Thomase a Riku.“ Rozkázal nakonec.
Jakmile Pán zla domluvil, všichni smrtijedi urychleně opustili místnost.
Lord Voldemort přistoupil k oknu a pár vteřin sledoval padající vločky. Pak se zničehonic otočil, převrhl knihovnu a rozbil zrcadlo (vše kouzlem :)).
„Příště už tě dostanu, Pottere!! Už mi neutečeš!!“ křičel nenávistně. Opět se odmlčel, mávl hůlkou a vše se vrátilo do původního stavu.

Ozvalo se zaklepání a vstoupily 3 osoby. Thomas, Rika a jejich matka Alena.
„Jasně jsem řekl, že máte přijít jen vy dva, nemám pravdu?“
„Máš, otče, ale matka chtěla jít s námi.“ Omlouval se Thomas.
„Nedovolím, abys našim dětem jakkoli ublížil.“ Oznámila Alena.
„Kdo říkal, že jim chci ublížit?“ Voldemort pobaveně sledoval svou ženu, která se zatvářila zmateně.
„No… přišlo mi to jako první možnost, proč je chceš vidět po tom dnešním fiasku.“ Přiznala zmateně matka dětí.
„Tak dobrá, když už jsi tady, tak tu zůstaň. Chtěl jsem slyšet, proč jste ho nechytili?“ nechápal jejich otec.
„Někdo nás napadl zezadu. Neočekávali jsme to. Zjevně je někdo hlídal.“ Řekla Rika.
„Dobrá tedy. Co se dnes stalo? Chci slyšet vše, co se dělo od doby, kdy vás uviděli.“
Slova se ujala Rika.
„Šli směrem k nějaký rozvrzaný boudě. Ta holka, myslím Ginny, po Potterovi skočila a srazila ho do sněhu. Začali se no.. ty víš a my jsme je přerušili. Začali jsme se bavit o Tobě a on řekl něco absolutně nepřístojného. Já jsem jej chtěla potrestat, ale on na mě hodil kupu sněhu a to samé ten spratek provedl i Thomasovi a utekli. Potter za nimi zametal sníh, nemohli jsme je najít, následně na nás zase spadl sníh. Ten parchant se určitě někde dobře bavil.Naštěstí jsme ho ale našli. Tedy pro naše štěstí. Já jsem chytla tu mrchu a Thomas dal tomu parchantovi přes hubu, vytrhl mu hůlku a shodil ho do sněhu. Pak řekl té mrše, že je Potter náš synovec. Ona mlela cosi o tom, že sis vše co se stalo zavinil sám. Thomas Pottera chytil a nejspíš mu vyhrožoval, neslyšela jsem, co mu říkal. Potter Thomase praštil, mě praštila ta malá mrcha a oni zas utekli. Hledali jsme je, ale oni se někam zašili. Někdo nás napadl zezadu a omráčil nás. Možná to byli oni, možná ne. Víc ti neřeknu. Probrali jsme se v nějaké postranní ulici, nejspíš londýnské a přišli jsme zde. Je nám líto, že jsme zklamali tvou důvěru. Už se to nestane.“
Voldemort sledoval své děti a pak pronesl:
„Ať už se to NIKDY neopakuje. Pak už vás trest nemine.“ Oznámil.
„Díky, otče, jsi laskav.“ Ulevilo se Thomasovi.
„Co hodláš dělat teď? Nechceš Pottera nechat na pokoji a hledat našeho nejmladšího syna?“ optala se Alena. Thomas se mírně zamračil.
„Děje se něco, Thomasi?“ všimla si synova zamračení Alena.
„Nevím… připadá mi, jako by na našeho nejmladšího bratra přišla řeč. Tehdy, když jsme byli s Potterem. Nevím to jistě, ale zdá se mi, že jsem na něco důležitého zapomněl.“ Pár vteřin se snažil vzpomenout si, ale ono nic.
„Asi to není nic důležitého. Důležité věci nezapomínám. Tedy doufám.“
Thomas nevěděl, jak se v té chvíli mýlil. Pokud by si někdy vzpomněl, tak by tím nejspíš mohl zachránit i bratrův život, který se jeho otec pokoušel tak tvrdě zničit.
„Proč toho chlapce nechceš nechat na pokoji? Už si mu ublížil dost, nemyslíš?“ snažila se Alena přesvědčit svého manžela.
„Nechci, protože nebudu mít klid, dokud ho nedostanu. Buď se přidá k nám, nebo zemře. Jsem ochoten ho přijmout, jako svého vnuka, ale pokud odmítne, zemře.“
„A kdyby chtěl být nestranný? Přece jen byl u Brumbála dlouho, byl, dalo by se říci, vychováván k tomu, aby stál proti tobě. Byla by možnost, aby přežil, pokud by slíbil, že nebude ani s Brumbálem ani s tebou?“ zjišťovala možnosti chlapcova přežití jeho „babička“.
„Já zastávám jednu frázi, víš jakou?“ otázal se Voldemort své ženy.
„Ne, to opravdu nevím.“
„Když to nemůžu mít já, tak nikdo. Buď se přidá ke mně, nebo zemře. Jiná možnost pro něj není.“ Zamítl možnost chlapcovy nestrannosti Pán zla.
„Napadá mě jedna otázka, co když je náš syn na Brumbálově straně a Alecto se nebude chtít přidat na stranu zla, co uděláš? Zabiješ ho? Pak tě musím předem upozornit, drahý, že ti to nikdy nedovolím.“ Varovala svého muže Alena.
„Nezabil bych ho, ale doufám, že náš syn není s Brumbálem, nevím, co bych pak dělal.“ Přiznal Pán zla.
„To ovšem neplatí pro Pottera. Ten není můj syn, takže tady není co řešit.“ Voldemort ani nevěděl, jak šeredně se mýlí.
„Otče, co Petúnie, už jsem ji dlouho neviděl.“ Připomenul nejstarší dceru Thomas.
„S Petunií jsem přerušil veškeré vztahy, pokud by se chtěla vrátit, tak proti tomu nic nemám. Ovšem musela by opustit svého syna a manžela a to ona určitě neudělá.“ Poznamenal Voldemort.
„Navíc by pak Potter neměl kam jít.“ Prohlásil Thomas.
„No, už je pozdě, měli byste jít spát, zítra budete pokračovat ve zdokonalování se v černé magii.“ Přikázal otec Thomase a Riky.
„Otče, kdo vlastně chytí Pottera až přijde vhodná doba?“ otázal se ještě Thomas.
„Mí nejvěrnější. Vás už k němu nepustím, opět by vám utekl. Dobrou noc.“ Skoro vyhodil své děti ven z místnosti.
Alena se za svými dětmi zamyšleně dívala. Když byli Thomas s Rikou pryč, tak opět promluvila:
„Tome, jak pokračuje pátrání po našem Alectovi?“ chtěla vědět.
„Zatím jsem se nikam nedostal. Pátrám v knihách po nějakém vyhledávacím kouzlu, ale takové kouzlo patří určitě do staré černé či bílé magie. Nevím, kde bych ho měl hledat.“
„Stačí říct, já, Thomas, Rika a určitě i Alex s Kristin ti rádi pomůžeme.“ Navrhla pomoc matka vyjmenovaných dětí.
„Uvidíme, jak se věci vyvinou. Budu hledat a pokud nic nenajdu, tak potom možná.“ Nepřímo přijal návrh své ženy.
„Dobrá, takže já si jdu lehnout, dobrou noc.“ Odešla.
„Tak kde jsme to skončili?“ otázal se šeptem sám sebe a pokračoval v prohledávání nejrůznějších knih, většinou s tématikou týkající se černé magie. Co jiného se ale dá očekávat od temného pána, že?

Harrymu se počal výjev rozplývat a ztrácet. Po chvíli se prudce posadil. Viděl právě, jak si Severus vytahuje nějaký lektvar ze skříně. Harry by poněkud v šoku z toho, co viděl. Severu k němu přistoupil a chytil ho za ramena.
„Copak se ti zdálo?“ zeptal se bez obalu.
„Severusi, byl jsi na schůzi smrtijedů?“ tázal se chlapec.
„Ano… byl. Proč to chceš vědět? Snad se ti nezdálo o naší schůzi?“
„Ne tak úplně, jenom od té doby, co se Belatrix ptala, kdo mě dostane za úkol chytit.“
„Aha, tak to bylo na konci.“ Poznamenal muž.
„Severusi, já chtěl bych vědět… patříš mezi nejvěrnější smrtijedy mého otce?“ promluvil váhavě chlapec.
„Ano. Patřím. Mění to snad situaci? Vlastně bys měl vědět, že pracuju pro Brumbála. Takže to, co si myslí tvůj otec o mě, není pravda.“
„Ach tak,“ vydechl chlapec. Nebyl rád, že jeho přítel zrazuje jeho otce, ale na druhou stranu byl rád, že pracuje pro Brumbála. Nevěděl, co si má myslet. To ovšem nechtěl teď řešit.
„Co si viděl potom?“ zajímal se učitel.
„Pak, jak jistě víš, přišla má matka, Thomas a Rika. Otce nejdřív zajímalo, proč přišla i máma. Následně se bavili o tom, co se dnes stalo. Tedy, podle Thomase a Riky. Dověděl jsem se, že mám šanci přežit, jako Harry Potter, ale pouze tehdy, pokud se přidám k temné straně. Otec by mě nechal žít, teoreticky, i pokud bych byl s Brumbálem. Jako jeho syn, samozřejmě. Tak nějak to naznačoval. Ale byl by mnohem radši, kdybych byl s ním.“ Vypověděl svůj sen.
„Matka se pak ptala, jak pokračuje pátrání po jejich synovi, tedy po mě. Otec řekl, že zatím bezvýsledně, ale že prohledává knihy. Chce použít vyhledávací kouzlo, problém je v tom, že neví, jaké magie je to kouzlo součástí, jestli černé nebo bílé, avšak ví jistě, že je to staré kouzlo.“ Vypověděl vše, co vyslechl.
„Tak dobrá, pro dnešek to stačí. Měl by ses vyspat. O tvém snu si popovídáme až ráno. Tak si lehni a spi.“ Poručil profesor.
„Dobře, dobrou noc.“ Chlapec si poslušně lehl. Byl unavený.
„Hezky se už konečně vyspi.“ Popřál učitel.
Chlapec během chvíle usnul a Severus Snape se usadil do křesla před krbem a chvíli zíral do plamenů. Po chvíli ulpěl pohledem na spícím dítěti a přemýšlel, jak provést to, aby se opět spřátelil se svými přáteli. Jediná možnost byla promluvit jim do duše. Harry potřeboval své přátele jako sůl. Tím si byl jist. Jejich podpora ho většinu jeho studia v Bradavicích držela nad vodou. Měl sice přítelkyni, ale ona ho nemohla ochránit od všeho. Za nějaký čas se zdvihl a také ulehl do postele.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9 Vánoce se blíží

Harry se ráno probudil úplně odpočatý. Zase slyšel škrábat brk. Kouknul na hodinky a zjistil, že je 9.30.
„Tak už jsi vzhůru? Ty jsi zvláštní. V noci nespíš, ale když pořádně usneš, jsi schopen spát i do půl desáté. Myslím si, že bys měl jít do Nebelvírské společenské místnosti. Nechci tě vyhazovat, ale je velice možné, že jsi hledán, pokud totiž Ginny šla hned spát, tak zřejmě nikomu neřekla, kde jsi.“ Vysvětloval důvod, proč Harryho vyhazuje.
„Jasně, už jdu. Kdy mám přijít na další trest?“ zajímalo Harryho.
„Přijď ještě dnes odpoledne, jo? Můžeš vzít i své přátele a přítelkyni.“ Navrhl.
„Přátele? To jako Rona a Hermionu? Ale ti se se mnou přece nebaví.“ Namítl Harry.
„Je nabíledni, že byste se měli usmířit. Blíží se Vánoce a ty prostě své přátele potřebuješ, ať si namlouváš co chceš.“ Oznámil.
„Tak… tak dobře, uvidím, co se dá dělat.“
„Pokud nebudou chtít přijít dobrovolně, tak jim řekni, že je volá profesor Snape.“ Ušklíbl se Severus.
„Jasně, přijdeme.“ Slíbil Harry a odešel.
Profesor se vrátil ke své činnosti, tj. k opravování domácích úkolů.

Harry procházel kolem Velké síně a uviděl, že snídaně ještě neskončila. Sedl si proto ke kolejnímu stolu a snídal. Albus Brumbál chlapce pár vteřin zamyšleně sledoval, ale potom se vrátil ke čtení novin.
Harry vstal a odcházel do své společenské místnosti. Když vycházel z Velké síně, potkal Severuse. Pozdravil a šel dál.
Jakmile vešel do společenské místnosti, uviděla ho Ginny a objala ho.
„Jak ses vyspal?“
„Báječně, a Ty?“
„Taky skvěle. Nikdy se mi nespalo líp. Zvlášť po tom včerejším běhu.“ A zasmála se.
„Co chceš říct tím: Zvlášť po včerejším běhu?“ Ozval se Ronův naštvaný hlas.
„Co by? Nic. Jenom nás sledovali, to je všechno.“ Odpověděla s úsměvem.
„Kdo vás sledoval?“ zeptala se Hermiona.
„Nikdo, jen Thomas a Rika. Děti ty-víš-koho.“ Ginny se zjevně stala novou mluvčí dvojice.
„A stalo se vám něco?“ Hermiona se při své otázce podívala přímo na Harryho a očekávala od něj odpověď.
„Ne, přišel tam Percy, ale toho pak vyřídil někdo jiný.“ Oznámil.
„Percy? Co tam dělal Percy? Ten je přece na straně ministerstva, ne? Kdo ho vyřídil? Co se mu stalo?“ zděsil se Ron.
„Na to, že jste se se mnou od října nebavili, jste nějak moc výřeční, nemyslíte?“ přemítal Harry.
„My… jsme…“ začala Hermiona potichu.
„My jsme vás včera sledovali. Odešli jsme po tom, co tě držel tvůj bratr a ptal se tě, jestli ti není zima. Chtěli jsme se ti omluvit. Měli jsme strach, když jste se nevraceli, chtěli jsme to někomu oznámit, ale pak jsme viděli Ginny, jak šla s úsměvem do ložnice. Nechali jsme to být. Odpustíš nám?“ prosil Ron.
„Uvidíme… a to vám jako nevadí, kdo je můj otec?“ zajímalo Harryho.
„Došli jsme k názoru, že nejsou důležití rodiče, jako charakter jejich potomka. Je nám líto, jak jsme se k Tobě chovali. Nebylo to správné. Promiň.“ Omlouvala se Hermiona.
„Nechcete jít do komnaty nejvyšší potřeby? Tam by mohlo být líp. Nikdo by nás neposlouchal. Půjdeme?“ Navrhovala Ginny.
„Jasně. Jdeme?“ Harry souhlasil.
„Dobře,“ rozhodla Hermiona.
Cestou nepotkali nikoho známého. Do komnaty nejvyšší potřeby se dostali bez problémů, vždyť už tam byli tolikrát. Tentokrát byla KNP jiná než předtím. Zdi byly jemně barvené modrou barvou, Harryho nejoblíbenější. U krbu byla čtyři křesla, před nimi konferenční stolek s čtyřmi hrnky čokolády. Harry pokynul přátelům, aby si sedli. Jakmile tak učinili, usadil se také.
„Takže, copak byste chtěli vědět?“ Harry byl rozhodnut odpovědět na vše, na co bude znát odpověď.
„Je pravda, co jsi nám tehdy večer říkal?“ chtěl vědět Ron.
„Ano, je.“ Stručné odpovědi, to Harry miloval.
„A Snape?“ Hermiona nechtěla zůstat s otázkami pozadu.
„Se Snapem jsme zakopali válečnou sekeru, je to přítel. Hodně mi za ty měsíce pomohl.“ Všem bylo jasné, co znamenaly Ty měsíce. Bylo to období od konce září do dnešního dne.
„Jak pomohl?“ chtěl vědět opět Ron.
„No, v lektvarech mi pomohl najít chyby, kterých jsem se dopouštěl a i jako přítel mě velice podporoval.“ Vysvětloval.
„Může ty-víš-kdo nějak zjistit, že jsi jeho syn?“ Ron chtěl vědět snad úplně všechno.
„Zatím to neví. Samozřejmě může, ale jak, to ti neřeknu.“
„Co se stalo Percymu a pak tvým sourozencům?“ Ron evidentně nezapomněl na svého bratra.
„Thomasovi a Rice Percy vymazal paměť. Percymu vymazal paměť Severus.“ Poprvé se chopila odpovědi Ginny.
„Nepomáhal náhodou ministerstvu? Vždyť i máma s tátou říkali, že se přidal na Popletalovu stranu?“
„No… on nám řekl, že celou dobu jen předstíral sehrání s ministerstvem, ale popravdě pomáhal Brumbálovi, tedy podle něj.“ Opět vysvětlila Ginny. Soudě podle její odpovědi bylo znát, že Percymu moc nevěří.
„Aha. A jak ses vyrovnal s tím faktem, že je ty-víš-kdo tvůj otec?“ zajímala se o Harryho duševní stav Herm.
„Nebylo to nejlepší, ale hodně mi pomohla Ginny a ty její lekce létání každou sobotu. Pak také Severus. Tihle dva mě drželi nad vodou po celou tu dobu.“ Jemně se na Ginny usmál.
„Jak ses s tím vyrovnal?“ dorážela Hermiona.
„Jak… bylo to zlé. Víš, ono s tebou docela dost zamává, když zjistíš, že tvá matka není tvá matka, ale sestra. Taky není moc příjemné zjištění, že tvůj otec s tebou vlastně nemá vůbec nic společného a že mou matku-sestru zabil můj otec. Bylo to pro mě velice těžké období, avšak nakonec jsem ten fakt přijal a zvykl jsem si.“ Řekl tiše.
„Je nám líto, jak jsme se k tobě zachovali, nebylo to správné. Víš, my jsme ti nevěřili, mysleli jsme si, že nám zase něco tajíš. Odpustíš nám? Chápu, jestli jsi na nás naštvaný. Já bych byla. Promiň, prosím, pokud můžeš.“ Prosila za odpuštění Hermiona.
„Můžu, odpouštím vám, ale žádám vás, abyste mi příště důvěřovali. Pokud nebudete, pak vám nemůžu důvěřovat ani já.“
„Samozřejmě, už tě nezklameme. Budeme ti plně důvěřovat.“ Hermiona zářila štěstím a usmála se ještě víc.
„Tak… co budeme dělat dnes odpoledne?“
„Dnes máme školní trest s profesorem Snapem. Výslovně si vyžádal vaši přítomnost.“ Zklamal Harry.
„Ach… tak to tam budeme muset jít.“ Zklamaně poznamenala Hermiona…
Od té doby si do oběda jen povídali a povídali. Museli toho hodně dohnat…

Přibližně tou dobou v Temném sídle:
Thomas zaujatě četl knihu, kterou si vypůjčil ve škole, kterou jeho otec vede. To, co tam četl ho úplně ohromovalo. Bylo to o vyhledávacích kouzlech. Bylo to tak primitivní. Mohli Alecta najít pomocí jedné formule a mávnutí hůlky. O chvíli později už běžel směrem k otcově „komnatě“ a křičel:

„OTČE, OTČE!!! MÁM TO, UŽ VÍM, JAK NAJÍT ALECTA!!!“
Voldemort slyšel Thomase naprosto jasně. Jeho výraz byl před chvíli silně rozlazený z toho, že nic nemohl najít, ale teď byl jeho výraz naprosto překvapen. MOHL NAJÍT SVÉHO SYNA!!

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10 Přípravy

Thomas doběhl zadýchaně do „komnaty“ svého otce. Lord Voldemort se tvářil pořád ještě ohromeně.
„To´s myslel vážně?“ otázal se šeptem svého syna.
„Naprosto, přečti si tohle, otče,“ a podal svému otci knihu s názvem
NEJSTARŠÍ KOUZLA ČERNÉ A BÍLÉ MAGIE
„Otevři ji na straně 958, otče,“ Voldemorta zaráželo, že jeho syn začal číst takové hrubé knihy. Vždyť ta, co ji právě držel v ruce, měla přes 1 500 stran! Pokud si vzpomínal, tak mu Alena říkala, že Thomas knihy nečetl, pokud ale přece, tak jedině maximálně do 300 stran.
„Odkdy čteš takové tlusté knihy?“ prohodil mezitím, co listoval knihou.
„Od té doby, co jsem se rozhodl, že nebudu jen nečinně sledovat, jak bezúspěšně procházíš všemi těmi knihami,“ oznámil s náznakem hrdosti v hlase, neboť dokázal kvůli vidině nejmladšího bratra překonat svou zášť vůči zvlášť objemným knihám.
„Je to kouzlo složité? Co je k jeho provedení zapotřebí?“ zeptala se svého chotě Alena, která právě s Rikou vstoupila do místnosti.
„Není, musíš mít 3 dospělé kouzelníky, minimálně. Čím víc, tím líp. To kouzlo bere hodně energie. Mohli by nám pomoci i Alex s Kristin.“ Odpověděl matce Thomas.
„Alexe a Kristin ne. Nemají na to dost energie, mohlo by je to i zabít.“ Poznamenal zatímco pročítal kapitolu o vyhledávacích kouzlech.
„Kdo bude stát v čele?“ zajímal se Thomas.
„V čele?“ nechápala Rika. Ani Alena se netvářila chápavě.
„Při každém takovém kouzlu musí být kouzelníci rozestavěni pravidelně kolem sebe. Jelikož jsme 4, budeme rozestavěni ve čtverci.“ Vysvětlil své manželce a dceři.
„To ale znamená, že v čele nebude nikdo.“ Řekla Rika.
„Správně,“ pochválil Riku její otec.
„A co musíme udělat?“ chtěla hned vědět Alena.
„Na zem se musí nakreslit čtverec, místnost se musí ochránit proti vyrušení vnějších činitelů.“
„Proč?“ nechápala Alena. Měla v obřadní magii velké mezery, bylo opravdu poznat, že studovala v Bradavicích.
„Kdyby nás někdo vyrušil, tak by bylo celé kouzlo v háji. Potřebuješ prostě absolutní klid, jinak můžeš začít znova, nebo na kouzlo úplně zapomenout. Některá kouzla totiž z kouzelníků mohou vysát tolik síly, že jen než by se z toho vyčerpání vzpamatovali, mohly by v lepším případě uplynout týdny, v horším měsíce nebo roky.“ Vysvětloval trpělivě Thomas.
„A v našem případě by se dalo to kouzlo opakovat?“
„V našem případě by se dalo to kouzlo opakovat?“
„Ano, ale až po 2-3 dnech.“ S touhle větou Voldemort zaklapl knihu.
„To není nejhorší,“ neušla si poznámku Rika.
„Není,“ připustil Voldemort a pak pokračoval:
„Ale bylo by lepší, abychom ho opakovat nemuseli.“
„Jak dlouho budou trvat ty přípravy?“ zeptala se Rika.
„Asi tak týden minimálně,“ poznamenal zamyšleně.
„Proč tak dlouho?“ zhrozila se Alena.
„Neboť jsme teď měli spoustu akcí se smrtijedy a já si cvičil některá nová kouzla z černé magie.“ Odvětil Voldemort.
„Tak začneme s přípravami,“ zavelela Alena. Nemohla se dočkat, až uvidí svého syna.
Přípravy tedy započaly….

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11 Překvapení v kabinetě lektvarů a zrušení akcí

Mezitím v Bradavicích…
Harry s Hermionou, Ronem a Ginny už seděli na oědě a vesele se smáli Ginniině vyprávění o jednom Harryho „povedeném“ kousku odehraném v jednom z jejich sobotního leteckého dopoledne.
Náhle se u nich objevil Snape a poznamenal:
„Doufám, že jste nezapomněli na váš trest u mě ve 2 hodiny? Buďte přesní, pokud nebudete, budou to další strhnuté body pro vaši kolej,“ otočil se a odešel
„Teda, jsi si jistý, že jste zakopali válečnou sekeru? Mě to totiž tak nepřipadá,“ zašeptal Ron.
„Víš, co by znamenalo, kdyby to zjistil třeba Malfoy? To by byla katastrofa. Během několika hodin by to zjistil můj otec, tedy Voldemort, pro kterého jsem ještě pořád Harry Poter, nezapomínej na to, že to neví,“ vysvětloval Ronovi.
„Vzhledem k tomu, že je půl druhé, měli bychom zajít do společenské místnosti a pak zajít za Snapem.“ Poznamenala Hermiona. Nato se všichni zvedli a šli.
Přesně ve dvě hodiny klepali na dveře Snapeova kabinetu. Snape rozrazil dveře, kouknul na hodinky a s úsměvem poznamenal:
„Máte 25 vteřin spoždění. To bude 5 bodů dolů, co říkáte?“ Strhl nekompromisně body koleji všech přítomných studentů.
„Tak málo?“ užasl Ron.
„Zdá se Vám to snad málo?“ otázal se Snape.
„Ne,“ řekl rychle Harry a už strkal Rona do profesorova kabinetu. Severus ustoupil a nechal děti vejít.
„Ty body jsi nám strhnout nemusel.“ Poznamenal s úsměvem Harry. Ron a Hermiona jen vytřeštili oči. On Snapeovi tyká???
„To je pravda, ale musím přeci vypadat věrohodně,“ usmál se Severus.
„To je fakt,“ připustil Harry.
„Co budeme dělat, profesore?“ zajímalo Ginny.
„Uděláte mi pár lektvarů. Madame pomfreyová si chce zabezpečit ošetřovnu, když tu o Vánocích nebudu.“ Odpověděl.
Harrymu se náhle něco vybavilo:
„Ty tu vlastně poprvé za dobu našeho studia o Vánocích nebudeš, nemám pravdu?“
„Máš, nikdy jsem neměl důvod opouštět školu, ale teď, když přijedeš ke mně, tak proč bych tu zůstával? Bylo by hloupé, abys ty byl u mě a já v Bradavicích.“
„To je fakt,“ připustil Harry. Byla to jeho oblíbená fráze. Toho si Severus už všiml.
„Ty budeš o Vánocích u Snapea?“ užasl Ron.
„Jasně, ale chtěl bych být i u Petúnie, ale ona mě zatím nepozvala. Sice do Vánoc zbývá ještě týden, ale já už si nedělám zbytečné naděje.“ Harry byl viditelně zklamaný.
„Neházíš flintu do žita nějak brzo, bratříčku?“ Ve dveřích do Snapeovy knihovničky stála Petúnie!!!
„Co tu děláš?“ žasl Harry a pak pokračoval: „Kde ses tu vzala?“
„Taky tě ráda vidím,“ poznamenala s úsměvem. Následně dodala:
„Tomu se říká přivítání, co říkáš?“
Harry se usmál, přistoupil k Petunii, objal ji a pronesl:
„Jsem rád, že tě vidím,“ pak se ale odtáhl.
„Nenapíšeš, nezavoláš, to si to ale hodná sestra, co?“
„Jak si představuješ to zavolání?“ zajímalo Severa.
„No, to nevím, ale Petúnie by jistě na něco přišla,“ Petúnie se usmála a jen dodala:
„Možná..“
Harry se otočil na Snapea:
„Jaké ty lektvary chceš?“
„Povzbuzující, uspávací, kostirost a uklidňující.“ Po chvíli zamyšlení dodal:
„To by pro dnešek mohlo stačit,“ Usmál se na ohromenou Hermionu.
„Ale to tu budeme týden!!!“ zahořekovala Herm.
„Pokud hned nezačnete, tak ano,“ Hermiona jen třeštila oči.
„Ale… Ale,“ breptala Hermiona.
„Žádné ale, slečno Grangerová, pokud si nepospíšíte, budete tu klidně až do rána,“ Byl nemilosrdný.
Hermiona nebyla schopna slova a jen nevěřícně zírala na Harryho, který se na ni usmál a zamířil k skříni s přísadami. Následně začal připravovat kostirost, ten nejtěžší lektvar.
Ukázkově si rozprostřel přísady kolem kotlíku a seřadil je podle pořadí. Přísady nakrájel, podrtil, prostě je připravil pro přidání do lektvaru. Lektvar, který by student 7. ročníku dělal 2 hodiny, měl hotov za 20 minut. Snape stál celou dobu za ním a pozorně sledoval každý jeho pohyb.
Petúnie se jen usmívala, Hermiona, Ron a Ginny jen třeštili oči. Nutno dodat, že Harry měl knihu „Rychlá příprava lektvarů“ proto to trvalo pouze tak krátkou dobu.
Harry se otočil na Petunii, jako by v rozhovoru neskončili.
„Jak se má Vernon? Vycházíte spolu dobře?“ pak si ji změřil pohledem a otázal se:
„Ví vůbec, že jsi čarodějka?“
„No… teď už ano, proto se rozvádíme, nedokázal to totiž přenést přes srdce,“ řekla smutně.
„To je mi líto, vím, jak ho máš ráda. Co Dudley?“ napadlo ho ještě.
„Ten se mnou nechce ani mluvit, nechce mě ani vidět, prostě mě nenávidí. Když navíc zjistili, že jsi můj bratr, byla to pro ně poslední kapka.“ Petúnie si zdrceně sedla do křesla a rozplakala se.
Harry poznal, že Petúnie za ním přišla pro podporu. Proto jí položil ruku na rameno a chlácholivě řekl:
„To bude dobrý…“ Petúnie se na něj ohromeně podívala.
„Tak dobře… nebude, ale ty se z toho dostaneš,“ chtěl pokračovat, ale Petúnie ho přerušila:
„Vyžaduji od tebe naprostou upřímnost,“ poznamenala.
„Naprostou upřímnost, tak jak chceš. Drahá Petúnie, můžeš si za to sama. Měla jsi Vernonovi říct pravdu úplně na začátku, ne po 16 letech manželství. Teď si můžeš vybrat: Buď se z tebe stane troska, uzavřeš se do sebe a zůstaneš sama nebo se z toho dostaneš a naučíš se žít s tím, že si tě Vernon nezaslouží a najdeš si někoho, kdo si tě bude vážit. Navrhuji ti čaroděje, ten se k Tobě bude hodit nejlíp a nakonec můžeš ještě skočit z mostu, ale tuhle možnost ti absolutně nedoporučuji,“ dokončil. Petúnie a všichni ostatní na něj třeštili oči.
„Tomu se říká upřímnost,“ vydechla ohromeně Ginny.
„Díky za rady, možná si něco vyberu.“
Harry si všiml, že Severus se na Petunii dívá nějak moc zamyšleně. Navrhl tedy:
„Severusi, když už jsi mě pozval k sobě, co kdyby se přidala i Petúnie? Byl bych tam pak déle.“ Pohlédl na Ginny.
„Nejlíp by bylo, kdybychom strávili Vánoce se Siriem, tedy že by Wesleyovi přijeli k Siriovi tam, kde je hlavní štáb fénixova řádu. To bych to pak mohl vydělit 2 a ne 3. Vánoční prázdniny trvají 10 dnů, takže bych první půlku mohl být v Post road se Siriem, Remem, Wesleyovými a Hermionou a druhou půlku se Severem a Petunií taj, kde bydlí Severus.“ Dokončil spokojeně. Severus se jen zasmál a podotkl:
„Ty máš velmi dobré organizační schopnosti, ale jinak s tebou naprosto souhlasím.“ Petúnie se taky usmála, ale nakonec souhlasila. Ron s Ginny slíbili, že napíšou jejich mamce a pokusí se ji přesvědčit.
„Tak jí řekni, že jinak bych vás doma prostě nemohl navštívit,“ navrhl Harry.
Hermiona taky souhlasila.
Po chvíli dokončili společně zbývající lektvary. Petúnie se taky přidala. Šlo jim to hezky od ruky, takže za hodinu měli zbývající lektvary hotovy.
   Sedli si a začali plánovat vánoce.
Asi za hodinu odešel Ron s Hermionou a Ginny zpět do nebelvírské společenské místnosti. Harry osaměl s Petunií a Severusem.
„Doufám, že ti nevadí, že budu s tebou přes Vánoce, Severusi?“ otázala se Petunie.
„Samozřejmě že ne. Budu rád, když konečně aspoň jednou nebudu o vánocích sám.“ Usmál se upřímně.
„Není ti náhodou líto, že nebudeš s někým bližším než jsme my?“ zeptala se náhle Petnuie.
„Ne, jsem rád, že budu s tebou a Severusem. Jste mi hodně blízcí.“ Petúnie se usmála a přitáhla si bratra k sobě blíž, chytila ho kolem ramen a Harry se u ní pohodlně uvelebil.
Severus je pobaveně sledoval.
„Otec se o ničem nezmínil, když jsi tam naposled byl?“ zajímalo Petunii. Už dlouho neměla informace o činech jejího otce.
„Ne, nic neplánuje, takže ohledně potenciálního únosu tvého bratra si nemusíš dělat starosti.“
Petúnie se úlevně usmála a jemně hladila Harryho po rameni.
„To je dobře, nemohla bych být v nejistotě, že by se ti mohlo něco stát.“ jemně si Harryho přitáhla k sobě ještě víc. Měla o něj starost. Nechtěla, aby se mu něco stalo.
Kolem sedmé hodiny večer se Petúnie odebrala zpět do svého domu. Harry odešel na kolej o něco později.

Po dlouhé obě se harrymu spalo opravdu skvěle. To ale netušil, co ho nsledující dny čeká.
Asi deset minut po Harryho odchodu ucítil Severus pálení v nadloktí. Musel se tedy odebrat do temného sídla.

Během pár chvil se všichni smrtijedi ocitli v sídle Temného pána. Byl tam Thomas, Rika i Alena. Samozřejmě i Voldemort.
Pán zla chvíli počkal, dokud nebylo v místnosti, spíš sále, naprosté ticho.
„Takže, všechny akce plánované od zítřka do nového roku se ruší. Přes toto období se sejdeme maximálně 2 x.“ Evidentně se je chystal rozpustit, ale ozvala se překvapená Bela:
„Pokud se mohu zeptat: Proč, můj mistře?“
„Mám na práci důležitější věci, které tebe, ani nikoho jiného nemusí zajímat.“ Řekl výhružně.
„Ale.. ale,“ začala breptat. To ovšem neměla dělat.
„CRUCIO!!!“ vykřikl Pán zla. Belatrix něco málo přes minutu vřeštěla a svíjela se na zemi. Pak Voldemort kouzlo přerušil a byl viditelně spokojenější.
„Ještě někdo má nějaké námitky?“
Ozval se Lucius Malfoy.
„Pane.. Já nemám námitky, ale můj syn by se chtěl přidat ke smrtijedům. Plánoval to na Vánoční prázdniny, pokud tedy nebudete mít námitky, přivedl bych ho…“ byl přerušen.
„Dobře, přiveď ho, byl by to užitečný zvěd,“ přijal Vy-víte-kdo.
„Děkuji, mistře, můj syn bude nadšen,“ přijal úlevně.
Byl rád, že nevřeštěl jako Bela.
„Dobře, pro dnešek běžte. Ať už vás tu nevidím,“ rozpustil schůzi.

Severu si pak ve svém kabinetu sedl před krb a jen vydechl,
„Tak to tedy bylo něco,“

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12 Voldemortova tajná akce

Harry se ráno probral velice brzy. Šel se tedy projít. Procházel se nádhernou zasněženou krajinou a přemýšlel nad včerejším dnem a nastávajícími vánočními prázdninami. Byl velice zahloubán do svých myšlenek, proto si nevšiml, že je daleko za bradavickými pozemky. Náhle ho někdo velice bolestivě uhodil do hlavy. Zákeřně zezadu. Harrymu se z úst vydral ohromený výkřik, následně se mu setmělo před očima a chlapec dopadl v bezvědomí do sněhu.

Tou dobou v Bradavicích. Ron, Hermiona, Giny a Snape prohledávali školu a hledali Harryho Pottera, který nebyl k nalezení.

Harry se opět probíral k životu, měl strach, který byl ještě umocňován silnou bolestí jizvy. Jeho noční můra se vyplnila.

„Jakpak ses vyspinkal?“ ozval se chladný a krutý hlas Pána zla.

Harry otevřel oči a zjistil, že leží Voldemortovi u nohou. Šíleně se mu točila hlava, ale přesto se pokusil postavit se na nohy. Po půl minutě se mu to povedlo a Harry se odpotácel ke zdi. Jakmile se mu dostatečně zaostřil zrak a místnost se přestala točit hlava zjistil, že v místnosti je nejen jeho otec, ale i matka, Thomas, Rika a k jeho překvapení i Alex s Kristin. Čekal vlastně bandu smrtijedů smějících se každému Voldemortovu slovu.

Voldemort ho chvíli s krutým úsměvem pozoroval a v očích se mu nelítostně blýskalo. Opět promluvil:

„Nejspíš bych tě mohl představit, tohle je má žena Alena. Má nejmladší dcera Kristin a můj nejmladší syn Alex. Thomase a Riku už znáš. Doufám, že si zdejší pobyt užiješ,“ Pak jen švihl hůlkou a Harry přeletěl na druhou stranu místnosti a prudce narazil do zdi po níž sklouzl na podlahu, kde zůstal ležet. Chlapci do očí vhrkly slzy.

„Taky tě určitě zajímá, proč o tvým únosu nevěděl Severus Snape? O něm už dávno vím, že ti dodával informace o mé činnosti. Nejen tobě, ale i Petunii. O tom, že si zde nějakou dobu pobudeš, jsem věděl jen já a jeden z mých nejvěrnějších smrtijedů“ Harry opět přeletěl místnost, ale tentokrát dopadl k Voldemortovým nohám.

„CRUCIO!!“ vykřikl Voldemort.

Harry v tu chvíli ucítil šílenou bolest. Skácel se na zem a škubal sebou v křeči. Cítil se, jako by mu kůži probodávaly tisíce ostří nožů. Po tváři mu stékaly slzy. Ta bolest byla nesnesitelná. Jen ta kletba byla umocněna tím, že Harry věděl, že ho mučí jeho otec. Voldemort ho mučil skoro dvě minuty, než k němu přistoupila jeho manželka a šeptla mu:

„To už stačí,“ bylo pro ni hrozné sledovat bolest toho dítěte. Voldemort se jí pár vteřin díval do očí a pak kletbu přerušil. Znovu se začal soustředit na Harryho, který sotva vnímal.

„Teď si odpočineš v tvých ,osobních komnatách,´“ ty dvě poslední slova vyřkl tak posměšně, až se Harrymu udělalo zle. To nejhorší ale mělo teprve přijít, otcova slova:

„Až si odpočineš, tak se semnou utkáš,“ v něm vyvolala téměř neúnosnou hrůzu. Následně zavolal nějakého smrtijeda, který Harryho tvrdě chytil a odtáhl ho ven z místnosti. Pak se ale zjevně nad chlapcem slitoval, neboť, jakmile zavřel dveře, si zdvihl dítě do náručí a odnesl ho do odporně vyhlížející kobky. Smrtijed položil Harryho na kupu hadrů ležících na zemi. Chvíli sledoval, jak se chlapec přitiskl na zeď a schoulil se do klubíčka. Muž se otočil a odešel.

Pár vteřin po tom, co Harry opustil místnost.

„Můžu už jít?“ zeptala se trochu znechuceně Kristin. Opravdu se jí to nelíbilo. Kdyby otec netrval na jejich přítomnosti, ani by ji nenapadlo, aby tam byla.

„Jistě,“ přikývl otec.

Odešla nejen Kristin, ale i Rika, Thomas a Alena. S Voldemortem zůstal Alex.

„Otče, až s ním budeš příště, mohu být taky přítomen?“ zeptal se nadšeně.

„Jistě,“ Voldemorta překvapil synův přístup.

Alex se také vydal k odchodu, ale před dveřmi se ještě zastavil a řekl:

„Moc se mi to líbilo,“ a odešel.

Kristin se vydala do svého pokoje.

Alena, Rika i Thomas se zavřeli v Thomasově pokoji.

„Abych řekl pravdu, vůbec nejsem nadšen tím, co otec provádí Potterovi. Sice jsem mu to zpočátku, když jsem ho chtěl otci dovést, jsem ho chtěl vidět trpět, ale teď už ne. Myslím si, že byl potrestán už dost.“ Rika jen přikývla.

„Souhlasím s tebou, Thomasi. Nechápu, proč ho nenechá na pokoji. Potter má určitě svých starostí dost.“

„Možná vás překvapí můj přístup k celé situaci, co se týče Harryho Pottera a vašeho otce, ale můj názor je takový, že váš otec si za to může sám. Kdyby Lily a Jamese nenapadl, tak by se žádná z již proběhlých událostí nestala.“ Thomas i Rika se na ni podívali a pak přikývli.

„Máš úplnou pravdu. Teď mě tak napadá, Harry je ten poslední, kdo na tom, co se stalo nese nějakou vinu,“ uvědomila si Rika.

V kristinině pokoji.

Kristin se posadila na postel a skryla si tvář do dlaní. Po tváři jí stékaly slzy. Nevěděla proč, ale cítila se, jako by otec celou dobu mučil ji. Náhle vešel Alex. Ten se usmíval. Kristin si rychle utřela slzy.

„Proč brečíš, Kristin?“ zeptal se překvapeně.

„Nebrečím, jen mi něco spadlo do očí.“ Zapírala.

„Jaké máš z Potterovy přítomnosti pocity?“ jeho úsměv byl ještě širší.

„No… abych pravdu řekla..“ byla přerušena.

„Já osobně jsem otcovým přístupem nadšen… to jak vřískal, to bylo úžasné. S otcem to ani nehlo, jen se usmíval, velice se bavil a uspokojovalo ho, jak křičel.“ Úplně se rozplýval, zato Kristin nebyla schopna slova.

„Moc se mi líbilo, jak byl vyděšený, když se probral, vypadal tak plaše, skoro jsem se rozesmál, jen stěží jsem udržel nevýraznou tvář, to, jak se nehýbal po tom, co dopadl na zem. Když ležel otci u nohou. Všimla sis, jak po tom, co ho otec domučil, jak brečel? Skoro ani nevnímal, hned po tom, co jste odešli jsem požádal otce o to, zda bych na jeho příštím pohovoru s Potterem mohl být přítomen.“ Úplně se nadchl tou myšlenkou toho, že by mohl být na dalším Harryho mučení přítomen, že se začal smát. Kristin znovu našla ztracenou řeč.

„Je mi z tebe zle, Alexi. Jsi nadšen z cizí bolesti, zvlášť když víš, že je Harry Potter mladší než ty.“ Otočila se a odešla pryč.

„Co ti vadí?“ Alex jen zakroutil nevěřícně hlavou a odešel do svého pokoje.

Kristin zamířila do pokoje Thomase, kde věděla, že budou ostatní, kromě Voldemorta samozřejmě.

Jakmile vešla, tak se na ni upřely pohledy všech přítomných. Kristin se zdrceně posadila na postel a opět si dala tvář do dlaní. Alena pohotově zareagovala. Thomas s Kristin taky.

Alena si sedla ke Kristin z jedné strany a dala jí ruku kolem ramen a jemně si jí přivinula k sobě.

Thomas se posadil k sestře z druhé strany a jemně ji hladil po rameni. Rika si sedla na zem před svou postel.

„Copak se stalo, Kristin?“ zeptala se starostlivě Alena.

„Já, když ho otec mučil, cítila jsem, jako by mučil mě a ne jeho. Bolelo mě to, šíleně. Cítila jsem se, jako by mě někdo stlačoval, nemohla jsem pořádně dýchat, bylo to strašné.“ Thomas se na ni jen díval, nebyl schopen slova. Náhle se ozvala Rika.

„Já se cítila podobně, ale né tak intenzivně, jen mě to bolelo.“ Thomas znova promluvil:

„Tak to jsme to cítili stejně,“

„Proč si myslíte, že jsem požádala otce, aby přestal? Nedalo se to vydržet.“ Zašeptala Alena.

Takhle si povídali dlouho, než přišel domácí skřítek, který vypadal opravdu zuboženě a vyzval je, aby šli na oběd.

Harry mezitím ležel schoulený ve své kobce a tiše vzlykal. Po tváři mu stékaly slzy. Bál se následujíc dnů.

Proč? Proč zrovna já, tuhle otázku si Harry pokládal pořád znova.

Přemýšlel i o tom, že by zkusil otci říct pravdu, to ale po chvíli zavrhl.

V jednom si ale byl jist. Pokud po něm otec bude chtít, aby se mu postavil, neudělá to. On se nikdy svému otci nepostaví. Určitě ne s hůlkou v ruce.

S tímhle na jednu stranu klidným vědomí usnul. Na druhou stranu jeho vědomí usnul se strachem, co se bude další dny dít.

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13 Pohovor ve vězení

Harry se probral o několik hodin později a cítil nesnesitelnou bolest.

„Tak vstávej, smrade. Pán zla se nad tebou slitoval, tady máš oběd,“ to poslední slovo řekl posměšně, že bylo Harrymu jasné, že to není nic dobrého. Jediné, co věštilo smrtijedův odchod bylo prásknutí dveřmi. Opatrně se podíval na jídlo, které mu bylo přineseno. Byl to jen suchý chleba a voda. Harry měl samozřejmě hlad a přímo ukrutnou žízeň a proto neváhal a během pěti minut už to nebylo tak hrozné, jako před chvílí. Aspoň už neměl hlad ani žízeň. Teď se teprve mohl zabývat svou bezútěšnou situací.

Vlastně ani nevěděl, co má dělat. Když by jen naznačil, kdo doopravdy je, tak by se mu vysmáli. Náhle se mu ovšem něco vybavilo.

THOMAS A RIKA TO PŘECI VĚDÍ!!!

Problém byl ovšem v tom, že si na to, že je jejich bratr ani nevzpomínají. Jedině kdyby se mu nějakým záhadným způsobem podařilo prolomit to kouzlo! To se ale jednoduše řekne, hůř provádí. Jeho zatím jediný problém byl, že neměl hůlku. I-kdyby ji ale měl, nevěděl by, jak zrušit to paměťové kouzlo. Byl si jist, že Percy není tak zdatný kouzelník na to, aby dokázal vzpomínky vymazat z mysli, jen je potlačil. Mohl by k tomu ovšem nějak přesvědčit Voldemorta. Takhle přemítal ještě asi dvacet minut, ale byl vyrušen otevřením dveří. V nich stál nikdo jiný než… Thomas.

„Co tu děláš?“ Harry byl víc než překvapený.

„Vážně to chceš vědět?“ zeptal se s hlavou mírně nakloněnou na stranu.

„No… já nevím, asi jo,“ přitakal nakonec.

„Chci se tě jen na něco zeptat,“ řekl a k Harryho ohromení se k němu posadil na provizorní postel.

„Tak… tak se ptej,“ vykoktal Harry.

„Nechceš se přidat k nám? Na temnou stranu?“ navrhl bez okolků.

„Cože? Já?... řeknu ti to takhle, Harry Potter by se nikdy na temnou stranu nepřidal.“

„Ale??“ dodal Thomas.

„Jak víš, že existuje nějaké ale?“ zajímalo Harryho.

„Podle stylu věty, podle toho, jak si to vyjádřil. Jde to poznat naprosto jednoduše.“ Odvětil Thomas.

„Nechceš mě to naučit?“ napadlo Harryho.

„No… možná někdy jindy, ale teď se vrátíme k tomu ale.“ Odmítl Thomas.

„Tak dobrá… kdybych nebyl Harry Potter, nebyl by problém.“ Odpověděl tajemně Harry.

„Kdo například?“ chtěl okamžitě vědět Thomas.

„To si zjisti sám,“ rezolutně zamítl Harry.

„Dobrá…“ Thomas se na pár vteřin zamyslel.

„Nevíš… nevíš co se mnou tvůj otec plánuje?“ Harry opět pocítil strach z toho, co ho čeká.

„Proč to chceš vědět?“ Thomase jeho otázka zaskočila, ale uvědomil si, že se dala očekávat.

„Jen chci vědět, co mě čeká.“ Zašeptal Harry.

„No…“ Thomas s odpovědí váhal.

„Prosím,“ Harry na něj upřel prosebný pohled. Thomas v jeho očích viděl mimo prosby i strach a obavy. Bál se.

„Otec chce zkusit, jak na tom jsi, tedy myslím s kouzly. Chce si tě oťukat a donutit tě, aby ses přidal k temné straně. Nevím, jak to chce udělat.“ Thomas nechtěl Harryho děsit ještě více, než byl.

„Už jsem říkal, že Harry Potter se nikdy k temné straně nepřidá,“ Harry Potter byl pevně rozhodnut.

„Proč se vlastně tak bráníš? Nechci tím říct, že se k nám máš přidat, mě zajímají tvé důvody.“

„V Bradavicích mám přátele, Bradavice pro mě už řadu let nahrazují domov. Teď je ale konečně šance, že budu mít nový domov, ale to je už jiná věc,“ uvědomil si, že řekl víc, než chtěl.

„Budeš mít nový domov? To nechápu,“ Thomase to zaujalo.

„Nech to plavat, není to důležité. I-kdyby, teď je velice pravděpodobné, že se toho nedožiju.“ Dokončil šeptem.

„Uvidíme, teď to není dobré řešit. Co se má stát, stane se. Ale když jsme se už bavili o Bradavicích, jak ti to jde ve škole?“

„No…“ Harry se usmál. „Zaznamenal jsem velké zlepšení v lektvarech. Obrana proti černé magii je taky super. Bylinkářství je v pohodě, stejně tak péče o kouzelné tvory. Formule a Přeměňování je taky dobré. Jednoduše to shrnu, zatím se držím,“ Harry se usmál. Obrátil se na Thomase.

„Jak to vlastně šlo tobě ve škole? Kam jsi chodil na školu ty?“

„Ve škole mi to šlo asi tak, jako tobě. Až s tím rozdílem, že my jsme měli černou magii a ne obranu proti ní. Navíc jsme měli ještě léčitelství. Chodil jsem na otcovu školu černé magie do Ameriky.“ Vysvětlil a Harrymu tím potvrdil Petuniina slova o tom, že Voldemort vede jednu školu v již zmíněné Americe.

„Líbilo se ti tam?“ zajímalo hned Harryho.

„Abych pravdu řekl, jen jsem přežíval. Tu školu jsem nenáviděl. Hlavně z toho důvodu, že já jsem nikdy neměl pravé přátele. Všichni o mě věděli, že jsem syn Pána zla. Vždy jsem pro ně byl jen syn ředitele. Vnucovali se mi a to mi nevyhovovalo. Když jsem měl problémy, obrátili se ke mně zády.“ Thomas několikrát rychle zamrkal, aby zahnal slzy. A tehdy Harrymu plně došlo, že Thomas není jako jeho otec. Jako jejich otec.

Harry mu položil ruku na rameno a zašeptal:

„To je mi líto. Chápu, jak se cítíš.“

„Ty to chápeš? Já slyšel, že ty máš opravdové přátele, nemůžeš chápat, jak se cítím.“ Thomas na něj nevěřícně hleděl a kroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

„Já mám přátele až od té doby, co jsem nastoupil do Bradavic. Než jsem se vrátil do kouzelnického světa, neměl jsem vůbec nikoho. Všichni mnou opovrhovali. A můj bratranec jen využíval každé možné chvíle, aby mě mohl se svými kumpány zmlátit. Byl jsem na tom ještě hůř než ty. Ale nemysli si, že to co jsi slyšel byla sebelítost. Nikdy jsem se nelitoval…“ pak zaváhal. „No, možná když mě tu hodili tak na chvíli, ale to jsem se ptal sám sebe proč pořád já, to nevím, jestli to je sebelítost.“ Dokončil zamyšleně.

Thomas se jen zasmál.

„Ty jsi ohromně zvláštní, víš to?“

„Myslíš?“ zeptal se opatrně Harry.

„Nemyslím,“ chtěl pokračovat, ale Harry se musel zasmát. Thomas pochopil, čemu se směje a jemně do Harryho strčil.

„Nechci tím říct, že nemyslím, protože já myslím, ale tohle jsem nemyslel, vlastně chci říct, to, že jsi zvláštní prostě vím.“ Dokončil a Harry se usmál ještě víc.

„No… když říkáš, že myslíš, tak bych ti to měl asi věřit, nemyslíš?“

„MYSLÍM!!“ vyprskl Thomas.

„Dobře, nebude tě tvůj otec nebo někdo hledat?“ zajímalo Harryho.

„Nevím, když mě bude někdo hledat, tak má asi smůlu.“ Harry se opět usmál.

Povídali si ještě dlouhou dobu, než si Thomas uvědomil, že bude čas večeře.

„Musím už jít, jestli chceš, přinesu ti něco k jídlu,“ navrhl chlapci. Za tu dobu si ho velice oblíbil.

„Jak chceš ty, je mi to jedno,“ odpověděl váhavě Harry. Měl hlad i žízeň.

„Něco ti přinesu, to ti můžu slíbit,“ slíbil pevně.

„Nebudeš z toho mít problémy?“

„Nejspíš ne, na chvilku se prospi, musíš být unavený. Nevím, kdy se vrátím. Kdybys ale spal, vzbudím tě.“

„Jasně,“ šeptl Harry. Nechtěl být zase sám. S Thomasem zapomněl na to, co ho čeká. Cítil, že se ho zase začíná zmocňovat strach a úzkost.

Thomas chlapce pár vteřin sledoval a pak mu jemně rukou přejel po rameni. Chtěl ho povzbudit, ale v tuhle chvíli absolutně nevěděl jak. Chvíli se mu díval zpříma do očí a pak odešel.

Harry se schoulil do klubíčka a snažil se usnout. Thomasovi důvěřoval. Už teď ho bral jako staršího bratra.

Až za dveřmi si Thomas uvědomil, že k Harrymu má vlastně bližší vztah, než k Alexovi.

Cestou do svého pokoje nikoho nepotkal. V pokoji byl sotva pět minut, když přišel domácí skřítek a zapištěl:

„Pán má jít na večeři, pane. Vzkazuje Vám to váš otec, pane.“ Skřítek byl vyděšen, ostatně jako vždy.

Thomas ho asi pět vteřin zamyšleně sledoval.

„Děkuji ti, už můžeš jít, Daviesi.“ Vyzval ho pokojně.

„Děkuji vám, pane.“ Davies se uctivě uklonil a ohromeně a úlevně odešel.

Thomase napadlo, že by Harrymu mohl poslat jídlo po tom skřítkovi, ale pak mu došlo, že by to bylo nebezpečné. Jak pro Harryho, tak pro Daviese, tak pro něj.

Zamyšleně šel do jídelny, když narazil do Kristin. Vypadala přepadle.

„Promiň, jsi v pořádku?“

„Jo, jsem. Jen pořád musím přemýšlet nad Harrym. Jsem si jistá, že si to nezaslouží.“ S obavami pohlédla bratrovi do očí. Nevěděla, jak bude reagovat.

„V tom s tebou plně souhlasím.“ Ona jen vytřeštila oči.

„Tak… jdeme?“ navrhla.

„Jasně…“ a vešli do jídelny, kde už byli všichni ostatní. Tzn. Rika, Alex, jejich matka a otec, který se zdál být ve velice dobré náladě.

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14 večeře a následující dny

„Kde jste byli tak dlouho?“ optal se okamžitě jejich otec.

„Zpozdili jsme se,“ omluvil oba Thomas.

„Ať už se to neopakuje, nebudeme na vás čekat.“ Varoval je jejich otec.

„Ale my jsme nechtěli, ať na nás čekáte.“ Voldemort se na ni podíval.

„Mám příliš dobrou náladu na to, abys mi ji pokazila, Kristin. Nemusíš se snažit.“

„Můžeš mi říct, proč máš tak dobrou náladu?“ zeptala se váhavě Rika. Vlastně ani nevěděla, jestli to chce vědět.

„Proč? Ty se ještě ptáš? Mám Harryho Pottera, to není dostatečný důvod k radosti? Vy ale kromě Alexe nevypadáte nadšeně. Vadí vám snad jeho přítomnost? Mohu zařídit, aby už ani on nespatřil denní světlo. Pak už ho totiž neuvidí nikdo,“ Voldemort se nepříjemně zasmál.

Thomase tím vyděsil.

„No… to tedy ne. Jsem rád, že ho máme tady… hezky…ehm… jak bych to řek… na očích. Jsem fakt rád, že tu je,“ snažil se Harryho zachránit od blížící se hrozby. Proto se s nadějí otočil na ostatní.

„Že? Jste taky rádi, že tu je?“ všichni pochopili, že je Harry v ohrožení.

„Ano, samozřejmě. Je dobře, že je tady, než s tím hajzlem Brumbálem,“ přidala se Kristin.

Rika s jejich matkou jen souhlasně přikývla.

„No… dobrá, tak ho tedy nechám ještě na pokoji, uvidíme. Než nabere dost sil a pak už mu nic a NIKDO nepomůže.“ Slovo nikdo zvýraznil.

Thomas jen utrousil:

„Stejně nechápu, jak můžeš mít radost z jeho bolesti.“

„To myslíš vážně?“ vyprskl Voldemort ohromeně.

„Naprosto. Vždyť je to ještě dítě!!“ přidala se Alena.

„To snad není pravda. Díky němu jste neměli otce a vy se ho ještě zastáváte??“ Voldemortova dobrá nálada byla ta tam.

„Radši to přestaneme řešit, otče. Omluvte mě.“ Thomas se chystal odejít, ale Alena ho zastavila.

„Počkej, Thomasi. Vůbec nic si nesnědl.“

Thomase přešla chuť k jídlu. Na druhou stranu si vzpomněl na slib, který dal Harrymu. Slíbil, že mu něco přinese, tak to taky udělá.

„Já si něco vezmu s sebou.“ Řekl po pár vteřinách ticha, kdy ho všichni sledovali.

Přešel ke stolu, na svůj talíř si dal toho jídla docela dost a do sklenice si dal trochu vody.

„Omluvte mě.“ Odešel.

Voldemort jen nevěřícně zavrtěl hlavou a pokračoval v jídle. K jeho ohromení vstala i Kristin s talířem plně naložený jídlem a sklenicí vody.

„Omluvte mě, najím se v pokoji.“ Taky odešla.

Pán zla opět šokovaně zavrtěl hlavou. Začal pít, když náhle vstala i Rika s Alenou. Voldemort vyprskl víno a začal se dusit. Alex jen mávl hůlkou a otec se přestal dusit.

„Najíme se spolu jinde, musíme něco probrat.“ Odešly.

Voldemort jen třeštil oči. Co to má znamenat?

Thomas ale místo do pokoje neochvějně zamířil do podzemí.

Kristin, která se chtěla najíst s bratrem šla do Thomasova pokoje. K jejímu překvapení byl ale jeho pokoj prázdný. Deset vteřin přemýšlela, ale pak zamířila do sklepení. Došlo jí, kam asi bratr šel.

Cestou potkala matku a Riku, které šly za ní a Thomasem.

„Kam jdeš? Thomasův pokoj je na opačné straně,“ její matka byla překvapena.

„Thomas není ve svém pokoji. Je ve sklepení.“

„Jak to víš?“ podivila se Rika.

„Přemýšlím, to je všechno.“

Rika se podívala na její matku, chvíli si hleděly do očí a Rika pokrčila rameny. Šly tedy s Kristin. Úplně je ohromilo, co uviděli.

Thomas seděl na provizorní posteli a večeřel spolu s Harrym Potterem. Ten, jakmile je uviděl, ztuhl.

Thomas se otočil a ztuhl také. Jako první se pohla Kristin. Přistoupila k „posteli“ a usmála se na ohromenou dvojici.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se Harryho. Ten se vzpamatoval z počátečního šoku.

„Jasně… sedni si.“ Přikývl rozpačitě.

„Díky, mimochodem, já jsem Kristin, pokud si vzpomínáš.“

„Jo… já vím.“

„Nechcete si taky sednout? Nebo tam vystojíte důlek?“ Thomasovi se tohle nelíbilo. Takhle je mohli jednoduše najít. Kdyby byly otevřené dveře.

„Thomasi, nejlíp uděláš, když ty i Kristin půjdete s námi zpět do tvého pokoje.“ Zašeptala zděšeně jejich matka.

„Proč?“ zeptal se zaraženě.

„Je to nebezpečné,“ zašeptala opět.

„To je blbost, byl jsem tu odpoledne až do večeře. Nikdo mě nenačapal.“

Harrymu v tu chvíli došlo, jak je jeho přítomnost tady nebezpečná.

„Vaše matka má pravdu… je nebezpečné, že jste tady se mnou. Opravdu byste měli odejít. Všichni.“

Thomas se na něj nevěřícně podíval.

„Tobě se nelíbí má přítomnost?“

„Jsem opravdu rád, že jsi tu se mnou, ale je to nebezpečné. Nejen pro tebe, ale teď i pro tvé sestry a matku. Jdi, vyčítal bych si, kdyby se ti něco stalo.“ Tímhle Thomase definitivně přesvědčil.

„Tak dobře, ale zase přijdu.“

„Jak chceš, budu rád, když se stavíš.“

„Dobře, takže… Dobrou noc, jak jen to bude možné. Musíš se dobře vyspat. Zítra bude… radši nic. Prostě se hezky vyspi.“ Opět mu jako při minulém loučení pohlédl do očí, přejel mu rukou po paži, jemně se usmál a odešel. Kristin se na něj taky usmála.

„Taky ti přeji dobrou noc.“ Odešla.

„Dobrou noc,“ zašeptal Harry, když byli všichni pryč a dveře opět zamčené.

Jaké bylo štěstí, že odešli. Byli v Thomasově pokoji sotva pět minut, když Voldemort rozrazil dveře synova pokoje. Přeletěl všechny přítomné pohledem a než opět odešel, slyšeli jen:

„Máte štěstí.“

Další ráno ho vzbudil ten samý smrtijed, který mu přinesl jídlo. Opět stejným způsobem. Dostal k snídani chleba a studenou vodu. Vzhledem k tomu, že se Harry celou noc třásl zimou, nebylo to zrovna nejlepší. Po vypití sklenice mu byla zima ještě větší než předtím.

Asi tak o hodinu nebo dvě později tam vpadl smrtijed, který se na Harryho posměšně podíval a prskl:

„Vstaň, smrade. Pán zla tě čeká.“ Harry vstal velice váhavě.

„Tak poď, nemám na tebe celý den. Pán zla taky ne.“ Tvrdě chytil Harryho, který už stál a surově ho vytáhl z kobky. Čím blíž byli k Voldemortovi, tím víc Harryho pálila jizva a tím víc se Harry třásl.

Ve chvíli, kdy smrtijed rozrazil dveře byl Harry pevně rozhodnut, že proti svému otci hůlku nepoužije.

Smrtijed surově hodil Harryho do Voldemortova sálu. Harry se jen ohlédl za neznámým smrtijedem.

„Jak jsi se vyspal?“ Otázka se rozlehla po prázdném sále.

Tedy prázdném, až na 5 osob. V místnosti byl Thomas, Říká, samozřejmě Voldemort, Harry a Alex.

„Docela dobře, díky za optání,“ odpověděl váhavě.

Voldemort ho chvíli zkoumavě pozoroval a pak přistoupil ke skříňce, otevřel ji a vytáhl Harryho hůlku.

Harry zděšeně pohlédl na Thomase. Ten jeho pohled vycítil a i on se podíval chlapci do očí. Harryho pohled byl vyděšený, Thomasův povzbudivý. Alex se jen usmíval a doslova hltal každý otcův pohyb.

Rika se netvářila nadšeně.

Voldemort se otočil, usmál se na Harryho tím svým děsivým, nelítostným úsměvem. Přistoupil k němu a podával mu hůlku.

Harry sklopil oči k hůlce a váhavě ji vzal.

Voldemort se usmál ještě děsivěji. Otočil se a pomalým krokem se vydal zpět ke svým dětem.

„Braň se!“ vykřikl Voldemort, rudce se otočil a zaútočil. Harry se ovšem ani nehl. Kouzlo do něj narazilo a odhodilo ho na opačnou stranu místnosti.

„Řekl jsem, braň se, nerozuměls?“ prskal vzteky Voldemort.

„Ne,“ zašeptal Harry, zatímco se snažil vyškrábat na nohy.

„Cože?“ zasyčel Voldemort.

„Nechci s vámi bojovat,“ Harry věděl, že bude zle.

„Nechceš? Tak ty nechceš?“ Voldemortův hlas se s každým slovem zvyšoval, takže poslední slovo doslova zařval.

„Nechci,“ zopakoval Harry. Thomas zbledl.

„Jak chceš,“ zařval Voldemort.

„CRUCIO!!!“ Harrym projela nesnesitelná bolest. Bylo to hrozné. Něco takového ještě nezažil. Síla kouzla byla umocněna Voldemortovým vztekem.

Za dvacet minut Voldemort konečně Harryho propustil. Tedy ho spíš museli odtáhnout. Thomas byl z toho na prášky. Absolutně svého otce nenáviděl a Alexem opovrhoval.

Další Harryho návštěvy u Voldemorta se nesly v podobném duchu. Thomase musela Rika vždy držet, aby se na otce nevrhl. Celkem tam byl už 4 x. To znamená 4 dny. Už byl pátek a zítra měly začínat Vánoční prázdniny. Sobota měla být jiná. Že by konec jeho utrpení??? Uvidíme.

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16 šokující zjištění

Alena se přestala zajímat o Ričino zdraví a sledovala Thomase a pravděpodobně i nejmladšího syna.

„Petúnie? Severusi? Jak jste se sem dostali?“ Voldemort byl ohromen.

„Ahoj, otče.“ Pozdravila poslušně.

„Jak jsme se sem dostali? Přemístili jsme se.“ Odpověděla s trochou ironie v hlase.

„Mimochodem, ráda tě zase vidím, po tak dlouhé době.“

„To samé mohu říci i já, mimochodem, nevěděl jsem, že ses dala dohromady se Severusem.“ Dokončil s úšklebkem.

„Jak víš, že jsme se dali dohromady?“ zajímalo Petunii, která po očku sledovala Thomase, který pořád ještě objímal Harryho, teď už spíš Alecta.

Naznačila Severovi, aby odvedl Harryho.

Severus vytáhl z hábitu pergamen, jak pochopila tak to byl rodokmen zmijozelova rodu.

Petúnie se vydala k otci a Severus zamířil k Harrymu.

Petúnie se dívala otci do očí a podala mu pergamen. Voldemort ho rozvinul a četl od začátku (takže času bylo dost J). Ke čtení rodokmenu se přidala i Alena, přišla i Kristin, Rika, Alex i Petúnie.

Severus přistoupil k Harrymu a Thomasovi a jemně jim dal vědět, že tam je. Harry zdvihl hlavu a když si uvědomil, kdo to je, vrhl se mu do náručí.

„Severusi, rád tě zase vidím, stýskalo se mi,“ zašeptal Harry.

„Taky tě rád vidím, Harry. Je čas, půjdeme. Rychle, než si nás všimne tvůj otec.“

Thomas to slyšel.

„Nemůžeš ho odvést, teď ne.“ Thomase tím úplně vyděsil. Chtěl mít bratra u sebe a ne ho zase ztratit.

„Nemusíš mít o něj strach, Thomasi, vrátí se, ale až mu bude líp. Potřebuje péči. Je vysílen ze stálého mučení, také je slabě podvyživený. Musí odpočívat. Myslel jsem, že jako jeho bratr pro něj budeš chtít to nejlepší.“ Severus manipuloval velice zkušeně.

„Ale já pro něj chci to nejlepší!“ bránil se Thomas.

„Tak ho v tom případě necháš jít. Já i jeho sestra se o něj postaráme. Nezapomeň, že jsem léčitel. Kdo by se o něj měl postarat lépe, než já?“ Severus věděl, že má vyhráno.

„Tak… tak dobře, ale kam ho vezmeš? Budu ho chtít vidět.“

Harry mezitím usnul Severovi v náručí. Tak byl vyčerpaný.

„Chceš radu? Uvolnilo se místo učitele obrany proti černé magii. V Bradavicích, samozřejmě. Tam budeš moci být svému nejmladšímu bratrovi nablízku, co myslíš?“

„To je perfektní nápad. Hned napíšu Brumbálovi.“ Rozzářil se Thomas.

„Otci radši nic neříkej, bude to tak lepší.“ Severu kývl na Petunii, která je sledovala a opatrně si zdvihl chlapce do náručí a nenápadně jej vynesl ven. Petúnie předstírala, že jde k Thomasovi, ale rychle vybočila a dřív, než se Thomas nadál, byla venku z místnosti.

Voldemort to nebral na vědomí, byl začtený do rodokmenu, stejně jako zbytek čtoucích.

Thomas si zdrceně sedl na vykouzlenou deku a opřel se o zeď. Tak, jeho bratr už je zase pryč. On ho přitom tolik chtěl mít u sebe.

Voldemort dočetl a šokovaně zíral na jméno jeho nejmladšího syna. Tak to přece jen byla pravda!! Podíval se tam, kde si myslel, že bude jeho nejmladší syn, ale k jeho ohromení tam byl jen zdrcený Thomas.

„Kam zmizeli?“ zeptal se ohromeně a zděšeně zároveň. Už měl svého nejmladšího syna na dosah ruky, ale opět mu zmizel.

„Severus ho odnesl. Říkal, že si potřebuje odpočinout a zklidnit.“ Voldemort se chtěl vydat k pokojům, ale Thomas ho opět zarazil.

„Samozřejmě ho odnesl někam jinam, tady ho nenechal. Nechtěl ho tu nechat. Prý by to pro něj nebylo dobré.“

„To říkal Severus? Co on s ním má společného? Je snad jeho otec, nebo nějaký jiný rodinný příbuzný?“ prskal, nebo spíše pěnil.

„Severus je jeho, dalo by se říci, opatrovník, hlídal ho v Bradavicích. Pomáhal Petúnii najít ho.“ Řekla šeptem Alena.

„Jak to víš?“ otočil se na ni její manžel.

„Jak to vím? Já jsem Petunii řekla, že je tady. To ode mě to věděla. Byla tam se Severusem, který, jak už jsem řekla, jí pomáhal Harryho, tedy Alecta najít.“ Vysvětlila a čekala smršť, která přišla.

„JAK SI TO MOHLA UDĚLAT? ZRADILA JSI MĚ A JÁ TI VĚŘIL!!!“ ječel na svou manželku hystericky.

„Jak jsem to mohla udělat?? JAK JSEM TO MOHLA UDĚLAT?? NEMĚLA BYCH SE PTÁT SPÍŠ OPAČNĚ?? JAK SI TO MOHL UDĚLAT!! MUČIL SI NAŠEHO SYNA! TEĎ UŽ CHÁPU, PROČ SE TI NECHTĚL POSTAVIT! ON TO VĚDĚL CELOU DOBU!!“ dýchala zrychleně, jak byla rozčílená. Za to, jak křičela na Voldemorta obdržela od svých dětí obdivné pohledy.

„Jak jste to věděli vy?“ zeptal se teď už klidněji Thomase a Riky.

„My jsme to zjistili, když si nás poslal, abychom ho chytili. Pak nám ale někdo ty vzpomínky potlačil. Proto jsme na to zapomněli. Já si vzpomněl díky tomu nárazu. Uhodil jsem se do hlavy, když si mě odhodil.“ Vysvětloval Thomas.

„Budeš chtít použít ještě to vyhledávací kouzlo?“ zajímalo Thomase ještě.

„Samozřejmě, teď už vím, kdo je můj sen, ale nevím, kde je. Najdeme ho a potom zaujme své místo zde i ve škole. V mé škole. Nebude studovat v Bradavicích, to nedovolím.“

„Otče, nezapomeň, že neví o černé magii vůbec nic. Nezvládl by tvou školu, není vhodné, abys ho vzal z Bradavic. Navíc, jsem si jistý, že nebude chtít. Nezapomeň, že tam má přátele. Myslím si, že Brumbál je mu ukradený. Jde mu spíš o přátele.“ Snažil se otce přesvědčit o nevhodnosti měnit Harrymu školu.

„No dobře, to budeme řešit někdy jindy. Dobrou noc,“ všichni se jako na povel otočili a odešli spát. Každý měl o čem přemýšlet. Tedy… spíš o kom.

Harry se ráno probouzel se společností. Společnost mu dělala bolest hlavy a zápěstí. Jak si domyslel, tak bolest hlavy mu způsobilo ty kletby, které ho zasáhly za posledních šest dnů. Bolest zápěstí mu způsobil jeho otec tím, že s ním hodil o zeď a Harry dopadl přímo na ruku. To bylo včera. Včera… harrymu to zavířilo v paměti…

Včera se toho tolik změnilo. Thomas si vzpomněl a k tomu samému přiměl i Riku.

Teď už to věděli všichni. Všichni vlastně ne. Nevěděl to Sírius, Remus, Brumbál, Wesleyovi…

Přemýšlel ještě 10 minut, jak zjistil podle hodin. Byl rozhodnut, že o tom, kdo doopravdy je řekne jen Siriovi a Brumbálovi. Wesleyovi by to asi nepřenesli přes srdce.

Dost ležení, pomyslel si a vstal. Byl v pyžamu, což ho překvapilo. Vedle postele bylo na stolku jeho oblečení. Nové oblečení.

Oblékl si světle modrou košili, černé kalhoty a tmavě modrý hábit. Když pohlédl do zrcadla, došel k názoru, že vypadá líp než v černé barvě. Modrá byla jeho oblíbená barva.

Obhlédl opravdu krásný pokoj. Byl velký, zdi byly světle modré, asi do metru měly dřevěné obložení. Vedle Harryho postele bylo okno, velké s výhledem na moře… Moře? Tohle Harryho udivilo, ale zabývat se tím chtěl až později.

Vedle okna, u vedlejší zdi byl psací stůl, překrásně vyřezávaný. Vedle stolu, naproti Harryho postele byl krb. Vedle krbu bylo umyvadlo. Naproti umyvadla byly dveře do další místnosti, která by se dala nazvat studovnou.

Jakmile Harry prozkoumal celý pokoj, vyrazil ven. Otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Nikoho tam neviděl, tak šel pomalu dál. Nevěděl, kde je. Opatrně procházel tichými chodbami. Náhle ale něco uslyšel. Otočil se a uviděl tam psa. Kdysi se o psy docela zajímal, proto mu nedělalo nejmenší problém určit jeho rasu. Byl to Bernský salašnický pes. Harry neměl čas na rozjímání o kráse toho psa. Byl totiž opravdu nádherný. K jeho zděšení pes na nic nečekal a vyrazil proti němu. Harry ustoupil o pár kroků dozadu, ale to už se pes odrazil a skočil přímo na něj a svou vahou ho povalil...

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17 Bettyna

Pes se odrazil a skočil přímo na něj a svou vahou ho povalil…

Harry už očekával, že se do něj ten pes pustí, ale nic se nedělo. Otevřel oči a uviděl krásné hnědé oči toho psa. Pes se náhle prudce nahnul k němu a ….. olízl mu nos. Harryho jeho počínání ohromilo. Napadlo ho, že to je ještě štěně. Jeho oči byly hravé, přesto vychytralé. Harry se jen zasmál. Opět se ale ozvalo jeho zápěstí.

Než ale stačil odsunout toho psa bokem, tak pes jemně vycenil zuby a chňapl po něm.

Jak poznal následně, bylo to z legrace. Náhle mu začal čenichat k uchu a dřív než ho stihl odstrčit mu ho začal šíleně lízat.

Po 2 minutách se mu ho povedlo odstrčit. Pes se na něj dlouze podíval, pak se otočil a utekl. Harry se ani nestačil postavit a už byla zpátky. Všiml si, že to je fenka.

V tlamě měla roztrhnutého plyšáka. Harry se jen zasmál. Došel k názoru, že zábavy bylo dost, nevěděl ale, jak dát tomu psovi najevo, že si hrát nebude.

Přistoupil k ní a uviděl, že má obojek. Bylo tam jasně napsáno: BETTY.

Jemně ji poškrábal za krkem a usmál se.

„Tak pojď, Betty. Kdepak máš pána?“

Pes opatrně položil plyšáka na zem, podíval se Harrymu smutně a zároveň prosebně do očí a opět do toho draka šťouchl čumákem.

Harry, ač nechtěl, roztával.

„Tak dobře, pojď,“ vzal plyšáka a šel zpět do svého pokoje. Betty nadšeně cupitala za ním. V Harrym ten pes dokázal probudit skryté dítě.

Přetahovali se a pak došlo na přátelský souboj, při kterém měla Betty ustavičně Harryho ruku v tlamě.

Jakmile už je to přestalo bavit, tak Betty chvíli ležela před krbem a pak zničehonic vstala a začala kňučet u dveří.

Harry je tedy otevřel a myslel si, že půjde pomalým tempem, aby jí stačil, ale to se šeredně mýlil.

Betty vyrazila pekelným tempem a Harry bleskurychle za ní. Brzy však poznal, že na psa se čtyřmi tlapami nemá.

„Počkej!!! Počkej, ty chlupatá koule!!“ zakřičel a hnal se za ní.

„Betty! STŮJ!!!“ K jeho ohromení se pes zastavil. Předpokládal, že neposlechne.

„Hodná,“ pochválil jí.

„Takže už jste se seznámili?“ ozval se známý hlas.

„Petúnie!“ Harry se usmál.

„Rád tě vidím,“ Petúnie k Harrymu přistoupila a jak jinak ho objala.

„Tak už ses vyspal? Konečně?“

„Konečně? Jak to myslíš?“ nechápal Harry.

„No, vzhledem k tomu, že je dnes pondělí, tak jsi spal dost dlouho.“ Usmála se opět.

„Pondělí?“ Harry byl překvapen.

„BETTY!!! KDE JSI TY PRAŠIVÝ PSE!!“ ozval se křik. Jasně že Severusův.

Petúnie se na Bettynu přísně podívala.

„Co si zas provedla?“ musela se ale usmát, protože Betty se přikrčila za Harrym a hledala u něj ochranu. Ťukla mu čumákem do dlaně. Harry se jen zasmál a pohladil Betty po hlavě.

„Tady jsi!“ nevraživě se na Bettynu podíval. Najednou si všiml Harryho.

„Už ses vzbudil?“ nečekal na odpověď a pokračoval.

„Co si myslíš, že děláš? Poctivě mi pleníš můj záhon s bylinami do lektvarů. To je mám snad kvůli tobě kupovat? Myslel jsem si, že to s tebou bude bez problémů. Ale ty!! Jsi jako dítě, jako ti prvňáci!“ Betty se ovšem vyzývavě posadila k Harrymu a Harry se jí, jak ten pes evidentně očekával.

„Nech ji na pokoji, bude z tebe mít psychické trauma. Bude se tě bát, jestli na ni budeš pořád takhle řvát.“

„Cože?? Jaké psychické trauma?“ nechápal Severus.

„Normální psychické trauma, něco podobného má Neville Longbottom z tebe. Jednoduše, můžeš si za to sám. Neměl si tam ty kytky nechávat!“

„A to si představuješ jako jak, můžeš mi to říct? To je mám jako každý večer vykopat, na noc někam schovat a pak ráno zasadit?? Takhle to myslíš?“

„Ano! Měl si počítat, že když je ten pes v noci sám venku, bude si chtít hrát. Ovšem tys tam s ním nebyl. Měl si tam být. Kdybys tam byl, nic by se nestalo. Chtěla si hrát s kytkami, ale ony o hru evidentně nestály. Prostě se jim pomstila.“

„Pomstila?? Pomstila??“ Severu byl hysterický.

„Nebuď hysterka, Severusi.“ Severus vytřeštil oči.

„Tak já jsem ti dovolil sdílet se mnou střechu nad hlavou a ty mě nazýváš hysterkou? Já tě nadopoval lektvary a ty se mi takhle odvděčuješ?“ zajíkal se Severus.

„Já o žádné dopování těmi tvými nechutnými lektvary nestojím,“ odvětil naštvaně Harry.

Petúnie shledala situaci poněkud zábavnou, Dala to najevo tak, že se začala smát.

Harry se Severusem se na ni zmateně dívali. Pak se Harry začal smát. Severus se přidal chvíli po něm.

Bettyna došla k názoru, že jí nehrozí žádné nebezpečí ze Severusovy strany, a tak se rozvalila Harrymu u nohou.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18 - Pondělí

„No… ale teď budeme řešit jiné záležitosti, jako například, kde to jsme, nebo proč nejsem v Temném sídle.“ Chtěl hned vědět Harry.

„Jsme ve Španělsku, v Severově letním sídle, které bude teď využívat i v zimě. A proč tady jsi? Protože tě Severus odnesl. Potřeboval sis odpočinout. Teď budeš do středy tady a pak se přesuneš na hlavní štáb fénixova řádu. Prostě budeme pokračovat přesně podle dřívějšího plánu.“

„Aha, takže se budeme tvářit, že se nic nestalo, to mi chceš říct?“ Harry byl trochu rozhořčen.

„Ne, to říct nechci, tvým úkolem totiž bude říct pravdu tvému kmotrovi a tvým přátelům, kteří to ještě neví.“ Harry vytřeštil oči.

„To jako myslíš vážně?“

„Naprosto,“ chtěla pokračovat, ale Severus je zarazil.

„Nechte toho, teď se budeme bavit o něčem jiném.“

„Například? Tak něco navrhni.“

„Například o něčem příjemnějším, jsou vánoční prázdniny. Tak se podle toho chovejte,“ Severus byl rozladěný.

„Jak myslíš, Harry ještě nedostal dárky. Budeš se divit, ale dostal jsi dárek od otce, matky, Riky, Kristin, Thomase, mě, Severuse, tvého kmotra, tvých přátel, tvé přítelkyně…“ chtěla pokračovat, ale opět byla přerušena.

„No… dobře, dobře. Pokud mi tím chceš říct, že mi poslali dárek všichni a já nikomu, tak si mi to naznačila docela dobře.“ Odsekl.

„Nikdo ti nic nevyčítá. Uvědom si, že po tobě nikdo nemůže chtít, abys posílal dárky, když jsi pro všechny pořád ještě u otce. Navíc, ti, co neví, že je otec tvůj… otec. Mají o tebe starost, tu ale mají i ti co ví, že Lord Voldemort je tvůj otec.“ Dokončila.

„A bude vadit, že řeknu i o tobě? Nebo o Severovi?“ zajímalo ho okamžitě.

„Nevím, jak ten fakt, že spolu vycházíme víc než přátelsky přijme tvůj kmotr.“ Severus přemýšlel prakticky.

„Myslím si, že jemu bude na prvním místě vadit to, kdo je můj otec. Náš přátelský vztah bude až na druhém místě. Ovšem, já očekávám, že tam budeš se mnou, nebo snad ne?“

„Budu, ale jen ze začátku. První den, maximálně dva. Dýl ne, nezapomeň, že mám hosta…“

„Koho?“ Harry byl velice zvědavý.

„Petunii, samozřejmě.“

Harrymu se něco vybavilo.

„Co je pravdy na tom vašem vztahu? Na tom co říkal otec?“

Petúnie mírně zrudla. K Harryho ohromení měl i Severus na tváři mírný ruměnec.

„Aha, chápu.“ Usmál se Harry.

„Kdy se vezmete?“ zajímalo ho okamžitě.

Opravdu zvědavé dítě, pomyslel si Severus.

„Jak vezmeme?“ nechápala Petúnie.

„No, vezmete, jako kostel, každý řekne svoje ano, a další bla, bla, bla…. Tak kdy?“

„Nejspíš nikdy,“ odvětil Severus.

„Souhlasím,“ přikývla Petúnie.

„Cože??“

„Jak se ti líbí Betty,“ snažil se Severus rychle změnit téma.

„Počkej, přece…“ snažil se Harry držet tématu.

„Je hezká, ještě štěně, že?“ chytila se Severovy změny tématu Petúnie.

„Ano, má 10 měsíců. Koupil jsem ji v únoru.“

„Proč sis jí koupil, když jsi celý rok ve škole. Je sama. Je štěně. Potřebuje společnost a…“ Harry přistoupil na Severovu hru.

„Harry, Harry, dost. Buď v klidu, je tvoje, jasné? Nepotřebuju psa, který mi plení zahrádu.“

„Cože?“ užasl Harry.

„Slyšel jsi, Bettyna je tvoje. Stejně si myslím, že se jí líbíš víc než já.“ Usmál se.

„Ale… je to tvůj pes, to nemůžu…“ protestoval Harry, ale po pravdě si psa vždy přál.

„Můžeš. Pokud si ji nevezmeš, tak se urazím a skončil jsem s tebou. Jasné?“

„Tak dobře…“ usmál se Harry.

„Jsem rád, že jsme se konečně domluvili.“ Severus se taky usmál, velice spokojeně.

Bettyna vstala a drcla Harrymu do bolavého zápěstí. Ten jen tiše bolestně sykl.

„Co máš s rukou?“ starala se Petúnie.

„Asi jí mám naraženou, nic víc.“ Odvětil.

„Nic víc?“ zeptal se s úšklebkem Severus.

„No… možná mě ještě bolí hlava, ale už nic víc.“

„Bolí tě hlava? Ale tos měl říct dřív.“

Severus k Harrymu přistoupil blíž a uchopil jeho ruku do svých a jemně ji prohmatal. Harry opět sykl.

„Hmm… máš to naražené,“ mávl hůlkou a bolest zmizela. Mávl ještě jednou a během chvíle přilétla jedna lahvička s lektvarem.

„Vypij ten lektvar, uleví ti od bolesti hlavy.“

Harry poslechl a lektvar vypil. Lektvar účinkoval okamžitě.

„Takže, co budeme dělat?“ posadil se Harry pohodlně do křesla.

Petúnie se musela usmát, byl jako jejich matka, taky měla ráda pohodlí.

„Nevím, mohli bysme se jít projít po pláži, co říkáte?“ navrhla pořád ještě s úsměvem.

„Jasně, nic proti procházce nemám, Severusi?“ otočil se na muže a čekal odpověď.

„Jistě, také nejsem proti.“

„To je dobře,“ usmála se Petúnie ještě víc než předtím. Harry si všiml, že se poslední dobou pořád usmívá, rýpnul si:

„Aby ti ten úsměv už nezůstal, sestřičko, co kdyby se z tebe stal ještě optimista, to by bylo hrozné, co říkáš?“

Petúnie po něm jako odpověď hodila polštář ležící na sedačce. Harry jí polštář poslal zpátky, chtěla mu ho hodit zpátky, ale uslyšeli Severův smích. Petúnie se jemně zamračila a pohlédla na Harryho naznačujíce hození polštářů po Severovi. Harry jen krátce kývl. Severus si nevšiml jejich znakového dorozumívání. Proto byl velice překvapen, když na něm přistály dva polštáře.

„HA! Kdyby ses nesmál, tak by na tebe nikdo polštáře neházel, ale ty ses smát začal, tudíž si za to můžeš sám.“

Snape se hnusně podíval na Petunii, ale pak se vrhl na Harryho, kterého tím poněkud vylekal.

„Co to??“ nedokončil, protože vyrazil z křesla, Severus byl ovšem rychlejší, a chytil Harryho kolem pasu a zdvihl si ho do náručí.

„Pusť mě!!! Slyšíš?“ křičel Harry.

¨Petúnie čekala, co Severus udělá.

Ten ale zmítajícího se Harryho nepustil a nesl ho ven. Když byli na pláži, tak Harrymu plně došlo, co chce Severus udělat.

„Opovaž se!!“ vykřikl. Vždyť ta voda musí být ledová.

„Severusi, nedělej to. Nachladí se.“

„Neřekl bych.“ Ušklíbl se.

„OPOVAŽ SE!!“ Harry teď už doslova vřískal.

„Opovážím se!!“ usmál se nevinně Severus.

Severus vstoupil do vody. Jakmile byl v moři až po pás, usmál se ještě víc a pustil Harryho.

Ten s křikem spadl do vody, která k jeho překvapení nebyla vůbec ledová. Ba naopak, byla velice teplá.

Harry se zmateně postavil a v mysli mu vyvstal plán na pomstu.

Ďábelsky se usmál a vyrazil proti Snapeovi, který se smál na celé kolo.

Tentokrát to byl Severus, kdo s ohromeným výkřikem padl do vody.

Petúnie se smála na celé kolo. Harry se vítězoslavně přidal k ní. Severus opět zaútočil. Harry byl teď pod vodou dobrou půl minutu.

Petunii smích přešel.

„Severusi, utopíš ho.“ Vykřikla.

„O to mi taky jde,“ usmál se. Věděl, co udělá.

Petúnie se zachovala přesně, jak očekával. Vyrazila do vody s vidinou pomoci svému bratrovi. Jakmile byla pár kroků od nich, tak Severus Harryho pustil a vrhl se na Petunii. Ta, když si uvědomila k čemu se schyluje, vyrazila zpět směr pláž. Severus skočil a povalil Petunii do vody. Jen tak mimochodem se otočil a viděl, že Harrymu se po tom, co se nadechl zatočila hlava. Okamžitě pustil Petunii a vrhl se za Harrym. Vytáhl ho na nohy a podepřel ho.¨

„Klid, dýchej,“ tiše udílel chlapci pokyny.

Harrymu se pořád motala hlava. Byl pod vodou moc dlouho.

„Co s ním je?“ zeptala se zděšeně Petúnie.

„Točí se mi hlava,“ zašeptal zesláble.

Severus si zdvihl chlapce do náručí a vynesl ho z vody. Petunie použila vysoušecí kouzlo na Harryho, Severuse a sebe na konec.

Severus odnesl Harryho do obýváku a jemně ho položil na sedačku. Mávl hůlkou a z postranní místnosti přiletěly dva lektvary. Jeden posilující a druhý povzbuzující.

Harry je oba vypil, hned se cítil lépe. Po dvou minutách se posadil.

„Jsi v pořádku?“ Harry na Severovi poznal, že si to vyčítá.

„Ano, nic mi není, jen se mi zatočila hlava. Nic vážného.“ Snažil se zmírnit Severovy výčitky.

„Opravdu ti nic není?“ zeptala se úzkostlivě Petúnie, přisedla si k bratrovi a když kývl hlavou, přivinula si ho k sobě.

Severovi se ulevilo. Bál se, že mu něco udělal.

Severus se váhavě posadil do křesla. Opravdu mu z dnešní události bylo nanic. Přitom to začalo tak nevinně.

„Severusi, nevyčítej si nic. Není to tvá vina.“ Snažil se ho přesvědčit Harry.

„Harry má pravdu, nic si nevyčítej,“ přidala se Petúnie. To Severa překvapilo, zrovna od ní čekal ty nejhorší výčitky.

„Tak dobře… asi máte pravdu.“ Připustil nakonec.

„Ta voda byla ovšem teplá,“ poznamenal Harry.

„Ano byla, tahle pláž je soukromá, patří k mému sídlu. Proto jsem použil kouzlo, které tu vodu otepluje. Je to taková zateplovací hráz.“

„Aha, to je chytré,“ usmál se Harry.

„Jak se tedy ve středu přesuneme na hlavní štáb?“ zajímalo Harryho.

„Normálně, letaxem. Na hlavním štábu budeš do nového roku a pak se opět letaxem přesuneš ty i s tvými přáteli do Bradavic.“ Severus měl vše naplánované.

„Dobře,“ přikývl Harry a přitiskl se k sestře a zavřel oči.

Severus s Petunií si povídali ještě dlouho a pak si všimli, že Harry usnul. Severus si zdvihl chlapce do náručí a opatrně ho odnesl do jeho pokoje. Betty, která se mezitím vytratila neznámo kam se vrátila a cupitala se Severusem.

Harry strávil další dny se Severusem a Petunií v naprosté pohodě. Užil si ty dva dny. Pak ovšem přišla na řadu středa. Loučení s Petúnií a cesta na Post street 32 (ústředí hl. štábu F. řádu.)

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 19 - Loučení

Dnes je středa, uvědomil si Harry okamžitě po probuzení.

Vstal, a ač nerad se musel sbalit. Betty ho zaujatě sledovala. Harry se na ni usmál a přistoupil k ní.

„Tys ještě nedostala nažrat, viď?“ poškrábal ji za uchem.

Vstal a vyšel na chodbu. Betty se ani nehla a zaujatě sledovala každý Harryho pohyb. Ten přistoupil k pytli a vytáhl kelímek plný granulí. Vešel zpátky a zavřel za sebou dveře. Následně vysypal Bettyně granule do misky. Ta se na něj jen podívala.

„No tak, žer!“ přikázal Harry. Betty se zvedla, přistoupila k misce, čichla si, podívala se na Harryho, otočila se a odešla si lehnout zpět. Harry jen zdvihl oči k stropu a říkal si:

Proč já??

Usmál se na Betty a sladkým hlasem jí oznámil:

„Papej, zlato, nic jiného nedostaneš.“ Otočil se a pokračoval v balení. Severus mu včera oznámil, že si má vzít ty hábity, které tam měl s sebou. Harry tam vlastně moc věcí neměl. Měl tam jen hábity, co dostal a vánoční dárky. Po deseti minutách se rozhlédl po pokoji, aby se ujistil, že si sbalil vše.

Otevřely se dveře a v nich nebyl nikdo jiný než Severus.

„Dobré ráno. Už jsi sbalen?“

„Dobré, ano, už tu nic nemám.“

„Tak pojď, už je čas se rozloučit s Petunií.“ Vyzval Harryho.

Harry si povzdechl a vyšel s pokoje. Betty vyrazila za ním. Severus kouzlem zvedl jeho kufr a nechal ho letět před ním.

Harry sešel do obýváku, kde už seděla Petúnie. Ta, jakmile uviděla Harryho, vstala a přistoupila k němu.

„Jak ses vyspal?“

„Dobře, díky a ty?“

„Taky dobře,“ pět vteřin se na sebe dívali a pak Petúnie Harryho prudce chytila a přitáhla si ho k sobě.

„Bude se mi stýskat, ale nemusíš mít starost, budu za tebou poctivě chodit, jednou týdně, v sobotu, abys věděl.“

„Taky se mi bude stýskat. Škoda, že nemůžeš se mnou.“ Posteskl si Harry. Tak rád by měl svou sestru u sebe.

„Dobře…“ šeptla Petúnie.

„Ukončíme tuhle trapnou záležitost,“ usmála se a utřela si slzy.

Harry se taky usmál. Petúnie pohlédla na Severuse.

„Nebuď tam dlouho, večer ať si zpátky. Nechci tady být sama.“ Taky ho objala.

„Jasně, Black by mě tam ani déle nenechal.“ Usmál se.

„Tím jsem si naprosto jistý,“ ušklíbl se Harry.

Na deset vteřin nastalo naprosté ticho.

„Betty…“ nestihl dokončit.

„Musím ji omráčit a přemístím se s ní. Letax by nezvládla, hlavně bych ji neudržel a přemístění, z toho by se asi pomátla.“

„Ach tak, co třeba použít záchranný autobus?“ navrhl Harry.

„To je nápad, já pojedu s Betty na hlavní štáb a ty se se Severem přesuneš letaxem, co ty na to?“

„Dobře, já nemám nic proti,“ souhlasil Harry.

„Já také,“ Severus souhlasil také.

„Tak se ještě uvidíme, než přijdu večer zpět.“

„Jistě, tak za chvíli nashle,“ usmál se a popostrčil Harryho směrem ke krbu.

„Na viděnou, Petúnie,“ usmál se, otočil se a vhodil hrst letaxového prášku do krbu.

„Post Street 32“ vykřikl a zmizel v zelených plamenech.

Snape následoval jeho příkladu.

„Post street 32,“ ozvalo se podruhé.

„Tak na viděnou,“ zašeptala Petúnie.

Na hlavním štábu…

„Touhle dobou už měl být Harry s námi,“ zašeptala Paní Wesleyová.

„To je pravda, s kým vlastně chtěl být první půlku prázdnin?“ zajímalo Siriuse.

„Harry chtěl být s… tetou,“ přiznala z části pravdu Hermiona. Vždyť Petúnie byla teta Harryho Pottera.

„S PETUNIÍ??“ vyprskl Remus.

„Ano, s Petunií,“ ozvalo se u krbu. Právě totiž vyletěl z letaxové sítě Harry Potter.

Zpět na obsah

Kapitola 20: Kapitola 20 - Post street 32

V kuchyni nastalo absolutní ticho, které jako první přerušil Harry.

„Děje se něco? Proč jste tak potichu…“ Náhle se za ním objevil Snape, který ho tím, jak vypadl z krbu srazil na zem a sám spadl na něj.

„Promiň, není ti nic?“ Severus vstal a vytáhl Harryho na nohy.

„Ne, nic, dobrý…“ Všichni přítomní na dvojici třeštili oči. Jako první se vzpamatovala paní Wesleyová, která se se slzami v očích vrhla na Harryho.

„Harry, drahoušku, jsi v pořádku!!“ To nebyla otázka, ale konstatování.

„Proč bych neměl být? Byl jsem v péči vynikajícího léčitele,“ Jakmile Harryho paní Wesleyová pustila, usmál se na Snapea, který zatím vypadal velice pobaveně.

„Proč bys neměl být?? Děláš si srandu?“ vyjekl Sírius.

„Nemá důvod dělat si srandu, jak říkáš,“ ušklíbl se a položil Harrymu ruku na rameno.

Sírius vytřeštil oči, vyskočil ze židle, na níž doposud strnule seděl, vrhl se k Harrymu a prudce ho strhl k sobě, čímž z Harryho shodil Severovu ruku.

„NESAHEJ NA NĚJ, HAJZLE!!“ zařval.

„Kdyby mu to vadilo, dal by to znát, nemyslíš?“ vyjel prudce Severus. Byl rozladěný, když mu někdo, koho se to navíc přímo netýkalo, zakazoval, aby se dotýkal někoho, komu jeho dotyk absolutně nevadí.

„Siriusi, uklidni se. Ty taky, Severusi,“ uzemňoval je oba Harry. Za tykání Severovi si ovšem vysloužil ohromené pohledy.

„Harry,“ zašeptala paní Wesleyová.

„Ano, paní Wesleyová?“ zeptal se nevinně.

„To bys neměl, je to tvůj učitel a pan profesor určitě nechce, abys mu tykal.“

„Máte pravdu, Molly, já opravdu nechci, aby mi tykal. Já to totiž vyžaduji,“ usmál se na Harryho.

„COŽE??“ zařval Sírius.

„HARRY TI TYKAT NIKDY NEBUDE A TY NEBUDEŠ TYKAT JEMU!!!“ řval přímo nepříčetně.

„JE MOJE VĚC, KOMU TYKÁM A KOMU NE, SIRIE!!“ tentokrát to byl Harry, kdo vykřikl.

„VZHLEDEM K TOMU, ŽE NEJSI DOSPĚLÝ A ŽE JÁ JSEM TVŮJ KMOTR, TAK TO TVOJE VĚC NENÍ!!!“ Sírius už ječel.

„OPRAVDU?? JE MOJE VĚC, JESTLI TYKÁM NĚKOMU, KDO JE PŘÍTEL MÉ SESTRY, NEBO NE??“ Harry se teď absolutně zklidnil.

Ron, Hermiona a Ginny, kteří už asi dvě minuty stáli na prahu se jen usmáli, když řekl, že Severus chodí s Petúnií. Oni viděli, jak se na ní koukal J.

„Tvé sestry? Ty nemáš sestru,“ usmál se sladce Sírius.

„Myslíš?“ zeptal se harry s úsměvem ještě širším, než měl Sírius.

„Já souhlasím s Harrym, má sestru, dokonce tři a dva bratry.“ Přidala se na Harryho stranu Ginny, která následně přešla celou místnost až k Harrymu, přitáhla si ho k sobě a políbila ho.

Paní Wesleyová jen vytřeštila oči. Harry se usmál a objal Ginny.

„Jak sis to beze mě užila?“

„Byla to nádhera, konečně trocha klidu, nikdo mě neotravoval,…“ Harry se na ní podíval a v příštím okamžiku ji odstrčil.

„Nemusím chodit s někým, kdo o mě nestojí,“ začal předstírat uraženost.

„Já to tak nemyslela, ale když nechceš, tvoje škoda,“ otočila se a chtěla odejít, ale Harry ji chytil a přitáhl si ji k sobě a dal jí ruku kolem ramen.

„Tak kde jsme skončili?“ obrátil se na Siria.

„Jaké matoucí kouzlo na tebe Voldemort použil?“ prskl Sírius.

„Žádné, pokud nepočítáš Cruciatus, ale to není matoucí kouzlo,“ Ginny vytřeštila oči.

„Tys mu to neřekl? Zbláznil ses? Mohl tě zabít!“ Ginny byla zděšena.

„Nezabil, navíc jsem měl ochranného anděla v podobě Thomase.“

„To je dobře, takže jste se spřátelili?“ zajímalo Rona, který už slyšel o jejich setkání v Prasinkách.

„Jasně, i s Kristin. Ani Rika nebyla proti mně, spíš se všichni pak spikli proti otci,“ paní Wesleyová vytřeštila oči.

„Otci?? Ty nazýváš Voldemorta otcem,? OTCEM??“ Sírius byl téměř šílený.

„Ano, protože je to můj otec,“ přikývl Harry.

Tak a bylo to venku.

„COŽE?? TO SI ZE MĚ DĚLÁŠ SRANDU?? JAKÁ KOUZLA NA TEBE VOLDEMORT POUŽÍVAL!! ODPOVĚZ, AŤ TĚ MŮŽEME DÁT ZASE DO POŘÁDKU!!“ Sírius byl hysterický.

„Ale my s ním souhlasíme, Voldemort je opravdu Harryho otec.“ Ozvala se Hermiona. Ron, Hermiona, Ginny a, k překvapení všech i Snape, přikyvovali.

„COŽE??“ Sírius se musel posadit, bylo toho na něj moc.

„Sirie, nikdy bych ti nelhal, Voldemort je opravdu můj otec. Já ti to vysvětlím, chceš?“ zeptal se jemně.

Sírius se mu upřeně díval do očí, pak mírně kývl.

„Tak dobře…“ zašeptal Sirius.

„Jak bych začal… Petúnie byla sestra Lily, když zjistily, že moje matka čeká dítě, chlapce, tedy mě…, nechtěly, aby mě vychovával otec. Bály se, že bych mohl být stejný jako on, stejně krutý… Proto jednoho dne přepadly mou matku a použily deportační kouzlo, kterým mě přenesly z matky do Lily. James to všechno věděl. Vymyslely si věštbu, na kterou můj otec poněkud hloupě skočil. Lily mě měla opravdu ráda, proto se za mě obětovala. Má matka ani nikdo jiný o mě nevěděl. Já jsem to zjistil ke konci září. Šel jsem za Severusem, ani vlastně nevím proč, ale od té doby jsme přátelé. Byli jsme ten den za Petúnií, která nám řekla pravdu o tom, co se tedy stalo… Když jsem byl s Ginny v Prasinkách, napadl nás Thomas s Rikou, můj bratr a sestra. Oni tehdy mou chybou zjistili pravdu, ale objevil se tam Percy, který jim potlačil ty vzpomínky v mysli a oni na to zapomněli. Percy to chtěl říci Brumbálovi, ale objevil se tam Severus, který mu vymazal paměť. Pak mě chytil nějaký smrtijed, ani nevím, kdo to byl. Chytil mě v pondělí ráno, když jsem omylem opustil pozemky školy. Byla to má chyba a jsem si jí vědom. Voldemort mě mučil a chtěl, abych se mu postavil, ale já jsem nemohl namířit hůlku proti mému otci.. to nešlo. V sobotu se tam objevil Severus s Petúnií a odnesli mě odtamtud. Vzbudil jsem se až v pondělí a bylo dohodnuto, že budeme pokračovat podle dříve stanoveného plánu, takže jsem tady.“ Sírius jen třeštil oči.

„A… nějaký důkaz, že je Voldemort tvůj otec, máš?“ zeptal se unaveně.

„Já ne, ale Severus..“

„Severus nic nemá, nezapomeň, že Petúnie dala tvému otci ten rodokmen, aby ho přesvědčila,“ Severus se na Harryho zkoumavě díval. Došlo mu, že musel usnout okamžitě nebo za pár vteřin po tom, co si ho přitiskl k sobě.

„Nemám jak ti to dokázat…“ byl opět přerušen.

„Ale máš, my jsme ten rodokmen viděli,“ to se ozvala Hermiona.

„Jo, byl opravdu pravý. Hermiona se ho pokusila zničit, ale nešlo to.“ Přidal se i Ron.

„Proč jsi mi řekl pravdu?“

„Protože jsi můj kmotr a já tě mám opravdu rád. Ať jsem číkoliv syn, pořád jsem to já… Doufám, že si to uvědomuješ.“ Harry se povídal na paní Wesleyovou, která byla celá bílá. Dívala se na Harryho zděšeně. Jak si Harry uvědomil, přelétávala pohledem z Harryho na Ginny.

„Paní Wesleyová…“

„Ginny, nechci, abys s ním cokoliv měla…. Rozumíš??“ zašeptala zděšeně.

„Ale mami, tys Harryho neslyšela?? Je pořád stejný, ať je to syn třeba samotného satana, mě je to jedno. Miluji ho a to nic nezmění.“ Harry se na Ginny vděčně podíval a jemně si ji k sobě přitáhl těsněji.

„Děkuju,“ zašeptal jí do vlasů.

„Nemáš zač…“ usmála se. Teď byla opravdu šťastná.

Paní Wesleyová si musela sednout. Rozplakala se.

Ginny se k ní hned vrhla.

„Mami, nemusíš mít o mě starost. Nic se mi nestane. Myslíš si, že bych se dala dohromady s někým, kdo by mi mohl ublížit?? Fyzicky ublížit?? Nezapomeň, že Harryho znáš. Není to nikdo cizí.“

Molly Wesleyová uslzeně vzhlédla.

„Máš pravdu, promiň mi to, neuvědomila jsem si, že je Harry pořád Harry.“

Náhle, (kdo ví odkud) přiletěla sova. Severovi donesla dopis, na kterém bylo napsáno:

ČEKÁM A TY NIKDE!! KDE SES ZASE ZAKECAL??

Bylo to napsáno stylem velice rozrušeného člověka. Byla to Petúnie.

Severus ztuhl a vyrazil ven.

Harry jen zavrtěl hlavou.

„Došly ti dárky??“ zajímalo Ginny.

„Jasně… já moc děkuju… chtěl bych se omuvit za to, že jste nedostali ty mé…“

„Dostali. Měl jsi je už zabalené, tak jsme je rozeslali, pokud ti to nevadí.“ Poznamenal Ron.

„Rozeslali? Tak to je vynikající,“ usmál se Harry.

„Díky, vážně. Jen by mě zajímalo, proč Severus s Petunií nic neřekli…“ dodal zadumaně.

„Harry, drahoušku, ten tvůj dárek je překrásný. Ta kniha se mi moc líbí.“ Usmála se konečně paní Wesleyová.

„Děkuji Vám, paní Wesleyová, za ten svetr, taky se mi moc líbil.“ Taky se na ni usmál.

„Dá si někdo něco k pití? Mám žízeň,“ optal se Harry.

Všichni zavrtěli nesouhlasně hlavou. Harry si až teď všiml dvojčat, která vypadala trochu otřeseně.

Otočil se a sehnul se pro sklenici, které byly umístěny dole pod kuchyňskou linkou.

Ovšem, když vybíral sklenici, uslyšel známý zvuk. Buchot tlap. Čtyř tlap. V příštím okamžiku začala dvojčata křičet. Harry se nestačil postavit ani otočit a už TO na něj skočilo.

„Betty,“ usmál se Harry a začal psa škrábat za ušima. V příštím okamžiku do místnosti vběhl Severus.

„Tak si tě našla,“ usmál se, ovšem za pět vteřin přidušeně vykřikl, protože ho něco povalilo na zem. Byl to Harryho kufr, nebo spíš příruční taška. Severus jen zalapal po dechu, ale všichni ostatní se začali šíleně smát. Harry také, ale setřásl psa a šel Severovi na pomoc. Vytáhl ho na nohy a zasmál se.

„To se ti povedlo, Severusi,“ usmál se na něj.

Díky, co neudělám pro tvé pobavení,“ ušklíbl se a promnul si záda.

Harry si na něco vzpomněl.

„Severusi, už víš, kdo bude novým učitelem obrany proti černé magii?“ zajímalo Harryho.

„Nevím. A můžu ti říct, že i kdybych to věděl, tak ti to neřeknu.“

„Proč??“ zeptal se nevinně Harry.

„Protože jsi děsně zvědavý. Nauč se trpělivosti. Sám to zjistíš v pondělí. Jen si počkej, až se vrátíš do školy.“

„Jak myslíš,“ Harry se otočil, jakože půjde zpět, ale Severus ho chytil za nadloktí a prskl výhružně.

„Jestli řekneš komukoli, že jsem ti nechtěl říct něco co nevím…. Tak potom zažiješ v lektvarech to pravé peklo,“ Harry se pousmál.

„A komu bych to měl říct?“

„TY VÍŠ KOMU!!!“ Harry se začal smát. Severovi došlo, co vlastně řekl.

„Dobře, tvůj otec se to nedozví, jasné?“ Teď už to pochopili všichni. Vždyť řekl Ty-víš-komu J.

„Neřeknu, nemusíš mít starost,“ usmál se Harry.

„To je dobře.“ Přikývl a vydal se ke krbu.

„Už odcházíš??“

„Už mě tu není zapotřebí.“

„Zapotřebí?? Nikdy tě tu nebylo zapotřebí.“ Ušklíbl se Sírius.

„Bylo. Nevěděl jsem, co uděláš až zjistíš pravdu. Byl jsem tu jako Bodyguard. Sbohem,“ a zmizel v plamenech.

„Tak, co budeme dělat?“ zeptal se s úsměvem Harry.

„Brzdi, brzdi, ještě jsme neskončili,“ zchladil Harryho Sírius.

„Tak co chceš ještě vědět?“

„Čí je ten pes?“

„Můj, dal mi ho Severus. On si ho koupil v únoru. Teď má deset měsíců. Jmenuje se Betty.“ Vysvětloval trpělivě Harry.

„Proč ji Snape nechtěl?“

„Protože mu plenila zahradu, ničila mu bylinky,“ usmál se Harry a pochvalně poškrábal Bettynu po hlavě.

Chvíli bylo ticho…

„Takže tu budeš až do konce prázdnin?“ zeptal se opět Sírius.

„Ano… tedy, pokud ti to nevadí..“

„Samozřejmě že né. Já jsem rád, že jsi tady,“ tentokrát se poprvé usmál a objal Harryho.

„Ta myslánka je hezká. Moc se mi líbí. Díky.“

„Nemáš zač, Sirie. Jsem rád, že se ti líbí.“ Sírius Harryho pustil a kriticky si ho prohlédl.

„Dal ti něco k vánocům Voldemort?“ Sírius se s tím doposud nevyrovnal.

„Otec?“ Sírius se při Harryho novém (pro něj) oslovení Voldemorta trhl.

„Ano, dal mi hábit.“ Sírius vyprskl smíchy.

„Hábit?? To je směšné.“ Harry se zamračil.

„Naopak. Já jsem nečekal nic. Vlastně mě překvapil. Všichni mě překvapili, ale nejvíc mě překvapilo to, že mi neposlal nějakou knihu o černé magii.

A navíc, ten hábit je nádherný. Moc se mi líbí,“ Siria překvapilo, jak brání Voldemortův dar k Vánocům.

„Tak ho ukaž,“ vyzval ho Sírius. Byl připraven se zasmát, ale ztuhl s otevřenými ústy, jakmile uviděl ten hábit, který Harry vytáhl z kufru, který porazil Snapea.

„No teda..“ vydechla Ginny.

Harry byl rád, že se jí hábit líbí.

Dvojčata ho chtěla taky vidět, proto přistoupila blíž, a proto stejně jako Ginny, paní Wesleyová a později i Sírius vydechla ohromením.

Byl opravdu nádherný. Byl hedvábný, ale teplý. Sice černý, ale černá vlákna se střídala se zlatými. Lemy hábitu byly zlaté až stříbrné.

„Ten je opravdu nádherný, něco takového jsem ještě neviděl,“ Sírius se opatrně dotkl hábitu.

„Můžu??“ zeptal se opatrně.

„Jak chceš, ale opovaž se ho roztrhnout,“ varoval ho Harry s úsměvem. Byl rád, že se dárek od otce líbí i kmotrovi.

Sírius si ho začal oblékat, ale najednou, jako by ten hábit začal zkoumat, kdo si ho doopravdy obléká. Náhle Siria zasáhl docela silný výboj elektrického proudu. Hábit z něj spadl na zem, odkud se pomalu doplazil Harrymu k nohám.

Harry jen třeštil oči, stejně jako Sírius, který se ještě nevzpamatoval z počátečního šoku, Hermiona, Ginny atd…

„Co to bylo?“ vyjekla Ginny.

„Myslím, že vy-víte-kdo ten hábit začaroval proti ukradení. Nesmí si ho obléct nikdo jiný, než ten, komu patří. Tedy Harrymu.

„Víš co?“ zašeptala Ginny.

„Ne..“ usmál se Harry.

„Obleč si ho!“

„Teď?“ Harryho překvapil její nápad.

„Teď!!“ přikývla Ginny a Hermiona taky.

„Proč ne? Ještě jsem si ho nezkoušel.“

Harry se sehnul pro hábit, ale jakmile ho zdvihl a chtěl si ho obléct, tak se mu hábit vysmekl a oblékl se Harrymu sám. Harry jen vytřeštil oči. Tohle se mu opravdu ještě nestalo.

„Co to??“ zašeptal Harry ohromeně.

„Ten hábit pozná svého pána. Nejspíš bude nějak začarovaný.“ Hermiona přemýšlela nahlas.

Harry ovšem pocítil, že ten hábit opravdu nějakou moc má. Náhle pocítil změnu. Cítil se bezpečně a klidně, jako ještě nikdy. Ucítil, že v kapse je dopis. Vytáhl ho a roztřesenýma rukama otevřel.

Drahý synu,

Nejprve bych se Ti chtěl omluvit za mé chování. Vím, že omluvy nevynahradí bolest, kterou jsem Ti způsobil. Přesto…Byl bych rád, kdybys, v co nejbližší době, zaujal své právoplatné místo po mém a matčině boku.Dej mi vědět, až se rozhodneš. Nebudu Tě do ničeho nutit. Rozhodni se sám.

Tvůj otec

PS. Užívej hábitu dobře…

Harry byl poněkud rozechvělý z otcova dopisu. Teď totiž absolutně nevěděl, co bude dělat. Nechtěl ublížit přátelům. Na druhou stranu se nechtěl vzdát rodiny, kterou měl konečně možnost mít.

„Harry?“ ozval se opatrně Sírius.

Chlapec vzhlédl.

„Ano?“ zeptal se váhavě.

„Co je v tom dopise? Ten je od Voldemorta?“

„Ano… je od otce.“ Kývl hlavou Harry.

„Co chce?“ zeptala se tentokrát Ginny.

„Chce, abych v co nejbližší době zaujal své právoplatné místo po matčině a jeho boku.“ Citoval Harry doslova otcova slova.

„Ale ty se k němu nepřidáš, že ne?“ strachoval se Sírius.

„Nepřidal bych se na temnou stranu, to nikdy, ale…“ opět se zahleděl do dopisu a Sírius pochopil stejně jako ostatní.

Ginny k Harrymu přistoupila a položila mu ruku na rameno.

„Absolutně pochopím, když budeš chtít být s rodinou, Harry.“ Harry se na ni vděčně usmál.

„Díky Ginny, ale zatím nemám v plánu odejít. Ale jsem ti opravdu vděčný, že stojíš při mně.“

Hermiona rozhořčeně přidala:

„A co si myslíš o nás? My tě taky budeme podporovat v tvých rozhodnutích, nechceme a nebudeme ti bránit, když budeš chtít být s rodinou,“ Harry se opět usmál.

„Díky za podporu, moc to pro mě znamená,“ Sírius mu položil ruku na jeho druhé rameno.

„Taky ti to nebudu mít za zlé. Chci, abys to věděl,“ a jemně mu jeho rameno stiskl.

„Díky,“ Harry byl dojat.

„Tak, co budeme dělat?“ zeptala se dvojčata jednohlasně.

Harry se jen zasmál.

Další dny proběhly v naprosté pohodě. Harry se na jednu stranu těšil na hrad, ale na druhou stranu chtěl být tady, v pohodě a v klidu. Opět nadešel den loučení, ale tentokrát bez Petúnie a Severuse.

Do školy se dopravili záchranným autobusem. Ani nevěděl jaké překvapení ho mělo čekat na večeři…

Zpět na obsah

Kapitola 21: Kapitola 21 - Nový účitel obrany proti černé magii

Harry seděl ve společenské místnosti. Byl absolutně klidný a spokojený. Kolem ramen držel Ginny. Povídali si s Hermionou a Ronem. Hodinu po nich dorazil Neville, který se k nim následně připojil.

Povídali si o všem možném, hlavně o prožitých vánočních prázdninách.

„Harry… Promiň, že to vytahuju, ale chtěl bych se tě zeptat… jaké to bylo u ty-víš-koho?“ nastalo absolutní ticho.

„No… Neville, já nevím, jak bych ti to řekl, ono vlastně, mučil mě Cruciatem, ale víc ti nemám co říct, protože se nic víc nedělo.“

„Harry, je pravda, že ty-víš-kdo je tvůj otec?“ Harry ztuhl, stejně tak jako všichni ostatní.

Takže na to nezapomněl, pomyslel si Harry.

„Já? Voldemortův syn? Ano, jsem Voldemortův syn,“ usmál se Harry, neměl ani vteřinu v plánu mu lhát.

„Díky, žes byl upřímný,“ usmál se zamyšleně Neville.

„Vlastně jsem se tě na to chtěl zeptat už od konce září, ale nenaskytla se vhodná příležitost,“ Harry byl Nevillovi vděčný za to, že to neroztruboval.

„Tak co, půjdeme na večeři? Já už mám docela hlad,“ náhle vyskočil Ron.

„Jasně, jenom ještě… Viděli jste už toho nového učitele, co budeme mít na obranu?“ zeptal se najednou Neville.

„Ne, proč? Je na něm snad něco zajímavého?“ Harry se držel Severovy rady: Trpělivost přináší růže.

„No, snad jenom to, že je docela mladý. Může mu být tak dvacet šest nejvíc. Tak mladého učitele jsme tu, myslím, ještě neměli. Myslíte, že bude dobrý?“

„To fakt nevím, uvidíme zítra. Možná to dopadne dobře.“ Zastala se učitele Hermiona.

„Tak jdeme?“ zeptal se netrpělivě Ron.

Na večeři nový učitel nebyl. Harry viděl jen Severuse, který se na něj usmál. Harry mu úsměv samozřejmě oplatil.

„Hmm. Počkejte, musím zajít za Snapem, mám s ním mít zítra další trest, musím se ho zeptat, v kolik tam mám být.“

„Pane profesore, kdy mám dorazit zítra na ten trest?“ zeptal se absolutně nevinně.

McGonagallová sedící vedle Snapea vyprskla džus, který právě decentně upíjela.

„COŽE?? Pottere, jste tady první den a už trest?“

„No… já… víte… ten trest je už z týdne před prázdninami, protože jsem tu nebyl a nemohl jsem se vrátit, abych si ho odpykal, víte… voldemort mě nechtěl pustit…“

„Dobře, dobře… To stačí. Pokračujte.“

„Zítra v sedm.“

„Dobře, pane profesore, přijdu.“

Chtěl odejít, ale vstal Brumbál.

„Milí studenti, Váš profesor obrany proti černé magie se bohužel nezúčastnil dnešní večeře, ale zítra se, jistě k Vaší naprosté radosti, zúčastní vyučování. On sám mě požádal, abych vám neprozrazoval jeho jméno. Doufám, že jste si užili vánoční prázdniny, ale zítra už opět začíná školní rok. Teď už je ale čas jít do vašich pohodlných ložnic a pořádně si odpočinout!“ s úsměvem skončil svůj proslov.

Dál už se Harry novým učitelem nezabýval.

Když se vrátili do společenské místnosti, byli tam už všichni ostatní. Smáli se, povídali si… Náhle Harry uslyšel.

„Viděly jste už toho nového učitele? Je to fakt kus. Na jeho hodiny se opravdu těším, uvidíme, jak se bude soustředit, když ho budeme neustále sledovat, pozorovat ho a psát si zápisky…“ dál už neposlouchal, protože se Ron začal smát. Harry se pousmál a zakroutil hlavou.

Rozloučili se s děvčaty a šli do ložnice.

Dean a Seamus se začali bavit o novém učiteli.

„Toho novýho učitele upřímně lituju. Slyšel´s jak se ty holky o něm bavily? Fakt to bude chudák,“ smál se Dean.

Harry se jen usmál a začal si vybalovat věci z tašky. Dean ovšem viděl jeden z jeho nových hábitů. Ten od otce.

„Páni, Harry, kdes to koupil? To muselo stát balík…“ Dean okamžitě přiskočil k Harryho kufru a okamžitě na hábit šáhnul.

„Perfektní materiál. Můžu si ho zkusit?“ zeptal se dychtivě.

„Promiň, ale to nejde. Můj kmotr si ho zkoušel, ten hábit je začarovaný jen na mně, protože mého kmotra odhodil a probil proudem, tedy elektrickým.“ Vysvětlil Harry.

„Ale jestli si ho chceš zkusit, tak můžeš, není problém, ale pak si nestěžuj,“ Deana konečně přesvědčil.

„Ne, díky. To je dobrý.“

„Nezlob se, já bych ti ho fakt půjčil,“ ale Dean ho přerušil.

„To je fakt dobrý, já ti věřím,“ usmál se a šel si sednout. Harry ho s povzdechem složil do skříňky.

Další den se vzbudil poměrně pozdě. Vzhledem k tomu, že vyučování začíná v osm hodin a bylo půl osmé, museli si pohnout. K jeho překvapení spali ještě všichni.

„VSTÁVEJTE, PŘIJDEME POZDĚ!!“ zařval jako smyslů zbavený. Odpovědí mu byl šílený smích.

„Co se děje?“ zeptal se zaraženě.

„My… Posunuli jsme ti budík, je půl sedmé.“ Sdělil mu Ron mezi tím, co se šíleně smál.

„Fakt vtipný,“ procedil Harry mezi zuby a během půl minuty byl oblečený, naházel knihy do tašky a naštvaně za sebou prásknul dveřmi. Když došel na záchod, začal se šíleně smát. Těm jejich výrazům, když se začal oblékat a vyrazil z ložnice. Hned měl dobrou náladu.

Jen hodinu proseděl na snídani a pak vyrazil na dějiny čar a kouzel. Byl tam první, ale co se dá dělat.

Pohodlně se uložil na lavici a vzbudili ho až ostatní studenti, kteří se ploužili rozespale do učebny.

Usnul okamžitě, jakmile dorazil profesor a začal přednášet novou látku.

„Harry… vstávej!“ ozvala se Hermiona a zatřásla s ním.

„Co.. co je?“ vyjekl.

„Nic, jenom konec hodiny,“ usmála se a zvedla se.

Cestou se k němu nenápadně přidal Ron.

„Harry, promiň za ten budík, nevěděl jsem, že tě to tak vezme.“ Omlouval se.

Harry ho odbyl jen mávnutím ruky.

„To je dobrý, mě to vůbec nevzalo. Právě naopak, takhle jsem se ještě nezasmál. Zvlášť, když jsem viděl tvůj šokovaný výraz, když jsem odcházel.“ Harry se upřímně zasmál při téhle vzpomínce.

Ron se taky pousmál a hned se cítil uvolněněji.

Do učebny opčm přišli jako první. S Ronem a Hermionou se posadil do první lavice, k nekonečnému rozzuření ostatních dívek.

Po zazvonění se otevřely dveře a v nich nestál nikdo jiný než… Thomas.

Jakmile uviděl Harryho, zářivě se na něj usmál. Přešel ke katedře a k jeho zděšení si uvědomil, že všechna děvčata na něj zírají s otevřenou pusou.

„Proboha, nezírejte na mě tak, budu vás jen učit. Nic víc, nic míň.“ Usmál se a ještě jednou pohlédl na Harryho.

„Tak, abych se představil… Jmenuji se Thomas Raddle a jak jsem už naznačil, budu vás učit, což jistě víte.“

Během hodiny moc nevnímal, ale k jeho ohromení ho Thomas vyvolal.

„Pane Pottere? Můžete pokračovat ve čtení?“

Harry se rychle podíval na Hermionu. Ta ovšem měla oči jen pro Thomase.

„No… já se omlouvám, PANE PROFESORE, ale nedával jsem pozor. Na chvíli jsem se zamyslel.“ Harry zvýraznil oslovení Pane profesore.

Thomas jen mírně přivřel oči.

„Pane Pottere, zůstanete tady po hodině. Domluvíme se na Váš školní trest.“

V tuhle chvíli se děvčata, která hypnotizovala Thomase, vzpamatovala. Přece jenom do zkoušek zbývala už jen chvíle a ony se musely učit.

Po zvonění se na Harryho upíraly závistivé pohledy ze strany děvčat a soucitné ze strany kluků. Ještě tam pár lidí bylo, tak začal Thomas mluvit.

„Pane Pottere, zklamal jste mě, myslel jsem si, že jste si sedl do přední lavice proto, abyste dával pozor a ne proto, abyste se zamyslel.“ V tu chvíli se zaklaply dveře a Thomas si Harryho k sobě přitiskl.

Harry se usmál a objetí opětoval.

„Harry,“ zašeptal.

„Thomasi, proč jsi mi nenapsal, že jsi tady? Že tady budeš? To od tebe není hezké,“ usmíval se. Byl moc rád, že má bratra vedle sebe.

„Stýskalo se mi,“ dodal po chvíli, kdy ho Thomas sledoval.

„Tak to mi taky.“ Věděl, že Harry bude mít spoustu otázek.

„Co otec? Jak reagoval, když jsem zmizel?“

„Nebyl nadšený. Pochop, konečně mohl mít nejmladšího syna u sebe a ty mu takhle zmizíš. Byl rozčílený, když tě Severus odnesl.“

„A..“ Harry chtěl pokračovat v kladení dotazů, ale Thomas ho přerušil.

„Pojď na oběd. Večer v sedm ať jsi tady.“

„Ty chodíš na jídlo? Že jsem tě tam zatím neviděl.“

„Jistě že chodím na jídlo. Proč bych neměl? A neviděl jsi mě tam, protože jsem dorazil až těsně před hodinou.“

„Ale..“ Thomasovo přerušování už začínalo Harrymu vadit.

„Ano, včera mě viděla nějaká děvčata, to je všechno. Hodil jsem si tu kufry a vrátil jsem se domů, ale dnes ráno po snídani jsem zmizel. Otec neví, kde jsem…“ Tentokrát to byl Harry, kdo přerušil Thomase.

„Tys neřekl NIKOMU, že tady budeš??“

„Neřekl…“ Thomas si náhle připadal jako malý chlapec.

„Ty ses zbláznil, co když otec zjistí, že jsi tady a přijde si pro tebe, co?? Co pak uděláš?“

Harry přecházel po místnosti.

„Nevím, co bych dělal, ale teď se tě zeptám já.“ Thomas nabyl ztracenou jistotu.

„Myslíš se, že kdyby otec opravdu přišel, že se spokojí jen se mnou? Myslíš si, že by chtěl jen mě??“ Harry absolutně ztuhl. Tohle opravdu nečekal, ale věděl, že má Thomas naprostou pravdu.

„No… popravdě… máš pravdu.. ale..ale.. já…“ Harryho ztuhlost se nevytrácela.

„Nemusíš mít starost. Napíšu otci dopis. Myslím si, že bude rád, že tě mám na očích. Když použiješ vhodných přesvědčovacích důvodů, máš otce v hrsti, ale ode mě to nevíš, jasné?“

Harry se jen usmál.

„Jasné, co mu chceš napsat?“

„To ještě nevím, ale po obědě mám volno, takže uvidím. Nezapomeň, večer v sedm, jo?“

„Jasně, budu tady. Teď už půjdeme na oběd?“

„Máš hlad?“

„Ty snad ne? Vlastně, v kolik jsi snídal?“

„V devět,“ chtěl pokračovat, ale byl opět přerušen.

„No. Ty v tom případě nemůžeš mít hlad.“ Harry už odcházel.

„Počkej, počkej. Samozřejmě, že mám hlad. Moc jsem toho nesnědl. Nemysli si, že jsem nějaký žrout. To tedy ne. Já nejsem jako ty, abys věděl.“

„Jako já?? To si snad děláš srandu, ne? Já jsem ten, co u otce trpěl hlady, ne ty.“

„No dobře, nebudeme to už řešit. Vzdávám se. Vyhráls. Stačí?“

„Vyhrál jsem?“

„Jistě, nerad se hádám.“

„Výborně, tak jdeme na oběd?“ Harry byl rád, že konečně vyrazí. Měl hlad jako vlk.

„Jistě, jdeme.“

Na chodbě už nikdo nebyl. To Harryho zarazilo. Nevšiml si Rona a Hermiony, kteří stáli trochu stranou.

„Proč tu už nikdo není?“

Thomas se mírně zamračil.

„Nevím, možná je dnes extrémně dobrý oběd.“

„Myslíš, že se skřítci nějak vytáhli? To chceš říct? Oni se vytahujou jen při nějaké slavností příležitosti.“ Usmál se Harry a Ron s Hermionou vytřeštili oči.

„Opravdu? Musíš mi večer říct něco o historii zdejší školy,“ poznamenal Thomas.

„Vzhledem k tomu, že otec je dědic jednoho ze zakladatelů školy, tím pádem i ty a jí, bys měl něco o historii vědět, nebo se otec o škole ani nezmínil?“

„No… když jsem byl ještě dítě, říkal mi něco o tajemné komnatě.. ale to je určitě nějaká báje…“

„Báje to není. Ale to někdy jindy.“

Zmizeli za rohem.

Hermiona se ohromeně podívala na Rona.

„On tyká i Raddleyovi? Co to znamená? Už druhý profesor!!“ Tak daleko Hermiona ještě nikdy nedošla.

„třetí,“ poopravil Ron.

„Třetí?“ podivila se Hermiona.

„Třetí, zapomněla´s na Lupina.“ Hermiona si odprskla.

„Sakra, musíme se Harryho zeptat, co je profesor Raddley zač.“

Harry už byl s Thomasem ve vstupní síni, když se loučili.

„Takže, Pottere, dnes v sedm hodin…“

„Dnes v sedm hodin?“ ušklíbl se Snape.

„Ano, dnes v sedm hodin, Severusi. Máš snad problém s tímto datem?“ ušklíbl se také Thomas.

„Jistě, protože na sedm hodin je Potter objednaný už u mě.“

„Opravdu? Ale to jsi mi neřekl!“ obrátil se na Harryho.

„No… já zapomněl..“ byl přerušen.

„Severusi, navrhuji spojit tvůj a můj trest dohromady, ano? V sedm hodin v mém kabinetu.“ Thomas ani nečekal na Severovu odpověď a odešel.

„To snad není pravda! Je tu dvě hodiny a bude dirigovat? Já tu jsem patnáct let! Patnáct! A tohle jsem si nikdy nedovolil! Co si o sobě myslí ten malý, velký…“

Harry se usmál a přistoupil ke Snapeovi blíže a šeptl:

„Nebuď hysterka, Severusi,“ tohle Severuse naprosto vytočilo.

„Co si o sobě myslíš? Ty malý, prohnaný, černovlasý, zelenooký,..“

Harry opět šeptl:

„To se pokoušíš urážet přívlastky? Ale Severusi, to je přece pod tvou úroveň,“ usmál se.

Severus se ušklíbl a dokončil.

„SKŘETE!!“

„Tsss…“

Severus s otočil a odešel do sklepení.

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 22 - NO HARRY?? NO RONE??

Harrymu den uběhl až nezvykle pomalu. Moc se těšil na setkání s Thomasem.

Ovšem o půl sedmé si Harryho strhla do přístěnku pro košťata Hermiona.

Nebyla tam sama. Byl tam i Ron.

„Takže, proč tykáš Raddleyovi?“ prskla okamžitě.

„Proč?? Ty si nepamatuješ, že mé pravé příjmení je Raddle? Pořád nic? A když ti připomenu, že mému nejstaršímu bratrovi je 25, taky nic? A když ti řeknu, že se jmenuje Thomas? Už víš?“

„Jasně!“ plácla se Hermiona do čela.

„Že mi to nedošlo!!! Promiň, jsem blbá.“ Harry se ušklíbl.

„Přiznání je polehčující okolnost,“ usmál se a urychleně vyběhl z přístěnku.

„COŽE??“ vykřikla a s Ronem v závěsu vyrazila z přístěnku za Harrym, který běžel směrem do Thomasova kabinetu.

„Jak si to představuješ??“ sípěla Hermiona. Už opravdu nemohla, stejně jako Ron.

Harry se ani neobtěžoval klepat, ale Snape slyšel křik, tak šel otevřít.

„Co to??“ Ale to už mu Harry vletěl do náručí.

„Ježiš, Severusi, pozor,“ bleskurychle se vyvlékl Severovi z náručí a skočil od Severa dál. Severus se na něj nechápavě díval.

V příštím okamžiku ale do dveří vletěla Hermiona. Když uviděla, na koho se řítí, vykřikla zděšením, stejně tak jako Severus a prudce vybočila ze směru, takže nesrazila nikoho jiného než Harryho.

Snape si oddychl, ale neměl k tomu důvod. O pět vteřin později se přiřítil Ron, který nestihl změnit směr a v plné síle napálil do Snapea. Ten se zakymácel, ale náraz naštěstí ustál. Kdyby ne, tak by to byla hromadná havárie, protože by na zemi leželi všichni přítomní v kabinetu. Za Severem totiž stál překvapený Thomas.

„Co se to tu děje?“ vešla do kabinetu McGonagallová v závěsu s Brumbálem. Ti, když uviděli, jak se na Harrym válí Hermiona, Snape objímá Rona a ohromený majitel kabinetu vše sleduje naprosto šokovaně, se začali smát. Tedy smát se začal Brumbál, Minerva se snažila zachovat vážnou tvář, ale přesto jí cukaly koutky rtů.

„To jsem tedy netušil, že je tady tak živo. Hlavně v kabinetech profesorů.“ Užasl Thomas.

„Běžně není. Já šel za Vámi, ale tady ti dva mě začali z mě neznámých důvodů sledovat. Snažil jsem se jim utéct, ale oni běželi za mnou. Já je ani neznám,“ sípal Harry. Nemohl popadnout dech z toho Hermionina nárazu.

„Co si to vymýšlíš? Že ty nás ani neznáš? Tak to si, hochu, rychle vzpomeň. Co si to říkal? Že přiznání je polehčující okolnost?“ Hermiona si to asi neuvědomovala, ale pořád se válela na Harrym, který nemohl popadnout dech. Snape na ně ohromeně civěl, ale taky ještě nepustil Rona.

„NO HARRY!?!“ vzlykla Ginny, která stála ve dveřích.

„NO RONE!“ podívala se na Rona znechuceně.

Hermiona z Harryho rychle seskočila. Snape pustil Rona. Harry na nic nečekal a chtěl vyběhnout za Ginny, ale Severus ho zastavil.

„Nechte ji být, stejně vás teď nebude poslouchat,“ Harrymu do očí vhrkly slzy.

„Pane řediteli, nechali byste nás o samotě? Tohle už se Severusem vyřešíme sami, souhlasíte?“

„Samozřejmě,“ McGonagallová vytřeštila oči.

„Cože? Albusi?“

„No, Minervo, myslím si, že půjdeme.“ Přikývl ředitel a odcházel následován ohromenou profesorkou přeměňování.

Harry se zdrceně posadil na pohovku, která tam stála a skryl si tvář v dlaních.

Hermiona se cítila hrozně.

Já jsem ale blbá, pomyslela si.

Thomas se posadil vedle bratra a jemně ho chytil za ruku. Severus se posadil z druhé strany a zašeptal:

„Harry, promluvíš s ní, až se uklidní. Jsem si jist, že i slečna Grangerová s panem Wesleyem ti to pomůžou vysvětlit, nemám pravdu?“

„Jasně, neboj se, Harry, dáme to do pořádku.“ Ron na nic nečekal a vyrazil ven. Hermiona ho urychleně následovala.

„Tak to se mi zase povedlo,“ zašeptal Harry.

„Ty za nic nemůžeš a sám to dobře víš.“ Thomas ho jemně držel za rameno.

„Ale… kdybych Hermioně neodpovídal a nechal si uštěpačné poznámky pro sebe…“

„Co jsi jí řekl?“ přerušil Harryho Severus.

„No… ona říkala, že je blbá a já jsem řekl, že přiznání je polehčující okolnost.“

Severus vyprskl smíchy.

„Severusi, tohle není legrační. Ginny je teď na mně naštvaná! Nenapadlo mě, že by to došlo až tak daleko!!“ vykřikl Harry nešťastně.

„Harry, to tě ani napadnout nemohlo. Nikoho by to nenapadlo, ani otce,“ řekl Thomas, jako by to „ani otce“ mluvilo za vše.

„Ale..“

„Nevyčítej si to. Uvidíš, že se to dá do pořádku. Když bude nejhůř, tak použiju vhodných přesvědčovacích prostředků…“ začal Severus.

„To ať tě ani nenapadne, Severusi, nijak Ginny přesvědčovat nebudeš.“

Harry nechtěl, aby s ním Ginny byla jen proto, že ji někdo donutil kouzlem.

„Dobře.. nemusíš se hned rozčilovat, uvolni se.“ Harry se ale nemohl uvolnit, měl šílený strach z toho, že by se s ním Ginny rozešla.

Thomas se Severem se ho snažili uklidnit, ale nedařilo se jim to. Tak Severus vstal a zmizel v plamenech.

Thomas si přitáhl svého bratra k sobě a objal ho. Byl nešťastný. Nechtěl, aby jeho bratr trpěl.

„Ale no tak. To bude opravdu dobré. Uvidíš. Pokud tě Ginny miluje, tak se tomu ještě dnes, nejpozději zítra budete smát. Společně,“ jemně hladil bratra po zádech.

„Myslíš?“ zeptal se slabě Harry.

„Jsem si jistý!“ řekl Thomas tak sebejistě, že to Harryho trochu uklidnilo. Pořád ovšem nebyl moc klidný.

Z plamenů se vynořil Severus. V ruce držel malou lahvičku, kterou podával harrymu. Harry se pomalu, ale zaraženě podíval Severovi do očí.

„co je to?“ zeptal se Harry.

„Uklidňující lektvar. Pomůže ti to.“ A doslova ho Harrymu vnutil.

„Když myslíš,“ zašeptal.

„Já nemyslím. Já to vím.“ Thomasovi se vybavil rozhovor, který vedl s Harrym, když byl v Temném sídle. (když tam byl Harry).

Proto, aby zabránil dřívějšímu rozhovoru typu: Tys myslel?...

„Vypij to,“ a vytrhl lahvičku Severovi a vtiskl ji Harrymu do rukou.

„Tak dobře,“ řekl slabě Harry a vypil lektvar.

Okamžitě pocítil zlepšení, ale nebylo to nic moc.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Severus.

„Nic moc,“ zašeptal Harry.

„Hmm… mám nápad.“ Thomas okamžitě vyskočil z postele a doslova vběhl do krbu.

Harry se nechápavě podíval na Severa, ale ten byl taky překvapený.

Thomas vyběhl z krbu v nebelvírské společenské místnosti. Všichni studenti vytřeštili oči.

„Pane profesore??“ zeptala se Levandule Brownová.

Thomas na nic nečekal a ani neodpověděl a vyrazil směrem k chlapeckým ložnicím.

Vběhl do ložnice pátého ročníku. Byl tam jen Neville.

„Která postel je Harryho Pottera?“

„Tahle,“ řekl ohromeně Neville a jen zíral, jak se začal Harrymu přehrabovat ve věcech. Po deseti vteřinách našel to, co hledal.

„Ale pane..“ víc neslyšel, protože vyrazil z ložnice.

Ve společenské místnosti se na něj dívali ohromení studenti. Nikdo nechápal, co se to děje.

„Pane profesore, co to…?“ chtěl se zeptat Fred Wesley.

Thomas se nezastavil, hodil do krbu trochu letaxu a zmizel v plamenech.

Harry byl pořád ještě ohromený z Thomasova náhlého úprku.

Po třech minutách Thomas opět vyletěl z krbu a vytáhl Harryho na nohy.

Harry byl ohromen Thomasovým chováním.

„Co to děláš??“ nechápal. „Pokud ti nepomohl lektvar, tak tohle určitě ano!“ a hodil na Harryho jeho hábit. Ten od otce.Harry se na něj nechápavě povídal, ale v příštím okamžiku z něj Severus stáhl jeho školní hábit a jeho nový se mu opět oblékl sám.Harry se náhle pocítil úplně skvěle. Strach z možné ztráty Ginny ho úplně opustil a Harry byl stoprocentně klidný. Thomas se pousmál a přitáhl si bratra k sobě. Harry si s Thomasem sedl na pohovku, položil si hlavu na bratrovo rameno a Severus se posadil do křesla. Bavili se naprosto klidně a pohodově. Severus věděl, že se Harryho prostě zeptat musí.„Co uděláš?“ zeptal se Severus Harryho.„Co bych měl dělat?“ nechápal Harry.„Myslím co se týká Ginny,“ vysvětlil Severus.Thomas divoce zakroutil hlavou.

„Nejspíš si s ní promluvím a vysvětlím jí, že to nebylo tak, jak to vypadalo.“

„Ale až zítra ráno, dnes se mi nechce.“ A pohodlně se přitiskl k bratrovi více.

Severus s úsměvem zakroutil hlavou.

Bavili se ještě dlouho, pak si Thomas všiml, že Harry usnul. Jemně si ho zdvihl do náručí a vykouzlil nádhernou postel. Opatrně, tak aby ho nevzbudil, uložil bratra na postel, ale ještě předtím mu svlékl hábit.

Harry se jen přetočil na bok a spal dál.

Thomas se usmál a podíval se na naprosto pobaveného Severuse.

„Tak co, psal jsi otci?“ zajímalo Severa.

„Jo, ale jen to, že jsem v Bradavicích a dávám pozor na Harryho. Jsem si jistý, že to pochopí.“

„Tak pokud jsi zmínil, že hlídáš bratra, tak to pochopí určitě. Bude chtít, abys donášel na Brumbála.“ Poznamenal učitel lektvarů.

„Ale hlídání bratra a učení studentů mi zaměstnává veškerý čas, takže nemůžu stíhat všechno. Buď budu hlídat bratra nebo sledovat Brumbála. Koho myslíš, že si otec vybere?“

„Harryho, stoprocentně.“ A pousmál se.

„Pokud ti to nebude vadit, už půjdu. Musím ještě zkontrolovat nějaké eseje, takže zítra,“ rozloučil se Severus.

„Jistě, takže zítra.“ Severus odešel a Thomas se podíval na bratra, který spal naprosto spokojeně.

„Spi sladce, bratříčku,“ zašeptal a sám si šel lehnout.

Zpět na obsah

Kapitola 23: Kapitola 23 - Rozhovor v temném sídle

Voldemorta zaráželo, že se Thomas nedostavil na oběd. Poslal za ním domácího skřítka, který ale po chvíli oznámil, že Thomase nemůže nikde najít. Kolem dvou hodin mu ovšem přišel dopis.

Drahý otče,Snad sis už všiml mé neprítomnosti. Chci ti tudíž oznámit, že jsem vzal v Bradavicích místo učitele obrany proti černé magii. Není to proto, že bych se postavil proti Tobe, ale proto, abych mohl dohlížet na Harryho (Alecta). Nechci ho nechat samotného. Sice nepochybuji o Severove péči, ale rád bych ho hlídal osobne. Doufám, že Ti nevadí, že jsem odešel bez rozloučení s kýmkoliv, ale je mi naprosto jasné, že bys mne nepustil. Proto ten „útek“.Doufám, že to pochopíš.S láskou a úctou Tvuj syn Thomas.PS. Pozdravuj, prosím, matku a sourozence.

(Poznámka: tenhle typ písma nebere ř a ě. Proto je tam jen r a e. J)

Voldemort byl rozčarován. Tohle opravdu nečekal. V Bradavicích?? Učitel? To by ho nikdy nenapadlo. Pět minut po přečtení dopisu přišla Alena s Kristin, Rikou i Alexem.

„Otče, Thomas nikde není,“ řekla nešťastně Kristin.

„Už vím, kde je.“

„Kde??“ zeptala se nedočkavě Alena.

„V Bradavicích,“ čekal na jejich reakci.

„V Bradavicích??“ zopakovali jednohlasně.

„Ano, v Bradavicích.“

„Co tam dělá?“ nechápala Alena.

„Učí, jako učitel obrany proti černé magii.“ Ušklíbl se Voldemort.

„To není nejhorší,“ poznamenala Kristin.

„NENÍ TO NEJHORŠÍ??“ Voldemort byl rozzuřený.

„Není, vzhledem k tomu, že Harry je ve škole a Thomas na něj může dohlížet. Kdo jiný, kromě tebe a matky, by to zvládl lépe?“ polichotila otci Rika.

Voldemort její odpověď zarazila.

Vlastně, má pravdu, pomyslel si.

„Tak mi, prosím, ukaž ten dopis,“ požádala Alena.

Kristin nahlížela matce přes rameno.

„Thomas psal vždycky hezky,“ usmála se.

„To máš pravdu. Stejně jako Thomas, drahý,“ otočila se na Voldemort.

„Cože?“

„Kdo jiný by na našeho nejmladšího syna dohlédl lépe, než jeho nestarší bratr, když ty na něj dohlížet nemůžeš?“

„Kdo říkal, že na něj dohlížet nemůžu? Když ne osobně, tak použijeme to sledovací kouzlo.“ Usmál se vítězoslavně Voldemort.

„Kdy ho chceš použít?“ zajímalo Kristin.

„Asi zítra ráno, uvidíme.“ Poznamenal zamyšleně.

„Máme tu zůstat?“ zajímalo Kristin.

„Není třeba. S Rikou a vaší matkou to zvládneme.“

„Ale já chci vidět bratra, tedy oba je chci vidět, otče, prosím. Když už nebudu moci pomoct s kouzlem, chci je aspoň vidět.“ Žádala Kristin.

Voldemort ji deset sekund zaraženě sledoval, ale pak kývl.

„Dobrá, ale jen sledovat, nebudeš rušit ani nic podobného, jasné?“

„Naprosto, díky.“ Kristin byla tak nadšená, že se vrhla otci do náručí. Voldemorta to překvapilo. Přece jen, od doby, kdy se vrátil, to udělala jen jednou.

„Nezlob se, já…“ začala rozpačitě, když se odtáhla.

„Neomlouvej se, nemáš za co,“ zarazil ji Voldemort.

„Takže zítra ráno tady. Přesně v osm hodin.“ A všichni se jako na povel otočili a odešli.

Zpět na obsah

Kapitola 24: Kapitola 24 - Sledování započalo

Thomas ráno vstal poněkud brzy. Překvapilo ho to samotného. Přemýšlel nad včerejším dnem. Jak dokázat, aby se jeho bratr nemusel potýkat s takovými problémy.

Ozvalo se zaklepání. Šel otevřít a za dveřmi stál Severus.

„Co tu děláš tak brzy?“ zeptal se zaraženě.

„Nevím, napadlo mě, že jsi už vzhůru.“ Severus se podíval na Harryho.

„Ještě spí, co?“

„Jasně, pojď dál.“ Pozval Thomas Severa.

Severus se posadil do křesla naproti Thomasovi.

„Co se děje, Thomasi? Vypadáš nějak zamyšleně, až moc.“

„Já, bude ti to znít asi šíleně, ale chtěl bych ho ochránit ode všeho zlého. Je to normální?“

Severus se jen pousmál.

„Myslím si, že naprosto normální. Je to tvůj nejmladší bratr. Je normální, že chceš, aby byl šťastný…“ Thomas ho přerušil.

„Jasně, máš pravdu, je to normální. Hezky zajdu za tou Ginny a řeknu jí, jak to doopravdy bylo,“ vstal a chystal se odejít.

„To nemůžeš, nejde to. Nemůžeš řešit všechny jeho problémy za něj. To nejde.“

„A proč by to jako nešlo?“ zeptal se Thomas.

„Musí být samostatný, nemůžeš vše řešit za něj. Měl bys být spíš rádcem, ne odrážečem problémů. Nemůžeš rozrážet ledy, jestli víš, jak to myslím,“ snažil se usměrnit Thomase.

„Ale já nechci, aby se mu něco stalo, něco zlého, nebo nedej bože aby mu někdo ublížil. To bych pak ne-“ Thomas byl evidentně poněkud nesvůj, pokud by se Harrymu něco stalo.

„Nic se mu nestane. Jsi tu ty, jsem tu já. Je tu Brumbál a plno dalších lidí a profesorů. Zatím je v bezpečí. Nikdo neví, že je to tvůj bratr. Ale musím upozornit na to zatím.“

Thomas se půl minuty díval na klidně spícího bratra.

„Asi máš pravdu,“ připustil Thomas.

„Jsem si jistý v tom, že mám pravdu. Ale jeden problém, či spíš ohrožení by tu bylo. Ten hábit tvého otce, ten co má uklidňující účinky.“

„Co se ti na něm nelíbí? Vždyť mu včera pomohl…“

„To sice ano, ale představ si, že by si navykl, že vždy, když mu bude zle, si obleče hábit. Pak jednoho dne ten hábit tady nebude. Co udělá? Při nejlepším by se mu nemuselo stát nic zlého, kdybys s ním byl ty nebo já, nebo někdo z přátel. Ale co když s nikým nebude? Když bude sám? Mohl by ublížit sám sobě.“

Thomase tahle možnost úplně vyděsila.

„Tak co s tím hábitem mám dělat? Vyhodit? Zničit? To by mi otec neodpustil!“ rozhodil nešťastně rukama.

„Ten hábit je krásný, nádherný, řekl bych. Ale nemusíš ho ničit, to by byla škoda. Stačí zrušit to kouzlo. To proti ukradení bych nechal, je šikovné, ale to uklidňující nebo jaké to je bych zrušil určitě.“

Thomas zíral na hábit a přikývl.

„Správně! Zničím to kouzlo!“ vstal a mávl hůlkou. Hábit začal zlatě zářit. Po chvíli záře ustala.

Harryho ovšem probudila.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Nic, jen si pojď vyzkoušet ten hábit. Jak se cítíš?“ zeptal se před tím, než se Harry vůbec stihl vyhrabat z postele.

„Dobře, lépe než včera,“ jemně se zamračil.

„Proč se vlastně ptáš?“

„Jen tak, pojď si zkusit ten hábit.“

Harry se poněkud neochotně vyhrabal z postele a přešel k bratrovi, který přes něj přehodil hábit. Ten se jako obvykle Harrymu oblékl sám. Harry ovšem tentokrát nepocítil žádnou změnu.

„Tak jak se cítíš?“ zajímal se nedočkavý Thomas.

„Pořád stejně, co jste s tím hábitem udělali?“

„Jen jsem zrušil to kouzlo, to uklidňující,“ vysvětlil Thomas. „Zajímalo mě, jestli to zabralo.“

„Zabralo,“ přikývl Harry.

„To je dobře,“ usmál se Severus.

„Dnes je středa?“ zeptal se zmateně Harry.

„Ano, dnes je středa, proč se ptáš?“

„Já jen, že jsou lektvary i obrana proti černé magii, a já nemám ani do jednoho předmětu úkol,“ usmál se zářivě na Severuse.

„Nakresli mi kotlík, to snad stihneš o přestávce načrtnout, ne?“

„No, to bych teoreticky mohl, ale upozorňuju tě, že neumím moc kreslit,“ varoval Harry.

„To nevadí, hlavně mi něco odevzdej,“ pousmál se Severus a otočil se k odchodu. Tedy se spíš vydal ke krbu.

„Tak se uvidíme večer, pokud se nemýlím.“

„Nemýlíš se, Severusi,“ kývl na rozloučení Thomas.

„Proč jste vlastně zrušili to kouzlo?“ otázal se Harry.

„Severus byl toho názoru, že by bylo dobré, kdyby ses vypořádával se svými problémy sám, ne s pomocí hábitu.“

„Tak to s ním souhlasím. Hlavně teď musím najít Ginny a pořádně jí vysvětlit, co se vlastně stalo.“

Tou dobou v temném sídle…

Voldemort očekával osmou hodinu. Nutno poznamenat, že značně nedočkavě.

Bylo čtvrt na osm a už tam byli všichni ostatní, tedy Rika, Kristin, Alex i Alena.

Všichni se tvářili nedočkavě, kromě Alexe. Ten jediný vypadal znechuceně.

Jako první se otočil na otce.

„Otče, jsi si jistý, že se musím zúčastnit?“

„Nechceš vidět nejmladšího a nejstaršího bratra?“ Voldemorta to evidentně zarazilo. Myslel si, že Alex bude chtít vidět své sourozence.

„Ne, bude ti to znít asi jako hloupá výmluva, ale ještě nemám hotové úkoly a musím si přečíst několik knih. Nemám na takové ehm… věci čas. Omluvte mě,“ otočil se a odešel. Ani nečekal na souhlas otce.

Voldemort jen nevěřícně zakroutil hlavou a otočil se na Alenu.

„To se mi snad zdá?? Alex snad není nadšen z toho, že má mladšího bratra?“

Alena jen pokrčila rameny. Také tuhle reakci nečekala.

Rika si jen zhnuseně odfrkla.

„Co se děje? Ty snad také nejsi nadšena-“ Rika matku přerušila.

„Ale já jsem ráda, že mám bratra, ale Alex tím, že se objevil Harry, ztratil své postavení,“ Voldemort na svou dceru jen nevěřícně zíral.

„To snad nemyslíš vážně??“

„Naprosto, uvědom si, že byl nejmladší syn, dlouhých patnáct let. Měl vše, na co jen pomyslel. Promiň, mami, ale tys mu vždy dala vše, cos mu na očích viděla. Já to teď už chápu, po tom, co jsi ztratila Alecta, tedy Harryho, se vážně ani nedivím, že ses tak chovala. Ale tvá výchova nebyla nejlepší.“ Odmlčela se a nešťastně se podívala na matku, která byla ztuhlá.

„Takže chceš říct, že snad máme Alexe hlídat??“ zeptal se šokovaně Voldemort.

„Teď to není zapotřebí. Ale až se Harry vrátí domů, tak by to bylo lepší, nenechat je o samotě. Nejsem si jistá, ale Alex by možná mohl Harrymu ublížit, pokud by sis Harryho všímal víc, než jej,“ dokončila šeptem.

Kristin jí pár vteřin sledovala, ale pak přikývla.

„Souhlasím s Rikou. On byl nadšen, když jsi ho mučil. Úplně se rozplýval, když viděl Harryho trpět. Já jsem cítila, jako by někdo ubližoval mně, ale on byl šťastný.“

Voldemort jen ohromeně zíral. Tolik nevole vůči Alexovi.

„Nechejme teď Alexe, potom s ním promluvím. Teď to kouzlo.“

Všichni se rozestavěli na znaky nakreslené na zemi. Jako na povel rozpřáhli ruce a začali zaříkávat a všichni přitom mysleli na Harryho, nejmladšího syna či bratra.

Asi po pěti minutách se začal uprostřed objevovat obraz. Každý z nich viděl perfektně.

Harry byl právě s Thomasem….

V Bradavicích….

„Tak to s ním souhlasím. Hlavně teď musím najít Ginny a pořádně jí vysvětlit, co se vlastně stalo.“

„Pokud ti nebude věřit, tak ji pošli za mnou s tím, že má školní trest,“ pousmál se Thomas.

„A za co ho bude mít?“ zajímalo Harryho.

„Třeba za nepovolené vstoupení do kabinetu a vyrušení při důležité činnosti,“ usmál se Thomas ještě více než předtím.

Harry vyprskl smíchy.

„Za vyrušení??“

„Jistě, měl jsi přece školní trest, nebo snad ne?“

„No, měl, ale podle toho jak se to vezme…“ Harrymu se něco vybavilo.

„Víš jak jsi včera řekl, že se spojí ty mé dva tresty dohromady?“

Thomas se zamyslel a pak přikývl.

„Jo, vzpomínám si.“

„Tak Severus z toho byl poněkud vyveden z míry, tvrdil, že on je tady šestnáct, nebo kolik let, ale tohle si ještě nedovolil.“ Smál se Harry.

Thomas vyprskl smíchy.

„Tak to se Severuse zeptám, jak zareaguje.“

Voldemort byl ohromen. Bavili se naprosto nevázaně.

Harry se rozloučil s Thomasem a vběhl do krbu a objevil se ve společenské místnosti a následně vyběhl do ložnice, kde do tašky naházel knihy na dnešní den.

První hodina byla celkem nudná, jen probírali novou látku a další hodinu procvičovali prakticky.

Po kouzelných formulích měli obranu proti černé magii s Thomasem. Tam se taky nic moc nestalo, ale pak přišel oběd a Harry si musel promluvit s Ginny.

Zpět na obsah

Kapitola 25: Kapitola 25 - Odchod

Harry do sebe rychle naházel oběd, vstal a vyrazil za Ginny, která právě vstala od stolu a s houfem kamarádek odcházela na další hodinu.

„Ginny! Počkej, musím s tebou mluvit!“ zavolal.

Ginny se zarazila a pohlédla na Harryho, pět vteřin si ho měřila pohledem a přemýšlela zřejmě nad tím, jestli jí stojí za zastavení.

„Holky, uvidíme se na hodině, jo? Nečekejte na mně.“ Ginny se na Harryho otočila.

„Tak co chceš?“

„Pojď se projít, co třeba kolem jezera?“

„Jak myslíš,“ přikývla zdráhavě Ginny.

Vyšli ven, Harry měl hodinu volno, tak měl dostatek času.

Asi deset minut šli mlčky. Harry se celou dobu rozhoupával k tomu, aby promluvil první.

„Chtěl bych ti vysvětlit to, co jsi viděla včera,“ začal, ale Ginny ho přerušila.

„Ušetři mě těch keců, jako že tě Hermiona honila, protože jsi ji urazil. Tomu neuvěřím ani kdyby mě někdo podplatil.“

„Ginny, proč bych ti lhal?“

„Nevím, neovládl jsi se a tak jsi po Hermioně vyjel?“

Harry vyprskl smíchy. Nenapadlo ho, že by Ginny mohla žárlit na Hermionu.

„Je to snad směšné?“ vyprskla Ginny vzteky.

„Ne-“ začal, ale Ginny ho přerušila.

„Jak chceš!“ vykřikla a vyrazila zpět do hradu. Harry se za ní ohromeně díval. Úplně ho ohromila její reakce.

„Ginny, počkej!“ vykřikl a rozběhl se za ní. Ginny ale zrychlila, takže utíkala co jí síly stačily.

„Ginny!! Stůj!“ Harry byl už zoufalý. Byla skoro ve vstupní síni, když ji dohonil.

„Nevěřím ti!“ vykřikla.

„Profesor Radle a Snape ti to potvrdí!“

„Tss.. ty si snad myslíš, že když je Thomas tvůj bratr a Snape kámoš, tak ti to budu věřit?“

„COŽE??“ ozvalo se u dveří do velké síně.

Oba se zděšeně otočili a uviděli tam Brumbála a McGonagallovou.

„Tedy… když je Thomas tvůj strýc a Snape jeho přítel?“ zkusila to Ginny znovu.

Harry nebyl schopen slova. Ani nevěděl, co dělat. Brumbál jen zíral a on i Minerva na tom byli zhruba stejně jako Harry.

Jako první se vzpamatoval Brumbál.

„Půjdete se mnou do ředitelny, oba.“ Obrátil se na McGonagallovou.

„Minervo, zavolejte, prosím, do ředitelny i Thomase Raddlea a Severuse Snapea.“

McGonagallová jen přikývla a odešla směrem do sklepení.

Harry se naštvaně, ale i vyděšeně podíval na Ginny.

„Promiň,“ šeptla.

„Prominu, ale ty mi musíš věřit, nelhal jsem ti, pochop to,“ odvětil šeptem.

Ginny se mu dlouze zadívala do očí (Nebyl to nitrozpyt ani nic podobného J) a Harry pohled opětoval.

„Věřím ti, promiň,“ zašeptala.

Harry se vděčně usmál.

Brumbál je pustil do pracovny a bylo naprosté ticho, kdy Brumbál přelétal pohledem z Harryho na Ginny.

„Sedněte si,“ požádal je a oni uposlechli.

V pracovně bylo naprosté ticho. Nikdo nepromluvil a Harry se pečlivě vyhýbal Brumbálovu pohledu…

JJJ

Všichni sledující jen ohromeně zírali na menší hádku mezi Harrym a Ginny.

„To je ta holka? Ta jeho přítelkyně?“ zeptal se Voldemort.

„Jo, to je Ginny, jeho přítelkyně.“ Přikývla Rika.

„A její příjmení?“

„Hmm… myslím Wesleyová?“ Rika jemně svraštila obočí, jak se snažila vzpomenout si.

Ohromeně sledovali, co se dělo ve vstupní síni.

„Zajímalo by mě, jak to vysvětlí,“ Alena si nepřipadala zrovna nejlépe, protože ji začalo hryzat svědomí. Vždyť tady sleduje vlastního syna!!!

JJJ

Po pěti minutách neúnosného ticha se ozvalo zaklepání.

„Dále!“ vyzval Brumbál příchozího.

Vešel Severus. Okamžitě přejel pohledem po všech přítomných.

„Volal jste mně, pane řediteli?“
„Ano, Severusi, volal. Posaď se.“ Vyzval ředitel Severuse.

„Děkuji,“ Severus se opět podíval na Harryho a Ginny.

„Pane řediteli-“

„Severusi, ještě na někoho čekáme.“

„Jistě, já chtěl jen-“

„SEVERUSI! POČKÁME, AŽ DOJDOU VŠICHNI!!“ Harry, Ginny i Severus vytřeštili oči. Brumbál ztratil svůj obvyklý klid a prostě (možná i sprostě J) na Snapea zařval.

„Samozřejmě, pardon.“ Zašeptal nesměle Severus.

Harrymu ovšem došlo, že situace je vážnější, než si myslel.

JJJ

Voldemort vytřeštil oči. Takového Brumbála neznal. On byl vždy klidný a trpělivý dědek, kterého k smrti nenáviděl. Teď ale vypadal, že by Snapea nejradši sežral za živa a ještě by se olízl.

JJJ

Harry šíleně rychle přemýšlel, jak zachránit situaci. Byla to mizerná situace a on neviděl žádné východisko. Jediná možnost, aby je Brumbál nechal byla, že by Bradavice napadl jeho otec.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále!“ zavrčel Brumbál.

Vešel Thomas s McGonagallovou.

„Sedněte si, rychle!“ prskl na ně.

McGonagallová vytřeštila oči. I Thomas byl poněkud v šoku.

„Stalo se něco, pane řediteli?“ zeptal se váhavě Thomas.

„Zajímalo by mě, jestli mi něco tajíte!“

„Nic o čem bych věděl,“ odpověděl Thomas.

„Aha! Tak jak mi potom vysvětlíte slova Ginny Wesleyové: ty si snad myslíš, že když je Thomas tvůj bratr a Snape kámoš, tak ti to budu věřit?“

Thomas i Severus vytřeštili oči. Brumbál byl rozzuřený.

„CHCI PRAVDU!!!“

„Ale-“

„Chceš mi snad lhát, Harry?“

Harry ztichl. Brumbál se pousmál.

„Takže, pokud jsem to dobře pochopil, tak je Thomas tvůj bratr a Severus přítel? Je to pravda? ODPOVĚZ!!“ Harryho jeho zvýšení hlasu ale naprosto dopálilo.

„CO JE VÁM DO TOHO?“ Všichni teď vytřeštili oči na Harryho.

„Co je mi do toho? CO JE MI DO TOHO?? NIC V TÉHLE ŠKOLE MI NEBYLO UTAJENO A ANI NEBUDE, ROZUMÍŠ?“ Brumbál byl hysterický.

Harry chtěl něco říct, ale nějak ho nenapadalo co.

Thomas přebral iniciativu, což byla zásadní chyba.

„Brumbále, nebyl jste to náhodou vy, kdo mi říkal, že se nemá na studenty křičet?“ To ale neměl říkat, Brumbála to rozzuřilo ještě více.

„TY MI NEBUDEŠ ŘÍKAT, CO MÁM DĚLAT A CO NE! JÁ JSEM TADY ŘEDITEL, JASNÉ??“

Thomase jeho chování zarazilo, tohle nečekal.Místo toho, aby Brumbála trochu zklidnil, tak ho rozzuřil ještě víc.. L

JJJ

Voldemort třeštil oči. Pokud byl předtím Brumbálovým chováním překvapen, tak teď byl ohromen. Alena byla bílá jako stěna.

„Co když jim ublíží?“ zašeptala vyděšeně.

„To doufám ne, pak bych musel zasáhnout já,“ poznamenal rozzuřeně. Už předtím byl naštvaný kvůli tomu, jak se Brumbál chová k jeho dětem, ale teď byl rozzuřený.

JJJ

Harry byl poněkud v šoku, stejně jako Ginny. Ta byla bílá, jako ubrus vypraný Palmexem (bílá bělejší – prádlo čistější J - asi mi z toho psaní už hrabe J).

Ginny se na Harryho podívala a promluvila poprvé od doby, co se omlouvala Harrymu.

„Pane profesore, my jsme si s Harrym cvičili scénku-“

„Ale Ginny! Přece si nemyslíš, že jsem senilní starý dědek, který na všechno skočí!“ prskl vztekle ředitel.

„No, možná sem tam –“ zašeptal Harry.

„COŽE??“ zaječel Brumbál hystericky.

A sakra, pomyslel si Harry.

„CO SI O SOBĚ VŠICHNI MYSLÍTE?? NECHCETE MI ŘÍCT PRAVDU? NE? TAK MÁTE VŠICHNI VYHAZOV ZE ŠKOLY! ZA HODINU VÁS TU NECHCI VIDĚT!!“ Jestli Brumbál čekal, že se zděsí a všechno mu vysypou, tak se zmýlil. Jako první se vzpamatoval Harry.

„Jak myslíte…“ vstal a vyrazil ke dveřím.

Brumbál rozzuřeně mávl hůlkou.

JJJ

Všichni sledující v temném sídle ztuhli.

JJJ

Ztuhl i celý kabinet, kromě Brumbála a nic netušícího Harryho.

Brumbál mu ale neublížil. Zamkl dveře.

Harry naštvaně zalomcoval klikou.

„Pusťte mě ven!“ prskl na Brumbála.

„Co si to dovoluješ?“

„Co si dovoluju? Já plním váš rozkaz, tak mě pusťte ven!“

„SEDNOUT!“ zařval nepříčetně Brumbál.

„Ne!“ řekl klidně Harry.

„SEDNOUT!“ zaječel hystericky Brumbál.

„NE!“ zdůraznil Harry.

„NE??“ Brumbál švihl hůlkou, Harryho jeho vyslané kouzlo zvedlo a hodilo s ním o zem. Ten náraz byl poněkud tvrdý, Harry se uhodil do hlavy a ztratil vědomí. Tohle Brumbál neměl dělat.

„CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ, TY DĚDKU!“ zařval Thomas.

Severus vyskočil ze židle a vrhl se k Harrymu, stejně jako Ginny

„COŽE??“

„NIKDO NEUBLÍŽÍ MÉMU BRATROVI, ROZUMÍŠ?“ Thomas švihl hůlkou a Brumbál narazil do zdi.

McGonagallová se zděšeně zvedla.

„Thomasi, co to…“

„Už tu nebudu ani za nic! A Harry také ne! Jdete se mnou?“ otočil se na Severuse a Ginny.

Ginny ztuhla. Podívala se na Harryho.

Došlo jí, že bez něj být nemůže. Byla tak hloupá, když mu nevěřila. Teď si byla jistá, že jí nelhal.

„Já jdu!“ přikývl Severus.

„Ginny?“ Všichni se dívali na zrzavou dívku.

Tedy všichni, Brumbál byl rozzuřený a teprve se sbíral z podlahy. Harry byl v bezvědomí, takže…

JJJ

Voldemort byl rozzuřený a to do nepříčetnosti.

„CO SI TO TEN PARCHANT DOVOLUJE?“ zařval zuřivě.

Alena byla bílá – bělejší než předtím.

Kristin, která byla zatím naprosto potichu, jen tlumeně něco šeptala.

Byly to kletby, kterými by nejraději zasypala Brumbála.

JJJ

„Ginny?“ zopakoval Thomas.

„Jdu,“ šeptla.

„Výborně,“ pochválil si Thomas a přešel rychlým krokem k Harrymu, kterého si zvedl do náručí a opustil s ním i ostatními, kromě Minervy a Brumbála místnost.

„Kam půjdeme?“ zeptala se tiše.

„Ke mně,“ řekl Severus.

„Co naše věci?“ pokračovala.

„Už jsou sbaleny a čekají na nás v Severově kabinetu.“

„Takže použijeme letax?“

„Ano, ale Severus bude muset zmenšit kufry, já vezmu Harryho,“ potvrdil Thomas.

„Dobře,“ přikývl Severus a otevřel dveře do kabinetu a nechal Ginny a Thomase s Harrym vejít.

„Jaká je adresa?“ zeptal se Thomas.

„Prostě jen sídlo Severa Snapea a Petúnie Dursleyové,“ Severus mírně zrudl.

Thomas se pousmál a dál jen zareagoval:

„To je dlouhá adresa,“ a zmizel i se svým bratrem v plamenech.

„Teď ty,“ pokynul Ginny.

Ta jen kývla, jako by se chtěla utvrdit ve svém rozhodnutí a vstoupila do krbu.

Severus se rozhlédl po kabinetu, který byl patnáct let jeho domovem, kývl na rozloučenou, vzal kufry a zmizel v plamenech, jako jeho ostatní společníci.

JJJ

Voldemort byl potěšen chováním jeho nejstaršího syna a přátel jeho nejmladšího syna. Kývl na Alenu, Riku a Kristin a naznačil jim, aby vystoupili ze značek.

Jakmile tak učinili, zrušili sledovací kouzlo.

„Co teď, otče?“ zajímalo Riku.

„Počkáme dva nebo tři dny a pak si pro ně přijdeme,“ pousmál se Voldemort spokojeně.

Zpět na obsah

Kapitola 26: Kapitola 26 - Rozhodnutí

Harry se probudil v známé místnosti.

Tohle byl přeci jeho pokoj v Severově domě!

Harry se vyhrabal z postele. Chtěl vědět, co se stalo po tom, co s ním Brumbál hodil o zem.

Rychle na sebe hodil modrý hábit, jeho oblíbený, stavil se na chvíli v koupelně a vyrazil do obýváku.

K jeho ohromení tam byla i Ginny. Věděl, že ho má ráda, ale nenapadlo ho, že by s ním šla. Vždyť, co na to řeknou její rodiče?

„Harry,“ vydechla Ginny a vrhla se k Harrymu. Objala ho a políbila.

„Jak se cítíš?“ zeptala se po tom, co se odtáhla.

„Dobře, co se potom stalo?“ zajímal se hned.

Petúnie se jen usmála a přistoupila k bratrovi a jemně ho objala. Harry ani nevěděl, jak se dostal na pohovku, ale v příštím okamžiku už na ní seděl.

Thomas si sedl vedle něj a jemně si ho přitáhl k sobě.

„Co se potom stalo?“ zopakoval Harry svůj dotaz.

„Jak bych to řekl, tvůj bratr hodil s Brumbálem o zeď a pak jsme odešli sem.“ Konečně odpověděl Severus.

Harry jen přikývl. To se vlastně dalo čekat.

„Všechny věci jsou tady?“

„Úplně všechny, jen snad… tvou postel jsme tam museli nechat…“ řekl naoko smutně Severus.

„A Ginnyinu jste vzali?“

„Jistě, její postel jsme tam přeci nemohli nechat,“ ušklíbl se Severus. Vtipkoval.

„Takže, co teď?“

Všichni si vyměnili zadumané pohledy.

„Co se děje?“ chtěl vědět Harry.

„Napsal otec, přijde zítra,“ sdělil Thomas Harrymu.

„Aha…“ víc neřekl. Harry nevěděl, co by měl říct. Vlastně ani nevěděl, co má cítit. Na jednu stranu Voldemorta miloval, jako otce. Na druhou stranu to byl nelítostný vrah, za což ho z celého srdce nenáviděl.

„Nemusíš mít starost. Otec má rád spontánní chování. Nepřemýšlej nad tím, co uděláš. Jednej srdcem a získáš si ho. I-když,“ pousmál se Thomas.

„Ty vlastně nemusíš.“ Dokončila Petunie.

„Nechápu,“ Harry jemně svraštil obočí.

„Nemusíš si otce získat. Ty už ho máš,“ vysvětlil Thomas, ale Harry pořád nepochopil

„Chceme tím říct, že…. Sakra, těžko se hledají správná slova! Prostě – vždyť jsi jeho nejmladší ztracený syn!! Budeš teď - až se zruší to dědičné kouzlo – chráněn nejvíc, jak to půjde! Otec nedovolí, aby se ti něco stalo, aby ti někdo ublížil. Teď už chápeš?“

„No, snad ano…“

„Co budeme dělat?“ zajímalo Ginny.

„Kdy?“ zeptal se Severus.

„Dnes!“ odvětila s pozvednutým obočím.

„Můžeme se projít po pláži, pokud byste o to stáli,“ pousmál se Thomas.

„Kde je Betty,“ napadlo Harryho.

„Najdi si ji, je někde v domě nebo venku,“ usmál se Severus.

„Kdo je Betty?“ Thomas ještě neměl tu čest se s Bettynou setkat.

„BETTY!!“ zavolal Harry.

Asi minutu se nic nedělo, ale pak se ozval dusot tlap. Za deset vteřin se ve dveřích ven objevil Bernský salašnický pes – Betty.

Zastavila se ve dveřích, rozhlédla se a když uviděla Harryho, radostně štěkla a vyrazila k němu.

„PROBOHA!“ vykřikl Harry. Betty byla celá od bláta.

Harry na nic nečekal a vyrazil k Thomasovi a ukryl se za něj. Betty to neubrzdila a plnou silou to napálila do Thomase. Thomas byl celý špinavý, ale Harry byl šťastný. Jeho štít splnil úkol. Nejen, že ho Thomas zachránil od salvy bláta, ale Betty se do Thomase ještě utřela, takže Harrymu žádné nebezpečí už nehrozilo.

Betty nečekala a vrhla se za Thomase na Harryho.

Harry se jen zasmál a začal psa škrábat. Thomas jen ohromeně stál.

„Co to je zač?“ zeptal se zkoprněle.

„To je Betty,“ představil psa s úsměvem Harry.

„Tvůj pes?“

„Jistě, je moje,“ Harry Betty opět poškrábal za ušima.

„Odkud ho máš?“ ptal se dál.

„Od Severuse,“ pousmál se Harry.

„Severusi? Nechceš mi tvůj dar vysvětlit?“

„Dělala mi revizi záhonu s bylinkami, nepotřeboval jsem psa, který mi plení záhon.“ Ušklíbl se vítězně.

„Aha, takže ses ho výhodně zbavil, co? Nemám pravdu?“ prskal Thomas.

„Naprostou! Moc mi to pomohlo, byliny přežily!“

„To by mě zajímalo, co udělá otec až to zjistí.“

„To je jeho problém, Betty je moje a tak to i zůstane,“ Harry si stál za svým psem. Thomas pochopil, že pokud je bude otec chtít vzít pryč, tak jedině se psem. Nevěděl, jak to jeho otec rozdýchá.

„Ale otec nebude souhlasit!!“

„To je jeho problém! Pokud mně chce, tak i s Betty a Ginny!“ Jmenovaná zbystřila.

„Kdo mě chce?“ zeptala se zaraženě, což vedlo k určitému zmírnění a zklidnění situace.

„Nikdo!!“ zasmál se Thomas.

„Tedy, snad jen Harry,“ poopravila Petúnie.

„Myslíš?“ zeptal se Severus.

„Jistě!“ přikývl mírně zamračeně Harry.

Thomas si vzpomněl na jejich rozhovor ve sklepení Temného sídla. Už se nadechoval, ale Harry do něj dloubnul loktem.

„Opovaž se!“ Severus, Petúnie i Ginny je se zájmem sledovali.

„Hmm… Myslím si, že je na čase, aby se ti vrátila tvá pravá podoba.“ Poznamenal Thomas. Byl šíleně zvědavý. Chtěl vědět, jak jeho bratr vypadá doopravdy.

„Thomasi, možná by ještě bylo lepší s tou změnou počkat. Harrymu Potterovi nic nehrozí, ale Alecto by byl v nebezpečí, chápeš co ti chci říct?“ zeptala se Petúnie.

„Jistě, vlastně máš pravdu.“ Připustil Thomas.

„Ty snad nechceš vědět, jak doopravdy vypadá tvůj bratr?“ obrátil se po pár vteřinách na Petunii.

„Ano, ale…“

„No tak vidíš. Pokud proti tomu Harry nic nemá, provedeme to zrušení toho kouzla dnes večer. Podle Severuse by bylo lepší, aby spal.“ Rozhodnul Thomas.

Všichni se podívali na Harryho. Harry byl zabrán do svých myšlenek, ale když si uvědomil, že po něm chtějí odpověď, zděsil se.

„Já… musím si to rozmyslet,“ řekl váhavě a vyšel z domu následován Betty.

„Jak se rozmyslí? Co myslíte?“ zajímalo Thomase.

„Nech to na něm. Já každé jeho rozhodnutí budu podporovat,“ poznamenal Severus.

Petúnie a Ginny se dívaly na Severuse a kývaly hlavou na znamení souhlasu.

„Tak dobře, počkáme, jak se rozhodne.“ Rezignoval Thomas.

Hermiona a Ron zatím zbytečně hledali Harryho a Ginny. Předpokládali, že se udobřili a někam se „zašili“. Ovšem když se neobjevili ani následující ráno, museli zajít za ředitelem.

Neznali heslo, proto se zeptali McGonagallové. Ta se na ně jen zamračila, ale heslo jim sdělila.

Hned, jakmile zaklepali, ozvalo se:

„Dále“

Na nic nečekali a vstoupili.

Brumbál seděl za svým stolem a jakmile si uvědomil, kdo vešel, naznačil jim, aby se posadili.

„Tak? Co potřebujete?“ zeptal se, ačkoliv si byl jistý, že ví, proč přišli.

„Harry a Ginny zmizeli. Zkusili jsme zajít za profesorem Raddlem, ale ten tam nebyl. Když jsme zašli za profesorem Snapem, taky tam nebyl. Nevíte, co se to děje?“

Brumbál si jen povzdechl.

„Udělal jsem chybu, dá se říci, velkou chybu.“

„Jakou? Profesore, co se stalo?“

Brumbál se na ně ale pronikavě podíval.

„Vy jste věděli, že je Harry Thomasův bratr, tudíž Voldemortův syn?“

Hermiona i Ron na Brumbála vytřeštili oči.

Chvíli bylo naprosté ticho, pak Hermiona kývla.

„Jak dlouho?“

„Od konce září, ale uvěřili jsme mu až v prosinci.“

Brumbál jen kývl, bylo mu jasné, že to Harry někomu řekl.

„Takže to věděl Severus, samozřejmě Harry, vy dva, Ginny, teď i Thomas. Kdo to ještě ví?“

„Harryho pravá rodina.“ Hermiona si nebyla jistá, jestli může říct Brumbálovi pravdu.

„To jsou všichni? Hermiono? Rone?“ zeptal se Brumbál a použil jeden ze svých přesvědčovacích pohledů.

„Vlastně… ne,“ přiznal Ron. Hermiona se na něj šokovaně podívala.

„Kdo ještě?“

„Mamka, pak Sírius, Remus, dvojčata… možná to mamka řekla i taťkovi, ale tím si nejsem jistý,“ dokončil šeptem.

Hermiona se rezignovaně opřela o opěradlo a podívala se na Brumbála.

„Co se tedy stalo? Jakou chybu jste udělal?“

„Napadl jsem studenta,“ zašeptal Brumbál.

„Co je s Harrym?“ Hermiona byla šokovaná.

„Bude v pořádku, doufám.“

„Proč tu není ani on, ani nikdo jiný? Tedy Snape, Thomas a Ginny?“

„Thomas vzal bratra pryč a Ginny se Severem šli s nimi.“

„Ginny šla s nimi?“ zašeptal Ron.

„Kdy se vrátí?“ šeptala Hermiona.

„Kdy? Nevrátí se. Nevím, jak bych je dostal zpátky.“

„Tak jim napište dopis nebo já nevím co!! Sakra! Musíte je dostat zpět!“

„Zkusím ten dopis,“ přikývl zamyšleně Brumbál.

„Dobře, dejte nám vědět, jak to dopadlo,“ přikývla Hermiona a s Ronem se zvedli.

„Nashledanou, pane Profesore,“ kývla na rozloučenou Hermiona.

„Nashle,“ odvětil Brumbál.

Harry se procházel po pláži a přemýšlel.

Co by se asi stalo, kdyby souhlasil? Vypadal by jinak a Harry Potter by přestal existovat. Na druhou stranu by nic nestálo mezi ním a jeho rodinou. Už by to nebyl Harry Potter, ten, kdo zastavil Voldemorta, ale byl by to Alecto, nejmladší „ztracený“ syn…

Procházel se dlouho. Nakonec se rozhodl.

Vešel do obýváku, kde byli ti, co tam být měli.

Thomas se na něj nedočkavě podíval.

„Tak jak jsi se rozhodl?“ zeptal se.

„Já… souhlasím. Chci, abyste zrušili to dědičné kouzlo,“ přikývl.

Zpět na obsah

Kapitola 27: Kapitola 27 - Menší epilog

Jak se blížil večer, byl Harry stále nervóznější.

Vždyť se jeho život měl změnit od základů!! Největší podporu mu dala najevo Ginny tím, že mu oznámila, že ať bude vypadat jakkoliv, pořád ho bude milovat. To mu opravdu moc pomohlo.

Thomas přišel přesně v osm hodin, jak se domluvili. Dal Harrymu uspávací lektvar. Harry se mu podíval do očí. Thomasův pohled byl uklidňující.

„Dopadne to dobře, neboj se,“ pousmál se na něj. Harry jen kývl a lektvar vypil.

Thomas si asi dvě minuty dodával odvahu a pak provedl kouzlo…

Náhle se spící chlapec začal měnit. Černé vlasy zůstaly, ale rysy ve tváři se změnily. Byly jemnější… Chlapec měl i drobnější postavu. Připadal Thomasovi takový drobnější, jemnější… Teprve teď to byl jeho opravdový bratr. Pokud někdy existovaly mezi ním a jeho nejmladším bratrem nějaké překážky… teď už neexistovaly…

Harry Potter v osm hodin a pět minut dne 6. ledna 2006 přestal existovat… Teď už byl jen Alecto Raddle, nejmladší syn pána zla

Zpět na obsah

Kapitola 28: Kapitola 28 - Komplikace

Jakmile se Harry ráno probudil, okamžitě ucítil změnu. Poznal, že je něco jinak. Cítil se poněkud omámený, takže ještě asi deset minut ležel… Přemýšlel nad svým včerejším rozhodnutím… zda bylo správné nebo nebylo.

Vzpomněl si na jeden úryvek z knihy, který mu zůstal v paměti:

„Správnost našich rozhodnutí se projeví po čase, až to bude příhodné a důležité nejen pro toho, kdo se rozhodoval, ale i pro jeho blízké i vzdálenější okolí...“.

Malátnost ho trochu opustila, proto se namáhavě vyhrabal z postele.

V celém jeho pokoji nebylo ani jedno zrcadlo, ale to se nacházelo v koupelně.

Vešel do koupelny a zarazil se. Vlastně ani nevěděl, jestli se chce vidět. Bál se svého vzhledu, uvědomil si, že se z toho asi pomátl, ale chtěl to ještě chvíli pozdržet.

Došel k názoru, že se nejprve osprchuje a pak teprve zjistí, jak doopravdy vypadá.

Thomas zamyšleně seděl v obýváku a přemýšlel. Nevěděl, jestli už může za bratrem zajít, nebo ne. Nechtěl ho budit zbytečně brzy. Nevěděl také, kdy dorazí otec a matka. Nechtěl Harryho, tedy Alecta konfrontovat s otcem dřív, než bylo nutné.

Nakonec byla zvědavost silnější než on sám.

Harry se zatím osprchoval. Chtěl se utřít a sahal po osušce, ovšem uvědomil si, že si ji zapomněl v pokoji.

„Sakra!“ zaklel. Ovšem v tu chvíli překvapeně ztuhl.

Jeho hlas!!! Vždyť ho to mohlo taky napadnout! Byl jiný, hlubší, možná i příjemnější pro Harryho uši… Působil klidným dojmem, přátelštějším. Líbil se mu.

Náhle uslyšel otevření dveří.

„Harry? Tedy.. Alecto?“ opravil se Thomas okamžitě.

Chlapec ztuhl. Co teď?? Začínala mu být zima.

„Ehm… Thomasi? Mohl bys mi podat ručník a oblečení? Zapomněl jsem si ho v pokoji,“ požádal Harry.

„Jistě,“ pousmál se Thomas. Pohlédl na modrý hábit, ale chtěl, aby si jeho bratr oblékl jiný hábit.

Jeho bratr jako by věděl, nač Thomas myslí, požádal bratra, aby mu podal normální hábit.

„Thomasi, prosím, podej mi normální modrý hábit, buď tak laskav, ano?“

Thomas se jen pousmál, ale vzal bratrovi to, co chtěl.

Thomas vstoupil do koupelny a položil bratrovi oblečení a ručník na prádelník.

Odešel a z pokoje zavolal na bratra:

„Mám na tebe počkat, bratříčku, nebo tě mám čekat s ostatními v obýváku?“

„Počkej, prosím, dole.“ Požádal Harry.

„Jistě,“ otočil se a odešel.

Harry se oblékl a zůstal stát před zrcadlem. Nejprve se zavřenýma očima, ale pak je začal pomalu otevírat.

Když je otevřel, úplně ztuhl a jen zíral. Opatrně zvedl ruku a prohrábl si vlasy. Stejně černé, jako předtím, ale vůbec nebyly střapaté a neposedné. Měl je hladké, lesklé a na dotek velice jemné. Prostě perfektní. Jeho obličej byl také jiný. Měl ve tváři jemné rysy, rysy jeho matky. Nevypadal jako žena, samozřejmě. Postavu měl také drobnější. Otce, přibližně v jeho věku, viděl tehdy v tajemné komnatě, proto mohl odhadnout podobnost. Postavou i obličejem se podobal matce. Vlasy zdědil po otci. Soustředil se pouze na postavu, proto začal více zkoumat obličej.

Jeho rty byly hezky tvarované. Ani velké, ani malé. Prostě přiměřené. Nos byl rovný. Uši byly tak akorát. Hlavně neodstávaly. Pak ale ztuhl. JEHO OČI!!

Předpokládal, že bude mít zelené oči, jako jeho sourozenci, jako matka, ale… Měl oči jako jeho otec. Temné, tmavé. Ale přátelské. Po otci zdědil pouze vlasy a oči, ale nezdědil pohled a povahu. Jeho povaha byla opačná, než povaha otce.

Stál před zrcadlem asi deset minut.

Náhle uslyšel šílenou ránu. Zděšeně vyrazil ke dveřím vedoucím z pokoje na chodbu, pak ale běžel k psacímu stolu pro svou hůlku. Následně vyrazil z pokoje a utíkal směrem do obývacího pokoje. Když byl v prvním patře, uslyšel hlasy. Mluvil nějaký cizí muž.

„KDE JE TVŮJ BRATR? TAK KDE JE??“

„ALEX JE VE ŠKOLE! JINÉHO BRATRA NEMÁM!!! Ozval se Thomasův křik.

„Pusťte Ginny, je to ještě dítě!“ ozval se prosebný hlas Petúnie.

Smích dvou mužů se rozlehl domem. Následně promluvil nějaký jiný muž.

„Ne, zlato, právě naopak. Ta holka půjde s námi. Stejně jako tady tenhle a tvůj nejmladší bratříček.“ Opět se zasmál a následně promluvil zase ten první.

„Prohledejte ten dům a najděte toho parchanta!“ následoval souhlas asi patnácti hlasů a kroky.

„UTÍKEJ, ALECTO! UTÍKEJ!!!“ ozval se Thomasův křik.

„DRŽ HUBU!! SILENCIO!!“ Thomas nemohl mluvit.

Věděl, že teď nikomu nepomůže, když se jim dobrovolně vydá, i-když po tom tak toužil. Musel se spojit s otcem. Ten jediný, kdo mohl pomoci, byl jeho otec s nohsledy. Byl tu jeden malý problém, ale opravdu malý. Letaxová síť byla pouze dole v obýváku. Nevěděl, jak se tam dostane nepozorovaně, když tam byli ti útočníci.

Kroky se ale blížily. Vběhl do prvního pokoje a otevřel okno.

Co se dělo v obýváku od doby, kdy je napadli…

Thomas poklidně seděl na pohovce a bavil se s Ginny, Petunií a Severem.

Jejich klidný rozhovor vyrušila hlasitá rána.

Snad otec nedostal nějaký šílený nápad, jak se dostavit efektivním způsobem?? Pomyslel si Thomas.

Všichni přítomní vstali. V rukou měli automaticky hůlky. V tom se do obýváku vehnalo asi dvacet lidí, kteří na ně namířili hůlky. Thomas automaticky vypálil kouzlo, ale důsledek byl ten, že byl na zem sražen jako první.

Zvedl hlavu a uvědomil si, proč se nebojuje. Ti chlapi drželi Ginny.

„Kdo jste?“ zašeptal a zvedl se.

„Řád bílých kouzelníků.“ Odvětil ten první, zřejmě jejich šéf. Jeden z jejich šéfů, protože po jeho boku stál ještě jeden muž.

„Co po nás chcete?“ ujal se slova Severus.

„Tebe se to netýká, spíš tady tebe,“ ukázal na Thomase, „tebe,“ ukázal na Ginny „a tvého nejmladšího bratra.“ Opět se podíval na Thomase.

„Mého nejmladšího bratra? Ale ten je ve škole!“ snažil se klamat Thomas.

„Ale prosím, tě. My jsme tvého bratra Harryho-Alecta sledovali už od začátku prosince.“ Ušklíbl se ten druhý „šéf“.

„Harry nebo Alecto? Nikoho takového neznám.“ Bránil se Thomas.

„Ale no tak, nemusíš předstírat. Viděli jsme, jak byl u tvého otce, jak ses s ním bratříčkoval v tom vězení.“ Ušklíbl se ten první.

„To se vám asi něco zdálo.“ Prskla Petúnie.

„KDE JE TVŮJ BRATR? TAK KDE JE?“

„ALEX JE VE ŠKOLE! JINÉHO BRATRA NEMÁM!“ Thomas byl jako smyslů zbavený.

Petúnie sledovala Ginnin bledý obličej. Byla opravdu zděšená.

„Pusťte Ginny, je to ještě dítě!“ promluvila prosebným hlasem.

Oba muži se začali smát. Pak promluvil zase ten první.

„Ne, zlato, právě naopak. Ta holka půjde s námi. Stejně jako tady tenhle a tvůj nejmladší bratříček.“ Opět se zasmál a následně promluvil zase ten první.

„Prohledejte ten dům a najděte toho parchanta!“ deset chlapů souhlasně přikývlo a vyrazili směrem ke schodišti.

„UTÍKEJ, ALECTO, UTÍKEJ!!“ Zakřičel Thomas.

„DRŽ HUBU!! SILENCIO!!“ zařval ten druhý.

JJJ

Harry vběhl do prvního pokoje a otevřel okno. Bez rozmyslu vyskočil, dopad zmírnil kouzlem a následně zavřel nehlučně okno (taktéž kouzlem). Netušil, že jeden z těch chlapů ho viděl.

Byl venku, takže nemohl slyšet, jak ten, co ho viděl sděluje svému veliteli:

„Pane, ten parchant vyskočil oknem!“

„Najdi mi ho!“ přikázal ten první.

„Jak si přejete, pane.“ První se podíval na jednoho, který nešel chlapce hledat.

„Běž s ním!“ přikázal.

„Jistě, pane!“ odebrali se ven.

Použili na sebe zastírací kouzlo, které způsobilo, že nebyli vidět.

Harry si jich proto nemohl všimnout.

Ten chlap, co ho viděl, jak skáče z okna, se před ním zjevil. Harry se strašně lekl. Rychle na něj vyslal kouzlo Impedimenta a vyrazil směrem na pláž. Byla to jediná možná úniková cesta. Přestože nevěděl, kam se dostane, ale doufal, že to někam povede.

„Stůj a nic se ti nestane!“ zařval ten chlap.

Nejsem blbej, pomyslel si Harry.

Byl už téměř na konci pláže, když ho těsně minulo omračovací kouzlo. Pláž chránila proti ostatnímu mudlovskému světu skála.

Harryho ale provázelo štěstí. Ve skále byl průchod. Rychle vběhl dovnitř. Mělo mu být ale jasné, že ho štěstí nebude provázet věčně. Byla tam pouze jedna místnost. Udýchaně hledal možný úkryt.

„Myslel sis, že mi utečeš daleko?“ ozvalo se za ním. Rychle se otočil, pocítil nutkání zaútočit, ale něco mu říkalo, že musí počkat.

„Chtěl jsem se proběhnout.“ Odvětil.

„Opravdu? Neříkej!“ ušklíbl se chlap.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se po patnácti vteřinách ticha, kdy si měřil jeden druhého.

Harry zaváhal. Jak se vlastně jmenuje? Pět vteřin se rozhodoval. Jeho rozhodnutí se odrazilo v odpovědi.

„Alecto. Alecto Raddle.“

Zpět na obsah

Kapitola 29: Kapitola 29 - Únos

„Alecto. Alecto Raddle.“

Muž si ho teď prohlížel s neskrývaným zájmem.

„Takže Alecto, jo? Nejmladší spratek Voldemorta. Hmm… Copak s tebou udělám??“

Čekal na chlapcovu reakci.

„A vy jste kdo?“

„Já? Daniel Hudson, proč to chceš vědět?“ zeptal se zaraženě.

„Nemyslím, jak se jmenujete, ale ke komu patříte,“ obrátil oči v sloup Alecto.

„Ach tak, my patříme k řádu bílých kouzelníků. Je to největší proti Voldemortovská a proti Brumbálovská organizace v Evropě. Nejsme sice jediní, někteří si říkají rovnou Protivoldemortovci nebo protibrumbálovci, zní to asi divně, ale prostě si tak říkají.“

„Proč proti Brumbálovi? Vždyť ten je na straně.. dobra, ne?“ nechápal.

„Máš pravdu, Brumbál je na straně dobra, ale je příliš mocný. Až padne tvůj otec, měl by všechno jen pro sebe. Nejlíp, aby padli oba.“

„A kdo by podle vás měl zastavit mého otce?“

„To je jednoduché, ty!“ usmál se na něj.

Alecto vytřeštil oči, ale pak se začal šíleně smát. Musel se opírat o skalnatou zeď, aby nespadl.

„Jak jste přišli na takovou hovadinu?“ ptal se pořád se smíchem.

„Normálně, až tvůj otec zabije tvého nejstaršího bratra, uděláš to ještě rád,“ odvětil klidně Daniel.

„Aha, takže, Dany, můžu ti tak říkat, že?“ nečekal na odpověď a pokračoval.

„Nemyslím si, že někdy použiji hůlku proti mému otci. Taky si nemyslím, že by otec zabil Thomase, takže váš plán můžete zahrabat někam hluboko, jo?“

„Hmm… ne.“

„A ještě bys měl vědět, Dany, že můj otec za chvíli dorazí.“

„Pokud vím, dorazí až dopoledne, teď je teprve ráno. A tvůj otec dorazí, tak kolem deseti. Nesledovali jsme jen tebe, ale i tvého otce a Brumbála. Byl opravdu naštvaný, když s tebou ten škaredý Brumbál hodil o zem.“ Daniel se nenápadně přibližoval k Alectovi.

„Opravdu?“ zeptal se a snažil se odsunout ještě dál od muže.

„Jistě, plánuje útok na Bradavice nebo Příčnou ulici. V úvahu přišlo i ministerstvo. Tam si ale nejspíš tvůj krutý otec netroufne,“ přibližoval se ještě blíž.

Alecto se rozhlédl, neměl kam utéct.

„Nemusíš mít strach, pokud budeš hodný, nic se ti nestane,“ prohlédl si ho ještě jednou.

„Opravdu?“ zopakoval Alecto.

„Jasně, pokud mi nedáš podnět, neublížím ti.“ Přiblížil se ještě více, stál asi tři metry od něj a stále se přibližoval. Alecto začal panikařit.

„Nepřibližuj se!“ zašeptal nebezpečně.

„Ale no tak, chlapečku, řeknu ti to ještě jednou. Když budeš hodný, nic se ti nestane. Nebraň se a nebude ti ublíženo,“ přistoupil ještě blíž. Teď byl od Alecta asi dva metry.

Udělal další krok, už jen metr a půl… Metr…

„EXPELIARMUS!!“ vykřikl Alecto, čímž toho chlapa srazil k zemi a vyrazil mu hůlku. Pořád ovšem neměl jak utéct.

Daniela ovšem tímto „napadením“ úplně rozzuřil. Vyskočil na nohy a vrhl se na chlapce.

Alecto zareagoval, až když byl Daniel asi metr od něj. Rychle uhnul, Daniel nestihl zastavit a napálil to do skály. Jediné, co stihl udělat těsně před nárazem bylo, že se obrátil tak, aby nenarazil do kamene hlavou.

Harry využil příležitosti a vyrazil k východu z jeskyně. K jeho ohromení se asi metr od východu a zároveň metr od něj objevil další chlap, tenhle byl vyšší než Daniel Hudson, celkově se dal zhodnotit jako: chlap jako hora. Alecto nestihl zastavit, tak mu vletěl přímo do náručí.

Muž byl opravdu svalnatý, proto s ním Alectův náraz ani nepohnul.

„Někam jdeš?“ zeptal se ho svým hlubokým hlasem. Kdyby Alecto nebyl v tak hrozné situaci, působil by na něj mužův hlas uklidňujícím dojmem. Teď ho spíš ale vyděsil.

Muž ucítil jeho ztuhnutí, jen se tomu usmál.

„Já ti neublížím, pokud ty nenapadneš mně. Nemusíš mít strach.“ Využil chlapcovy ztuhlosti a vzal mu hůlku.

„Prosím, nechte mě být,“ zašeptal Alecto zděšeně.

„Už jsem řekl, že ti neublížím,“ snažil se mluvit klidně. Pro něj Alecto v tuhle chvíli nebyl Voldemortův syn, ale dítě, navíc vyděšené.

Daniel se rozzuřeně postavil.

„Ty zmetku!“ prskl a rychlým rozzuřeným krokem vyrazil k chlapci, který byl dosud v mužově náručí.

„Zlobíš, budeš potrestán!“ sebral hůlku a namířil na Alecta. Už se chystal vyslovit nějakou kletbu, ale byl zastaven tím druhým mužem.

„Nech ho být, on tě varoval. Za jeho útok si můžeš sám!“

„Ty se ho zastáváš, Jacku? Je to Voldemortův parchant!“ Daniel byl poněkud v šoku.

„Hlavně je to ještě dítě, Danieli, to si uvědom!“ bránil Alecta Jack.

„To snad není pravda!“ rozčiloval se Daniel.

„Naprostá, víš co říkala Miranda! Nesmí se mu nic stát. Nikomu z nich. Tedy aspoň dětem!“

„Dobře, dobře,“ rezignoval Daniel. Věděl, že Jack je Mirandin snoubenec. Taky věděl, že je Jack lepší kouzelník, než on.

„Přemístím se s ním na štáb.“ Odvětil a aniž čekal na souhlas společníka, přemístil se s Alectem pryč.

„Jak já ho nesnáším!“ zašeptal rozčíleně a odešel.

JJJ

Do místnosti se zatím vrátili všichni, kteří šli Alecta hledat. S nepořízenou, samozřejmě.

„Pane, ten kluk v domě není!“ oznámila poslední skupinka mužů.

„Máš pravdu, není. Daniel a Jack za ním šli ven.“

„Co máme dělat?“ zeptal se jeden ze společníků.

„Zatím nic, počkáme.“

Asi za dvacet minut přišel Daniel Hudson zpět do obýváku.

„Pane, Jack vzal toho spratka na štáb.“ Podal zprávu veliteli.

„Výborně, tudíž se s vámi bohužel musíme rozloučit.“ Kývl na své společníky a ti se chopili Thomase a přemístili se s ním pryč. Další dva muži, co drželi Ginny se také přemístili pryč.

Ostatní, kteří tam ještě se svým velitelem zůstali a čekali na rozkazy.

„Takže, půjdeme, sbohem, možná se ještě uvidíme.“ A všichni zbylí se přemístili. V místnosti zůstala pouze Petúnie se Severem. Asi půl minuty bylo absolutní ticho.

Pak se Petúnie rozplakala a zděšeně a zdrceně se posadila na sedačku.

Severus k ní okamžitě přiskočil a objal ji. Cítil se asi stejně, jako ona. Jen s tím rozdílem, že Alecto nebyl jeho bratr, ale byl mu přesto velice blízký. Ginny si taky docela oblíbil. Thomase měl rád vždy.

„Co budeme dělat?“ zašeptala Petúnie.

„Měli bychom to dát vědět rodičům Ginny a tvému otci.“

„Jistě! Já půjdu za otcem a ty běž za Wesleyovými. Asi budou chtít s otcem spolupracovat.“

Napadlo Petunii.

„To je možné, vzhledem k tomu, že Alecto má v řádu spoustu přátel, bude chtít spolupracovat i řád!“ doplnil Severus.

„To by bylo jen dobře, čím víc lidí, tím líp.“ Přikývla Petúnie a skočila do krbu a o vteřinu později zmizela v plamenech.

Severus následoval jejího příkladu.

JJJ

Voldemort se svou manželkou a dvěma dcerami se zrovna chystal do Severova domu. Velice ho překvapilo, že se v plamenech objevila Petúnie, která navíc vypadala uplakaně.

Ani nepozdravila a už vyhrkla:

„Otče! Nějaký potrhlý řád bílých kouzelníků unesl Alecta, Thomase a Ginny, Alectovu přítelkyni!“

„COŽE??“ Voldemort s Alenou ztuhli. Rika s Kristin tam nebyly.

„Objevili se tam už v osm hodin! Nečekali jsme je! Přepadli nás úplně nepřipravené! Alecto tam s námi nebyl. V prvním patře vyskočil z okna! Pokusil se jim utéct, když ho šli hledat! Thomas na něj křičel, ať zmizí, asi chtěl zavolat pomoc, ale letax je u Severuse jen v obýváku, neměl šanci! Poslal za ním dva chlapy! Nemohli jsme nic dělat, ani se bránit! Oni si totiž hned, jak tam přišli vzali jako rukojmí Ginny!“ Petúnie byla evidentně v šoku.

„Uklidni se! Tohle se musí vyřešit!“ zastavil příval slov Voldemort.

JJJ

Severus se objevil v doupěti, ale nikoho tam nenašel, vydal se tudíž na hlavní štáb F. řádu. Tam našel všechny členy řádu, k jeho překvapení tam byla i Grangerová, všichni Wesleyovi, kromě Ginny, samozřejmě a Brumbál.

„Severusi?“ Brumbál byl překvapen.

„Četl jste můj dopis?“ Pokračoval Brumbál.

„Jaký dopis? To je jedno, přišel jsem říct, že řád bílých kouzelníků,“ při jménu řádu sebou Brumbál trhl.

„… unesl Ginny, Alecta – to je pravé jméno Harryho Pottera – a Thomase – Alectova nejstaršího bratra.“

Molly Wesleyová se sesula k zemi. Její manžel se ji ani nesnažil zachytit.

„Cože?“ zašeptal otec Ginny.

„Slyšeli jste, záleží jen na vás, jestli budete chtít spolupracovat s pánem zla, který se bude určitě snažit najít své děti i vaši dceru,“ díval se přímo na Artura.

Artur probral Molly, která si zdrceně sedla na židli.

„Zopakuji vám, co jsem říkal. Záleží jen na vás, jestli budete chtít spolupracovat s pánem zla, který bude chtít najít Ginny, Alecta i Thomase za každou cenu.“

Nastalo absolutní ticho. Po dvou minutách se ozvala Molly.

„Já samozřejmě budu chtít spolupracovat. Pro záchranu Ginny udělám vše!“

Sírius přikývl, stejně jako Remus a po chvíli i ostatní členové řádu.

„Já samozřejmě nejsem proti, zapojím se také. Jen, pokud Voldemort nebude mít nic proti. Také musím něco odčinit. Zachoval jsem se jako hlupák.“

Připojil se i Brumbál.

„Souhlasím s Vámi, Brumbále. Opravdu jste se zachoval jako hlupák.“ Přikývl Severus.

Zpět na obsah

Kapitola 30: Kapitola 30 - Rozhovor s Mirandou

Alecto měl při přemístění zvláštní pocit. Ani nepříjemný, ale ani příjemný. Celé přemístění trvalo asi dvě vteřiny. V první vteřině zmizli z jeskyně a v druhé se objevili v místnosti, tedy spíš sále, kde bylo asi sto čarodějů.Alecta ovšem překvapilo a tak trochu i vyděsilo tolik lidí, proto se pokusil o krok ustoupit, ale docílil tím jen toho, že se víc opřel o Jacka. Fénixův řád se s řádem bílých čarodějů vůbec nemohl rovnat. Převálcovali by je okamžitě, ani by se nemuseli namáhat.Asi dvacet čarodějů si všimlo Jackova a Alectova „příchodu“. Hned po nich si jich všimla nějaká žena, která se k nim okamžitě vydala. Její chůze byla elegantní a vznešená. Měla dlouhé, vlnité hnědé vlasy až po pás, štíhlou postavu a bílou tuniku. Byla přirozenou autoritou. Alecto k ní okamžitě pocítil úctu.Žena kývla na Jacka a pohlédla na Alecta.

„Vítej, Alecto. Jmenuji se Miranda a jsem velitelkou Řádu bílých kouzelníků. Tedy, hlavní velitelkou, protože tolik lidí by nezvládl snad nikdo. Já vedu porady, přijímám hlavní zprávy, rozdávám rozkazy a další práci, kterou vykonává velitel,“ pousmála se na něj. Když přišla až k nim, mohl si ji Alecto pořádně prohlédnout.V jejím obličeji byly křehké a jemné rysy (Pokud chcete mít lepší představu, podívejte se na Arwen z Pána prstenů, akorát kudrnaté hnědé vlasy J) a úžasně modré oči. Alecto si uvědomil, že takovou barvu ještě neviděl.Žena ovšem pokračovala.

„Celkem je dvacet velitelů, členů je čtyři sta. Každý velitel má na povel dvacet lidí, za které zodpovídá. Zodpovídá za jejich zdraví, informovanost a včasné příchody na akce a schůze a další a další záležitosti. Ty, co tady vidíš, jsou zde pořád. Jako záloha a hlídka pro případ, že by někdo odhalil a napadl naši hlavní budovu. Asi se divíš, proč ti to všechno říkám, ale nemyslím si, že bys to někomu, například tvému otci, prozradil,“ zkoumavě si Alecta prohlížela

.„Jste si tím stoprocentně jistá?“ odvážil se zeptat Alecto.

„Pokud bys to někomu přeci jenom řekl, musel bys počítat s následky, které by určitě nebyly příjemné.“

„Například?“ výzva z Alectova hlasu přímo čišela. Všichni z přítomných ztuhli. Takhle s jejich velitelkou nikdo doposud nemluvil. Nikdo si to nedovolil. Každý, i nejhorší vězeň, byl před ní pokorný a uctivý.

Miranda se jen zasmála.

„Máš kuráž a odvahu, Alecto, to se mi líbí.“Její smích uvolnil atmosféru v místnosti

.„Mirando, být tebou, dával bych pozor na Daniela, je na Alecta naštvaný.“ „Pročpak?“ tohle ženu zaujalo. Daniel byl jedním z velitelů.

„Chlapec na něj zaútočil, když se Daniel přiblížil moc blízko. Ovšem já si stojím za tím, že si to zasloužil.“ Miranda se zaraženě podívala na Jacka.

„Zasloužil? Jak proboha?“

„Já ho varoval,“ prskl Alecto naštvaně. Neměl dobrý pocit z toho, když byl někdo, kdo se mu nelíbil (povahově, ne vzhledově J) v jeho blízkosti.

„Opravdu? Tak v tom případě není co řešit, ohledně viny. Co se vlastně stalo?“

„Alecto nechtěl, aby se k němu Daniel přiblížil. Daniel nebral jeho žádost na vědomí, proto zaútočil.“Mirandě se mírně zúžily oči.

„Čím?“

„Nic vážného, jen odzbrojovací kouzlo. To odhodilo Daniela asi pět metrů od něj. Daniela to ovšem absolutně rozzuřilo, proto vyrazil k chlapci. Alecto uhnul a Daniel narazil do zdi. Kdybych tam nebyl, Alecto by utekl.“

„Věděl jsi o Jackovi?“ zajímalo Mirandu.

„Ne, nevěděl.“ odvětil Alecto.

„Hm… dobrá. Promluvím si s Danielem, snad ho trochu zklidním, uvidíme.“ Rozhlédla se po místnosti. Všichni přítomní je zaujatě sledovali.

„Ale vy jste mě neupozornili, že jsem se nezachovala zdvořile.“ Zvolala náhle.Miranda tleskla a během vteřiny se setmělo a o vteřinu později se opět rozsvítilo.Místnost byla stejná, avšak zároveň jiná. Místo stolů a židlí objevil jeden stůl, který připomínal obruč, s židlemi a jedna byla přesně ve středu zvláštního stolu.

„Prosím, posaď se, popovídáme si,“ Jack ho jemně dostrkal k osamocené židli stojící ve středu místnosti. Alectovi se vůbec nelíbilo postavení židle. Znervózňovalo ho to. Když ho Jack doslova donutil posadit se, cítil se velice ohroženě. Nezapůsobí na vás nejlépe, když jste uprostřed stolu se stem kouzelníků, kteří na vás zírají.

Miranda si všimla jeho nejistoty a strachu. Otočila se na Jacka.

„Myslíš si, že na Alecta to postavení, ve kterém se nachází je vhodné?“

„Proč se ptáš zrovna mě? Ty jsi tady šéf.“

„To máš sice pravdu, ale ty jediný jsi tady vystudovaný byztrozor a všeobecný lékouzelník.“ Zamračila se.

„Dobře, nemyslím si, že to na chlapcovu psychiku působí zrovna nejlépe. Může se cítit víc v ohrožení.“

„Hm.. můžeš pro něj dojít? Sedne si k nám ke stolu, bude se cítit lépe?“

„Nejspíš ano.“ Přikývl a vstal.Přistoupil k Alectovi a zašeptal.

„Vstaň, prosím, Miranda došla k názoru, že si sedneš k nám.“

„Proč?“ zaváhal Harry.

„Ona totiž špatně vidí. Zapomněla si brýle doma, chce na tebe vidět,“ zalhal bleskově. Poznal ovšem, že mu Alecto neuvěřil, ale přistoupil na jeho hru.Vstal a následoval Jacka k Mirandě.

Ta jen mávla hůlkou a židle ve středu stolu zmizela a bukové dřevo zaplnilo prázdný prostor. Místnost mohla někomu připadat Kamelot a Artušovo společenství kulatého stolu.Vedle Jackovy židle se objevila další.

„Posaď se, prosím,“ požádala Miranda. Alecto zaváhal, ale posadil se. Neseděl vedle Mirandy, bylo by to nepohodlné pro oba. Jak pochopil, mluvit s ním měla hlavně ona.

„Takže,“ začala Miranda, „zajímalo by mě, co si myslíš o tvém otci?“

„Proč se ptáte zrovna na tohle? Proč Vás zajímá, co si myslím o mém otci?“

„Protože kdybych si myslela, že máš tajné informace z Voldemortova i Brumbálova kruhu, ptala bych se Tě jinak, nemyslíš?“ usmála se na něj klidně.Alecto si uvědomil, že má pravdu. Chtěl odpovědět, ale otevřely se dveře, do nichž vstoupilo asi dvacet lidí.

„Kde je Thomas Raddle a ta dívka?“ zeptala se okamžitě.

„Dali jsme je do třetího patra, jak jsi říkala.“ Miranda se jen pousmála a kývla.

„Dobře, posaďte se,“ vyzvala je a stůl se zvětšil a objevilo se tam dvacet jedna židlí navíc.

„Takže, odpověz, prosím,“ jemně vybídla Alecta.

„Vaše otázka není nejjednodušší.“ Začal váhavě Alecto.

„Pokračuj,“ pobídla ho, když se na deset vteřin zamyslel.

„Já svého otce v podstatě ani neznám. Neměl jsem příležitost..“ pobouřeně rozhodil rukama, Miranda se jen usmála a zastavila ho.

„Počkej, já to tak nemyslela. Co si myslíš o svém otci? Ty, konkrétně, co k němu cítíš?“Alecto se zarazil.

„Proč chcete vědět, co cítím k otci?“ zamračil se.

„Prostě odpověz a neptej se!“ prskl Daniel.

„Danieli, klid,“ vyzvala Miranda Daniela.

„Odpověz, prosím. Nechceme to použít proti tobě nebo tvému otci. Můžeš si myslet, že jsme proti Voldemortovi nebo proti Brumbálovi, ale děti bychom proti ani jednomu z nich nepoužili.“

„Proč tu tedy jsem?“

„Protože jsme nechtěli, aby Tě tvůj otec využíval ku prospěchu temné strany.“

„A Ginny a Thomas?“

„Ginny byla jen rukojmí, nemá jediný význam pro naši věc, jen to, že její rodiče jsou v řádu fénixe. Thomas už není dítě, tudíž se na něj nevztahuje to, co na vás dva.“Alecta ovšem vyděsila její odpověď ohledně Thomase.

„Co chcete říct tím, že se na něj nevztahuje to, co na nás?“ zeptal se zděšeně.

„Pokud bude spolupracovat, nic se mu nestane. Proto jste tu vy, vidina toho, že se tobě a tvé přítelkyni nic nestane ho přinutí spolupracovat.“

„To neudělá!“

„Myslíš? Tvůj bratr tě má moc rád, nechtěl by, aby ti někdo ublížil. Pokud nám pravdivě odpovíš na všechny otázky, budeš se s ním moci vidět. Souhlasíš? To je dobrý obchod, ne?“Alecto přemýšlel. Tohle bylo psychické vydírání! Na druhou stranu ovšem chtěl vidět bratra.

„A Ginny-“

„S tou budeš pořád, bude s tebou v pokoji.“ Alecto přemýšlel. Všichni ho bedlivě sledovali. Alecto sváděl vnitřní boj. Řekne jim, co budou chtít a uvidí bratra, neřekne jim nic, možná pak už bratra nikdy neuvidí. První možnost vyhrála.

„Tak… dobrá,“ souhlasil zdráhavě chlapec.

„Výborně, takže.. co si myslíš o tvém otci? Co k němu cítíš?“

„Můj otec… mám ho rád, jako otce, co víc chcete slyšet?“

„Nevadí ti, že je to vrah? Krutý a bezcitný?“ nedala se odradit Miranda.

„Abych řekl pravdu… vadí mi to.“

Miranda se usmála. Bylo jí jasné, že jeho odpovědi budou jen takové, aby odpověděl a nic víc.

„Dobře, co Brumbál? Jaká je to osobnost?“

„On… je velmi… moudrý, o to jsou pak jeho chyby větší a mají vážnější důsledky. Je to přirozená autorita. NIKDY si nechtěl přivlastnit svět. Nechtěl být ani ministrem kouzel! Jeho život jsou Bradavice!“ zarazil se. To stačí, pomyslel si.

„Hmm. Co řád fénixe?“

„Nějak nechápu, co chcete slyšet. Že stojí proti mému otci? Že vy tvoříte třetí bojovou linii a tím narušujete válku mezi dobrem a zlem? Víte, připadá mi to, že vlastně nevíte, co chcete,“ mračil se Alecto.

„Vážně? Co tím myslíš,“ tohle Mirandu zaujalo.

„Brumbál stojí na straně dobra. Můj otec na straně zla. Tyto dvě strany proti sobě bojují a vše je, dalo by se říci, v normálu, protože to tak vždy bylo. Dobro stálo proti zlu. Pak si ale přijdete vy a začnete se do toho míchat. Nepřidáte se ani k jednomu, ale uděláte si vlastní „frontu“ a bráníte tak v otevřenému souboji. Temná strana pro vás není dobrá, protože je můj otec zlý. Bílá strana pro vás není dobrá, protože je Brumbál mocný. Nejsem si jistý, na jaké logické úvaze je vaše strana založena.“ Zakončil svůj proslov Alecto.

„Výborně, naprosto skvělá dedukce.“

„Takže? Co vlastně chcete?“Miranda se zarazila.

„To teď není v zájmu naší konverzace.“ Zamítla rázně další Alectovu otázku.Alecto se ale zhrozil.

„TO SNAD NENÍ PRAVDA!“ vykřikl.

„Co?“ zeptal se zmateně Jack.

„Vy sami nevíte, co chcete??

„Ale víme, teď ovšem není vhodná doba na vysvětlování.“Na pár vteřin se zamyslela.

„Na jaké straně budeš?“ zeptala se náhle.

„Já… nevím, nepřemýšlel jsem zatím-“

„Chápu, teď si odpočiň, někdy si zase popovídáme.“

„Ale… slíbila jste mi-“

„Ano, s bratrem si popovídáš večer. Teď si s ním popovídáme my.“Jack vstal a jemně naznačil Alectovi, aby následoval jeho příkladu.Alecto se nerozloučil, byl zabrán do vlastních myšlenek.

Jack ho dovedl do pokoje, který byl docela velký. Byly tam dvě postele a krb. Na jedné posteli ležela Ginny. Spala.

Miranda seděla zamyšleně dole v místnosti.

"Neodpověděl na otázku ohledně fénixova řádu. Vyhnul se odpovědi. Je chytřejší, než jsem si myslela. Možná se nám bude hodit," usmála se.

Zpět na obsah

Kapitola 30: Kapitola 31

V sídle F. řádu

Severus jim dopodrobna vysvětlil vše, co se stalo v jeho domě.

„Takže, pokud to chápu dobře, tak se z Harryho stal Alecto?“ optal se zamyšleně Sírius.

„Naprosto, rozhodl se sám.“

„Dobře, to ale vůbec nemění vážnost situace.“ Pokračoval Sírius.

„Nemění, teď bych se měl vrátit k Pánovi zla.“ Kývl na rozloučenou a vydal se ke krbu.

„Tak to ne, počkej, já jdu taky.“ Vstala okamžitě paní Wesleyová.

„COŽE??“ zeptal se šokovaně Severus.

„Snad sis nemyslel, Severusi, že tady budu jen nečinně sedět? Je to má dcera, půjdu taky,“ prohlásila a přistoupila ke krbu.

Severus jen šokovaně zíral. V tom vstal i Artur Wesley. Ron s Hermionou ho následovali. Sírius Black nezůstal pozadu.

„Vy jste se zbláznili!“ vyhrkl.

„Nezbláznili, Harry… tedy Alecto je můj kmotřenec a tak to taky zůstane. Ať si Voldemort říká co chce. Půjdu taky.“ Přidal se k Moly, Hermioně, Ronovi i Arturovi.Severus se podíval na Hermionu a Rona.

„Já jdu! Harry je můj nejlepší kamarád!!“ Všichni se podívali na Rona a Artura.

„Souhlasím s Hermionou! Harry je taky můj nejlepší kamarád!“ přidal se Ron.

„Výborně! Jak chcete!“ prskl Severus, „Ale nezapomeňte na jednu věc! Už to není Harry, ale Alecto!“

„Chvilkový výpadek paměti!“ odsekla Hermiona.

„Za takový chvilkový výpadek paměti tě Pán zla nejspíš uškrtí!“

„Dáme si pozor!“

„Ginny je taky má dcera, půjdu samozřejmě též!“ vložil se do počínající hádky Artur. Jeho vsuvka úkol splnila.

Severus se uklidnil, stejně jako Hermiona.

„Dobrá, ale jestli to odnesu já, pomstím se!“ ušklíbl se a zmizel v plamenech.

Slyšeli jen: Příčná ulice.

Zamračeně se na sebe podívali, ale letaxem se dostali tam, kam Severus.

Severus už netrpělivě očekával, kdy se konečně uráčí vypadnout z toho krbu. Okamžitě po tom, co on sám vyletěl z krbu, vyčaroval přenášedlo. Do minuty byli všichni v letaxovém středisku.

V Děravém kotli už totiž hosty nebavilo věčně poslouchat hučení letaxu, tudíž požádali o přesunutí letaxového střediska.

„Konečně,“ prskl, když z krbu vyletěl poslední Artur.

„Severusi, není zrovna otázka dvou sekund, než se odletaxuje pět lidí, nemyslíš?“

„No dobrá, dobrá. Chyťte se toho přenášedla. Odpočítám to.“

Všichni poslechli jeho rozkaz a chytili se.

„Tři… dva… jedna… teď!“ a šest lidí zmizelo.Všichni se na deset sekund ocitli v ohromujícím víru barev. Náhle víření ustalo a všichni dopadli na kamennou podlahu.

„SEVERUSI!!!! CO TO MÁ ZNAMENAT???“ zařval Voldemort.

Snape úplně ztuhl a po vteřině padl Voldemortovi k nohám.

„Promiňte, můj pane, ale oni chtěli jít za každou cenu, ti zrzatí jsou příbuzní Ginny, Grangerová je kamarádka vašeho syna a Ginninina. Black chtěl jít, protože je to Alectův kmotr. Odpusťte mi.“

Všichni nově příchozí se klepali hrůzou.

Alena ovšem zasáhla.

„To vůbec nevadí, čím víc lidí nám pomůže, tím lépe.“ Voldemort se na ni jen podíval, ale rezignoval. Měla totiž pravdu.

„Pomoci chce celý Fénixův řád, ale Brumbálovi nepřipadalo vhodné, aby se dostavil také.“ Poznamenal Sírius.

„To by si zkusil, zakroutil bych mu krkem.“

Wesleyovi i Hermiona se celou dobu drželi dál. Poprvé viděli Voldemorta. Moly a Artura děsila skutečnost, že by měli být s někým tak krutým příbuzní.

„Dobrá, jak si asi myslíte, že by jste mi mohli být prospěšní?“ zeptal se ledově Voldemort.

„I-kdyby nijak, chceme být přítomni. Na Alectovi nám záleží.“ Osmělila se Hermiona.Voldemort se na ni podíval takovým způsobem, že Hermioně přejel mráz po zádech

.„Můj pane, nedovolil jsem, aby věděli, kde je Vaše sídlo.“ Severus už byl na nohou a našel si bezpečné místo u Petúnie.

Hermiona i Ron proklouzli kolem zaraženého Voldemorta a šli se přivítat s Petunií.

„Petúnie, ráda Vá… tě vidím.“ Usmála se Hermiona. Málem vykala Petunii, přitom jí ona sama řekla, že si to nepřeje. Vždyť je to sestra jejich nejlepšího přítele!!

„Taky tě ráda vidím, Hermiono.“ Přivítala se s ní a pak i s Ronem.Voldemort je celou dobu nevraživě sledoval.

O Grangerové už slyšel. Inteligentní mudl.… zarazil se. Hlavně kamarádka jeho Alecta.

„Dobrá,“ prskl, „začneme s vyhledávacím kouzlem-“

„To je najde? Tedy jejich polohu?“ zeptal se Ron.

Voldemort vztekle přimhouřil oči. Nikdo si ho NIKDY nedovolil přerušit v řeči.V jeho ruce mu to škubalo. Měl tolik chuti toho spratka pomučit, že na to do konce života nezapomene. Aby to neudělal, musel si připomínat, že jeho syn je má… rád.

Grangerová si evidentně nevšimla, jak je Voldemort rozzuřený.

„Ne, nenajde to jejich polohu, pitomče, mohl bys začít číst nějaké knihy. Díky tomu kouzlu je můžeš sledovat! Už chápeš?“

Voldemort ji zaujatě sledoval. Ta holka není blbá, pomyslel si.

„Správně,“ přikývl s velkým sebezapřením, „díky tomu kouzlu je můžeme sledovat, ale opatrně, aby na to nepřišli. Existují totiž obranná kouzla proti sledování -“

„Ahá! Ony existují nějaké druhy sledování?“ Voldemort si připadal jako zatím tichá sopka, která má během chvíle vybuchnout.

„Samozřejmě, že ne, Ronalde. Jen je nebudeme sledovat pořád, chápeš?“ osvětlila situaci opět Hermiona.

„Už ano!“ usmál se Ron. Alena si všimla, že i ostatní už pochopili. Wesleyovi se odvážili přistoupit blíže, ovšem taky si všimla, že Moly se nějak moc tiskne na manžela.

„Výborně, takže použijeme obřadní magii a to následovně-“

„Koho?“ užasl Ron. Tohle byla ovšem poslední kapka.

„TAK A DOST!! CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ? TY SPRATKU?? ŽE MĚ BUDEŠ POŘÁD PŘERUŠOVAT? NEBUDU TI TO TOLEROVAT! OD TOHO, ABY SES TADY UŽ VÁLEL NA PODLAZE TĚ CHRÁNÍ JEN TEN FAKT, ŽE JSI BOHUŽEL JEDEN Z NEJLEPŠÍCH PŘÁTEL MÉHO SYNA!! TAKŽE RADŠI DRŽ HUBU A KROK A HLAVNĚ MĚ NEPŘERUŠUJ!!!“ Ron se skryl za Snapea.

Voldemort se pousmál. Konečně se uklidnil. Vypěnil a vše se vrátilo do „normálu“. V normálním normálu to být nemohlo, protože jeho syn byl v nebezpečí. Tohle byl spíš nadprůměrný normál J.

„Pardon,“ pípl Ron zděšeně.

„Máš se za co omlouvat!“ odvětil už normálním mrazivým hlasem Pán zla.

„Severus vás odvede do vaší společenské místnosti, kde počkáte do večera, musí se to tady připravit. A ty!“ pohlédl na Hermionu, „vysvětlíš tomu… tvému kamarádíčkovi, co je to obětní magie, jasné? Nebo to snad nevíš?“

„Vím,“ kývla Hermiona.

„Výborně, tak mu to vysvětli, ať mě už neotravuje.“Kývl na Snapea a ten je odvedl do společenské místnosti.

Jakmile odešli, začala se Rika smát.Voldemort přimhouřil oči.

„Čemu se směješ?“

„Jen tomu, jak se ten Ron schovával za Snapea, když jsi křičel. Vypadal tak vyděšeně, že mi ho bylo skoro až líto.“

„Nechápu, proč tu jsou. Stačilo jim napsat několik dopisů, jak pátrání pokračuje. Vůbec tu nemuseli být.“

„A ty by ses spokojil s dopisem, kdyby byl Alecto v ohrožení?“ zaujalo Alenu.

„Vlastně… Ne!“ opět rezignoval Voldemort.

JJJ

Moly i Artur byli poněkud zděšeni. To se ovšem nedalo srovnávat s Ronovou hrůzou v očích.

„T… teda, tati,“ zašeptal a přitiskl se k otci, „jsem rád, že jsi můj táta ty a ne ty-víš-kdo.“Artur se pousmál. Měl svého syna rád.

„Pán zla není stejný k nepřátelům a ke svým dětem. Mysli si co chceš, ale svým blízkým by neublížil.“

„Zastáváš se ho, Severusi?“ pohlédla na něj Moly.

„Je to otec mé přítelkyně, budu se ho zastávat, pokud to bude správné. Nelhal bych. To, co říkám, je pravda.“

„Nedokážu si představit, že by mohl vy-víte-kdo někoho mít rád nebo více, milovat.“ Poznamenal Artur.

„Jak to správně říct… I ten největší… zločinec a parchant… miluje svou rodinu, která je pro něj nejdůležitější.“ Dokončil Severus váhavě svou myšlenku a ještě se ohlédl, jestli ho někdo neslyšel.

Zpět na obsah

Kapitola 31: Kapitola 32

Pro Thomase přišli asi hodinu po tom, co skončil jejich „pohovor“ s Alectem.

Nad Thomasem se nikdo neslitoval a posadili ho na židli přímo doprostřed místnosti a obručového stolu.

„Takže, Thomasi, vítám tě v sídle řádu Bílých kouzelníků. Doufám, že se ti u nás líbí.“ usmála se na něj, ale všichni postřehli v jejím hlasu stopy ironie.

„Je to tu velice hezké,“ ušklíbl se, pak se ale napřímil a vyprskl:

„Kde je můj bratr a jeho přítelkyně?“

„Pokud budeš spolupracovat, svého bratra uvidíš večer.“ Usmála se sladce.

„Nebo snad chceš, aby se tvému bratříčkovi něco stalo?“ pokračovala.Thomas se zděsil. Kdyby se něco stalo Alectovi, nikdy by si to neodpustil.

„Ne, to ne…“

„Tak vidíš, teď se tě zeptám, kde má sídlo tvůj otec?“

„Nevím, vždy jsme se domů dostávali přenášedlem.“

„Hm… tak jinak. Kde je škola tvého otce?“

„Nevím, v Americe, víc vám neřeknu.“

„Tys tam nestudoval?“

„Ano, ale…“

„Ale co?“ naléhala.

„Používali jsme přenášedla, stejně jako všichni ostatní studenti,“ zamítal Thomas.

„Co Voldemort? Co mi o něm můžeš říct?“

„Co o něm chcete vědět? Že je to můj otec? Nikdy jsem se na něj nedíval jinak.“

„Jak jinak?“ zaujalo Mirandu.

„Jako na mistra nebo pána zla. Pro mě to byl hlavně otec. Od mých deseti let mě vychovávala matka, jistě víte proč,“ odmlčel se. Zjistil, že nemá víc co říct.

Miranda se na něj povídala nevraživě.

„Já chci slyšet víc!! Jaký je to vůdce? Chci vědět vše a všechno!“ prskla.

„ALE JÁ NIC NEVÍM!!“ vykřikl Thomas.

„Dobře, bratra už neuvidíš.“ Odsekla.

„Ale já nelžu!“ Thomas nechtěl, aby bratrovi ublížili.

„Jak myslíš,“ usmála se a nechala Thomase vyvést z místnosti.

JJJ

Alecto se posadil na druhou postel s sledoval spící Ginny. Nechtěl ji budit, sám se cítil unavený. Sledoval Ginny asi hodinu a následně si sám lehnul a na nějakou dobu usnul. Vzbudil ho až Ginnin hlas.

„Proboha,“ ani se neobtěžovala šeptat.

„Co se stalo?“ polekal se Alecto.

„Nic, jen… vypadáš úžasně!“ vydechla ohromeně a zírala na něj.

„Hm… díky, taky ti to sluší,“ Alecto byl viditelně v rozpacích.

„Ne, myslím to vážně!“

„Ale já taky,“ usmál se.Minutu na sebe jen zírali a pak vyprskli smíchy. Ginny skočila na Alectovu postel a jemně se k němu přitiskla.

„Promiň,“ zašeptal Alecto.

„Co?“ zeptala se nechápavě.

„Tohle všechno… je kvůli mně. Nechtěl jsem, nenapadlo mě-“

„Co tě to napadá? Nemůžeš za to! Já se rozhodla sama, tak toho laskavě nechej!“

„Ginny, já-“

„Alecto! NECH TOHO!“ prskla.

„Dobrá,“ rezignoval Alecto.Ginny se do něj znovu zapřela a objala ho.

„Miluju tě,“ zašeptala.Alecto ztuhl.

„Já tebe taky, Ginny.“ Ginny se mu podívala do očí.

„Neopustím tě, uvědom si to! Nikdy!“ řekla důrazně.

„Já tebe taky ne! Nedovolím, aby ti něco udělali!“Ginny se opět o Alecta opřela. Chvíli takhle seděli, ale Ginny byla ospalá.

„Co jsi dělala v noci?“ pousmál se její únavě.

„Přemýšlela.“

„O čem?“

„Spíš o kom…. O tobě, tvém otci, a všech ostatních.“

„A na co jsi přišla?“ tohle Alecta zaujalo.

„Už jsem ti to přece řekla, miluju tě, nikdy tě neopustím, ať si každý říká co chce,“

„Jsem rád, že máš stejný názor na věc!“Ginny si lehla na postel a Alecta stáhla s sebou. Objal ji zezadu kolem pasu a za chvíli usnuli.

JJJ

„Co budeme dělat, až je budeme sledovat?“ Alex nebyl dvakrát nadšen z toho, že tam musí být.

„Budeme je sledovat, co je to za otázku, Alexi?“ Voldemort zíral zaraženě na svého syna.

„Jen, jestli jsem tady zapotřebí,“ ušklíbl se Alex.

„Jistě, i kdybys nebyl zapotřebí, bratra jsi ještě neviděl, stejně jako my ostatní,“ poznamenal.

„Ale já se radši nechám překvapit. Až se Alecto s tou holkou vrátí od těch únosců, uvidím ho až dost.“

„Alexi! Neodmlouvej! Prostě tady budeš a to je vše co ti k tomu mohu říci.“

„Ale-“

„ALEXI!! NECHÁŠ TOHO??“ Voldemort dnes už podruhé ztratil nervy.

Alex se rozrušeně stáhl. Nikdy si na něj nikdo nedovolil křičet. Matka to nedovolila a po tom, co se vrátil otec, na něj nekřičel ani on. Uraženě si sedl do křesla a přivolal si knihu, kterou otevřel a začetl se.Petúnie zatím na podlahu začala kreslit jakýsi obrazec. Předpokládala, že na tom kouzle se budou podílet všichni dospělí.

„Petúnie, co to kreslíš?“ Voldemort jen ohromeně zíral.

„Já? No, ten obrazec, co je k tomu zapotřebí, vždyť..“

„To nemyslím, ale kreslíš to špatně. Na tom kouzle se budeme podílet jen já, ty, tvá matka a Rika.“

„Ale ostatní-“

„Ostatní budou jen přihlížet a až se to naše kouzlo zruší, tak budou na řadě oni.“

„Aha, takže chceš sledovat vždy dvakrát denně?“

„Ano, ráno a k večeru, jsi inteligentní,“ ušklíbl se.

„Díky, to samé můžu říct já o… Alectovi,“ pousmála se škodolibě.

Voldemort už čekal, že řekne o tobě, proto ho zarazilo, když uslyšel jméno svého nejmladšího syna. Zarazil se, ale pak si vzpomněl na dobu, kdy byla Petúnie v Alectových letech. Provokovala ho pořád. Tedy, pravda byla taková, že se provokovali navzájem.

„Dobrá, takže to změň, buď tak laskavá, ano, zlato?“ Petúnie se zaraženě podívala na otce. Zlato, tak ji už strašně dlouho nenazval. Vlastně ji tak nenazval od doby, co jí bylo šestnáct.

„Jistě, tati,“ pousmála se.Tohle oslovení zarazilo zase Voldemorta. Nikdo, kromě jeho dvou nejstarších dcer mu tak nikdy neříkal. Thomas ani Rika. Alex s Kristin mu tak neříkali, byli sice malí, když… zmizel, ale vždy ho nazývali otcem.. Možná se to u Alecta změní.Zanechal úvah, protože vešel Severus.

„Tak? Jak se líbí… hostům?“

„Byli překvapení, můj pane,“ odvětil poslušně Severus.

„Pane, není ten obrazec nějak moc malý?“ zaraženě zíral.

„Ty, Wesleyovi a Black se budete provádět druhé kouzlo, které bude nejspíš až zítra ráno,“ osvětlil situaci Voldemort.

Když jmenoval Wesleyovi a Blacka, byl jeho hlas poněkud zabarven odporem. Nesnášel ty krvezrádce. Ale nemohl proti tomu nic dělat. Jeho žena měla pravdu, čím víc lidí – tím líp. Další problém byl v tom, že Alectovi na těch… lidech záleželo.

„Aha,“ Severus se necítil dobře, připadal si poněkud odstrkován. Přece jen, miloval Petunii, i-když si to nejprve nechtěl přiznat.Petúnie pochopila.

„Tati, myslím si, že by bylo lepší, kdybych se vyměnila s Blackem. Aspoň bude někdo, kromě Severuse, zodpovědný v druhé … skupině.“ Velice chytře použila oslovení Tati, protože Voldemort se pak dal ukecat skoro ke všemu.

„Nejsem si sice jistý, jestli je to ten nejlepší nápad, ale když myslíš,“ přikývl váhavě otec.

„Díky, jsi laskav,“ pousmála se a vstala, protože už dokončila svou činnost – tj. kreslení čtverce.

„Nemáš zač,“ přikývl.Severus Petunii váhavě chytil kolem pasu a přitiskl se k ní. Ta se jen usmála a zapřela se do něj.Voldemort se raději začal věnovat studiu rodokmenu. Alena se k němu přidala.

„Hm… měli bychom zavolat Daviese, ať přinese hostům jídlo,“ poznamenala Alena.

„Mě je to jedno, klidně,“ přikývl netečně Voldemort.

„Ty jsi teda hostitel,“ ušklíbla se.

„Že? Taky si myslím,“ odvětil Vol...Alena jen rezignovaně vydechla a odešla.

Alex celou dobu předstíral, že nevnímá. Kristin, ta pro jistotu byla zavřená u sebe v pokoji s Rikou.

Voldemort vlastně jen čekal na dopis od těch únosců s nějakými podmínkami.

JJJ

„Co chceš dělat s Alectem a tou Ginny?“ ptal se Jack Mirandy.

„Nevím, k něčemu nám možná budou prospěšní. Jen očekávám, kdy se v Alectovi probudí jeho přirozená magie.“

„Přirozená magie?“ nepochopil Jack.

„Každé dítě, které je z nějakého mocného rodu ji má. Schopnosti, chápeš? Jako třeba hadí jazyk.“

„Aha, tak ty si myslíš, že bude mít Alecto ještě nějakou jinou moc?“ tohle Jacka zaujalo.

„Jistě, jen to bude nejspíš chtít trochu času. Až bude v přátelštějším prostředí nebo v nebezpečí, měla by se jeho magie uvolnit.“

„Hm… proč si myslíš, že bude mít nějaké zvláštnější schopnosti?“

„Blázne, je to nejmladší syn Voldemorta! Asi nevíš, odkud vzal Voldemort chlapcovo jméno? Alecto?“ kroutila nevěřícně hlavou.

„Ne, nenapadlo mě to nějak hledat.“

„Alecto, byl nejmladší syn samotného Salazara Zmijozela, už chápeš?“

„Aha, takže ty si myslíš, že Voldemort pojmenoval Alecta podle něj?“

„Jistě, ale nemyslím si, že si o Salazarově Alectovi zjistil vše,“ kroutila tentokrát zamyšleně hlavou.

„Tak co mi o něm řekneš?“ rezignoval Jack.

„No, stejně jako Voldemort, neměl Salazar možnost vychovávat svého syna, protože ho měl s jinou ženou, než jeho ostatní děti. Alectova matka ho vychovávala samostatně. Asi nevíš, že to vyhledávací kouzlo, které jsme používali na sledování vytvořil Salazar, aby moh najít své dítě?“

„To jsem netušil, jak dlouho mu to trvalo?“

„Patnáct let, ono vymyslet takové kouzlo, které se týká obřadní magie není nejjednodušší, proto našel svého syna až v jeho patnácti.“

„Nějak se nám to začíná shodovat, co?“

„Víš, že vlastně ano? Ani mě to dřív nenapadlo,“ zamyslela se.

„Pokračuj,“ vybídl ji Jack.

„No, prostě si ho k sobě potom vzal. Se Salazarovým nejstarším synem Ribusem měl úžasný vztah, ovšem to se nedá říct o jeho druhém nejmladším synovi, Drimenovi. Ten Alecta nenáviděl, vzal mu postavení nejmladšího syna,“ ušklíbla se.

„Jako by o to Alecto někdy stál.“ Dokončila svou myšlenku.

„Pokračuj,“ vybídl ji.

„Co se dá víc říct? Snad jen to, že Salazar nikdy nenutil Alecta k tomu, aby byl hm… zlý. Respektoval ho. Ovšem to se nedalo říct o Drimerovi, ten se pokusil Alecta dokonce zabít, Salazarovi to otevřelo oči a Drimera vyhodil. Chtěl ho zabít, ale Alecto mu v tom zabránil. Salazar nikdy nedokázal pochopit, proč to udělal. Tedy, proč se Alecto Drimera zastal. Ovšem Alecto měl bratra rád, přes to, jak se k němu choval. Drimer dával Alectovi vždy najevo, jak jím pohrdá, jak ho nenávidí. Alecto byl vždy… čistý. Nikdy nikomu neublížil. Vzhledem k tomu, že Alectova matka byla spřízněna s Godrikem Nebelvírem, tak byl Alecto vychováván tak, aby stál proti Salazarovi. Když ovšem zjistil, kdo je jeho otec, rozhodl se pro kompromis, byl nestranný. To mu možná i několikrát zachránilo život,“ napila se a zírala do plamenů.

„A dál??“ netrpělivě se ozval Jack.

„Dál nic není, jen to, že byl Alecto nejmocnější ze Salazarových dětí, proto můžeme něco podobného očekávat i od toho našeho Alecta.“ Dokončila zamyšleně.

„Proto si myslíš, že by se měla probudit jeho magie?“

„Ano, zakládám si na tom.“

„Myslíš, že se bude minulost opakovat?“ zaujalo Jacka.

„Doufám, že ne. Tedy, doufám v to, že Alex Alectovi neublíží.“ Mirandy byla zamyšlená.

„Kdy pustíme Alecta za Thomasem?“

„Asi večer, necháme je, ať si odpočinou.“

„Dobře, zanesu jim oběd.“ Přikývl a vstal. Kouzlem naložil na tác jídlo pro tři osoby a odešel z místnosti.

„Tak, teď jen počkáme, jak se budou věci dál vyvíjet…“ vydechla Miranda a odešla do svého pokoje.

Zpět na obsah

Kapitola 32: Kapitola 33

Když se Alecto s Ginny vzbudili, ležel na protější Ginnině posteli tác s jídlem.

Oba sice chvíli váhali, ale pak se do oběda přece jen pustili. Nakonec byl hlad silnější než možnost, že by jídlo bylo otrávené.

Celý den se nic nedělo, tak si prostě povídali o všem možném. Až večer pro něj přišel Jack.

„Tak pojď, půjdeš za tvým bratrem,“ vyzval ho. Alecto se podíval na Ginny a odešel s mužem.

Šli o patro výš a následně až na konec chodby, kde byl Thomas.

Alecto ztuhl ve dveřích. Jejich pokoj vypadal proti tomuhle docela dobře. Thomas zaraženě seděl na polorozpadlé posteli, ale když si všiml nově příchozího, okamžitě vstal a přistoupil k bratrovi. Nejprve si ho prohlédl. Pousmál se a objal ho. Alecto cítil, jak je jeho bratr promrzlý. Evidentně nefungovalo topení, které tam bylo a krb nebyl přítomen.

Thomas se od Alecta nepatrně odtáhl, chtěl nejspíš něco říct, ale ztuhl jen co se mu podíval do očí.

„Teda, Alecto, chtěl jsem říct, že vypadáš dobře nebo spíš úžasně, to je přesnější, ale těma očima jsi mě úplně dorazil,“ vydechl ohromeně.

Alectovi do očí vhrkly slzy a přitiskl se k bratrovi.

„Copak se stalo? Tedy kromě toho, do jaké situace jsme se dostali?“

„Mě nejvíc mrzí, že jsme do toho zatáhli i Ginny. Ona…“Thomas bratra dovedl k posteli a donutil ho, aby se posadil.

„Taky mě to mrzí, nejen Ginny, ale i ty bys tu neměl být.“

„Ty ovšem taky ne,“ zašeptal Alecto.

„Dobrá, shodli jsme se, že by tu neměl být nikdo z nás.“ Snažil se uzavřít téma Thomas.

„Máš tady zimu,“ poznamenal Alecto.

„Vážně? Nevšiml jsem si,“ poznamenal uštěpačně, pak si nejspíš uvědomil, že se nezachoval správně, tak dodal:

„Promiň, to jsem nechtěl,“ a přitiskl si bratra k sobě.

„Jsi promrzlý,“ zašeptal Alecto.

„Nech si tady můj hábit, já ho nepotřebuju, v našem pokoji je tepleji,“ a snažil se sundat si hábit, ale Thomas ho zastavil.

„To ať tě ani nenapadne, Alecto. Není mi moc zima.“ Zarazil jeho snažení Thomas.

„Ale..“

„Žádné ale Alecto.“ Alecto tedy rezignoval. Došlo mu, že bratra nepřemluví.Asi deset minut vůbec nemluvili. Alectovi i Thomasovi připadalo, že si rozumí beze slov. Alecto se snažil zahřát bratra, ale Thomas se po těch minutách ticha začal chvět zimou. Předtím byl promrzlý, ale snažil se to skrývat, teď to ovšem už nešlo.

„Thomasi, vem si ten hábit, prosím,“ zašeptal Alecto.

„N..ne“ procedil mezi drkotajícími zuby Thomas.

Náhle se ovšem něco začalo dít. Celý dům se začal chvět jako při mírném zemětřesení. Thomas ohromeně vykřikl, protože začal zářit. K jeho ohromení ucítil, jak zima ustupuje, ovšem místo něj se začal chvět Alecto. „Zemětřesení“ přestalo stejně rychle, jako začalo.

Thomas si zděšeně uvědomil, co se stalo.Alecto přenesl jeho zimu na sebe!!

„Alecto! Co jsi to udělal?“ zašeptal zděšeně a snažil se bratra zahřát, ale nevěděl jak.

„Thomasi,“ zašeptal Alecto. Teď to byl on, kdo byl promrzlý, ale navíc ještě unavený.

JJJ

Miranda ohromeně ztuhla, když ucítila to zemětřesení.Vzhledem k tomu, že tady zemětřesení bylo naposledy ve středověku, je nepravděpodobné, že to zemětřesení je, přemýšlela rychle. Okamžitě ji napadla možnost, co to chvění způsobilo.Jacka potkala na chodbě.

„Jsi v pořádku?“ vypálil na ni okamžitě.

„Jistě, kde je Alecto?“

„U Thomase, proč?“ pak mu ale došlo, co si asi Miranda myslí.

„Myslíš, že to byl Alecto?“

„Jsem si jistá, jeho magie se nejspíš probudila.“ Poznamenala a kouzlem rozrazila dveře do Thomasova „pokoje“.

Thomas vyděšeně vzhlédl.

„On… on“ nebyl schopen slova.

„Dej mi ho, jsem léčitel.“ Vyzval Jack Thomase.

„Ne…to ne…“

„Dej mi ho, neublížím mu, nemám k tomu jediný důvod, nemyslíš?“

Thomas váhal. Jack to zkusil jinak.

„Zemře, když mu nepomůžu,“ tohle zabralo. Okamžitě bratra pustil a Jack si ho vzal do náručí.

„Je tu zima,“ poznamenala Miranda a mávla hůlkou. Okamžitě se oteplilo.

„Počkejte, kam ho nesete?“ zeptal se Thomas nešťastně.

„Dám mu povzbuzující lektvar, trochu si odpočine. Ty se uklidni, bude v pořádku, je jen vyčerpaný,“ vysvětlil Jack.

„Chci ho mít u sebe, nechte ho tady,“ zašeptal Thomas.

„Až se vyspí, přivedu ho, jasné?“ Jack chápal, jak je Alecto pro Thomase důležitý.

„Slibuješ?“ zeptal se Thomas rozechvěle.

„Slibuju,“ přikývl Jack a odešel i s Alectem z místnosti.Thomas měl výčitky svědomí. Kvůli němu bylo Alectovi zle. Cítil se hrozně.

JJJ

Voldemort nechal přesně ve tři hodiny zavolat Wesleyovy, Blacka a Grangerovou.Všichni vypadali nedočkavě. Chtěli vědět, co se bude dít. O deset vteřin později přiběhla Rika a Kristin. Voldemort jejich pozdní příchod nekomentoval.

„Takže, začneme se sledovacím kouzlem. Budeme rozděleni do dvou skupin. V první jsem já, Alena, Rika a Black. V druhé jste vy,“ povídal se na Wesleyovy, „Petúnie a Severus.“ Voldemort se tvářil klidně. Domluvil.

„A co my?“ zeptal se Ron.

„My nic, Ronalde, nejsme ještě dospělí kouzelníci, proto nemůžeme pomoci, chápeš?“ Grangerová se opět ujala vysvětlování.

„Aha,“ zklamaně kývl Ron.

„Výborně, takže,“ podíval se na Riku, Alenu a Blacka, „se postavte na značky a začneme. Nejprve budu předříkávat jen já a vy budete opakovat. Asi za minutu se přidáte ke mně. Je to jednoduché, budete se jen soustředit na člověka, kterého chcete uvidět.“ Navigoval Voldemort.

„Koho chceme vidět?“ zajímalo Riku.

„To je přece jasné-“ Byl přerušen Alenou.

„Ginny, pojedeme od nejmladšího, spíš nejmladší,“ pohlédla na svého manžela, který jen kývl.

Předříkávali asi dvě minuty a začal se před nimi zhmotňovat obraz. Za půl minuty se obraz vyostřil a všichni uviděli dívku, která seděla na posteli. Mluvila s nějakým chlapcem.

Ginny se bavila s Alectem!!!

Voldemort jen ohromeně vydechl. Jeho syn vypadal báječně. Co ovšem nejvíce překvapilo, byly chlapcovy oči.Neměl je zelené, jako jeho ostatní děti, ale tmavé, stejné, jako měl kdysi on sám.

Jeho syn se s jeho přítelkyní bavil o všem možném.K večeru přišel pro jeho Alecta neznámý chlap, ale jeho syn ho evidentně znal.

„Teď myslete na Alecta!“ přikázal Voldemort.Všichni poslechli a proto „putovali“ s Alectem.

K jejich ohromení ho zavedl k Thomasovi.Následně uviděli vše, co se stalo. Voldemort jen ohromeně zíral, když jeho nejstarší syn začal zářit. Jakmile ale zjistili, že Alecto je hodně zesláblý, dostali strach.

Ten chlap odnesl Alecta a „nadopoval“ ho lektvary. Alecto usnul…

JJJ

Jack si opatrně zdvihl Alecta do náručí. Měl o něj starost. Chlapec se mu chvěl v náručí, byl úplně promrzlý. Odnesl ho do svého pokoje a položil do jeho postele. Vykouzlil samoohřívací deku, která se přizpůsobila potřebám člověka, který byl dekou přikrytý, a opatrně vpravil do něj povzbuzovací lektvary. Opět ho položil do postele a posadil se do křesla kousek od postele. Sledoval, jak Alecto teď už klidně a spokojeně spí.

Zpět na obsah

Kapitola 32: Kapitola 33

Když se Alecto s Ginny vzbudili, ležel na protější Ginnině posteli tác s jídlem.

Oba sice chvíli váhali, ale pak se do oběda přece jen pustili. Nakonec byl hlad silnější než možnost, že by jídlo bylo otrávené.

Celý den se nic nedělo, tak si prostě povídali o všem možném. Až večer pro něj přišel Jack.

„Tak pojď, půjdeš za tvým bratrem,“ vyzval ho. Alecto se podíval na Ginny a odešel s mužem.

Šli o patro výš a následně až na konec chodby, kde byl Thomas.

Thomas se od Alecta nepatrně odtáhl, chtěl nejspíš něco říct, ale ztuhl jen co se mu podíval do očí.

„Teda, Alecto, chtěl jsem říct, že vypadáš dobře nebo spíš úžasně, to je přesnější, ale těma očima jsi mě úplně dorazil,“ vydechl ohromeně.

Alectovi do očí vhrkly slzy a přitiskl se k bratrovi.

„Copak se stalo? Tedy kromě toho, do jaké situace jsme se dostali?“

„Mě nejvíc mrzí, že jsme do toho zatáhli i Ginny. Ona…“Thomas bratra dovedl k posteli a donutil ho, aby se posadil.

„Taky mě to mrzí, nejen Ginny, ale i ty bys tu neměl být.“

„Ty ovšem taky ne,“ zašeptal Alecto.

„Dobrá, shodli jsme se, že by tu neměl být nikdo z nás.“ Snažil se uzavřít téma Thomas.

„Máš tady zimu,“ poznamenal Alecto.

„Vážně? Nevšiml jsem si,“ poznamenal uštěpačně, pak si nejspíš uvědomil, že se nezachoval správně, tak dodal:

„Promiň, to jsem nechtěl,“ a přitiskl si bratra k sobě.

„Jsi promrzlý,“ zašeptal Alecto.

„Nech si tady můj hábit, já ho nepotřebuju, v našem pokoji je tepleji,“ a snažil se sundat si hábit, ale Thomas ho zastavil.

„To ať tě ani nenapadne, Alecto. Není mi moc zima.“ Zarazil jeho snažení Thomas.

„Ale..“

„Thomasi, vem si ten hábit, prosím,“ zašeptal Alecto.

„N..ne“ procedil mezi drkotajícími zuby Thomas.

Thomas si zděšeně uvědomil, co se stalo.Alecto přenesl jeho zimu na sebe!!

„Alecto! Co jsi to udělal?“ zašeptal zděšeně a snažil se bratra zahřát, ale nevěděl jak.

„Thomasi,“ zašeptal Alecto. Teď to byl on, kdo byl promrzlý, ale navíc ještě unavený.

JJJ

„Jsi v pořádku?“ vypálil na ni okamžitě.

„Jistě, kde je Alecto?“

„U Thomase, proč?“ pak mu ale došlo, co si asi Miranda myslí.

„Myslíš, že to byl Alecto?“

„Jsem si jistá, jeho magie se nejspíš probudila.“ Poznamenala a kouzlem rozrazila dveře do Thomasova „pokoje“.

Thomas vyděšeně vzhlédl.

„On… on“ nebyl schopen slova.

„Dej mi ho, jsem léčitel.“ Vyzval Jack Thomase.

„Ne…to ne…“

„Dej mi ho, neublížím mu, nemám k tomu jediný důvod, nemyslíš?“

Thomas váhal. Jack to zkusil jinak.

„Zemře, když mu nepomůžu,“ tohle zabralo. Okamžitě bratra pustil a Jack si ho vzal do náručí.

„Je tu zima,“ poznamenala Miranda a mávla hůlkou. Okamžitě se oteplilo.

„Počkejte, kam ho nesete?“ zeptal se Thomas nešťastně.

„Dám mu povzbuzující lektvar, trochu si odpočine. Ty se uklidni, bude v pořádku, je jen vyčerpaný,“ vysvětlil Jack.

„Chci ho mít u sebe, nechte ho tady,“ zašeptal Thomas.

„Až se vyspí, přivedu ho, jasné?“ Jack chápal, jak je Alecto pro Thomase důležitý.

„Slibuješ?“ zeptal se Thomas rozechvěle.

„Slibuju,“ přikývl Jack a odešel i s Alectem z místnosti.Thomas měl výčitky svědomí. Kvůli němu bylo Alectovi zle. Cítil se hrozně.

JJJ

„A co my?“ zeptal se Ron.

„My nic, Ronalde, nejsme ještě dospělí kouzelníci, proto nemůžeme pomoci, chápeš?“ Grangerová se opět ujala vysvětlování.

„Aha,“ zklamaně kývl Ron.

„Koho chceme vidět?“ zajímalo Riku.

„To je přece jasné-“ Byl přerušen Alenou.

„Ginny, pojedeme od nejmladšího, spíš nejmladší,“ pohlédla na svého manžela, který jen kývl.

Předříkávali asi dvě minuty a začal se před nimi zhmotňovat obraz. Za půl minuty se obraz vyostřil a všichni uviděli dívku, která seděla na posteli. Mluvila s nějakým chlapcem.

Ginny se bavila s Alectem!!!

Jeho syn se s jeho přítelkyní bavil o všem možném.K večeru přišel pro jeho Alecta neznámý chlap, ale jeho syn ho evidentně znal.

„Teď myslete na Alecta!“ přikázal Voldemort.Všichni poslechli a proto „putovali“ s Alectem.

Ten chlap odnesl Alecta a „nadopoval“ ho lektvary. Alecto usnul…

JJJ

Zpět na obsah

Kapitola 34: Kapitola 34

Alecto se probral až kolem poledne. Přesto se cítil unavený. Jakmile si Jack všiml, že je vzhůru, přistoupil k němu a prohlédl ho.

„To tvé včerejší kouzlo nemá na tvé tělo nějaké větší následky. Jsi jen vyčerpaný, naštěstí. Mohlo to ale dopadnout daleko hůř.“ Mluvil klidným a tichým hlasem, který Alecta uklidňoval.

Jack sledoval chlapce při jídle. Byl pobledlý a ještě nebyl ve své kůži. Známky vyčerpání byly více než znatelné. Hned po tom, co Alecto dojedl, mu dal další povzbuzovací a posilující lektvar. Alecto pak opět zalehl. Po několika minutách znovu usnul.

Od té doby uplynuly tři dny…

Alecto už byl v pořádku, zpět s Ginny. Za Thomasem chodil každý večer. Nikdo proti jeho návštěvám nic neměl. Nepřipadaly nikomu nebezpečné. Tak to taky bylo.

JJJ

Před třemi dny…Alena toho tuto noc moc nenaspala. Pořád byla myšlenkami s Alectem. Měla o svého nejmladšího syna starost. Ale nejvíc jí vrtala hlavou Alexova chladnost. Nevěděla to jistě, ale připadalo jí, že když Alecta odnášel ten muž, viděla na synově obličeji zlomyslný škleb. Dělalo jí to starosti, nebyla si jistá, jestli je Alex zrovna rád, že má mladšího bratra. Poslední věc, o kterou stála bylo, aby mezi sebou její synové nějak válčili. Nemohla se dočkat rána. Strašně moc chtěla vidět, jak je na tom její syn. Ovšem přesto kolem půlnoci upadla do neklidného spánku.Vstala poměrně brzy, už v šest byla v přijímacím sále.

Její manžel přišel asi hodinu po ní.

„Jak se ti spalo?“ zeptal se celkem zbytečnou otázkou.

„Jak se mi asi mohlo spát? Můj nejmladší syn včera mohl zemřít tím vypětím a následným chladem a ty se mě ptáš, jak se mi mohlo spát? Výborně, nikdy se mi nespalo lépe,“ vypadla z obvyklého klidu Alena.

Její manžel na ni nechápavě zíral.

„Promiň, nespalo se mi vůbec dobře, nemohla jsem usnout. Navíc, nejsem si jistá, jestli je Alex zrovna nadšen, že má mladšího bratra. Nevím, proč. Trápí mě to. Nechci, aby mezi sebou naši synové válčili.“ Vydechla unaveně a v jejím hlase byl znát omluvný tón.

„Taky jsem si všiml Alexova znechucení.“ Kývl Voldemort souhlasně.

„Co budeme dělat, až se setkají a ehm… budou se nesnášet?“

„Můžeme zatím doufat, že se to nestane a že spolu budou vycházet.“ Povzdechl si Voldemort.

„Ale co když přece-“

„Teď to nebudeme řešit. Řešit to budeme jen tehdy, pokud ta situace nastane.“ Zarazil svou ženu Voldemort.Alena se dívala svému manželovi do očí. Měla starost o své děti a nechtěla, aby pak přehlédli vážnou situaci, která by mohla nastat. Byla si vědoma, že by to mohlo dojít až velmi daleko. Nechtěla ani domyslet, jaké dalekosáhlé následky by jejich přehlížení mohlo mít. Počáteční možná averze by mohla přerůst v absolutní nenávist, a to ona nechtěla dovolit.

Voldemort taky vypadal zamyšleně. Posadil se do křesla a zamyslel se. Přivolal si knihu, ve které se snažil najít rozptýlení, které se ovšem nedostavilo.

Asi půl hodinu po Voldemortovi přišla Rika a deset minut po ní i Kristin. Obě vypadaly unaveně a nevyspale. Kristin jen zamumlala cosi jako pozdrav, a Rika jen kývla na znamení pozdravu.

Alex se nejspíš jako jediný dokázal perfektně vyspat, protože dorazil až kolem osmi s širokým úsměvem na rtech. Voldemort chtěl zrovna něco říct, ale do sálu vešel Black a jeho společníci.

Voldemort radši svou poznámku spolkl, měl v plánu mluvit se svými dětmi poněkud soukroměji v rodinném kruhu a ne před těmi… lidmi.

„Kdy budeme pokračovat?“ promluvil jako první Black

.„Až se dostaví Petúnie a Severus.“ Odvětila poněkud rozladěně Kristin. Moly jí zaujatě sledovala. Měla zrzavé vlasy, přátelské zelené oči a štíhlou postavu. Povahově jí připadala velice příjemná. Tímhle vším připomínala Lily Potterovou, kterou viděla jen jednou v životě, ale přesto si ji pamatovala.

„Oni odešli?“ promluvila poprvé od doby, co přišla. Tedy poprvé před Voldemortem a jeho rodinou.

„Ano, Petúnie chtěla se Severusem přespat v Severově domě.“ Kývla Rika.Moly si ji také pořádně prohlédla. Vypadala jinak, než Kristin. Měla černé vlasy po otci. Zato zase zelené oči po matce a štíhlou postavu, jako všechny děti vy-víte-koho. Povahově jí připadala zvláštní. Dokázala být tvrdá, ale taky přátelská, tím si byla jistá. Moly dokázala velmi často správně odhadnout povahu člověka.

„Takže, pokud jsem to pochopila, tak Petúnie se dala dohromady se Severusem?“ zeptal se Artur.

„Do toho vám nic není, nebo se pletu?“ odsekl Voldemort.

„Tak pardon,“ odsekl taky Artur. Byl poněkud rozladěný z Voldemortova přístupu. Po příchodu Petúnie se Severem opět sledovali Alecta i Ginny.Tak to probíhalo následující tři dny… pořád dokola sledování.. Voldemorta i ostatní to už opravdu unavovalo a štvalo. Nikdo z toho proklatého řádu se ani slovem nezmínil, kde se ten proklatý řád nachází.

JJJ

Od toho dne se Alectova magie neprojevila. Když se večer v deset hodin vrátil z návštěvy u bratra, rozvalil se na posteli a pomalu usínal. Najednou se ale otevřely dveře a v nich byl Jack.

„Jacku?“ zeptal se rozespale Alecto.

„Jsem to já, Miranda chce s tebou mluvit,“ vyzval ho nějak moc příkře. To Alecta zarazilo, ale přesto vstal.

„Tak pozdě?“ zašeptal tak, aby nevzbudil Ginny, ale ta se na posteli právě posadila.

„Na něco si vzpomněla. Potřebuje s tebou mluvit hned.“ Chytil chlapce za nadloktí a vystrčil ho ze dveří, které následně zavřel a zamknul.

Alecto byl ještě rozespalý, takže si nevšiml, že ho Jack vede jinam, než dolů do přijímacího sálu. Vlastně s ním šel o dvě patra výš, Alecto si to ovšem uvědomil.

„Ale… přijímací sál je někde jinde, ne?“

„Kdo říkal, že jdeme právě tam?“ zeptal se nevraživě.

„Stalo se něco?“ Alecto poznal změnu chování.

„Nic, co by se mělo stát?“ ušklíbl se Jack.

„Kam mě to vedete?“

„To zjistíš,“ ušklíbl se ještě víc.

Alecto dostal strach. Takhle se Jack nikdy nechoval, jediná možnost byla…Náhle Jack mávl hůlkou a otevřely se dveře. Jack hodil Alecta dovnitř a švihl hůlkou. Nad Alectem se ze stropu spustily řetězy.

Chlapec jen ztuhl hrůzou. Jack mávl hůlkou ještě jednou a řetězy sjely až k Alectovi krčícímu se na zemi, kde spoutaly jeho ruce. Jack švihl hůlkou znova a řetězy se začaly napínat, až samy zvedly chlapce tak, že stál vzpřímeně s rukama uvězněnýma v již zmíněných řetězech.

Alecto jen bezmocně vzhlédl k jeho rukám, které byly uvězněny a nemohly se samy vyprostit. Stál zády k Jackovi.

„Tak, parchante, myslel sis, že zapomenu?“ Jackův hlas zněl nenávistně.

„Kde je Jack?“ zeptal se.

„Jsi chytrý, to se musí nechat. Jack leží hezky v postýlce s Mirandou. Vůbec o tobě neví. Tedy, neví, kde jsi. Myslí si, že hezky spinkáš v postýlce naproti zrzky nebo s ní.“

„Vy jste Daniel, že?“Muž se jen začal smát.

„Výborně, jsi velmi inteligentní. Máš ovšem smůlu, z této místnosti se jen tak nedostaneš.“ Zasmál se jízlivě a škodolibě. Byl to krutý smích, který předtím slýchával, když byl u něj Mozkomor.

„Co po mě chcete?“ Alecto měl strach, nevěděl, co může od takového šílence čekat… určitě to ale nebude nic pěkného..

„Ale, už nejsem Dany?“ v příštím okamžiku se ozval svištící zvuk a Alecto ucítil šílenou bolest.

Překvapeně a bolestně vyjekl.

„Na mě nikdo útočit nebude beztrestně, to si laskavě zapamatuj!“ prskl a opět ho švihl. Bičem.

Tentokrát Alecto nevyjekl. Bolelo to ještě víc než předtím, protože mu Daniel kouzlem strhl košili.

„Bolí to, spratku? Určitě jo, nemám pravdu?“ opět ho švihl. Alectovi vhrkly do očí slzy. Bolest byla ještě větší, než když ho mučil otec, protože tahle měla dlouhodobé trvání.

„TAK ŘEKNI NĚCO, BOLÍ TO?“ zařval nepříčetně Daniel a do další rány vložil všechnu svou sílu.

Tentokrát Alecto nedokázal zadržet bolestivý výkřik.

Daniel se začal nepříčetně smát. Tohle mu udělalo neskutečnou radost. Nejhorší bylo, že se pořád smál Jackovým hlasem.

Alectovi tekly po tváři slzy, byla to neskutečná bolest. Cítil, jak mu po zádech stékají kapky krve.

„Tak se mi to líbí,“ pochválil Alectův výkřik Daniel a znovu ho švihl.

Alecto opět tlumeně vykřikl. Prosil, aby už konečně ztratil vědomí. Samozřejmě neprosil nahlas. Tak by se neponížil.

„Budu tě takhle mučit do té doby, než budeš prosit o slitování,“ zašeptal Daniel a zase ho švihl.

Po dvaceti ranách začal Alecto pomalu ale jistě ztrácet vědomí. Daniel ho znovu švihl a Alecto opět vyjekl, už se ani nesnažil skrývat svůj pláč. Nedokázal to.

Z dálky vnímal kroky blížící se k němu. Daniel se postavil těsně před něj.

„Bolí to, že? Neskutečná bolest, tak se to dá popsat. Nemyslíš si doufám, že jsme skončili, že? To se totiž velice pleteš… Budeme pokračovat tak dlouho, dokud nebudeš prosit o slitování… o milost..“ šeptal mu do ucha. Nakonec se ještě škodolibě zasmál.

Alecto si až teď uvědomil, že nejspíš použil mnoholičný lektvar, protože Daniel už vypadal zase tak, jak měl. Daniel mu položil rukojeť biče ke krku a přitlačil.

Alecto nemohl dýchat. V tu chvíli se jeho magie opět probrala. Dům se znovu začal chvět a Daniela to odhodilo na druhou stranu místnosti, kde se nabodl na železo, trčící ze zdi.

Daniel jen ohromeně zíral, co se to děje. Nebyl v domě, když se Alectova magie probudila poprvé, proto nevěděl, že by bylo pro jeho bezpečnost lepší, kdyby odstoupil, ale on ještě víc přitiskl rukojeť biče k Alectově krku. Pak se ale něco stalo. Daniela nějaká neznámá síla zvedla do vzduchu a odhodila ho ke zdi, kde se nabodl na železný hrot.

Daniel zaječel zděšením, ve kterém se mísila bolest a hrůza. Nikdy ho nenapadlo, že by měl zemřít nabodnutý na železo. Ještě k tomu, když ho nabodl Voldemortův spratek. Daniel pomalu, ale jistě umíral. Po dvou minutách už nebylo v jeho těle ani trochu života.

Alecto ovšem konečně vyčerpáním a bolestí upadl do vysněného bezvědomí.

JJJ

Jack s Mirandou už klidně spali, když ucítili, že se dům opět třese.

„Alecto,“ bylo jediné, co zašeptala a vyskočila z postele. Švihla hůlkou a okamžitě se její noční košile vyměnila za zelenkavý hábit.

Jack zopakoval to, co ona a okamžitě vyběhli. Rozrazili dveře do Ginnina a Alectova pokoje, ale k jejich ohromení tam nebyl.

„Ginny, kde je Alecto?“ zeptal se rychle Jack.

„Proč se mě ptáte? Vždyť jste ho odsud odvedl vy, ne? Prý s ním chtěla mluvit nějaká Miranda nebo kdo.“ Řekla poněkud rozespale Ginny. Taky cítila to chvění.

„Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně, když uviděla, jak se Jack vyměnil s nějakou ženou zděšený pohled.

„Problém bude nejspíš v tom, že já jsem pro něj večer nebyl a Miranda s ním nemluvila.“

„Jak to můžete vědět? Nebyl jste to vy? Ale já vás viděla!“ protestovala Ginny.

„Ví to, protože já jsem Miranda a byla jsem s ním, tudíž Alecta nemohl odvést on.“

„Kde je?“ zašeptala s hrůzou v očích i hlase Ginny.

„Nevím, kdo chtěl Alectovi ublížit? Proti nikomu v domě nic neměl a nikdo neměl nic proti němu, tedy až…“ odmlčela se a pohlédla na Jacka.

„Daniel!“ vyhrkli oba zároveň.

„Kdo?“ nechápala Ginny.

„Musíme do nejbližší mučící místnosti, určitě se mu chce pomstít,“ zašeptal a vyběhl ven.

„Počkejte, jdu s vámi!“ vykřikla Ginny a vyskočila z postele.

„Zůstaň tady, až ho najdeme, příjdeme ti říct,“ vykřikla a zabouchla dveře.

Ginny po nich jen bezmocně sjela a rozplakala se. LLL

Jack s Mirandou běželi a rozráželi dveře od pokojů, ve kterých k jejich smůle nikdo nebyl.Pokoj s Thomasem vynechali. Pak se dostali o dvě patra výš, hned první dveře rozrazili a uviděli spoutaného Alecta.

Přejeli pohledem celou místnost a naproti chlapci uviděli Daniela. Miranda utíkala k Danielovi a Jack si vzal na starost chlapce.

Švihl hůlkou a Alecto mu spadl do náručí, protože mu uvolnil pouta.

„Má záda rozedřená úplně…“ odmlčel se. Nedokázal to vyslovit. Chlapcova záda byla pokryta krví.

„Je mrtvý,“ zašeptala Miranda.

„Nabodl se na ten železný hrot,“ zašeptala. Po tváři jí stékaly slzy.

„Alecto ho nejspíš odhodil, proto se nabodl.“ Poznamenal Jack a opatrně si zdvihl chlapce do náručí tak, aby se moc nedotýkal zad. Věděl, že i-když je Alecto v bezvědomí, mohl by cítit bolest.

Odnesl ho do jeho (Jackovy) ložnice a položil ho na břicho. Miranda tam byla s ním.

„Co budeš dělat?“

„Musím ho ošetřit, úplně ho zřídil, parchant,“ ulevil si Jack.

Jemně mu začal stírat krev ze zad a pak ho ošetřil. Nakonec ho přikryl jemným plátnem, které se na chlapcova zranění nepřisávalo, jen ho zahřívalo.

„Je promrzlý, zase,“ zašeptal Jack a posadil se do křesla. Miranda si sedla k němu a opatrně odhrnula muži vlasy z očí.

„Co budeme dělat teď? Alecto bude potřebovat péči.“

„Jo, bude. Až se probere, musím mu natřít záda mastí, bude ho to moc bolet, ale musí být při vědomí. Ty mi ho pomůžeš udržet probraného. Nic jiného se nedá dělat. Ale po potření jeho zad se to zhojí okamžitě. Nezbudou mu jizvy.“

„To je dobře,“ kývla a opřela se o svého přítele. Po deseti minutách usnula.

Jack vykouzlil postel a položil ji na ni a sám si lehl vedle Mirandy. Probral ho až Alectův sten kolem šesti hodin.

Zpět na obsah

Kapitola 35: Kapitola 35

Kristin se v noci vůbec nespalo dobře, začalo to kolem deseti hodin večer. Svědily ji záda. A to úplně strašně, proto musela zajít za Rikou s prosbou, zda by ji nepoškrábala. Rika měla taky zvláštní pocit, ale nic ji nesvědilo. Nakonec to dopadlo tak, že Kristin jí usnula v posteli, proto si vyčarovala druhou a lehla si do nové.

Vzbudila ji taky Kristin, už kolem šesti. Vstaly tedy a šly do přijímacího sálu, kde už k jejich překvapení byla Petúnie, Severus i jejich rodiče.

„Co tady děláte takhle brzy?“ ohromeně pronesla Kristin.

„Nemohli jsme spát, co vy?“ odvětil Severus.

„Tak to jsme na tom stejně,“ kývla Rika.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Kristin.

„Já bych začal sledovat,“ poznamenal Voldemort.

„Klidně, můžem,“ přikývla Alena.

Opět se postavili na značky a začali zaříkávat. Po dvou minutách se začal zobrazovat obraz, který se nejprve zaostřoval.Automaticky mysleli na Alecta.Všichni ztuhli hrůzou.Alecto ležel v posteli a zrovna tiše zasténal. Muž, který tehdy Alecta nadopoval lektvary, vyskočil z postele a opatrně z něj sundal jakousi látku, která mu zakrývala záda. Alena zalapala po dechu. Její syn měl poraněná záda… hodně poraněná záda. Nejspíš od biče, jak jí došlo. Žena, která spala vedle muže se probrala a okamžitě vstala.

„S čím můžu pomoci?“

„Musíš ho udržet při vědomí, natřu mu ta záda.“

„Jak?“

„Mluv s ním…“

LLL

„Mluv s ním…“Miranda poklekla k posteli a jemně a konejšivě promluvila k chlapci.

„Alecto, asi je hloupé se tě zeptat, jak jsi se vyspal… musím tě udržet při vědomí, aby ti mohl Jack natřít záda. Po natření se ti rány zahojí a nezbudou jizvy.“

Alecto neodpověděl, ale byl při vědomí, to věděla naprosto jistě.

„Pokusíš se zůstat s námi?“ opět promluvila.Alecto jen slabě přikývl. Na nic jiného se nezmohl.

„Dobře, takže se pokus aspoň trochu odpovídat, ano?“Znovu kývl.

„Můžu?“ Jackův hlas se jemně chvěl.

Miranda kývla.

Jack opatrně nabral mast na konečky prstů. Zaváhal jen na vteřinku a začal roztírat.

Alecto zasténal, když se Jackovy prsty dotkly jeho kůže.

Jack opět zaváhal, ale zase pokračoval.

Tentokrát zasténal Alecto silněji, opravdu to bolelo.

LLL

Alena byla bledá jako křída… když Alecto zasténal potřetí, už to prostě nevydržela a omdlela…

Voldemort potlačil vzteklý výkřik, protože mu jeho žena svým neplánovaným opuštěním reality znemožnila další sledování.

Všichni rezignovaně sestoupili z bodů a vrhli se k matce… Temný pán k manželce a Severus k možné budoucí tchýni… kdo ví, že?

Voldemort kouzlem zvedl manželku a položil ji na nově vyčarované nosítka a odnesl do ložnice.

Petúnie tam zůstala, stejně jako ostatní, na otcův příkaz.

„Dnes asi už nic neuvidíme.“ I ona byla bledá jako stěna.

„Petúnie, bude v pořádku… doufám. Alecto je silný, zvládne to.“ Snažil se povzbudit přítelkyni Severus.

„Doufejme.“ Přikývla Kristin. LLL Hagrid zadumaně seděl ve svém srubu. Nelíbila se mu nynější situace. Harry, Hermiona, Ron ani Ginny nebyli už skoro týden ve škole a jemu se nikdo neobtěžoval nic vysvětlit nebo říct.

„Tak a dost!“ vstal a rozhodným krokem vyrazil do ředitelny, kde k jeho překvapení nikdo nebyl.

„Pane profesore?“ zavolal zaraženě.Nic.Nikdo.

„Profesore Brumbále?“Ticho.Ozývalo se jen tiché bzučení přístrojů na Brumbálově stole.

„Tak já počkám.“ Hagrid si sedl do křesla, které jen žalostně zapraskalo.Asi deset minut byl zticha a rozhlížel se.

„HAGRIDE! RÁD TĚ VIDÍM!“ ozvalo se tak nahlas, že Hagrid nadskočil úlekem. Následek byl ten, že křeslo zasténalo víc než předtím a ještě více se prohnulo.Hagrid se zmateně rozhlížel po Brumbálově pracovně. Nikdo tam nebyl.

Nikdo, kromě portrétů.

NO JISTĚ! Že ho to nenapadlo!

„Pane profesore, taky Vás rád vidím!“ usmál se na svého bývalého učitele.

„Čekáš na Brumbála?“

„Ano, pane Dipette, čekám.“ Usmál se Hagrid na podobiznu bývalého ředitele Bradavic.

„Jak se jinak máš?“ Armando byl zjevně v dobré náladě.

„Dobře, jen… potřebuju se pana ředitele na nějakou věc voptat. Pak se zas vrátím do svýho srubu. Tam sem doma,“ usmál se znova Hagrid.

„Správně, Hagride. Doma je doma.“ Kývl chápavě Armando.

„Souhlasím s váma, pane profesore, to je jasný, ve svým srubu, tam se mám nejlíp.“

Bavili se spolu o všem a zároveň o ničem asi deset minut. Po deseti minutách uslyšeli hlasy…

„Minervo, jsem si jistý, že Voldemort bude chtít spolupracovat.“ Byl to Brumbál!!

„Albusi, myslíte, že je normální spolupracovat s Vy-víte-kým? Co si pomyslí veřejnost?“

„Veřejnost se to nemusí dovědět nebo snad ano?“ odvětil Brumbál.

„Myslíte si, že vy-víte-kdo bude chtít spolupracovat? Že o spolupráci s Vámi dokáže správně ocenit?“ Hlas Minervy McGonagallové byl už za dveřmi. Když tam byl hlas, tak tam musela zaručeně být i…..

Otevřely se dveře. A v nich stál kdo?? BRUMBÁL A McGONAGALLOVÁ!!!

Brumbál se zarazil, když spatřil Hagrida, který byl velice lehce přehlédnutelný, když vezmeme v úvahu, že svým robusním tělem překypoval přes celé křeslo.

Hagrid byl poněkud v šoku.

„Hagride?“ Brumbál byl taky ohromen.

„Pane profesore? Vy chcete spolupracovat s vy-víte-kým?“

„Hagride, situace není taková, jak se zdá.“ Minerva se snažila Hagrida uklidnit.

„Není jak se zdá?“ vyprskl naštvaně Hagrid.

„Ne, vysvětlím ti to.“

„Tak prosim,“ kývl Hagrid.

„Ginny unesli členové řádu bílých kouzelníků, stejně jako Harryho, který vlastně nikdy neexistoval.“ Hagrid vytřeštil oči.

„Ginny? Bílí kouzelníci? My jsme černoši, nebo co? Harry neexistoval? S kým jsem se to pak bavil? Cože?“ zamotal se Hagrid do své odpovědi.

„Harry Potter vlastně nikdy neexistoval. Lily byla dcera Voldemorta, stejně jako Petúnie a ještě další… děti. Když Lily s Petunií zjistily, že je jejich matka opět těhotná, rozhodly se to dítě ochránit před Voldemortem, tedy před jejich otcem.

Proto kouzlem přenesli jejich nenarozeného bratra z těla matky do Liliina těla. Lily chlapce porodila a použila na něj dědičné kouzlo. S Jamesem, který vše věděl, mu dali jméno Harry James. Chápeš?“ Brumbál sledoval, jak Hagrid zbledl.

„Chcete mi snad říct, že Harry je…. Vy-víte-koho syn?“

„Ano, teď už vypadá jinak… jak říkal Severus,“ poznamenal zachmuřeně Brumbál.

„Jako… teda… chci říct… tak jak má vypadat? Jako jeho syn?“

„Ano, jako nejmladší syn Pána zla.“Hagrid zbledl strachy. Byl bledý, jako…………… zeď.

„Hagride, pořád je to Harry.“ Snažil se ho uklidnit Brumbál.Hagrid se zdrceně posadil. Náhle ho napadlo, že vlastně nevědomky vstal.

Nelíbila se mu ta možnost, že ztratí perfektního přítele, který se hodil hlavně do nepohody.

„Uvidím ho někdy? Poznám ho vůbec?“ promluvil se zatajeným dechem.

„Jsem si jistý, že se ještě ukáže. Když ne v Bradavicích, tak o něm určitě ještě uslyšíme. Teď, pokud mě omluvíš…“

„Pane profesore, počkejte ještě chvilku, kde je Hermiona s Ronem? A co to s tou Ginny?“

„Ginny a Harryho unesl ten řád bílých kouzelníků, což je organizace, která pracuje proti mně a proti Voldemortovi. Mimo těch dvou unesli ještě Thomase, Harryho nejstaršího bratra. Hermiona, Ron, Sírius a Moly s Arturem jsou u Voldemorta a přímo se účastní sledování. Víc ti neřeknu, snad jen, že už brzo bude Harry s Ginny v bezpečí.“

„V bezpečí? A kde to je?“ poznamenala Minerva.

„To nevím, ale Harryho si zajisté bude chtít nechat Voldemort u sebe.“

Hagrid jen kývl a odešel. Už nemohl dál poslouchat, jak se ředitel zmiňuje o Harrym jako Voldemortově synovi. Brumbál jen vydechl.

„Tak, to bylo jednodušší, než jsem si myslel.“

„Albusi, opravdu chcete Vy-víte-komu napsat?“

„Ano, hlavně proto, že musím nějak odčinit to, co jsem Harrymu udělal.“

„Co jste tedy viděl?“ zeptala se.

„Viděl jsem adresu jejich sídla, tedy toho šíleného řádu.“

„Opravdu?“ užasla Minerva.

„Jistě, vezmu Voldemorta, Severuse a ty, co budou chtít jít také, s sebou.“

„Myslíte, že bude chtít jít?“

„Jistě, nebude mít na vybranou. Jsou tam jeho synové, navíc toho nejmladšího zatím „na živo“ neviděl.“

Brumbál uchopil do ruky brk a začal psát dopis. Dopis Voldemortovi.

Tome,

Musím ti oznámit, že znám adresu domu, kde se nachází tví dva synové a Ginny Wesleyová. Jsem si jist, že budeš chtít spolupracovat. Severus ví, kde mne najít. V Bradavicích jsem k dispozici, tudíž už víš, kam sovu obratem poslat.

Ps. Doufám, že mou nabídkou pomoci nepohrdneš. Jedná se o tvé syny a já bych rád odčinil tu hloupost, kterou jsem spáchal vúči tvému Alectovi.

Albus Brumbál

V Bradavicích Voldemort jen ohromeně zíral, když četl ten dopis. Nikdy ho nenapadlo, že bude chtít Brumbál spolupracovat a že on sám nad tím bude přemýšlet. Nakonec se rozhodl.

Brumbále,Nikdy by mne nenapadlo, že byste mi poslal dopis tohoto kalibru. Také mne nenapadlo, že bych vaši nabídku zvažoval a nakonec s ní souhlasil. Naprosto si uvedomuji, že nemám na vybranou. Proto tedy souhlasím.Napište místo a čas a sejdeme se a projednáme to. Pokud možno místo soukromé. Nechci si zkazit… image tím, že by mne kdokoliv spatril ve vaší společnosti.

Ps. NEJSEM TOM, ALE LORD VOLDEMORT!!!

Lord Voldemort

Temné sídlo.

Zpět na obsah

Kapitola 36: Kapitola 36

Jeden by řekl, že ráno po osmé hodině mohl být klid, ale nebylo tomu tak. Temným sídlem se rozléhal křik. Ovšem tentokrát to nebyl křik unesených žen, mužů a zcela výjimečně i dětí.

„TY SE CHCEŠ SEJÍT S BRUMBÁLEM? SI DĚLÁŠ SRANDU, NE?“

„ALEXI, NEJSI PONĚKUD DRZÝ??“

„TAK ODPOVĚZ!!!“ Voldemort byl rozzuřený.

„JE TO PRAVDA, VADÍ TI TO SNAD?“

„JESTLI MI TO VADÍ? TY SE PTÁŠ JESTLI MI TO VADÍ?? TY JSI ASI ZESENILNĚL, NEBO CO!!!“

V příštím okamžiku dostal Alex políček. Nečekal to a upadl na zem. Všichni přítomní (Petúnie, Kristin, Rika, Alena a Wesleyovi s Hermionou – Severus tam nebyl, dojednával s Brumbálem místo a čas schůzky.) byli zděšeni, ale nezasáhli, i-když Alena k tomu neměla daleko.

„TAK TO BY STAČILO, CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ? TY SPRATKU!!!“

Alexovi vhrkly do očí slzy…

Nikoliv slzy bolesti, ale slzy vzteku.

„Jak se opovažuješ?“ zašeptal. Nikdo ho nikdy neuhodil.

„Cože?“

„Jak se opovažuješ mě uhodit? To si NIKDO nikdy nedovolil,“ prskl Alex svou odpověď.

Voldemort se ke svému synovi hrozivě sklonil tak, že se všem zatajil dech strachy.

„Víš co se říká? Vše je jednou poprvé. Potřebuješ vychovat. Alena tě rozmazlila až moc. Ovšem kvůli ztrátě Alecta se to dá pochopit.“

„Ty si myslíš, že jsem rozmazlený?“ zašeptal tentokrát hrozivě Alex.

„A nejsi?“ ušklíbl se Voldemort.

„Samozřejmě, že ne!“

„Tak mě o tom přesvědč a začni se chovat tak, jak bys měl ke svému otci, jasné?“

„Můj otec dělá hlouposti a právě se pouští do jedné z největších v jeho životě. SNAŽÍM SE TĚ TOHO UCHRÁNIT, UVĚDOM SI TO LASKAVĚ!“ zakřičel poslední větu.

„JÁ SE SNAŽÍM ZACHRÁNIT TVÉHO BRATRA, TY IDIOTE!!“

„Neurážej mě, laskavě! Já si prostě nemyslím, že je inteligentní spolupracovat s Brumbálem!!! Thomas ti to neodpustí!!!“

„Thomas bude rád, že jsme dostali Alecta i jeho přítelkyni, samozřejmě i jeho samotného, od těch šílených bláznů…“ ušklíbl se Voldemort.

„Myslíš? Tak málo ho znáš?“

„Ale já si taky myslím, že Thomas bude rád. Ty sám to moc dobře víš.“ Poprvé se vmísila do hovoru Kristin. Alex zíral na svou sestru-dvojče.

„Souhlasím s Kristin.“ Rika se pevně podívala Alexovi do očí.

„Já taky.“ Přidala se Alena.

„I ty, mami?“ Alex ze sebe vyrazil pouze tyhle tři slova.

„Nezlob se, Alexi, ale tvůj otec má pravdu.“ Zavrtěla hlavou nesouhlasně matka.

„Jak myslíš,“ Alex vstal, nevraživě se podíval na otce, ostatní a nakonec odešel.

„Ten je strašný,“ vzdechla Rika.

„Hm… já bych spíš řekla, že mu vadí nedostatek

pozornosti.“ Promluvila Moly.

„Opravdu?“ ušklíbl se Voldemort, ale Alena se dívala na matku sedmi dětí se zájmem.

„Ano, Fred s Georgem dělali všechny své lotroviny jen proto, aby upoutali pozornost. To jim bohužel zůstalo dodnes, proto mají na Příčné ulici krámek s žertovnými předměty.“ Zamračila se, ale pak pokračovala.

„Chtěla jsem sice, aby dělali něco důležitého… třeba na ministerstvu, ale oni ne.“

„Mami, vždyť je ten jejich obchod super! Je to užitečné, zvlášť na hodinách…“ zarazil se, protože spatřil vražedný

pohled Hermiony.

„No, naše děti zatím nepracují. Můj choť je chce tady…“ poznamenala Alena.

Voldemort se rozhodl nereagovat.

Rika se jen pohodlně rozvalila v křesle. V otcově křesle. Voldemort jen protočil oči v sloup.

„Mně to tak vyhovuje,“ pronesla ležérně jeho dcera.Voldemort se ušklíbl stylem: „počkej, však já se tě jednou zbavím“ J.

Ovšem nebyl to zlomyslný úšklebek, spíš pobavený. Nemyslel tím, že ji někdo zabije nebo něco podobného.

„Nebyla vhodná příležitost, Rika ráda čte, pořád leží v knížkách, proto nemá žádného přítele, se kterým by si založila rodinu…“ vysvětlila Alena.

„Zatím se necítím na žádný vážný vztah, už jsem ti to říkala několikrát,“ odsekla Alenina dcera.

„Když myslíš…“ Moc dobře věděla, že nemá cenu se s dcerou hádat.

Z plamenů vyletěl Severus.

„Takže?“ zeptala se Alena.

„Brumbál se chce sejít, ale říkal jsem mu, že se Vám to, pane, nebude líbit. To místo není zrovna nejvhodnější,“ Severus se cítil celý nesvůj, když ho Voldemort zpražil naštvaným

pohledem.

„Kde je to místo?“ zeptal se.

„Pane, Brumbál na tom místě vůbec netrvá, je to jen jeho … podle mě zlomyslný… návrh-“

„SEVERUSI! KDE JE TO MÍSTO?“ zařval Voldemort.

„Pane, místo shledání je v-“ JJJ

Tentokrát zasténal Alecto silněji, opravdu to bolelo. Jack se opět zarazil.

„Mirando, snaž se ho nějak zklidnit,“ zašeptal.

„Jistě, takže… jak se ti tady líbí?“ začala neúspěšně s otázkami směřujícími na Alecta.

Alectův pohled byl výmluvný a Jackův šokovaný, ale využil situace a opět začal chlapci mazat záda.

„Aha, chápu. Hloupá otázka. Takže dál. Jak se ti líbilo v Bradavicích?“

„Super hrad,“ šeptl Alecto.

„Jasně, a co v domě Severuse Snapea?“

„Super dům.“

„Hm… máš i jinou odpověď než dvouslovnou?“

„Nejspíš ne!“

„Zase dvě slova. Zkusíme tři, jo?“

„Jak se jmenuju?“

„Vy to nevíte??“ Alectův hlas byl šokovaný!!

„Správně!!! Vím to, samozřejmě, ale ty jsi odpověděl tříslovně!“ zasmála se vítězně.

Jack už dokončoval „operaci XY“ – neboli záda.

„Tak, a je to!“ vydechl úlevně. I Alectovi se ulevilo. Nedával to najevo, ale opravdu to bolelo.

„Teď si odpočiň,“ pohladil chlapce po zádech a přikryl ho opět tím plátnem… Alecto usnul...

JJJ

Ginny usnula až kolem půlnoci. Byla pláčem a strachem o svého přítele úplně grogy. Probudila se až v osm hodin a to ještě díky Mirandě, která jí šla sdělit Alectův stav.

„Můžu ho vidět?“

„Teď spí, nech ho odpočinout si,“ zarazila jí Miranda.

„Nebudu ho budit.“ Namítla Ginny.

„Nech ho odpočinout,“ zopakovala žena.

„Tak dobrá, ale řeknete mi, až se probere?“

„Ano, až se vzbudí, přijdu pro tebe a zajdeš za ním.“ Miranda se otočila a odešla. Ginny začala zamyšleně snídat… JJJ Hagrid seděl ve svém srubu a popíjel ohnivou visky z pet-lahve, novinky v kouzelnickém světě.

„Můžete si ji vzít všude s sebou a nerozbije se!!! Naše Pet-lahve! Pet-bottles a.s.!!“

Hlásala reklama v Denním věštci. Nejprve lahvím kouzelníci nedůvěřovali, ale teď už se osvědčily a již zmíněná firma jen vzkvétala. Někteří kouzelníci, kteří znali plastové lahve z mudlovského světa jen nevěřícně kroutili hlavami, když tuto reklamu spatřili.

„Tak, Tesáku, zůstali jsme sami. Harry neexistoval, Ginny unesli, Hermiona s Ronem jsou s ty-víš-kým a Charlie je v Rumunsku s draky.“ Vzlykal Hagrid. Byl opilý.

„Hagride? Musím na chvíli opustit školu, pokud by ti nevadilo pohlídat školní pozemnky?“ Brumbál vstoupil do mužova srubu.

„Jasně, jen si jděte,“ kývl nepřítomně Hagrid hlavou.

„Díky, jsem ti zavázán,“ pousmál se vousatý muž a odešel.

„Tesáku, teď jsme opravdu sami.“ A Hagrid usnul s hlavou položenou na stole.

Zpět na obsah

Kapitola 37: Kapitola 37

Ginny se nudila. Už dvě hodiny se nic nedělo.

Alecto se asi ještě neprobudil.

Za půl hodiny přišla Miranda.

„Tak co, už se probral?“ nenechala Mirandu nic říct.

„Ne, ještě spí.“ Záporná odpověď se Ginny moc nelíbila.

„Já už tu nemůžu dýl zůstat. Chci ho vidět, hned!“ Na Ginny bylo poznat, že Alecta miluje.

Miranda se na ni asi půl minuty dívala.

„Tak dobrá, ale nebudeš ho budit.“ Upozornila Miranda Ginny.

„Samozřejmě, děkuju!“ Ginny se zářivě usmála. Byla nadšená.

„Pojď, za chvíli nám začíná porada.“ Popohnala dívku.

Prošly několika chodbami, až dorazily před dveře. Ginny nevnímala, kudy šly, protože byla myšlenkami u Alecta.

Miranda otevřela dveře a Ginny spatřila chlapce ležícího na posteli.

„Alecto,“ zašeptala a rozeběhla se k Alectovi a chytila ho za ruku.

„Vždyť mu nic není,“ nechápala Ginny.

„Teď už ne, je jen vyčerpaný, asi v šest mu Jack vyléčil záda, takže teď jen odpočívá. Za pět minut si pro tebe přijdu, takže…“ nedokončila větu a odešla.

„Alecto, prober se!“ zašeptala Ginny, jako by se bála, že ji Miranda uslyší a donutí ji odejít.

Alecto se ani nepohl. Nezareagoval.

Ginny zkoušela Alecta probudit. Nakonec už s ním třásla a on pořád nic.

Rozplakala se. Nechápala to, vždyť měl přece spát!

Otevřely se dveře a v nich stál Jack.

„Stalo se něco?“ zeptal se zděšeně, když uviděl, jak Ginny pláče.

„Neprobírá se. Snažila jsem se ho vzbudit, ale on nic!“Jack se usmál

„To je v pořádku, dal jsem mu uspávací lektvar, nevzbudí se. Nemusíš mít o něj strach. Teď pojď, vrátíš se do pokoje. Až se probere, tak ho odvedu zpět do pokoje. Měl by být nejspíš v pořádku. Možná se dostaví nějaký psychický šok z včerejšího dne, ale nakonec se z toho dostane, to jsem si jistý.“ Pobídl Ginny k odchodu.

Ta se jen nešťastně podívala na Alecta, ale odešla.

JJJ

„Severusi, neštvi mě, kde je to místo!!!“ Voldemortův pomyslný pohár trpělivosti přetekl už před pěti minutami, ale pořád se držel. Už jednou mu místo setkání skoro řekl, ale něco ho zarazilo. Nevypadal zrovna nadšeně z toho, že to musí říct zrovna on.

„Pane, proč prostě nemůžete vymyslet nějaké místo vy?“ kňoural Snape.

„SAKRA, TAK KDE TO JE!!“ zařval a chytil nebohého Severuse za klopy hábitu a zatřásl s ním.

Tohle Severuse naštvalo, ale i trochu vyděsilo. Voldemort se zatím nepokusil s nikým o fyzický kontakt. Musel být asi hodně naštvaný, aby přistoupil k mudlovskému souboji.

„TAK JO, KDYŽ TO CHCETE VĚDĚT!!! JE TO V-“ opět se odmlčel, ale pronesl to místo, i-když jen klapal pusou.

„SAKRA, SEVERUSI! NEMÁME NA TO TVÉ DIVADÝLKO CELÝ DEN!“

Severus už rezignoval.

„Tak dobrá, pane, nebude se vám to líbit, ale když to chcete vědět, tak tedy dobrá, ale fakt si nejsem jistý, proč Brumbál chtěl právě tam-“

„SEVERUSI!“

„Tak jo, jen se nerozčilujte… chce se sejít v Godrikově dole 26.“ Nastalo hrobové ticho.

„Tam? Ale…“ Alena byla v šoku. Moc dobře věděla, co se v Godrikově dole stalo.

„Prý je to nestranná půda něco takového.“

„Nestranná půda? NESTRANNÁ PŮDA??“ ztratila nervy Alena.

„Prý nestranná půda, tak to bude nejspíš senilní starý dědek, jak již řekl Alecto-“

„Madam, měla byste vědět, že James byl Brumbálův vnuk. Nestranná půda proto, že pokračovatel jeho rodu žil s Lily, vaší dcerou. Neznamená to nic takového, že právě tam…“ odmlčel se.

„A jak dlouho to víš?“

„Věděl jsem to dlouho, myslel jsem, že to víte, proto jsem to řekl až teď, usoudil jsem o opaku soudě vašeho výbuchu.“

„Co to meleš, Severusi?“ Nepochopila Petúnie.

„Prostě chci říct, že jsem myslel, že víte, že James byl Brumbálův vnuk. Řekl jsem vám to až teď, protože mě napadlo, že to nevíte a napadlo mě to protože tvá matka reagovala tak… jak jsem vlastně předpokládal.“ Ukončil svou myšlenku.

„No dobrá, tak tedy…“ poznamenala Petúnie, která pochopila, co chtěl básník říci.

Voldemort přešel k oknu a zíral ven. Nechtěl se do toho domu už nikdy vrátit, vždyť tam udělal největší chybu jeho života. Zabil svou dceru.

„Kdy se chce sejít?“ zeptal se s velkým sebezapřením.

„Dnes v poledne.“

„Dobrá, to je asi za půl hodiny. Všichni ať jste tady za pět minut dvanáct, jasné?“

„Dobře,“ vydechla Kristin šťastně, dnes už možná uvidí bratra!!

„Všichni dospělí, co už dostudovali,“ zchladil dceru Voldemort.

„Ale, tati, myslím si, že Kristin bude s námi v bezpečí. Bude tam určitě bezpečno, nebo snad ne?“

Voldemort pohlédl na Severuse.

„Brumbál říkal, že vezme s sebou jen Remuse Lupina, Freda a George Wesleyovy, Minervu McGonagallovou a nového člena Fénixova řádu, byztrozora Pieera de Iceturma.“

„Ten Iceturm je kdo? Nevzpomínám si, že by Brumbál někoho takového přijímal.“

„Pieere de Iceturm je z Francie, je to člen řádu bílých kouzelníků, ale rozhodl se, že nám pomůže. Má Mirandy Mickinsové plné zuby. Mickinsová je hlavní velitelka řádu bílých kouzelníků. Nelíbí se mu její styl chování, její osobnost. Není nebezpečná, i-když by dokázala být. Je si jistý, že Vašemu Alectovi neublížila. Ale nenápadně se zmínil o dvojím zemětřesení. Nepochopil jsem, co tím myslel.“

„Dobrá, tak Kristin může jít. Samozřejmě se přidá i Alex. Řekněte mu někdo, aby tu za pět minut dvanáct byl, nebo si pro něj dojdu!“

„Jistě, vyřídím.“ Kývla Kristin a všichni, kromě Aleny odešli.

„Opravdu jsi si jistý, že tam půjdeme? Vážně se mi tam

nechce. A jak vidím, ani tobě.“

„Kdybych měl na vybranou, můžeš si být jistá, že bych tam nešel. Ale kvůli Alectovi a Thomasovi…“ odmlčel se.

„Půjdu se připravit, hlavně psychicky.“ Ušklíbla se Alena a odešla.

Voldemort odešel chvíli po ní.

Za pět minut dvanáct byli všichni kromě Alexe v přijímacím sále.

„Kde je Alex?“ byla první Voldemortova otázka.

„Tady, otče,“ alex právě vešel do místnosti.

„Výborně, tady je přenášedlo.“ Všichni se seskupili kolem kouzlem zvětšené desky a chytili se jí.

„Tři, dva, jedna, TEĎ!!“ odpočítala Petúnie.Všichni se na několik sekund ztratili ve víru barev, až nakonec dopadli na půdu před domem. Petúnie se rozhlédla kolem sebe.

Zadržela dech, stejně jako všichni ostatní.

Dům vypadal naprosto normálně. Žádné známky po nějakém výbuchu nebo něco podobného nebyly znát. Slyšela přece, že je ten dům v naprosto bezútěšném stavu. Jsou vůbec správně?

„Pojďte dovnitř,“ vyzval všechny přítomné Voldemort.Wesleyovi koukali kolem sebe. Ten dům vypadal opravdu dobře.

Prošli prostornou předsíní, která měla zdi obloženy dřevem.

„Ale to vypadá stejně jako předtím, ne?“ ozval se Alex, když

vstoupili dovnitř.

„Ano, je to tu úplně stejné, i-když to tady bylo poničené.“

„To taky bylo, ale pro naši potřebu jsem to tady opravil. Vše je tak, jak to bylo před více než čtrnácti lety.“ Ozval se Brumbál.

Voldemort stál proti Brumbálovi a pocítil nenávist ještě větší, než když ho viděl naposledy. Věděl, proč ho tolik nenávidí. Ublížil Alectovi.

Jakmile si to vědomě uvědomil, nečekal a zaútočil. Brumbál ani nikdo jiný to nečekal. Proto taky Albus odletěl na druhou stranu místnosti.

„Ty zmetku! Ublížil´s mému synovi!“ Brumbál i všichni ostatní pochopili, která bije.

„Ano a lituju toho, proč si myslíš, že jsem ti poslal dopis s tou nabídkou k spolupráci? Chci to nějak odčinit!! Nechtěl jsem chlapci ublížit, je mi jedno, číí je to syn. Je z části moje vina, že je v tak nebezpečné situaci!!“

Voldemort chtěl říct nějakou hnusnou připomínku, ale pocítil, že ho někdo chytil za ruku, v níž držel hůlku. Byla to Alena. Pochopil a kývl.

„Dobrá,“ prskl a vyrazil do druhé místnosti, byl to obývací pokoj. Na jedné straně, hned proti dveřím, kterými Voldemort vešel, byly schody do druhého patra. Vedle schodů byly dveře, kterými byste se dostali do kuchyně.

V zadní části místnosti byl krb s křesly rozestavěnými kolem něj a malým stolečkem. V posledním rohu místnosti byl dětský koutek s hračkami jeho syna.

Všichni vešli za ním. Ti, co zde nebyli, nebo byli, ale dávno, se zvědavě rozhlíželi.

Voldemort máchl hůlkou a vprostřed místnosti se objevila nová deska.

Brumbál se na Voldemorta nechápavě podíval.

„Tak uděláte to přenášedlo, nebo tu budeme celý den?“ vyjel naštvaně.

„Nejdřív byste měl prostudovat plány toho domu, nemyslíte? Měl byste vědět, kam jít,“ ozval se muž stojící v kuchyňských dveřích. Byl poměrně vysoký, asi 175 cm, měl krátké hnědé vlasy a modré oči. Byl štíhlý a ve tváři měl příjemné rysy. Mluvil typickým francouzským přízvukem, takže Voldemort odtušil, o koho se jedná. Pieere de Iceturm.

„Budiž, rychle tedy.“ Souhlasil nevrle Voldemort.Pieere mávl hůlku a nad deskou se objevil plán domu.

„Projdete tiše přízemím, protože hned po schodech dolů je přijímací sál. Vyjdete schody do prvního patra. V zadní části je úplně poslední pokoj je Ginniin.

Thomas je o dvě patra výš, ale hned druhý pokoj.“

Evidentně dokončil.

„No a Alecto?“ přerušil ticho opět Voldemort.

„To bude trochu složitější. On je totiž v podzemí, v pokoji Jacka. Ten je třetí od přijímacího sálu. Takže kolem toho sálu musíte projít.“ Nastalo napjaté ticho.

„Jak ho odtamtud dostanete?“ v Alexově hlase zněl tichý podtón spokojenosti.

„Jednoduše, použijeme ztišující kouzlo na tu chodbu,“ promluvil Brumbál.

„Dobrá, a vy co?“ zeptal se Voldemort Pieera de Ice…

„Já se je pokusím nějak zabavit.“

„Proč bych měl věřit, že nás neprozradíte? Že to není past?“

„Protože já prostě nechci zírat do Mirandina kvichtu a poslouchat její kecy do konce života!!! Nemám na to trpělivost! Chci normální život v Anglii! Pod jiným jménem. Ti zmetci z toho proklatého řádu mi udělali přezdívku z mého jména!! Říkají mi hnusně: LEDÍKU. Nenávidím je za to! Závidí, že jsem lepší než oni! Vynikám v šermu, obranné i rituální magii, obětní bílé i černé magii! Naprosto mi závidí!!“ dokončil pobouřeně Pieere.

„Ale mně se Ledík líbí, zní to roztomile a přátelsky. Hodí se to vašemu, jak to říci… jemnému vzhledu,“ ozvala se Rika.

„Myslíš?“ zeptal se zaraženě a mírně se začervenal.

„Samozřejmě,“ kývla Rika souhlasně.

„Dobrá, tedy. Jdeme, nebo se tady budete dohadovat celý den?“ opět promluvil Voldemort.

„Jistě,“ kývl a zase se usmál na Riku. Mávl hůlkou a vytvořil přenášedlo. Chytili se, Ledík odpočítal a ztratili se ve víru barev. Posléze se objevili v prostorné hale.

Pieere ukázal na schody a sám šel do přízemí.Voldemort ukázal na Brumbála, Remuse Lupina, Rona, Hermionu, ostatní Wesleyovy s Blackem a naznačil, ať jdou pro Ginny.

Pochopili a všichni vyrazili. V prvním patře se rozdělili a Voldemort, všechny jeho přítomné děti, Alena a Severus pokračovali ještě o dvě patra výše. Voldemort kouzlem otevřel dveře a uviděl Thomase sedícího na posteli.

Thomas se už nadechoval k výkřiku, ale jeho otec byl rychlejší.

„Tiše, nesmí o nás vědět. Ještě musíme pro Alecta.“

„Otče, nečekal jsem, že příjdete,“ Thomas samozřejmě svému otci nevykal, mluvil ke všem přítomným. Thomas opravdu neodolal a objal svého otce.

„Rád tě vidím, ani nevíš jak!“ zašeptal Thomas vděčně.

„Dokážu si to představit, Thomasi, nemusíš se obávat,“ pousmál se a nasměroval svého syna ven z místnosti. Thomas se objal ještě s matkou a rychle vyrazili dolů, kde v prvním patře již čekali ostatní i s Ginny.

„Ginny? Kde je Alecto? A co vy tu děláte?“ zarazil se Thomas a vytřeštil oči na Brumbála.

„On je v pokoji u Jacka. Toho-“ Thomas Ginny přerušil.

„Jo, vím koho, ale proč je tam?“

„No, ten jeden-“

„to si řekneme pak, teď rychle jdeme.“ Popohnal je Voldemort.Vyrazili rychlým tempem směrem do podzemí.Voldemort použil ztišující kouzlo na jejich kroky.

Ovšem nic nemělo být tak jednoduché. Alex zpozoroval jeden obraz, upoutal pozornost znázorněného muže a ukázal na něj neslušné gesto.

Ginny to jako jediná viděla. Nestačila však nic říct, protože ten obraz začal šíleně naštvaně vyřvávat.

„CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ, TY MANÍKU JEDEN?? TAKOVÉHLE GESTA SI UKAZUJ NA NĚKOHO JINÉHO!! MĚ ABSOLUTNĚ NEFASCINUJÍ!...“ Voldemort opravdu zděšeně ztuhl.

„Okamžitě odejděte! Dojdu pro něj!“ zašeptal, ale všichni ho slyšeli.

Voldemort s Thomasem, o kterém nevěděl, vyrazil do Alectova pokoje.

Rozrazil dveře a ztuhl. Jeho syn naprosto klidně spal v posteli.

„Otče, není čas!“ vytrhl Voldemorta ze strnulosti Thomasův hlas.

„Co tu děláš? Ale to je teď jedno,“ Voldemort přešel místnost a zvedl si syna do náručí. Alecto se i ve spánku nevědomky přitiskl víc k otci, kterého to nesmírně potěšilo.

Thomas se pousmál. Uslyšel ale křik a kroky.

„Otče, rychle pryč!!“ zašeptal zděšeně.Voldemort máchl hůlkou a zrušil protipřemisťovací bariéru.Thomas se okamžitě přemístil pryč a voldemort o vteřinu později udělal to samé.

JJJ

Voldemort se přemístil do Temného sídla s Alectem v náručí.

Donesl svého syna do jeho pokoje a opatrně ho položil do prostorné postele s nebesy.

Luskl prsty a Alectův „oděv“ (měl na sobě jen kalhoty) byl nahrazen lehkým nočním úborem. (noční úbor – volné kalhoty, košile a jemný hábit, který nebrání ve spánku) v jemné modré barvě.

Do pokoje vešla Alena, Kristin, Rika, Petúnie,… no prostě všichni, co už tam byli (v temném sídle) plus někdo navíc.

„Tak, my odcházíme,“ poznamenala Moly Wesleyová. Její manžel jen kývl.

„Já zůstávám,“ ozvala se Ginny.

„Tak to teda ne, holčičko, hezky půjdeš domů, jasné?“

„Ne, mami, zůstanu tady do té doby, než se Alecto probere.“

„Tak na to-“

„Nechte ji tady, dám na Ginny pozor,“ zasáhla Alena.

„Tak… tak dobrá. Ginny, až se probere, tak se vrátíš domů, jasné?“

„Jasně, mami, vrátím se domů,“ usmála se šťastně.Moly jen kývla na rozloučenou a odešla. Fred a George byli ohromeni z velikosti a možná až děsivé výzdoby temného sídla. Voldemort sledoval svého spícího syna. Vypadal tak nevinně (Alecto, ne Voldemort)

Ani si nevšiml, že všichni už odešli a on tam zůstal sám s Alectem. Zůstala jen Alena, která se přitiskla k svému manželovi.

„Vypadá tak nevinně, že?“ pousmála se a také sledovala svého nejmladšího syna.

„Ano, to vypadá. Pořád nemůžu uvěřit, že ho máme tady,“ Voldemort byl prostě trochu mimo.

„No, teď musím ještě ubytovat… Ledíka, tedy, fakt se mi ta jeho přezdívka líbí…, zůstaneš tady s ním?“

„Ano, budu tady. Dám na něj pozor.“

„Až se probere, dej mi vědět, ano?“

„Samozřejmě,“ mírně se zamračil Voldemort.Alena se pousmála a odešla. Tak nějak vycítila, že její manžel chce zůstat se synem sám. Voldemort se posadil do křesla, které si vyčaroval a přivolal si knihu z knihovničky, která tam byla. Nějak se sice nemohl soustředit na čtení, ale to mu v tu chvíli vůbec nevadilo.

Zpět na obsah

Kapitola 38: Kapitola 38

Voldemort četl svou knihu o lektvarech, ale vnímal ji jen z půlky. Ovšem znenadání ho upoutal jeden lektvar.

Navraceč původního vzhledu.Chcete si vrátit původní vzhled?POZOR: nejedná se o navrácení vzhledu z mládí!!Je to ten nejprimitivnější lektvar, jaký kdy byl stvořen!Byla vám násilím uzmuta vaše podoba a teď se spíš podobáte oživlé mrtvole?
Nechcete již děsit své blízké?Pak je tento lektvar to pravé pro vás!!Na jeho přípravu je potřebných jen patnáct minut čistého času, bez shánění přísad a jejich přípravy k použití! Potřebujete:Prášek z rohu jednorožce – jednu lžičku, trochu drceného máku, kořen cibule a listy máty natrhané při úplňku (účinky máty byly a jsou velmi často podceňovány). Přidáme trochu octu a trochu cukru.Všechno tam hodíme najednou a vaříme již zmíněných patnáct minut.Zkazit přípravu tohoto lektvaru by dokázal jen úplný magor.Na dochucení se kdysi používalo trochu šťávy z česneku, ale upířím společníkům bychom to nedoporučovali. Ovšem ještě nakonec se musí přidat jedna lžička rozdrceného fosforu, který s touto konzistencí není jedovatý. Sice budete pár vteřin po přeměně zářit jako akvarijní rybička, ale toho si snad nikdo slepý nevšimne.POZOR:Nesmíte pít z hliněného hrnku!! Fosfor s hliníkem by se nemuseli jako chemické prvky snést a vznikl by nějaký nám dosud neznámý kov! Pak byste taky mohli lektvar spláchnout… vy víte kam nebo byste taky mohli vypadat ještě hůř než oživlá mrtvola, ale pokud jste toto upozornění četli až po vypití, doporučujeme se rychle někam schovat a připravit si neutralizační lektvar! Účinky navraceče původního vzhledu jdou zrušit pouze do jedné hodiny po pozření lektvaru. Hm… to nezní zas až tak špatně, pomyslel si Voldemort.

Nechtěl, aby ho jeho syn spojoval s tím, kdo mu už tolik ublížil.

Chtěl začít znova a to by šlo jen stěží s tím, jak vypadá. Vstal a zrovna vycházel ven, když se skoro srazil s Blackem

.„Tys neodešel?“

„Ne, chci vidět svého kmotřence.“

„Hm… ještě spí, opovaž se ho vzbudit. Zůstaň u něj, něco si musím vyřídit!!“ otočil se a nechal Siriuse zaraženě stát.

„Jak myslíš,“ poznamenal tiše a vešel do pokoje. Voldemort vešel do své osobní a soukromé pracovny a začal připravovat lektvar.Všechno potřebné měl.

Alex moc dobře viděl, jak jeho otec odchází z Alectova pokoje, ale jak se střetl s Blackem.

Ten mu trochu zkřížil plány, ale co se dá dělat. Prostě ho vyhodí.Vešel do bratrova pokoje a uviděl, jak Black stojí nad Alectem.

„Ještě se neprobudil?“

„Ne, spí.“

„Pohlídám ho a zavolám vás, až se probere,“ poznamenal Alex.

Na Blackův nedůvěřivý pohled odpověděl:

"Je to můj bratr, snad na něj můžu dát pozor, ne?"

„Dobrá,“ odvětil Sírius a jako v mrákotách vyšel ven z pokoje.

Alex přešel k Alectově posteli. Pět minut byl zticha.

„Tak, bratříčku, konečně se setkáváme osobně. Nikdy ti nebudu bratrem, tím si buď jistý! Budeš trpět tak, jako ještě nikdy.“

V tom se Alecto pohnul. Začal se probouzet.Alex ztuhl. Co teď? Má odejít? Nebo snad zůstat?

Alecto se probudil rychleji, než se Alex stačil rozmyslet.

„Alexi?“ zašeptal Alecto.

„Alecto?“ odpověděl stejným stylem Alex a doslova vytáhl bratra z postele.

Teď stáli proti sobě, ani jeden nic neřekl. Alex ovšem uslyšel kroky. Byl si jistý, že je to jeho otec. Pokud někoho musel přesvědčit, že Alectovi neublíží, tak jeho.

„Rád tě poznávám,“ usmál se a přitáhl si bratra k sobě.

Alecta to překvapilo. Nečekal to, ale bratrovo objetí přijal.

Voldemort měl vše už hotovo. Lektvar vychladl až pozoruhodně rychle. Během minuty byl studený.Vypil ho a čekal. Zaznamenal účinky podobné mnoholičnému lektvaru. Změnily se mu ruce, hruď… prostě všechno. Po pěti minutách na sebe pohlédl do zrcadla.

Vypadal jako před lety! Usmál se. Měl černé vlasy, tmavé oči, pohledný obličej, prostě jako předtím. A dokonce už ani nezářil jako laboratorní rybka!

Vyšel zase ven a šel směrem k Alectově ložnici. Na chodbě ale narazil na bezcílně se potulujícího Blacka.

„Nemáš být u Alecta?“ prskl okamžitě.

„Ano, ale je tam tvůj syn, Alex.“

Voldemort ztuhl.

„Alex?“ a rychlým krokem vyrazil k synově ložnici. Jeho kroky se rozléhaly chodbou.Jaké překvapení na něj čekalo! Otevřel dveře a ztuhl. Alex objímal jeho nejmladšího syna!

„Alexi?? Co tu děláš?“

„Nemůžu navštívit svého bratra?“ zeptal se Alex a pustil Alecta.

Alex ztuhl překvapením.

„Otče?" Jeho otec byl úplně jiný, než když ho viděl před asi patnácti minutami!!

„Alexi?" pak se začal soustředit na Alecta.

„Alecto?"

Alecto se zarazil. Nevěděl, jak má otce oslovit.

„Hm... ahoj." To bylo jediné, na co se v dané situaci zmohl..

Voldemort jen kývnul.

„Jak to vypadáš?" užasl Alex.

„Našel jsem jeden lektvar v knize, tak jsem ho zkusil a fungoval."

„Vypadáš dobře... z jakého časopisu máš ten... vzhled?"

Alecto jen tiše sledoval jejich rozhovor.

„Z žádného, Alexi, takhle jsem vypadal před... asi patnácti lety."

„Aha, to jsem nevěděl..."

„ALECTO!!" ozval se výkřik od dveří.

Všichni pohlédli k zdroji hlasitého výkřiku.

„Aleno?"

„D..Drahý? Jsi to ty?" užasla Alena.

„Ano, jsem..." usmál se. Byl potěšen reakcí všech.

Jen alex... no, to teď nebudu řešit, pomyslel si Voldemort.

„Vypadáš dobře, jako před tím."

Voldemort nehodlal na její lichotky nějak reagovat.

„No, tak já půjdu," ušklíbl se Alex.

„Ahoj," řekla poněkud nevědomky Alena.

Alexe její přístup zarazil, ale přesto odešel.

Alena přešla k Alectovi a objala ho.

„Mami," zašeptal chlapec dojatě.

„Mé dítě," Alena si přitáhla svého syna k sobě těsněji. Po tomhle toužila už strašně dlouho. Co víc si může matka přát, než sevřít své nejmladší dítě v náručí?

Voldemort se ocitl v nechtěné situaci. Pokud se měl se synem jakkoliv sblížit, chtěl s ním být o samotě. Ale Alena byla přece jen Alectova matka. Nemohl ji vyhodit.

Přistoupil k objímající dvojici a jemně se dotknul Alectových zad. Alecto byl poněkud mimo z matčina objetí. Alena si všimla přiblížení jejího manžela a pustila Alecta. Alecto zareagoval okamžitě. Nepřemýšlel a vrhl se otci do náručí.

Voldemorta to překvapilo. Nečekal tak bouřlivou reakci, ale synovo objetí samozřejmě přijal. Dokonce ho Alectova reakce potěšila. Nebyl moc zvyklý dávat najevo své city, většinou tedy vůbec, po pravdě ho ostatní kromě jeho rodiny nezajímali.

„Hm.. chtěl bych se ti omluvit za mé dřívější chování... nevěděl jsem-" začal Voldemort se svou omluvou.

„To je v pořádku, nic ti nevyčítám," přerušil Alecto svého otce, kterému to kupodivu vůbec nevadilo.

Alecto se trochu odtáhl a pohlédl otci do očí. Moc dobře si uvědomoval, co otcova slova znamenala.

„Velice si cením tvé omluvy, opravdu... tati," zašeptal s jemným úsměvem.

Voldemort se jen pousmál. Alena poznamenala něco v tom smyslu, že si musí něco zařídit a „vypařila se".

Nastalo absolutní ticho. Voldemort sledoval svého syna. Alecto se snažil najít nějakou vhodnou otázku, kterou by přerušil ticho.

„Co to mám na sobě?" bylo první normální, co ho napadlo.

„To je noční úbor. Na spaní, jak jsi jistě pochopil," Voldemort sledoval svého syna, jak prohlíží své oblečení.

„Kolik je hodin?"

Voldemort pohlédl na nástěnné hodiny.

„Čtyři."

„Tak to bych řekl, že se noční hábit nehodí jako oblečení ve čtyři odpoledne, co myslíš? Měl bych se převléct," Alecto se rozhlédl, jestli náhodou nespatří skříň s oblečením, ale jeho otec jen luskl prsty a Alecto na sobě měl hábit, který mu Voldemort dal k vánocům.

Alecto se musel pousmát.

„Díky, ten hábit je nádherný."

„Nemáš zač děkovat, spíš bych měl udělat vše pro to, abych ti vynahradil ta léta... ty roky utrpení, co jsem ti způsobil-"

„Já ti nic nevyčítám. Ale momentálně mě tak napadá, co kdyby sis se mnou jako za odplatu zahrál šachy?" Alecto totiž spatřil opravdu hezké kouzelnické šachy.

„Proč ne?" Posadili se k šachovému stolečku. Alecto měl bílé, Voldemort černé.

Alecto měl silné podezření, že ho otec nechává schválně vyhrávat. Vyhrál už podruhé. Zatím to ale nechal být. Po třetí výhře ovšem ztratil nervy.

„Tak a dost! Co si myslíš, že děláš?" prskl na svého otce.

„Nechápu, o čem to mluvíš," rádoby nechápavě zíral Voldemort na svého syna.

„Necháváš mě schválně vyhrát! To není vůbec žádná hra! Hrej normálně, nebo toho necháme."

„Jak myslíš," ušklíbl se jeho otec. Alecto nevěděl, že jeho figurkám bude muset zařídit pohřeb.

Čtvrtá hra trvala skoro deset minut. Alecto na konci hry jen třeštil oči. Otec jeho figurky úplně rozdrtil. Voldemort se spokojeně opřel do křesla a s mírným úsměvem sledoval svého zděšeného syna.

„Tys mi zničil figurky," zašeptal slabým hláskem Alecto.

Voldemort se pousmál ještě více.

„Uklidni se, ty figurky se do večera opraví. Jsou nezničitelné."

„Já tvé figurky šetřil, tys mi je skoro rozemlel na prach!" prskl najedou Alecto.

Chlapec vstal a začal přecházet vedle stolku. Voldemort sledoval každý synův pohyb.

Alecto náhle přistoupil k otci a naklonil se k němu.

„S tebou už hrát nebudu, jedině, pokud nabídneš tvé figurky. Své už nevystavím takovému nebezpečí!"

„Dobrá, v tom nevidím problém," Voldemort se díval synovi přímo do očí.

Alectovi se náhle zatočila hlava. Musel se opřít o opěrky otcova křesla.

„Alecto? Jsi v pořádku?"

Alecto mírně zatřásl hlavou.

„Ano, jen se mi zatočila hlava, nic vážného," v příštím okamžiku ale Alectovi zčernal celý svět a Alecto se zhroutil otci do náručí. Ztratil vědomí.

Voldemort okamžitě poslal vzkaz Severovi. Zvedl si syna do náručí a odnesl ho do postele.

Severus stál s Alenou, Petunií, Rikou, Kristin a Thomasem před Thomasovým pokojem.

„Jak spolu vychází?" ptal se právě Thomas.

„Když jsem odcházela, tak spolu vycházeli výborně."

„Thomasi, nic ti nechci říkat, ale spal jsi docela dlouho. Tohle téma jsme už probrali. Ty si to jen nemohl slyšet. I-když ve spánku.."

„Neslyšel jsem nic," zastavil Thomas Petuniino hlasité přemýšlení.

V příštím okamžiku do Severuse narazila papírová kulička. Byl to vzkaz.

„To je od otce, často mi posílal takové vzkazy. Jsou nejrychlejší."

Severus rychle přečetl vzkaz.

„Alectovi se udělalo zle. Mám okamžitě přijít."

„Jdeme!" Severus jen pozvedl obočí, ale nic nenamítal.

Severus si přivolal kufřík s lektvary a rychlým krokem vyrazili.

Thomas rozrazil dveře. Jeho otec seděl na posteli Alecta a měřil mu teplotu.

„Co se mu stalo?" zeptal se okamžitě Severus.

„Nejdřív se mu zatočila hlava a pak omdlel."

Severus se začal přehrabovat v lektvarech. Vytáhl modrou lahvičku.

„Co je to?" Alena předběhla s otázkou všechny ostatní.

„Neutralizační lektvar. Zruší účinky všech lektvarů, které mu dali. Mám podezření na jeden docela zákeřný."

„Jaký?" Tentokrát promluvil Thomas.

„Neznám jeho přesný název, ale vlastně by měl Alecta připoutat k tomu místu, kde byl vězněn. Kdyby ho někdo odvedl, nebo by utekl, ztratí vědomí a to opět nabude až když se vrátí na to ústředí. To ovšem nepočítali, že MŮJ neutralizační lektvar je schopný zrušit i takovéto hnusné a zákeřné lektvary." Pousmál se hrdě.

Následně vpravil Alectovi do úst tmavomodrý lektvar. Chvíli se nic nedělo. Po minutě se Alecto začal probírat. O půl minuty později byl už plně při vědomí.

„Alecto? Jak se cítíš?" vybafl hned Voldemort.

„Dobře, teď už opravdu." Pousmál se Alecto.

Všiml si, kolik je v pokoji lidí.

Pohledem zakotvil na Severovi. Tak moc ho chtěl o něco požádat, jen si nedokázal vzpomenout na co.

„Copak?" usmál se Severus.

„Já jen..." Alecto si vzpomněl.

„Severusi, přivedeš mi tady Betty?"

Severus se jen zasmál a kývl.

Zpět na obsah

Kapitola 39: Kapitola 39

„Samozřejmě, že ti Betty přivedu."

„Kdo je Betty?" zeptal se mírně zmateně Voldemort.

„Můj pes, Bernský salašnický konkrétně," pyšně odvětil Alecto.

„Ty máš psa?" užasl Voldemort.

„Kdo ti ho dal?" pokračoval ve zpovídání svého syna.

„Mám psa, dal mi ho Severus."

„Severusi? Nechceš mi to nějak vysvětlit?"

„Alecto chtěl Bettynu a já jsem ji nechtěl, protože (zarazil se)... protože se o ni neměl kdo starat, to je vše." Nechtěl Voldemorta připravit o překvapení.

„Aha, to ti jako nevyhovovala nebo prostě tvůj domácí skřítek nezvládal starat se o psa?"

„No, problém bude hlavně v tom, že můj domácí skřítek nechtěl s Bettynou spolupracovat, neboť se jí bál. Ona si chtěla a chce pořád hrát."

„Alecto, jestli tady bude ten tvůj pes dělat bordel, uvidíš."

„Jasně, Betty žádný... ehm.. bordel dělat nebude, ale můžu ti říct, že Betty uvidím určitě. Tu nejde přehlédnout." Pousmál se opravdu upřímně Alecto.

„Tak já pro ni zajdu."

Severus opustil místnost.

Voldemort vytáhl Alecta z postele.

„Tak, jdeme na večeři, je čas."

Alecto nevěděl, jak se má zachovat. Všichni se posadili na svá místa. Alecto jednoduše počkal, až si sednou všichni. Volné místo zůstalo vedle jeho matky. Vůbec mu tato společnost nevadila. Naopak, byl opravdu rád. S matkou ještě neměl příležitost promluvit si.

Sedl si tedy vedle své matky. Cítil na sobě pohled svého otce.

„Nevíš, kdy Severus přivede Betty?" zeptal se své matky.

„Nevím, ale myslím, že po večeři by tu mohli být."

„To je dobře, je to dlouho, co jsem ji viděl naposledy."

„Kde je Alex?" ozval se Voldemort.

„Nevím, odešel, když jsem přišla do Alectova pokoje."

„Daviesi!" s tichým prásknutím se objevil domácí skřítek.

„Pane, přejete si něco?"

„Dojdi pro Alexe! Okamžitě!" zavrčel na skřítka a zahlížel na něj jako na odpornou špinavou ponožku.

„Tati! Dá se to říct snad normálně, ne?" Alectovi se opravdu nelíbil tón, kterým jeho otec mluvil ke skřítkovi.

„Cože??" užasl Voldemort.

„Říkal jsem, že se s ním můžeš bavit normálně!" Alecto se otočil na strnulého skřítka.

„Zajdeš, prosím, pro Alexe? Pravděpodobně je ve svém pokoji."

Skřítek se ani nehnul, jen strnule a s téměř nábožnou úctou zíral na Alecta.

„Tak zajdeš tam?" pobídl ho ještě jednou.

Davies se začal hluboce klanět a překotně breptal:

„Jistě, můj pane! Jak si přejete, pane! Cokoliv poručíte, pane!"

Davies s prásknutím zmizel.

Voldemort pobaveně sledoval svého syna.

Alecta ovšem zaujala knihovna. Nebyla sice moc velká, ale knihy vypadaly opravdu starodávně.

Vstal tedy od stolu a přešel přes místnost až k již zmiňované knihovně.

„Hledáš tam něco?" promluvil poprvé Thomas.

„Jen se dívám," pousmál se Alecto.

„Být tebou, nečetl bych takové knihy."

„Proč?" otočil se Alecto zaraženě na svého nejstaršího bratra.

„Protože nad takovýma tlustýma bichlema strávíš většinu života. Stačí bohatě nějaká, která má asi sto stránek. A takovou v téhle knihovně nenajdeš."

„To nevadí," Alecto se s ještě širším úsměvem opět otočil ke knihám.

„Alecto zřejmě nebude takový, ehm... pilný čtenář jako ty, Thomasi. Musím tě v tomhle ohledu nejspíš zklamat."

„Ale otče, myslím si, že Alecto je lenivý čtenář, proto mu bohatě budou stačit knihy do sto stránek." Odporoval Thomas otci.

„Alecto by si možná sám rozhodnul, jaké knihy bude číst," vmísila se do rozhovoru Alena.

„Alecto s námi bude hrát famfrpál, nebude číst," připojila se i Rika.

„Alecto v žádném případě nebude famfrpál hrát, je to moc nebezpečné. Budeme hrát šachy." Začala i Kristin.

„Alecto je tady a rozhodne si sám, co bude dělat." Zarazil jejich debatu Alecto.

Všichni se začali smát.

Vešel Alex a zatvářil se absolutně nechápavě.

„Co se to tady děje?" nechápal.

„Coby? Jen jsme se bavili o čtecích schopnostech Alecta." Zasmál se Thomas.

„Aha, aspoň že jste se nebavili o mně." Spokojeněji se pousmál a bez zaváhání se posadil na místo, kde předtím seděl Alecto, kterého to zarazilo. Poněkud znejistěl, náhle si připadal jako někdo přes počet.

„Bude si pán přát ještě něco?" hluboce se mu poklonil Davies.

„Daviesi, dones mi prosím večeři do ložnice, jsem unavený." Bez zaváhání vytáhl jednu knihu a zmizel za dveřmi.

V místnosti nastalo absolutní ticho. Všechny překvapila změna Alectova chování.

„Proč odešel?"

„Asi je unavený, když to řekl." Ušklíbl se Alex a bez zaváhání začal večeřet, čímž si vysloužil několik mírně znechucených pohledů. Všichni na něj čekali, a on se začne nacpávat, když ještě nejsou kompletní. Alex vzhlédl a uvědomil si, že na něj zírají.

„Mám ho snad zavolat? Tedy, ne já, ale Davies." Už s nadechoval k zavolání skřítka, ale otec ho zarazil.

„Dojdu si pro něj sám." Vstal a odešel.

„Co zas mělo znamenat tohle?" prskl Alex naštvaně.

Vysloužil si další znechucené pohledy.

Voldemort otevřel dveře od Alectova pokoje. Alecto seděl na posteli a četl knihu.

„Proč jsi odešel?" Alecto překvapeně zvedl hlavu.

„Ty jsi tady? Říkal jsem, že jsem unavený."

„Neříkej mi takové hlouposti, Alecto, spal jsi téměř půl dne."

„A to přesto nemůžu být unavený?"

„Můžeš, ale zvykni si, že večeříme všichni společně."

„Tak dobrá, ale Davies-"

„Davies je domácí skřítek, zavoláme ho a prostě mu sdělíš, že budeš nakonec večeřet s námi."

„Dobře! Daviesi?" rezignovaně zavolal Alecto skřítka.

Davies se s tichým puf objevil.

„Daviesi, nakonec budu večeřet spolu s ostatními, ano?"

„Samozřejmě, jak si pán přeje!" skřítek se uklonil tak, až se dotkl nosem podlahy.

Alecto se jen pousmál a zarazil skřítkovo chování.

„Daviesi, to stačí, nemusíš se mi klanět, a ještě něco! Říkej mi, prosím, Alecto, ano? Připadám si jako někdo, komu už bylo přes třicet." Původně chtěl říct sice: Připadám si jako starý dědek, ale nechtěl, aby se to dotklo jeho otce.

„Pán je moc šlechetný! Ale já nemůžu pána oslovovat jménem, nehodí se to-"

„Ale-"

„Žádné ale, Alecto! Pojď, ať na nás nemusí čekat dlouho," vyvedl Voldemort jeho syna z pokoje.

Cestou šli mlčky, až v poslední chodbě se Alecto zarazil.

„Kam si mám sednout?"

„Sedneš si vedle mě! Nikomu to vadit nebude, jsem si jistý."

„Když myslíš," kývl Alecto.

Voldemort otevřel dveře a nechal svého syna vejít.

Thomas se pousmál a kouzlem prodloužil stůl. Mávl hůlkou po druhé a vedle jeho (Thomasovy) židle se objevila ještě jedna. Alecto tedy seděl blíž k otci.

„Sedni si tady!" pousmál se Thomas na svého bratra. Alecto se jemně pousmál a kývl.

Nikomu to nevadilo, tedy nikomu... Alex vrhnul na Alecta závistivý pohled. On nikdy nemohl sedět vedle otce, i-když po tom tolik toužil.

Alecto se posadil vedle Thomase, který se na něj zářivě usmál. Jeho otec se posadil po Alectově levici. Večeře proběhla naprosto v klidu. Alecto se po večeři rozloučil s tím, že si tedy konečně půjde lehnout.

Vrátil se do svého pokoje a opět si vzal do ruky tu knihu, kterou si před prvním odchodem z „jídelny" vzal. Jmenovala se:

LEKTVARY MOCNÉ, ALE KOUZELNICKÝM LIDEM ZAPOMENUTÉ

Upoutal ho úvod, který byl celkově psaný formou upoutávky:

Máte nějakého blízkého, který zemřel?

Nebo snad vypadáte jako oslizlá mrtvola a chcete mít zpět svůj vzhled?

Máte vyrážku a potřebujete se jí zbavit?

Chcete ho zpátky?

Nebo snad další problémy, které jsou vám nepříjemné?

Jste mocní kouzelníci a normální průměrné lektvary vás nedokáží zaujmout?

Pak je naše kniha přímo pro vás!!!

Asi se divíte, proč jsou naše lektvary psané takovýmto stylem?

Lektvary totiž nikoho moc nezajímají.

Mladé lidi tedy vůbec.

Proto potřebujeme mladé přitáhnout k vytříbenému umění lektvarů!!

....

Dál to nečetl a začal zaujatě listovat v knize. Našel jeden lektvar, jmenoval se... Alecto se zarazil. TEN LEKTVAR BY SE MOHL HODIT!!!

Zpět na obsah