Index
Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Osudové setkání
Kapitola 3: Počínající přátelství
Kapitola 4: Jeskyně jménem duše
Kapitola 5: Výlet
Kapitola 6: Loučení
Kapitola 7: Stopa
Kapitola 8: Setkání po letech
Kapitola 9: Ztráty
Kapitola 10: Milovat či nenávidět
Kapitola 11: Rada
Kapitola 12: Holčičí problémy
Kapitola 13: Sen
Kapitola 14: Grimmauldovo náměstí
Kapitola 15: Návrh
Kapitola 16: Deuxe vie
Kapitola 17: Rozhodnutí
Kapitola 18: Pochybnosti
Kapitola 19: Otec
Kapitola 20: Přípravy
Kapitola 21: První boj
Kapitola 22: Samota
Kapitola 23: Nejistá budoucnost
Kapitola 24: Zjištění
Kapitola 25: Ministerstvo
Kapitola 26: Sirius Black
Kapitola 27: Dva různí lidé dvě stejné knihy
Kapitola 28: Prasinky
Kapitola 29: Test
Kapitola 30: Plán
Kapitola 31: Znamení
Kapitola 32: Maškarní ples
Kapitola 33: Slzy a smích
Kapitola 34: Nový začátek
Kapitola 35: Jako malí kluci
Kapitola 36: Členství
Kapitola 37: Mozkomor
Kapitola 38: Nedorozumění
Kapitola 39: Štěstí je křehké
Kapitola 40: Spojenci
Kapitola 41: Zlatá Hermiona
Kapitola 42: Gabriel
Kapitola 43: Smrt si nevybírá
Kapitola 44: Dokonáno
Kapitola 45: Válka ustala
Kapitola 46: Dokud nás smrt nerozdělí
Kapitola 1: Prolog
„Michell! Michell! Neviděli jste někde Michell? Tohle si s ní vyřídím!“ vykřikoval nepříčetně Sirius na celou kuchyň a pobíhal od jednoho svého přítele k druhému.
„Proboha, Siriusi, uklidni se alespoň trošku. Tímhle ničemu nepomůžeš“ chytla ho za ruku Lily, na které již bylo vidět těhotenství, a donutila si Siruise sednout k jejich stolu.
„Musí tu být každou chvíli.“ přidal se Remus Lupin a nervózně si prohrábl vlasy. James pouze seděl u stolu, mlčel a koukal se stále do jednoho místa.
„Jak to mohla udělat!“ pokračoval vztekle. “ Jak mohla. Jak mohla spát zrovna s NÍM. Vždyť ona čeká JEHO dítě!“. Vztek už však převládala bezmoc a bolest.
Lily náhle vstala od stolu: „Víš moc dobře, proč to udělala, Siriusi. A nejsem si jistá, že zrovna ty, máš právo se na ni zlobit! Nezapomeň, že první, kdo komu tady ublížil, jsi byl ty! Ona tě milovala a ty jsi ji sprostě podvedl a odkopl. Chtěla se ti pomstít a bohužel to udělala tak, že se pomstila hlavně sama sobě! To ona teď ponese břemeno a ona teď bude vychovávat JEHO dítě!“
Sirius šokovaně pozoroval Lily, která byla známa svou klidnou povahou, a teď tu na něj vyloženě křičela. Byla to první chvíle po dlouhé době, kdy se James odtrhl od svého pomyslného bodu a klidně promluvil:
„Uklidni se, Lily, není to dobré pro tebe ani pro dítě. Počkáme, až přijde Michell a vysvětlí nám situaci.“
Sotva to dopověděl, někdo zaklepal na dveře. Remus vstal a otevřel. Za nimi stál vysoký mladý muž s ostrými rysy.
„Jerome, konečně…“, řekl s úsměvem Remus, „ale.. kde máš sestru? Kde je Michell?“ dokončil nechápavě.
Jerome nic neřekl, pouze mu předal kus pergamenu a bez jediného slova či pozdravu odešel. Lupin s třesoucíma se rukama rozložil dopis a četl:
Přátelé,
je zbabělé, že místo mne vám teď situaci vysvětluje tento neosobní kus pergamenu, ale věřte mi, že nemám sílu ani odvahu podívat se vám do očí. To, co jsem provedla, je neodpustitelné a já teď musím čelit následkům Musím jim ale čelit sama bez pomoci druhých, proto odcházím. Neodcházím jen z Londýna či Anglie, ale úplně z našeho světa. Nechci, aby mé dítě vyrůstalo v prostředí, kde se na něj budou lidé dívat skrz prsty. Pokusím se z něj vychovat dobrého člověka, vždyť to bude i mé dítě… Jen vás žádám, nepátrejte po mně! Každé spojení s kouzelnickým světem je pro mě, vás i to dítě, o kterém jeho otec nemá nejmenší tušení, nebezpečné. Nechci vám dávat sbohem, ale musím. Pokud vše půjde, jak má, tak už se nejspíše nikdy neuvidíme.
Červíček o mém těhotenství neví, neříkejte mu to! Nevím proč, ale nikdy jsem mu nevěřila jako vám. Vím, že to pochopíte.
Lily, byla jsi má nejlepší přítelkyně a doufám, že jí stále jsi. Hrozně moc bych si přála poznat tvé a Jamesovo dítě… Budete mu dobrými rodiči. Láska, která vás spojuje ho bude provázet po celý život.
Remusi, Jamesi, kéž bych měla alespoň kousek z vaší odvahy… Dávejte pozor na Siriuse, víte, jak je prchlivý.
Siriusi, naše cesty se rozdělují a mně to rve srdce. Tolik bych si přála, aby to dítě, které ve mně roste, bylo tvé… Miluji tě.
S láskou
Michell Noiret
Remus tiše usedl, položil dopis na stůl a podíval se na své přátele. Lily plakala a James se ji snažil utěšit. Sirius měl hlavu v dlaních a jen tiše říkal sám pro sebe:
„Proč, Michell, proč?“Remus tušil, že je to pouze první zlomek nadcházejících událostí …
Zpět na obsah
Kapitola 2: Osudové setkání
„Nicol, dávej přece pozor! Víš, jak je obrana proti černé magii důležitá!“ rozčilovala se asi čtyřicetiletá, avšak stále atraktivní žena na mladou dívku, která seděla u stolu a koukala se z okna.
„Ale mami, vždyť už ji umím lépe než ty,“ odpověděla dívka znuděně.
„Kromě toho se to tu moc kouzelníky, kteří by vyznávali černou magii, nehemží," ironicky nadhodila a mávla svou hůlkou.
„Nemůžu stále pochopit, proč žijeme jako nějací mudlové a neodstěhujeme se někam, kde bych své schopnosti uplatnilam,“ odvrátila se od pohledu své matky a znovu se dívala z okna.Žena si přisedla a se starostí v hlase odpověděla:
„Tohle už jsem ti přeci několikrát vysvětlovala, Nicol. Nemůžeme jít nikam, kde žijí kouzelníci, protože…“
„Protože je můj otec největší padouch na světě, protože by mě ostatní kouzelníci nenáviděli, protože je to pro nás nebezpečné!“ přerušila vztekle matku.„Ale proč? Vždyť už sama dvacet let nevíš nic o jejich světě! Možná už se tam dávno situace změnila a nikdo si na mého otce ani nevzpomene. Kromě toho si mi do dnešního dne ani neřekla jeho jméno a co tak hrozného udělal, že se ho bojíš jak čert kříže.“
„A pokud to bude jen trošku možné, tak ani neřeknu, Nicol!“ dokončila matka pro ni nepříjemný rozhovor a odešla z místnosti.Nicol se za ní jen podívala, rezignovaně si povzdechla a znovu se otočila k oknu. Pozorovala sluneční krajinu francouzských Arden a příjezdovou cestu k jejich pensionu. Tolik si přála odejít někam, kde by ji nerozčiloval ten stereotyp a samota. Přátel neměla nikdy moc, protože již od dětství cítila, že je jiná než ostatní. Naštěstí jí to matka brzy vysvětlila a začala Nicol sama učit. Bohužel za několik málo let uměla Nicol více než matka. Cítila, že má neobyčejnou sílu, a mrzelo ji, že své schopnosti nemůže využít jinak než na uzdravování nemocných zvířat v lese a k opravě rozbitých věcí u nich v pensionu. Každou zimu a léto k nim přijížděla spousta turistů a ona už chtěla ve svém životě poznat i něco jiného. Asi po deseti minutách pozorování západu slunce vstala a odešla se převléknout do svého pokoje. Čekala ji dlouhá a nudná noc v jejich recepci.Oblékla si dlouhou úzkou černou sukni a zelené tričko, které ladilo s jejíma smaragdovýma očima. Musela se sama na sebe do zrcadla usmát, jak moc byla podobná své matce. Stále marně hledala náznak něčeho, co by měla po svém otci. Nebyla moc velká, měřila sotva 158 cm, ale měla hezkou ženskou postavu, dlouhé vlnité tmavě blonďaté vlasy a jemné rysy v obličeji. Tušila, že jediné, co zdědila po svém otci je její síla. Někdy měla pocit, že ji matka dost nepříjemně pozoruje. Ze začátku ten pohled nechápala, ale časem zjistila, že je to pouze strach. Strach z toho, zda se v ní neobjeví stejná touha po využití schopností jako u jejího otce.
Blížila se osmá hodina, urychlila úpravu svého zevnějšku a šla vystřídat Marii v recepci. Usedla za pult a začala si prohlížet nejnovější výtisk časopisu Elle, který tam Marie nechala. Začala se smát, neboť problémy mudlů ji vždy pobavily. Když už Nicol ta spousta módních výstřelků a problémů v komunikaci mezi mužem a ženou začala nudit, odložila časopis a podívala se do knihy objednávek, zda má dnes přijet nějaký nový klient. Na seznamu byla tři jména: Ronald Weasley, Harry Potter a Hermiona Grangerová.
„No super, anglánci. Alespoň si opráším svou angličtinu“ pomyslela si a podívala se po zvuku, který vycházel od příjezdové cesty. Ke vchodu se blížily tři postavy, jejichž podoby nemohla rozeznat, neboť jim do zad svítilo zapadající slunce. Ztratily se jí z dohledu až ve chvíli, kdy došly ke dveřím, otevřely a vstoupily. Konečně si je mohla prohlédnout a usoudila, že můžou být tak v jejím věku. Nejvyšší z nich byl ryšavý chlapec, který se zrovna o něčem dohadoval s hezkou hnědovlasou dívkou a nevypadali, že by chtěli svůj vzrušený rozhovor ukončit i přes protesty třetího z nich, který byl také vysoký, tmavovlasý a zatím stál zády k ní. Jejich rozhovor ukončila až hnědovláska, jež byla o poznání menší než oni, když si všimla pobaveného pohledu, který jim Nicol po celou jejich hádky věnovala. Přistoupila rázně jako první k recepci, v závěsu na ní dva chlapci a důležitě řekla:
„Dobrý večer, jmenuji se Hermiona Grangerová a tohle jsou Ronald Weasley a Harry Potter,“ výmluvným gestem ukázala z ryšavého chlapce na tmavovlasého a pokračovala
„Měli bychom tu mít zamluvené dva pokoje. Jeden dvoulůžkový a jeden samozřejmě jednolůžkový,“
s našpulenými rtíky dokončila svůj proslov.Nicol nemohl uniknout škleb zrzavého chlapce, který věnoval hezké dívce. Ještě jednou a pořádně přejela pohledem jejich tři nové zákazníky a zastavila se na tmavovlasém chlapci. Zarazila se, neboť oči, které Nicol přes brýle pozorovaly, byly stejně smaragdově zelené jako její a přesto si říkala, že hezčí ještě neviděla. Srdce cítila až v krku a nebyla schopná se od nich odtrhnout. Nakonec spojení přerušil chlapec, který s bolestným: „Au.“ přiložil svou pravou ruku k jeho čelu a odvrátil se. Hnědovlasá dívka k němu okamžitě přiskočila a téměř mateřským tónem se zeptala:
„Harry, jsi v pořádku? Co se děje?“
Harry gestem odmítl její starostlivost a odpověděl:
„Ale nic, Hermiono, to bude v pořádku. Jen klasika,“ a usmál se na ni. Hermiona se tedy otočila zpět na Nicol a zeptala se: „Tak co bude s těmi pokoji?“
Nicol zaklepala hlavou, aby se vzpamatovala: „Samozřejmě, omlouvám se. Vítám vás v pensionu Michell Mercier, mé matky. Máte tu objednané dva pokoje na týden. Tady jsou klíče. Dvoulůžkový má čílo 25 a jednolůžkový je hned naproti s číslem 26. Po ubytování můžete zajít na večeři, která je v době od sedmi do devíti večer, snídaně potom od sedmi do devíti ráno a oběd je od dvanácti do dvou. Dveře do jídelny jsou těmito dveřmi rovně a potom vpravo. Své pokoje najdete v druhém patře. Přeji příjemný pobyt.“
Předala jim s úsměvem klíče a naposledy se podívala do očí tmavovlasého chlapce, který se opět chytl za čelo. Pozorovala je celou dobu, co vycházeli společně do schodů a přemýšlela nad tím, v čem se jí zdají tihle tři jiní, než ostatní mudlové…
Zpět na obsah
Kapitola 3: Počínající přátelství
„Pořád nemůžu pochopit, jak je mohlo napadnout, poslat nás na dovolenou mezi mudly!“ rozčiloval se Ron a z výšky dosedl na svou postel v pokoji číslo 25. Harry se na něj s klidem otočil a řekl:
„Protože je to poslední místo, kde by nás Lord Voldemort hledal, Rone. Kromě toho si myslím, že není docela od věci, abys ten mudlovský svět trošku poznal a pobavil se.“ dokončil s úsměvem a začal se opět věnovat svému kufru. Když už byl s vybalováním skoro u konce, řekl:
„A taky si myslím, že je pro nás docela zajímavé, vydržet týden bez kouzel. Tedy samozřejmě pokud nebudou nezbytně nutná.“
Otočil se směrem k Ronovi, který bez zájmu ležel na posteli a zíral do stropu:
„Proč jste se vůbec s Hermionou zase dohadovali?“
„Protože… protože… Já už vlastně ani sám nevím, Harry. Někdy je strašně protivná.“ odpověděl Ron a překulil se na bok, aby se nemusel na Harryho podívat. Harry přistoupil k jeho posteli a sedl si na její kraj:
„Rone, proč jsi vlastně ještě Hermioně neřekl, co k ní cítíš?“
„Co k ní cítím? Harry, ty jsi se zbláznil!“ vykřikl Ron a prudce se na Harryho otočil.
„Vždyť je takřka nemožné, aby mezi námi něco bylo! Vždyť my spolu nevydržíme pět minut ani jako kamarádi natož jako potencionální partnerská dvojice, Harry! Mám ji rád, to nepopírám, ale silně pochybuji, že Hermiona to samé cítí ke mně.“ dodal už potichu a se sklopenou hlavou.
Harry se na něho usmál a poklepal mu na rameno:
„Tak Rone, o tomhle já nepochybuji, já jsem si tím jistý. A teď se už seber, jdeme za Hermi a doplazíme se na večeři, protože mám hlad jako vlk. Jo a ještě něco… Co jsi říkal na tu holku v recepci? Docela kočka ne?“
Ron se na něj s výrazem zděšení otočil a povídá:
„Harry, je to mudla! Zapomeň na to, protože jakmile by se dozvěděla o tvém osudu, tak by se zděšením utekla.“
Harry se tajemně usmál:
„A kdo říká, že by se o tom osudu měla dozvědět? Vždyť tu budeme jenom týden.“
Ron se rozesmál:
“No, tak tohle by měla slyšet Hermiona. Už ji slyším- Ale Harry, to je velice nezodpovědné. Zahrávat si takhle s city mladé dívky.“
Se smíchem se zvedli a vyšli na chodbu, kde už podupávala netrpělivě Hermiona:
„Co vám tak dlouho trvá! Tvrdnu tu už nejméně pět minut.“ Nepočkala ani na jejich odpověď, pohodila svými vlasy a odcházela rázně ze schodů směrem do jídelny. Harry s Ronem si vyměnili vše říkající pohled a vykročili za ní. Když procházeli kolem recepce, nemohl si Harry odpustit alespoň krátký pohled na dívku, která za ní seděla a tiše je pozorovala. Byla něčím hrozně zvláštní, ale zatím netušil čím…
Nicol mezitím přemýšlela nad tím, co pocítila, když Harryho poprvé uviděla. Nikdy předtím se jí to nestalo. Samozřejmě se jí pár kluků líbilo, ale ne takhle. Ne hned poprvé, co je uviděla. Bylo na něm něco, co ji přitahovalo a nedokázala si to vysvětlit. Když přecházeli recepci, tak měla pocit, že stejný pohled věnoval on jí, ale nebyl to pouze pocit? Z jejích myšlenek ji vytrhla matka, která přicházela směrem z jídelny: „Nicol, koukala jsem, že naši noví hosté již dorazili. Je vše v pořádku?“
Nicol téměř nezaujatě odpověděla:
„Ale ano, mami, vše v pořádku.“
„Zítra si můžeš vzít celý den volno. Já to za tebe večer vezmu.“ řekla Michell a pohladila svou dceru po vlasech, která se na ni vděčně usmála:
„Děkuju mami, jsi zlatíčko. Chtěla jsem se projít do lesa a zkontrolovat krmelce. A jdi už spát, je vidět, že jsi unavená. Dobrou noc.“
Michell ještě svou dceru políbila do vlasů a odešla do svého pokoje. Nicol se vrátila zpět ke svým myšlenkám a zaujatě pozorovala dveře do jídelny, ze kterých občas vycházeli jejich hosté, avšak stále ne ti, které chtěla vidět. Ti se objevili až mezi posledními a Nicol si nemohla nevšimnout, že mezi zrzavým chlapcem a dívkou opět dochází k hádce, kterou se snaží tmavovlasý uklidnit. Nicol se usmála a pomyslela si:
„Jak manželé po dvaceti letech.“ a ani si nevšimla, že třetí z nich ji s úsměvem pozoruje a přistupuje k ní:
„Ahoj…“
Nicol se lekla a při pohledu na toho, kdo pozdrav vyslovil mírně zčervenala, sklopila oči a rychle vykoktala:
„A..ahoj, byli jste s jídlem spokojeni?“
Harry se nad ne zrovna originální otázkou ani nepozastavil a řekl:
„Jasně, bylo to dobré. Chtěl jsem se jen zeptat, zda je tady v okolí něco zajímavého, co by stálo za vidění?“
Nicol si uvědomila, co před chvílí plácla, a zčervenala ještě víc:
„No, jsou tu moc hezké lesy a vrcholky. Jinak je odtud asi 3 km jeskyně, o které se v kraji vypráví, že v ní kdysi žila čarodějnice, která trápila zdejší kraj, a kdo do ní vstoupí, tak živý ven nevyleze, ale nevěřila bych tomu, je to spíš taková pohádka. Já v ní byla několikrát a žádné čáry – máry jsem tam nepocítila.“ dodala už uvolněněji a usmála se. Harry se na oko zajímal:
„Teda, ta jeskyně ale asi musí být zajímavá. Jen mám strach, aby se na mě ta magie nějak nepodepsala. A ty tu magii nějak vnímáš, že jsi ji tam nepocítila?“
„No, já… samozřejmě že ne. Já jen, že se s ní straší malé děti a turisti a já už v ní byla několikrát a nikdy se mi nic nestalo.“ uhnula raději pohledem. Kdyby jen věděl, kolikrát tam zašla, zkoušela různá kouzla a hledala známky černé magie. Asi by se jí vysmál a řekl, že je blázen, pomyslela si. Harry však pokračoval:
„Docela bych tam s přáteli zašel, ale je lepší, kdybychom k tomu měli zkušeného průvodce zdejším krajem. Neměla bys zítra na nás čas?“
Nicol se na něj udiveně podívala a rychle reagovala:
„Jasně, moc ráda. Zítra mám celý den volno, tak se to hodí. V kolik si myslíš, že bychom se mohli sejít a vyrazit?“
„Já nevím, tak kolem půl deváté po snídani, co ty na to?“ zeptal se a netrpělivě čekal na odpověď, která přišla téměř okamžitě:
„Domluveno, v půl deváté se sejdeme tady u recepce.“
To už se k nim ale hnali Ron s Hermionou a současně vyhrkli:
„Tak Harry, co je? Jdeme?“
Harry sebou trhl:
„No jasně, mám tady už na zítra domluvený výlet, tak se na to musíme pořádně vyspat. Jo a já jsem Harry, tohle je Ron a Hermiona.“ dodal ještě směrem k Nicol a Ron s Hermionou jí kývli na pozdrav.
„Já jsem Nicol Mercier, dcera majitelky.“ představila se také.
„Tak zítra, Nicol, a dobrou noc.“ mrknul ještě jejím směrem, promnul si čelo a už odcházel společně s přáteli do svého pokoje. Nicol s tichým výsknutím dosedla na židli a pocítila náhlý příval energie až do chvíle, než si uvědomila, že na rozdíl od nich vlastně vůbec spát nebude. Ještě chvíli si v hlavě přehrávala rozhovor s Harrym a přemýšlela nad jeho bolavým čelem, na které si neustále šahá. Strčila by ruku do ohně za to, že si všimla, že na ni má jizvu. Svůj duševní rozhovoru ukončila větou:
"No co, každý máme něco. On má jizvu a já si hraju s hůlčičkou..."
Otevřela opět časpis ležící na stole a začetla se do života jedné Hollywood star...
Zpět na obsah
Kapitola 4: Jeskyně jménem duše
Michell seděla na posteli ve svém pokoji, v ruce držela fotografii asi tak 23 let starou a pozorovala, jak na ni dopadají kapky slz - jejích slz. Byla to absolvenská fotografie z Bradavic a usmívali se na ní kromě jí samotné i její nejlepší přátelé - Lily, kterou kolem pasu držel James a zamilovaně ji líbá na krk, Remus s Červíčkem se smáli se zdvyženými palci a Sirius, jediná láska, který ji ze zadu objímá a šklebí se. Ráda vzpomínala na pro ni nejkrásnější chvíle života, i když to přinášelo ukrutnou bolest.
"Co asi právě teď dělají?" pomyslela si a hřbetem ruky si otřela poslední zbytky slz, které jí ještě na tvářích zůstaly. Neměla o nich téměř 20 let žádné zprávy. Dodrželi to, o co je tenkrát v dopise žádala, i když pro jistotu přijala dívčí jméno své babičky Mercier a na své vlastní Noiret se snažila zapomenout. I ono jí tolik připomínalo Siriuse. Pamatovala si velice živě, jak si z ní a Siriuse v prvním ročníku utahovali, zda není pouze jeho příbuzná z Francie. Kolikrát za život asi tak potkáte člověka, který se jmenuje stejně a jediný rozdíl tvoří vaše rodná řeč? A kolikrát se asi stane, že právě tenhle člověk se stane vaší osudovou láskou?
Se Siriusem se sblížili až v polovině sedmého ročníku. Milovala ho už delší dobu, ale byl tolik obletovaný jinými děvčaty, že mu unikal fakt v podobě lásky jeho dobré kamarádky, ze které si tak rád vystřeloval. Zlom nastal až o Vánočním plese, kdy ji obtěžoval jeden student Zmijozelu. Když to Sirius uviděl, přihnal se jako kulový blesk a názorně ukázal nezvanému hostu, kde je jeho místo. Potom už to šlo ráz na ráz - pomalý tanec, upřené pohledy do očí, první polibek, první doteky a samozřejmě i první milování. Za půl roku už se v zamilovanosti vyrovnali Jamesovi a Lily. Bylo takřka nemyslitelné, aby se po ukončení školy vydal každý svou cestou, a tak spolu začali žít. Siriusovo obletování se jim však stalo osudným... Michelle najednou zavrtěla hlavou, jako by chtěla zabránit vzpomínkám, které jí proudily hlavou a na které by raději zapomněla, ale moc živě si pamatovala den, kdy se nečekaně vrátila z mise a našla Siriuse...
"Ne, nebudu na to myslet!" okřikla se v duchu, ale vzpomínky se chovaly po svém. V hlavě viděla obraz, který se jí tenkrát naskytl, šok, Děravý kotel, tucet Máslových ležáků, slzy, bolest, Severus Snape, tmavá místnost a ještě temnější postava před ní. Věděla moc dobře, co dělá, nemusel použít žádná kouzla. Tolik jí Sirius ublížil a tolik se mu chtěla pomstít. Nejdřív ji napadl Snape, ale tohle byla geniálnější pomsta. Chtěla mu ublížit stejně jako on jí. Jak byla naivní... Když se ráno probudila v pokoji Děravého kotle, ani nevěděla, jak se tam dostala, bylo jí na zvracení. Ne z těhotenství, o tom samozřejmě ještě nevěděla, ale ze sebe samé. Jak se teď má podívat Siriusovi do očí? Jak se má podívat do očí Lily, Remusovi, Jamesovi? Všem, kteří proti němu tak urputně bojovali, a ona s nimi. Měsíc to držela v tajnosti až do chvíle, kdy zjistila, že je těhotná. Okamžitě věděla, že Sirius otcem být nemůže, neboť mise byla delší než termín. Musela to někomu říci, a tak se svěřila Lily a Jamesovi. Nikdy nezapomene na výraz v jejich tvářích a na zděšení odrážející se v očích. A právě tehdy se rozhodla. Musí pryč, pryč od všeho a všech. A tak také udělala. První měsíce byly těžké, ale zvládla je. Nakonec se postarala jak o sebe, tak o dceru, která se narodila. Alespoň na něco byla ve svém životě hrdá. S úzkostí pozorovala růst své dcery a její první uvědomění vlastní síly. Snažila se proniknout do její duše a hledat temná zákoutí, která tu mohl zanechat její otec. S ulehčením ale žádné nenašla. Nicol bylo hodné děvče, snad jen přespříliš tvrdohlavé.
Michelle zvedla hlavu a po dlouhé době se odtrhla od vzpomínek, podívala se z okna na měsíc, který ozařoval vrcholky Arden, a tiše promluvila:
"Úplněk. Remusi... Jak to asi zvládá..."
A znovu odvrátila hlavu od okna a otřela slzu, která se drala ven při vzpomínce na dobrého přítele. Odložila fotografii do svého šuplíku a lehla si do postele. Věděla, že je to jedna z nocí, kdy neusne. Do rána jen tak polehávala nebo chodila po svém pokoji a do hlavy se jí draly různé myšlenky.
Mohlo být tak půl deváté, když její zrak přešel k oknu a ona viděla na příjezdové cestě svou dceru ve společnosti dvou chlapců a jedné dívky, kteří museli být přibližně stejně staří jako Nicol. Michelle se lehce usmála a ucítila hřejivý pocit u srdce. Nicol nikdy neměla moc přátel, snad už se to konečně změní. Nikdy se o své hosty příliš nezajímala, možná jen ze začátku, kdy pension rozjížděla a musela si udělat dobré jméno. Při pohledu na tmavovlasého chlapce se však zarazila. Koho jí jen připomínal?Zpět na obsah
Kapitola 5: Výlet
Nicol se podívala unaveně z okna. Blížila se osmá hodina a ona netrpělivě čekala na příchod Marie, která měla denní službu v recepci. Asi před půl hodinou zahlédla Harryho s Ronem a Hermionou, jak jdou na snídani. Harry na ni zamával, ukázal na hodiny a řekl:
„Takže v půl deváté.“
Konečně ji zahlédla na cestě a začala být nervózní ještě víc.
„No tak, uklidni se. Vždyť o nic nejde,“ napomínala se v duchu.
Když už si konečně předaly práci, odběhla rychle do kuchyně, kde do sebe hodila pár kukuřičných lupínků, horké kakao a také si tajně lokla lektvaru na povzbuzení. I když byla na noční zvyklá, stejně se cítila bez energie a do postele ještě rozhodně nešla.
Před půl devátou se už procházela halou a odpočítávala minuty. Za malou chvíli se dočkala a na schodech zaslechla kroky, které se k ní hlasitě přibližovaly.
„Tak co, jste připraveni na dobrodružství?“ zeptala se příchozích nadšeně.
„Dobrodružství? Už zase?“ zeptal se zoufale se šklebící Ron a otočil se na Harryho. Hermiona protočila oči, ale Harry se jen zasmál:
„No jasně. Pokud nejsi unavená. Vůbec jsem si včera neuvědomil, že vlastně nepůjdeš spát. Můžeme to klidně nechat na jindy…“
„Kdepak, to bude v pořádku. Vzala jsem si něco na dodání energie a jsem čilá jako rybička. Jen jsem vám včera zapomenula připomenout plavky, tak si pro ně skočte,“ nenechala ho domluvit a už je hnala zpět do pokojů.
„Nechápu, proč si máme brát do jeskyně plavky,“ slyšela ještě Rona štěkat na schodech a usmála se. Byl jí sympatický. Přišel jí podobně praštěný jako Hermiona. Dlouho nečekala a už tu byli zpět a mohli konečně vyrazit. Přibližně asi půlku cesty toho moc nenamluvili. Tedy pokud se nepočítala dvojice, která šla za Harrym a Nicol.
„To se takhle hádají pořád?“ zeptala se udýchaně, když stoupali do mírného kopce. Harry se otočil na dvojici za ním a jen prohodil:
„Pořád…“
„Co vlastně děláte, Harry? Nebo ještě studujete?“ nevěděla proč, ale náhle Ron s Hermionou po její otázce ztichli a podívali se na ně.
„Studujeme,“ reagoval pouze.
„A co?“ pokračovala zvědavě.
„No víš…my….studujeme….“ přidal se k jejich rozhovoru Ron.
„Policejní akademii“ dokončila rychle Hermiona.
Ron se na ni nechápavě otočil a ona mu jen gestem naznačila, že má mlčet.
„Policejní akademii? A proč to z vás leze jako z chlupaté deky? Nebo se za to stydíte?“ pokračovala ve svém výslechu.
„Ale nestydíme. Však znáš nejapné vtipy o policajtech. A co ty? Co jsi studovala?“ otočil rychle směrování otázek na ni, aby se vyhnul dalšímu pro ně nepříjemnému rozhovoru.
„Vlastně ani tolik nelžeme. Škola pro bystrozory je podobná PA pro mudly.“ ujišťoval se v duchu.
„Já… No chodila jsem do nedaleké školy, a potom dálkově pokračovala na hotelovce. Jinak mě spíš učila máma. Už od dětství bylo jasné, že budu pokračovat u nás pensionu.“ odpověděla vyhýbavě a mezi očima se jí udělala vráska.
„A to jsi nikdy nechtěla dělat něco jiného?“ přidala se Hermiona.
„Ale chtěla. Vlastně pořád chci, ale je to složité…“ naštěstí nemusela dále pokračovat, neboť se před nimi objevila jeskyně, přistoupila k ní a otočila se k nim čelem.
„Takže tohle je Jeskyně vzdechů. Tak se jí podle legendy říká. Pověst praví, že tu nedaleko žila ve 12. století krásná čarodějka, která se zamilovala do mladého kováře z blízké vesnice. On ale její city neopětoval, a tak ho očarovala nápojem lásky, vlákala do jeskyně a tady ho držela až do smrti. Byla prý prokleta a odsouzena k věčnému zatracení. Od té doby prý láká do jeskyně další oběti a nepouští je ven. Jediné, co po nich zbude, jsou vzdechy vycházející z jeskyně. Kdo by tomu ale věřil. Jak jsem už řekla. Byla jsem v ní několikrát a na žádné čáry-máry jsem nenarazila. Na ten nápoj lásky bych ale někdy ráda věřila…“ dodala už s úsměvem a nevšimla si pohledu, který si vyměnil Harry s Ronem při zmínce o existenci nápoje lásky.
„Jste připraveni vstoupit do jámy lvové, nebo se bojíte?“ pokračovala s baterkou v ruce.
„Bojíme! Nikdy!“ vykřikli všichni tři současně.
Nicol se tedy otočila a rozsvítila baterku, na kterou Ron nechápavě vykulil oči a Hermiona mu zacpala rukou pusu, když už se nadechoval, že se snad rozplyne nad zázrakem techniky Lumos u mudlů. Vkročili tedy do jeskyně a kužel světla osvítil nádherné krápníky, které byly všude kolem.
„Vidíte? A tuhle nádheru si spousta turistů a místních nechá ujít kvůli babským povídačkám. Za chvíli dojdeme do místa, kde se tvoří z teplého pramene jezírko. Nahoře je malý otvor, takže tam proudí denní světlo. A teď víš, Rone, důvod těch plavek.“ ukončila s mrknutím na Rona slovní prohlídku jeskyně. Prošli ještě kousek a najednou se před nimi objevil prostor s jezerem uprostřed. Všichni tři zůstali stát a obdivně koukali na krásnou hříčku přírody. Horní otvor osvětloval hladinu připomínající noční oblohu plnou hvězd, ze které lehce stoupala pára. Nicol se na ně otočila a už se zbavovala přebytečného oblečení:
„Tak co, jdeme na to?“
Trojlístek se na sebe podíval a odpověděl s nadšením:
„Jdeme!“
Netrvalo dlouho a už si užívali teplého jezera. Chvíli si jen tak plavali nebo se navzájem potápěli. Nicol se od nich odpojila a doplavala na protější stranu, kde ulehla na studený kámen a pozorovala Hermionu s Ronem, jak se honí v jezeře. Hermiona nijak nepospíchala. Spíš jí přišlo, že si přeje, aby ji Ron dohonil a stáhl k sobě. Náhle uslyšela pod sebou tiché šplouchnutí a otočila se za zvukem. Byl to Harry, který se k ní vyhoupl a lehl vedle ní. Chvíli se jen tak pozorovali a utápěli se navzájem v očích toho druhého. Harry se k ní pomalu naklonil a Nicol zatajila dech. Do polibku už zbývalo posledních pár centimetrů, když najednou Harry sykl a odvrátil se.
„Harry, co se stalo? To ta jizva?“ lekla se jeho reakce.
„Jizva? Jak o ní víš?“ zeptal se nechápavě.
Nicol se lehce usmála a rukou mu odhrnula mokré vlasy z čela:
„Jak? Harry, nejsem slepá. Každý si jí musí všimnout. Není zrovna nenápadná. Jak ji máš dlouho?“
„Už od dětství.“ odpověděl vyhýbavě.
„A to tě takhle bolí často.“ pokračovala starostlivě.
„V poslední době dost často“ povzdychl si Harry a rychle dodal, „Blíží se poledne. Měli bychom se vrátit.“
Nicol jen lehce přikývla a ponořená do vlastních myšlenek přeplavala jezero směrem k Ronovi a Hermioně, kteří byli také nějak zamlklí. Cestou zpátky toho nikdo moc nenamluvil. Vlastně se mezi nimi vytvořilo zvláštní ticho. Nicol si uvědomila, že se něco stalo. Něco situaci mezi nimi změnilo, ale pořád nechápala, co by to mohlo být.
Zpět na obsah
Kapitola 6: Loučení
Nicol měla pocit, že celý týden ve společnosti jejích nových přátel utekl až moc rychle. Nemohla uvěřit, že nadešel jejich poslední večer. V minulých dnech s nimi trávila veškerý volný čas. Vzala je na místní farmu ke koním a bavila se při pohledu na Rona, který stál pět metrů od ohrady a odmítal se přiblížit i o krok blíž. Hermiona nakonec strach překonala a alespoň jednoho pohladila. Harry se zdál v pohodě a dokonce po pár slovech „Prosím“ souhlasil s rychlokurzem a za dva dny byl dokonce připravený na lehkou vyjížďku. Mezi ním a Nicol se vytvořilo zvláštní přátelství, do něhož stále zasahovala nevyřčená tajemství na obou stranách. Už mockrát se mu chtěla přiznat, ale bála se. Netušila, že stejné dilema prožívá i Harry. Ani jeden však nepřekročil hranici pohledů a letmých doteků, při kterých Nicol přejížděl příjemný mráz po zádech. Snad měli strach z toho, že by bylo loučení ještě těžší. V každém případě vše jednou skončí a Nicol teď stála před zrcadlem a dodávala si odvahu na rozloučení s jejími přáteli. S jejími jedinými přáteli. Připravila pro ně malou oslavu a pozvala i svou matku. Ale jako vždy Michelle pozvání odmítla a odešla po večeři do svého pokoje, kde se zabývala svými myšlenkami. Nicol svou matku znala a věděla, že jí tíží vzpomínky z mládí. Mnohem hůře si připouštěla fakt, že je nejspíš výsledek něčeho, co si její matka vyčítá.
Nastala doba odchodu na oslavu, tak se ještě jednou na sebe podívala kriticky do zrcadla:
„No lepší, ale ani horší, už to být nemůže,“ usmála se a odešla do pokoje Hermiony, kde se jejich soukromé party konalo.
Odpoledne to tam s Hermi pořádně nazdobily a hrozně se při tom nasmály. Obě se bavily nešikovností té druhé a dobu si zkracovaly důvěrným rozhovorem o dívčích starostech. Nicol byla ráda, neboť tu byl konečně někdo jiný než její matka, komu se mohla svěřit. Bohužel ne se vším… Tak se Nicol dozvěděla např. o Hermioniných citech k Ronovi (no po pravdě ji to ani tolik nepřekvapilo), kterých se ale bála. Neměla strach z lásky, ale ze ztráty přítele. Nicol to docela chápala. I pro ni bylo přátelství Harryho vzácné.
A teď stála před dveřmi a za nimi byl on. Slyšela jeho smích. Zavřela oči při náhlé bolesti, kterou ucítila ve svém srdci. Ano milovala ho. Nechtěla si to přiznat, ale už nemohla dál klamat sama sebe. Pomalu zvedla ruku a zlehka zaklepala. Dveře se rázně otevřely a za nimi stál Ron, který už vypadal mírně pod vlivem alkoholu. Okolo hlavy měl uvázanou mašli, kterými s Hermionou zdobily pokoj, a přihlouple se usmíval:
„Ahoooooj, Niky. Konečně. Už se nemů..žeme dočkat.“ Ustoupil jí z cesty. Tedy ustoupil, spíš se odkolíbal, zahučel zpět na postel vedle Hermiony a věnoval jí trošku směšný zamilovaný pohled. Hermiona mírně zčervenala a odvrátila pozornost od něj na své ruce. Nicol se přesunula od dveří na křeslo vedle Harryho:
„Koukám, že jste začali beze mě,“ usmála se na něj a pohodila hlavou směrem k Ronovi.
„Ale ne, Ron byl dnes nervózní a rozhodoval se, jestli dnes Hermi řekne, co k ní cítí. Asi si myslel, že mu to víno dodá kuráž,“ zavrtěl hlavou.
Nicol si všimla, že mu není moc do smíchu.
„Myslím si, že by to raději dnes neměl zkoušet. Jestli Hermiona chce, aby jí něco podobného řekl, tak rozhodně ne v tomhle stavu,“ snažila se ho ještě rozptýlit, ale marně.
„Co je Harry? Jsi nějak tichý…“
Harry na ni upřel pohled a prostě řekl:
„Budeš mi chybět, Nicol“
Jeho upřímnost ji trošku zarazila a nervózně si prsty natočila pramen vlasů. Nebyla na to připravená. Věděla, že loučení přijde, ale doufala, že ne dnes večer, snad až ráno.
„Také mi budeš chybět, Harry. Jsi dobrý přítel,“ a rychle uhnula pohledem, aby se nemusel dívat na slzy, které jí stouply do očí. Harry sklopil zrak na své sevřené ruce a tiše pronesl:
„Přítel…“
Nicol pochopila, že tohle asi slyšet nechtěl a sváděla ve svém nitru boj:
„Co mu mám jen říct? Mám se mu přiznat, že ho miluji? Ale proč? Vždyť zítra odjíždí. Třeba to přinese ještě více bolesti než teď.“ Ze svých úst však pouze vydala nerozhodné:
„Ale…“
Harry se odtrhl od pohledu na své ruce a mírně se na ni usmál:
„Já vím. Asi bych chtěl moc,“ a znovu oči odvrátil.
Nicol už nevydržela tlak narůstající v jejím nitru, zvedla se, klekla si před něj a vzala mu ruce do svých dlaní:
„Jsi pro mě víc než přítel, Harry.“
Podíval se jí překvapeně do očí a chtěl něco říct. Nicol ho však přerušila, přesunula své dlaně na jeho tváře a podívala se mu do očí:
„Jsi pro mě víc než přítel, ale pokud to řeknu nahlas, tak už nebude cesta zpět. A já se bojím, co bude až odjedeš. Bojím se, že to bude mnohem těžší a bolestnější než teď.“
Harry se konečně ze srdce usmál a na chvíli si přejel rukou po čele. Bolest však nevnímal.
„Nicol…“ na víc se však nezmohl. Vzal její hlavu do dlaní a přiblížil své rty. Nicol pomalu zavřela oči a toužebně očekávala, zda tentokrát už ten polibek přijde. Už cítila jeho horký dech a za malou chvíli už i jeho rty na svých. Nejdříve byl polibek lehký a nesmělý. Brzy jej však oba prohloubily a ani jeden nebyl schopen vnímat nic jiného než rty a dotyky toho druhého. Když své rty oddálil, Nicol už nebyla schopna bránit svým emocím a rozplakala se. Harry ji pevně objal, hladil po vlasech, ale neměl slova útěchy. Jak by také mohl, když se cítil stejně. Jen slzy už mu dávno vyschly. Podíval se směrem k jeho přátelům a zjistil, že Ron usnul a Hermiona u něj sedí na posteli a něžně ho pozoruje. Věděl o jejich vzájemné lásce a také o důvodech, které jim brání, aby si ji vyznali. Ron se bál odmítnutí a Hermiona ztráty přítele.
Odtáhl se od Nicol a podíval se jí do očí:
„Měli bychom jít někam jinam.“
Nicol jen souhlasně kývla a otřela si tváře mokré od slz. Odešli na zahradu a lehli si do trávy. Chvíli jen tak vnímali přítomnost toho druhého a pozorovali noční oblohu plnou hvězd. Nicol se mu schoulila do náručí a prolomila ticho:
„Vyprávěj mi o své rodině.“
Harry chvíli mlčel a přemýšlel.
„Já nemám rodinu, Nicol. Rodiče zemřeli, když mi byl rok. Tetu a strýce, u kterých jsem vyrůstal, zrovna za rodinu nepovažuji, a jediný člověk, u kterého jsem byl schopen najít domov, zemřel před několika lety.“
Podívala se mu do očí:
„To jsem netušila, promiň.“
Zlehka se usmál a přejel jí prsty po tváři:
„To je v pořádku, ani jsi nemohla.“
„A jak..?“ pokračovala opatrně.
„Jak zemřeli, myslíš? Autonehoda.“ raději odvrátil tvář. Tuhle odpověď už měl dokonale nacvičenou. Nicol mu lehce rukou vrátila obličej k tomu svému.
„Nechci ti přinášet bolest. Raději už budeme mlčet,“ zajela mu prsty do vlasů a políbila ho. Harry začal její něžnosti opětovat. Líbal ji na ústa, tváře, oči, až se pomalu přesunul níže na krk. Nicol vydala tichý vzdech, když směřoval své ruce z jejího stehna výše a zamířil až pod její tričko. Náhle se však zarazil:
„Měli bychom přestat.“
Nicol se vzpamatovala: „Proč?“.
„Nechci zajít příliš daleko. Měla jsi pravdu. Bylo by to mnohem těžší,“ a rychle vstal.
Nicol ho následovala a upravila si sukni. Její výraz však nebyl tak vyrovnaný jako jeho:
„A ty máš snad pocit, že teď to bude lehčí! Co jsi vlastně po mně chtěl, Harry!!"
Sama nevěděla, zda je víc naštvaná nebo zklamaná. Pomalu se na ni otočil:
„Nechtěl jsem ti způsobit bolest. Promiň. Já jen nechci ještě více prohloubit pouto, které mezi námi vzniklo. I takhle už to došlo dost daleko. Pojď, půjdeme spát.“
Nejistě k ní natáhl ruku a čekal zda ji přijme. Chvíli ho pozorovala a nakonec k němu natáhla tu svou. Ruku v ruce se vraceli ke dveřím jejího pokoje. Harry ji ještě naposledy políbil:
„Dobrou noc. Byly to jedny z nejkrásnějších chvílí mého života. A těch moc nebylo, to mi věř. Jsem ti za to moc vděčný. Uvidíme se ráno.“
Nebyla si jistá, zda byla poslední věta otázka či konstatování.
„Uvidíme. Dobrou noc,“ rychle odešla do svého pokoje, a sesunula se na svou postel.
„Vděčný? Vděčný? Ale tohle jsem přeci nechtěla slyšet!“ utápěla se ve svých myšlenkách a z očí jí tekly slzy. Nejhorší na tom všem byl fakt, že si uvědomovala pravdu jeho slov, když říkal, že to došlo dost daleko. Nakonec vyčerpáním usnula.
Probudila se do rána, které jí naplňovalo smutkem. S bolestí pozorovala utíkající čas. Blížila se chvíle rozloučení a ani ona neměla sílu ten tok zastavit. Když se ta osudná chvíle nekompromisně přiblížila, čekala na své přátele v hale. I přes bolest, kterou cítila, se musela při pohledu na ně srdečně usmát. Hermiona dělala zrovna kázání Ronovi za jeho večerní výstup a Harry ji nepřestal ani na chvíli pozorovat.
Hermiona jí skočila kolem krku a slibovala, že se určitě za rok vrátí. S Ronem si jen podala ruce a popřála mu hodně štěstí. A s Harrym… Nevěděla, co mu říct. Vše už bylo vyřčeno. Ale opravdu všechno? Něžně ho objala a pošeptala mu:
„Budu tu na tebe čekat.“
Harry se usmál, vzal její tvář do dlaní, políbil ji a opřel si své čelo o její. Zavřel oči, zhluboka se nadechl. Chvíli ji jen tak objímal a vnímal její blízkost, než si dodal odvahy:
„Rád bych ti slíbil, že se vrátím, ale nemůžu. Nejsem si jistý, co bude zítra natož za rok. Přeji ti v životě jen samé štěstí, Nicol.“
Políbil ji na čelo a odcházel. Hermiona ji ještě věnovala letmý úsměv a Ron zamávání. Nicol však nic z toho nevnímala. V hlavě si přehrávala jeho poslední slova a vůbec jim nerozuměla. Copak pro něj znamenala tak málo? Nebo naopak tak moc? Dívala se do jejich zad než se ztratili z dohledu. Teprve potom si uvědomila: „Je konec. Je konec.“.
Zpět na obsah
Kapitola 7: Stopa
„Mám, mám, mám ji, Severusi!“ křičel Červíček a hnal se s kusem pergamenu ke Snapovi. Ten se na něj jen znuděně otočil:
„A co zase máš, ty červe.“
Petr si nevšímal jeho nezájmu a pokračoval:
„Mám stopu Severusi. Našel jsem ji. Konečně…“
„Koho jsi našel?“ zeptal se už zvědavěji.
Červ k němu přiblížil svůj slizký obličej a se šklebem, který se dal nazývat úsměvem, řekl:
„Michelle Noiret.“
Snape sebou trhl:
„To není možné. Hledáme ji už několik let a všechny rodiny s tímto jménem už díky nám pomalu vymřely. Nebyla žádná šance…“
„Ano, ano jistě. Noiret. Hledal jsem v archivech, Severusi, a napadlo mne podívat se i na jiné jméno. Je to starý a bezvýznamný kouzelnický rod, který se však po určité době se jménem Noiret spojil – Mercier. Říká ti to něco?“ mával pergamenem a přecházel po celé místnosti.
„Mohlo mne to napadnout už dříve. Když jsem sebral tento dopis z domu Potterových, měl jsem si uvědomit, že nebude tak hloupá a nechá si své původní jméno. Jean Mercier byla její babička za svobodna. Už na škole o ni pořád básnila. Chápeš, co to znamená, Severusi?" přiblížil se znovu k tváři druhého muže.
Snape se na něj upřeně podíval:
„Vím, co to znamená. Jestli ještě jednou selžeš, tak tě zničí.“ Červíček trochu znejistěl:
„Ne, tentokrát je to jisté. Bude rád. Musím za ním. Musím mu to říct. Pátral jsem a zjistil jsem, že v Ardenách skoro na samotě žije jistá Michelle Mercier s dcerou. Žije sice jako mudla, ale podobností je až moc. Aaaa, v tom dopise přeci píše, že odchází z našeho světa. Je to ona, je to určitě ona.“
„Jako mudla? Bože, jak klesla. Ona, která pocházela z čistého francouzského rodu, žije jako mudla. Dobře, zkusíme to. Ale půjdu za ním já. Má ke mně větší důvěru,“ kýval souhlasně Snape a zvedal se z křesla, když za sebou zaslechl chladný hlas:
„Za kým chceš jít, Severusi.“
Oba se trhaně otočili za hlasem a okamžitě sklopili hlavy:
„Pane, my… Červíček se domnívá, že našel Michelle Mercier a její dceru.“
Muž v kápi se k němu přiblížil a upřel na něj své ohnivé oči:
„Dceru?“ pronesl sykavě.
„Dobře, zkuste to. S ní si dělejte co chcete, ale tu holku chci živou a bez jediného škrábnutí. Rozumíme si?!“ poslední věta byla spíš varování než otázka, proto jen jeho dva služebníci sklopili hlavy ještě níž a oba svorně odpověděli:
„Rozumíme. Nezklameme Vás, pane.“
Voldemort se otočil a bez jediného slova zmizel. Snape zvedl hlavu, otočil se na Červíčka a mrazivě řekl:
„Pokud se mýlíš, tak si mě nepřej. A teď pojď, jdeme.“ Červíček se jen zasmál. Tentokrát věděl, že má pravdu.
„Nicol. Nicol, vnímáš mě vůbec?“ zamávala Michelle své dceři před obličejem. Ta zamrkala a otočila se na ni:
„Cože? Co jsi říkala?“
„Můžeme jet domů, už mám všechno,“ opakovala její matka a starostlivě se na dceru podívala. Takhle se chovala už skoro týden. Tušila, co by za tím mohlo být, a tak ji dnes vytáhla do města na nákupy. Chtěla ji přivést na jiné myšlenky, ale moc se to nedařilo. Sama moc dobře věděla, že s láskou přichází i trápení.
Nicol bez jediného slova vstala od stolu v restauraci, kde obědvaly, a odešla za Michelle k autu. Ta se na ni znovu otočila a povzdechla si. Nasedly do auta a v tichosti vyjely na cestu do hor k jejich pensionu. Cesta ubíhala pro Nicol pomalu. Nemohla přestat myslet na své přátele a hlavně na Harryho. Chyběl jí a měla pocit, že jí něco svírá vnitřnosti. Michelle právě vyjela na kopec ke své příjezdové cestě, když se zarazila, zastavila a vystoupila z auta. Nicol to zarazilo a připojila se k ní:
„Mami? Děje se něco?“
Michelle však neodpovídala a jen z dálky pozorovala svůj pension. Nicol tedy otočila svou pozornost od ní na svůj domov a rozšířila oči hrůzou. Z úst vydala jen tiché:
„Bože… Ale vždyť to jsou… To není možné. Vždyť..“ Michelle se na ni s prázdným výrazem otočila a řekla:
„Ano Nicol, to jsou zakázané kletby. Našel nás…“
Vrátila se pohledem na dům pod kopcem a všímala si nehybně ležících těl jejich hostů, zelených záblesků uvnitř a znamení zla, které se vznášelo nad střechou. Nicol se ani nemusela ptát, kdo je našel. Najednou jí to vše došlo - matčina bolest a její strach, důvody schovávání. Do tíživého ticha pronesla:
„Můj otec, že?“
Michelle jen tiše přikývla a najednou se rychle otočila a naskočila do auta se slovy:
„Nasedej. Rychle. Musíme zmizet. Nemáme proti nim šanci. On tě nedostane, to nedovolím!“
Nicol nasedla a otočila se na matku:
„Ale kam chceš jít? Kam chceš zmizet? Vše co máme, je tam dole. Až přijede policie a my tu nebudeme, tak si budou myslet, že jsme ty lidi zabily my!“
Michelle neodpověděla, nastartovala a rychle otočila auto směrem z hor. Když už na ni Nicol takhle zírala dobrých pět minut, konečně se rozhodla, že je čas na vysvětlování:
„Musíme do Anglie. Najdu své staré přátele. Snad nám pomohou. Bože, dej mi sílu!“
Nicol odvrátila pohled a jen tiše řekla:
„A můj otec? Nechceš mi konečně říci jeho jméno?“
Michelle sevřela rty do úzké čárky, ale nakonec řekla:
„Až v Londýně. Tam už nebude vyhnutí.“
Nicol se tedy otočila k okýnku, pozorovala krajinu a přemýšlela:
„Anglie. Ještě před týdnem bych dala vše za to, abych tam jela. Ale ne takhle. Ne z tohoto důvodu.“
Zpět na obsah
Kapitola 8: Setkání po letech
Nicol vystoupila celá rozlámaná z auta a podívala se na vchod před ní, který vedl do podivného hostince. Trošku se ušklíbla a otočila se na matku:
„A tohle je co? Tady jako budeme bydlet?“
Michelle si nevšímala jejího výrazu a v klidu odpověděla:
„To je Děravý kotel. Hostinec pro kouzelníky. Pořád jsi chtěla poznat náš svět, tak vítej.“
Obešla svou dceru, otevřela dveře a pokynula jí, aby ji následovala. Nicol se ještě jednou nedůvěřivě podívala na znak u dveří a vešla. Do nosu vtáhla podivnou směsici pachů od kouře až po různé byliny. Pozorovala pro ni zatím divné lidi u stolů a všimla si, že stejně se dívají i oni na ni. Podívala se nechápavě na Michelle a řekla:
„Připadám si jako E.T. Proč tak na mě zírají? To jsem tak divná? Ať se podívají na sebe.“
„Nicol, to jsou kouzelníci. V těchto mudlovských šatech tu nevypadáme zrovna nenápadně,“ prohodila k ní nezaujatě matka.
„Fajn, mami, takže teď se ubytujeme, že? Já jsem totiž hotová,“ s nadějí v hlase se na ni obrátila.
Michelle však zavrtěla hlavou:
„Kdepak. Musíme ještě zajít na Příčnou ulici. Potřebujeme nějaké hábity, abychom nepůsobili tímto okatým dojmem. A hlavně hůlky. Bez těch jsme nic. Pokud si totiž dobře vzpomínám, tak zůstaly v pensionu.“
Nicol si připadala jako na jiné planetě. Děravý kotel, Příčná ulice. Neměla potuchy, kde se tu vzala, ale stejně měla pocit, jako by sem patřila odjakživa.
Když s matkou došly na Příčnou ulici, její pocity se zdvojnásobily. Chodila od výlohy k výloze a s údivem četla názvy obchodů a reklam. Cínové kotlíky, nejnovější typy Kulového blesku. No i když nechápala nadšení přihlížejících osob nad koštětem. Samozřejmě věděla, že je to oblíbený dopravní prostředek v kouzelnickém světě, ale doma ho neměly. Když potřebovala něco k výuce, zařizovala to matka někde ve Francii. Ji sebou nikdy nevzala. Jejich první kroky směřovaly do zdejší skřetí banky, kde si vyměnily peníze a konečně začaly utrácet. Asi za hodinu už Nicol odcházela v hábitu, ve kterém si připadala jako někdo úplně jiný, a s novou hůlkou. Blížily se zpět k Děravému kotli, když si Nicol vzpomněla:
„Slíbila jsi mi, že až budeme v Londýně, tak mi řekneš jméno mého otce.“
Michell se vyděšeně rozhlédla kolem sebe, naklonila se k ní a tiše řekla:
„Nicol, Příčná ulice opravdu není vhodné místo k tomu, abych tu vykřikovala jméno tvého otce. Počkej až na pokoj, tam snad bude více soukromí.“
Nicol se ušklíbla a pomyslela si:
„No samozřejmě, pořád samá výmluva.“
Nahlas však vyhrkla:
„Můžeš mi tedy alespoň vysvětlit, proč si myslíš, že v Anglii, kde předpokládám můj otec a jeho přátelíčkové žijí, budeme v bezpečí? Když nás našli v Ardenách, proč předpokládáš, že nás nenajdou tady na ulici nebo u Děravého kotle?“
Michelle si nervózně přejela po tváři, chytla dceru za paži a odtáhla do postraní uličky.
„Vůbec si nemyslím, že jsme tu v bezpečí, Nicol. Riziko je příliš veliké, ale sázím na divokou kartu. Doufám, že tak rychle nepřijdou na to že jsme se nepokusily schovat někde ve Francii, ale odjely do Anglie. Ne nadarmo se říká: Pod lampou je největší tma. Kromě toho to už sama nezvládnu. Potřebuji pomoc svých přátel, které mám tady. Tedy doufám, že to ještě jsou přátelé.“ dodala už potichu a vydala se směrem k hostinci.
Chvíli stála a pozorovala ji. I když to nedávala moc znát, obdivovala svou matku, za její sílu.
„Konečně postel,“ vykřikla Nicol a skočila do ní, „Takže jsme na pokoji, že? Je tu poměrně soukromí a ty jsi mi něco slíbila, mami. A neopovažuj se zase vymlouvat. Kdo je můj otec?“ řekla nekompromisně a upřela svůj pohled na Michelle.
Ta chvíli váhala, ale nakonec se posadila ke své dceři a pomalu začala vyprávět:
„Asi před dvaceti lety jsem udělala hroznou chybu …“ Nestačila ani dokončit větu, když ji Nicol vztekle přerušila: „Jasně a já jsem výsledek té tvé chyby. To je fakt příjemné slyšet.“
Složila naštvaně ruce na prsou a odvrátila pohled. Michelle si povzdechla a pokračovala:
„Nicol, ty jsi moje všechno. Víš, že tě miluji, ale pokud to chceš slyšet, tak už mě, PROSÍM,“ zdůraznila „nepřerušuj. Začnu tedy od začátku. Chodila jsem do kouzelnické školy v Bradavicích, ale to už víš. Poznala jsem tam dobré přátele, ale také muže, do kterého jsem se velice zamilovala. Jmenoval se Sirius Black. V polovině sedmého ročníku jsme spolu začali chodit a po skončení školy i žít. Byly to zlé časy. Kouzelnický svět sužoval mocný čaroděj a my jsme proti němu bojovali. Byla jsem vyslána na delší dobu mimo domov, a když jsem se nečekaně vrátila, našla jsem Siriuse s jinou ženou. Byla jsem jako šílená. Jediná moje myšlenka patřila pomstě. A nenapadlo mě nic lepšího, než jít právě za tím, proti němuž jsme tak urputně bojovali. Vlastně jsem do dnes nepochopila, jak je možné, že jsem tenkrát nezemřela. Z nějakého důvodu pouze využil mé slabosti a nezabil mne. Jméno toho mocného čaroděje je Tom Rojvoj Raddle. V kouzelnickým světě je však znám pod jménem, které přijal, a to je Lord Voldemort.“ Odmlčela se a pozorně pozorovala svou dceru, která na ni upínala svůj zvědavý pohled. Přivřela oči a prolomila ticho:
„A ten Lord je můj otec?“
Michelle neodpověděla a jen pomalu souhlasně přikývla. Nicol chtěla nějak ulehčit dusivou atmosféru, tak si s úsměvem rýpla:
„Bylo mi vždycky jasné, že chceš být povýšena do šlechtického stavu.“
Chtě nechtě se musela Michelle usmát. Netušila však, co se opravdu odehrává v dušičce její dcery.
„Bože, tak můj otec je mocný čaroděj, ale také asi ten největší hajzl na světě. Proto pořád ty pátravé pohledy. Ne, já nebudu jako on. Nemůžu být…“ ujišťovala se v duchu.
„Mami…“ podívala se na svou matku, která se k ní otočila:
„Copak?“
„Kdy chceš vyhledat ty své přátele?“ pokračovala.
„Zítra začneme, dnes už si dáme oddech. Pojď, zajdeme dolů na večeři. Už se mi krouží žaludek.“ vyzvala ji a už mířila k odchodu. Nicol si za ní rychle pospíšila a v docela dobré náladě, i když přeci jenom zasaženy rozhovorem, který spolu vedly, scházely ze schodů do hostince. Nicol už chtěla zaplout k nejbližšímu volnému místu, když si všimla zaražené matky, která stála a dívala se směrem k jinému stolu, u kterého seděl vysoký hubený hnědovlasý muž v ošuntělém hábitu a živě se bavil s mladou ženou s růžovými vlasy. Chvíli je jen pozorovala a potom se nejistě vydala jejich směrem. Nicol šla pomalu za ní a přemýšlela, kdo to tak může být. Michelle tiše přistoupila k dvojici, která nevnímala okolí, a pozdravila:
„Ahoj, Remusi…“
Muž se na ni otočil a Nicol v jeho očích uviděla nejdříve nejistotu, překvapení a nakonec jiskřičky radosti. Prudce vstal od stolu, silně její matku obejmul a vykřikl:
„To snad není pravda! Michelle! To se mi snad zdá!“
Odtáhl se a podíval se jí do očí:
„Kde jsi byla, celá ta léta. Ani nevíš, jak rád tě vidím.“
Michelle se usmála a Nicol viděla, že má v očích slzy dojetí:
„Také tě ráda vidím, Remusi. Doufala jsem, že vás najdu. Jen mě mrzí, že přicházím až ve chvíli, kdy potřebuji pomoc.“
„Co se stalo?“ zeptal se.
Upřela na něj pohled plný strachu:
„Našel nás Remusi.“
Teprve teď si uvědomil, proč odešla a zvedl oči k osobě, která stála za ní. Nicol v něm viděla stejný výraz překvapení jako při reakci na její matku, ale místo radosti ho vyměnil za strach a nedůvěru.
„Takže je to pravda. Budou se jí bát a nenávidět. Nebudou vidět jí, ale jejího otce.“ pomyslela si a sklopila oči k zemi.
Zpět na obsah
Kapitola 9: Ztráty
Remus se vzpamatoval ze šoku, který pocítil při pohledu na dívku stojící za jeho přítelkyní. Okamžitě poznal, že je to její dcera. Měla stejné rysy jako matka. Neviděl nic, co by měla po NĚM. Michelle si všimla směru jeho očí, rychle chytla svou dceru za ruku a přitáhla ji blíže: „Remusi, tohle je má dcera Nicol. Nicol, tohle je můj dobrý přítel Remus Lupin.“
Nicol k němu váhavě přistoupila a stiskla nabízenou ruku. „Těší mě, Nicol,“ usmál se na ni.
„Mě také, pane Lupine,“ tiše pronesla a podívala se mu do očí.
„Remus, Nicol. Pro přátele jenom Remus,“ povzbudil ji a pohladil po tváři.
Od stolu se ozvalo tiché zakašlání a Lupin se po zvuku rychle otočil: „Promiň. Michelle, Nicol, tohle je má přítelkyně Nymfadora Tonksová. Nymf…“
„To je v pořádku, Remusi, zvládneme se představit samy,“ přerušila ho a usmála se na ostatní.
„Neposadíme se?“ nabídl jim dvě zbývající místa a zasedli společně ke stolu.
„Tak začni Michelle,“ vybídl k vyprávění.
„Našel nás, Remusi. Nějak se dozvěděl o Nicol a já to sama nezvládnu. Proto jsem se vrátila, abych vás požádala o pomoc. Kde jsou vůbec ostatní? Jak se má Lily a James?“ dodala už s úsměvem. Ten jí ale zmizel, když se jí dostalo odpovědi:
Michelle… Nevím, jak to nejlépe říci. Lily a James Potterovi před 18 lety zemřeli.“
Odvrátila od něj pohled na roh stolu: „Jak?“
Remus ji chytl za ruku: „Zabil je Ty-víš-kdo.“
Vyprostila ruku z jeho sevření a schovala tvář do dlaní: „A jejich dítě?“
„Jejich syn přežil. Měl by každou chvíli přijít, tak ho poznáš. Je celý James. Až na oči. Ty má po Lily,“ dodal smutně a podíval se směrem ke vchodu.
Nicol se zájmem pozorovala jejich rozhovor a nemohla si odpustit jednu zásadní otázku: „Remusi? Ty-víš-kdo je můj otec?“
Remus se vylekaně otočil na Michelle, která vrátila ruce na stůl: „Ona to ví?“ Michelle tiše kývla.
Když to Nicol uviděla, tak už spíš sama pro sebe dodala: „Takže je.“ Nebyla ale jediná, kdo se zaujetím poslouchal jejich rozhovor. Tonksová létala pohledem z jednoho na druhého jako při tenisovém zápase a právě zírala na Nicol s otevřenou pusou. V hlavě si přemítala jen dvě slova – Její otec. Mlčela však.
Michelle pálila na jazyku ještě jedna otázka, ale bála se ji vyslovit. Nakonec si však dodala odvahu: „A Sirius?“
Nemusel ani odpovídat. Když viděla jeho obličej, bylo jí vše jasné. Tentokrát už to nevydržela, sklopila hlavu a ze vzlyků se jí rozklepala ramena. Nicol matku něžně objala a otočila se na Remuse: „Toho také zabil můj otec?“
„Ne, toho ne“ zavrtěl hlavou.
Michelle zvedla hlavu: „Kdo?“.
Remusovi ztvrdly rysy, když odpovídal: „Bellatrix“
Michelle už neplakala a podívala se mu odhodlaně do očí: „Zabiju ji. To přísahám.“
Nicol tomu věřila. Ještě nikdy neviděla matku s takovým výrazem ve tváři. Většina jejích přátel byla mrtvá. Za dva byl odpovědný její otec a krk by za to dala, že ta Bella s ním také měla něco společného.
Michelle se zoufale zeptala: „Co teď ale budeme dělat? Nemohu dávat v sázku i tvůj život, Remusi.“
„Nedáváš ho v sázku. To zvládám dobře sám. Jejich smrt s tebou nemá nic společného. Lily a Jamese zradil Červíček. To on má jejich smrt na svědomí,“ uklidňoval ji.
„Petr?“ vyhrkla. Vlastně to tušila už tenkrát. Byl jí odporný.
Remus se k ní naklonil a pošeptal: „O něčem bych věděl, ale musím se nejdříve poradit s dalšími členy řádu. Tady nemůžete zůstat. Je to nebezpečné. Dříve nebo později sem nějaký Smrtijed přijde.“
Nenápadně kývla, že souhlasí.
Ještě nějakou dobu Nicol jejich rozhovor poslouchala, ale nakonec přesunula svou pozornost na lžičku ve svém čaji a hypnotizovala ji. Uběhlo asi deset minut, když ji z transu vytrhlo Remusovo vykřiknutí: „Harry, tady jsme!“ Vstal a na někoho zamával. Podívala se tím směrem a zatmělo se jí před očima poté, co spatřila toho, komu pozdrav patřil.
Harry Remuse pozdravil a teprve potom začal věnovat pozornost ostatním u stolu. Kývnul na Tonksovou a otočil se k mladé dívce naproti ní. Zůstal stát jako opařený a nespustil z ní oči. Byl ze sebe schopný pouze vydat tiché: „Nicol?“
Chvíli jí ještě trvalo, než se vzpamatovala. Pomalu vstala od stolu a přiblížila se k Harrymu. Pár sekund se na sebe jen dívali. Harry ji jemně vzal za ruce, přitáhl si Nicol k sobě a pevně objal se slovy: „To snad není pravda, Nicol! Vůbec jsem netušil, že jsi čarodějka. Už jsem ani nedoufal, že…“
Nicol k němu zvedla uslzený obličej a usmála se: „A ty si myslíš, že mně něco doteklo?!“
To už ale bral její tváře do rukou a líbal ji do vlasů. Remus se zmateně díval z jednoho na druhého, až nakonec vykoktal: „Vy, vy, vy se znáte?“
Harry s Nicol se na něho usmáli a společně přikývli. Lupin se šokovaný podíval na Michelle, jako by čekal, co mu k tomu řekne. Ona však s podobným výrazem pozorovala dvojici před ní. Poznala ho. Byl to jeden z těch tří přátel, se kterými Nicol trávila svůj volný čas, když byli v jejich pensionu. Teď už věděla, koho jí připomínal: „Ty jsi Harry Potter? Syn Lily a Jamese?“
Harry souhlasně přikývl a s nadějí v hlase se jí zeptal: „Vy jste je znala?“ Michelle souhlasně kývla a podívala se na Nicol. Té zmrzl úsměv na tváři, pustila Harryho ruku a s nepřítomným pohledem se sesunula zpět na židli. V hlavě si přehrávala jednu větu:
„Zabil je Ty-víš-kdo.“ Schovala hlavu do dlaní a doufala, že tak tok myšlenek zastaví, ale nedařilo se jí to. „Bude mě nenávidět! Jsem dcera vraha jeho rodičů!“ trápila se v duchu.
Harry k ní přistoupil, položil jí ruce na ramena a zeptal se: „Co se stalo? Co je ti?“
Nicol k němu zvedla oči: „Musíme si promluvit, Harry.“
Zpět na obsah
Kapitola 10: Milovat či nenávidět
Remusovi bylo jasné, o čem si chce Nicol promluvit a uvědomil si, že na to není ani jeden z nich ještě připravený, proto ji zarazil dříve, než mohla pokračovat: „Na to bude, Nicol, času dost. Vezmi si židli, Harry, a posaď se,“ dodal ještě směrem k Harrymu.
Harry se tedy posadil, ale při pohledu na něj, muselo být každému jasné, že nemá nejmenší potuchy, která bije. Remus tedy začal s vysvětlováním: „Michelle je má přítelkyně z Bradavic. Před dvaceti lety se dostala do svízelné situace, kterou ti potom Nicol vysvětlí, a byla nucena opustit Anglii a žít ve Francii jako mudla. Předpokládám, že právě tam jste se s její dcerou poznali a ani jeden jste netušili, kdo je ten druhý zač, že ano?“
Když mu souhlasně přikývl, pokračoval: „Ukrývala se tam před Ty-víš-kým a doufala, že ji nenajde. Omyl. Před dvěma dny napadli jejich pension Smrtijedi. Naštěstí tam právě nebyly a mohly tedy utéci sem. Slíbil jsem Michelle pomoc. Tady ale nemůžou zůstat, to asi sám dobře víš, proto bych chtěl ještě dnes svolat řád a vymyslet nejlepší místo, kde je ukrýt.“
Podíval se pátravě na Harryho a očekával jeho reakci. Ten nejdřív mlčel a bylo vidět, že urputně přemýšlí. Nakonec se zeptal: „A napadla tě nějaká místa? Co Grimmauldovo náměstí?
Lupin však zavrtěl hlavou: „Ne, nemyslím si, že je dobrý nápad schovávat je zrovna tam,“ a hodil nenápadný pohled na Nicol.
Ona si ho však všimla. Zase se v něm objevila ta nedůvěra. „Čeho se tak bojí?“ pomyslela si „Že snad půjdu za tatínkem a vyžvaním mu místo našeho úkrytu?“ Nahlas neřekla nic.
„Grimmauldovo náměstí? Siriusům domov?“ ozvala se najednou Michelle.
Remus se na ni usmál: „Ano. Sirius byl Harryho kmotr. Po své smrti mu vše odkázal. Teď je majitelem domu tady Harry.“
Otočil se zpátky a pokračoval: „Myslel jsem spíš Doupě nebo Bradavice. Ale s tím musí souhlasit buď Arthur s Molly nebo McGonagallová.“
„McGonagallová? A Brumbál?“ zeptala se Michelle nechápavě. Když však viděla jejich výrazy, vše jí bylo jasné: „Ale ne… I on?“
Harry odsouhlasil Lupinovo návrhy. Remus se otočil na Tonksovou, která tam už hezkou chvíli strnule seděla a jen poslouchala: „Svoláš radu, Nymfadoro? Nejlépe do Doupěte. Já tu zůstanu s Michelle a Nicol si může promluvit s Harrym.“
„Ano samozřejmě. Dám ti vědět čas,“ ujistila ho a vstala od stolu.
Teď přišla chvíle Nicol. Vzala Harryho za ruku a tiše promluvila: „Můžeme jít někam, kde bude klid? Potřebuji ti spoustu věcí vysvětlit.“
Nečekala na jeho odpověď, vstala od stolu a šla směrem ke schodům. Harry se vydal za ní: „Chceš mi vysvětlit důvod útěku tvé matky?“ Jen tiše přikývla a otevřela dveře do jejího a matčina pokoje: „Pojď dál a posaď se.“
Nevěděla, jak má začít a chodila nervózně po pokoji: „Víš, je to pro mě hrozně těžké, co ti teď musím říct.“
Najednou se k němu prudce otočila a spíše konstatovala, než ptala: „Tvoji rodiče nezemřeli při autonehodě, viď? Víš, kdo je zabil?“
Harry se na ni nechápavě díval: „Musel jsem ti něco říci. Myslel jsem, že jsi mudla. Ale to ti asi došlo… Samozřejmě vím, kdo je zabil. Byl to Voldemort.“
Zavřela oči a dodávala si odvahy, aby mohla pokračovat. Rychle ze sebe vypustila: „Je to můj otec.“
Nebyl si jistý, zda mu dochází význam poslední věty: „Kdo? Kdo je tvůj otec?“
Zoufale si sedla vedle něj na postel, sklopila hlavu a tiše řekla: „Voldemort. Lord Voldemort je můj otec. Vrah tvých rodičů.“
Měla pocit, že uběhla celá věčnost, než Harry promluvil: „Děláš si legraci, že jo?“
Moc dobře ale věděl, že nedělá. Vstal a přešel k oknu: „Do prdele! To nemůže být pravda. Nemůžeš být jeho dcera! Nemůžu mi…. Nemůžu se přátelit s jeho dcerou!“
Nicol schovala hlavu do dlaní a tiše se rozbrečela. Věděla to, věděla, že když mu to řekne, tak ji začne nenávidět.
Harry se na ni ale nedíval a pokračoval: „Tak proto mě pálila. Proto mě pálila jizva, když jsem se ti podíval dlouho do očí. Teď už to dává smysl.“
Možná to dávalo smysl jemu, ale Nicol vůbec: „Jizva? Co ta s tím má společného.“
Harry se na ni nemohl podívat, ale odpověděl jí: „Mám ji od něj. Od doby, co zabil mé rodiče. Cítím jeho myšlenky a pocity. Cítím jeho. Cítím ho i z tebe.“ Poslední větu už řekl tiše, spíš pro sebe. Nemohl tomu uvěřit. Když se dozvěděl, kdo zabil jeho rodiče, přísahal si, že bude nenávidět vše, co bude mít jen něco málo společného s Voldemortem. A teď tu za ním seděla ona. Ta, ke které se zase odvážil něco cítit. A ona má v sobě jeho krev. Nevyznal se ve svých pocitech. Na jednu stranu chtěl jít za ní, obejmout ji a utěšit její vzlyky, které se už hlasitě ozývaly místností. Na druhou stranu, ale cítil odpor. Odpor k té části krve, která ji proudila v těle.
Pomalu mu všechno docházelo. Útěk její matky. Kdyby Voldemorta milovala, nemohla by být přítelkyně Lupina a tak hezky mluvit o jeho rodičích a Siriusovi. Určitě to byla hrozná chyba. Ale proč to udělala? Bylo ještě tolik otázek bez odpovědí. Chápal i její strach. Voldemort je nechtěl zabít. Tedy možná její matku, nic pro něj neznamenala, ale ne Nicol. Tu chtěl přetáhnout na svoji stranu. Ne! To nedovolí. Bude ji chránit. On ji nedostane!
Stále stál otočený směrem k oknu, když k ní chladně promluvil: „Nemusíš se bát. Ochráníme vás. Nic se vám nestane. Promiň, ale teď musím být sám. Remus vám potom řekne, jak dopadla rada.“
Nemohl se na ni podívat. Přes to všechno, co se tu teď dozvěděl, v ní pořád viděl tu Nicol s Arden. Připomínal si jejich polibky a její doteky. Otočil se a pomalu odcházel s otázkou, která mu svírala srdce hroznou bolestí: „Mám ji milovat či nenávidět?“
Nicol se za ním tiše dívala. Viděla jeho zoufalý výraz v obličeji a tušila, co se v něm odehrává. Chtěla se za ním rozběhnout, chytit ho a už nepustit. Chtěla ho přesvědčit, že ona není jako její otec. Chtěla mu říci, že by za něj dala život.
Místo toho ale seděla na posteli a po tvářích jí stékaly slzy, které nemohla zastavit. V duši jí ale začínal klíčit nový cit.
Když zavřel dveře, tak se pokojem ozvala věta: „Nenávidím ho. Nenávidím svého otce.“
Zpět na obsah
Kapitola 11: Rada
Harry se vrátil dolů k Remusovi a Michelle. Nic neřekl a ani se na nikoho z nich nepodíval. Michelle si ho všimla a pošeptala: „Měla bych za ní jít, Reme.“
„Počkej ještě . Možná teď potřebuje být sama. Každou chvíli tu bude zpátky Tonksová a my odejdeme na radu,“ přesvědčoval ji.
Michelle s ním souhlasila. Tonksová tu byla opravdu rychle ani se neposadila a řekla: „Máme jít. Už na nás čekají u Molly. McGonagallová ale chce, aby s námi byly i Michelle a Nicol.“
„Ano, to je logické. Trošku jsem tenhle požadavek čekal. Dobře. Michelle, jste tedy ochotny jít také?“
Michelle rychle přikývala: „Ale ano, samozřejmě. Zajdu pro Nicol a za pár minut jsme dole. Ale.. Jak se tam chcete dostat?“
Remus se na ni pobaveně podíval: „Přemístíme se. Nebo je tu ještě Letax.“
Povzdychla si: „Nicol takhle ještě necestovala, Remusi.“
„To zvládne. Někdy s tím musí začít,“ pokrčil rameny a postrčil ji směrem ke schodům. Když odešla otočil se na Harryho, který stále mlčel a upřeně pozoroval stůl: „Jsi v pořádku? Už ti to řekla, že?“
Utrápeně se na něj podíval a hlas, který z něj vyšel, ani nepoznával: „Ano, Remusi, řekla. Ale vysvětli mi, jak je to možné. Jak se to mohlo stát?“
„To je dlouhý příběh, Harry. Měla by ti ho spíš říci Michelle než já. To je ale minulost a my se musíme vyrovnat se současností. Musíme se naučit brát Nicol jako ji samotnou a nehledat v ní jejího otce. Vím, bude to těžké. Ale musíme se alespoň pokusit jí důvěřovat,“ ukončil rozhovor Lupin a dopil svůj čaj.
Mezitím došla Michelle do pokoje, kde našla svou uplakanou dceru. Rychle k ní přiběhla a objala ji: „Holčičko moje. To bude v pořádku. Čas vše spraví. Byl to pro všechny šok. Hlavně mu neměj nic za zlé, jestli ti řekl něco, co ti ublížilo.“
„Neřekl nic špatného. Jen mám strach, že se teď ode mě odtáhne. Že mě bude nenávidět,“ popotáhla a usušila si tváře do kapesníku, který jí matka podala.
„Harry je chytrý. Určitě si brzy uvědomí, že jsi naprosto někdo jiný než tvůj otec. Muselo ho to silně zasáhnout. Zcela jistě se teď nevyzná sám v sobě. A teď se uprav. Jdeme na radu s nimi. Připrav se na svou první zkušenost s přenášením. Nebo bys raději Letax?“ povzbudila ji a popohnala k odchodu.
Dole už byl jen Lupin, postával u baru a nervozně podupával nohou. Když je spatřil, mírně se pousmál: „Harry s Tonksovou se přemístili před chvílí. Tak pojďte ke mně a pevně se mě držte.“
Nicol měla pocit, že se jí tělo trhá na kusy. Nemohla dýchat a nejraději by to celé zastavila. Naštěstí to vše trvalo jen malou chvilku, a když otevřela oči, stáli na zelené trávě a před ní byla spíš dřevěná chata než dům.
„Kde to jsme?“ zeptala se a se zájmem si místo prohlížela.
Remus se na ni usmál a ukázal směrem k budově: „To je dům Molly a Arthura Weasleyových. Jejich rodina je v řádu už hodně let.“
„V řádu?“ zajímala se a podívala se mu do očí.
Odpověď však přišla od její matky: „Fénixově řádu. Je to skupina lidí, kteří bojují proti černé magii. Momentálně už několik let proti tvému otci a jeho přisluhovačům.“
Nicol si najednou něco uvědomila: „Weasley? Mají něco společného s Ronem Weasley?“
„Toho znáš taky?“ otočil se na ni překvapeně, ale náhle si uvědomil, „No jistě, vždyť Harry tam byl s Ronem a Hermionou. Ano Ron je jejich syn.“
„Takže je členem řádu a bude tady. A Hermiona?“ zajímala se.
„Ta také. A teď už pojďme. Určitě už na nás netrpělivě čekají,“ potvrdil její domněnku a vyzval je k pohybu.
Nicol v duchu přemýšlela, zda už i Ron s Hermionou ví, kdo je: „Samozřejmě, že to ví. Tonksová je určitě všechny musela informovat o co jde. Jak se teď mám k nim jen chovat? Co když už se na mě nepodívají jako Harry?“
Došli ke dveřím a Lupin zaklepal. Otevřela jim sympatická zrzavá žena: „Remusi, konečně. Už na vás všichni čekáme!“ Vykřikla a svou pozornost přesunula na Michelle a Nicol:
„A vy musíte být určitě Michelle a ty Nicol. Jen pojďte, drahouškové. Nemáte hlad?“
Nicol byla jejím vřelým přijetím zaskočena. Čekala spíš stejně pátravé pohledy plné nedůvěry jako tomu bylo u Lupina a Tonksové. Na její otázku, zda má hlad, však zavrtěla hlavou. Neměla na jídlo ani pomyšlení.
Vstoupila do místnosti plné lidí, které neznala. Najednou se za jejími zády ozval veselý dívčí hlas, který volala její jméno: „Nicol! Nicol! Tady jsme!“ Otočila se a asi tři metry za ní stála Hermiona s Ronem a vesele na ni mávala.
„Ví to?“ pomyslela si „Přeci by nereagovala takhle bezprostředně a radostně, kdyby to věděla,“ pokračovala dál ve svých myšlenkách, když se k ní blížila. Potom však její pohled padl na Rona. Nebyl takový jako měla Hermiona. Byl plný strachu. Uvědomila si, že to již ví. Jen z nějakého důvodu Hermiona nepociťovala to samé, co ostatní.
Hemiona chlapce vedle sebe okřikla: „Ronalde Weasley! Přestaň takhle na Nicol zírat a uklidni se. Ona tě nesní ani nezakleje.“ Otočila se zpět s úsměvem na Nicol a přátelsky ji objala: „Nic si z toho nedělej. Kluci jsou občas tupounci. Viď, Ronánku,“ dodala ironicky směrem k zrzkovy a flirtovně zamrkala.
„Jsi fakt vtipná, Hermiono. Uvědomuješ si vůbec, kdo je její otec?“ rozčílil se a ukázal na Nicol.
Hermiona si ho přitáhla, přiblížila svůj obličej k jeho a důrazně řekla:
„Samozřejmě to vím, Ronalde. To ale nemění nic na tom, jak se budu chovat ke svým přátelům. Chovala bych se stejně i k tobě, kdybych se náhodou dozvěděla, že tvým otcem není pan Weasley ale troll!“
Jen se ušklíbl a otočil se na Nicol: „Promiň. Hermiona má pravdu. Já… jen mě to hrozně zaskočilo.“
Potěšila ji jeho omluva, tak nad tím mávla rukou: „To je v pořádku, Rone. Už si začínám zvykat. Zaskočilo nás to všechny. Já to také nevěděla.“
„Kde je vůbec Harry?“ zeptala se a rozhlížela se kolem.
Ron pokrčil rameny, ale Hermiona odpověděla: „Sedí už v kuchyni za stolem. Pomalu s námi nepromluvil. Dost ho to vzalo.“
Nicol smutně klesla ramena a podívala se směrem, kde tušila kuchyni.
Ozvalo se hlasité zatleskání a hlas, který patřil starší ženě s přísným výrazem a úzkým nosem: „Dobře tedy. Už jsme snad všichni až na pár členů, kteří mají službu. Přesuňme se tedy ke stolu a začněme projednávat náš problém.“
Při poslední větě se podívala přes brýle na Nicol a ta zčervenala. „No jistě. Ten problém jsem nejspíš já,“ pomyslela si a šla za ostatními. Usedla a rozhlédla se po ostatních. Ron s Hermionou seděli na druhé straně a naproti nim Harry. Zarazila se, neboť si uvědomila, že ji pozoruje a dokonce se na ni mírně usmívá.
„Směje! On se na mě směje! Třeba to není úplně ztracené!“ zajásala v duchu a bylo jí zas o něco lépe.
Průběh rady moc nevnímala. Bylo vlastně skoro jedno, jestli budou v Bradavicích nebo v Doupěti. Chvíli jen poslouchala živou diskusi, při které se pár členů postavilo proti Remusovo návrhu, aby je chránili. Navrhovali, aby je nechali vlastnímu osudu. Horlivým zastáncem této teorie byl zvláštní kouzelník s divným okem, kterým neustále točil kolem dokola. Byl až tak upřímný, že Nicol trnuly zuby: „Proč bychom jim měli pomáhat a nasazovat za ně krk! Ať si jdou kam chtějí! Nebudu pomáhat milence a harantovi toho hajzla!“
Pozorovala svou matku, která tiše seděla a klopila oči k zemi. Remus byl nepříčetný, ale po těchto větách zůstal jako opařený a zíral na něj. Ten, kdo se rázně postavil, chytl kouzelníka, vytáhl ho ze židle a přirazil ke zdi, byl Harry. Paní Weasleyová zděšením vykřikla a ostatní je tiše pozorovali.
Harry ho držel pod krkem a z jeho hlasu šel mráz po zádech: „Ještě jednou, řekneš něco podobného o Nicol a její matce, tak přísahám, že ten, ze kterého budeš mít nahnáno, nebude Voldemort, ale já!“ Bavil se ještě pohledem, který se mu naskytl, když vyslovil jméno jejich nepřítele. Potom jej pustil, sedl si zpět na židli a podíval se na Nicol, která se na něj vděčně usmívala. Z toho úsměvu pocítil nával horka a bolest, když si přiznal: „Je tak krásná! Nezáleží na tom, kdo je její otec. Ona je ona a já jsem já. Nezáleží na ostatních.“
Z jeho myšlenek Harryho vytrhla McGonagallová:
„Takže je rozhodnuto. Nejlepší by bylo, kdybychom vás přemístili do Bradavic, ale tam začne školní rok. Kromě toho k nám stále chodí pár dětí, jejichž rodiče jsou s největší pravděpodobností Smrtijedi. Tady v Doupěti to příliš bezpečné také není. Nakonec jsem se přiklonila k názoru pana Pottera, který mi před začátkem navrhl, abych vám poskytla útočiště na Gimmauldově náměstí, kde budete pod stálým dohledem, neboť to je velitelství našeho řádu. Myslím, že to bude ideální. Dnes bychom už mohli skončit.“
Vstala od stolu a ještě prohodila pár vět s paní Weasleyovou. Potom pomalu přešla k Nicol: „Vy jste Nicol, že? Jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem ředitelkou školy v Bradavicíh a vedu Fénixův řád. Dnes v noci zůstanete s matkou tady a zítra se s panem Potterem přemístíte na naše velitelství. Určitě se ještě uvidíme. Buďte odvážná a opatrná, Nicol.“
Povzbudivě ji stiskla rameno a odešla. Rozhlédla se po své matce. Ta ještě stále seděla na židli a koukala do prázdna. Remus ji držel za ruce a uklidňoval ji.
„Nicol?“ lekla se a znejistěla, když se podívala do očí tomu, kdo ho vyslovil:
„Harry…“
„Chtěl jsem se ti omluvit za své chování u Děravého kotle. Nechtěl jsem ti ublížit,“ smutně se jí díval do očí a pravou rukou se chytl instinktivně za čelo. Nicol mu ruku sundala, držela ji ve své dlani a sklopila oči k zemi, aby mu nezpůsobovala bolest.
„To je v pořádku, Harry. Počítala jsem s tím. Měl jsi plné právo takhle reagovat. Jsem ti moc vděčná za to, co jsi řekl při té radě. A také za to Grimmauldovo náměstí. Slibuji, že tě nezklamu.“
Harry ji něžně objal: „Zvládneme to, uvidíš.“
Zpět na obsah
Kapitola 12: Holčičí problémy
Michelle seděla u stolu a otevřenými dveřmi sledovala objímající se dvojici.
„Myslíš, že mají šanci to překonat, Reme?“ povzdechla si a upřela na přítele zarudlé oči.
„Nevím jak Nicol, ale pokud by to Harry nezvládal, tak tam teď s ní nestojí. Neumí se přetvařovat. Někdy je až moc upřímný,.“ uklidňoval ji.
Společně dvojici pozorovali, než je vyrušila paní Weasleyová:
„Pojďme už spát, je pozdě. Ty tu také zůstaneš, Remusi?
„Kdepak, Molly, dnes ne. Musím ještě za Nymf,“ odpověděl a rychle vstal, „Dobrou noc, dámy. Zítra ráno se tu stavím a doprovodím vás, Michelle, na Grimmauldovo náměstí.“
Přešel pomalu k Harrymu a Nicol, kteří už nestáli v objetí, ale seděli na pohovce a povídali si:
„Takže, mládeži. Já odcházím, ale zítra se uvidíme. A Nicol… Z toho výstupu při radě si nic nedělej. Moody je občas pěkný neomalenec, ale v skrytu duše je hodný. A ty Harry…“ obrátil se k němu a výhružně na něj ukázal prstem „se příště ovládej. Měl bys tu svoji prudkost nějak omezit. I když musím uznat, že si to zasloužil.“ Dodal už s úsměvem a vyšel hlavním vchodem do tmy.
Dívali se mu společně do zad, než zaslechli kroky směřující k nim a otočili se za jejich zvukem. Byla to paní Weasleyová a Michelle.
„Nicol, pojď se mnou. Ukážu ti, kde dnes budeš spát. Můžeš spát buď se svou matkou nebo s Hermionou. Harry, ty už moc dobře víš, kde je Ronův pokoj, tak utíkej,“ řekla nesmlouvavě.
Věděl, že nemá cenu diskutovat, tak se otočil k Nicol, pohladil ji a lehce políbil: „Dobrou noc. Ať se ti zdá něco hezkého. No.. nejlépe o mě,“ usmál se, rozloučil se i s ostatními a pomalu odešel k Ronovi do pokoje.
Nicol se s prosebným výrazem obrátila na matku: „Mohla bych spát s Hermi? Chtěla bych si s ní popovídat. Vždyť víš, o holčičích problémech.“
„Samozřejmě. Já jsem stejně tak utahaná, že padnu a nebudu vnímat nic a nikoho. A teď už pojď, ať paní Weasleyovou nezdržujeme,“ vytáhla ji za ruku a společně následovaly Molly k pokojům.
„Tak tohle je pokoj Freda a George – mých synů. Přes noc se tu už moc nezdržují, neboť mají pronajatý malý byt nad jejich obchodem v Příčné ulici. Jinak jste je mohly vidět na radě. Tak běž, Nicol, Hermiona už tam je. A vy pojďte za mnou, Michelle, budete v Percyho pokoji,“ pobídla ji a už kráčela k dalším dveřím.
Nicol ještě za nimi zavolala: „Dobrou noc!“ a otevřela dveře. Hermiona už seděla na posteli a rukama si objímala kolena. Když ji však uviděla, rychle vyskočila a přiběhla k ní:
„Nicol! Doufala jsem, že budeš spát se mnou. Pojď, posaď se a vyprávěj. Od nich se člověk dozví vše jen z druhé ruky. Je to všechno pravda? Tedy nemyslím toho otce, to je asi na tuty jasné. Spíš ty Smrtijedy u vás doma.“
Přitáhla ji za ruku k posteli a upřela na ni zvědavý pohled. Nicol se do toho zrovna dvakrát nechtělo, ale nechtěla Hermionu zklamat:
„Jo, je to pravda. Vracely jsme se zrovna z nákupu, když jsme si všimly, že nás dům napadli kouzelníci používající černou magii. Teprve po této události se mi konečně máma odhodlala všechno říct. Do té doby jsem věděla jen to nejnutnější. Ale já se nechci bavit o tomhle. Povídej ty. Co Ron? Už je ve vašem vztahu něco nového?“
Hermionin pohled posmutněl: „Ale ne. Pořád stejné. Tedy skoro. Tenkrát v té jeskyni se něco stalo. Políbili jsme se. Ale on už za chvíli dělal, jako že nic. Já nevím, co mám dělat.“
„Jak nevíš?! Prostě mu to řekni. Vždyť tušíš, že k tobě něco cítí. Asi bych to neměla říkat, ale Harry mi prozradil, že se Ron bojí odmítnutí. Asi je ten typ, u kterého musíš vzít opratě ty, Hermi. Ale pouze v případě, že jsi se rozhodla, Hermiono. Jestli si ještě stále nejsi jistá, že chceš postoupit od přátelství k lásce, tak to nedělej,“ chytla ji okolo ramen a čekala na její reakci.
„Neřeknu,“ řekla rázně, až se Nicol lekla a znejistěla: „Proč?“
„Nechci ho ztratit jako přítele. A také nehodlám dělat první krok. Ať ho také jednou udělá on. Já mu to neulehčím. Jestli o mě doopravdy stojí, tak ať je alespoň jednou chlap!“
Její odhodlaný výraz Nicol rozesmál: „Hermiono, ty jsi ztracený případ.“
Naštěstí se úsměv objevil i na její tváři. „Já vím. A co Harry? Při té radě se zachoval jako pravý gentleman, co?“
Nicol mírně zčervenala: „Hm. Překvapilo mě to. Potom, co mi řekl u Děravého kotle, už jsem ani nedoufala, že se na mě podívá, natož že se mě a mé mámy zastane.“
„A co? Už je to lepší? Viděla jsem, že za tebou jde, když skončila rada. Ron tam chtěl jít taky, ale došlo mi, že potřebujete být sami, tak jsem ho odtáhla do jeho pokoje a zamkla ho tam. No fakt. On je hroznej, ale strašně roztomilej,“ zajímala se dál a při poslední větě zrudla.
„Řekla bych, že je to na nejlepší cestě. Snad se nestane nic hrozného. Bojím se, Hermiono. Je pravda, že je Harry předurčený k tomu, aby mého otce zabil? Nebo, nedej Bože, naopak? Jestli se Harrymu něco stane, tak to nepřežiju,“ roztřásla se a ustrašeně se na Hermionu podívala.
„Je to pravda, Nicol. Věštba říká, že ani jeden nemůže žít, pokud žije ten druhý, nebo tak nějak. Buď tedy zemře Ty-víš-kdo nebo Harry nebo…. oba. Ale neboj se. Určitě to dobře dopadne,“ dodala spíš s hraným optimismem.
Nicol však žádný optimismus nepociťovala: „A co je dobře. Buď zemře Harry, který pro mě znamená všechno na světě, nebo otec, kterého ještě ani neznám. Už… ty už jsi ho někdy viděla?“
Hermiona se otřásla při vzpomínce na ministerstvo: „Ano měla jsem tu čest. Ale nebylo to žádné přátelské setkání.“
„Hm, tak to je fajn. Jsem mu něčím podobná?“ ztěžka polkla a čekala.
Pátravě se ji prohlédla: „Neřekla bych. Připomínáš mi spíš matku. Možná něčím, co není vidět. Rozumíš hadům?“
„Co! Děláš si srandu?“ vykulila na Hermionu oči.
Ta však vypadala smrtelně vážně: „Nedělám. Tvůj otec umí hadí řeč, je Zmiozelův dědic. A Harry taky. Ten sice není dědic, ale Ty-víš-kdo na něj přenesl část svých schopností, když se ho snažil zabít.“
„Aha. Já nevím, nikdy jsem to nezkoušela,“ pokrčila rameny a vzala do ruky noviny ležící na nočním stolku.
„Denní věštec. Smrtelný útok Smrtijedů na mudlovskou rodinu. Koukám, že tu máte docela poklidný život,“ ironicky prohodila a odhodila je zpátky na místo.
„Nepůjdeme spát? Už je toho na mě docela dost,“ nečekala na odpověď a zalezla do „své“ postele.
Chvíli jen tak ležely a mlčely. Nicol koukala do tmy a náhle ji napadla ještě jedna otázka:
„Hermiono?“
Z vedlejší postele se ozvalo: „Ano?“
„Bojíš se mě?“
Odpočítávala dlouhé vteřiny, než uslyšela: „Ne, nebojím.“
Usmála se sama pro sebe: „Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Zpět na obsah
Kapitola 13: Sen
Harry ležel s rukama založenýma pod hlavou a poslouchal hlasité oddechování svého kamaráda. Záviděl mu klidný spánek, který k němu nepřicházel.
Přehrával si události, které se ten den staly. Prožil snad všechny pocity, které mohl. Nesmírnou radost, šok, vztek, nenávist, ale i mučivou bolest lásky.
Miloval ji. Uvědomil si to ve chvíli, kdy Nicol začal automaticky bránit při radě. Věty, které Moody řekl, mu způsobovaly ostrou bolest, jako by byly mířeny na něj.
Nyní, když byl klid, se snažil znovu vyrovnat se skutečností, že Lord Voldemort je její otec. Počítal v životě se vším, ale s tímhle opravdu ne. Uvažoval, zda by se do Nicol zamiloval, kdyby to věděl dříve. Jestli by už od začátku cítil předsudek a choval se k ní jako k části z Voldemorta. Lupin měl pravdu. Všichni se museli naučit brát Nicol jako ji samotnou.
Ani nepostřehl chvíli, kdy zavřel oči a usnul. Pod víčky se mu naskytl obraz, který ho po probuzení vyděsil, když si na něj vzpomněl:
Viděl temnou postavu v kápi, která držela v ruce hůlku a mířila jí na skrčeného muže:
„Jak jsi mohl zklamat! Jak ti mohly utéci! Taková banalita!“
Skrčený muž začal lomit rukama: „Pane, odpusťte mi. Já je najdu. Určitě je najdu.“
„Nevěřím ti už ani slovo. Crucio!“ z hůlky vyšel paprsek a muž se začal svíjet v křečích na podlaze. Po chvíli ale povolil a nechal muže vydechnout.
„Pane - tuším - kde - budou. Tohle - jsem - našel - u - ní v pokoji,“ vydal ze sebe trhaně a podával osobě v kápi malý kus papíru.
„Ona HO zná pane. Ona se s NÍM setkala,“ dodal a odvážil se podívat na temnou postavu stojící nad ním.
Voldemort si od něj vzal kus papíru a zkoumavě si ho prohlížel. Ruka s hůlkou mu klesla.
„To není možné. Říkal jsi, že žijí jako mudlové!“ hromově vykřikl a opět zamířil na muže pod ním.
„To také žily, můj pane. Myslím, že nevěděly, kdo jsou zač,“ sklonil opět hlavu k zemi a třesoucí se očekával další vyřknutí kletby. Ta však nepřišla. Místo ní se zase ozval ledový hlas.
„Jak tedy můžeš předpokládat, že by byly v Anglii!“
„Pane, když zjistily, že o nich víme. Určitě by se Noiret nespoléhala jen sama na sebe. Určitě by se pokusila vyhledat pomoc. A tu by našla tady. Jestli opravdu žila bez spojení s naším světem, tak určitě netušila, že ti Potterovi a ten špinavec Black jsou mimo hru,“ zvedl mírně hlavu a doufal, že mu uvěří.
„Něco na tom bude. Nebudeš tak úplně k ničemu, Červe. Možná tě ještě budu potřebovat,“ uznal a odhodil kus papíru na zem.
Konečně mohl Harry na malou chvilku vidět, co na něm je. Byla to fotografie Nicol, Harryho, Rona a Hermiony. Její matka je fotila poslední den pobytu. Drželi se okolo ramen a usmívali se.
Voldemort se na ni naposledy podíval: „Už brzy. Nebudeš mi stát v cestě, Pottere! Je to má krev a to není voda.“
Zamířil na fotografii svou hůlkou a chladně řekl: „Imperia Ivanesca“. Z fotografie vyšlehl mírný plamen a proměnil ji v prach. Voldemort se ušklíbl a rázným krokem odešel z místnosti.
Harry se celý zpocený probudil a posadil na posteli. Těžce oddychoval, jizva ho pálila a on se snažil vzpomenout na sen, který se mu právě zdál. Věděl, že byl o něm. Ve své hlavě však viděl pouze útržky. Muže klečícího na zemi, temnou postavu, papír ležící na zemi. Snažil se uklidnit a přemýšlet.
„Co to jen bylo,“ lehl si a zavřel oči. Nemyslel na nic jiného, jen na ty útržky. Pomalu si dával dohromady celý sen, ze kterého mu zatrnulo.
„Už to tuší! Už mu došlo, že nezůstaly ve Francii. Jde do tuhého. Půjde po nás víc než kdy předtím. Musím na to všechny připravit. Blíží se ta chvíle… Blíží se chvíle posledního boje. Boje o záchranu našeho světa. Boje o život můj a mých přátel. Boje o duši Nicol.“
S podobnými představami ležel až do svítání. Už neusnul. Bál se případných snů. Vzpomínal na Ardeny. Cítil se tam šťastný. Daleko od Voldemorta, i když ne tak daleko, jak si tehdy myslel, daleko od svého osudu. Byl tam jen on, jeho přátelé a Nicol.
Vstal poměrně brzy. Celý dům ještě spal. Došel do kuchyně a udělal si kafe. Stál s hrnkem u okna, když si všiml, že se někdo blíží ke dveřím. Byl to Lupin.
„Konečně,“ pomyslel si a šel mu naproti. Narazil na něj u dveří. Lupin se trošku polekal a překvapeně se na něj podíval:
„Harry, co tak brzy?“
„Měl jsem sen, Remusi. O NĚM. Ví, že jsou tady. Půjde po nich. Půjde po nás. Musíme je dostat pryč,“ mluvil potichu ale srozumitelně.
Remus se rozhlédl kolem sebe, chytil ho za paži a odvedl zpět do kuchyně.
„Ale Harry, kvůli tomu jsem přeci tady. Dostaneme je na Grimmauldovo náměstí. Budou pořád pod dohledem.“
„Já vím. Mám jen strach, že je dostane. Zatím jsme o krok před ním, ale může nás brzy dostihnout. Nechci, aby jí ublížil. Nechci, aby už ublížil nikomu z mých přátel,“ dodal tiše a odvrátil pohled plný bolesti a strachu.
„Harry, o ni mít strach nemusíš. Jestli někomu Voldemort nechce ublížit, tak je to ona. Chce ji na svou stranu. A my se musíme pokusit, aby se tak nestalom,“ uklidňoval ho.
Harry se po něm překvapeně podíval: „Ty jí nevěříš?“
Remus pokrčil rameny: „Já nevím, Harry. Pořád je to jeho dcera. Nejde o ni, spíš o něj. Ani ona sama ještě nemůže tušit, jak se zachová, až před ní bude stát. Myslíš, že bude schopná pozvednout hůlku a bojovat proti svému otci?“
„Nezná ho! Nikdy v životě ho neviděla! Je to pro ni cizí člověk!“ rozčiloval se na svého přítele.
Lupina to však nevyvedlo z míry: „Ano. Je to pro ni zatím, opakuji zatím, cizí člověk. Ale bude tomu tak i v době, kdy se mu poprvé podívá do očí? Krev není voda, Harry.“
Harry se při poslední větě zarazil. Někde už ji slyšel. V duši mu začalo hlodat zrnko pochybnosti.
„Co když má Remus pravdu. Co když je tady riziko, že Nicol podlehne.“
Zpět na obsah
Kapitola 14: Grimmauldovo náměstí
Nicol se probudila do slunečného rána. Cítila se mnohem lépe než včera. Podívala se na vedlejší postel a zjistila, že Hermiona už tam není. Pomalu tedy také vstala, umyla se a oblékla.
V kuchyni to šumělo různými hlasy. Byli tam všichni – pan a paní Wealeyovi, Ron s Hermionou, Harry, Lupin a její matka. Michelle jí pokynula a ukázala, že je vedle ní volno, tak si s úsměvem přisedla:
„Dobré ráno. Teda mně se tak dobře spalo.“
Molly se usmála a bylo na ní vidět, jak moc ji to potěšilo:
„Tak to jsem ráda, drahoušku. Budeš potřebovat ještě hodně síly.“
S chutí se zakousla do toastu a podívala se na osobu sedící proti ní. Chtěla vidět ty krásné zelené oči pod brýlemi a milý úsměv. Místo toho ale uviděla bledou tvář s kruhy pod očima.
„Harry? Vypadáš, jako bys vůbec nespal.“
Harry k ní zvedl oči a lehce se usmál: „Také jsem skoro nespal. Ale o tom až později.“
Přikývla, že mu rozumí, ale nespustila z něj pátravé oči. Nic však neříkala. Věděla, že pokud jí to nechce prozradit, tak to také neudělá.
Po snídani se rozloučili s Molly a Arthurem a všech šest se jich přemístilo na Grimmauldovo náměstí. Nicol se chtělo zvracet. Přemísťování opravdu nepatřilo mezi její oblíbené druhy cestování. Když otevřela oči stála uprostřed malého náměstí a před ní byly domy s čísly 11 a 13:
„Neříkali jste, že budeme v čísle 12?“ rozhlédla se nechápavě kolem sebe a marně hledala v blízkosti budovu se stejným číslem.
Harry se usmál, přešel k ní a řekl: „Grimmauldovo náměstí 12.“
Nicol vykulila oči na dva domy před ní, mezi nimiž se protlačoval další s číslem 12. Všichni se opatrně rozhlédli a vstoupili do dveří.
„Teda, tak to jsem vážně nečekala. Musím si na to všechno zvyknout. Je to tak nové. Stejně jako včera v Děravém kotli, když jsem hledala vypínač,“ smála se a prohlížela si velikou halu.
„Cože hledala?“ otočil se tiše Ron na Hermionu. Ta ho však loktem dloubla do žeber.
„Auu, co děláš?“ rozčiloval se a masíroval si bolavé místo.
„Ronalde, jak sis asi svítil v Ardenách?“ konečně se na něj otočila a provrtávala ho očima.
Ron zčervenal: „To Harry. Vždycky šel někam ke zdi a něco zmáčkl.“
„Tak to byl vypínač na elektřinu,“ dodala bez zájmu a odcházela po schodech za Remusem a Harrym.
Ron zůstal ještě chvíli stát a s otevřenou pusou sledoval Hermionu, než se vydal za nimi. Harry jim ukázal pokoje, ve kterých budou bydlet, a zbytek domu:
„… no a tady je společenská místnost. Několikrát do týdne se tu schází Řád a konají se tady hlavní porady. Jinak, jak už jste slyšely, je to velitelství, takže tu pořád někdo bude. Dnes jsme si vzali službu my – já, Ron a Hermiona. To aby tady s vámi byl první den někdo známý. Já se tu zdržuji nejčastěji. Jen během školního roku tu přes den nejsem, ale přes noc tu zůstávám….“
Ještě chvíli pokračoval s výkladem, ale Nicol ho už neposlouchala a hlavou ji problesklo:
„No jo, škola. Neříkali něco o Policejní akademii? To už ale teď asi bude blbost.“
Otočila se tedy na Hermionu a tak tiše, aby ji nikdo jiný neslyšel, se zeptala:
„Hermi, do jaké školy to vlastně chodíte? Předpokládám, že Policejní akademie to nebude.“
Hermiona se tiše zasmála a lehce zavrtěla hlavou: „Tak to fakt není. Po Bradavicích jsme se přihlásili na Bystrozory.“
„Jo, mělo mě to napadnout,“ ušklíbla se a otočila svou pozornost zpět k Harrymu:
„… no a proto by bylo nejlepší, kdybyste vůbec nevycházely z domu.“
„To snad nemyslíš vážně! Copak jsme nějací vězni?!“ vystřelila rychle. Harry se na ni s klidem otočil:
„Nejste vězni, Nicol. Je to pro vaši bezpečnost.“
„Jo, jasně,“ nahodila výmluvný výraz v obličeji a uhnula pohledem.
Harry si povzdechl. Připomněla mu Siriuse a jeho pocit stísněnosti, když byl v podobné situaci, jako teď ona a její matka. Přešel pomalu k ní a lehce otočil Nicol obličejem k sobě, aby jí viděl do očí:
„Kdyby byla jiná možnost, tak… Nicol, já jen nechci, aby vás našel. Prosím, nesnaž se dostat ven, ano?“
Pomalu k němu vzhlédla: „Dobře. Ale stejně se mi to nelíbí.“
„Já vím,“ objal ji a políbil do vlasů.
Remus stál opodál a pozoroval je. V tu chvíli ho něco napadlo, ale rychle tu myšlenku zahnal.
„Nerad se s vámi loučím, ale tady už jsem docela zbytečný. Brzy se určitě uvidíme,“ rozloučil se s ostatními a přešel ke krbu, kde za pár vteřin zmizel v plamenech.
Nicol se podívala po delší době na matku, která seděla v jednom z křesel, mlčela a pozoroval obraz na stěně.
„Mami? Copak je?“ přiklekla k ní a vzala její ruku do svojí.
Michelle k ní obrátila oči zalité slzami: „Všechno mi ho tu připomíná. Bude to těžké… Možná, kdybych tenkrát neodešla… Možná, kdybych se nevrátila dřív a nechtěla ho překvapit… Snad by to dopadlo jinak.“
„Mami, nemáš si co vyčítat. Události, které se staly po tvém odchodu, přeci s námi nemají nic a nebo jen málo společného. Nemáme nic společného s věštbou, která byla vyřknuta. Nemáš nic společného s tím, že Siriuse zavřeli, a už vůbec nejsi zodpovědná za jeho smrt,“ přesvědčovala ji .
Harry zaraženě sledoval jejich rozhovor a pomalu mu to začalo do sebe zapadat. Remusovo slova o tom, že události před odchodem Michelle, by mu měla říci ona sama. Její zoufalství nad tím, když se dozvěděla o smrti jeho kmotra. A teď tu seděla v křesle a se slzami pozorovala jeho obraz.
„Ona ho milovala,“ pomyslel si „Ale co on? Nikdy o ní nemluvil.“
Myšlenky mu přerušila další věta.
„Kdyby mi Remus alespoň řekl, kde zemřel. Nechce mi to říci. Ale proč? Třeba to není úplně ztracené…“ třásla se a dívala se na obraz.
„Mami, prober se. Je mrtvý. Nic ho nevrátí! Jak by sis to proboha představovala!“ Nicol už skoro na svou matku křičela.
Harryho jejich rozhovor začal zajímat čím dál tím víc.
„Jak jste to myslela, že to není ztracené? Je snad nějaká možnost Siriuse vrátit?“ přistoupil k Michelle a podíval se jí zpříma do očí.
Nicol začala přeskakovat pohledem z jednoho na druhého. Michelle se na něj podívala a klidně řekla.
„Vždycky je nějaká šance, když není tělo. V případě, že spadl za závěs, tak je určitá možnost, ale jde o jeden z nejnebezpečnějších druhů černé magie. Remus mi ale nechce říci, kde a jak zemřel.“
Harry už se nadechoval k odpovědi, když ho někdo hlasitě přerušil:
„A také neřeknu!“ všichni sebou trhli a otočili se za hromovým hlasem, který se ozval místností.
„Remusi!“ vykřikla Michelle a rychle vstala. „Myslela jsem, že jsi odešel.“
„To ano, ale něco jsem si zapomněl. A koukám, že mohu své zapomnětlivosti poděkovat. Co tě to napadlo! Mohli by tě zavřít! Nebo hůře. Kdyby se kouzlo nepovedlo. Znáš to riziko?“ Remus byl nepříčetný.
„Samozřejmě, že ho znám. Zkoušela jsem to tolikrát…“ koukala se mu přímo do očí a vůbec nemrkala.
Remus ji chytil za ramena: „Ano tolikrát… na krysách. Víš, jak by vypadal, kdyby se to nepovedlo! Byl by zombie! To by jsi chtěla!“
„Ne nechtěla. Ale kdybych sehnala krev….“ větu už nedořekla, protože ji Remus silně odhodil na křeslo a výhružně na ni a na Harryho vztyčil prst:
„Jestli se dozvím, že něco podnikáte, tak vám přísahám, že vás sám osobně udám. Je mi jedno, že jste moji přátelé! Je to příliš nebezpečné. Siriusova smrt mě tíží stejně jako vás, ale nehodlám riskovat, že místo něho se vrátí něco, na co nechci pomyslet.“
S těmito slovy se prudce otočil a zmizel v plamenech. Michelle s Harrym se za ním šokovaně dívali a nepromluvili ani jediné slovo.
„Jakou krev?“ přerušila ticho Nicol.
„To je jedno. Remus má pravdu. Mluvilo ze mě zoufalství. Sirius si zaslouží klid. Bylo to ode mě sobecké, přemýšlet nad tím rituálem,“ sklopila hlavu.
„Tak jakou krev?“ zopakovala otázku, ale tentokrát už s Harrym.
Michelle zvedla hlavu a podívala se na ně s nenávistí v očích: „Bellatrix Lestrangeové.“
Zpět na obsah
Kapitola 15: Návrh
Remus rychlými kroky procházel dlouhou chodbu v Bradavicích.
„Jak na to vůbec může pomyslet,“ pěnil v duchu a vzpomínal na pokusy, které Michelle prováděla ještě na škole. Několikrát se Michelle opravdu povedlo vrátit krysy zpět, ale otřásl se při obrazu, který se mu naskytl, když ne. Ve chvíli, kdy na to McGonagallová s Brumbálem přišli, hrozilo Michelle vyloučení. Zachránil ji pouze prospěch a zaručení její významné rodiny, že už se to nebude opakovat. Od té doby to Michelle nezkoušela. Byla si sama dobře vědoma, s čím si zahrávala, ale černá magie ji svým způsobem fascinovala.
„A teď by to chtěla zkusit u Siriuse. Je blázen! Možná bych to měl McGonagallové říci,“ přemýšlel cestou, než došel k chrliči.
„Zlatonka,“ řekl nahlas heslo a za chvíli už stál v ředitelně Bradavické školy čar a kouzel.
McGonagallová seděla za stolem prohlížela si ho přes své brýle:
„Už jsou na místě, Remusi?“
„Ano, už jsou na velitelství. Proč jste se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se a přijal nabízené místo k sezení.
Minerva si sundala brýle a položila je na stůl.
„Přišly mi znepokojivé zprávy. Nemáme už nikoho, kdo by nás informoval o plánech Vy-víte-koho. Bez spojení přímo uvnitř skupiny Smrtijedů se jen můžeme dohadovat, co plánuje. Na sny pana Pottera se nemůžeme spoléhat. Už několikrát jich využil proti němu. A když jsme u toho. Jak Potter pokračuje v nitrobraně?“
Remus jen pokrčil rameny: „Nevím. V poslední době si na sny nestěžoval. Až dnes ráno…“
McGonagallová se k němu nahnula přes stůl a se zaujetím se zeptala:
„Ano? A co se mu zdálo?“
„Myslí si, že jsou Nicol a Michelle v nebezpečí. Prý už ví, že jsou v Anglii. Našel spojení mezi nimi a Harrym.“
„Tím víc, potřebujeme někoho, kdo by nás informoval o JEHO plánech. Problém je koho. Naše poslední pokusy selhaly. Musíme najít někoho, komu by důvěřoval. U koho by neměl pochybnosti, že ho bude následovat. Musí to být někdo nový. Nenapadá vás nějaká osoba?“ vstala od stolu a položila mu ruku na rameno.
Lupin chvíli mlčel a přemýšlel, jestli si má nápad, který mu ráno proběhl hlavou, nechat pro sebe nebo ho odvážně vyslovit. Nakonec se rozhodl pro tu druhou možnost.
„Někdo mne napadl. Ale… Nevím, jestli to není příliš velké riziko. Nevím, jestli ten dotyčný neselže.“
„Kdo vás napadl, Remusi?“ přitlačila sevření zvědavostí.
Remus vyslovil pouze jedno jméno, při kterém McGonagallová zalapala podechu:
„Nicol Mercier.“
Minerva odešla ke knihovně, složila ruce za zády a až po chvíli se otočila směrem k Remusovi:
„To je opravdu odvážný nápad. A chápu to riziko. Bojíte se, že se přidá na jeho stranu a nás zradí, že?“
Lupin přikývl: „Ano, je tady ta možnost. Ale myslím si, že je mnohem lepší vsadit na její věrnost jako špeha, než na to, že se proti němu postaví s hůlkou v ruce. Přeci jenom má mnohem blíže ke své matce. Je mnohem menší pravděpodobnost, že ji použije proti ní. A také ji pojí blízké přátelství s Harrym, Ronem a Hermionou. Řekl bych, že to jsou pevná pouta. Kromě toho to není typ, který bude sedět doma a čekat, až to za ni někdo vyřeší.“
„Je to zajímavé. Ale jak si představujete chvíle, kdy bude nucena stát proti nám? Jak chcete zamezit přímému boji, aby Voldemort nic nezpozoroval? A co její matka. Ta nikdy nepřipustí, aby se její dcera stala součástí takového rizika.“
Chvíli přemýšlel, než ho začaly napadat detaily jejich troufalého plánu:
„Věděli bychom o tom jen my dva. Žádný Harry, žádná Michelle. I oni by si museli myslet, že zradila. Nemůžeme riskovat prozrazení. V bitvách by bojovala jen proti nám.“
„Ano jistě. Ale jak chcete zamezit tomu, že někdo jiný nebude chtít bojovat proti ní. Pokud si všichni budou myslet, že zradila, budou se ji chtít pomstít. A největší nenávist budou cítit Harry, Ron a Hermiona,“ zajímala se dál a bylo na ní vidět, že o tom začíná dost vážně přemýšlet.
„To nevím. S tím by musela počítat. Musela by být rychlejší. Nic lepšího mě však nenapadá,“ pokrčil rezignovaně rameny.
„Ani nemusí, Remusi. Je to výborný nápad. Myslím si, že za to riziko stojí. Voldemort chce urputně získat své dítě na svou stranu. Jeho touha je tak silná, že se stává slepým ke všem radám svých posluhovačů. Teď už stačí jen jedna věc.“
Zvedl k ní překvapený pohled: „Jaká?“
„Přesvědčit Nicol Mercier a začít jí absolutně důvěřovat. Jste toho schopen?“ přiblížila svůj přísný obličej k jeho a netrpělivě si výrazem žádala odpověď.
„Její city jsou čisté. Miluje svou matku a miluje Harryho. Důvěřuji jejímu srdci,“ řekl bez přemýšlení a bylo na něm vidět, že svá slova myslí upřímně.
„Dobře, Remusi. Zítra máte službu na velitelství. Zařiďte to nějak na hodinu či dvě s Michelle. Já se po poledni zastavím a pokusíme se náš nápad navrhnout Nicol. Uvidíme, jak se na to bude tvářit.“ ukončila jejich rozhovor a Lupin zahloubaný do svých myšlenek odešel.
Zpět na obsah
Kapitola 16: Deuxe vie
Nicol seděla na gauči, nohy měla natažené přes Harryho a listovala v knize, na které bylo vidět, že je již řádku let stará. Harry držel v ruce podobnou a Ron s Hermionou, kteří seděli v křeslech naproti nim také. Vazby byly vlastně všude kolem, neboť byli v knihovně Siriusova domu.
Krb příjemně hřál a praskal a kromě zvuku otáčejících se stránek to bylo jediné, co se místností ozývalo.
Občas někdo z nich vzhlédl a pohlédl na ostatní, kteří jen nesouhlasně zavrtěli hlavou a vrátili se zpět k četbě.
Nicol se však u jedné stránky zarazila a vykřikla:
„Mám to! Našla jsem to! Tedy… alespoň si myslím,“ dodala už tišeji, když si všimla, že ostatní svým hlasem polekala.
Podívali se na ni a Harry netrpělivě řekl:
„Tak honem. Přečti to! Co je to za knihu?“
Nicol se podívala na přední stranu:
„Rituály černé magie. Ten, který mám na mysli, se jmenuje Deuxe vie. Asi něco jako druhý život.“
Ron protočil oči a pobídl ji:
„To je jedno, prostě nám ho přečti.“
V tu chvíli se ozvala Hermiona a pučným tónem řekla:
„Stejně si myslím, že bychom toho měli nechat. Je to příliš nebezpečné a taky zakázané. Pomáhám vám jen proto, že jste moji přátelé.“
„Dobře, dobře, Herm. Víc po tobě ani nechceme,“ uklidňoval ji Harry a otočil se zpět k Nicol.
„A ty pokračuj.“
Nicol se vrátila na stranu, kterou nalistovala a začala číst:
„Rituál Deuxe vie je jeden z nejnebezpečnějších a nejzakázanějších, který vám může černá magie nabídnout. Díky němu lze vrátit k životu lidi, kteří zemřeli násilnou smrtí – v boji a jejichž těla nebyla pohřbena, nalezena či zmizela. V případě, že postup nebude správný, důsledky jsou nenapravitelné. Duše se vrátí do zchátralého těla jen na půl a stane se z něj hnijící zombie.“
Přerušila četbu, polkla a podívala se na ostatní, kteří na ni viseli očima.
„Dále už je vypsán postup. Musím říci, že je to snad nejsložitější rituál, který jsem kdy viděla. A je téměř, vlastně úplně nemožné provést ho bez krve vraha. Nevím, zda bychom ho zvládli,“ dodala a zavřela knihu.
Harry se zvědavě zeptal: „Je to ten samý, který použil tenkrát…“
Větu však nedokončil, neboť ho přerušila: „Můj otec? Ne, ale je podobný. Místo kosti z otce a krve nepřítele to musí být místo úmrtí a krev vraha.“
Harry byl neodbytný: „Tvá matka ho zvládla. Proč to teď vzdala?!“
„Protože si uvědomila, že má Remus pravdu, Harry. Zkoušet to na krysách je něco úplně jiného než na člověku. Také se to musí udělat na místě, kde dotyčný zemřel a neumím si představit, že bychom přišli na ministerstvo, oživili Siriuse a potom všichni s úsměvem odešli na pivo,“ vysvětlovala mu Nicol a Hermiona se k ní přidala.
„Kromě toho je to silně zakázaný rituál. I kdyby se to povedlo, tak skončíme na zbytek života v Azkabanu. A nechci ani pomyslet na to, kdyby se to nepovedlo…“
„Ale… neměli by důkazy,“ namítl Ron a Hermiona po něm střelila pohledem.
„Nemyslíš si, že Sirius by byl dostatečný důkaz?!“
Ron zčervenal a odvrátil pohled. Harry jen seděl a přemýšlel. Nakonec si od Nicol vzal knihu, podíval se na obsah stránky a kapitulovaně řekl:
„Máte pravdu, holky. Rád bych Siriuse zase viděl mezi námi, ale riziko je příliš velké. Jak pro nás tak pro něj. Je pozdě, půjdeme spát.“
Zaklapl knihu a položil ji na stůl. Hermiona s Ronem se okamžitě rozloučili a odešli do svých pokojů. Ron pospíchal, aby se nemusel s Hermionou vyskytnout o samotě. Stále byl červený a bral si její napomenutí příliš osobně.
Nicol s Harrym ještě chvíli seděli a tiše se dívali do plamenů v krbu.
„Jsi zklamaný?“ zeptala se a podívala se na něj.
Harry se usmál a pohladil Nicol po kolenech:
„Trošku. Ale bylo by to až příliš krásné na to, aby to byla pravda. Pojď, doprovodím tě k pokoji.“
Ruku v ruce došli k pokoji, zastavili se a podívali se tomu druhému do očí.
Pocítil známé škubnutí na čele, ale snažil se ho nevnímat. Přiblížil se k jejímu obličeji a políbil. Nicol polibek opětovala a postupně se z něžného stal hlubší a naléhavější.
Harry ji pevně stiskl a přitlačil na zeď, své rty přesunul ke krku a ruku na její ňadro. Nicol mu vjela prsty do vlasů a vydala vzrušený vzdech.
Nikdo z nich už neměl sílu to zastavit a také nechtěl. Za pár minut už byli u ní v pokoji a vzájemně se mezi polibky zbavovali oblečení.
Nicol už měla na sobě jen spodní prádlo, když ji Harry položil na postel a lehce se na ni položil. Líbal ji na rty, krk a jeho ruka pomalu mířila přes její hruď a břicho k lemu krajkových kalhotek. Postupoval přes tenkou látku stále níže a Nicol měla pocit, že jí srdce pukne vzrušením.
Brzy už jim nebránil ani ten zbytek látky a oba vnímali dotyk kůže toho druhého. Cítila jeho horké rty na svých prsou, břichu i klíně. Chvěla se vzrušením a žádostivě ho k sobě přitáhla. Jejich těla se navzájem spojila a pokojem byly slyšet jen tiché vzdechy a jejich jména, když někdo z nich zašeptal jméno toho druhého.
Nicol mu zarývala prsty do zad a jejich rytmus lásky se zrychloval. Tělem jim projela slastná křeč a Harry vyčerpaně klesl do jejího objetí.
Nicol ho hladila po zpocených vlasech a šeptala mu udýchaně do ucha:
„Miluji tě, Harry Pottere.“
Harry se trošku zvedl, aby jí viděl do očí:
„Já miluji tebe, Nicol Mercier Noire Raddleová.“
„Moc vtipné. Pozor, abych tě neuřkla,“ smála se a na hlavě mu přistál lehký pohlavek. Harry ji políbil a lehl si vedle ní. Nicol se mu stulila do náručí a tiše se zeptala:
„Věříš mi, lásko?“
Nezamyslel se ani na vteřinu, když odpovídal:
„Věřím.“
Nicol se usmála do tmy a se štěstím, které jí naplňovalo celé tělo, usnula.
Zpět na obsah
Kapitola 17: Rozhodnutí
Když ráno otevřela oči, ležel Harry na boku vedle ní a upřeně ji pozoroval.
„Ahoj, Jak jsi se vyspal?“ zeptala se a přitulila se k němu.
Harry ji políbil do vlasů a pevně objal, jako by měl strach, že mu uteče.
„Za posledních pár let, to byla ta nejkrásnější a nejklidnější noc. Co ty?“
„Taktéž,“ řekla jen a pozvedla k němu oči. Usmíval se, ale v očích viděla stín zklamání.
„Děje se něco?“
Harry ji pohladil a uklidňoval:
„Nic. Jen mi před chvílí přišel vzkaz od McGonagallové, že má pro mě nějakou práci. Doufal jsem, že dnes budeme spolu, ale musím pryč.“Nicol znovu položila hlavu na jeho rameno: „Aha. Buď opatrný. Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo.“
Náhle se odtáhla, s úsměvem vyskočila z postele a zamířila do koupelny:
„Mám hlad! Vysprchuji se a půjdeme se najíst. Co ty na to?“
Harry také vstal a teprve teď si všimla, že už je oblečený.
„Čekal jsem jenom na tebe, až se vzbudíš. Musím už jít, ale večer se spolu zase uvidíme.“
Sjel ji žádostivým pohledem, neboť byla stále nahá, přitáhl si Nicol k sobě a políbil.
„Hm, už fakt musím. Pa večer.“
Nicol se usmála prsty mu sjela po jizvě na čele: „Pa večer.“
Po osvěžující sprše a výživné snídani se vrátila do knihovny, sedla si na gauč, objala si kolena a pozorovala knihu na stole. Hypnotizovala titulek na předních deskách, než ji vyrušil Remus:
„Dobré ráno. Hledám vás po celém domě. Kde je Michelle? A co Ron s Hermionou?“
Nicol pokrčila rameny:
„Ron je už od brzkého rána zpět v Doupěti a myslím, že Hermiona se tam přemístila za ním. Dělala si starosti s jejich včerejším nedorozuměním. A mámu jsem ještě neviděla. Asi má zase svoji depresi. To potom nevytáhne třeba celý den paty ze svého pokoje. Asi je špatná z té vaší hádky.“
Remus si zajel nervózně do vlasů:
„Jo, asi jsem to přehnal. Půjdu se za ní pak podívat. Mám tu nějaký lektvar na uklidnění. Co se to tu dělo?“
Zeptal se ještě a koukal kolem sebe na haldu knížek rozházených po celé místnosti.
Když k ní stál zády, sebrala rychle knihu ritálů ze stolu a schovala ji pod svetr se slovy:
„Ale nic. Hermiona něco usilovně hledala do školy. Pak se chytli s Ronem, protože jí říkal, že je praštěná, neboť jsou prázdniny. Vždyť je znáš.“
Raději uhnula pohledem, aby si nevšiml, jak se při té lži začervenala.
Remus byl však tak nervózní, že si toho ani všimnout nemohl.
„Jo znám. Nicol, já teď půjdu k tvé matce. Mohli bychom se tak za půl hodiny sejít dole v kuchyni? Potřebujeme s tebou s profesorkou McGonagallovou mluvit.“
Nicol se na něj zmateně podívala a vykoktala:
„A-ano jistě. Budu tam.“
Remus odešel k Michelle a Nicol rychle odnesla knihu k sobě do pokoje. Chvíli si ještě četla postup rituálu Deuxe vie, a potom rychle odešla do kuchyně.
Remus s McGonagallovou tam už seděli, tak ještě pozdravila profesorku:
„Dobré poledne, profesorko. Remus říkal, že se mnou potřebujete mluvit.“
Minerva lehce kývla:
„Ano, Nicol. To je pravda. Posaď se, prosím. Bude to asi na delší dobu.“
Sedla si tedy a se zaujetím je pozorovala. První se slova ujal Lupin.
„Takže, Nicol. Přemýšleli jsme tady s paní profesorkou a napadl nás určitý nápad. Předtím, než ti o něm povíme, se tě však musím zeptat, co cítíš ke svému otci?“
Zaraženě se na něj podívala a chvíli přemýšlela. Naklonila hlavu na pravou stranu a zkoumavě přivřela oči:
„Nevím. Asi k němu necítím nic. Možná vztek, že je to takový hajzl a možná taky odpor. Ale s určitostí bych to mohla říci až ve chvíli, kdy se s ním setkám. Proč?“
Remus se vylekaně podíval na McGonagallovou, která místo něj pokračovala:
„Zeptám se jinak. Chtěla bys nějakým způsobem pomoci Harrymu a samozřejmě nám všem v boji proti němu?“
„To asi ano. Rozhodně pro mě znamená Harry víc než někdo, koho vlastně neznám a o kom už předem vím, že je prevít. Ale pořád je můj otec a nejsem si jistá, zda jsem schopná proti němu bojovat přímo,“ zamyslela se.
McGonagallová položila ruku na její a lehce ji stiskla:
„To bys ani nemusela. Vlastně bys s tou hůlkou stála proti nám. Potřebujeme spíš pomoc od někoho, kdo by byl uprostřed jeho skupiny a dával nám zprávy.“
Nicol k profesorce překvapeně zvedla oči:
„Myslíte, abych dělala špeha?“
Lupin přikývl, ale promluvila znovu Minerva:
“Ano, přesně to myslíme.“
Nicol už samým vzrušením nevydržela sedět, tak vstala a začala přecházet po místnosti:
„Ale… ale to je nemožné. Nikdy neuvěří, že se k němu chci přidat.“
„Ale ano uvěří. Protože tomu chce uvěřit. Samozřejmě bys ale musela být opatrná. Jak jsi na tom s nitrobranou?“ konečně promluvil i Remus.
Nicol jen mávla rukou:
„V pohodě. Nitrobranu zvládám na výbornou. Dobrá zbraň proti rodičům. Dobře. Dejme tomu, že se k němu dostanu a on mi uvěří. Matka s tím ale nebude souhlasit, Remusi. Nikdy nepřipustí, abych byla vystavena takovému nebezpečí.“
Lupin pokrčil rameny:
„Nevěděla by o tom. Nikdo by o tom nevěděl. Jediní zasvěcení bychom byli my tři – já, ty a profesorka McGonagallová.“
Chvíli přemýšlela nad významem slov, které slyšela. Když jí to došlo, tak se šokovaně sesunula zpět na židli.
„Ale… ale to by si všichni mysleli, že jsem zradila.“
McGonagallová s Lupinem jen přikývli.
„Matku to zničí! Harry tomu nebude věřit. Určitě tomu nebude věřit…“ tiše pokračovala a pozorovala své třesoucí se ruce.
„Uvěřil by. Časem. Musela bys ho o tom svými činy přesvědčit,“ promluvil k ní a snažil se dívku nějak uklidnit.
Jeho slova ji však ještě víc rozrušila:
„Činy? No jistě. Musela bych proti vám bojovat. Ale to mě budou nenávidět! Ublížím jim. Matka a Harry už si prožili dost bolesti, nemyslíte?!“
Remus se zmateně obrátil na Minervu, která opět promluvila:
„To určitě prožili. Ale bez spojení uvnitř Voldemortovy skupiny je větší riziko, že Harry zemře. Nicol, tohle je způsob, jak mu můžeš pomoci. Nemůže o tom vědět. Je to velké riziko. Kdyby Voldemort něco zpozoroval, tak…“
Větu nedokončila, neboť ji Nicol přerušila:
„To je vydírání! Víte, že Harryho miluji a pomoci mu, je mé toužebné přání. Ale asi máte pravdu. Musím si to ale rozmyslet. Neříkám, že budu souhlasit, ale kdyby se tak stalo, jak to bude s bojem? A jak hodláte zaručit to, že vám uvěří že jsem se k němu přidala?“
„V boji bys stála proti mně nebo Minervě. Kromě Avada Kedavra si můžeš dovolit vše. Tedy… Crucio jen v ručitých mezích, prosím,“ lehce se Lupin ušklíbl a pokračoval.
„Nemůžeme ale zaručit, že se proti tobě nepostaví Harry nebo ostatní. Budou tě nenávidět. Možná víc než samotného Ty-víš-koho, protože ti dali své přátelství a budou si myslet, že jsi je zradila. Potom musíš improvizovat. No a k tomu plánu? Michelle bychom vnutili vzpomínku na hádku s tebou, napadení a upadnutí do bezvědomí. Mě bys také omráčila a zbytek už bys nechala na mě. Umím být výjimečně přesvědčivý, když chci.“
Nicol se třásla a sváděla ve svém nitru boj:
„Mám se od toho všeho distancovat? Užívat si lásku s Harrym a bát se, že se třeba večer nevrátí, protože ho nečekaně napadne můj otec a zabije ho? Nebo mám riskovat svůj život, riskovat lásku, kterou ke mně Harry cítí a proměnit ji v bolest, zoufalství a nenávist, ale vědět o všem, co bude chtít Voldemort udělat, včas Remuse a McGonagallovou varovat a třeba pomoci Harrymu k vítězství. Co mám jen dělat?“
Remus se k ní starostlivě naklonil:
„Jsi v pořádku? Samozřejmě s tím nemusíš souhlasit.“
Nicol už však věděla, co bude dělat:
„Dobře. Udělám to. Chci pomoci Harrymu. Chci pomoci vám. Nechci tu pohodlně sedět a bát se, že se Harry nevrátí jednou domů. Jestli mě tak tatínek chce, tak mě také dostane. Otázka je, zda bude spokojený, až přijde čas a on se dozví, jaký k němu měla celou dobu jeho dcera vztah. Ale co černá magie? Budu ji muset používat,“ řekla až nezvykle rozhodně, což Lupina a Minervu překvapilo.
„Nemusíš mít strach. To zajistíme. Budeš ji moci používat dalo by se říci legálně. Samozřejmě ale nesmíš nikoho zabít,“ ujistila ji McGonagallová.
Nicol vstala a pevně se na ni podívala:
„Dobře. Jsme domluveni. Kdy mám začít?“
„Ihned,“ ozvalo se dvojhlasně.
Nicol přikývla:
„Fajn. Jdu si vzít nějaké věci. Ale? Kam mám vůbec jít? Kde je najdu?“ zeptala se ještě.
Lupin se mírně usmál.
„S tím mít starosti nemusíš. Stačí když přijdeš třeba k Děravému kotli. On si tě najde. Otázka spíš zní, jak budeš předávat informace nám?“
„Tak s tím si zase nemusíte dělat starosti vy. Já si vás najdu. Nebudeme si nic domlouvat. Když tajně tak tajně,“ řekla pevně a nekompromisně.
Odešla do svého pokoje a sedla si na postel. Vzala do ruky polštář, na kterém spal Harry a vtáhla do nosu jeho vůni. Přitiskla si ho na obličej a rozplakala se:
„Budeš mě nenávidět. Musíš mě nenávidět! Miluji tě! Strašně tě miluji, Harry. Ale mají pravdu. Nesmíš to vědět. Promiň, promiň.“
Její zamlžený pohled padl na starou knihu, která ležela na nočním stolku a vybavila si slova z rozhovoru, který se odehrál v kuchyni:
„Budeš ji moci používat, dalo by se říci, legálně.“
Vzala knihu do ruky a řekla:
„Dobře. Když už mám Harrymu ublížit, tak ať to má ještě jiný smysl než špehování. Budu mít blízko k Bellatrix. Možná bych to zvládla. Když to dokázala máma, tak proč ne já?“
S těmito slovy vstala a přidala knihu k ostatním věcem. Sešla po schodech do haly, kde na ni čekali. První k ní přistoupila McGonagallová:
„Nicol, hodně štěstí. Budete ho potřebovat. A také pevnou vůli. Voldemort umí být přesvědčivý.“
Odešla dále od nich. Lupin ji objal:
„Buď statečná a nepochybuj o sobě. Pamatuj si jednu věc, až se třeba dostaneš do situace, ze které nebudeš vědět, na čí straně vlastně jsi. Jsi jeho dcera, ale nejsi Voldemort sám. Jsem pyšný na tvou matku, jak tě vychovala. Postarám se o ni a postarám se i o Harryho. A teď mě napadni. Dělej!“
Při posledních slovech od ní odstoupil a odhodlaně se na ni podíval. Nicol vzala do ruky hůlku a jak chtěl, tak také udělala. Tiše překročila Lupinovo bezvládné tělo a vykročila ze dveří…
Zpět na obsah
Kapitola 18: Pochybnosti
Harry se vracel unavený a zmatený do domu na Grimmauldově náměstí. Přemýšlel nad celkem nesmyslným úkolem, který mu dala McGonagallová. Přinutila ho celý den sedět v Bradavické knihovně a hledat odpovědi na její otázky. Trošku si připadal zase jako student při hodině přeměňování. Profesorky si však vážil, tak neřekl ani slovo.
Potichu vstoupil do haly a okamžitě ho přepadl tísnivý pocit, že něco není tak, jak by mělo být. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil ležet na zemi nějakého muže. Vyděsil se, když si uvědomil, kdo to je a rychle k němu přiběhl:
„Remusi! Bože, co se tu stalo?!“
Obrátil přítele na záda a zjistil, že je omráčený. Odstoupil od něj, vytáhl z hábitu svou hůlku a rázně řekl:
„Enervate.“
Přiklekl opět k němu, podepřel mu hlavu a čekal, až otevře oči. Jakmile tak stalo, tak se ho opět zeptal:
Remusi, co se tu stalo?“
Lupin se ztěžka posadil a chytl se za hlavu, která ho třeštila:
„Nicol…“
Harry vyskočil a hlasitě ho přerušil:
„Nicol? Kde je? Co se jí stalo?!“
Remus k němu zvedl hlavu a důrazně dokončil, co chtěl říci:
„Nicol mě a svou matku omráčila. Odešla, Harry. Odešla za ním.“
Harry na něj chvíli zíral a snažil se něco vyčíst z jeho obličeje. Potom však nasadil pochybný výraz a se zavrtěním hlavy od něj odstoupil:
„Ne, to není možné! Ty lžeš!“
Remus se mírně lekl, ale ze svého plánu neustoupil:
„A nevíš, proč bych ti měl lhát! Pomoz mi na nohy. Musím za Michelle. Jestli nevěříš mě, tak jí snad ano. Nebo si myslíš, že i ona bude lhát a své dceři?“
Harry mu neochotně pomohl na nohy a rychle začal prohledávat pokoje:
„A kde je?“
Remus ho tiše pozoroval a až když prohledával kuchyni, tak se nad ním slitoval:
„Harry, je u sebe v pokoji. Slyšel jsem hádku, ale nestihl jsem tam doběhnout. Když jsem z kuchyně dorazil sem, Nicol už scházela ze schodů a než jsem pochopil, co se děje, tak vytáhla hůlku a omráčila mě.“
Harry nervózně procházel okolo stolu:
„Určitě na to existuje nějaké rozumné vysvětlení. Jestli jsi s ní nemluvil, tak jak víš, že se chce přidat k němu? To není možné, Remusi, ne po včerejší noci…“
Poslední větu dokončil se zoufalým výrazem a schoval si hlavu v dlaních.
Trápilo ho, že Harrymu způsobuje bolest, ale zároveň věděl, že musí vydržet. Přistoupil k němu a chytil jej okolo ramen:
„Máš pravdu, Harry. Nemůžu to vědět jistě. Je tu jediný člověk, který nám to může vysvětlit a ten je nahoře omráčený. Musíme za ní.“
Harry tiše přikývl a pomalu se vydal po schodech za Lupinem. Bál se chvíle, kdy se Michelle probere a řekne podrobnosti o její hádce s dívkou, které dal své srdce.
Michelle ležela ve zkroucené poloze před postelí a vše nasvědčovalo tomu, že je v bezvědomí. Remus k ní přistoupil a probral ji. Harry stál u dveří a nervózně svíral svou hůlku. Michelle se posadila, podívala se kolem sebe, a když si uvědomila, co se stalo, schovala hlavu do Lupinova náručí a začala plakat. To byla chvíle pro Harryho.
„Co se stalo? Kde je Nicol?“
Michelle neodpověděla, ale vzlykala ještě víc. Harry začal být ze své bezmocnosti a nevědomosti vzteklý. Mrsknul svou hůlkou na zem, obrátil se a odešel. Michelle rána vylekala, ale zároveň probrala. Pohlédla na svého přítele z dětství:
Remusi, ona odešla! Ona se k němu chce přidat. Ona mě napadla…“ křečovitě svírala jeho hábit a čekala na jeho reakci.
„Já vím, Michelle. Všechno jsem slyšel, ale nestihl jsem jí zabránit v odchodu.“
Pomohl přítelkyni na nohy a odváděl do haly, kde seděl Harry a koukal se do prázdna. Michelle si k němu přisedla a položila mu ruku na jeho sevřené pesti.
„Harry. Já vím, že je to těžké. Ani já to nemůžu pochopit, ale já bych… já přece… To nebyla ona. Chovala se jako šílená. Řvala na mě, že jsem jejího otce zradila že jsme jen banda zbabělců…“
Harry se s poslední nadějí podíval na Remuse:
„Imperio?“
Lupin zavrtěl hlavou a promluvil:
„Ne, nebyl tu nikdo, kdo by ji napadl. Je mi líto, Harry.“
„Líto?! Líto?!“ křičel na něj s bezradností v hlase.
„Ty vůbec netušíš, co cítím. Já tomu prostě nevěřím. Musí být nějaké vysvětlení. Možná ještě včera ráno bych pochyboval, ale dnes už ne! Já ji věřím. Do chvíle, než se proti mně postaví s hůlkou v ruce, tak ji nezavrhnu! Určitě je to nějaký omyl. Třeba jen zpanikařila.“
Michelle skrývala hlavu v dlaních a Remus se na něj smutně díval. Harry nevydržel tíživou situaci, odběhl nahoru, sebral odhozenou hůlku a zavřel se do pokoje, kde Nicol spala. Prohledával šuplíky, skříně. Hledal něco, co by ho utvrdilo v tom, že se ti dva dole mýlí. A potom to našel – deník. Nalistoval poslední strany a četl:
„Vůbec nechápu, co si ten ubožák myslí. Mám ho tam, kde jsem chtěla. Znám jeho slabiny. Otec mi bude vděčný… Jsem jeho dcera a budu pokračovat v jeho stopách…“
Harrymu se rozklepaly ruce a deník mu vypadl z ruky.
„Ne, to není pravda. To je zlý sen. Já jí věřil, já ji miloval. Nicol…“
Se stejným zoufalstvím a pochybnostmi v srdci se nažil vyrovnat ještě někdo jiný a jinde.
Mladá dívka v modrém hábitu seděla v krčmě a pozorovala sklenici s ohnivou whisky ležící na stole proti ní:
„Už je určitě doma. Už o tom určitě ví. Uvěřil jim? Nebo už našel deník, který jsem podstrčila do svého pokoje?“
Hlavou jí kolovaly tisíce otázek, na které neznala odpovědi.
„Kde ho mám hledat? Co budu dělat, když mi neuvěří? Co by, zabije mě.“
Byla tak zabrána do vlastních myšlenek, že si nevšimla kouzelníka v černém hábitu, který ji od stolu v rohu pozoroval. Pomalu vstal a přistoupil k ní.
„Dobrý den.“
Nicol překvapeně zamrkala a vykoktala:
„Do-dobrý den“
Kouzelník se na ni usmál falešným úsměvem a aniž by čekal na souhlas si přisedl.
„Jak se jmenujete? Nikdy jsem vás tu neviděl.“
Nicol si ho pořádně prohlédla. Byl mladý, asi tak jako ona, světlé vlasky mu mírně padaly do očí, které byly pronikavě šedé. Nevěděla o koho jde, ale měla z něj tísnivý pocit.
„Nevím, zda jste mě tu už někdy viděl nebo ne, ale do toho, jak se jmenuji, vám nic není! Pokud se tedy nepředstavíte vy mne.“
Byl její pro něj troufalostí zaskočen, ale zároveň ho to velice přitahovalo.
„Jmenuji se Malfoy, Draco Malfoy.“
Řekl to s takovou pýchou, že si myslela že by ho asi měla znát. Jeho jméno jí však nic neříkalo:
„Hm, těší mě. Nicol Mercier.“
Podala mu ruku, ale on uprostřed pohybu ztuhnul:
„Jak?“
„Nicol Mercier.“ opakovala a provrtala ho zkoumavým pohledem. Připadalo jí, že se necítí dobře. Pokusila se tedy o hop nebo trop
„Znáte mého otce? Víte, kde ho najdu.“
Místo odpovědi jí mírně kývnul a díval se na ni se směsicí úcty a strachu.
„Chci se s ním setkat“ řekla pevně, ale uvnitř se chtěla strachem.
Tentokrát už odpověděl:
„On s vámi také.“
Zpět na obsah
Kapitola 19: Otec
Šla dlouhou temnou chodbou za Dracem Malfoyem. Celé její nitro se třáslo, ale na pohled se snažila vypadat pevná jako skála.
„Jak se mám chovat? Mám mu padnout do náručí? No to asi ne. Nejlepší bude, když to nechám na něm. Budu improvizovat.“
S těmito myšlenkami prošla celou chodbou, až se před ní objevila prostorná místnost. Všude okolo byly sochy znázorňující kobry připravené k útoku a mezi nimi stály osoby zahalené do černých plášťů a kapuce jim zakrývaly tváře.
Nekoukala se před sebe, tak narazila na Draca, který se zastavil a někomu se pokorně ukláněl:
„Našel jsem ji, Mistře. Přivedl jsem ji.“
Nicol projela rychle pohledem všechny zakuklence v místnosti a zastavila se nad jedním, který seděl naproti nim na druhé straně místnosti. Z jeho obličeje neviděla zatím nic kromě červeně žhnoucích očí.
„To je on,“ pomyslela si. „To je určitě on.“
Když promluvil, roztřásla se od konečků svých prstů až po kořínky svých vlasů.
„Výborně, Draco. Začínáš napravovat své chyby a možná také chyby svého otce. A teď běž na místo. Bráníš mi ve výhledu.“
Draco se stále uklánějící zařadil mezi ostatní a Nicol před ním zůstala stát sama.
„Tak a co teď? Jsem v pořádném průšvihu,“ letělo jí hlavou, ale udělala to první, co ji napadlo.
Hluboce se uklonila před postavou, která se k ní spíš vznášela než kráčela:
„Jsem vám k službám, Mistře. Otče…“
Měla pocit, že už nikdy nebude dýchat. Nicol projela vlna odporu, když se její hlavy dotkla bílá ruka s nepřiměřeně dlouhými prsty.
„Zvedni hlavu, mé dítě. Ať se ti mohu podívat do očí.“
„Mysli na něco krásného, mysli na něco krásného,“ opakovala si v duchu a pomalu, ale bez náznaku strachu zvedla svou hlavu a podívala se svému otci do obličeje. Trošku se zarazila, když zjistila, že spíš než člověka jí připomíná hada, ale stále si přemítala, že na sobě nesmí nic dát znát.
„Dělám to pro Harryho. Jenom pro něj…“ utvrzovala se.
Dívala se mu zpříma do očí a tvář měla kamennou bez náznaku jakéhokoliv citu.
„Jsi statečná. Přišla jsi prý dobrovolně. Proč bych ti měl věřit?“ zaryl se jí do hlavy znovu chladný hlas.
„Nemusíte. Důležité je, že věřím já ve vás, otče,“ na poslední slovo dala zvláštní důraz.
„Jestli mě nezabije teď, tak už nikdy,“ předpokládala a napjatě ho pozorovala.
„Dobře. Vynikající odpověď! Ale stejně… Jak mi vysvětlíš tohle?“ vytáhl svou hůlku a beze slova se nad ní objevil odraz fotky, kde byla ona s Harrym, Ronem a Hermionou. Zatrnulo jí. Dobře ji znala.
„Nevěděla jsem, kdo jsou, otče. Teď už vím, že je to jen banda zbabělců. Mé místo je vedle vás, Mistře,“ snažila se říci tak přesvědčivě, jak mohla.
„Nicol, Nicol, chci ti uvěřit, ale přesto… Nerad to dělám, ale jistota je jistota,“ řekl a zvedl svou hůlku. Věděla moc dobře, co přijde. Přivřela oči a čekala.
„Ligilemens!“ bylo to poslední, co slyšela. Měl pocit, že se jí někdo zavrtává do hlavy. Viděla stejné záblesky jako její otec. Když to skončilo vyčerpaně klesla na kolena, mnula si bolavé spánky a čekala na soud.
„Kůň běžící po zelené louce? Jsi jako tvá matka. I ona přivedla svou nitrobranu k dokonalosti. I ona místo prázdna používá krásné myšlenky. Je geniální a riskantní to používat,“ pochvaloval si téměř samolibě, jako by to měla po něm.
Lehce se ušklíbla. Měl pravdu. Matka ji při učení nitrobrany upozornila, že je mnohem účinnější myslet na něco krásného než nemyslet na nic. U ní to byla vzpomínka na její klisnu cválající po jejich louce.
Náhle zaslechla ještě jiný hlas, který neznala:
„Je ještě jiný způsob, můj pane.“
„Ale Severusi, snad si nemyslíš, že budu mučit vlastní dítě!“ odpověděl rázně Voldemort.
Snape se hluboce uklonil:
„Ale pane, to mě ani nenapadlo. Měl jsem na mysli Veritasérum.“
V Nicol hrklo:
„Jednom tohle ne. Proti tomu se bránit nemůžu.“
Voledemort se na ni podíval:
„Nemyslím, že je to nutné. Čas sám ukáže, na čí straně je. Stačí ji bedlivě sledovat. A taky… Její matka by nesouhlasila, aby tu byla jako jeden z nich.“
„Mistře, nemyslím si, že je to správné! Měli bychom ji lépe vyslechnout, než ji přijmeme mezi nás!“ ozval se hlas nějaké ženy.
„Bellatrix!“ vykřikl její otec téměř výhružně.
Při vyslovení tohoto jména se Nicol odvážila zvednout oči, aby se podívala na osobu, které patřilo. Viděla zatím pouze tmavé oči, které ji nedůvěřivě pozorovaly.
„Tak to je ona,“ pomyslela si „Tak to je vrah Siriuse.“
Voldemort pokračoval:
„Bellatrix, neříkej mi, co si mám myslet!“
Žena strnula a hluboce se uklonila:
„Odpusťte mi, Mistře. Myslím jen na Vaši bezpečnost.“
Voldemort k ní přistoupil a rozhlédl se po ostatních:
„Přijmete Nicol mezi sebe, protože si to přeji! Budete ji chránit, protože si to přeji! A budete ji poslouchat, protože je to má krev!“
Nicol se lehce pro sebe usmála. Věděla, že má zčásti vyhráno. Zároveň si byla jistá, že během příštích týdnů bude pod bedlivým dohledem.
Otec se k ní otočil zpět:
„A ty vstaň a pozvedni hlavu. Rozhlédni se kolem sebe. Uvidíš tu své služebníky. Tito Smrtijedi ti budou sloužit stejně jako mně.“
Zvedla se na nohy a prohlédla si každou osobu v místnosti.
„A teď. Kam tě pošlu? Tohle místo není pro tak mladou dívku,“ snažil se o něco jako mateřský tón, ale příliš mu to nešlo.
Nicol tedy hrála stejně falešnou hru:
„Mé místo je tam, kde mi řeknete, otče.“
„Lepší odpověď jsem ani nečekal,“ byl tak nadutý vlastní samolibostí a jistotou, že by si ani nevšiml, kdyby Nicol dávala najevo své pohrdání.
„Draco! Myslím, že nejlepší místo bude u vás,“ otočil se na blonďáka, který ji přivedl, a nečekal na souhlas.
Malfoy se jen uklonil a podíval se na Nicol se zvláštním vypočítavým pohledem.
„No nazdar, tak ten mě si nepustí z očí,“ proklínala v duchu.
„Dobře mí věrní, je čas ukončit naše setkání. Malfoyi, odveďte mou dceru.“ otočil se a odcházel.
Žena v kapuci se však nevzdávala:
„Mistře, jestli má být jedná z nás…“ větu nedokončila, ale výmluvně se chytla za předloktí.
Voldemort se na ni otočil, a potom přesunul pohled na Nicol:
„Chceš být Smrtijedem? Chceš být mým služebníkem?“
Nicol se opět uklonila:
„Mé místo je tam, kde mi řeknete, však… Před chvílí jste je nazval i mými služebníky. Takže bych byla jen jednou z nich.“
„Odpověď jsi slyšela, Bellatrix!“ a s těmito slovy odešel.
Zvedla se a upřela pohled na ženu před ní, která se na ni dívala s nenávistí v očích. Stejný cit opětovala i ona.
Draco k nim přistoupil:
„Je čas, Nicol. Musíme jít. Měj se, Bello.“
Rozloučil se a jemně vzal Nicol za paži:
„Půjdeme. Na seznamování bude času dost.“
Nicol jen lehce kývla a tiše ho následovala.
Zpět na obsah
Kapitola 20: Přípravy
Okolo stolu na Grimmauldově náměstí seděli téměř všichni členové Fénixova řádu a překřikovali jeden druhého. Vášnivá debata se týkala pravděpodobné zrady Nicol Mercier a jen čtyři lidé se do diskuse nezapojili. Harry, Ron, Hermiona a Michelle tiše seděli a neměli nejspíše nic, co by k tomu řekli.
Nejvíce byl slyšet Pošuk Moody, který se bil na prsou se slovy jako:
„Já jsem vám to říkal. Já jsem to věděl.“
A příliš okatě se přitom díval na Harryho, jehož bledý obličej dokonale kontrastoval se zdí za ním.
Hermiona jen nevěřícně kroutila hlavou a Ron vypadal, že bude každou chvíli zvracet.
Samozřejmě tam proběhla témata jako nové velitelství. Nakonec se rozhodlo, že se na určitou dobu přesune do samotných Bradavic. Návrh, že se tam odstěhuje i Harry, však Harry rázně odmítl:
„V žádném případě. Pokud sem přijdou, tak budu připraven!“
„A já tu budu s tebou,“ přitakal rychle Ron a Hermiona nezůstala pozadu.
„Já samozřejmě také. Nemohu vás tu nechat bez dohledu.“
Nakonec na bývalém velitelství zůstala ještě Michelle a Lupin. Zbytek členů seskupil nejnutnější a nejtajnější dokumenty řádu a přemístili se do Prasinek, odkud pokračovali do Bradavic.
Když osaměli, přistoupila Hermiona s Ronem k Harrymu a opatrně se ho zeptala:
„Co si o tom myslíš?“
Bylo na něm vidět, že nemá nejmenší chuť se o tom bavit, tak jen pokrčil rameny:
„Nevím. Nechápu ji. Ještě včera si hrála na naši přítelkyni a dnes na Voldemortova přívržence?“
„Takže. Také o ní pochybuješ?“ nedala se odbýt.
Místo přímé odpovědi jí však podal deník, který našel v ložnici.
„Tak si přečti tohle a také začneš pochybovat. Ale stejně. Dokud sem nepřijde se Smrtijedy, tak si nebudu jistý.“
Hermiona přikývla a Ron jí vytrhl z ruky deník. Chtěl něco říci, ale při pohledu na svého přítele si to rozmyslel.
„Půjdu si lehnout. Chtěl bych být sám,“ vstal od stolu a šouravými kroky a svěšenou hlavou odcházel do svého pokoje.
Přátelé se s ním rozloučili a zůstali v kuchyni.
„Co si myslíš ty, Rone?“ zeptala se a ukusovala mrkev.
Ron si rukou rozcuchal své zrzavé vlasy:
„Nebyl jsem si nikdy jistý, ale vy dva jste jí věřili. Doufal jsem, že máte pravdu. Asi také trošku doufám, že jde o hrozný omyl. Co ty?“
Hermiona dál okusovala zeleninu a chvíli nad svou odpovědí přemýšlela:
„Přijde mi to hrozně divné. Strašný obrat. Včera s námi hledala způsob, jak oživit Siriuse, byla zamilovaná do Harryho a dneska BUM. Vše je naopak. Prostě divné, divné.“
Ron se ušklíbl a jeho výraz nasvědčoval tomu, že jí vůbec nerozumí.
„No v každém případě teď musíme počkat. Až potom snad pochopíme, co se opravdu stalo.“ ukončil prozatím rozhovor a tiše Hermionu pozoroval.
Nicol v tu samou chvíli seděla na posteli ve svém novém pokoji. Cítila se tak sama jako nikdy. Ozvalo se zaklepání.
„Dále.“
Vstoupila žena ve středních letech s dlouhými světlými vlasy. Už od pohledu jí bylo jasné, že je to matka Draca Malfoye.
„Dobrý večer. Já jsem Narcissa, Dracova matka. Mám vám vyřídit, že dole na vás čeká váš otec.“
Nicol na ní poznala, že se při pomyšlení na Veoldemorta otřásla. Jeho přítomnost ji však také zaskočila.
„Můj otec? Tak brzy?“
Ženy jen přikývla a odstoupila od dveří, aby mohla projít. Když sestoupila ze schodů a přešla do salonu, opravdu ho tam uviděla. Vstoupila a uklonila se:
„Otče?“
otočil se na ni a přistoupil k ní:
„Nicol, uvědomil jsem si, že máš první možnost, jak mi prokázat věrnost.“
Nicol se mírně otřásla při pomyšlení na to, co by od ní asi mohl chtít.
„Žádejte cokoliv.“
„Určitou dobu jsi trávila s tím Potterem a ostatními ubožáky. Určitě se zmínili o tom, kde mají velitelství té jejich sebranky. A TO já chci teď vědět!“ přisunul svůj odporný obličej blíže k tomu jejímu.
Nasucho polkla a rychle přemýšlela:
„Co mu mám říci? Počítali s touto otázkou? Určitě ano, tedy snad. Nemám možnost je varovat. Je příliš brzy.“
„Tak co? Zmínili!“ v jeho hlase zněla naléhavost. Věděla, že když neodpoví, tak v něm vzbudí pochybnosti.
„Nemuseli se zmiňovat. Já tam totiž bydlela. Velitelství Fénixova řádu je v domě nějakého Siriuse Blacka, po jehož smrti ho zdědil Potter. Jeho adresa je Grimmauldovo náměstí číslo 12“
„Výborně. Ještě dnes v noci tedy vykonáme malou zdvořilostní návštěvu. Půjdeš s námi?“ promnul si své bílé ruce a čekal na odpověď.
„Takže už dnes v noci? Už dnes proti nim budu stát jako nepřítel.“ zoufala si v duchu, ale nahlas pronesla pevně.
„Ráda. Bude mi ctí stát po vašem boku.“
„Výborně! Narcisso, dáš jí svůj plášť! Ty ho stejně nepotřebuješ.“ přikázal ženě a pohrdavě se na ni podíval.
Ona jen tiše přikývla a odešla. Voldemort se otočil na další osobu v místnosti:
„Draco, za hodinu se sejdeme u mě. Odtud se přemístíme na udanou adresu.“
Po těchto slovech odešel a Malfoy také. Nicol ztěžka usedla do křesla a začala zmatkovat:
„Jak je mám varovat? Není čas. Musím doufat, že s tím počítali.“
Ani si nevšimla, že někdo vešel a přistoupil k ní.
„Nicol?“
Vzhlédla a zjistila, že je to Dracova matka.
„Ano?“
„Nesu vám ten plášť,“ řekla a ukázala jí černý hadr přehozený přes ruku.
„Děkuji“ vzala si ho a rovnou přes sebe přehodila.
„Takže je to tady. Začíná to a už nemám šanci to zastavit.“ říkala si a pozorovala plameny v krbu.
Asi za půl hodiny pro ni přišel Draco ve stejném plášti.
„Půjdeme?“
Místo odpovědi rázně vstala, křečovitě stiskla svou hůlku a vykročila směrem k němu a tím i do boje.
Zpět na obsah
Kapitola 21: První boj
Stála společně se třemi Smrtijedy a svým otcem před hlavním vchodem bývalého velitelství Fénixova řádu. Všechny její vnitřnosti se Nicol kroutily nervozitou a strachem. Neměla obavu o sebe, ale o ty, kteří byli z druhé strany dveří.
Podívala se po ostatních. Po jejím boku stál Draco Malfoy, Bellatrix Lestrangeová a Červíček. Voldemort stál za nimi. Neměl v úmyslu se tentokrát do boje zapojit, ale chtěl jen pozorovat svou dceru.
Čekali na vhodnou příležitost k útoku, ale ta přišla mnohem dříve, než si mysleli. Hermiona totiž stála v kuchyni s Ronem a pohled jí zabloudil z okna. Trhla sebou a rozlila kafe, které držela v ruce. Rozběhla se do obývacího pokoje, kde seděl Lupin s Michelle, srazila na zem Rona, který se za ní nechápavě díval, a křičela:
„Smrtijedi! Smrtijedi jsou před vchodem!“
Její křik slyšel i Harry, který ležel u sebe v pokoji a koukal se do stropu. Okamžitě vstal a popadl hůlku. Seběhl ze schodů a přidal se k ostatním, kteří již stáli v hale připraveni k boji.
„Nebudeme čekat, až sem přijdou. Půjdeme jim naproti. Kolik jich je?“ rozhodl a čekal na odpověď.
„Pět. Čtyři Smrtijedi a a …“ Hermiona nebyla schopná větu dokončit.
Udělal to za ní Harry s ledovým hlasem:
„Voldemort.“
Přistoupili společně ke dveřím a otevřeli je. Octnuli se proti sobě dvě rozdílné řady. Čtyři kouzelníci odhodlaní k boji za dobro světa a pět v černých kápích odhodláni je zabít. Po pravdě tři. Jeden jen přihlížel a druhý neměl nejmenší chuť komukoliv z nich ublížit.
Tíživé ticho prolomil Voldemort:
„Tak se znovu setkáváme, Pottere! Ale nemusíš mít strach. Dnes ještě nedojde k rozhodujícímu boji.“
Harry s kamennou tváří sykl:
„Já se nebojím.“
Nicol viděla, jak přemáhá bolest, kterou mu způsobovala jizva. Měla chuť odhodit ten hadr, co měla na sobě, a chránit ho vlastním tělem. Při pohledu na Lupina, ale vydržela. Konečně pochopila, jak důležitou úlohu může sehrát.
Voldemort teď stál těsně za ní a znovu promluvil:
„Vlastně je to taková zdvořilostní návštěva. Chtěl jsem vám někoho představit …“
Jedním pohybem strhl kapuci, kterou měla na sobě, a její přátelé a matka ji tak mohli vidět do očí. Stála tam a snažila se nedát na sobě znát žádné emoce. Klouzala pohledem z jednoho na druhého a zjišťovala, co asi cítí. Hermioně proběhl obličejem mírný úlek, ale okamžitě se vzpamatovala, pevněji stiskla svou hůlku a byla připravena k boji. Ron vypadal, že ji každou chvíli zabije. Michelle vypadla hůlka z ruky, sesunula se na kolena a do očí jí vyhrkly slzy. Lupin stál tiše a tvář měl stejně bez emocí jako ona. Bála se podívat do posledního obličeje. Měla strach z toho, co v něm uvidí. Odhodlala se k tomu a v Harryho očích objevila směsici bolesti a nechápavosti. Ruka s hůlkou se mu klepala a Nicol se bála, že ji upustí. Jeho rty se tiše pohybovaly a naznačovaly:
„Proč?“
Chtělo se jí brečet, křičet a chytit svého otce pod krkem a vtřást z něj duši, kterou asi stejně neměl. Místo toho na svém obličeji vykouzlila úšklebek, který jako by říkal:
„A co sis vlastně myslel?“
„Tak to by stačilo. Seznamování bylo dost!“ vykřikla žena vedle ní a namířila hůlku na Rona.
„Crucio!“
Ron se sesunul k zemi a svíjel se v bolestech. Hermiona neváhala a namířila na Bellatrix:
„Expelliarmus!“
Bellatrix odlétla a hlavou narazila na zeď protějšího baráku. Nicol slyšela křupnutí lebky. Bylo jí jasné, co se stalo. Otočila se a běžela k ní. Z hlavy Bellatrix vytékal potůček krve a upírala na ni prázdné oči. Byla mrtvá. Neváhala ani vteřinu, vytáhla z hábitu lahvičku, rozhlédla se, zda ji nikdo nevidí a naplnila nádobu krví, která Bellatrix stékala po obličeji. Rychle ji schovala, neboť zaslechla, že se k ní někdo blíží. Byl to Voldemort.
„Jak je na tom?“ zeptal se.
„je mrtvá!“ řekla chladně, odstoupila od ní a podívala se směrem k ostatním. Její matka se snažila vymanit z Lupinova náručí. Bylo jí jasné proč. Namířila rychle na tělo hůlku:
„Imperia Ivanesca!“
Mrtvola Bellatrix Lestangeové se vzňala a za chvíli po ní nezbyl nic víc než prach. Voldemort se na ni překvapeně podíval:
„Proč?“
Pokrčila rameny:
„Prostě jsem ji neměla ráda.“
V tom slyšela za sebou hysterický řev své matky:
„Né! Né! Věděla jsi, jak je pro mě důležitá. Ty mrcho! Zabiju tě! Zabiju!“
Lupin ji táhl zpět do domu a díval se na Nicol se směsicí vděku a vzteku. Draco bojoval s Harrym, Ron ležel s ránou na hlavě na zemi a těžce oddychoval. Hermiona sesílala jedno kouzlo za druhým na Červíčka.
Rychle se přiblížila a pozorovala situaci. Draco právě odrazil útok Harryho a ten odletěl dva metry dál. Nic vážného to nebylo a věděla, že bude v pořádku. Viděla ale Draca, jak míří na záda Hermioně:
„Teď jsi moje, ty jedna špinavá mudlovská šmejdko! Avada…“
Než však stačil kouzlo doříci, zamířila na Hermionu také:
„Crucio!“
Hermiona se zhroutila v křečích na zem a zelený blesk, který vyšel z Dracovy hůlky, se odrazil od domu a zmizel ve ztracenu.
Ron se vyškrábal na nohy a přibelhal se k Herm:
„Hermiono! To ne!“
Nicol sklonila hůlku, aby bolest polevila, ale okamžitě ji zase zamířila:
„Mdloby na tebe!“
Zasáhla Hermionu do zad a ta upadla do bezvědomí. Ron vzal její hlavu do dlaní a něžně k ní mluvil:
„Herm lásko, řekni, že jsi v pořádku. Miluji tě. Prosím, otevři oči.“
Stala se nevítaným svědkem Ronova vyznání. Věděla, že ho Hermiona neslyší a že už k tomu Ron nedostane znovu odvahu. Rychle se ohlédla, zda ji někdo z ostatních nepozoruje a tiše řekla s hůlkou namířenou na Hermionu:
„Ernavate!“
Ron pořád opakoval, jak ji miluje a aby otevřela oči, že si nevšiml že se tak již stalo.
„Řekni to ještě jednou, Rone,“ těžce ze sebe Hermiona vydala a podívala se na něj zamilovaným pohledem.
„C-co? To, že máš otevřít oči?“ vykoktal ze sebe a zčervenal.
„Ne, to druhé, Ronalde!“ rozčílila se mírně a Ron už nemohl zapírat.
„Miluji tě, Hermiono.“
Víc už nemohla z jejich rozhovoru pozorovat. Bylo to příliš nebezpečné. Lupin, který se vrátil z domu, právě bojoval s Červíčkem a Harry stále odrážel útoky Draca. Věděla, že se musí k nějakému z nich přidat a rychle přiběhla na „pomoc“ Červíčkovi, který se právě omráčený sesunul k zemi. Stejně dopadl i Draco a ona teď stála sama proti Lupinovi a vedle něj se postavil Harry. V jeho očích už neviděla nic jiného než čistou nenávist. Čekala na jejich útok. Ten ale nepřišel. Místo toho se za ní objevil Voldemort, chytil ji okolo a pasu a chladně řekl:
„Tak to by pro dnešek stačilo“
Jedním pohybem hůlky odzbrojil jak Harryho tak Lupina a přemístil se s Nicol před sídlo rodu Malfoyů. Ležel tam už i Draco a Červíček.
„Vstávejte, hlupáci!“ kopl do Červíčka a vzkřísil je.
„Ještě chvíli a dostali by vás stejně jako Bellatrix! Jediná na nohou zůstala Nicol a té jsem musel krýt záda já! Příště, ať se to neopakuje!“
Nicol si oddychla. Celou dobu se bála, že si někdo všimne že se do boje moc nezapojila, ale McGonagallová s Lupinem měli pravdu. Uvěřil jí, protože to chtěl.
Měla to za sebou. Teď už věděla, že Harry Lupinovi uvěří. Důležité ale pro ni bylo, že jsou její přátelé v pořádku. A ještě z něčeho měla dobrý pocit. Příčina ležela u ní v kapse a měla rudou barvu.
Zpět na obsah
Kapitola 22: Samota
Od prvního boje uběhly asi tři týdny a Nicol stále zůstávala za branami Malfoyova domu. Neodvážila se ještě vyjít sama ven. Všude ji provázel Dracovo pátravý pohled.
Až za pár dní si uvědomila, že to není nedůvěra, ale touha. Nejdříve si s tím nevěděla rady, ale nakonec přišla na to, že je to vlastně neuvěřitelná šance, jak se dostat nenápadně z domu. Začala s ním tedy flirtovat a Dracův cit k ní vzrostl tak, že byl pro ni schopný udělat cokoliv. Chodil s ní na dlouhé procházky a snažil se k ní dostat blíže, než mu zatím dovolila. Ať byly totiž její úmysly jakékoliv, tak si sama pro sebe přísahala, že nepřekročí určitou hranici a zůstane Harrymu věrná. Vlastně jí byla i ta nejmenší představa něžností s Dracem odporná. K dosažení svých cílů bohatě stačily úsměvy, nenápadné dotyky a něžné pohledy.
Brzy už chodila do lesů sama a přemýšlela nad nejlepším způsobem spojení s Remusem a McGonagallovou. Příležitost si Nicol našla sama.
Kráčela zrovna po pěšině, když zaslechla bolestný křik dravce. Vydala se za ním a našla ošklivě poraněného orla. Měl polámaná křídla a z těla mu tekla krev. Seslala na něj umělý spánek a odnesla ho do domu, kde jej po několik dní léčila.
Fyzicky se jí léčba dařila dobře, ale s duší to bylo těžší. Nedůvěřoval jí a často Nicol napadal. Pomalými krůčky to ale dokázala a orel její pomoc splácel přátelstvím. Konečně se necítila tak sama. Byla sice neustále mezi lidmi, ale mezi jakými? Otec Nicol k sobě zval několikrát týdně a sám ji procvičoval v černé magii. Pyšnil se jejími znalostmi a dával ji za vzor všem svým služebníkům. Bylo jí z toho zle.
Při každé příležitosti utíkala s Felixem, jak orla nazvala, do lesa, kde jej cvičila. Když byl připravený, poslala po něm vzkaz Lupinovi, že se s nimi sejde další den odpoledne. Popsala jim místo, kde Felixe našla, a čekala na zprávu. Naštěstí se vrátil celkem brzy a s kladnou odpovědí.
Jak už to ale bývá. Když si něco naplánujete, nic nejde jako po másle. Zrovna ten den měla pocit, že se z domu nedostane. Ráno si ji hned zavolal Voldemort a zdržel ji tam déle než obvykle. Draco zase trval na tom, že dnes půjde s ní. Stálo ji to mnohu úsilí a slibů, aby nakonec bez vzbuzení nedůvěry odešla.
Když dorazila na určené místo, tak už tam čekali.
„Přeji hezké odpoledne, paní profesorko! Ahoj Lupine!“ poprvé za dlouhou dobu se upřímně usmála.
Remus se k ní rozběhl a kdyby mu v tom Felix nebránil, tak by ji objal:
„Nicol, už jsme měli strach. Už jsme začínali pochybovat.“
Nicol ho začala uklidňovat:
„Vím, vím, ale opravdu jsem nemohla dříve. Musela jsem si nejdříve získat důvěru. Jediný, kdo o mě pochyboval, byla Bellatrix, ale ta už je naštěstí ze hry pryč díky Hermioně. Jak se vůbec mají? Co má matka, Remusi? A Harry?“
Otázky ze sebe vychrlila takovou rychlostí, že jí přeskakoval hlas.
„Mají se dobře. Tedy… V rámci možností. Hermiona a Ron si užívají jeden druhého – konečně. Ale Harry s Michelle nemají zatím žádný důvod k radosti. Trápí je situace ohledně tebe, ale s tím jsme počítali, že?“ odpověděl jí a povzbudivě stiskl Nicol rameno a usmál se.
Měla v obličeji smutný úsměv a pomohla Felixovi, aby vzlétl:
„Jo počítali, ale stejně… Alespoň, že už to prasklo mezi Hermi a Ronem. Alespoň nějaká optimistická zpráva.“
„A co vy, Nicol, už jste něco zjistila?“ připojila se do rozhovoru McGonagallová.
„Bohužel nic nového. Je nějaké podezřelé ticho jako před bouří. Asi plánuje něco většího, ale zatím se s tím nikomu nesvěřil. Bojím se, že to bude stejné jako s tím prvním útokem. Opravdu jsem neměla šanci vás varovat,“ upřela na ně pohled s žádostí, aby jí věřili.
„To je v pořádku. Tušili jsme, že se tě na to zeptá a rychle jsme velitelství přesunuli jinam,“ pohladil ji po tváři Lupin.
Náhle vzhlédl k nebi a ukázal na Felixe:
„Hezký pták. Jak ses k němu dostala?“
„Našla jsem ho tady v lese. Byl ošklivě poraněný. Zůstává se mnou dobrovolně. Dala jsem mu možnost návratu do přírody, ale vrátil se. Pomáhá mi to. A já mám alespoň způsob, jak se s vámi spojit,“ usmála se a bylo na ní vidět, že rozhovor o Felixovi ji těší více.
„A kde bydlíte? U otce?“ zajímala se Minerva.
Nicol se lekla a položila ruku ke krku:
„Bože, chraň! To naštěstí ne. V té kobce a s tím individuem bych brzy zešílela. Naštěstí mi sám nabídl, nebo spíš nakázal, že budu bydlet u Malfoyových.“
„Takže bydlíš u Draca? A to tě takhle pustí ven bez dozoru?“ podivil se Lupin.
Nicol přelétl tváří tajemný úsměv:
„Víš, Remusi, jsou určité způsoby, jak přimět muže k tomu, aby ti důvěřoval. A to je Dracův případ.“
„Takže s ním chodíš?!“ vykřikl a doslova na ni vykulil oči.
Mávla rukou:
„Chozením bych to nenazývala. Tak daleko nechci zajít. Vždyť víš proč. Ale vyvolávám v něm takovou falešnou naději, že by k tomu mohlo dojít. Je pro mě schopen udělat vše. Mám teď tolik volnosti, kolik potřebuji.“
Minerva ji pochválila:
„To bylo od vás velice moudré, slečno. Ještě jedna otázka, a potom to pro dnešek raději ukončíme. Jste mezi Smrtijedy?“
Zavrtěla hlavou:
„Ne, nejsem. Voldemort nechtěl, abych byla jeho služebník, ale jeho společník a následovník. Vyučuje mě černou magii a vybrušuje mé schopnosti k dokonalosti. Zatím mi důvěřuje, ale musím být opatrná.“
„To jistě,“ souhlasil Remus.
Ještě pár minut si užívala jejich společnosti, ale brzy se ozloučili a Nicol na ně mávala, než se přemístili. Zase ji přepadl ten pocit osamění. Felix to vycítil a snesl se na její rameno. Mírně se jí podlomila pod jeho váhou kolena, ale vybrala to.
„Felixi! Co to děláš?“ řekla na oko rozzlobeně. Felix ji něžně štípal do ucha a vyžadoval pohlazení.
„No dobře, půjdeme už domů. Tedy domů… prostě zpátky.“
Draco na ni čekal v knihovně. Když ji uviděl, zavřel knihu a šel jí naproti.
„Dnes jsi tam byla nějak dlouho. Vše v pořádku?“
Nicol znejistila:
„Ano, samozřejmě. Felix vyžadoval více volnosti než jindy. Proč? Sháněl mě snad někdo? Otec?“
„Ne, jen jsem začínal mít strach.“
Jeho starostlivost mu oplatila zářícím úsměvem a sladce mu řekla:
„Ano? To kdybych věděla, tak se vrátím dřív. Ale teď už půjdu spát. Dobrou noc, Draco.“
Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Mírně zrůžověl, ale zanechal si svou sebevědomou tvář:
„Dobrou noc, Nicol.“
Spát však ještě nešla. Zamknula se v pokoji a vytáhla knihu, kterou vzala u Harryho v knihovně. Nalistovala příslušnou stranu a asi po sté si četla postup. Všechny potřebné ingredience měla, jen ta odvaha a šance ke vstupu na ministerstvo chyběla. Felix ze svého bidýlka lehce vykřikl. Otočila se za ním:
„Já vím, čím delší dobu budu čekat, tím menší odvahu budu mít.“
Zpět na obsah
Kapitola 23: Nejistá budoucnost
Nicol seděla u velkého oválného stolu po pravé ruce svého otce. Všude okolo něj byli Smrtijedi a trpělivě čekali na zprávy od svého Pána. Právě se poprvé účastnila schůzky temné skupiny a byla napjatá k prasknutí.
„Musím si vše zapamatovat. Musím to potom předat dál.“ opakovala si stále do kola.
Voldemort povstal a přivítal své služebníky:
„Vítejte mí věrní! Dnes nachází den, kdy budeme rozhodovat o budoucnosti! Dnes uděláme zásadní krok k vítězství. Někomu z vás udělím úkol a jeho nesplnění se neodpouští! A teď mě pozorně poslouchejte!“
Na chvíli se odmlčel a Nicol zpozorovala, že spousta z přítomných nervózně poposedla. I ona měla ve svém nitru zvláštní pocit.
„Potřebuji tuto knihu a hůlku.“ nad jeho vlastní se objevil obraz tlusté staré knihy a klasické kouzelnické hůlky z tmavého dřeva.
„Je to stará kniha černé magie, která patřila Salazaru Zmiozelovi, a jeho hůlka. Díky ní porazím Harryho Pottera. Díky ní ho zabiji!“
Nicol strnula a tělem jí projel chlad.
„Pane, kde je máme hledat?“ zeptal se odvážně Goyle.
Voldemort se chladně zasmál a upřel na ně svůj ohnivý pohled:
„Nemusíte. Už jsem je našel. Ti tupci schovávají vše důležité na ministerstvu. Kdysi jsem si myslel, že by je mohl mít Brumbál, ale ten se spíš obklopoval fanty od Nebelvíra.“
Místností to vzrušeně zašumělo. Jen Nicol tiše seděla a dusila se:
„Nemůže to dostat! Jestli má pravdu, tak chce zlomit působení Priori Incantatem. Kromě toho ta kniha určitě skrývá hrůzná tajemství jako jeho Tajemná komnata, o které mi Hermiona vyprávěla. A ta jeho hůlka… Musím Remusovi hned napsat.“
Obrátila svou pozornost zpět k otci, který právě vybíral někoho, kdo pro něj úkol splní:
„Půjde jen jeden! Nechci udělat stejnou chybu jako tenkrát s věštbou. Žádné pasti, žádný řád. Tentokrát mi jde jen o tyto dvě věci. Kdo se hlásí?“
Nicol se rozhlédla po ostatních, kteří se také koukali jeden na druhého a hledali někoho, kdo má dost odvahy. Věděli, co je čeká, pokud by úkol nesplnili – smrt.
„Nikdo? Nikdo nemá dost odvahy?“ syčel na všechny a stále hledal dobrovolníka.
Ani nevěděla, jak se to stalo, když uslyšela svůj vlastní hlas ozývající se místností:
„Já půjdu. Já to pro vás udělám, otče.“
Voldemort se na ni překvapeně podíval, ale rázem se v jeho očích objevilo nadšení.
„Ty? Ano, kdo jiný by to mohl splnit lépe než má dcera než má krev. Opravdu si na to troufáš? Pokud to nesplníš, trest bude stejný jako pro ostatní!“
Trošku se zamyslela. Věděla, co chce udělat. Najde to, ale rozhodně to nepřinese jemu. Dá to do ruky McGonagallové a Lupinovi. Tím si podepíše rozsudek smrti. Život Harryho ale pro ni znamenal více než ten vlastní.
„Jsem si jistá. Chci to pro vás udělat a dokázat vám tak svou oddanost.“
Voldemort se dmul pýchou.
„Jsem tak pyšný, Nicol. Nikdo z těchto zbabělců k tomu nenašel odvahu. Snad Bellatrix, ale… Jsi schopná, dostat se nenápadně na ministerstvo?“
Najednou jí to vše došlo:
„Ministerstvo? No jasně! Zabiji dvě mouchy jednou ranou. Je to jedinečná příležitost.“
Upřela na svého otce odhodlané oči a pevně mu odpověděla:
„Jsem schopná dostat se nenápadně kamkoliv! Zvládnu to. Kdy chcete, abych to vykonala?“
„Zítra v noci. Oba dva předměty by měly být v kanceláři samotného ministra. Samozřejmě budou chráněny kouzly, ale to bude pro tebe hračka!“
Nicol si to zrovna nemyslela, ale bylo jí vlastně jedno, jestli ta kouzla prolomí. Bylo pro ni důležité, že má možnost dostat se na ministerstvo, aniž by to bylo někomu z nich nápadné a varovat Remuse.
Jakmile skončila porada a ona se přemístila s Dracem zpět do domu, zavřela se v pokoji, vyndala pergamen a brk a napsala vzkaz, který přivázala Felixovi na nohu se slovy:
„Leť, jak nejrychleji můžeš, Felixi! Dones tento vzkaz Lupinovi. Najdi ho, prosím.“
Otevřela okno a nechala svého orla vzlétnout. Neměla čas přemýšlet nad svou ztrácející se budoucností. Musela připravit tolik věcí. Vytáhla ze skříně svůj oblíbený batoh a začala do něj skládat pro ni důležité věci – svíčky, bílou kouzelnickou křídu, peří fénixe a nakonec knihu s rituálem Deuxe vie. Ampulka s krví Bellatrix jí neustále visela na kůži kolem krku. Nehodlala ji dát ani na chvíli někam jinam. Byla příliš důležitá.
Když měla všechno připravené, lehla si na postel a koukala do stropu:
„Kéž bych ho mohla ještě jednou vidět, políbit. Snad mi odpustí, až se dozví pravdu… Proč jen nám osud připravil tak rozdílné cesty bez společného konce?“
S těmito myšlenkami upadla do neklidného spánku.
Zpět na obsah
Kapitola 24: Zjištění
Hermiona seděla s Lupinem v knihovně školy v Bradavicích, když zaslechla zvuk od okna. Nejdříve si myslela, že se jí to zdá, neboť byla tmavá noc a oči se jí už pěknou dobu klížily únavou. Ve chvíli, kdy ho zaslechla podruhé, už vzhlédla. Za oknem seděl velký orel a dožadoval se vstupu.
„Remusi! Za oknem je nějaký pták!“
Lupin se unaveně obrátil k oknu, na které Hermiona ukazovala a okamžitě se probral:
„Felix…“
Rázně vstal a tím převrátil židli, na které do té doby seděl, přiběhl k oknu a nechal vyčerpaného ptáka vlétnout do místnosti. Felix si sedl na stůl, u kterého stále seděla Hermiona a čekal.
Všimnula si, že má u nohy přivázaný vzkaz, a chtěla mu jej vzít. Orel ale začal agresivně mávat křídly, křičet a kloval po ní zobákem. Hermiona si kryla obličej a nadávala:
„Co blbne! Chtěla jsem si vzít jen ten vzkaz! Uklidni ho nějak!“
„Hermiono! To ne! Ten vzkaz je pro mě. Jen mně ho dá, proto je tak agresivní. Felixi, uklidni se.“ přistoupil k němu a pohladil orla po zádech. Ten mu ochotně nastavil nohu, aby si mohl papír vzít.
Okamžitě pergamen rozložil a četl. Hermiona pozorovala jeho výraz v obličeji, který se ze zkoumavého proměnil v překvapený a nakonec vyděšený. Po přečtení Lupinovi klesla ruka:
„To ne… Musím jí nějak pomoci.“
Úplně zapomněl, že je s ním v místnosti i Hermiona, proto se dostal do rozpaků, když se zeptala:
„Komu? Čí je to pták, Remusi?“
„Co-cože? Ale nikomu. To je jen jedna známá.“
Hermiona se nedala oklamat a aniž by to Remus čekal, vytáhla hůlku a rychle řekla:
„Accio pergamen!“
List vyklouzl Remusovi z ruky a ten po něm jen marně lapal rukou:
„Hermiono! Nééé! To nesmíš! To je můj dopis!“
Připomínal jí malé dítě, které vezmete hračku. Nebyla na sebe hrdá, ale už delší dobu měla pocit, že před ní něco tají. Rychle s ním odběhla na druhou stranu místnosti, jednou rukou mířila na Remuse a ve druhé držela dopis:
„Nepřibližuj se, Remusi! Přísahám, že tě klidně omráčím! Něco tajíš, cítím to. A já chci vědět, co to je.“
Lupin kapitulovaně vzdychl a pokrčil rameny:
„Dobře, tak si to tedy přečti. Jednou by ses to stejně dozvěděla.“
Hermiona se zadívala do obsahu pergamenu a ruka s hůlkou jí klesla:
Remusi,
potřebuji se s vámi zítra v noci setkat na ministerstvu. Jde o Harryho život! Prosím přijďte. Budu tam na vás čekat.
„Kdo to psal, Lupine? S kým se tam máte setkat?“ zeptala se zvědavě, ale sama už něco tušila.
Remus oproti tomu v duchu zajásal, že jí to zatím nedošlo.
„Je to jeden z našich informátorů. Nejspíš má nějaké informace.“
Hermioně to však dobře pálilo:
„Informátorů? Já myslela, že už nám žádný nezůstal!“
Byl zahnán do slepé uličky a nevěděl, jak z ní ven. Nervózně žmoulal jeden pergamen, který sebral z jejich stolu a nevěděl co říci. Dlouho se mu nestalo, aby mu došla slova.
„Čí je ten pták, Remusi!“ nebyl to ani tak dotaz jako rozkaz.
Podíval se na ni s prosbou v očích a řekl:
„Já ti to nemůžu říci, Hermiono. Ještě ne.“
Začalo jí to všechno do sebe zapadat. Znala jen jednoho člověka, který byl uchvácen krásou dravců a uměl s nimi pracovat, a to teď řekla i jemu.
„Znám jen jediného člověka, který umí pracovat s dravci, Remusi. Poznala jsem ho zhruba před měsícem a půl a bydlel v Ardenách. To je ve Francii, pokud bys nevěděl!“
Viděla, jak mu přes obličej přelétl překvapený úlek.
„Mám pravdu, že? Je to Ni…“ větu však nedořekla, protože k ní Remus přiskočil a zacpal jí pusu svou rukou a tiše, avšak důrazně ji řekl.
„Slečno Grangerová, zase strkáte svůj chytrý nosánek, kam nemáte. Ale samozřejmě máte opět pravdu. Byl bych vám neskonale vděčný, když si to necháte pro sebe. A prosím! Neříkejte nahlas jméno člověka, o kterém si teď myslíte, že je náš informátor, ano?“
Hermiona byla schopná jen kývnout, když jí ale sundal ruku z úst tiše na něj dorazila:
„Budu mlčet, pokud mi to vysvětlíš! Znamená ten vzkaz snad to, že ten dotyčný nás nezradil?“
Remus se rozhlédl po místnosti, chytil Hermionu za paži a odtáhl ji ke zdi, kde je nemohl nikdo slyšet.
„Nikdy nás nezradila, Hermiono. Hraje jen úlohu, kterou jsme jí já a profesorka McGonagallová přidělili. Ona s tím samozřejmě musela souhlasit.“
„Ale.. proč jste nám to neřekli? Všichni si myslí, že je zrádce? Vždyť sám vidíš, jak tou představou trpí její matka a Harry!“ nechápala jejich činy a tím víc byla zvědavá na jeho odpověď.
„Hermiono, čím méně lidí o tom ví, tím menší riziko z toho plyne jak pro ni tak pro nás. Vše musí vypadat věrohodně – boj, nenávist. Voldemort není hlupák. Jestli si všimne jediného náznaku lítosti nebo přátelství, zabije ji. Chápeš to?“
Nechtělo se jí, ale musela si přiznat, že má pravdu.
„Ano chápu. A také mi dochází, že Harry a Michelle by nikdy nesouhlasili, aby tam šla. Musí mít neuvěřitelnou odvahu. Musí být tak sama… Jak jsem o ní mohla jen pochybovat“
Zoufale se sesunula po zdi na zem a podívala se na svého přítele.
„Hermiono, ale tohohle jsme právě chtěli dosáhnout. Nemusíš si vyčítat, že jsi jí přestala věřit.“ snažil se dívku přesvědčit a utišit.
„Už si vzpomínám. Při tom boji, jsem za sebou něco zaslechla. Byl to Malfoy. Myslím, že mě chtěl zabít. Nicol mi zachránila život. A já si myslela, že …“ její zoufalství nebralo konce.
„Hermiono Grangerová, posloucháš mě vůbec! Nikomu teď nepomůžeš, když tu budeš sedět a utápět se ve výčitkách, že jsi pochybovala o své přítelkyni. Myslím si, že to všechno splatíš tím že až to skončí, tak ji pořádně obejmeš. Rozumíš?“ Remus jí držel za ramena a lehce s ní třásl, aby se vzpamatovala.
Pomohlo to, upřela na něj své oči, ale už s jiným výrazem.
„Rozumím. Co myslíš, že je na tom ministerstvu?“
Nevědoucně zavrtěl hlavou a vstal.
„Nevím, to se dozvím zítra. Budu tam muset jít sám. McGonagallová je pryč.“
„Nebudeš, půjdu tam s tebou.“ rozhodla se a vztyčila vzdorně bradu.
Přesunul svůj ukazováček před její oči a na znamení nesouhlasu s ním zakýval z jedné strany na druhou.
„Tak na to zapomeň!“
Hermiona se postavila na nohy a mile se na něj usmála:
„Ty na to zapomeň. Buď tam půjdu s tebou nebo sama. Vyber si. Také to můžu říci ostatním…“
Byl zahnán do kouta. Touto dívkou za posledních pár minut už po druhé.
„Dobře, dobře. Asi nemám na vybranou. Ale ostatním ani slovo! Jestli to řekneš Ronovi nebo Harrymu, tak tě přetrhnu!“
Věděla, že v tomhle nemá cenu diskutovat. Zároveň si uvědomovala, že by opravdu vystavila Nicol riziku, kdyby se někdo z nich přeřekl nebo udělal něco, co by ve Voldemortovi probudilo nedůvěru.
„Nemusíš se bát. Nevystavím Nicol a tím i Harryho zbytečnému nebezpečí.“
„Tak to jsem rád. Tak a teď se vrátíme k práci. Pošlu Felixe zpět se vzkazem, že tam na ni budeme čekat.“
Hermioně se hned trošku zlepšila nálada. Jen jí teď pro změnu tížilo vědomí, že musí nechat své přátele v bludné představě o zradě.
Zpět na obsah
Kapitola 25: Ministerstvo
Nicol stála nad kotlíkem v pracovně Severuse Snapea a znovu pozorně četla postup přípravy lektvaru Arachnis, který jí měl pomoci k bezpečnému a nenápadnému vstupu na ministerstvo. Představa, že se po vypití té břečky, která bublala v kotlíku před ní, přemění na chlupatého pavouka, byla odporná, ale nic lepšího ji nenapadlo.
Když byla hotová, naplnila hnědou tekutinou tři ampulky, zazátkovala je a přidala do svého batohu.
Tmavovlasý muž v místnosti ji celé hodiny tiše pozoroval a až teď přišla chvíle, kdy už se musel na něco zeptat.
„Proč tři? Nestačily by dvě ampule?“
Otázka ji nepřekvapila, počítala s ní:
„Příchod, odchod a ta třetí je pojistka, kdybych musela před ministerstvem čekat déle než 12 hodin, kdy lektvar účinkuje.“
Vypadalo to, že je Severus s její odpovědí spokojený a nechal ji odejít. Ještě dlouho pozoroval zavřené dveře, kterými odešla. Měl z té dívky zvláštní pocit. Zcela jí nedůvěřoval, ale neodvažoval se jít proti Voldemortovi
Nicol se pomocí letaxu přesunula do salónu Malfoy Manor, kde seděl Draco a čekal na ni, aby jí popřál hodně štěstí.
„Nejraději bych šel s tebou. Možná by tvůj otec dovolil, abys na to nebyla sama.“
Zavrtěla hlavou a naprosto v klidu mu řekla:
„Kdepak, Draco. Otec chtěl, aby tam šel jen jeden, a já to respektuji. Ostatním by se to nemuselo líbit a já s nimi chci vycházet jako třeba s tebou.“
Položila mu ruku na tvář a lehce ji pohladila. Byl její něžností zaskočen a Nicol využila jeho mírného šoku k odchodu. Ta hra se jí začínala hnusit. Ať byl jakýkoliv, jeho cit byl upřímný a nezasloužil si faleš.
Zavřela se u sebe v pokoji a z batohu vytáhla jednu ampuli. Zvedla tekutinu k očím a prohlížela si ji proti světlu.
„Pavouk… Bude ze mě hnusný chlupatý pavouk. Brrrr.“
Položila Arachnis na stůl a na batoh použila zmenšovací kouzlo. Byla si totiž jistá, že oblečení a hůlka se promění s ní, ale nad ostatními věcmi pochybovala. Byl teď tak malinký, že ho ztěží rozeznala. Vzala ho mezi palec a ukazováček a dala do kapsy své bundy.
Přemístila se s Dracem do Londýna, kde se s ní rozloučil, a ona pokračovala k telefonní budce, která fungovala jako vstup na ministerstvo.
V postranní uličce vyndala z kapsy ampuli Arachnis a jedním lokem ji vypila. Měla pocit, že jí to propálí hrdlo a celé tělo ji svědělo. Když si vyhrnula rukáv, tak pod ním spatřila krátké hnědé chloupky. Přeměna začala, trvala jen pár sekund a Nicol teď pozorovala svět očima malého pavouka. Rychle přeběhla do telefonní budky a cestou uhýbala, aby ji někdo z lidí nezašlápl.
Teď ji čekala ta nudnější část dne. Musela zůstat v rohu a trpělivě vyčkat na nějakého kouzelníka, který zatouží po ministerstvu. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a do budky přišel starší kouzelník, který zvedl sluchátko a začal se dožadovat vstupu na oddělní pro zneužívání mudlovských věcí.
Nicol se mu nenápadně vyšplhala po nohavicích až do kapsy v jeho hábitu a společně s ním se dostala do vstupní haly. Rychle opustila svůj „dopravní prostředek“ a přeběhla pod lavice, kde chtěla vydržet až do blížícího se večera, a po vyprchání účinku lektvaru vyhledat Remuse s McGonagallovou.
Náhle zauvažovala ještě nad jejím vlastním plánem.
„Nemám to nechat plavat? Co když to nezvládnu?“ probíhalo její malou pavoučí hlavičkou.
„Ne, za pokus to stojí. Jiná šance už nebude. Pro nikoho… Z Bellatrix je prach a jediný vzorek její krve mám já.“
Hodiny se pomalu vlekly a pomalu už měla pocit, že ani večer dnes nenastane. Když odešel poslední pracovník a ministerstvo potemnělo, vylezla ze svého úkrytu a ještě v pavoučí podobě se alespoň dostala do patra, kde tušila kancelář ministra.
Doba přeměny vyprchala a ona tu teď stála zase ve své vlastní podobě. Vrátila věci do původní velikosti a s hůlkou v ruce šla pomalu chodbou. Bylo takové ticho, že slyšela pouze svůj dech a tlukot srdce, které se zrychlovalo. Hladina adrenalinu se jí zvýšila a cítila svůj tep i ve spáncích.
„Co když tu bude ještě někdo? Co udělám? Budu ho muset omráčit.“ rychle vymýšlela různé situace, když zaslechla něčí tiché a pomalé kroky za rohem. Pevněji stiskla svou hůlku, přilepila se na zeď a napjatě čekala.
Nevěděla, kde se s ostatními setká, tak trošku doufala, že by to mohl být někdo z nich. Když už byl ten dotyčný těsně u ní, rychlým pohybem se dostala před něj a byla připravená k útoku. Druhá osoba zamířila také a dívali se navzájem do očí. Kdyby teď Nicol viděla svůj vlastní výraz, asi by spatřila směsici překvapení, nechápavosti a radosti. Čekala opravdu každého, ale pár lidí opravdu ne. Osoba stojící před ní byla jedna z nich.
„Hermiono…“ vydala ze sebe šokovaně a nevěřícně a sklonila hůlku k zemi.
Hnědovláska také změnila směr své hůlky, zářivě se usmála a v očích se jí leskly slzy. Než se Nicol vzpamatovala, visela jí okolo krku.
„Nicol! Tys nám dala… Jak jsem jen mohla pochybovat.“
Nicol měla pocit, že se jí srdce rozskočí štěstím. Držela svou kamarádku a začala na jejím rameni brečet. Vyplavovala ze sebe všechny emoce, které měla ve svém nitru. Hermiona ji hladila po vlasech a uklidňovala:
„To bude dobré, Nicol. Všechno dobře dopadne, uvidíš. Teď už na to nejsi sama. Už jsme na to dvě.“
Byla ráda, že to Hermiona ví. Opravdu měla pocit, že už na to není tak sama. Kdyby jen i Harry… Rychle tu myšlenku zaplašila. To nešlo. Trošku se uklidnila a konečně se jí zeptala, jak se to dozvěděla.
„Byla jsem zrovna s Remusem, když přišel vzkaz od tebe. Chtě nechtě musel s pravdou ven. A teď pojď, čeká na nás. Kam vlastně jdeme a co tam budeme dělat?“
Vysvětlila jí situaci a úkol, který jí Voldemort dal. Hermiona zkrabatila své čelo, jak úpěnlivě přemýšlela.
„Takže Zmijozelova kniha čar a kouzel a hůlka. To se mi nelíbí…“
Nicol s ní naprosto souhlasila.
„Jo mně také ne. Hned jak se dostaneme do kanceláře ministra a získáme je, okamžitě vám je předám. Nemůžu riskovat, aby se něco stalo.“
Na konci chodby čekal Lupin, rychle se s Nicol přivítal a hned z ní vytahoval důvod, proč tu jsou. Nicol mu zopakovala vše, co řekla před chvílí Hermioně a Remus reagoval naprosto stejně jako její kamarádka.
„Musíme to dostat na velitelství. Kancelář ministra je tímhle směrem, pojďte, nesmíme ztrácet ani minutu.“
Společně došli až před dveře ministrovy kanceláře a Remus na ně namířil svou hůlkou:
„Alohomora!“
Zámek cvakl a Remus otevřel a vstoupil. Nicol vykulila oči a nevěřícně řekla:
„To je to tak snadné? Myslela jsem, že dostat se tam bude mnohem složitější.“
Hermiona se zasmála a Remus jí pokynul, aby vstoupila:
„Každý jiný by si asi dával pozor, ale ministerstvo je naduté svou samolibostí, že je přesvědčeno že se do něj nikdo nedostane. Jen některá oddělení mají mnohem složitější ochranná kouzla. Tahle kancelář k nim moc nepatří. To ale neznamená, že jimi nebudou ošetřeny ty dvě věci, pro které sem jdeme.“
Opatrně procházeli místností a hledali knihu s hůlkou.
„Kam byste dali vy knihu, aby ji nikdo nenašel? Nebo kde by ji nikdo nehledal?“ zeptal se Remus děvčat.
Hermiona se podívala po Nicol, která stála u veliké knihovny a obě současně odpověděly:
„Do knihovny!“
Na Lupinovi bylo vidět, že s nimi sice souhlasí, ale při pohledu na obsáhlou skříň se mu udělalo špatně.
„Kolik tady je asi knih? Tisíc?“
Nicol přejela pohledem police a opatrně řekla:
„No já myslím, že asi tak dva.“
Remus si promnul ruce, stoupl si vedle ní a odhodlaně ze sebe vydal:
„Tak se dáme do díla. A musíme doufat, že tam bude.“
Všichni tři tedy brali do ruky jednu knihu za druhou a hledali. Postupovali pomalu, ale důkladně. U každé, která měla i obal, se podívali pod něj, aby si byli jistí, že jej někdo nepodstrčil. Přišli na to, že udělali dobře. Hermiona narazila na tlustou knihu, která měla na obalu název: „Mytologie starého Řecka a skutečnost“. Když ho sundala objevila starou koženou vazbu a se stříbrným názvem
„Tajemství černé magie mého já – Salazara Zmijozela“
Tiše se podívala po ostatních, kteří stále brali do rukou knihy a vraceli je zpět, a nakonec zašeptala:
„Myslím, že ji mám.“
Okamžitě se po ní otočili, nechali knihy knihami a seskupili se okolo ní. Hemiona ji otevřela a hned za deskami nalezla duté místo, ve kterém ležela stará kouzelnická hůlka.
„Jak je možné, že ji tady mají tak nechráněnou?“ divila se Nicol a nechápavě kroutila hlavou.
Remus stále zaujatý vazbou před ním tiše odpověděl:
„Mám pocit, že ani samotné ministerstvo neví že tu je. Vůbec jsem o ní neslyšel.“
Fascinovaně a téměř s úctou listovali v knize, kterou stále Hermiona držela, a četli postupy rituálů, důsledky kouzel a zároveň protikouzel.
Hermiona se vzpamatovala jako první, zavřela knihu a tím probrala i ostatní.
„Musíme jít, nemůžeme tu zůstávat tak dlouho. Na velitelství bude času dost.“
Remus s ní souhlasil a společně odešli pryč. Nicol zamkla dveře a postupně ztrácela nadšení, které ji zaplavilo při nalezení knihy.
„Už je asi nikdy neuvidím…“
Jejího výrazu si všimla Hermiona a najednou ji něco napadlo:
„Nicol, co se stane, když tu knihu Ty-víš-komu nepřineseš?“
Její otázka začala Remuse také zajímat a oba se zkoumavě podívali na Nicol, která pokrčila rameny a dívala se do země.
„Nevím, snad to nějak okecám.“
Hermiona na ni ostře vyjela:
„Blbost! Tak, co se stane!“
„Zabije mě,“ špitla a nezvedla oči od špiček svých bot.
Nastalo napjaté ticho a její přátelé ji pozorovali s otevřenou pusou. Remus se probral, chytil ji za ramena a donutil Nicol tak, aby k němu vzhlédla.
„A kdy jsi nám to chtěla říci? Nebo si nám to chtěla nechat jako milé překvapení?!“
Nemělo cenu něco tajit:
„Nechtěla jsem vám to říci, Remusi. Věděla jsem, že s tím nebudete souhlasit a budete hledat jiný způsob, jak Harrymu pomoci, ale já žádný nevidím. Bez té knihy je nahraný.“
Remus ji stiskl ramena silněji, až to zabolelo:
„Tak to sis myslela naprosto správně. Nikdo se tu nebude obětovat. Najdeme jiný způsob.“
Hermiona nahlas přemýšlela a chodila po chodbě sem a tam:
„Jak to jen udělat, aby Harry znal protikouzla a Voldemort si myslel, že jsi úkol splnila. Ta hůlka podle mě tak důležitá není. Nemůže se o moc více lišit než ta Harryho. Řekla bych, že je to spíš takový doplněk. Vše je v té knize, to ona je na prvním místě. Dej mi ji, Remusi.“
Natáhla k němu ruku a vzala si ji od něj, položila ji na zem, vytáhla hůlku a namířila na ni:
„Copirius totalus“
Kniha se ozářila bílým světlem a vedle originálu se objevila kopie, která byla k nerozeznání. Nicol nevěřícně vzala kopii do ruky a prohlížela si obsah stránek.
„Teda Hermiono, já zírám. Ta je dokonalá.“
Hermiona ve tmě mírně zčervenala a zakoktala poděkování.
„Takže mám vzít Voldemortovi tu kopii s hůlkou?“ zeptala se, ale Hermiona rázně zavrtěla hlavou.
„Kdepak, tu si vezmeme my. Raději vezmi originál. Nikdy nevíš. Vždycky je i jiný způsob než sebeobětování, Nicol. Ale musím uznat, že máš odvahu.“
Povzbudivě se na svou přítelkyni usmála a vyměnila knihy.
„Raději už opravdu půjdeme. Už je po půlnoci,“ pobídl je Remus k odchodu. Nicol se však zarazila a zůstala stát.
„Já s vámi nepůjdu. Raději počkám až do rána. Bude lepší, když neodejdeme společně. Možná za mnou poslal kontrolu.“
O pravdivé příčině jejího setrvání samozřejmě pomlčela.
Remus s Hermionou souhlasili a rychle se rozloučili. Hermiona ji políbila na tvář a povzbudivě ji stiskla ruce.
„Jsem strašně ráda, že to vím. Buď opatrná.“
„Ty taky a pozdravuj Rona,“ spiklenecky na ni mrkla a viděla, jak se Hermiona překvapeně podívala a následně zářivě usmála.
„Ty to víš?“
Zakývala hlavou na souhlas:
„Samozřejmě. Věděla jsem to jako první. Stála jsem jen kousíček od vás.“
Hermiona se na oko zakabonila:
„Tak tys nás poslouchala, jo?! No počkej, to si s tebou příště vyřídím.“
Obě se ze srdce zasmály, ale Remus už tahal Hermionu za rukáv u hábitu.
„Už musíme jít, Hermiono. Tohle si můžete vyprávět u kafe.“
Obě se na něj zašklebily a rychle se ještě rozloučily.
Pozorovala jejich záda, než zmizeli za rohem. Zase osaměla. Knihu s hůlkou uložila k ostatním věcem v batohu a vyndala z něj druhou knihu, kterou tam měla.
„Teď jsi na řadě ty, Siriusi.“
Zpět na obsah
Kapitola 26: Sirius Black
Šla dlouhou temnou chodbou směrem ke dveřím Odboru záhad, zastavila se před nimi a chvíli si je prohlížela a přemýšlela:
„Bude to taky tak snadné? Za nimi ale už určitě ne, jak vyprávěla Hermiona.“
Pomalu stiskla kliku a k jejímu překvapení se dveře pohnuly, nebyly zamčené. Vstoupila do kruhové místnosti a všude kolem ní byly stejné černé dveře bez klik.
„No super, tak jestli tu správnou místnost najdu do svítání, tak jsem génius. Hermiono…“ zaúpěla zoufale a svůj vztek si vylila alespoň malým podupnutím.
„Dobře, dobře. Začnu hezky popořadě,“ ale než stačila dojít k prvním, které si vybrala, místnost se s ní začala točit a dveře se pomíchaly.
„Teda to je horší než kolotoč. Ale… jestli se takhle pořád mění, tak jak poznám, že nejdu do těch stejných? Neříkala Hermiona něco o označení?“
Zatlačila na jedny z mnoha a vstoupila. Uprostřed místnosti stálo akvárium plné zelené tekutiny a v ní cosi plavalo. Přišla blíž, ale jen na takovou vzdálenost, aby rozpoznala co to je. Zorničky se jí rozšířily úžasem, když to poznala.
„Mozky! To jsou mozky! Teda to ministerstvo je fakt ujeté. Hermiona mi o nich něco říkala, ale co to bylo? No nic, rozhodně vím, že to není místnost s obloukem a závěsem.“
Vrátila se zpět, ale než dveře zavřela, zarazila se a vzpomněla si na větu své přítelkyně:
„Každé ze dveří jsme museli označit před zavřením, jinak jsme mohli začínat znovu a znovu.“
„Jo ale jak! Křídu budu potřebovat, tu použít nemohu. Já přeci vím, jaké kouzlo použila, říkala to. Sakra! Proč se učím takové hlouposti jako černou magii a nezajímám se víc o formule! No tak, teď by se mi jeden mozek navíc hodil. Já to přeci vím….No Jasně!“ zajásala a namířila hůlku na polozavřené dveře.
„Flagrate!“
Označila je na vnější straně ohnivým křížkem a teď už mohla s klidem zavřít. Místnost se okamžitě roztočila a ona raději zavřela oči, protože se jí zvedal žaludek.
„Fůj, a to jsem dřív poutě zbožňovala. Asi na mě něco leze.“
Když se rotace zastavila, rozhlédla se kolem sebe a své označení našla až za sebou, podívala se zpět před sebe a vybrala si další:
„En ten týky dva špalíky, tra la la. Volba padla na vás.“ zatlačila a nic se nestalo. Zkusila to znovu a zase nic.
„Fajn, vy to nebudete. Nezmínila se o tom, že by byly zamčené,“ namířila na ně a označila je stejně jako předešlé.
Místnost se tentokrát nezatočila, nejspíš to bylo tím, že žádnými dveřmi neprošla, přistoupila k vedlejším, zatlačila a pohnuly se. Napjatě je pootevřela a strčila hlavu dovnitř. Prostor byl tlumeně osvětlený, podlahu tvořila veliká jáma a kolem byly kamenné lavice. Celé jí to přišlo jako staré řecké divadlo.
„To by mohlo být ono!“ zajásala a pomaličku vstoupila. Sestupovala podél řad dolů až úplně na konec. Přímo uprostřed viděla starý kamenný oblouk na podstavci jehož vnitřek zakrýval starý zaprášený závěs. Fascinovaně přišla až těsně k němu. Vlající látka se jí skoro dotýkala a po tváři jí proudil lehký studený vánek. Pomalu natahovala ruku k závěsu, toužila se ho dotknout, chvěla se vzrušením při pomyšlení, že do něj vstoupí.
Pak se něco stalo. Nějaký hlas uvnitř její hlavy ji varoval:
„Nedělej to! Nedotýkej se ho a odvrať zrak!“
Poslechla ten hlas a udělala krok zpět. Zatočila se jí hlava, zvedl se jí žaludek a klesla na kolena.
„Sakra, tohle není normální!“
Opatrně se zvedla a sundala ze zad svůj batoh. Na oblouk se raději už nedívala a pomalu vybírala věci, které bude potřebovat. Na zem vedle sebe položila stříbrnou dýku, pět úzkých černých svíček, knihu rituálů, magickou bílou křídu a péro ptáka fénixe.
Klekla si a na zem před oblouk nakreslila křídou velký bílý pentagram. Do každé špičky postavila jednu černou svíci a sedla si uprostřed znaku na místo, kde hvězda tvořila magický prostor spojující sílu všech vrcholů. Před sebou měla pouze otevřenou knihu, péro, ampulku s krví Bellatrix a stříbrnou dýku.
Chvíli jen seděla, přerývaně dýchala a sbírala odvahu na začátek rituálu. Pozorovala knihu ležící před ní a snažila se nemyslet na nic jiného než na Siriuse. Na pár sekund zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Dobře, tak začneme, Siriusi.“
Vyndala z kapsy svou hůlku a postupně zapálila všechny svíce kolem sebe. Podívala se do knihy a začala číst:
„Volám vás všechny mocné síly světa, volám tě, pane temna. Vrať, co nemělo být ti dáno.
Mocní archandělé, sestupte z nebes a připojte svou sílu do temných svící a změňte černé světlo v bílé.
Volám vás – Gabrieli, Michaeli, Rafaeli, Urieli a Anaeli! Vstupte do mne a dejte mi sílu.
Skrze krev tvého vraha, Siriusi Blacku, ti daruji tělo!“
Odmlčela se, vzala do ruky ampulku s krví Bellatrix, otevřela ji, obsah vylila na fénixovo pero a pokračovala:
„Skrze tvého vzkřísitele ti daruji krev.“
Vzala do pravé ruky stříbrnou dýku, rozřízla si levou dlaň a pozorovala, jak se její krev mísí s rudou krví Siriusova vraha. Sama se na chvíli podivila, že ji to vůbec nezabolelo. Odložila dýku a vzala do ruky hůlku:
„A skrze věčný život ptáka fénixe ti daruji život. Ať z popela vstane, co nemělo se popelem stát!“
Beze slova zapálila obsah před ní a pozorovala, jak se z něho stává prach. Proudil okolo ní silný studený vzduch a zhasl všechny svíce. Místnost najednou úplně potemněla a Nicol neviděla naprosto nic. Tušila, že rituál ještě není u konce, tak seděla a tiše čekala, co se bude dít dál. Po těle jí stékal studený pot a drkotala zuby.
„Co když se to nepovedlo?“ zmatkovala v duchu.
Místnost se najednou osvítila bílým světlem a svíce na vrcholcích se opět rozžehly. Nicol se na ně podívala a tváří jí prolétl šťastný úsměv. Svíce byly bílé a na místě, kde pálila obsah, teď ležel nahý muž.
Dlouhé slepené vlasy mu zakrývaly obličej a nehýbal se. Opatrně se k němu sklonila a odhrnula mu vlasy z čela, aby viděla oči. Byly zavřené, ale dýchal.
„Siriusi… Siriusi Blacku?“ tiše na něj mluvila a hladila mu zpocené čelo.
Muži se zachvěla víčka a pomalu otevřel oči. Upíral na ni zatím prázdný pohled, který se pomalu měnil na překvapený a mírně vyděšený. Otevřel ústa a trhaným chraplavým hlasem řekl:
„Co, co , kde, ty?“
Podepřela mu hlavu a uklidňujícím tónem k němu mluvila:
„Vše bude v pořádku. Jste jen trošku slabý, ale povedlo se to. Jste zpátky. Musí vám být hrozná zima.“
Jeho výraz se z překvapeného změnil na zmatený. Vůbec nechápal, kde je, kdo je dívka před ním a co se stalo.
„Já – já tomu vůbec nerozumím. Jak zpátky? Kde je Harry?“
Nicol si trošku oddechla. Nepamatoval si svoji smrt, ale jejího přítele ano.
„Zemřel jste, Siriusi. Už je to několik let. Harry tu není, je někde s řádem. Já jsem vás vrátila zpět. Potřebuje vás. A potřebuje vás i někdo jiný…“ snažila se mu to vysvětlit.
Projel její tvář zkoumavým pohledem a najednou si vzpomněl:
„Bellatrix… Bellatrix Lestrangeová.“
Nicol jen tiše přikývla. Trošku se posunula a jedna ze svící jí ozářila obličej, Sirius polekaně trhl hlavou:
„Michelle!“
Lehce se usmála, ale nesouhlasně zavrtěla hlavou:
„Michelle je má matka, Siriusi. Já jsem Nicol.“
„Matka? No jistě, už je to řádka let. Musí jí být stejně jako mně. Ale… počkat… Tak ty jsi?“ rozšířily se mu zorničky, když si vzpomněl, čí dcera ještě může být.
Nicol si povzdechla. Už byla na tyhle reakce zvyklá:
„Jo jsem, ale to teď není důležité. Takže si na mou matku pamatujete?“
„Počkat, počkat. Jak není důležité? Víš vůbec, kdo je tvůj otec?!“ rozčiloval se a chtěl se postavit. K tomu ale ještě neměl sílu, tak se znovu zhroutil.
Nicol si teprve teď uvědomila, že je stále nahý, vyndala z batohu svůj hábit a přehodila ho přes něj. Byl mu sice malý, ale ty nejdůležitější partie zakrýval.
„Vím, kdo je můj otec. Zrovna v téhle době je to nepřehlédnutelné. Až se odsud dostaneme, tak vám všechno vysvětlím. Ptala jsem se, jestli si tedy pamatujete mou matku, ale to nejspíše ano, když si pamatujete takovou maličkost, jako je můj otec.“
Sirius ji pozoroval překvapeným pohledem. Jak se rozčilovala, strašně mu její matku připomínala. Byla stejně roztomilá a mezi obočím se jí dělala stejná vráska.
„Samozřejmě si na tvojí matku pamatuji. Doba strávená s ní patřila k těm nejkrásnějším v mém životě. Moc jsem Michelle miloval…“ odvrátil od ní pohled a zavzpomínal se.
Popíchlo jí to ještě víc:
„Kdyby jste ji opravdu miloval, tak se tohle všechno nemuselo stát! Já jsem tu nemusela být a má matka mohla být šťastná!“
Udiveně se na ni díval a kroutil hlavou:
„Ale pád a vzestup Lorda Voldemorta s námi přeci nemá nic společného. Udělal jsem chybu. Byl jsem tenkrát příliš mladý a hloupý, ale tvá matka ji udělala také. Jak se vůbec má? Není snad…“
„Není mrtvá, pokud myslíte tohle. Já vlastně ani nevím, jak se má. Dlouho jsem ji neviděla. Ale myslím, že moc dobře ne…“ tiše mu odpověděla a odvrátila pohled.
„Proč?“ vyzvídal a ona z něj začala být nervózní.
„Řekla jsem, že vám to vysvětlím později. Nemůžeme tu zůstat. Už je určitě fůra hodin a musíme se odtud dostat dřív, než začnou chodit na ministerstvo lidi. Tu máte tohle vypijte. Je to posilující lektvar,“ podala mu lahvičku, kterou měla v jedné kapse a čekala, až ji do sebe dostane.
Měl najednou pocit, že se mu vrací energie do každé části jeho těla. Konečně se mohl postavit a pomohl Nicol s úklidem. Naposledy se podíval na oblouk, kterým před několika lety propadl, a rychle pospíchal za Nicol, která rázně stoupala po schodech ke dveřím.
Nicol je otevřela a čekala, až jimi projde i Sirius, aby je mohla označit a zavřít. Místnost se opět roztočila a ona se chytla Siriuse za ruku a schovala obličej do hábitu na jeho rameni.
„Co se stalo?“ starostlivě se jí zeptal, když se místnost konečně zastavila.
Pokrčila rameny a nechápavě mu odpověděla:
„Já nevím, nedělá mi to dobře.“
Zkoumavě si ji prohlížel, ale Nicol neměla na jeho otázky čas. Rychle zkoušela každé dveře a hledala východ. Sirius se vzpamatoval a chtěl ji pomoci, ale ona ho zarazila:
„Ne, to nemá cenu. Nemáte hůlku. Nemůžete je označit. Stůjte na místě.“
Znovu a znovu ztěží přežívala rotaci místnosti, až nakonec zůstaly pouze jedny dveře bez ohnivého křížku. Přistoupili k nim a Nicol je pomalu napjatě otevřela. Za nimi byla dlouhá chodba ministerstva.
Oba si oddychli, vydali se dlouhou chodbou a pokračovali až do vstupní haly. Tam se Nicol zastavila a otočila se na Siriuse:
„Tak tady ještě chvíli počkáme. Máme ještě tak hodinu, než vypijeme lektvar Arachnis a dostaneme se ven. Potřebuji získat čas, abychom se ještě jako pavouci dostali do lesa, kde už něco vymyslím.“
Sirius nahodil znechucený výraz:
„Pavouci?“
Dala naštvaně ruce v bok, našpulila rty a prudce řekla:
„Jo pavouci. Nebo vás napadá něco chytřejšího?“
Sirius se nafoukl a připomínal jí kohouta.
„Nemusím se přeměňovat na pavouka. Jsem zvěromág. Kdykoliv na sebe můžu vzít podobu psa.“
Nicol se mírně předklonila a ještě stále s rukama na boku se ho zkoumavě a mírně ironicky zeptala:
„Jo fakt? A doopravdy si myslíte, že je nenápadné čekat uprostřed haly ministerstva jako velký černý pes?“
Tak tímhle ho dostala. Být to někdo jiný, tak se asi naštve a dá mu pořádné pěstí, ale ona mu strašně připomínala ženu, kterou v mládí miloval a asi nikdy nepřestal milovat.
„Máš pravdu. Posadíme se a počkáme.“
Sednul si na nejbližší lavici a Nicol se k němu připojila. Chvíli mlčeli, ale Siriusovi se v hlavě hromadila spousta otázek.
„Jak je to dlouho, co jsem… co jsem zemřel?“
„Skoro pět let,“ odpověděla a opřela hlavu o zeď.
Mírně pokýval, že rozumí.
„A jak to teď vypadá? Co tvůj o… co Voldemort?“
Musela se mírně usmát nad tím, jak se bojí spojit jejího otce s Voldemortem.
„Můžete o něm říkat, že je můj otec. Stále je na vrcholu, ale myslím, že se schyluje k rozhodujícímu boji mezi Harrym a ním. Tedy podle posledních plánů, které jsem slyšela.“
Zaujatě se na ní podíval:
„Čích plánů?“
Bez zájmu k němu otočila hlavu:
„Mého otce. Voldemorta.“
Trošku si od ní odsedl, jako by ho odpuzovala, když si uvědomil obsah jejích slov.
„Takže jsi na jeho straně! Jsi jeho spojenec, když znáš jeho plány!“
Usmála se a lehce mu položila ruku na Siriusovu:
„Jak pro koho, Siriusi. Jak pro koho. Vše ti vysvětlím až v lese. Alespoň na chvíli mi věř. Myslíš, že by měl Voldemort zájem, přivést k životu svého nepřítele?“
Chvíli nad jejími slovy uvažoval:
„Možná… Třeba by tím chtěl Harryho přilákat!“
„To by si nedělal práci s tebou, ale unesl by třeba Rona, Hermionu nebo Remuse,“ ani si nevšimla chvíle, kdy mu začala tykat. Přišlo jí to přirozené.
Bylo to logické, musel uznat, že má asi pravdu:
„Fajn. Ale v tom lese mi to vysvětlíš!“
Ukončili rozhovor a Nicol mu dala do ruky Arachnis. Sama ještě zmenšila svůj batoh, a potom už ho oba na jeden lok vypili.
Asi za půl hodiny se začalo ministerstvo plnit lidmi. Nikdo si nevšiml postávajících pavouků pod lavicí. Vše bylo jako vždy, vše bylo naprosto normální…
Nicol a Sirius se dostali z ministerstva stejným způsobem jako ona do něj. Pouze s tím rozdílem, že teď se museli i v pavoučí podobě dostat ven z města a přiblížit se Malfoy Manor a sousednímu lesu.
Bylo to velice obtížné a unavující, ale Nicol vedla Siriuse zkušeně cestičkami mudlů. Nakonec tam dorazili asi po osmi hodinách přestupování z taxíků, autobusů a vlaku. Poslední kilometry absolvovali po nohou.
V lese ho dovedla na svou oblíbenou mýtinu a tam čekali ještě pár hodin do proměny.
„Teda to byla cesta,“ postěžoval si Sirius, když spokojeně pozoroval zase své dvě nohy a ruce.
„Jo, máš pravdu. Už jsem si také zvykla na pohodlnost přemísťovaní a letaxu,“ souhlasila s ním a vyndala z batohu něco málo k jídlu, co tam měla.
Se zaujetím ji pozoroval:
„Ten batoh je snad bezedný. Co tam všechno nosíš?“
„Všechno,“ usmála se a podala mu chleba s plátky kuřete.
Hladově se do něj zakousl až se mu dělaly boule za ušima. Ona moc jíst nemohla. Stále měla sevřený žaludek, tak jen ukusovala suchý chleba.
Nesouhlasně vrtěl hlavou a přesvědčoval ji:
„Měla bys něco sníst. Vypadáš jako proutek. To je ti pořád blbě?“
Jen si povzdychla a souhlasně přikývla.
„Máš přítele?“ zeptal se náhle.
Zaraženě se na něj podívala a nechápala smysl jeho otázky. Chvíli přemýšlela, jestli může považovat Harryho za svého blízkého přítele, ale uznala, že v tuto chvíli už asi ne.
„Ne, proč?“
Pokrčil rameny, zakousl se znovu do chleba a s plnou pusou ji řekl:
„Protože vypadáš stejně jako matka, když čekala tebe. Myslel bych si, že jsi těhotná.“
Nicol se zarazila a v duchu se přesvědčovala:
„Ne to není možné. Mám jen nějakou virózu.“
Stále jí to ale nedalo, tak začala v duchu počítat. Bylo to něco málo přes měsíc, kdy se s Harrym milovala a od té doby… Zbledla ještě víc, když si uvědomila, že periodu neměla už skoro dva měsíce.
Sirius z ní nespustil oči:
„Mám pravdu, že jo? Čí je to dítě?“
Nicol zčervenala jako rajče, odvrátila pohled a tiše zamumlala:
„To je jedno. Nevím, jestli jsem těhotná.“
Sirius přerušil svou hostinu, když se zarazil nad myšlenkou, která ho napadla:
„No doufám, že to není… to snad… není to někdo z nich.“
„Kdo?“ polekala se při pomyšlení na to, že ho napadl Harry.
„No někdo z jeho slouhů. Nějaký Smrtijed!“ ukázal chlebem směrem, kde tušil sídlo Malfoyů.
Nicol si oddechla:
„Ne, co tě to napadlo. S nikým z nich bych si nezačala.“
„To bych ti ani neradil! Tak kdo to je?“ pokračoval ve výslechu a už zase spokojeně ukusoval svou porci jídla.
„Nech mi také nějaké tajemství, Siriusi. Dočkej času a dozvíš se to. Zatím ještě nevím, zda jsem těhotná, tak je předčasné uvažovat o potencionálním otci,“ nenechala se zdolat k přímé odpovědi.
„A teď by tě mělo také zajímat něco jiného. Třeba jak to vypadá po pěti letech, kdy jsi spinkal, ne?“ poťouchle se na něj usmála a uhnula šišce, kterou po ní hodil.
„Fajn, tak povídej,“ dožvýkal poslední kousek a pohodlně se usadil na pařezu.
Chvíli přemýšlela, zda je vlastně ten správný člověk, kdo by mu to měl vysvětlovat, neboť jejich svět tak dlouho neznala:
„Možná bude lepší, když se budeš ptát a já se ti pokusím odpovídat. Žily jsme s matkou ve Francii a sem jsem přišla teprve asi před měsícem. Dlouho jsem netušila, co se ve vašem světě děje.“
„Dobře, tak mi tedy vysvětli, jak je to s tebou. Pochopil jsem, že jsi a zároveň nejsi kámoška se svým tátou. Vůbec to nechápu,“ začal tedy.
Nicol mu vyprávěla, jak je ve Francii našli Smrtijedi, jak přijeli do Anglie a našli Remuse a zbytek Fénixova řádu. Skutečnost, že je zamilovaná do Harryho, vynechala a popisovala ho pouze jako svého kamaráda. Pokračovala nápadem, se kterým Lupin a McGonagallová přišli a ona s ním souhlasila.
„No a tak jsem tady. Špehuji vlastního tátu, dávám zprávy Remusovi a profesorce. Teď na jejich plán přišla i Hermiona, tak i ona už ví o tom, že jsem nezradila, ale pouze pro ně shromažďuji informace.“
Sirius se smál a plácnul se do kolen:
„Teda ten Remus je ale číslo. Tím chceš říci, že i Harry, Ron a vůbec všichni kromě těch tří si myslí že jsi zrádce?“
Jen přikývla a pozorovala jeho reakci.
„To je geniální! To potom opravdu nemůže nic zpozorovat. A co na to Brumbál?“
Nicol se zarazila. Nikoho s tímto jménem neznala, ale už o něm slyšela od matky a ostatních. Věděla, že to byl veliký čaroděj a ředitel Bradavic před McGonagallovou.
„Já nevím. Ale myslím si, že na to nic neříká. On totiž nemůže. Prý zemřel,“ řekla opatrně.
Siriuse přešla jeho euforická nálada a opět klesl na pařez.
„Zemřel? To ne… Kdo další? Kdo ještě zemřel?“
Nicol ale zavrtěla hlavou a pokrčila rameny:
„Já nevím, Siriusi. Upozornila jsem tě, že jsem tu krátce. Vůbec ty lidi neznám. Vlastně jsem se o to ani moc nezajímala. Jen vím, že členy řádu jsou McGonagallová, Remus, celá rodina Weasleyů, pouze jejich dcera spolupracuje dálkově, protože se vdala někam do Irska, Hermiona, Tonksová, Moody, Neville Longbottom, Lenka Láskorádová, Seamus Finnigan, nějaký Mundugus a spousta dalších. Možná by bylo lepší, kdybys mi říkal jména a já bych ti odpověděla, jestli mi něco říkají.“
Sirius ale zavrtěl hlavou:
„Ne to je dobrý, všichni, co mě zajímají, byli v tom seznamu. Snad jen… Co Severus Snape? Žije? Nepřišel na něj Voldemort?“
Dost dobře ho nechápala:
„Jak nepřišel?“
„No to, že dělá tajně pro řád,“ protočil oči a nervózně podupoval nohou.
„Ale.. tajně pro řád dělám jenom já, Siriusi. Severus je normální Smrtijed,“ nechápala stále, kam tím míří.
Sirius na ni koukal se skoro zavřenými víčky, rysy ve tváři mu ztvrdly a najednou prudce vstal:
„Ten hajzl! Já to věděl! Já věděl, že z něj nevyleze nic pěknýho! Brumbál měl dát na mě! A co Bellatrix, ta mrcha? Jak ona se má?“
Konečně to pochopila, takže Snape kdysi pracoval pro řád. Alespoň něčím ho mohla potěšit:
„Má se asi docela blbě. Je mrtvá. Hermiona ji nedávno zabila.“
Usmála se na něj a on jí úsměv opětoval:
„Chytrá čarodějka ta Hermiona Grangerová. A co Harry? Je připravený?“
„Snad ano. Je velice dobrý a silný čaroděj. Podle mě má velkou šanci Voldemorta porazit. Doufám, že ano…“ zkrabatila čelo mírným smutkem a podívala se směrem do lesa.
Všimnul si jejího smutku, přešel pomalu k ní a klekl si před ní.
„Určitě ho porazí, neboj. Jestli to má šanci někdo udělat, tak Harry. A ne kvůli tomu, že je vyvolený, ale protože na to má!“
Vlastně ani nevěděl, jestli ji to potěšilo. Vždyť to je její otec…Chtěl tedy odvést rozhovor někam jinam.
„No a teď ta moje existenční otázka. Co teď se mnou budeš dělat, když jsi po mě tak zatoužila?“ usmál se na ni a ona k němu pozvedla už také usměvavé oči.
„Napadlo mě, že zatím budeš v jeskyni, která je kousek od této mýtiny. Sem nikdo nechodí, jen já. Dříve se mnou chodil i Draco, ale on si moc nerozumí s Felixem, tak to vzdal.“
Asi ho moc nepotěšila, protože viděla, jak se mračí.
„Jeskyně? Draco? Felix? První dvě slova se mi nelíbí a nemám je rád a toho třetího neznám.“
Musela se smát:
„Jeskyně je jen na pár dní, než něco vymyslím. Vzala bych tě potom k sobě jako psa, abys byl také u děje, ale musím být opatrná. Nemůžu se z ministerstva vrátit s mazlíčkem. Kromě toho budeš muset ještě zesílit. Určitě se o něco Voldemort pokusí. Asi crucio. Přinesu ti něco, abys to přežil.“
Viděla, že se jeho mračící tvář změnila na přímo výhružnou.
„Neboj, určitě to zvládneš,“ pokusila se o záchranu.
„Já se nebojím! Jen se mi to nelíbí, ale nebudu tu tvrdnout v jeskyni. Toho už jsem si užil až až,“ vyjel, ale zároveň tím souhlasil s jejím plánem.
„No a k tomu Dracovi. Bydlím u nich a on mi celkem nadbíhá. Je to docela výhoda, protože tím pádem nejsem pod přísným dohledem. A Felix je můj orel. Po něm ti budu posílat jídlo a také nějaké šaty. Vlastně s ním i přijdu, protože ho tady cvičím. Já už teď budu muset jít. Čeká na mě otec. Musím mu něco předat.“
Opatrně vstala z pařezu a odvedla ho k jeskyni. Dala mu zbytek jídla a slíbila mu, že mu obratem pošle nějaké šaty.
„Co vlastně neseš Voldemortovi?“ zajímal se ještě, když se s ním u jeskyně loučila.
Vyndala z tašky knihu s hůlkou a podala mu je:
„Knihu Salazara Zmijozela a jeho hůlku. Chce to použít proti Harrymu. Kopii knihy už teď asi má, tak se bude umět bránit.“
Sirius ji se zaujetím prohlížel:
„Je pěkná a taky nebezpečná. Je dobře, že tu kopii Harry má. Budu potřebovat hůlku, Nicol.“
Vzala si je zpátky a souhlasně přikývla:
„Něco vymyslím. Už vím, na koho se obrátím. Kdo ti ji sežene…Ale to si nechám pro sebe.“
Usmála se na něj a se zamáváním už odcházela.
Zpět na obsah
Kapitola 27: Dva různí lidé dvě stejné knihy
Harry seděl v křesle u krbu a pozoroval plameny v něm. Občas usrkl z hrnku s kávou a snažil se na nic nemyslet. Dost dobře to nešlo. Myšlenky mu proudily hlavou a nešly zastavit. Stále se mu vracela vidina posledního boje s Voldemortem. Neuvažoval ani tak nad ním jako nad novou osobou v jeho řadách.
„Nicol…“ uniklo mu šeptem z úst, sklonil hlavu a zavřel oči.
Bolest, která ho naplnila, když vyslovil její jméno, byla neskutečná. Trhala mu srdce na kusy.
Byl to už dobrý měsíc a on se s tím stále nedokázal vyrovnat.
„Proč to udělala? Copak to vše opravdu jen hrála?“ přemýšlel nahlas a stále měl ve svých pocitech zmatek.
Už sám nevěděl, co k ní cítí. Byla to láska? Byla to nenávist? Bylo to asi něco mezitím. Miloval stále tu starou Nicol z Arden, která přišla do Anglie se strachem v očích, a připomínal si jejich společnou noc.
A nenáviděl tu novou Nicol, která proti němu stála s hůlkou v ruce a tváří jí probíhal pohrdavý pohled.
„Jak je možné, že se tak rychle změnila? Co se stalo? Co jsem udělal špatně?“
Tyto otázky se mu neustále vracely. Ani si neuvědomoval, že tíživou skutečnost nedává ani tak za vinu Nicol jako sobě.
„Třeba jsem se zachoval špatně tenkrát v Děravém kotli. Třeba to v ní zlomilo nějakou důvěru. Ale proč by potom se mnou trávila čas a …“
Zavrtěl hlavou při vzpomínce na většinu členů řádu, kteří okolo něj chodili po špičkách a za jeho zády si neustále něco šuškali. Mysleli si, že je nevidí, ale opak byl pravdou. Už se v jejich společnosti necítil tak dobře jako dřív. Svůj čas dokázal trávit jen s Hermionou, Ronem a Remusem, kteří se snažili moc o Nicol nemluvit a hlavně mu neříkali věty typu:
„Já jsem vám to říkal. Já jsem to věděl.“
Hodně často teď byl i s Michelle, která se cítila podobně jako on. I ona se trápila výčitkami a pochybnostmi. I ona nemohla uvěřit, že se její dcera tak najednou změnila.
Vzhlédl opět k plamenům, neboť si všiml, že se vzňaly, a to znamenalo jen jediné – něčí příchod.
Byla to Hermiona. V jedné ruce držela tlustou knihu a druhou si oprašovala hábit. Vylezla z krbu a lekla se, když si všimla osoby sedící před ním.
„Harry…“
Kývnul jí na pozdrav a ukázal hrnkem na knihu, kterou už teď svírala oběma rukama na své hrudi:
„Co to máš? Snad už zase nestuduješ do školy? Vždyť začíná až za týden.“
Hermiona s úsměvem zavrtěla hlavou a podávala mu ji:
„Kdepak tohle je pro tebe. Vezmi si ji. Je to stará kniha černé magie Salazara Zmijozela. Tedy spíš její kopie. Originál má Voldemort a chce ji použít proti tobě.“
Harry odložil hrnek na stůl a s povytaženým obočím si bral knihu:
„Voldemort? A jak to víš?“
Trošku se zarazila, neboť jí hned nenapadlo, co řekne:
„No… Někdo z našich informátorů slyšel Červíčka, jak se s tím vytahuje u Křivonohé čarodějnice, řekl to Remusovi a ten sehnal na ministerstvu kopii, tak jsem ti ji přinesla.“
Byla to chabá lež, věděla to, tak se v duchu modlila, aby na ni skočil.
„Na ministerstvu? A proč nám ji nedali dřív? Informátor? Já myslel, že už nikdo nezůstal?“ tak úplně přesvědčený nebyl, ale na druhou stranu mu to říkala přeci Hermiona.
Podívala se raději stranou, aby neviděl její zmatek v obličeji a znovu vymýšlela nějakou lež.
„Netušili, že má Voldemort originál. Musel ho získat teprve nedávno, tak neměli důvod nám dávat tu kopii. No a McGonagallová pár nových tajných informátorů získala. Ale bohužel není zatím žádný přímo uprostřed Voldemortovy skupiny.“
Oddychla si, když viděla, že Harry už nad jejím vysvětlováním neuvažuje a se zaujetím listuje v knize.
„Je to zajímavé… Hm, tak to budu mít co dělat, než se to všechno naučím Pomůžeš mi?“ upřel na ni prosebné oči, protože věděl, že to na ni funguje.
Nemusel ji ani prosit, protože v jedné věci si byla jistá:
„To je samozřejmé, Harry. Raději se budeme učit všichni tři, protože nikdy nevíš, na koho to použije. Bylo by neopatrné předpokládat, že jen na tebe. Pustíme se do toho hned, jak dorazí Ron.“
Znovu se začetl do knihy a začal se smát:
„Teda. Kdyby na mě něco z toho použil, tak je po mně dřív, než bys řekla švec. Bez té knihy bych byl fakt nahraný. Je to tu samá smrtelná kletba. A on ví, že máme kopii?“
Hermiona vystrašeně zavrtěla hlavou:
„Ne, ani se to nesmí dozvědět! Tohle je naše šance, Harry. Bude si teď tak jistý svým vítězstvím, že ho získání té knihy spíš oslabí.“
Souhlasil s ní a pořádně se začetl. Hermiona ho tedy nechala o samotě a šla si do kuchyně také pro jeden hrnek.
Setkala se tam s Michelle, která seděla u stolu a četla pozorně Denní věštec. Zvedla oči od novin a s úsměvem ji pozdravila:
„Dobré ráno, Hermiono. Kde jsi byla v noci? Ron tě tady sháněl.“
Trošku se zarděla při pomyšlení na Rona, ale také znejistěla, protože nevěděla, co mu řekne.
„Remus měl pro mě nějaký úkol. Byla jsem s ním.“
Michelle se na ni znovu usmála a začetla se opět do novin.
Nalila si kávu a přešla do společenské místnosti, kde už seděl Ron a zamračeně ji pozoroval. Nestihla ho ani přivítat a políbit, když na ni vyjel:
„Kde jsi byla v noci?! Hledal jsem tě a nikdo o tobě nevěděl!“
Trošku se ošila, ale i přes jeho protesty mu dala polibek:
„Ale Ronalde, snad nežárlíš?! Byla jsem s Lupinem, měl pro mě nějakou práci a bylo to narychlo, tak jsem vám to nestačila říct.“
Mírně se uklidnil, ale stejně po ní ještě házel pátravé pohledy:
„Aha, tak to jo. A – a – a já nežárlím, měl jsem prostě strach.“
Při pohledu na něj pocítil nával lásky, kterou k němu už celá léta cítila. Sedla si mu na klín a stulila se mu do náručí.
„Rone, nemůžeš být se mnou 24 hodin denně a dávat na mě pozor. Také mám o tebe strach. Moc tě miluji, víš to?“ upřela na něj své hnědé oči a on se na ni šťastně usmál a políbil ji.
„Vím a já moc miluji tebe, Hermiono. Děsím se toho, že ti někdo něco udělá,“ pohladil ji po rozčepýřených vlasech a přitiskl ji k sobě.
Harry je z dálky pozoroval a cítil ve svém srdci směsici štěstí a žárlivosti. Přál jim jejich lásku, ale zároveň byl nešťastný z toho, že tam takhle nesedí on a nedrží v náručí Nicol. Raději odešel do pokoje, aby se nemusel dívat na své zamilované přátele, kteří mu tím nechtěně způsobovali bolest.
Lehl si na svou postel a vzal do ruky knihu Salazara Zmijozela.
„Už aby bylo po všem. Už to chci mít za sebou.“ povzdychl si a znovu se začetl.
Nicol v té době kráčela společně s Dracem chodbou ke svému otci a na prsou pevně držela knihu s hůlkou. Necítila však strach, ale radost. Ne ze splnění úkolu, ale z vědomí, jak bude Voldemort nadšený a přitom nebude tušit, že naprosto stejnou už touto dobou určitě drží v rukou Harry Potter.
Úplně živě si představovala výraz jejího otce, až na Harryho zaútočí s jistým pohledem a jak zůstane opařeně stát, až kouzlo Harry bez problémů vykryje.
A ještě z něčeho měla obrovskou radost. Příčina teď seděla v jeskyni a čekala, až jí Felix donese něco k jídlu a hlavně oblečení.
Měla pocit, že nechodí, ale vznáší se.
„Oživila jsem Siriuse!“ připomínala si v duchu a na tváří se jí objevil široký úsměv.
Draco to samozřejmě připisoval tomu, že splnila úkol svého otce a on na ni bude náležitě hrdý. A to také byl.
Ihned jak mu předala knihu s hůlkou, nadul se jako kohout a vychvaloval ji přede všemi Smrtijedy do nebe. Nicol byla skloněná, tak si nikdo z nich nemohl všimnout úšklebků, které jeho řeči věnovala a posměšných úsměvů, když si liboval v tom, jak snadno porazí Pottera a tu jeho chásku.
„Jsem vůbec jeho dcera?“ napadlo ji, když si uvědomila, jak je jí ten „člověk“ před ní lhostejný. Co lhostejný – odporný. Nenáviděla ho z celého srdce.
Ještě nějakou dobu musela v jeho přítomnosti přetrpět, protože poté, co odešli všichni Smrtijedi, s ním zůstala a falešně se rozplývala nad krásou černé magie Salazara Zmijozela a pročítala s ním tu „úžasnou“ knihu.
„Jak může být tak tupý. Jak mi může tak slepě důvěřovat?“ myslela si v duchu a koutkem oka ho pozorovala. Listoval svými pařáty v knize a občas se na ni hrdě podíval.
Když konečně dorazila zpět do Malfoy Manor, unaveně se svalila na postel a na pár minut zavřela oči:
„Tak a je to. Sirius je živý, Harry má kopii knihy. Teď už jen čekat na chvíli, kdy to vyvrcholí.“
Zpět na obsah
Kapitola 28: Prasinky
Chvíli ještě ležela a čekala, až celý dům upadne do tmy a Draco s Narcissou půjdou spát. Když nebylo slyšet nic jiného než hrobové ticho, pomalu vstala a opatrně otevřela dveře svého pokoje. Vystrčila hlavu do temné chodby, rozhlédla se a po špičkách přešla ve tmě na druhý konec ke dveřím, které byly stále zamčené.
Namířila na zámek svou hůlku a skoro neslyšně řekla: „Alohomora.“
Zámek cvakl a Nicol pomalinku otevírala dveře centimetr po centimetru. Byly již několik let neotevřeny a bála se, aby příliš nevrzaly.
Proklouzla do tmavé místnosti a dveře za sebou stejným způsobem zavřela.
„Lumos,“ zašeptala a začala si prohlížet místnost. Byl to pokoj Dracova otce Luciuse Malfoye, který již několik let trávil v kouzelnickém vězení Azkaban. I přes jeho věrnost se ho Voldemort nepokusil dostat ven. Někdy měla pocit, že za chyby, kterých se dopustil, teď trpí Draco. Moc jí jako zarputilý Smrtijed nepřipadal.
„Co tu děláš?! Kde ses tu vzala?!“ ozvalo se za ní a Nicol sebou polekaně trhla.
Posvítila na obraz, ze kterého hlas vycházel, a koukala se do zamračených očí Luciuse Malfoye.
„Sklapni, Malfoyi! Nebo chceš, abych to řekla otci, že na mě tady uprostřed noci řveš?! Co ty víš, co mi dal za úkol najít ve tvých komnatách,“ srdce ji splašeně bušilo, jak se bála, aby obraz někoho v domě nevzbudil.
Podobizna se ušklíbla a ironicky odpověděla:
„Dceruška mého pána, no jasně. Mám tě na očích celý den a i v noci mi nedáš pokoj! Alespoň, že ve tvém pokoji se na tebe nemusím dívat.“
Naštěstí s těmito slovy opravdu zmlknul a odvrátil od ní pohled. Oddechla si a přešla ke skříni, kde měl Lucius své šaty. Dvířka mírně zavrzala a Nicol na chvíli ztuhla a poslouchala, jestli někde neuslyší nějaký jiný zvuk.
Svítila si do skříně a vybírala z ní nějaký hábit, kalhoty, košili, svetr, prostě vše, co by mohl Sirius potřebovat. Lucius ji koutkem oka pozoroval a nevěřícně kroutil hlavou. Nic ale nenamítal, přeci jenom to byla dcera jeho pána.
Zmuchlala vybrané věci do jednoho uzlu, dala je do podpaždí a do ruky vzala boty. V druhé stále držela rozsvícenou hůlku a opatrně skříň zavřela.
„Nox,“ zašeptala a nějakou dobu mrkala a přivykala si na náhlou tmu. Vyklouzla na chodbu a dveře zamkla.
Rychlými ale tichými kroky přeběhla zpět do svého pokoje a úlevně sjela po zavřených dveřích na zem.
„Tak to bychom měli,“ oddechla si a vstala. Přidala „ukradené“ oblečení k jídlu, které nenápadně uzmula při večeři, a vše zabalila do úhledného balíku.
Přešla k Felixovi a jemně ho probudila. Byla teď víc než kdy jindy ráda, že má orla, který unese mnohem těžší břemena než puštík nebo sova.
„Felixi, tohle zanes Siriusovi. Najdeš ho u naší jeskyně. Leť rychle, potřebuji ještě zaslat dopis Hermioně,“ předala mu balíček se vzkazem, že se hned druhý den zastaví.
Felix se snesl z bidýlka na balík a vzal ho za provazy do svých pařátů, zamával křídly a proletěl otevřeným oknem do tmy. Nicol se za ním chvíli dívala, a potom hned zasedla za svůj sekretář, zapálila jednu svíčku a vzala do ruky brk s čistým pergamenem.
Milá Hermiono,
mohla bych se s tebou zítra sejít? Přemístím se do blízkosti Prasinek, řekněme tak kolem čtvrté odpoledne. Pošlu za tebou Felixe, který tě odvede za mnou. Ze známých důvodů se nemohu producírovat po ulici. Dej mi obratem vědět.
N.
Stočila ho do úhledné ruličky, netrpělivě klepala prsty na desku stolu a vyhlížela Felixe.
Když se vrátil, nenechala jej ani vydechnout a už ho posílala za Hermionou.
Netušila, jak dlouho mu to bude trvat, tak si lehla do postele a položila si ruku na své břicho.
„Je to možné? Je možné, že jsem těhotná?“ přemýšlela v duchu a hladila si ploché bříško.
Zavřela oči a představovala si, jak by asi její a Harryho dítě mohlo vypadat. Při těchto představách upadla do klidného spánku.
Probudily ji první paprsky slunce, které jí svítily do tváře, a také stín, který je zastoupil. Zamžourala směrem k tomu, který ho způsobil, a rychle se posadila. Byl to Felix, seděl na pelesti její postele a na noze měl uvázaný pergamen, který posílala Hermioně. Rychle si ho od něj vzala, přelétla řádky psané její rukou a pod jejím podpisem si přečetla pouze tři slova:
Budu tam.
Hermiona
Usmála se, pohladila Felixe po hlavě a znovu se zavrtala do peřin. Felix unaveně přelétl na své bidýlko a také konečně zavřel oči.
Probudila se až kolem desáté hodiny a jako střela vyletěla z postele. Rychle se oblékla a seběhla do kuchyně, kde se rychle nasnídala a kus koláče a studené pečeně s chlebem schovala do ubrousku pro Siriuse.
Opatrně sebrala z haly jedno z přenášedel, schovala ho do kapsy a šla do knihovny za Dracem, aby mu řekla, že dnes nebude na oběd a vrátí se až večer. Zkoumavě si ji prohlížel, ale na nic se jí neptal. Chodila do lesa často, tak to pro něj nebyla žádná novinka.
Vrátila se do pokoje pro Felixe a společně s ním na ruce odešla směrem k nedalekému lesu. Než se vydala po vyšlapané cestičce směrem k mýtině a jeskyni, raději se ještě rozhlédla, zda ji někdo nevidí.
S úsměvem na tváři a dobrou náladou došla až k jeskyni. Před ní seděl velký černý pes a s vyplazeným jazykem ji pozoroval.
„Ahoj, Siriusi,“ pozdravila psa a ten jí vyšel naproti. V polovině cesty k ní už však nekráčel pes, ale vysoký hnědovlasý muž.
„No konečně. Nazdárek, Nicol. Máš něco k jídlu. Mám hlad jako pes,“ při poslední větě se usmál od ucha k uchu.
Pobavilo ji to: „Tak jako pes, říkáš?! Hm, tak to s tím musíme něco udělat.“
Předala mu balíček s jídlem a prohlédla si ho od hlavy k patě. Musela uznat, že mu to sekne. Vlasy měl už upravené a oblečení mu padlo jako ulité.
„Hm, neřekla bych, že máte s Luciusem stejnou velikost,“ uštěpačně prohodila a hodila na něj oko.
Bylo vidět, že tou myšlenkou moc nadšený není a také jí to dal pěkně na jevo:
„Ani mi nepřipomínej, kdo v těch hadrech chodil! Budu z toho mít kopřivku.“
Smála se až se za břicho popadala a pozorovala, jak se drbe po těle. Když se konečně uklidnila, tak mu začala říkat o svém plánu.
„O tu hůlku požádám Hermionu. Dneska se s ní sejdeme někde v blízkosti Prasinek. Neznáš tam nějaké pěkné nenápadné místo?“
Moc dlouho nad tím ani nepřemýšlel a odpověděl jí:
„Jasně že znám. Strávil jsem v tom lese určitý čas, když jsem dával pozor na Harryho. To byl ve čtvrtém ročníku. Teď už mu musí být tak dvacet.“
„Devatenáct…“ řekla jen tiše a podívala se stranou.
Nevšiml si jejího smutku, který se jí objevil na tváři, a pokračoval:
„Ten čas tak letí. Ještě teď si pamatuji, jak jsem ho poprvé po dvanácti letech uviděl. Bylo mu třináct a chtěl mě zabít.“
Usmíval se a vůbec nezaregistroval, jak jí vyprávění o Harrym přináší bolest. Nicol rychle převedla směr hovoru někam jinam:
„Umíš se přemísťovat, Siriusi?“
„No jasně, ty snad taky, ne?“ překvapeně povytáhl obočí.
Nicol ale zavrtěla trošku stydlivě hlavou:
„No moc ne. Já se to nikdy neučila a nemám na to zkoušky. Ale přenášedlo mám,“ dodala rychle a vytáhla z kapsy brýle.
Teprve teď si uvědomil, co bylo v dopise, který jim tenkrát Michelle nechala na rozloučenou.
„Kde jste vůbec s Michelle žily?“ zajímal se.
Musela se usmát, když si všimla jiskřiček, které se mu objevily, když vyslovil jméno její matky:
„Ve Francii v Ardenách. Máme…tedy měly jsme tam malý pension. Žily jsme jako mudlové. Tedy skoro. Matka mě samozřejmě učila, ale přenášení, letax, koště? To ne. Měly jsme auto.“
„Tvoje matka jako mudla!“ vybafl a oči mu málem vypadly z důlků.
„Byla vždycky tak hrdá na to, že je čarodějka, až mi tím někdy lezla na nervy,“ vrtěl hlavou, ale strašně se smál.
„Asi jí nic jiného nezbylo. Jaká byla ve škole? Nikdy o tom moc nemluvila,“ tahala z něj informace a natěšená si poposedla.
Sirius jí vyprávěl, jak ji poznal, jaké lumpárny s nimi vyváděla, i když byla nejlepší kamarádka Lily a musela se před ní tvářit, že je také bere jako nedospělé blbce. Pozorovala s jakou něhou o její matce mluví a teprve asi až teď si uvědomila, jakou má radost z toho, že Sirius žije.
Živý rozhovor jim zabral asi tři hodiny, když se Nicol podívala na hodinky a rychle vyskočila:
„Už budou tři hodiny. Musíme jít. Hned jak se přemístíme, tak se musíš přeměnit, Siriusi. Nesmí tě nikdo vidět. A bylo by také dobré, kdyby byla možnost, abys na sebe vzal trošku jinou podobu než velkého černého psa, jde to?“ opatrně se na něj podívala.
On se však tajemně usmál a se založenýma rukama na prsou jí řekl:
„A jakou rasu by sis přála? Kokršpaněl, jezevčík, pitbul…“
To už nevydržela a rozesmála se při představě, že by byl Sirius třeba pudl.
„To snad ani ne. Ale co třeba doga? Taková ta krásná černobílá. Hrozně se mi líbí,“ přemýšlela nahlas o tom, jak by mohl vypadat. Otočila se k němu a překvapením otevřela pusu a oněměla. Před ní stála vysoká černobílá doga.
„Týjo, jsi fakt dobrej. Ale teď ještě ne, musíš mi pomoci s tím přenášením,“ vyzvala ho a podávala psovi brýle.
Vrátil se tedy do své pravé podoby a vzal od ní přenášedlo:
„Tak jo, takže to bude les u Prasinek. Pojď ke mně a pevně se mě drž.“
Chytla se ho jednou rukou okolo pasu a na druhé měla Felixe a za chvíli už byla mimo prostor. Jakmile se octnula „nohama na zemi“ pustila se ho, vyhodila orla do vzduchu, aby vzlétl a odběhla k nejbližšímu křoví, kde se vyzvracela.
Sirius se zatvářil znechuceně, ale starostlivě k ní přistoupil:
„Jsi v pohodě? Měla bys někam zajít, Nicol.“
Zvedla se a otřela si kapesníkem pusu.
„To bude v pohodě. Vypadá to, že jsem opravdu těhotná, ale ještě si tím nejsem jistá,“ posadila se na nejbližší kmen a těžce oddychovala.
„Kdo je otec, Nicol?“ přisedl si naproti ní a upřel na ni zvědavý pohled.
Zavřela oči a opřela si hlavu o strom, který rostl za jejími zády:
„To je jedno, Siriusi. Dozvíš se to, ale teď ještě ne. Neptej se mě na to, prosím.“
„Když myslíš,“ řekl zklamaně a pokrčil rameny.
Otevřela oči, přivolala zpátky Felixe a poslala ho do Prasinek, aby našel Hermionu a přivedl ji k nim.
„Siriusi, měl bys už na sebe vzít podobu psa,“ připomněla mu
Poslechl ji a společně s ní čekal, až s objeví Hermiona. Občas odběhl trošku dál, aby se rozhlédl, jestli někdo nejde, ale vzduch byl čistý.
Nicol stále seděla na pařezu, lokty měla opřené o kolena a dívala se do země. Teď už na devadesát procent věděla, že čeká Harryho dítě.
„Jenom ať už to brzy skončí. Jestli to bude trvat déle, tak to před otcem a ostatními neutajím. Co budu jenom dělat?“ přemýšlela v duchu a ani si nevšimla, že k ní přilétl Felix.
Vrátila se zpět ze svých myšlenek, když slyšela Siriuse tiše štěknout a koukla po něm, jak vrtí ocasem a k někomu běží. Podívala se tím směrem a už byla na nohou také. Blížila se k nim Hermiona, ale náhle vyděšeně couvla, když se před ní postavila obrovská doga a chtěla jí olíznout ruce.
„Ni.. Ni.. Nicol, zavolej si tu bestii,“ zavolala vyděšeně na přítelkyni, která se smála.
„Nech ji a vrať se ke mně,“ vyzvala Siriuse, aby se uklidnil a šla pozdravit Hermionu sama.
„Jsem ráda, že jsi přišla. Neměla jsi nějaké problémy?“ objala svou kamarádku a táhla ji k jednomu z pařezů, aby si mohla sednout.
Hermiona jen klidně zavrtěla hlavou a mávla rukou:
„Kdepak. Namluvila jsem Ronovi, že se chci podívat do Medového ráje a koupit mu tam něco na zub. Nebylo těžké ho přesvědčit, aby nepojal podezření. Když jde o sladké, tak neváhá ani minutu.“
Ukázala jí plnou malou tašku dobrot, které mu koupila.
„A to nechtěl jít s tebou?“ divila se Nicol a vzala si jedno z lízátek.
„Chtěl, ale nemohl. Naštěstí pro něj má McGonagallová nějakou práci. Co vlastně potřebuješ? Nebo sis chtěla dát to kafe?“ mrkla na Nicol, ale moc dobře věděla, že kvůli drbům to asi nebude.
Sirius potichu přešel k Hermioně a položil čumák na její nohy. Hermiona sebou cukla a vyděšeně zvedla ruce.
„Neboj, on ti nic neudělá. Nekouše. Tedy.. kouše, ale ne tebe,“ uklidňovala ji a bavila se v duchu tím, že Hermiona nemá nejmenší potuchu o tom, kdo na ní položil hlavu.
„A-a-a co tedy potřebuješ?“ snažila se o klidnější tón, ale nešlo jí to. Stále ostražitě pozorovala psa u ní.
„Kouzelnickou hůlku,“ řekla prostě a dál se věnovala lízátku.
Hermiona se na ni překvapeně podívala: „Ty žádnou nemáš? A proč si ji nekoupíš sama?“
„Samozřejmě, že mám. Není pro mě. Je pro něj,“ ukázala lízátkem na psa, který se zvedl z Hermionina klína, vyplázl jazyk a šťastně vrtěl ocasem.
„A co s ní jako ten pes bude dělat?“ stále nechápavě pokračovala a pozorovala dogu.
To už Nicol nevydržela a vyprskla smíchy: „Asi hrát aport, Hermiono. Kouzlit přeci. A nejlepší by bylo, kdyby byla kolem 10 palců velká a byla z cedrového dřeva s blánou z dračího srdce.“
Hermiona na ni vykulila oči: „Odkdy psi kouzlí?“
Nicol se chytila za hlavu a divila se Hermionině nechápavosti. Ona, která byla známá svou bystrostí, si opravdu myslela, že ten kro proti ní sedí, je pes, který chce kouzelnickou hůlku. Na druhou stranu se jí nedivila. Vždyť Sirius byl „mrtvý“ a jako pes vypadal jinak.
„Hermiono, to není pes. To je Sirius,“ řekla opatrně ke své přítelkyni a čekala na její reakci.
Ta vykulila oči ještě víc a k tomu ještě otevřela pusu dokořán. Dívala se zmateně z Nicol na Siriuse a ze Siriuse na Nicol. Nakonec se zvedla, odstoupila krok od psa a zírala na něj se stále otevřenou pusou. Sirius stál na všech čtyřech a vesele na ni poštěkoval.
„To-to není možné. To – to jako fakt? Ale jak?“ stále tomu nemohla uvěřit.
„Jo to jako fakt. Tenkrát na ministerstvu, když jsme tam byli pro tu knihu, tak jsem s vámi přeci nechtěla odejít. Potřebovala jsem ještě něco zařídit. A to něco teď stojí před tebou a vrtí ocasem,“ ukázala na Siriuse.
„Ale co ta krev? Bellatrix je přeci mrtvá a tys ji proměnila v popel.“
„Bellatrix si při nárazu roztříštila lebku, tekla jí z hlavy krev, ze které jsem vzala vzorek a schovala. Všimla jsem si matky, jak se snaží Remusovi vymanit z náručí. Chtěla udělat to samé. Nemohla jsem to dopustit, tak jsem udělala to, co jsem udělala,“ snažila se jí vysvětlit. To už se ale ozval i třetí hlas:
„Michelle mě chtěla přivést zpátky?“
Hermiona se na osobu za ní dívala se směsicí děsu, překvapení a nesmírné radosti. Nakonec se k němu rozeběhla a skočila mu do náručí.
„Siriusi! Tak je to pravda! Jsi naživu!“ křičela a držela se ho jako klíště.
„To teda jsem, Hermiono. A vůbec se mi to nechce měnit,“ smál se a mrkal po Nicol, která stála před nimi.
„A co ta Michelle? Opravdu to chtěla udělat?“ zajímal se a stále držel uplakanou Hermionu v náručí.
„Jo chtěla. Bez ní bychom o tom rituálu ani nevěděli. Původně jsme to měli v plánu udělat všichni čtyři, ale okolnosti se změnily…“ odmlčela se a obličejem dala najevo, jaké okolnosti myslí.
„Čtyři?“ nechápal počet osob.
„Já, Hermiona, Harry a Ron,“ vysvětlovala mu a odpočítávala je na prstech.
„A co Michelle? Ta z toho vycouvala?“
„Musela. Remus se o tom dozvěděla udělal jí příšernou scénu,“ ušklíbla se při vzpomínce na hádku.
Povytáhl obočí a ironicky se zeptal:
„Copak mě můj kamarádíček nechtěl zpátky? Teda. To bych do něj neřekl.“
Hermiona se odtáhla a hřbetem ruky si otřela mokré tváře:
„Ale chtěl… Bylo to příliš velké riziko. Bál se, že se to nepovede a ty skončíš jako…“
Nebyla schopná větu dokončit při pomyšlení, co by z něj bylo. Ta představa se viditelně nelíbila ani Siriusi:
„No to bych asi moc přitažlivý nebyl, to je fakt.“
„Neměli bychom to už prodlužovat. Je pozdě. Bojím se, aby mě nešel Draco hledat. Musíme se vrátit, Siriusi,“ vyzvala ho k odchodu a usmála se na Hermionu, „a tebe určitě už Ron také čeká.“
Sirius opět povytáhl obočí, ale tentokrát už překvapením:
„Copak copak, Hermi, nějaké novinky?“
Hermiona se začervenala a něco jen nesrozumitelně zamumlala. Přiskočila k Nicol a rychle se s ní rozloučila:
„Tu hůlku určitě seženu. Zítra půjdu na Příčnou ulici. Také už musím běžet.“
Objala ještě jednou Siriuse a běžela směrem k Prasinkám.
„Tak a my už také půjdeme. Tady je přenášedlo,“ podala mu brýle, zavolala Felixe a chytla se ho opět okolo pasu.
Sirius se na ni zašklebil: „Dobře, ale jenom když mi slíbíš, že mě nepozvracíš.“
Vrátila mu stejným ušklíbnutím a zabořila hlavu do jeho hábitu.
Téměř okamžitě se ocitla v jiném lese. V lese, ze kterého bylo kousek do Malfoy Manor a daleko do Grimmauldova náměstí 12.
Zpět na obsah
Kapitola 29: Test
Seděla v jídelně Malfoy Manor naproti Dracovi a znechuceně se rýpala vidličkou ve své večeři. Draco ji zaujatě pozoroval a popíjel víno.
„Co je ti, Nicol?“ zajímal se a položil skleničku na stůl
Lehce si povzdychla a položila vidličku vedle talíře:
„Ale nic, jen mi není moc dobře,“ snažila se o lehký úsměv a vzhlédla k němu. Mohl tak spatřit její bledou tvář, která ho polekala.
„Jsi nemocná? Mohu sehnat léčitele, nebo zavolám Severuse.“
„Ne to nemusíš, to bude dobré. Jen jsem trošku unavená. Půjdu si hned po jídle lehnout. Myslíš, že bych mohla zítra odpoledne do Londýna? Potřebuji si něco koupit,“ uklidňovala ho a rychle převedla řeč ze svého nechutenství na něco jiného.
Draco se tvářil rozpačitě a nevěděl, co jí má na její dotaz odpovědět:
„Já nevím, Nicol. Není pro tebe moc bezpečné procházet se po Příčné ulici. Můžeš tam klidně narazit na někoho z Fénixova řádu. Jestli něco nutně potřebuješ, tak pro to někoho pošlu.“
„Neříkala jsem, že potřebuji na Příčnou ulici ale do Londýna. Potřebuji si něco koupit v obyčejném mudlovském krámě,“ usmívala se na něj a snažila se vypadat klidně.
„V mudlovském? Co tam seženeš a u nás ne?“
Začala trošku panikařit, tak žmoulala pod stolem ubrousek, který jí ležel na kolenou a vymýšlela rychle, co mu odpovědět.
„Víš, Draco… Žila jsem jako skoromudla 18,5 roku. Jsou určité věci, na které jsem zvyklá, a těžko se mi přechází. Můžeš to pochopit?“ modlila se v duchu, aby ano. Raději mu nedala moc prostor, aby pokračoval v námitkách.
„Použila bych letax ke Křivonohé čarodějnici v Obrtlé ulici. Tam nebudu nápadná. Přes Příčnou a Děravý kotel bych jen prolétla. Nemůže se nic stát. Ráno sice musím za otcem, ale odpoledne na to mám čas.“
Stále na něm viděla, že se mu to nelíbí. Kdyby nešla do mudlovských obchodů, asi by jí navrhl společnost, ale takhle? K tomu se přeci nesníží – jít k mudlům.
„No jak myslíš, zakazovat ti nic nemůžu. Buď ale opatrná,“ ukončil tento rozhovor a vrátil se k vínu.
Chvíli se ještě věnovala důkladné prohlídce svého talíře, až ho nakonec odsunula, vstala a popřála Narcisse a Dracovi dobrou noc.
V pokoji s ohrnutým nosem zabalila do balíčku večeři pro Siriuse a poslala ho po Felixovi. Stále jí nenapadal nějaký nápad, jak dostat Siriuse do Malfoy Manor. Přišlo jí to až moc riskantní. Naštěstí na ni příliš nenaléhal a stále zůstával v jeskyni.
Byla opravdu unavená, tak po horké sprše zalezla do postele a v tu ránu usnula. Neprobudil jí ani vracející se Felix.
Ráno měla pocit, jako by ji někdo zmlátil. Bolelo jí celé tělo, tak ji napadla spásná myšlenka:
„Že bych měla opravdu jenom chřipku? Ale co to zpoždění.“
Přála si Harryho dítě, ale na druhou stranu věděla, jaké je to v téhle situaci riziko. Jestli v nejbližších týdnech nedojde k rozhodujícímu boji, tak na ní bude tak za dva až tři měsíce těhotenství vidět.
Ztěžka vstala, oblékla si tmavomodrý hábit a odešla dolů do kuchyně. Něco málo se donutila sníst, aby se znovu nevrátila do pokoje a nepadla do postele. Draco tam naštěstí nebyl. Kdyby ji viděl v tomto stavu, asi by se už z toho nevykroutila a zavolal by rodinného léčitele.
Dnes neměla v plánu Siriuse navštívit. Za pár minut už měla být u otce a odpoledne chtěla do Londýna.
Otec ji unavoval učením kouzel pro něj mocného Salazara Zmijozela. Cítila se tak zdeptaná, že si málem nedokázala hlídat svou nitrobranu a ani se moc přetvařovat. Modlila se, ať už to skončí, ale celé tři hodiny ji trápil a znovu a znovu ji zdokonaloval v černé magii.
Když se vyloženě došourala ke krbu v salónu Malfoy Manor a brala do ruky letaxový prášek, měla pocit, že každou chvílí musí omdlet.
„To nezvládnu. Musím si jít odpočinout. Ale možná už další příležitost nebude a já to musím vědět.“
Překonala svou slabost, vstoupila a srozumitelně řekla:
„Křivonohá čarodějnice!“ vyšlehly plameny a pohltily ji.
Objevila se v krbu, který stál v tmavé smradlavé místnosti. Všude kolem byly špinavé stoly s otlučenými a rozbitými židlemi. Rychle si dala na hlavu kapuci a vkročila do ní.
Okolo stolů seděli kouzelníci se znetvořenými obličeji nebo úplně bez nich, neboť je zakrývali černé kapuce. Místnost byla zahalena do šedého kouře a nikdo si Nicol nevšímal. V této hospodě totiž platilo jedno nepsané pravidlo – není ti nic do toho, kdo jsem a co tu dělám.
Byla to pro Nicol výhoda, ale i přesto pevněji stiskla svou hůlku v kapse svého hábitu, svižným krokem přešla k východu a vykročila do snad ještě nechutnější ulice – Obrtlé ulice. Rychle a se sklopenou hlavou procházela kolem krámků s potřebami pro černou magii, nevšímala si narážek kolemjdoucích kouzelníků a čarodějek a stejným způsobem přeběhla i Příčnou ulici a Děravý kotel.
Tempo zpomalila až v Londýně, kdy sundala hábit a schovala ho do batohu. Teď už měla na sobě jen seprané džíny a zelenkavý svetr. Na první křižovatce se rozhlédla a chvíli přemýšlela, jakým půjde směrem. Nakonec vyhrála pravá strana. Chodila nevšímavě okolo výloh a hledala pouze jeden nápis – Lékárna.
Asi třetí blok od Děravého kotle ji opravdu našla. Rozbušilo se jí srdce, když přistupovala k přepážce a dívala se na ženu v bílém plášti, která se na ni mile usmívala:
„Dobrý den, přejete si?“
„Dobrý den,“ špitla, začervenala se a dívala se na špičku svých bod, když odpovídala, „chtěla bych jeden těhotenský test.“
Měla pocit, že ji pátravý pohled ženy propálí. Trval ale jen malinkou chvíli. Žena se otočila, vybrala z regálu tři krabičky a dala jí na výběr. Vzala si hned ten první, rychle zaplatila posledními librami, které v kapsách svých věcí našla ,a ještě rychleji lékárnu opustila.
Střídala krok s během a křečovitě držela balíček v ruce. Zaběhla do první kavárny, kterou našla, a rovnou mířila na toalety. Nehodlala čekat až do Malfoy Manor. Chtěla si být jistá hned teď.
Třesoucíma rukama otevřela krabičku a vytáhla návod. Rychle přelétla stránku a vzala do ruky přiloženou lahvičku, kapátko a tyčinku. Postupovala přesně podle instrukcí, napjatě seděla na zavřené míse a nespustila oči z tyčinky, kterou svírala mezi prsty své ruky.
Pouhé tři minuty jí připadaly jako věčnost. Když druhé okýnko zmodralo, vypadl ji test z ruky a zavřela oči. Znamenalo to pouze jediné.
„Jsem těhotná…“ vyklouzlo jí z úst.
Chvíli ještě strnule seděla a zírala před sebe. V hlavě měla prázdno. Nebyla schopná na nic myslet a přinášelo jí to ohromnou úlevu. Nevěděla, co má cítit, jestli radost nebo zoufalství.
Do Děravého kotle šla pomalu a s ještě více sklopenou hlavou, než z něj vycházela. Před jeho vchodem si na sebe opět vzala tmavomodrý hábit a obličej schovala do hluboké kapuce.
Prolétla místností a pokračovala dále po Příčné ulici. Nevšímala si lidí kolem sebe, chtěla už být u sebe v pokoji, chtěla už být sama a daleko od všeho a všech.
Pospíchala tak rychle, že si ani nemohla všimnout osoby vycházející z vedlejšího krámu. V plné rychlosti do ní vrazila, zamotala se a kdyby ji nezachytila, skončila by na zemi.
„Omlouvám se,“ slyšela nad svou hlavou hlas a rychle vrtěla hlavou.
„Ne to já se omlouvám, nedávala jsem pozor na cestu. Promiňte,“ zvedla s úsměvem hlavu, aby viděla do tváře osobě, která ji držela, a úsměv ji zmrzl, když zjistila, kdo to je.
Stejný výraz zděšení a překvapení měla i osoba před ní. Nicol se strnule koukala do zelených očí za kulatými brýlemi.
„Harry…“ vydechla spíš, než řekla.
Nevěděl, jak dlouho tam stáli a pozorovali bez hnutí jeden druhého. Harry stisk nepovolil a stále ji pevně držel okolo pasu. Srdce mu bušilo jako o závod a rozhodně neměl v úmyslu nechat dívku před sebou odejít. Nicol se mu v náručí třásla a do očí se jí hrnuly slzy. Vůbec netušil, co si o tom má myslet.
„Harry, kam si tak zmizel? Ještě musíme do Krucánků a Kaňourů pro…“ vyběhl z obchodu Ron a zarazil se, když poznal osobu u Harryho. Upustil balík, který držel, a bleskurychle vytáhl z hábitu svou hůlkou a mířil na Nicol.
Vzpamatovala se ze šoku, který právě prožila, vymanila se z Harryho náručí a prudce ho odstrčila na Rona, který se jí právě hodlal omráčit. Oba spadli na zem zrovna ve chvíli, kdy z obchodu vycházela i Hermiona a celou situaci pozorovala s otevřenou pusou.
Neváhala ani minutu a rozeběhla se směrem k Obrtlé ulici, cestou vrážela do lidí, ale už jí to bylo jedno. Po tvářích jí stékaly slzy a vše viděla rozmazaně. Ještě za sebou zaslechla Harryho hlas, jak volá její jméno.
Prudce rozrazila dveře do hospody u Křivonohé čarodějnice a ještě za běhu nabrala do ruky letaxový prášek:
„Malfoy Manor!“ zakřičela a než se stačila jednou nadechnout stála v krbu Dracova domova. Byla si jistá, že tam nikdo není a ani ona tam v tomto stavu nehodlala zůstat. Vyběhla hlavním vchodem a s hlasitými vzlyky pokračovala do lesa za Siriusem.
Nevnímala větve stromu, které jí švihaly to tváří. Větší bolest měla ve svém srdci, ta se jí zdála neúnosná. Potřebovala něčí útěchu, potřebovala něčí objetí a věděla, kde ho najde.
Sirius slyšel ji už zdálky a rozeběhl se jí naproti. Setkali se uprostřed mýtiny a Nicol mu prudce vletěla do náručí a přerývaně mezi vzlyky křičela:
„Já už ne- mů-žu, Siriusi! Já už to ne-vydr-žím! Ať už to skončí! Já viděla tu jeho bo-lest, viděla jsem v jeho očích všechno! Ne-vy-držím to zklamání, které jsem v nich viděla! A já teď če-ká-m jeho dí-tě, Siriusi. Já ho tolik miluju!“
Oba už klečeli, protože Nicol nebyla schopná stát na vlastních nohou, Sirius ji hladil a líbal do vlasů:
„Nicol, kdybych alespoň věděl, o kom mluvíš. Jak ti mám pomoci, jak tě mám utěšit.“
Byl zoufalí z její bolesti a ještě více z vlastní bezmocnosti.
Intervaly jejích vzlyků už se pomalu uklidňovaly. Ještě pořád byla křečovitě přilepená na Siriusovo rameni, když mu říkala jméno její lásky:
„Harry… Harry Potter je otec mého dítěte. Harry je ten, kterého z celého srdce miluji, Siriusi.“
Cítila, jak celý ztuhl, když to uslyšel. Po pár vteřinách se ale uvolnil a začal se nahlas smát. Nechápavě k němu zvedla uslzený obličej.
„Co- co je na tom k smíchu?“
Vzal její obličej do dlaní a palci jí stíral slzy:
„Promiň, nechci aby sis to vysvětlila špatně. Já jsem jenom hrozně šťastný.“
„Ale-ale z čeho?“ stále nechápala, kam tím míří.
Pevně ji přitiskl na svá prsa a stále se smál. Po chvíli se ale uklidnil. Věděl, že je na čase jí důvod jeho radosti vysvětlit.
„Jsem šťastný, protože jsem doufal, že otcem bude on. Jsi skvělá holka, Nicol. A až to skončí, tak vím, že on bude šťastný s tebou.“
Nicol se znovu rozplakala, protože jí na srdci pálila jedna otázka plná pochybností:
„My-myslíš, že bude schopen mi odpustit? Myslíš, že to všechno pochopí? A co když se něco stane? Co když náhodou nepřežije a bude umírat s pocitem, že jsem ho zradila, Siriusi. Já už nemám sílu. Ne teď, když vím, že čekám dítě. Jeho dítě.“
Vzal ji pevně za ramena a podíval se jí zpříma do očí:
„On ti nemá co odpouštět, Nicol. Až to skončí, tak ti musí být za to, co si teď prožíváš vděčný. A jestli ne, tak ať si mě nepřeje. A to dítě, ti teď naopak musí dát sílu. Sílu vydržet. A Harry nezemře, neboj. To nedopustíš ty, já, Hermiona, Ron. Prostě všichni, kteří ho mají rádi. A teď vstaň a usměj se. Mysli na to krásné, co v tobě roste.“
„Ale on také trpí, Siriusi. To mě bolí ze všeho nejvíc.“
„Harry je silný, Nicol. Ve svém životě už zažil tolik bolesti, že ho zocelila. A myslím, že ta tvoje, řekněme, zrada ho posílila ještě víc. Nikdy dřív nebyl tak připravený a odhodlaný Voldemorta porazit jako teď. Tohle si alespoň myslím já.“
Pomohl ji vstát a odvedl ji do jeskyně, kde si ještě dlouho povídali. Už neplakala, pochopila význam jeho slov.
„Musím být silná. Kvůli Harrymu, kvůli sobě a hlavně kvůli našemu dítěti
Zpět na obsah
Kapitola 30: Plán
Byla černá noc a krajinu jen ozařovaly blesky přicházející společně s hromem. Vítr s kapkami deště prudce narážel na okno pokoje, ve kterém svítila jediná svíčka.
Tlumené světlo zlehka dopadalo na tvář mladé dívky, která tiše ležela v červeném saténu, měla zavřené oči a mírně se usmívala. Rukou si občas přejela přes břicho a zasmála se hlasitěji.
Při tomto zvuku se pokojem ozvalo i krátké psí zakňučení. Dívka otevřela oči a otočila tím směrem hlavu. Před vyhaslým krbem ležela velká doga, hlavu si opírala o přední tlapy a upřeně ji pozorovala.
„Copak, Sire, něco se ti nelíbí?“
Pes zvedl hlavu a na znamení, že je vše v pořádku, vyplázl jazyk a zavrtěl ocasem.
Vstala, přešla k němu a pohladila ho mezi ušima, když někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ vyzvala přicházejícího a obrátila se na něj.
Do pokoje vstoupil vysoký tmavovlasý muž v černém hábitu a nedůvěřivě sjel pohledem po zvířeti před ním. Nebylo to tak dlouho, kdy svého Mistra přesvědčoval, aby psa, kterého si jeho dcera vyprosila, podrobil důkladnějším testům. Voldemort však slepě vyhověl přání své dcery a moc zvíře netrápil. Při pohledu na její výraz, když pes kňučel a svíjel se v křečích na zemi, to vzdal.
„Otec svolal poradu, Nicol. Mám vás přivést,“ řekl dívce a nespouštěl své černé oči z ležící dogy.
„Dobře, Severusi. Jen se obléknu a sejdu dolů.“
Snape se po odpovědi otočil a bez jediného slova odešel. Když zavřel dveře, zašklebila se na ně a pes vesele zaštěknul.
Vytáhla se ze skříně černý plášť, přehodila ho přes sebe a zazubila se do zrcadla.
„Ještě, že je tak volný. Takhle to budu moci ještě nějakou dobu skrývat. Pojď, půjdeme, Sire,“ pohodila hlavou směrem ke dveřím a doga líně vstala a přišla k její noze.
Opět kráčela temnou chodbou, jak tomu bylo v posledních dvou měsících docela často, ale tentokrát se už na to necítila sama. Sklonila hlavu, usmála se na psa a znovu se odhodlaně vrátila k pohledu na záda Severuse Snapea.
V místnosti už stáli všichni Smrtijedi a její otec. Severus se zařadil mezi ostatní a Nicol si sedla vedle Voldemorta. Sir si lehl k jejím nohám a pozoroval, co se bude dít.
Voldemort vstal a přešel doprostřed místnosti: „Moji věrní Smrtijedi, v posledních dnech jste mě svými výkony přesvědčili, že je čas! Čas k rozhodující bitvě!“
Nicol trošku strnula, ale hned se pokusila uvolnit. Zhluboka se nadechla a položila ruku na hlavu psa.
V posledních týdnech se opravdu udála spousta věcí. Před čtrnácti dny zjistila, že je těhotná, narazila na Příčné ulici do Harryho a přivedla Siriuse do Malfoy Manor. Hermiona jí za dva dny, když jí přinesla slíbenou hůlku pro Siriuse, řekla, že to s Harrym pořádně zamávalo. Celý den pobíhal po domě na Grimmauldově náměstí a s nikým nepromluvil. Nakonec zatáhl Rona a ji do velké jídelny a procvičoval s nimi souboje a protikouzla z knihy Salazara Zmijozela. Něco se v něm zlomilo a on byl odhodlaný Voldemorta zničit. Ne ho jen zabít, ale absolutně zničit.
No a v tomto týdnu se zvýšil počet útoků na mudlovské rodiny a na přívržence Fénixova řádu. Většinu z nich dokázala zachránit včasným upozorněním Remuse a McGonagallové, ale o některých vůbec nevěděla. S každou novou obětí si víc a víc přála, aby došlo k poslednímu boji. A teď to tu bylo, teď ta doba nastala.
Vrátila se ze svých myšlenek a znovu se zaposlouchala do slov svého otce.
„Příští týden se koná maškarní ples na počest výročí ukončení inkvizice. Proklouzneme nenápadně mezi hosty a ukážeme všem naši sílu a já… Já to skončím s Potterem!“
Odvrátila od něj zrak a v duchu uvažovala: „Maškarní ples? Bude opravdu těžké rozeznat nás. A jak já poznám Harryho a ostatní?“
Podívala se na svého otce a odvážila se k jedné otázce: „Jak víme, že tam Potter a ostatní z Fénixova řádu budou?“
Upřel na ni své ohnivé oči a asi chvíli přemýšlel, protože jí ihned neodpověděl.
„Budou tam, vím to! Budou tam všichni, protože jsou mezi pozvanými hosty. Zjistil mi to Severus od jednoho, teď už zesnulého, úředníčka.“
Přikývla, že rozumí, a nechala ho, aby pokračoval.
„Zítra se tu v tuto dobu opět sejdeme a vy mi řeknete, pro jakou masku jste se rozhodli. A teď už běžte!“ gestem jim naznačil, že už si dále nepřeje jejich společnost.
„Ty zůstaň!“ zastavil ji uprostřed pohybu, když se hodlala také odejít.
Znovu se tedy posadila a vůbec netušila, co bude chtít. Zaujal místo vedle ní a prsty přejel po Siriusově hlavě. Na sucho polkla a napadlo jí: „Že by na to přišel? Ale jak?“
Její panika byla zbytečná.
„Už víš, za co půjdeš, Nicol?“
„Ne ještě ne. Vůbec jsem nepočítala s tímto plánem. Musím si to rozmyslet,“ zavrtěla hlavou a stále bedlivě pozorovala jeho pohyby prstů.
„Jsi připravená k boji? Jsi připravená zabíjet?“ vypadalo to, že odpověď na tuto otázku ho zajímá mnohem více, protože svůj hnusný obličej přiblížil jen na pár centimetrů k tomu jejímu.
Mírně se otřásla odporem, ale nedala na sobě nic znát. Za tu dobu s ním už si zvykla na podobné situace.
„Samozřejmě, že jsem, otče.“
Nechal ji se spokojeným výrazem v tváři odejít. Nicol pospíchala pryč od něho a doga u její nohy tiše vrčela.
Byla už hluboká noc, když se s Siriusem vrátili do pokoje v Malfoy Manor. Okamžitě vzala do ruky čistý pergamen a pero a napsala jen pár slov:
Maškarní ples! Zítra v obvyklou dobu na obvyklém místě.
Přivázala ho Felixovi na nohu, poslala jej za Remusem a šla si lehnout. Do rána se ale jen převalovala a nemohla usnout. Hlavou se jí honily různé myšlenky:
„Za co půjdu? Jak nás rozeznají? A jak já poznám je?“
Když druhý den vyprávěla průběh porady s Voldemortem McGonagallové a Hermioně, které přišly na sraz s ní, nevypadaly vůbec optimisticky.
„Bude to opravdu těžké. Musím uznat, že je to chytré, Nicol. Budeme muset počkat až do prvního úderu,“ uvažovala nad Voldemortovým plánem Minerva.
„Jakou masku budeš mít ty?“ zeptala se jí Hermiona.
„Ještě nevím, ale poznáte mě podle černobílé dogy. Bude se mnou.“
McGonagallová jen povytáhla obočí a podívala se zkoumavě přes své brýle, ale Hermiona se tajuplně usmívala.
„Ráda bych vám pomohla více, ale nemyslím si, že nám řekne ještě nějaké podrobnosti. Nemá to ve zvyku. A jak je na tom Harry? Je připravený?“ odvedla řeč na druhou hlavní postavu v plánované bitvě.
Hermiona rychle kývala hlavou: „Je, neboj. S Ronem už před ním pomalu utíkáme, jak chce pořád něco zkoušet. Naštěstí už začala škola, tak nám dává pokoj alespoň přes den. Je ale nepřirozeně chladný. Takový bez emocí, asi kvůli…“
Větu ale nedořekla, protože si všimla stínu, který přelétl Nicol přes tvář.
„Snad už to skončí,“ povzdychla si Nicol a rychle se rozloučila.
Celé odpoledne seděla za svým sekretářem a přemýšlela nad svým převlekem. Všude kolem ní byly zmuchlané pergameny, na které kreslila návrhy. Sirius ji jen klidně pozoroval ze svého místa u krbu a ji to rozčilovalo.
„To se ti to leží, viď? Ty nemusíš nad ničím přemýšlet,“ hodila po něm jedním zmuchlaným pergamenem a Sirius na ni laškovně zavrčel.
Odhodila brk na stůl: „Vzdávám to! Nic kloudného mě nenapadá. Prostě půjdu za první věc, která ze mě vypadne, až se mě na to Voldemort zeptá.“
Když ta situace nastala, tak odhodlaně řekla: „Motýl.“
„Motýl?“ podivil se Voldemort, „To je dost nezvyklé. Ale na druhou stranu nehrozí, že tam bude i někdo jiný. Čekal jsem spíš nějakou temnější postavu.“
„A za co půjdeš ty, otče?“ doufala, že jí to řekne a bude tak moci upozornit alespoň na něj. Volal si je totiž jednoho po druhým a převleky jednotlivých služebníků tak znal pouze on.
K jejímu zklamání jí to ale neprozradil stejně jako chvíli úderu.
Na tento dotaz jí odpověděl: „To poznáš. Až se nad hlavami těch ubožáků objeví znamení zla a první oběť padne mou rukou, budeš připravená po mém boku.“
Bylo to tak, jak předpokládala McGonagallová. Musí čekat až do prvního úderu.
Zpět na obsah
Kapitola 31: Znamení
„Na maškarním plese? Víte to určitě?“ ptal se Harry Lupina a McGonagallové při rychle svolané poradě Fénixova řádu.
„Víme, Harry. Voldemort chce rozhodující bitvu uskutečnit právě tento večer. Je to chytrý plán. Mezi maskami nerozeznáme Smrtijeda od normálního hosta. Musíme být ve střehu,“ odpovídal mu Lupin a kroužil ukazováčkem po kraji hrnku.
Harry vstal od stolu a přešel k oknu. Chvíli se díval do tmy, než vyslovil další otázku.
„Ale jak jste se to dozvěděli? Jestli je to tak geniální plán, jak říkáš, tak Voldemort to asi jen tak nevytroubil do světa.“
Lupin se krátce podíval na McGonagallovou a Hermionu, které tiše seděly a nechávaly to zcela na něm.
„Máme informátora, Harry. To on nám to donesl.“
„Informátora? Ale koho? Můžeme mu věřit?“ otočil se od okna a se zaujetím Remuse pozoroval.
„Remusi, říkali jste, že nikdo nezůstal. Po zradě Severuse Snapea jsme byli bez informací,“ přidal se k jejich rozhovoru Arthur Weasley a Molly přikyvovala hlavou k souhlasu..
McGonagallová si poposedla a odpověděla za Lupina: „Ano, to je pravda, Arthure, ale někdo se našel. Někdo, komu můžeme zcela důvěřovat. Ten někdo se k nám připojí na plese.“
„Kdo to je?“ nevzdával se Harry a v duši mu klíčilo zrnko naděje.
„Draco Malfoy.“
„Malfoy?“ vyštěkl nevěřícně Ron a podíval se na Hermionu, která jeho jméno vyslovila.
„Je to tak nepředstavitelné, Ronalde?“ nezaváhala ani vteřinu a usmála se na svého přítele.
Ron vstal prudce od stolu a se zhnuseným výrazem přešel na místo k oknu a postavil se vedle Harryho.
„No to bych řekl, že je to nepředstavitelné! Ten slizoun a donašeč řádu? Hermiono, to nemůžeš myslet vážně!“
Hermiona si rukou pročísla vlasy a natočila jeden pramen na prst: „To myslím vážně, Rone. Draco cítí silný odpor k Voldemortovi kvůli svému otci. Nemůže mu odpustit, že nepomohl Luciusovi z Azkabanu, proto se přidal na naši stranu.“
Ron jen němě otevíral pusu, ale Harry si ji prohlížel přimhouřenýma očima.
„A jak ty to víš?“ zeptal se nakonec a přivedl tak Hermionu do rozpaků.
„No..víš…“
Ze svízelné situace ji nakonec dostal Remus, který svým způsobem přiznal barvu: „Vytáhla to ze mě. Musel jsem jí říci, kdo je náš informátor, když byla se mnou a přišel mi od Draca vzkaz. Doufám, že o našich slovech snad nepochybujete, Harry. Nebo ano?“
V duchu si však vyčítal, že mu nemůže říci pravdu. Toužil po tom, aby Harry věděl, že je to Nicol. V poslední době se jim stranil a uzavíral se čím dál víc do sebe.
„Nepochybuji…“ řekl nepřesvědčivě a odvrátil pohled zpět k oknu.
McGonagallová se chvíli odmlčela a nechala členy řádu v živém dialogu. Nakonec si ale hlasitě odkašlala a vyzvala je tak k tichu:
„Teď se musíme dohodnout, jak budeme postupovat. Je zcela jasné, že žádné bezpečnostní opatření na víc nemůžeme udělat. Voldemort nesmí pojmout žádné podezření. Musí si myslet, že jeho plán vychází. Bohužel musíme počkat, až začne útok. Dohodneme si nějaké znamení, abychom se navzájem poznali…“
„Můžeme tam jít přeci společně,“ přerušila ji Nymfadora Tonksová, ale okamžitě umlkla, když na ni Minerva upřela přísný pohled skrz své brýle.
„Nemůžeme, slečno Tonksová. Půjdeme tam maximálně po třech. Kdyby se tam nahrnul najednou celý Fénixův řád, tak bychom moc nenápadní nebyli, nemyslíte?“
Tonksové se v obličeji objevila barva silně se blížící jejím dnes červeným vlasům a stydlivě sklopila oči na stůl. Remus ji povzbudivě objal a políbil na tvář.
„Napadlo mne,“ vrátila se k jejich plánu McGonagallová, „že bychom si na nějaké určené místo připnuly malé pero z fénixe. Někdo bude mít asi i převlek, ve kterém ho poznáme, ale ti, kteří přijdou se škraboškou… Co říkáte?“
Členové se opatrně dívali jeden na druhého a tiše si vyměňovali své názory. Žádný lepší znamení je ale nenapadlo.
„Dobře a na jaké místo ho tedy připneme?“ zeptal se roztřeseně Neville.
„Tebe to nemusí zajímat, Neville, každému je přeci jasné, že půjdeš za žabáka,“ zasmál se svému vtipu Seamus a Ron s Harrym se k němu přidali. Neville v té chvíli nabral stejnou barvu jako před chvílí Tonksová.
„Nemohli byste být alespoň jednou vážní?“ okřikla je Hermiona a ve tváři se jí objevil výraz stejný, jako měla v Bradavicích, když jim vyčítala, že si nedělají domácí úkoly.
Na Harryho s Ronem to ale mělo naprosto opačný účinek a rozesmáli se ještě víc. Nakonec ale i jí začaly lehce cukat koutky, protože zjihla při pohledu na smějícího se Harryho. V posledních měsících se moc často nezasmál.
McGonagallová s ostatními členy, kromě Remuse, který potlačoval smích, tiše seděli opření a netrpělivě čekali, až se uklidní.
„Tak to by stačilo, pane Pottere, pane Weasley. Vy se také uklidněte, Seamusi,“ napomenula je a okamžitě se rozhostilo po místnosti ticho, „Nejlepší místo bude u srdce.“
„Co když si toho všimnou? Nebudeme potom snadnější cíl?“ napadlo Hermionu a očima hledala někoho, kdo by s jejím dotazem souhlasil. Nemusela tak činit dlouho, protože Harry, Ron a pár ostatních se na Minervu také se zaujetím podívali.
„Ano to je riziko,“ souhlasila s nimi, „Musíme spoléhat na to, že si toho nevšimnou do prvního útoku. Potom už nám to bude jedno. Potom se jim dáme poznat sami.“
Nic jiného jim asi nezbývalo.
Harry s ostatními přáteli ještě po skončení porady seděl v knihovně a koukal se do plamenů v krbu.
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se jich a nespustil oči z ohně.
Hermiona se ještě více zavrtala do Ronova náručí, když mu odpovídala: „Že už to snad skončí.“
„A jak?“ natočil k ní mírně svou hlavu, ale jen tak, aby poznala, že ta otázka patří jí.
„Přeci ve tvůj prospěch, Harry. Nic jiného by mě ani nenapadlo.“
„Jo jasně,“ ušklíbl se a přešel k baru, kde si nalil plnou sklenici ohnivé whisky.
„Jsi v pořádku, Harry?“ přešla k němu Michelle a starostlivě mu položila ruku na rameno.
Chvíli jí chtěl nějak ostře odpovědět, ale věděl, že se cítí stejně: „Nedoufala jste… Nemyslela jste si… Nenapadlo vás chvíli, že ten informátor by mohla být Nicol?“
Mírně se na něj usmála, ale v očích viděl smutek. Totožný jako tam měl i on.
„Chvíli ano. Ale snažím se na to nemyslet.“
„To ale přeci nejde!“ rozčílil se a zoufale odsunul sklenici dál od sebe, „Nemůžu na to přestat myslet. Jak se jen mám zachovat, až bude proti mně stát na plese? Jak s ní mám bojovat? Já ji pořád…“
„Já vím, Harry,“ přerušila ho, „Ani já nevím, jak se zachovám. Myslím si ale, že Nicol nebude bojovat proti nám. Tomu nevěřím.“
„Jasně, se mnou bude přece bojovat sám velký Lord Voldemort,“ prohodil ironicky a vrátil se bez whisky do křesla před krbem.
Remus s Hermionou se na sebe proviněle podívali, ale mlčeli. Museli vydržet. Ještě dva dny a zjistí to sám.
„Je přece úplně jedno, s kým bude bojovat, Michelle! Důležité je, že bude stát proti nám. To nemůžu vydržet…“ schoval hlavu do dlaní.
„Měl bys to ze sebe vyplavit, Harry. Slzy nejsou slabost,“ přišel k němu Remus, ale nedotkl se ho. Jeho výčitky svědomí byly moc veliké.
„Pochopí to? Bude nám schopen odpustit, až se dozví, jak jsme mu záměrně s McGonagallovou ublížili?“
Podobné myšlenky ho trápili v posledních týdnech víc než na začátku.
Harry se na přítele podíval, ale bez náznaku slz: „Nemůžu, Remusi. Už dávno vyschly. Už dávno jsem všechny vyplavil.“
Vstal a bez rozloučení odešel do svého pokoje. Hermiona a Remus se ještě dlouho dívali na dveře a po zbytek večera už nikdo z nich nepromluvil.
Zpět na obsah
Kapitola 32: Maškarní ples
Nicol stála na prahu dveří do sálu, který byl osvětlen stovkami svící. Na stěnách byla zrcadla a místo stropu noční obloha plná zářivých hvězd, které padaly na tančící osoby v maskách.
Fascinovaně se dívala na tu nádheru a nebyla s to se pohnout. Nakonec ji k tomu vybídl mladý muž přicházející s ní: „Tak pojď, je čas.“
Chytl ji okolo pasu, odváděl ke stolu a za nimi běžela velká doga. Lidé okolo ní si ji obdivně prohlíželi a ona se sama pro sebe usmála.
Měla na sobě dlouhé úzké světle modré šaty protkané stříbrnými nitkami a pošité umělými diamanty, které se jí leskly i ve vlasech vyčesaných do vysokého drdolu. Na zádech měla připevněná průhledná modrostříbrná motýlí křídla a na obličeji škrabošku stejné barvy jako šaty.
Muž vedle ní naopak vypadal jako blonďatý hrabě Dracula s černou maskou.
Nervózně těkala očima po tančících párech a lidech sedících u ostatních stolů. Hledala nějakou známou tvář, nebo přemýšlela, kdo z nich by mohl být Smrtijed či její otec.
Nakonec se otočila na Draca: „Půjdu se projít po sálu. Uvidím, jestli někoho nepoznám. Počkej tady.“
Vstala a pomalým krokem obcházela sál a Sirius šel vedle ní. Zastavila se u jednoho ze zrcadel na druhé straně od jejich stolu a pozorovala tančící dvojici před ní.
Dívka měla hnědé vlasy vyčesané do podobného uzlu jako ona, ale na tváři měla kočičí masku a dlouhé černé šaty.
Její partner měl široký klobouk s péry, z pod kterého mu vykukovaly zrzavé vlasy, u pasu mu visela kopie kordu a přes středověký oblek měl přehozený mušketýrský plášť.
Dívka na ni upřela svůj pohled a sjela očima i na psa sedícího u její pravé nohy. Usmála se a nenápadně kývla na pozdrav. Nicol jí odpověděla jen úsměvem.
Rozbušilo se jí srdce, když poznala osobu, která si stoupla vedle ní, popíjela víno a pozorovala jako ona Hermionu s Ronem. Byl to Harry.
Připomínal jí Robina Hooda bez klobouku a luku. Na tváři neměl žádnou masku a každý ho tak mohl poznat. Obdivovala jeho odvahu spojenou s troufalostí. Byl takhle tak snadný cíl…
Všiml si jejího pohledu a otočil se na ni: „Dobrý večer, bavíte se?“
Mírně se ošila a sklopila oči k zemi, aby ji nemohl poznat.
„Ano, bavím. A vy?“
„Ujde to,“ odpověděl jí, usrkl ze sklenky a sjel pohledem na dogu, která na něj zírala s vyplazeným jazykem a vrtěla ocasem, „To je váš pes?“
Neodpověděla mu, jen mírně pokývala na souhlas a dívala se na druhou stranu sálu.
Náhle udělal něco, co ji nenapadlo ani v těch nejkrásnějších snech. Odložil víno na stolek u zrcadla, natáhl k ní ruku a vyzval ji: „Zatančíte si se mnou?“
Zvedla k němu překvapený pohled a jejich oči se střetly. Nemohla si nevšimnout, jak se mu na chvíli zkřivil obličej bolestí, a potom překvapením. Poznal ji, ale ruku nestáhl. Díval se jí upřeně do očí a čekal.
Pomalu vložila svou dlaň do jeho a nechala se odvést na parket. Sirius za ní vesele zaštěknul, lehnul si a bedlivě pozoroval osoby v jejich blízkosti.
Nicol si uvědomila ještě jednu věc. Jestliže ho jizva bolela až ve chvíli, kdy se mu podívala do očí, znamenalo to jediné – její otec tu nebyl.
Jemně ji jednu ruku dal okolo pasu a ve druhé stále držel její dlaň. Přitáhl si ji k sobě a jejich těla se teď vzájemně dotýkala. Nicol zalapala po dechu a tělem jí projelo příjemné zamrazení. Volnou ruku mu položila na rameno, nechala se vést příjemnými tóny pomalé skladby a stále se vpíjela do těch smaragdových očí za brýlemi.
Měla sevřené hrdlo, třásla se a točila se jí hlava. Nechala ji zlehka klesnout na jeho rameno a cítila tak příjemnou kořeněnou vůni jeho kolínské.
Harry ji k sobě pevně tiskl, ale i přes to si všimla, jak se mu ruka, ve které držel její dlaň, chvěje. Zabořil svou tvář to jejich vlasů a do ucha ji zašeptal: „Proč?“
Co mu jen na to měla odpovědět? Mlčela. Přála si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Cítila se jako v sedmém nebi a nepřipouštěla si žádné nebezpečí. Ještě více se schoulila v jeho náručí a se zavřenýma očima poslouchala hudbu.
Když skladba skončila, vymanila se z jeho objetí, naposledy se na něj podívala a bez jediného slova vysvětlení zmizela se psem v patách mezi ostatními páry.
Harry tam ještě chvíli stál a díval se směrem, kterým odešla, a ze rtů mu ještě jednou vyklouzla otázka, na kterou mu neodpověděla: „Proč?“
Nepospíchala zpět ke stolu za Dracem Malfoyem. Chtěla být sama. Zaběhla do jedněch z postraních dveří vedle zrcadel a dostala se tak do dlouhé tlumeně osvětlené chodby. Byl znít jen rychlý klapot jejích podpatků a tiché došlápnutí psích tlap. Utíkala až na konec a sedla si na schody, které tam našla.
Hladila Siriuse po hlavě a těžce oddychovala.
„Ať už to skončí, prosím, ať už to skončí.“
Nevěděla, jak dlouho tam zůstala, půl hodiny, hodinu. Z jejích myšlenek ji vytrhla až hlasitá rána a hysterický křik lidí v sále.
„Otec,“ vyjekla a rychle se postavila. Sirius vedle ní tlumeně zavrčel a nervózně pobíhal kolem ní.
Vytáhla z dlouhého rukávu svou hůlku a svižně se vracela do hlavní síně, odkud se ozývaly rány, křik a dupot utíkajících lidí.
„Ale, ale, copak děláte tady? Neměla byste stát po boku svého otce?“ lekla se, když se před ní objevila shrbená postava s berlí a znetvořeným obličejem.
„Moody…“
„Ano, správně slečno Mercierová, mému oku nic neujde. Ani tak důmyslný převlek, jaký máte. Doufal jsem, že na vás narazím zrovna já,“ uchechtl se a v jeho ruce uviděla namířenou hůlku.
„Uhněte mi z cesty, Alastore!“ snažila se, aby její hlas zněl pevně.
Odpovědí jí byl jen smích, který se náhle zarazil, když se za ní ozvalo varovné vrčení.
„Co to…“ nedopověděl, protože za sebou zaslechl další osobu.
„Nechte ji být, Moody,“ byla to Hermiona s Ronem, který nechápavě koukal z jednoho na druhého a divil se: „Proč ji má nechat být, Hermiono! Je jedna z nich!“
„Není, je…“ než ale stačila svou větu doříci, Alastor Moody znovu zamířil.
„Expelliarmus!“ zasáhl ji do pravého ramene a odhodil ji dva metry daleko.
„Nééé,“ vykřikla Hermiona a hnala se Moodymu zabránit v dalším útoku. Udělal to ale někdo jiný. Ve chvíli, kdy se k němu už blížila, ležel Moody na zemi a nad ním s vyceněnými zuby stál Sirius.
Nicol ztěžka vstala a chytla se za zraněné rameno. Krvácela, ale neměla čas si toho všímat. Přiběhla ke psovi a odtáhla ho od Moodyho: „To je v pořádku. Nech ho být.“
Hermiona a Ron mu pomohli na nohy a oba muži nespouštěli oči z Nicol, která stála u nich.
„Jsi zraněná?“ zajímala se Hermiona a šáhla jí na ránu.
Nicol bolestí ucukla a zasykla: „To bude v pořádku. Je to jen povrchní. Co tu děláte! Máte být v síni a pomáhat Harrymu! O mě tady přeci nejde!“ koukala rozčileně z jednoho na druhého.
„Vůbec jsem tě tam neviděla, Nicol. Bála jsem se, co se stalo. Naposledy jsem tě zahlédla, jak mizíš ze sálu dveřmi, kterými jsme před chvílí přišli. Je tam hotové peklo. Smrtijedi zaútočili a já běžela sem a Ron se mnou,“ snažila se jí to vysvětlit.
Alastor a Ron nechápavě mrkali, až se nakonec Ron zeptal: „Můžete nám některá z vás vysvětlit, co se tady děje? My dva jsme tady asi totiž jediní, kteří to nechápou.“
„Žádný Malfoy, Rone,“ obrátila se na svého přítele Hermiona, „To Nicol je informátor Fénixova řádu.“
„Na vysvětlování bude času dost! Teď už běžte za Harrym. Já musím ještě nějakou dobu stát po boku Voldemorta!“ odehnala je a nervózně dupala nohou. Moody ji ještě jednou sjel nedůvěřivým pohledem, ale na konec odešel v závěsu jejích přátel.
Chvilku ještě čekala, aby nešla nápadně za nimi, strhla si ze zad křídla a z tváře škrabošku a roztrhla na jedné straně šaty až ke kolenu, aby se mohla pohodlněji pohybovat.
„Tak jdeme na to, Siriusi,“ vybídla psa a vyšla ke dveřím před nimi.
Pár sekund pozorovala situaci v sále. Všude kolem leželi mrtví, zranění či omráčení kouzelníci v maskách. Někteří vyděšeně pobíhali a hledali úkryt, neboť dveře hlídalo několik Smrtijedů. Poznala v nich Macnaira a Goylea.
Vzduchem létaly záblesky kouzel a kleteb a nad hlavami už nezářily hvězdy, ale znamení zla. Očima hledala dvě osoby, které ji zajímaly nejvíce. Voldemort a Harry stáli blízko sebe a bojovali. Harry bravurně vykrýval kletby, které na něj její otec sesílal, a viděla na něm, že je nepříčetný z toho že žádná ze Zmijozelových na Harryho neúčinkuje.
Držela se za bolavé rameno a odhodlaně vstoupila do víru děje. Uhýbala bojujícím dvojicím a překračovala bezvládná těla. Hledala Remuse nebo McGonagallovou. Sirius jí byl stále po boku, ale nespouštěl oči z Harryho.
„Kde jsi byla?“ ozvalo se za ní a v udýchaném hlase poznala Draca.
Než mu stačila odpovědět, sesunul se omráčený k zemi a tváří v tvář teď stála Lupinovi.
„Ahoj…“ nesměle ho pozdravila a zamířila na něj hůlku, „Jsi připravený?“
„Neustále,“ usmál se na ní a připravil se k boji.
Chtěla vyřknout první kouzlo, když se zvedl vítr a ozvala se hlasitá rána s vyděšeným Hermioniným výkřikem. Oba se otočili na místo, odkud vyšla, a zůstali strnule stát.
Harry právě nevykryl jedno z kouzel a ležel v bezvědomí čtyři metry od Voldemorta, který se k němu nebezpečně přibližoval. Čas jakoby se zastavil. Někteří z bojujících kouzelníků stojících v blízkosti Harryho a Voldemorta sklonili hůlky a čekali, co se bude dít.
Voldemort stál nad Harrym a zamířil na něj svou hůlku: „Jsi můj Pottere! Konečně jsem se dočkal! Když mi nepomohl Salazar Zmijozel, tak se vrátím k osvědčenému receptu. Avada…“
„Nééééééééééééééééé,“ proniklo místností až k uším Lorda Voldemorta, který se za hlasem, který bezpečně poznal, překvapeně podíval.
„Nicol?“
„Expelliarmus!“ namířila na svého otce a ten pár metrů od Harryho odlétl.
Rychle se rozeběhla a stoupla si před Harryho bezvládné tělo. Voldemort vstal a s ohnivým pohledem si ji prohlížel.
„Nedovolím ti to! Nedovolím, abys ho zabil!“ hlas se jí chvěl, ale hůlku držela pevně a mířila na Voldemorta.
„Co tím myslíš?!“ stále mu to nedocházelo a nechápavě ji pozoroval.
Síň utichla. Jestli předtím přestali bojovat jen kouzelníci v jejich blízkosti, teď už sklonili hůlky všichni a se zaujetím je sledovali.
Nicol se mu odhodlaně dívala do očí a rty měla pevně sevřené, až na chvíli, kdy mu se zaťatými zuby řekla: „Jestli ho chceš zabít, tak nejdřív musíš zabít mě!“
„Takže přecházíš na druhou stranu?!“ byl šokovaný, tohle skutečně nečekal.
Ušklíbla se a sjela ho znechuceným pohledem: „Nemůžu přejít od někoho, na čí straně jsem nikdy nebyla.“
Viděla, jak křečovitě sevřel svou hůlku, když mu došlo, co právě řekla. Byla v ní malá dušička, ale neustoupila ani o centimetr.
„Ustup mi z cesty!“ udělal krok v před a namířil na ni hůlku, „Přísahám, že tě zabiju!“
„Tak to udělej! Zabij mě, ale nedovolím, abys ublížil otci mého dítěte!“ vzdorně zvedla hlavu a nedala na sobě znát strach, který ji svíral vnitřnosti.
Zarazil se a podíval se na její už malinko vystouplé bříško: „Dítěte?! To snad… Ještě se uvidíme!“
Rozhlédl se po ostatních služebnících a naznačil jim, že je čas k odchodu. Téměř okamžitě se přemístil a spolu s ním i Smrtijedi. Až na jednoho. Severus Snape stál přilepený na zdi, hůlku měl pod sebou a vyděšeně zíral do očí rozzuřené dogy, která mu předníma nohama stála na ramenech a cenila na něj zuby.
„Odvolejte si ho, Nicol!“ prohodil tiše a žádostivě se na ni podíval.
Nicol lehce zavrtěla hlavou a pod návalem emocí se sesunula na kolena: „Nemůžu ho odvolat, Severusi. Má svou vlastní hlavu.“
„Jak.. jak… jak to myslíte?“ zeptal se vyděšeně a znovu se podíval do očí psa, a potom na Nicol.
Ta už vzala do rukou Harryho hlavu, položila si ji na klín a hladila ho po tvářích, na které kapaly její slzy: „Ať vám to řekne sám….“
Najednou se síní ozval vzrušený šepot. Severus se obrátil zpět, kde stál před chvílí pes, ale místo do jeho očí, teď koukal do tváře Siriuse Blacka, který držel svou hůlku pevně pod jeho bradou: „Nazdárek, Srabusi! Překvapení!“
Oči se mu rozšířily hrůzou a překvapením. Nebyl schopen jediného slova.
Členové Fénixova řádu s otevřenou pusou zírali na „mrtvého“ Siriuse Blacka. Všichni, až na Hermionu, která se vyčerpaně opírala o Rona a usmívala se.
„Siriusi…“ z řady vystoupila Michelle a pomalým krokem se k němu přibližovala.
Sirius se otočil za hlasem, sklonil hůlku a nechal Severuse Severusem: „Michelle…“
Snape se pokusil vyklouznout, ale dostal se akorát před profesorku McGonagallovou, vzdal to.
Remus si stoupl nad Nicol: „O tomhle si ještě promluvíme.“
V jeho hlase, ale nenašla náznak vzteku, jen vyčerpanosti a možná i radosti.
„Bude v pořádku, Remusi?“
Povzbudivě ji stiskl zraněné rameno a rychle ruku stáhl, když bolestivě vyjekla: „Bude, je jen v bezvědomí. Přesuneme se na Grimmauldovo náměstí a tam se dáme do pořádku.“
Sklesle se rozhlédl kolem sebe. Místo tančících rozesmátých osob viděl mrtvá nebo bezvládná těla a vystrašené obličeje.
Dnes večer zemřela spousta dobrých lidí, ale i dost služebníků Lorda Voldemorta. Nymfadora Tonksová k němu přikulhala a ze zadu ho objala: „Je to za námi…“
„Není. Voldemort stále žije…“
Zpět na obsah
Kapitola 33: Slzy a smích
Seděla na kraji bíle povlečené postele a dívala se do tváře muže, kterého z celého srdce milovala. Občas si šáhla levou rukou na zraněné rameno, které už měla obvázané, a mírně přivřela oči bolestí.
Bolest ale přehlušil pocit štěstí a radosti. Samozřejmě trošku zahaleného zklamáním, že lord Voldemort unikl a málem zvítězil. Harry ale žil…
„Měla by sis jít lehnout, Nicol,“ byl to Remus, který tiše vstoupil do Harryho pokoje.
„Ne, Remusi, už ho neopustím. Budu tu, dokud se neprobudí.“
„Myslela jsi to vážně?“ přisedl si vedle ní a podíval se jí do obličeje.
„A co?“
Tváří mu přelétl lehký úsměv: „To dítě. To, co jsi o něm řekla Voldemortovi.“
Sklopila stydlivě oči, zarděla se a souhlasně pokývala hlavou.
„Tím spíš, by sis měla jít odpočinout, Nicol. Když ne kvůli sobě, tak kvůli dítěti.“
„Ne, Remusi, už jsem řekla,“ podívala se mu nesmlouvavě do očí, „Já jsem v pořádku a dítě taky. Cítím to. Zůstanu u něj.“
Kapitulovaně zavrtěl hlavou, zvedl se a odešel do salónu, kde byl zbytek Fénixova řádu. Tedy těch, kteří byli schopni stát na vlastních nohou a neleželi buď u sv. Munga nebo v ostatních pokojích Grimmauldova náměstí. Naštěstí nezemřel z jejich řad nikdo, ale Bill a Mundugus na tom nebyli zrovna nejlépe. Billova žena Fleur u něj seděla stejně jako Nicol u Harryho a odmítala se od něj vzdálit.
„Nepůjde si lehnout, je tvrdohlavá,“ postěžoval si a sedl si do volného křesla.
„A to jsi poznal až teď?“ zasmál se Sirius, který stál u praskajícího krbu a v ruce držel láhev Máslového ležáku.
Remus k němu zvedl unavené oči: „Nepoznal. Je stejná jako…“
„Jako já, doufám,“ usmála se Michelle.
Sirius s Lupinem se na sebe podívali a souhlasně pokývali hlavou.
„Nikdo jiný by nás ani nenapadl,“ dodal Sirius a šel si sednout vedle ní. Michelle sklopila oči k zemi. Cítila se v jeho společnosti nesvá. Přece jenom to už bylo skoro dvacet let.
Sirius jí zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho a pohladil jí po tváři: „Jsem šťastný, Michelle… Můžeš… Mohla bys… Odpustíš mi někdy?“
„A ty mně?“ zvedla k němu uslzené oči.
„Já ti nemám co odpouštět! A neplač, prosím,“ setřel jí padající slzu z tváře.
„Ale já přeci nepláču,“ usmála se na něj šťastně, „nemám proč.“
Dívali se jeden druhému do očí. Bylo toho tolik, co si chtěli říct.
„Půjdu za ní. Ještě jsme si spolu ani pořádně nepromluvily,“ přerušila jejich pohled, zvedla se a pomalu šla za Nicol.
Nicol se ohlédla za osobou, která právě vstoupila, a široce se usmála: „Mami…“
Více už nestihla, Michelle k ní rychle přišla a pevně ji objala: „Tys mi dala, holka! Jak tě to mohlo vůbec napadnout! Mohlo se ti něco stát! Tohle si s Remusem ještě vyřídím!“
„Nemohla jsem ti to prozradit. Nedovolila bys to,“ snažila se jí vysvětlit, ale nebylo co. Michelle ji hladila po vlasech a v jejích očích viděla jen porozumění.
„A teď mi řekni ještě jednu věc.“
Nemusela ani říkat jakou. Bylo jí jasné, co chce matka vědět: „Ano, jsem.“
„A ještě něco…“
„Měla jsem k tomu lepší příležitost,“ přerušila ji opět, neboť to opět poznala, „měla jsem k Bellatrix blíže a dokázala jsem to. Sama jsi doufám viděla, že se to povedlo.“
Spiklenecky na matku mrkla a přivedla ji tak do rozpaků.
„Nemusíš si na nic přede mnou hrát, mami. Já vím, že ho miluješ. A on miluje tebe, mezi námi děvčaty.“
„Myslíš…“ snažila se nenápadně zajímat, ale moc jí to nešlo.
Když zase s Harrym osaměla, dívala se mu něžně do tváře a hladila ho po čele.
„Miluji tě, víš to?“ šeptala mu, „Už tě neopustím, slibuji.“
Vytáhla si sponu z vlasů a nechala tak spadnout kučery na svá ramena. Ačkoli Remusovi tvrdila něco jiného, oči se jí klížily únavou. Stočila se do klubíčka vedle Harryho, zavřela oči a téměř okamžitě usnula.
Dole v salónu mezitím probíhal živý rozhovor.
„Chcete tím říci, že Nicol nikdy nezradila a stála celou dobu na naší straně?“ ptala se zrovna Molly Weasleyová Remuse a McGonagallové.
Lupin už byl všemi dotazy zahnaný do kouta a díval se prosebně po profesorce, která se ujala slova: „Takže znova. Nicol souhlasila s mým a Lupinovým návrhem, že se tajně dostane do centra Voldemortovy skupiny a bude nás informovat o všem, co bude mít v plánu. Nikdy nezradila! Celou dobu stála na naší straně. Bylo to ale riskantní, proto jsme o tom věděli pouze já, Remus a ona. No… po určité době na to přišla slečna Grangerová.“
Hermiona se podívala omluvně na Rona, který ji celou dobu naštvaně pozoroval, protože si připadal ukřivděný, že mu o tom neřekla, a špitla: „Promiň…“
„Mně se nemusíš omlouvat, Hermiono,“ šeptal ji, „Spíš mě zajímá, jak to vysvětlíš, Harrymu!“
Na sucho polkla, protože ji to také trápilo. Vůbec netušila, jak bude Harry reagovat, až se dozví, že o tom věděla a nechala ho na pochybách.
„Dobře,“ přibelhal se Moody blíže k Minervě, „a v tom plánu bylo i oživení Siriuse Blacka?“
Otočil své kouzelnické oko na příčinu jeho otázky a Sirius se na něj zašklebil.
McGonagallová se zaraženě obrátila na Siriuse: „No… po pravdě řečeno nebylo.“
„Aha!“ zajásal Alastor, „Takže přeci jenom porušila dohodu o používání černé magie!“
Sirius naštvaně vstal, ale Michelle ho zadržela: „Sedni si! Nech to na nich.“
„Neporušila!“ zastával se jí Lupin, „Nicol jsme jednoznačně řekli, že kromě zakázané kletby Avada Kedavra si může z černé magie dovolit vše. A ona ta slova pochopila. Sice dle svého, ale pochopila.“
„No jistě. Aby si se jí nezastal, když oživila tvého kamarádíčka,“ rozčiloval se a stále koulel okem po Siriusovi, který pěnil a Michelle měla co dělat, aby po něm neskočil.
„Co proti ní máš, Alastore? Co udělala?“ nechápal ho Remus a kroutil hlavou, „Bez ní bychom o tom útoku nevěděli. Bez ní by Harry neměl knihu Salazara Zmijozela. Bez ní by zemřelo mnohem víc mudlovských a kouzelnických rodin. A možná i Harry.“
Moody se trošku zarazil: „Já…no… Je to přeci jeho dcera!“
„Ale je to také má dcera, Moody!“ rozčílila se Michelle a on sjel okem ze Siriuse na ni.
„Dobře. Já jen… je pro mě těžké věřit někomu, kdo je k Voldemortovi tak blízko,“ vzdal se a odbelhal se zpět na své místo.
„Ještě nějaké dotazy?“ ozvala se znovu McGonagallová.
Otázek bylo ještě hodně, ale nikdo na ně už neměl náladu, proto všichni mlčeli.
„Skvělé. Odebereme se tedy do svých ložnic. Zítra už by mohl být v pořádku pan Potter a svoláme tedy oficiální poradu řádu. Přeji dobrou noc,“ rozloučila se, vstoupila do krbu a vrátila se tak do Bradavic.
V salónu zůstali jen Sirius, Remus a Michelle. Tiše vedle sebe seděli a upíjeli Máslový ležák.
„Zase doma…“ povzdychl si Sirius a nostalgicky přejel očima po místnosti.
„Já myslel, že ho moc za domov nepovažuješ,“ rýpnul si jeho přítel a Michelle potlačovala smích.
„Ha, ha, ha, Remusi, fakt moc vtipné. Rozhodně je to tu lepší než v jeskyni. A když je tu Harry…Jak to s ním vypadá?“ převedl rozhovor na svého kmotřence.
„Ráno bude v pořádku. Dostal jen pořádnou pecku do hlavy. A když jsme u něj. Jak to teď bude s tím dědictvím, když jsi naživu?“
Sirius zamyšleně upil z lahve a pokrčil rameny: „To nevím… Ale nehodlám to řešit. Není to pro mě důležité. Kde je vůbec Krátura?“
Rozhlédl se kolem sebe a marně hledal svého domácího skřítka.
„Dělá v Bradavicích. Harry ho tam poslal.“
„Aha,“ vzal na vědomí a objal Michelle, která mu usínala na rameni, „a Klofan?“
„U Hagrida.“
Podíval se na klidně oddychující Michelle: „Měli bychom si jít alespoň na pár hodin lehnout. Odnesu ji do pokoje.“
„Máš pravdu, půjdeme,“ souhlasil s ním Remus a už se také zvedal, „Myslíš, že to Harry pochopí?“
Tahle otázka ho pálila na jazyku už dlouhou dobu. Sirius, ale pokrčil rameny na znamení, že neví: „Snad ano, uvidíme…“
Zpět na obsah
Kapitola 34: Nový začátek
Východní obzor získal narůžovělou barvu, noční obloha pomalu bledla a zářivé hvězdy pohasínaly. Svítalo. Kdo v tu dobu nespal a pozoroval tento přírodní jev, měl asi pocit, že se den probouzí do nového života, do nového začátku.
Brzy už se objevilo i slunce, které prvními paprsky prohřívalo zemi a probouzelo ptáky a rostliny.
V domě na Grimmauldově náměstí však ještě všichni spali. Někteří hluboce po vyčerpávajícím boji a jiní neklidně s děsivými sny.
Jeden z paprsků vnikl i do pokoje, kde se právě probíral Harry Potter. Nejdříve se mu zachvěla víčka, a potom lehce zamrkal. Okamžitě zkřivil obličej bolestí, stiskl zuby a oči zase zavřel. Hlava mu třeštila a hučelo mu v ní.
Stáhl k ní ruku a pokusil se vzpomenout, co se stalo. Vybavovaly se mu obrazy z předešlé noci – tanec s Nicol, teatrální příchod lorda Voldemorta, boj, a potom tma… Nakonec se mu ještě připomněla chvíle, než upadl do bezvědomí. Snažil se vykrývat kletby, které na něj Voldemort sesílal, ale koutkem oka zahlédl něco, co ho rozrušilo a zbavilo pozornosti. Byla to Nicol. Stála proti Remusovi a oba byli připraveni k boji. Něco mu na tom ale nesedělo, něco bylo jinak… Oni se na sebe usmívali…
Pomalu opět otevřel oči a tiše zasténal. Pokusil se pohnout, ale hlava ho začala bolet ještě více, tak se znovu zabořil do polštáře. Mírně se otočil na pravou stranu a zarazil se. Vedle něj někdo ležel stulený do klubíčka a spal. Bez brýlí ale nemohl pořádně zaostřit a rozpoznat, o koho se jedná.
Pravou rukou prohledával svůj noční stolek, na který obvykle pokládal své brýle, a našel je. Rychlým pohybem si je nasadil a znovu zaostřil na osobu vedle něj.
Zorničky se mu rozšířily údivem, když ji poznal. Měla na sobě stále ty světle modré šaty, ale už nebyly tak zářivé. Byly potrhané, na zádech již nebyla motýlí křídla a na pravém rameni byla seschlá krvavá skvrna. Vlasy jí zakrývaly obličej, ale i tak viděl, že hluboce spí. Okamžitě zapomněl na bolest a rozhlížel se, kde vlastně je.
Uklidnil se, když poznal svůj pokoj na Grimmauldově náměstí. U Voldemorta tedy nebyl. To ale mohlo znamenat jen jediné…
Opatrně jí odhrnul vlasy z tváře, aby si ji mohl prohlédnout. Klidně oddychovala, ale v ruce křečovitě držela kus jeho deky. Nos měla samou sazi a na bradě krvavý šrám.
Celé jeho nitro zalilo příjemné teplo a srdce se mu sevřelo zvláštní bolestí. Stejnou, jakou poprvé pocítil, když ji poznal.
„Nicol…“ zašeptal spíš pro sebe, protože se bál, aby ji nevzbudil.
Lehce přes ni přehodil svou deku a ona spokojeně zavrněla ze snu a přitiskla se blíže k němu.
Tiše ji pozoroval a čekal, až se sama probudí a celou situaci mu vysvětlí. Sám už ale začínal něco tušit.
Od dveří se ozval nějaký zvuk a on se za ním otočil. Někdo se je pokoušel neslyšně otevřít a do malé škvíry strčil svou hlavu. Nejdříve se tam objevila jedna rozcuchaná zrzavá a hned za ní další s hnědými dlouhými vlasy.
Ron a Hermiona se šťastně usmály, když uviděli Harryho veliké smaragdové oči, a už na něj chtěli zavolat, kdyby si rychle nedal ukazováček přes ústa a nenaznačil jim tak, že mají mlčet. Hned na to ho dal pryč a stejnou rukou je vybídl, aby šli dovnitř.
Ron k němu přiběhl rychle, ale Hermiona se zvláštně pomalu a se sklopenou hlavou šouravými kroky přibližovala.
Harry si ji přimhouřenýma očima prohlížel a přemýšlel: „Co s ní je?“
Hermiona jako by vycítila jeho pohled, k němu zvedla své oči, provinile se usmála a stejný pohled věnovala i spící Nicol.
„Ona něco ví!“ došlo mu a svým výrazem jí naznačil, že si s ní bude chvít v nejbližší době promluvit.
Ron naopak zářil jako sluníčko. Gesty mu naznačoval průběh noci, ale Harry mu vůbec nerozuměl.
„Rone?“ ozvalo se u jeho pravého ramene ospale.
Nicol se právě pomalu probírala a první, koho uviděla, byl Ron, který zběsile rozhazoval rukama a němě něco naznačoval.
Ron se uprostřed pohybu zarazil, podíval se na ni a zašklebil se: „Já jsem tě asi probudil, co? Jé, promiň, to jsem nechtěl.“
Bylo mu divně, v posledních měsících ji bral jako nepřítele a teď už zase věděl, že žádný nebyla. Byl zmatený a vzteklý na Hermionu, že mu o tom neřekla. Jasně a stručně – cítil se před Nicol trapně.
Pomalu si sedla a mírně se předklonila. Točila se jí hlava a zvedal se jí žaludek. Na to už ale byla v posledních týdnech zvyklá.
„Ne, neprobudil. Ale Harryho bys mohl.“
Ron se výmluvně podíval na Harryho, který ležel s rukama za hlavou a s povytaženým obočím Nicol pozoroval: „No to už asi nepůjde. On už je totiž vzhůru docela dost…“
Měla pocit, že do ní právě uhodil blesk. Celá se rozklepala, bála se otočit a v hlavě jí kolovala jedna otázka: „Jak mu to vysvětlím? Jak mu to vysvětlím…“
Zhluboka se nadechla a s vystrašeným obličejem se otočila na Harryho: „A-ahoj…“
„Nazdar!“ odpověděl ji suše. Nehodlal jí to nijak ulehčit.
Nervózně si začala upravovat vlasy a do očí se jí hrnuly slzy: „Já, já, asi … asi bych ti to měla… vysvětlit.“
Odvrátil od ní zrak, protože si všiml jejích lesknoucích se očí a ztěžka polkl: „No to bys asi měla…“
„Harry…“ přispěchala jí na pomoc Hermiona, ale když viděla jeho pohled, okamžitě zmlkla.
„Ty se do toho nepleť, Hermiono! Je mi jasné, že my dva si budeme také muset promluvit. Nechte nás o samotě, prosím,“ nežádal je, ale konstatoval.
Oba jejich přátelé se tedy se staženým obličejem odebrali pryč z pokoje a Hermiona ještě povzbudivě na Nicol mrkla. Té už se ale po tvářích koulely slzy jako hrachy a snažila se je rychle stírat, aby si jich Harry nevšiml.
„Harry… já… prosím….odpustíš mi?“ tolik se bála odpovědi, která měla přijít.
Její pláč mu drásal srdce. Cítil se ale tak podvedený, jak jen to šlo: „Proč mi o tom neřekla? Proč mi tolik ublížila?“
„A co ti mám odpustit? Že ses spolčila s tvým tatínkem? To je přeci přirozené. Remus mi říkal, že krev není voda,“ byl krutý a věděl to. Nejhorší bylo, že vlastně ani nevěděl proč.
Nicol rychle vylezla z postele a teď už propukla přímo v hysterický brek a křičela na něj: „Já, já se s ním přeci nespolčila! Harry… já… já… já se ti přeci snažila pomoct! Já jsem ti to nesměla říct!“
Psychicky už to nevydržela a sesunula se na kolena. Tohle nechtěl. Tohle ne.
„Proboha, Nicol, tohle jsem nechtěl,“ pokusil se vyskočit z postele jako ona, ale zapotácel se a nad přívalem bolesti se chytl za hlavu. Rychle se ale vzpamatoval, klekl si před ní a pevně ji objal: „Prosím, odpust mi. Nechtěl jsem… tohle ne… Já jen… Lásko, neplač, prosím.“
Hladil ji po vlasech a líbal na tváře: „Já jsem takový idiot. Já tě tolik miluji, Nicol. Cítil jsem se hrozně, když jsi odešla. A teď se cítím ještě hůř, protože ti ubližuji a vlastně nevím proč. Když vím… Podívej se na mě…“
Nicol mu vzlykala v náručí, ale už nebyla zoufalá. Už to byl uklidňující pláč. Zvedla k němu své oči plné bolesti a lásky a pohladila ho po čele, když ho její pohled zabolel: „Já… taky tě miluji a nikdy jsem nepřestala, Harry. Jenom láska k tobě mě držela nad vodou. Láska k tobě a také ještě něco…“
Odmlčela se a on se na ni nechápavě a pln zaujetí podíval: „Co?“
Trošku zavrtěla hlavou. Nevěděla, jak mu to má říci: „Co když to dítě nebude chtít? Co když z něj nebude tak šťastný jako já?“
„Asi… asi bych ti měla něco prozradit. Já… nevím, jak… tedy vím jak, ale … je to hrozně těžké,“ snažila se z jeho tváře vyčíst, zda jí alespoň trošku rozumí, ale Harry na ni koukal a vůbec netušil, která bije.
„Harry… já… ty… my… jsem těhotná!“ vypadlo z ní rychle a odvrátila oči.
Bylo hrobové ticho a místností se ozýval jen tikot hodin na zdi. Nicol se stále koukala do země a Harry ji s prázdným výrazem pozoroval. V hlavě si snažil uvědomit smysl jejích posledních slov. Když mu to došlo, hlasitě se zasmál, chytl její hlavu do dlaní a hladově ji políbil. Nicol na něj vytřeštila oči a snažila se nadechnout. Harry ji pevně objal a stále se smál: „Takže já… my… ty…“
Mluvil stejně nesrozumitelně jako před chvílí ona a musela se tomu začít také smát. Jejich smích se ozýval po celé chodbě a přivedl ještě někoho. Ten někdo opatrně otevřel dveře do Harryho pokoje a stál na prahu. Ten někdo, zarazil Harryho smích…
Zpět na obsah
Kapitola 35: Jako malí kluci
Harry úlekem spadl dozadu a začal se odsunovat. Viděla v jeho očích děs spojený s překvapením a chvíli se bála toho, že za ní stojí její otec. Rychlým pohybem se otočila, aby zjistila, kdo to je.
Sirius se ledabyle opíral o rám dveří, v ruce držel hrozen vína, ze kterého pomalými pohyby uždiboval, a s hraným nezájmem si je prohlížel.
Zacukalo jí v koutcích, jak se snažila, aby se nerozesmála a káravě ho upozornila: „Siriusi, to tě nenaučili, že se má klepat, než vejdeš do cizího pokoje?“
Nezaujatě se na ni podíval: „Cizího? Dobře si ho pamatuji, strávil jsem tu dětství. I když… teď už asi vážně není můj.“
Usmál se na Harryho, který na něj zíral s otevřenou pusou: „Ahoj, Harry, tak jak se vede?“
Harry němě otevíral a zavíral ústa, až ze sebe nakonec dostal pár skřeků, ze kterých se dalo rozeznat: „Ty… jak…kdo…kde…“
Sirius se podíval s ironickou obavou v očích na Nicol: „Nedostal do té hlavy moc velkou ránu? Pamatuji si ho bystřejšího, teď mi přijde, že je mírně retardovaný.“
To už nevydržela a vyprskla smíchy. Všimla si Harryho naštvaného pohledu a rychle si dala ruce přes ústa a snažila se výbuchy potlačit: „Promiň…. Harry….to já….“
Více už ale nedokázala a v křeči smíchu si lehla na zem. Harry svižně vyskočil na nohy, skočil po Siriusovi a vrazil mu pořádné pěstí přímo do brady.
Nicol se zarazila a šokovaně se podívala na Siriuse, který upustil víno, jehož kuličky se teď rozkutálely po celé místnosti, seděl na zemi, mnul si bolavé místo na bradě a s povytaženým obočím Harryho pozoroval: „Dobrá rána, Harry.“
Harry na něj namířil svůj prst a roztřeseně mu vyhrožoval: „Ještě…jednou…umřeš…a zabiju tě!“
Pomohl svému kmotrovi na nohy a konečně ho pevně objal: „Jsem rád, že jsi zpátky!“
„To já taky, Harry. A poděkuj za to Nicol, to ona má největší zásluhu.“
Harry se na ni vděčně podíval a usmál, Nicol se začervenala: „Nechám vás teď o samotě. Asi si budete chtít popovídat. Budu v knihovně.“
Políbila Harryho na tvář, laškovně vrazila do Siriuse a zabouchla za sebou dveře.
„Ufffff, a mám to za sebou…“ oddechla si a vesele poskakovala až do knihovny, kde našla schoulenou Hermionu nad knížkou.
Nevypadalo to ale, že je do ní nějak začtená. Spíš do ni jen upřeně zírala a myšlenky se jí potulovaly asi někde jinde, protože si ani nevšimla jejího příchodu.
„Herm…“
Hermiona sebou polekaně trhla a podívala se na svou kamarádku: „Nicol… Tak jak to dopadlo?“
Napjatě si poposedla a odložila otevřenou knihu na stůl. Nicol si sedla naproti ní a nasadila nejtragičtější výraz, který uměla.
„Neříkej mi, že to nepochopil!“ zhrozila se.
Nicol k ní ještě jednou zvedla smutné oči, ale když uviděla její vystrašený pohled, tak ji už déle nenapínala: „Ze začátku hrůůůza! Ale dopadlo to dobře…“
Hermiona po ní z legrace hodila svůj brk: „Ty, potvoro! Já se tady užírám a ona mě bude ještě strašit!
„Promiň, Herm… promiň“ smála se a uhýbala drobným věcem, které po ní stále házela.
Náhle Hermiona zvážněla a tentokrát se tragicky tvářila ona: „No jo… ale jak zareaguje na mě? Jsem jeho nejlepší kamarádka a neřekla jsem mu to…“
„Nemohla jsi…“ snažila se jí utěšit a přesunula se na místo vedle ní.
„Mohla… Říkali jsme si vždycky všechno, Nicol, i když jsme takříkajíc nesměli. Na škole jsme porušovali řád – z toho jsem tedy nadšená nebyla, všechny akce jsme podnikali společně a neměli jsme před sebou žádná tajemství. Já, Ron a Harry. Všude, kde jsme se objevili, tak ostatní věděli, že se něco semele. A teď…“ sklopila oči k zemi a zhluboka se nadechla.
„Hermi…,“ hladila ji po zádech, „no tak… Prostě řekni, že jsi měla strach, aby na to můj otec nepřišel a nezabil mě. To určitě zabere.“
„To by mohlo…,“ zamyslela se a převedla rozhovor k něčemu jinému, „Ty, Nicol… Ty jsi mi ale také všechno neřekla, že jo?“
„Neřekla…“ zavrtěla hlavou a usmála se.
„A Harry už to ví?“
„Nemělo cenu něco tajit. Po tom výstupu s Voldemortem o tom ví všichni a nechtěla jsem, aby se to dozvěděl od někoho jiného.“
„Jo to je logické,“ souhlasila s ní Hermiona, „A jak reagoval?“
„Chvíli vůbec netušil, která bije,“ zasmála se, „No i když já jsem mu to moc srozumitelně nevysvětlovala, ale řekla bych, že to docela pobral. Podle mě mu to dojde až časem. Je toho na něj moc – nejdřív já, pak dítě a teď Sirius. Musí být zmatený…“
„Sirius je u něj?“ přerušila ji.
Kývla hlavou na souhlas a vzala ze stolu jednu z Ronových čokoládových žabek.
„Docela by mě zajímalo, co se tam odehrává…“ zatoužila Hermiona a podívala se směrem ke schodům.
„Mě ne..“, mluvila na ni s plnou pusou čokolády, „Stačil mi ten začátek, kdy Harry Siriusovi jednu natáhl.“
„On ho uhodil?!“ vytřeštila na ni oči a vzala si také jednu žabku.
„Jo dal mu pěstí do brady. Asi si musel na někom vybít ten nával emocí…“
Potom už se jen ládovaly čokoládou. Hermiona občas vzhlédla ke dveřím a podívala se na Nicol. Ta ale nesmlouvavě zavrtěla hlavou.
Harry mezitím seděl se Siriusem na zemi ve „svém“ pokoji a živě vyprávěl události předešlých let, až se dostal na včerejší večer: „Od chvíle, kdy mě Voldemort omráčil, vůbec netuším, co se stalo.“
„Nicol ti zachránila život, Harry. Voldemort byl připravený tě zabít a ona ho odzbrojila. Stoupla si mezi vás a zabránila mu v tom.“
„Nicol? Já myslel, že bojovala s Remusem?“ byl překvapený a vnitřnosti se mu stáhly strachem, „Co ji to jen napadlo? Mohl ji zabít…“
„To tedy mohl…“ vydechl Sirius a ztěžka se postavil, „Naštěstí byl tak šokovaný, že to neudělal. Opravdu to nečekal. Doopravdy ji bezmezně důvěřoval.“
„Jak to ale udělala s Remusem?“
„S Remem? Nijak… Prostě od něj odběhla a stoupla si před tebe. Jo ty o tom nevíš,“ pochopil jeho nechápavý pohled, „To s Nicol byl plán Remuse a McGonagallové. To oni Nicol navrhli, jestli by nechtěla dělat špeha u Voldemorta.“
Harry vyskočil a pevně stiskl rty: „Remuse? To si s ním ještě vyřídím…“
„Uklidni se! Oni ti to nemohli říci. Vždyť se na sebe podívej, prozradil by ses už při prvním setkání!“ přerušil ho, ale Harry pokračoval.
„O mě přeci vůbec nejde, Siriusi! To už jsem pochopil, co je k tomu vedlo. Ale nemůžu pobrat, jak mohli nechat Nicol vystavit takovému riziku!“
„Kdyby to nechtěla, tak by to nedělala, Harry. Chce být stejně členem Fénixova řádu jako ty. A jak jsem ji poznal, tak nebude sedět a čekat, jak to dopadne. Jste si dost podobní, všiml sis?“ snažil se ho přesvědčit.
Harry ale začal kývat prstem na znamení nesouhlasu a koktal: „No..no…no.. na to ať holčička zapomene. Žádný Fénixův řád! Žádný člen! Nebude sebe a naše dítě vystavovat zbytečnému nebezpečí!“
„Harry…“ povzdychl si, „vždyť je úplně jedno, jestli bude člen nebo ne. Voldemortovi stačí fakt, že tě má ráda, čeká s tebou dítě a hlavně ho zradila. Bude ji chtít zabít tak jako tak. A zkus Nicol přesvědčit, tak zkus?! Povede se ti to?“
Nemusel mu ani odpovídat, protože to věděl: „Máš pravdu. Já mám o ni strach, Siriusi. Nechci, aby se jí něco stalo.“
„To nechceme nikdo. Půjdeme dolů za Nicol, určitě se tam sama nudí,“ vyzval ho a společně sešli ze schodů.
Hermiona se polekala, když uslyšela dupot před dveřmi: „Už jdou! To jsou určitě oni! Já mám strach…“
„A z čeho, prosím tě! Harry tě nesní…“ obrátila Nicol oči v sloup a ušklíbla se.
„Ahoj, Harry..“ zajíkla se Hermiona a nervózně se na něj usmála, když vstoupil do knihovny.
Harry jí zamával, zhluboka se nadechl, a když viděl, jak se Hermiona zabořila ještě více do křesla, tak se usmál: „Nebudeme se o tom už bavit, Hermiono. Ano?!“
Neznatelně zakývala na souhlas a úlevně si oddychla.
Harry si sedl proti nim a přetáhl Nicol k sobě na klín, Sirius stál opřený o křeslo, ve kterém seděla Hermiona a s úsměvem si je prohlížel: „Opravdu vás nechci rušit, mládeži, ale neměla by se dát Nicol trošku do pořádku.“
Nicol se na sebe zmateně podívala a teprve teď si uvědomila, jak vypadá: „No jo… Tak já skočím do sprchy, převléknu se… Ale do čeho? Všechno zůstalo v Malfoy Manor. Panebože!“
Všichni nad jejím výkřikem nadskočili a Harry ji pevně stiskl: „Co se stalo?“
„Felix!“
„Felix? Kdo to je?“ nechápal a rozhlédl se po ostatních, jestli ví, o kom je řeč.
„On je zavřený?“ zeptala se Hermiona.
„Naštěstí ne, teď mi došlo, že jsem ho před odchodem pustila, ale netuší, kde jsem. Budu se muset přemístit do lesa.“
„Řekne mi už konečně někdo, kdo je Felix!“ rozčílil se Harry a zkoumavě si Nicol prohlížel.
Sirius se zamyslel: „Teď si vzpomínám, takový vysoký ramenatý chlap. Pořád za Nicol pobíhal a jí to dělalo moc dobře.“
Harry se na ni bleskurychle podíval a měla pocit, že ji jeho pohled propálí: „Snad mu nevěříš? Dělá si z tebe legraci. Felix je můj orel.“
„Tobě to nahoře nestačilo, Siriusi!“ pohrozil mu, ale už mu cukaly koutky. Sirius se na oko polekal a začal couvat: „Ne, pane Pottere, prosím, ne! Já už budu hodný.“
„Šašci!“ okřikly je holky společně.
Nicol se zvedla a natáhla ruku k Hermioně: „Pojď, necháme tu ty vtipálky. Půjčíš mi něco na sebe, než něco seženu?“
„Jasně, že půjčím. Ještě jim tu chybí Ron. Ale ten se láduje dortama v kuchyni, jestli byste ho hledali,“ chytla ji za nabízenou ruku a vyplázla na Siriuse a Harryho jazyk.
Oplatili jí to stejným způsobem, ale hned se na sebe spiklenecky podívali a v tu ránu běželi do kuchyně za Ronem.
„Chápeš je? Pořád jak malí kluci,“ zavrtěla hlavou Hermiona.
„Ale roztomilí ne?!“ zamrkala na kamarádku a připomněla jí tak její vlastní slova ještě z Arden.
Zpět na obsah
Kapitola 36: Členství
Nicol stála opřená o dveře a s úsměvem pozorovala Rona, Harryho a Siriuse, jak sedí u stolu v kuchyni a pojídají šlehačkové dorty.
„Tvoje máma je génius, Rone!“ pochválil kuchařské umění Molly Weasleyové Harry a Sirius mu přikyvoval. Všude kolem pusy měli šlehačku a nikdo z nich nevnímal její přítomnost.
Potichu se přikradla až k Harryho ramenům, lehce na ně položila ruce a Harry se zakuckal.
„Fuj, tohle mi nedělej!“ okřikl ji, když zjistil, kdo to je a odložil zbytek dortu na talíř, „Už jsi hotová?“
Lehce přikývla a ukázala na své čisté oblečení. Půjčila si od Hermiony bílou halenku a úzké džíny, které si musela na nohavicích založit, neboť byla menší.
„Ty jsi zapomněla mluvit?“ zeptal se flirtovně, přitáhl si ji čistou rukou k sobě a druhou rychle otíral do ubrousku.
Opět beze slov mu naznačila, že ne, a posadila se mu na klín.
„Chceš taky?“ nabídl jí kousek dortu.
„Ne, stačí mi šlehačka…“ pošeptala mu a Harry na znamení, že ji nechápe, povytáhl jedno obočí.
Brzy už mu však bylo vše jasné. Nicol mu vzala lehce hlavu do dlaní a se zavřenýma očima začala slíbávat šlehačku, která mu zůstala okolo úst.
Sirius šťouchl do Rona a vyzval ho tak k odchodu. Oba skoro vycouvali z místnosti a polehoučku zavřeli dveře.
Hary ji nadzvedl a Nicol si sedla na jeho klín obkročmo. Přitáhl si ji blíže k sobě a začal ji líbat. Vyhladovělí dlouhou samotou opláceli něžnosti jeden druhému a prostor okolo nich přestal existovat.
Nebyli si jisti, jak daleko by zašli, kdyby je náhle nevyrušily blížící se hlasy z haly. Nicol Harryho od sebe odstrčila a on s tichým zaklením položil sklesle hlavu na její rameno. Políbila ho ještě do vlasů, vstala a roztřeseně si začala upravovat halenku a zapínat na ní knoflíčky. Rychle si projela stále vlhké vlasy a snažila se zase začít normálně dýchat.
Harry ji tiše pozoroval se zklamáním v očích a opíral si hlavu položenou rukou na stole. Povzbudivě se na něj usmála a naposledy si přitáhla jeho obličej: „Máme spoustu času…“
Konečně viděla, jak se do něho vrací život, a kdyby rychle neuskočila, přitáhl by si ji k sobě znovu.
V tu chvíli se rozletěly dveře a do kuchyně hlasitě vstoupil Remus, Tonksová a McGonagallová. Všichni se zarazili, když je spatřili, a Nicol se ujistila, že má knoflíčky správně zapnuté. Při pátravém pohledu McGonagallové a všeříkajícím úsměvu Lupina se začervenala od hlavy až k patě a sesunula se na židli vedle Harryho, který ji pod stolem chytil za ruku.
„Á pan Potter, takže jste už v pořádku, to jsem ráda,“ promluvila jako první profesorka a přisedla si k nim.
„Ano jsem, děkuji,“ odpověděl slušně a na tváři se mu objevil škleb, který se dal při dobré vůli nazývat nuceným úsměvem. Ten ale zmizel, když se obrátil na Remuse, a změnil se na kamenný výraz.
Lupin si zajel nejistě do prošedivělých vlasů a zůstal stát za McGonagallovou.
„Jsem tu jen, pane Pottere, abych se s vámi na něčem domluvila,“ pohlédla na Harryho skrz své brýle a on si opět připadal jako student v její koleji.
„Tak povídejte..“
„Dnes odpoledne by se měla konat porada Fénixova řádu. Jak je všem známo, před několika týdny se velitelství přestěhovalo do Bradavic,“ začala vysvětlovat kořen svého problému, „Tam ale začal nový školní rok a je tedy nepřípustné, aby se tam zdržovalo i nadále. Chtěla jsem vás požádat, zda by se nevrátilo znovu na Grimmauldovo náměstí.“
Harry se zmateně podíval na Nicol, která se odvážila zeptat: „Ale, paní profesorko, otec… Já jsem o Grimmauldově náměstí musela Voldemortovi říci a ten hned zasáhl. Nemyslíte, že je nebezpečné vrátit velitelství sem?“
„Váš otec, Nicol, jen ví, že tu velitelství bylo. Netuší, kam bylo přesunuto, takže nemůže ani předpokládat, že se sem musí vrátit,“ odpověděla klidně na její dotaz a obrátila se znovu na Harryho, „Souhlasíte tedy s mou žádostí?“
„Já v tom nevidím žádný problém,“ pokýval hlavou, „Stejně jsme se tu všichni setkávali, i když tu velitelství nebylo.“
„Dobře, já se teď musím vrátit. Za půl hodiny mi začíná vyučování. Sejdeme se kolem šesté v knihovně,“ ukončila rozhovor a rozloučila se.
Asi půl minuty bylo v kuchyni hrobové ticho. Nicol se dívala z jedné osoby na druhou. Remus zaraženě stál a němě otevíral ústa, jako by chtěl Harrymu něco říci, Tonksová ani nedutala a jen se na ni usmívala a Harry… Ten seděl se založenýma rukama a propaloval Lupina vzteklým pohledem.
Nakonec to byl on, kdo se odvážil poprvé promluvit: „Můžeš mi to nějak vysvětlit? Vážně vás to tak bavilo dělat ze mě a ostatních blbce?!“
Nicol se polekaně obrátila na Lupina, jehož provinilý výraz se změnil na rozrušený: „Harry! Žádné blbce jsme z tebe nebo ostatních nedělali! Ty také dostáváš tajné úkoly, které nesmíš ostatním členům řádu prozradit. Pokud tedy nepočítám Rona a Hermionu, u těch je to zbytečné. A tento úkol byl obzvlášť riskantní.“
„Vystavili jste Nicol zbytečnému nebezpečí!“ nevzdával se, stoupnul si a opřel se v předklonu rukama o stůl.
Nicol chvíli chtěla něco namítnout, ale raději to zavrhla. Výstup u něj v pokoji jí bohatě stačil. Upřímně Remuse litovala. Ten ale nevypadal, že by nějak rezignoval.
„Zbytečnému? Zbytečnému? To snad nemyslíš vážně, Harry! Jak myslíš, že by tvůj boj dopadl, kdybys neměl k dispozici knihu Salazara Zmijozela? A co víc! Vůbec bychom netušili, že se má boj odehrát na maškarním plese! Spousta rodin, které jsme díky Nicol zachránili, by nepřežila! Opravdu stále trváš na tom, že to bylo zbytečné?!“
Harry byl zahnaný do kouta, sám pro sebe ještě něco namítl, ale kapitulovaně si sedl zpátky na židli. Remus už klidnějším tónem dodal: „Já vím, že to nebylo úplně fér, Harry. Je mi opravdu líto, že jsme tobě a Nicol tím plánem ublížili. Asi bych reagoval úplně stejně… Můžeme to nějak přejít a chovat se k sobě zase jako dřív?“
Nicol mu s žádostí v očích stiskla pod stolem ruku a on k Lupinovi vzhlédl s náznakem úsměvu: „Jo…můžeme.“
„Tak…,“ tleskl potěšeně Remus a rozhlédl se po stole, „Nechali jste nám tu také něco?“
Vzal do ruky kus dortu a jeden podal Tonksové, která vypadala nějak přepadle.
„Je ti něco, Nymfadoro?“ zeptala se jí opatrně Nicol.
„Ne jsem v pořádku,“ uklidňovala ji, „Jsem ještě jenom trošku v šoku z … Prostě mě dostala chvíle, kdy se před námi objevil Sirius.“
Remus ji pevně objal volnou rukou okolo pasu a povzbudivě na ni mrkl.
Brzy už se začali scházet i ostatní a v kuchyni se při snídani rozhléhaly veselé hlasy.
Celé dopoledne trávili většinu času v knihovně, kde Harry s Ronem hráli kouzelnické šachy. Sirius seděl na opěradle Harryho křesla a snažil se mu radit. Nakonec vše dopadlo tak, že mu Ron třikrát po sobě dal během chvilky mat, a Harry své figurky házel po Siriusovi, který běhal po celé místnosti s hurónským smíchem. Nicol s Hermionou se krčily pod stolem, aby také jednou nedostaly, a škodolibě se Harrymu posmívaly.
Po obědě se k nim přidala i Michelle. To už ale Sirius neseděl u Harryho, ale věnoval se zcela jen jí.
Odpoledne uteklo v dobré společnosti jako voda a nezadržitelně se přiblížila šestá hodina. Salón a hala se začaly zaplňovat členy Fénixova řádu. Přesně v šest se tam objevila i profesorka McGonagallová a poslala je do knihovny.
„Vítám vás na další poradě. V první řadě bych chtěla upozornit na dva nové nebo spíše staro-nové členy řádu – Michelle Noiret a Siriuse Blacka.“
Nicol se přisunula k Harrymu a pošeptala mu: „Noiret? Jak se teď vlastně jmenuju?“
„To nevím,“ usmál se, „ale rozhodně vím, jak budeš…“
Zakřenila se a obrátila svou pozornost zpět na Minervu McGonagallovou.
„Slečna Noiret mě před časem požádala, zda se může vrátit, a já jsem její nabídku přijala. Stejně tak i Siriuse Blacka. Včera v noci jsem vyslechla další návrh nového členství, ale o tom až na konci porady,“ chvíli se odmlčela a po hlubokém nadechnutí pokračovala, „Tak a teď k událostem na maškarním plese. Dnes odpoledne jsem měla schůzku na ministerstvu kouzel, abychom zjistili dopady útoku lorda Voldemorta a jeho Smrtijedů. Je celkem 45 objetí na životech – z toho 10 Smrtijedů a 88 lidí bylo zraněno.“
Místností to vzrušeně zašumělo, ale McGonagallová je vyzvala k tichu: „Lord Voldemort unikl… A my jsme bez informátora.“
Očima sklouzla na Nicol, která se ozvala: „Paní profesorko…“
„To je v pořádku, Nicol. Nikdo vám nic nevyčítá. Všichni tady jsme si vědomi toho, že nebylo jiné východisko. A… Vzhledem k vašemu stavu je lepší, že jste tady,“ uklidňovala ji a opět promluvila k ostatním, „Což znamená, že musíme být na pozoru. Bystrozorové se snaží získat nějaké informace ze zadrženého Severuse Snapea a Draca Malfoye, ale zatím bezvýsledně. Více snad budu vědět pozítří, kdy se mám opět dostavit na ministerstvo.“
„Máme se vrátit do školy, paní profesorko?“ zeptala se Hermiona a bylo na ni vidět, jak by ji nepotěšila odpověď typu „ne“.
„Nemusíte se bát, slečno Grangerová, naše životy se kvůli tomu nezastaví. Ve škole normálně pokračujte. Pokud budu něco chtít, tak se ozvu a domluvím to s ředitelem. Ještě nějaké dotazy?“
„Co teď bude s Dracem a Severusem?“ zajímala se Nicol.
„To rozhodne soud. Ještě někdo? Nikdo… Takže k našemu poslednímu tématu. Včera v noci mě požádala tady Nicol, že by se ráda stala právoplatným členem Fénixova řádu, a já jsem jí slíbila, že to dnes tady probereme. Dám jí teď prostor k tomu, aby svou žádost obhájila, prosím…“ posadila se a pokynula jí, aby vstala.
Nervózně se tedy zvedla a rozhlédla se po ostatních u stolu. Harry se koukal jiným směrem a jí bylo jasné, že s ní nesouhlasí: „Jak bych začala… Vzhledem k tomu, že bych se ráda zapojila do boje proti mému otci a nemůžu již být v jeho skupině, napadlo mne… Chtěla bych být členem Fénixova řádu. Vím, že existují důvody, proč bych neměla – jsem dcerou lorda Voldemorta, všichni mi zcela nedůvěřujete. A je jich určitě mnohem víc, které se ke mně nedostaly… Nepočítala jsem s nějakou horoucí obhajobou, proto vám snad můžu říci jen jedno… Nabízím vám sebe, své vědomosti a svůj život. Nic jiného nemám…“
Stále stála, ale už mlčela, dívala se po členech Fénixova řádu a snažila se z jejich tváří vyčíst, zda s ní souhlasí nebo ne.
„Děkuji, Nicol. Musím tě teď požádat, abys odešla. Jakmile budeme znát odpověď, zavolám tě…“ usmála se na ni povzbudivě profesorka a ukázala na dveře.
Pomalými kroky přešla do vedlejší místnosti a zavřela za sebou. Měla pokušení přilepit ucho a poslouchat. Byla si však jistá, že se McGonagallová postará o to, aby k tomu nedošlo. Posadila se na schody a čekala…
V knihovně bylo hrobové ticho. Všichni vyčkávali, až je profesorka vyzve k diskusi a následně k hlasování.
„Návrh jste slyšeli, teď bych naopak já ráda slyšela vaše názory.“
Okamžitě se rozvířila vášnivá debata a místnost začala připomínat včelí úl. Ve změti hlasů se nedala rozpoznat jediná souvislá věta, proto je McGonagallová zarazila: „Prosím, ticho! Takhle to nepůjde… Jeden po druhém, prosím. Tak třeba vy, Moody…“
„Nesouhlasím!“ vykřikl Alastor a bouchl pěstí do stolu.
Ron, který seděl vedle Harryho, se k němu naklonil a pošeptal: „To se dalo čekat, že… Už od začátku na ni byl vysazený.“
Harry se musel pousmát při vzpomínce, jak na Alastora při první poradě, která se týkala Nicol a Michelle, skočil, ale náhle zvážněl a otočil se na kamaráda: „A co ty? Jak budeš hlasovat?“
Ron pokrčil rameny: „Ještě nevím… Ale proti jejímu členství nic nemám. Stejně pro nás bude pracovat tak jako tak…“
McGonagallová se snažila Moodyho uklidnit a vyzvala ho, aby si sedl: „Teď vy, Remusi…“
Lupin vstal a odkašlal si: „Myslím si, že je to dobrý nápad…,“ přerušil ho Moody, který se začal hlasitě a falešně smát, ale zmlkl při pohledu McGonagallové, „Nicol prokázala věrnost Fénixově řádu možná mnohem více než některý z nás. Já budu pro…“
„Siriusi…“ pokynula Blackovi Minerva, aby se připojil.
„Můj názor uvidíte, až se bude hlasovat,“ odmítl rozvádět své pocity.
Místností zaznělo mnoho druhů odpovědí, od rázného odmítnutí až po vášnivou obhajobu. Asi po půl hodině McGonagallová diskusi ukončila a přešla k hlasování: „Poprosila bych teď členy, kteří souhlasí s žádostí Nicol Mercier, aby zvedli ruku…“
Do vzduchu vyletěla řada a profesorka je přepočítávala: „….dobře takže ještě Lupin, Black, Weasley Ron, Weasley George, Weasley Fred… Grangerová…Tonksová…Finnigan… a já“
„Tak teď bych poprosila ty, kteří nesouhlasí…“ vyzvala další po skončení součtu předešlých rukou, „ano ano už to mám, takže to je pan Alastor Moody a … nikdo další?“ podivila se, když se ve vzduchu objevila pouze jedna.
„Je to asi jasné, ale přeci… Poprosila bych ještě ty, kteří se zdrželi hlasování…“
Nad hlavami se objevily dvě ruce: „Pan Potter a Michelle, ano chápu…slečno Grangerová, jděte pro Nicol.“
Hermiona ji přivedla a vrátila se na své místo, zatímco Nicol stála na kraji stolu a dívala se McGonagallové do očí.
„Slečno Mercierová, většina stávajících a zúčastněných členů Fénixova řádu souhlasí. Tímto vás vítám v našich řadách…“ usmála se na ni a Nicol se na tváři rozlil šťastný úsměv.
Zpět na obsah
Kapitola 37: Mozkomor
„Harry! Za tebou!“ uslyšel varovný křik svého kamaráda Rona, ale než se stačil otočit, Smrtijed mířící na jeho záda se sesunul v bezvědomí k zemi.
„Co tu děláš?!“ vyjel vztekle na člověka, který ho omráčil, a chytl jej pevně za ruku a odtáhl za roh, aby nebyli v centru bitvy.
Nicol se vytrhla a naštvaně se mu podívala zpříma do očí: „Co myslíš, že tu dělám?! To samé co ty!“
„Máš sedět doma a čekat!“ Harry byl nepříčetný a celý se strachy třásl. „Kdo tě sem poslal?!“
„McGonagallová, Harry,“ složila si ruce na prsou a podupávala nohou, „Koukám, že můžu být ráda že řád vede ona a ne ty!“
„Někdo tě může zranit, Nicol,“ mluvil už klidněji, ale očima neustále těkal kolem nich, „Vůbec bys tu neměla být. Je to pro tebe a dítě nebezpečné.“
„Já vím, ale…“ nestačila to doříci, protože ji s hlasitým zaklením strhl na zem a zakryl vlastním tělem. Ještě si koutkem oka všimla, jak se nad jejich hlavami prohnal červený záblesk a narazil do místa, kde před chvílí stáli.
„Co myslíš, že děláš?!“ byl už zase vzteklý, pomohl jí vstát, táhl ji do rozpadlého domu a cestou odzbrojoval Smrtijedy, kteří je napadali, „Jestli se ti něco stane, tak…“ hlas mu selhal a podíval se na místo, kde tušil, že stojí, neboť všude kolem nich byla hustá tma.
„Lumos,“ řekla tiše a osvětlila tak jejich tváře, „Vím, že riskuji, Harry, ale pro mě je mnohem stresující zůstávat na velitelství a čekat, v jakém stavu se vrátíš, nebo nevrátíš. Možná tomu nebudeš věřit, ale v centru dění jsem klidnější,“ položila mu volnou ruku na tvář, aby ho uklidnila.
„Já… já se takhle nemůžu soustředit, Nicol. Je to nebezpečné pro oba…“ začal rozstřeseně vysvětlovat důvod svého strachu.
„Hermiona a Ron…“ namítla, ale on ji ihned s mávnutím ruky nenechal domluvit.
„Hermiona a Ron bok po boku bojují už od jedenácti let, Nicol. V tom je zatracený rozdíl. Kromě toho, jsi mohla vidět, jak se neustále kolem ní točí a kryje jí záda. To já nemůžu…“
„Co tedy budeme dělat?“
Pokrčil bezradně rameny a posadil se na jeden z trámů: „Měli bychom se tam vrátit a domluvíme se až doma.“
Lehce kývla na souhlas a jejím tělem projel nepříjemý chlad. Soustředila se na svůj dech a všimla si, jak jí jde od úst obláček páry: „Nezdá se ti, že se tu nějak ochladilo?“
Překvapeně zvedl oči: „Ochladilo?“
A potom mu to došlo, hbitě vstal, schoval ji za sebe a sykl: „Mozkomoři…“
„Co…cože?“ vykoktala.
„Umíš vykouzlit patrona?“ pevně držel hůlku před sebou a pátravě koukal do tmy.
Než mu však stačila odpovědět, zaslechnul za sebou tiché zalapání po dechu a cítil, jak se Nicol hroutí. Rychle se otočil a světlo z hůlky, která teď ležela nehnutě na zemi, ozařovalo Mozkomora u Nicol. Strhl ji z jeho dosahu a stoupnul si mezi ně: „Expecto patronum!“
Z hůlky rychlostí blesku vystřelil patron a jeho stříbrná záře osvětlila hned několik vznášejících se mozkomorů v černých kápích, kteří se k nim nebezpečně přibližovali.
Jakmile je zahnal, sklonil se a odhrnul jí vlasy z očí. Byly zavřené a přerývaně dýchala. Vše nasvědčovalo tomu, že omdlela.
„Nicol…“ snažil se ji tiše probrat a něžně s ní zatřásl.
Víčka se jí lehce zachvěla a z úst vyklouzlo zasténání. Přitiskl si ji k sobě a přetáhl přes ni svůj hábit, aby ji zahřál: „Probuď se, prosím.“
„Harry… Co to… co to bylo?“ vydala ze sebe, když otevřela oči.
„Mozkomor. Jak se cítíš?“ hladil ji a pevně držel.
Přivinula se k němu a mrkala, aby zahnala slzy: „To bylo hrozné, Harry. Já ji slyšela… Slyšela jsem Annu.“
„Annu? Kdo to je?“ netušil o kom mluví.
Teď už se rozplakala úplně: „To… byla…to… moje kamarádka z dětství. Ona… umřela… kvůli mně! Já jí nedokázala pomoci, Harry!“
„To bude v pořádku, Nicol,“ utěšoval ji a sám si dobře vzpomněl na své pocity, když se poprvé setkal s Mozkomorem, „Není to nic fajn, já vím. Kdybych měl alespoň čokoládu…“
„Musíme jít,“ pomohl jí vstát a pomalu odváděl z domu zpět na místo, kde stále probíhala bitva.
McGonagallová si jich všimla a rychle k nim přiběhla: „Co se stalo?“
Nicol se o Harryho opírala a nebyla schopná promluvit, bořila svůj obličej do jeho hábitu.
„Mozkomor…“ řekl jen a profesorka hned kývla, že rozumí.
„Přeneste se zpět na velitelství, pane Pottere, a postarejte se o svoji přítelkyni. My už to tady zvládneme,“ předala mu jedno z přenášedel a vrátila se mezi ostatní.
Harry věnoval poslední pohled svým přátelům a přemístil se na Grimmauldovo náměstí.
„Na vezmi si,“ podával jí šálek horké čokolády a posadil se vedle. Stále ještě koukala do prázdna a v hlavě si promítala hlasy, které uslyšela, když se k ní Mozkomor přiblížil.
„Kdo byla Anna?“ odvážil se zeptat, ale rychle dodal, „Jestli ale nechceš, tak mi to říkat nemusíš.“
Konečně se odtrhla od svého pomyslného bodu, usrkla z hřejivého nápoje a chvíli přemýšlela, než dpověděla: „Anna… Byla to má kamarádka, když mi bylo asi deset. Vlastně jediná kamarádka do doby, než jsem poznala vás. Tenkrát jsme se spolu vydaly do hor na výlet a …“ odmlčela se, hřbetem ruky utřela stékající slzu a pokračovala, „Já jsem se jí schovala. Byla to blbost, teď to vím. Chtěla jsem ji stopovat, a potom překvapit. Ale Anna začala zmatkovat a pobíhala od jednoho srázu k druhému. Volala mě a já se tomu smála. Chápeš to? Smála! Jeden sráz se s ní utrhl a …Nemohla jsem nic dělat!“ ruka s šálkem se jí rozklepala a Harry ho raději vzal a položil na stůl.
„Byla jsi dítě…“ snažil se jí nějak uklidnit, ale ona zavrtěla hlavou.
„Byla jsem už dost stará na to, abych si uvědomila, co se může stát. Byla to moje chyba, Harry! Proto tě tam nemůžu nechat samotného, jako jsem nechala Annu. Nikoho z vás… Bojím se, že …“ schovala hlavu v dlaních a umlkla.
„Že se to bude opakovat. Že nebudeš nablízku, abys nám pomohla,“ dokončil větu za ni a ona jen s pláčem přikyvovala.
Přitáhnul si ji k sobě, teď už chápal. Znal důvod, proč tak tvrdohlavě trvá na tom, aby byla přítomna ve všech bitvách.
„Co se má stát, to se stane, Nicol. A nezabráníš tomu ani ty ani já. Je mi souzeno buď zemřít nebo zabít. Také mi z toho není do smíchu, ale jedno vím určitě. Chci abys byla v pořádku ty i naše dítě. Slib mi, že se do ničeho nebudeš vrhat po hlavě…“ přinutil ji, aby se na něho podívala.
„Znamená to… Ty snad souhlasíš, abych ….“
„Ale jen do chvíle, dokud se na to budeš cítit!“ varovně zvedl prst, ale usmíval se.
„Slibuji…“
„A dopij to, udělá se ti lépe, uvidíš,“ podal jí ze stolu čokoládu a pozoroval, jak popíjí a vrací se jí barva do tváří.
Sjel pohledem na její mírně vystouplé bříško a něžně ho pohladil: „Vezmeš si mě?“
Napjaté ticho přerušila nečekaná odpověď: „Ne!“
Zpět na obsah
Kapitola 38: Nedorozumění
„Ne?! Jak…jak to myslíš, že ne?“ vykoktal Harry překvapeně, „Proč?“
Nicol tiše seděla a soustředila se pouze na své sepjaté ruce položené na kolenou. Zhluboka se nadechla a odhodlala se na něj podívat: „Já… já si tě nemůžu vzít Harry…“
Nenechal ji domluvit, prudce vyskočil a stoupl si ke krbu zády k ní: „Tak nemůžeš, jo? Fajn, já se tě prosit nebudu!“
„Harry…“ snažila se mu to vysvětlit, ale neposlouchal, nebo spíše nechtěl.
„Proč bys to také dělala… Co ti asi tak můžu nabídnout – nejistou budoucnost, barák, o který asi přijdu, protože je Sirius živý a tudíž je dědictví neplatné, peníze po rodičích už také pomalu ale jistě mizí, nejsem nejspíš žádná výhodná partie. Možná jsem spoléhal, že se máme rádi, ale tobě to nestačí. Nebo jsem se i v tomhle mýlil…“ rychlým krokem se vydal směrem ke schodům.
Nicol vyběhla za ním: „Tak stůj! Já ti to přeci vysvětlím, Harry! Nebuď paličák!“
Bral schody po dvou a ani se neohlédl. Poslední, co zaslechl, než zmizel za rohem, byl ještě jeden zoufalý pokus: „Harry Jamesi Pottere, jsi obyčejný ješitný chlap! Já se tě taky prosit nebudu…“
Halou se ozvalo hlasité bouchnutí dveří Harryho pokoje, při kterém Nicol polekaně poskočila, a mezi zuby sykla: „Sakra!“
„Co je?“ zaslechla za sebou a poznala Siriusův hlas. Společně s ním se vracel i zbytek Fénixova řádu a většina zmateně střídavě koukala na ni a na místo, kde zahlédli Harryho záda.
Pomalu se otočila, ale místo do tváře se dívala na knoflíček u Siriusova hábitu: „N-nic. Jen jsme se trošku nepohodli.“
„Trošku?“ povytáhl pobaveně obočí a ironicky se usmál, „Mně to tedy přišlo docela teatrální. Co provedl?“
„On nic. To já…“ spodní ret se jí pod návalem emocí chvěl, a aby se nerozbrečela, tak se do něj bolestivě zakousla, „Musím si s ním promluvit.“
Ležela na posteli a zírala do stropu. Veškeré pokusy o rozhovor skončily zklamáním Harry byl neústupný a nehodlal slyšet její verzi.
Přetočila se na bok a pohladila Felixe, který seděl na bidýlku a spal: „Udělala jsem pěknou blbost, Felixi…“
Chodbou se každou chvíli ozývaly kroky a klepání na její nebo Harryho dveře. Ani jeden neodpovídal.
„Nicol?“ byla to Michelle, která k pokoji zavítala už asi po desáté, „No tak otevři. Jsi tam už celý den a nic nejíš.“
„Nech mě, mami, nemám hlad.“
„Ty možná ne, ale tvé dítě určitě ano. Bude ti špatně,“ vyčítala jí a vypadalo to, že tentokrát se nehodlá vzdát.
Zabořila tvář do polštáře a zacpala si uši. Ani tohle nepomohlo, neboť se na chodbě ozval hlasitý dupot a vášnivé hlasy. Překvapeně se posadila a napínala svůj sluch, aby rozpoznala alespoň jednu celou větu.
Někdo bušil na Harryho dveře a vyzýval ho, aby okamžitě vyšel ven. Byl to Sirius a McGonagallová: „Harry, okamžitě pojď sem. Jde o Snapea…“
Tak tahle poslední slova zabrala dvojnásobně. Nicol i Harry vylezli celí rozcuchaní a pobledlí a současně vyhrkli: „Co je s ním?“
Oba se zarazili účastí druhého a letmě se na sebe podívali. Ihned však uhnuli očima a obrátili pozornost na Siriuse.
„Je pryč…“ odpověď profesorky McGonagallové stačila, aby zapomněli na svou hádku a připojili se k nim.
„Jak to myslíte, že je pryč?“ zajímal se Harry a v běhu si zapínal poslední knoflíčky u košile. Zaujatě ho pozorovala a při myšlence, která ji napadla, se začervenala.
„Voldemort Severuse nějakým způsobem dostal z držení Bystrozorů,“ odpovídala mu rychle profesorka a hůlkou rozrazila dveře knihovny, kde čekal zbytek Fénixova řádu.
„A Draco?“ zeptala se tentokrát Nicol a sedla si do jednoho z volných křesel. Všimla si, jaký žárlivý pohled po ní Harry střelil. Mírně se zarděla. V minulých týdnech mu vyprávěla o tom, co Draco cítil, a teď si uvědomila, že má nejspíše dojem že v jejím odmítnutí hraje nějakou roli.
Minerva se na ni podívala přes své brýle přísným pohledem, jaký uměla jen ona: „Pan Malfoy leží u sv. Munga. Z nějakého důvodu ho Smrtijedi neosvobodili, ale naopak dost vážně zranili. Nemáte tušení proč?“
Stiskla rty a v zamyšlení kroutila pramýnek svých vlasů: „Asi mám… Nejspíš kvůli mně. Voldemort neumí přiznat svou chybu a snaží se ji svalit na kohokoliv v jeho blízkosti. U Draca jsem bydlela a tudíž si to vylejvá na něm. Nejspíš mu vyčítá, že si ničeho nevšiml.“
„V každém případě to dává najevo dost drsně. Draco neměl přežít…“
Vyděsila se a polekaně dala ruku před ústa. Harry se zašklebil a dost ostrým způsobem si zaryl: „Copak? Snad nemáš o Dráčka starost? Možná bys za ním měla honem rychle jít a utěšit ho…“
Kdyby teď někdo upustil jen špendlík, zaručeně by to ostatní slyšeli, jaké bylo ticho.
Rychle vstala, chytla ho za rukáv a táhla do vedlejší místnosti. Chvíli se bránil, ale když se podíval do pobavených tváří, kapituloval. Nicol ještě do knihovny strčila hlavu a se zdvořilým úsměvem prohodila: „Omluvte nás na minutku…“
„Co to mělo znamenat?“ sykla tiše, ale výhružně, a dloubla ho ukazováčkem do hrudníku. Z očí jí šlehaly blesky a Harrymu také.
„Nemáš pocit, že TO bys měla říci TY mně?“
Ironicky se zasmála a pohodila rukuma: „Ha ha, a o co jsem se jako celý den snažila? Jenomže pan Potter hraje uraženého. Dobře, uznávám. Nevybrala jsem zrovna nejlepší slova, když ses mě ptal, jestli si tě vezmu, ale TY jsi zase neměl právo odmítnout MÉ vysvětlení…“
„JÁ, že jsem se tě ptal, jestli si mě vezmeš? To se ti asi něco zdálo…“ byl špatný herec a věděl to, proto rychle uhnul pohledem.
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a potom už smírněji dodala: „Harry… omlouvám se. Asi jsem ti ublížila a to jsem vážně nechtěla. Dáš mi, prosím, šanci, abych řekla své důvody?“
Sedl si na odpočívadlo, složil ruce na prsou a stále s naštvaným výrazem pobídl: „Začni…“
Klekla si před něj a do ruky vzala jeden z knoflíčků, které v ní vzbudily před pár minutami skrytou touhu je rozepnout: „Já si tě chci vzít Harry…“
„Najednou?!“ přerušil ji, „To sis jako rozmyslela? Děkuji, ale nechci…“
„Můžeš chvíli držet jazyk za zuby?!“ okřikla ho a bolestivě štípla do nohy, až vyjekl.
„Takže znovu… Já si tě chci vzít Harry, ale ne teď…“
„A jaký je v tom rozdíl, jestli budeme mít svatbu teď nebo za pár měsíců?“ opět ji nenechal domluvit a už pěnila.
„Možná ani za pár měsíců! Možná nikdy! Zamysli se trochu! Co asi Voldemort udělá, když se nějakým způsobem dozví, že se budeme brát?!“
Pobaveně se zasmál: „Proč by o tom měl vědět. Ty mu hodláš poslat pozvánku?“
Vztekle vstala: „Jo jasně. Chci, aby mě ten maniak odvedl k oláři, tupče! Jestli na to přijde, tak nás do jednoho povraždí! Chci si svatbu užít, chci být šťastná, Harry. Miluji tě strašně moc a dobře to víš. Jen teď hraješ, že jsi zapomněl. Ale dokud bude můj otec naživu, tak …“
„Stačí…“ ukončil proslov, vstal a přitáhl ji k sobě, „Tak to zkusím jinak… Nicol Mercierová, pokud přežiji poslední souboj s lordem Voldemortem a tím ukončím tyto temné časy, uděláš mě nejšťastnějším mužem na světě a vezmeš si mě?“
S uslzenýma očima a úsměvem na tváři upřímně odpověděla: „Ano…“
Zpět na obsah
Kapitola 39: Štěstí je křehké
Paprsek měsíčního světla proklouzl oknem v Harryho pokoji a zamířil rovnou na postel, kde v objetí leželi dva lidé.
Dívčiny plavé dlouhé vlasy byly rozhozené po nahé hrudi spícího už ne chlapce, ale ještě ne zcela muže, oči měla otevřené a usmívala se. Občas zvedla hlavu, aby se podívala do tváře přítele a lehce ho pohladila po čele. Klidně oddychoval a ona neměla odvahu Harryho probudit. Nikdy se necítila šťastnější…
Opatrně se vymanila z jeho náručí, odhrnula pokrývku a oblékla si bílou košili, která jí sahala až ke kolenům. Tiše otevřela dveře a po špičkách přeběhla do svého pokoje, kde si klekla před velkou dřevěnou truhlu, chvíli se v ní přehrabovala, než vyndala úzkou krabičku z ebenového dřeva.
S téměř posvátnou úctou sundala víčko a koukala se na dva totožné stříbrné řetízky s přívěsky z čirého křišťálu. Ukazováčkem po jednom přejela a zavřela oči.
Vzpomínala na den, kdy je od matky dostala k osmnáctým narozeninám. Dědily se v rodě generaci po generaci a jejich historie sahala až do 15. století, kdy kameny její předek Francois Mercier očaroval mocí ochranné bílé magie a věnoval jako svatební dar své budoucí ženě.
Vrátila se zpět k Harrymu, krabičku odložila na noční stolek a snažila se neslyšně ulehnout. Harryho však vyrušil její odchod a teď už nespal: „Chybělas mi.“
Tlumeně se zasmála a pevně se k němu přitiskla: „Byla jsem pryč jen pár minut. Něco pro tebe mám…“
„Opravdu?“ překvapeně vydechl, „Já myslel, že zásnubní dar je na mně… A co to je?“
Natáhla ruku k přívěskům a ukázala mu je: „Křišťál očarovaný starým kouzlem… Náš rod je vlastní už po několik staletí a dědí se v ženské linii.“
Vzala do dlaně jeden z nich a připnula ho Harrymu kolem krku. To samé udělala i s druhým, ale na sobě. Kámen lehce zmodral a příjemně hřál.
„Vidíš?“ usmála se a ukázala na ten svůj, „Pokud křišťál získá namodralou barvu, znamená to, že je mezi námi silné pouto plné lásky. Jestli hřeje, jsme si nablízku, jestli je chladný, dělí nás více než 1000 mil. Když bude červený, je druhý nositel v nebezpečí. A pokud zčerná…“ nemohla to doříci, protože na poslední situaci nechtěla ani pomyslet.
„Jsem já nebo ty mrtvý…“ dokončil větu a Nicol souhlasně přikývla.
„Miluji tě, Nicol… Dala jsi mi nejkrásnější dárek…“
Přivřela víčka a rýpla si: „Nepovídej… nejkrásnější dárek bylo vždycky koště… jako já.“
„Máš jedovatý jazyk… A to na tobě miluju,“ stáhl ji pod sebe, smál se a líbal na krk.
Nicol lehtaly jeho rozcuchané vlasy ve tváři, až z toho začala kýchat.
„Máš hlad?“ zarazil svůj upírský útok a v očích mu zářily jiskřičky štěstí.
Teprve teď si uvědomila, jak se jí žaludek kroutí a volá po nasycení: „Mám, úplně hrozný…“
Ještě jednou Nicol políbil, vstal a natáhnul si jen kalhoty odhozené na zemi. Spiklenecky na ni mrkl a odešel do kuchyně.
Svalila se na postel, zavřela oči a v rukou žmoulala svůj řetízek. Cítila se tak v bezpečí…
Harry si prozpěvoval a nesl tác s obloženými chleby a ovocem po schodech do svého pokoje. Když byl v polovině cesty, vylekala ho hlasitá rána a přímo vyděsil srdcervoucí ženský křik. Velice dobře jej poznal. Upustil tác a rozeběhl se za ním.
„Nicol! Nicol!“ řval, ale když chtěl otevřít dveře, narazil. Byly zamčené. V rychlosti sáhnul do kapes, hůlka tam však nebyla…
Bušil na ně, snažil se je vyrazit, ale vše bylo marné. Z pokoje slyšel Nicol, jak s pláčem volá jeho jméno, a vysoký chladný smích jemu tak nechutně známý…
„Nééééééé,“ zoufale křičel a pěstí narážel do zdi.
Rámus přivolal i zbytek obyvatelů domu na Grimmauldově náměstí. Hermiona vyběhla v Ronově tričku a v ruce držela hůlku, Ron za ní vyklopýtal, ale jak se snažil v běhu natáhnout kalhoty, šlápl na jednu nohavici a rozplácl se s hlasitým „au“ uprostřed chodby.
Téměř ve stejném okamžiku se u nich objevili i Sirius s Michelle a zmateně se rozhlíželi kolem dokola.
Z Harryho pokoje se ozvala ještě jedna rána, a potom už jen hrobové ticho. Neváhal ani minutu… Vytrhl Hermioně hůlku a odemkl dveře.
Do otevřeného okna narážel studený podzimní vítr a místností poletovalo bílé peří z rozpáraných pokrývek a polštářů.Pět osob na tu scénu paralizovaně zíralo. Nicol byla pryč…
Přešel k nočnímu stolku a vzal si z něj své brýle, posadil se na postel a nemohl tomu uvěřit.
„Co-co se stalo?“ odvážila se zeptat Hermiona a přecházela po místnosti.
Harry koukal nehybně před sebe, když odpovídal: „Voldemort…“
Michele se podlomila kolena a Sirius ji podepřel. Ron si sedl vedle přítele a chytl ho okolo ramen: „Myslíš, že je…“
Schoval hlavu v dlaních: „Já nevím…“
„Není,“ řekla překvapivě pevně Michelle a vymanila se ze Siriova náručí.
„Jak – jak si můžete být tak jistá?“ vykoktala Hermiona a se zaujetím se na ni dívala.
Michelle nepromluvila, jen s mírným úsměvem natáhla ruku a ukazováčkem ukázala na Harryho nahou hruď, na které se pohupoval řetízek s rudým kamenem.
Úlevně vydechl a vzal jej do dlaně: „Žije… ale je v nebezpečí a je… chladný.“ Věděl, co to znamená – Nicol je až příliš daleko.
„Samozřejmě, že je naživu,“ Sirius držel v ruce kus pergamenu, který sebral ze stolu, a podával ho Harrymu, „nemá zájem ji zabít, alespoň zatím ne. Bude návnada… On chce tebe, Harry.“
Vzal si vzkaz a začetl se, byl od Voldemorta:„Chceš ji, Pottere?! Tak si ji najdi! A já budu čekat…“
Pergamen mu vypadl z ruky a celý se poprvé po několika letech roztřásl strachem. Ne o sebe, ale o Nicol a jejich dítě.
„Kde… kde jen může být?“ sepjal ruce a zoufale se podíval na své přátele.
Hermiona, která znala odpověď na každou otázku, zavrtěla hlavou a odvrátila ji, aby neviděl slzy v jejích očích, Ron stále seděl vedle něj a mlčel.
Jen Sirius se odvážil vyjádřit své myšlenky: „Bude na místě, o kterém víš…“
„Jo, až na to, že je vzdálené víc než 1000 mil…“ ušklíbl se a schoval opět hlavu v dlaních.
Přicházela k vědomí… Hlavou jí bodala ostrá bolest a na ústech cítila pachuť zaschlé krve – vlastní krve, která stékala z rány na temeni a zbarvila a slepila její blonďaté vlasy. Chvěla se zimou, neboť na sobě měla stále jen Harryho bílou košili a místnost, kde ležela, nebyla zrovna zateplená.
Snažila se otevřít oči a posadit se. Všude kolem byla tma, ale i tak cítila, že není sama.
„Kdyby bylo ráno, popřál bych ti dobré jitro, dítě,“ zasyčel chladný hlas asi tak metr od místa, kde seděla.
Jakmile ho poznala, zvedl se jí žaludek a začala dávit. Neměla ale co. Už jí docházelo, k čemu v Harryho pokoji došlo.
Voldemort se děsivě zasmál: „Konečně upřímná…“
Prostorem se rozlilo ostré světlo, při kterém začala mrkat, aby si zvykla. Kousek od ní stál její otec a za ním nějaký Smrtijed v plášti.
Vrhla na ně pohled plný nenávisti a s ironickým úsměvem se Voldemorta zeptala: „Proč jsi mě nezabil?“
„A proč bych to dělal…“ přiblížil se a položil svůj pařát na její hlavu a ona ucukla, „takhle mi posloužíš lépe.“
„Opravdu a jak?“ hlas zněl ostře, ale uvnitř jí svíral strach.
„Tak nejdříve mi zodpovíš několik otázek, a pak… budeme čekat na miláčka Harryho,“ odmlčel se a ušklíbl, když uviděl, jak se zatvářila při zmínce o Harrym, „Severusi, veritasérum…“ pokynul Smrtijedovi a ten si sundal kapuci a z kapsy vytáhl flakónek s čirou tekutinou.
Odsunula se a s pevně stisknutými zuby prohodila: „To mě raději zabij…“
Voldemort zavrtěl hlavou a se smíchem namířil na její břicho: „Kdepak… vím o něčem lepším…“
Když si uvědomila, co má v plánu, rychle jej zakryla rukama a oči se jí zalily slzami: „To ne… prosím!“
„Tak to vypij!“ zařval a hůlkou ukázal na lahvičku ve Snapeově ruce.
Třesouce si veritasérum vzala, po tvářích jí stékaly slzy a opatrně jej přiložila k ústům. Smočila v něm rty a překvapeně se podívala na Snapea.
„Tak bude to!“ Voldemort byl nepříčetný.
Na jeden lok lektvar vypila a čekala. Podezření se vyplnilo – nebylo to veritasérum, ale obyčejná voda. Teď jen nevěděla, zda to není past.
Koutkem oka pozorovala Severuse, který pohledem naznačoval, aby nedala nic najevo. Byla zmatená. Co to má znamenat?
„Začneme…“ chytl Nicol za bradu, „Kde je velitelství Fénixova řádu!“
„Nevím…“ odpověděla bez mrknutí oka, „do začátku školního roku bylo v Bradavicích a nové měla McGonagallová ohlásit zítra na poradě.“
Netušila, zda lži, kterou Voldemortovi řekla, uvěřil, ale vzhledem k tomu, že následovala další otázka, tak asi ano.
„Je Draco Malfoy mrtvý?“
„Ano…zemřel odpoledne u sv. Munga,“ srdce jí bušilo až v krku.
„Výborně,“ zajásal a tleskl, „to by pro dnešek stačilo. Severus tu zůstane a bude tě hlídat… Přeji ti příjemný zbytek noci,“ škodolibě se zasmál a přemístil.
„Je pravda to o Dracovi?“ Snape byl první, kdo prolomil ticho, které se po odchodu Voldemorta rozhostilo.
„Ne,“ špitla a konečně k němu zvedla hlavu, „je vážně zraněný, ale přežije. Co to mělo znamenat?“
Severus Nicol beze slova podal namočenou houbu, aby si mohla otřít zakrvácený obličej a začal ošetřovat její zranění.
Myla si tvář a občas sykla bolestí, když potíral ránu dezinfekcí: „Odpovíte mi na mou otázku, Severusi? Je to snad nějaký váš a otcovo plán? Myslíte, že vám řeknu pravdu?“
Uchechtl se: „Kdybych chtěl, aby znal Voldemort pravdu, tak vám dám veritasérum, Nicol a ne vodu.“
„Tak proč?“ otočila se na Snapea a podívala se mu do očí.
„Mám k tomu své důvody…“ sklopil svůj zrak k zemi a odešel na druhou stranu místnosti.
Nicol se kolem sebe rozhlédla. Střecha byla děravá a zdi ohořelé, nábytek rozbitý a rozházený po celé podlaze, ale přesto…
„Kde to jsem?“
Severus povytáhl překvapeně obočí: „Vy nevíte?“
Pohled jí ulpěl na starožitné toaletce, na které ležely rozbité rámečky na fotografie, jeden vzala do ruky a palcem přejela po začouzené fotce. Byla na ní ona a její kůň.
„Jsem doma…“ vydechla.
Zpět na obsah
Kapitola 40: Spojenci
Běžel po dlouhé bílé chodbě nemocnice sv. Munga. Pálilo ho na prsou, ale bolest nevnímal. Myslel jen na ni - na Nicol. Musí ji najít, musí Nicol dostat z Voldemortova dosahu…
Léčitelé se ohlíželi a pár se jich pokusilo Harryho zastavit, neměli však šanci. Choval se jako rozzuřený býk.
V patách mu byli dva nejvěrnější přátelé – Hermiona Grangerová a Ronald Weasley. Dívka lapala po dechu, Ron ji za sebou táhl a snažil se Harryho zklidnit:
„Harry, přestaň! Stůj! Co chceš dělat?!“
Běh zmírnil až před pokojem číslo 5. Rychlým pohybem dveře otevřel, vpadl dovnitř a mířil rovnou k posteli u okna, kde seděl ještě bledší než obvykle Draco Malfoy.
Ve chvíli, kdy poznal osobu, která se k němu žene, vyděšeně se rozhlédl a hledal někoho z hlídajících bystrozorů.
Chytl obratně Draca za klopu u pyžama a přitáhl jej k sobě: „Kde je!“
„K-k-k-do??“ vykoktal vystrašeně blonďák a díval se do zelených očí, ze kterých šlehaly blesky.
Hermiona s Ronem rázně zakročili a odtáhli Harryho od Malfoye. „Harry, to je šílenství! Tohle nesmíš!“ nadávala Hermiona a Ron měl plné ruce práce, aby se mu Harry nevytrhl.
Draco se směsicí zmatku a děsu těkal očima z jednoho na druhého, až se nakonec osmělil a zeptal se: „Kdo kde je?“
„Nicol, ty jeden křiváku! Voldemort ji unesl!“ řval Harry a stále nevzdával boj s Ronem o svobodu.
Dracovi se zachvěla brada: „Je-je je to pravda?“
Hermiona souhlasně kývla a horečně přemýšlela, jak Harryho uklidnit. Nakonec situaci vyřešil Ron, jenž se otočil, a jednoduše Harrymu jednu vrazil: „Tohle byla výstraha, kamaráde! Příště už tě pošlu k zemi!“
Raději odvrátila tvář, aby neviděl úsměv říkající: „Tak to bych chtěla vidět…“
K jejímu velkému překvapení zásah pomohl. Ačkoliv byl Harry jako na trní, a sebemenší špatná poznámka by znamenala rozsápání Draca Malfoye, stál nehnutě a probodával jej nenávistným pohledem.
Draco již měl klasický nadřazený výraz a jistý si tím, že je chráněn ubožáky, které nesnášel od prvního ročníku, udělal osudovou chybu: „Copak? Svatý Potter přišel o svou holku?! Možná odešla dobrovolně, protože jsi tak neschopný v posteli…“
Okamžitě zmlkl, když uviděl Harryho rychlý pohyb. Ron ho v poslední chvíli zadržel, ale sám varoval: „Ještě jedna poznámka, Malfoyi, a přísahám, že mu nebudu bránit, a nechám Harryho dodělat, co Smrtijedi nezvládli!“
„Chovejme se jako dospělí lidi, sakra!“ okřikla všechny Hermiona, „Draco, nevíš čistě náhodou, kde by mohla Nicol být?“
Ani jeden nepočítal s pomocí, proto zkameněli, když upřímně a bez náznaku irionie odpověděl: „To vážně netuším, Hermiono…“
Pro dívku znamenala věta dvojnásobný šok, neboť poprvé řekl její jméno a ne Grangerová nebo mudlovská šmejdko.
„V Mistrovo veřejných plánech o Nicol nepadla ani zmínka… Podle mě o ní neví ani ostatní Smrtijedi, je v tom asi osobní zájem,“ pokračoval v úvahách a se založeným rukama pozoroval trojlístek, jenž zíral s otevřenou pusou, „Co je? Nejsem přelud…“
„Proč bychom ti měli věřit?“ zeptal se Harry a stále nezměnil nepřátelský výraz obličeje.
Draco pokrčil rameny, napil se lektvaru, který ležel na stolku, a trošku se zašklebil: „Nemusíte… Jestli chceš, Pottere, přines si veritasérum, ale odpovím stejně. Snad bude stačit vysvětlení, že Nicol pro mě, ať se ti to líbí nebo ne, znamená mnohem víc než nějaký Vo… ty-víš-kdo. Nechci, aby se jí něco stalo…“
Harrymu tváří proletěl stín strachu, ale rychle své pochybnosti zaplašil. Nicol přeci milovala jeho a ne Draca…
Posadil se na kraj postele a díval se na muže ležícího vedle Malfoye. Nikdy před ním nedal najevo ani náznak slabosti. Už od jedenácti let byli zapřísáhlí nepřátelé, teď na to ale nemyslel: „Nemám ponětí, kde Nicol hledat…“
„Pokud nezraním tvou ješitnost, Pottere, tak vám pomůžu… Ale jen kvůli Mercierové, mezi námi se nic nemění!“
Harry otočil hlavu a se zaujetím chvíli Draca zkoumal. V očích viděl odpor, avšak také něco jiného – odhodlanost.
„Dobře…,“ přijal nabídku, „ jenže je tu malý háček... Jsi v rukou zákona, Malfoyi. Snad přesvědčím McGonagallovou, aby návrh přednesla na ministerstvu, ale nic neslibuji. Výsledek přijdu říci osobně.“
S těmito slovy se zvedl a odešel. Ron s Hermionou na sebe nevěřícně koukali a vydali se v jeho stopách.
„Harry, nemyslíš spolupráci s Malfoyem vážně, že ne?“ zeptal se s malinkatou nadějí Ron, avšak odpověď předem znal.
„Myslím.“
Hermiona nesouhlasně a tiše vrtěla hlavou. Nemělo cenu cokoliv Harrymu vymlouvat. Byl příliš zaujatý záchranou Nicol.
„Je mi jasné, že se vám to nelíbí,“ prudce se otočil, až polekaně uskočili, „ale jestli je s Malfoyem po boku větší šance, tak ji nepromarním.“
Seděla na vlněném koberci u nohy stolu, kolem které byl připevněn řetěz, jenž Nicol zabraňoval ve větším pohybu po místnosti. Na kolenou ležel tác s jídlem, ale ačkoliv již nejméně dva dny nic nepozřela, nemohla do sebe dostat ani sousto.
Muž v černém hábitu stojící v protějším rohu ji upřeně pozoroval: „Musíte něco sníst…“
Snapeova starostlivost Nicol vytáčela až k nepříčetnosti. Tentokrát už to nevydržela a vybuchla: „Já vím, sakra! Na co si hrajete?! Vůbec vám nerozumím!“
Odhodila podnos stranou, čímž převrhla sklenici s džusem a pomerančová šťáva se rozlila po podlaze.
Severus nedal najevo známku rozrušení a jedním pohybem hůlky vše uklidil: „Mohu vám to vysvětlit, Nicol, ale nemyslím si, že mi uvěříte…“
„Tak to zkuste…“ vyzvala ho a přeci si vzala alespoň suchou topinku.
Nervózně procházel od zdi ke zdi, až se zastavil u vyskleného okna. Chvíli se tiše díval na krásu zasněžených vrcholků Arden, a potom začal vyprávět:
„Když byl Harry Potter ve čtvrtém ročníku Voldemort znovu povstal, ale to zcela určitě víte… Během následujících dvou let jsem v jeho řadách působil jako špeh pro Fénixův řád a plnil jsem , co po mě Brumbál a Voldemort chtěli. Po Blackově smrti jsem se však dostal do svérázné situace – váš otec přimul do řad ještě ne sedmnáctiletého chlapce, mého studenta, Draca Malfoye. Celý školní rok jsem mu měl pomáhat v úkolu, který dostal, ale poznal jsem, že na to nemá. Draco Malfoy není v srdci Smrtijedem. Celé své dětství prožil ve stínu vlastního otce a měl z něj svým způsobem panickou hrůzu. Nesplnění znamenalo smrt jak pro Draca tak pro mě, proto přišel Brumbál s návrhem. Vyměnil život Harryho Pottera za svůj…“
„Lžete!“
Severus se zašklebil, ale pokračoval dál: „Albus Brumbál byl jediný člověk, kterého jsem si kdy vážil, Nicol… I přes mé chyby z mládí mě přijal do Bradavic a důvěřoval mi. Neuskutečnit jeho záměr bylo nemyslitelné! Věděl, že každá ztráta Pottera vždy posílila, a hnala ho tak vehementněji ke splnění věštby. Jediná osoba zasvěcená do naší úmluvy je profesorka McGonagallová. To ona zajistila, aby mne Voldemort snáze dostal od Bystrozorů. Netušila však, že stejný plán nemá s Dracem…“
„Proč mi tedy o vás neřekla, když mě posílala k otci?“ přerušila Severuse a ironicky se usmívala.
„Protože nemohla… I ona se Brumbálovi zavázala, že to nikomu neprozradí.“
„To určitě!“ cítila v sobě zmatek. Jedna část chtěla Snapeovi uvěřit, ale ta druhá se stále vzpírala a hledala důkazy proč tak nedělat, „Jestliže jste tedy vlastně spojenec Fénixova řádu, tak proč vám McGonagallová nevysvětlila mou úlohu? Od začátku jste mi házel klacky pod nohy! Nejdříve jste navrhoval, aby mi při prvním setkání dal Voldemort veritasérum, potom jste mě vždy zkoumavě pozoroval a Siriuse jste nechal málem umučit!“
„Ano přiznávám,“ pokýval souhlasně hlavou, „bylo veliké štěstí, že na mé návrhy nepřistoupil. Nevěřil jsem vám, ale nenapadlo mne, že patříte k McGonagallové. Jste dobrá herečka…“
„A čí teda! Čí člověk jsem měla být, když né Fénixova řádu? Je snad ješně nějaká další skupina?“
„Bál jsem se, že jste opravdu jeho dcera…“ povzdychl si, ale tvář měl kamennou.
„Ale já jsem Voldemortova dcera!“ nechápala, co tím myslel.
Ústa se mu zkřivila do podivného úhlu, při dobré vůli to mohl být úsměv: „Mínil jsem duši ne krev… Chovala jste se tak dokonale chladně a sebejistě. Vaše schopnosti jsou výjimečné. S jedním Voldemortem by si Potter věděl rady, ale se dvěma? Chtěl jsem v něm vzbudit semínko nedůvěry, které by pouto mezi vámi oslabilo.“
Sklopila oči k zemi a tiše prohodila: „Nejsem tak dobrá … Příliš o Harrym pochybujete, je mnohem lepší čaroděj než já. On svých schopností využívá, já je nenávidím.“
„Proč? Protože jsou od něj?“ poprvé se na ni otočil.
„Ano…“
„Tak s nimi zacházejte stejně jako Potter, slečno Mercierová, neboť i on má většinu od vašeho otce!“ přistoupil k ní a donutil ji, aby vzhlédla.
„Mohu se zeptat ještě na jednu věc, než vám uvěřím, a udělám tak možná poslední chybu ve svém životě?“ polkla, protože se odpovědi obávala.
„Samozřejmě…“
„Existuje důvod, kvůli kterému nejdete za Harrym a neprozradíte mu, kde jsem?“ oči se jí zamžily bezradností a steskem.
„Znáte přísahu Pravda za život?“ když souhlasně a kapitulovaně kývla, tak pokračoval, „Váš otec nenechává nic náhodě. Od chvíle, kdy zjistil, že jste celou dobu věrnost pouze hrála, zajišťuje si nás nejrůznějšími způsoby.“
„Pomůžete mi?“ špitla a schovala obličej v dlaních.
„Udělám, co bude v mých silách, Nicol…“
Zpět na obsah
Kapitola 41: Zlatá Hermiona
O 4 měsíce později…
„On se zbláznil, Rone!“ rozčilovala se Hermiona a vzrušeně chodila po jejich pokoji na Grimmauldově náměstí, „Nikdo už si s ním neví rady! Každého Smrtijeda pomalu vlastnoručně umlátí, jen aby řekl, kde Nicol schovávají. Přitom mu musí být jasné, že to netuší! Draco to dokolečka opakuje!“
„Je zoufalý…“ přerušil ji, „Choval bych se stejně…“
Hermiona si zhluboka povzdechla a sedla si vedle Rona: „Já vím… Mám o něj strach.“
„Svým způsobem i blázen je, Hermi, připadá si bezradný a to ho ničí. Prohledali jsme už snad všechny části světa, kde se v nějaké chvíli Vo..vo… Ty-víš-kdo schovával a … nic. Možná ji přemisťuje, co myslíš?“ zauvažoval a pohladil svou přítelkyni po zádech.
Hermiona zaujatě skousla spodní ret a zkrabatila čelo. Po pár vteřinách s hlasitým výsknutím vyskočila, popadla Rona za ruce a táhla ho do knihovny, kde pátrali v mapách Harry, Draco a Sirius.
„Přišla jsem na to! Jak jsem mohla být tak hloupá…“ křičela a vzbudila tak pozornost mužů v místnosti.
„Na co?!“ zeptal se Harry a odvrátil pohled od velkého atlasu.
„Náš postup je od začátku špatný, Harry,“ udýchaně si sedla do jednoho z křesel a položila ruku na rychle se pohybující hruď, „hledáme Nicol moc složitě a přitom je to tak jednoduché…“
Harry se ironicky zašklebil, ale vyzval Hermionu, aby pokračovala.
„Především jsme měli udělat jednu věc… Jaký je kámen? Chladný nebo teplý?“ přešla k velkému stolu uprostřed místnosti a rozložila na něj velkou mapu Evropy.
„Samozřejmě, že chladný,“ zavrtěl pochybovačně Harry hlavou nad její ještě nevyřčenou teorií. Sirius a Draco stáli nehnutě se založenýma rukama na prsou a bedlivě pozorovali situaci.
Vzala ze sekretáře velké kružítko, chvíli něco přepočítávala, a potom zabodla hrot do místa na mapě, kde se nacházel Londýn. Udělala jím kruh a prst dala na jeho okraj:
„Právě jsem načrtla hranici 1000 mil od nás. Vnitřní strana nás nezajímá pouze vnější. Někde tam Nicol drží…“
Draco se podíval Hermioně přes rameno a uchechtl se: „To nám opravdu zlehčilo práci, Hermiono. Kromě poloměru 1000 mil okolo Londýna nám zbývá jen celý zbytek světa…“
Protočila oči v sloup a uklidňovala se: „Musíme si uvědomit, že místo, na kterém Nicol je, známe… Vy-víte-kdo chce, abychom ji našli. Psal to v dopise. A on přeci netuší, že Draco žije, a tudíž nemůžeme z jeho pohledu vědět, kde všude se ukrýval nebo pobýval. Bude to místo spíš blízké nám. Nějaké, které máme společné…“
Všech pět podrobně studovalo mapu centimetr po centimetru, až došli k Francii. Hermiona ukazováčkem pomalu přejížděla po hraniční čáře a najednou ztuhla. Vzhlédla a zjistila, že další dva páry očí ji pozorují stejně jako ona je.
„Uvažujete nad tím samým jako já?“ vydechla.
Ron lehce přikývnul, ale Harry vyslovil jejich společnou myšlenku nahlas: „Ardeny… pension.“
„Pension, kde Michelle a Nicol žily?“ ujišťoval se Sirius a ještě více se sklonil nad mapou.
„Jo..“ odpověděli všichni tři unisono.
„Jste si jistí?“ zapochyboval Draco a odešel od stolu.
„Jistí si nemůžeme být nikdy, Malfoyi,“ řekl ledabyle Harry, jenž už nestál, ale přecházel po knihovně a bral do rukou věci potřebné na cestu, „Nesmíme ztrácet ani minutu. Jdeme…“
„Počkej, Harry,“ zadržela jej Hermiona a držela rukáv jeho svetru, „nepospíchej. Potřebujete to pořádně promyslet - jak se tam dostanete, co podniknete… Voldemort určitě hlídá letaxové sítě a přemístění také není dobrý nápad. Měli byste být méně nápadní…“
Byl zmatený, nechápal v jaké osobě Hermiona mluví: „Vy? Snad my, Herm…“
Mírně se usmála a zavrtěla hlavou: „Já s vámi nejdu, Harry. Tentokrát ne…“
„Proč?“ vyhrkl společně s Ronem, který vypadal ještě více zaražený než on.
Zarděla se a uhnula očima: „Mám k tomu své důvody.“
„Fajn, jak myslíš…“ vzdal to, ale Ron z ní nespouštěl pátravý pohled. Odtáhl ji trošku stranou a tiše se zeptal: „Děje se něco? Měl bych něco vědět?“
Pohladila ho po tváři: „Ještě ne, jen se mi v pořádku vrať, ano?“
Setřel slzu, která jí stékala k hornímu rtu, a pevně Hermionu objal: „Přece bych tě nenechal samotnou… Budu klidnější, když tu zůstaneš. Miluji tě, Hermiono Grangerová.“
„Já miluji tebe, Ronalde Weasley,“ zrovna jej chtěla políbit, když se kousek od nich ozvalo odkašlání.
„Teď ne, Malfoyi…“ sykl výhružně Ron, ale Draco se zasmál.
„Nerad vás ruším, hrdličky, ale je na čase plánovat akcičku.“
„Chcete mi snad naznačit, že tam poletím jen já a Ron?“ rozčiloval se Harry a zmateně koukal na své přátele a nakonec i jednoho nepřítele.
„Promiň, Harry,“ omlouval se Sirius, „ale já nemůžu Michelle opustit. Jindy bych ti stál samozřejmě po boku, ale potřebuje mě. Už takhle se trápí kvůli Nicol a kdyby měla mít strach i o mě… Nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát.“
„Tvé důvody chápu, Siriusi,“ poklepal kmotra po rameni, „Já bych se měl omluvit, že jsem tak vybouchl. Nakonec je to můj boj… Jak se Michelle cítí?“
Sirius se mírně usmál a zvedl palec na znamení úspěchu: „Léčitelé říkají, že to vypadá nadějně. Ale každé negativní vzrušení, by mohlo vést k potratu.“
„Jsem zvědavý, co bude Nicol říkat, až se dozví, že bude mít sourozence, jenž bude mladší než jejich dítě,“ naklonil se Ron k Hermioně a šeptal dívce do ucha, „nezdá se ti, že se to tu rozmnožuje jako hlodavci?“ uchechtl se, ale Hermiona ho zpražila vzteklým pohledem.
„Jsi hulvát, Ronalde! Ty se považuješ za krysu?“
Zkřivil tvář do polovyděšeného a polonechápavého šklebu a zavýsknul: „Co?“
„Nic!“ vyjela a vstala od stolu, „Omluvte mě… Už jsem řekla vše, co jsem chtěla, a jsem unavená. Hodně štěstí, Harry…“ objala kamaráda a políbila na tvář.
„Jsi zlatá, Hermiono, bez tvého mozku jsme tupí trolové…“ pochválil ji a Hermiona okamžitě zrudla.
„Všichni ne, jen jeden z vás…“ výmluvně se obrátila na Rona, jehož obličej byl stále stáhnutý do stejného výrazu, a odešla.
Ron bez hnutí zíral na dveře, které za sebou zavřela, a vůbec nevnímal Harryho, jenž k němu a Malfoyovi mluvil.
„Rone…Roneeeee!“ zařval kamarádovi u ucha a výborně se bavil. Ron polekaně zamrkal a tón opětoval: „Co jeeeeeeeeee!“
„Vnímáš mě vůbec?“
„Ale jo…“ zabručel, „Kdy vyrazíme?“
„Okamžitě. Vstávej!“ vyzval ho a společně s Dracem opustili knihovnu a mířili do komory pro košťata. Harry vyndal tři Kulové blesky a podal každému po jednom z nich.
Ron se zarazil a ukázal na Draca: „Proč JEMU dáváš koště?“
„Letí s námi…“ prohodil klidně Harry a ze země bral batoh. Draco se na Rona povýšeně šklebil.
„Co! Ty jsi vážně šílený! A hůlku jsi mu náhodou nedal?!“ odhodil stranou svůj Kulový blesk a šlehal očima z Harryho na Draca.
Harry bez náznaku rozrušení balil další věci: „Dal….“ Než stačil Ron něco namítnout, tak pokračoval: „Kdybys nás nahoře poslouchal, tak už bychom se tím nemuseli teď zdržovat. Malfoy se nabídl, že nám pomůže.“
„A ty Malfoyovi důvěřuješ?!“ řval a nevšímal si, že přičina jeho rozčilení stojí vedle něj, „Při první příležitosti nás pošle s Avada Kedavra k zemi a do Francie ani nedoletíme. Skončíme někde u rybiček!“
„Krásná představa…“ zasnil se Draco a roztouženě se opřel o zeď.
„Tak to by stačilo!“ zastavil průtrž Ronových slov a snění Draca Malfoye, „Hele, Rone, Malfoy měl dost příležitostí, aby utekl. Tady u nás není moc pod dohledem a kromě toho mu věřím…“
„Jsi cvok!“ přerušil ho.
Harry obrátil oči v sloup, ale pokračoval: „Věřím, že chce Nicol dostat od Voldemorta. Nezaútočí na nás do chvíle, dokud nebude v bezpečí.“
„Uvědomujete si, doufám, že tu celou dobu jsem a poslouchám vás…“ upozornil na sebe Draco a v ruce točil hůlkou.
Oba se na něj zhnuseně obrátili a Harry ho ujistil: „Neboj, Malfoyi, na tvou osobu se zapomenout nedá… Jdeme!“
Anglie již spala hlubokým spánkem, snad pouze pár oken osvětlovalo úzký pruh cesty před domy, když tři muži v černých hábitech vykročili do noci, vznesli se nad Londýn a zamířili na východ k pobřeží Francie…
Zpět na obsah
Kapitola 42: Gabriel
Polovyhořelým pensionem uprostřed přírody francouzských Arden se ozýval krutý mužský vysoký smích spojený s bolestným křikem a vzlyky mladé ženy.
Voldemort stál uprostřed místnosti, svíral Snapeovu paži a bavil se pohledem na svíjející se zpocenou Nicol.
„Pane…,“ snažil se Severus muže v černé kápi přesvědčit, „musím jí ten posilující lektvar dát. Dítě má špatnou polohu. Jestli Nicol nepomůžu, tak oba zemřou…“
„Stejně s ní nemám jiné plány!“ sykl a stále jej držel.
„Samozřejmě, ale… pokud Potter přijde a zjistí, že už jsou oba mrtví, tak bude bojovat jako lev. Jestliže však zůstanete u původního záměru a zabijete oba až před ním…“
Konečně uvolnil sevření: „Bude slabý jako jehňátko. A já toho zmetka za-bi-ju.“ Odslabikoval a díval se upřeně do dívčiných očí, ve kterých se odrážel strach a bolest.
„Hajzle!“ spíš zašeptala, protože na křik již neměla sílu. Voldemort se ledově zasmál a postrčil Snapea směrem k Nicol: „Tak jí to dej, Severusi, ale jejich parchanta vidět nechci!“
Pokojem se rozlehla rána přemístění a druhý muž okamžitě přiběhl k rodící Nicol a přiložil lahvičku s tekutinou k suchým a popraskaným rtům: „Rychle to vypijte. Dodá vám sílu…“
Polykala lektvar a cítila, jak se jí dostává do těla vlna tepla a uvolnění. Bolest trošku ustoupila a přestala se třást.
„Tak…toh..le…chce udělat…Severusi?!“ vydala ze sebe udýchaně při dalším stahu. Snape prohmatával obratně její břicho a snažil se dítě otočit správným směrem. Při kladené otázce na pár vteřin přestal: „Ano…, ale nebojte se, nedovolím mu to.“
Chytla jej spocenou rukou za hábit a zasténala při vlně křečí: „Jak ale zjistí, že mě našel?“
„Okolo pensionu je ochranný štít, jakmile ho zvenku někdo naruší, ihned se sem přemístí Voldemort se svými Smrtijedy. Potter nebude mít šanci…“ vysvětlil situaci a raději se nedíval dívce do tváře.
Přitáhla si Severuse blíže k obličeji: „Zničte ten štít…“
Zavrtěl hlavou a Nicol zklamaně zavzlykla: „Nelze… Pouze Voldemort jej může zrušit, a to jen když je tady.“
„Musíte Harryho varovat! Musíte mu pomoci, prosím,“ zoufale žádala a pot se mísil se slzami.
„Napadl mě způsob, ale teď na to není čas! Dítě chce ven, tak zatlačte!“ vyzval Nicol, která pevně stiskla zuby.
„Ví-te, co dě-lá-te?!“ přerývaně oddychovala.
Zašklebil se: „Jsem profesor lektvarů ne léčitel, ale lepší něco než nic, ne?
Minuty Nicol připadaly jako hodiny. Neměla pojem o čase, nevěděla, jak dlouho trvalo, než se její steny spojily s křikem někoho jiného.
Byla vyčerpaná, ale šťastná, když jí Snape podával do náručí malý plakající a stále ještě neumytý růžový uzlíček zabalený v bílém ručníku: „Je to chlapec…“
S neuvěřením se dívala do vykulených zelených očí miminka a pohrávala si s mrňavými prstíky: „Můj syn… náš syn… Děkuji, Severusi…“
Vzhlédla a na okamžik v jeho tváři spatřila místo kamenného výrazu i něhu.
„Jak se bude jmenovat?“ prolomil rozpačité ticho, přešel k lavoru a naplnil jej teplou vodou, ve které chtěl novorozence umýt.
„Gabriel… Gabriel Harry Potter,“ neodtrhávala pohled z růžového obličeje a jedním uchem zaslechla tichý povzdech „další Potter“.
„Pojďte sem… Je celý Harry. Má stejně zelené oči…“ něžně hladila své dítě po téměř neznatelném obočí.
„Jak to poznáte? Vždyť je máte oba stejné barvy…“
Chladné věty si nevšímala a pokračovala dál: „A vlásky má také černé…“
„Ty první většinou vypadají, a potom můžou být zcela jiné.“
„Severusi!“ okřikla přítele a protočila oči v sloup, „nechte si těch nejapných poznámek, ano?! Proč vlastně Harryho tolik nenávidíte?“
Beze slov vzal Gabriela a podal Nicol hrnek s podivně páchnoucím obsahem, nad kterým pokrčila nos.
„Jen to do sebe kopněte,“ pobídl ji a sám už omýval vrtící se dítě, „Ztratila jste dost krve a tohle pomůže.“
Opatrně usrkávala odporný nápoj, ale nezapomněla, že jí něco dluží: „Neodpověděl jste mi…“
S povzdechem balil vřeštící mimino do vlastního hábitu a vrátil jej zpět matce: „Máte pravdu, celý otec… Fajn, jak chcete! Nesnáším Pottera, protože je stejně arogantní a povýšený, jako byl James. Nenávidím na něm vlastnosti, jenž vy asi tak zbožňujete!“
„Harry je opravdu trošku arogantní…. Ale setkala jsem se i s horšími případy, například s Dracem. A u toho vám to moc nevadí, jak jsem si stačila všimnout.“
Bez náznaku studu začala kojit a obrátila téma: „Mluvil jste o nějakém nápadu, jak sem dostat Harryho, aniž by to zjistil Voldemort…“
„Jediná šance by byla ve chvíli, když tu je váš otec, ale je minimální. Netušíme, kdy se tu Potter objeví…“
Nicol přesunula pravou ruku na přívěsek, zarazila se a šťastně se usmála: „Už brzy… Je blízko… A vy musíte zjistit, jak blízko.“
Překvapeně se na ni podíval a sjel očima na kámen, který měnil barvu z modré na lehce červenou: „Co to má znamenat?“
„Křišťál je teplý a načervenalý. Harry není daleko a začíná být v nebezpečí. Pokuste se dostat dolů do vesnice, jestli tam není.“
„Ale jak?“ nenapadal ho žádný způsob, „Nemůžu jít pryč. Okamžitě by štít Voldemorta upozornil…“
„Otec přijde, vím to. A toho okamžiku musíte nějak využít. Třeba se vymluvte, že potřebujeme plínky. Nebo je snad umíte vyčarovat? Neumíte… Občas vás přeci posílá pro zásoby…“ v tom okamžiku se ozvala rána a v místnosti se objevil Voldemort. Gabriel začal okamžitě plakat a Nicol ho pevně tiskla k hrudi.
„Ale, ale,“ syčel a přiblížil své bílé prsty k dítěti, „kohopak to tu máme…“ Rychle se otočila zády, aby na Gabiela nemohl.
„Pane…“ ozval se Snape a obrátil tak pozornost na sebe.
„Co je!“
„Chtěl jsem vás požádat… Na toho Potterovo kluka potřebujeme nějaké oblečení a pleny. Napadlo mne, že bych se zastavil dole ve vesnici a obstaral to…“ Nicol měla pocit, že snad Severus ani nedýchal. V místnosti byl slyšet jen dětský pláč.
„Takže syn… Máš hodinu!“ odehnal Snapea a ten neváhal ani vteřinu. Vystřelil z domu a rychlým krokem mířil k vesnici.
Upírali na sebe pohled plný nenávisti. Ledový chlad ticha prolomil až Voldemort: „Je tak bezbranný… Klidně bych toho parchanta mohl zabít…“
„To bys musel nejdříve zabít mě!“
Srdečně ale krutě se zasmál: „Snad si nemyslíš, že stejnou chybu udělám dvakrát!“
Tři prokřehlé osoby mířily ke vchodu malého hotelu a drkotaly zuby.
„Teda… dnes v noci byla pěkná klendra,“ prohodil zrzek a ostatní dva mu jen přikývli, „Alespoň, že už jsme tady. Kdy se půjdeme podívat k pensionu?“
„Večer,“ rozhodl Harry a otevřel vchod do budovy.
V recepci seděla drobná tmavovlasá dívka a on se při pohledu na ni zarazil – znal ji.
„Dobrý den, mluvíte anglicky?“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla mu s francouzským přízvukem a usmála se.
„Volal jsem včera a zamluvil jsem si na jméno Smith jeden třílůžkový pokoj…“ v duchu se modlil, aby po něm nechtěla doklady.
Dívka se však upřeně dívala do obličeje Draca Malfoye a byla rudá jako rajče: „A-ano, tady jsou klíče..“
„Mohu se zeptat ještě na něco?“ stoupl si před Draca, aby na sebe upozornil. Dívka zamrkala a sklopila zrak na desku stolu, „Nepracovala jste náhodou v pensionu pár kilometrů odtud?“
Pohled měla plný děsu a těkala očima po místnosti: „Pracovala, ale my se tady o Mercierových moc nebavíme, promiňte…“
Harry si ale jejího nesouhlasného postoje nevšímal a pokračoval: „Slyšel jsem, že se tam odehrál nějaký masakr, je to pravda?“
„Já-já vám na to opravdu nebudu odpovídat… Dobře… ano už to bude skoro rok. Já měla tenkrát volno, díky bohu. Nikdo nepřežil… Od té doby tam lidi nechodí. Říká se, že je to tam prokleté… Občas je prý slyšet dívčí pláč…“
Všichni tři se na sebe podívali: „Dívčí pláč?“
„Pokud máte hlad, tak můžete jít na snídani,“ obrátila Marie téma a ukázala jim na protější dveře do jídelny.
„Děkujeme, moc jste nám pomohla,“ usmál se na ni široce Draco a ona opět zrudla. Harry jej táhl pryč a kroutil hlavou nad jeho namyšleností.
„Ty se vážně nikdy nezměníš, Malfoyi…“
Sedli si ke stolu, od kterého bylo perfektně vidět na recepci, a objednali si jídlo.
„Přes den si odpočineme a večer vyrazíme,“ plánoval průběh následujících hodin Harry. Ron pozorně poslouchal, ale Draco stále zíral na tmavovlásku, které pod jeho pohledem neustále něco padalo z ruky.
„Škoda, že je to šmejdka…“ ozval se najednou a Harry s Ronem se na něj znechuceně zašklebili.
„Malfoyi, tys byl, jsi a vždycky budeš idiot…“ syčel Ron a chvěl se vztekem, protože se ho to vzhledem k Hermioně osobně dotýkalo.
„Sakra!“ vykřikl Harry, sáhl do batohu, vyndal svůj neviditelný plášť a přehodil ho přes všechny tři. Draco s Ronem se na něj nechápavě dívali, ale on beze slova natáhl ruku k recepci.
U Marie stál muž s tmavými mastnými vlasy, křivým nosem a kamenným výrazem. Na něco se ptal a dívka ukazovala směrem do jídelny. Nasadila zmatený výraz a krčila rameny. Harrymu bylo jasné, co říká.
Severus jí poděkoval, ale i přes to, že nikoho neviděl, se vydal k jejich stolu a těně u něj se zastavil. Chvíli koukal do prázdna před sebou, ale nakonec promluvil: „Vítejte, Pottere! Ale že vám to trvalo…“
Ostatní hosté na Snapea koukali jako na blázna, ale on pokračoval: „Mám pro vás vzkaz. Raději bych ale mluvil přímo k vám a ne k tomu zatracenému plášti, který tak rád nosil i váš arogantní otec!“
Ron se zajíkal strachem, Draco se mírně usmíval a Harry si v duchu nadával do blbců, protože si myslel, že je vše ztracené. Nakonec ze sebe plášť sundal, ale Ron s Dracem zůstali zakrytí. Slyšel jak pár hostů vyděšeně vykřiklo, ale bylo mu to jedno. V ruce pod stolem svíral hůlku a propaloval Severuse nenávistným pohledem: „Od koho? Od Voldemorta?“
Snape se zašklebil a dal ruce do kapes svých kalhot: „Ne, ten netuší, že tu jste…zatím.“
„Předpokládám, že mu to v nejbližší době rád řeknete!“ pousmál se ironicky Harry, ale v duchu se užíral.
Snape se předklonil, opřel ruce o stůl a přiblížil obličej k Harrymu: „Teď mě dobře poslouchejte, Pottere. Nemám moc času a nedělám to kvůli vám… Nicol je v pensionu, ale to už víte. Nikdy jsem nepřeceňoval vaši inteligenci a udělal jsem dobře, jinak byste na to přišel dřív. I když i teď si myslím, že to zjistila ta šprka Grangerová!“
Při vyslovení příjmení Ronovy dívky se u stolu objevila i zrzavá hlava a probodávala jej stejným pohledem jako Harry.
„Á pan Weasley, to je překvapení,“ uchechtl se, ale vědom si zkracujícího se času, mluvil dál, „Okolo pensionu je ochranný štít, který v žádném případě nezrušíte. Jakmile se přiblížíte, upozorníte tím Voldemorta a ten se tam okamžitě přemístí s ostatními Smrtijedy a bum! Jedinou šanci máte ve chvíli, kdy tam Voldemort je sám. V tu dobu je štít zrušený… Chodí za Nicol průběžně dvakrát za týden. Další návštěva je za dva dny v podvečer.“
„Proč bych vám měl věřit?“ sledoval Snapea přimhouřenýma očima, „Jste Smrtijed a vrah Brumbála!“
„A proč věříte Malfoyovi? Zdravím, Draco,“ obrátil se ke třetí židli, kde tušil, že sedí. Draco tedy sundal plášť i ze sebe a se směsicí děsu a nejistoty se díval do tmavých očí svého bývalého učitele a kolegy.
„Nemusíte mít strach, “ ujišťoval jej, „Voldemort netuší, že jste naživu… A ještě něco,“ otočil se zpět na Harryho, „máte syna, Pottere, blahopřeji. Narodil se před hodinou a půl. Dávejte si na Voldemorta dobrý pozor! Nejste první na řadě, chce vás oslabit a před vaším zrakem je zabít…“
Všichni tři seděli bez hnutí a zmateně zírali na Snapeovo záda.
„Co to mělo sakra znamenat?“ vykřikl první Ron a očima přelétal z Harryho na Draca, kteří jen nechápavě krčeli rameny.
Po chvíli se Harry vzpamatoval a po dlouhé době se šťastně usmál: „Mám syna…“
„Jo to je vážně skvělé, Pottere!“ křenil se Draco, „Ale mě zajímá spíš něco jiného. Mění náš plán Snapeova slova? Jdeme tam dnes večer nebo pozítří?“
Chvíli mlčel, než odpověděl: „Pozítří…“
Zpět na obsah
Kapitola 43: Smrt si nevybírá
Jarní vítr shazoval poslední zbytky okvětních lístků košatých stromů a zem pod nimi připomínala zasněženou krajinu, do které silně kontrastovala silueta černě oděného muže, jenž poloběhem mířil úzkou horskou cestou k vyhořelému pensionu Michelle Mercierové.
V rukou držel plné tašky nákupu a rty se mu pohybovaly v tichém láteření. Severus Snape nemohl uvěřit, že ON profesor lektvarů potrpící si na pověst tvrdého a neústupného muže chvátá s balením dětských plen a oblečením. Spíš než bradavického učitele silně připomínal špatně naladěnou chůvu.
„Měkne mi mozek!“ prohodil polohlasitě a z očí nespouštěl blížící se stavení, „Pomáhám tomu svatouškovi a jeho synáčkovi myju zadek! Jak hluboko ještě klesnu!“
Víc už neřekl, neboť se dostal do nebezpečné zóny, kde by jeho slova mohla zaslechnout osoba v černém plášti, rychle otevřel dveře a podél zdi opatrně vystoupil po vratkých schodech až do pokoje, kde nervózně čekala Nicol ve „společnosti“ svého otce.
Již při prvním pohledu mu bylo jasné, že v místnosti panuje napjatá atmosféra. Nicol křečovitě svírala plačícího Gabriela a Voldemort stál pár kroků od nich a mířil na ně svou hůlkou. V Severusovi zatrnulo a hlasitě na sebe upozornil: „Jsem zpět, Mistře…“
Voldemort se otočil a rozchechtal se: „Blahopřeji Severusi, takhle mne už dlouho nikdo nepobavil. Vypadáš úchvatně s těmi balíky plen. Můj věrný Smrtijed…“
„Sehnal jste VŠECHNO?“ nevydržela by už ani minutu bez odpovědi a na poslední slovo dala zvláštní důraz.
„Ano, ÚPLNĚ vše…“ oplatil stejným tónem a nevrle vedle Nicol odhodil nákup.
Voldemort se znechucením pozoroval, jak Nicol dítě přebaluje a obléká do teplých dupaček a svetříku: „Krev slavného Salazara Zmijozela smísená se zbabělcem…“
Nevšímala si nenávistných poznámek a schválně pobrukovala melodii ukolébavky, kterou jí zpívala Michelle, když byla malá. Věděla, že to Voldemort psychicky nevydrží a zmizí pryč dřív, než by luskla prsty, a měla pravdu. Voldemort se s hlasitým prásknutím přemístil a nechal Severuse s Nicol samotné.
Odložila Gabriela do pokrývek, jenž Snape před odchodem přinesl: „Mluvil jste s Harrym? Byl už ve vesnici?“
„Ano… Potter, Weasley a Malfoy se chvíli předtím ubytovali v místním hotelu. Snažil jsem se mu situaci vysvětlit. Nevypadal, že by mi věřil. Uvidíme, jestli je tak arogantní a hloupý, aby přišel někdy jindy než pozítří večer.“
„Malfoy?“ vydechla překvapeně, „Draco je s Harrym a Ronem?“
Stoupl si k oknu a se založenýma rukama přešlapoval ze špiček na paty: „Také nevím, co tím sleduje…“
Pro Nicol a tři muže ve vesnickém hotelu se následující dva dny nekonečně táhly. Připadala si jako divoký lev v kleci, chodila po pokoji sem a tam a Severuse tím přiváděla k šílenství.
Avšak představa, že je Harry kousíček od ní a ona jej nemůže ani obejmout, byla k nevydržení. Zároveň ji mučil pocit přibližujícího se nebezpečí a možná rozhodující bitvy mezi „vyvoleným“ Harry Potterem a lordem Voldemortem – otcem, jenž jí nikdy otcem nebyl.
„Co když se něco stane, Severusi?! Co když přijde moc brzy?! Co když stačí Voldemort přivolat zbytek Smrtijedů?!“ panikařila s pohledem na zapadající slunce.
Snape Nicol zadržel v půli cesty mezi oknem a Gabrielem, který tiše ležel a ani nezaplakal, jako by tušil, že se k něčemu schyluje: „Pokuste se být klidná, Nicol. Jestli na vás cokoli zpozoruje, tak bude konec dřív než začátek. Musíte počítat s tím, že část Smrtijedů přivolat stačí.“
„Máte pravdu,“ mírně se usmála na přítele, jenž jí povzbudivě stiskl paži, „bojím se… Jsou jen tři, Severusi, a Smrtijedů je tolik…“
„Ačkoli to nerad přiznávám… Potter i Weasley, o Malfoyovi jsem nikdy nepochyboval, si umí v podobných situacích zázračně poradit. Kdysi jsem předpokládal, že mají více štěstí než rozumu, ale…“ zavrtěl hlavou nad myšlenkou, která se mu teď častěji vkrádala do úvah.
„Copak? Snad nezačínáte v Harryho Pottera věřit, příteli?!“ ironicky se zašklebila stejně jako on, když mluvil o Harrym.
„Ani náhodou!“ uraženě zvedl bradu a otočil tvář druhým směrem. Asi by se začala smát, kdyby se v místnosti na svou „zdvořilostní“ návštěvu neobjevil Voldemort
Srdce jí bušilo jako zvon a v hlavě si přehrávala jen jednu větu: „Je to tady, je to tady…“
„Musíme jít, Malfoyi!“ tahal nervózní Harry Draca od recepce, jenž využíval poslední minuty a flirtoval s Marií, která se na něj dívala jako na svatý obrázek.
Vytrhl se mu ze sevření a nenávistně stáhl obličej: „Vždyť už jdu!“
Ron stál u otevřených dveří, měnil barvu z bledé na zelenou a ze zelené na rudou. Vypadal, že bude každou chvílí zvracet. Náhle vylekaně couvl, když se dovnitř valila skupinka udýchaných lidí, a vrazil do hádající se dvojice.
„Díkybohu, stihli jsme to!“ zvolal první příchozí tmavovlasý muž v cestovním plášti.
Harry se za hlasem překvapeně obrátil: „Siriusi? Co ty tady?“
Nebyl tam pouze jeho kmotr, za zády mu stál Remus Lupin, Nymfadora Tonksová a Alastor Moody s McGonagallovou, která se protlačila a s přísným výrazem si jej měřila: „Pane Pottere, to bylo od vás velice nezodpovědné, takhle utéci a neinformovat řád, kam jdete!“
„Ale já… Sirius…“ koktal zaskočeně.
„O panu Blackovi mi ani nepovídejte!“ obrátila se na Siriuse, jenž byl až příliš zaujatý stropem hotelu, „S tím už jsem si to vyřídila! A se slečnou Grangerovou také!“ střelila očima na Rona, který se krčil za Harrym a asi se chtěl stát trpaslíkem, „A to už nemluvím o panu Malfoyovi, jenž má být na velitelství a nehnout se odtamtud ani na krok!.
„Promiňte, paní profesorko,“ vzpamatoval se ze šoku a netrpělivě se zadíval na hodiny nad recepcí, „rád vám vše vysvětlím, ale času je málo… Musíme jít!“
„Samozřejmě…“ ustoupila z cesty a nechala Rona, Draca a Harryho projít. Rozloučila se s Marií, která na podivně vypadající skupinku zírala s otevřenou pusou, a vyzvala ostatní k odchodu.
„Nemáš být u Michelle?“ ptal se udýchaně Siriuse kráčejícího po jeho levé straně.
„Mám…,“ na pár vteřin se odmlčel, ale potom se rozesmál, „jenomže, když jsem řekl, kam jste vy tři vyrazili, a vysvětlil důvod, proč já ne, tak jsem byl rád, že nemá hůlku… Bych byl v tu ránu na kousky a Nicol by měla opět práci. Donutila mě jít za McGonagallovou. Ta vyváděla!“
Šum hlasů ustal po vztyčení Harryho ruky na znamení ticha. Stáli již jen několik desítek metrů od pensionu a ukrývali se v malém lesíku na jeho pozemku.
„Myslíš, že už tam Ty-víš-kdo je?“ pípl Ron a nejistě polkl. Harry mlčel, klečel a tiskl dlaň na své čelo. „Asi ano…“ odpověděl si sám a vystrašeně se podíval po ostatních, kteří zaujatě koukali na polovyhořelý dům.
„Co podnikneme?“ přerušil ticho Sirius, „Je nemožné dostat se tam aniž by si nás všiml. Není tu nic, kam bychom se schovali…“
„Musíme získat čas…“ připojil se k plánování Remus, „Paní profesorko, něco mne napadlo.“ otočil se na McGonagallovou, jež se zaujetím povytáhla obočí, „Alastor, Tonks, Ron, Draco a já tu zůstaneme v záloze. Vy a Sirius se přeměníte a připlížíte se k domu. Jestli jsem dobře pochopil Harryho slova, tak tam je jen Voldemort a Snape… Nepochybuji o tom, že stihne přivolat pár Smrtijedů, ale o ty se postaráme my…“
„Počkej, se mnou v organizování nepočítáš?“ přerušil Lupina Harry a marně hledal své jméno v předcházejících slovech.
„Dříve než vám, pane Pottere, Lupin vysvětlí úlohu, musím vám prozradit jedno tajemství.“ pokračovala až se ujistila, že všichni napjatě poslouchají, „Určitě si pamatujete smrt profesora Brumbála. Skutečnost je jiná…“
Vyprávěla stejný příběh jako Severus před čtyřmi měsíci Nicol. Po poslední větě Minervu paralizovaně pozorovali, až nakonec Harry zamrkal: „Chcete tím říci, že Snape není zrádce? Chcete tím říci, že Brumbál zemřel, abych já mohl žít?“
„Přesně tak. Pokud máte ještě nějaké otázky, ráda je zodpovím při našem budoucím rozhovoru na velitelství, pane Pottere. Teď už vážně nesmíme ztrácet ani vteřinu…“
„Jestli nějaká budoucnost bude,“ zapochyboval a zaměřil se na tlumené světlo vycházející z jednoho okna.
Mourovatá kočka se mu s tichým zamňoukáním otřela o nohu a opatrně přecházela po stínech stromů k pensionu následována plížejícím se černým psem.
„Teď jsi na řadě ty, Harry,“ Remus se povzbudivě usmál a ukázal na konec lesa, „Jdi až na kraj, a potom šikmo k rohu baráku. Je to mimo zorný úhel… Jeden tam projde spíš než celá skupina…“
Naposledy se podíval po McGonagallové a Blackovi. Kočka právě šplhala po dřevěných trámech a pes seděl u hlavního vchodu a čekal. Dodal si odvahy a zamířil po vytyčené trase, přešlapoval k domu jak nejtišeji uměl a přilepený ke zdi se pomalounku připojil k Siriusovi. Zlehka stiskl kliku - bylo zamčeno.
„Alohomora,“ odemkl a dveře otevřel jen na škvíru, do které se pohodlně vešli. Ocitli se v hale s recepcí a Harry s neuvěřením sjížděl pohledem po ohořelých zdech a rozbitém nábytku. Neviděl ani náznak kdysi tak útulného hotýlku, kde se s Nicol poprvé setkal.
Ukázal na vratké schody a Sirius se plácal po čele a gesty mu naznačoval: „To nemyslíš vážně!“
Stačilo jediné došlápnutí, aby jim bylo jasné, že takhle to asi opravdu nepůjde. Schod zavrzal a oboum tuhla při zvuku krev v žilách. Harrymu vyskočily studené krůpěje potu a bez dechu sledoval dveře v prvním patře.
„Fajn,“ sykl směrem ke kmotrovi, „k momentu, kdy tam vtrhneme a zařveme PŘEKVAPENÍ, asi opravdu nedojde, takže přejdeme k plánu B…“
„A plán B je co?“
Pokrčil rameny a nervózně zkřivil ústa do podivného úšklebku: „Improvizace…“ Namířil hůlku na vchod do pokoje: „Bombardo!“
Už při vyslovení kouzla bral schody po dvou a nevšímal si odlétajících třísek a vyděšeného křiku. Sirius mu byl v závěsu a než stačili doběhnout k vytvořené díře, stála v ní postava v černém plášti a děsivě se chechtala. Harry se zarazil uprostřed pohybu, Voldemort ho obratně odzbrojil a s lusknutím prstů se přemístil.
Sirius pomohl Harrymu na nohy a vzhlédl po vzteklém hlase, který se jim ozval nad hlavami: „No výborně, Pottere - Blacku! Za pár minut tu máme celý zástup Smrtijedů, fakt geniální!“
Harry si jej nevšímal, odstrčil Snapea stranou a očima hledal Nicol.
Stála uprostřed místnosti, třásla se a v rukou křečovitě držela Gabriela, který se polekal rány a plakal. Jakmile Harryho uviděla, rozeběhla se mu naproti a chtěla jej obejmout, Snape však Harryho zadržel: „Jestli okamžitě nepůjdeme alespoň před dům k ostatním členům řádu – tedy předpokládám, že je vás tu víc než v hotelu – tak jsme nahraní, Pottere. Na miliskování budete mít času dost…“
„Možná, že už nikdy!“ nenávistně se vytrhl a přeci jenom k Nicol došel. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy zčásti štěstím a zčásti šíleným strachem. Krátce ji objal a dal lehký polibek na čelo. Poté sjel pohledem na dítě v jejím náručí. Stáhlo se mu hrdlo, ale stihl Gabriela jen něžně pohladit po hlavičce, protože jej odtáhl Sirus společně s McGonagallovou, jež seskočila z okna a vrátila se do své podoby: „Tentokrát má Snape pravdu, Harry, musíme mazat, dělej!“
Chytl Nicol za volnou ruku, rychlým krokem sešli ze schodů a vyběhli na prostor před pensionem, kde se seskupovaly tmavé postavy v kápích a v jejich čele Voldemort.
Harry si stoupl připravený k boji před Nicol: „Dnes válku ukončíme, Voldemorte! Buď ty a nebo já!“
„Smrt si vybírá slabší, Pottere,“ zasyčel, „Kdo myslíš, že z nás dvou to je?“ Rudý zrak mu ulpěl na černovlasém muži: „Severusi… Vysvětlíš mi, proč tam jen tak stojíš a nezadržíš je? Nebo raději ne… SLABOCHU!“ zahřměl a Nicol vzhlédla ke Snapeovi, jenž měl stále svůj kamenný výraz.
Temná skupinka asi deseti Smrtijedů se otočila za zvukem ozývajícím se z lesa. Zbytek zúčastněných členů Fénixova řádu se jim postavil za záda a Smrtijedi se zmateně podívali na svého Pána, který dal znát na letmý okamžik špetku překvapení, když v řadě poznal Draca Malfoye.
„Severusi, vezměte Nicol do bezpečí…“ využil momentu Harry, ale Nicol jej nepustila: „Nikam nejdu! Mé místo je po tvém boku…“
„Mysli na našeho syna, Nicol!“ zašeptal důrazně a nehodlal dál diskutovat.
Snape ji objal kolem pasu a s hůlkou před sebou ostražitě odváděl na na kraj lesa.
Černé mraky zakryly svit dorůstajícího měsíce a na pár vteřin nebylo vidět vůbec nic. Nicol slyšela jen svůj přerývaný dech a pláč Gabriela.
Tíživou atmosféru přerušily náhlé výkřiky kouzel na obou stranách a tmu proťaly záblesky různých barev. S přimhouřenýma očima pozorovala pouze jedinou dvojici bojující asi patnáct metrů od ní a Severuse, jenž ji bránil před dvěma Smrtijedy, kteří zatoužili po uznání svého Pána a pokusili se dostat Nicol zpět.
Bitva byla zdrcující… Podruhé v životě se nad jejím domovem objevilo znamení zla, cítila se bezmocná a zbytečná. Místo hůlky držela v rukou bezbranné dítě, pro které byla ochotna i zemřít. Bohužel si byla jista, že ji by první Voldemort nezabil.
Na krátký okamžik si všimla, jak se po zeleném záblesku hroutí k zemi Alastor Moody. Sirius Black stál před malým obtloustlým mužem – Petrem Pettigrewem a v očích neměl žádné slitování. Brzy se k němu přidal i Remus Lupin a společně dokončili svou přísahu, že pomstí zradu Jamese a Lily. Ron s Tonksovou bojovali bok po boku a obratně posílali na věčnost či do hlubokého spánku jednoho zakuklence za druhým.
Pozornost Nicol k vlastnímu okolí navrátilo kouzlo, které se jí zarazilo těsně u hlavy. Rychle si stoupla za strom a se strachem čekala na výsledek boje mezi Smrtijedem a vyčerpaným Snapem. Jeden ležel v bezvědomí u jeho nohou, ale druhý byl plný sil. Severus nestačil uskočit při další vlně Cruciatu a v křečích padl do mrákot.
Hlasitě vyjekla a vyrušila tak soustředěného Harryho, kterému po obličeji stékal pramínek krve a krčil u prsou zraněnou levou ruku. Ve tváři se mu však odrážela odhodlanost.
Pouze na pár vteřin se otočil za výkřikem a Voldemort nepozornosti využil.
„Accio!“ vytrhl a přivolal si jeho hůlku. Harry nestačil ani zalapat do vzduchu a už na něj sesílal další keltbu: „Brachio!“
„Harry!“ srdceryvně vykřikla, když viděla, jak se sesunul k zemi. Voldemort mu jedním správně zvoleným slovem zpřerážel kosti v nohách. Ležel na břiše a řval bolestí, jako by si myslel, že ji tím zmenší. Voldemort se chladně smál, odvolal Smrtijeda u Nicol a zamířil na ni.
„Podepsal jsi jim rozsudek smrti, Pottere. A vlastní zbraní!“ upřímně se bavil Harryho snahou doplazit se k Nicol a pokusit se o nemožné.
Dívlala se otci zpříma do očí, tentokrát se neotočila, aby ochránila Gabriela. Pokud má zemřít, tak s posledním pohledem do Harryho tváře.
Voldemort Nicol propaloval ironickým šklebem: „Sbohem dítě…“
„Pottere!“ zaslechl v tu chvíli za sebou své jméno. Malfoy mu házel vlastní hůlku a sám upadl po útoku Goyla do mdlob.
Harry ji obratně chytil a zatímco byl Voldemort připravený vyřknout smrtící kletbu, ukončil dlouholetou válku prvním kouzlem Salazara Zmijozela, jenž jej napadlo: „Musculus Ivanesca!“
Fialový záblesk se vpil do lorda Voldemorta a na setinu vteřiny spatřil směsici překvapení a vzteku, než kletba vzňala všechno svalstvo v těle. Krajinou se nesl hrůzostrašný řev, bitva ustala…
„Mýlil ses, Voldemorte… Smrt si nevybírá!“ byla poslední slova, na které se Harry zmohl, a vyčerpaně položil obličej do orosené trávy.
Zpět na obsah
Kapitola 44: Dokonáno
Smrt lorda Voldemorta rozhodila poslední bojeschopný Smrtijedy. Někteří se sami vzdali, jiní se pokusili o útěk.
Ze zatažených mraků se spustil lehký déšť a osvěžoval vyčerpané členy Fénixova řádu posedávající kolem pensionu. Nicol vystoupila ze svého úkrytu a rychle přešla k Harrymu, jenž stále bez hnutí ležel na mokré trávě.
„Harry…“ položila mu lehce ruku na záda a hrdlo se jí stáhlo úzkostí, „Snad není…“ v duchu zoufala, ale úlevně si vydechla, když se Harry pod jejím dotykem zachvěl.
Snažil se obrátit, ale zlomené nohy a zraněná ruka mu v tom zabránily a s bolestným syknutím klesl zpět.
„Počkej chvíli,“ zastavila jej v dalším pokusu a odběhla pro McGonagallovou, která se Siriusem držela v šachu zadržené Smrtijedy.
„Kde vás to bolí, pane Pottere?“ přiklekla k němu profesorka a očima přelétávala zranění.
Harry těžce nadzvedl hlavu a zaúpěl: „Všude…“
Nicol si všimla, jak se McGonagallová mírně usmála, avšak jí samotné moc do smíchu nebylo. Minerva mu nohy zafixovala, čímž zmenšila Harryho utrpení: „Více udělat nemůžu, pane Pottere, musíte ještě pár minut vydržet, než se přemístíme ke sv. Mungovi. Tam už vás dají do pořádku. Jo a jinak… Dobrá práce, Harry.“
Odešla ošetřit zbývající členy a nechala Harryho s Nicol a Gabrielem o samotě.
Tentokrát už se Harrymu podařilo otočit a opatrně posadit. Jejich pohledy se střetly, Nicol se k němu přiblížila a pár vteřin se jen tiše usmívali a pozrovali jeden druhého.
„Ahoj…“ vydal ze sebe a odhrnul jí mokré vlasy. Kapky deště se Nicol na obličeji mísily se slzami štěstí. Nechala průchod svým emocím, volnou rukou jej pevně objala a hlasitě vzlykala. Harry ji líbal po tváři a šeptem uklidňoval: „Už je dobře, Nicol. Už je po všem, je dokonáno…“
Mírně se odtáhla a šťastně zavrtěla hlavou: „Ne, Harry, vše teprve začíná…“
Malý Gabriel v jejím náručí spokojeně zavrněl a připoutal tak pozornost svého otce. Harry dítě pohladil a Nicol ho vložila Harrymu do zdravé ruky.
Něžně pozoroval, jak si Gabriel cucá malé prstíky a kulí na něj své velké zelené oči.
„Můj syn…“ hlesl a po tváři mu stékala slza dojetí. Co nedokázal Voldemort svou krutostí, dokázal Gabriel jediným pohledem. Harry po letech cítil, jak chutná vlastní pláč.
„Dobrý postřeh, Pottere…“ vyrušil je ze samoty třetí hlas. Oba se za ním obrátili a spatřili Draca, jak stojí a cípem hábitu si stírá krev z obličeje. Slovy se vracel ke chvíli, kdy věnoval Harrymu vlastní hůlku.
Poprvé v životě se Harry na nepřítele z dětství upřímně usmál: „Jo, řekl bych, že nejlepší a nejdůležitější za celou mou chytačskou kariéru, Malfoyi. Musím ti chtě nechtě poděkovat.“
Draco teatrálně mávl rukou, ale bylo vidět, že mu to dělá velice dobře. Podíval se na Nicol a ta stydlivě sklopila oči k zemi: „Promiň, Draco. Omlouvám se za…“
Nestačila větu doříci, protože ji přerušil. Samotnému byl rozhovor nepříjemný: „Tak co teď? Voldemort je mrtvý, Smrtijedi zadržení nebo na útěku…“
„Domů…,“ toužebně se přitulila k Harrymu, „chci domů…“
Malfoy se ušklíbl a odvrátil se směrem k lesu: „Jo, domů… Někdo domů a někdo do Azkabanu.“
Nicol se polekala a Harry kvapně zkontroloval ostatní, zda je nepozorují. Posunkem naznačil Dracovi, aby se sklonil, a pošeptal: „Něco ti dlužím, Malfoyi, a ten pocit je mi odporný, takže teď dobře poslouchej. Máš 10 minut na to, abys nepozorovaně zmizel. A nechci, opakuji, nechci tě už v životě vidět. Rozumíš?“
Vrátil mu hůlku a Draco se před odchodem uchechtl: „Jasně, Pottere, jsme si kvit!“
Ještě nějakou dobu se za Dracem dívali, než jej zahalila tma a les.
McGonagallová pospíchala loukou s přenášedlem a zmateně se rozhlížela kolem sebe: „Neviděli jste pana Malfoye?“
Nicol raději odvrátila tvář, ale Harry pokrčil rameny a nepříliš přesvědčivě řekl: „Tak to fakt nevím, profesorko, ještě před chvílí tady byl a najednou…“
Minerva stáhla ústa do úzké čárky a přísně si je měřila: „Pane Pottere, slečno Mercierová, víte, co jste právě provedli? Nechali jste…“
„Nechali jsme uniknout člověka, jenž zachránil život Nicol a mému synovi, profesorko. A s největší pravděpodobností i mně a ostatním. Tím, že mi dal vlastní hůlku, riskoval, že sám zemře. Nechat Draca jít bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat,“ přerušil rázně tok nevole a snažil se z jejího výrazu vyčíst, jestli pochopila.
McGonagallová kapitulovaně rozhodila rukama: „Máte štěstí, Pottere, že vaše vítězství nad lordem Voldemortem zcela určitě zastíní útěk jednoho Smrtijeda.“
„A co Smrtijedi, kteří utekli, nebo se tohoto boje nezúčastnili?“ přidala se Nicol.
McGonagallová ji povzbudivě poklepala na rameno a ukázala na Snapea, jenž seděl vedle Lupina a o něčem s ním živě diskutoval: „S tím nám pomůže Severus. Slíbil, že řekne jména Voldemortových přívrženců a bude proti nim svědčit.“
„Nějaké ztráty na naší straně, profesorko?“
McGonagallová posmutněla a na několik málo vteřin se odmlčela: „Bohužel ano… Alastor Moody nepřežil.“
Harry a Nicol se na sebe sklesle podívali. Ačkoliv čekali, že někdo nepřežije, zpráva o smrti jednoho z nich je prudce zasáhla.
„Tady máte přenášedlo ke sv. Mungovi. Brzy se uzdravte“ podala zkoprnělému Harrymu krabičku od zápalek a odešla.
Než ji stačili využít, přibíhal Ron a hlasitě volal: „Harry, počkej! Jdu s vámi!“
Když dorazil, udýchaně se předklonil a chytl se za kolena: „Myslíte…myslíte, že je fakt po něm?“
„Po kom?“ Nicol nedošla hned jeho slova a zmateně se podívala z Rona na Harryho.
„Po…po… no ty-víš-po kom,“ i teď nebyl schopný vyslovit Voldemortovo jméno.
Nicol upřeně pozorovala tmavý flek kousek od Harryho, natáhla k němu dlaň: „Ano, Rone, myslím, že v tomto směru je opravdu dokonáno…“
„Půjdeme?“ vyzval přátele Harry a Nicol něžně objal okolo ramen. Oba tiše přikývli, Ron se dotkl přenášedla a Nicol věnovala ještě poslední pohled na bývalý domov, než se jednou rukou pevně chytla Harryho a v druhé sevřela Gabriela.
Zpět na obsah
Kapitola 45: Válka ustala
V nemocnici u sv. Munga strhli svým příchodem hotové pozdvižení. Zpráva o Harryho vítězství nad lordem Voldemortem se šířila rychlostí blesku a brzy již v kouzelnickém světě nebyl nikdo, kdo by nečetl tlusté titulky Denního věštce, nebo si nešpital na rohu ulic.
Zažíval si svých pět minut slávy, ale nic pro něj nebylo důležitější než fakt, že leží na bíle povlečené posteli, na jejímž kraji sedí Nicol, a u pelesti postávají jeho přátelé.
Hermiona vtrhla do místnosti jako voda a nevěděla, koho má objímat dřív. Zda Rona, Nicol nebo Harryho. Nakonec je vzala postupně – nejdelší dobu strávila v náruči Rona, chvílemi vyznávala lásku, aby mu následně vynadala, Harrymu vlepila pořádnou pusu a Nicol objala tak lehce, jako by byla ze skla. Opatrně si od ní vzala Gabriela a s rozněžnělým žvatláním odešla na druhou stranu nemocničního pokoje. Ron ji rozpačitě pozoroval a v očích měl snad větší děs než před několika hodinami.
Harry si jeho výrazu všiml a škodolibě se usmál: „Co je, Rone?“
„My… myslím, že Herm chce dítě…“ vykoktal a nespouštěl z přítelkyně zrak.
Sirius se překvapeně podíval z Rona na Hermionu a zpět: „Na to snad máte ještě dost času, ne?
Ron zrudl na barvu vlčího máku a soustředil se na špičky svých bot: „No… právě, že… asi už moc času nemáme.“
Přátelé na sebe šokovaně zírali, aby se následně obrátili na Hermionu a sborově pronesli: „Hermiono!“
Dívka bez náznaku rozrušení zvedla hlavu a mile se usmála: „Ronovi to došlo? To se divím…“
Vrátila vykulené Nicol Gabriela, chytla Rona za ruku a se slovy: „Ronalde, jdeme domů. Brzy se uzdrav, Harry!“ jej táhla pryč.
V okamžiku, kdy se za nimi dveře zavřely, se bílou místností ozval výbuch smíchu, který ukončil až příchod léčitele, jenž vyhnal zbytek návštěvníků s žádostí, že Harry potřebuje klid.
Nicol Harryho naposledy políbila a odešla za Siriusem na chodbu: „Kde je vůbec máma? Doufala jsem, že přijde společně s Hermionou…“
Sirius se tajuplně tvářil a mlčel. Nicol dostala strach a otočila ho k sobě: „Je v pořádku, že jo? Nestalo se jí nic…“
„Je tady v druhém patře…“ uklidňoval ji, ale docíl akorát toho, že Nicol zbledla jako stěna.
„Proč… proč je v nemocnici? Na jakém oddělení?“
„Porodnickém,“ pokrčil rameny a pokračoval v cestě k východu. Nicol se zarazila, nechápavě se soustředila na Siriusova záda, chytla jej za rukáv a zastavila v pohybu: „Co! Jak…“
„Jak?“ zasmál se, povytáhl obočí a sklouzl pohledem na Gabriela, „To už bys měla vědět, když máš vlastní dítě, ne?“
„Jsi fakt moc vtipný,“ ušklíbla se a vrátila mu stejnou měrou, „Takže moje máma je těhotná, fajn. A kdo je otec, prosím tě?“
Sirius se nafoukl jako kouhout, pohodil hlavou a zvedl nos ke stropu: „No dovol…“
Vyprskla a Sirius ji uraženě pozoroval: „Ty se prostě nedokážeš srovnat s tím, že už nebudeš jedináček!“
„Promiň, Siriusi,“ zajíkala se a slzela od smíchu, „Jsem ráda, fakt. To jen…, že si můžeme založit vlastní mateřskou školku.“
Sirius vzal Nicol otcovsky okolo ramen a políbil na spánek. Už na ně čekala poslední návštěva u Michelle a Nicol si připadala šťastná a lehká jako pírko.
Během následujících týdnů bylo živo. Bystrozorové se společně s Fénixovým řádem vydali po stopách uprchlých Smrtijedů.
Severus Snape s Nicol udali jména a Severus sám byl díky svědectví Minervy McGonagallové zproštěn obvinění a vrátil se jako profesor lektvarů do Bradavic.
Celá společnost pozorně sledovala průběh soudních přelíčení a mnohdy až s údivem poznávala pojednou odkryté obličeje svých „přátel“, sousedů či kolegů. Důležitost přisluhovačů lorda Voldemorta byla rozmanitá. V řadách se nacházeli vysoce postavení kouzelníci z aristokratických rodin i ubozí bezpáteřní hlupáci.
Nicol se Severusem se stali hlavními svědky obžaloby a sami si prožili nejednu horkou chvilku, kdy obhajoba jejich slova zpochybňovala a uváděla je jako náhle odvrácené přivržence.
Nicol měla situaci o to horší, neboť ji veřejnost znala již jako oficiální Voldemortovu dceru, a nedůvěra jim sršela z očí. Uklidnili se až v okamžiku, kdy horlivý obhájce označil Gabriela za syna Smrtijeda, Harry vztekle vyskočil a uvedl vše na pravou míru. Vysloužil si sice vyhoštění ze soudní síně, ale ostatní neúspěšného obhájce vypískali a Nicol si získala jejich sympatie.
„Uf, tak je to za námi…“ oddychla si, když přicházeli k domu na Grimmauldově náměstí po skončení posledního líčení, „málem jsem přišla o nervy.“
„Byla jsi statečná,“ pochválil ji Harry a pevněji stiskl Nicol ruku, jenž držel ve své dlani, „toho nabubřelého pitomce jsem chtěl roztrhnout. Prý syn Smrtijeda, vůl!“
Nicol jej zastavila a otočila k sobě čelem, odhrnula mu vlasy a přejela po jizvě, která od smrti lorda Voldemorta i při pohledu do jejích očích mlčela: „Nemysli už na to…Válka ustala.“
„No jo…“ zavrtěl naoko bezradně hlavou, „jenomže já teď nemám už žádný životní cíl. Voldemort je kaput, Smrtijedi v Azkabanu, můžu jít do důchodu.“
„Jasně koupím ti papuče a houpací křeslo,“ smála se a škádlivě ho štípala do boku.
„A fajfku, plošííím,“ přidal se a kulil na ni psí oči.
„No,“ zamyslela se s ukazováčkem položeným na ústech, „vlastně je tu jedna věc, jež jsi neudělal…“
„Fakt? Co?“
Přitulila se a chytla Harryho kolem krku: „Ještě sis mě nevzal…“
Zpět na obsah
Kapitola 46: Dokud nás smrt nerozdělí
Srpnové slunce se odráželo v jezeře na pozemku Bradavické školy čar a kouzel a lehký teplý vánek si pohrával s vlasy hostů postávajících v hloučcích, ze kterých se sem tam ozýval smích.
Z jedné zvlášť veselé skupinky výrazně vystupovala vysoká mohutná postava ve starém hnědém saku, seprané košili s nepříliš ladící žluto-oranžovou kravatou. Do kapesníku, jenž připomínal člověku normální velikosti ubrus, si utíral morký nos a krokodýlí slzy stékající po tváři pokrytou hustými vousy. McGonagallová jej chytla za loket: „Ale Hagride… proč ten pláč? Dnes je snad důvod k radosti.“
Poloobr hlasitě popotáhl a zajíkal se: „Vodpusťe, profesorko, když von… když von Harry tak vyrostl. Ještě nedávno to byl prcek a teď? Teď se nám voženííííí! Moc dobře si pamatuju den, kdy sem pro něj musel k těm mudlům…“
Zanechala Hagrida své melancholii a vyzvala ostatní, aby se posadili na zdobené židle v několika řadách. Průchod vytvořený v jejich středu byl celý pokrytý okvětními lístky bílých růží, jež se snášely k hlavám a po dopadu tály jako sněhové vločky.
Michelle s Gabrielem v náručí zaujala místo vedle dojaté Molly, mile se na ni usmála a s láskou pohlédla na prázdnou židli po levé straně.
Smích i šumot pomalu ustaly a vystřídalo je napjaté ticho…
„Máš je?“ zmatkoval Harry a pomáhal Ronovi šacovat jeho hábit, „Tak máš je, Rone? Dával jsem ti je včera!“
„Nedával, Harry!“ křičel na něj zrzek a propaloval nervózního kamaráda očima.
„Dával!“ trval na svém, „Vždycky se dávají svědkovi!“
„No tak sis asi včera myslel, že je jím někdo jiný, protože JÁ,“ zdůraznil, „je NEMÁM!“
„Co tu ječíte?“ zarazili se oba a otočili se za příchozím, jenž opatrně strčil hlavu do dveří. Remus pobaveně přeletoval pohledem z nepříčetného Harryho na rudého Rona s polorozepnutou košilí a vytahanými kapsami u kalhot a hábitu.
Harry se zhluboka nadechl, počítal v duchu do deseti, než ukázal na Rona: „Ronald ztratil prstýnky…“
„Neztratil!“ bránil se a vrtěl nesouhlasně hlavou.
„Ztratil!“
„Neztratil,“ přerušil hádku Remus, přišel k Harrymu a podal mu malou sametovou krabičku, „nechal si je večer u mě v pokoji, když jsi odcházel k Ronovi.“
„HA!“ vybafl Ron, složil ruce na prsou a ironicky se na ženicha usmál, „Čekám…“
Harry se ušklíbl, vzal si prstýnky a se zabručením, „Promiň…“ je podal Ronovi, který krabičku ještě dobrých třicet vteřin jen pozoroval, než ji schoval do kapsy u hábitu.
Remus Harryho povzbudivě poplácal po rameni a snažil se potlačit salvu smíchu deroucí se mu z hrudi: „Nic si z toho nedělej… klasika. I tvůj táta krabičku hledal a stejně řval na Siriuse. No ale pravda je, že tenkrát prstýnky zapomněl Sirius…“
„A teď bychom už měli jít,“ pobídl přátele a postrčil ženicha ke dveřím, „nevěsta za chvíli dorazí. Jak se cítíš?“
Harry těžce polkl: „Já nevím… divně, ale šťastně.“
Nicol stála před velkým zrcadlem a pozorovala v něm svůj odraz. Bílé dlouhé šaty s krajkou jí splývaly těsně podél těla, sepnuté vlasy s vpletenými kopretinami odhalovaly štíhlou šíji a holá ramena. Stejné květiny společně se směsicí růžových a bílých růží držela v třesoucích rukou.
Hermiona Nicol upravovala vlečku a hlasitě hekala, až ji zarazila: „Herm… nech to být! Nenamáhej se…“
Hermiona se rázně prohnula v kříži a zašklebila se na sebe do zrcadla: „To je hrůza! Jsem teprve v pátém a už mi pomalu dělá potíže se předklonit. Ty ani tvoje máma jste takové břicho neměly!“
Nicol pohladila kamarádce bříško schované za volnými světlerůžovými šaty pro družičku: „Jenomže ty čekáš dvojčata na rozdíl od nás…“
„Máš strach?“ rýpla si Hermiona a naposledy zkontrolovala kritickým pohledem, zda je vše, jak má být.
„A ty jsi měla?“ oplatila stejným tónem a povytáhla obočí.
Hermiona zčervenala a rozesmála se: „Já jsem se děsila toho, že se Ron složí…“ Nicol se přidala, když si vybavila Ronovo výraz při větě: „Dokud vás smrt nerozdělí…“
„Proč Bradavice?“ zeptala se náhle Hermiona a podívala se z okna na třpytící se jezero. Oči jí zvlhly při vzpomínkách na školní léta: „Pitomé hormony!“
Nicol se postavila vedle a pokrčila rameny: „Harry si to přál… Podle mě kvůli tomu, že Bradavice byl první domov, který poznal.“
Nějakou dobu tam jen tiše pozorovaly zelené školní pozemky, než je ze sentimentální nálady vyrušilo diskrétní klepání a opatrné vrznutí pantů.
„Jste připravené? Ženich se svědkem už čekají,“ Sirius vstoupil do místnosti a připojil se k dvojici dívek.
Nicol přijala nabízené rámě a na muže se usmála: „Jasně…, tati…“
„Jsem hrdý na to, že tě můžu odvést já,“ pohladil Nicol studenou ruku od nervozity.
„Byl, jsi a budeš jediným otcem, kterého mám Siriusi,“ políbila jej na tvář a nechala se jím a Hermionou doprovodit na místo obřadu.
Nicol nevnímala líbeznou hudbu ozývající se prostorem, nevšímala si dojatých obličejů kolem sebe. Celý svět pro ni znamenaly pouze zelené oči jejího budoucího muže, které z ní nespustil dokud ji Sirius nepřivedl až k němu.
Sirius se posadil na volné místo vedle Michelle, jež ho chytla zamilovaně za ruku a se slzami pozorovala svou dceru, ze které se právě stávala žena.
McGonagallová řeč nijak neprodlužovala, chtěla vzácná slova přenechat až osobě, jenž si je zasloužila mnohem více a byla ženichovi i nevěstě mnohem bližší.
Jako ve snách Nicol zaslechla Harryho rozhodné „ano“ a sama vyslovila to své, na rtech ucítila první něžný novomanželský polibek a vzpamatovala se až ve chvíli, kdy hosté spustili svůj hlasitý potlesk při poslední větě profesorky McGonagallové: „Vážení, dovolte mi představit pana a paní Potterovi!“
Oba přijímali gratulace a objetí svých přátel se šťastným úsměvem na tváři. Oba si však přáli jediné – být už konečně sami…
Cestu k bohatě prostřenému stolu provázelo veselí, křik dětí a zamilované pohledy a dotyky čerstvých novomanželů, ať už Potterových nebo Weasleyových.
Před přípitkem povstal Sirius: „Je tradicí, že na svatbě se ujme jako první proslovu svědek a otec nevěsty. Ron se rád své povinnosti vzdal ve prospěch mě, no a otec… Řekněme, že o jeho požehnání tu asi nikdo nestojí,“ mezi hosty se ozval uvolněný smích, i když stále ještě se špetkou nejistoty při vzpomínce na ne tak dávné události. Náhle však všichni dojatě zmlkli při dalších větách: „Ani nevíte, jak moc bych si přál, aby teď místo mě seděl po Harryho pravici někdo jiný… Někdo, koho já zdaleka nahradit nemohu. Jsem si však jistý, že James a Lily by byli – pardon… určitě jsou, hrdí, když vidí, jakou dívku si Harry vybral pro cestu svým životem, jenž doufám, bude mnohem a mnohem delší než ta jejich… Na druhou stranu se říká, že vše zlé je pro něco dobré. A já jsem tragickou minulostí získal mnohem více, než jsem si dříve dovolil připustit – tři úžasné děti - Harryho, Nicol a to malé, které se nám s Michelle za měsíc narodí.
Všichni jsme od počátku sledovali, jak společná láska Nicol a Harryho překonala nenávist a předsudky. Doufám… ne, to je špatně… věřím, že právě oni dva jsou důkazem, že stále máme šanci pochopit hlubší význam tohoto nádherného citu, jenž nám sice tupí smysly a kalí rozum, ale naplňuje srdce nadějí, vášní a sílou dál žít… Připíjím ne na život, který bude i beze mne dlouhý a krásný, ne na štěstí, o něž se musí zasloužit hlavně sami dva, ale na jejich věrná srdce, která při sobě stála, i když ostatní zoufali a pochybovali… Připíjím na Harryho a Nicol…“
Sirius pozvedl sklenici vína a naráz ji vypil. Trvalo ještě pár vteřin, než ostatní zkoprnělí krásou řeči, kterou právě vyslechli, pozvedli i ty svoje.
Harry vstal a kmotra pevně objal. Oboum můžům se v očích leskly slzy a beze slov si projevovali vzájemnou úctu a lásku mezi otcem a synem. Nicol tiše plakala a konečně se jí z duše vytratila tíživá skutečnost, „Jsem dcera lorda Voldemorta,“ a nahradila ji zcela jiná, „Jsem žena Harryho Jamese Pottera…“
Zpět na obsah