Index

Kapitola 1: Kapitola 1) Podivný zákazník
Kapitola 2: Kapitola 2) Svatba v Doupěti
Kapitola 3: Kapitola 3) Klusáku, máme problém!
Kapitola 4: Kapitola 4) Staré viny mají dlouhé stíny
Kapitola 5: Kapitola 5) Vítejte ve zlých časech!
Kapitola 6: Kapitola 6) Únos
Kapitola 7: Kapitola 7) Utajená válka
Kapitola 8: Kapitola 8) Otázka ceny
Kapitola 9: Kapitola 9) Úmluva
Kapitola 10: Kapitola 10) Hosté k oslavě
Kapitola 11: Kapitola 11) Půlnoční zvony
Kapitola 12: Kapitola 12) Grimmauldovo náměstí 12 – Back in Black
Kapitola 13: Kapitola 13) Danse Macabre
Kapitola 14: Kapitola 14) Dračí oheň
Kapitola 15: Kapitola 15) Nejlepší den na umírání
Kapitola 16: Kapitola 16) Pecunia non olet
Kapitola 17: Kapitola 17) Stulti maxime sibi nocent
Kapitola 18: Kapitola 18) Terminus Acta Probat

Kapitola 1: Kapitola 1) Podivný zákazník

(Fanfiction)

Kapitola 1) Podivný zákazník

Artemis Fowl se na svém křesle trochu netrpělivě protáhnul. Je to už pět minut, co má ten jeho podivný ‘nový zákazník‘ zpoždění. Artemise zaujalo, že dopis se žádostí o konzultaci nepřišel ani běžnou poštou, kurýrem a dokonce ho ani nedoručil v elektronické formě některý anonymní server, ale přinesla ho v zobáku sova, která si počkala na písemnou odpověď.

Vypadalo to, že si někdo vyčíhal chvíli, kdy zůstal ve Fowl Manor, rodinném sídle sám, jen se svým komorníkem a bodyguardem v jedné osobě.

*

Naštěstí měl jako správný Fowl k dispozici svého Butlera. Rodina Butlerových sloužila rodu Fowlů už po několik staletí jako komorníci i elitní osobní strážci a kuchaři. Někteří jazykovědci se dokonce domnívali, že od služby této rodiny právě pochází anglický termín ‘butler‘ pro komorníka.

Artemis sice, tak trochu v rozporu s pravidly, znal Butlerovo křestní jméno Domovoj, které mu sdělil ve chvíli, kdy se, bohužel oprávněně, domníval, že umírá. Artemis ale jen málokdy zvítězil proto, že by hrál vždy podle pravidel, naopak je spíš porušoval nebo si vytvářel vlastní… Dohodli se proto s komorníkem, že Domovoj nikdy své křestní jméno neprozradil, takže může klidně dál vykonávat svou profesi osobního strážce. Podle Madame Ko, Butlerovo sensei bojových umění, spolu totiž představený a jeho ochránce spolu nemají být spojeni žádnými eventuálními emočními pouty, která by byla na překážku výkonnosti strážce… Butler své jméno dostal po starovýchodoslovanském ochranném duchu domácností a Artemise Fowla juniora chránil i za cenu obětování vlastního života. Artemis jej ale v okamžiku smrti dokázal nejprve zmrazit a pak přivolat na pomoc kapitánku skřítkovské policie Krátkou.

Ta Butlera jednak vyléčila a jednak pomohla navrátit odcizený kus skřítkovské technologie. Tu nejprve ukradl a přestavěl Fowl mladší do podoby multimediálního přístroje, který pak jemu ukradl ještě bezohlednější zločinecký 'obchodník' Jon Spiro z Chicaga. Toho i Spirova bodyguarda Arno Blunta dostali úspěšně do vězení a připravili o peníze, které Artemis poukázal Amnesty International. Fowl i Butler, tedy, přesněji, oba Butlerové, Domovoj i jeho sestra Julie, se pak podrobili výmazu paměti, který byl zrušen až kvůli útěku psychopatické šotky Opal Koboi. Kapitánka Krátká ztratila vinou úkladů této šotky svého nadřízeného Břízného a Koboi kvůli pomstě chtěla zavraždit nejen Artemise, ale i prozradit existenci Národa skřítků lidem…

*

„Co si o tom myslíš, Butlere?!“ zeptal se.

„Že se mi to ale vůbec nelíbí, pane Artemisi!“ odpověděl ochránce po pravdě. „Já vím, že nám kouzla všem zachránila život, ale to byla kouzla Národa, ne lidí. A tohle je kouzly cítit na dálku… Možná požádejte o pomoc kapitánku Krátkou.“

„Myrtu bych do toho raději nezatahoval, nebo aspoň ne hned…“ odpověděl uvážlivě Artemis. „Hádám, že služba, kterou po nás tenhle ‘Draco Malfoy‘ bude chtít, asi nebude zrovna legální a kdyby se v Jistotě dozvěděli, že nám s tím pomohla, bude mít po licenci.“

Nedodal, že s Butlerovým hodnocením o kouzlech souhlasí. Podle toho, co si dodatečně nastudoval o sovách musel být člověk, který z nich udělal symbol moudrosti trochu padlý na hlavu, protože se sovy nezdají o moc chytřejší než třeba holubi nebo slepice, jsou to jen takové létající pastičky na myši s dobrou orientací ve tmě a šeru…

Internetové pátrání po jméně Draco Malfoy nepřineslo žádný uspokojivý výsledek, jako by člověk toho jména nikdy neexistoval. Později, už po návštěvě, zkusil pátrání ještě vylepšit o použití obličeje vyfotografovaného digitální bezpečnostní kamerou, ale výsledek se i tak poněkud nečekaně rovnal nule…

*

Artemis byl dědicem a po krátkou dobu i šéfem zločineckého impéria rodu Fowlů. Bylo to v době kdy jeho otce unesla ruská mafie a vypadalo to, že je po smrti. Jeho matka se, naštěstí jen dočasně, duševně zhroutila a žila jen ve svém vlastním světě. Jako třináctiletý se tak stal ‘kapitánem‘ na pozvolna se potápějící lodi. Nebyl ale obyčejným mladistvým zločincem, ale bez debat géniem v oboru.

Protože pořádání záchranných výprav do severního Ruska spolykalo dost peněz a protože ty peníze potřeboval mít rychle, vymyslel plán, jak chytit skřítka a vydírat jejich Národ o zlato z fondu na výkupné. Byl už dost inteligentní, aby vymyslel jak to provést a ještě dost mladý, aby na skřítky věřil. Legrační bylo, že když už dal tak namáhavě dohromady dostatek důkazů o jejich existenci, potřeboval jim nějak dát vědět, že jejich existence už nadále není utajená…

Spolu se svým osobním strážcem Artemis tedy unesl jednoho skřítka, elfku z LEPReko, Lokalizační a evidenční policejní rekognoskace - skřítčí policejní jednotky. Výkupné dokázal vyjednat navzdory snaze velitele Julia Břízného i navzdory nečekanému vpuštění trolla (zrádcem Briarem Vavřínem) do Fowl Manor. Za polovinu výkupného si pak vyjednal od kapitánky Krátké uzdravující kouzlo na duševní stav své matky.

Artemise i oba jeho bodyguardy, Butlera i jeho sestru Julii Butlerovou měla zabít sprška záření Solinia 2 z biobomby. Artemis Fowl byl ale chytřejší, než obyčejní skřítci. Stal se tak prvním člověkem, kterému se podařilo vymyslet, jak uniknout z pasti skřítčího pole zastaveného času a vyhnout se tak odpalu biobomby. Tím pádem mu zůstalo dost slušné množství zlata, aby mohl na chvíli zvolnit ve vymýšlení geniálních zločinů…

S kapitánkou Krátkou se pak ještě několikrát setkal, většinou za okolností, kdy šlo buď jemu, jí, nebo nejčastěji oběma o život, případně kdy bylo akutní nebezpečí prozrazení existence podzemních sídel Národa skřítků. Během jedné akce na čas zneškodnili šotku Opal Koboi, která dosahovala možná stejné inteligence v provádění rafinovaných zločinů, jako sám Artemis. Zrádce Briar Vavřín při tom zemřel. Z ‘věznění‘ na soukromé psychiatrické klinice nebezpečná šotka ale uprchla a pokusila se (neúspěšně) zabít Artemise a (bohužel úspěšně) také velitele Břízného. Artemis byl v té době po výmazu paměti.

To se ukázalo být velkou chybou, protože to až neúměrně zvýšilo rizika celé operace. Po obnovení Artemisovy a Butlerovy paměti ale šotku Koboi znovu dostali za mříže. Ze smrti velitele skřítčí policie byla původně obviněná právě Myrta Krátká, která, jen díky pomoci Artemise, prokázala svou nevinu. Pod tlakem gnómského velitele Arka Soola, původně z Vnitřního oddělení, ale rezignovala na svou funkci v LEPReko a stala se soukromým detektivem, pracujícím v týmu s kleptomanickým permoníkem Slámou Hrabošem. Spolu pak vyřešili pár případů, které se buď skřítkovská policie nehrnula řešit, nebo se postižení z dobrého důvodu nehrnuli věc hlásit policii…

*

„Kdybyste si laskavě upažil…“ požádal Butler toho podivného návštěvníka, blonďatého chlapce se strhaným výrazem v obličeji.

Oblečený byl v jakémsi přechodu mezi sakem a arabskou galábií, s podivným odznakem stříbrného hada na zeleném poli na náprsní kapse a s kravatou v téže kombinaci barev. Sluha to snadno odhadnul jako školní uniformu nějaké obskurní soukromé školy. Artemis, když mu ten obrázek zprostředkovala kamera, se odešel převléci do své uniformy ze Školy pro mladé gentlemany v St. Bartleby. Sice mu to připadalo hloupé, ale uměl se přizpůsobit zákazníkovi. Holt mu za to trochu zvedne cenu…

Butler na Malfoye sice nenamířil pistoli, domníval se ale, snad oprávněně, že by jí dokázal použít rychleji, než by tenhle mladík eventuálně dokázal kouzlit. Pod sakem ho pro každý případ kromě oblíbeného Sig-Saueru tížil i samopal Uzi – mini…

Mladý blonďák trpělivě čekal u vstupní brány, než k němu sluha volným tempem dojde. Trochu mu tak oplatili skutečnost, že se oproti dohodnutému času o deset minut zpozdil.

Artemis z velína Butlerovi do komunikátoru ale hlásil, že podle termoskenů je kousek od plotu ještě jedna postava, zhruba velikosti vysokého dospělého muže, kterou ale není vidět na kamerách, a to ani na té, která před lety dokázala odhalit příslušníky skřítkovské policie. Butler tu postavu na vlastní oči také nezahlédl a kdyby ho Artemis nebyl upozornil, nepřipadalo by mu to místo nějak výjimečné. Teď se mu jako výjimečné jevilo, protože tam nedokázal vidět to, co termokamera.

Několika rychlými hmaty se ujistil, že návštěvník u sebe nemá žádnou zbraň, kromě podivné dřevěné hůlky. Tu Butler hbitě zabavil.

„Dejte to sem!“ zaječel blonďák a pokusil se hůlku vyškubnout ze sluhovo ruky.

„Nerad vám to říkám, pane… Jak že se to vlastně jmenujete?!“

Artemis čekal u obrazovek velína a sledoval celou věc dost pozorně, než vyšel na cestu návštěvníka osobně přivítat. Držel se ale podle Butlerových instrukcí mimo vhodný úhel pro střelbu skrytého odstřelovače, takže šlo o relativně ‘levný‘ projev úcty k hostu. Teď ale jako hostitel předstíral, že si nezapamatoval návštěvníkovo jméno. To příchozího přinutilo, aby hrál podle hostitelových pravidel bez ohledu na eventuální magickou moc, kterou asi má.

„Draco Malfoy…“ procedil návštěvník mezi zuby.

„Aha… Tak pane Malfoyi… Možná to uniklo vaši ctěné pozornosti, ale domáháte se vstupu na Fowl Manor, nikoli na Malfoy Manor. Jste to vy, kdo sem přišel s nějakou obchodní nabídkou za mnou, nikoli já za vámi. Bude se tedy hrát podle mých pravidel, nebo se rovnou rozloučíme. V takovém případě si ale vaši hůlku ponechám jako odškodnění za to, že jste mne připravil o můj drahocenný čas. Pokud se rozumně dohodneme, vrátím vám ji, až poslouží jako záruka vašeho slušného chování při zprostředkování obchodu mezi vašim šéfem a mnou… Kdo je vůbec ten váš šéf?!“

„Pán Zla…“ vydechl Draco Malfoy.

„Vy snad pracujete přímo pro samotného Satana?!“ zeptal se udiveně Fowl junior. „Pokud je mi známo, tak si na tento titul činí nárok tenhle padlý archanděl. Sice vím, že se objevilo už pár lidí, kteří si ho osobovali rovněž, nevím ale z dnešní doby o nikom.“

„Je to lord Voldemort!“ řekl trochu vyděšeným třaslavým hlasem jeho návštěvník.

„Lord, ano?!“ na Artemise to ale dojem neudělalo. „Já jsem tady shodou okolností taky lord, víme?! Dobře… A co mi ten lord Voldemort chce nabídnout za obchod?!“ zeptal se mladý (skoro napravený) gangster.

„To vám poví až on sám, jestli ho přijmete…“ Malfoy našel na chvíli ztracenou sebedůvěru a nafoukanost.

„Dobrá… Takže hůlku dostanete až po našem rozhovoru s vaším šéfem.“

Artemis návštěvníkovi pokynul rukou ke křeslu v přijímacím salonku a sám se posadil proti němu.

„Čaj, kávu, nějakou vodu nebo něco ostřejšího?!“ zeptal se hosta.

„Čaj…“ vydechl podivný blonďák.

„Butlere, prosím…“ pokynul Artemis komorníkovi. „Jakému byste dal přednost?“

„To už nechám na vás,“ Malfoy se díval trochu vyčítavě, jako by se mu nelíbilo, že jednání směřuje ke zdánlivě triviálnímu tématu doplňování tekutin…

„Dobře, tak Earl Grey, Butlere, prosím…“

*

Draco Malfoy si toho podivného mladého ‘lorda‘ Fowla prohlížel a jen se divil.

Věděl, že je to obyčejný mudla bez jediné špetičky magického nadání, ale přesto na Malfoye hleděl s přezíravou arogancí někoho, kdo je zvyklý být mocnější a chytřejší, než všichni ostatní…

Byl trochu moc bledý, skoro jako upír, ale neměl vyčnívající zuby ani jiné rysy nemrtvého. S černými vlasy a modrýma očima se vzdáleně podobal Malfoyovu rivalovi Harrymu Potterovi, tedy za předpokladu, že by ten neměl na čele svou jizvu a byl zvyklý žít v pohodlí a bohatství větším, než bylo k vidění na Malfoy Manor.

Silou vůle neskřípal zubama a nemetal po hostiteli žádné kletby – něco málo z magie by určitě dokázal zvládnout i bez hůlky. Jenže Pán Zla se vyjádřil celkem jasně, jak by on, Draco Malfoy, dopadl, pokud by se rozhodl nevyplnit zcela přesně všechny rozkazy…

*

„Takže, co by si váš šéf ode mne přál?“ zeptal se Artemis Fowl.

„Pokud vím, jde o bezpečné uložení a ohlídání nějakých drahocenných předmětů na omezenou dobu, než si připraví bezpečnější sídlo…“ Malfoy mluvil poměrně obecně.

„Něco kradeného, pašované historické památky nebo ještě něco jiného?!“ zeptal se Fowl mladší.

„Velmi cenné rodinné dědictví!“ odsekl Draco. „Ale nesmí se o tom mluvit…“

„Aha… A kolik by tak asi měl být můj honorář za to, že se o to postarám?!“ v Artemisových očích se mihl záblesk nefalšované lakoty.

„Jaké měně byste dával přednost, pane Fowle?“ zeptal se Malfoy na oplátku.

„Moje rodina má dlouhá staletí jedno heslo: Aurum potestas est! Zlato…“

„Zlato znamená moc!“ dokončil Draco. „Natolik latinsky ještě rozumím. No, to by bylo asi to nejjednodušší…“ dodal a vytáhnul zpod hábitu kožený měšec, ze kterého vysypal na stůl několik zlatých mincí neobvyklého tvaru.

„Pokud se dohodnete s mým představeným, tak výplata může být provedena v těchto mincích…“

„Butlere, váhy!“ přikázal Fowl.

Sluha přinesl zlatnické předvážky Sartorius, na kterých předložené mince zvážil a přeměřil je.

„Průměr třicet osm celých dva milimetrů, tloušťka jeden milimetr, váha v průměru dvacet dva celých šestnáct gramů, to je při hustotě zlata devatenáct celých tři gramů na kubický centimetr…“

„Docela slušně odpovídající!“ doplnil Artemis. „Jsou všechny takové?“

„S odchylkami na setinách gramu. To bude dané opotřebením a ulpěnou špínou, zřejmě tyhle mince ještě někde obíhají…“ konstatoval Butler.

„No, sdělte svému představenému, že mne zajímají obchody od tisíce těchhle, jak se vlastně ty mince jmenují?!“ řekl Artemis.

„Galeony, pane Fowle, galeony… Dobrá, vyřídím to!“ Draco se ušklíbnul. „Vy si nejspíš myslíte, pane Fowle, jak jste chytrý… Myslíte si snad, že vám dá Harry Potter neb Fénixův Řád víc?!“ řekl na odchodu pološeptem, domnívaje se, že ho nikdo neuslyší. Nepočítal ovšem s odposloucháváním připojeným k bezpečnostním kamerám.

*

Artemis Fowl ale počkal, než Butler jejich zvláštního návštěvníka vyvede ven, než do ticha místnosti odpověděl:

„Já málokomu říkám, jak jsem SKUTEČNĚ chytrý, pane Malfoyi, nechci lidi zbytečně děsit…“

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2) Svatba v Doupěti

Kapitola 2) Svatba v Doupěti

Harry Potter se cítil jako lev s bolavými zuby, který je zavřený v příliš těsné a přeplněné kleci. Chtělo se mu někoho zabít, nejlépe zaškrtit, ale netušil, jak se na ně dostat. Rád by se vyzuřil někde o samotě, ale nebylo to z mnoha důvodů možné. Doupě bylo během přípravy svatby Billa a Fleur vysloveně přeplněné a moc nepomohlo ani očarování některých místností, aby byly vevnitř větší, než zvenku. Kdykoli Harry vyšel z pokoje, začala ho nahánět Fleuřina sestra Gabriella. Na její výkřiky: „Arry Potter!“ už začal být pomalu alergický…

Zahlédnul i Ginny, která se mu většinou snažila v Doupěti naopak vyhýbat, jak při jednom takovém výlevu naznačuje prsty pohyb při škrcení.

„Harry, musíme si promluvit!“ Hermiona ho bezohledně natlačila do kouta a podívala se na stříbrovlasou Gabriellku tak, že ta skoro utekla. „Ten tvůj nápad, že se rozejdeš s Ginny je blbina a ty to sakra víš!“

„Já jsem myslel…“ dál se Harry nedostal.

„Jseš si tím jistej?!“ Hermiona se tvářila pochybovačně. „Teda jako tím, že jsi myslel…“

Když se na ni chvíli díval zuřivě, s pousmáním mu vysvětlila:

„Já si totiž myslím, že moc ne. Jinak by ti totiž bylo jasné, že se Voldemort vykašle na to, že jste se s Ginny rozešli. On ji zabije klidně jen proto, aby ti ublížil prostřednictvím výčitek svědomí. A Gabriella si myslí, že když jste se rozešli, tak že ty jsi pro ni teď volná kořist k lovu…“

Chvíli počkala, než se informace protlačí unavenými záhyby Harryho mozku. Pak pokračovala, když se podle výrazu Harryho tváře nejspíš domohla základního pochopení.

„Pokud jde o to, kdo má větší šanci ti aspoň trošičku proti Voldemortovi pomoct, vsadila bych si spíš na Ginny, než na to francouzský tornádo.“

„A co mám teda dělat?! Nechci, aby ji někdo zabil…“

„Harry, ty jseš tak ušlechtilej, až je mi z toho někdy mdlo…“ ozvalo se mu za zády.

Otočil se a chvíli se díval do pobaveně blýskajících Ginniných očí.

„Jestli jsi to nepochopil, ten bastard mě může zabít klidně i tady v domě…“ Ginny mluvila zdánlivě lehce, ale bylo poznat, že navzdory odvážným řečem má přeci jen strach. „Rozdíl v riziku mezi tím být s tebou a být jen tvá kamarádka je celkem zanedbatelnej. Když budem spolu, můžem si aspoň navzájem krejt záda…“

„Ginny…“ vydechl Harry a natáhnul k zrzce ruku. Ta se k němu k jeho překvapení i úlevě přivinula.

„Takže přeci jen nejseš tak hloupej, jak někdy vypadáš…“ dodala s kočičím protažením se.

„Tak tohle bysme měli…“ řekla s trochou jedovaté ironie v hlase Hermiona. „Teď ještě najít a zničit Voldemortovy viteály a bude všechno v tom nejlepším pořádku…“

„O tom bychom si taky měli promluvit…“ připustil Harry. „Pojďte do pokoje!“

*

„Ševelissimo!“ zajistil místnost proti odposlechu.

„Mám takový nápad a hodilo by se mi, kdybyste se nad ním obě zamyslely,“ začal. „Nemůžem najít jedinou stopu po nějakém artefaktu z majetku Roweny z Havraspáru ani Godrika Nebelvíra. Jediný předmět, o kterém víme, je Nebelvírův meč. Brumbál si myslel, že ten byl chráněný v Moudrém klobouku, ale nikdo neví, jak se do tam dostal. Mohl ho tam dát sám Voldemort, když šel za Brumbálem vyjednávat o učitelském místě.

Bohužel tak budem asi muset aspoň zčásti do věci zasvětit McGonagallovou, aby nám ho vydala…“

„Myslíš, že s ním Brumbál neprovedl všechny možné i nemožné testy?!“ zeptala se ho Hermiona.

„Upřímně řečeno nemám tušení…“ přiznal Harry. „I kdyby to ale nebyl viteál, hodila by se tak mocná zbraň jako výhoda při lovu. Pak tu je ten Zmijozelův medailon. Myslím, že jsme ho měli o předminulých prázdninách na očích na Grimauldově náměstí a nevěděli jsme to. Ten R.A.B. by mohl být Regulus Arcturus Black, nebo jaké jméno na ‘A‘ by tak mohl mít jako prostřední v rodině Blacků. Je otázka, kde je ten medailon teď. Tipoval bych, že je v nějakém úkrytu, kam si Mundungus Fletcher schovává svou kořist. Když ten zlodějský šmejd vykradl Síriusův dům, takovej kus zlata by tam jen těžko nechal ležet…“

„Takže možná budeš potřebovat, aby ti pustili Mundunguse z Azkabanu…“ začala vypočítávat Hermiona. „Pak se domluvit s McGonagallovou, aby ti dala Nebelvírův meč a asi jí aspoň zčásti zasvětit do těch potíží s Voldemortovo viteály.“

„Ještě je tu jedna věc a ta se ti nebude vůbec líbit…“ řekl Harry s obavou v hlase.

„Copak?!“ Hermioně to bylo podezřelé.

Harry pozvednul hůlku a namířil ji jakoby do prostoru.

„Kráturo! Přijď sem ihned! Tvůj pán tě volá!“

S prásknutím se objevil špinavý domácí skřítek. Začal se jako obvykle válet po zemi a s tlumenými, těžko srozumitelnými pištivými nadávkami do ní tlouct hlavou.

„Jak to, že tě slyšel přes Ševelissimo a prošel sem přes všechny zábrany proti Přemisťování?!“ zeptala se podezíravě Hermiona.

„Pouto domácího skřítka k jeho pánovi je zřejmě velmi mocného magického charakteru,“ vysvětloval Harry. „Kráturo, hned nech těch nesmyslů, mlč dokud ti neřeknu a poslouchej!“ zavelel ještě rázně.

Domácí skřítek ztichnul a ztuhle se na něj podíval. Vypadal v té chvíli jako nějaká hodně ošklivá plastová figurína strašidýlka, jaká se dávají za okno o Halloweenu.

„Kráturo, ty víš, kdo byl R.A.B.?!“ zeptal se Harry.

Když domácí skřítek nereagoval, pokračoval:

„Jestli nám pomůžeš porazit Voldemorta a jeho Smrtijedy, dám ti na výběr buď propuštění na svobodu nebo předání do rukou Draco Malfoye,“ nabídnul Harry skřítkovi. „Nezradíš nás ani nic neprozradíš našim nepřátelům! Když náhodou padneš při plnění mých úkolů, dám tvou hlavu k hlavám ostatních skřítků. Souhlasíš s touhle nabídkou?“

V ošklivé tváři se svářily vychytralost s překvapením.

„Pán se chce vzdát Krátury?!“ řekl překvapeně. „A ve prospěch svého nepřítele?!“

„Harry, tohle nesmíš!“ vykřikla Hermiona.

„Hermiono, tohle Harry asi musí udělat…“ překvapivě se Harryho zastala Ginny. „Skřítci mají dost silná kouzla na svou obranu, pokud jim jejich pán dovolí, aby je používali.“

„Tak co Kráturo, bereš tuhle dohodu?“ zeptal se Harry skřítka.

„Pán Kráturovi dává slovo na to, že Kráturu předá do služby někomu, komu by Kráturovi byla čest sloužit?!“ skřítek nad tím zavrtěl svou ušatou ošklivou hlavou. „Dobrá, Krátura to udělá!“

„Takže Kráturo, kdo je nebo byl R.A.B.?“ zeptal se Harry.

„To byl syn Kráturovy drahé paní…“ než se skřítek stačil rozpovídat, Harry ho přerušil další otázkou:

„Jak se dokázal zmocnit Voldemortova viteálu, toho medailonu?“

„Krátura neví, jestli to byl nebo je viteál, ale bylo to v jeskyni plné mrtvých, které oživuje moc Pána Zla. Pan Regulus Kráturu přinutil, aby pána donutil vypít ten strašlivý jed, ve kterém byl medailon uschovaný. Pak tam dal kopii, kterou očaroval iluzí, aby na první pohled vypadala jako pravá…“ skřítek se odmlčel a popotáhnul. „Krátura pána vzal domů a tam mu dal protijed, takže se skoro vyléčil, ale myslel si, že ho honí služebníci Pána Zla a utekl z domu Kráturovy dobré paní. Služebníci Pána Zla ho pak opravdu dostali, ubohý mladý pán!“ na tohoto domácího skřítka to byl až obdivuhodně logický popis událostí.

„Kráturo, dokážeš najít ten medailon, kde je teď?!“ zeptal se Harry.

„Odnesl ho ten ožrala, kumpán mého špatného pána Síriuse Blacka…“ zavrčel skřítek nepříliš ochotně. „Krátura by mohl zkusit najít jeho brloh, ale neví, jak dlouho by mu to trvalo…“

„Dobře, Kráturo!“ kývnul Harry hlavou. „Ty víš, kde má své sídlo lord Voldemort a jak se tam dostat?“

Domácí skřítek se ošil a přikrčil, když Harry vyslovil černokněžníkovo jméno.

„Možná to Krátura dokáže,možná ne…“ potřásl hlavou. „Co by tam Krátura dělal?!“

„Voldemort má zlatou dvouuchou číši zdobenou rytinou jezevců a taky obrovského jedovatého hada, který se jmenuje Nagini. Myslíš, že bys dokázal tu číši ukrást a toho hada zabít? Je opravdu nebezpečný…“

Krátura svraštil špinavé vrásčité čelo, když se náhle rozlétly dveře a dovnitř vtrhnul Pošuk Moody s napřaženou hůlkou.

„Co to, jak to?!“ zagestikuloval bývalý bystrozor a ukázal na špinavé stvoření.

„Přišel na mé zavolání!“ prohlásil Harry. Pak se k domácímu skřítkovi ještě jednou otočil: „Úkolům rozumíš, Kráturo?! Jestli ano, běž se je pokusit splnit!“

Skřítek zvednul ruku a s lusknutím prstů zmizel.

„Dobře, že jste tady, pane Moody…“ začal opatrně Harry vyjednávat se starým bystrozorem. „Kdo je teď po Brumbálově smrti hlavou Fénoxova Řádu?!“

„Jsem to já. Všichni se shodli na tom, že když jsem v penzi, mám fůru času, abych tohle zkoušel ukočírovat. Jo a mimochodem… Můžeš mi teď klidně říkat Alastore,“ odtušil Pošuk. „Co máš za lubem?!“

„Potřebuju někoho zkušeného v přivlastňování si majetku druhých…“

„Teda zloděje a nejspíš toho zmetka Dunga Fletchera?!“ ušklíbnul se Moody. „Zkusím to zařídit. Copak, budeš ho nastrkovat do nějak nebezpečné situace?“

„Nevím jistě, Alastore, ale asi ano,“ připustil Harry.

„Tak počítej s tím, že když půjde moc vo kejhák, tak zmizne a nechá tě v tom zkejsnout…“ ucedil bystrozor nakvašeně. „Když ale umře, moc lidem se po něm asi stejskat nebude…“

„Dík, uvidíme, jak tohle dopadne…“

*

Hermiona nebyla jediná, kdo se snažil Harrymu vnutit, že jeho názor na řešení problémů je lepší, než jakýkoli jiný a rozhodně je lepší, než ten Harryho. Mezi pozvanými hosty mohla profesorka McGonagallová jen ztěží chybět a taky projevovala až nezdravou touhu z Harryho ’vypáčit‘ informace o tom, co dělal s profesorem Brumbálem před vraždou.

„Harry, uvědom si, jak moc to je důležité!“ říkala mu. „Věř mi, já ti s tím chci pomoct. Jestli budeš chtít, tak na to složím i neporušitelný slib, že to nikomu nevyzradím…“

„To myslíte vážně?!“ zeptal se Harry udiveně, když mu to ‘docvaklo‘. „Vždyť to by vás nějaké selhání stálo život…“

„Stejně to chci udělat!“ trvala na svém McGonagallová. „Uvědom si Harry, že budeš potřebovat podporu Bradavic, ať už budeš chtít udělat cokoli…“

„No dobře…“ rezignoval na odpor Harry. „Ať je po vašem, ale ten slib budeme muset rozšířit.“

„Harry!“ Hermiona byla šokovaná. „Ty ses musel zbláznit, souhlasit, aby se ti ředitelka Bradavické školy zavázala neporušitelným slibem…“

„Když už jste to slyšela, slečno Grangerová, aspoň můžete být pečetním svědkem!“ odtušila ředitelka tvrdě a zatvářila se jako zuřivá samice jestřába. „Jsem si jistá, že víte aspoň teoreticky, jak se to má dělat…“

Potom k Harryho údivu poklekla a donutila pokleknout i jeho a vzala ho za pravou ruku.

„Slečno Grangerová, přiložte sem prosím vaši hůlku, buďte tak laskavá!“ dodala netrpělivě profesorka.

Hermiona to s napjatým výrazem ve tváři udělala.

„Přísahám, že neprozradím, co se dozvím od Harryho Pottera a bude to mít vztah k jeho společným aktivitám s Albusem Brumbálem!“ řekla McGonagallová a okolo spojených rukou se z Hermioniny hůlky propletly plameny. „Budeš chtít něco ještě navíc?!“ zeptala se Harryho.

„Ano. Přísaháte, že mi nebudete bránit, ale pomůžete mi v mém úkolu a podržíte ho v utajení?!“ Harry zněl vyděšeně, jakoby nechtěl říct to, co vyslovil.

„Přísahám!“ další plamen se odvinul z hůlky.

„Dobře paní profesorko…“ Harry stále držel ruku bradavické ředitelky. „Budu od vás potřebovat dost velkou laskavost. Totiž půjčit meč Godrika Nebelvíra s tím, že ho možná budeme muset zničit. Protože by ale nikdo neměl zjistit, že ten meč zmizel, bude potřeba nechat vyrobit jeho repliku…“ začal vysvětlovat. „Bude taky potřeba zajistit, aby Bradavice dál fungovaly, jakoby se nic zvláštního nemělo dít.“

„Proč chceš zničit ten meč?!“ zeptala se profesorka. „Není škoda ničit tak vzácnou památku?!“

„To beze všech pochybností je, a já ho nechci zničit, ale možná budu muset. Mám totiž důvodné podezření, že z něj před nějakým časem Voldemort udělal svůj viteál, který pak drží jeho život tady na zemi a zabraňuje v jeho usmrcení…“ začal jí ve stručnosti vysvětlovat, k čemu došel Brumbál při studiu Voldemortovy činnosti svázané s viteály a snahou o nesmrtelnost.

„Dobře!“ souhlasila nakonec McGonagallová. „Nechám utajeně udělat kopii toho meče a pravý ti donesu, Harry. Jen by mi udělalo radost, kdyby ses nenechal zabít a nedopustil ani smrt svých přátel…“

*

Svatba byla vzhledem k přetrvávajícímu smutku za zavražděného profesora Brumbála celkem tichá a odehrávala se skoro v ‘komorní‘ atmosféře. Pokud se tedy o takové dá mluvit v situaci, kdy svědkyní nevěsty je poloviční obryně Madam Olympa, ředitelka čarodějné akademie v Krásnohůlkách.

Obřad vedl tentýž drobný mužík z Ministerstva kouzel, který řečnil na Brumbálově pohřbu. Ministerstvo ho používalo jako ceremoniáře, protože navzdory nevelké postavě dokázal i nesmyslu vnutit důstojný háv…

Harry během všech proslovů několikrát usnul a jeho přátelé ho střídavě budili a střídavě nudou usínali sami. Nakonec celý obřad ‘přetrpěli‘ až k závěrečné větě: „Teď můžete políbit nevěstu!“ kterou snad všichni přítomní přivítali obrovským jásotem, protože věděli, že mučení končí…

*

Dva dny po svatebním obřadu do Doupěte přijela profesorka McGonagallová a předala Harrymu Nebelvírův meč.

„Hodně štěstí!“ popřála mu a potřásla si s ním rukou. „Jestli uspějete a přežijete, přijďte zas do Bradavic, bude tam na vás čekat vaše místo v Nebelvírské koleji,“ dodala. „Bylo by ostudou, abyste si nedodělali OVCE a spoléhali se jen na eventuální proslulost vítězů nad Voldemortem!“

*

Po odchodu bradavické ředitelky se Harry s přáteli v Doupěti rozloučili a rozhodli se Přemístit do Kvikálkova k Harryho příbuzným.

„Ginny ještě není sedmnáct a nemůže se Přemisťovat!“ namítla Hermiona.

„Stejně se budeme asistovaně Přemisťovat podle mého vedení a já z toho taky ještě nemám zkoušku. Nebudem z toho ale dělat zbytečně kovbojku!“ navrhnul Harry.

S tím se všichni čtyři chytili navzájem za ruce a Přemístili se na část trávníku v zahradě strýcova domu, o které Harry věděl, že tam není vidět z ulice a příliš ani z domu…

* * *

Mezitím dole v Jistotě:

„D’Arvit!“ vztekající se Myrta Krátká nakopla svou helmu.

Ta se sice ničím neprovinila, ale policejního velitele Arka Soola tu neměla k dispozici, aby mohla zkopat jeho samého. Tomu parchantovi nestačilo, že jí připravil o možnost účastnit se ceremoniálního rozloučení s velitelem Břízným a že ji vyštval z LEPREko. Ještě nechal obtěžovat její klienty a snažil se je přimět přestat využívat služeb detektivní kanceláře Krátká - Sláma. Na záznamníku si totiž vyslechla vzkaz posledního klienta, který jí s omluvou sděloval, že její služby teď už nebude potřebovat.

Při pořizování výbavy jí sice šel Klusák na ruku víc, než by podle předpisů směl, ale dokázal to nějak obejít. I tak jí ale po vybudování detektivní kanceláře zůstaly dost velké dluhy. Klusák jí využil tak trochu jako figurku ve své osobní nevyhlášené válce, kterou vedl s velitelem Soolem, ve které vítězil ‘na body‘… Ve srovnání s ‘přátelským pošťuchováním‘, kterým byly drobné žertíky vůči veliteli Bříznému, byly kentaurovo výpady vůči gnómskému veliteli podzemní policie vysloveně zákeřné. Ark Sool nechal Klusáka vyhodit z místa policejního konzultanta jen proto, aby se mu celý policejní datově – počítačový systém o dva dny později zhroutil. Kentaurův červ v systému nebyl v patřičnou dobu ujištěn o Klusákově přítomnosti a dal se do svého zkázonosného díla. Soolovi věrní počítačoví odborníci se ukázali být neschopní – nedokázali obejít kentaurovo zabezpečení a velitel tak musel ‘sklopit ohon a uši‘ a s prosíkem přijmout geniálního programátora zpět. To ale nebyl jediný podtrh, který Klusák Soolovi přichystal. Artemis Fowl i Butler od něj dostali kompletní nadzemní policejní výstroj pro LEPREko upravenou na míru, ta Artemisova byla uzpůsobená k tomu, aby se dala trochu zvětšit, protože možná ještě poroste. Fowl mu za to zaplatil zlatem z výkupného za Myrtu a nechal se přímo před gnómským velitelem slyšet, že by vrátil i zbytek výkupného, kdyby tím nepodpořil u Rady pozici tak děsivého debila jako je Ark Sool…

Větší část zlata, které nashromáždil kleptomanický permoník Sláma Hraboš, byla zabavená jako výtěžek z krádeží, takže ho nemohli využít k zaplacení dluhů. Trochu jí vypomohl i Klusák, kterému se Slámou dělali jakési zvláštní agenty a hledali například kradené vybavení u skřítků uprchlých mezi Blátivé. Poslední dvě fušky hodily poměrně dost, ale dělali je pro Artemise Fowla a Myrta z těch akcí nebyla vůbec nadšená. Artemis se rozhodl, že obohatí galerie a obrazárny Blátivých o odcizená mistrovská díla a spolu se Slámou je ukradli jejich neprávoplatným ‘majitelům‘. Navíc při těch akcích Myrta fungovala většinou jen jako pilot-taxikář pro tuhle dvojku až příliš zkušených zlodějů. Protože tam šli většinou nepozváni, nemohla s nimi, aby neztratila své nevelké ale užitečné kouzelné schopnosti. Měla navíc poněkud nepřekonatelné problémy sžít se s Artemisovo zvláštní životní filozofií. Podle ní je totiž okradení zloděje, pokud bylo provedeno šikovně a ‘Pro Bono Publico‘, tedy ‘v obecném zájmu‘, morálně naprosto nezávadné…

Jestli ale brzy nepřijde další zakázka, banka jim začne zabavovat vybavení a nechá provést audit, při kterém by se objevilo nemálo toho, co Rada obvykle považuje za ilegální, například právě policejní vybavení a zbraně jako její oblíbené Neutrino 2000…

„D’Arvit!“ zaklela ještě jednou, když tu se rozezvučel její komunikátor. Ikona na displeji ukazoval kód určený pro spojení s Artemisem Fowlem na povrchu…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3) Klusáku, máme problém!

Kapitola 3) Klusáku, máme problém!

Butler doprovodil Draca Malfoye na hranice pozemků Fowl Manor. Když host vyšel ven, náhle se jakoby ze vzduchu zviditelnil vysoký hubený muž s dlouhými černými vlasy, dlouhým ohnutým nosem navlečený navzdory teplému počasí v černém plášti, ve kterém trochu připomínal netopýra. Neznámý popadnul Malfoye za ruku, vyměnili si pár slov, která nezaslechnul ani Butler, ani odposlouchávací zařízení připojené k bezpečnostní kameře. Vzápětí oba s hlasitým třesknutím zmizeli…

„Pane Artemisi!“ vyhrknul Butler do komunikátoru.

„Viděl jsem to!“ ujistil ho Artemis, který kontroloval veškeré bezpečnostní kamery. „Nejsou tam ani podle termokamery…“ odpověděl sluhovi na nevyslovenou otázku.

Butler nejprve chvíli zkoušel hmatat do vzduchu, jestli něco nezachytí, než si uvědomil, že se jen směšně namáhá.

„Dáme vědět Myrtě…“ řekl ještě Artemis a začal komprimovat záznamy z bezpečnostních do jpg souboru, aby ho mohl poslat elfce na její komunikátor…

*

„Říkal jsem ti, že tu žádný tví úchyláčtí kamarádíčkové nebudou!“ ječel na Harryho strýc Vernon, když se čtveřice s hlasitým třesknutím Přemístila na zahradu v Kvikálkově.

„Pane Dursley!“ oslovila ho Hermiona a namířila na něj hůlku. „Chovejte se slušně, nebo vás začaruju do něčeho hodně ošklivého. Když to budou vyšetřovat bystrozorové, bude to tvrzení čtyř čarodějů proti třem hlaům mudlů. Komu myslíte, že budou věřit?!“

Strýc Vernon v obličeji zrudnul tak, že to vypadalo na infarkt.

„Budem muset očarovat tvůj pokoj!“ dodala ještě, když všichni čtyři stoupali po schodech k Harryho ložnici. „Jestli tam máme být všichni čtyři a máme být v bezpečí před nějakými idiotskými nápady tvých příbuzných, nic jiného nám nezbude…“

Harry se zmohl jen na slabé přikývnutí.

Hermiona na jeho ložnici pracovala s hůlkou skoro půl hodiny. Pak vyřídila dopis, který přinesla sova z Ministerstva kouzel.

Kouzla provedená v domě Harryho Pottera jsem udělala já. Jako již plnoletá přeci mohu kouzla provádět, pokud nehrozí jejich vyzrazení mudlům. Jediní mudlové, kteří tu jsou, už o kouzlech vědí.

Hermiona Grangerová

Připnula zprávu sově k noze a nechala ji odletět.

Navzdory otevřenému nepřátelství Harryho příbuzných tu hodlali strávit nedlouhý čas, než mu bude sedmnáct a bude moct aspoň relativně otevřeně kouzlit. Prozatím tedy aspoň rozšířili jeho ložnici a rozdělili ji magickými bariérami s varovnými kouzly na čtyři pokojíky…

*

Klusák se ve svém velínu nudil. Přesnější by bylo říct, že ho skoro rozčilovalo, jak snadno se dá ‘zamést‘ s velitelem Arkem Soolem. Ten hlupák odešel před hodinou a nechal za sebou jen své nejapné výhrůžky…

Na pirátské webové stránce www.konskyrozum.gnom sice nechal přesný výpis velitelova konta, pár kompromitujících fotografií a taky pár fotografií, na kterých měl Sool nejrůznějším způsobem digitálně ‘vylepšenou‘ vizáž. Kentaur ale stejně nebyl spokojen. S velitelem Břízným byla mnohem větší zábava, navíc to byl vzdor nesčetným chybám ‘správný chlap‘ a ne zatracená krysa jako tenhle jeho gnómský nástupce.

Z nudy ho vytrhnulo pípání komunikátoru, který mu hlásil, že volá Myrta Krátká, které leckdo pořád říkal kapitánka, byť se své hodnosti sama vzdala…

*

Předtím…

„Co bys rád Artemisi?!“ zeptala se Myrta trochu podrážděně.

„Doufám Myrto, že tě moc neruším,“ začal zdvořile mladistvý irský zločinec. „Potřebuju tvou pomoc a taky Slámu Hraboše. Nevím, na jak dlouho, ale vidím to tak nejmíň na týden, spíš dýl…“

„Znáš ceny Artemisi,“ elfka se jen ušklíbla. Částka o kterou si hodlala říct, jí vytrhne trn z paty a zabrání soudnímu obstavení majetku. „Za takovou dobu dáš deset kilo zlata a ani nemrkneš…“

„Klidně…“ ucedil Artemis. „Ale dopravit si je dolů do Jistoty budeš muset sama, nejspíš mi nedají vstupní podzemní vízum…“

„Jo, abys nám toho taky okopíroval a čórnul ještě víc!“ zachechtala se Myrta. „Zníš nějak vyplašeně, co se děje, že to nejchytřejšího génia vykolejilo?!“

„Pošlu ti to jako videosoubor. Prohlídni si to a asi to i pošli Klusákovi. Vidět bude lepší, než popisovat…“

S tím jí ikona komunikátoru hlásila, že od volajícího přišel dost velký soubor.

„Myslím, že to přišlo. Ozvi se mi tak za hodinku, Artemisi!“ zakončila rozhovor elfka.

*

Ještě o chvíli předtím…

„Myslím, že jsme našeho pana Harryho Pottera našli,“ konstatoval Artemis skoro spokojeně a ukazoval Butlerovi svodku materiálů z internetu. „Odhadoval jsem, že by mohl věkově odpovídat našemu podivnému návštěvníkovi a tak jsem vyhledával mezi třinácti až devatenácti lety. Tady máme sedmnáctiletého Harryho Pottera z Kvikálkova v Surrey. Mimochodem sirotka. Podle záznamů v Kvikálkovské Základce jeho rodiče zahynuli při autonehodě, podle záznamů z Godrikova Dolu, odkud rodina Potterových pochází, ale zemřeli při požáru domu. To by mohl být prostě jen zmatek v evidenci. Ale s tímhle se to táhne dál - po Kvikálkovské Základce měl nastoupit na Stonewallskou měšťanku, ale není v záznamech jejích žáků. Podle jiných záznamů měl nastoupit do Polepšovny svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy. V jejich záznamech ale taky není. Je to, jako kdyby v jedenácti letech ukončil školní docházku, ale přitom to sociálku vůbec nezajímá…“

„Myslí, že máme bingo!“ prohlásil sluha spokojeně. Pan Artemis mohl jen těžko zklamat.

„Taky se mi zdá,“ připustil mladistvý zločinec opatrně. „Jestli nám bude Myrta ochotná pomoct, tak to ověříme. Nerad bych šel proti případným kouzlům úplně bez magické opory…“

„Jak je ta adresa, pane Artemisi?" zeptal se ještě Butler.

„Zobí čtyři, Kvikálkov, Surrey,“ odpověděl mladý Fowl. „V papírech je poznámka školní zdravotní sestry, že jizva, prý ve tvaru blesku, kterou má náš subjekt na čele, nejeví žádné známky regenerace jizevnaté tkáně, obvyklé u dětí jeho věku.“

Pak zadal do skřítkovského komunikátoru volací sekvenci na Myrtu Krátkou…

*

Myrta si tiše a trochu šokovaně prohlížela videosoubor, který jí Artemis poslal. Už potřetí sledovala, jak se objevil podivný 'muž v černém', popadnul Artemisovo hosta a společně zmizeli. Fowl Manor měl velmi slušné zabezpečení. Konec konců ho i ona spolu s Klusákem a Slámou Hrabošem pomáhali vylepšit a moc nezaostávalo ani za Klusákovým velínem. Přesto jí prostě nešlo do hlavy mezi špičaté uši, JAK se ti dva dokázali tak najednou 'ztratit'…

„D'Arvit!“ zaklela nakonec a vytočila číslo na Klusákovu zabezpečenu linku. „Klusáku, máme problém!“

*

Sláma Hraboš se na nadzemní výlet těšil. Sice ho mrzelo, že propásne jeden tip na šikovnou krádež, ale Myrta byla někdy jako jeho špatné svědomí. V duchu ji stále označoval jako kapitánku a občas ji tak i oslovil. Seděl na sedadle kopilota ve člunu, který získali také v rámci Klusákovo 'drobných laskavostí'. Byl to shodou okolností ten policejní transportér, který Sláma ukradl skřítkovské policii, když se s Butlerem snažili zachránit Myrtu a Artemise. Klusák ho nechal odepsat, odprodal jako havarovaný a pak ho jeho tým asistentů opravil a vylepšil, takže měli i nějaké skrytě zapojené palubní zbraně…

Dvojice celníků, gnóm s elfem, se tvářila nevrle a pořád se snažila najít nějakou závadu, na jejímž základě by mohli Myrtě zrušit nadzemní vízum. Velitel Sool o tom nechal kolovat zprávu jen šuškandou, že prý ten, kdo Myrtě zarazí její výlety na povrch, bude povýšen…

Konečně je s patřičnými kyselými ksichty nechali projít do skluzu na E1: Tara.

„Debilové…" odtušila Myrta. „Kdyby mohli, čouhaly by jim ze Soolovy řiti sotva boty…“

Pak ve stoupavých proudech zášlehu minula turistický transportér, který se pohyboval s těžkopádnou elegancí hrocha brodícího se melasou…

*

„Leťte za Artemisem!“ doporučil Myrtě Klusák, jakmile si prohlédl a zanalyzoval videosoubor od mladého Fowla. „Udělám nějaká pátrání v záznamech ze skopů a přiletím tam za vámi…“

Pátrání v záběrech ze skopů a také hledání klíčových jmen už prováděl počítač v Klusákově osobním člunu. Sice s ním nebylo možné dělat akrobatickou pilotáž, ale od toho měla Myrta ve svém letounu jednu nákladovou komoru upravenou tak, aby se do ní mohl kentaur pohodlně uvelebit. Navíc Myrtě jako pilotce mohl plně důvěřovat a nebál se jí svěřit to nejcennější co měl, totiž vlastní krk a na něm hlavu s mozkem, který ne tak úplně neoprávněně považoval za nejlepší…

*

Rehek Mandragora byl nespokojený víl. Bylo to tři roky, kdy přišel o svou čarodějnou hůlku a ztratil možnost cestovat na povrch a provést Rituál. Bez něj postupně ztratil své kouzlo a už víc, jak půl roku byl úplně magicky prázdný. Pro rodilého čaroděje to byl dost potupný osud… Jeho obvykle zdravá zelená barva kůže sešedla A všechno jen pro takovou malou neškodnou legrácku - nadávavé žabky. Vyčaroval tyhle mrňavé potvůrky a netušil, že se začnou tak silně množit a zamoří tunely, které se zaplní klením, za které by se nemusel stydět ani opilý námořník…

Rada ho tehdy obvinila z ‘magického znečišťování‘ a na dvacet let mu odebrala hůlku i možnost dělat kouzla jinak. Byl už dva roky nezaměstnaný a z podpory se zrovna moc nerozšoupne. Nelze se mu tedy divit, že když před jeho obydlím zastavil člun v barvách LEPREko, tak rozhodně nešel policistu vítat zrovna mrkví s broučí omáčkou…

K Rehkově překvapení ze člunu vystoupil kentaur Klusák.

„Co tu chcete?!“ zeptal se víl beze stopy přátelství v hlase.

„Mám pro tebe nabídku, co se neodmítá…“ řekl mu tichým, co nejmafiánštěji znějícím hlasem kentaur. „Chtěl bys zpátky hůlku?!“ zamával Mandragorovi jeho vlastní hůlkou nad nosem.

Než víl stačil roztáhnout křídla nebo povyskočit a chytit jí, Klusák ji někam schoval s vítězoslavným úsměvem.

„Až když budeš souhlasit…“

„A co po mně vlastně chceš, Klusáku?!“ zeptal se Rehek podezíravě.

„To se můžeš dozvědět jedině ve člunu,“ odpověděl kentaur klidně. „A odtamtud už cesta ven nevede, ani pro čaroděje ne. Budu potřebovat tak možná na měsíc asistenta schopného v magii s myšlením nesvázaným konvencemi do uzlíku…“

Mandragora pochopil, že je to hop nebo trop a nastoupil za Klusákem do transportéru.

„Připoutej se!“ ukázal mu kentaur na křeslo a sám se usadil v křesle uzpůsobeném pro své koňovité tělo. „Chytej!“ dodal ještě a hodil vílovi hůlku.

Rehek si ji chvíli prohlížel, pak poznal, že je to jeho vlastní.

„Úplněk je až za čtrnáct dnů a já bez Rituálu nemám žádné kouzlo!“ namítal ještě, ale to mu už Klusák hodil malou kouličku z plexiskla, která vypadala jako plná hlíny.

„Co to má být?!“ zeptal se podezíravě.

„Žalud!“ odtušil kentaur. „Z magického stromu a v ochranném poli, aby vydržel dýl, než těch pár hodin jako čerstvě sebranej…“

„To je SVATOKRÁDEŽ!“ zaječel víl.

„Jo, to říkala Rada taky, ale Myrtě Krátké tohle zachránilo prst…“ Klusák pomalu ztrácel trpělivost. „Jestli nechceš, najdu jiného čaroděje, co má problémy, není vás právě málo…“

„Ale ne…“ Mandragora si uvědomil, že tak dobrou šanci už nemusí dostat dřív, než za sedmnáct let. „Já to teda beru, šéfe…“

*

Opal Koboi se tvářila naštvaně. To poslední dobou dělala skoro pořád. Rada jí za vraždu velitele Břízného i za přípravu zničení Jistoty, skřítčího podzemního města, nechala zavřít na samotku do Větrného Pytle, vězení určeného jen pro skřety a mimořádně nebezpečné zločince…

Mnoho skřetů si ji pamatovalo z doby, kdy pro ni připravovali vzpouru Triády Bva’Kel a kdy je spolu s Briarem Vavřínem zradila. Teď se snažila seč mohla, aby se k nim moc nepřiblížila, když na vězně ze samotky přišla řada s vycházkami.

Nemohla se tu dostat k ničemu aspoň trochu elektronickému, o to se Klusák postaral, když nechal vylepšit zabezpečení věznice. O skřítčí kouzlo přišla, když si nechala voperovat umělou lidskou hypofýzu…

Náhle se na své procházce zastavila. Jestli se u bachařů dalo na něco spolehnout, byla to jejich nesmírná lenost. Proto tu skoro neuklízeli a ona ve smetí našla zapadlý utržený skřetí dráp. Jako zbraň sice nic moc, ale bude snad aspoň ostrý…

*

„Klusáku zastav, ten víl nemá platné nadzemní vízum!“ ječel do komunikátoru Cirus z obsluhy skluzu E1: Tara.

„Ale má, jen se pořádně podívej!“ doporučil kentaur.

„Ty jsi změnil záznamy!“ obvinil ho elf dotčeně.

„To tvrdíš ty, já tvrdím, že je to můj poradce a má vízum pro nadzemní cestu úplně v pořádku,“ odsekl Klusák. „A ty to budeš tvrdit taky, jestli chceš, aby ti všechno vybavení fungovalo…“ dodal temně.

Klusákův pohodlný transportér chytily stoupavé proudy a směřoval ven, směrem do volného irského vzduchu okolo Tara…

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4) Staré viny mají dlouhé stíny

Kapitola 4) Staré viny mají dlouhé stíny

„Pozítří sem přivedou Mundunguse Fletchera," konstatoval v podvečer Pošuk Moody. „Zařídil jsem, že nám ho 'zapůjčí' jako 'poradce' na nezbytně dlouhou dobu, ať už bude jakákoli. Lidé z Fénixova Řádu se tu budou střídat na hlídkách, kdybyste měli nějaké potíže s vyzrazením tohohle místa. Osobně doufám, že odsud zmizíte brzy, vůbec se mi nelíbí, jak mizerně se mezi těmi hloupými mudly dá zabezpečit bezpečnost…"

*

Harry nedokázal odolat, když měl před spaním možnost si v klidu o samotě a beze spěchu sáhnout na Nebelvírův meč. Profesorka McGonagallová ho přinesla i s opaskem a pochvou. S kovovým zařinknutím Harry meč vytasil a zdvihnul do vzduchu. Vzápětí ale do meče s kovovým zařinknutím udeřila druhá čepel takovou silou, až Harryho zabrněla ruka a zbraň mu vypadla z ruky.

„Takhle by to tedy nešlo!“ prohlásil neznámý mužský hlas.

Harry teprve teď uviděl útočníka. Byl to asi padesátiletý muž s už bílými vousy a vlasy také víc bílými, než černými. Zpod rudého tabardu bez rukávů vyčnívaly ruce, mnohem silnější, než měl Harry, navlečené do drátěné košile. Na hrudi tabardu byl čtvrcený červenozlatý erbovní štít se zlatým lvem. Stejný emblém erbu byl konec konců i na Harryho saku od školního hábitu, protože to byl znak Godrika Nebelvíra.

Muž držel v ruce stejný meč, jaký Harry před chvílí upustil.

„Zvedni to a bojuj!“ zavelel podivný chlap a udělal úkrok zpět.

Harry po meči nesáhnul, ale vzal do ruky kouzelnou hůlku.

„Tak tohle by taky nešlo…“ konstatoval návštěvník a udělal levou rukou složité gesto, po kterém Harrymu hůlka vylétla z ruky a skončila v návštěvníkově levačce. „Jako kouzelník taky nic moc…“ poznamenal dotyčný suše. „A zrovna TY máš být můj dědic?!“ znělo to nevěřícně.

Odhodil hůlku na postel, ale tak, aby na ní Harry jen tak lehce nedosáhnul.

„Takže čapni meč a do dolního střehu!“ prohlásil velitelsky.

„Do čeho?!“ Harry šerm nikdy netrénoval a ani moc nesledoval.

Podivín se zahleděl do stropu, jako by vedl svůj osobní dialog se Stvořitelem ve stylu: ‘Pane Bože, do čehos to duši dal?!‘

„Prostě chytni ten meč tak, jak ti ukazuju!“ zavrčel.

„Vy jste Godric Nebelvír?!“ zeptal se zničehonic Harry, kterému celá věc dotekla až teď. „Vy jste duch?!“

„Duch by ti asi jen těžko dokázal srovnat fasádu mečem!“ odtušil návštěvník a vedl prudký sek nejprve na meč v Harryho ruce, pak svůj lehce pootočil a silou Harryho plácl mečem naplocho… „Šetři dechem a snaž se! Držíš ten meč jako prase kost, do kelu!“

*

Artemis se pohledem na hodinky přesvědčil, že už uplynula hodina od hovoru s Myrtou Krátkou. Znovu tedy zadal její číslo.

„Artemisi, připoj to k obrazovce ve velínu!“ doporučila mu elfka, která hovor přijala ihned.

Z obrazovky bylo vidět, že sedí v pilotním křesle transportéru.

„Za dvacet minut sedáme u Fowl Manor,“ oznámila. „Máme tvé pozvání ke vstupu?“ zeptala se ještě formálně, čistě pro jistotu.

„Ty vždycky, Myrto!“ řekl Artemis s úsměvem.

Vzápětí se rozblikala kontrolka příchozího hovoru. Mladý Fowl stisknul tlačítko.

„Artemisi, připoj mě do konference!“ zazněl Klusákův hlas.

Na obrazovce bylo vidět, že i kentaur je v transportním člunu a vedle něj s leteckou nevolností bojuje do šediva místo do zelena zabarvený víl.

„Tohle je Rehek Mandragora, náš magický poradce a můj nový asistent,“ ukázal klusák na víla, který se přemohl a zamával jednou rukou.

„Já myslel, že vílové a víly létají, tak proč vypadá, jako by mu bylo zle?“ zeptal se Artemis.

„Jenže létáme vlastní silou a vlastní rychlostí. Tenhle pohyb a sezení v pásech mi plete rovnovážné centrum, takže je mi špatně,“ vysvětloval Rehek.

„Dorazíme asi za hodinu,“ přerušil vílovo stížnosti Klusák. „Máme tvé pozvání?!“

„Jistě!“ přisvědčil Artemis. „Konečně si třeba budu moct promluvit s někým opravdu chytrým…“

Na okamžik se zamyslel.

„Ještě pro záznam, Klusáku: Vyslovuji pozvání členům zásahového týmu kapitána Riska Chaluhy…“

„Majora!“ ozvala se Myrta.

„Dobře, majora Riska Chaluhy, zároveň ale vyslovuji absolutní zápověď ke vstupu pro velitele Arka Soola,“ dokončil Ir.

„Ten z toho dostane mladý!“ zařehtal vesele kentaur.

Pak ale zvážněl.

„Nerad to říkám, Artemisi, ale máme potíže. Možná za to výjimečně nemůžeš, ale umíš se namočit do každého průšvihu nad zemí i pod ní," Klusák potřásl hlavou. „Teď bohužel musím zabrousit kousek dál do naší společné historie skřítků i lidí, abych ti to vysvětlil.

Podle Knihy i podle toho, co se v Jistotě učí v Dějepravě ve škole, skřítci odešli pod zem z toho důvodu, že nechtěli s blátivými bojovat a zabíjet je…" kentaur se podrbal na bradě. „To je ale jen oficiální, neúplná verze celé historie. Protože za tu úplnou pravdu se asi trochu stydíme, tak ji pro školní děti cenzurujeme… Problémy s blátivými byly odjakživa, ale snad nikdo si nemůže myslet, že by se skřítci stáhli dobrovolně před smečkou vyjících barbarů, mávajících obyčejnými železnými meči a sekerami. Skřítci, krvežízniví jako Vavřín Briar, tady byli vždycky a prostě by jen stačilo pustit je ze řetězu…" na chvíli se odmlčel a potřásl hlavou.

„Problém byl, že se mezi blátivými objevili čarodějové, kteří měli skutečnou moc, ne jen nějaké šarlatánské triky!" doplnil ho Rehek Mandragora. „Jejich magie byla jiného typu, než ta naše. Prohlížel jsem si to video, co jsi poslal, bláteníku… "

„Jsme tu všichni přátelé, takže používej laskavě jeho jméno Artemis!" štěkla nečekaně Myrta. „V těchhle potížích jedeme společně a on je v tom skoro nevinně…"

„No, to není podstatné…" odtušil víl a pokračoval. „Jejich čarodějové vymysleli kouzla, která dokázala skřítky nejen zahnat, ale často i nečekaně zabít, protože celá území zamořili oživlými mrtvolami, smrtnými poli a podobnými hnusotami. Vymysleli obětní magii, černější než nejtemnější noc, která jim ale dávala obrovskou moc. Na některá kouzla bylo potřeba zabít třeba sto nevinných lidí, ale moc kouzla pak stačila na zničení skřítčí pevnosti s celým elfským klanem…"

„Pravda je, že to nebyla jedna válka, spíš takové vzájemné 'opotřebovávací' srážky, které trvaly několik století. Lidé žijí kratší dobu, ale víc se množí, takže ztráty doplnili lépe, než Národ, terý tehdy nebyl ani zdaleka jednotný," doplnil zas Klusák. „Někteří skřítci se nakonec taky chovali skoro stejně záludně, jako sami blátiví. Dost o tom vypovídají ještě teď různé vaše pohádky. Zkoušelo se ledasco, třeba unášet děti, hlavně z významnějších náčelnických rodin, k převýchově mezi skřítky. Po propuštění se mezi lidmi někteří uplatnili jako vůdci, jiné blátiví naopak sami zamordovali. Protože se příliš lišili, nebo proto, že říkali věci, které se 'nehodily'. Ale dalo to vzniknout dost pohádkám, které asi měly být nejprve 'poučnými příběhy' pro lidská mláďata. Skříčí jídlo očarované tak, aby ten, kdo ho sní nemohl, nechtěl nebo nedokázal odejít. Uspávání problémových blátivých kouzlem, na století nebo na věky… K tomu navíc pár elfských náčelníků vytvořilo kouzla Divokého Honu. Kdo je potkal, musel je následovat, aby pak buď někde zemřel, zešílel, vrátil se o sto let později, než odešel z domova nebo zůstal se skřítky napořád… Tyhle příběhy, které v sobě mají zrnko pravdy, pak blátivé vedly k tomu, že se skřítky pokoušeli vyhubit, aby se tohle nemohlo stát jim."

Kentaur i víl se na chvíli odmlčeli.

„Dost tvrdé to bylo na severu, většina skřítků sice chlad nesnáší, ale ti, kteří si ho oblíbili, jsou no řekněme, 'zvláštní'… Bylo toho ještě víc a vždycky, když skřítci někde něco podobného zkusili, blátiví přivolávali své šamany, čaroděje, vědmy nebo zaklínače. Když skřítci definitivně přestali žít na povrchu, brzy blátiví přestali své čaroděje potřebovat, nebo si to aspoň mysleli. Konec konců se jich vždycky museli bát, takže docela rádi kývli různým kněžím na to, že by se magie neměla plést do Stvořitelova díla. Někteří kněží starých náboženství blátivých byli sami čarodějové, někteří byli dokonce přátelští vůči skřítkům, ale to byly výjimky. Nové křesťanství nás ale bralo jako pekelné démony, zvlášť když je většina skřítků nokturnální a nesnáší dobře světlo… Kouzelníky brali neobdaření prostí lidé za hrozbu, kněží za konkurenci. To by mohlo vysvětlit, proč asi už šest století nemáme z povrchu žádné zprávy o tom, že by lidé provozovali skutečnou magii, ne jen nějaké ubohé triky… Předpokládali jsme, že blátiví své čaroděje vyhubili, asi proto, že jsme si tomu přáli věřit. Teď to ale vypadá, že blátiví čarodějové udělali totéž, co skřítkové. Totiž, že začali žít skrytě, 'nevyčnívat' mezi ostatními lidmi. Mohlo by to vysvětlit některé podivné věci z nových skopů*."

(*skopy - slangový výraz pro skřítčí pozorovací zařízení přidaná tajně k lidským satelitům…)

Kentaur přivřel oči.

„Po těch potížích s Opal Koboi jsem vylepšil naše pozorovací přístroje na skopech. V nových záznamech je spousta drobných geofyzikálních aberací, většinou jen pár desítek metrů velkých, které ale nedokážů vysvětlit. Nepodobá se to účinku skřítčích kouzel, ale neměli jsme moc příležitost studovat magii blátivých, když už na to máme konečně technologii. Předpokládám, že jsi slyšel o teorii magiotechnologické konvergence!"

„Samozřejmě Klusáku!" odtušil Artemis. „Myslím, že to byl Asimov, kdo tvrdil, že dostatečně rozvinutou technologii je od kouzel skoro nemožné rozlišit…"

„No, není to tak docela pravda," vmísil se do hovoru opět Rehek. „Podle toho, co jsem viděl, mají blátiví čarodějové schopnost kouzla Cestování, nebo taky Přemisťování. Poslední skřítčí čaroděj, který tuhle schopnost měl, zemřel před pěti sty lety…"

„Takže mají schopnosti, se kterými byste se nemohli měřit?!" zeptal se Artemis s opatrnou nevěřícností.

„To ne!" popřel víl a kentaur přitakal. „Jenže budeme muset vlastní kouzelné schopnosti podpořit technologií, na kterou se tihle černokněžníci snad nikdy nezmohou!"

„Takže, jaký máš plán, Artemisi?" zeptal se Klusák.

„Proč myslíš, že mám plán?"

„Protože ty ho máš vždycky…"

*

Harry se postavil opět do střehu, jak to označil ten 'přízrak' Godrika Nebelvíra, nebo co to vlastně bylo.

„Teď zaútoč výpadem!" přikázal podivný chlápek, který, na rozdíl od Harryho, se během cvičného boje ani nezadýchal.

„Říkal jsem výpad, ne odbod!“ dodal a znovu praštil Harryho přes záda mečem naplocho.

Podivín mluvil těžko srozumitelnou angličtinou, která snad mohla odpovídat variantě, kterou se mluvilo ve Waleském příhraničí v desátém století. Harry se nikdy nevěnoval historii magie natolik, aby o tom mohl mít nějakou představu…

*

„Proto, abych udělal dobrý plán, nemám zatím dost informací,“ bránil se Artemis. „Můj plán je tedy nejprve nějaké získat. K tomu by se hodilo ‘pozvat‘ na Fowl Manor toho Harryho Pottera, aby nám dodal chybějící dílky do skládanky…“

„Máš na mysli podobné pozvání, jako jsi unesl před lety mne?!“ zeptala se Myrta útočně.

„No, něco na ten způsob…“

„Víš, kde ho budeš hledat?“ zeptal se Klusák věcně.

„Na rozdíl od toho Draca Malfoye jsem ho na internetu našel,“ konstatoval Artemis.

„Je to adresa Zobí čtyři, Kvikálkov, Surrey?“ zeptal se Klusák.

Když Artemis pokývnutím přisvědčil, kentaur ještě dodal:

„Hledal jsem toho tvého návštěvníka i podle fotky a našel jsem ho na záznamech bezpečnostních kamer na nádraží King’s Cross u nástupiště devět. Podobných týpků tak ve věku jedenáct a více let tam bylo až dost a přitom nenastoupili do žádného vlaku na devátém nástupišti. Byl mezi nimi i tenhle,“ hodil na obrazovku fotografii puberťáka s jizvou na čele. „Podle poznámek ve zdravotní dokumentaci má mít takovouhle jizvu na čele právě ten Harry James Potter,“ dodal.

„A hele, kluk s výstrahou ‘Vysoké napětí!‘ na čele!“ ozval se vesele Sláma Hraboš. „Toho lovíme?!“

„Jestli se Klusák neplete, tak ano…“ zavrtěla hlavou Myrta, kterou znenadání v podivně zlé předtuše nervózně zasvrběly dlouhé elfí uši.

„Jedna z těch zvláštních malých geomagnetických anomálií je totiž právě na nádraží King’s Cross mezi nástupišti devět a deset,“ dodal Klusák. „Přímo do těch míst se žádná bezpečnostní kamera ‘nedívá‘, ale mohl by tam být nějaký přechod pro mágy, nebo co. Ty fotky jsou zásadně z prvního září a třicátého června, takže to bude nějak souviset se školní docházkou. Jen v Londýně je mimochodem takových anomálií sedm…“

*

Rona vzbudil ze spánku kovový řinkot. Chvíli se nemohl zorientovat, kde to vlastně je, ale brzy se mu rozsvítilo. Je u Harryho doma a něco se děje v jeho oddělené části pokoje za Hermionino magickou bariérou.

Vyšel na chodbičku, která rozdělovala očarovanou místnost napůl a ze které byly napravo vstupy pro Ginny a Hermionu, zatímco nalevo pro něj a pro Harryho.

„Co se to děje?!“ brblala rozespale Ginny, která se vykulila ze svého ‘pokojíku‘ a protírala si oči.

Stěna, tvořící magickou bariéru, byla prozářena zevnitř jakýmsi nezemským namodralým svitem. Míhaly se na ní postavy dvou mužů bojujících meči. Pohled trochu připomínal čínské stínové divadlo. Podle stylu úderů to vypadalo, že ten menší, který se pohyboval jako Harry, dostává od většího pořádnou nakládačku. Přitom ale žádný z úderů nebyl vedený tak, aby ho přímo vyřídil. Dokonce i Ron, který šermu nijak zvlášť nerozuměl, postřehnul, že údery jsou před dopadem tlumené.

„Běž vzbudit Hermionu!“ nakázal sestře a sám aktivoval kouzlo pro nouzové otevření vstupu do odděleného rádobypokojíku.

Na zemi uviděl ležet Harryho, který držel v ruce meč. Světlo v místnůstce bylo rozptýlené a svítilo jakoby odnikud, vrhalo přitom až znepokojivě živé stíny. Nad zemí se nesl opar, ve kterém poloprůsvitná postava Harryho bojovala s podivným postarším mužem, stejně poloprůsvitným. Muž vypadal, jakoby utekl z doby normanské kolonizace Anglie. Na sobě měl rudý tabard a když se v jednu chvíli otočil k Ronovi čelem, bylo i vidět, že na něm má Nebelvírův erb.

„Co se to tady děje?!“ dožadovala se odpovědi Hermiona.

Vypadalo to, že oba duelanti jsou sami sebou až nadměrně zaujati a od nich se odpovědi nedočká.

„Lumos!“ přikázala tedy a zvedla hůlku.

Ve světle hůlky viděli, že Harryho ruce jsou ‘ozdobené‘ několika modřinami a drobnými řeznými ranami. Přímo před jejich očima se mu udělala krvácející rána na hřbetě levé ruky a po chvíli měl pěknou modřinu na levé tváři.

„Máš slabou obranu na levé straně!“ informoval podivný muž Harryho.

„Co se to tu děje?!“ dožadovala se odpovědi Hermiona, zatímco Ginny se vrhla ke spícímu chlapci.

Podivín v rudém tabardu s Nebelvírovým erbem sice Rona naprosto ignoroval, ale po Hermionině otázce ustoupil na dva kroky od Harryho a pozdravil přiložením vztyčeného meče před obličej.

„Mé dámy, zdravím vás!“ prohlásil a rozplynul se.

Harry se ve stejné chvíli probudil a s výrazem vyorané myši se díval na to, jak se jeho drobné sečné rány na rukou i jinde uzavírají a beze stopy mizí, stejně jako modřiny.

„Ten mi teda dal nakládačku…“ prohlásil a podíval se na otlučený meč Godrika Nebelvíra.

*

Opal Koboi škrábla nalezeným skřetím drápem spoluvězně, který byl příliš hloupý na to, aby se jí vyhnul. Z drápu pak k jejímu překvapení odlétla nevelká ohnivá koule. Nenapadlo ji, že by k vyvolání stačil pouhý skřetí dáp, myslela si, že je potřeba celý skřet s tím odpudivým zvykem olizovat si bulvy a inteligencí zašlápnuté housenky, ale zřejmě je to vázané jen na drápy. Drobná ohnivá kulička se sice jen neškodně vybila do stěny, která byla na zvládání této vrozené skřetí zbraně zkonstruována, ale i tak to bylo zajímavé. U ní, jako u šotky, takovou schopnost dozorci nečekají, takže by jí mohla při některé procházce využít. Nepůjde to hned, ale brzy se dostane i z Větrného Pytle a pak jim všem ukáže! Šotka měla dlouhý seznam skřítků i lidí, kteří měli zaplatit životem, nejlépe hodně bolestivě, za to, že je zase uvězněná.

Náhle postřehla, že Vahlurovi přišla návštěva. Jeho matka se vehementně domáhala synova propuštění a nebrala zřetel na gnóma, který jí trpělivě vysvětloval, že něco takového není možné. Skřetice stála ve dveřích a bránila tak jejich dovření. Tři bachaři se ji snažili vytlačit ven, aby zavřeli, ale neměli dost síly.

Opal se rozeběhla. Elf v uniformě dozorce se jí postavil do cesty. Neměl na sobě ohnivzdornou kombinézu, kterou bachaři nosili mezi vězni, snad si myslel, že jí nebude potřebovat.

Šotka na něj namířila skřetí dráp a intenzivně si přála Oheň. Koule velikosti fotbalového míče obalila dozorci hlavu a ten sebou začal s jekotem mlít, aby ji setřásl z obličeje. Opal Koboi do něj v běhu šťouchla rukou s drápem sevřeným mezi prsty. Ostatní dozorci si zatím ničeho nevšimli, protože je sřetí matka příliš zaměstnávala. Koboi jednomu dupla na nohu, protáhla se dveřmi, přitom nakopla i návštěvnici tak, že ta uhnula. Dveře, na které bachaři tlačili, byly náhle bez překážky a automatika je za uprchlou šotkou zavřela…

Opal Koboi věděla, že se musí urychleně dostat do postranních servisních tunelů, kde ji tak snadno nenajdou Klusákovo senzory…

*

„Kdo to byl, Harry?!“ ptali se ho jeden přes druhého.

„Říkal, že nechápe, jak můžu být jeho dědicem…“ prohlásil tázaný otřeseně. „Jako by to byl opravdu sám Godric Nebelvír…“

„Ne Harry!“ oponovala Hermiona. „Nebyl skutečný. Byli jste oba vidět jen jako poloprůsvitné postavy, trochu jako duchové. Ty sám jsi ležel na zemi a spal.“

„Moc se nepodobal tomu obrázku z čokoládových žabek,“ konstatoval Ron.

„Rone,“ Hermiona se tvářila přísně. „Podle učebnic i jiných knížek, se Nebelvírův portrét nedochoval. Jeho obrázky jsou vesměs buď umělcova volná fantazie, nebo maximálně portréty udělané podle potomků.“

Zbytek noci už naštěstí uběhnul klidně, magická bariéra veškerý hluk zadržela uvnitř, takže je nikdo z Dursleyových neobtěžoval…

*

Artemis se díval, jak transportér s aktivně-kamuflážním nátěrem přistává v zahradě Fowl Manor a pak se navzdory svým sedmi tunám skoro ztrácí z očí. Butler za jeho zády se tvářil skoro uvolněně.

„Klid Butlere, potíže začnou později!“ řekl mu rozverně.

Jeho bodyguard se otřásl, protože měl oprávněné obavy, že se v tom Artemis nemýlí.

„Myrto, moc rád tě zas vidím!“ prohlásil mladistvý irský zločinec, když elfka prolétla na svých Koboi Double-Dex křídlech z transportéru a chvíli se vznášela před jeho očima.

Sláma Hraboš se ven z transportéru vybatolil raději pěšky.

„Artemisi, celou věčnost jsem nejed!“ prohlásil Sláma Hraboš. „Co takhle nějakej gáblík na uvítanou!“

„Butlere,“ kývnul Atemis. „Prosím…“

Obrovitý sluha kleptomanickému permoníkovi jen pokynul rukou. Sláma Hraboš se hned hrnul do domu.

Myrta přistála na zemi vedle Artemise a podala mu ruku.

„Takže další společná akce!“ znělo to skoro rozjařeně. „Asi to budeš muset provést sám se Slámou a Butlerem, já vás budu jen jistit ze vzduchu.“

Pokynula Artemisovi do transportéru. V kokpitu elfka zadala adresu, aby palubní počítač naplánoval trasu aspoň zčásti podzemními skřítkovskými tunely tak, aby se vyhnula zachycení lidskými protiletadlovými radary protivzdušné obrany. Ta by nejspíš jen těžko ‘zkousla‘ letící sedmitunové těleso a Artemis se chtěl raději vyhnout využití firemního tryskáče, protože by o tom na všech letištích zůstal záznam.

O půl hodiny později přistál na zahradě Fowl Manor i Klusákův člun.

Kentaur vystoupil jako první.

„Rehek potřebuje použít tvou zahradu. Nejen kvůli žaludku…“ vysvětloval mladému Irovi.

„Rituál?!“ zeptal se Artemis.

„Mhhmmm…“ přitakal víl, který se s třesoucíma se nohama vypotácel z Klusákova transportéru a padnul k zemi, jako by ji chtěl obejmout a políbit.

Pak rozbil kouličku z plexiskla a vysypal hlínu. Mezi prsty mu zůstal žalud, který zahrnul do Země, aby se mohl dočerpat jejím kouzlem. Rehkovo odlehčené tělo sebou plácalo jako v křeči a po těle mu přebíhaly modravé jiskřičky obnovujícího se kouzla. Vydával tenký pištivý zvuk a vykřikoval nesmyslná slova v různých jazycích. Myrta Krátká ho chvíli sledovala.

„Bude v pořádku,“ konstatovala suše. „Byl jen moc dlouho bez kouzla. Toho s sebou vzít nemůžem, mohl by se při akci snadno zhroutit.“

„Rehek tu zůstane se mnou a pomůže mi zlepšit obranu Fowl Manor o magické prvky,“ ujistil Artemise Klusák. „Procházel jsem jeho složku. V eventuálním boji je zcela nepoužitelný a jen by překážel…“

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5) Vítejte ve zlých časech!

Opal Koboi nijak nepřekvapovalo, jak skvěle jí útěk vyšel. Byla přeci geniální, takže bylo konečně na čase, aby to koukal pochopit i Osud a zařídil se podle toho… Protahovala se tmou servisního tunelu a rozčilovala se nad strašlivým neřádstvem, které v nich zahnívalo.

LEPREko i jiné skřítkovské policejní složky vysílaly větší počet zesílených hlídek, hlavně ve všech přístupech k povrchu. To bylo od podzemní policie sice logicky přijatelné, ale šotka byla chytřejší. Pomalu se přibližovala k jednomu z hangárů LEPREko. Z doby, kdy Laboratoře Koboi prováděli modernizaci policejní výzbroje si pamatovala polohu bezpečnostních kamer a jiných čidel. Klusák sice leccos vylepšil, ale ne nejbližší okolí policejních služeben, podle klasického pravidla známého dokonce i blátivým, totiž že ‘pod svícnem je ta největší tma‘. Některé kamery byly rozbité, mnohé zastaralé…

Protože přeci jen počítala s možností, že skřetí vzpoura nevyjde a že třeba nevyjde ani předstírání kómatu, připravila si zadní vrátka pro útěk. Do deseti náhodně vybraných policejních jednomístných člunů umístila vlastní vstupy pro ‘parazitní‘ startovací čipy. Při jejich použití se měl takový policejní letoun stát jakýmsi Opalino ‘štábním letounem‘, který nereagoval na ovládání z velitelství skřítčí policie a ze kterého měla mít ona přístup do policejní počítačové sítě s možností tuto síť částečně nebo úplně paralyzovat.

Ve druhém hangáru jí přálo štěstí. Jeden z jednomístných transportních člunů byl podle identifikačního čísla jedním z těch, které ‘infikovala‘. Vyčkávala, dokud na poměrně nedbalou hlídku nepřišlo ‘volání přírody‘.

Ztemnělým hangárem se k němu připlížila. Dlaňový zámek rozeznal její otisky. ‘Klusák zas jednou zanedbal drobnosti!‘ ušklíbla se psychopatka sama pro sebe. Chvíli hmatala v obložení kabiny, než našla ten svůj ‘speciální‘ startovací čip. Zasunula ho do nenápadné prohlubně, které si snad žádný pilot během používání toho stroje nepovšimnul.

„Váš sluha vás vítá, slečno Koboi,“ ujistil ji kovový syntetizovaný hlas počítače.

Opal si spokojeně protáhla prsty a začala se probírat policejními záznamy. Všude panoval oranžový poplach, ve skluzech dokonce červený, protože z vězení uprchla nebezpečná vražedkyně šotka Opal Koboi…

Ani nedokázala uvěřit svému štěstí. Klusák i Myrta Krátká jsou společně na návštěvě u Artemise Fowla! Ten zatracený permoník s nimi bude určitě taky… Všichni, koho chtěla zabít takhle ideálně na jednom místě…

Odřízla oba transportéry na Fowl Manor od komunikační sítě LEPReko a vymazala informaci o jejich současné poloze z policejní sítě. Nedostane se jim žádného včasného varování dřív, než si tam pro ně spolu s ní přijde smrt.

Smích, který opouštěl její rty by každého duševně zdravého tvora, lhostejno, zda skřítka nebo člověka, přesvědčil o její duševní labilitě…

*

„Já vůbec nepochybuju o tom, že sem za tebou přišel stín Godrika Nebelvíra a učil tě základy šermu, Harry!“ říkal klidným tónem Pošuk Moody. „Jen tu nenacházím žádné stopy po cizích kouzlech. Muselo to být něco z toho meče, možná to reagovalo s tím kouzlem Grangeové, co tu rozšiřuje a dělí prostor. Dělo se to vlastně de facto v té části prostoru, která pro mudly neexistuje, ne?!“

Harry se zmohl jen na přikývnutí.

„Pokud to chceš znovu zkoušet, nejdřív si na to lehni do pohodlné polohy,“ radil mu starý bystrozor. „Takhle si leda tak vyhákuješ páteř a budeš k ničemu…“

*

Velitel Ark Sool se sám pro sebe pousmál. Jeho plán dokonale vychází! Trochu udělal zmatek v příkazech ostrahy Větrného Pytle, takže zůstala volná cesta ven a ta šílená šotka ji rovnou využila. Velitel směny ve věznici si to bohužel bude muset odskákat, Sool se už postaral o to, že mu na účet přibylo patnáct kilo zlata z nedohledatelného zdroje, takže budou všichni předpokládat, že si od Opal Koboi nechal zaplatit…

Klusák ho už dlouho rozčiloval, zvlášť od té doby, co ho musel znovu s ponižujícím prosíkem přijmout zpátky. Tehdy začal velitel uvažovat nad tím, jak kentaura odstranit a přitom si udržet čisté ruce. Z trosek šotčina neviditelného letounu si nechal postavit osobní jednomístný člun. Vzal na to techniky věrné jemu osobně, stavbu se mu tak před Klusákem podařilo utajit.

Když kentaur i ta protivná elfka Myrta Krátká odletěli k Artminovi Fowlovi, přišla jeho chvíle. Nejprve nechal šotku uprchnout z vězení a dostat se do policejního člunu, který si upravila pro vlastní potřebu. – Další věc, na kterou ten nafoukaný kentaur nepřišel a on, Ark Sool ano. Tam ji nechal dostat se k informacím o poloze nepřátel, které velitel považoval za společné. Teď Opal Koboi Klusáka i Krátkou zabije a on pak zabije jí. Tím se jednak stane konečně pro své podřízené stejným hrdinou, za jakého berou zavražděného Julia Břízného, jednak mu všichni tamti všiváci přestanou pít krev…

*

Rehek Mandragora se začal pídit po hůlce toho blátivého čaroděje, který byl na návštěvě ve Fowl Manor. Jako první se jí ale zmocnil Klusák a začal jí studovat pomocí svých scannerů. Po chvíli se odlepil od obrazovek a na obličeji měl výraz někoho, kdo ‘viděl věci neslýchané a slyšel věci nevídané‘.

„Ty přístroje se musej mýlit!“ tvrdil a praštil do jednoho shora pěstí, až se křivka na záložní obrazovce rozmazala.

„Co se stalo?!“ chtěli vědět všichni.

„Podle tohohle je to hůlka z dubového dřeva, to beru, ale uvnitř má prý být blána z dračího srdce!“ kentaur vypadal vykolejeně. „Draci byli přeci vybití před víc, jak tisíci lety!“

„Možná ne…“ odpověděl zamyšleně Artemis. „Zeptáme se toho Harryho Pottera, až ho sem dostaneme.“

„Já si to beru!“ oznámil Klusákovi víl a popadnul hůlku patřící Draco Malfoyovi.

Položil hůlku na masivní stůl a namířil na ní svou vlastní. Pronesl zaklínání v gnómštině tak staré, že jí ani Myrta nerozuměla a Klusák s tím měl problémy.

Z bláteníkovy hůlky vyrazil červeně zářící plamen, který Rehkovi propálil díru do létací blány pravého křídla. Víl se podíval na zranění, všimnul si, jak těsně minulo jednu z důležitých žil a omdlel.

„Hoj!“ přitiskla Myrta prsty do rány a sledovala, jak namodralá jiskřička vlétla do rány a zase z ní vyskočila zpět a se zaštípáním se vrátila do jejího prstu.

„Co to má být?!“ obrátila se na kentaura.

„Zranění způsobené kouzlem…“ Klusáka bylo obtížné překvapit, ale tomuhle se to povedlo. „Nedá se tak snadno vyhojit, dole v Jistotě se na to budou muset podívat opravdu schopní a zkušení léčitelé.“

Artemis omdlelému skřítkovi otřel čelo kapesníkem namočeným ve studené vodě.

„Co to?!“ Mandragora byl chvíli dezorientovaný. „Ta věc se mi bránila!“ vzpomínka na nebezpečnou chybu víla dohnala. „Takovou sílu jsem ještě z žádné hůlky necítil…“

„Co z toho vyplývá?!“ chtěl vědět mladý Ir.

„Že se celá akce musí pořádně připravit a udělat OPRAVDU opatrně!“ odpověděl mu kentaur.

*

Lord Voldemort se tvářil skoro spokojeně.

„Takže jste konečně opravdu uspěli…“ řekl a zíral na očarovaného draka, kterému v pravidelných půlminutových intervalech odcházely od nozder zášlehy ohně. „Máme vlastního draka! Jaké byly ztráty?“ zeptal se ještě, ale nezdálo se, že by ho to skutečně zajímalo.

„Naše nebo jejich?!“ zeptal se Avery trochu hloupě, ale na nespokojený pohled Pána Zla reagoval rychle. „Padlo šest čekatelů na Smrtijedství. Bellantrix Lestrangeová je zraněná a Narcissu Malfoyovou náš drak roztrhal ještě před tím, než Severus Snape našel správné kouzlo na jeho ovládnutí.“

Tenké hadí rty lorda Voldemorta se na sekundu zvedly jako v úsměvu.

„Takže se to rozhodně vyplatilo!“

No ano, vyplatilo se mu dokonce i to, že musel Snape odejít z Bradavic a nemohl tam nadále špehovat. Draco Malfoy se neosvědčil, ani jako vrah, ani jako pomocný velitel. Věděl od jiných špehů, jak si pořád naříkal na to, že Harry Potter má proti němu tolik výhod… Byl to stejný duševní impotent jako Červíček, Petr Pettigrew. Užitečný by byl leda někomu, komu se zamlouvá neustálé pochlebování a vyděšené zírání.

Teď se zbavil Dracovy matky a bude toho blonďatého nekňubu moct poslat někam, kde ho konečně zabijí a on od něj bude mít pokoj… Možná by ho mohl pověřit péčí o Pánova draka, když se už jmenuje Draco…

Nejdřív s ním ale musí probrat jiné věci…

*

Dolores Umbridgeová vztekle nakopla krysu, která jí přeběhla přes cestu. Potkani byli jedněmi z mála stvoření, kterým v Azkabanu nevadila ani přítomnost mozkomorů. Teď se tu rozmohli snad ještě víc. Zatahala se za nepadnoucí uniformu dozorkyně…

„Madam Umbridgeová!“ oslovil ji předevčírem ministr Brousek. „Tady je vaše jmenování do nové pozice!“ podal jí zapečetěný pergamen.

Když ho Dolores rozpečetila a přečetla, málem omdlela. Upuštěný pergamen si ministr přitáhnul kouzlem a podal jí ho:

„Buďto nastoupíte do Azkabanu v tichosti jako dozorkyně v ženském křídle, nebo budete souzená Starostolcem za pokus vraždy Harryho Pottera. Našel se zápis, kterým jste pověřila DVA azkabanské mozkomory, aby mu dali polibek a to v MUDLOVSKÉ čtvrti! Pokud by se vám to podařilo a pak by se to dostalo na veřejnost, Ministerstvo by tím bylo úplně znemožněné, že zlikvidovalo ‘vyvoleného spasitele‘, který nás navíc včas varoval před návratem Voldemorta k moci. Takovou politickou neprozřetelnost nemohu u zaměstnanců Ministerstva strpět!“

Nakopla další krysu. Okolo se ozývaly nadávky, křik, sténání i šílený smích…

Z jedné cely se ozvalo ‘Klopity Klop!‘ jak někdo jazykem napodobil klapot kentauřích kopyt. Když Umbridgeová leknutím nadskočila, ozval se z cely ječivý chechtot…

*

Zprávy v Denním věštci byly všechno možné, jen ne dobré.

„Kolonii draků v Rumunsku napadli Smrtijedi, zabili několik členů personálu a ukradli jednoho draka!“ Alastor Moody svým umělým okem kroutil tak, že to bylo o udržení obsahu žaludku uvnitř.

„Proboha!“ napadlo Ginny. „Co Charlie?! Harry, půjčíš nám, prosím, Hedviku?“

„Jasně, už pro ni jdu,“ přisvědčil Harry.

Ginny s pár Ronovo radami napsala stručný vzkaz a dotaz pro paní Weasleyovou a Harry ho připnul Hedvice k noze.

*

Ministerský předseda věděl, že když se objeví ‘ten zvláštní‘ ministr, tedy ministr kouzel, všechno jde tak nějak šejdrem. Moc nezáleželo na tom, jak si nechal dotyčný kašpar říkat ani na tom, co říkal, všechno pak šlo vždycky o dost hůř…

Proto, když ho mužíček podobný ropuše z onoho neodstranitelného portrétu zas informoval, že s ním ministr kouzel potřebuje mluvit pokud lze tak ihned, jen si povzdechnul a dal si rychle jednoho panáka whisky, než souhlasil. Rufus Brousek byl zřejmě schopnější, než jeho předchůdce Kornélius Popletal, ale ani z jednoho nebyl zrovna odvázaný.

„Pane premiére, potřebuju vaší pomoc!“ tohle BYLO překvapivé a tak i znepokojující. Zatím ho vždy jen přicházeli informovat o průšvizích, které magicky nadaní spoluobčané napáchali a Ministerstvo kouzel jim nestihlo nebo nedokázalo zabránit. „Příznivci toho, kterého nejmenujeme, získali do svých rukou draka. Budeme potřebovat umístit na základnu RAF naše lidi a zařídit vhodný letoun, který by ho v případě nutnosti zlikvidoval. Sedmadvacetimilimetrový letecký kanón by ho měl dostat stejně jako protiletadlová raketa Sidewinder, aspoň doufáme, nemáme to zatím vyzkoušené…“

Jako na povel se objevil premiérův tajemník Kingsley Pastorek, o kterém už premiér věděl, že je ve skutečnosti čaroděj a bystrozor, ať už to mělo znamenat cokoli a že jeho hlavní úkol je premiéra chránit před magickým útokem. Pan Pastorek držel v ruce papír.

„Připravil jsem zmocnění pro naše lidi, tady je ho jen nutné podepsat!“ podal mu ho.

Premiér papír napůl ve snách přečetl, pak se ale ušklíbnul a podepsal.

„Hodně štěstí!“ popřál ministrovi kouzel, který si papír převzal. „Myslím, že ho budeme všichni potřebovat…“ dodal polohlasem smutně.

*

Jako zvlášť nebezpečný vězeň získal Arno Blunt na účet britských daňových poplatníků doživotní zaopatření v HMP* Wakefield v západním Yorkshiru. (*Her Majesty Prison – Vězení Jejího Veličenstva). V poslední době se mu nějak rozleželo v hlavě, že ho Butler donutil k přiznání nějakým ne úplně ‘čistým‘ trikem. Na maličkost, že skutečně byl nebezpečným vrahem a že jen nesmyslná liberálnost Evropské charty lidských práv bránila jeho vydání do Spojených Států Amerických, kde na něj čekalo lůžko a smrtící injekce, jaksi nehodlal brát ohled…

Netušil, že kousek od stěn věznice se chystá něco, s čím ředitel věznice rozhodně nebude souhlasit…

*

Opal Koboi se procházela po zabezpečovací počítačové síti věznice. Informace o konkrétním vězni získala z Klusákovy databáze.

Konečně tam našla zprávu, že Arno Blunt vyšel na svou vycházku.

Vznesla se a přelétla nad vězeňský dvůr. Skřítčí letoun byl zajištěný tak, že ho neměl nikdo nepovolaný vidět, Klusák tomu říkal ‘Pole Problému Někoho Jiného‘, které odvádělo pozornost blátivých od toho, co vidí.

Přistála kousek od vězně, který na náhle se zviditelněný člun s otevřenými dveřmi reagoval rychleji, než bachaři. Proskočil dveřmi dovnitř.

„Takže pane Blunte, právě jste získal nového zaměstnavatele!“ informovala zabijáka asi dvanáctiletá dívka od pilotního křesla. „Pokud pro mne nechcete pracovat a zabíjet, budu vás muset shodit zpátky, ale asi tak z kilometrové výšky. Pochybuju, že se dokážete naučit lítat za těch pár minut…“ ušklíbla se tak, že i otrlému vrahounovi přeběhnul mráz po zádech. „Vzhledem k tomu, že byste pro mě měl zabít Artemise Fowla a Butlera, myslím, že se ale dohodnem.“

Arno Blunt jen přikývnul.

Další den bulvární noviny ‘The Sun‘ přinesly zprávu o tom, že ‘Nebezpečného profesionálního zabijáka uneslo ze zvláště střežené věznice ve Wakefieldu UFO‘…

*

„Pane Wealsey, rozhodně se musíte usmířit se svou rodinou!“ ministr Rufus Brousek Percymu připomínal lva, kterého bolí zuby. „Pokud se chcete jednou stát ministrem kouzel, bude pro vás výhodné, když budete mít spolehlivé rodinné zázemí a když budete švagrem hrdiny, bude to jen lepší…“

Percy na Brouska udiveně zazíral.

„Musíte se nechat vidět s Harrym Potterem co nejčastěji a taky mít přehled o tom, co dělá. Pokud budete potřebovat, můžete použít ministerskou autoritu na jeho podporu, časem se o jen zúročí… A měl byste být vidět na všech jeho fotkách v novinách. Lidé si musí zvyknout na váš obličej, aby vás jako ministra vzali…“

*

Draco Malfoye našel Voldemort podle očekávání ve společnosti jeho tety Belantrix Lestrangeové. Ta mu zrovna vtloukala do hlavy:

„Pro našeho Pána musíš být silný…“

„Díky Bello, ne neodcházej!“ dodal, když viděl, že se chystá odejít.

„Draco!“ oslovil blonďtého mladíka, který sebou po tom oslovení leknutím trhnul. „Mrzí mě, že Narcissa, tvá matka, padla. Vzdor své namyšlenosti mi sloužila docela dobře…“

Na chvíli se odmlčel a prohlížel si Draca Malfoye jako nějaký exponát, jako brouka napíchnutého na špendlíku ve sbírce.

„Slyšel jsem, že jsi bojoval dobře a statečně, takže jste přinejmenším zranili, možná i zabili toho zrzavého Charlieho Weasleye. Brumbála jsi sice zabít nedokázal, ale možná jsem přišel na to, proč. V té chvíli byl bezmocný. Weasley bezmocný nebyl a ty zřejmě potřebuješ soupeře, který se může bránit…“ to řekl se skrytou výhrůžkou v hlase.

Draco Malfoy na Voldemorta upřel udiveně zrak.

„Takže, zabiješ pro mě Haryho Pottera,“ neřekl to jako rozkaz ani jako otázku, ale jako prosté konstatování skutečnosti.

Když blonďatý mladík pomalu přikývnul, Voldemort obrátil svou pozornost na Bellatrix.

„Když jsi posloužila své sestře jako pečetní svědek, můžeš tak posloužit teď i svému Pánovi,“ řekl a popadnul Draco Malfoye za pravačku a donutil ho kleknout. Chvíli tak počkal, aby si Draco uvědomil, kdo je tu Pán a kdo jen sluha. Pak pomalu pokleknul proti němu. „Tvou hůlku Bello!“ dodal netrpělivě.

Zabodnul pohled do Malfoyových očí:

„Slibuješ, že zabiješ Harryho Pottera?!“

„Slibuji!“ řekl potichu Draco a z Bellatrixino hůlky se odvinul plamínek, stvrzující neporušitelný slib…

*

Charlie Weasley ležel na lůžku ošetřovny rumunské dračí kolonie a okolo něj byla shromážděna část jeho ryšavé rodiny. Byl zraněný mnoha kletbami i dračím ohněm, levé oko nedokázali léčitelé zachránit, ale žil a jeho mozek nebyl poškozený. Nebát toho, že Norbert, dřívější Hagridův ‘mazlíček‘ byl alespoň zčásti zvyklý lidi poslouchat a spolupracovat s nimi, takže použil svůj oheň proti útočníkům a chránil Charlieho svými křídly, teď by to hovořili o něm, nikoli s ním…

„Charlie, další syn mrzák!“ tichounce kvílela paní Weasleyová a smrkala do už mokrého kapesníku.

„Opatřím si stejné oko, jako má Pošuk!“ pokoušel se jí Charlie rozveselit.

„To ani nebude nutné,“ ozval se hlas nečekaného návštěvníka, kterým byl britský ministr kouzel Brousek. „Dnes jsou už modernější náhrady a účet pro Ministerstvo nehraje zvláštní roli…“

Všichni Weasleyovi se na něj udiveně podívali. Brousek se otočil na Percyho:

„Pane Weasley, teď byste měl být se svou rodinou, já tu mám ještě nějaké řízení se svým rumunským kolegou…“

*

„Ví někdo, že ji máme?!“ zeptal se Brousek.

Grighori Spitakescu, rumunský ministr kouzel zavrtěl hlavou.

„Opravdu to chcete udělat tak, jak jste říkal a nechal si připravit?!“ zeptal se svého britského kolegy s obavou zřetelně slyšitelnou v hlase.

„Ovšem, jen tak se dá omluvit čas, který jí léčitel musel věnovat, aby nechcípla!“ odsekl bývalý bystrozor tvrdě. „Má v hlavě informace, které potřebuju. Jestli je nedostanu, umře u nás a možná i jinde bůhví kolik lidí, takže se nějakými ohledy rozhodně zdržovat nenechám. Konec konců, je to poddaná Jejího Veličenstva královny Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Jako taková se může odvolat jen ke mně… A já bych dal osobně přednost tomu, aby umřela pokud možná bolestivou smrtí, ale spokojím se tím, že bude naživu, pokud bude vypovídat…“

Prošli zvukotěsnými dveřmi, za kterými bylo vidět ženu připoutanou na skřipci.

„Paní Malfoyová, je od vás hezké, že jste na nás počkala!“ řekl ministr Brousek s ironií ve hlase. „Budeme si muset pohovořit o plánech vašeho šéfa, o umístění vašich úkrytů a tak dále…“

Když viděl, že Narcissa Malfoyová sevřela rty a potřásla hlavou dodal:

„Víte, všichni si myslí, že jste po útoku mrtvá a já bych to nakonec taky uvítal, ale dal jsem vám možnost zůstat žít. Potřebuju ale vědět, kde je Voldemortovo velitelství, jeho úkryty a jaké jsou jeho další plány…“ zatvářil se ještě trochu výhrůžněji. „Představte si, že spoustu tohohle nářadí ještě před pár lety používala Securitás, místní mudlovská tajná policie. Po revoluci se části vybavení zmocnilo místní Ministerstvo kouzel, aby se nemuselo špinit s kletbami, které se nepromíjejí. Nejprve se vás zeptám po dobrém, pak vypokračujeme s jednotlivými kousky a uvidíme, jestli dřív umřete bolestí, nebo promluvíte…“

Odmlčel se a chvíli si prohlížel obraz vzdoru v obličeji zajatkyně.

„Legilimens!“ prohlásil, když vytáhnul hůlku. „Vím, že ovládáte Nitrobranu. Vyzkoušíme, jak ji udržíte při těchhle hračičkách!“

Na jeho pokyn jí přiložil muž v až melodramatické katovské kápi rozžhavený hák k boku. Ozval se její neartikulovaný řev a bylo cítit pálící se kůži…

*

Harry tasil meč a párkrát s ním zkusil švihnout ve vzduchu a zaujmout některé pozice, které do něj včera vtloukal přízrak Godrika Nebelvíra. Po pár chvílích dýchal jako lokomotiva a pot se z něj jen řinul…

„Nic nevydržíš!“ ozval se teď už známý hlas a objevil se muž v rudém tabardu s Nebelvírovým erbem na hrudi. „Tohle je přitom luxusní zbraň, jen pro šlechtice. Představ si, že bys musel mávat tím kusem železa, co dostávalo mužstvo…“

*

Transportér se vynořil z tunelu na E3. Nočním vzduchem s plnou kamufláží se pomalu a potichu blížil hrabstvím Surrey ke Kvikálkovu…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6) Únos

Kapitola 6) Únos  

   Sláma Hraboš doplnil pár kilo hlíny ujedené z Fowlovic zahrady o večeři z fazolí na cibulce se silně pálivým indickým kari. V křesle s pásy se proto necítil zrovna dvakrát nejpříjemněji. Momentálně cítil v břiše převalování několika opravdu kvalitních bublin permonického plynu. Pokud to bude zapotřebí, má k dobru tak pět výstřelů. Všichni ať si pak dají raději pozor…  

   *  

   Klusák s Mandragorovo pomocí rozmístil po pěti hláskách v okolí antény aparatury pro zastavení času. Postavili je na stejné místo, na které je kentaur umístil už před lety v době vyjednávání při únosu kapitánky Krátké. Měl tu být ale jeden podstatný rozdíl – zastavení času bylo určeno jako prvek obrany při magickém napadení Fowl Manor…  

   Stáhnul si data ze skopů a na nich objevil to, co celkem očekával, malou anomálii, jen asi čtyři na tři metry velkou, která mohla, ale nemusela, být nějak začarovanou místností v domě.  

   Prošel Artemisův hardware i software a rozhodl se ho aspoň místy vylepšit o další skřítkovské prvky, aby se tu mohl i on sám cítit bezpečněji. Jeho paranoiu trochu pocuchávala skutečnost, že se zatím nikdo neozval ‘Zdola‘, byť on sám tam nevolal záměrně, aby nedostal příkaz vrátit se z povrchu…  

   Chvíli po ukončení upgrade počítačového systému velínu se mu konečně ozval tým ‘únosců‘.  

   *  

   „Co máme dělat, když umře?“ zeptal se Brouska Grighori Spitakescu.  

   „Zaznamenejte všechno, co řekne a všechny myšlenky, které jí dokážete dostat z hlavy ven,“ odtušil britský ministr kouzel bezcitně. „Pokud si budete opravdu spolehlivě jistí tím, že je po smrti, její tělo spolehlivě zlikvidujte tak, aby se už nikdy nedalo obnovit a jakkoli využít! Veškeré záznamy okopírujte a kopii předejte mému bystrozorovi, kterého vám tu nechám k ruce. Možná z toho sami vytěžíte nějaké informace o síti jeho příznivců tady v Rumunsku…“  

   Na chvíli se odmlčel.  

   „A to jsem kdysi po téhle práci toužil…“ dodal trochu smutně a potřásl hlavou.  

   *  

   „Pane Weasley, tady máte pokladní poukázku na patnáct set galeonů. U Gringottů by vám měli na můj pokyn vyjít vstříc a pokud budete z nějakého důvodu potřebovat víc, máte volnou ruku do výše pěti tisíc, pokud to dokážete zdůvodnit,“ rozloučil se s Percym ministr. „Úkol by vám měl být jasný, navíc ponesete zprávu o osudech bratra dalším sourozencům, tak v tom snad nebudou vidět nic víc, nebo se s tím smíří…“  

   Vzápětí se otočil k Arturovi.  

   „Arture, tebe bych potřeboval taky, pro jednu práci,“ zatvářil se smutně. „Poslal bych tě na základnu RAF a ty bys tam pro naše bystrozory dělal něco jako překladatele do mudlovštiny…“  

   *  

   Wing Commander (– Velitel Perutě) Terry Jones, velitel 13. perutě na základně RAF v Marhemu se toho rána cítil obzvláště nepříjemně. Připadalo mu, že číslo jeho letky s emblémem rysí hlavy na okřídleném meči a heslem Adjuvamus Tuendo – ‘Pomáháme hlídajíce‘, je asi opravdu nešťastné…  

   Dvě auta na hlavní příjezdové cestě měla obvyklý nápadně nenápadný charakter, jaký je k vidění u všeho, čeho se dotkne MI-6. Strážní u brány byli zralí na pořádnou dávku Valia pro uklidnění pocuchaných nervů, když z jednoho vystoupil sám premiér v doprovodu vicemaršála vzdušných sil Stephena Daltona z Ministerstva Obrany a jakéhosi kulhajícího podivína, s brýlemi v drátěné obroučce na nose, jehož hříva prošedivělých žlutohnědých vlasů nápadně připomínala zestárlého lva.   

   Do jeho kanceláře se za nimi celkem pochopitelně nahrnuli i někteří další důstojníci ze základny, ale většinu nemilosrdně vyhodili za dveře. Nechali jen Group Captaina (– Velitele Letecké Skupiny) Grega Bagwella jako velitele celé základny a Wing Commandera Rosse Baileyho z Takticko-Výzvědné perutě. Další čtyři mohutní chlapi v tmavých brýlích a se sluchátky vždy v pravém uchu by si mohli dát na sebe visačku - gorila. Podivný stařík pak obkroužil celou místnost nějakým klacíkem. Premiér jeho pohyby sledoval s jistým znepokojením, které Terry Jones nechápal.  

   „Potřebujeme dva vaše piloty, sehrané společně a co nejschopnější v leteckých soubojích!“ vyštěknul ten s hřívou a premiér na to jen trochu smutně přikývnul, jako že mu Wing Commander má vyhovět.  

   „Na co je chcete?!“ zkusil se opatrně zeptat Wing Commander Ross Bailey z taktické výzvědné perutě.  

   „Když vám to řeknu, budete mě mít za blázna a nebudete tomu věřit!“ ten ‘pan Brousek‘, jak mu nepříjemného muže představili, mluvil drsně, jako by během hovoru žvýkal štěrk. „Pokud se nic nestane a oni si jen užijí měsíc prázdnin, budeme všichni ti nejšťastnější lidi na světě. Bohužel si myslím, že je potřebovat budu a vy sám uvidíte, o co jde. Když budu mluvit o teroristech, budete si o mně myslet, že se na ně vymlouvám. Nechám vám tu své tři lidi. Pánové Dawlish a Williamson se budou muset zacvičit do role navigátorů, protože budou s vašimi piloty létat do akce, pan Weasley tu zůstane na zemi a bude dělat ‘styčného důstojníka‘. Od této chvíle, vše, co se s nimi bude projednávat, bude se projednávat za zavřenými dveřmi a mluvit o tom smíte jen s lidmi, kteří zde jsou přítomní a jen osobně, ne telefonicky nebo počítačovou poštou…“  

   „Mají tyhle přípravy souvislost s tím útěkem nebo únosem z Wakefieldu?“ zeptal se Greg Bagwell. „Toho vrahouna přeci vyprostilo z vězení letadlo zcela neznámé konstrukce…“  

   Ministr kouzel Brousek se o tom už v autě dohadoval s premiérem a protože neměl žádnou indicii, že by Voldemort měl zájem právě na tomhle mudlovském mordýři, odpověděl veliteli základny stejně jako premiérovi:  

   „Nemohu to sice s určitostí vyloučit, ale považuji to za nanejvýš nepravděpodobné. Půjde nejspíš  nějakého třetího hráče a osobně se jen modlím, aby se nechtěl zamíchat do naší hry. Bude potřeba se ale připravit na vzdušné souboje s nebezpečně obratnými protivníky…“  

   „Ještě jste zapomněl dodat, že je to všechno otázka národní bezpečnosti!“ řekl Jones trochu ironicky.  

   „Ono to nevyplynulo z celkové situace?!“ zeptal se ‘pan Brousek‘ takovým hlasem, že by jím mohl skutečně brousit nabrousit nůž…  

   *  

   Návštěva se odbyla tak rychle, že se z toho Wing Commander nějak ne a ne vzpamatovat. Velitel skupiny se ani nedostal ke slovu a nakonec odešel pryč s tím, že to je hlavně Jonesovo odpovědnost, pokud nebude potřebovat jeho přímou pomoc. Dost dobře ale nemůže dostat rozkaz protivit se rozhodnutí premiéra…  

   Nechal si tedy zavolat poručíky Paula Tibbetse a George Larrabeeho. Oba měli slušné zkušenosti se stíhačkami Tornádo Gr-4 z ‘Pouštní Bouře‘ a měli vynikající výsledky ve střelbách. Navíc byli oba svobodní, takže kdyby se něco zvrtlo, nezůstanou po nich sirotci…  

   Když oba piloti vstoupili, pokynul jim k židlím.  

   „Tady pánové…“ ukázal na tři muže, které mu sem premiér dosadil.  

   „Dawlish,“ představil se ten drsněji vyhlížející z nich.  

   „Williamson,“ tvrdil ten s dlouhými vlasy svázanými do ohonu.  

   „Weasley,“ ten vypadal nejsympatičtěji, byl starší a jeho vlasy před tím, než začaly prchat pryč z hlavy nebo šedivět musely být výrazně rezavé.  

   „Tady pánové jsou tu na rozkaz našeho premiéra. Budou s vámi spolupracovat na zvláštním úkolu jako navigátoři, ale nejprve se to musí naučit. Tedy, pan Weasley do vzduchu jít nemá, pokud jsem to dobře pochopil. Ten úkol je tak strašně tajný, že o tom nic neřekli ani mně. Cokoli, co se dozvíte, nesmí slyšet nikdo další, než my zde, eventuálně sám pan premiér nebo vicemaršál vzdušných sil Stephen Dalton z Ministerstva Obrany. Takže podrobnosti úkolů vám zadají oni…“  

   Když se za pěticí mužů zavřely dveře, dodal šeptem:  

   „Hodně štěstí!“  

*  

   Lord Voldemost tiše zaklel. Jeho tak nesmírně pečlivě připravené pátrací kouzlo, které mělo najít toho zatraceného Harryho Pottera, už ZASE selhalo! Ten starý blázen Brumbál byl sice už mrtvý, ale svými kouzly a triky mu pořád hatil plány. Teď byl ‘Pán Zla‘ skoro rád, že se o kouzlo pokusil sám a v soukromém odděleném prostoru, takže si jeho Smrtijedi nebudou šuškat o nějakém selhání…  

*  

   „Máme vizuál,“ hlásila Myrta Klusákovi. „Podle skenů je v tom baráku jedna cimra, kterou nejde proskenovat. Mohla by tam být tlustá vrstva olova, ale nemyslím si to…“  

   „Máš pravdu, Myrto, tu by na skopech bylo vidět jinak…“ souhlasil kentaur.  

   „Kromě toho jsou tam ve dvou ložnicích tři lidé. Tlustý dospělý muž, hubená žena, asi jeho manželka…“  

   „Který její starej všechno sežral!“ uchechtnul se permoník.  

   „Pak ještě jeden výrostek, taky tlustý…“ nenechala se Myrta přerušit ani vytočit. „Řekla bych, že náš subjekt je v té, řekněme, ‘začarované‘ místnosti.“  

   „Máš skoro určitě pravdu, Myrto,“ souhlasil opět Klusák.  

   „A hele!“ zajásala elfka. „Podle termoskenů a radaru je tady v zahradě nějaká osoba, nejspíš krytá nějakým kouzlem nebo něčím jako maskovací folií, protože jí není vidět na vizuálu.“  

   „Hlídka!“ konstatoval s jistotou Butler. „Tu odstraním já!“  

   Pravda je, že o plán útoku se s Artemisem pohádali. Ten po Butlerovi chtěl, aby zůstal venku v zahradě, zatímco dovnitř půjdou právě Artemis a Sláma Hraboš. Myrta se měla se člunem vznášet kus nad zemí a být připravená tým vyzvednout a rychle odletět. Butler jako správný osobní strážce nechtěl nic slyšet o tom, že by měl nechat svého svěřence jednat samostatně. Bylo to tak při skoro každé akci s tímhle kleptomanickým permoníkem, protože mladý Fowl bohužel správně tvrdil, že nejvíc mu Butler pomůže, když se ‘postará o dveře‘ při ústupu. S tím bohužel sice mohl vnitřně nesouhlasit, ale byla to pravda…  

   *  

   Harry setřel pot z čela.  

   „Lepšíš se jen pomalu!“ zavrčel na něj stín Godrika Nebelvíra. „Horní střeh!“ zavelel a vedl rozmáchlý sek mečem na Harryho hlavu.  

   Po úderu ale mečem lehce pootočil v ruce a pleskl svého ‘neschopného žáka‘ naplocho přes zadek. To bylo na Harryho trochu moc a náhle začal vidět rudě. Vrhnul se v nepříliš koordinovaném mlýnku jednotlivých úderů na podivného návštěvníka z minulosti, který ho tak kritizoval.  

   Po výměně několika úderů ležel Harry na podlaze a meč jeho ‘zbrojmistra‘ se mu pohyboval pouhé tři centimetry od jugulární žíly a karotidy.  

   „Myslím, že už vím, proč ti to nejde!“ konstatoval přízrak skoro spokojeně. „Ty nejsi v hloubi duše bojovník, ale rváč! To není v principu nic špatného, ale kdyby to bylo na mém rozhodnutí, doporučil bych ti spíš boj sekerou,  než mečem. Na meč asi nemáš dostatečnou sebekontrolu a disciplínu. Tak vstávej!“ trochu Harryho nakopnul, když viděl, že dál leží.  

   „Takže, dolní střeh!“ dril pokračoval…  

   *  

   Všichni tři ‘únosci‘ si připjali ‘Bóje‘, antigravitační opasky, které si ověsili zbraněmi. Zahalili se do maskovacích folií a nasadili si helmy, byť Butlera k tomu museli přesvědčovat:  

   „Ano, to je hezké, že s volnými smysly toho obsáhneš víc, ale nebudeš mít spojení na naše vysílačky a nebudeš vědět, kdy máš jít rozkopnout ty dveře!“ Artemisův hlas byl hlasem studeného racionálního rozumu doplněného o špetku ironie. „Dovnitř to vezmeme oknem o dva pokoje dál, tam kde nikdo nespí, ale pryč možná budem zdrhat tou nejkratší možnou cestou.“  

   Butler si kromě skřítkovské výzbroje vzal i svůj oblíbený Sig-Sauer a Uzi-Mini, byť Artemis plánoval zvládnout celou akci bez výstřelu. Měl už s těmi jeho plány jisté zkušenosti a věděl, že sice vycházejí, ale mají ošklivou tendenci se zvrtnout a vyjdou pak jen díky Artemisově schopnosti rychle analyzovat situaci a improvizovat. Sice mu to občas lezlo krkem, ale dokud to fungovalo…  

   Protože nevěděli, jestli 'Hluboký Spánek' nebo jiné skřítčí prostředky nemají nějaké interakce s kouzly 'blátivých' čarodějů, byli připraveni použít spíš plynové omračovací granáty, pokud by to bylo nezbytné.  

   Myrta oblétla dům tak, aby byla na opačné straně než ta místnost v domě, které nikdo z nich už neřekl jinak, než ‘začarovaná‘ a taky na druhé straně domu od hlídkujícího, který zjevně sledoval právě tu cimru.  

   Vznášela se asi tři metry nad zemí, kde otevřela dveře a připravené ‘komando‘ seskočilo s nastavením antigravu na pětinovou přitažlivost. Antigravy tak pohodlně nahradily padák…  

   Butler si na zemi ‘Bóji‘ zas odpojil, aby mu její nadnášení nerušilo zažitou koordinaci pohybů. Při cestě k hlídce použil infračervený noktovizor, před kterým nebyl dotyčný chráněn. Podle toho, jak sebou v jednu chvíli trhnul, musel nějak zaznamenat Butlerovu přítomnost i navzdory tomu, že bodyguard nadělal stěží víc rámusu, než netopýr a byl zakrytý maskovací folií. Několik rýpnutí palcem do nervového uzlu dole na krku a rána pěstí do hlavy, to zabralo i na kouzelníka, který se zhroutil komorníkovi do náručí. Butler ho jemně položil na zem a přitom uviděl, že zneviditelňující kouzlo zmizelo. Před ním ležel postarší muž, který měl jednu nohu nahrazenou starobyle působící dřevěnou protézou a místo jednoho oka jakousi podivnou věc, která se teď hystericky točila, navzdory tomu, že byl majitel v bezvědomí. Podle silných svalů, na které Butler při útoku narazil, to musel být nějaký tvrdý bojovník a podle protéz se zřejmě nemínil nechat zabít jen tak snadno. Artemisův komorník jej odtáhl pod ozdobný keř opodál.  

   „Hlídka je mimo!“ nahlásil do vysílačky.  

   „Skvěle Butlere, jako vždycky!“ pochválil Artemis.  

   Artemis se Slámou Hrabošem zatím znovu zkontrolovali skeny budovy a začali šplhat k oknu o dvě místnosti stranou od cíle…  

   *  

   Klusák se zaposlouchal do rádiové konverzace Artemise a ostatních únosců, když mu přišel Mandragora sdělit, že všechny magické ochrany, které dokázal položit, tak už položil, přepnul kentaur vysílačku na hlasitý poslech a spokojeně se zašklebil…  

   *  

   Sláma zručně otevřel okno a vklouznul dovnitř. Cestou kupodivu nezachytil iontové paprsky žádného modernějšího mudlovského alarmu, zdálo se, že vše, na co se ti Dursleyovi zmohou, jsou vibrační snímače na oknech a alarm na dveřích. Jak primitivní! Takhle by si neochránil ani skladiště pekárny…  

   Dveře nebyly zamčené a Sláma raději fouknul do pantů trochu oleje, aby zbytečně nezavrzaly…  

   *  

   Opal Koboi nebyla tak docela spokojená. To obvykle nebývala, pokud si tedy zrovna 'nemalovala', jak všechno vychází. Arno Blunt trval na tom, že zubní protézu z věznice musí nahradit svou oblíbenou, takže teď na lidi cenil falešné zuby tvarované jako žraločí. Naštěstí ho aspoň přesvědčila, aby nechtěl ty šílené, ve kterých se přeléval modrý olej a voda. Tfuj! Ten blátivý nemá žádný vkus!  

   Prošel s ní řadu barů a jiných podniků, kde se scházeli žoldáci a Arno musel zlámat několik rukou, než návštěvníkům došlo, že ta 'holčička', tedy 'madam Bellinda', jak si teď Opal nechala říkat, není na hraní, ale že to je zákaznice - zaměstnavatelka. Mnozí ze žoldnéřů se Bluntovi vysmáli, protože se mezi nimi už dávno rozkřiklo, že ho doběhnul čtrnáctiletý kluk, zbytek odradila představa jít proti Butlerovi.  

   „Museli jsme jim o Butlerovi říct, madam Bellindo!“ vysvětloval jí Arno skoro zkroušeně. „Kdyby se to dozvěděli jako překvapení, mohli by nás chtít zradit, nechat se překvapit nebo by se třeba pokusili radši zabít nás. Jako menší riziko, než si něco zkoušet na Butlera…“  

   Nakonec získali jen tři spolupracovníky. Mahmúd Džalál Femarí byl afghánský zabiják z jedné z armád nespočetných místních velitelů, kterého se pro i na místní poměry neúměrnou brutalitu hodlali zbavit. Ten se na akci těšil prostě jen kvůli radosti z vraždění. Michail Ivanovič Medvědov měl s Butlerem nevyřízené účty ještě z doby, kdy působil v KGB. Butler ho ještě jako pracovník britské MI-6 skoro zabil. Bohužel jen skoro a 'Medvěd Míša', jak falešně mazlivě Medvědovovi přezdívali v KGB, hledal způsob, jak se Butlerovi dostat na kobylku. Lin che-Juej byl jeden z nejlepších zabijáků hong-kongských Triád. V době, kdy v Hong-Kongu Butler působil, na sebe nenarazili a Lin toužil zjistit, jestli by proslulého Butlera nedokázal odpravit on…  

   *  

   „Tak támhlety dveře by to měly být!“ konstatoval šeptem Artemis.  

   Sláma Hraboš ho od nich odstrčil.  

   „Tak hele mladej!“ ukázal svůj úctyhodný permonický chrup a ušklíbnul se. „Já už vodevřel mnohem víc zámků a některý byly jištěný i kouzlama, sice jen skřítkovskejma, ale to je myslim víc, než můžeš říct ty.“  

   „Jo a kolikrát tě taky zabásli?!“ nedokázal si Artemis odpustit trochu jedovatou poznámku. „Fajn, tak se do toho teda dej!“  

   Permoník zasunul do klíčové díry zámku několik vousů. Permonické vousy mají mnoho skvělých vlastností a jedna z nich je schopnost samoformování a tvarová paměť po vytržení. Dva vousy našly ohnisko zajišťovacího kouzla, samy se zauzlovaly a po vytržení fungovaly jako přemosťovací drát, používaný běžně mudlovskými zloději k oklamání některých jednodušších alarmů…  

   Třetí vous se zformoval podle stavítek zámkové vložky, takže jím šlo po vytržení opatrně pootočit. Dveře se až překvapivě lehce otevřely, ale oběma únoscům se naskytl nečekaný pohled.  

   Podle skenů měla být tahle místnost jen čtyři na tři metry, ale oni se octli v chodbě dobrých osm metrů dlouhé, ovšem bez dveří.  

   Zuby permoníků a jejich schopnost spolykat obrovská kvanta hlíny mají tak napůl magický charakter. Sláma Hraboš si vyhákoval čelist a kousnul do podivné bariéry napravo. Svou chlupatou prackou přitáhnul i Artemise, aby se podíval dovnitř, protože s vyhákovanou čelistí se mu špatně hovořilo.  

   V místnosti spala nějaká dívka. Ta nebyla v plánu. Bylo vidět, že místnůstka má sama čtyři na tři metry, takže se dalo odhadnout, kde bude další místnost. V té ale spala jiná dívka. Až třetí pokus jim poskytnul pohled na chlapce, ležícího v jakémsi transu s mečem v ruce na pohovce. Nad ním bylo vidět dvojici poloprůhledných postav, jak se bijí meči. Slabý řinkot bylo slyšet až teď. Artemis s permoníkem nemohli tušit, že je to vliv kouzla tlumícího hluk, použitého na to, aby se ostatní mohli v klidu vyspat. Zápas byl očividně jen tréninkový a mladší obrýlený chlapec, oblečený moderně, v něm dostával pořádný výprask. Středověce oblečený postarší muž si jich náhle všimnul.  

   „Vetřelci!“ zařval a zaútočil na Slámu Hraboše mečem. Vzápětí zaútočil i ten puberťák.  

   Když permoník zjistil, že mu poloprůsvitná čepel nic nedělá, se stoickým klidem nastartoval omračovací obušek a přiložil ho ležícímu Harrymu Potterovi k ruce. Přeskočila jiskra, ležící mladík sebou škubnul a obě poloprůhledné postavy se rozplynuly. Ujistili se, že má mladík opravdu onu jizvu ve tvaru blesku na čele. Takže ho mají! Artemis se Slámou pak v klidu poskládali všechny nalezené věci do kufru. Bariéra se za nimi sice uzavřela, ale z toho si starosti skoro nedělali. Meč, který chtěl mladší Fowl vykroutit Harrymu z ruky mu dal pořádnou ránu, jakoby elektrickým proudem. Praktický Hraboš ho proto obalil nějakými Potterovými svršky a zastrčil do kufru rovněž.  

   „Budeš ho muset táhnout, aspoň než se dostanem ven!“ vysvětloval permoník Artemisovi. „Já nám budu dělat cestu a potřebuju aspoň jednu ruku volnou…“  

   Artemis přikývnul a na postel ve 'vybílené' místnosti položil připravený mobilní telefon a papír z laserové tiskárny se žádostí o výkupné. Prázdnou velkou klec na ptáky nechali 'únosci' na stole. 

  V místnosti Artemis poschovával několik odposlouchávacích zařízení, jak tři klasické štěnice, tak pět lepších, skřítčích. Do rohu místnosti dal i utajenou minikameru. Uvidíme, jestli na to ti 'čarodějové' přijdou… 

   Sláma bafnul kufr do levačky a znovu si vyhákoval čelist. Vykousnul v bariéře otvor, kterým se protáhnul a protáhnul ven i Artemise vlekoucího bezvědomé tělo Harryho Pottera.  

   „Mrrouk?!“ zvuk, který vydal veliký kocour, zněl skoro tázavě.  

   Zdálo se, že je zvíře vnímá i navzdory maskovací fólii. Hraboš považoval kočky za pochoutku, takže po velikém zvířeti chňapnul.  

   „GRROÁÁÁRRR!!!“ za řev, který kocour vydal z hrdla, by se nemusel stydět ani levhart.  

   „Co se děje, Křivonožko?!“ objevila se jedna z dívek a rozkoukávala se.  

   Když pozvedla hůlku směrem k únoscům, Artemis ji zasáhnul omračovacím výbojem z Neutrina 2000 nastaveného na nejnižší výkon.  

   „Padáme!“ dodal trochu zbytečně.  

   Sláma Hraboš si za běhu rozpínal zadní poklopec svých kalhot. Dneska se bude používat i druhá nejnebezpečnější permonická zbraň, hned po zubech…  

   *  

   Vernon Dursley nespal nejlépe, od té doby, co se mu sem kromě Harryho Pottera nakvartýrovali ještě ti jeho tři kamarádíčkové. Kdyby z nich neměl strach, nebo kdyby věděl, jak dovolat pomoci těch bystrozorů, už dávno by se jich zbavil. Teď bylo navíc slyšet nějaký hluk a ta mizerná kočka té blonďaté nafoukané žáby řve na celý barák…  

   „Tady bude TICHO!“ zařval, když vyšel ven.  

   „Tak tu zbytečně nehulákej, když chceš ticho,“ poradil mu tichý, studený a neznámý hlas.  

   Vernon Dursley viděl, jak jeho synovce něco neviditelného odnáší pryč. Náhle se z neviditelna vynořil chlupatý zadek, jako od gorily, který zdánlivě visící jen tak ve vzduchu vypadal nanejvýš absurdně. Zásah tříkilovou hroudou páchnoucí hlíny, poháněnou plyny ze Slámových útrob, strýce Vernona zasáhnul do měkkého břicha. Rána byla natolik silná, že ho odhodila ke zdi, kde se pan Dursley s tichým úpěním sesul k zemi. Na zemi pak začal, dílem po zranění, dílem ze strašného smradu, zvracet…  

   *  

   Hermiona viděla na zemi ležící Ginny a otevřené dveře.  

   „Enervate!“ probudila mladší rusovlásku a společně se rozeběhli za únosci.  

   *  

   „Butlere, dveře!!!“ zakřičel Artemis do vysílačky.  

   Oba únosci s těžkými břemeny běželi ze schodů. Uběhla jedna tísnivá sekunda, pak se ozvalo zapraštění a dírou po vyražených dveřích dovnitř vešel mohutný bodyguard. Prach na maskovací fólii prozrazoval jeho velikost, byť ne vzhled.  

   Převzal od Artemise bezvládné tělo Harryho Pottera a nechal svého svěřence vyběhnout ven jako prvního. Pak vyběhnul on a nakonec permoník s kufrem.  

   „Myrto, honem!“ vykřikl Artemis.  

   Pak jen chvíli šťastně zíral, jak se z temna noci otevřely asi metr nad zemí dveře, ze kterých se vysunuly hliníkové schůdky.  

   „Honem, jsou za námi!“ vykřikl a vbehl dovnitř, aby pomohl Butlerovi protáhnout bezvládného Harryho dovnitř.  

   Za nepatrný okamžik se supěním doběhl i Sláma Hraboš, kterému museli nahoru dopomoci další permonické plyny, takže dovnitř vpadnul v kotoulu. Myrta nechala chvíli otevřené dveře, aby se to nejhorší vyvětralo a pozvolna zrychlujíc se rozletěla ke skluzu E3…  

   *  

   Ginny s Hermionou uviděly mizející podivný svítící otvor ve tmě, jakoby nějaké dveře. Obě na něj zamířily hůlkami a spustily všechna možná kouzla, počínaje 'Accio!' a konče zapalovacím kouzlem 'Incendio!'. Nic ale nezabralo, jen po některých záasazích uviděly obě dívky podivný mohutný létající stroj, který byl před tím neviditelný, jak mizí směrem na jihozápad. 

   *  

   „Lumos!“ rozsvítily si hůlky a v jejich světle brzy spatřily omráčeného Pošuka v křoví.  

   „Unesli Harryho!“ informovali ho, když přišel k sobě. „Unesli Harryho a pak s ním uletěli někam pryč!“  

   „Na košťatech?!“ zeptal se tázavě starý bystrozor.  

   „Ne,“ odpověděla mu Hermiona. „Bylo to jako letadlo, ale žádné takové letadlo pokud vím neexistuje, snad nějaké UFO, nebo tak něco…“  

   „To je nesmysl!“ konstatoval bystrozor se znovunabytou jistotou v hlase. „Podíváme se do Harryho pokoje, jestli nám tam nenechali nějakou stopu!“  

   *  

   Na Harryho posteli našli ležet mobilní telefon a papír. Na něm bylo velkým písmem vytištěno:  

   Máme Harryho Pottera, pokud ho chcete dostat zpět živého, zdravého a s nepoškozeným mozkem, zaplatíte nám tři tisíce galeonů. Instrukce budete dostávat prostřednictvím přiloženého mobilního telefonu. Nesnažte se nás najít, náš mobil je programovaný tak, aby se každou desátou sekundu hlásil z jiného místa na světě, takže vám policejní lokalizace nepomůže.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7) Utajená válka

Kapitola 7) Utajená válka

Myrtin transportér letěl směrem k E3, prolétl servisními tunely, aby se vynořil nad povrch zase na E1 – Tara a pokračoval směrem k Fowl Manor na předměstí Dublinu. Harryho Pottera udržovali v bezvědomí nevelkou dávkou sedativ.

Artemis spolu s Butlerem kopírovali veškeré nalezené učebnice a školní sešity na skaneru v kabině a nechali ode všeho vytisknout tři kopie, pro Artemise, pro Klusáka a pro Rehka Mandragoru. K tomu ještě kopie na datových discích byly připravené jak pro vlastní potřebu, tak do kentaurova osobního archivu.

„Tohle má možná cenu své váhy ve zlatě!“ komentoval to spokojeně mladý Ir.

„Máme průser!“ vyrušil ho z lebedění si Sláma Hraboš. „Viděli jste BBC?!“

Když oba lidé zavrtěli hlavou, ukázal jim záznam. Na něm bylo vidět nepříliš dobře zaostřený záběr bezpečnostní kamery Wakefieldské věznice, jak Arna Blunta vyzvedává podivné letadlo, které se vzápětí zneviditelňuje.

„A hrome! To je přeci transportní člun LEPREko!“ okomentoval to Artemis dost mírně. „Jestli se moc nemýlím, znamená to, že se Opal Koboi zas jednou dostala z basy ven a teď hledá někoho, kdo má na mě stejnou pifku jako ona…“

Společně pak odspěchali informovat i Myrtu…

*

Poručíci Paul Tibbets a George Larrabee se cítili pod psa. Chování přidělených pozorovatelů je šíleně iritovalo. K přidělení volacích znaků Dragon 1 a Dragon 2 pro jejich stroje to Dawlish s rozčilujícím výrazem ve tváři komentoval slovy:

„Doufám, že toho jména nebudem litovat!“

Pan Weasley, který byl z celé trojice jediný sympatický, měl určitě ‘švába na mozku‘, vzhledem k tomu, jak se měl tendenci motat mechanikům pod rukama. Měl při tom zvláštní, jakoby dětsky zasněný úsměv, takže se nikdo neodhodlal mu vynadat, protože do štěněte taky nikdo nekopne…

Důvod přidělení téhle zvláštní trojice se ukázal hned třetí den pozdě v noci, kdy se ještě nedalo o nějakém sehrání bojové skupiny mluvit ani omylem.

Pozorovací letadlo Canberra PR-9 vzlétlo kvůli vyfotografování čehosi podivného, co zachytil radar. Směřovalo to směrem k Londýnu, což přítomné pochopitelně silně znepokojilo. Kdosi z přítomných charakterizoval radarové ozvy jako hejno letících ptáků, ovšem o velikosti přesahující kondory. V té chvíli Dawlish vyskočil, jako by ho píchnul jehlou a zahulákal jak na Tibbetse, který měl létat s ním, tak na svého kolegu Williamsona:

„Je to tady! Nahoru a honem!“

Prakticky neozbrojená a poměrně pomalá Canberra se pokusila objekt nasvítit, aby mohl být vyfotografován. Na letoun ale cosi, zdánlivě odnikud, vrhlo dlouhý plamen ohně a několik podivně barevných záblesků. Celé to poškodilo lehký stroj natolik, že se pilot poručík Hastings rozhodl raději co nejrychleji ustoupit a hovořil do vysílačky o nenadálém napadení neidentifikovaným létajícím objektem (UFO – Unidentified Flying Object). Stroj se bohužel ukázal být poškozen až natolik, že místo na přistání byl nasměrován do Kanálu a pilot i s pozorovatelem se oba katapultovali.

Na palubních radarech obou stíhaček Tornádo bylo objekt vidět jako cosi ‘rozmazaného‘ nebo ne zcela jasně definovaného.

„Nalétneme zepředu z boků!“ rozhodl Dawlish a nějak neřešil, že nemá žádnou vojenskou hodnost na vydávání rozkazů, dokonce ani propůjčenou.

„Conspicuum Reddére Invisibilis et Ocultátus!“ zařvali oba, Dawlish s Williamsonem, náhle tak silně, až měli oba piloti Tornád obavu, aby jim to neprotrhlo bubínky. Ty obavy je ale záhy přešly, protože byly vystřídány jiným šokem.

Z kabin obou strojů se rozzářilo podivně jasné světlo, srovnatelné s fotografickým bleskem, ale přetrvávající v osvíceném prostoru. V tomto světle se objevil drak, na jehož hřbetě seděla (snad) lidská postava a okolo bylo dobrých dvacet dalších lidí letících na košťatech. Drak letěl dost nízko a kdyby se většina letců na košťatech nesnažila letět nad ním, radar by je byl mohl úplně ignorovat.

„Palte bez omezení na zásah!“ zavelel Dawlish znovu.

Letecké kanóny Mauser ráže 27 mm nejsou původně určené na likvidaci ‘živé síly‘, ale proti letadlům. Proto vysoce výbušné střely do tohohle kanónu střílejícího dávkou, pokud někoho z lidí letících na těch košťatech opravdu zasáhly, jen prolétly a vybuchly až po dopadu na zem. I tak šlo ale během tří průletů Tornád dolů deset těchhle zvláštních ‘letců‘. Pokoušeli se sice bránit jakýmisi různobarevnými paprsky, které se ale od hliníkové slitiny odrážely bez účinku. Kletba určená k usmrcení nechráněného člověka kov trupu naštěstí neprorazila…

Protože stíhačky letěly dost rychle a zahájily palbu na relativně krátkou vzdálenost, stačily při prvním průletu zasáhnout jen málo cílů, vzdor snaze udržet co nejmenší rychlost. Stíhačky prolétly formací čarodějů na košťatech jako nůž máslem, obloukem se vrátily pokračovat v palbě dřív, než se útočníci příliš rozptýlí…

Drak byl palbou kanónů obou stíhaček pochopitelně zasažen mnohokrát. Relativně tenké létací blány byly proděravěné a místy se i trhaly, pokud střela zasáhla trup, vybuchla a vytrhla z něj nevelký kus masa. První vystřelené raketě Sidewinder se drak vyhnul obratným manévrováním, až nečekaným na poraněné zvíře. Vymanévrovaná střela po chvíli vybuchla naprogramovanou autodestrukcí. Chlap na dračím hřbetě měl buď vynikající kouzlo nebo až nechutnou kliku, protože ho zatím nic netrefilo. Drak několikrát vychrlil po stíhačkách svůj plamen, ale nedokázal odhadnout polohu letadel a tak tentokrát žádné nezasáhnul.

Při odpálení druhé protiletadlové rakety vychrlil obrovský mrak ohně a dýmu, ve kterém se skryl. Bylo slyšet ohromnou ránu a když se tahle ‘kouřová clona‘ po chvíli rozptýlila, drak byl pryč - i se svým letcem beze stopy zmizel…

„DO PRDELE!“ zařval Dawlish. „Jak se ten hajzl dokázal Přemístit i s drakem?!“

Na tuhle otázku mu pochopitelně nikdo nedal odpověď. Prořídlí letci na košťatech v téže chvíli sami začali mizet – Přemisťovat se někam pryč, dřív, než na ně přijde řada při pátém nebo šestém průletu Tornád…

*

Procházeli Harryho pokoj a hledali nějaké stopy po únoscích. Alastor Moody našel v zámku chlupy z něčeho nebo někoho, sám nedovedl určit, co je správně, kterými byl zámek odemknut a jeho ochranné kouzlo přitom zablokováno. Ron byl pořád ještě trochu mimo z toho, jak ho vzbudili mimo rytmus a současně se cítil špatně kvůli tomu, že celou noční událost prospal…

Hermiona si dala prst k ústům a ukázala na odposlouchávací zařízení, uchycené zespodu pod postelí. Bylo to jedno z těch, které tam nechal Artemis jako návnadu. Když ho Pošuk uviděl, vytáhnul z vnitřní kapsy hábitu Čidlo Tajností a tím začal kontrolovat celou místnost. Posléze našel všechna odposlouchávací zařízení, dokonce i ta skřítčí chráněná povrchem z paměťového latexu, který se přizpůsobil okolí a opticky s ním splynul. Našel i minikameru v rohu. V té chvíli Artemis, který vše s přáteli sledoval na obrazovce v transportéru, vytočil číslo mobilu, které mladým čarodějům nechal v pokoji unseného.

Řinčení mobilního telefonu způsobilo, že se všichni v pokoji přítomní zastavili. Jako na povel se všichni podívali do kamery, na kterou je upozornil ten stařík s protézami. Na obrazovce v transportéru tak mohli vidět, že oba zrzci jsou podle rysů v obličeji nejspíš bratr a sestra.

„Gratuluji!“ řekl Artemis hlasem prostým emocí. „Nečekal jsem, že najdete všechno. Jestli chcete Pottera dostat v jednom kuse, na získání těch peněz máte týden. Pak se obrátím na ‘lorda‘ Voldemorta, jestli nedá víc.“

Šlechtický titul řekl se zřetelnou ironií.

„Jak se chcete spojit s Voldemortem, co o něm vůbec víte?!“ zeptala se vyšší z dívek, ta blonďatá. „To na něj máte taky telefonní číslo?!“

„Já o něm nevím skoro nic,“ připustil Artemis. „A telefonní číslo na něj skutečně nemám. Ale kontakt na něj bude mít určitě pan Draco Malfoy…“ s tímhle prohlášením ukončil spojení s mobilem.

*

Pan Weasley se seržantem Westfieldem v Landroveru projížděli krajinou a hledali spadlé čaroděje. Přesněji jejich mrtvá těla, protože nikoho živého nenašli. Pan Weasley tak byl osvobozen od strašlivé odpovědnosti rozhodovat o tom, jestli se je pokusit zajmout živé, nebo je raději dorazit…

Mrtvoly zmenšoval redukční kletbou, ale igelitový pytel na zadní sedačce se i tak povážlivě plnil. Další Canberra, vybavená termokamerou, pátrala po přehlédnutých tělech a navigovala je shora. Konečně sesbírali všech patnáct padlých. Podle vyhodnocení záběrů, které nafilmovaly kamery obou Tornád, bylo všech letců na košťatech v okamžiku náletu ve skutečnosti osmadvacet. Zdálo se, že Voldemort udělal stejnou chybu, jako před mnoha lety Göring se svou Luftwafe. Totiž, že podcenil kvalitu pilotů i letadel královského letectva…

„Tak snad aspoň na chvíli by mohl být pokoj!“ prohlásil spokojeně pan Brousek, který se necelou hodinu po ukončení bojů nějak dostal na základnu. „Tohle toho mizeru odnaučí podceňovat mudly!“ dodal ještě poznámku, které nikdo z důstojníků nerozuměl. Snad měl na mysli toho bioteroristu, který si dokonce připravil k útoku na Británii pohádkového draka a skupinu rádobyčarodějů na košťatech…

„Mám tady pro všechny zúčastněné medaile a finanční odměny,“ prohlásil a zatvářil se jako hodný lev Clarence ze seriálu Daktari, když veliteli Gregu Bagwellovi předal nevelký kufřík. „Jinak, naši lidé tu ještě nějakou dobu pro jistotu zůstanou, ale doufám, že snad už k dalšímu útoku nedojde. O našich setkáních a akcích nebudou pořizovány žádné záznamy ani zápisy a nebude se o nich nikde mluvit!“ dodal ještě varovně, než odešel, s pytlem plným redukovaných zbytků zabitých Smrtijedů pod paždí…

*

„Dáme vědět Klusákovi?!“ ptal se Sláma Hraboš Myrty, když jí přišli říct zprávu, že psychopatická šotka je pravděpodobně venku a že to byla asi ona, kdo osvobodil vrahouna Arno Blunta z vězení.

Myrta vrhla tázavý pohled na Artemise a Butlera.

„Doporučoval bych to neříkat rádiem!“ prohlásil osobní strážce zkušeně. „Musíme předpokládat, že jestli se dostala ven, napíchla naší komunikaci. Podle mého odhadu se teď s Bluntem snaží dát dohromady nějakou skupinu žoldáků pro větší útok na Fowl Manor. Bude chtít dostat nás všechny a na to jí jeden zabiják stačit nebude. Skřítci jí teď už nepomohou, když nechala ty bratry Brillovy jít do basy, dají od ní ruce pryč i jejich zločinci. Myslím, že nás napadne na Fowl Manor tak během tří až pěti dní. Během té doby se bude snažit dát dohromady ‘úderný tým‘. Zaletíme domů a vysvětlíme to Klusákovi, třeba vymyslí nějakou chytrou pastičku, aby ta psychopatka už nikdy nikoho neohrožovala.“

S tím dolétli už v tichosti k usedlosti…

*

Major Risk Chaluha nechal zaparkovat přidělený kamuflovaný transportér u Fowl Manor. Když jeho skanery našly Myrtin transportér na cestě na přistání, ‘proplížil‘ se za ním v tak těsném závěsu, aby to oklamalo Klusákovo senzory a přitom nevyplašilo Myrtu. Ne snad, že by hodlal se svou zásahovou jednotkou komukoli z přítomných uškodit, ale hodlal vyčkávat a použít přítomné jako vnadidlo…

Když Opal Koboi uprchla z Větrného Pytle, došlo mu, že se v první řadě bude chtít pomstít. Na jejím pomyslném seznamu musel být kde kdo, ale bývalá kapitánka LEPREko tam, stejně jako kentaur Klusák, Artemis Fowl nebo Sláma Hraboš budou pěkně navrchu. A když jsou teď všichni pěkně nahoře a užívají si ‘dovolené‘, tak takové příležitosti určitě Koboi nedokáže odolat. Zachytil i zprávu BBC o útěku/únosu vězně Arno Blunta z Wakefieldu létajícím člunem až podezřele připomínajícím transportéry skřítčí policie.

Tak to vysvětlil generálce Vinyaje, když Rada zjistila, že jak Ark Sool, tak Klusák jsou pryč a nebezpečná vězeňkyně je přitom na útěku. Generálka se v Radě ujala bez rozpaků velení nad všemi policejními silami a když jí Risk seznámil se svým plánem, schválila ho.

Nemohl vzít moc skřítčích policistů, protože možná budou muset své výpovědi navzájem ‘sladit‘ a například jeho neschopný bratr Ponrava by to tak maximálně dokázal zkonit. Jeho mužstvo teď trochu netrpělivě čekalo na signál. K majorově překvapení je senzory Klusákovo transportéru zachytily, ale jediná zpráva, kterou obdržel, byl záznam:

……„Ještě pro záznam, Klusáku,“ hlas mladého Artemise Fowla zněl až nečekaně klidně. „Vyslovuji pozvání členům zásahového týmu kapitána Riska Chaluhy…“

„Majora!“ ozvala se Myrta.

„Dobře, majora Riska Chaluhy, zároveň ale vyslovuji absolutní zápověď ke vstupu pro velitele Arka Soola,“ dokončil Ir.

„Ten z toho dostane mladý!“ zařehtal do toho vesele kentaur.……

„V případě potřeby máme pozvání!“ konstatoval major Chaluha. „Zbraně si nastavte rovnou na třetí stupeň, nebudeme riskovat, že by nám slečna Koboi zase vzala dráhu nebo že by se probrala některá z jejích případných goril. Uspořádáme každému, kdo by ohrožoval nás, Myrtu, Klusáka, Artemise nebo jeho strážce, takovou menší ‘nehodu‘…“

*

Rehek Mandragora se začetl do kopií učebnic a sešitů z Bradavic a zdálo se, že ho od nich nic nevytrhne.

Klusák napojil Harryho Pottera na mozkový detektor a pokoušel se ‘odchytit‘ něco z paměti k analýze. Artemis měl už z letu trochu náskok, protože prostudoval mimořádně nezáživný, ale asi důležitý, spisek o dějinách čar a kouzel. V něm našel i kapitolu věnovanou Harrymu Potterovi a ‘lordu‘ Voldemortovi. Pokud se dalo soudit a oddělit od sebe fakta a propagandu, chytil právě toho aspoň relativně ‘hodného‘. Usoudil, že s ním dá ještě řeč, než se definitivně rozhodne, ale i Butler souhlasil, že jestli bude Potter ochotný slušně zaplatit, měli by si s ním plácnout. Pokud ne, tak být na straně poraženého je někdy bolestivě nepříjemné…

*

Lord Voldemort obcházel zraněného draka. Podle svědectví těch několika Smrtijedů, kdyby se s ním Severus Snape včas nepřemístil, stíhačky by ho úplně rozstřílely. Tenhle krok od Rufuse Brouska nečekal. Ten ministr je chytřejší, nejen než jeho předchůdce, to není vůbec žádný kumšt, ale i než vypadá.

„Jak to vypadá?“ zeptal se polohlasem Snapea, který dávkoval lektvary a zadával jejich aplikaci méně významným Smrtijedům, kterých by v případě nějaké drakovy přehnané reakce nebylo tolik škoda.

„Původně jsem to kouzlo pro Přemístění draka použít nechtěl,“ vysvětloval bývalý bradavický profesor. „Ale ti letci by nás jinak zametli z oblohy. Jakmile selhalo zastírací kouzlo, neměli jsme šanci,“ Snape se nesnažil vymluvit z odpovědnosti, ale střízlivě zhodnotil situaci. „Drak je nedokázal zasáhnout a kouzla na ně nepůsobila. Jako pozorovatelé museli letět nějací dost dobří bystrozorové…“

„Jistě, jistě…“ Voldemort netrpělivě máchnul rukou. „Z osmadvaceti Smrtijedů z doprovodu se jich vrátilo jen devět. Nevím, jestli se všichni, co se jim nepodařilo Přemístit sem, padli nebo jestli někoho zajali. Případně jestli někdo nezběhnul…“ dodal ponuře. „To ale není podstatné. Jak to vypadá s drakem?!“

„Naštěstí nás nezasáhla žádná raketa. To by asi nepřežil ani jeden z nás,“ odtušil Snape studeně. „Zásahy z toho kulometu, nebo co to bylo, ty udělaly jen povrchové rány. Drak by se měl během dvou tří dnů vyhojit.“

„Dobře, berte to jako prioritu a ostatními úkoly pověřte někoho jiného.“

S tím se Voldemort odporoučel věnovat jiným plánům…

*

Krátura se znovu roztřásl. Tohle místo mu vzdor všemu nahánělo strach. Pohár, pro který ho jeho zatracený ‘pán‘, Harry Potter, poslal, už našel. Jenže ho nešlo ukrást, protože ho měl u sebe pořád ten bývalý profesor z Bradavic, Severus Snape a všude ho nosil jak kočka koťata. Velkého hada, samici Nagini, zatím pořád nemohl najít. Zato byl ale svědkem velmi zajímavé záležitosti. Viděl totiž, jak Voldemort donutil Draco Malfoye, aby se mu zavázal neporušitelným slibem, že zabije Harryho Pottera. Výborně! V duchu si mnul své kostnaté prsty spokojeností. Stačí, aby Harry Potter s přáteli zvítězil, splnil slib a daroval Kráturu Malfoyovi, pokud ten přežije. A Draco Malfoy pak s Kráturovou pomocí Harryho Pottera zabije…

*

Percy Weasley se mračil jako kakabus. Dorazil zrovna spolu s Hedvikou nesoucí dopis od rodičů a od Rona s Ginny se pak dozvěděl, že Harryho unesli. Požadavek na tři tisíce galeonů mu vyrazil dech.

„Nebuď hlupák!“ žádal ho Pošuk Moody. „Nikomu nic neříkej a dej tyhle divné chlupy na Odboru Záhad Brandonovi Maxwellovi. Ten by měl dokázat určit tvora, ze kterého to pochází. Lidské to není a je to asi z jednoho toho únosce. Pak sežeň prachy a přijď sem. Když se to dobře skoulí, můžeš být po Brouskovi ministrem kouzel ty!“ konečně asi narazil na tu správnou motivaci starý bystrozor. „A jestli se dostane ven, že nám Harryho někdo unesl, spousta čarodějů se dá k Voldemortovi ze strachu a když vyhraje, tyhle peníze nám nepomohou. Takže to musíme zatajit! Pokud zvítězí Harry, dostaneš prachy buď od něj, nebo od Brouska. Jestli nezvítězí, mrtví dluhy nesplácejí a my budem docela určitě po smrti všichni!“

Percy se tedy Přemístil do blízkosti Ministerstva kouzel. Od začátku potíží s Voldemortem byly zavedeny zábrany proti Přemisťování přímo do objektu Ministerstva.

Maxwell z Odboru Záhad ho dohonil ještě na schodech:

„Řekněte Pošukovi, že to je z permoníka!“ supěl. „Já myslel, že ty potvory byly vyhubený v šestnáctým století a ono to ještě existuje!“

Skřeti z Gringottovy banky si vyžádali Percyho podpis snad na dvaceti pergamenech, ale vydali mu požadované tři tisíce s tím, že pokud to ministr Brousek schválí, uhradí se z běžného účtu Ministerstva…

*

Opal Koboi sledovala, jak se její budoucí zabijácké komando secvičuje. Protože neměli k dispozici plány Fowl Manor, použili opuštěné rozvaliny městečka kousek od Omsku. Podle Michaila Ivanoviče tam bývalo jedno teď už opuštěné výcvikové centrum KGB. Bylo potřeba vyzkoušet si vzájemné reakce a taky se trochu obeznámit s podivnými novými zbraněmi od zaměstnavatelky. Byly hezké, lehké a vůbec, měly ale vesměs tu nectnost, že nebyly určené k zabíjení, kterému dávali všichni tři přednost…

*

Dva bystrozorové přivedli do Harryho bydliště spoutaného Mundunguse Fletchera. Mezi věcmi, které jeden vysypal z pytle, byl i masivní zlatý náhrdelník s kresbou hada stylizovaného do písmene ‘S‘.

„Tohle jsme určili jako ukradené z majetku pana Pottera,“ konstatoval klidně. „Mohl by nám potvrdit převzetí?“

„Bohužel, je na nějakém mudlovském úřadě a má se vrátit až odpoledne, je to nějaké vyřizování ohledně pozůstalosti…“ zalhal Pošuk Moody.

„Tak dlouho čekat nemůžem… No tobě to svěřit můžeme a on by nám stejně nemohl potvrdit převzetí tohohle hajzlíka,“ ukázal ten druhý na Fletchera. „Podepiš to tady a tadyhle… Fajn, tady máš jeho hůlku.“

Když se oba bystrozorové Přemístili zas pryč, Alastor Moody se obrátil na zloděje a namířil na něj hůlku.

„Harryho někdo unesl a chce za něj výkupné tři tisíce galeonů. Ty nám buď pomůžeš s jeho osvobozením, nebo tě tady rovnou pohřbím…“

*

Ukončili všechna kouzla v domě Dursleyových v Zobí ulici a odstranili všechny stopy po tom, že tam kdy žil Harry Potter.

„No, myslím, že se rozloučíme!“ prohlásil Pošuk a podíval se na všechny tři Harryho příbuzné nelaskavým zrakem. „S Harrym Potterem se už neuvidíte a před černokněžníky vás už nikdo chránit nebude…“

Nestarali se o to, jak to Dursleyovi vezmou, protože měli teď důležitější věci na starosti…

*

„Jak ale Harryho najdeme, jestli se nám ti únosci neozvou tím mobilem?!“ uvažovala nahlas Hermiona.

-Pošleme mu dopis,- napsal na kus papíru Ron. –Hedvika ho přece vždycky najde…-

-Skvěle, Rone!- napsala Ginny. – Ty snad i myslíš!- pokývaly obě dívky společně a ukázaly zápis Pošukovi, který také přikývnul.

-Takže si všichni vemte košťata!- připsal na papír a šel vše vysvětlit i Percymu a Mundungusovi Fletcherovi.

„Dungu!“ chytil zloděje pod krkem. „Celou cestu poletíš přede mnou a jestli se pokusíš o nějakou levárnu, sejmu tě jak spodka z balíku karet. Harry bude dost možná potřebovat, abys nám ho pomohl ukrást, takže proto jseš na svobodě, jasný?!“

Fletcher se trochu přikrčil a přikývnul…

Ron s Hermionou dopsali dopis, který připnuli Hedvice k noze. Musel být dost jasný pro Harryho, aby věděl, že ho jdou vysvobodit, přitom dostatečně nic neříkající pro kohokoli cizího, kdo by sovu případně zadržel a dopis si přečetl.

„Leť pomalu, Hedviko, ať ti stačíme na košťatech!“ dodala Hermiona.

Harryho Kulový Blesk zůstal v místnosti, odkud ho unesli, takže ho použila Ginny, jako nejlepší z přítomných v létání. Jejím Zametákem tak musel vzít zavděk Percy, který koště neměl.

Hedvika se rozletěla skoro přímo na západ…

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8) Otázka ceny

Kapitola 8) Otázka ceny

„Tohle bys měl vidět, Artemisi!“ tvrdil kentaur. „Záznamy z vašich přilbových kamer jsou sice taky zajímavé, ale kdybych tyhle vzpomínky prodal do Golem World, budu už nadosmrti bez finančních problémů.“

Stál u nervového transformátoru a ‘procházel se‘ vzpomínkami uneseného kouzelníka.
„Sice je jeho mozek proti čtení nějak chráněný, takže toho nenajdu tolik, jako třeba u tebe, ale tohle je nejstarší vzpomínka, kterou jsem tam 'odchytil'!“ ukázal a zářil objevitelským nadšením. „Musel jsem jí pořádně upravovat, dětské oči nejsou právě nejlepší a nadto je tenhle i krátkozraký…“

S tím stisknul knoflík a bylo vidět nervózně přecházející ženu s rusými vlasy, která chvílemi koukala ke dveřím, chvílemi jakoby ‘do kamery‘, tedy na dítě, jehož vzpomínku si teď přehrávali. Pak se ozvalo, zřejmě zvenku:

„Lili, seber Harryho a běžte! To je on! Utíkejte, zdržím ho tady…“

Chladný hlas řekl jen: „Avada Kedavra!“ a pak zazněl smích, ze kterého i poměrně otrlého Artemise zamrazilo v zádech. Se zapraštěním se otevřely dveře, ve kterých stál postarší muž s hůlkou v ruce.

Rusovláska se postavila mezi útočníka a dítě:

„Harryho ne! Harryho ne, prosím, udělám cokoli!“

„Ustup, ty hloupá holko… Tak uhni!“ štěkl příchozí a namířil na ní hůlku.

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě místo něj!“ prosila žena s beznadějí v hlase.

„Ustup, ustup, ty hloupá holko… “ útočník nepřestával mířil hůlkou.

„Harryho ne! Prosím… slitování… slitování…“

Když se nehýbala, zopakoval skoro až lhostejně: „Avada Kedavra!“

Z hůlky vyšlehl svištící záblesk zeleného světla, které ženu zasáhlo do hrudi. Ta na zlomek okamžiku znehybněla, pak se sesula k zemi a zůstala ležet s vytřeštěnýma očima. Příchozí ji překročil a podíval se ‘do objektivu‘:

„Avada Kedavra!“ načež obrazovka zčernala, protože vzpomínka končila.

Artemis zase začal dýchat.

„Tohle byla vážně jeho nejstarší vzpomínka?! Vražda vlastní matky, tedy nejspíš. Jen nevím, proč kouzlo selhalo u dítěte…“ zeptal se Klusáka. „Něco takového by jednomu zaručilo doživotní noční můry…“
„Ta vzpomínka je do jeho paměti jakoby ‘vypálená‘, abych tak řekl,“ odpověděl kentaur. „Jenže to vypadá, jakoby byla nevědomá, sám jí rozhodně aktivně nevyvolával. Konec konců, v jednom roce, nebo kolik mu asi bylo, měl vědomí a vnímání dost omezené…“

„Je tam podobných věcí víc?!“ zeptal se Artemis.

„Jak chceš projít za jedinou noc sedmnáct let života?!“ odpověděl mu Klusák otázkou. „Navíc je ten mozek dost chráněný. Ale našel jsem tam pár zajímavých vzpomínek. Třeba tahle…“

Byli u vchodu do velké, sněhobíle honosné budovy. Vedle vstupních dveří byl v šarlatové livreji podivný tvor, vzdáleně připomínající gnóma, ale s dlouhými drápatými prsty, dlouhými chodidly a protaženým obličejem. Obličej prozrazoval inteligenci, nebo spíš vychytralost.

„Jo, to je skřet,“ ozval se hluboký hlas, který prozrazoval, že mluvčí by měl být opravdu velký.
Postranní pohled Harryho očí jim poskytnul obrázek velikánského, trochu obtloustlého chlapa s mohutným plnovousem.

Na zdi byla nade dveřmi veršovánka:

Vstup, cizinče, leč pamatuj:

poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,

hledáš-li v našich sklepeních,

životem odpykáš svůj hřích.

Koho by zlákal cizí skvost,

zaplatí za svou hrabivost.

Zloději, viz ty pevné zdi:

najdeš tam víc, než poklady.

„Jak jsem ti povídal, musel bys bejt na hlavu, kdybys to tu chtěl vykrást “ prohlásil ten vousatý obr.

Artemis s Klusákem na sebe vesele pohlédli.

„To je jen otázka názoru…“ konstatoval Ir.

Další dvě pseudohumanoidní postavy se uklonily za vstupními dveřmi a spousta podobných 'pidivajzlíků' byla v hale, kde seděli u jednotlivých stolů a chovali se jako relativně normální obsluha banky.

„Tohle přeci NEJSOU skřeti!“ zaprotestoval Artemis.

„Přesnější by bylo říct, že to nejsou tvorové, které jsme si MY zvykli jako skřety označovat, tedy pseudointeligentní reptiloidi, co dělají ohnivé koule… Tohle vypadá spíš jako nějaké ztracené plemeno gnómů, které se vyvíjelo samostatně, možná pod vlivem genetického driftu,“ odpověděl mu kentaur. „Zřejmě jde o nějaké skřítky, kteří se nějak dohodli s čaroději a pracují pro ně. Aby se to nepletlo, koukni se na tohle…“

„Firenze! Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?“ tvrdil jeden kentaur druhému, který, podle úhlu pohledu, musel vézt Harryho na zádech.

„Kentauři!“ syknul Artemis. „A zřejmě s čaroději tak úplně dobře nevycházejí.“

„Je toho opravdu dost. I v těch knížkách se o tom všem píše. Jen na jedno tam asi ‘zapomněli‘, nebo co, nejspíš ze studu…“

Na obrazovce se objevilo podivné stvoření, menší než Myrta Krátká, s holou hlavou pokrytou svraštělou kůží a až nepřirozeně velikýma očima. Stvoření bylo oblečené do starého povlaku na polštáře. Něco brebentilo a chovalo se s až znechucující servilitou. Artemis si neuměl představit, že by se třeba Myrta nebo velitel Břízný chovali takhle, ti by spíš umřeli nebo ještě lépe, zabíjeli…

„Dobby, pane. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek…“ tvrdilo to.

Stvoření pak začalo Harryho Pottera vybízet, aby se nevracel do Bradavic. Z knihy o historii magie už 'únosci' věděli, že to je škola pro čaroděje. Artemis pociťoval nad chováním stvořeníčka na obrazovce stále větší znechucení, zvlášť když viděl nesmyslné sebetrýznění zotročeného skřítka, když mu trochu uklouznul jazyk. Pak se ukázalo, že ten Dobby zcizil část Potterovy korespondence s podivným přesvědčením, že to nějak Harryho Pottera odradí od návratu do školy. Pak ale s překvapením sledovali, jak se skřítek Přemístil pryč.

„Neříkal náhodou Rehek, že to už pár století skřítčí čarodějové v podzemí neumějí!“ nedalo Artemisovi, aby si do Klusáka nerýpnul. „Tohle byl sice jen otrok, ale uměl to. Na skřítka ale vypadal zvláštně.“

„Budou to potomci skřítků zajatých a zotročených v těch bojích, o kterých jsme mluvili. Do těch šli pochopitelně dost schopní čarodějové, takže z jejich potomků budou schopní otroci. Vypadá to jako kříženec elfa se šotkem, ale poškozený imbreedingem, příbuzenským míšením. Asi těch zajatců zas nebylo kór moc… Jednou budu tohle všechno muset předložit Radě, ale zatím je to nekompletní…“ připustil kentaur. „Ti se z toho budou drbat na hlavách pěkných pár let…“

„Ještě je tam toho hodně podobného?!“ ptal se mladý Ir.

„Sice jen útržky, ale je jich dost. Katalogizace mi potrvá pár dní nebo spíš týdnů. Vypadá to, že tenhle Harry Potter byl svědkem nejméně dvou dalších vražd, kterým nedokázal zabránit a jedna z toho byla dokonce vražda nějakého profesora z té jejich školy, snad dokonce ředitele. Identifikoval jsem toho, co to udělal. Byl to ten chlápek, co se odsud přemístil s tím Malfoyem. Byl to původně profesor na Bradavicích, Severus Snape a učil něco jako speciální alchymii, oni tomu říkají lektvary. Pak na toho starce použil ‘Avada Kedavra!‘…“

„Hodně drsná společnost,“ prohodil Artemis. „Ještě něco bych měl vědět, než se probudí a začneme s ním vyjednávat?!“

„Jednak, že je to taky otrokář, vlastní jednoho skřítka, kterého nenávidí a který nenávidí jeho. Je to dost zmatené… Navíc… Kontroloval jsem skopy,“ prohlásil Klusák. „Ta anomálie, ze které jste ho vyzvedli, tam už není. Zbylí čarodějové odtamtud tedy nejspíš odešli. Je otázka, jestli ho mohou nějak stopovat sem, nebo čekají, až se jim ozveš tím mobilem. Jak to vlastně chceš skoulet?!“

„Nejdřív ho trochu nadopujeme pentatholem sodným, aby nás nezdržoval neochotou odpovídat popravdě, pak se rozhodneme společně podle těch odpovědí. Momentálně se kloním spíš k tomu, abychom mu pomohli, ale hodlám při tom taky pomoct našim účtům k nějakému zlatu…"

Kentaur se uchechtnul.

„Mám něco lepšího, než sodiumpentothal. Naše drogy pravdy nenadělají v mozku takovou škodu, nemají skoro žádné vedlejší účinky a stopy po nich se rychleji ztratí.“

„Myslel jsem, že ty jsou nelegální…“ prohodil Ir.

„Nelegální jsou, když do toho někdo bude chtít šťourat. Ovšem nelegální je celá tahle akce od samého počátku. V té už stejně všichni jedem, tak to uděláme se vší parádou!“

„Výborně!“ poděkoval Artemis. „Tak jdem na to…“

*

Rehek Mandragora se nesl na vlně své euforie. Po třech letech bez hůlky se mu nikdo nemohl divit, že makal jako bobr. Během všech kouzelných příprav spotřeboval během jediného dne a večera pět žaludů a Klusák mu klidně dával další, jako by jich měl nekonečnou zásobu. Víl pochopitelně nemohl tušit, že Artemis Fowl si kouzelné místo i s dubem (pod kterým s Butlerem kapitánku Myrtu Krátkou omámili a unesli) koupil a dodávka žaludů pro kentaurovu dílnu byla prostě součást protislužeb.

Při prohlížení Potterových věcí zjistil, proč jsou v jeho kopiích některé obrázky rozmazané. Kopírka pochopitelně nedokázala okopírovat pohybující se obrázek, v nejlepším byl nepohybující se, častěji ale neostré, ‘mázlé‘, podobně, jako při fotografování pohyblivého objektu.

Potterova hůlka měla podle Klusákových skenů obsahovat jádro z brku ptáka Fénixe. Rehek tomu moc nevěřil, ale mohla to být i pravda. Po špatných zkušenostech s Malfoyovo hůlkou si s ní raději nehrál…

Meč, se kterým Harryho našli, byl začarovaný natolik ‘těžkotonážní‘ magií, že se na něj Mandragora jen opatrně podíval a usoudil, že pro nějaký výsledek by potřeboval kruh aspoň devíti skřítčích čarodějů. Podobné experimenty by ale bez potřebného souhlasu Rady udělat nešlo a Rada by se z takové žádosti celkem spolehlivě ‘osypala‘ odporem…

Neviditelný plášť ho naproti tomu vysloveně rozjařil a rozběhnul se s ním za Klusákem a Artemisem. Přerušil jejich rozhovor:

„Tohle si MUSÍTE prohlídnout!“ ukazoval neviditelný plášť.

„To je kamfolie?!“ zeptal se kentaur.

„Ne, tohle je uděláno s pomocí magie, magie blátivých!“

*

„A hrome!“ konstatoval Moody, když se Hedvika rozletěla nad moře.

„Copak?“ zeptala se Hermiona.

„Jestli se moc nepletu, tak letí do Irska. Tam nemám moc známých, kteří by nás podrželi a britský bystrozor, třeba bývalý, tam nemá žádné pravomoci. Spíš tam budu místní dráždit…“

„To by nebyl až takový problém,“ mínil Percy. „Jako tajemník ministra kouzel si mohu pohovořit v Dublinu s tajemníkem irského Ministerstva kouzel a domluvit nějakou ‘oficiálně neoficiální‘ spolupráci. Pokud máme správné informace, Smrtijedů je v Irsku pramálo.“

„Dobře, dej sem peníze, leť tam a nějak to zařiď!“ poručil Pošuk. „Pak nám z Ministerstva pošli sovu! Ron ti půjčí tu svou…“

„Peníze?!“ ministrův tajemník se zatvářil podezíravě.

„Jo!“ řekl útočně Pošuk. „Co kdybychom museli platit už teď…“

Percy Weasley mu dost neochotně velký měšec předal. Ginny byla na Kulovém Blesku pod nimi pro případ, že by měšec padal, tak aby neskončil v Irském moři. To se ale nestalo a tak mohl Percy odletět, když mu Ron předal klícku s Papušíkem.

Když se od skupiny oddělil, ozval se Mundungus Fletcher.

„Já už asi vim, kam ho odtáhli!“

„COŽE!?!“ všichni se na něj podívali s podezřením.

„V Irsku bydlí Artemis Fowl, je to sice jen mudla, ale je to zloděj a hlavně kšeftuje s kradenejma věcma a pvidá se o něm, že se prej zná se skřítkama. Ale to se u Irčanů povidá o každym třetim.“

„Ty vousy byly z permoníka…“ prohlásil Moody. „Permoníky měli vyhubit už v šestnáctým století, ale tenhle tam byl včera a řek bych, že živej až moc. To letadlo, co holky viděly, to nesedí k žádnýmu známýmu čaroději ani k mudlovskýmu vojenskýmu výzkumu. Na emzáky nevěřím, ale jestli někde žijou svobodný skřítkové, možná potřebujou podobnou techniku. No, uvidíme, kam Hedvika doletí…“

*

Percy Weasley zjistil, že irští čarodějové jsou oproti anglickým mnohem nabroušenější nacionalisté, než místní mudlové. Jako by pro ně ještě boj za irskou nezávislost tak úplně neskončil. Kouzelníci, které našel, mu nechtěli odpovídat na anglicky řečené otázky zásadně na něj mluvili keltskou irštinou.

Co by mohla znamenat fráze, kterou od nich často slyšel, totiž: „An bhfuil Gaeilge agat? A Dhia! Tá Sacs Bheárla agat!?*“, o tom se mohl jen dohadovat.

(*Hovoříte irsky? U Boha! Vy mluvíte anglicky!?)

Proto skoro uvítal, když ho sebrali dva bystrozorové, kteří aspoň nepředstírali neznalost angličtiny.

„Půjdete s námi!“ ten úředněji vyhlížející se na něj mračil a mířil hůlkou. „Dejte mi svou hůlku!“

*

Harry se probudil ve zcela neznámém prostředí. Chvíli se zmateně a trochu krátkozrace rozhlížel. Měl jistotu, že je všechno zatraceně špatně, ale nevěděl, co by s tím mohl udělat…

Místnost byla jednoznačně vězeňskou celou, byť to byl ‘fešácký kriminál‘. Místnost byla bez oken a bylo vidět jen nevelké štěrbiny, snad od klimatizace. Zdi a strop byly skoro sterilně bílé, na podlaze byl tmavošedý koberec, buď přilepený nebo přibitý k podlaze. V jednom horním rohu bylo vidět kameru na otáčivém rameni, zakrytou za plátem skla, nejspíš neprůstřelného. Dveře, které byly ve třetině zdi naproti, se ani nepokoušely předstírat, že by snad nebyly železné.

Na lehké plastové židli vedle postele uviděl srovnanou školní uniformu z Bradavic, dokonce včetně kravaty. S trochu nepatřičnou nadějí prohledal kapsy, jen proto, aby se ujistil, že jeho hůlka tam nikde není.

Harry nechápal, co se to děje, Voldemort by se sotva namáhal s podobnými šarádami a totéž se dá celkem spolehlivě předpokládat i o většině Smrtijedů. Navíc, u těch by se určitě probudil buď bolestí, nebo se ještě spíš vůbec neprobudil, protože by byl mrtvý…

Zvláštní, když trénoval s přízrakem Godrika Nebelvíra, měl dojem, že do místnosti vtrhli (snad) dva neviditelní útočníci. Připojil se ke Godrikovu protiútoku, ale omdlel. Roztržitě si mnul ztuhlé místo na paži, kde bylo několik svalů ještě stále stažených v křeči.

Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil druhý největší člověk, jakého kdy Harry viděl. Tedy, Hagrid byl nejmíň o dvě hlavy větší, ale tenhle obr vypadal mnohem nebezpečněji. Nebyl tlustý a klidně se dalo vsadit, že většina hmoty na těle budou svaly. Byl oblečený v tmavém obleku, jaký by strýc Vernon nosil leda do divadla nebo na večírky obchodních partnerů. Jestli byla pod tím oblekem i nějaká zbraň sice Harry neviděl, ale předpokládal. Na vyholené hlavě působily zrcadlové brýle trochu zvláštně, ale snad se chtěl vyhnout očnímu kontaktu nebo dokonce Nitrozpytu. Ale to by mohlo znamenat, že něco vědí o kouzlech. Harry usoudil, že nemá smysl se pokoušet se něco vymyslet z toho mála, co stihnul vypozorovat. Bez hůlky se zmůže tak leda na to, aby si o tohle monstrum zlomil ruku.

„Pane Pottere, možná si budete přát před oblečením se a snídaní použít koupelnu…“ hlas hromotluka byl hluboký a zdál se být bez emocí, jen s náznakem hrozby, kdyby snad Harry nechtěl…

Vstal tedy z postele a šel ke dveřím. Muž v obleku mu trochu ustoupil a jednoznačným gestem ruky naznačil směr.

„Bojíte se snad, že bych vám utekl do odpadu?!“ zeptal se s jistou ironií, když zjistil, že dveře toalety není možné zavřít, protože byly bez kliky nebo zámku.

„I kdybyste tohle zvládnul, pane Pottere, tak byste se nedostal do kanalizace, ale jen do naší žumpy. A od ní máme pochopitelně klíče jen my.“

Zbytek ranní hygieny už Harry radši dokončil v tichosti.

Na hromotlukův pokyn odešel zpět do pokoje, kde se oblékl. Muž k němu přistoupil a upravil mu polohu kravaty na krku. Nebyl to příjemný pocit a Harry se nedokázal vyhnout zachvění.

„Nevím, jak dokážete čarovat bez hůlky, pane Pottere,“ zabručel. „Já bych vás dokázal zabít dost rychle dvanácti různými způsoby holýma rukama, ale myslím, že jeden by stačil víc, než bohatě…“ naznačil pak směr chodbou, kterou měl Harry před mohutným mužem v obleku projít.

S nepříjemným pocitem v zádech se rychlou chůzí vydal podle pokynů…

*

„Takže ty říkáš, že je to otrokář, který vlastní jednoho skřítka?!“ Myrta byla víc, než jen lehce rozzuřená.
„Myslí si to Klusák podle záznamů z nervového transformátoru,“ Artemis klid snad nikdy neztrácel. „Nevím, jestli to bude nebo nebude nutné, ale byl bych rád, kdybys byla ochotná dělat neviditelnou část mé ochrany, pro případ, že by Butler nestačil…“

Myrta se Artemisovi podívala do očí.

„Ty máš zas zrcadlové kontaktní čočky!“ obvinila ho.

„Přesněji řečeno, ještě,“ řekl s upířím úšklebkem. „Tyhle jsou od Klusáka a s Butlerem zkoušíme, jak dlouho vydrží se nerozkládat nebo nedráždit v očích. Je to skvělý materiál, vzali jsme si je už před návštěvou toho Draco Malfoye a ještě nedělají potíže…“

*

„Jsi si jistý, že je mrtvá?!“ bystrozor Gregory Fastwell si prohlížel nehezky zmučenou Narcissu Malfoyovou. „Moc nám toho tedy neřekla…“

„Dessicate!“ rumunský bystrozor se rozhodl s věcmi zbytečně nepárat a s pokrčením ramen začaroval mrtvolu vysoušecím kouzlem.

Když začala připomínat starou egyptskou mumii, zapálil ji kouzlem ‘Incendio!‘

Kouř vtáhnul odtah a po krátké době před oběma čaroději ležela jen ohořelá kostra. Tu rumunský bystrozor bez veškeré obřadnosti nastrkal do nevelké nádoby, kterou svému britskému kolegovi podal.

„Máš pravdu, žádná jména příznivců a jen dvě jména míst, Fowl Manor a Dům Raddleových v Malém Visánku. To je dost ubohý výsledek za čtyři dny umírání…“ Rumun si trochu povzdechl. „Předej to tomu vašemu ministrovi. Doufám, že tímhle nebudeme muset projít znovu.“

Fastwell jen zamyšleně pokýval hlavou, převzal nádobu se spálenými ostatky Smrtijedky a Přemístil se do blízkosti Ministerstva kouzel…

*

Proti Harrymu seděl chlapec tak o rok, nebo spíš o dva mladší. Na sobě měl školní uniformu, jeho tvář byla nápadně bledá, což ještě trochu zdůrazňovaly tmavé vlasy. Modré oči měl upřené na zlatavě lesklou krychli, kterou měl na klíně. V poměrně přesně propočítaném gestu zvedl oči až když už byl Harry v místnosti. Až pak se zvedl ze židle a naznačil Harrymu, aby usedl ke snídani.

„Předpokládám, že rozhovor při snídani bude obchodně přijatelnější, pane Pottere,“ oslovil podivný chlapec Harryho. „Doufám, že sortiment shledáte uspokojivým, když už pozvání vám muselo být doručeno tak trochu násilnou cestou. Věřím ale, že pochopíte, co je dobré pro vás i pro vaše přátele…“

Harry Potter cítil, jakoby vzadu v jeho hlavě něco prasklo. Vytrčil ruce před sebe a cítil podivný odliv síly. Současně ale tlaková vlna, kterou tak vyvolal, rozházela jídlo po stole a část ho shodila dolů. Vzápětí se s výbuchem roztrhla karafa s vodou a chvíli po ní i porcelánový čajník.

Harry koutkem oka zahlédl mohutného muže, jak se k němu blíží. Otočil se k němu, zdánlivě jako by měl k dispozici všechen čas světa. Skoro se zapotácel, ale hromotluk v obleku se s heknutím rozplácnul o zeď. To už nevydržel a vytasil pistoli. Spíš instinktivně, než cíleně Harry zopakoval gesto, kterým jej samého během výcviku odzbrojil přízrak Godrika Nebelvíra. S jistou mírou překvapení pak hleděl na pistoli ve své ruce…

„Nenuť mě, abych ti uškvařila mozek v hlavě, bláteníku!“ ozval se Harrymu za zády zuřivý ženský hlas.

Překvapeně se otočil.

S narůstajícím zmatkem v mysli zjistil, že se dívá na skřítku, ale naprosto nepodobnou Dobbymu, Winky nebo kterémukoli z těch ubohých stvoření, pro které se mezi čaroději vžilo označení ‘domácí skřítek‘, kteří fungovali jako osobní otroci. Skřítka byla nejmíň o hlavu vyšší, s krátkými tmavohnědými vlasy a nápadně dlouhýma ušima. Harry si nebyl jistý, co působilo nebezpečnějším dojmem, jestli jakási černá uniforma, nebo stříbřitě lesklá pistole v její ruce. Ta sice vypadala jako hračka, ale Harry dobře tušil, že tohle hračka nebude. Pohlédl skřítce do očí, a všiml si, že jsou oříškové barvy…

„Tvoje vůle patří mně…“ tvrdila skřítka a v jejím hlase se ozývaly basové tóny hypnotického mesmeru. „Polož tu pistoli, nebojuj se mnou… Tvoje vůle patří mně…“

Harry se cítil podobně, jako když na něj někdo zkoušel kletbu Imperius. Sebral zbytky duševních sil a prorazil závoj, hrozící zahalit jeho vůli. Potřásl hlavou, čímž přerušil oční kontakt.

„Vůli si nenechám nikým ovládat!“ trochu zaječel a namířil ukořistěnou zbraň na skřítku.

Po chvíli se Harry pokusil otočit tak, aby viděl jak na ohromného muže, kterého odzbrojil, mladíka u stolu i na tu zvláštní skřítku. Ucítil dloubnutí do zad. Zariskoval krátký pohled a uviděl dalšího skřítka, pro změnu chlupatého jako orangutan, ale s mnohem mohutnějšími čelistmi. I ten držel v ruce pistoli. Zahlédl, že mladík udělal letmé gesto rukou, aby tenhle odstoupil. Chlupatec to s tichým zavrčením udělal.

„Mluvil jste o obchodu…“ zkoušel Harry získat čas. „Měl bych první obchodní návrh…“

„Ano?!“ mladíček zněl spíš pobaveně a potěšeně, než vyděšeně nebo rozzlobeně. „Poslouchám, pane Pottere, co nabízíte?!“

„Vyměním tuhle pistoli za svou hůlku!“ prohlásil Harry. „A budu chtít vrátit svoje věci…“

Podivný chlapec jen lehce pozvedl levé obočí, pak ale neznatelně kývnul hlavou.

„Dobrá, pane Pottere…“

Jako by to byl signál, dovnitř vešel kentaur, který v jedné ruce držel Harryho hůlku.

„Ten ne!“ prohlásil nečekaně Harry, když viděl, jak se k němu blíží.

Všichni se zarazili a překvapeně se na mladého kouzelníka podívali.

„Ona!“ ukázal na skřítku.

Ta se znovu podívala na toho podivně klidného chlapce. Když lehounce přikývnul, uložila svou pistoli do pouzdra, došla ke kentaurovi a vzala od něj kouzelnickou hůlku. Pak přistoupila k Harrymu a podala mu ji. Ten mezitím uchopil pistoli levou rukou za hlaveň a podal ji skřítce. Trochu delší, než jen malou chvíli oba drželi oba předměty, pak Harry pistoli pustil a popadl pevně svou hůlku a kratičký okamžik si vychutnával pocit klidu, že ji zas má u sebe.

„Vaše věci vám předáme později, jestli dovolíte, teď by se hodilo konečně začít se seriozním obchodním jednáním,“ prohlásil podivný mladíček až k rozzuření klidným hlasem.

Harry pocítil touhu mu ten klid a nevzrušenost setřít z obličeje. Máchnul hůlkou ve směru k rozházenému jídlu, které se znovu uspořádalo zpět do původního stavu. Podivný chlapec ale jen opět pozvednul levé obočí a s klidným úsměškem prohlásil:

„Teď, když už jste nám předvedl, že s tím dokážete nahradit deset minut práce uklízečky, kdybyste ji prosím uložil do kapsy. Povšiml jsem si, že to vaše sako má na hůlku jednu zvlášť určenou vnitřní…“

Harry byl překvapen, ale poslechl.

„Kdo jsi?!“ zeptal se.

„Říkejte mi prosím ‘Pane Fowle‘, pane Pottere!“ doporučil šéfovským hlasem chlapec. „Jak jste asi pochopil, jsem ten, kdo tenhle plán vymyslel a kromě toho, jsem zloděj, vyděrač, únosce, co si račte přát. Ale jedno nejsem, na rozdíl od vás. Totiž otrokář!“

Harry na něj chvíli nechápavě zíral.

„Mám samozřejmě na mysli vašeho domácího skřítka, pane Pottere,“ dodal mladý pan Fowl. „Tady slečna Myrta Krátká,“ ukázal na skřítku. „Pan Klusák,“ ukázal na kentaura. „Pan Sláma Hraboš,“ ukázal na chlupáče, který na Harryho stále ještě mířil pistolí. „A také tady pan Rehek Mandragora,“ ukázal překvapenému čarodějovi právě přilétnuvšího víla se zelenou kůží a jakoby netopýřími křídly. „Ti všichni se mnou sice spolupracují, ale na základě dobrovolné dohody a za plat, pane Pottere. Žádný z nich není mým majetkem! I pan Butler, který vás sem přivedl, dostává výplatu. Jeho rodina pro mou rodinu sice pracuje už po staletí, ale platíme jim.“

„Toho skřítka jsem zdědil po svém kmotrovi. Způsobil úmyslně jeho smrt, takže by si zasloužil zemřít sám, ale takhle může být aspoň užitečný. Možná bych mu dal za jiných okolností svobodu, ale zná tajemství, která se nesmí dostat k mým nepřátelům…“ Harry se zarazil. „Tak moment! Jak o Kráturovi vůbec víte?!“

„Pan Klusák je opravdu zcela mimořádný technický génius,“ prohlásil Fowl s úsměvem. „Jeho nervový transformátor našel některé skutečně zajímavé věci ve vaší paměti. Mimo to, slyšel jste už někdy o teorii magiotechnologické konvergence?“

„Co prosím?!“ Harry udělal podobně hloupý obličej, jaký dělal obvykle Ron na Hermionu.

Kentaur si přehodil přes ruku Harryho neviditelný plášť a ukázal na něj:

„Tohle je váš neviditelný plášť. Magie, celkem slušná. Tohle…“ přihodil něco dost podobného. „Tohle je zas kamfolie, vynález naší technologie. Obojí dokáže posloužit stejným způsobem…“

Harry vytřeštil oči.

„Na co vlastně potřebujete mne?!“ zeptal se nechápavě.

„Jednak kvůli penězům, jednak kvůli pomoci s rozhodováním…“ odpověděl mladý pan Fowl. „Tak už se konečně posaďte k té snídani!“

*

„Takže vy trváte na tom, že mluvit budete jen s irským ministrem kouzel nebo jeho osobním tajemníkem a nikým jiným, pane… Á, tady to mám, Percy Weasley…“ prošedivělý muž seděl v pohodlném křesle u neoznačeného psacího stolu, na kterém měl rozložené papíry a pergameny.

Za zády muže postávali dva bystrozorové, kteří se tvářili, jako by Percy zrovna vylezl zpod nějakého placatého kamene a podle jejich názoru by se tam měl zas rychle vrátit.

Percy věděl, že i v Irsku nedávno zvolili nového ministra kouzel, když se starý Seamus O’Shea rozhodl rezignovat. Neměl ještě čas si o novém sousedním ministrovi zjistit podrobnosti a dokonce si ani nepamatoval jeho jméno. Byla to sice od tajemníka britského ministra nedbalost, ale Irsko zrovna nemělo v problémech se Smrtijedy a Tím, Jehož Jméno Se Nevyslovuje, které teď Ministerstvo zaměstnávaly přednostně, žádnou zvláštní prioritu. Naopak se zdálo, že tu Voldemorta nemají rádi hlavně proto, že je to Angličan…

„Možná to tedy ušlo vaší pozornosti, že mé jméno je Diarmuid O’Manion a mám tu čest být novým irským ministrem kouzel. Nečekal jsem, že si starý Brousek nechá někoho tak nekompetentního, jako vy, aby za něj vyřizoval utajené záležitosti…“

„Nejsem tu přímo jménem svého šéfa,“ vysvětloval Percy. „Máme problém, o kterém se ale nesmí dostat na veřejnost žádná zmínka. Je to proto určeno jen pro vaše uši, eventuálně pro vašeho tajemníka.“

„Ano…?!“ O’Manion trochu nebezpečně protáhnul hlas. „Myslíte si snad, že mí osobní bystrozorští strážci někde něco vyžvaní?! Seane!“ otočil se k jednomu. „Skoč pro Paedrica. Nejdřív ale oba ukažte ruce až po lokty, aby se tady pan Weasley přesvědčil, že nejste žádní Smrtijedi!“

S tím si vyhrnul i on sám oba rukávy.

„Teď vyhrň rukávy i jemu, Briane!“ obrátil se na druhého bystrozora.

Percy si raději vyhrnul rukávy vysoko nad lokty sám.

„Jsem Paedric O’Neill,“ tvrdil o sobě nově příchozí, zrzoun podobně jako sám Percy. „O čem jste si přál s námi jednat, pane Weasley?!“

„Někdo z Irska patrně unesl Harryho Pottera,“ odpověděl Percy. „Potřebujeme to udržet v tajnosti, aby se lidé nezačali houfně přidávat na stranu Toho, Kterého Nejmenujeme, ze strachu, že by byli na straně, která prohrála…“

„To by bylo opravdu vážné, jestli se nemýlíte nebo nelžete,“ prohlásil O’Neill. „Víte, kdo ho unesl?!“

„Ne, našli jsme jen žádost o výkupné a tři chlupy z permoníka. Poslali jsme mu dopis po jeho sově, kterou jsme sledovali na košťatech.“

„A jak jste plánoval najít své přátele?!“

„Poslal bych jim sovu, máte jí určitě mezi mými zabavenými věcmi.“

„Chytré a jednoduché, kdo na to přišel?“ zeptal se O’Manion.

„Alastor Moody,“ odpověděl Percy.

„Starej Pošuk letí do Irska?!“ zachechtal se irský ministr. „To tu bude o zábavu postaráno. Paedricu, vezmi si to prosím na starost a pošli mi jiné dva bystrozory. Jo a samozřejmě, nikde ani muk. Dal bych přednost, kdyby Voldemorta zlikvidoval Harry Potter dřív, než by začal dělat potíže i v Irsku…“

*

„Takže, pane Pottere,“ mladý pan Fowl začal zdánlivě nepodstatnými otázkami. „Vím, že se mezi kouzelníky platí zlatými mincemi, nějakými galeony. Měl jsem jich pár v rukou a připadá mi, že musí mít dost velkou cenu, takže musí existovat i nějaká nižší měna. Ve vaší peněžence jsme našli i stříbrné a mosazné mince,“ pošoupnul k Harrymu peněženku.

„Ty stříbrné, to jsou srpce, začal vysvětlovat Harry. „Jeden galeon je sedmnáct srpců. Ty měděné,nebo mosazné, jak chcete, jsou svrčky. Jeden srpec je devětadvacet svrčků…“

„Monetární systém založený na prvočíslech!“ mladší chlapec vybuchl pobaveným smíchem. „To je snad ještě větší zvrácenost, než systém britské libry s dvaceti šilinky a dvěma sty čtyřiceti pencemi!“

Harry se na něj podíval trochu káravě, pak pokrčil rameny:

„Tak to prostě je!“

„Dobře, teď se pohneme kousek dál. Přečetl jsem si něco o vašich dějinách a něco málo tak vím o člověku, který se nechává titulovat ‘lord Voldemort‘. Teď bych vám pustil záznam našich bezpečnostních kamer v sídle, abyste byl trochu v obraze…“

S tím stisknul knoflík na spodní straně stolu. Na zdi se odsunul ozdobný panel, pod kterým se objevilo několik plochých LCD obrazovek. Jedna z nich se rozzářila a Harry na ní sledoval příchod Draco Malfoye do Fowl Manor a naslouchal rozhovoru s ‘mladým panem‘ Fowlem.

„Malfoy…“ zašeptal jen s nenávistí v hlase. Když ale uviděl Snapea, jak se s Malfoyem Přemístil pryč, vyskočil od stolu. „Snape! Ten vrahoun a zrádce byl tady!“

„Pane Pottere, myslím, že mohu svou nabídku ještě rozšířit o drobnou psychoterapeutickou pomoc, protože jste duševně poněkud nevyrovnaný, zbrklý, máte sklon k hysterickým reakcím, necháte se snadno vyprovokovat a patrně trpíte také mesiánským komplexem, bludem o vlastní nepostradatelnosti a předurčenosti.“

„Jste snad psycholog, pane Fowle?!“ zeptal se Harry se sžíravou ironií v hlase.

„No… Pod pseudonymy Doktor F. Roy Dean Schlippe a sir E. Brum jsem publikoval pár článků v Psychologické ročence a pár kapitol v uznávaných učebnicích psychologie, jestli vám jde o tohle. Mohu vám ale nabídnout hlavně schopnosti svého analytického mozku. Domnívám se s celkem slušnou jistotou, že jsem o hodně chytřejší, než si vy vůbec dokážete představit, takže bych dokázal vymyslet plán, který by vám umožnil zvítězit i s vašimi relativně omezenými zdroji. Sice jsem mudla, jak máte vy čarodějové ve zvyku pohrdavě pojmenovávat nemagické obyvatelstvo, ale mí skřítčí spojenci magickou moc i velmi vyspělou technologii mají.

Panu Malfoyovi jsem nabídl cenu své spolupráce spočívající pouze v tom, že mu poskytnu hlídací trezorové služby tady na Fowl Manor na tisíc galeonů. Pokud bych se měl přidat na vaši stranu a pomoct vám v tak nebezpečném podniku, jaký máte asi v plánu, požadoval bych tak deset tisíc galeonů…“

„Tolik ani nemám a nejspíš nedokážu dát dohromady,“ řekl Harry trochu pokrotle.

„Mhmm… A kolik byste asi tak mohl nabídnout jako odměnu za vaše přistrčení v vítězství?!“

„Nejsem si úplně jistý stavem svých financí, ale mohl bych mít něco okolo sedmi osmi tisíc.“

„Sedm, možná osm tisíc. To není zas až tak špatná nabídka, pane Pottere…“

„Ale já jsem jí nenabídl!“ zaprotestoval Harry.

„Ne?!“ mladý pan Fowl se zatvářil teatrálně překvapeně. „No dobře. Asi si to budete ještě chtít rozmyslet. Mohl bych se taky rozhodnout, že vás prodám tomu ‘lordu Voldemortovi‘, ten by zas vás vysolil určitě hodně. Nu, máte čas na rozmyšlenou…“

V té chvíli mladíkovu řeč přerušil stupňovaný tón flétny.

„Áha…“ obrátil se k zelenému vílovi. „Je to to, co si myslím?!“

„Ano, nějaký blížící se zdroj magie,“ kývnul Rehek hlavou.

Klusák chvíli mačkal tlačítka a pohyboval trackballem na své klávesnici. Rozsvítila se druhá LCD obrazovka, na které bylo vidět letící skupinu čarodějů na košťatech. Harry rozeznal Hermionu, Rona, Ginny i Pošuka Moodyho. Podle nepravidelného pohybu obrazu s nimi utajená kamera zatím úplně přesně nezkoordinovala let.

„Zdá se, že vaši přátelé se rozhodli vás přiletět vyzvednout!“ prohlásil Fowl s pobaveným úsměvem. „Brzy se dostanou do dosahu protiletecké palby ochrany Fowl Manor. Jestli nechcete, abych je nechal sestřelit, rozmýšlejte se rychleji!“

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9) Úmluva

Kapitola 9) Úmluva

Percy pod mlčenlivým dozorem tří Irů dopsal dopis Ronovi a přivázal ho Papušíkovi k noze. Bystrozor, který mu byl ministrem představen jen jako Brian, mu podal koště a sám nasedl na své. Ryšavý Paedric O’Neil, tajemník irského ministra kouzel se nakonec ukázal být lepším letcem, než Percy. Ten se brzy ukázal naopak jako nejslabší z celé čtveřice a bylo znát, že se mu to ostatní chystají ‘dát sežrat‘. Drobounká Ronova sovička letěla jako splašená a neustále se vracela, protože košťata s ní neudržela rychlost a nedokázala letět pomaleji.

„Myslíš, že směřuje TAM?!“ zeptal se O’Neil jednoho z bystrozorů.

Ten se rozhlédl, vytáhl z hábitu mapu a přikývl:

„Vypadá to na to…“

„KDE je TAM?!“ nevydržel to Percy.

„Tam, to říkáme o usedlosti Fowl Manor. Její majitel je naprostý mudla, stejně jako všichni ostatní obyvatelé té usedlosti, ale přesto jsou odtamtud občas hlášeny slabé ozvěny kouzel s neznámým a nepochopitelným rukopisem,“ rozhovořil se Brian. „Když jsme tomu nedokázali přijít na kloub, tak jsme to prostě ignorovali jako chybu v našem bezpečnostním kouzle. Navíc, Fowlovi jsou známá rodina bohatých mudlovských gangsterů, takže si nikdo nechtěl pálit prsty…“

*

Mladý pan Fowl vytáhnul ze své zlatavé krychle tenkou klávesnici a jeho prsty se po ní rozběhly rychleji, než prsty klavírního mistra. Na všech pěti letících čarodějích se na obrazovce objevily červené čtverečky s křížkem uvnitř.

„Pane Pottere, vzhledem k tomu, že se vaši přátelé asi už chystají k útoku, budu se nejspíš muset bránit. Jestli si přeci jen nerozmyslíte tu spolupráci, čas na rozmyšlenou vám vyprší dost brzy. A troufnu si pochybovat, že se vaši přátelé dokážou ubránit přehradové palbě nebo výbuchu ruské protiletadlové rakety Igla 9M39. Zvažte, jestli vám jejich životy přeci jen nestojí za těch sedm osm tisíc galeonů a spolupráci s naší skupinou…“

Všichni přítomní teď hleděli na děsem ztuhlého Harryho. Ten se náhle cítil nesmírně unavený, jak ho zrovna dostihla námaha z čarování bez hůlky.

„Krom toho,“ pokračoval Fowl bezcitně. „Pokud se nedohodneme spolu my dva, předáme vás tomu ‘lordovi‘ Voldemortovi, takže bych si skoro troufnul říct, že to je nabídka, která se neodmítá…“

Harrymu připadalo, jako by mu někdo vytáhnul zátku a on teď námahou a zděšením pozvolna splaskával.

„Dobře, ať je po vašem, sedm až osm tisíc galeonů za vaši spolupráci, pane Fowle!“ řekl nakonec.

„Výborně!“ usmál se mladík svým upířím úsměvem. „Teď bych potřeboval nějaké informace o tom vašem protivníkovi, abych mohl vymyslet nějaký uskutečnitelný plán.“

Harry cítil, jako by mu chyběla vůle odporovat. Netušil, že jde o náběh vlivu skřítčích drog pravdy. Začal popisovat jak to, co se dozvěděl, tak jednotlivá dobrodružství. Nezúčastněný a neinformovaný pozorovatel by ho musel považovat za blázna nebo za zrádce…

*

Moody ve vzduchu pozvednul ruku. Hedvika letěla k nápadné budově šlechtického sídla, on ale pokynul rukou směrem pryč.

„Co se děje?!“ chtěla vědět Ginny.

„Počkáme do večera kus odsud, pak to tam půjdem prozkoumat!“ vysvětloval Moody. „Cejtil jsem nějaký pátrací kouzlo, ale mělo to zatraceně divnej rukopis…“

„Mohlo by být skřítčí?“ chtěla vědět Hermiona.

Pošuk Moody jen pokrčil rameny. Nedodal ale, že problém s tímhle typem kouzla je ten, že se o něm člověk dozví až v tu chvíli, kdy už ho porušil, jen těžko se dá najít dřív…

*

Harry trochu otupěle sledoval, jak pětice čarodějů stále letí a na letících postavách jsou vidět červené čtverečky zaměřovacího systému.

„HEJ!“ ozval se náhle. „Snad jsme se dohodli?! Tak proč na ně pořád míříte?!“

‘Mladý pan Fowl‘ se opět usmál svým rozčilujícím způsobem.

„Pane Pottere, myslíte si snad, že bych kvůli pěti lidem na košťatech opravdu vyplýtval dost drahou raketu Igla, když ta je určená spíš proti pancéřovaným vrtulníkům nebo stíhačkám. Na takhle pomalý cíl bohatě stačí samozaměřovací kulomety v rohových věžích. Tohle není zaměřování raket, jen počítačový program, který vyhledává v obraze z kamer pohybující se objekty…“

Harry se zatvářil, jako by chtěl chlapce proti sobě uškrtit. Toho to viditelně pobavilo.

„Budeme je sem muset pozvat, nebo přijdou sami, co myslíte, pane Pottere?!“ zeptal se.

„Nejspíš se mě odsud budou pokoušet ‘vysvobodit‘,“ hádal Harry.

„Taky myslím. No, zajistíme, aby je něco ze systému obrany Fowl Manor nezabilo. Butlere, postarej se o to prosím. Třeba sem přilétli tak rychle proto, aby přinesli ty tři tisíce galeonů výkupného, na které jsem vás ocenil. Teď ty peníze dobře poslouží jako záloha…“

Ozval se klesající tón flétny.

„Odlétají mimo kouzlem střežený prostor,“ prohlásil Mandragora.

„Takže ten, kdo je vede, není úplný hlupák!“ řekl skoro s potěšením ‘mladý pan‘ Fowl. „Už jsem se skoro bál, že se pokusí o frontální útok a my je pak budeme muset předat všechny tomu Malfoyovi a jeho šéfovi. Nechce se mi být na straně, která směřuje k prohře…“

Harry se na podivného mladíka podíval se skoro hmatatelným despektem.

„Pokud se nepletu, vaše nabídka byla, že nám pomůžete VYHRÁT!“ konec skoro vykřiknul.

„Ale jistě…“ ‘mladý pan‘ Fowl Harryho zuřivé výbuchy až okatě ignoroval. „Takže teď mi povězte o jednotlivých členech té vaší party, ať mám nějakou představu o síle, kterou budeme mít k dispozici…“

Najel na první postavu od kraje a zvětšil její obraz natolik, aby byl zřetelně vidět obličej.

„To je Hermiona Grangerová. Asi nejchytřejší a nejschopnější z našeho ročníku, pokud ne z celé školy…“

Fowl se usmál svým upířím poloúsměvem a vrátil na obrazovku celou skupinu letců.

„Ještě někdo chytrý, nebo už jen vaši dobří přátelé?“ zeptal se provokativně. „Určitě Alastor Moody,“ ukázal na Pošuka. „To je vysloužilý bystrozor, lovec černokněžníků.“

„Lovec černokněžníků… Hmmm…“ ‘mladý pan‘ Fowl nadzvedl levé obočí a podíval se na Myrtu. „Takže něco jako policista nebo detektiv, jestli jsem to dobře pochopil.“

„Spíš ten detektiv,“ upřesnil Harry.

„Dobře, s tím bych si určitě rád pohovořil. Tady ta zrzka a ten zrzoun jsou sourozenci, že?“ ukázal na Ginny a Rona.

„Ano Ginny a Ron Weasleyovi,“přitakal Harry. „Ginny výborně létá a umí nestvůrné netopýří zaklínadlo, Ron je dobrý brankář ve famfrpálu a dobrý šachista.“

„Famfrpál, to je něco jako…“ Fowl se zarazil. „Sport?!“ dodal nevěřícně. „Ne podrobnosti nechci znát, leda by měly význam v nadcházejících potížích!“

„Létá se při tom na koštěti, hraje se s třemi typy míčů…“ zarazil se Harry.

„Tohle nezkoušejte, já jsem náhodou Ryana četl…“ vrtěl Fowl zamítavě hlavou.

„Ryana, pane Fowle?!“ zeptal se Harry opatrně.

„Kniha od Patricka Ryana – Jak jsem vyhrál válku, tam poručík Goodbody jako místní velitel taky unavoval místní komunistické pohlaváry neustálým opakováním pravidel kriketu až do úplného zblbnutí…“

‘Mladý pan Fowl‘ se pak usmál a pokračoval ve výslechu:

„Ten Ron, je opravdu DOBRÝ šachista?“ zeptal se.

„Ten nejlepší, jakého znám!“ odpověděl Harry.

„No, to zas není až tak jednoznačné měřítko…“ mínil Fowl s trochu ironickým úsměvem, jako by mluvil s malým, lehce retardovaným dítětem o kvantové fyzice. „Ale rád si s ním zahraju, až sem přijde. Ta Ginny, ta patří k vám?“

„Proč myslíte, pane Fowle?!“

„No, že byste na tom byli až tak zle s počtem lidí, aby byl přijatelný incestní vztah mezi sourozenci, to tuším nehrozí, takže se to při vašem počtu jeví jako logický odhad. Pokud ano, a pokud se vezmete a budete mít děti, zkuste si zapamatovat, co vám teď povídám. Viděl jsem shodou okolností obrázek vaší matky, která byla obdobně rusovlasá, jako tahle Ginny. Dědění barvy vlasů je sice složitější, ale u vašich eventuálních potomků je zhruba stejná šance, že budou zrzaví, jako že budou mít vlasy po vás. Takže klidně můžete mít dvojvaječná dvojčata jedno s tmavými a jedno rusými vlasy.“

Harry tu informaci přijal jen s mírným pokrčením ramen.

„Dobře, a kdo je tenhle pátý?“ zeptal se ‘hostitel‘.

„Pořádně nevidím obličej…“

„Moment…“ Fowl zase manipuloval s klávesnicí a nakonec se objevila tvář…

„To je Mundungus Fletcher!“ vyhrkl Harry. „Zloděj a překupník.“

„Zloděj?!“ odpověděl mladík zamyšleně. „To by se mohlo hodit…“

Na chviličku se odmlčel, pak se podíval na skřítky a Butlera.

„Teď se vyjádřete! Přidáme se k němu a za patřičný peníz mu pomůžeme, nebo ho vydáme tomu ‘lordovi‘ Voldemortovi?“

„Přidáme se!“ prohlásila Myrta Krátká jako první. „Ale nebude velet! Buď budeš velitel ty, Butler, možná ten bystrozor, ten Alastor Moody.“

Ostatní přikývli na souhlas.

„Tak co, pane Pottere, souhlasíte?! Podle naší rodinné zásady a našeho rodinného hesla – Aurum Potestas Est! – Zlato znamená moc! Podle ní jsme vždycky s tím, kdo nám platí…“

Harrymu nezbývalo, než přikývnout na souhlas.

„Velel jsem jen tehdy, když mi nic jiného nezbývalo a nebyl nikdo, kdo by to udělal líp…“

Zahleděl se na ‘mladého pana‘ Fowla trochu pátravě a dodal:

„Když už se teď budeme považovat za spojence a možná i přátele, snad bysme mohli přejít k používání křestních jmen. Že já jsem Harry, to už určitě víte…“

„No, s tím s dovolením ještě počkáme, až se dohodneme i se zbytkem vaší skupiny,“ odpověděl tázaný. „Moje křestní jméno vždycky vyvolá spoustu hloupých dotazů, tak abych je zodpověděl najednou a nemusel to pořád opakovat…“

*

Harry chvíli hleděl na obrazovku, nemohl si nevšimnout, že Ginny letěla na jeho Kulovém Blesku a že letěla opravdu dobře.

„Hmmm… Myslel jsem, že poletí pod zastíracím kouzlem…“ povídal si pro sebe polohlasem.

„Ale oni pod ním letí!“ namítnul kentaur. „Ten Alastor Moody se stejným kouzlem kryl v zahradě domu, odkud jsme vás odtáhli, takže mi stačilo zanalyzovat záznamy a trochu přeprogramovat kameru, aby vhodně kompenzovala účinek tohohle kouzla. Jak vidíte, technologie občas proti kouzlům i vede…“

Ze spokojeného monologu ho vyrušilo zaklepání na okno. Trhli sebou všichni, včetně mohutného osobního strážce, Butlera. Za oknem byla Harryho velká bílá sova a zobákem klepala do skla.

„Hedviko!“ vyhrknul student čarodějnictví a šel otevřít okno.

„Stůj!“ ozvalo se několik hlasů unisono a na Harryho znovu mířily tři pistole a dokonce i jedna hůlka.

„Co nese ta sova?!“ chtěl vědět ‘mladý pan‘ Fowl.

„Nevím to jistě, ale řekl bych, že dopis pro mne,“ konstatoval Harry.

„Dobře, tak si ho ale přečteme radši všichni. Můžete jí vpustit dovnitř, ale žádnou levárnu!“ souhlasil irský gangster.

Harry otevřel okno a Hedvika mu skočila na natažené levé předloktí, pak ho zlehka klovla do ucha.

„Jasně, taky tě rád vidím…“ přivítal se s ní.

„Zavřel bys to okno, prosím, Butlere?!“ požádal Fowl. „Pak panu Potterovi raději přines nějaký stojánek, na který by si svou sovu odložil. A taky staré noviny…“ dodal, když viděl, jak Hedvika vydávila vývržek ze spolykaných kostí a chlupů…

*

Rufus Brousek si prohlížel střídavě stručnou zprávu z Rumunska a mlčenlivou tvář bystrozora Gregoryho Fastwella. Pak přikývnul.

„Takže Brumbál měl pravdu s tou usedlostí Raddleů v Malém Visánku. Dobře, dáme dohromady úderný tým. Přál byste si ho vést osobně?“

Když bystrozor přikývnul, pokračoval:

„Dobře, nikdo kromě vámi vybraných bystrozorů o tom nebude nic vědět, nikomu dalšímu na Ministerstvu ani mimo něj nebudete nic říkat a kopii hlášení uschováte v archivu tak, aby se na ní přišlo nejdřív za dvacet let. Urnu se zbytky té Malfoyové prozatím uložte, až bude čas, dáme vědět jejímu manželovi a urnu necháme zakopat na dvoře v Azkabanu.“

Na chvíli se odmlčel a promluvil tišším hlasem:

„Ten Fowl Manor je v Irsku, tam se možná podíváme, až když na Raddleovic statku skončíme a dohodnem se s O’Manionem na společném postupu. Jinak nás Irčani obviní z invaze a kdoví čeho ještě…“

*

Harry sledoval na obrazovce, jak čtveřice jeho potenciálních zachránců přistává v dolíku pořádný kus od jedné ze strážních hlásek. Dopis, který Hedvika přinesla, byl záměrně nic neříkající, to ocenil i ‘mladý pan‘ Fowl, ale podle všech indicií bylo zřejmé, že se půjdou pokusit Harryho osvobodit. Fowl jim odmítnul dát vědět o dohodě, protože:

„Ta dohoda bude platit až teprve, když se na ní dohodneme všichni, včetně vašich přátel tam venku…“

Mezitím se asi pozorovací zařízení přiblížilo ke skupině a začalo zachycovat i řeč.

„…Do toho hradu se pokusíme proniknout až v noci, teď přes den je to moc velké riziko,“ hovořil Pošuk a výhrůžně koulel svým magickým okem. „Ron a Hermiona to půjdou obhlídnout, ti tu můžou bejt za turisty.“

„Já bych tu mech bejt taky za tůristu!“ tvrdil Mundungus Fletcher.

„Dungu, neštvi mně!“ doporučil starý bývalý bystrozor. „Stejně vím, že se buď snažíš zdejchnout, nebo se dostat k cizím penězům. Takže tě budu mít pěkně na očích…“

Zloděj se jakoby uraženě natáhnul do trávy do zákrytu za křoví.

„Trhni si nohou, Pošuku!“

Moody odestřel Rona i Hermionu, kteří se pěšky vydali směrem k cestě, vedoucí k hradu Fowl Manor.

*

Tam se mezitím znovu ozval stoupavý tón flétny. Klusák rozsvítil další obrazovku a podle rychlého pohybu prstů na klávesnici nejspíš vypustil další pozorovací zařízení.

Obraz na LCD monitoru chvíli poskakoval, pak se ale ukázala čtveřice letců na košťatech.

„Znáte je, nebo to jsou nepřátelé?!“ zeptal se Fowl. „Že by se tu objevil někdo nezúčastněný zrovna v téhle chvíli, tak to se mi moc nezdá…“

Harry si čtveřici chvílí prohlížel a nechal si postupně ukázat jejich obličeje.

„Tohle je Percy Weasley, další z rodiny Weasleyů. Co tu ale dělá, to nechápu. Je to osobní tajemník ministra kouzel. Ty další neznám.“

„To budou lidi z irského Ministerstva kouzel,“ soudil mladý gangster. „Jestli se moc nepletu, přeletí teď nad námi a pak někde nedaleko přistanou. Nejspíš ale nebudou dělat nic, jen přistanou někde opodál a budou čekat, jak se situace sama ‘vyvrbí‘. Letí z jiného směru, než vaši přátelé, možná se ani nepotkají…“

Po nedlouhé chvíli se ozval klesající flétnový tón a čtveřice čarodějů skutečně zmizela ze vzduchu a směřovala na přistání.

*

Papušík se ve vzduchu před Ronem zjevil celkem nečekaně.

„Co chystáte, Rone?!“ zeptal se Percy bratra, když s ostatními z irského Ministerstva kouzel přistál hned po drobné sovičce.

„Jdeme obhlídnout terén,“ odpověděla místo Rona Hermiona. „Co to tu máš za lidi?!“

„My jsme přátelé jeho šéfa,“ konstatoval ten zrzavější z nich. „A neviděli jste nás tady,“ dodal.

*

Fowl Manor byl založený v patnáctém století během anglo-normanské invaze do Irska hrabětem Hughem Fowlem tak, aby shlížel do přehledné nížiny a žádný nepřítel se k němu nemohl nepozorovaně přiblížit. Okolo bylo pět vršků, skoro v ideálně pravidelném pentagramu. Během historie na nich byly umístěny pozorovací hlásky, chránící hlavní sídlo, při vyjednávání o propuštění kapitánky Myrty Krátké tam měl Klusák umístěny antény zařízení pro zastavení času. Ty tam byly umístěny i teď, ale Ron s Hermionou je pochopitelně neviděli, protože nevěděli, že se po tom mají dívat a co mají hledat…

Došli po silnici až ke vjezdu do usedlosti. Všude byly cedule s nápisy – ‘Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán!‘ Na rozdíl od jiných šlechtických rodů si Fowlovi nepomáhali s financováním rodinného sídla ze vstupného pro turisty. Nejspíš by jim čumilové překáželi při mnohem výnosnějším podnikání, jako je vydírání a překupnictví…

Plot byl spíš jako mřížová stěna s ozdobnými, ale ostrými hroty nahoře. Vzadu viděli při obcházení menší vchod, zřejmě určený pro služebnictvo. Celé sídlo se doslova ježilo kamerami, vibračními senzory a jiným mudlovským vybavením proti zlodějům. Hermiona měla pocit, jako by ve vzduchu cítila něco nepatřičného. Tak trochu jí to připomínalo popis toho, jak Brumbál vysvětloval Harrymu svou teorii o ‘rukopise‘ každého kouzla.

Nenašli nic, co by posloužilo jako snadná skulinka pro průnik dovnitř. Budou se tedy muset pokusit o násilné vniknutí, aby snad vyhráli a dostali Harryho zpět…

*

„Vyrazíme tak, abysme tam byli ve tři ráno, to je většina lidí nejslabších…“ rozhodl Pošuk Moody.

Bývalý bystrozor plánoval rozdělit jejich nevelkou skupinu tak, že on spolu s Mundungusem Fletcherem se pokusí proniknout zadem a udělat cestu, zatímco Ron s Hermionou a Ginny pak mají počkat opodál za nimi a eventuálně jim přijít v případě nutnosti na pomoc. Sice je tam všude dost čidel alarmů, ale třeba na něco přijdou.

„Zatím se prostřídáme a vyspíme se, abychom během akce nepadali únavou,“ rozhodl ještě. „Vzbuďte mě za čtyři hodiny, rozvrhněte si hlídky po dvou…“

*

Harry trochu zdrchaně seděl v křesle.

„Copak, cítíš se unavený?“ zeptal se ho víl Mandragora, který si přisedl a opatrně si složil svá netopýří křídla na záda.

„Jako kdybych uběh maratón…“ přikývnul Harry.

„To je odliv sil, kvůli kouzlení bez vnějšího ohniska,“ vysvětloval Rehek. „Některá kouzla se dají dělat i tak, ale spotřebováváš vlastní sílu. Ve tvém případě stejně, možná i trochu víc, jako kdybys Butlera na tu stěnu hodil vlastníma rukama. I když… To by se ti určitě nepovedlo!“

„Jaký vnější ohnisko?!“ zeptal se Harry nechápavě.

„Jseš natvrdlej?!“ opáčil Rehek. „Přeci tvoje hůlka. Ta slouží jako ohnisko, centrum, ze kterého kouzlo šíříš v zadaném směru a zaostřuješ ho, aby fungovalo.“

„Tuhle teorii jsme takhle nebrali,“ bránil se Harry. „Tohle by pořádně chápala jen Hermiona.“

„Pravda je, že když takhle zkusíš udělat kouzlo, které představuje víc síly, než jí fyzicky máš, tak v lepším případě neuspěješ,“ vysvětloval víl.

„A v tom horším?“ chtěl vědět Harry, byť už odpověď tušil.

„V tom horším případě tě odliv síly zabije, vyteče ti mozek ušima nebo něco podobně příjemného… Klusáku!“ zavolal Mandragora nečekaně na kentaura. „Můžeme zkusit jeden experiment?“

„Experiment?!“ Klusák si víla prohlížel pochybovačně.

„Je urvaný natolik, že by nezvládnul žádné větší kouzlo…“ ukázal víl na Harryho. „Zkusíme ten tvůj vynález?!“

„Ty ses musel zbláznit Rehku Mandragoro!“ vykřikla náhle Myrta Krátká, která je skrytě poslouchala.

„Možná ne Myrto, možná to není tak špatný nápad,“ prohlásil kentaur. „Vždycky jsem byl zvědavý, jak moc se liší skřítčí a lidská magie, byť jsem myslel, že magie blátivých už ani není.“

„Co to máte pořád s těmi blátivými?!“ nechápal Harry.

„Tak říkají skřítkové nám, lidem,“ vysvětlil mu Fowl. „Nejspíš to pochází z doby, kdy nás většina žila v chatrčích z klacků pospojovaných lepeninou z bláta a slámy…“

„Jo, to asi sedí!“ prohlásil kentaur. „Půjdete se podívat na výsledek experimentu?“

„Jděte beze mě!“ odsekl rezolutně Sláma Hraboš a pokračoval v jídle. „Stejně už žádné kouzlo nemám, tak je mi to volný kolem krku…“

„Proč nemá pan Hraboš žádné kouzlo?!“ zeptal se Harry skřítky, když vyšli z místnosti a procházeli chodbou, ověšenou portréty lidí v různých historických kostýmech.

Harryho po zkušenostech s Bradavicemi skoro překvapilo, že se portréty nehýbou. Přesto se pořád rozhlížel okolo sebe a vypadal trochu jako přihlouplý turista.

„‘PAN‘ Hraboš?! To se bude Slámovi líbit!“ uchechtla se Myrta. „Když vejdeme do domu blátivých bez jejich pozvání, přijdeme o kouzelnou moc! To je prastaré pravidlo, asi ho ustavili vaši šamani už dávno…“

„Aha…“ celá skupina vyšla ven do zahrady.

Víl vytáhnul dvě kouličky z plexiskla. Jednu podal Harrymu, druhou si vzal sám.

„My skřítkové své kouzlo obnovujeme při Rituálu,“ vysvětloval. „Je potřeba vrátit zemi život ve formě žaludu ze starého dubu na kouzelném místě. Kouzla skřítků jsou spojená se Zemí,“ vysvětloval a přitom rozbil plastikovou kouli.

Z hlíny uvnitř vyjmul žalud a zahrabal ho do hlíny v záhonu. Ze země jako by do skřítka uhodil blesk, jeho modravé jiskřičky probíhaly celým drobným tělíčkem, které kopalo nohama a máchalo kolem sebe druhou rukou, která nebyla zabořená do země. To celé netrvalo ani dvacet sekund a pak Rehek vstal ze záhonu a vypadal nějak, Harry si nebyl jist, jak to definovat, snad úplněji…

„A teď to zkus ty!“ vybídnul Harryho.

Ten také rozbil kouličku z plexiskla a vyjmul z ní žalud, který zahrabal do hlíny. Jenže teď se nestalo nic. Vůbec nic, jen měl ruku zamazanou od hlíny položenou pár centimetrů pod povrchem půdy na žaludu.

„Nic!“ konstatoval.

„Hmmm…“ Fowl si Harryho prohlížel jako nějaký exponát v muzeu. „Takže to funguje jen na skřítky…“

*

„Co plánujete dělat, pokud uspějete?“ zeptal se Harryho Butler.

„Po pravdě řečeno jsem tak daleko ani neuvažoval, chtěl jsem se jen zaměřit na to, abych dostal toho zmetka co vyvraždil mou rodinu a pokud to půjde, tak i jeho nejhorší spolupracovníky…“

„To je celkem dobrý plán, sice v něm trochu postrádám nějaký náznak taktiky a metodičnosti. Pan Fowl sice často ve svých plánech improvizuje, ale ne až do takové míry a lépe vše promýšlí. Já jsem měl ale na mysli něco trochu jiného. V okamžiku únavy z boje nebo když se už všechno zdá být ztraceno, tehdy můžete najednou potřebovat nějakou motivaci navíc, něco, k čemu můžete vzhlížet. Pro někoho je to rodina, pro někoho je to pomsta, pro jiného láska nebo dokonce i kariéra v budoucnosti.

Vy máte asi naději na dobrý vztah s tou rusovláskou, Ginny Weasleyovou. Nechci být příliš krutý, ale vzhledem k tomu, co se teď ve vašem společenství celkem otevřeně děje, klidně se může stát, že život ztratí ona a vy budete muset pokračovat v boji nejen bezprostředně potom, co se to stane, ale ještě hodně dlouho pak… Takže se vás znovu ptám, máte takovou motivaci?!“

„Chtěl jsem se stát bystrozorem, jako pan Moody,“ přiznal Harry.

„Dobře,“ kývnul Butler hlavou. „To může být docela dobrá náhradní motivace i cesta k pomstě. Tak na tuhle věc myslete, až se budete připravovat. Koho z těch Smrtijedů opravdu potřebujete dostat?!“

„V první řadě Voldemorta. I kdybych na tom měl sám zhebnout. Pak, pokud to půjde, Petra Pettigrewa, Belatrix Lestrangeovou a Snapea. Nejsem si jistý s Dracem Malfoyem.“

„S tím Snapem možná až tak nepospíchejte,“ doporučil Butler. „Mohlo by to s ním být tak, že se zachoval jako agent tajné služby. Skoro každá tajná služba v situaci, kdy nejde některého agenta zachránit doporučuje druhému agentovi, aby ho ‘položil‘ a případně tak posílil svou ‘legendu‘. Přijdou tak o agenta, o kterého by přišli tak jako tak, ale mohou ještě pořád uspět ve špionážní hře.“

„Hře?!“ Harryho hlas zněl udiveně. „Myslíte, že tohle byl tah v nějaké HŘE?!“

„Akcím tajné služby se říká hry. Těžko říct proč. ‘Tah‘ ve hře to být mohl, ale nevím, nakolik je to pravděpodobné vysvětlení. Obávám se, že je pravděpodobnější spíš ta varianta, že pan Snape nebyl ani na straně Brumbála, ani na straně Voldemorta.“

„A na jaké tedy byl?!“ nechápal Harry.

„Na straně Severuse Snapea. Nechtěl, aby byl spojován s těmi, kdo prohrají,“ vmísil se do hovoru Fowl. „Proto obě strany zásobuje informacemi o té druhé tak, aby každá věřila, že pracuje právě pro ni. A v okamžiku, kdy se věci konečně vyjasní, on bude na straně vítěze. Ano, to je celkem pochopitelný scénář.“

„Tohle jsem si myslel já o vás, když jste mi nabízel ten obchod,“ namítnul Harry. „Když jste říkal, že mne prodáte Voldemortovi, pokud nezaplatím.“

„To by bylo jen krátkodobé řešení mých potíží,“ řekl Fowl klidně. „Dříve nebo později by se pokusil zlikvidovat i mne, v nejlepším by nasadil ‘daň za přežití‘ nebo něco podobného. Mé obchody by pak šly do háje a to se mi nelíbí…“

Na chvíli se odmlčel a bavil se tím, že upřeně sledoval Harryho, dokud ten neuhnul očima dřív.

„Jednu dost velkou chybu jste udělal s tou vaší Brumbálovo ‘Armádou‘,“ poznamenal. „Jestli jste od nich chtěl nějakou pomoc, byl byste jí musel udržovat v provozu, tedy pořádat lekce jako v době té Dolores Umbridgeové. Jenže vy jste se na ně vykašlal a oni se pak celkem pochopitelně vykašlali na vás. Logicky jim pak muselo připadat, že je berete jen jako nepodstatné křoví pro vlastní důležitost, nebo jako zátěž pro váš drahocenný čas, a na to se vám každý vykašle…“

*

Bylo chvíli před třetí hodinou ranní, když pětice Harryho ‘osvoboditelů‘ dorazila k zadnímu vchodu do Fowl Manor. Všichni byli pod zastíracím kouzlem, takže spoléhali na to, že je není vidět. Pan Fowl je Harrymu ukazoval na monitoru bezpečnostního systému.

„Já jim to půjdu vysvětlit!“ navrhoval Harry.

„Ne!“ zamítnul to Fowl. „Musí si vyzkoušet, že spolupráce se mnou je možná to jediné, co jim pomůže v téhle chvíli zvítězit…“

Moody a Fletcher se zrovna začali zabývat zámkem, zloděj zaklel čidlo zmrazovacím kouzlem.

Butler se už dřív zahalil do kamfolie a vyrazil obejít usedlost. Noktovizor s upravenými filtry mu ukázal trojici mladších čarodějů. Byl na dva metry od nich, když odsunul kamfolii natolik, aby ven vysunul ruku se samopalem Uzi mini.

„Dejte ruce tak, ať na ně vidím!“ zařval.

Všichni sebou škubli, včetně Moodyho a Fletchera.

„Tak, aby bylo jasno…“ prohlásil protahovaným hlasem. „Vím, že je vás tu pět a spoléháte se na zastírací kouzlo. Tak to už nefunguje, vidím vás všechny dobře. Nezkoušejte tahat tu hůlku, slečno Weasleyová!“

Ginny sebou škubla a dala ruku od kapsy.

„Takže, pane Moody, pane Fletchere a slečno Grangerová, dejte laskavě hůlky do kapes! Ve velíně vás sleduje můj představený a míří vašemu Harrymu Potterovi na hlavu pistolí. Pokud se mi něco stane, on to nepřežije, je vám to jasné?!“

„No jo, jasné…“ všech pět něco zklamaně zabručelo.

Ve velínu se Harry otočil k Fowlovi:

„Vždyť to není pravda!“

„Dal byste přednost tomu, aby to pravda byla?!“ zeptal se ho nevzrušeným hlasem ‘hostitel‘, který zpod stolu vylovil skřítkovské Neutrino 2000.

Butler vytáhnul dálkové ovládání a otevřel dveře.

„Račte dál, přidejte se prosím k jednání…“ pobídl pětici zajatců. „Aby vám bylo všechno jasnější…“ dodal a stisknul jiné tlačítko na svém ovladači a pět metrů od nich vybuchla v záhonu mina. „Zahrada je zaminovaná a jsou tu samozaměřovací kulomety, které jsou aktivované. V zájmu vlastní bezpečnosti se prosím odeberte přímou cestou do domu.“

Pokrotlá skupinka vešla do dveří. Po chvíli slyšeli Harryho hlas:

„Myslím, že už je vede!“

Pak se objevil Harry s hůlkou a zrušil zastírací kouzlo.

„Rád vás zase vidím!“ prohlásil.

*

„Takže to byla habaďůra, abyste z nás vytáhnul peníze?!“ nedalo to Hermioně, aby se nezeptala, když jim Harry osvětlil situaci.

„Zadarmo ani kuře nehrabe, slečno Grangerová. Navíc, tohle si vyžádá nezanedbatelné náklady a moji spojenci budou mít taky dost značnou režii. Peníze nebudou jediné, čím budete za naši pomoc muset zaplatit. Budeme ještě potřebovat, abyste naším jménem jednali s vaším Ministerstvem kouzel. Nehodlám připustit, aby se mi nebo komukoli z mých přátel pokusili pozměnit paměť a něco z ní vymazat. Navíc, svobodní skřítkové z Rady Národa možná budou potřebovat nějaké záruky od čarodějů, že se opět nerozpoutá stará mezidruhová magická válka. A zcela rozhodně nebudou ochotní jednat s nikým z Odboru pro Dohled nad kouzelnými tvory nebo dokonce z Oddělení pro Styk se skřety.“

„A s kým tedy?“ zeptal se Ron nechápavě.

Bylo mu to obtížné vyčítat. Měli teď jakousi velmi časnou snídani, v rámci které zjistili, že Smrtijedi hledají spojence mezi mudly a že se do věci nějak víceméně náhodou zamíchali svobodní skřítci, kteří se od těch domácích ale setsakramentsky liší…

„To je přece jasné!“ Hermiona byla naopak až příliš přátelská a vstřícná, natolik, že to Myrtě až vadilo. „Budou chtít jednat s Odborem Mezinárodní kouzelnické spolupráce.“

„Ano, slečno Grangeová,“ přikývnul Fowl. „Mají dost sil na to, aby mohli reprezentovat nezávislý stát a mají nakonec k tomu účelu i vlastní vládu.“

Když viděl, že má úplnou pozornost všech dodal ještě:

„Protože mezi přáteli bývá zvykem si navzájem říkat křestními jmény, to mé je Artemis. Než začnete namítat, že je to jméno pro holku, rád bych vás ujistil, že je to jméno, které jsem dostal po svém otci. Je to na památku řecké bohyně lovu Artemis, po které ten, kdo byl v lovu opravu dobrý, mohl být Artemis lovec. A já jsem konec konců dokázal ulovit kapitánku Krátkou ze skřítkovské policie, stejně jako Harryho Pottera nebo vaší skupinu. Takže nikdo nemusí pochybovat o tom, že já JSEM Artemis LOVEC. A ještě upozorňuji, že Arty dovoluji říkat jen rodičům a Butlerově sestře Julii. A než začnete namítat něco o tom, proč komorníkovi říkám Komorníku*, tak proto, že to je jeho jméno. Protože jeho sensei bojových umění tvrdí, že představený nemá znát křestní jméno svého ochránce, říkají mu všichni prostě Butlere…“

(*„Why I title my butler with name Butler.)

Když už bylo všechno domluveno a dohodli se dokonce, že po setmění odletí skřítkovským transportérem do Godrikova Dolu, vrazil do místnosti náhle Butler.

„Problém, pane Artemisi,“ trochu nejistě přešlápnul. „Vrátili se vaši rodiče a Julie.“

„Myrto, Klusáku, Slámo, Rehku!“ oslovil ty, jejichž přítomnost by rodičům nevysvětlil. „Počkejte na nás radši v transportéru. Pokusím se to co nejrychleji vyřídit…“

Po chvíli do místnosti vplula oslnivě krásná žena, doprovázená Artemisovo starší kopií, tedy jeho otcem. Ten šel o holi, ale zdálo se, jako by ji ani nepotřeboval. Za nimi vešla svalnatá dívka, připomínající dost nápadně jakousi ’hezčí formu‘ Butlera.

„Arty, nevěděli jsme, že tu máš návštěvu!“ jeho matka nevypadala z podivné šestice vykolejená. „Představíš nám je prosím, drahoušku?!“

„Jistě, máti,“ Artemis vstal a ukázal na Pošuka. „Pan Alastor Moody, lovec černokněžníků. Pan Mundungus Fletcher, zloděj. Slečny Hermiona Grangerová a Guinevera Weasleyová, pánové Harry Potter a Ronald Weasley, studenti Bradavické školy čar a kouzel.“

„Výborně drahoušku, doufám, že se budeš dobře bavit!“ ocenila to paní Fowlová se zářivým úsměvem.

„Jistě. Prosím tě, mohla bys dát vědět panu Guineimu, že bych do St. Bartleby potřeboval letos dorazit s asi týdenním zpožděním?“

„Jistě zlato, vyřídíme to, neboj!“ s tím odplula pryč, v těsném závěsu sledována Julií Butlerovou, která se prohýbala pod tíhou nejrůznějších balíčků.

„Budu si s nimi muset promluvit!“ konstatoval Butler zachmuřeně. „Takhle by vás Julie vůbec nedokázala včas začít bránit!“

„Neboj Butlere!“ bránil obě ženy Artemis Fowl starší. „Dneska už po nás nejde zdaleka tolik lidí, jako před tou mojí cestou do Ruska. To je snad jediné dobré na tom dvouletém pobytu v rukou ruské mafie.“

Na rozdíl od své ženy poslouchal synův proslov pečlivěji a teď si návštěvu prohlížel.

„To je skutečné?!“ zeptal se a ukázal holí na Moodyho protézu.

Když viděl bystrozorův rychle se mračící obličej, honem začal vykládat:

„Nic ve zlém, jen je to skoro středověké. Podívejte se!“ dodal a vytáhnul si levou nohavici kalhot.

Bylo vidět, že místo levé nohy má protézu, ovšem špičkový výrobek vrcholné technologie. Poklepal na něj holí.

„Tohle vyráběl na míru doktor Hermann Gruber z Dortmundu. Ten dělá nejlepší protézy pro německý paralympijský tým.“ pokýval hlavou a vyrazil směrem za manželkou a Julií…

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10) Hosté k oslavě

Kapitola 10) Hosté k oslavě

Pošuk Moody za odcházejícími chvíli nevěřícně hleděl.

„Oni vážně slyšeli, co jsme zač a vůbec nijak na to nereagovali?!“ zašeptal nevěřícně.

„Matka si asi myslí, že hraju Dungeons and Dragons*,“ konstatoval Artemis. „No a otce před skoro třemi roky unesla ruská mafie a dva roky ho držela jako rukojmí. Matka se v té době složila a veškeré řízení rodinného podniku bylo na mně. Zdravý rozum jí nakonec navrátilo až Myrtino kouzlo, které jsem z ní vymámil a vyměnil za půlku zlata z výkupného.

Když mi Rusové nabídli, abych si u Murmanska převzal otce, naaranžovali jsme to se skřítky tak, že se v první chvíli domnívali, že jsem tam nechal otce zastřelit. Když jim pak peníze po dvaasedmdesáti hodinách zmizly, asi se tam smíchy neudrželi… Otec byl ale ve špatném stavu a bez skřítčího kouzla by nepřežil. Zdá se ale, že skřítčí kouzlo změnilo jeho psychiku na mnohem laskavější osobnost, než jsem si kdy pamatoval z doby před tím. Proto teď musím občas diskrétně zasahovat do řízení rodinného podniku, aby se nám jejich laskavost nevymstila a my o podnik nepřišli. Nicméně, nejsem plnoletý, jsou to mí rodiče, které mám rád, tak proto je alespoň oficiálně ještě poslouchám…“

(*Dračí Doupě)

*

„Když jsem tě tady viděla, myslela jsem, že trpíš Stockholmským syndromem!“ prohlásila Hermiona, když s Harrym našli chvilku času.

„Stockholmský syndrom?!“ zatvářil se Harry nechápavě.

Artemis vzhlédnul od rozehrané partie šachů. Ron si zvolil bílé a vypadalo to, že by mohl uhrát možná i dvacet tahů, než ho hostitel konečně dorazí…

„To znamená, že se rukojmí spřátelí a sympatizuje se svým únoscem a spolupracuje s ním. Často navzdory zdravému rozumu, který by doporučoval spíš spolupráci se zachránci, třeba policií…“ prohlásil. „Je to těžko pochopitelný mechanismus lidské psychiky, ale dá se to léčit…“

*

Bez zaklepání se dovnitř potichu protáhla Julie a zagestikulovala na bratra, aby za ní šel ven. Když mu Artemis pokynul na souhlas, vyšel.

„Brácho, přiber mě k tomuhle spolku!“ zaprosila. „Fowlovi jsou fajn, ale chovají se ke mně jako bych byla jejich dcera, ne bodyguard. Navíc se s nimi šíleně nudím, po NICH nikdo nejde, každej kromě nich už dneska ví, že důležitější je mladý Arty…“

„Julie!“ Butler se tvářil přísně, asi jako na psa, který udělá loužičku na perský koberec. „Jako tělesný strážce se budeš nudit naprostou většinu času. To už tak prstě chodí. Chápu, proč ti Madam Ko nedovolila modrý diamant. Nemáš ještě výdrž na dobrého bodyguarda. Právě proto, že po starších Fowlových nikdo nejde, zatím se budeš moct naučit víc, abys zvládla další zkoušku, pokud to Madam Ko vůbec dovolí…“

„No ta už se nerozčiluj, hromotluku a promiň, zkusit jsem to musela!“ řekla Julie a udeřila Butlera do břicha takovou silou, že někdo jiný by se zlomil v pase a vyhodil poslední dvě jídla na podlahu.

Butler si pomyslel, že je dobře, že Julii nenechali vrátit vymazané vzpomínky. Bez nich bude rozhodně mnohem šťastnější…

*

Pošuk Moody předal Harrymu masivní zlatý medailon s přezdobeným písmenem S stylizovaným do tvaru hada a ještě pár věcí ukradených z dědictví po Síriusovi Blackovi.

„Jestli se nepletu, tohle je dost důležitá věcička!“ poznamenal starý bystrozor.

„A jak!“ potvrdil to Harry a zabalil medailon do kapesníku před tím, než ho ukryl do kapsy…

*

„Čím disponuje Voldemort kromě kouzel na zbíjení?“ zeptal se Artemis Harryho po té, co Rona potřetí na hlavu porazil v šachách. „Má nějaké klasické zabijáky nebo něco takového?“

„Používá nemrtvé. Tedy oživené mrtvoly, ovládané kouzlem. Na jeho straně je taky většina vlkodlaků, nevím jak jsou na tom upíři.“

„Nemrtví. Vlkodlaci. Já chci radši mezi skřety do Větrného Pytle!“ konstatoval Sláma Hraboš.

„Na to teď není čas, Slámo. Beztak nám asi Koboi bude rušit spojení a překážet v cestě,“ odrazila ho Myrta. „Aspoň vyzkoušíme, jak na tohle zabírá Neutrino.“

„Pomůže proti nim něco jiného, než kouzla?!“ chtěl vědět Butler. „Nerad bych se spoléhal jen na ně. Sice jsem si něco už předem připravil, ale rád bych měl jistotu, že to bude fungovat.“

„Na nemrtvé zabírá oheň…“ zavzpomínal na hroznou jeskyni Harry.

„Na vlkodlaky některá kouzla, oheň, když je ho opravdu hodně a hlavně stříbro,“ odtušil Moody.

„Se stříbrem jsem už počítal, je to v každé legendě nebo báchorce. Stříbrné kulky do Sig-Sauera jsem si sice taky udělal, ale jestli jsou vlkodlaci extrémně rychlí, chce to jinou zbraň. Něco, co přitom nevzbudí nežádoucí pozornost, přinejmenším u mých kontaktů. Navíc hrozilo riziko, že budou muset střílet i Fowlovi, kteří až na mladšího Artemise výcviku nikdy moc nedali a spoléhali vždycky na mne nebo na mé příbuzné. Proto jsem opatřil několik opakovacích brokovnic…“ prohlásil zamyšleně bodyguard. „Do brokových patron jsem dal místo broků kousky stříbra. Aby to moc neničilo hlavně, tak jsem použil nastříhané stříbrné řetízky, z úlomků a koncovek jsem si odlil kulky pro pistoli. Takhle upravené patrony jsem plánoval použít proti vlkodlakům nebo upírům, když už pan Artemis prokázal existenci skřítků. Brokovnic je taky v rodinném arzenálu dost pro všechny. Plamenomet tu taky máme a paliva do něj bude snad dost…“ pokračoval v úvaze. „Ještě něco bych měl připravit, než večer vyrazíme?!“

Už nedodal, že odlévací kokila na olověnou munici pro terčovou střelbu se po čtyřsté dvacáté stříbrné kulce rozhasila natolik, že kulku už nebylo možné okalibrovat na 9 mm Parabellum. Stalo se to vzdor faktu, že si Butler kokilu objednal ze speciálního materiálu, který měl odolávat teplotě nutné pro tavení stříbra (Teplota tání stříbra je 960 °C, olova 327 °C a obyčejného železa 1535 °C.). Dokonce i speciální slitiny měly bohužel jen omezenou trvanlivost…

Stejně tak Butler nemluvil ani o tom, že nechal veškerou munici požehnat od katolického kněze Otce Seamuse O’Rourkeho. Ten sice původně namítal, že s požehnanými zbraněmi smějí bojovat jen Vatikánem určení a vysvěcení exorcisté, ale po dvou lahvích irské whisky a třech stech librách úplatku požehnal všechno, co mu sluha předložil…

„Pár patron by to chtělo nabít mořskou solí,“ mínil Pošuk. „Ne všichni duchové jsou tak laskaví, jako ‘Skoro Bezhlavý Nick‘, sůl je sice nezraní, ale aspoň na chvíli zažene…“

Butler přikývnul, jako že rozumí…

*

Po nějaké chvíli se znovu objevili Artemisovi rodiče v doprovodu posmutněle se tvářící Julie, která potichu pokynula Butlerovi.

„Dobře se tu bavte, jen nezapalte sídlo!“ řekla matka s jemným úsměvem ve tváři.

„Jedeme na Riviéru,“ prohlásil otec. „V lázních mě to už nebaví a nohu už beztak prostě nedokážu rozcvičit líp, než jsem ji už rozcvičil…“ zatvářil se na Artemise trochu vzdorně.

Bylo znát, že z Artemise mladšího je teď chtěj nechtěj hlava rodiny.

„Ale proč ne, užijte si to!“ popřál rodičům. „Nemusíte ani moc spěchat s návratem…“ dodal, když ho napadlo, že by je mohl zastihnout nějaký nečekaný protiútok současných smrtijedských nepřátel…

*

Lord Voldemort zkusil znovu kouzlo pro nalezení místa pobytu Harryho Pottera. Podle očekávání jej nenašel, jakási odezva přicházela odkudsi mimo Británii, ale to musela být chyba.

Přesto ho napadlo, kde by se ten obrýlený skrček mohl teď brzy objevit. Jeho hadí rty zvlnil ošklivý úšklebek, když si přivolával Petra Pettigrewa:

„Červíčku, mám pro tebe úkol…“

*

Klusák si do počítače v transportéru stáhnul záznamy skopů sledujících území celé Evropy a propátrával ho. Myrta si z toho záznamu vytáhla úsek odpovídající okolí trasy od skřítčího terminálu po Godrikův Důl. Vcelku překvapivě tam v cílové oblasti nikde nenašli žádné geofyzikální anomálie odpovídající začarovaným místům. Trosky domu Potterových byly prostě spáleništěm, kde přinejmenším shora nic zajímavého nenašli.

„Poletíš s námi, Klusáku?“ zeptala se Myrta kentaura.

„Radši ne,“ byla očekávatelná odpověď. „Počkám radši tady se svým transportérem. Udržujte rádiový klid a volejte jen ve stavu akutní nouze. Co ty, Rehku?!“

Víl ve vzduchu zatřepetal křídly a pak prohlásil:

„Sice se trochu bojím, ale víc jsem zvědavý, o co půjde.“

Myrta prošla ještě jednou trasu od terminálu k domu Potterových a neobjevila tam žádné zjevně číhající nebezpečí. Spíš jí to ale zneklidnilo, protože si dobře uvědomovala pravidlo, že když jde něco až příliš dobře, tak jste určitě něco přehlédli…

Po chvíli na dveře transportéru zaťukal Artemis. Bylo to zbytečné gesto, kamera ho skřítkům vevnitř ukázala už dávno, ale zvyk je zvyk.

„Naši už odjeli, můžete klidně vylézt ven.“

*

Pošuk Moody s Hermionou a Rehkem Mandragorou se po odchodu Fowlových rozhodli posílit obranná opatření sídla a zajistit ho také proti Přemísťování. Jako první vnější linii obrany využili pětici hlásek v okolí, na kterých už měl Klusák instalované antény svého zařízení pro zastavování času.

Ve vstupní hale zesílili kouzla, která chránila pult recepce. Jeho částečnou pasivní ochranu sice už představovala čtyřpalcová ocel a kompozitní pancíř, zakrytý historizujícně kašírovaným dřevem. Aktivní ochranu měly zajišťovat tři připojené kulomety Bren, které vyřadila Britská Armáda z výzbroje krátce po překomorování na munici 7.62 × 51 mm NATO - snad každá armáda na světě má sklon k plýtvání a tyto poměrně překvapivě přesné kulomety byly nahrazeny novějšími L7-GPMG, jejichž konstrukce umožňuje navazování nábojových pásů, místo trochu nešikovného zasazování třicetiranových zásobníků Brenu, taky je méně citlivá na znečištění třeba pískem. Magickou ochranu zatím představovala jen skřítčí kouzla, která starý bystrozor doplnil a vylepšil.

„Myslím, že zachycení našich kouzel místním Ministerstvem se moc bát nemusíme,“ tvrdil víl. „Myslím, že pěkných pár staletí před tím, než se tu usadil Hugh Fowl, tu musel mít své sídlo nějaký čaroděj. Nevím, jestli člověk nebo skřítek, ale uspořádal si to tady, aby byl v takovém bezpečí před magickým útokem, jaké se vůbec dá zařídit. Nepřekvapilo by mne, kdyby ty hlásky, které dávají dohromady pentagram, byly dodělané uměle…“

Ve velíně pak udělali magickou přepážku, maskovanou jako původní historická zeď, za kterou tak vznikla nová místnost. Pro zúčastněné nečaroděje museli zajistit magicky nadopované krystaly s otvíracím kouzlem. Ty umístili jako ozdobu do šperků. Pro Butlera stejně jako pro oba Artemise, pochopitelně do kravatových jehlic. Pro jistotu připravili tyto ‘klíče‘ i pro nezasvěcené obyvatele Fowl Manor. Proto pro Artemisovu matku, stejně jako pro Julii Butlerovou připravili prsteny s vloženým magickým krystalem. K nim přidali jehlici pro Artmisova otce a uložili je do trezoru.

*

Gideon Brownson se opatrně rozhlédl. Sice si vyčíhal tu chvíli, kdy by nikde po plánované trase v chodbách Azkabanu neměl potkat žádného ze svých kolegů bachařů, ale náhoda je sviňa. Když mu Severus Snape přinesl tu nabídku, měl ho spíš udat, ale záloze čtyř tisíc galeonů a příslibu dalších šesti tisíc po vězňově osvobození, tomu rozhodně nedokázal odolat. Nijak zvlášť tuhle práci nemiloval, lezavě vlhký chlad mu pronikal až ke kostem a po dezerci mozkomorů museli strážní obcházet sami…

Odemkl dveře cely. Prst na rtech vězňovi napověděl, že má být zticha, namířený samostříl se založenou šipkou zas to, že bachař není úplný pitomec a moc obchodu nevěří. Přesto došli v klidu až ke krbu. Brownson už už bral do rukou krabičku s Letaxem, když se náhle ozvalo dvojí drnknutí tětiv samostřílů. Vězně šipka těsně minula, ale Gideon viděl, jak se zakrvavená šipka prodrala jeho uniformou kousek pod hrudníkem. Jak upadal do šoku, všimnul si, že vězeň s ošklivým úšklebkem vběhl do zelených plamenů. S pozvolnou ztrátou vědomí mu došlo, že z povalování na pláži v Karibiku nebude už nic…

*

„Pojďte si vyzkoušet ty brokovnice, abyste věděli, jak se to bude chovat!“ navrhnul Butler všem po obědě. „Jak se říká, můžeme nebo nemusíme uctívat Boha, ale John Moses Browning zajistil, že si můžeme zvolit. Možná si myslíte, že je na naší straně právo a spravedlnost, ale ty jsou dost často spíš na straně těch, co mají lepší dělostřelectvo a víc munice…“

Vytáhnul bedničku, ze které vyndal na stůl osm brokovnic zabalených v hnědém papíru. Nahlédnutím bylo vidět, že tam ještě dva balíčky zbývají. Oproti neohrabané lovecké dvouhlavňovce, kterou se před lety strýc Vernon trapně pokoušel ohrožovat Hagrida, tyhle byly mnohem kratší, s kulatým masivním předpažbím, zakončené pistolovou rukojetí.

„Mossberg pětistovka Super Short, šest a půl palce dlouhá hlaveň,“ prohlásil bodyguard a jednu vybalil. „Zásobník pod hlavní na tři náboje, čtvrtý náboj v komoře. Víckrát jako netrénovaní asi stejně nikdo nestihnete vystřelit. Navíc by ta zbraň pak byla delší a nevešla by se do chlebníku přes rameno.“

Krabičku s nářadím, která byla k pušce přibalená, položil na stůl. Vytáhnul šedozelený chlebník z tuhého plátna s popruhem přes rameno. Do něj zbraň vložil a rychlým pohybem ji vytasil. Hadříkem očistil z brokovnice vazelínu, vytáhnul nářadí, překontroloval vnitřní mechanismus a namazal ji zbrojním olejem.

„Než budeme doopravdy střílet, vemte si všichni tohle,“ rozdal všem jakési podivné válečky se spoustou drobných otvorů. „To jsou skřítkovské sonické filtrační houbičky. Ochrání vám to uši, když je hluk neúnosný. Ještě si zapamatujte, že pokud budeme nuceni používat zvukové granáty, musíte mít v okamžiku výbuchu otevřená ústa, nebo vaše zuby budou pro příště přenocovat ve sklenici na nočním stolku.“

Když bodyguard viděl, že už si všichni filtry vzali, vytáhnul ze šuplíku krabičku,ze které vyndal čtyři patrony. Odtáhnul předpažbí dozadu, zasunul náboj nahoru do komory v hlavni a další tři do zásobníku, pak posunul předpažbí zpět dopředu a namířil na připravené lepenkové terče.

„Tohle je pojistka,“ ukázal Butler zbraň všem přítomným a pohnul páčkou. „Když ponesete brokovnici někam nabitou, musí být zajištěná, před výstřelem musíte pochopitelně odjistit…“

Hluk výstřelů prošel i těmi sonickými filtračními houbičkami, ale nebyl alespoň bolestivý.

Butler brokovnici rozebral a ukázal všem, jak se má vyčistit.

„Pokud nebudete střílet vzápětí, zbraň musíte vyčistit, zbytky z prachu nebo střel mohou znehybnit mechanismus spouště v té nejnevhodnější chvíli. Pak se zbraň naolejuje…“ ukazoval. „Takže nabíjejte. Máme tu jen pět stání, takže se budete muset trochu vystřídat.“

Chvíli sledoval, jak většina čarodějů zápolí s pro ně většinou nezvyklým problémem. Pak ukázal na Moodyho, Fletchera, Hermionu, Rona a Artemise, aby se postavili na palebnou čáru.

Harrymu pokynul, aby šel stranou. Z jiné bedničky vytáhnul další zbraň.

„Dámský revolver Smith &Wesson Centennial devět set čtyřicet s dvoupalcovou hlavní. Nemusíte si dělat starosti s pojistkou nebo kohoutkem, jištěné je to odporovou spouští a kohoutek je ukrytý pod tímhle pláštěm…“ ukazoval. „Je to jednodušeji ovladatelná zbraň než můj Sig-Sauer a přitom na stejnou munici. Kdyby se něco stalo, víte aspoň, kde si můžete v nejhorším vzít další munici. Takhle se vyklápí bubínek, je jen na pět nábojů, velká většina přestřelek končí třetím výstřelem. Na to, abyste se naučil využít něco lepšího, nemáme bohužel čas. Dejte si ho tak, abyste k němu mohl hlavně levou rukou. Z nás všech tady půjdou asi nejvíc po vás… “

Harry uchopil revolver do levé ruky. V pravé držel navolno nabitou brokovnici. Chvíli si se zřetelnou nechutí prohlížel obě zbraně.

„Copak?!“ zeptal se bodyguard.

„Vražda by neměla být tak zatraceně jednoduchá věc!“ durdil se Harry.

Ginny se k němu chtěla přivinout, aby ho trochu utěšila, ale Butler jí zamítavě pokynul rukou.

„Díváte se na to úplně špatně, pane Pottere,“ vysvětloval komorník. Nadále trval na formálním oslovování a nepovolil ani tak, jak povolil s mladším Fowlem, kterého oslovoval ‘pane Artemisi‘. „Pokud se vám podaří zabít toho ‘lorda‘ Voldemorta nebo některého z jeho příznivců, berte to jako zabití v sebeobraně. Nebo jako svépomocnou spravedlnost, jestli se vám to bude líbit víc…“

Harry trochu nepřesvědčivě přikývnul a přesunul se s Ginny na palebnou čáru.

Nebylo příliš překvapivé, že z čarodějů byl ve střelbě nejlepší Pošuk Moody. Jako zkušený bojovník si na novou zbraň zvykl celkem snadno. Harry byl po Hermioně a Fletcherovi naopak třetí nejhorší…

*

Vyšli ven k zamaskovanému skřítčímu transportéru.

Myrta jim otevřela dveře dovnitř.

„Pojďte rychle, je nad námi zrovna špionážní satelit!“ volal zevnitř Klusák. „Ať nevidí jak mizíte…“

Vlezli tedy dovnitř.

„Jen co se setmí, vyrazíme,“ ohlašovala Myrta.

„Já zůstávám tady!“ prohlásil kentaur. „Kdyby nás někde nějakou náhodou viděli, byl bych příliš nápadný… Krom toho, musím se pokusit zachytit šmejdění Opal Koboi, kdyby náhodou. Zachovávejte rádiový klid a vysílačky používejte jen v nejnutnějších případech. Fajn, už jsme mimo dohled senzorů toho satelitu, já si přejdu k sobě…“ s tím vyšel ven.

„Stmívat by se mělo za půl hodiny…“ slibovala elfka. „Průlet servisními tunely by neměl zabrat víc, jak hodinu nebo dvě. Na obhlídku Godrikova Dolu budeme mít času až dost. Podle záznamů ze skopů je to zřícenina bez geofyzikálních aberací, které nacházíme na očarovaných místech…“

„Trochu jsem pátral po Netu,“ navázal Artemis. „Tví rodiče ustavili svěřenecký peněžní fond, který zabezpečuje, že pozemek zůstává ve tvém vlastnictví. Až ti bude osmnáct, ozve se ti londýnská právní kancelář Barnaby & Foyle. Ti byli v závěti určeni jako vykonavatelé poslední vůle tvých rodičů. Zřejmě se to týkalo jen majetku dostupného nečarodějům, je to celkem normální právnická kancelář. Nemají ani moc dobře zabezpečený přístup na Síť. Po splacení všech poplatků ti ale nezůstane dost peněz na obnovu domu, budeš potřebovat ještě jiné zdroje, pokud ten dům budeš chtít obnovit. Je v docela pěkné krajině.“

*

Myrta pilotovala se svou obvyklou bravurou. Prolétli od E1 – Tara na E3 za míň než půl druhé hodiny.

Dvě hodiny po setmění se transportér pod plnou kamufláží už vznášel nad troskami domu Potterových.

„Skeny negativní,“ prohlásila elfka. „V blízkosti není nic většího živého, než hlodavci a toulavá kočka. Půjdeme na přistání…“

Z otevřených dveří transportéru vyšel jako první Butler, který se rozhlížel se samopalem Uzi-Mini v jedné a skřítkovským detektorem v druhé ruce.

„Čisto!“ prohlásil, ale zbraň neuložil. Možná to byla jen nervozita způsobená vyplaveným adrenalinem, ale měl pocit, že ani zdaleka není vše v pořádku.

Pošuk s přivřenýma očima máchal hůlkou a pak vytahoval ze zdánlivě bezedných kapes svého pláště jeden detektor černé magie za druhým a s podezíravým vrtěním hlavy bral na vědomí, že nic nezachytávají…

Sláma Hraboš doširoka roztáhl chřípí nozder a začenichal.

„Zlato tady v okolí není, mimo toho, které jsme přinesli s sebou.“

S permonickými smysly se v tomhle nikdo nehodlal přít…

„Ševelissimo!“ začaroval Harry nejbližší okolí, aby nepřitahovali pozornost mudlů z vesnice…

*

Na místě už byli druhou hodinu a zatím nenašli, co to sem mohlo Harryho jen táhnout kromě sentimentální vzpomínky na rodinu, kterou si neměl příležitost užít. Pak se ozvala Myrta:

„Někdo sem jde. Támhle!“ ukázala.

Tím někým se ukázal být muž v otrhaném oblečení, které by na sebe nevzal snad ani bezdomovec.

„Remusi!“ poznal ho najednou Harry.

Bývalý učitel Obrany proti černé magii se ztěžka pokusil usmát, ale vypadalo to, jako by si o jeho tvář už ani nepamatovala.

„Harry, Voldemort si myslí, že bys tu mohl být. Myslím, že sem pošle naše…“ dodal smutně.

„Myslíš VLKODLAKY?!“ vyhrknul Harry.

„Tohle je vlkodlak?!“ zeptal se Butler a bylo vidět, jak sahá do chlebníku pro brokovnici.

„Je to vlkodlak, ale taky náš spojenec!“ řekl Harry tvrdě.

Bodyguard sice nevypadal přesvědčeně, ale dal ruku trochu dál od rukojeti zbraně. Harry Lupina stručně představil a představil mu naopak Artemise s Butlerem i skřítčí spojence.

„Červíček nám toho moc neřekl, kromě těch opravdu prověřených ani nevíme, kde je smrtijedské ústředí…“ Remus zněl unaveně. „Asi tam jen ztrácím čas, ale když přišel s tím, že si Pán Zla myslí, že bys mohl být tady, spěchal jsem, abych tu byl první!“

„Tady něco chcíplo?!“ zeptal se náhle čenichající Sláma.

„Támhle!“ křikl Pošuk Moody a jeho hůlka osvítila směr.

Smrdutý zástup, valící se snad ze všech směrů, tvořilo možná padesát pochodujících mrtvol. Nevidomé zapadlé oči a nepřirozeně bílá kůže nenechaly nikoho na pochybách, CO je sem přišlo navštívit…

„Nemrtví…“ vydechl Remus. „Jen první vlna útoku pro odvrácení pozornosti a utahání…“

„Accio plamenomet!“ prohlásil Harry s hůlkou namířenou do směru, kde by měly být dveře transportéru.

Zbraň mu přilétla do rukou a mladý čaroděj ji rychle předal Butlerovi.

Napumpování a ‘rozchození‘ plamenometu zabralo nějakou chvíli, kterou museli zajistit čarodějové s ohnivým kouzlem ‘Incendio!‘ Když to vypadalo, že vzdor úsilí nemrtví prolomí jejich obranu, několik zášlehů hořícího napalmu ukončilo první útok. Harry cítil, jako by něco pronikalo bariérou kouzla ‘Ševelissimo!‘

„Jsem rád Pottere, že se zase potkáváme!“ ozval se ze tmy hlas Fenrira Šedohřbeta. „Věděl jsem, že mrtvoláci tě nedostanou, ale svůj úkol splnili, neutekli jste!“

Nocí se ozvalo vlkodlačí vytí. Ozývalo se snad odevšad…

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11) Půlnoční zvony

Kapitola 11) Půlnoční zvony

Vlkodlačí vytí se přibližovalo a zase vzdalovalo. Vypadalo to, že si s nimi útočníci jen pohrávají, ale šlo hlavně o to, aby byla kořist pokud možná ochromená hrůzou. Jediní, na koho to viditelně snad vůbec nezabíralo, byli kromě skřítků také Butler a Pošuk Moody. Ostatní cítili pozvolna se prohlubující paniku.

„Sakra!“ uklouzlo Harrymu polohlasem. „Vždyť úplněk je až za pár dní…“

„To je sice pravda, ale Šedohřbet se naučil přeměňovat se i mimo úplněk. Naučil to i své spojence…“ Lupin zněl nečekaně unaveně. „Já už to umím taky. Ve skutečnosti je rozdíl hlavně v tom, že za úplňku se nedá na měsíčním světle přeměně bez lektvaru zabránit.“

„Myslel jsem, že je Šedohřbet v Azkabanu,“ postěžoval si Pošuk.

„Voldemort ho dostal ven,“ odtušil Remus.

„Připravte si brokovnice!“ zavelel polohlasem Butler. „Skřítci by se měli zneviditelnit a držet mimo palebnou linii. Myrto, snaž se dostat hlavně jejich vůdce.“

Sláma Hraboš vytáhnul své Neutrino a nastavil na něm třetí stupeň – ‘na škvarek‘, totéž udělala i Myrta a Artemis, který ale skřítkovskou zbraň zase uložil a připravil brokovnici. Butler přípravy poočku sledoval, aby mohl odhadnout, kdo by se eventuálně mohl v kritické situaci duševně zhroutit. Pak oslovil ‘spojeneckého‘ vlkodlaka, jehož loajalitou si nebyl úplně jist:

„Pane Lupine, mohl byste nám prosím udělat světlo, pokud možná co nejsilnější?!“

„Pokusím se,“ slíbil Lupin a vytáhnul hůlku. „Jsem rád, že po mně chcete tohle a ne, abych začal zabíjet své soukmenovce.“

„I na to možná dojde…“ poznamenal chmurně Artemis a opatrně si v rukou nadhodil brokovnici.

Bývalý bradavický profesor se světlem v ruce zvednuté nad hlavou připomínal trochu parodii na logo společnosti Columbia Picures…

„Zkusíme použít košťata?“ zeptal se Harry.

„Radši ne,“ odmítl osobní strážce. „Při útoku nastane zmatek a při tomhle bychom se potmě nejspíš povraždili sami navzájem, leda, kdybychom tu zůstali do rána…“ odmlčel se a zaposlouchal se do změn v tóninách vytí.

„Zavřete oči a postavte se zády ke světlu!“ zavelel konečně.

Kdyby jim řekl: ‘Nedívejte se do světla!‘, podívali by se nejspíš všichni, to už je tak v lidské přirozenosti.

„Dobře,“ ocenil Butler to, že se rozdělili natolik, že pokrývali celý prostor. „Teď otevřete oči, a připravte si do dobře přístupné kapsy čtyři rezervní náboje do pušky. Tak a teď odjistěte. Zatím nestřílejte. Kolik jich tak asi může být?!“

„Asi čtyřicet, možná padesát…“ odpověděl mu Remus.

V magicky vyvolaném světle bylo vidět rychle se míhající stíny, jejichž tvar toho s lidským měl společného jen málo. Scéna připomínala známé obrázky posledního boje generála Custera…

*

Bystrozor Gregory Fastwell do blízkosti Raddleova statku v Malém Visánku dojel i s desetičlenným úderným týmem autem patřícím Ministerstvu kouzel. Chvíli obhlíželi okolí, ale našli jen zbytky maskovacích kouzel. Celá věc se zdála trochu podezřele zavánět. Rozdal všem beze slova pergameny s pečetí Ministerstva a očarovaná zrcátka, kterými se mohli navzájem domlouvat. Na pergamenech bylo Brouskem vlastnoručně napsané a podepsané oprávnění k použití kleteb, v normálních časech zapovězených, včetně: ‘Avada Kedavra!‘, kletby která zabíjí…

Bohužel nemohli zůstat sedět v autě a bát se vystoupit. V poslední době se snažili vyhnout posílání velkých skupin bystrozorů, protože už o dvě desetičlenné skupiny Ministerstvo přišlo. Stejně tak nechtěli posílat jednotlivce, to už ho můžou snáz zabít sami a nemusí se nikam trmácet. Proti Smrtijedům teď nejčastěji používali taktiku oblíbenou u partyzánů stejně jako u teroristů – udeřit, snažit se napáchat co největší škody a ztráty, pak utéct. Smrtijedi se chovali stejně. Vzdor tomu, že na jednoho zabitého bystrozora připadalo asi pět mrtvých Smrtijedů, pokud nepřijdou s něčím novým, Voldmeort vyhraje už jen díky množství svých příznivců…

„Vy tři zůstanete v autě a budete nám jistit ústup!“ přikázal Fastwell. „Z auta nevylézejte nikdy víc než jeden a jestli se tomu něco stane, dáte nám vědět, ale pomáhat se mu nebudete pokoušet, protože to bude skoro určitě léčka…“

Ostatní s ním vyšli ven.

Dvojici určil, aby hlídala venku, ještě aspoň trochu v dohledu poslední stráže v autě.

„Alohomora!“ zaklínadlo se od začarovaného zámku odrazilo.

Nebylo to zas až takové překvapení, nikdo nečekal, že by zabralo takhle základní kouzlo. Po chvíli se ale podařilo dveře otevřít a dokonce se bystrozorové i vyhnuli otrávené šipce, která z nich vylétla. Jednoduchý samostříl ve vstupní hale se zdál vysmívat jejich detekčním kouzlům, protože byl sice zcela nekouzelný, ale prach, který jeho tětiva rozhodila z malého pergamenového pytlíku po podlaze, už takovým nebyl. Vylézali z něj jakoby odnikud sice nevelcí, ale hbití škorpioni a s protivným šustěním se vrhli v ústrety příchozím. Chování naprosto neodpovídalo skutečným zvířatům, ale dalo se čekat, že jed bude přinejmenším stejně účinný.

„Pěkný dárečkové!“ ocenil je Marvin Homestead, nejmladší ze šestice.

Odpálil proti nim plamenné kouzlo ‘Incendio!‘ a teď se dívali, jak se dohořívající krunýřky vyčarovaných pavoukovců mění v nicotu.

„Šikovnej hajzl!“ ocenil Fastwell s kroucením hlavou tvůrce pasti. „Dokud ten sajrajt byl v pytliku, kouzlo ho nenašlo. Když se otevřely dvéře, kuše nám přihraje pozdrav a rozsype to svinstvo po podlaze.“

Všech šest už dávno drželo hůlky v rukou a rozhlíželi se po zdánlivě nevinné vstupní hale venkovského statku. Vycházely z ní dvoje dveře dál do domu. Fastwell ukázal prstem na trojici bystrozorů a pak jim ukázal na jedny dveře. Sám pokynul zbývajícím dvěma kolegům k těm druhým.

Nenacházeli zatím žádné stopy po hlídacích kouzlech ani žádné pasti,až to bylo podezřelé.

Dveřmi prošli do chodby, ze které ústily schody do patra i na půdu, stejně jako troje další dveře. V obývacím pokoji, koupelně spojené s toaletou ani v kuchyni nenašli nic zajímavého.

Ze zrcátka se ozval Steven Biggins:

„Tady je jen garáž a v ní nic pro nás zajímavého…“

„Dobře, přijďte za námi!“ přikázal Fastwell.

Pořád se nedokázal zbavit podivného dojmu, že tady není vše v pořádku. Jen přijít na to, co to je…

„Chcete nahoru, nebo do sklepa?!“ zeptal se příchozí trojice.

Bystrozoři pokrčili rameny.

„Takže do patra, my si berem sklep…“ rozhodl Fastwell. „Hledejte kouzla a hlavně místa, co drží zábrany proti Přemisťování. Kdyby se něco dělo, dejte nám HNED vědět.“

Ve sklepě se konečně začalo aspoň něco dít. Fastwell si ale myslel, že nudě a nedostatku zajištěných stop a věcných důkazů by dal přeci jen přednost. Ze stěny se vynořil duch, kterého identifikovali jako kdysi zabitého Smrtijeda Evana Rosiera.

Duch s trochu nepříčetným úsměvem ‘připlachtil‘ až k trojici a trochu nečekaně zarazil svou ‘ruku‘ do hrudníku Martina Hodkinse. Napadený bystrozor vytřeštil oči a zblednul v obličeji. Fastwell sáhnul levačkou do kapsy, odkud z připraveného sáčku vytáhnul hrst mořské soli a hodil ji po duchovi. Duchovo ‘tělo‘ se po zásahu solí zamihotalo a proměnilo v dým. Martin Hodkins se zhroutil na zem a dotek na krku nezaznamenal tep.

„SEM!“ vykřikl do zrcátka. „Zabili Martina!“

Bystrozor Benny Crocken se sice pokoušel o oživení jak kouzly, tak srdeční masáží, duch ale druhého bystrozora opravdu zabil. Tiché kroky trojice přicházející shora skoro nebylo slyšet.

„Stevene, vem ho do auta!“ ukázal na mrtvé tělo. „Pak si někoho vezmi k ruce a vrať se.“

Zaměřili pozornost na zeď, kterou duch přišel a po nějaké chvíli našli očarovaný průchod, podobný vstupu na Příčnou ulici. Otevřeli průchod a snažili se najít stopy toho, co za ním číhá…

*

Butler zauvažoval, jestli nemá začít boj se svým Uzi Mini, ale vzhledem k ‘hladovosti‘ zbraně, její vysoké kadenci (950 ran za minutu, 16 za sekundu), neměl v žádném zásobníku nabité stříbrné náboje, aby jimi zbytečně neplýtval. Nakonec se rozhodl, že raději využije momentu překvapení. Sledoval taktiku vlkodlačí smečky a připadalo mu, že je podobná taktice tlupy pouštních beduínů. Své oběti nechají nejprve trochu změknout strachem a odříznou jí ústupovou cestu. Určitě nebylo náhodou, že nejvíce stínů bylo ve směru, kterým by se nejlépe a nejrychleji dostali ke skřítkovskému transportéru.

Ponořil se do místa plného klidu ve svém nitru, jak to radila svým adeptům Madam Ko. Po chvíli zpozoroval, že se stíny vlkodlaků přibližují a odhadnul správnou chvíli:

„PAL!“ přikázal nahlas.

Salva sice nebyla tak úplně jednotná, jako by byla u dobře secvičené vojenské jednotky, ale i tak to skupinu vlkodlaků opravdu překvapilo. První ranou se totiž trefili všichni a po smrti osmi soukmenovců začali být vlkodlaci opatrnější. Jednolitá útočná řada se rozpadla. Někteří začali couvat z nebezpečí pryč, někteří zpomalili více, jiní méně a před skupinkou se tak vytvořil chumel nepříliš koordinovaně útočících jedinců, do kterých se všichni obránci či menší přesností snažili strefit…

Harry zasáhnul první ranou a náhle se před ním objevil s vyceněnými tesáky sám Fenrir Šedohřbet. Harry stisknul spoušť, ale rána nevyšla, protože ve stresu zapomněl ‘zapumpovat‘ předpažbím. Sice si to vzápětí uvědomil a udělal to Klik-Klak, které bylo zapotřebí. Nebýt ale Myrty, která vše sledovala shora, vlkodlačí vůdce by ho byl dost snadno dostal. Myrta se ale Neutrinem trefila a Harry mohl vystřelit na jiného vlkodlaka, který projevil zájem o návštěvu… Zasáhnul i třetím nábojem, až čtvrtým minul. Nezdržoval se dobíjením, ale vytáhnul Smith &Wesson Centennial, kterým zasáhl čtvrtého útočníka. Byl by jich mohl zasáhnout víc, ale zrovna v té chvíli se přeživší vlkodlaci dali nejprve na strategický ústup, který se záhy změnil ve strategický útěk. Harry, na rozdíl od Butlera nebo Pošuka, ještě neměl žaludek na to, aby někoho střelil do zad…

Vzdor skřítkovským sonickým houbičkám byli všichni po kanonádě z brokovnic skoro ohlušení.

Butler sám dokázal brokovnici ještě jednou nabít a při rychlosti a přesnosti jeho palby nebylo až tak udivující, že ubylo osm vlkodlaků. Další tři zasáhnul Sig-Sauerem na útěku, než se dostali mimo účinný dostřel. Oba sourozenci Weasleyovi se projevili jako výborní střelci, čtyřikrát trefili a čtyřikrát zasáhli. Když začali dobíjet, zavyli zrovna vlkodlaci k ústupu. Hermiona dokázala zasáhnout jen první ranou, protože jí vytrysklé slzy trochu rušily při míření. Mundungus Fletcher se také nedokázal další ranou trefit a zbylé tři rány prachsprostě vyplýtval. Alastor Moody si skoro užíval, když vystřílel první čtyři náboje, vytáhnul hůlku a předvedl, že nebyl mistrem mezi bystrozory nadarmo. Šest vlkodlaků se díky němu mohlo prohánět tak leda ve Věčných Lovištích. Artemis Fowl se, podobně jako Harry, z brokovnice trefil třikrát. Když čtvrtý výstřel minul, vytáhnul své Neutrino a dva další vlkodlaci shledali, že sem neměli chodit. Sláma Hraboš sice nebyl takový expert, jako Myrta, ale svým Neutrinem jich šest taky složil. Myrta měla shora dobrý přehled a kdyby nemusela pořád někomu zachraňovat kůži, možná by jich zasáhla víc, než těch sedm. Rehek Mandragora zasáhnul dva jakýmsi kouzlem, po kterém z nich zbyla jen hromádka nazelenalého slizu, ve kterém se rozpouštěly deformované kosti. Teď ležel na zemi tváří dolů, svíral v pěstičkách drny trávy a usedavě plakal, protože byl v šoku. Něčemu podobnému se nevyhnuli ani mladí čarodějové, Artemis své pocity ‘uzamknul‘ vevnitř mysli ‘k pozdější analýze‘…

První útočnou vlnu tedy dokázali téměř vygumovat, ale stranou, mimo dostřel účinný ve tmě, už bohužel čekala druhá vlna, ke které se těch pár přeživších přidalo. Bylo docela snadné poznat, které mrtvoly má na svědomí střelba z brokovnic nebo pistolí a z Neutrin. Vlkodlaci zasažení stříbrnou munici se v okamžiku smrti měnili zpět do lidské podoby, mrtvoly těch zasažených skřítkovskými paprskomety si naopak zachovaly vzhled nelidské bestie…

„Zdá se, že budou potřebovat trochu dorostu…“ zkonstatoval permoník, když se rozhlédl po všech těch ležících mrtvolách.

Skoro všichni vypadali otřeseně, jen Butler s Moodym už byli na podobné věci zvyklí. Mundungus Fletcher naprázdno polykal, zatímco Ron zvracel a Harry se neovladatelně třásl a třeštil oči před sebe. Ginny ho držela, jakoby se ho pokoušela zahřát vlastním tělem a Hermiona se raději trochu těžce zvedla ze země a začala všem kouzlem: ‘Aguamenti!‘čistit oděvy a hlavně kůži od rozprášené vlkodlačí krve, slin a jiných tělních tekutin.

Butler se rozhlédl po situaci. Mají sice chvilkový odklad, ale druhá vlna vlkodlačího útku na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Tohle už znal ze zkušenosti, mnoho vojáků je otřeseno prvním zabíjením a někdo se i psychicky zhroutí. Bude teď tedy potřeba ve všech znovu probudit bojového ducha. Nejrychlejší řešení bude vzhledem k situaci asi i nejlepší…

Přistoupil k Harrymu, levou ho podržel a pravou mu vrazil pár facek. Ne moc velkých, aby mu nějakou hloupou náhodou nezlomil vaz, ale takových, aby se mu v hlavě trochu rozsvítilo. Ginny se sice zaškaredila a zdálo se, že vzdor zdravému rozumu Butlera napadne, ale když se na ní bodyguard ‘zatvářil‘, skoro couvla. V den, kdy se mu nepodaří bez násilí zastrašit namyšlenou puberťačku bude Butler muset rezignovat na funkci Artemisovo osobního hlídače…

„Jestli se chcete psychicky zhroutit, tak můžete, pane Pottere…“ zamračil se. „Ale NE DŘÍV, než skoncujeme s Voldemortem! Teď na vás závisí příliš mnoho lidí svými životy, takže se koukejte vschopit a zas jednat a vést! Potom si můžete smutnit a depresit si až do alelujá, ale zatím ne!“

Máchnul rukou, aby Harrymu ukázal ležící mrtvoly vlkodlaků po okolí.

„Chtěl byste snad, abychom tady leželi my, případně teď pobíhali s tou zatracenou smečkou?!“

„Ne to ne…“ zaprotestoval Harry slabě. „Jen jsem si neuměl zatím představit, jak je zabíjení strašné…“

„Tak to teď už umíte, ne?!“ kývnul osobní strážce oholenou hlavou. „Takže teď se budeme muset dohodnout, co dál. Jestli bychom se neměli radši stáhnout do transportéru?“ navrhnul Butler. „Už víte, proč jste sem měl přijít, pane Pottere?“ zeptal se ještě.

Harry pokrčil rameny, ale než se stačili rozpohybovat, s hrozivým vytím se na ně hnala druhá útočná vlna. Byla sice méně početná, ale vlkodlaci si tentokrát na nic nehráli a prostě jen rychle přibíhali, přikrčení, aby z nich byly co nejmenší terče pro obnovenou salvu z brokovnic…

*

Začarovaná chodba ve sklepě statku se nezdála být ničím zajímavá, přesněji nenacházeli stopy přítomnosti kohokoli jiného, než byli oni sami.

Fastwell poslal druhou trojici doleva začarovanou chodbou sám ještě s dalšími dvěma vyrazil doprava. Cestou pátrali po kouzlech, zkoušeli Čidla tajností a podobně, celý efekt se ale rovnal nule. Tedy do té doby, kdy se ze zdi, okolo které prošli, vyhrnuli nemrtví do mezery mezi obě trojice. V tentýž moment se objevili skupiny zombivců i zepředu, takže byli bystrozorové obklíčeni. Přinejmenším na tu chvíli, než si ohňovými kouzly okolo sebe zas udělali místo a pak chvíli kráčeli vzduchem ztěžklým dýmem páchnoucím spálenu rohovinou a pod nohama jim křupaly ohořelé ostatky…

Velitel bystrozorů měl stále se zesilující pocit, že je něco strašným způsobem v nepořádku…

*

Palba z Butlerovo Sig-Saueru ‘sundala‘ ze vzduchu dva letce na košťatech, kteří se pokoušeli Harryho skupinu v Godrikově Dole napadnout klopýtacími a omračovacími kletbami. Když už byli útočící vlkodlaci prakticky v kontaktní vzdálenosti a přelézali val navršených mrtvol svých méně šťastných předchůdců, ozvala se shora Myrta:

„Otevřete všichni ústa!“

BŮŮŮŮMMM!!!!! Výbuch sonického granátu podzemní policie na okamžik přehlušil snad všechno.

Omráčení vlkodlaci se potáceli okolo a drželi si pracky střídavě na uších a na mordách, ve kterých se jim alespoň část zubního vzorce proměnila ve střepy…

Chvíli poté začaly brokovnice zas vybubnovávat smuteční pochod za populaci divokých vlkodlaků. Po nedlouhé chvíli se ale odkudsi ozval zvuk, který prorazil i navzdory hluku střelby, stejně jako vytí útočících a chroptění raněných vlkodlaků. Byl to zvuk zvonu z nedalekého kostela, který oznamoval půlnoc, půlnoc, kterou začínal den, ve kterém se měl stát Harry Potter dospělým…

Vzápětí na to se ozval jiný zvuk, nadpozemsky krásný zpěv fénixe. Všichni chvíli fascinovaně sledovali přilétajícího Fawkese

Pod vlivem fénixovo zpěvu Harry zažil podivnou chvilkovou vizi, ve které viděl dům svých rodičů ne jako rozvalinu, kterou byl teď, ale jako jejich sídlo, ve kterém se černovlasý obrýlený otec spolu s ryšavou matkou starali o nemluvně. Zvláštní bylo to, že se prolínala vize staršího domu s historickým nábytkem, ve kterém byli James a Lilly Potterovi, s paralelní vizí nově, trochu jinak postaveného domu, ve kterém o dítě pečovali Harry s Ginny…

Vlkodlaci, kteří byli ještě naživu, se s poděšeným kňučením stahovali z doslechu fénixovy písně. Napadení naproti tomu přestávali cítit strach a únavu a vypadalo to, jakoby každý na malý okamžik o kousek povyrostl. To pochopitelně netrvalo dlouho.

Harry nevěděl, jestli ostatní viděli totéž, co on, ale neodvážil se jich zeptat. Stejně nakonec nemusel, protože se k němu otočil Artemis Fowl:

„Zvláštní vize, řekl bych,“ usmál se. „Myslíš Harry, že tenhle pták ohnivák umí věštit budoucnost?!“

Výraz, se kterým Harryho pozorovala Ginny vypovídal celkem jasně o tom, že ona viděla totéž, co on sám a asi není nějak zvlášť proti…

*

Bystrozorové Steven Biggins, Charles Hotham a Marvin Homestead došli na konec chodby a našli tam jedno z předpokládaných ohnisek zábran proti Přemisťování. Biggins pokynul Homesteadovi, aby jako nejmladší z přítomných vše nahlásil veliteli, zatímco: „My dospělí se na to podíváme…“

Gregory Fastwell s Bennym Crockenem a Johnem Humffrayem zatím našli vchod do očarované místnosti která zřejmě nějakou dobu sloužila jako vězeňská cela. Na zemi napůl seděl napůl ležel starý muž, ve kterém až po velmi podrobném prohlížení poznali pana Ollivandera, proslulého výrbce kouzelných hůlek z Příčné ulice. Podrobné ohledání jim bohužel také prozradilo, že je pan Ollivander už den nebo dva po smrti. Snad jediné, co na jeho těle nebylo nějak poraněno, byly oči a ruce, pochopitelně i mozkovna. Z pořezané a popálené tváře strnule zíraly oči zabitého kletbou: ‘Avada Kedavra!‘ Zvláštní bylo, že obličej vypadal, jako by pan Ollivander smrt spíš vítal jako poslední úlevu…

„Pane Fastwelle, našli jsme ohnisko zábran!“ ozval se hlas mladého bystrozora. „Charles se Stevenem se to pokusí zrušit…“

Fastwellovi někde vzadu v mozku zaklinkal varovný zvoneček.

„Zakazuji!“ vykřiknul do komunikačního zrcátka. „Okamžitě se stáhněte, mizíme odsud!“

Konečně mu totiž došlo, co se mu celou dobu nezdálo. Veškeré hlídky byly postavené z již mrtvých, smrtící kouzla byla rezidentní. Dům vyzařoval atmosféru, jako by byl opuštěný a kdyby tu někdo přebýval, třebas i utajeně, vypadalo by to tu jinak…

Rozkaz přišel pozdě. Bystrozor Marvin Homestead mohl jen bezmocně přihlížet ohromnému zášlehu plamenů, ve kterém se rozhořela i sama kamenná zeď. Těla obou bystrozorů studujících kouzlo se v několika okamžicích rozpadla v prach, který plameny rozvály. Marvin dokázal utéct, ale sám byl poměrně těžce popálený.

Fastwell katastrofu sledoval v kouzelném zrcátku a chvíli nevěřil vlastním očím.

„Vemte ho!“ pokynul rukou k Ollivanderově mrtvole a sám s připravenou hůlkou obhlížel, odkud přijde další útok.

Připotácela se k nim postava, ze které se kouřilo, ale byl to jen Homestead. Fastwell mu pomohl běžet rychleji, protože požár se k nim neúprosně blížil chodbou. Z domu vyběhli s těžkým lapáním po dechu…

Jakoby to nestačilo, venku čekalo šest nemrtvých. K ohni šlehajícímu z budovy statku se přidala ohnivá kouzla čtyř přeživších bystrozorů i plameny od auta, ze kterého vyskočili dva z trojice. Zadní stráž se rovněž přidala k ničení nemrtvých…

Konečně se všichni i s mrtvolou pana Ollivandera dostali do auta a vyrazili od hroutícího se domu zpátky do Londýna. Tam nejprve zajeli do Nemocnice u Svatého Munga, aby svěřili bystrozora Mavina Homestada do péče léčitelů, sami se s mrtvolami Martina Hodkinse a pana Ollivandera vrátili na Ministerstvo Kouzel, aby si nechali ‘umýt hlavy‘ za spackanou akci…

*

Voldemort zrovna pročítal články v Denním věštci a oceňoval, jak tisk dokáže lidi vyděsit snad ještě účinněji, než on sám. Vtom dorazil Avery, kterého pověřil sledováním skleněné věštecké orbity.

„Tak přišli do toho baráku!“ chrlil ze sebe. „Tři tam umřeli!“

„Hmmm… Na to, že kvůli tomu shořel dům po mém otci, to je trochu hubený výsledek. Jakto?!“

„Zasáhla je jen past ve sklepě, oni na půdu vůbec nepřišli…“

„Dobrá…“ přikývnul svou hadí hlavou. „Nějaké zprávy o Potterovi?!“

„Nic pane…“ Averyho hlas se zachvěl.

„Tak hledejte dál!“ rozkázal Voldemort a zamračil se na svého nohsleda. Ten se směšným vyjeknutím uprchnul pryč…

*

„Měli bychom zmizet, Harry!“ řekl naléhavě Pošuk Moody. „Zkus zapátrat ve svých myšlenkách a citech, jestli tě sem táhne ještě něco jiného, ale řekl bych, že to byl vzkaz ve fénixově písni, který tě sem popoháněl. Teď máme za Fawkese odpovědnost a nesmíme dopustit, aby ho dostal Voldemort do rukou.“

„Ale fénix přeci dokáže kdykoli zmizet a znovu se objevit. Že jeho zpěv zvyšuje odvahu čistého srdce a zlé plní strachem jsme teď přeci viděli sami…“ namítala Hermiona.

„To je sice pravda, ale spousta věcí byla před Voldemortem jinak, než je teď!“ namítl bývalý bystrozor.

„Dobře, půjdeme,“ prohlásil Harry, když mu Fawkes usedl na levé předloktí a podal mu zapečetěný pergamenový svitek, který nesl. Vzápětí fénix ‘přehřadoval‘ na Harryho rameno.

Harry rozlomil pečeť a otevřel dopis. Uvnitř byla druhá rulička s pečetí Ministerstva kouzel, ale harry začal číst Brumbálovo písmo:

“Zdravím tě, Harry!

Jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že jsem nedokázal přežít. Od kletby spojené s prstenem Rojvola Gaunta se cítím příliš slabý na to, abych celou věc dokončil. Mrzí mne, že to musím nechat na tobě, ale nemám jinou možnost… Doufám, že jste to ani ty, ani tví přátelé, nepřeháněli s truchlením, užil jsem si světa drahně let a jak jsem ti již před lety říkal, i smrt je pro spořádanou mysl dalším dobrodružstvím…

Chtěl bych ti předat svého fénixe, Fawkese. Na Ministerstu jsem na odboru péče o kouzelné tvory objevil skoro zázrak, rozumného úředníka, který vyřídil mou žádost na počkání. Kvůli zvláštnostem fénixe věděl dobře sám, že fénix nezůstane u nikoho, u koho by zůstat neměl. Přesto ale bude povolení, které k dopisu přikládám, platit až ode dne tvé plnoletosti. Věřím, že ti bude Fawkes ještě velmi užitečný. Protože je v podstatě nesmrtelný, jednou, doufám že zadlouho, mu budeš moci doporučit nového společníka.

Přeji ti, abys následující boj přežil a zvítězil. Doufám, že jsem tě něco naučil, zbytek se už budeš muset už naučit sám nebo s přáteli…

Fénixův Řád si možná bude přát, abys působil jako jejich maskot, ale to není tvůj úkol. Jednou z bolestí tvé úlohy je skutečnost, že někdy budeš muset využívat jiných lidí a někteří z nich možná zaplatí za vítězství životem. Jinak to ale nejde a pokud selžeš ty, nevím, kdo jiný by čaroděje i mudly před Voldemortem zachránil. Budeš se muset zatvrdit a dokázat vše překousnout a překonat.

Hodně zdraví a dlouhý další život přeje Albus Brumbál”

„Já s vámi nepůjdu!“ řekl náhle Remus. „Musím zůstat se svými, s vlkodlaky!“

„Když tu s nimi ale zůstaneš, tak tě zabijí!“ vyhrknul Harry. „Buď oni, nebo Voldemortovi Smrtijedi!“

„Já vím…“ přikývnul smutně bývalý učitel Obrany proti černé magii. „Přesto tu ale musím zůstat!“

„Myrto!“ obrátil se Artemis na skřítku. „Dokázala bys omráčit vlkodlaka?!“

„Jistě Artemisi!“ pokývla hlavou elfka a vytáhla své Neutrino 2000 a pohnula na něm ovladačem.

„Pane Lupine, buď budete jednat podle mého návrhu, nebo vás omráčíme a vezmeme s sebou proti vaší vůli…“ oznámil mladý Fowl vlkodlakovi.

„A jaký je ten návrh?!“ zeptal se trochu naštvaně Remus.

„Jak byste se mohl stát vůdcem všech vlkodlaků, tak, jako byl tenhle Fenrir Šedohřbet?“

„Musel bych holýma rukama přede všemi roztrhnout jeho hrudník a sníst jeho srdce!“ Lupin vypadal zděšen tou představou.

„Tak to udělejte!“ konstatoval mladý irský gangster nemilosrdně. „Tak alespoň způsobíte neklid a zmatek mezi Voldemortovými stoupenci a možná se vám podaří vlkodlaky přesvědčit, aby za něj nenasazovali svůj krk…“ ukázal rozmáchlým gestem po ležících mrtvolách.

„Dobrá, ale už zmizte!“ řekl na to bývalý bradavický učitel. „Nevím, jestli by někdo z nich nedokázal zjistit, že tu slídíte i s tím neviditelným letadlem…“

„Stejně se tu už můžeme zdržet nanejvýš hodinu a půl,“ odpověděla Myrta. „Pokud se máme dostat zpátky na základnu před svítáním…“ s tím na zem upustila skřítčí ‘štěnici‘ a odkopla ji stranou tak, aby ji zakrývala hromada trosek z bývalého domu Potterových. „Nasedat!“ dodala.

Po pár Fawkesových nesouhlasných skřecích nastoupili do skřítčího transportéru a zmizeli do noci…

*

Pro člena kouzelnické Bezpečnostní stráže Ministerstva Kouzel Erika Munche to byl poněkud překvapivý den. Přišel k obchodu s kouzelnými hůlkami, který patřil nebohému panu Ollivanderovi, aby ho úředně zapečetil z moci Ministerstva kouzel. V krámě ale narazil na asi čtyřicetiletého muže, který nejen rozevlátou hřívou vlasů připomínal mrtvého.

„Kdo jste?!“ zeptal se člen Bezpečnostní stráže trochu ostřeji, než by se dalo považovat za slušné.

„Říkejte mi prosím pane Ollivandere, stejně, jako jste všichni říkali mému otci,“ odpověděl tázaný.

„Kde jste byl?!“ Erik Munch nebyl člověk s příliš velkou fantazií ani schopnostmi vyrovnat se situací, kdy nemůže splnit zadaný rozkaz.

„Sice vám do toho nic není, ale v Kantonu. Studoval jsem metody výroby kouzelnických hůlek u Sun-Weng-Monga, asi jejich nejlepšího výrobce v Číně. Některým Číňanům usazeným v Británii nesedí hůlky vyráběné v evropském stylu…“ pan Ollivander mladší kormidloval Munche ke dveřím ven z krámu. „Naše rodina vyráběla opravdu HODNĚ DLOUHO ty nejlepší hůlky přinejmenším v Británii a protože jsme mohli vyrábět ty nejlepší, tak musíme vyrábět ty nejlepší, to je tak ve smlouvě, vždycky je nějaký Ollivander, který se čarodějům postará o jejich hůlky…“

„Ve smlouvě?“ Erik se zatvářil nechápavě.

„To se vás netýká!“ zamračil se obchodník.

„Možná ne, ale přesto vás musím požádat, abyste mne laskavě doprovodil na Ministerstvo kouzel k podání vysvětlení,“ nechtěl se Munch nechat odbýt. „Váš obchod jsem dostal rozkaz zapečetit!“

„Když rozkaz, tak holt rozkaz…“ zabrblal pan Ollivander mladší.

Vyšli ven. Když pan Ollivander máchnul hůlkou, bylo slyšet, jak se zavírají závory zámků a na mnoha místech se dveře přímo slily se stěnou. Erik se nechtěl nechat zahambit, takže máchnul hůlkou také a na dveřích se objevila cedulka: ‘ÚŘEDNĚ ZAPEČETĚNO Z MOCI MINISTERSTVA KOUZEL!‘

Potom se oba společně Přemístili k zabezpečenému vstupu na Ministerstvo…

*

Remus Lupin se přesvědčil, že člun s Harrym i jeho přáteli zmizel, pak se proměnil do své vlkodlačí podoby. Jeho už tak dost zničené šatstvo vzalo definitivně za své. Zvednul hlavu k nebi a začichal. Vlčí nos mu hlásil spoustu podivných pachů, ale nic jistého, co by se dalo vztáhnout k návštěvníkům a hlavně k jejich pronásledování. Zavyl tedy svou výzvu všem vlkodlakům, kteří by měli odvahu popřít, že je z nich ten ze všech nejsilnější. Když viděl, že se k němu z okolí stahují těžko zaměnitelné stíny, sklonil se k mrtvole Fenrira Šedohřbeta. S dalším zavytím roztrhnul její hrudník tak, aby to všichni svědci viděli, vytrhnul zevnitř srdce a napůl se šíleným sebezapřením, napůl naopak s jen těžko překonatelnou chutí ho sežral.

„Tak co, je tu někdo mezi vámi, kdo by chtěl popřít, že jsem váš nový vůdce?!“ zeptal se nahlas. „WHAÚÚÚÚ!!!“ vykřičel svou výzvu ještě jednou do noci.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12) Grimmauldovo náměstí 12 – Back in Black

Kapitola 12) Grimmauldovo náměstí 12 – Back in Black

„Rozeberte zbraně a vyčistěte je!“ přikázal všem Butler.

Sám šel příkladem a rozebral i vyčistil jak brokovnici, tak pistoli Sig-Sauer. Ostatní se také činili, jen Mundungus Fletcher zkusil použít ‘Metodu Kretén‘ a předstíral, že je na to levý a nešikovný natolik, aby práci udělal někdo za něj. Když se na něj ale Butler ošklivě zatvářil, náhle se jeho manuální zručnost až zázračně vylepšila a byl samá horlivost a pečlivost…

*

Jessica Pritchardová se vztekle zatahala za svůj už dost prošedivělý cop. Ti, kdo ji znali, už věděli, že je to projev toho, že je rozčilená a že přemáhá zuřivost a není vhodné ani bezpečné ji dráždit… Pravda je, že ji svědilo v prázdném důlku po oku vypáleném v boji kombinovanými kletbami, oslepující ‘Conjuctivitis!‘ a kletbou bolesti ‘Cruciatus‘. Pachatel pak už opravdu nemohl od Jessicy očekávat sebemenší milosrdenství a jeho tělo předali rodině v úřední urně až po zpopelnění… Na rozdíl od Pošuka Moodyho se nerozhodla pro magickou protézu, ale pro prostý kožený klípec, jako nějaký pirát ze šestnáctého století. Před lidmi si ovšem důlek nemnula a před vnoučaty si dokonce obličej očarovávala iluzí, aby vypadal úplný. Málokdo si všimnul, že obě oči mrkají až nepřirozeně synchronně a tvář je trochu moc ztuhlá. Protože iluzi nedokázala nikdy udržet déle, než pět hodin, měla vždycky připravený důvod, proč návštěvu ukončit zavčas. I když, Simonovi už bude deset a je na čase, aby věděl, že svět je dost kruté místo pro život a měl představu, kterou stranu si vybere…

Dostala na svůj úkol jen dva další bystrozory pod své velení, s tím, že: „Váš úkol je pozorovat a zasáhnout jedině v situaci, že byste to vyhodnotila jako nezbytné pro zachování života Vyvoleného Harryho Pottera…“

Chtělo se jí tenkrát na Brouska křičet, ale tvářil se jako lev, kterého bolí zuby. V posledních dnech se tak tvářil skoro pořád…

Namířili na bývalý dům rodiny Potterových tři mudlovské videokamery spouštěné čidlem pohybu. Tenhle trik mohl zajistit informace pro Ministerstvo i v případě, že by jejich trojici Smrtijedi zvládli vyvraždit. Jessica byla dost stará na to, aby se nebála přiznat, že se bojí, ať už sama sobě, nebo svým kolegům. Konec konců, kdo má v hlavě mozek, ten se dnes přeci bojí, ne?! Jessica se vzhledem ke svému věku už bála víc bezmocnosti nebo selhání, než eventuální smrti…

Pro případ, že by sem zavítal lord Voldemort, měli všichni pergameny s povolením použít smrtící kletbu a taky ústně předaný rozkaz na sebe zbytečně neupozorňovat. Ve třech měli asi stejnou šanci, jako sněhulák v horoucím pekle a o sebevražedný útok by se opravdu pokusili jen kvůli mladému Potterovi.

Už kvůli hrozivým ztrátám, které bystrozorové utrpěli, byla mezi těmi, kdo si přáli, aby Harry Potter nastoupil do jejich řad. Na tom, že se o něm povídalo, že uspěl jen díky štěstí, neviděla nic špatného. Když je někdo nápadný ‘pechfógl‘, může se jednat o nějakou kletbu, třeba přenášenou celé generace. Jessica věděla o třech rodinách ve kterých se s jistým zeslabením přenáší kletba ještě od Salazara Zmijozela. Někdo takový mohl být v bystrozorské službě ve skutečnosti nebezpečný nejen sobě, ale i druhým…

Zaznamenala Přemístění, čidla, která s sebou měla, ale nenapověděla o moc víc, než že je to mimo dosah citlivosti čidel… Přemýšlela o tom, jestli tam má někoho poslat, ale nikdo z těch, koho jí dali, nebyl dost dobrý v nenápadném přibližování a ona sama měla už trochu ztuhlé klouby. Tahle mise se prováděla prý jen ‘pro forma‘, ale na to dělala bystrozorka Pritchardová svou práci už příliš dlouho. Jejich trojici považují za postradatelnou a pokud budou mít jakýkoli použitelný výsledek, bude to příjemné překvapení…

Překvapení zažili číhající bystrozorové. Nevěděli, co mají čekat, ale rozhodně to nebylo podivné letadlo, které se zviditelnilo jen na zlomek okamžiku, aby to vzápětí vypadalo, jako že tam není. Jessice její cit pro magii prozradil, že to co viděla, nebylo žádné kouzlo.

Takže technika, hmmm… pomyslela si bystrozorka. Navíc ani ne mudlovská, tu by čarodějové s těžkým srdcem ‘zkousli‘, ale kdovíodkud kdovíjaká cizí…

Dalekohledem identifikovali Harryho Pottera, Pošuka Moodyho, Mundunguse Fletchera i Ronalda s Ginny Wealeyovy a Hermionu Grangerovou. Další dva lidi naopak identifikovat nedokázali, stejně jako tři skřítky, kteří skupinu doprovázeli. Potter si zřejmě našel pro své ‘hrátky‘ spojence. No, třeba mu to vyjde…

Pak ucítila kouzlo a rozkmitalo se její čidlo tajností. Totéž uviděli i oba zbývající bystrozorové. Utajovací kouzla jsou běžná a mnohotvará, přesto se rozhodli neriskovat a nepokoušeli se do něj kvůli špehování nějak ‘nabourat‘. Jen bylo čím dál jasnější, že tahle hlídka nebude z těch nudných, rozhodně ne. Uviděli dalšího muže, který ke skupině přiběhl jakoby odnikud. V dalekohledu poznala Remuse Lupina, byť vypadal mnohem sešleji, než na fotografiích hledaných vlkodlaků. Byla u něj poznámka: Snad přátelský, přesto doporučujeme předběžnou opatrnost. Jako by snad někdo s vlkodlaky mohl jednat bez ní…

Po chvíli uviděli bystrozorové zástup nemrtvých, valící se na Potterovu skupinu a byli i svědky jeho likvidace. Pokud si takhle poradí i s jinými nepřáteli, třeba to zabere…

Když skupina odrazila první útočnou vlnu vlkodlaků, poslala Jessica nejmladšího z kolegů, George Bartletta, zpět na Ministerstvo pro posily. Sice moc nevěřila, že by přišly včas, ale zkusit se to muselo…

Tak byli jen dva svědci toho, jak se objevil fénix a přidal se ke skupině, jak podivné letadlo s Harrym Potterem zas odlétlo, a také jak Remus Lupin roztrhl hrudník Fenrira Šedohřbeta, když se stal pro tuhle chvíli nekorunovaným vůdcem britských vlkodlaků…

A pochopitelně tak zbyli jen dva svědci dalších následných událostí.

*

Remus Lupin se rozhlédl po přicházejících vlkodlacích a spočítal je. Ke své hrůze skončil na čísle devět, a to musel započíst i sám sebe.

„Tak co, nikdo jiný nemá odvahu?!“ zařval naoko vyzývavě.

„Nikdo jiný nezůstal naživu!“ odpověděl mu jeden z příchozích unaveným hlasem. „Pokud nepočítáme dvě feny a starého Koraga Bloodhounda, co zůstali u Pána Zla. A taky ty, kteří žijou jako ty, chlastaj lektvar a jsou z nich domácí mazlíčci…“

„Ale živí domácí mazlíčci!“ odsekl Remus. „Podívej se, co vám Voldemort dal!“ rozmáchlým gestem osvítil hromady vlkodlačích mrtvol. „Můžete pro něho svobodně vykrvácet!“

To bylo pravda, těžko s tím šlo nějak polemizovat.

„A co nám nabízíš ty?!“ zeptal se s hořkou ironií v hlase.

„Pokusit se o dohodu s Ministerstvem Kouzel. Možná máme nějaké informace, za které nás nechají na pokoji a pokud nebudeme lovit lidi, nechají nás být i do budoucna…“

„Moc hezká nabídka, ale mě nevyhovuje!“ ozval se náhle ze tmy Voldemortův hlas. „Draco, tohle je přeci tvůj bývalý učitel, zabiješ ho pro mě?!“

Draco Malfoy namířil na Remuse Lupina hůlku: „Avada Kedavra!“ sledoval, jak se zelený paprsek z hůlky noří do učitelovo hrudníku. Bývalý Poberta se složil k zemi. Vzápětí tak skončila celá skupina, protože:

„Už je stihnul nakazit, ještě by si začli moc vyskakovat!“

Lord Voldemort se rozhlédl po bývalém bojišti.

„Červíčku, když se už rozhodneš zdrhnout, mělo by to být dost včas na to, aby můj příchod mohl něco změnit!“ zavrčel a namířil na mrňavého zrádce svou hůlku.

Kletba bolesti seslaná nonverbálně nemusí být méně účinná, než vyslovená. Voldemort Pettigrewa chvíli pozoroval, pak odklonil hůlku. „Zatím tě ještě nechám žít, ale snaž se být užitečnější!“

„Vemte mi s sebou tyhle dvě mrtvoly!“ ukázal namátkou na dva vlkodlaky zastřelené Neutrinem 2000. „Zbytek tu necháme, o úklid se postará Ministerstvo Kouzel!“ s tím vyseknul posměšnou poklonu směrem k Jessice Pritchardové a spolu se svými Smrtijedy se Přemístil pryč.

*

Harry s hrůzou naslouchal Voldemortovu hlasu z rádia. Myrta Krátká se na jeho pokyn dokonce vrátila nad místo bitvy a zakroužila. Bioscan jí ukázal dvě osoby, které sledovaly místo, odkud před pár minutami odlétli, ale u všeho ostatního nenacházel hodnoty odpovídající živému organismu.

„Tady už nic nenaděláme, Harry!“ snažila se elfka chlapce přesvědčit k cestě dál. „Měli bychom se vrátit na Fowl Manor…“

„Tam ne!“ řekl nečekaně rozhodně Harry. „Potřebujeme další informace o viteálech a ty by možná mohly být v knihovně domu rodu Blacků.“

„Dobrá, kde to je?!“ Myrta se nechtěla hádat.

„Londýn, Grimmauldovo náměstí dvanáct!“ odpověděl jí Harry.

Elfka naťukala adresu do palubního počítače.

„Takový dům neexistuje… Ale moment…“ sledovala, jak se na mapě objevuje známá geofyzikální anomálie, typická pro začarované objekty. „Dobrá, tam by nás blátiví neměli najít…“

*

Bystrozorové čekali půl hodiny, než se odvážili jít zkontrolovat bojiště. Posily samozřejmě ještě nedorazily, ale to Jessica ani neočekávala.

„Hele, tenhle ještě trochu žije!“ upozornil jí náhle Andrew McTawish.

„Fajn, tak ho dostaň k Mungovi, já tu počkám na ostatní!“ přikázala Jessica a máchla rukou.

Druhý bystrozor se s ‘trochu živým‘ vlkodlakem Přemístil pryč, zatímco velitelka dělala fotky padlých, aby se dali zdokumentovat, po vyfotografování mrtvé redukční kletbou zmenšila na pouhou kost. I tak ale bude potřeba pořádný pytel, aby tohle ‘nadělení‘ odklidili…

*

Severus Snape byl jako obvykle nespokojený. Nemohl si sice dovolit nahlas kritizovat rozhodnutí Pána Zla, ale tenhle úkol byl špatný. Navíc mu vadilo, že Draco Malfoye si vzal s sebou a nenechal ho Snapeovi na starost, navíc s nimi ani není Bellatrix Lestrangeová, která by svého synovce možná aspoň trochu ochránila…

Potřásl hlavou a kopnul patami draka, na jehož hřbetě teď seděl. S Draco Malfoyem si bude dělat starosti, až na to bude mít čas. Narovnal si na obličeji plechovou masku. Smrtijedi, které mu Pán Zla přidělil za pomocníky k tomuhle útoku byli natolik hloupí, aby věřili, že je to na ochranu proti dračímu plameni. Kdyby se drak opravdu vymknul Snapeově magické kontrole, jediný efekt z masky by byl ten, že by roztavené železo z ní podrželo jeho popel pohromadě… Skutečný účel byl ten, aby nebyl poznán, pro případ, že by se mu podařilo se opět vykroutit z obvinění ze Smrtijedství. To ale došlo jen Pánovi Zla, který to k Snapeovu překvapení schválil a Bellatrix Lestrangeové, která k tomu měla naopak plno keců. Nikdo ale snad nevěděl o jeho ‘Plánu B‘, pro případ selhání úsilí Pána Zla. Plán spočíval v tom, že Harryho Pottera nějakým zvláště teatrálním a přitom ne příliš riskantním způsobem zachrání, pokud by šlo všechno do kopru. Severus Snape se zatím mohl na svůj odhad situace vždy spolehnout…

*

Seržant Roderick McTawish se u zalafetovaného těžkého kulometu Browning M6 zavrtěl. Měl hodně nepříjemný pocit, když ho major Faylord vybral pro tenhle úkol. Major neměl jinou možnost, než podle rozkazu vybrat šest nejlepších střelců s hodností seržantů z tohohle kulometu a přidělit je spolu se třemi zbraněmi podivnému chlápkovi, co o sobě tvrdil, že je britský ministr kouzel. Dokumenty od britského premiéra spolu s telefonátem mu nedaly na vybranou. Vojáci pochopitelně nevěděli, že se premiér vzbouřil při představě, že by do nearmádních rukou dal ještě protiletadlové rakety Stinger, takže o ně nakonec Rufus Brousek přestal žádat. Doufal, že kulomet na munici ráže 50 BMG (*12,7 × 108 mm pozn. autora) bude proti eventuálnímu dračímu útoku postačovat…

‘Vaše přidělení k Britské armádě je dočasně pozastaveno, budete k dispozici bezpečnostním útvarům Ministerstva Kouzel‘, přečetl si ke svému údivu v dokumentu podepsaném samotným premiérem. Nejprve si myslel, že je to žert, ale z toho ho rychle vyvedlo pár triků, které prováděli ti dva z ‘Kouzelnické Stráže‘, které k němu přidělili. Oficiálně byl jeho úkol naučit je s touhle zbraní zacházet a nechat si pak na celou akci odstranit vzpomínky. Odměnou mu neoficiálně slíbili povýšení na seržanta-majora a tím pádem i zvýšení žoldu. Smutnou pravdou ale je, že tihle čarodějové se ukázali být mnohem neschopnější, než většina nováčků, které kdy trénoval. Proto teď čekal s oběma kašpary na střeše tohohle divného baráku, o kterém mu řekli, že je to prý utajená nemocnice pro kouzelníky. O patro níž odpočíval seržant John Asher se svými dvěma svěřenci, kteří podle všeho nebyli o nic schopnější. Byli to teď jediní tři obyvatelé vrchních dvou pater nemocnice, která prý své aktivity přesunula spíš do nižších pater kvůli jakémusi nepochopitelnému riziku leteckých teroristických útoků…

Další dvě takové trojice byly kdesi v Londýně u vlastního Ministerstva kouzel a další prý na střeše kouzelnické banky. Zalitoval, že není tam, třeba by se aspoň dostal k nějakým penězům…

*

„Neříkal jsi náhodou, že se sem nikdo bez tvého souhlasu nedostane?!“ zeptala se elfka, když dolétli na zadanou adresu a kontrolovala na monitorech podivný dům. „Bioscan mi tu hlásí pět osob, lidí, jedna žena, čtyři muži. Co k tomu řekneš?!“

„To budou asi Smrtijedi s Bellatrix Lestrangeovou!“ usoudil Alastor Moody. „Měli bychom je chytit, zjistit co vědí a pak je zlikvidovat…“

„Zlikvidovat?!“ zatvářil se překvapeně Harry.

„Nemáme čas vláčet se s nimi do vašeho vězení. Navíc, pokud to je skutečně Bellatrix Lestrangeová, té se už z toho Azkabanu utéct jednou podařilo,“ potvrdil Butler nepříjemnou pravdu. „Nemůžete si dovolit nechávat za sebou živé nepřátele, kteří by se mohli být schopní dostat do vašeho ‘bezpečného úkrytu‘. I tohle by mohla být teoreticky past, ale zdá se, že na někoho, kdo by přišel normálními vchodovými dveřmi,“ ukázal na dvě tečky na monitoru. Ty byly, podle toho, jak se dal hrubý průřez domem pochopit, v předsíni a lidé, které ty tečky představovali, tam nejspíš byli skutečně na číhané.

„Oblétnu ten dům, abych si udělala lepší představu,“ prohlásila Myrta a chopila se řídících pák. „Výborně, má to uvnitř dvorek, který budou zřejmě střežit jen kouzla. Ty snad dokážeme oblafnout, aniž by nás těch pět v domě zaznamenalo.“

Na dvorek se spouštěli pomalu a opatrně. U pootevřených dveří člunu stáli Rehek Mandragora s Pošukem Moodym a kontrolovali, jestli neobjeví nějaká varovná kouzla. Podle pohybů hůlek a svraštělých čel něco asi skutečně našli…

„Konečně jsme dole,“ otřel si víl pot z námahou šedozeleného čela. „Udržet kouzla, aby tenhle vehikl neviděla, byla děsná fuška.“

Myrta sledovala monitory, ale nezdálo se, že by se změnila aktivita někoho z těch pěti, kteří byli v domě. Když přistáli, ještě jednou zkontrolovala všechna čidla a scannery, ale nic nečekaného nenašla.

„Nabijte si zbraně!“ doporučil Butler. „Měly by stačit srnčí broky…“

Sám vytáhnul Sig-Sauer a sundal z něj závěr. Z něj vyjmul hlaveň a dal ji do vnitřní kapsy obleku. Dal místo ní jinou, která trochu vyčnívala ven z těla pistole. Na bajonetovou úchytku nasadil děrovaný váleček tlumiče zvuku a z další kapsy vyndal krabičku s municí označenou jako subsonic, ze které naplnil dva zásobníky a dal i jednu kulku do komory hlavně. Pak pistoli zasunul do kapsy saka tak, aby ji mohl rychle vytasit. Myrta mu podala kus kamfolie, podobné pak podala i ostatním, jen Harry dostal svůj neviditelný plášť a Rehek Mandragora na sebe ťuknul svou hůlkou a jakoby zprůhledněl. Zahalili se zatím tak, že jim koukaly hlavy, aby zatím zhruba věděli, kde kdo je a vzájemně se neohrožovali…

„Já půjdu první!“ tvrdil trochu překvapivě Rehek a stal se jen průsvitným.

Skřítek vykroužil ve vzduchu hůlkou tunel, který nazelenale jiskřil do noci.

„Zevnitř by tohle být vidět nemělo a dovede nás to bezpečně aspoň ke dveřím,“ odtušil víl.

Dveře nebylo na první pokus vidět, dokud skřítek spolu s Alastorem Moodym nezagestikulovali společně hůlkami. Pak najednou nikdo nemohl pochopit, jak to, že je neviděl, když na ně přímo kouká…

Sláma Hraboš zasunul do zámku několik vousů a chvíli je nechal, ať se tvarují podle stavítek zámku. Pak je vytrhnul z kořínků. Mandragora k nim přiložil hůlku a pomalu s ní otočil. Dveře se začaly pomalu otevírat ven. Myrta na monitoru příručního scanneru kontrolovala nejbližší místnosti. Ukázala prstem k k jedněm dveřím a vztyčila dva prsty. Na další ukázala a zdvihla jeden prst, naznačila chůzi k dalším dveřím a zdvihla ho zas. Pak ukázala na strop a zas zdvihla jen jeden prst.

Rehek Madragora svou hůlkou vykroužil ve dveřích slabě světélkující ovál a ukázal, aby tím prošli všichni bez dotknutí se. Nejvíc obtíží s tím kupodivu neměl obrovitý tělesný strážce, ale zlodějíček Mundungus Fletcher, kterého nepřestalo mrzet, že mu ta ‘Metoda Kretén‘ nevyšla. Zrovna dovnitř prolézal Ron, když se otevřely ty dveře, za kterými měl být jen jeden člověk.

Vešla postava s pytlovitou maskou na tváři. Ve chvíli, kdy zdvihala ruku s hůlkou, Butler švihnul spodem svou rukou a Smrtijed dopadnul na zem s vrhacím nožem v krku. Potichu došli k jeho mrtvole. Butler vytáhnul nůž, který otřel do masky mrtvého a současně mu ji při tom stáhnul z obličej.

„Ti vyvrhelové jsou čím dál mladší!“ zahartusil potichu Pošuk Moody, když uviděli obličej asi dvacetiletého muže se třídenním strništěm neholených vousů. „No, pokusíme se příště aspoň jednoho z nich dostat živého…“

*

Draka, který se shora spouštěl k označenému místu, začali náhle z boku ze střechy jedné z budov, ostřelovat z kulometu. Nakolik mohl Severus Snape soudit, byla to sice méně účinná munice, než ta, kterou ho ostřelovala Tornáda Královského letectva, ale že i tak to vypadá dost špatně. Dva z doprovázejících Smrtijedů spadli mrtví k zemi. Byl si sice jistý, že nějaké škody a pár raněných způsobili, ale bylo to méně, než Pán Zla očekával. Přesto se rozhodl raději Přemístit k dalšímu místu útoku. Možná bude čelit obvinění ze zbabělosti, ale rád by jim čelil živý…

*

Gregory Fastwell ke svému překvapení nedostal od ministra důtku, ale pokyn dát do zítřka dohromady nový úderný tým. Jen nechápal, proč v něm má být někdo, kdo rozumí Irštině…

Pochopitelně nevěděl, že v době jeho akce v Malém Visánku dorazil na Ministerstvo Kouzel tajemník ministra kouzel Irské republiky, aby mu sdělil, že Harry Potter byl patrně unesen na ‘Zelený Ostrov‘ a že měl s sebou pověření vyjednat společnou akci irských a britských bystrozorů, na které se s Rufusem Brouskem skutečně dohodli.

*

Muž postával v kuchyni u krbu a když se ve dveřích objevila Harryho postava, nenechal se zmást maskou. Nehmátnul po hůlce, ale nasypal trochu Letaxového prášku do plamenů.

„Chce zdrhnout Letaxem!“ zašeptal Ron za Butlerovými zády.

Obrovitý sluha sice nezaváhal a namířil na Smrtijeda Sig-Sauer, ale Myrta byla rychlejší a zasáhla ho výbojem z Neutrina 2000 nastaveného na druhý stupeň – ‘středně propečeno‘. Smrtijed se při pádu udeřil hlavou o obrubu krbu a způsobil jistý hluk, proto museli postupovat rychle. Otevřeli dveře do předsíně, kde všechny portréty byly zakryté pevným černým plátnem, jiskřícím na povrchu kouzly, zřejmě utišujícími. Myrta zasáhla jednoho, Artemis druhého z číhajících strážců.

„Teď ještě tu ženskou!“ rozhodl Pošuk Moody.

Podle monitoru Bioscanu našli pokoj, ve kterém měla být. Podle toho, co o domě věděli, to byla ložnice Síriusova bratra Reguluse…

„Otevři, nech se zahlédnout, ale ne zasáhnout nějakým kouzlem, musíš zdrhnout ven a my jí tady dostaneme, ty budeš návnada, které neodolá!“ instruoval Harryho Moody.

Harry opatrně nahlédl dovnitř a uviděl Bellatrix Lestrangeovou, jak se sešitem v kožených deskách v jedné ruce prohrabuje papíry vysypané z několika vytahaných zásuvek.

‘Mdloby na tebe!‘ pokusil se nonverbálně černokněžnici zasáhnout.

Kouzlo se ale odrazilo od hbitě nastavené hůlky a Harrymu zpětný zášleh rozcuchal ještě víc vlasy a shodil z hlavy kapucu neviditelného pláště.

„Á, Pottříček!“ řekla Bellatrix Lestrangeová afektovaným přeslazeným hlasem. „Jak milé, že ses zastavil, chlapešku…“

To už byl Harry ale venku ze dveří a dusal chodbou pryč.

„Počkej, děťátko!“ volala za ním úchylná vražednice. „Mě stejně neutečeš!“

Zásah Neutrinem 2000 od Myrty zepředu i od Artemise Fowla zezadu jí dokonale překvapil a jen se bezmocně sesunula v bezvědomí k zemi…

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13) Danse Macabre

Kapitola 13) Danse Macabre

Seržant Roderick McTawish sevřel rukojeti velkorážového kulometu. Tak kvůli tomuhle je čarodějové potřebovali! Došlo mu to, když viděl draka, řítícího se z oblohy. Byl rychlejší a obratnější, než vrtulníky, na které se učil střílet. Naštěstí mu Gordon Vankman z Kouzelnické Stráže dokázal alespoň pomáhat s mířením, měl celkem slušný odhad, kam se ta potvora pohne. Zatím se ale nepodařilo způsobit mu nějaké vážnější zranění ani zasáhnout letce na dračím hřbetě. Jediný relativní úspěch byl, že téhle ‘přerostlé ještěrce‘ znemožnili, aby budovu zapálila odspodu. Cedric Molle, Vankmanův kolega, se ale ukázal být natolik nešikovný, že ho raději poslali za seržantem Johnem Asherem a jeho svěřenci, aby se stáhli pryč a řídili evakuaci horních pater budovy. McTawishovi bylo čím dál víc jasné, že odsud se už živý nedostane, leda že by se stal zázrak nebo jiný podobně přirozený jev. Tedy, ne že by jich u čarodějů bylo málo, ale na tohle asi nestačí…

*

Severus Snape zuřil. Nový ministr kouzel byl o dost chytřejší, než Kornélius Poletal, na tom by ale ještě nebylo nic moc divného ani překvapivého, někoho tak nekompetentního, jako byl bývalý ministr, je těžké najít. Ale že Rufus Brousek nechá zajistit střelci i Nemocnici u Svatého Munga, když nemocnice obvykle spoléhají na to, že ani ve válce nemají být napadány, to nečekal…

Drak by se sice dokázal svým plamenem ‘propálit‘ skrz ochranná kouzla Nemocnice a zničit ji odspoda, ale přitom by Snapea mohla některá zbloudilá kulka i trefit. Vznesl se tedy vzhůru, aby byl před palbou chráněn dračím tělem a zkusil sežehnout nejprve tu ‘protivzdušnou obranu‘. Cítil v nohou, jak se do dračího těla zarývají další a další projektily a jak se pomalu vlivem bolesti hroutí jeho ovládací kouzlo. Donutil draka vychrlit poslední zášleh plamene a pak se i s ním Přemístil zpátky na Voldemortovu základnu…

*

Seržant John Asher vyběhnul oproti rozkazu na střechu a v patách za ním běželi ti tři šašci z Kouzelnické Stráže. U natavených trosek kulometu Browning M6 bylo možné rozeznat zbytky dvou zpopelněných koster. Postavil se do pozoru a svým mrtvým spolubojovníkům věnoval poslední zasalutování, přitom v duchu zauvažoval, jak dlouho tu budou proti podobnému útoku bezbranní, než dostanou nový kulomet a dalšího instruktora střelby z něj…

*

Při ohledávání zajatců zjistil Butler, že Smrtijed, který se pokoušel o útěk krbem, je už po smrti. Možná, kdyby se mu věnovali hned, nemuselo ho krvácení do mozku zabít, ale oni potřebovali chytit všechny přítomné. Pokrčil nad tím rameny. Stejně by musel umřít a jak znal organizace podobného typu, stejně nejspíš nevěděl nic užitečného, co by nevěděli zbývající dva živí. Všichni čtyři muži z doprovodu Lestrangeové byli ve věku okolo dvaceti let, zřejmě nováčci, kterými není potřeba šetřit…

Prohledali celý tenhle podivný dům, našli ledasco, ale nic, co by bylo vysloveně užitečné pro úkol, který před skupinou stál.

Myrtu Krátkou i ostatní skřítky vyvedla z míry sbírka usekaných hlav domácích skřítků. Ani nikomu z lidí se pochopitelně nezdála vkusnou a Harry byl zrovna z téhle části svého vlastnictví upřímně nešťastný.

„Rád bych se tohohle dědictví zbavil, ale nevím, jaké jsou pohřební zvyky domácích skřítků,“ prohlásil při rozhovoru s elfkou.

„Zkusím vyjednat s Radou, aby dovolili jejich obřad recyklací, jako kdyby byli občany Jistoty a ne místní otroci,“ přislíbila Myrta. „Vy blátiví máte vážně zvrhlé nápady…“

Jedinou věcí, která mohla mít nějaký význam, se nakonec ukázal být sešit v kožených deskách, který našli u Bellatrix Lestrangeové. To byl deník Reguluse Blacka. Podle rychlých orientačních magických zkoušek, které udělal Pošuk Moody spolu s Mandragorou, na deníku nebylo kupodivu vůbec nic kouzelného. Hermiona s Artemisem a skřítky se usadili v knihovně. Bývalý bystrozor Moody odpojil krb od letaxové sítě, aby je z něj nikdo zvenčí nemohl překvapit. Butler potom vzal Harryho Pottera a Moodyho dolů do sklepa, kde při prohlídce objevili docela dobře vybavenou mučírnu. Odnosili tam postupně oba živé i oba mrtvé Smrtijedy i jejich velitelku. Myrta jim dala tři dávky skřítkovských ‘výslechových drog‘, teď už v podzemí ilegálních. To bylo ale jejich počínání víceméně také. Všechny živé zajatce dali po jednom do oddělených sklepních místností, aby se nemohli nějak dohadovat, v případě že by se probrali z bezvědomí…

„Vás dva musí vidět, budete návnada pro jejich pozornost. Pana Artemise ani svobodné skřítky naopak vidět nesmějí, to nemůžeme riskovat,“ vysvětloval osobní strážce. „Mohli by mít s Voldemortem nějaké telepatické spojení a nechceme mu dodat žádné použitelné informace, kromě těch, které už má.“

Potom se převlékl do katovské kápě s vystříhanými otvory pro oči.

„Není to trochu zbytečně moc teatrální?!“ zeptal se ho Harry.

„Dobře provedené mučení je z větší části divadélko na nervy mučeného. Víc se má nechat působit jeho strach a fantazie, než vlastní bolest,“ tvrdil Butler zkušeně. „Kromě toho by mělo zabrat to Sérum Pravdy…“

Jednoho ze Smrtijedů připoutali ke skřipci a Moody se ho pokusil probudit kouzlem: ‘Enervate!‘

Muž sebou zacloumal v poutech, vyvalil oči vsloup a zeleně se mu v nich zablesklo. Vzápětí zvadnul jako lilie po měsíci bez vody. Butler s Pošukem ho zkontrolovali a mohli už jen zkonstatovat, že je po něm. Moody našel kouzlo, které bylo vázáno na tohle jednoduché probouzecí kouzlo a zabíjelo svého nositele. Voldemort s podobnou situací zjevně počítal a připravil se na ní…

Dali mrtvého za dveře a připoutali ke skřipci posledního Smrtijeda. Moody si dal práci s odblokováním celého přediva kouzel, kterými byl mladík jištěn.

„Našel jste všechno?!“ zeptal se Butler s jistou nedůvěrou.

Bývalý bystrozor odpověděl pokrčením ramen. Smrtijeda probudili profackováním, které trochu připomínalo komix nebo klasickou grotesku.

Když viděli, že je zajatec vzhůru, donesl Butler jednoho z mrtvých. Držel ho levačkou pod krkem tak, že nebylo zřejmé, že přidržuje mrtvolu. Postavil se tak, aby ho Smrtijed ze skřipce viděl, ale ne do všech podrobností a hlavně ne obličej mrtvého.

„Tak ty nebudeš mluvit?!“ zařval na mrtvého a zatřásl mu hlavou.

Pak mu přiložil brokovnici k břichu a vystřelil. Když zajatec viděl, jak z těla odletují roztrhané kusy vnitřností skrz záda, pozvracel se. Nebyl v tom konec konců sám, stejně reagoval i Harry, jen Moody ten pohled dokázal vydržet s nehybným obličejem.

Ještě s kápí celou od krve a jiných tělních tekutin došel Butler ke Smrtijedovi.

„Tak co, budeš mluvit?!“ zeptal se.

Zajatec vzdor strachu v očích potřásl hlavou.

Pošuk Moody vytáhnul hůlku a pološeptem prohlásil:

„Legilimens!“

Sluha pokrčil rameny a vytáhnul z kapsy nůžky na stříhání pečené drůbeže, které si ‘vypůjčil‘ z kuchyně. Přidržel Smrtijedovu levou ruku a bez velkých cavyků mu ucviknul malíček. Zajatec jen třeštil oči na čůrek krve, který začal z rány vytékat.

„Máš ještě devět prstů na rukou a deset na nohou,“ informoval ho Pošuk studeným bručivým hlasem. „Je na tobě, kolik ti jich ještě zůstane…“

Butler vložil do nůžek zajatcův pravý prsteníček.

„Tady začneme třeba s tímhle…“ procedil a obrátil na Smrtijeda své temně modré oči, ve kterých nebylo vidět ani kubický milimetr soucitu.

„Co chcete vědět?!“ zeptal se zajatec.

Bylo zřejmé, že se k Smrtijedům dal proto, aby ubližoval druhým, ne aby někdo ubližoval jemu.

„Kde je Voldemortovo sídlo a jaké jsou jeho plány?“ dostal ze sebe Harry.

„Teď jsi hrdina, co Pottříku?!“ zkusil ho vyprovokovat zajatec. „Teď máš za sebou dostatečnou sílu, ale až se s tebou bude bavit Pán Zla, to budeš mluvit jinak!“

„Nech si kecy na koledu a odpověz!“ doporučil Harry a kývnul na Butlera, který ustřihnul druhý prst.

Smrtijed vykřikl bolestí a zamítal sebou. Když se Butler přesunul k jeho levé noze a zul mu botu, začal najednou prosit:

„On mě zabije, když vám to řeknu!“

„My tě zabijeme, když nám to neřekneš!“ ujistil ho Pošuk.

„Tak dobře, jen mi už neubližujte!“ zajatcův hlas změknul jako houska namočená do kávy. „Jeho sídlo je v …“ náhle zachroptěl a z úst mu vyrazil nazelenalý plamen.

Když mu poklesla hlava, nebylo ani zvlášť nutné kontrolovat, že je skutečně po smrti…

*

„Tady odsud je ten deník psaný nějakým divným jazykem,“ stěžovala si Hermiona.

Prošla celou knihovnu a zjistila, že zdaleka ne každý, kdo utratí spoustu galeonů za knihy o černé magii, vloží své peníze do kvalitní literatury. Většina knih byla ve skutečnosti zcela bezcenný brak, který se snažil dokazovat, že pro černou magii mají obzvláštní talent jen čarodějové z rodin, po mnoho generací čistokrevných. Rodina Blackových byli obyčejní nafoukaní snobové a tomu odpovídal i výběr titulů. Hermiona musela uznat, že tyhle knihy jim jsou platné jako utopenému zimník.

„Houby divný jazyk!“ prohlásil Artemis, když se podíval na stránku sešitu v Hermionině ruce. „Tohle je šifra a řekl bych, že jen hodně primitivní mřížková. Kdyby nebyl spěch, tohle bych rozlousknul jen s papírem a tužkou, ani bych nepotřeboval počítač…“

Vytáhnul z kapsy svou Kostku-X a přiložil ji ke stránce.

„Oskenovat!“ přikázal a sledoval, jak na miniaturním monitoru naskakuje text ze stránky.

Pak se posadil a minipočítač si dal na klín. Jeho prsy se rozběhly po klávesnici. Obyčejný počítač by v tak silném magickém poli, jako měl Dům Blackových, zkratoval a nefungoval, Kostka-X ale byla hybridní technologie se skřítčí a skřítčí technika magii odolává. Popravdě řečeno, odolal by i Artemisův notebook, který už dávno nebyl obyčejný Hewlett-Packard, jak tvrdilo firemní logo na obalu. Jenže Kostka-X byla mnohem pohodlnější na nošení…

Na monitoru Kostky-X se objevil souvislý text v normální angličtině. Ze začátku šlo o to, že si v něm Regulus pochvaloval, kolik našel nových nóbl přátel mezi Smrtijedy a jak skvělá mocná kouzla se od Pána Zla přiučil, ale s dalšími stránkami se nadšení pozvolna vytrácelo a nahrazovala ho nejprve skepse a posléze i zděšení z toho, co Voldemort i jeho nohsledi provádějí…

„Hele tady!“ ukázal Ron, který četl Artemisovi přes rameno. „Poslouchejte! ‘Už chápu, proč říká Sírius Snapeovi Srabus. Ten rádoby ‘Princ Dvojí Krve‘ je zjevně obyčejný patolízal a Pán Zla mu to baští. Nevím, co to bylo za službu, ale pohár po Helze z Mrzimoru mu snad za to dávat nemusel!‘ Koukám, že nakonec neměl toho hajzla rád asi nikdo…“

„Navíc to znamená, že on má jeden z viteálů u sebe,“ dodala Hermiona. „Jenže bude nejspíš přímo s Voldemortem, takže když najdeme jednoho, najdeme i toho druhého…“

„Tohle je možná stejně zajímavé,“ tvrdil Artemis. „Podle tohohle je Voldemortovo velitelství někde ve Walesu u Cardiffu…“ ukazoval na monitoru.

*

„Severusi, mám někoho, kdo bude na tom drakovi létat místo tebe!“ ujistil Snapea Voldemort. „Říkal jsi, že potřebuješ někoho, kdo umí slušně létat a že to kouzlo k dračí poslušnosti bys možná dokázal navázat na nějaký amulet…“

S těmi slovy ukázal na bývalého kapitána Zmijozelského famfrpálového mužstva, Marcuse Flinta. Snape přivřel oči a pozoroval svého bývalého studenta, proslulého surovými způsoby a věčně vyceněnými předními řezáky. Přemýšlel, jestli to Pán Zla myslí jako poctu, nebo jako projev nespokojenosti nad neúspěšnými pokusy o využití ohromného ničivého potenciálu dračí síly.

„Fajn,“ kývnul na Flinta. „Tenhle bude ještě zvyklý poslouchat, co se mu přikáže. Tady máš postup přípravy lektvarů, které budeš potřebovat na ošetření zranění. Budeš s ním muset být co nejčastěji, aby si přivyknul na tvůj pach. Lektvary, které bude muset dostat hned, ti dám už udělané. Budu potřebovat asi půl kila stříbra,“ s tím se obrátil na Voldemorta. „A někoho, kdo s ním umí dobře zacházet…“

„Není problém,“ odpověděl mu samozvaný Lord s úsměvem na hadí tváři, který dost znervózňoval. „My probereme důležitější věci…“

Když poodešli, Voldemort podal Snapeovi Denního Věštce.

„Podívej, dali celý dračí útok až na druhou stránku…“

*

„Jaká čest pro naši Nemocnici, pane ministře!“ snažil se vlichotit léčitel do Brouskovy přízně.

„Čest asi sotva, pane Sliderwicku,“ odpálkoval ho ministr kouzel. „Jak jste si možná všimnul, je válka. Pokud tedy vaší pozornosti ušlo to množství zraněných a prokletých lidí, které teď musíte pořád ošetřovat, případně ten pokus zapálit vaší Nemocnici dračím ohněm. Potřebuji mluvit s jedním vaším pacientem. Dopravil ho sem jeden bystrozor a byl dán příkaz, aby jeho přítomnost tady byla utajena.“

„Ten vlkodlak… Aha… Jistě… Pojďte za mnou prosím!“

Prošli do sklepních prostor.

„Je s podivem, že vůbec přežil,“ repetil Sliderwick. „Nejspíš ten, kdo na něj seslal kouzlo Avada Kedavra nebyl dost zběhlý a vlkodlaci jsou tak nějak víc, nebo spíš jinak živí. Až bude úplněk, pustíme ho do klece a necháme ho projít jednou neřízenou proměnou, to by mělo vyléčit…“

Ministr celou cestu zarytě mlčel a odmítal se nechat vtáhnout do konverzace. Konečně došli ke dveřím, u kterých hlídal nenápadně se tvářící člověk v civilu. Když uviděl Rufuse Brouska, úslužně se uklonil.

Léčitel odemkl dveře.

„Promiňte pane ministře, ale budu vás tam s ním muset zamknout. Vezmete si svého strážce s sebou?!“

Brousek se nenamáhal s odpovědí a jen úsečně kývnul.

„Jsem rád, že vás konečně poznávám, pane Lupine!“ oslovil ležícího muže.

Muž na lehátku slabě pohnul hlavou, aby dostal návštěvníka do zorného pole.

„Á, sám pan ministr, taková vzácná návštěva!“ na ironii byl ten hlas trochu slabý.

„Máte svým způsobem štěstí, že to byl Draco Malfoy, kdo se vás pokusil zabít!“ konstatoval nevzrušeně Brousek. „Teď pro vás mám nabídku, co se neodmítá. Aspoň se to tak říkává…“

Remus Lupin na své tváři dal pracně dohromady něco jako výraz zájmu.

„Tady máte prohlášení pro tisk,“ podal mu ministr pergamen. „Pokud ho podepíšete, budete oficiálně vyhlášen jako vůdce britských vlkodlaků a Ministerstvo Kouzel váš nárok uzná. Pokud ho nepodepíšete, tak bohužel, víte, jsme ve válce a vy jste byl už jednou zasažen Kletbou Smrti a Draco Malfoye za to potrestáme doživotním obytem v Azkabanu, jestli mi rozumíte…“

„Jinými slovy, já teď odsud zmizím a objevím se v márnici mezi ostatními mrtvolami vlkodlaků,“ konstatoval Remus. „Dobře, ukažte sem to lejstro!“

Začal si pročítat text a obočí mu vylétlo nahoru, zatímco čelist spadla dolů.

„Když tohle podepíšu, půjde po mně každý divoký vlkodlak!“ skoro vykřiknul.

„Ano, to je možná pravda,“ Brousek se zatvářil nečekaně vítězoslavně. „Ti by po vás ale šli stejně, takhle se můžete zaštítit autoritou Ministerstva a pokud vás náhodou dostanou, půjdou po nich naši bystrozorové a pomstí vás, můžete být klidný. Slečně Nymfandoře Tonksové také nebudeme dělat problémy z toho, že několikrát upřednostnila pokyny od Brumbála před těmi od přímých nadřízených, napomáhala ukrývání hledaného uprchlíka z Azkabanu a má poměr s vlkodlakem…“

„Jestli něco uděláte Tonksové…“

Nevyhrožujte, pane Lupine!“ doporučil ministr studeným hlasem. „Pokud nepodepíšete, prostě jste už mrtvý a nikoho už nedostanete příležitost zachraňovat.“

Po těch slovech podal vlkodlakovi pergamen a brk namočený v inkoustu.

„Takhle budu možná vůdce vlkodlaků, ale přitom jen loutka Ministerstva…“ zaprotestoval ještě.

„Lepší živá loutka, než mrtvý hrdina, pane Lupine!“ ozval se trochu nečekaně bystrozor, který ministra doprovázel do nemocničního pokoje jako stráž.

„Jsem rád, že jsme se seznámili!“ prohlásil po chvíli spokojeným hlasem Brousek a pohladil kapsu na svém hábitu, ve které měl konečně to podepsané prohlášení pro tisk. „Věřte, jsme víceméně na stejné straně, nebo si přinejmenším přejeme stejnou věc, tedy aby Voldemort nebyl. Já si ale ještě přeju zachovat ze života čarodějského společenství co nejvíc to půjde a taky zůstat ministrem i v klidnějších časech…“

*

Pro výslech Bellatrix Lestrangeové si Butler sundal katovskou kápi, beztak strašlivě špinavou, upravil si pečlivě tmavý oblek a na oči si nasadil tmavé brýle s kovovou odrazovou vrstvou, zrcadlovky. Obdobné podal i Alastoru Moodymu, který se svou hůlkou dotknul Harryho brýlí a vyčaroval na nich stejnou zrcadlící vrstvu. Pošuk byl zklamaný, protože jeho pokus o Nitrozpyt u Smrtijeda selhal, kouslo jakoby jen klouzalo po zajatcových myšlenkách a nedokázalo je zachytit a dešifrovat. Teď začal s magickou přípravou důležitější zajatkyně. Opět rozpletl celé klubko nejrůznějších kouzel a pak probudili chycenou vražedkyni.

Ta se chvíli divoce zmítala v poutech na skřipci a snažila se uvolnit.

„Tohle vás přijde draho!“ ječela. „Pán Zla vás všechny dostane a pomstí se!“

„Možná,“ připustil Harry lhostejným hlasem. „Teď ale máme my v rukou vás, takže dobře radím, spolupracujte, nebo…“

„Nebo co, Pottříčku?!“ Bellatrix se posměšně zašklebila. „Jestli ti to udělá dobře, můžeš mě teď odkráglovat kvůli bratránkovi Síriusovi. No a co, já se pro Pána Zla trpět bolest nebo umřít nebojím!“

„To je sice určitě zajímavé tvrzení, ale to se ověří, až se začneme vyptávat,“ odtušil Moody. „Kde je Voldemort? Kde má sídlo a co plánuje udělat příště?!“

Lestrangeová neodpověděla, jen jakoby víc sevřela zuby.

Moody opět zkusil Nitrozpyt, ale Smrtijedka byla v Nitrobraně opravdu dobrá a z hlavy ho doslova vyrazila. Pak jí mezi rty začala prosakovat krev, načež z jejího těla vyrazily mohutné plameny, které se jakoby pokoušely chytit trojici ‘vyšetřovatelů‘.

„Sakra!“ zaklel Pošuk. „Živý Oheň! Netušil jsem, že to umí! Sectumsempra!“ kouzlem, které si nechal už dříve vysvětlit od Harryho, oddělil Bellatrixinu hlavu od těla. Plameny se snížily a začaly vypadat jako obyčejný oheň, který spaloval dekapitovanou mrtvolu. Hlava se odkulila opodál a vypadala jen jako ožehlá.

„Co to mělo znamenat?!“ zeptal se Harry.

„Živý Oheň, to je kouzlo z černé magie,“ vysvětloval Moody, zatímco jeho hůlka stříkala do plamenů vodu, vyčarovanou nonverbálním kouzlem:‘Aquamenti!‘ „Čaroděj musí kvůli tomu spáchat sebevraždu, ale během umírání se sám stává duchem, který řídí oheň vyrážející z jeho těla. Umí to jen málokdo, protože se to nedá pořádně naučit, ale chce to strašlivou fanatickou víru, že se to povede. Sice umře, ale může se pomstít svým nepřátelům, protože Živý Oheň, když se pořádně rozhoří, dokáže spálit skoro cokoli aspoň trochu hořlavého…“

„Takže informace nemáme žádné,“ shrnul výsledky Harry. „Jen pět mrtvol na krku, kterých se musíme zbavit dřív, než začnou být buď cítit, nebo než je někdo oživí na nemrtvé…“

„Za Lestrangeovou nabízí Ministerstvo dost peněz,“ poznamenal Pošuk. „Někde tady ve sklepě jsem viděl velké skleněné válce na zvířata do lihu. Její hlava by se do toho vešla a měla by Ministerstvu stačit jako důkaz, že jsme ji chytli. Zalijeme jí nějakým alkoholem a zbylých těl se holt zbavíme…“

„Jenom toho od té ženské,“ doporučil Butler. „Ty čtyři chlápky bychom měli hodit i s kápěmi někam, kde je hodně čarodějů, aby se o tom dost mluvilo. Smrtijedi si musí uvědomit, že občas i prohrají a obyčejní čarodějové musí vidět, že aspoň občas někoho z nich je možné zlikvidovat.“

„Hodíme je na Příčnou ulici. To letadlo Myrty Krátké tam bez problémů doletí a nikdo by si ho neměl všimnout,“ navrhnul trochu nečekaně bývalý bystrozor.

Pak odešli ostatním říct, že výslech žádnou užitečnou informaci nepřinesl, naproti tomu Artemis Fowl mohl sdělit jim, že něco málo zjistili z deníku Reguluse Blacka…

*

Před tím, než po setmění mohli odletět, vystřídali se v odpočinku, aby se aspoň trochu vyspali. Kvůli bezpečí zvolili raději nákladový prostor Myrtina transportéru, než některou z ložnic očarovaného domu.

Naložili jak mrtvoly, tak oddělenou Bellatrixinu hlavu ve skleněném válci plném lihu. Několik dalších prázdných válců přibalili do nákladového prostoru.

Na mapě Londýna našel Pošuk místo, kudy se skřítčí letoun mohl dostat na Příčnou ulici a Myrta naplánovala trasu tak, aby se vyhnuli radarům i jiným kontrolám. Konečně se setmělo a mohli vyrazit. Transportér přelétl zeď u Prasklého Kotlíku. Klesli na pouhé tři metry, aby pád těla moc neponičil. V okamžiku, kdy se na chvíli objevil průzor, se na transportér zaměřil kulometčík na střeše Gringottovic banky. To už byly dveře naštěstí zase zavřené, mrtvoly ležely na dláždění Příčné ulice a skřítkovský letoun nabíral výšku.

„Ráže padesát BMG,“ konstatovala elfka po pohledu na monitor. „To by nám nemělo ani odřít lak…“

Zvýšila rychlost transportéru a odlétla s ním směrem ke Cardiffu.

Čarodějové, kteří byli zrovna na Příčné, byli tímto nemile vytrženi z relativního klidu, když se na zem rozpleskly čtyři mrtvoly. Během obhlídky, když čekali, než dorazí někdo z bystrozorů, si ale povšimli, že celá čtveřice sebou na zemi škube a pak vstává, byť toporně jako marionety.

Z Obrtlé ulice se vyvalil zástup mrtvol v různém stadiu rozkladu, povětšinou kostlivců. Jako se o mnohých významných lidech říkává, že mají svého kostlivce ve skříni, na Obrtlé to mnohdy platí doslova…

Mrtvolám nesvítily oči, jako bývá obvyklé u nemrtvých, jen sebou škubaly a poskakovaly jakoby v rytmu melodie, kterou slyšely jen jejich uši. Mrtví Smrtijedi se k téhle ‘párty‘ přidali a s pochmurně veselým křepčením celý zástup tančil dál.

To už ale dorazili tři bystrozorové, kteří vcelku snadno našli německého čarodějného turistu Helmuta Wilkeho ze Schwartzwaldu, který na Příčné ulici vyvolal kouzlo: Danse Macabre! Původně to byl motiv pozdně středověkých obrázků o věčném triumfu Smrti, ale kouzlo z toho udělalo skutečné tančící nebožtíky. Je zvláštní, že kreslíři tento motiv zobrazovali spíš v době rozvratu společenského pořádku, například v době velkých morových epidemií, nebo v sousedství Českého království jako Totentanz, v období husitských válek…

Vzhledem k tomu, že v Británii panoval výjimečný stav, Strastolec neprojevil mnoho smyslu pro humor a odsoudil Němce ke dvěma rokům pobytu v Azkabanu, na oddělení pro duševně narušené pachatele…

*

Dorazili k Malému Visánku, o kterém Harry věděl z dřívějška. Usedlost rodiny Raddleových byla viditelně vypálená, takže k místu zřejmě dolétli pozdě. Místo, které popisoval Regulus Black našli po chvíli pátrání. Podle bioscanu tam bylo asi dvacet lidí a šest skřítků. To nevypadalo jako současné hlavní velitelství, spíš jen místní pomocná základna.

„Co použijeme?!“ zeptal se Artemis.

„Nejrozumnější by byly bomby na rozhánění demonstrujících skřetů, ty používají náplně s nesnesitelným zápachem,“ prohlásila Myrta.

„Výborný nápad!“ ocenil tu ironii Artemis.

Scaner jim ukázal, kde je ventilační systém, do něj pak nasměrovali dvě protiskřetí bomby. Po necelých třech minutách vznášení se jim naskytl pohled na spoustu lidí, kteří si strhávají masky Smrtijedů a zvracejí.

S pocitem aspoň nějaké vykonané práce se vnořili do servisního tunelu, po chvíli vylétli v Irsku a dorazili na Fowl Manor…

*

Opal Koboi zachytila nedaleko Fowl Manor charakteristickou signaturu letícího Myrtino transportéru a pověsila se za něj, s odstupem asi kilometru. Chvíli před přistáním objevila i očekávanou signaturu Klusákovo osobního člunu. Transportér majora Riska Chaluhy nehledala a naštěstí nenašla, stejně jako si nevšimla svého stínu, malého člunu z nekovu, ve kterém seděl velitel Ark Sool.

„Tiše, půjdeme na přistání,“ prohlásila a jemně se dotkla řízení svého letounu…

*

Krátura se cítil oprávněně nešťastný. Nikdy se mu nezdařilo najít Nagini tak, aby byla hadí samice někde samotná, nechráněná. Konečně se to zdařilo. Kouzlem jedovatého hada paralyzoval a začal mu pižlat hlavu sekáčkem na maso, který našel v kuchyni. Když byl sotva v půlce práce, Nagini přišla k sobě a začala sebou zmítat. Při tom se jí podařilo domácího skřítka několikrát kousnout. Krátura jí podržel za hlavou a trhnul. Současně se z posledních sil Přemístil podél pouta k Harrymu Potterovi za svým současným majitelem…

*

Harry s Artemisem a ostatními si v předsíni Fowl Manor udělali konferenční místnost. Jen Klusák se zavřel v Artemisově sklepní laboratoři, kterou si dovybavil, protože tam měl víc pohodlí, než ve svém transportéru a byl s ostatními ve spojení jen prostřednictvím videokonference.

Probírali zrovna dosavadní poznatky, když se k nim náhle Přemístil domácí skřítek, ve kterém Harry jen s obtížemi poznal Kráturu. Skřítek chvíli držel v packách hadí hlavu, kterou pak upustil na podlahu a zhroutil se vedle ní. Harry přinesený předmět identifikoval jako hlavu Nagini. Krátura byl celý zbrocený krví, bylo vidět, že byl pokousaný jedovými zuby. Některá stará, už dávno zajizvená zranění se pod vlivem jedu otevřela a skřítek tak ztrácel spousty krve. Byl nápadně bledý a Myrta, která k němu doběhla, mohla jen konstatovat:

„S tím už nic nedokážu udělat, žije jen za cenu spotřeby své čaromoci!“

„Krátura splnil svou část úmluvy. Splní jí teď i Harry Potter?! Harry Potter Kráturovi slíbil, že když uspěje se zadaným úkolem, dá ho Dracovi Malfoyovi. Krátura teď ale v jeho službách zemře, dá tedy Harry Potter Kráturovo hlavu k hlavám ostatních domácích skřítků z Domu Blacků?!“

Když skřítek viděl Harryho vytřeštěné oči, zařval až nečekaně silným hlasem:

„Máš ksakru meč Godrika Nebelvíra! To mě necháš takhle chcípat, místo abys mi pomohl aspoň důstojně umřít, ty směšná parodie na čaroděje!?!“

Harry vytáhnul hůlku, ale nonverbálním kouzlem si nejdřív nepřivolal meč, ale staré otrhané tričko.

„Umřeš aspoň jako svobodný skřítek!“ prohlásil a hodil ho Kráturovi. „Accio meč Godrika Nebelvíra!“ dodal ještě.

Když meč Harrymu skočil do levačky, uložil kouzelnou hůlku a přendal si starou zbraň do pravačky. Krátura na sebe navlékl staré tričko, a pozvedl se na zemi tak, aby meč mohl volně k jeho krku. Harry se rozmáchnul a uchopil meč i druhou rukou. Pak se zuřivým výkřikem seknul a skřítkova hlava se skoro bez odporu skutálela dolů z krku.

„Jak dojemné, Pottere!“ ozval se náhle zezadu posměšně Voldemortův hlas. „Jen je skoro škoda, že já nejsem sentimentální…“

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14) Dračí oheň

Kapitola 14) Dračí oheň

Severus Snape nechal odlít roztavené stříbro do připravené pískové formy, odkud s bubláním a čmoudem odtekl vosk, ze kterého udělal bývalý Bradavický učitel model amuletu (*technicky - odlévání na ‘ztracený model‘ – pozn. autora). Počkal, než forma vystydla, aby ji pak roztloukl a vytáhnul trochu neuměle vyhlížející figurku dráčka s velkými kroužky na hlavě, koncích křídel, nohou a ocasu. K amuletu hodlal přidat i masku, kterou využíval před tím sám. Pokud Flinta chytí bystrozorové, odskáče si i to, co v ní na dračím hřbetě provedl při předchozích útocích Severus Snape…

„Jak budete chtít dlouhé ty řetězy?“ zeptal se Derrick Nollan, kterého mu Voldemort přidělil jako zkušeného řemeslníka schopného pracovat se stříbrem.

„Pojďte se mnou, musíme Flinta změřit!“ přikázal mu Snape a v duchu se usmál, když viděl, jak Nollan pobledl. „No ano, je u toho draka, vždyť si to tak přál sám Pán Zla!“ dodal k tomu.

Marcus Flint ošetřil draka kupodivu docela dobře, nedalo se mu skoro nic vytknout. Momentálně hlídal kotlík, ve kterém bublal lektvar.

„Jak dlouho se to má ještě vařit?!“ ukázal Snape na kotlík.

„Ještě hodinu, pane… profesore…“ Flint si nebyl jist, jak má Snapea správně oslovovat.

Snape ho neopravil, ale otočil se k jednomu ze Smrtijedů, který vypadal, že tu prostě jen dohlíží:

„Ty, pojď sem!“

Když se dotyčný neochotně přišoural, dodal ještě: „Míchej to, po směru hodinových ručiček, dokud ti neřeknu jinak!“

„Proč?!“ zeptal se Voldemortův poskok.

„Protože jsem to řekl!“ Snape na Smrtijeda vrhnul pohled jako na něco, co by se mělo vrátit zpět pod svůj placatý kámen. „Pak si můžeš u Pána Zla stěžovat, ale TEĎ poslechneš!“

Když bylo tohle zajištěno ke Snapeově spokojenosti, pokynul Flintovi, aby k nim přistoupil:

„Jak to s tím drakem vypadá?!“

„Hojí se to slušně a už po mně nekouše,“ odpověděl bývalý zmijozelský kapitán.

„Sundej si tu bundu, triko si můžeš nechat!“ přikázal Snape studeným hlasem.

Jakmile mu Marcus Flint vyhověl, pokynul mu, aby se postavil rovně a pak bývalému studentovi podržel u srdce figurku draka. Nollan vytáhnul krejčovský metr a začal si Flinta přeměřovat a zapisovat do notýsku.

„Na tenhle amulet dám kouzlo pro ovládnutí draka,“ vysvětloval bývalý profesor. „Musí se to na tebe trochu doladit a pak to budeš muset nosit vlastně skoro pořád, ale získáš si tím tady dost slušné postavení…“

*

Opal Koboi přistála se svým transportérem a začala přeprogramovávat systém obrany obou skřítkovských letounů, o kterých věděla, stejně jako obranný systém Fowl Manor. Věděla, že musí počkat do svítání. Za denního světla si ti uvnitř Fowl Manor možná ani nevšimnou azurově modrého pole Zastaveného Času. Jakmile celou věc spustí, systém obrany se bude sice nadále tvářit, jako by bylo vše v pořádku, ale ve skutečnosti spolu jednotlivá čidla systému přestanou komunikovat. Až bude systém provádět autokontrolu po uplynulé dvouhodině, přijde na to, že došlo k narušení, ale o už s tím nedokáže nic udělat. Bioscan jí ukázal, že většina lidí i skřítků se shromáždila ve vstupní hale a jen kentaur Klusák že odešel do sklepa. Bude potřeba dům obejít a Klusák holt přijde ‘na řadu‘ až později…

Arno Blunt si praskal klouby na rukou, podobně se zbavoval stresu z nudy Michail Ivanovič Medvědov. Mahmúd Džalál Femarí s Lin che-Juejem soutěžili v tom, kdo dokáže bodnout nožem mezi prsty toho druhého, aniž by mu dotyčný sebral ten nůž a aniž by byl dotyčný pořezaný. Všichni čtyři už věděli, že 'madam Bellinda', jejich současná šéfová, není žádná nevinná holčička, byť tak vypadá. Když jim každému podala trochu futuristicky se tvářící tmavé brýle, nikdo proti nim neprotestoval.

„Dobře… Ty brýle by vám měly ukázat paprsky senzorů, jestli se tedy Fowl nedostal k něčemu lepšímu,“ kývla konečně Koboi hlavou a poskytla jim ‘cenzurovanou’část informace. „Máme pět minut, kdy nás nebude nic vnímat, ale stejně se pohybujte nenápadně. Za pět minut budou ze všech čtyř věží střílet samozaměřovací kulomety na cokoli většího, než králík, co se jen pohne. Takže těm uvnitř nejenže nedorazí žádné posily, ale zlikvidují je vlastní síly téhle barabizny…“

Rychlým krokem došli ke dveřím, které ‘Medvěd Míša‘ otevřel ‘po ruském způsobu‘, tedy silou vypáčil zámek a vtrhnul dovnitř jako první. Druhý vtrhnul Mahmúd Džalál, za ním se protáhla dveřmi 'madam Bellinda', Arno Blunt s Lin che-Juejem kryli celé skupině útočníků záda. Opal Koboi s poťouchlým úsměvem stiskla tlačítko, kterým odstartovala sekvenci příkazů, po které počítač v Klusákově letounu spustil zařízení pro Zastavení Času…

*

Snape s Nollanem dokončili upevnění dračí figurky na soustavu stříbrných řetězů, která ji přidržovala v blízkosti Flintova srdce. Potom ji Snape očaroval kouzlem Ovládnutí a společně se přesvědčili, že drak bude mít svá zranění během několika hodin dostatečně zahojená a na Flintovy pokyny už reaguje celkem spolehlivě, takže jej bude možné znovu využít.

Bylo načase, protože Severus Snape ucítil pálení ve svém Smrtijedském znamení. Pán Zla ho volá! Přemístil se tedy k Voldemortovi, který se tvářil vítězoslavně.

„Našel jsem Pottera!“ vykřikl, když uviděl Snapea. „Je u toho mudly, co u něj měl zůstat v úschově můj nejcennější majetek!“

„U Artemise Fowla?!“ zeptal se bývalý bradavický profesor udiveně.

„Jistě, Draco zareagoval přesně tak, jak jsem si myslel a nalákal tak toho Fowla, aby nám Pottera našel.“

S tím Voldemort odešel, aby dal dohromady oddíl Smrtijedů. Za ‘pobočníky‘ si určil Severuse Snapea a Draco Malfoye, jednak aby dal Dracovi příležitost, jednak aby měl oba na očích, protože Snapeovo loajalitou si nebyl zcela jist. Petr Pettigrew se připojil podobně, jako se štěnice drží svého hostitele…

Patnáctičlenný oddíl se i s drakem, kterého teď ovládal Marcus Flint, Přemístil do míst, odkud sledoval Fowl Manor Severus Snape v době, kdy tam Draco Malfoy vyjednával o spolupráci.

Na Voldemortův pokyn vzlétli tři letci na košťatech k průzkumu a k velkému překvapení všech tvrdili, že našli jen ozvěny nějakých ochranných kouzel, ale že nemohou nikoho najít. Něco, snad právě ta ochranná kouzla, jim ale nedovolovalo otvírat dveře a museli proto pomocí kouzel procházet zdmi. Tehdy došel ke vstupu do Fowl Manor i sám Lord Voldemort a s menší eskortou prochodili celou usedlost Fowl Manor. Zvláštní bylo, že je kouzla ‘prohnala‘ po celé velké budově během pouhé čtvrthodiny. V jedné z místností hned u hlavních vchodových dveří Voldmeortovi kouzlo ‘tvrdilo‘, že je Harry Potter přímo před ním, přesto mu jej ale žádné další kouzlo nebylo schopné zviditelnit nebo umožnit jakýkoli účinný útok… Smrtijedi během prohlídky našli dokonce jakýsi magický ‘bunkr‘, místo v pracovně Artemise Fowla mladšího, které bylo skryto pod mnoha kouzly různých rukopisů. Pán Zla si už myslel, že se všichni skrývají tam, ale jediné, co tam objevil, byl skleněný válec s hlavou Bellatrix Lestrangeové. Když ho jeden ze Smrtijedů zkusil vzít ze země, zjistil, že to nejde. Voldemort i ostatní Smrtijedi vyzkoušeli několik ničivých kouzel i prostě roztlouct věci zutou botou, ale nic nezabíralo.

„Zastavený Čas!“ došlo náhle Snapeovi i Voldemortovi v jednu chvíli.

Vyšli ven. Tohle bude složitější. Všichni uvnitř jsou chránění Zastavením Času a pokud se nepodaří dostat Voldemorta s nějakými Smrtijedy do toho začarovaného okamžiku, nedostane se na Pottera do té chvíle, dokud kouzlo nepřestane působit…

*

Gregory Fastwell sice zíval z nevyspaní, ale nový úderný tým se mu dát dohromady podařilo a ráno ho mohl ministrovi představit patnáct bystrozorů, které dal dohromady. Se znalostí Irštiny ale našel jen tři, z toho starého Barryho Veddella musel vynechat, protože už nebyl schopen účasti na skutečně nebezpečné akci…

Do Irska se Přemístili pod vedením ryšavce, který o sobě prohlašoval, že se jmenuje Sean O’Borun a že je druhým tajemníkem ministra kouzel Irské republiky. Na místním Ministerstvu kouzel v Dublinu je už očekával Diarmuid O’Manion, Brouskův rezortní kolega s dalšími patnácti irskými bystrozory. Na mapě ukázal polohu Fowl Manor. Vzhledem k malé vzdálenosti a potřebě zbytečně nevzbuzovat pozornost rozhodl irský ministr, že pro akci zapůjčí očarované automobily z majetku Ministerstva.

„Jak to chcete provést, Rufusi?“ zeptal se O’Manion.

„Nebudeme brát žádné zajatce, možná s výjimkou Draco Malfoye, pokud sám něco neprovede. Nehodlám riskovat, že se někdo ve Starostolci zas posere strachy nebo z toho, že by měl odsoudit někoho z ‘dobré rodiny‘.“

O’Manion na svého britského kolegu trochu vytřeštil oči, pak ale kývnul hlavou, jako že to zařídí. Brousek měl na rozdíl od něj ze svých bystrozorských časů stejnou zkušenost, jakou udělá většina policajtů kdekoli na světě. Soudy mají tendenci nevšímat si u některých lidí ani tak důkazů, jako spíš společenských vazeb a rodinného původu, případně stavu bankovního konta…

*

Opal Koboi procházela vnitřní počítačovou síť Fowl Manor a nestačila se divit. Kombinace hard i software byla zcela unikátní lidsko-skřítčí a jakýkoli méně schopný hacker by byl zhola bez šancí.

Po chvíli se jí podařilo zachytit komunikační kanál mezi vstupní halou a sklepní laboratoří, ve které byl kentaur Klusák. Chvíli poslouchala, ale nějak jí to nedávalo smysl. Blátiví přeci nemají dar kouzla, tak jak by mohli mít nějaké čaroděje! Nicméně po chvíli jí ikonka zahlásila, že má dostatek údajů k tomu, aby dokázala namodelovat Klusákovu osobnost a nahradit ho ve videokonferenci. Udělala to a současně kentaura ve sklepní laboratoři odřízla od světa. Bezpečnostní zámek ve dveřích laboratoře zůstal v poloze zamčeno a když Klusákovi nečekaně zhasla nejprve obrazovka monitoru a posléze i celá místnost, začal kentaur od různých kovových výčnělků dostávat poměrně silné elektrošoky. To mu pochopitelně už došlo, že jsou pod útokem psychopatické šotky, ale neměl rychle po ruce dostupné prostředky, s jejichž pomocí by mohl informovat Artemise nebo Myrtu.

Říká se sice, že místo nadávání na tmu má jeden zapálit aspoň svíčku, ale Klusák místo ní vyštrachal baterku a příruční počítač. Začal s jeho pomocí ‘lovit‘ Opalino ‘červy‘, rozlezlé po celém systému. První analýzy ukazovaly, že je promořenost prakticky absolutní. Po analýze ‘červa‘ začal dávat dohromady program, který jej měl v počítačovém prostředí Fowl Manor vychytat a napravit změny, které způsobil. Příprava zabírala čas, zvlášť když musel zabránit tomu, že by na to Koboi přišla příliš brzy…

*

Auta patřící irskému Ministerstvu kouzel zastavila u stanoviště, kde čekali Percy Weasley s Paedricem O’Neillem a dvěma irskými bystrozory. Když se čtveřice přesvědčila, že dorazili jejich nejvyšší šéfové a navíc společně, přisedli oba tajemníci ke svým ministrům, aby každý v tichosti předal svou zprávu, která ale zněla, že toho bohužel mnoho nevědí…

Vozidla dorazila na dohled k hlavnímu vchodu do Fowl Manor, který krajině jednoznačně dominoval. Po několika kouzlech se objevila podivná pětiúhelníková kopule se zaoblenými rohy.

„Zastavený čas!“ skoro si odplivnul jeden z britských bystrozorů. „Tam se nedostanem!“

„Možnost by tu byla,“ tvrdil jeho irský kolega. „Ale budeme muset požádat o pomoc leprikony…“

*

Lord Voldemort seslal na usedlost Fowl Manor zdálky dost složitě působící kouzlo. Severus Snape, se při studiu struktury kouzla nedokázal ubránit obdivu. On sám by sice takové kouzlo dokázal dát dohromady také, ale trvalo by mu mnohem déle, než by ho dokázal vymyslet. Po aktivaci se okolo domu ukázalo jakési chvějivé moaré, azurově modré pole obklopující celý komplex budov. Nebylo polokulovité, jak čekal, ale mělo tvar pětiúhelníka se zaoblenými rohy. Byli vzadu z pohledu návštěvníků v konferenční místnosti a pokud odtamtud neodejdou, neměli by ti uvnitř o připravovaném útoku vůbec vědět…

„A jak se dostaneme dovnitř?!“ zeptal se Draco nechápavě.

„Cestu dovnitř nám propálí svým ohněm drak!“ prohlásil Voldemort a naznačil všem, aby nasedli na košťata. „Nalétni k tomu modrému a začni to pálit!“ přikázal ještě Flintovi.

Když drak vzlétl, očaroval ho šéf Smrtijedů utišující kletbou: ‘Silencio!‘

Chvíli po tom Smrtijedi nasedli na připravená košťata. Výjimkou byl sám Voldemort, který se vznesl, jako by využití koštěte bylo pod jeho úroveň. Marcus Flint zabrzdil draka těsně před chvějivým azurově modrým silovým polem. Pak cuknul improvizovanými opratěmi. Drak hlavou trochu couvnul dozadu a pak cuknul dopředu a vychrlil žhoucí plamen ze svého nitra. Zakroužil hlavou na dlouhém krku a v moaré se objevil kulatý otvor s otřepenými okraji, které se poměrně rychle začaly stahovat. Voldemort mu nejprve pokynul, aby díru ještě rozšířil. Když viděl, že se otvor zase uzavírá, pokynul všem, aby si pospíšili dovnitř.

Jakmile měli azurově modrou kupoli nad sebou, ukázal Voldemort dozadu, k zadnímu vchodu. Zkoumal různá kouzla, ale kromě nejrůznějších magických varovných alarmů, které ‘oslepoval‘, nenašel žádné kouzlo, které by ukrývalo třeba nějakou skutečnou hlídku. Palbu samozaměřovacích kulometů vyřadilo několik kouzel jen se dvěma ztrátami na životech. Protiletadlovou raketu Igla systém neodpálil, protože narušení Koboiným červem bylo příliš značné. Voldmeort i se svými nohsledy přistál na určeném místě, chvíli po tom, co drak přestal bušit křídly a zklidnil se.

Pokynul jednomu ze Smrtijedů. Ten jednoduchým zmrazovacím kouzlem vyřadil alarm u dveří, alespoň si to myslel. Pravda je, že nebýt zásahu Opal Koboi do systému, už by o něm ti uvnitř věděli. Takhle se ale mohli skoro všichni Smrtijedi nahrnout dovnitř jako velká voda, stačilo jen kouzlo: ‘Alohomora!‘. Lord Voldemort vešel po nich a s opovržením vepsaným ve tváři se rozhlédl okolo sebe.

„Potter s těmi svými kamarádíčky se tu schovávají jako krysy! Navíc vám pozabíjeli pár přátel a příbuzných,“ konstatoval. „Takže na ně!“

Celá vrahounská skupina se potichu rozběhla naznačeným směrem.

Severus Snape i Draco Malfoy se drželi co nejblíže Voldemortovi. Petr Pettigrew se naopak vlekl vzadu, snažil se krýt prostřednictvím ostatních Smrtijedů tak, aby k sobě nepřitahoval příliš mnoho pozornosti…

*

Major Risk Chaluha zíral na monitor jako uhranutý. Viděl, že Opalino gorily dostaly podivné tmavé brýle, ve kterých bude skoro určitě ukrytý filtr pro spatření kouzelné bytosti pod štítem. Zásahová jednotka byla na podobné věci už po zkušenostech s Artemisem Fowlem cvičená a model Fowl Manor v podzemí sloužil jako výcvikový trenažér pro nácvik řešení podobných situací. Přesto ale majora šokovalo, jak hluboko šotka klesla…

*

Leprikon, kterého přivedl jeden z irských bystrozorů se podíval na kouzlem zviditelněnou azurově modrou kopuli pole Zastaveného času. Sundal si malý zelený cylindr a poškrábal se na hlavě.

„To bude obtížné a drahé, šéfe!“ oslovil O’Maniona trochu neomaleně. „Musím skočit pro pár kolegů a ti mají rozdělané vlastní kšefty…“

„Koukejte sebou hodit, nebo zjistíte, že vás postavení národních maskotů neuchrání před službou,“ odseknul ministr netrpělivě. „Povolejte si koho chcete, ale hoďte sebou!“

Leprikon se lehce uklonil a s lehkým pufnutím se Přemístil pryč…

*

Opal Koboi s najatými zabijáky zírali oknem na přistávajícího draka. Chvíli byli potichu a každý sám za sebe jen cítil, jak mu údivem zvolna poklesá spodní čelist…

„Máme problém, madam Bellindo!“ dostal ze sebe konečně Arno Blunt.

„Vidím Arno!“ odpověděla Koboi. „Stáhneme se stranou a necháme je projít k Fowlovi. Neřekla bych, že to budou jeho spojenci. Pak tam dojdem a dorazíme ty, co přežijou!“ rozhodla.

Skupina návštěvníků nechala draka vzadu, mimo dohled od hlavního vchodu. Opal se svými nohsledy na něj měla docela slušný výhled a podobně i na útočící skupinu.

„Máte asi pravdu, madam Bellindo,“ souhlasil Michail Ivanovič Medvědov. „Takhle se přátelská návštěva nechová. Ani přátelé od GRU ne. Jenže to bude zatracená síla, jestli budou chtít spálit tenhle palác, asi se odsud nedostanem. Ten drak je lepší, než plamenomet.“

„A co s tím chcete asi dělat?“ odsekla nenaloženě.

‘Medvěd Míša‘ pokrčil rameny.

„Inša-Alláh!“ konstatoval Mahmúd Džalál Femarí. „Bude to velký boj s prokletými džaurskými kouzly!“

„Sklapni hlupáku!“ doporučil Lin che-Juej. „Madam Bellinda má pravdu. Počkáme, jestli je třeba náhodou nedokáže vyřídit Butler a pak si teprve půjdeš hrát!“

„Udělám jim volnou cestu k Fowlovi!“ prohlásila Opal, když uviděla, že ke vchodu došli bez draka. „Máme sakra kliku. Vybrali si jiný vchod, ten jejich nemá vylomené dveře.“

Její prsty se rozeběhly po podivných symbolech na zvláštně tvarované klávesnici laptopu…

*

Voldemort i Smrtijedi zaslechli hluk doprovázející magické Přemístění. Potichu otevřeli dveře a namířili dovnitř hůlky. V místnosti uviděli zakrváceného domácího skřítka, který v packách držel oddělenou hlavu Nagini. Potter s přáteli a dokonce se dvěma dalšími skřítky byli zaneprázdněni péčí o zatraceného zabijáka, který zabil nejvěrnější přítelkyni Pána Zla. Potter si pak přitáhnul meč, který Voldemort celkem snadno poznal. Když skřítkovo dekapitované tělo dopadlo na podlahu, konečně promluvil:

„Jak dojemné, Pottere! Jen je skoro škoda, že já nejsem sentimentální…“

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15) Nejlepší den na umírání

Kapitola 15) Nejlepší den na umírání

Harry se zprudka otočil s Nebelvírovým mečem stále v rukou. Uviděl skupinu čarodějů s namířenými hůlkami. Většina měla ty své směšné masky, ale přesto dokázal poznat kromě nenamaskovaného Severuse Snapea i Draco Malfoye a Petra Pettigrewa, toho hlavně podle přikrčeného postoje celoživotního zbabělce.

Když si nechal před dvěma lety Voldemort na hřbitově v Malém Visánku ‘uklohnit‘ nové tělo, dovolil Harrymu nechat si hůlku, aby svým spojencům dokázal, že ze svého malého ‘přemožitele‘ nemá strach. Teď takovou chybu už asi neudělá… Černokněžník na Harryho mířil hůlkou, která se zdála dost lišit od té, kterou proti němu použil posledně. Kdyby měl náladu a čas přemýšlet, možná by mu došlo, že to byl důvod, proč byl pan Ollivander unesen a posléze umučen. Voldemort se s její pomocí hodlal vyhnout trapnému zopakování vzácného, byť efektního kouzla: ‘Priori Incantatem!‘ Harry se při pohledu na svého nepřítele neodvážil pustit Nebelvírův meč z rukou. Proti kouzlům možná nebude příliš účinný, na druhé straně ale jde o zbraň jednoho z nejmocnějších čarodějů britské historie a patrně i Voldemortův viteál. Postavil se tedy do střehu…

Nastala zvláštní chvíle jakéhosi bezčasí, kdy sám Čas zatají dech, před tím, než nastane děsivý výbuch nekontrolovaného násilí…

Butler stisknul tlačítko, kterým odstartoval vysunutí štítů z neprůstřelného skla, stejně jako postranních křídel, použitelných jako pomocné štíty. Dalším tlačítkem se vysunul jeden z kulometů Bren. Útočníci přišli z nečekaného úhlu, kam mohl střílet jen tento. Harry Potter a ten starý bystrozor Alastor Moody, byli jediní, kteří byli mimo získaný trochu sporný kryt. Snape máchnul beze slov hůlkou a hlaveň zbraně se náhle ohnula téměř do pravého úhlu do stropu. Takhle jednoduché to tedy nebude…

Fawkes začal zpívat, ale Voldemort ho jediným bezeslovným kouzlem znehybnil v jakési pavučině, ve které se fénix mohl jen tiše zmítat. Pták dopadnul dosti tvrdě na zem kousek od Harryho.

Pošuk rovněž máchnul svou hůlkou, aby tak nastartoval předem připravené zábrany proti Přemisťování. Pak svou hůlku namířil na skupinu Smrtijedů za Voldemortem, který ale k Harryho překvapení svou hůlkou mířil za něj, na někoho z jeho přátel a spojenců…

*

Klusák si gratuloval k tomu, že strávil před odletem skoro dvě hodně nepříjemné hodiny navlékáním se do neprůstřelné kombinézy vyrobené přímo na jeho míry. Konečně se mu podařilo po nepříjemné půlhodině proniknout do Artemisova systému ochrany Fowl Manor. Bylo ještě štěstí, že si při jeho vylepšování nechal ukrytá zadní vrátka…

Do jednoho z notebooků, určených v laboratoři pouze pro pomocné účely, se kentaurovi podařilo ‘odchytit‘ Opalino červa a mohl ho tedy otestovat. Po další půlhodině mohl do systému vypustit vlastního červa, který umožňoval alespoň jemu samému vidět, co skutečně zabírají kamery sídla.

K svému zděšení uviděl kromě šílené šotky, krčící se i se čtveřicí zabijáků v jedné z vedlejších místností v přízemí, rovněž i partu podivných individuí, stojící proti Artemisovi, stejně proti jeho přátelům a klientům. Některé z těch nezvaných týpků dokonce dokázal poznat podle obrázků, získaných prostřednictvím nervového transformátoru z mozku Harryho Pottera…

„D’Arvit!“ zaklel Klusák nahlas.

*

Major Risk Chaluha rozdělil své mužstvo na čtyři čtyřčlenné týmy, v transportéru nechal jen Devina Olivu jako pilota a Grelpa Kostřavu jako zálohu.

Artemisův dům měl v podzemí své ‘dvojče‘ – model, který zásahovka používala pro nácvik práce v obzvláště nebezpečných místech světa blátivých. Teď měli tenhle nácvik nečekaným způsobem zúročit. Vzhledem k nutnosti zachovávání rádiového klidu i zneviditelnění, bylo trochu problém zajistit koordinaci. Risk vedl čtveřici, která měla vpadnout šotce do zad, Lemuela Gabra určil jako velitele zajišťovacího (a pochopitelně také vyprošťovacího) týmu, takže dovnitř jít neměl, pokud se něco hodně ošklivě nezvrtne…

*

Voldemort napřáhl hůlku a prohlásil:

„Pane Fowle, měl jste přijmout naši obchodní nabídku. Avada Kedavra!“

Butler se vrhnul do cesty zelenému paprsku z černokněžníkovy hůlky a postavil se před Artemise, kterého srazil k zemi. Vzápětí se k zemi poroučel sám, s očima nepřirozeně vytřeštěnýma…

„To sebeobětování se šíří jak epidemie!“ zaklel Voldemort. „Příležitostně ho potom někdo zabijte!“

Artemis odložil truchlení na pozdější chvíli, teď musel řešit pomstu. Na to ale potřeboval znovu získat kontrolu nad obranným systémem Fowl Manor, který je před tímto útokem vůbec nevaroval…

Draco Malfoy si poněkud teatrálně strhnul z tváře masku a namířil svou hůlku na Harryho:

„Avada Kedavra!“

Zelený paprsek z jeho hůlky se před Harryho obličejem odklonil a narazil do Nebelvírova meče. Ten se na okamžik zeleně rozzářil, trocha skřítkovy krve se skoro bez kouře odpařila. Harry vzápětí ucítil, jakoby jeho tělem od rukou až do nohou přešel úder střídavým proudem o vysokém napětí doprovázený vlnou smrtícího chladu. Přesto ale Harry zůstal naživu a dokonce dokázal dál stát vzpřímeně. Meč zřejmě fungoval jako jakýsi ’hromosvod‘ na kouzla…

Alastor Moody měl v principu dvě možnosti, co udělat. Buď se mohl pokusit dostat do relativního bezpečí pultu recepce ze čtyřpalcové oceli s kompozitním pancířem, nebo zaútočit s vědomím, že patrně nepřežije. Starý bystrozor uvažoval tak asi dvě sekundy, než s divokým výrazem obličeje a s rychle se otáčející magickou oční protézou začal vrhat kletbu za kletbou na skupinu Voldemortových přívrženců. Vybíral si spíš ty slabší ze Smrtijedů a než ho zasáhla kletba: ‘Avada Kedavra!‘ z rukou Severuse Snapea, dokázal vyřídit čtyři. V okamžiku smrti měl v obličeji podivně spokojený výraz, jako by byl rád, že svůj krk prodal opravdu draze…

Draco Malfoy v okamžiku, kdy jeho kletba selhala, vyrazil jakési trochu směšné zapištění, načež z jeho hůlky vyrazily plameny, které jeho tělo během pár úderů srdce zpopelnily. Neporušitelný slib si vybral svou první oběť. Ze Snapeovy hůlky vyrazily rovněž plameny, ale bývalý profesor prostě udělal nad svou hůlkou složité gesto levačkou a ta vzápětí zhasla.

„Zdá se, že jsi opravdu o dost schopnější a užitečnější čaroděj, než Draco Malfoy, Severusi!“ konstatoval Voldemort pochvalným tónem. „Dostals i toho Pošuka…“

„Další, koho ‘si zradil, co Srabusi?!“ dostal ze sebe konečně Harry. „Nejdřív naši, pak Sírius, Remus a nakonec i Brumbál…“

Když zjistil, že jej Nebelvírův meč nečekaně zachránil proti smrtící kletbě, byť vyslovené nepříliš schopným mladým čarodějem, rozhodl se Harry vsadit vše na jednu kartu. Vydal se Voldemortovi v ústrety s cílem bodnout do něj právě tím mečem. Pokud by to nestačilo, zkusí třeba ještě něco dalšího… Jeho ponětí o šermu, navzdory několika lekcím poskytnutých Nebelvírovým přízrakem, sice končilo u: ‘Držet za tupý konec a ten špičatý strkat do jiných lidí…‘, ale Voldemort díky svému snad až příliš namyšlenému spolehnutí se na pouhá kouzla ze šermu rozhodně víc neovládal. Totéž platilo i pro ostatní Smrtijedy, jinak by platila známá slova klasika: ‘Každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno‘…

Snape se zdál být Harryho provokací patřičně naštvaný, až vytočený:

„Vždycky jsem byl věrný stoupenec Pána Zla, nikoho jsem nikdy nezradil. Na to je specialista támhle ten zbabělý Červíček – zakrslíček…“ ukázal za sebe palcem levé ruky.

Vzápětí toutéž rukou vytáhnul zrcátko a poskakujícího mrňavce za zády si nevšímal:

„Potřebujeme sem draka. Hned!“

To byla pro Petra Pettigrewa nejspíš poslední kapka:

„Ty zmetku!“ zaječel a bodnul ho zezadu nožem. „Ty už mě nikdy v životě ponižovat nebudeš!“

Musel mít pořádný vztek, protože Harry ke svému překvapení uviděl procházet zakrvácenou špičku nože ze Snapeova břicha a obličej bývalého profesora lektvarů ztratil svůj obvyklý nadřazený úšklebek. Dalo by se naopak říci, že poněkud zhloupnul… Červíčka zabil jeden ze Smrtijedů, takže svého bývalého spolužáka a současného ‘spoluspiklence‘ přežil jen o pár sekund, nicméně podařilo se mu ostatní útočníky právě na těch pár sekund slušně konsternovat a Harry to musel rychle využít. Voldemort vypadal, že není tímto vývojem zrovna třikrát potěšen…

Když se zavražděný Snape sesunul k zemi, vykutálel se mu z vnitřní kapsy hábitu zlatý dvouuchý pohár, který byl dědictvím po Helze z Mrzimoru. Harry pustil meč levou rukou a udělal gesto, kterým si pohár přitáhnul. Nebyl si jist, jestli to byla náhoda, reflex nebo vedení duchem Godrika Nebelvíra, ale pohár se mu podařilo zasáhnout lehkým sekem v letu a přetnout na dvě poněkud nestejné poloviny. Na meči se objevila prasklina, kterou nikdo nepostřel. Byla sice zatím jen jako vlas, ale časem kvůli ní může meč snadno prasknout.

Voldemort sebou trhnul, ale pak se zašklebil.

„Tohle ti nebude stačit, Harry!“ tvářil se vítězoslavně. „TY MNE zabít nedokážeš! Mors tua vita mea - Tvá smrt je můj život.“

Harry neodpověděl, ale udělal další krok směrem k černokněžníkovi.

„No tak, zabijte ho konečně už někdo!“ zaječel na zbývající Smrtijedy.

„Meum est propositum in taverna mori,“ řekl nečekaně Nebelvírův přízrak Harryho hlasem vysloveným Haryho ústy. „Mým záměrem je zemřít v hospodě.“

*

Když Ark Sool uviděl, že do Fowl Manor nabíhá skupina skřítků ze zásahovky, málem ho kleplo. Vydal se ale za nimi, aby zajistil, že se odtud ani Artemis Fowl, ani Klusák nebo Myrta Krátká nedostanou živí.

Pak se mu ale stalo to, co by nemělo postihnout ani toho nejzelenějšího nováčka. Reakce na nepovolený vstup do lidského sídla mu způsobila nevolnost a on si zajistil ’plnou vázu‘ – nazvracel si do helmy a neměl žádného parťáka, který by mu ji otevřel. Pomalu upadal do bezvědomí způsobeného nedostatkem kyslíku, když část zvratků vdechl…

*

Když Opal Koboi viděla na obrazovce monitoru, že Butler padnul mrtvý k zemi, rozdala svým zabijákům maličké powerbooky, nastavené tak, aby v každém bylo vidět, co kamery skutečně vidí, nikoli falešný obraz posílaný Artemisovi do velína. Její zabijáci si vyměnili zásobníky s municí za průbojnou, aby mohli střílet po lidech ukrytých za neprůstřelným pultem v recepci.

Na rozdíl od ‘první útočné vlny‘ nehodlala šotka použít taktiku silného frontálního náporu, ale rozdělila své zabijáky tak, aby Artemise a jeho přátele mohli napadnout z různých směrů a nepředstavovali společný cíl. Arno Blunta si nechala k ruce, ostatním vyznačila ‘trasy postupu‘.

„Zabijte každého, kdo bude stát v cestě!“ rozhodla.

*

Mundungus Fletcher ležel na zemi a předstíral bezvědomí, aby ho nikdo nemohl hnát do boje. Ve chvíli, kdy koutkem oka zahlédl zelený záblesk kletby: ‘Avada Kedavra!‘, proběhl mu před očima nezanedbatelný úsek života a on usoudil, že by se ještě na nějaký ten kousek rád podíval.

Ginny s Hermionou a Ronem zkusili vypálit na Smrtijedy pár kleteb, ale nikdo neměl žaludek nebo nervy na použití kletby: ‘Avada Kedavra!‘ Jejich činnost přilákala Voldemortovu pozornost. Protože se mu zdálo, že na Harryho nějak moc kouzla nepůsobí, zkusil získat nějaké informace od Harryho přátel nebo někoho z nich přeměnit ve svého spojence. Trochu nečekaně pak od zrzky, která vyčarovala jeho Smrtijedům před obličej obrovského netopýra, ucítil náznak spojení se svou myslí. Šel po tom vlákně a našel stopu, podle které byla dívka před lety posednuta jeho vzpomínkou, uloženou v sešitě. Chabý odpor její mysli hravě prorazil.

Hermiona zasáhla jednoho ze Smrtijedů matoucím kouzlem, ale než pomatenec stihnul někoho zabít, usmrtil ho kolega, který teď stál s Voldemortem proti Harrymu sám. Ginny náhle začaly podivně červeně zářit oči. Mladá rusovláska se otočila ke svému bratrovi a vypustila na něj z hůlky červený záblesk omračovací kletby. Ron zvrátil oči vsloup, sesunul se k zemi a zmizel. Hermiona neměla zrovna moc času pátrat po tom, kam se poděla, protože očarovaná Ginny se otočila k ní a namířila na ní hůlku. Bylo dost děsivé pozorovat, jak Ginny cukají jednotlivé svaly obličeje, jako by uvnitř její hlavy probíhal tvrdý zápas emocí. Hermiona nemohla vědět, že se její přítelkyně z posledních sil mysli brání ovládnutí a prohrává…

„Sakra!“ odtušil Sláma Hraboš a pootočil ovládáním na Neutrinu 2000 na nižší výkon.

Před tím se mu sice podařilo dva z nezvaných hostů zabít, ale teď se krčil za kovovou částí pultu, když ho zelený paprsek minul sotva o půl palce. To co viděl za pultem, se mu vůbec nezamlouvalo. Nejchytřejší z mladých čarodějů, Hermiona zrovna držela rusovlasou Harryho přítelkyni za pravačku a bránila jí v užití hůlky. Ta stejným způsobem držela jí a navíc se chovala zcela bez veškerých ohledů, které naproti tomu Hermioně bránily v použití hrubé síly vůči kamarádce.

Záblesk ze Slámovy pistole odeslal zrzku do bezvědomí a ta stejně jako její bratr zmizela.

„Co to má znamenat?!“ zeptala se Hermiona trochu zbytečně nahlas a v jejím hlase zazníval podtón rodící se hysterie. „Kam zmizeli?!“

„Dostali se mimo Pole Zastaveného Času,“ odtušil od klávesnice, ze které se pokoušel získat znovu kontrolu nad bezpečnostním systémem celého Fowl Manor, Artemis. „Když je někdo v Poli Zastaveného Času, nemůže normálním způsobem usnout, je to vlastně jeho mysl, která ho drží uvězněného v Poli, proto když omdlí, sní prášky na spaní a podobně, uvolní se. Musí to být Opal Koboi, kdo ho spustil. Klusák by to za těchhle okolností sám neudělal, nikdo by nám nemohl přijít na pomoc. Ta mizerná vražedkyně se tu někde schovává a nejspíš nebude sama. Voldemorta nechá udělat špinavou práci, tedy pozabíjet co nejvíc z nás.“

„Ale Artemisi,“ namítla Hermiona. „Vždyť ti mrtví tu zůstávají a nemizí odsud!“

„Hermiono, mrtvá hmota je přítomná jak v Poli Zastaveného Času, tak mimo něj v normálním čase. Kdyby někdo nezúčastněný procházel Fowl Manor, ty mrtvoly by viděl, ale nás ne. My jsme vlastně skřítčím kouzlem uvěznění mezi dvěma okamžiky…“

*

Myrta Krátká i Rehek Mandragora vzlétli a zahalili se do štítu v okamžiku, kdy Smrtijedi přišli.

Bývalá policistka si nastavila Neutrino na nejvyšší výkon, k usmrcení. Jednoho z příchozích zasáhla, pak ale dostala špatný nápad, zasáhnout Neutrinem 2000 samotného lorda Voldemorta. Toho ovšem dávka náboje, která by měla, podle Klusákovy trochu velkohubé propagandy, stačit na odpaření slona, moc nezranila. Díky nečekanému útoku ale o Myrtě věděl a zasáhl ji, byť naslepo, kletbou: ‘Avada Kedavra!‘

Kouzlo ji odhodilo ke zdi, křídla naštěstí neselhala, ale skřítka v nich zůstala bezmocně viset. Myrta cítila, jak jí strašlivý chlad ochromuje a vysává z ní kouzlo a s ním i život. Nadzemní kombinéza ji sice trochu ochránila, ale i tak se potácela na pokraji bezvědomí a cítila se slabá jak moucha, jen ji zaplácnout…

Rehek chtěl znovu použít své kouzlo a změnit jednoho ze Smrtijedů v hromádku nafialovělého rosolu. Jen díky hbitosti křídel si to sám neodskákal. Slétl za pult a přistál u zabitého Butlera. Byl jediný, kdo osobního strážce viděl a taky kdo si všimnul modravých jiskřiček, které poskakovaly v jeho očích a naznačovaly, že skřítčí kouzlo to s ním ještě nevzdalo. Před nějakou dobou ho přivedla k životu kapitánka Myrta Krátká a teď by to měl zkusit víl, protože zabijákovy zkušenosti mohly být tím jediným, co by je mohlo ještě zachránit.

„Hoj!“ prohlásil a chytil sluhovu hlavu mezi svýma rukama. Začaly z nich vyskakovat modré jiskry, které se nořily do hrudníku, aby rozběhly srdce zastavené smrtící kletbou…

*

Artemis Fowl konečně objevil Opalino červa v systému. Přesněji řečeno, našel několik jeho verzí. Byl to pěkně chytře vymyšlený program, který se sám upravoval, aby proklouzl hlídacím procedurám systému, an kterém s Artemisem spolupracoval i geniální kentaur Klusák. Kdyby Opal Koboi nebyla psychopatická vražedkyně, byl by z ní užitečný spojenec. Takhle ji bude muset o to spíš zlikvidovat, pro dva geniální zločince je Zeměkoule trochu malá…

Našel dokonce i Klusákův ‘protiprogram‘, který by patrně byl schopný převzít kontrolu nad sítí, jen bylo otázkou, jestli na to bude dost času a jestli si toho psychopatická šotka nevšimne.

On sám teď měl zatím k dispozici jen ovládání obrany velína, které bylo právě pro podobný případ zcela oddělené od vnitřní sítě Fowl Manor a dávalo mu kromě několika málo kamer přímo ve vstupní hale k dispozici také oba kulomety Bren, byť jeden z nich byl momentálně vyřazený a druhý mimo záměrný úhel, jedno zalafetované počítačem ovládané Neutrinum 2000, které, díky lepšímu chlazení zajištěnému umístěním v pultu, disponovalo ještě čtvrtým výkonnostním stupněm – ‘zázrakem z kremační pece‘. Problém byl, že v cestě palbě na samozvaného lorda Voldemorta a posledního živého Smrtijeda stál Harry Potter. Počítač sice navrhnul jeho omráčení slabším výbojem, ale ta šílená věštkyně mohla mít i pravdu a Artemis tu nehodlal zůstat s tímhle černokněžníkem bez náležitého spojence…

*

Skřítci z LEPREko měli už prvního padlého. Kapitán Dakso Hrouzek byl gnóm a jen stěží udržoval váhový a rychlostní limit, platný pro skřítčí policii. Jeden ze Smrtijedů měl cestou pocit, že něco zahlédl, takže tam vypustil Kletbu Smrti. Odpudivá ironie osudu byla v tom, že černokněžník ani netušil, že skutečně někoho zasáhnul, protože nikoho přímo neviděl. Teď to pro skřítky ze zásahovky začalo být opravdu osobní…

*

Harry náhle stál jen proti dvěma nepřátelům. To by zdánlivě nebylo tak zlé, kdyby jeden z nich nebyl lord Voldemort. Přesto měl zvláštní pocit, jako by cítil na rameni uklidňující ruku mocného čaroděje, možná mocnějšího, než byl sám Brumbál. Současně taky pociťoval podivnou lehkost a jiné následky dílem rauše z vyplaveného adrenalinu, dílem ztráty krve způsobené tím, že některé kletby jej aspoň zčásti zasáhly, vzdor ochraně z kouzla Nebelvírova meče…

–Potřebuju, aby sis zachoval odvahu i odhodlání, – uslyšel Harry hlas ve své mysli. –Prostřednictvím tvé statečnosti ti mohu aspoň trochu pomoct…– vysvětloval Nebelvírův přízrak.

Harry udělal další krok ke svému protivníkovi. Letmým pohybem planoucího meče cestou prořízl podivnou magickou pavučinu poutající Fawkese. Ten se začal okamžitě uvolňovat z nepříjemných pout.

Levou rukou pak pustil meč a vytáhnul revolver Smith &Wesson Centennial 940. Dvěma výstřely zasáhnul Voldemorta do hrudníku. Ten se sice složil k zemi, ale už vzápětí Harry viděl, jak se černokněžník už zas zvedá i se svou hůlkou.

Poslední ze Smrtijedů na Harryho znovu seslal kletbu: ‘Avada Kedavra!‘ Kouzlo bylo natolik silné, že Harrymu málem vyrazilo meč z ruky.

„Stultorum mater sempiter gravida,“ odtušil Harryho hlasem Nebelvírův přízrak skoro smutně. „Matka hlupáků je stále těhotná.“

S těmi slovy otočil Smith &Wesson na posledního ze Smrtijedů a zajistil mu bezplatné osvícení po jogínském způsobu Ádžná – třetí oko přímo uprostřed čela…

*

Klusák se konečně dostal ven z Artemisovo laboratoře. S pouhým Neutrinem 2000 si přeci jen připadal trochu ‘podzbrojený‘, takže se rozhodl dostat do svého transportéru, odkud hodlal jednak vypojit Pole Zastaveného Času a jednak si vzít nějaké těžší zbraně, nejlépe příďové paprskomety vlastního transportéru…

Cestou ho ale zahlédl Michail Ivanovič Medvědov. Ten šel vyznačenou trasou a trochu brblal, že mu v pomstě na Butlerovi zabránil ten podivný holohlavec s červenýma očima. V rukou držel útočnou pušku 9A-91* (* poznámka autora – odvozeno od Kalašnikova, náboj 9 na 39 mm – náboj pro AK-47 rozšířený ze 7.62 na 9 mm), která v jeho mohutných rukou připomínala spíš dětskou hračku. Jegor Trofimovič Bjeljajev, kontakt z tulského KBP* (* poznámka autora - Konstrukcijonnoje Bjuro Priborov – Konstrukční Úřad Přístrojů, navzdory jménu konstruuje hlavně zbraně), mu jí dodal sestavenou z neočíslovaných součástek a stejně tak i k ní připojený podvěsný granátomet.

„Čtó?! Kjentávr?!“ sklouznul překvapeně do své mateřštiny. „Něvazmožno!“

Navzdory pochybnostem ale na prchajícího Klusáka vystřelil pětirannou dávku a kentaur vzdor svým reflexům i neprůstřelné kombinéze utrpěl dva zásahy, jeden prošel břichem a po druhém se mu teď začaly plíce plnit krví. V ten moment zapomněl na jakoukoli mírumilovnost a zasáhl vrahouna Neutrinem nastaveným na maximální výkon. Bývalý Agent KGB se lehce seškvařený sesunul k zemi.

„Pazdravljaj v Ádu, súkin syn!“ rozloučil se s ním Klusák.

Pak sám porušil rádiový klid, když zapnul vysílačku:

„Všem z LEPREko! Jsem postřelený a potřebuju okamžitou pomoc!“

Zapnul naváděcí radiomaják a než omdlel, poslední vědomou myšlenkou zadoufal, že dřív přijdou přátelé, a ne Opal Koboi…

*

Rehek Mandragora se držel Butlerova zmítajícího se těla, aby usměrnil léčení. Neměl ale sám dost síly a mohutný tělesný strážce ho odmrštil pryč, bohužel zrovna do rány příchozí Opal Koboi. Ta nezaváhala a skřítka zasáhla ohnivou koulí. Arno Blunt víla ječícího bolestí dorazil výstřelem ze své útočné pušky Colt-Commando XM-177, ani ne tak ze soucitu, jako spíš z toho důvodu, že ho ten řev rozčiloval…

Butler se cítil jako starý Chevrolet, který někdo vytáhnul z vrakoviště, zběžně promazal a teď na dálnici tlačí plyn cihlou až na podlahu. Přesto věděl, že nemá čas se příliš dlouho vzpamatovávat, protože by už taky nemusel uspět. Velmi rychle zvážil situaci a příchozí dvojici vyhodnotil jako momentálně největší riziko pro svého představeného. Odkulil se a z Uzi-Mini oba ‘pokropil‘ několika dlouhými dávkami. Arno Blunt sice měl neprůstřelnou vestu a Opal Koboi měla skřítčí neprůstřelnou kombinézu a policejní helmu, ale dávka devítimilimetrové munice potažené teflonem naštěstí spolehlivě usmrtila oba.

*

Devin Oliva a Grelp Kostřava sledovali z transportéru draka, jak se zvedá do vzduchu. Krátce se na sebe podívali Ten se rozhodně nesmí dostat blízko skřítků z LEPREko!

Devin zvednul transportér, Grelp zadal palubnímu počítači, aby draka oskenoval a spočítal dávku výboje z palubních zbraní policejního letounu. Doporučený údaj ještě trochu zvýšil a bez zbytečného varování na draka vypálil. Zasažený drak spadnul dolů k zemi jako kámen a polámal si křídla. Letec na jeho zádech skončil pod zvířetem a i shora bylo vidět, že jeho zranění jsou ‘neslučitelná se životem‘…

Dva blátivé, kteří se před odletem promenovali okolo draka, omráčili rozptýleným zábleskem s tím, že později ověří, co byli vlastně zač…

*

Mahmúd Džalál Femarí vběhl do vstupní haly vchodem, který mu Madam Belinda zadala, ale dostal se do palebného pole automatické obrany velína.

„Alláhu…“ stihnul jenom říct, než jeho částečně zpopelněná mrtvola dopadla na zem.

„…Akbar!“ dodal s jistou ironií v hlase Sláma Hraboš, když zahlédl efektní odchod mudžáhída do ‘nebeského bordelu‘ za svými dvaasedmdesáti huriskami z Alláhova ráje, nebo možná spíš na osobní pohovor se Šajtánem, jak že to bylo se všemi těmi vraždami…

*

Lemuel Gabro zaslechl Klusákovo volání o pomoc a vyhodnotil ho jako věrohodné a nařídil opatrný přesun na pomoc. Sám nemohl tušit, že tím svým podřízeným zachraňuje život, protože v okamžiku, kdy automatika Opalino člunu přestala snímat její životní funkce, nastartovala plán B konkrétně spočívající v odpálení biobomby ve Fowl Manor.

Skřítci našli zraněného kentaura i ožehlé zbytky bývalého agenta KGB. Pravda je, že rozsah Klusákových zranění byl takový, že vyčerpal veškerý potenciál Léčení celé skřítčí čtveřice…

*

Skřítci v transportéru zásahovky rozhodně zbytečně neotáleli, když jim termosken hlásil, že v šotčině transportéru nastartoval motor biobomby. Zásah plnou silou palubních zbraní transportér roztrhal na kusy a navíc také odpálil biobombu.

Jediné štěstí bylo, že v dosahu účinnosti Soliniové ‘modré sprchy‘ byl jen drak a oba podezřelí blátiví, které holt už jaksi vyslechnout nebude možné…

*

Harry stál proti Voldemortovi a jen cípkem vědomí vnímal tartas za svými zády. Vystřelil na jeho hlavu a pozoroval, jak se otvor v černokněžníkově čele zase uzavírá novou tkání.

Jeho protivník se rozmáchnul rukou s hůlkou, aby znovu vrhnul nějaké zaklínadlo nebo kletbu, ale Harry máchl planoucím mečem a pravačku mu odťal kousek za zápěstím i s tou hůlkou.

Ruka dopadla na zem a kupodivu skoro nekrvácela. Rána byla plamenem kauterizována. Harry poklekl na levé koleno a současně bodnul, díky pokleknutí získal trochu víc síly, aby meč jistěji prošel skrz hrudní koš do srdce. Lord Voldemort připomínal divnou můru, napíchnutou entomologem na špendlík, jenomže obráceně.

Černokněžník ze svého hábitu vytáhnul dýku, kterou se Harryho pokusil bodnout, ale ten mu ji kopnutím vyrazil z ruky. Nebyl si jist, nakolik ho vede sám Nebelvír, ale podrazil protivníkovi nohu a když ležel na zemi, šlápnul mu na hrudník vedle meče, aby se mohl pořádně opřít a zbraň vytrhnout. Na čepeli byla celá síť vlasových prasklin a bylo zřejmé, že meč už nebude moc dlouho k potřebě. Voldemort se zatím držel života víc, než Helviti své víry, ale Harry byl odhodlán to svinstvo konečně ‘uklidit‘…

Z kapsy vytáhnul levou rukou Zmijozelův medailon na zlatém řetězu. Roztočil ho, jako kdyby byl jihoamerický gaučo se svým bollas a vzápětí medailonem máchnul. Vypadalo to, jako by had na medailonu ožil a zaútočil jako Bičovka - Ahaetulla prasina, ovinul se totiž kolem Voldemortova krku tak, že vlastní medailonek byl právě nahoře.

Harry uchopil meč znovu pevně oběma rukama a dřevorubeckým úderem rozetnul medailon na dvě poloviny a současně černokněžníkovi odťal hlavu. Ta se po pádu pootočila, takže levým okem Voldemort koukal do podlahy, ale pravé se hrozivě koulelo a dívalo se přímo na Harryho. Trup i odťatá ruka začaly hořet a meč se v rukou rozpadl na rozpálené kousky, které Harry přihodil k trupu, stejně, jako k němu kopnutím poslal odťatou pravačku a hůlku. Oheň plápolal zelenorudými plameny a strávil všechno velmi hladově během pár úderů srdce.

Hlava stále ležela na zemi, vyteklo z ní jen minimum krve a stále trochu hýbala spodní čelistí. Nejspíš jen díky přeseknutí jazylky nebylo nic slyšet a veškerý zbytek magické moci Voldemort spotřebovával na to, aby se udržel naživu alespoň v takhle malé části tělesné schránky. Harry vytáhnul svou hůlku a namířil ji na hlavu:

„Avada Kedavra!“

*

Lin che-Juej nebyl hloupý a zvolil jinou cestu, než mu jeho ‘šéfová‘ určila. Na monitoru powerbooku viděl neslavný konec svých kolegů i hemžení podivných minilidiček, snad bojových robotů, nebo čeho. Netušil, že Artemis Fowl s Klusákovou pomocí už ovládl obranný systém Fowl Manor a že Butler si od Harryho Pottera vypůjčil neviditelný plášť. Zdálo se, že je, oproti skřítčí kamfolii, člověk pod ním o poznání méně zřetelný, byť ne zcela neviditelný pro kamery bezpečnostního systému. Na monitoru laptopu cestou sledoval, kde by čínský zabiják měl být a když zjistil, že by mu měl být za zády, prostřelil několikrát dveře, za kterými Lin che-Juej byl. Nedal mu možnost předvést, jak skvěle ovládá kung-fu i rozsáhlý arzenál chladných i palných zbraní, které si s sebou nesl.

Butler pak dveře otevřel a ležícího Číňana ještě střelil do hlavy.

„To nebylo právě sportovní!“ ozval se za ním jeden skřítek ze zásahovky, který osobního strážce doprovázel a jistil.

„Můžeš si jít stěžovat na Mezinárodní Olympijský Výbor!“ zavrčel Butler.

*

Klusák vypojil Pole Zastaveného Času, takže se oba bezvědomí sourozenci Weasleovi znovu objevili.

Rona Hermiona probudila kouzlem: „Enervate!“, ale Ginny na kouzlo nereagovala. Když k ní přistoupil jeden ze skřítků ze zásahovky, aby vyzkoušel své zbytky kouzelného Léčení, modrá jiskra se mu vrátila do prstu s bolestivým prásknutím. Chvíli si třel brnící prsty a kroutil hlavou.

Butler, který jako většina schopných zabijáků uměl alespoň zčásti ošetřovat nejrůznější zranění, ji prohlédl a mohl konstatovat jen to, co viděli i ostatní. Dech byl slabý, povrchní a přerývaný, puls sotva hmatný, kůže pobledlá s modravým nádechem a sliznice rtů promodralé do fialova, vše svědčící pro hypoxii, jen nikdo nevěděl, jak dlouhou, protože ani Klusák nedovedl na minutu přesně určit, jak dlouho mohla v bezvědomí pobýt mimo Pole zastaveného Času.

Hermiona i Artemis se dívali a tvářili tak nějak uraženě, jak to, že je jejich intelekt zradil zrovna v tom momentě, kdy jej bylo nejvíc zapotřebí…

Pak se mladý irský zločinec náhle usmál:

„Zkus pohádkovou klasiku Harry!“

Hermiona se udeřila otevřenou dlaní do čela.

„No jasně, Brumbál ti to přeci říkal, že proti Voldemortovi je tvou zbraní láska!“

Harry na oba koukal s výrazem totálního nepochopení v obličeji.

„Polib ji, ty troubo!“ přeložil mu to permoník Sláma.

Následující scéna skutečně vypadala jako absurdní ochotnická variace na téma ‘Probuzení Šípkové Růženky‘, byť se do toho motal skřítčí léčitel, který probuzené Ginny bránil vstát ze země a různě ji proklepával.

„Vyšší nervové a mozkové funkce prověříme později…“ říkal trochu nepřítomně, když si ověřil, že ‘pacientka‘ poznává aspoň někoho z okolí (Oslovení „Harry!“) a že si i uvědomuje svou identitu (když se představila jako Guinevera Weasleyová, pro přátele Ginny). „Židli!“ štěknul ještě za sebe, pak teprve dovolil, aby jí pomohli posadit…

*

Voldmeortova hlava po zásahu Kletbou Smrti trochu zplihla a znovu se v ní objevil otvor po kulce. Harry ji uložil do líhformolové fixáže, stejně jako hlavu Belatrix Lestrangeové.

Náhle se ze zahrady ozval výbuch protipěchotní miny, které na pozemku rozmístil Butler. Na monitorech normálních kamer nebylo vidět nic, ale termokamery ukazovaly postup dost velkého počtu mužů zahradou, z toho dva zůstali u poraněného. Zřejmě se chránili kouzlem neviditelnosti nebo neviditelným pláštěm.

„Máme další návštěvu…“ konstatoval Butler trochu zbytečně…

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16) Pecunia non olet

Artemisovy prsty se bleskově rozeběhly nad klávesnicemi. Doplňoval údaje i příkazy do několika počítačů současně. Do již připraveného balíku dat přibylo několik sestříhaných záznamů z bezpečnostních kamer. Pokud se s ním něco stane a během tří týdnů nedostane čekající website zastavovací heslo, obdrží celý informační balík několik významných tajných služeb a na své osobní počítače i premiéři vybraných zemí, včetně Irské republiky, Velké Británie nebo prezidenta Spojených Států.

Současně začnou některé továrny, vlastněné Fowl Industries prostřednictvím nenápadně nastrčených společností, vyrábět speciální vybavení. Vybavení určené pro kohokoli, kdo by se chtěl s čaroději vypořádat a potřeboval by neutralizovat výhody z kouzel neviditelnosti, ‘zahnutí prostoru‘ nebo ovládání mysli. Pravděpodobnost, že by tajné služby nechaly takovou příležitost nevyužitou, je zhruba stejná, jako, že se mohamedánští duchovní shodnou na fatvě proti islámským teroristům…

Risk Chaluha rozdělil své skřítky opět do několika skupin, které se měly pod štítem proplížit domem a dostat útočníkům do zad. Ty s už vyčerpaným kouzlem rozmístil jako ostřelovače do relativně bezpečnějších krytých zákoutí vstupní haly a přikázal jim skrýt se pod kamfoliemi. Myrta Krátká se po zásahu smrtícím kouzlem cítila, jako po otravě jedem podzemního trolla. Proto po Riskově pokynu ani nenamítla, že jako civilistka nepodléhá jeho rozkazům a ukryla se na určené místo…

„Máme spojení dolů,“ konstatoval spokojeně Klusák.

Monitor videotelefonu ve velíně přestal zrnit a na jeho obrazovce se objevila generálka Vinyáya.

„Velitel Ark Sool se někam nějak ztratil a není se ho možné dovolat!“ konstatovala. „Než se ho podaří najít a obnovit s ním spojení, přebírám velení a pověřuji vás řízením operace ‘Fowl Manor‘, majore,“ oslovila Riska Chaluhu. „Máte zatím volnou ruku, jen se pokuste nás nezatáhnout do mezidruhové války, pokud to nebude absolutně nevyhnutelné. Na rozdíl od většiny, co si tu pohodlně otlačuje zadek, si já ale pamatuju, že Artemisovi Fowlovi dost dlužíme za záchranu Jistoty. Jakmile to půjde, jdu s posilami nahoru za vámi, ale nějakou chvíli to zabere. Rada od vás ale bude chtít slyšet tím podrobnější hlášení, čím větší průser se nakonec nahoře semele…“

Když Artemis viděl, jak si Harry i ostatní dobíjejí zbraně ostrou municí, skoro nevinně poznamenal:

„Dokud nebude jisté, že se mýlím, radši nikoho nezabíjejte. Myslím, že tohle budou ve skutečnosti bystrozorové a že si myslí, že nám jdou na pomoc…“

*

Rufus Brousek s Diarmuidem O’Manionem zírali, jak se pole Zastaveného Času zamihotalo a zmizelo. Leprikón, kterého tímto úkolem irský ministr kouzel pověřil, se přitom ještě nevrátil. Přesto začali rozdělovat bystrozory do útočných skupin. Brousek byl sám ještě natolik bystrozorem, že se jen s obtížemi rozhodl nejít v prvním sledu. Dalo se mu sice vyčíst ledasco, ale nebyla to zbabělost. O’Manionovi nezbylo, než se sám rovněž přidat do jedné skupiny druhého sledu. V tichosti se rozdělili a vyrazili k Fowl Manor…

*

„Hovoří k vám Artemis Fowl Junior, správce Fowl Manor. Uložte hůlky do kapes a zrušte kouzla neviditelnosti!“ ozval se domem hlas, zesílený mnoha reflektory. „Kdo tak neučiní během deseti sekund, bude omráčen do hlubokého bezvědomí, takže se postavte tak, abyste se v případě pádu vyhnuli zranění.“

Bystrozorové byli překvapeni, ale většina uposlechla. Příklad Paedrica O’Flannagana, který došlápl na protipěchotní minu a přišel o nohu, byl pro ně dostatečným varováním.

„Deset devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula. Kdo má ještě v ruce hůlku, nebo ho není vidět, připravte se na bezvědomí.“

Potom Artemis nadiktoval povel gnómštinou. To byl celkem jednoduché zajištění domu, systém reagoval, po kontrole obrazu oční sítnice, na povely v tomto jazyce pronesené Artemisovým jazykem. Major Chaluha na to reagoval trochu podrážděným pozdvižením obočí.

Porůznu po domě se zhroutilo osm lidí.

„Vemte omráčené do vstupní haly a laskavě se sem všichni shromážděte!“ přikázal znovu Artemis. „Tady bude možné i ošetřit raněné…“

*

Bystrozorům se zrovna moc nechtělo vzdát, ale oba ministři po poučení příkladem bezvědomých jim k tomu dali raději jednoznačný příkaz.

Měli zvláštní pocit, jako by jejich kroky po domě hlídalo ještě něco trochu jiného, než obyčejné mudlovské bezpečnostní kamery…

*

Harry s přáteli sledoval, jak se víc, jak třicet čarodějů přišlo do haly, někteří v bezvědomí neseni mezi dvěma kolegy. Na prahu haly se zarazili, když se podívali na výsledky masakru, zvlášť na obě hlavy plovoucí ve svých skleněných válcích plných líhformolové fixáže…

U recepčního pultu, poznamenaného, stejně jako okolní stěny, dírkami po kulkách a stopami po zášlezích obyčejného i magického ohně. Za pultem byli zřetelně vidět kromě mladých čarodějů z Bradavic, známého zloděje Mundunguse Fletchera také nápadně velkého holohlavého muže v tmavém obleku a podivně bledého mladíka, který na příchozí shlížel s jakýmsi pobaveným úsměvem. V dokonale střiženém tmavém obleku trochu připomínal upíra, ale bylo zřetelné, že je to mudla. Po příchodu celé skupiny bystrozorů pozvedl na vteřinu jedno obočí, pak cosi řekl do mikrofonu jazykem, který nikdo z příchozích neznal, byť vzdáleně připomínal skřetí hudrovštinu, ale s mnoha neznámými slovy…

„Vítám vás na Fowl Manor, přátelé,“ ozval se poté. „Dorazili jste právě včas k obchodnímu jednání.“

Mnozí z příchozích nedokázalo poskládat své obličeje jinak, než jako vyjádření nechápavého údivu.

„S vámi jednat nebudeme!“ ozval se kdosi z příchozích. „Buďte rádi, jestli neskončíte v Azkabanu!“

„Pan ministr!“ vyhrknul Ron a ukázal na Rufuse Brouska, špatně zřetelného v chumlu bystrozorů.

„Pan ministr?!“ nehodlal se Artemis nechat zaskočit. „Ministr kouzel Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska?! Ten ale na území Irské Republiky přeci nemůže mít pravomoc zasahovat!“

„Mé jméno je Diarmuid O’Manion a jsem ministrem kouzel Irské Republiky,“ ozval se další z příchozích. „Kolega Brousek je tu se svými lidmi v rámci společné akce k osvobození jistého Harryho Pottera.“

„To jsem já,“ připustil Harry. „Ale mě nebylo potřeba osvobo…“

„Jak tady vidíte, můžeme vám předat ostatky několika zvlášť intenzivně hledaných zločinců,“ přerušil Artemis Fowl Harryho a ukázal na mrtvé a na obě naložené hlavy. „Vzhledem k tomu, že v boji s nimi a s jejich kolaboranty, padl jednak pan Alastor Moody, jednak pár mých přátel a spojenců. Navíc jsme s tímto měli dost velké výlohy, jejichž proplacení budeme pochopitelně požadovat po vás…“

„To odporuje zavedeným pravidlům!“ vzpouzel se Rufus Brousek. „Mudlům se nedovoluje, aby věděli pravdu o kouzelnících, pokud nejde o jejich rodinné příslušníky…“

„Chcete snad dopadnout jako stratég Aristidés, kterého po zajištění vítězství nad Peršany vyhnali Atéňané z města? Nebo jako Winston Churchill, kterého na sklonku druhé světové války vyměnili za nicku Clemense Atleeho, aby jim v pozici premiéra nepřipomínal jejich předválečnou zbabělost, se kterou nechali Hitlera zničit Československo? Ta situace je mimochodem až nápadně podobná…“ poznamenal k němu Artemis. „Pana Pottera jsem si dovolil přesunout sem, protože se mi to jevilo jako bezpečnější, aby nebyl vystaven obvyklé britské zbabělosti…“

„BRITSKÉ ZBABĚLOSTI!?!“ zaječel kdosi z bystrozorů. „CO TÍM CHCETE SAKRA ŘÍCT?!“

„Třeba takovou maličkost, že Velká Británie během První světové války popravila ze všech zúčastněných stran zdaleka nejvíc vlastních vojáků pro zbabělost. Část z popravených byla určitě jen obětními beránky za neschopné, ale aristokratické, důstojníky, ale nejspíš ne všichni. Před Druhou světovou válkou vaše země zbaběle donutila mrňavou zemičku ze středu Evropy, aby vykoupila prý ‘mír pro tuhle generaci‘ a umožnila Hitlerovi, aby se v Československu dozbrojil a Polsko s Francií porazil o to snáze. Všichni sice říkají, že to byl Neville Chamberlain, kdo to prosadil. Většina Britů měla ale tehdy radost, že jejich vojáci nebudou umírat kvůli zemi, o které ani nikdy v životě neslyšeli. Na Winstona Churchilla koukali jako na válečného štváče, když říkal, že měli možnost vybrat si mezi hanbou a válkou, zvolili hanbu a budou mít válku,“ mladý irský gangster měl dost slušné povědomí o tom, že historie je učitelkou života. „Očekával jsem ale, že přesně v tomhle Chamberlainovském duchu se někdo z té vaší subkultury rozhodne pana Harryho Pottera předat Voldemortovi jako gesto dobré vůle nebo prostě ze strachu. Protože je pohodlnější udat hrdinu, než být sám statečný…“

Rufus Brousek trochu vztekle zafuněl. Bylo nepříjemné, jak ten mladý irský mudla trefil hřebíček na hlavičku. Oficiálním důvodem pro přeřazení Dolores Umbridgeové mezi dozorkyně v Azkabanu bylo sice její provinění spočívající v poštvání mozkomorů na Harryho Pottera, ale podle zpráv od donašečů to byla právě Umbridgeová, kdo byl hlavou skupiny zaměstnanců z Ministerstva Kouzel, která měla právě tohle v úmyslu…

„Je mi to skoro líto, ale MY PROSTĚ NENECHÁVÁME MUDLY, ABY SI NA KOUZELNÍKY PAMATOVALI!“ řekl.

„V takovém případě vás budu muset s jistou lítostí neutralizovat, tedy zlikvidovat,“ zkonstatoval Artemis. „Když obě Ministerstva přijdou najednou o své ministry i o takový počet bystrozorů, tak než se stačí zkonsolidovat, magicky nenadaní využijí technických prostředků, které jim dodají továrny Fowl Industries. Ty uživatelům pomohou prohlédnout maskovací a matoucí kouzla a některé budou sloužit i jako celkem spolehlivá ochrana proti útoku magickými prostředky. Tajné služby vás zlikvidují, abyste pro ně nepředstavovali konkurenci. Mladé čaroděje pochytají a dílem rovněž zlikvidují, dílem donutí pracovat právě pro tajné služby. Mágové jsou svým způsobem parazitní životní forma. Žijí sice mezi magicky nenadanými, závisí na nich nákupem třeba potravin, ale osobují si privilegium nebýt proti nim postižitelní. Magicky nenadaní se nemohou u soudu domáhat potrestání magicky nadaných viníků…“

„Nebude nutné ani fyzicky vás zlikvidovat,“ ozval se trochu nečekaně Risk Chaluha, který zrušil svou neviditelnost. „My vás můžeme přesunout, pozměníme vaši paměť i vhled. Z vás zbude jen podivný kmen lesních lidí v Nové Guinei. Není mezi vámi mnoho žen, takže si chybějící opatříte způsobem obvyklým v okolí. Během jedné, nejvýš dvou generací se celá vaše čaromoc scvrkne na předvídání počasí a povídání si se zvířaty. My, svobodní skřítkové z Daoine Sídhe, nedovolíme, aby čarodějové blátivých uškodili Artemisovi Fowlovi, který je naším spojencem.“

Někteří lidé dají na dobře míněné rady a varování, někteří se dokáží poučit ze špatného osudu jiných a pak ještě existují také takoví, kteří se na ten elektrický ohradník musí vymočit osobně…

„Přeci si nenecháme diktovat nějakým mudlou a jeho podvřesáky!“ zaječel mladý Jenkins a vytáhl hůlku.

Než s ní stačil cokoli udělat, automatika obrany domu zaznamenala zakázaný předmět v jeho ruce a následný výboj z Neutrina 2000 ho uvedl do hlubokého bezvědomí.

„Hermiono, byla bys prosím tak laskava a probudila z bezvědomí ty omráčené,“ poprosil Artemis. „Bude se nám tak lépe vyjednávat.“

„Páni ministři, budete se muset připravit na to, že váš svět se poněkud změní,“ ozval se kentaur a stáhl ze sebe kamfolii. „ Já jsem Klusák, je to hlavně moje technika, která rozhodla celou tuhle záležitost. Technika blátivých je sice dost pozadu za naší, ale i tak máte před sebou třicet, nanejvýš padesát let, než vynaleznou prostředky pronikající vašimi ochrannými kouzly sami. Pokud se nedohodneme, stále je tu možnost, že dceřinné společnosti Fowl Industries tento handicap vyrovnají ihned.“

„Dnešní války se vedou hlavně informacemi,“ ujistil čaroděje Fowl junior. „A i když možná dokážete zabránit, aby povědomí o vás prosáklo od novin a do televize, nevěřím, že byste byli schopní uhlídat internet. Zprávám na něm sice nikdo moc nevěří, ale když vyzkoušet ty informace bude tak snadné, kdo odolá…“

Hermiona obešla omráčené kouzelníky a probudila je kouzlem: „Enervate!“

Jenkins se začal rozčilovat, ale Brousek ho umlčel rázným:

„Neblábolte Jenkinsi, blábolením se zbytečně vysilujete!“

Dřišťál Gersol, léčitel zásahovky se rovněž zviditelnil a začal se věnovat bystrozorovi zraněnému výbuchem nášlapné miny. Byla to klasická jugoslávská ‘paštěka‘, malá mina v plastovém obalu, určená k mrzačení, nikoli k zabíjení.

„Chyťte ho a pevně ho držte!“ přikázal dvěma dalším bystrozorům.

Očistil ránu od příliš zdevastované tkáně a přiložil odtržený kus chodidla na místo. Vložil prsty do rány.

„HOJ!“ přikázal.

Zraněný bystrozor i oba jeho kolegové cítili odliv magické síly. Vzápětí uviděli spoustu modrých jisker, které se zanořily do nohy a Paedric O’Flannagan sebou začal mlátit, koulet očima a nesrozumitelně řvát v několika jazycích. Současně ale viděli také to, jak se utržený kus chodidla připojuje a přirůstá, nová tkáň má sice charakter jizvy, ale už staré a zklidnělé…

„Spektakulární ukázka skřítčí magické moci!“ ocenil léčení Brousek. „Přesto děkujeme za pomoc.“

Ministr se chvíli rozmýšlel.

„Jaký je tedy váš návrh na řešení téhle patové situace?“ obrátil se na Artemise.

„Napíšu pro vás projev pro tiskovou konferenci. Ten by měl většinu posluchačů i čtenářů přesvědčit o tom, že by bylo nejužitečnější věci ponechat tak, jak jsou. Vy začnete připravovat čarodějnou veřejnost na to, že se bude s nemagickou většinou časem muset nějak rozumně dohodnout, stejně jako se svobodnými skřítky. Dál sestříhám záznam z bezpečnostních kamer ve Fowl Manor tak, aby to vypadalo, že váš příchod napomohl vyřešit celou situaci. Podíl pana Pottera nebude možné vynechat a ani příliš umenšit, ale mohl byste ho naopak využít, když vyhlásíte, že celá čtveřice v patřičný čas nastoupí do bystrozorských kurzů, aby rozšířila jejich řady…“

„Ale Artemisi, vždyť oni nic…“ Ron se rozhořčil, když viděl, že by se měli o zásluhy dělit.

„Rone, myslím teď na budoucnost!“ přerušil ho mladý Ir. „Tebe možná zaměstnají tví bratři, ale Harryho nebude chtít kromě bystrozorů zaměstnat nikdo. Všichni se budou cítit provinile, takže nebudou chtít, aby jim pořád připomínal vlastní neschopnost a zbabělost. Pokud se stane ministrem někdo jiný, než Rufus Brousek, bude se obávat jeho přílišné popularity, takže Harry v té době už bude muset být dobře ‘zavedeným‘ bystrozorem, aby nepřišel o práci při nějaké ‘nutné reorganizaci úřadu‘. Přece bys nechtěl, aby časem degradoval na otrapu, který v hospodě za dalšího frťana ohnivé whisky vypráví historku, jak zamordoval Voldemorta…“

Bylo vidět, jak se Brousek usmál pod fousy. Tohle se mu celkem zamlouvalo…

„Dobrá, na tohle si tedy můžeme plácnout, pane Fowle,“ řekl až nečekaně ochotně. „Kolik by ale měla činit vaše odměna?“

„Viděl bych to na osmdesát tisíc galeonů, polovinu teď předem, druhou polovinu po tiskové konferenci, podle toho, jak dopadneme. Samozřejmě svolení ke vstupu na Příčnou ulici. Založení účtu a trezoru u Gringottů si asi s dostatkem zlata budu moct vyřídit i sám… “

„Koho uvedete jako výkonnou složku, Brity nebo Iry?“ zeptal se ho O’Manion.

„To bude záležet na zlatém pravidle,“ odpověděl Artemis. Na nechápavý pohled dodal: „Kdo má zlato, ten určuje pravidla…“

„Polovinu dá můj úřad,“ rozhodl irský ministr. „Přizpůsobte tomu prosím jak sestřih záznamu, tak texty projevů pro nás oba. Pokud dovolíte, můj tajemník dojde do banky pro náš ‘příspěvek‘…“

Vypsal dopis pro dublinskou pobočku Gringottovy banky. Rufus Brousek rovněž vytáhnul pergamen a brk. Pak se usmál:

„Na zapečetění budeme oba potřebovat hůlky…“

Artemis se sklonil k mikrofonu a zadal do něj pár pokynů v gnómštině. Pak lehce pokývl hlavou.

„My vám můžeme poskytnout pomoc, kterou teď zatraceně potřebujete,“ ozval se Risk Chaluha. „Totiž logistickou a palebnou podporu při následných dočišťovacích operacích. Pokud mohu navrhnout budoucí postup, bylo by nejlepší současný stav utajit, podle Klusákových skopů můžeme najít všechna očarovaná místa v Británii a tam prověřit každého přítomného. My sice můžeme přijít jen tam, kam nás blátiví pozvou, ale mělo by platit i pozvání od zasahujících bystrozorů…“

Na tohle se Rufus Brousek díval zaujatě, i jemu musela být jasná výhoda přesunu prostředky nezachytitelnými magií ani prostým sledováním. Zapečetil dopis.

„WEASLEYI!“ zahulákal.

Ron i Ginny sebou škubli, ale Percy, kterému to patřilo, neváhal a s výrazem: ‘Vždy připraven!‘ očekával své instrukce. Ministr se trochu zamračil a podal mu zapečetěný dopis. Všichni viděli, že má v rukou ještě jeden, malý, jako by ho měl dopravovat pták.

„Vemte si dva bystrozory jako tělesnou stráž!“ přikazoval. „Ponesete mi sem od Gringottů sedmnáct tisíc galeonů. Tři tisíce jste už dostal, berte to jako první splátku,“ zamračil se na Artemise. „Máte tu někdo sovu?!“ zeptal se ‘do pléna‘ bystrozorů.

„V autě,“ konstatoval jeden z Irů a odběhl.

„Pošlu sovu McGonagallové,“ vysvětlil Brousek. „Nechám tady dva bystrozory, tedy pokud mi Diarmuid ‘nepůjčí‘ dva své vlastní, když vás budou chránit na půdě Irské Republiky. Přesto bych chtěl, aby tu byl nějaký schopný dospělý kouzelník, který nebude přímo spojený s žádným ministerstvem, na kterého bude možné v případě potřeby pro veřejnost hodit odpovědnost za další události, teď po Voldemortově smrti.“

Chvíli se ještě dohadovali, nakonec byla ještě dekapitována i Snapeova mrtvola, aby bylo možné na tiskové konferenci demonstrovat, že porážka Smrtijedů je úplná. Kompotované hlavy zmizely v bezedném pytli jednoho z bystrozorů. Zbytky mrtvol čarodějů, s výjimkou Alastora Moodyho, bystrozorové bez velké piety odstranili redukčními kletbami, oba mrtvé skřítky si odnesli policisté z LEPREko a zbývalo odstranit ještě ostatky Opal Koboi a jejích společníků. Přinesli rovněž velitele Arka Soola, nalezeného v chodbě domu ve stavu, kdy mozek byl po příliš dlouhou dobu bez přístupu kyslíku. Léčitel nad ním mohl jen pokrčit rameny…

Vtom zablikala kontrolka na recepčním pultu a na jedné z obrazovek se objevila příjezdová cesta, po které se blížil Bentley s Artemisovými rodiči a Julií Butlerovou.

„Ti teď přeci ještě neměli dorazit!“ namítal Artemis trochu zbytečně.

„Pane Fowle, jestli dovolíte, tohle bychom mohli za vás vyřídit my, na výraz dobré vůle, jako doplňkovou službu v našem obchodu,“ usmál se O’Manion.

Pokynul dvěma bystrozorům, kteří vyšli ven spolu s Butlerem a Artemisem.

„Dobrý den, paní a pane Fowlovi,“ pozdravil jeden z nich příchozí a ukázal odznak Sciathán Fianóglach an Airm, armádní tajné služby. Pohyb hůlkou zakryl právě manipulací s odznakem.

„Omlouváme se, ale museli jsme využít vaší rezidenci při společné operaci k dopadení nebezpečné skupiny teroristů,“ dodal druhý, který ukázal odznak An Garda Síochána – Strážců Míru, policejní tajné služby. „Váš zaměstnanec pan Butler byl bohužel terčem zájmu několika extrémně nebezpečných individuí a proto jsme se s ním a s vaším synem dohodli na jejich likvidaci.“

„Já jsem z MI-pět ,“ tvrdil jeden z Britů a nenápadně mávl hůlkou. „Protože tady oficiálně nejsem, průkaz vám ukazovat nebudu. Uvítali bychom, kdybyste do budoucna o naší přítomnosti zde pomlčeli, oficiální doba pro odtajnění, jak jistě víte, je padesát let, možná bude možné hovořit i trochu dříve. Co vám ale můžeme sdělit je, že váš syn se zachoval jako hrdina, stejně, jako pan Butler. Škody, které zde vznikly, podle možností opravíme v nejbližší době a poskytneme vám finanční satisfakci za způsobené problémy.“

„Dobrá, jsou nějací mrtví?“ zeptal se Artemis Fowl starší.

„Bohužel, kromě teroristů zemřel rovněž pan Alastor Moody, náš kolega,“ odpověděl bystrozor.

„To je mi opravdu líto,“ Artemis starší zadržel napřaženou rukou Julii, která se chystala už už vtrhnout dovnitř. „Můžeme si zajít dovnitř pro věci, nebo je tam ještě nebezpečno?“

„Jestli dovolíte, z čistě bezpečnostních důvodů půjdu s vámi,“ řekl na to bystrozor.

Rodiče se zdrželi sotva dvě hodiny a zas vyrazili pryč, jen otec rozcuchal Artemisovi vlasy se slovy:

„Jsem na tebe hrdý Arty, že jsi se rozhodl zlepšovat tento svět a být hrdinou!“

„Mohu vás ubezpečit, že bez těchhle lidí bude svět určitě aspoň o malinko lepší,“ ujistil Artemise staršího jeden z bystrozorů.

*

Když Artemis obdržel svých třicet sedm tisíc galeonů, podal dvacet tisíc Harrymu.

„Teď máš po ruce dost peněz, abys mi mohl vyplatit smluvených osm tisíc. Když zbytek rozdělíš mezi vás čtyři, v nejhorším z toho do začátku nějak vyžijete, jak ty s Ginny, tak Ron s Hermionou…“

*

Krátce po soumraku skoro současně přistála motorka s profesorkou McGonagallovou a Hagridem, spolu s Percym doprovázeným dvěma bystrozory, nesoucím naditý pytel a se skřítčím transportérem, ze kterého vystoupila generálka Viniája.

„Nemáme moc času!“ zahartusila generálka. „Až budete sepisovat hlášení, osud Arka Soola popíšete jako porušení bezpečnostních pravidel LEPREko, jako hloupou nehodu. Nechci, aby z toho debila někdo dělal hrdinnou oběť, nejmíň ze všeho jeho rodina. Klusáku, váš transportér nám poslouží jako létající velitelské stanoviště, je nejlíp vybavený monitory skopů a vysílačkami. Risku, dokud Rada nerozhodne jinak, jste pověřen hodnostní velitele. Myrto, vzhledem k tomu, že panuje výjimečný stav, povolávám vás zpět k policii do hodnosti majora LEPREko. Až bude výjimečný stav ukončen, můžete si znovu podat žádost o rezignaci.“

„Ale já mám odpovědnost za svou detektivní kancelář a za svého společníka…“

„Pokud bude pan Fowl tak laskav, mohl by se prozatím ujmout toho zatraceného zločince Slámy Hraboše, stejně pro něj oba dost často děláte,“ odtušila generálka. „Máte povinnosti ke všem skřítkům a ty jsou důležitější, než nějaké vaše pátrání po ztracených papučích…“

Na to, že byla generálka jen o pár centimetrů vyšší, než metr, momentálně se zdálo, že převyšuje i oba trochu zkoprnělé ministry.

„Chcete se taky účastnit na tomhle bále?!“ zeptala se irského ministra. „Pokud ano, dejte svým lidem pokyn, aby se rozdělili do těchhle tří transportérů, stejně jako lidi od pana Brouska,“ ušklíbla se na jeho britského kolegu. „Neměli bychom být venku po rozbřesku a máme před sebou propátrání celé Velké Británie. Myrto, vy poletíte ze severovýchodu, Klusák vám hodí záběry ze skopů a vy budete s těmi blátivými probírat podezřelá místa. Risku, vy poletíte ze severu, ty, Dřemlíku, poletíš z jihozápadu,“ pověřila svého pilota. „Páni ministrové se budou muset spokojit s mou a Klusákovo společností. Pochopitelně, budeme potřebovat přiměřenou tělesnou stráž.“

Po chvíli všechny čtyři maskované skřítčí letouny zmizely směrem na východ…

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17) Stulti maxime sibi nocent

Artemis Fowl si naproti tomu s profesorkou McGonagallovou až nečekaně dobře porozuměl hned od počátku. Harry bradavické ředitelce vrátil neporušitelný slib, ta ale dobrovolně souhlasila, aby Artemis spolu s Butlerem i kterýmkoli skřítkem navštívili v rámci exkurze prvního září školu čarodějů…

„Škoda, pane Fowle, že nemáte žádné magické nadání,“ povzdechla si při tom. „Bylo by hezké mít tam víc opravdu chytrých lidí…“

Hermiona se sice zatvářila uraženě, ale toho si nikdo nevšímal.

„Co plánujete říct novinářům?“ zeptala se profesorka zvědavě.

„Už Niccolo Macchiavelli věděl, že lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá,“ ušklíbnul se Artemis. „Když jim to dobře podáme, uvěří dokonce i tomu, co se tady skutečně stalo. Protože potřebujeme ministrovu spolupráci, dostane se mu možnosti se trochu ohřát na Harryho výsluní,“ dodal. „Pokud budeme mít výjimečné štěstí, mohlo by se pár novinářů dokonce i chytit za nos, ale osobně v to moc nedoufám…“

Na to McGonagallová zkušeně pokývala hlavou…

*

Díky pomoci skřítků se nestalo to, co je obvyklé ve válkách – totiž že dočišťovací operace stojí víc mrtvých, než hlavní boje.

Pronásledování Smrtijedů se ani tak neobešlo beze ztrát na životech, v jednom z brlohů pod Manchestrem neobjevili ani bystrozorové, ani skřítčí zásahovka ukrytý prostor, ze kterého jim během útoku vpadla do zad trojice zabijáckých černokněžníků. Než se je podařilo ‘neutralizovat‘, tedy usmrtit, díky momentu překvapení zůstali na místě i dva usmrcení bystrozorové a jeden skřítek z LEPREko.

Vlastní čištění Británie probíhalo v tichosti pouhé tři dny a zřejmě hlavně díky Voldemortově ‘trvalé nepřítomnosti‘ si nevyžádalo víc padlých…

*

Následující dny představovaly pro novináře pracující v čarodějném světě Velké Británie i Irské Republiky opravdu těžkou zkoušku.

Ministři se totiž z obou Ministerstev Kouzel kamsi ztratili, nikdo nevěděl kam, stejně tak zmizeli i jejich tajemníci a mnozí známí bystrozorové. Na druhou stranu lord Voldemort ani jeho příznivci o sobě nedávali vědět a nikdo nevěděl, co to vlastně má znamenat…

Když do redakcí všech důležitých čarodějských novin přilétly úřední sovy s pozváním na tiskovou konferenci, mnoho z redaktorů bylo už dost blízko infarktu. Lámali si hlavu, jak vymyslet nějakou originální a přitom použitelnou a snad uvěřitelnou zprávu, kterou by nechali potisknout papír do svých novin…

*

Novináři v půlkruhovém hledišti před lehce vyvýšeným podiem připomínali trochu diváky na gladiátorských zápasech. A podobně jako kdysi tito diváci byli i oni připraveni dát palec dolů, když se jim z nějakého důvodu nebude to, co uvidí, líbit…

Rufus Brousek měl smysl pro dramatický efekt, proto před podiem stál poloprůsvitný paraván, skrz který mohli novináři sledovat pohyb, ale neměli zřetelný výhled a nemohli poznat, kolik je za paravánem osob, natož, KDO tam zrovna je…

Oba ministři si prostudovali své proslovy a kupodivu je schválili bez námitek. Podle Artemisovo názoru tím prokázali víc rozumu, než od nich očekával. U dlouhého stolu zasedlo kromě obou ministrů několik bystrozorů, Harry se svými třemi přáteli, sám Artemis Fowl s Butlerem, za skřítky major Myrta Krátká a velitel Risk Chaluha, oba prozatím v helmách s neprůhlednými průzory. S trochu uštvaným výrazem ve tváři se ke stolu ještě přihrnul Remus Lupin, který nervózně odpověděl pokývnutím na Harryho přivítání.

Na kraj stolu umístili dva bystrozorové velký televizor s plazmovou obrazovkou.

Rufus Brousek mávnul rukou s hůlkou a poloprůsvitný paraván zmizel. Pak jeden z bystrozorů beze slova začal na stůl vytahovat ‘kompotované‘ hlavy mrtvých nepřátel.

„Lord Voldemort byl zastaven,“ ukázal na jeho hlavu, vznášející se ve válci plném líhformolové fixáže.

Ministr pokynul k televizi, na jejíž obrazovce se začal přehrávat Artemisem šikovně sestříhaný záznam z bezpečnostních kamer. Do nastalého ticha ministři kouzel obou zemí přečetli připravené projevy. Shromáždění novináři byli možná dvě minuty ve stavu šoku, zabraňujícím byť se jen něco zeptat. Teprve po dost dlouhé chvíli zaraženého ticha se ozvala Rita Holoubková.

„Bylo nutné všechny ty lidi zabíjet?“ za čtverhrannými brýlemi divoce zamrkala. „Musel zemřít i Draco Malfoy, vždyť to byl tak mladý čistokrevný čaroděj?!“

„Stultorum infinitus est numerus!“ zamumlal si Artemis pro sebe. „Hlupáků je nekonečný počet.“

Pak raději vstal, aby zabránil dalším dohadům.

„Draco Malfoy byl idiot!“ prohlásil suše. „Nakolik jsem dokázal porozumět pravidlům vážícím se ke kouzlům, zabil ho jeho vlastní slib, daný Voldemortovi. Jako držitel majetku své rodiny se neměl šanci v budoucnu prosadit. Hlupáci jako on nebývají schopní zůstat bohatí, to je prostě protimluv… Nakolik je jeho ztráta zlá pro biologickou stabilitu populace britských čarodějů?! Vzhledem k tomu, nakolik jste si vy, kdo se tak pyšně označujete jako čistokrevní, skoro všichni příbuzní, řekl bych, že jeho genetická výbava je ve vaší populaci určitě přítomná a její nositelé budou s pravděpodobností blížící se jistotě přijatelnější… Kterýkoli talentovaný jedinec pocházející z nemagické rodiny, má pro genetickou stabilitu vaší populace nesrovnateně vyšší cenu. Vy je nafoukaně označujete jako ‘mudlovské šmejdy‘, přitom jste si všichni navzájem natolik příbuzní, že jakákoli epidemie za sebou nemůže nenechat mnoho mrtvých. Kdyby chtěl Voldemort pozabíjet opravdu velký počet čarodějů, použil by nějakou vhodnou infekci. Na rozdíl od většiny z vás by na to asi měl dostatek představivosti i schopností.“

Artemis se rozhlédl po novinářích a pokračoval:

„Domnívám se, že mu v tom zabránilo jen to, že takovým způsobem by neuspokojil sadistické sklony své povahy. Nesl v sobě skoro všechny sklony narcisistní sociopatie – antisociální osobnostní úchylky. Dalo by se říct, že kromě racionalizujícího jednání, kdy s lidmi, ať už spojenci, nebo s nepřáteli, jednal jen jako s věcmi, měl v sobě jakési nelogické nutkání lidem ubližovat osobně…“

Na chvíli se odmlčel a pokoušel se uhodnout, nakolik dokázali přítomní novináři strávit jeho vyjadřování.

„Vaše zbabělost mu umožnila, aby se s většinou těch odvážných poměrně snadno vypořádal…“

To už jeho projev začalo přehlušovat hučení, bučení a pískání. Butler po jeho levé ruce udeřil pěstí do stolu. Po rozléhající se ráně novináři leknutím utichli.

„Většina z vás je úplně stejná jako obyčejní magicky nenadaní Britové. Zapomněli jste na snad nejlepšího premiéra, kterého tahle země měla, totiž Winstona Churchilla!“ Artemis byl z nechápavosti novinářů dost silně znechucen a proto velkého státníka citoval: „Pokud nebudete bojovat za spravedlivost, když můžete snadno vyhrát bez krveprolití, pokud nebudete bojovat, když je vítězství jisté a nepříliš nákladné, může přijít okamžik, kdy budete muset bojovat v situaci, kdy stojí všechny šance proti vám a máte jenom nejistou naději na přežití. Může dojít k ještě horší situaci. Je možné, že budete muset bojovat i když není žádná naděje na vítězství, protože je lepší zemřít, než žít jako otroci…“

Na chvíli se odmlčel a rozhlédl se po nechápavě se tvářících shromážděných novinářích.

„V okamžiku, kdy jste dostali zprávu o tom, že se Voldemort vrátil, začali jste skoro všichni útočit na svědka jeho návratu, protože to bylo pohodlnější, než začít se připravovat k boji!“ několikrát sevřel ruce v pěst a zas je uvolnil, aby se trochu uklidnil. „Idiotsky jste Smrtijedům poskytli rok k téměř nerušenému konsolidování moci a vybírání si spojenců. Svobodný tisk je prý hlídací pes demokracie, ale většina z vás je tak leda na úrovni uňafaných podvraťáků, zralých na antouška…“ s odfrknutím založil ruce a posadil se.

Nastala chvíle chaotických výkřiků. Ministr Rufus Brousek chtěl něco říct nebo udělat, ale Artemis ho zadržel.

„Nechte je chvíli vykřičet,“ pošeptal. „Ještě toho budou muset ‘spolknout‘ dost, co se jim nebude líbit…“

Když se začalo zdát, že novináři utichají, Artemis se znovu postavil:

„Jak si možná ti chytřejší a všímavější mezi vámi dokázali všimnout, do těchto bojů zasáhli nejen, jak vy říkáte, mudlové, ale také skřítci, sice svobodní skřítci.“

Myrta s Riskem si sundali z hlav helmy. Současně se na obrazovce objevila generálka Vinyája v černé uniformě a kentaur Klusák s nezbytnou alobalovou helmou na hlavě a zrcadlovkami na očích.

„Velitel Risk Chaluha a major Myrta Krátká z LEPReko, Lokalizační a evidenční policejní rekognoskace - skřítčí policejní jednotky,“ prohlásil Risk se zasalutováním.

„Prostudovali jsme uspořádání vaší společnosti,“ konstatoval kentaur s výrazem vědátora, zkoumajícího podivného brouka připíchnutého na destičce. „Máme dostatečné množství vzorků dědičné informace mnoha čarodějů, čistokrevných jedinců, míšenců i, jak vy říkáte, ‘mudlovských šmejdů‘. Protože víme, že čaromoc je u vás vrozenou vlastností, stačí, abychom v našich laboratořích našli motivy v deoxyribonukleové kyselině, DNA, které nejsou v běžné populaci zastoupeny, tedy pravděpodobný genetický podklad vašich schopností. Pokud s námi a s Artemisem Fowlem nebudete chtít spolupracovat, dáme tyto informace k dispozici tajným službám blátivých. Ti se s vámi vypořádají za nás a určitě rádi…“

Klusák jednal z intencích dohody, že nejprve bude potřeba čaroděje zastrašit, než budou ochotní k jakž takž rovnoprávné spolupráci.

„Tak zvaní mudlové si uvědomí, že vás dokážou najít a zničit. Vzpomenou si na podivné případy úmrtí, zničené rodiny, majetkové ztráty. Protože jste se nedokázali sami vypořádat se zdivočelými příslušníky vlastní komunity, nebudou nadále tolerovat vaše představy o nadřazenosti čarodějů a o vaší svobodě jednat tak, jak sami uznáte za vhodné a vládnout si víceméně sami,“ kentaur se usmál, ale jeho úsměv vypadal jako dvojník Artemisova výhružného. „S technikou, kterou jim můžeme dát k dispozici, se jejich zvláštní vojenské jednotky, tedy vycvičení zabijáci, dostanou i do míst, která chráníte různými kouzly. Nedokážete se ubránit. Pravda je, že během třiceti, možná padesáti let tuhle techniku získají blátiví vlastním úsilím. Kolik skutečných novátorů mělo vaše společenství za posledních padesát let? Nakolik jsem prostudoval vaše dějiny, byli tři – Albus Brumbál, Tom Rojvol Raddle, tedy Lord Voldemort a Severus Snape. Vaše společenství stagnuje a nerozvíjí se. Osobně se domnívám, že náskok v technickém rozvoji nemáte nejmenší šanci dohnat, ale můžete využít čas, který máte k dispozici, abyste se tomuto dokázali přizpůsobit…“

„Kromě toho bude potřeba projednat záležitosti týkající se našich zajatců, otročících ve vašich domovech,“ ozvala se generálka Vinyája. „Ano, mluvím o domácích skřítcích. Vyšleme k vám své vyjednavače a očekáváme, že vy pošlete své. Pokud se budete vzpírat a spoléhat na to, že nemůžeme bez pozvání vstoupit do obydlí blátivých, pro biobomby ani smrdutcové bomby a další zbraně to neplatí…“

Po těchto slovech televizor zhasnul a v sále se rozpoutala vřava…

*

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18) Terminus Acta Probat

Kapitola 18) Terminus Acta Probat – Konec vše napraví aneb Turisté v Bradavicích

Sotva nepokoje na Příčné ulici utichly, dorazila tam celá skupina nečekaných hostí. Hermiona ukázala svou hůlkou, kterých cihel a v jakém pořadí je nutné se dotknout na dvorku za Prasklým kotlíkem. Irský gangster i jeho mohutný bodyguard trochu překvapivě hospodu viděli, na rozdíl od mnoha kolemjdoucích.

„Já jsem rozhodně jedinečný,“ prohlásil klidně se svým typickým upířím poloúsměvem a nikdo s tím tvrzením ani náznakem nemínil polemizovat…

*

Klusák na monitoru sledoval záběry z Příčné ulice a zvláště zaměstnanců kouzelnické banky, přitom se elfce ve sluchátku ozýval radostnými výkřiky, doprovázejícími nová data, informace ke kterým se kentaur dostával jako první ze skřítků.

Artemis s Butlerem měli kolem krku stříbrné řetízky, provlečené skrz díru v kameni, vcelku očividně vymletou vodou. Klusák oba tímto dárkem, připomínajícím spíš vzpomínky na nejstarší dějiny křesťanství i pohanství v Evropě, než kentaurovo obvyklé hypertechnické dárky dokonale překvapil.

„Tohle s Butlerem pokud možná nesundávejte,“ radil oběma. „Ochrání to vaše smysly i vaši mysl před ovlivněním kouzly…“

Skřeti v Gringottově bance se k Myrtě chovali s až nečekanou uctivostí. Založili pro ni dva trezory, jeden pro potřeby vyslanců a zaměstnanců skřítkovské Rady, druhý přímo pro ni a pro zaměstnance její detektivní agentury. Rada dohodla se zástupci Ministerstva Kouzel na vybudování terminálu pro skřítkovské čluny, spojeného s celnicí. Terminál měli společně dozorovat LEPReko a Odbor Prosazování Kouzelnických Zákonů Ministerstva Kouzel a výstup z něj měl být umístěn na Příčné ulici. Ještě se na něm nezačalo pracovat a už se všichni zainteresovaní dokázali rozhádat natolik, že se eventuální dokončení jevilo být kdesi v nedohlednu …

Artemise Fowla skřeti u Gringottových naproti tomu celou dobu jeho pobytu v bance až ostentativně pečlivě hlídali. Stejně se vedlo i Butlerovi s Mundungusem Fletcherem a Slámou Hrabošem. Nad permoníkem navíc i dost nepokrytě ohrnovali nos vzhledem k jeho 'specifickému' zápachu.

Přesto nebo možná právě proto si ale mladý Ir na odchodu neodpustil ušklíbnout se přátelsky na dozorující skřety. Pak se jich zeptal, na kolik zlata si cení informace o nalezených mezerách v bezpečnostních systémech Gringottovo Banky. Odpovědí bylo mlčení a trochu ztuhlé obličeje olivrejovaných skřetů…

Návštěva v knihkupectví Krucánek a Kaňourů způsobila mezi přítomnými čaroději pozdvižení, které se posléze šířilo po celém prostoru čarodějné nákupní uličky.

Nákupy na Příčné odbyli v poklusu, přeci jen jim trochu vadilo, jak na ně všichni zvědavě zírají…

*

Spěšný vlak do Bradavic odjel z nástupiště 9 a ¾, dosud střeženého zesílenými smíšenými hlídkami v obvyklém čase. Maskovaný skřítčí transportér s Klusákem na palubě sledoval od nádraží vlak, ve kterém kromě studentů a učitelů bylo několik bystrozorských hlídek posílených o skřítčí policisty z LEPReko. V kupé spolu s Harrym, Hemionou, Ginny a Ronem seděl i Artemis Fowl, Butler a Myrta se Slámou Hrabošem. Průchod na magicky ukryté nástupiště obřího bodyguarda propouštěl trochu neochotně, ale hrubá síla nakonec zabrala i na kouzla. Kupé ve vlaku pak muselo být magicky zvětšeno, aby se tam vůbec všichni vešli…

*

Od nástupiště vyrazili spolu se starším žáky v kočáře taženém testrály. Artemis rezolutně odmítl cestovat na člunu s prvňáčky a k jistému překvapení některých studentů prokázal rychlou pérovkou ve skicáři, že testrály dokáže vidět. U Butlera se to vzhledem k jeho až přebohatým zkušenostem očekávalo…

Když vešli do Velké Síně, Klusák s překvapením zazíral na profesora Firenzeho.

„Je to pech, zjistit, že měl Břízný pravdu s tím poníkem!“ prohodila Myrta s trochu jízlivým úsměškem v narážce na skutečnost, že měl Klusák v kohoutku přinejmenším o dvě pěsti menší výšku, než kentaur Firenze.

*

Profesorka McGonagallová pověřila provedením rozřazování studentů trochu překvapivě profesorku Vektorovou, učitelku hvězdopravectví. Na závěr nechala před nositelku Moudrého klobouku předstoupit a posadit se na židli dokonce i Artemise Fowla. Irský gangster se na McGonagallovou ironicky pousmál a sám si nasadil 'hučku' na hlavu.

„Takovou hlavu jsem tu ještě moc často nezařazoval!“ jásal mu v hlavě Modrý klobouk. „Škoda, že nemáš žádné čarodějné schopnosti, mohl bych tě nechat volit mezi Havraspárem a Zmijozelem, ale takhle nemohu než říct, že: NEMÁ SCHOPNOSTI PRO KOUZLA!“ poslední už Moudrý klobouk vykřiknul.

Artemis s Butlerem a skřítčími společníky se usadili k Nebelvírskému stolu.

„Darebáku!“ zaječel mu za zády duch Krvavého Barona. „Kvůli tobě umřel student z mé koleje!“

Duch zmijozelské koleje vypadal, že chce Artemise zabít, ale nepodařilo se mu to, nebyl dost rychlý.

BUUUM!!!

Výstřel z brokovnice v Butlerově ruce rozezvučel celou Velkou Síň. Klik-klak následného dobíjení se v nastalém tichu rozléhalo skoro až nepatřičně. Duch Krvavého Barona se zamihotal, jak jeho 'tělem' prolétla hrstička soli z náboje v brokovnici. Bodyguard sfoukl imaginární smítko z konce hlavně a pohlédl na překvapené duchy rozptýlené po celé Velké Síni, snak každému z nich se podíval do 'očí'.

„Ještě někdo?!“ zeptal se a v očích mu nebylo viděl sebeméně strachu ani soucitu.

Butler ve skutečnosti necítil až tak velké sebevědomí, ale usoudil, že pokud by skutečně nedokázal zastrašit pár náfuků ze středověku, kteří neměli odvahu zjistit, co pro ně Prozřetelnost uchystala a jít dál, to už by vážně mohl odejít na odpočinek. Jenže duchové s výjimkou Sira Nicholase se stáhli dál od Nebelvírského stolu a nebo dokonce prošli zdí pryč a utekli. A dokonce i Skoro Bezhlavý Nick se snažil vypadat co nejneškodněji a nejpřátelštěji, zvlášť když k němu zabloudil Butlerův zrak.

Následující dny proběhly poněkud hekticky. Artemis s bodyguardem i Myrtina skřítčí 'delegace' prošli několik chodeb, navštívili pár hodin výuky a mladý Ir kapituloval před oživlými schodišti, protože v jejich přesunech nenašel žádný systém, jen snahu o jakousi zlomyslnost…

Na večer před jejich odletem McGonagallová uspořádala ples, který sice byl kratší a o dost méně divoký, než ten v době boje o Ohnivý Pohár, ale i tak část cesty letěl skřítčí transportér na autopilota, protože všichni pasažéři včetně Myrty nebyli ve stavu řídit. Artemise vysadili u Školy pro mladé gentlemany v St. Bartleby. Butler se vrátil do Fowl's Manor a skřítci do podzemí, kam je doprovodil zvláštní vyslanec Ministerstva Kouzel – Percy Weasley…

***

O deset let později…

Artemise vzbudil poplach. Pohled na bezpečnostní monitor na nočním stolku mu proradil, že narušitel použil v objektu Fowl's Manor kouzla. O pár minut později už ve společenském obleku s kravatou, aby v doprovodu Butlera zkontroloval 'kořist'. Mundungus Fletcher možná už dost výrazně stárnul, ale díky šikovným pomůckám magické zabezpečení sídla stále ještě dobře zvládal. Koutkem úst sice zíval, bylo po třetí ráno, ale na sedící čarodějku mířil dvěma hůlkami, jedna z nich zjevně ještě před chvílí patřila mladé zlodějce. Ir v ní poznal jednu ze svých tanečnic na plese v Bradavicích, byť jméno si vybavit nedokázal a musel připustit jisté nemilé překvapení. Doufal, že jeho vykolejení není vidět.

„Mám obchodní nabídku!“ prohlásila vetřelkyně trochu nečekaně. „U Gringottů půjou teď v ceně nahoru některé mudlovské artefakty, které dokáže Fowl Industries zajistit za výhodné ceny. A do budoucna by mohli Fowlové kromě peněz disponovat i vlastní čaromocí, jako potomci čarodějky.“

S tím se usmála na Artemise, který snad poprvé v životě vypadal udiveně a nikoli jako pán situace…

***

Si Finis Bonum Est, Totum Laudabile Tunct Est (Konec dobrý – všechno dobré)

***

Autorovo postscriptum:

Toto je jakési rozloučení se s těmi pár čtenáři, které si mé příběhy získaly. Nevím, zda se ještě budu o něco z tohoto specifického 'světa' pokoušet. Přiznám se, že se mi do dokončení této povídky moc nechtělo, když už byl k dispozici Potter s Relikviemi Smrti.

Madam J. R. Rowlingová autory fandomu, 'parazitující' na její tvorbě, poměrně slušně doběhla. Zakončení již i v oficiálním překladu dostupného posledního dílu Harryho Pottera poměrně pečlivě uzavřelo většinu pootevřených skulinek, kterými bylo možné z jejích příběhů dále vypokračovat. Předpokládám, že to byl záměr. Rowlingová sice sama vykrádá původní fantasy literaturu (např. J.R.R. Tolkiena nebo Anthony Horowitze) celkem bezostyšně, ale jakmile někdo provede totéž jí samé, nezamlová se jí to a nijak se neváhá bránit se tomu i soudní cestou. Myslím, že stařičké přísloví – Non Est Magnus Pumilio Licet In Monti Constiterit (Není velký trpaslík, ani kdyby se na horu postavil), má stále svou platnost.

Nečekal jsem tak totální proměnu osobnosti Albuse Brumbála ani Severuse Snapea, to se musím přiznat. To, že Snape byl Brumálovým mužem pro ‘špinavou práci‘ a že byl ve skutečnosti loajální bylo sice možné, ale jevilo se jako ne příliš pravděpodobné. Proč byla jeho patronem laň, když jelenem byl James Potter, to je mi nejasné i nadále, pokud měl jeho patron stejnou podobu, jako patron Lilly Evansové-Potterové, kde ji vzal? Nečekal jsem ale rozhodně, že by byl Brumbál chladnokrevným šachistou, který připravil celou partii včetně ‘dámského gambitu‘ – tedy svého odživotnění a že připravil takovou sérii NCD (the Necessary Collateral Damage – nutné vedlejší ztráty). Když o Brumbálovi Rowlingová prohlásila, že patří do čtyřprocentní menšiny, bylo to nejspíš v rámci toho, jak se pokouší od svého díla odpoutat, aby se mohla do budoucna věnovat něčemu jinému. Pro běh příběhu je taková informace zhola irelevantní (mimo mísu)…

Připouštím také v jistých směrech zklamání z posledního dílu – autorka provedla brutální genocidu kladných postav a vylikvidovala zvláště jedince užitečné, pokud by se jednalo o opravdovou populaci živých tvorů – tedy tak zvané 'mudlovské šmejdy' – (snad) náhodně se objevivší talenty původem z magicky neaktivních rodin. V biologické populaci by takoví jedinci byli ve skutečnosti velmi užiteční – epidemie většiny infekčních chorob se mezi hostiteli s o trochu odlišnou genetickou výbavou zpravidla šíří pomaleji a s méně zničujícím průběhem.

Význam Draca Malfoye pro (biologickou) stabilitu populace se mi jeví naproti tomu jako prakticky nulový. Rodina Malfoyových je sice slušně funkční v tom smyslu, že se v ní sklony ke zlu nebo nepříliš opodstatnělé nafoukanosti a nesmyslné sklony (konec konců, chov ztrátových mutantů – bílých albinotických pávů, se nezdá mít jiný význam, než ukazovat 'Je to sice idiocie, ale já na ní mám!') dobře dědí, stejně jako rodinný majetek. Jeho geny budou mezi čaroději mít mnoho kopií a někteří jejich nositelé by snad mohli být morálně přijatelnějí. Možná se ale jednalo o ústupek části čtenářek, které mají v blonďatých grázlech nepochopitelnou zálibu. V tomto směru je těžké nevzpomenout fandom, kde zvláště mnohé autorky v svých povídkách dílem zkoušejí pardonovat lumpárny a zhovadilosti jednotlivých Smrtijedů, dílem i samotného lorda Voldemorta. Nemohu se nějak zbavit dojmu, že jde o nezdravou až úchylnou fascinaci některých autorek Zlem, díky které ochotně zapomínají na maličkost, jako je třeba prostá lidská slušnost a povědomí o tom, že ani šikanované dítě, kterému spolužáci v dětství kradli kuličky, nemá právo, aby se z něj stal v dospělosti masový vrah…

Autorka podle mého mínění hrubě podcenila skutečnost, že lov nebezpečných darebáků je za určitých okolností adrenalinovým sportem a zábavou. Ti skutečně dobří mezi detektivy a jinými policisty mají svou práci rádi a berou ji také jako svého druhu obdobu jednak opravdového lovu, jednak adrenalinového sportu. Harry Potter vykazoval opakovaně rysy spíš z psychologického profilu adrenalinového závisláka. Představa, že si po zajištění Voldemortovy inhumace 'hodí kopyta na stůl' a hůlku bude nadále používat jen na přivolání konvice s čajem se mi proto jeví lehce nesmyslně. V závěru chybí sebemenší kus informace týkající se zdrojů jeho příjmů. Ano, teoreticky by mohl žít z úroků z pokladu v Gringottově bance a z nějaké odměny přidělené hrdinovi Ministerstvem Kouzel. Taková představa mi ale nesedí hlavně z důvodu, že jen málokterý opravdový hrdina dostal ve skutečnosti kdy vyhovující materiální zabezpečení a kouzelnický svět bude sotva v tomto směru odlišný od našeho všednodenního…

Sledoval jsem i postupně uveřejňovaný neoficiální překlad Sparhawkovy skupiny. Tady bych si dovolil poznámku k jednomu komentáři. Komentující nevěřil, že by Harry po dočasném rozchodu s Ronem nevyužil situace a Hermionu 'nepřeř…l'. Vysvětlení Rowlingové, že měl Hermionu rád jen a pouze jako sestru bych bral při kibucnickém způsobu výchovy – kdy se téměř nerozdělují děti z jedné vesnice a tráví společně většinu času. Tehdy skutečně téměř nenavazují vzájemné intimní vztahy mezi sebou a akceptují se navzájem spíše jako sourozenci. Tento psychický mechanismus ale v jedenácti letech už prakticky nefunguje. Komentátor ovšem přehlédl maličkost, kterou si možná plně neuvědomila ani sama Rowlingová – totiž že v té době byli oba pod enormním stresem a to stresem z porážky, když Harry přišel o funkční hůlku a málem je oba dostal Voldemort, zatímco jim se nepovedlo ani zabít Naginiho. Kdyby v tomto uspěli, měl bych mnohem větší obavy, neboť oslava vítězství se zvrhne celkem snadno…

Nemluvím zde pak o základní psychologické nepravděpodobnosti – něco jako efekt Popelky – pravděpodobnost, že z dívky šikanované despotickou macechou a nevlastní sestrou (Popelka) nebo z chlapce týraného tak výrazně mizernými příbuznými (Harry), by vyrostl někdo laskavý a ne sociopat se sklony k šikanování slabších nebo drobné kriminalitě, je extrémně nízká až zanedbatelná. Taky je divné a nesmyslné, že by při vyprávění pohádek dětem čarodějů byla zrovna Popelka vynechaná. Kulturní izolace magické a nemagické populace bude jen těžko možná v až takové míře – motivy z pohádky o Popelce budou ve skutečnosti zřejmě velmi staré, mnohem starší, než záznam známého pohádkáře Charlese Perraulta (nejstarší záznam je z prvního století před naším letopočtem z prostředí helenizovaného Egypta – pod jménem Rhodopis)…

Autorka v celém díle většinou ignoruje biologické záležitosti - Sovy jen těžko budete krmit nějakým typem granulí, jejich zažívání potřebuje balastní chlupy nebo peří a oříšky už vůbec nejedí. Hadi nemrkají, nemají k tomu účelu použitelně uspořádané oči – průhledná šupina přerostlá přes oko a nahrazující víčko není pohyblivá. Vzhledem k tomu, že vibrace podkladu vnímají povrchem těla a uši pro vnímání vibrací vzduchu, tedy sluch, jaksi nemají, musel by být hadí jazyk opravdu těžce magického charakteru…

Dalšího dílu se v mezičase dočkal i Artemis Fowl, přičemž Eoin Colfer má svého hrdinu zatím ještě (na rozdíl od Rowlingové) docela rád a nemá 'cukání' ho oddělat. Rowlingová se přeci jen poučila z historie a neopakovala chybu Sira Arthura Conana Doyla, který svého velkého detektiva Sherlocka Holmese jednou zkusil zabít, když se mu zdálo, že mu bere čas na psaní mnohem významnějších historických románů. Přitom dnes kromě 'Ztraceného Světa' a detektivek se Sherlockem Holmesem od něj už nic jiného nikdo ani nečte…

Přijde mi zvláštní, že postava ministra kouzel Rufuse Brouska, se ukáže být zatvrzelým byrokratem. Tak omezeným, že si ani neuvědomí tak jasně zřejmou skutečnost, že na to, aby mohlo Ministerstvo někoho připravit o zásluhy za likvidaci nebezpečného zločince, bude nejprve nutné daného zločince skutečně chytit a porazit. Teprve potom bude eventuálně možné Harrymu zásluhy ukrást, nejprve tady ty zásluhy musí vůbec být. Proto jsem čekal, že se víceméně logicky na daném postu objeví někdo na úrovni Winstona Churchilla, když už Kornélius Popletal prokázal obdobnou míru idiocie, jako neblaze proslulý Neville Chamberlain…

V posledním díle se autorce podařilo ukázat všeprostupující strach a udavačství totalitní společnosti docela přesvědčivě. Možná někdy v minulosti navštívila východní Evropu, Kubu nebo měla cestu na ostrov Jersey, kde kromě proslulé Durrellovo ZOO mohla navštívit také Muzeum kolaborace s nacisty – Jersey bylo jediné britské území obsazené nacisty během druhé světové války a místní obyvatelstvo prokázalo obdobnou míru spolupráce s okupanty, jako Češi nebo Francouzi, takže tvrzení o britské národní odvaze můžeme klidně odložit mezi obyčejné mýty a legendy…

Autorčina geografická představa Bulharska je, řečeno jemně, podivná. Dokonce ani dnes už dávno poruštěné Povolžské Bulharsko nemělo nikdy dostatečně velké studené oblasti, ve kterých by se dala ukrýt čarodějná škola. Oblasti Staré Planiny, Pirinu, Rily nebo Rodop nejsou až zas tak studené, aby tam byly potřeba kožichy v září, kdy dorazila Kruvalská loď na turnaj tří čarodějů. Kromě toho mi nesedí přítomnost velkého počtu německy hovořících obyvatel schopných žít se svým okolím v relativním míru, ale to může být dáno mým stereotypním uvažováním, založeném jednak na vlastních pozorováních, jednak na nepříjemných zkušenostech z historie…

Jsem zvědav, jestli se objeví větší počet povídek vzniklých v prostředí fandomu a přitom navazujících na Relikvie Smrti. Sám jsem zatím narazil jen na jednu, která mi připadala dobrá a té její autorka (Birute) zatím nedala jméno a doporučuje čtenářům, aby si sami doplnili název…

Skončila i parodie od autora vystupujícího pod přezdívkou Peter M. Jolin. Jeho ‘Harry Trottel a Poslední Výstřel‘ je oproti své předloze dílo milosrdně krátké. Rowlingová pravděpodobně nikdy nečetla Čechova, takže neví, že ‘Strogosť sistrá talánta‘ (Stručnost je sestra talentu). Na rozdíl od oficiálně schválené parodie (Barryho Trottera) je to legrace aspoň vtipná a celkem inteligentní, místy bych si troufal tvrdit, že nápady v ní jsou skvělé (jako třeba nemrtvý Paganini, který propichuje Wolfframovo nepřátele smyčcem)…

Zpět na obsah