Index

Kapitola 1: Harryho nejpodivnější narozeniny
Kapitola 2: Překvapení
Kapitola 3: V Doupěti
Kapitola 4: U slepého testrála
Kapitola 5: Slib
Kapitola 6: Zpátky domů
Kapitola 7: Porada
Kapitola 8: Tajná návštěva
Kapitola 9: Stíny minulosti
Kapitola 10: Stíny budoucnosti

Kapitola 1: Harryho nejpodivnější narozeniny

Husté provazce deště vytrvale bubnovaly do oken. Obloha byla potažená kalnými šedivými mraky, které nepropouštěly skoro žádné paprsky vycházejícího slunce. Nepřirozené dusno svíralo celou Anglii, a přestože léto bylo teplejší než to loňské, slunce se na obloze objevovalo jen výjimečně. Lidé toužebně naslouchali hlasatelkám večerních zpráv o počasí v zoufalé naději, že se dočkají konce průtrže mračen, ale přestože moderátorky předpovídaly brzkou změnu počasí, doposud se nic neměnilo.

Domky s udržovanými zahrádkami v Zobí ulici vytrvale čelily dešti, které trvaly od začátku prázdnin. Přestože srpen již klepal na dveře, na ulici nebýval nikdo, což ovšem vůbec nevadilo Dudleymu a jeho bandě chlapců ze sousedství, se kterými trávil většinu času a mnohdy ani nespal doma. Pierre Pollkis, s nímž byl Harry tenkrát v zoo, když přišel na svou schopnost mluvit s hady, často zval své přátelé k sobě domů, jelikož jeho rodiče bývali poslední dobou velmi často pryč a jeho nechávali doma samotného. Harrymu to absolutně nevadilo. Byl rád za každou hodinu, kterou nemusel trávit v bratránkově přítomnosti.

Za celé léto nedošlo k jediné podezřelé vraždě. Harry, který si už na konci školního roku předplatil Denního věštce, pročítal pozorně každý den všechny články. Trpce vzpomínal na chvíli, kdy mu Hermiona pověděla o všech nechutnostech, které o něm redaktoři Věštce přesně před rokem rozhlašovali. Líčili ho jako nemožného lháře a vejtahu, co si hraje na důležitého a mimořádného. Byl pevně rozhodnutý nenechat si něco takového propříště líbit, ovšem jak se zdálo, nikdo v téhle kampani nepokračoval. Noviny byly plné nudných článků od dalších případů chrlících toalet až po nové metody ochrany před Smrtijedy.

Ti se ovšem také neobjevovali. Od chvíle, kdy zmizeli z Bradavic, jako by se po nich slehla zem. Kouzelnická veřejnost žila v neustálém strachu, že se nad jejich domovy jednoho dne objeví Znamení zla. Ale ten den stále nepřicházel a Harry začínal mít vážné obavy, že se Voldemort chystá k nějakému velkému útoku. Nepochyboval, že v něj s největší pravděpodobností bude hrát hlavní roli. Byl si však stoprocentně jistý, že k tomu nedojde dříve jak na jeho narozeniny, a ty měl mít až zítra. Během volných chvil si proto v duchu opakoval všechna kouzla a zaklínadla, která by se mu při případném střetu mohla hodit. Hůlku nosil, k velké nelibosti strýce Vernona, kterému vždy při pohledu na něj cukal knír, neustále v kapse, připraven ji tasit jako meč, kdyby Smrtijedi brousili kolem domu. Často se budil brzy ráno a vyhlížel ospale z okna opřen o Hedvičinu klec, stejně jako dnes. Jeho sněžná sova byla právě na cestě s dopisem, který večer předtím poslal své kamarádce Hermioně. Doufal, že mu odpověď doručí brzy.

Kvikálkov tonul v ospalém tichu, které přerušovalo jen občasné zarachocení motoru právě nastartovaného auta, jehož majitel spěchal posledního dne v týdnu časně ráno do práce. Pan Dursley, který pracoval ve firmě Grunnings vyrábějící vrtačky, toho dne vyrazil velmi brzy. Harry tomu byl rád. Strýc s tetou ho sice neplísnili jako obvykle, popravdě si ho skoro nevšímali, ale už ho začínalo rozčilovat, jak sebou strýček Vernon vždycky škubl, když ho spatřil. Kromě toho jediného rozhovoru na začátku prázdnin s ním nepromluvil ani slovo.

„Harry!“ zavolal na něj dřív, než si ve svém pokoji stačil vybalit kufr. Harry spěšně vypustil Hedviku ven oknem a seběhl ze schodů. Strýc na něj čekal v kuchyni. Teta Petunie právě krájela velký šlehačkový dort, který koupila Dudleymu na uvítanou, a odcupitala s jedním kouskem na malém talířku do obývacího pokoje, kde Dudley sledoval svůj oblíbený televizní pořad. Harryho bratránek přes rok ještě zesílil. Pořád byl dvakrát tak těžší a přinejmenším třikrát tak širší než Harry, ale ustavičná cvičení, tréninky a přebory se na něm silně podepsaly, jak se přesvědčilo mnoho mladších chlapců ze sousedství.

Strýc Vernon po očku střelil na všechny strany, aby se ujistil, že se mu nedostane nečekaného vyrušení. „Poslouchej mě dobře, Harry. Za měsíc ti bude sedmnáct. Ten... ten člověk, co tu loni byl, povídal, že už budeš ve... ehm... vašem světě plnoletý.“

„To budu,“ ujistil ho Harry bez mrknutí oka.

„A... ehm... tím vyprší ta ochrana, kterou ti... dal.“

„Ano,“ přikývl bez výrazu Harry.

„Nepřeju si, aby se do té doby cokoliv stalo,“ vztyčil strýc Vernon výhružně ukazováček. „A v žádném případě nechci, aby mi kdokoliv,“ zdůraznil pan Dursley a udělal dramatickou pauzu, „překročil práh domu. Obzvlášť to platí pro toho... Bramborála.“

Harryho žaludek udělal kotrmelec. Vzpomínka na bradavického ředitele se mu vracela sama i bez neustálého připomínání v Denním věštci. Před očima měl stále jeho vlídnou, letitou tvář, z níž čišel mír a klid, která ho i v těch nejkrušnějších chvílích dokázala podržet. Brumbál vždycky vybruslil z každého problému, ať Harry vyvedl cokoliv. Tenkrát ve třetím ročníku zachránil jeho kmotra Siriuse před polibkem mozkomora, ke kterému ho odsoudil tehdejší ministr kouzel Kornelius Popletal. Ve čtvrtém zachránil jeho samého před Smrtijedem, který nepřímo zabil Cedrika a dopomohl ke znovuzrození Pána zla. O rok později s ním svedl souboj, ze kterého ředitel vyšel jako vítěz. Nebýt jeho, Voldemort by Harryho tehdy určitě zabil. A přesto celou tu dobu pevně věřil, že Snape je na jeho straně. Harry zaťal ruku v pěst, jako vždycky, když si na někdejšího učitele lektvarů vzpomněl. V duchu se mu promítl zelený záblesk letící na překvapeného Brumbála, následovaný Hagridovou uslzenou tváří, když kráčel s jeho tělem k bílé hrobce. V uších mu zazněl fénixův pláč... Nejradši by se v tu chvíli na strýce Vernona rozkřičel. Opanoval však svůj vztek. Zhluboka se nadechl a promluvil tím nejklidnějším hlasem, jakého byl schopen:

„To se nestane.“ Pan Dursley si odfrkl.

„To doufám. Nestojím o další vybourané zdi a prasečí ocásky.“ Harry na to neřekl nic. S pevně zaťatými zuby se zvedl k odchodu. „To není všechno!“ prskl strýc. Harry se dost neochotně znovu posadil. Zabodl do strýce ostrý pohled. „Jakmile ti bude sedmnáct, chci, abys odešel. Nemíním tě tady schovávat a klepat se, kdy si pro tebe přijdou. Nebudu riskovat život svojí rodiny. Zmizíš mi z očí a už se u našich dveří nikdy neobjevíš, je to jasné?“

„Měl jsem sto chutí to udělat nejmíň tisíckrát,“ vystřelil Harry vztekle a už se nestihl zarazit. Bylo mu to jedno. Všechno to v něm vřelo. Už ho nebavilo dusit v sobě vztek, který si pak vyléval na těch, které měl rád. Věděl, že ať řekne cokoliv, strýc Vernon si nedovolí porušit slib, který dal Brumbálovi. „Nikdy jste mě tu neměli rádi. Myslíte, že jsem slepý? Kolikrát jsem si říkal, že by i sirotčinec byl lepší než to, co jsem dostával tady! Jediné, co mě tu drželo, byl Brumbál. On chtěl, abych se sem vracel! Ale teď je mrtvý a já udělám, co uznám za vhodné! Nemůžete mě vyhodit, dokud mi nebude sedmnáct, ale pak se seberu a vypadnu. Udělám vám tu radost, už se v životě neuvidíme. Možná mě Voldemort zabije a vy budete konečně šťastní, to je mi fuk. Ale už nikdy si na mě nebudete vybíjet svoji zlost a já budu mít konečně pokoj!“

Vychrlil to jedním dechem bez sebemenšího přerušení. Po jeho zlostném projevu zůstalo v kuchyni nezvyklé ticho. Harry si jen stěží uvědomoval, že i televize umlkla. Dudley a jeho matka museli napjatě poslouchat. Harry civěl zkoprnělému strýci Vernonoci do očí. Viděl, jak se žíla na jeho krku dostává do nebezpečných obrátek. Pan Dursley by však nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo, i kdyby si dokázal vybrat z toho množství otázek, které mu vybuchly v hlavě. Místo toho jen tupě zíral na Harryho, jehož ruka pevně tiskla hůlku zastrčenou (alespoň zatím) v kapse kalhot.

„Brumbál je mrtvý?“ ozval se po chvíli od obývacího pokoje tichý, vyděšený hlas. Teta Petunie, pozorně naslouchající celému rozhovoru, tiše vklouzla do kuchyně, pohled upřený na Harryho. Oči měla rozšířené strachem. Harry se do nich zabodl pohledem. Podruhé ve svém životě si uvědomil, že teta Petunie je sestrou jeho matky. Viděl v jejích hnědých očích nejen obavu, ale i lítost, jakou mu nikdy předtím nedala najevo. Uvědomil si, že zpráva o jeho smrti musela jeho tetu také zasáhnout, ačkoliv ve srovnání se ztrátou pro kouzelnický svět se nedal její soucit vůbec srovnat.

„Ano,“ odvětil těžce. „Zemřel před týdnem.“

„Zabil ho... on?“ vydechla teta Petunie a nevšímala si, že se strýc Vernon pokouší opět promluvit, ačkoliv zatím jen němě hýbal rty.

„Ne, Voldemort ho nezabil. Poslal do Bradavic svoje Smrtijedy.“

„Jak se to stalo?“ zeptala se ho teta. Harry se na ni překvapeně podíval. Teta Petunie se ho ještě nikdy nezeptala na dění v kouzelnickém světě, proto mu bylo podezřelé, když s tím chtěla začít právě teď. Nicméně si musel přiznat, že její sestra byla součástí toho světa a ona s ním měla, byť jen malý a nevýrazný, kontakt. Zasloužila si vysvětlit, jak zemřel člověk, který jí vnutil do opatrovnictví jejího synovce a způsobil tak v jejím spořádaném životě tolik zmatků.

„Byl jsem s Brumbálem na jedné výpravě,“ začal Harry zdráhavě. „Když jsme se vraceli, uviděli jsme nad hradem Znamení zla.“

„Co je tohle zase za bláznivinu?“ ozval se strýc Vernon, který konečně našel řeč.

„Je to jeho znamení, Voldemortovo,“ upřesnil Harry. „Lebka ze zelených hvězd, které z pusy leze had. Vysílají ho na oblohu jeho stoupenci, když někoho zavraždí.“

„Ale ty jsi před chvílí říkal, že Brumbál byl s tebou!“ zarazila ho teta Petunie.

„To byl,“ potvrdil Harry. „Znamení nás mělo jen vlákat co nejrychleji dovnitř. Přistáli jsme s košťaty na věži. Tam Smrtijedi Brumbála odzbrojili. Nemohl jsem mu pomoct, zastavil mě Zmrazovacím kouzlem,“ vysvětloval Harry dál a nevšímal si strýcových protestů. Pan Dursley totiž nesl velice nelibě každou jen nepatrnou zmínku o Harryho světě. Proto musel při jeho vyprávění úplně trpět. „V posední chvíli vběhl na věž Snape,“ pokračoval Harry a snažil se potlačit vztek, který se mu dral z hrdla. „Zabil ho Kletbou, která se nepromíjí. Brumbál spadl z věže. Smrtijedi pak vzali nohy na ramena. A tak se to stalo,“ zakončil dosti neobratně.

„Jste přece... no... kouzelníci,“ pronesl strýc Vernon štítivě, jako by to slovo bylo nakažlivé. „Můžete ho přece oživit, ne?“

Harry zavrtěl hlavou. „Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé. Brumbál mi to řekl už dávno. Kdyby to šlo, žili by i moji rodiče. A nemusel bych bydlet tady,“ dodal s jistou dávkou zatrpklosti v hlase.

„A tím se dostáváme k tomu, o čem jsem mluvil. Chci vědět, kam se vydáš, až od nás odejdeš,“ prohlásil strýc Vernon.

„Co je vám po tom?“ naježil se Harry. „Až budu dospělý, budu dělat, co se mi bude chtít a vám už nebudu muset říkat nic. Nestarali jste se šestnáct let, tak se nestarejte ani teď!“

Teta Petunie v tu chvíli neřekla nic, jen dál Harryho provrtávala pohledem. Harry se během několika vteřin otočil na patě a hlučně vydusal nahoru.

Tento rozhovor se odehrál už před čtyřmi týdny a za tu dobu na něj teta ani strýc jedenkrát nepromluvili. Jediné, co od nich slyšel, bylo „Dobré ráno,“, „Dobrou noc,“ a „Pojď jíst.“ Harry často chodil na dlouhé hodiny mimo domov. Několikrát zabrousil na Šeříkové nároží, ale doposud nezastihl starou paní Figgovou ani jednou doma. Často přemýšlel, kde může být. Nejspíše v novém sídle Fénixova řádu, pokud se nerozpadl. Harry dobře věděl, že Brumbál býval jeho hlavou a Strážcem jeho tajemství. Nebyl si proto zcela jistý, jestli Řád vůbec ještě funguje. Byl přesvědčený, že jeho sova by je našla, ale nechtěl tolik riskovat. Už několikrát jeho sovu odchytli. Tentokrát by to mohlo být osudné.

Kromě Rona a Hermiony nedostal za celé léto jediný dopis. Ron byl s rodiči a sestrou v Rumunsku a jeho dopisy chodily jen výjimečně. Oproti tomu Hermiona psala Harrymu skoro obden. Přestože obsah jejích dopisů byl značně nezajímavý (víceméně jen informace z Denního věštce a Hermioniny pokroky v psaní domácích úkolů), Harry si je všechny schovával. Byl rád, že na něj jeho přátelé nezapomněli.

Odlepil tvář od okenního skla a zašmátral rukou v nočním stolku. Ron mu s posledním dopisem poslal i fotku své sestřičky Ginny. Když ji poprvé vytáhl z dopisní obálky, zabolelo ho srdce. Ginny se na něj usmívala a mávala na něj. Její ohnivě rudé vlasy jí vlály v jemném větru a oči se jí smály. Harry si byl vědom nebezpečí, do kterého ji i Rona zatáhl. Proto jim už na konci školního roku zakázal, aby s ním chodili. Jestli má na konci jeho cesty čekat smrt, pak do ní nezatáhne už nikoho jiného. Jeho vinou zemřel i Sirius. Nesmí dopustit, aby se něco podobného opakovalo.

Z myšlenek ho vytrhly tiché kroky po schodišti. Ihned fotografii schoval zpět a vklouzl do postele, předstíraje spánek. Ozvalo se nesmělé zaklepání. Dovnitř vešla teta Petunie.

„Harry? Až se ustrojíš, chci, abys přišel dolu,“ řekla a aniž by čekala na odpověď, zmizela. Harry přemýšlel, co by mu asi tak mohla chtít. Když na nic kloudného nepřišel, bodl ho neparný osten zvědavosti. Že by mu teta chtěla dát předčasný dárek k narozeninám? V něco takového nedoufal. Opravdový dárek od svých příbuzných nedostal ještě nikdy, pokud za pořádný dárek nepovažujete ramínko na šaty, papírový kapesníček nebo hořčicově žluté strýcovy ponožky.

Rychle se převlékl a ze zvyku si zastrčil svou hůlku do kapsy těch nejvytahanějších džín, jaké kdy po Dudleym zdědil. Bratránek ještě spal, Harry dobře slyšel jeho chrápání už ve svém pokoji. Tiše jako myška proto seběhl ze schodů a vešel do obývacího pokoje, kde na něj už čekala teta Petunie.

„Zítra už ti bude sedmnáct,“ řekla a postavila před něj talíř se snídaní.

„Já vím,“ odtušil Harry.

„Budeš muset odejít. Ta ochrana, kterou jsi tu měl, vyprchá.“ Proč mu to říká? Tohle všechno ví líp, než všichni Dursleovi dohromady! „Už víš, kam půjdeš?“

Harry neodpověděl hned. Žvýkal sousto chleba se sýrem a přemýšlel, co odpovědět. Sám nevěděl, co bude v příštích dnech, měsících a rocích dělat. Ovšem bezpečně věděl, co musí udělat a čím taky začne.

„Chci navštívit dům svých rodičů,“ odpověděl, aniž by se na ni podíval. „Vidět, kde jsem se narodil.“

„Tušila jsem to,“ kývla teta Petunie hlavou. Harry se na ni překvapeně zadíval. „Brumbál mi řekl, že jednou se o to pokusíš.“

„Řekl?“ podivil se Harry.

„Hrozně dávno,“ mávla rukou teta. „Vlastně pár dnů poté, co nám tě přivezl. V tom dopise, co nám nechal na prahu, stálo, že si tě musíme nechat do té doby, než nás přijde navštívit, jinak ten chlapec- tedy ty- zemře. Nechápala jsem to, ale neměla jsem na výběr. Brumbál potom přišel. Tvůj strýc nebyl doma a já jsem mu o tom nikdy neřekla. Brumbál mi vylíčil, jak tvoji rodiče zemřeli a že ten lord... Voldemort, že se tě pokusil zabít. A že to znovu udělá, pokud se vrátí. Přinutil mě odpřísáhnout, že tě nechám u nás, i kdyby se to stalo. Pak chvíli kouzlil,“ (Harry si povšiml, s jakým odporem to řekla), „a odešel. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.“

„Tak proto vám před dvěma lety poslal toho Huláka!“ svitlo Harrymu.

„Ano. Bál se, že bych mohla svou přísahu porušit a vyhnat tě z domu.“ Harry si dobře vzpomínal, jak se tehdy se strýcem pohádal. Málem ho vyloučili z Bradavic a on si ze všeho nejvíc přál, aby se tam mohl vrátit. Teď už ho do hradu nic nelákalo. Nesnesl by pohled na Brumbálovo zlaté křeslo s vysokým opěradlem v čele Velké síně, chrlič, který uskakoval, aby odkryl schody do jeho pracovny, astronomickou věž...

„Vím, že máš narozeniny až zítra, ale nechtěla jsem, aby to Vernon viděl,“ špitla tiše a podala mu malý, umolousaný balíček. V prvním okamžiku si Harry pomyslel, že vypadá jako ten, který Hagrid v den jeho jedenáctých narozenin vyzvedl z trezoru číslo sedm set třináct u Gringottových, ale Kámen mudrců to být nemohl, protože ho Brumbál zničil. Napadlo ho, jestli Nicholas Flamel nemohl před smrtí vyrobit jiný, ale pak tuhle myšlenku pustil z hlavy a soustředil se na balíček.

Byl zavázaný do kusu špinavého papíru, který vypadal, jako by se hodně dlouho válel v prachu. Harry papír roztrhl. Do nastavené dlaně mu vypadl klíč z masivního zlata. Musel mít velkou cenu. Harry se divil, že ho teta Petunie už dávno neprodala.

„Patří tobě,“ řekla na vysvětlenou. „Brumbál ho přiložil k tomu dopisu. Řekl, že ho pro tebe musím schovat, dokud si o něj neřekneš.“

„Já jsem o něm vůbec nevěděl... Ani nevím, co to je za klíč! Jak bych si o něj mohl říct?“ bránil se Harry.

„Je z Godricova dolu,“ prohlásila. Harry ustrnul. Jméno Harryho rodiště znělo z úst tety Petunie podivně cize. „Měla jsem ti ho předat, až se tam budeš chtít vydat. Je to logické. Jinak by ses tam přece ani nedostal.“

Harry ze sebe s námahou vypravil slova díků, než se zvedl k odchodu. Zíral fascinovaně na klíček, jehož hlavice se podobala lví hlavě. Jinak by ses tam nedostal. Ta věta mu vířila v hlavě, než mu došlo, co to pro něj znamená. Teta Petunie mu nevědomky připomněla skutečnost, na kterou ani nepomyslel. Teprve teď si tu hroznou skutečnost uvědomil. Nikdy se do Godricova dolu nedostane, protože Strážce tajemství Potterových doposud žije. A není naděje, jak by z něj to tajemství vymámil.

Vztekle kopl do dveří, které se s rachotem rozlétly. Horečně přehraboval své věci, dokud nenašel v kůži vázanou knihu s fotkami svých rodičů. Začal v ní okamžitě listovat. Jakmile narazil na fotku, kterou hledal, dvě vteřiny se na ni zadíval, než ji zuřivě roztrhal.

Tvář Petra Pettigrewa skončila v několika kusech na podlaze.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Překvapení

Zpět na obsah

Kapitola 3: V Doupěti

Zpět na obsah

Kapitola 4: U slepého testrála

Zpět na obsah

Kapitola 5: Slib

Zpět na obsah

Kapitola 6: Zpátky domů

Zpět na obsah

Kapitola 7: Porada

Paní Weasleyová dostrkala Harryho, kterého stále ještě po dvou silných kouzlech nohy jakoby neposlouchaly, do provoněné kuchyně. U velkého dřevěného stolu uprostřed seděli společně Ron, Hermiona a Ginny u snídaně. Všichni jedli mlčky. Když uviděli Harryho, jehož hábit byl celý zaprášený, Ronovo obočí vylétlo vzhůru.

„Páni, Harry, kde jsi se válel?“

„Měli jsme o tebe starost, když jsme tě nikde nemohli na… Harry?“ zarazila se Hermiona, když si všimla Harryho kamenného výrazu a pohledu paní Weasleyové.

„Ginny, běž a vzbuď Tonksovou. Hned,“ dodala příkře, když viděla, že Ginny se nemá k odchodu. Jakmile Ginny zmizela za dveřmi, paní Weasleyová klesla unaveně na židli. Hned však vyskočila, jako by usedla na špendlík, přiskočila ke krbu, nahlédla do květináče a nabrala z něj špetku Letaxu. Když jej vhodila do líně plápolajícího ohniště, plameny ostře zezelenaly. Paní Weasleyová strčila do ohně beze strachu hlavu.

„Arture!“ slyšeli její hlas jakoby z velké dálky. Nikdo ani nedýchal, všichni napjatě poslouchali, co řekne. Všichni kromě Harryho. Ten zdrceně seděl na židli v koutě kuchyně s hlavou zabořenou do dlaní. „Arture, musíš hned sem. Kingsleyho vezmi s sebou. Řád.“ To bylo vše, co řekla.

Dobrou minutu bylo v kuchyni naprosté ticho přerušované jen tu a tam kvílením Papušíka někde v horním patře. Paní Weasleyová přecházela po kuchyni netrpělivě sem a tam. Co chvíli vrhla nadějný pohled na hodiny, jejichž všech devět ručiček ukazovalo ustavičně „ve smrtelném nebezpečí“.

Konečně se s tichám cvaknutím jedna z ručiček přemístila do polohy „na cestě“. Všichni vzhlédli ke dveřím, které se během chvilky rozlétly. Dovnitř vešel pan Weasley následovaný Kingsleym Pastorkem. Oba vypadali značně ustaraně.

„Molly, co se, u Merlinovy brady, stalo?“

„Fenrir Šedohřbet napadl Lupina.“

Po jejím prohlášení nastalo v kuchyni na malý okamžik ticho ještě tíživější než prve. Ron s Hermionou si vyměnili pohledy plné zděšení. Kingsley zůstal stát jako opařený.

„Kdy se to stalo? Jak se to stalo?“ vymáčkl ze sebe nakonec pan Weasley. Odpověď mu přišla od Harryho, který se ale na nikoho z přítomných nemohl podívat. Civěl na špičky svých bot, když mluvil.

„Byli jsme v domu mých rodičů. V Godricově dolu. Když jsme odcházeli, napadl nás Fenrir… Lupin mi dal čas, abych se mohl přemístit. Fenrir ho svázal a… Myslím… myslím, že ho chce… zabít,“ dodal a sám se svých slov zděsil.

„Kdo koho chce zabít?“ ozval se hlas z chodby. Tonksová, zahalená do žvýkačkově růžového županu, vešla do kuchyně těkajíc očima z jednoho na druhého. Nikdo jí nebyl schopen odpovědět. Z chodby se ozvaly další kroky. Byl to Fred s Georgem, následovaní svou sestrou Ginny. Oba chlapci zívali na celé kolo. Když si všimli, jak se všichni v kuchyni tváří, zarazili se. „Kde je Remus?“

Otázka Tonksové visela ve vzduchu. Paní Weasleyová ji vzala ochranitelsky kolem ramen. Pak se zhluboka nadechla. „Nevíme, kde je. Totiž…“ načala větu, ale nedokončila ji.

„Harryho a Remuse napadl Fenrir Šedohřbet,“ promluvil Kingsley svým drsným hlasem. „Harry utekl, aby nás varoval.“

„Nechtěl jsem utéct!“ zvolal Harry prudce. Nevšímal si Tonksové, která si držela ruku přes ústa, oči dokořán. Slova, která slyšela, ji naprosto vyděsila. Na Harrym, který i nadále civěl kamsi dolů, visela očima. „Chtěl jsem bojovat, chtěl jsem ho dostat. Byl sám a my jsme byli dva… chci říct, nikdy bych neutekl!“ vykřikl horlivě a konečně vzhlédl. Oči se mu leskly. „Lupina svázal provazy. Chtěl jsem mu pomoct, odzbrojit toho vlkodlaka, ale zasáhl mě Zmrazovacím kouzlem.“ Harry si vzpomněl na Brumbála, který v červnu toho roku použil proti němu úplně to stejné zaklínadlo. Otřásl se při té vzpomínce. Pokusil se vymazat obrázek, který se mu rozestřel před očima, ale nešlo to. „Lupin mi naznačoval, ať se vrátím, ať se přemístím. Nechtěl jsem… nechtěl jsem ho tam nechat,“ zlomil se mu hlas. Dal hlavu znovu do dlaní. Ginny, která přicupitala dolů spolu s Tonksovou, si k němu přisedla a vzala ho konejšivě kolem ramen.

„Musíme ho najít,“ prohlásil rezolutně pan Weasley.

„Ale kde?“ vykřikla zoufale Hermiona držíc štkající Tonksovou za ruku.

„Molly, pošli ihned sovu Minervě. Rone,“ obrátil se k synovi, „přines Pašíka. Musím poslat zprávu Hestie.“

„Ne, ne, potřebujeme Moodyho,“ namítla paní Weasleyová. „Pošli ho za Pošukem. Za Hestie ať letí potom.“

„Můžete si půjčit Hedviku,“ navrhl Harry.

„Dobře, pošleme tedy Hedviku za Moodym,“ souhlasil pan Weasley. Působil jako pravý generál udílející rozkazy vojínům. „Já a Kingsley se vydáme na ministerstvo. Dawlish a Parker nám pomůžou. Vyšlu je pročesat dům Crowleyho a Gibbsona. Jestli ho Šedohřbet někam zavlekl, je nanejvýš pravděpodobné, že to bude pelech jednoho z jeho přívrženců.“

„A co my?“ zeptal se George.

„Můžete prohledat hostince a hospody. Děravý kotel, Prasečí hlavu, hostinec U salamandra... však vy už budete vědět, kam se podívat. Nemyslím, že by se zrovna tam Fenrir objevil, ale jestli tam narazíte na nějakou stopu, může nám to pomoct. Já s Kingsleym prohledáme místo, kde k útoku došlo. Hestie ať hlídá Remusův dům,“ obrátil se pan Weasley ke své ženě, která rozvážně přikývla. „Řekni Minervě, ať informuje ostatní členy Řádu, aby se měli na pozoru. Ty zůstaň s Tonksovou a ostatními tady. Kdyby se Remus vrátil, pošlete nám ihned zprávu.“

„Ne,“ řekla Tonsková dutě a otřela si nos do rukávu. „Nebudu tady jen tak sedět, když Remus potřebuje pomoct.“

„My mu pomůžeme,“ slíbil pan Weasley netrpělivě, „najdeme ho a přivedeme, i kdybychom ho měli vytáhnout z Fenrirova doupěte. Ale ty musíš zůstat tady.“

„Nechci jen tak sedět a koukat do zdi,“ odsekla Tonksová vzdorovitě. „Půjdu ho najít. Je to moje povinnost.“

„Tonksová má pravdu,“ ozval se nečekaně Harry. „Sedět a čekat je nejhorší. Půjdu taky.“

„Ale Harry…“ chtěl namítnout pan Weasley, ale Harry ho nenechal ani domluvit.

„Je to moje vina, že Fenrir Lupina dostal,“ prohlásil prudce nevšímaje si protestů Hermiony. „Jestli se Lupinovi něco stane, mám to na svědomí já. Takže nebudu jen sedět a čekat, až někdo z vás najde jeho mrtvolu někde ve vlkodlačím doupěti. Jsem dospělý,“ dodal zlobně, když viděl, jak paní Weasleyová otvírá nesouhlasně ústa. Věděl, co mu chce říct. „Nejsem sice v Řádu, ale to mi nezabrání, abych mu nepomohl stejně jako ostatní. Chci mu pomoct. A taky pomůžu. Nebo se o to aspoň pokusím.“

„Nemůžeme ti bránit opustit Doupě,“ řekl pan Weasley pomalu. „Ale uvaž dobře, zda to není pro tebe příliš nebezpečné. Chci říct… záleží nám na tom, aby se ti nic nestalo…“

V kuchyni se potřetí během krátké chvíle rozhostilo ticho. Harry jej prolomil pevným hlasem.

„Mně záleží zase na tom, aby se nic nestalo Lupinovi.“

„Ale to nám všem přece taky…“ pozvedla paní Weasleyová ruce.

„Harry, zůstaň tady,“ pronesla Hermiona žadonivě. „Vždyť ani nevíš, kde ho hledat…“

„Ostatní taky ne. Čím víc nás bude, tím líp. Půjdu klidně sám, pokud budete proti.“ Tonksová k němu přikročila, oči celé červené, jak předtím plakala.

„Půjdeš se mnou.“

Harry přikývl. Všiml si, že Hermiona vzdorovitě sevřela rty, ale nic neřekla. Určitě si svůj proslov, jak se zachoval hloupě a nezodpovědně, schovává na pak, pomyslel si Harry. Jeho myšlenky však téměř okamžitě ulétly k úkolu, ke kterému se zavázal. Členové Řádu si ještě narychlo ujasňovali pokyny. Kingsley zmizel, aby zalarmoval bystrozory Dawlishe a Parkera. Paní Weasleyová pobíhala po kuchyni a hledala brk, kterým by napsala vzkaz Minervě McGonagallové. Ron mezitím běžel nahoru pro Papušíka a Hedviku. Ještě štěstí, že tu noc je nepustili na lov!

Zatímco pan Weasley cosi horečně vysvětloval dvojčatům, která díky horkému kakau od paní Weasleyové vypadala už naprosto bděle, otevřely se vstupní dveře. Na prahu se objevila shrbená postava zachumlaná do cestovního pláště, s kapucí přes hlavu a kufrem vznášejícím se líně ve vzduchu sotva pár centimetrů nad zemí, kde jej přidržovala hůlka v její ruce. Pan Weasley vykročil, aby se s nově příchozím pozdravil.

„Sturgisi, kde se tady bereš?“ zeptal se pan Weasley překvapeně. Sturgis Tobolka se na něj jen zazubil.

„Byl jsem zrovna kvůli jedné záležitosti na ministerstvu kouzel a čirou náhodou jsem tam potkal Kingsleyho. Vím všechno,“ ubezpečil je.

„Výborně. Jdeš v pravý čas,“ prohlásila paní Weasleyová. „Musíme si pospíšit. Bojím se nejhoršího.“

Sturgis si překryl rukou ústa. „Nemyslíte snad, že je…“

„Doufáme,“ řekl pan Weasley opatrně. „Nevíme vůbec nic. Už jsme poslali sovu Hestie, aby se okamžitě přemístila k jeho domu a hlídala ho. A Moodymu jsme napsali, aby se tady okamžitě ukázal. Potřebujeme někoho, kdo by byl schopný podívat se po něm přímo u shromaždiště vlkodlaků. Dobře, že jsi tady, můžeš jít s ním. Ve dvou to bude bezpečnější.“

„Shromaždiště vlkodlaků?“ divil se Sturgis, jako by mu ten pojem byl naprosto cizí.

„Moody už bude vědět. Je to starý dům někde na okraji Plymouthu, kde se Fenrirovi nohsledi scházejí. Remus tam byl mnohokrát jako člen jejich klanu.“

„To je pravda,“ potvrdila Tonksová, jejíž oči už byly suché. „Říkal mi o těch setkáních,“ otřásla se odporem.

„Je to ale nebezpečná výprava, i kdyby tam Remuse nezatáhli,“ pokračoval pan Weasley. „Vždycky tam někteří z nich zůstávají. Je to nebezpečné místo. Byl bych raději, kdyby nás tam mohlo jít víc, ale na to nemáme lidi. A Dawlishe do věcí Řádu zasvětit nemůžeme, i když nám bude ochotný pomoc s hledáním, aniž by se o tom někde rozpovídal.“

„Neměli jste mu říkat vůbec nic. Copak si nevzpomínáš, jak kdysi málem napadl Brumb…“

Sturgis náhle zmlkl. Harryho, který celou dobu nepromluvil jediné slovo, píchlo u srdce. Ostatní na tom byli zjevně stejně. Zmínka o bradavickém řediteli vybičovala už tak napjatou atmosféru. Všichni pocítili naprosto zřetelně, jak moc jim nyní chybí Brumbálovo pevné vedení a bystrá mysl. Uměl si vždycky poradit i v té nejtíživější situaci. Nebyl problém, ke kterému by nenalezl řešení. Jistě, i během první války se Smrtijedy docházelo ke ztrátám, pomyslel si Harry vzápětí- Prewettovi, Bonesovi- ale Řád tehdy nebyl tak dobře organizovaný, bylo jich ještě míň než teď. Ovšem současná situace byla horší než před Voldemortovým pádem. Tehdy Brumbál žil. Brumbálovy moudré rady byly k nezaplacení. Bez něj se z Fénixova řádu stal jen přízrak toho, čím byl před jeho smrtí.

„Museli jsme je požádat o pomoc, Sturgisi,“ odpověděl mu stroze pan Weasley, zatímco přivazoval ruličku pergamenu k noze Hedviky. Harry na pergamenu rozeznal jméno Alastor Moody, adresu však na tu dálku nerozluštil. „Remusův život je důležitější než názory ministerského bystrozora. Ani on ani Parker bystrozorské ústředí neinformují o tom, co se stalo, dokud je o to nepožádáme. A to neudělám, dokud bude naděje. Nikdo nemusí vědět, že Harry byl v domě svých rodičů, když se to stalo.“ Při těch slovech se Sturgisovy oči podivně zaleskly, neřekl však už ani slovo.

„Měli bychom vyrazit,“ ozval se Fred netrpělivě. Paní Weasleyová k dvojčatům přikročila a pevně je sevřela v náručí.

„Dávejte na sebe, chlapci, kdoví, co se může stát…“

„Budeme, mami,“ vykroutil se George z jejího objetí a pospíchal ven za bratrem. S tichým cvaknutím se oba přemístili a byli pryč.

„Harry?“ ozvala se znovu Tonsková. Harry na ni zpytavě pohlédl. „Jsi připravený vyrazit?“

„Jsem,“ odpověděl Harry a vstal. Pan Weasley ho však zadržel.

„Harry, chci po tobě jediné. Buď opatrný. Pamatuj, že nejdůležitější je v každém případě tvoje bezpečí a Brumbál by si nepřál, aby se ti něco stalo. Snažení Řádu by tak přišlo nazmar.“

„Já vím, pane Weasley,“ odvětil Harry pevným hlasem. „Ale taky by si nepřál, aby se Lupinovi cokoliv stalo.“

„To si nepřeje nikdo z nás,“ ujistila ho Ginny a objala ho na rozloučenou. „Mimochodem,“ zašeptala mu do ucha tak, aby to nikdo neslyšel, „To netopýří zaklínadlo zní Vespertus tergus. Pro štěstí.“

„Díky,“ usmál se Harry, když si vzpomněl na Crabbeho a Goylea válející se uvnitř bradavického expresu po zásahu několika zaklínadel. Co by dal za to, kdyby jeho jedinými problémy byli ti dva kolohnáti...

Najednou zvážněl, jako by si něco důležitého uvědomil. Vzal Ginny za ruku a odvedl ji na chodbu, aby se vyhnul zrakům ostatních.

„Ginny, vezmi si tohle k sobě. Kdyby se cokoliv stalo, podívej se dovnitř,“ podal jí křišťálovou lahvičku, ve které byla zářící kapalina. Ginny se na ni dívala nedůvěřivě. „Je to myšlenka. Našel jsem ji v domu svých rodičů. Myslím, že je hodně důležitá. Nesmíš ji ztratit! Jestli se nevrátím, otevři ji spolu s Ronem a Hermionou,“ dodal, když si uvědomil, že obsah myšlenky by Ginny nemusel být srozumitelný. Sám neměl nejmenší ponětí, co mohlo být uvnitř. Doufal, že ať obsahovala cokoliv, mělo to nějakou spojitost s viteály. A v takovém případě byl její obsah neuvěřitelně cenný. Ginny lahvičku schovala do hábitu a slíbila, že na ni dá dobrý pozor.

Harry věnoval Ginny letmý polibek a vykročil za Tonksovou. S Ronem a Hermionou se jen rozloučil krátce. Slov nebylo potřeba. Věděl, že je stojí hodně úsilí, aby nešli sním, ale Harry si uvědomoval velice dobře, že paní Weasleyová by Rona pustila jen přes svou mrtvolu. A Hermiona nemohla nechat Rona v Doupěti. Kromě toho, i kdyby se oba vymanili paní Weasleyové, Harryho děsila představa, že by do takového nebezpečí své přátele zasáhl. Po tom, co se stalo na ministerstvu a ve škole, nechtěl svou chybu opakovat. Tentokrát neměl žádnou lahvičku felixe, kterou by jim poskytl, a byl si velmi dobře vědom toho, že bez lektvaru štěstí by se jim navzdory výcviku v Brumbálově armádě tak snadno proklouznout kolem Smrtijedů nepodařilo.

Sturgis Harryho přejel ostrým pohledem, když vycházel z domu. Harry mu však nevěnoval pozornost; plně se soustředil na svůj úkol.

„Chyť se mě za ruku,“ řekla Tonksová, když byli dostatečně daleko od domu. „Pomůžu ti s přemístěním.“

„Kam máme namířeno?“ zeptal se Harry zvědavě, chytaje se jednou rukou Tonksové a druhou pevně svíraje hůlku v kapse.

„Na ministerstvo. Jsou tam uložené záznamy o té vlkodlačí smečce. Jako bystrozorka k nim mám přístup.“

„Mám lepší nápad,“ pronesl Harry zvolna a pečlivě volil slova.

Tonksová na něj upřela zkoumavý pohled. „A jaký?“ zeptala se.

„Myslím… myslím, že bychom se měli podívat do domu Severuse Snapea.“

Zpět na obsah

Kapitola 8: Tajná návštěva

„Cože?“ podivila se Tonksová a zkoumavě se na Harryho zadívala, jaky by zvažovala, zda mu nepřeskočilo. Harry její pohled snesl bez sebemenšího zaváhání. „Ale Harry, ten dům je přeci prázdný. Copak sis myslel, že by se tam Snape ještě někdy ukázal po tom, co udělal v červnu?“

„Nejde přeci o Snapea,“ odporoval Harry. Tonksová rozhodila ruce.

„Ten dům přeci prozkoumali bystrozorové. Snapea hledají všichni kouzelníci po celé Británii. Myslíš, že by Fenrir šel zrovna tam?“

„Ano,“ trval Harry na svém. „Snape je mocný kouzelník, který ovládá černou magii. V jeho domě můžeme najít spoustu užitečných informací a... a třeba také vodítko, kudy se vydat.“

„Harry, ty si vážně myslíš, že tam bystrozorové nenašli všechno, co se dalo? Ještě tu noc po pohřbu tam vtrhla skupina ministerských bystrozorů a celé to tam obrátili vzhůru nohama. Kromě kompletních tří sad slídivých kukátek, osmi skříní s přísadami do lektvarů, sklepní laboratoře a několika beden skřítčího vína se tam nenašlo vůbec nic, ani prázdný pergamen.“

„Nemyslím, že by Snape tak snadno odešel a nikdy se nevrátil. Nevěřím, že jediné, co tam skrývá, jsou truskavce a lahve s vínem.“

„Ani já ne,“ připustila Tonksová, „ale co by tam hledal zrovna Fenrir?“

„Fenrir bude potřebovat pomoc. Nějakého Smrtijeda. Pochybuju, že by ho chtěl předat rovnou Voldemortovi.“ Tonksová s sebou trhla, když uslyšela to jméno, ale Harry pokračoval, aniž by ho to vyvedlo z míry. „A za kým jiným by šel, než za největším jeho nepřítelem? Snape přece Lupina nenáviděl, stejně jako nenáviděl Siriuse a mého otce. Fenrir by mu prokázal velkou službu, kdyby mu ho přivedl živého. Kdyby ho chtěl zabít, udělal to už v Godricově dolu.“

„Jak víš, že to neudělal, když jsi se přemístil?“ zachmuřila se Tonsková.

„Podle toho, co říkal, o nás věděl dopředu. Počkal si na nás a zasáhl svazovacím kouzlem. Kdyby nás chtěl zabít, udělal to hned. Potřeboval nás živé, oba dva. Kdyby zabil mě, Voldemort by ho zabil sám holýma rukama, to vím. Ale proč nezabil Lupina? Aby s ním mohl prohodit pár slov? To sotva.“

„Jak ale mohl Fenrir vědět, že tam budete?“

Harry se dlouze zamyslel. „Nemám ponětí. Možná nás náhodou viděl, když jsme se přemístili do té mudlovské vesnice a pak sledoval až ke Godricovu dolu. A tam si na nás jednoduše počkal, až vylezeme ven. Možná tam byl právě na lovu dalších mudlovských dětí, co já vím.“

„A ty myslíš, že ho zavlekl ke Snapeovi?“ ujišťovala se Tonksová.

„Přesně tak.“

„Dobrá, zkusíme to,“ rezignovala. „Ale musíme být opatrní. Nevím, na co všechno tam můžeme narazit. Je to nebezpečné místo. Měj hůlku připravenou,“ vybídla ho Tonksová a když tak Harry učinil, opět ho chytla za paži. „Připrav se… tři… dva… jedna…“

Pocit, který Harry zažíval při každém přemisťování, se ho zmocnil potřetí během jednoho dne. Pevně zaťal zuby, aby nezačal zvracet. Jakmile všechno pominulo a on pocítil pod svými koleny pevnou zem, žaludek se mu uklidnil. Rozhlédl se kolem sebe.

Kromě omšelých domů stojících nad podivně zapáchající stokou a velkého továrního komínu, z něhož nestoupal žádný dým, nebylo v okolí nic podezřelého. Černá voda tekla líně a zahýbala kamsi do ztracena. Ve skomírající trávě zahlédl Harry něco bílého. Když přikročil blíž, viděl, že je to napůl zetlelá mrtvola lišky. S odporem odvrátil tvář.

„Tady bydlí Snape? Tady, mezi mudly? V takovém…“

„Bydlel,“ opravila ho chladně Tonksová. Mlčky mu pokynula, aby ji následoval. Provedla ho skrze několik špinavých ulic, než se zastavila. Zrakem pročesávala ulici, než našla dům, který hledala. „Támhle,“ ukázala prstem na ten nejzanedbanější a nejšpinavější dům stojící na konci ulice.

Jakmile došli až před dům, Harry chtěl vykročit ke dveřím. V tom však zaslechl čísi vzrušeně diskutující hlasy. Tonsková neváhala ani na okamžik a strhla Harryho do stínu keřů rostoucích za polorozpadlou zrezivělou lavičkou. Hlasy se blížily a Harry měl neodbytný pocit, že jeden z nich zná.

Tonksová zavřela pevně oči. Její čelo se zkrabatilo, jak se úporně soustředila. Rázem její vlasy zbledly do ocelové šedi, tváře jí zbrázdily vrásky a její ruce se náhle podobaly vysušenému pergamenu. Tonksová z hlubin svého pláště vytáhla staromódní čepeček a vrazila si ho na hlavu. Jediným mávnutím hůlky pak proměnila celý svůj hábit na mudlovské šaty, ne nepodobné těm, které Harry viděl nosit Nevillovu babičku. Vytřeštil oči.

„Neříkala jsem ti, že jsem zkoušku z maskování složila na výbornou?“ zašeptala s úsměvem na tváři. „Ať se bude dít cokoliv, zůstaň tady, dokud ti neřeknu.“ Pak se zvedla zpoza keře a sedla si na lavičku. Harry viděl skrze keř jenom lem její sukně, přesto se ani nehnul a čekal, co se bude dít.

Zpoza rohu se náhle vynořily tři postavy, jedna z nich šla trochu stranou od ostatních. Druzí dva v černých pláštích vzrušeně diskutovali. Nikomu však neviděl do tváře, byli příliš daleko a skrytí ve stínu, než aby je zahlédl.

„Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad,“ řekl jeden z nich svému společníkovi.

„Máš snad jiný návrh? Pokud ano, rád si ho vyslechnu.“

„Měli jsme jít rovnou za Pánem zla…“

Harryho srdce vylétlo kamsi do krku. Tak přeci jen měl pravdu, byli to Smrtijedi! Objevili se tu! Na myšlenky však neměl čas, natahoval uši, aby nepřeslechl jediné slovo.

„Ticho!“ sykl druhý muž. „Zbláznil ses? Může tě někdo slyšet…“

„Pche, bystrozorové už dávno odešli. Kdo by taky co dělal v takové díře?“

„Bystrozorové tu být nemusí, ale mudlů je tu plno. Kdekdo by mohl mít všetečné otázky a kdyby si někdo pustil pusu na špacír…“

„Bojíš se snad?“ uchechtl se první muž. Jeho hrubý hlas byl Harrymu povědomý.

„Ty bys měl. Protože jestli tě chytí, rovnou tě předají mozkomorům.“

„A jakým? Všichni už dávno odešli, připojili se k našemu Mistrovi.“

„To bylo myšleno obrazně…  Chci říct, tys přeci byl na věži, když Snape konečně dorazil toho mudlomila.“

A v tom Harrymu došlo, s kým má tu čest. Tonksové zjevně taky, neboť nervózně šoupla nohama. Byl to jeden ze sourozenců, kteří Draca pobízeli, aby zavraždil Brumbála. Harrymu trvalo jen pár vteřin, než si vybavil jeho jméno.

„Jeden by řekl, že z toho Pán zla bude nadšený. Říkal jsem Snapeovi, že to je Dracův úkol, ať se drží stranou, ale zjevně ztratil nervy. Alecta dostala jasný rozkaz. Zabít ho, pokud toho nebude schopný, a pak dorazit Brumbála. Jenže on toho starce zabil sám dřív, než Alecta stihla cokoliv udělat.“

Harryho žaludek udělal kotrmelec. Cože to řekl? Zabít Draca… Tohle plánoval Voldemort? To přece není možné… Harry si vzpomněl, jak ztrhaně Draco vypadal v posledních týdnech předtím, než se mu podařilo zprovoznit rozplývavou skříň. Věděl o tom, co ho čeká, pokud nedokáže to, k čemu ho zavázal jeho Mistr?

Náhle měl před očima Snapea utíkajícího skrz hrad a přes školní pozemky. Pobízel Draca k útěku. Chránil ho. Celou dobu se snažil zmizet zpod ochrany bradavického hradu, aby mohl uniknout ne před ním, před Harrym, ale před ostatními Smrtijedy! Snape mu vlastně zachránil život… Proč to udělal? Proč jednoduše nenechal Alectu, aby udělala, co jí přikázal Voldemort? Snapeovi by se dostalo poct, o jakých se mu nesnilo. Zabil přeci Brumbála, nejmocnějšího čaroděje všech dob! Uvolnil Vodemortovi cestu k Harrymu. Mohl se stát jeho nejvěrnějším služebníkem. Místo toho popadl Draca a utekl s ním. Proč nenechal Alectu, aby ho zabila stejně, jako on zabil Brumbála? Proč ho tak urputně bránil a zahodil tak příležitost stát se mezi Smrtijedy slavným, když spáchat vraždu mu ani v nejmenším nedělalo potíže? Harryho mozek pracoval na plné obrátky, tohle však nedokázal pochopit. Jen stěží dokázal obrátit svou pozornost zpět ke třem mužům, kteří již dospěli až k nim. Když uviděli Tonksovou, nápadně ztišili hlasy.

„Tak dělej, otevři ty dveře,“ rozkázal šeptem Amycus třetímu společníkovi, který doposud neřekl ani slovo. Teď jen cosi zabručel a vystoupal po třech schůdkách až k černým dveřím. Zpod jeho pláště cosi slabě zazářilo. Masivní dveře se neslyšně otevřely. Tři společníci vklouzli dovnitř. Dveře se za nimi s tichým cvaknutím zavřely.

Jakmile byli všichni tři uvnitř, Tonksová hbitě vyskočila. „Harry, poběž!“ vybídla ho. Harry okamžitě vystřelil zpoza keře a následoval Tonksovou, která utíkala kamsi za roh. Když dospěl až k ní, spatřil, že z její hůlky vychází stříbřitá mlha. Výraz v jejím obličeji se nedal ani popsat. S hrůzou v očích se snažila znovu a znovu vyčarovat Patrona, ale z neznámých důvodů se jí to nedařilo.

Harry neváhal ani na okamžik. V duchu si vybavil šťastné tváře Rona a Hermiony, popíjejících spolu s Lupinem máslový ležák. Mávl hůlkou a zaburácel: „Expecto patronum!“ Z hůlky mu vyšlehl stříbrný kouř, který se okamžitě zformoval do podoby obrovského jelena.

„Díky,“ kývla na něj Tonksová lehce rozpačitě. Několikrát švihla hůlkou a zadeklamovala cosi, čemu Harry nerozumněl. Pak náhle jelen zmizel, jako by tam ani nikdy nebyl.

„Poslala jsem zprávu Molly,“ vysvětlila mu Tonksová. „Uvědomí členy Řádu o tom, co se tu stalo.“

„Co uděláme?“ zeptal se Harry zvědavě. Tonksová si upravila čepec na svých šedých kadeřích.

„Počkáme. Teď do toho domu nemůžeme a sami na tři Smrtijedy nestačíme.“

Harry chvíli přemýšlel. Pak se jeho obličej rozářil, jako by ho něco napadlo. Zalovil rukou v kapse svého hábitu a vytáhl zmuchlanou látku. Když ji rozložil, Tonksové se rozzářily oči.

„Neviditelný plášť!“ vydechla. „Nevěděla jsem, že kromě Moodyho má neviditelný plášť ještě někdo jiný. Je tvůj?“ Harry přikývl.

„Můžeme se pod něj schovat oba,“ navrhl jí. „Je dost velký, vejdeme se pod něj.“

„Ne, to není dobrý nápad,“ zavrtěla Tonksová hlavou. „Kdybychom byli oba pod pláštěm, vystavila bych tě nebezpečí, pokud bychom byli blízko Smrtijedů a já musela kouzlit. Ale ty se pod něj schovej,“ řekla. Harry se do pláště okamžitě zabalil. Zmizel stejně náhle jako jelen, kterého Tonsková před chvílí poslala se zprávou do Doupěte. „Buď pořád blízko mě, nechoď do toho domu, dokud nebude vzduch čistý,“ varovala ho. Harry jí dal své slovo.

Tonksová vykročila zpět k domu. Harry jí byl v patách, přesto by náhodný kolemjdoucí neviděl nic jiného než jednu stařenku pomalu se plahočící ztichlou ulicí. Když došli před dům v Tkalcovské ulici, kam zmizela trojice mužů, Tonksová se znovu posadila na lavičku a otevřela si časopis, který na lavičce ležel.

Trvalo jen pár minut, než se uvnitř domu v okně za záclonou objevil pohyb. Harry se opatrně postavil vedle chodiště, aby viděl dovnitř, jakmile se dveře otevřou, ale tak, aby se ho nikdo z procházejících nemohl nijak dotknout. Koutkem oka spatřil Tonksovou, jak nenápadně hmátla do kapsy, kde měla hůlku. Stále předstírala, že je naprosto zahloubaná do časopisu. Harry měl neblahé tušení, že je to Jinotaj.

Dveře se pomalu otevřely. Harry spatřil ve vzniklé škvíře nejprve postavu zahalenou do tmavého pláště. Teprve když se dveře pootevřely o něco víc, zahlédl za jejími zády staré křeslo uprostřed tmavé místnosti. Na stěně, kterou zahlédl, uviděl knihovnu s mnoha svazky nejrůznějších knih. Víc si nestačil prohlédnout, neboť všichni tři vyšli kvapně ven a zavřeli za sebou dveře. Nejmenší z nich je opět zapečetil kouzlem, jako by nechtěl, aby kdokoliv poznal, že byli uvnitř.

„A teď honem zpátky,“ zašeptal Amycus a vrhl po Tonksové podezíravý pohled. „Ta baba se mi nějak nezdá.“

„Klid,“ odvětil jeho společník ještě tišším hlasem. „Mudlů je tu plno. Kdyby to byla čarodějka z ministerstva, poznal bych ji.“

„Jen aby to nebyla ta čarodějka, co se umí proměňovat,“ vypískl neslyšně nejmenší z nich. Harryho srdce vynechalo pár úderů. Červíček? Co ten tady dělá? To se mu muselo zdát. Harry mu neviděl do obličeje, ale byl si téměř stoprocentně jistý, že je to ten ničema, co pomohl Voldemortovi získat zpět své tělo. Ten, co zabil Cedrika a nepřímo i Siriuse…

„Tonksová? Myslíš tu bystrozorku?“ ušklíbl se Amycus.

„Přesně tu. Pro každý případ…“ nedokončil větu. Jeho ruka hmátla pod plášť. Amycus sotva znatelně přikývl. Když vykročili směrem k Tonksové, Harry pochopil.

„Impedimenta!“ vykřikl náhle Amycus.

„Rictusempra!“ zaburácela ve stejném okamžiku Tonksová.

Kouzlo ji srazilo nazad a zcela ji ochromilo. Ležela bezvládně sesypaná na lavičce. Druhý ze Smrtijedů, jehož jméno Harry neznal, však byl zasažen kouzlem Tonksové a vypadal, že ho náraz do zdi domu omráčil. Po tváři mu stékal pramínek krve.

Amycus se vydal k tělu Tonksové, zatímco Červíček váhal, zda má jít k pomoci jemu nebo omráčenému Smrtijedovi. Nestihl však ani jedno.

„Expeliarmus!“ vykřikl Harry náhle. Plášť mu sklouzl z ramen. Červíčkova hůlka mu poslušně vlétla do ruky. Červíček ztuhl na místě, neschopen pohybu, jako kdyby kouzlo, které ho zasáhlo, bylo zmrazovací; natolik ho Harryho přítomnost překvapila.

Amycus se bleskurychle otočil. Kouzlo na Harryho vyslal dřív, než vůbec pochopil, co se za jeho zády stalo. „Impedi…“

„Protego!“ švihl Harry hůlkou. Červený paprsek ho neškodně minul. Náhle ho však popadlo zezadu za krk a vyškublo mu hůlku z ruky. Červíček ho chytil tak silně, že se Harry nebyl schopen bránit, přestože kopal nohama, jak mohl. Vykroutit se ale nedokázal.

„Tak tady tě máme, Vyvolený,“ zasyčel na něj Amycus a přikročil k němu blíž. „To jsem nevěděl, že jsi se přišel podívat až sem. Copak tě Brumbál nenaučil, že poslouchat za dveřmi se nemá?“

Harry na to neřekl ani slovo. Stále se snažil vykroutit mocnému sevření Červíčka, bylo to však stejně účinné, jako snažit se vyprostit hroznýši. Harry cítil jeho horký dech na svém krku a slyšel, jak se posměšně chichotá.

„Asi ti budu muset udělit malou lekci, to aby sis zapamatoval, že hrát si na schovávanou se Smrtijedy je nebezpečná hra…“ Amycus se zasmál a teatrálně si odkašlal. „Připrav se na bolest, která nebude ničím proti tomu, co zakusíš u Pána zla, až tě k němu přivedeme. Sbohem, Harry Pottere.“ Pak  pozvedl svou hůlku a namířil ji proti němu.

„Crucio!“

Harrymu před očima vybuchl roj jisker. Pulzující bolest v jizvě, jaká ho zachvátila, nebyla ničím proti tomu, jak kouzlo zapůsobilo na celé jeho tělo. Jako by ho probodlo deset ostrých nožů. Cítil, jak ho zdánlivě polévá rozžhavená pryskyřice. Ani si neuvědomoval, že začal křičet. V duchu dokázal myslet jen na jediné- ať už to skončí, ať ho Amycus zabije. Hlavně ať ho nepředá Voldemortovi. V absolutním zoufalství si sotva uvědomoval, že se Amycus šíleně směje. Červíček ho pustil a Harry se jen bezmocně kroutil na zemi. Ani neslyšel, když tři mocné hlasy společně vykřikly zaklínadlo.

„EXPELIARMUS!“

Bolest odezněla tak náhle, jak přišla. Harry ale nebyl schopen se zvednout ze země. Jen slyšel, jak k němu přispěchaly tři páry nohou.

„Pottere?! Pottere, jste v pořádku? Vstávejte, chlapče!“ Byl to Moody. Násilím mu vpravil do krku hlt čehosi ostrého. Harryho to okamžitě probralo. Promnul si jizvu, která ho stále ještě bolela, byl však schopen se kolem sebe rozhlédnout.

„Kde je Červíček?“

„Přemístil se hned, jak nás spatřil,“ odpověděla mu profesorka McGonagallová, která mu starostlivě pomáhala na nohy. „Dřív, než k němu dorazilo odzbrojovací kouzlo. Toho třetího vzal s sebou.“

Harryho popadl nesmírný vztek. Už podruhé jim Červíček proklouzl mezi prsty! Sirius sice už byl mrtvý, ale Harry považoval za otázku osobní cti ho dopadnout a poslat do Azkabanu. Neměl však čas na tohle myslet, neboť zahlédl Tonksovou.

„Enervate,“ zaslechl Harry Charlieho hlas. Tonksová se pomalu probrala, vypadala však omámeně. Profesorka McGonagallová k ní ihned přispěchala.

„V pořádku, Pottere?“ zavrčel Moody. Jeho elektricky modré oko se zapíchlo do Harryho.

„Ano,“ přikývl stále ještě lehce roztřesený Harry.

„Fajn, vrátíme se zpátky.“

„Ale co Lupin?“ houkl Harry. „Musíme ho najít!“

„Už se stalo,“ řekl Moody a odvrátil se. „Kingsley už ho dopravil ke svatému Mugovi.“

Zpět na obsah

Kapitola 9: Stíny minulosti

„Ke svatému… cože?“
„K Mungovi,“ zopakoval Moody. „Když mu Sturgis poslal zprávu, že ho našel, okamžitě se přemístil, ale naneštěstí Sturgise mezitím napadli Smrtijedi a omráčili ho. Kingsleymu se ale podařilo vyrvat je oba z jejich spárů a dopravil ke svatému Mungovi.“
„Budou v pořádku?“ zeptal se Harry okamžitě.
Moody s odpovědí zaváhal. „Sturgise propustí ještě dnes, hádám. Remus ale… totiž, podle toho, co říkal Kingsley…“ nedopověděl. Místo slov jen pokrčil rameny.
Tonksová, stále ještě podpírána profesorkou McGonagallovou, která jí právě cosi tlumeně pověděla, vyděšeně vyjekla. „Ne! Jak? Kde je?“
„Půjdeme za ním,“ zavolal na ni Moody, aby ji upokojil, „ale předtím se musíme vrátit do Doupěte.“
„Vrátím se tam a řeknu Molly, co se tu stalo,“ nabídl se hned Charlie, ale Moody nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Půjdeme všichni společně. Situace je vážnější, než si myslíme. Teď se nesmíme rozdělit.“
Tonksová neprotestovala. Zvedla se na nohy a podpírána z obou stran Charliem a profesorkou McGonagallovou došla až k Moodymu a Harrymu.
„Na tři. Raz… dva… tři…“
Harry potlačil nutkání zvracet, když tvrdě přistál na studené zemi. Přemístil se takřka nadosah plotu, za nímž pobíhala kuřata. Jakmile nahmatal své brýle a nasadil si je na nos, spatřil Moodyho, který již chvátal do Doupěte. Charlie mu byl v patách.
„Pojďte, Pottere,“ vyzvala ho naléhavě profesorka McGonagallová oprašujíc si hábit a vzala Tonksovou kolem ramen.
Když Harry, Tonksová a profesorka McGonagallová vešli do provoněné kuchyně, paní Weasleyová po nich střelila znepokojeným pohledem, neřekla však oproti svému zvyku ani slovo. Mlčky před Harryho a Tonksovou, která si k němu přisedla, postavila šálky. V kuchyni voněl jasmínový čaj. Ve vzduchu se vznášela konvice a sama do připravených šálků horký čaj nalévala. Harrymu neuniklo, že Moody přilil Tonksové do čaje ze své placatky něco ostřejšího. Silou vůle potlačil vzpomínku na falešného Moodyho, který v placatce nosil mnoholičný lektvar. Tonksová svůj šálek sevřela zimomřivě v dlaních, neupila však ani doušek.
Hodiny tiše cvakly. Paní Weasleyová k nim okamžitě vzhlédla. Celkem tři ručičky se naráz posunuly do polohy „Na cestě“. O vteřinu později už bylo slyšet tiché pufnutí, když se na dvorek přemístili další členové rodiny Weasleyových.
„Jak je Remusovi?“ zeptal se starostlivě pan Weasley, sotva se objevil na prahu. Dvojčata vklouzla dovnitř hned za ním a přisedla si k Harrymu z druhé strany.
„Zatím nevíme, jestli... jestli se z toho dostane,“ přiznala paní Weasleyová a bojácně pohlédla na Tonksovou. Ta koukala prázdným pohledem do svého šálku.
„Zajdeme se na něj podívat, až skončí porada,“ oznámil Moody svým hrubým hlasem.
„Porada?“ uklouzlo Ronovi, který v tu chvíli vešel do kuchyně. Za ním se okamžitě objevila kučeravá hlava Hermiony a zrzavá kštice Ginny. „Takže nás zase vyhodíte jako obvykle?“
„Ne, Rone,“ odvětil až příliš vážným hlasem Pošuk Moody a upřel na něj své elektricky modré oko. „Tentokrát čím víc se dozvíte, tím líp.“
„A co bychom měli vědět?“ zeptala se nervózně Ginny.
„Hned, jen co dorazí Hestie,“ zarazil ho pan Weasley. Ron si potěšeně sedl ke stolu, zatímco obě děvčata zůstala stát. „Už by tu měla být...“
Jen to však dořekl, bystrozorka se objevila ve dveřích. Klobouk měla pomuchlaný, límec hábitu roztržený a ze rtů jí tekl pramínek zpola zaschlé krve, ale zjevně takovým drobnostem nevěnovala pozornost. Usedla na stoličku, jako by se nic nestalo a tázavým zrakem přelétla všechny přítomné. Paní Weasleyová se chytla za ústa.
„U Merlinovy brady, Hestie, co se ti stalo?“
„Macnair,“ pokrčila Hestie Jonesová rameny. „Slídil kolem Lupinova domu, tak jsem ho chtěla omráčit a dopravit na ministerstvo, ale byl tam i Gibbson. Ten starý tlustý ničema,“ zavrčela zlobně. „Kdyby mu v tu chvíli, co na mě vyslal kletbu Impedimentus, nevjelo do cesty to mudlovské auto, asi by mě zabil. Takhle jen převrátil to auto i toho chudáka, co v něm seděl. Naštěstí se to obešlo jen s lehkou zlomeninou ruky a otřesem mozku, ale i tak jsem mu raději trochu upravila paměť,“ ušklíbla se Hestie. Paní Weasleyová jí hůlkou spravila límec a otřela krev z úst. Hestie pokračovala: „Ti dva se hned přemístili pryč. Kdo by ale čekal, že ten mudlovský moula vyleze a půjde si na mě vylít svůj vztek! Prý až příště půjdu přes silnici, mám hledat žirafu. Asi jsem to s tím kouzlem trošičku přehnala,“ uchechtla se Hestie a mrkla na Ginny, která jen stěží zadržovala smích.
„Co tam ale ti dva dělali?“ zauvažoval pan Weasley nahlas. „Jak se mohli dozvědět, že tam někdo od Řádu bude?“ Všechny zraky se stočily k němu. Smích vystřídalo napětí.
„To samé mě napadlo, když Fenrir napadl Remuse,“ broukl Moody a zavdal si ze své placatky, ze které před chvílí nalil Tonksové. „Nepřipadá mi příilš pravděpodobné, že by tam brousil jen tak náhodou a zrovna na něj a na Harryho narazil. Musel to vědět, že přijdou.“
„To není možné,“ zavrtěla nesouhlasně hlavou Tonksová. „Jak by to mohli vědět? Harry a Remus se na té cestě domluvili v předvečer cesty a vyjeli brzy ráno. Nikdo to nemohl vědět. Fenrirovi to neměl kdo prozradit.“
„Leda by mu to donesl někdo, kdo Harryho a Remuse slyšel,“ pronesl tiše Fred.
Po jeho slovech zavládlo v kuchyni ohromené ticho. Tonsková vzhlédla od svého šálku. Zírala na Freda jako uhranutá.
„Chceš říct, že bychom tu měli špeha?“
„Nesmysl,“ zabručel pan Weasley. „Všichni se známe, všichni moc dobře víme, že jsme loajální k Brumbálovi, jeho památku by nikdo nezradil,“ dodal pevně.
„Můžeme si tím být jistí?“ Moody přejel všechny přítomné pohledem svého normálního oka, zatímco to elektrické mu uvízlo zírající kamsi za jeho zátylek. „Už nejednou se stalo, že z hlavního štábu Řádu někdo vynášel informace. Vzpomínáte si přeci na tu neúspěšnou akci při útoku na ten most... byla z toho pěkná polízanice, Popletal musel uvědomit i mudlovského předsedu...“
„Z hlavního štábu se nevynášely jenom informace,“ pronesl temně Harry. „Ze Siriusova domu se ztrácelo víc věcí!“
„Dung?“
„Není možné!“ vydechla paní Weasleyová. „Tedy, ne že bych ho chtěla bránit, mně se jeho způsoby vždycky příčily, ale... sám Brumbál se za něj přece zaručoval!“
„Brumbál se zaručoval za vícero lidí,“ pronesl Moody a jeho kouzelné oko se protočilo. „Měli bychom se z jeho chyby poučit.“
„Dung možná na Grimmauldově náměstí kradl,“ připustil George, „ale Brumbála by nezradil. A nás taky ne.“
„Klidně se za něj zaručíme,“ přikývl Fred horlivě.
„Chlapci, já vím, že vy jste s Mundungusem měli poněkud, ehm... onačejší vztahy. Ale to, že se s vámi bratříčkoval a prodával vám kradené kotlíky a dračí bradavice a já nevím co všecko, to ještě neznamená, že by nemohl vynášet informace těm, kteří pro něj tyhle věci sháněli. Za co myslíte, že je vyměňoval?“
„No, za dvě unce běhničích vajíček, půl libry kluběnčích křídel, několik kousacích šálků...“ vypočítával George, ale pan Weasley ho rázně utnul.
„Teď není čas na šprýmy, hoši!“
„Taťka má pravdu,“ ozval se nečekaně Ron. „Jestli je Dung opravdu zrádce, pak jsme v nebezpečí všichni. Pochybuju, že Fenrirovi šlo jen o Lupina.“
„A nejen Fenrirovi. Ten je jen špičkou ledovce. Všichni Smrtijedi by nás nejraději viděli mrtvé,“ řekla paní Weasleyová ponuře. „A Brousek s tím moc nenadělá. Všechna ta jeho směšná opatření... jako kdyby proti Vy-víte-komu něco zmohl. Přetvařuje se stejně jako Popletal. No řekni, Arture, copak se našel Florean? Nebo Ollivander? Ví Merlin, jestli jsou ještě naživu. A ministerstvo se zmůže jen na psaní tlachů do Denního věštce. Zajímalo by mě, kolik lidí ten plátek ještě čte.“
„Láskorádovi určitě ne,“ sykl Ron tak, že ho mohl slyšet jen Harry s Hermionou.
„Molly, tady nejde o Denního věštce,“ řekl pan Weasley. „Veřejnost už ví, že ten plátek neslouží k ničemu jinému, než aby podporoval ministerstvo, které vede ten nejsamolibější mizera, jakého tam mohli dosadit. Brousek je neschopný chvástavý darebák a celé ministerstvo se pod jeho vedením sotva zoufale drží nad vodou. A všichni to vidí. Ty jejich sliby, jak se Smrijedům postaví a pochytají je, vzal rarach. I tam má Vy-víte-kdo svoje špehy, to víme odjakživa. Ale mít je i ve Fénixově řádu...“
„Budeme muset být opatrnější, to je vše,“ pokývala hlavou Hestie. „Nepoužívat Patrony k posílání zpráv.“
„To bude obtížné, ale tohle opatření budeme muset dodržet. Sdělovat si vše jen ústně.“
„Nebo posílat sovy,“ dodal Ron, ale Moody zavrtěl hlavou.
„Ty nejsou bezpečné. Kdokoliv je může chytit a zprávu si přečíst. Ani na šifry nebo nezlomitelné pečeti použít nemůžeme, to je příliš chatrná obrana na čaroděje jako je Vy-víte-kdo.“ Paní Weasleyová souhlasně přikývla.
„Můžete použít tohle,“ hmátla Hermiona do kapsy. Když ruku natáhla a rozevřela prsty, na dlani se jí zatřpytila zlatá mince.
„Jsou to falešné galeony,“ pospíšila si s vysvětlením a mrkla na dvojčata, která kvapně vytáhla svoje mince. „Jejich pomocí jsme si v Bradavicích celé roky tajně předávali zprávy, kdy se budou konat další schůzky BA.“
„Brumbálovy armády,“ vysvětlila Ginny když viděla, že ne všichni pochopili, co měla Hermiona na mysli. „Hermiona rozdala ty mince všem jejím členům a pomocí proměnlivého zaklínadla nás informovala o schůzkách. To, co se objevilo na jedné minci,“ vysvětlovala, zatímco Hermiona názorně předváděla kouzlo na své minci. Dvojčata své mince zvedla do vzduchu, „objevilo se i na ostatních.“
„Proměnlivé zaklínadlo?“ zabručel Moody a protočil své oko zpět. „Jsi vskutku velmi chytrá čarodějka, jen co je pravda. Měla bys zauvažovat nad povoláním bystrozorky,“ dodal. Ron se zatvářil nasupeně.
„To zaklínadlo jsem si nevymyslela,“ přiznala Hermiona. „Svým způsobem mě inspirovali Smrtijedi. Jen jsem místo kůže použila kov,“ zopakovala slova, která si Harry pamatoval, jako by to bylo včera.
„Je to opravdu dobrý nápad,“ pochválila ji profesorka McGonagallová, jako by právě zkontrolovala její bezchybný domácí úkol z přeměňování. „Kdybychom sehnali dostatečný počet takových galeonů, mohli bychom...
„To probereme později. Na to je čas,“ zarazil ji pan Weasley.
„Ano. Měli bychom se soustředit na Fenrira. Až ho najdeme, zakroutím mu krkem,“ procedil Charlie skrz zaťaté zuby a výhružně pozvedl pravačku pevně sevřenou v pěst. „Za to, co udělal Remusovi, i za to, co udělal Billovi.“ Ron, dvojčata i Ginny souhlasně přikyvovali.
„Napřed ho ale musíme najít. A to rychleji, než najde on nás.“ Pan Weasley se náhle zatvářil vyděšeně. „Alastore, říkal jsi, že Kingsley u svatého Munga zůstane?“
„Říkal to,“ potvrdil Moody. „Nemyslím, že by se Fenrir odvážil do nemocnice...“
„Nejde o Fenrira, jde o Mundunguse!“ zvýšil pan Weasley hlas. „Ve vrátnici není žádný Aberforth, aby ho odtamtud vyhodil. Jestli se dostane na pokoj, kde leží Remus... Kingsley o ničem neví...“
Tonksová se chytla za hrdlo. V očích se jí znovu objevila smrtelná hrůza. „Musíme za ním. Okamžitě!“
„Jasně, jdeme!“ vyhrkl Ron, ale paní Weasleyová napřáhla rázně ruku.
„Ty nikam nepůjdeš.“
„Jsem plnoletý!“ bránil se Ron. „Chci jít!“
„Tady nejde o to, jestli chceš nebo nechceš,“ sykla a umlčela ho výhružným pohledem. „Jestli se v nemocnici něco semele, nechci, aby u toho byla půlka mojí rodiny. Půjde jen Řád.“
„My jdeme, mamko,“ oznámil Fred bojovně a než stačila paní Weasleyová zasáhnout, dodal kvapně: „Můžeme vás informovat o tom, co se děje.“ A pozvedl falešný galeon do výšky.
Než stačila něco namítnout, Moody zavelel: „Tak jdeme. Ehm, Tonksová,“ obrátil se ještě na bystrozorku, „nechci být nezdvořilý, ale ty bys měla zůstat tady.“

„A nechceš mi náhodou říct, proč bych to dělala?“ Tonsková si ho bojovně změřila.

„Remus teď zrovna nevypadá moc dobře a…“

„Jestli se vážně něco semele, nechci, aby se někomu z nás něco stalo,“ vložil se do hovoru Kingsley. „A přiznejme si, že ty jsi v takových situacích… poněkud zbrklá.“

Tonksová na něj chvíli zírala v němém šoku. Pak její vlasy změnily barvu na ohnivě červenou.

„Jsem bystrozorka, jestli jste si nevšimli, a členka Řádu!“

„A právě proto ti jako tvůj nadřízený můžu dát rozkaz, abys tu zůstala.“

Tonsková zrudla. Chtěla ještě cosi dodat, pak se však otočila a beze slova se vyřítila z místnosti. Nikdo nepromluvil, dokud nezaslechli vzteklé bouchnutí dveří.

„Můžeme vyrazit,“ zabručel Moody.
Všech sedm čarodějů se hlučně vyvalilo na dvorek, odkud se kvapně jeden po druhém přemístili. Paní Weasleyová je sledovala skrz kuchyňské okno a tiše si povzdychla, když i Hestie před jejíma očima zmizela.
„Jdeme,“ sykla Hermiona a tahajíc Harryho a Rona za rukáv vyrazila ke schodišti. Ginny je následovala.
Jakmile dospěli do Ronova pokoje vylepeného sytě oranžovými plakáty Kudleyských kanonýrů, kteří na příchozí čtveřici vesele mávali, Hermiona zaklapla dveře na zámek a zadeklamovala: „Ševellisimo.“
„Hermiono, co to do tebe, u Merlinových vousů, zase vjelo?“ zvolal Ron a teatrálně si mnul paži, za kterou ho prve necitelně chňapla.
„Asi si neuvědomuješ, Ronalde, že Voldemort může udeřit každým dnem!“ štěkla Hermiona a pozvedla paže, když uviděla, jak sebou Ron a Ginny trhli. „Proboha, kdy si vy dva zvyknete!“ zakroutila hlavou.
„Až bude Ty-víš-kdo po smrti,“ odsekl Ron.
„A k tomu Harry potřebuje co nejrychleji najít a zničit viteály.“ Harry ji nestačil zarazit. Zděšeně pohlédl na Ginny, ta však nehnula ani brvou.
„Myslel sis, že na to nepřijdu?“ pozvedla tázavě obočí. „Poté, co jsi porazil Raddlea, co jsi se vrátil ze hřbitova, co jsi našel tu věštbu... a ty soukromé hodiny u Brumbála... Musela bych být slepá, abych si ničeho nevšimla. Leccos mi došlo, víš?“
„Promiň, kamaráde,“ zčervenaly Ronovi uši. „Vytáhla to ze mě. Já... nechtěl jsem jí nic říct, ale...“
„Nechtěl nikomu nic vyzradit, vážně,“ zastala se ho Hermiona. „Sestry dokážou z bratrů vytlouct i to, co neví,“ dodala mudrlantsky.
„To je v pořádku,“ mávl Harry rukou. V tu chvíli si nebyl vůbec jist, jestli mu to vadí nebo je rád, že Ginny zná pravdu. Věděl, že ji tím dostal do vážného nebezpečí, na druhou stranu se ale nemusel přetvařovat a lhát. „Máš právo to vědět. Všichni ho máte. Brumbál říkal, že se mám svěřovat těm, kterým důvěřuju. Že si zasloužíte znát pravdu.“
„Díky,“ usmála se na něj Ginny, až Harryho zahřálo u srdce.
„Jediný problém je, jak viteály najít,“ pokračovala Hermiona. „Nevím, kde bychom je měli hledat, ale víme, kde hledat indicii.“
„Kde?“ podivil se Ron.
„Ginny ji má v kapse!“ věnovala mu Hermiona vševědoucí úsměv. Ginny vytáhla z hábitu pevně uzavřenou lahvičku, v jejímž nitru se třpytila látka podobná zkapalněnému vzduchu.
„Když jsi zmizel s Tonksovou, ukázala jsem ji hned Hermioně,“ vysvětlila mu napůl omluvně Ginny. „Myslela jsem, že by to měla vědět. Ron tou dobou běhal po kuchyni a soptil na mamku, že ho nechtěla pustit s Řádem.“ Ron na sestru vyplázl jazyk.
„Tak Harry, na co čekáš? Podívej se na ni!“ vybídla ho Hermiona. Harry se zatvářil pochybovačně.
„Jseš si jistá? Totiž... není tu ani myslánka...“
„Nebudeš ji potřebovat.“ Hermiona vytáhla hůlku, prsty druhé ruky odstranila z lahvičky víčko, špičku hůlky přiložila k jejímu otvoru a jemně ruku odtáhla. Na hůlce utkvěl pramen oné látky. Harry hypnotizovaně přihlížel. Když se ruka s hůlkou, z níž visela myšlenka, přiblížila k jeho hlavě, pocítil známé zavíření kolem žaludku. Před očima se mu zamlžilo.
Náhle před jeho očima vybuchl roj jisker. Promnul si oči. Když je znovu otevřel, spatřil, že je v jakémsi tmavém domě. Poznal ho téměř okamžitě. Za jeho zády se ozval podezřele povědomý hlas, který šeptal:
„Musíte okamžitě pryč, jde za vámi, už ví, kde jste...“ Otočil se. Za jeho zády stála jeho matka, v očích měla hrůzu. V náručí svírala chlapce s černými vlásky. Na jejím rameni spočívala ruka muže, kterého Harry okamžitě poznal. Žaludek mu udělal kotrmelec. V kapse stiskl hůlku tak pevně, až mu klouby zbělely. Věděl, že v cizí myšlence nemá šani komukoliv ublížit, kdyby ale mohl, profesor v černém plášti by v tu ránu ležel na zemi mrtvý, i kdyby ho měl Harry zabít holýma rukama.
„Musíte zmizet, vím, že se blíží a chce vás zabít. A pak zamíří za Longbottomovými...“
„Severusi, jestli tě tu najde...“
„Řeknu mu, že jsem vás tu už nezastihl. Že jste odjeli pryč i s Harrym!“
„Srabusi!“ zasípal hlas odkudsi z obývacího pokoje. Všichni tři se otočili. James Potter stál ve dveřích, v ruce svíral kus jakési látky. Za obroučkami brýlí mu hrozivě blýskalo. „Jak ses opovážil vstoupit do mého domu? Jak ses sem...“
„Jamesi, jde po vás. Pán zla...“ vysvětloval horečně Snape, neucouvl však před Jamesovou namířenou hůlkou ani o krok. Jen ruka z Lilyina ramene nenápadně sklouzla.
„Nemůže vědět, kde jsme! Jsme chráněni Fideliovým zaklínadlem!“ Hlas Harryho otce byl pevný a čistý. Sklonil hůlku, byl však připraven kdykoliv zasáhnout.
„Už ne,“ pronesl Snape tiše. „Tajemství bylo prozrazeno. Pán zla jde sem a jde vás zabít.“ Hrůza, která se zrcadlila v očích Lily Potterové, se náhle odrazila i v těch Jamesových.
„To není možné...“
„Buď mi uveříte, nebo všichni zemřete.“ Snapeův hlas zněl naléhavě. „Jamesi, aspoň jednou v životě mi věř!“
Za oknem se blýsklo jako při bouřce, přestože na obloze zářily hvězdy. V dáli se o vteřinu později ozval třesk.
„To je on...“ šeptl James Potter. „Lily, vezmi Harryho a běžte,“ pobídl je. „Zdržím ho tady.
Lily na okamžik zaváhala. Severus Snape ji postrčil ke schodům. Lily se rozeběhla vzhůru. Harry ji užuž chtěl následovat, když si povšiml zlostných pohledů, které na sebe Snape a jeho otec vrhali. Věděl, že nemá moc času. Tohle byla myšlenka jeho matky, každou chvíli ten obraz musel zmizet...
„Vezmi ten plášť a zmiz. Jednou v životě ti zkusím věřit. Kvůli Harrymu. Až se vrátíš do Bradavic, dej ho Brumbálovi.“
Snape přikývl. Pak všechno kolem začalo černat. Harry si pospíšil po schodech vzhůru. Jeho matka právě ukládala malého Harryho do postýlky a cosi mu šeptala. Když se zdola ozvala rána rozlétávajících se dveří, Lily i skutečný Harry ztuhli.
„Uhni mi z cesty!“ ozval se vysoký nekompromisní hlas
„Ne!“ James Potter vykřikl jakési zaklínadlo, jeho hlas však odumřel ve smíchu lorda Voldemorta.
Harryho ruce se rozklepaly. Jen stěží stočil zrak ode dveří zpět na matuk, která nyní horečně přistoupila k masivním dveřím dřevěné skříně. Harry pohlédl do zrcadla zasazeného do vnitřku jednoho z křídel, překvapilo ho však, že v nich nevidí svůj odraz.
Lily Potterová vyjmula odkudsi průzračnou lahvičku. Na okamžik se ohlédla ke dveřím, za nimiž byl slyšet zvuk bitvy.
„Avada kedavra!“
Harryho polilo horko. Roztřásl se těžko potlačovanými vzlyky. Věděl ale, že ho nikdo nemůže slyšet.
Lily přiložila svou dlouhou tenkou hůlku k ryšavým vlasům. Na její špici se rozzářilo namodralé světlo.
Vtom svět před Harryho očima zčernal.

„Harry? Harry! Prober se!“
Do tváře ho jemně udeřila Hermionina ruka.
„Jsi v pořádku?“ Ronův hlas zněl starostlivě. Harry přikývl, neschopen slova. „Házel jsi sebou na podlaze. Jako kdyby tě napadl mozkomor.“
„Co jsi viděl?“ zeptala se ho Ginny dychtivě.
„Mamku...“ odpověděl Harry tichým hlasem, stále ještě otřesený z toho, co viděl a slyšel. V uších mu zněl vysoký hlas lorda Voldemorta. „A taťku. Tu noc. A...“
„Lorda Voldemorta?“ zeptala se Hermiona soucitně. Harry však zavrtěl hlavou.
„Snapea.“
„To myslíš vážně?“ Ron se zatvářil pochybovačně. „Jseš... jseš si jistý? To jako... zabil tvoje rodiče Snape?“
„Ne!“ vyhrkl Harry. „Snape je přišel varovat...“
„Cože?“ vyjekli Hermiona, Ron a Ginny unisono.
„Ale... to není možné,“ řekl Ron zmateně. „Snape je přece... na jeho straně. Na straně Ty-víš-koho.“
„Já vím,“ odvětil Harry posmutněle. „Ale vím, co jsem viděl.“
„Co přesně říkal?“ zeptala se Hermiona.
Harry jim převyprávěl všechno, co ve vzpomínce viděl.
„Takže ten plášť dostal Brumbál od Snapea? A ty od Brumbála?!“
„Byla to vlastně taťkova poslední vůle,“ pokrčil Harry rameny. „Asi by se neodvážil nechat si ho. Nebo ho něj prostě neměl zájem, když patřil mému otci.“
„Stejně je to divné,“ zauvažoval Ron. „Proč by chodil tvoje rodiče varovat? Chci říct, jestli je na straně Ty-víš-koho...“
„Je to zvláštní, to ano,“ připustila Hermiona. „Ale možná ho tam vyslal sám Voldemort, aby je zdržel.“
„To určitě ne,“ zavrtěl Harry hlavou, když si vybavil, jak Snape matku držel za rameno a jak se jí díval zpříma do očí. „Nevěřím, že by lhal. V tomhle ne.“
„Takže ty chceš tvrdit, že je opravdu přišel varovat? Poté, co zabil Brumbála?“
„Bylo to patnáct let předtím!“ přerušil Harry rázně Hermioniny prostesty. „Za tu dobu se toho mohlo změnit hodně. Voldemort Snapeovi nabídl něco... něco cennějšího, než mohl dát Brumbál. Snape hraje vlastní hru, Hermiono. Brumbál byl naivní, když si myslel, že se Snape nadobro obrátil k dobru. Vždycky to hrál na tu stranu, kde mu kynul největší prospěch.“
„Harry má pravdu,“ řekl Ron a vysloužil si tak od Hermiony vzteklý pohled. „Snape to nikdy neměl v hlavě v pořádku. Brumbál udělal hloupost, když mu začal důvěřovat.“
„Můj otec to udělal.“
„No, ale stejně to moc nepomohlo,“ pokrčil Ron rameny. Hermiona se zatvářila šokovaně.
„Rone?! Zachránil Harrymu život!“
„Jeho život zachránila jeho matka, když se obětovala, ne?“
„Kdyby Harryho rodiče nevěděli, že se Voldemort blíží, kdoví, jak by se to tehdy odehrálo... Mohlo se stát cokoliv! Díky Snapeovi mohla Harryho matka běžet nahoru a připravit se na ten střet!“
Harry si s těžkým srdcem uvědomil, že má pravdu. Kdyby tam Snape nebyl, Harry by teď možná byl mrtvý a byl by to Neville, který by měl na čele jizvu... Dobře slyšel, co Snape říkal, když jeho matku varoval. A věděl, co to znamená.
„Voldemort si mě nevybral,“ řekl tu myšlenku nahlas.
„Co?“
„Nevybral si mě jako sobě rovného!“ zopakoval o něco jasněji. „Podle věštby si měl jednoho z nás vybrat jako sobě rovného a označit ho. Brumbál myslel, že si vybral mne. Ale Voldemort tu věštbu neznal celou. Věděl, že se na konci července narodí ten, v jehož silách bude se mu postavit...“ Mozek mu šlapal na plné obrátky. „Dozvěděl se o mně a...“ Zarazil se. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že mu sám Brumbál nařídil, aby nevyzradil Nevillovo tajemství, dokud Neville sám nebude na tohle připravený. Ron s Hermionou o Nevillových rodičích věděli, jenže ani oni nevěděli všechno. Ani sám Neville nevěděl, že on měl být Vyvolený. Harry ani Brumbál mu nikdy neřekli ani slovo o věštbě.
„Harry,“ přerušila tok jeho myšlenek tiše Hermiona. „My věštbu známe. A víme, kdy se Neville narodil.“
„Takže Vyvolený může být i on?“ zeptala se Ginny věcně.
„Podle Brumbála ne. Jeho Voldemort neoznačil za sobě rovného. Chci říct, jeho rodiče umučili Smrtijedi...“
Harryho přerušil zoufalý výkřik zdola. Všichni čtyři okamžitě vyskočili na nohy. Nahrnuli se na odpočívadlo. Dolů neviděli, ale jasně slyšeli hlas pana Weasleyho, konejšícího štkající paní Weasleyovou. Ztuhli a zaposlouchali se v hrozivé předtuše.
„...nemohli nic dělat... je mi to... líto.“ Hlas se panu Weasleymu slyšitelně třásl. „Říkali, že by se ty rány zahojily, kdyby... však víš... Snad by ho zachránili, kdyby Remus nebyl vlkodlak.“

Zpět na obsah

Kapitola 10: Stíny budoucnosti

Ta věta projela domem jako mrazivý šíp. Všechno ztuhlo v náhlém děsu. Harryho útroby sevřel chlad. Jako by mu srdcem pronikl ledový klín a usadil se mu na duši. Nohy mu přimrzly k podlaze. Samým zděšením se nemohl ani pohnout. Jako by mu chladem ztuhl i mozek. Myšlenky mu divoce vířily hlavou, nevnímal však ani jednu. Nebyl schopen vůbec ničeho. Jen se snažil pochopit význam toho, co právě slyšel. Tohle se ale stát nemohlo, ne, to není možné… asi špatně slyšel… Nebo snad přeci? Vlkodlak… kdyby nebyl vlkodlak… Mohl se snad mýlit? Mohl se opravdu přeslechnout? Lupin určitě leží stále u svatého Munga a čeká, až se za ním Řád přijede podívat. Ale přesto… slyšel přeci jasně, mohli by ho zachránit, kdyby… Ne, nemohl se mýlit. Opravdu mluvili o Lupinovi. Lupin u svatého Munga… je konec. Konec. Přítel jeho kmotra je mrtvý. Už ho nikdy neuvidí… Hrozivé zjištění a přijetí pravdy ho na okamžik omráčilo. Hlava se mu zamotala. Musel se chytit Hermiony, která byla v obličeji bílá jako stěna. Celá se zimomřivě chvěla. Druhou rukou roztřeseně objímala rameno Ginny, v jejíchž vyděšených očích se náhle zatřpytily slzy. Tohle přece nemohla být pravda… Ne, Lupin nemůže zemřít! Remus Lupin… nejbáječnější profesor obrany proti černé magii… Jamesův přítel… Harryho přítel…

Připadalo mu to jako včera, kdy vešel do ponurého kabinetu plného všemožného harampádí, v jehož středu stálo akvárium s tím nejbizarnějším tvorečkem, jakého kdy na hodinách viděl. V ústech ho zaštípal závan odporného vlkodlačího lektvaru, na jehož zápach asi nikdy nezapomene. Vzpomínal si zcela jasně na Lupinův pohled, když poprvé přemohl bubáka, jež na sebe vzal podobu mozkomora, i na jeho údiv, když se před ním poprvé zhmotnil do podoby stříbrného jelena. Cítil v sobě ten obludný vztek, který s ním lomcoval, když spatřil, jak v Chroptící chýši objal Siriuse, jehož považoval za vraha. Oba přátelé se tehdy v noci po dvanácti letech znovu setkali, aby pomohli synovi jejich přítele zbavit svět toho nejhoršího zla v podobě vraha Harryho rodičů spolu s tím odporným červem, který jim způsobil tolik bolesti. Sirius ale zemřel… a teď ho následoval Lupin. Z celé čtveřice zbyl naživu jen jeden… Ten, kterého Lupin nechal kvůli Harrymu naživu…

Ginnyin vzlyk jako by přerušil to hrozivé napětí, které je přimrazilo na místa. Zabořila se s pláčem do Hermioniných bujných vlasů. Ron, bledý a zděšený, začal sestru neobratně hladit po ryšavých vlasech. I on byl viditelně otřesený. Co chvíli putoval rukáv jeho hábitu k jeho pihovatému nosu. Ronovo popotahování ale zaniklo v hlasitém pláči Hermiony a Ginny, které v zoufalství klesly na kolena a v obětí konejšily jedna druhou. Obě hlasitě štkaly, z hrdel se jim draly vzlyky plné zármutku a z opuchlých očí kanuly potoky horkých slz, které jim smáčely tváře.

Zdola se náhle ozvalo hrozivé zakvílení plné zoufalství a bolesti. Tupá rána… a cinkot tříštícího se skla. V další vteřině zavrzaly dveře a ozvalo se hlasité bouchnutí. Pak celý dům ztichl. Hermiona zvedla uslzené oči.

„To byla Tonksová.“

Nikdo na to neřekl ani slovo. Harry pomohl Ginny na nohy a chytl ji kolem ramen. Ginny statečně vykročila ke schodišti, hledíc nepřítomně vpřed a svírajíc pevně Harryho ruku. Hermiona zabořila hlavu do Ronovy náruče.

Všichni čtyři mlčky sestoupili po schodech dolů do kuchyně. Mrazivá atmosféra zde ještě zhoustla. Teprve teď se Harryho srdce rozbušilo plně na poplach, jako by až teď pochopil, co se stalo. Paní Weasleyová s rukou na hrdle civěla ke dveřím, za nimiž přiskřípnutá záclonka povlávala  jemném větru. Pan Weasley, zasmušilejší a s výrazem tvrdším než kdy jindy, rukou spočíval na vlasech paní Weasleyové, ale vypadal spíš jako socha ztuhlá uprostřed pohybu. Pootočil však hlavu, když spatřil ve dveřích pohyb. Jeho oči našly Harryho.

„Lupin je mrtvý.“

Paní Weasleyové skanula na hábit další slza, ani se však nepohnula. Její oči stále hleděly ke dveřím.

„Ona se vrátí,“ šeptla.

„Kdo?“ nechápala Hermiona.

„Tonksová,“ vysvětlil pan Weasley a jeho tvrdý výraz na okamžik polevil. „Utekla, sotva jsem promluvil. Neměl jsem jí nic říkat,“ vyčítal si.

„Pomátla se,“ zasípala paní Weasleyová a sevřela své hrdlo o něco pevněji. Klouby druhé ruky, v níž svírala hůlku, jí zbělely. „Vyjekla, že ho zabije za to, co udělal Lupinovi, vyběhla a přemístila se dřív, než jsem ji stačila zastavit!“ Paní Weasleyová se hlasitě rozeštkala. „Arture, řekni, že se vrátí!“

„Má přeci v kapse falešný galeon, ne?“ snažila se ji povzbudit Hermiona. „Můžete jí dát zprávu,  ona vám také.“

„Ona to neudělá!“ vyrazila ze sebe paní Weasleyová hystericky. „Nekontaktuje Řád, dokud ho nezabije. Ale oni ji zabijou dřív, než ho vůbec najde!“

„A koho vlastně?“ zajímalo Rona.

„Luciuse,“ zavrčel pan Weasley.

„Cože?“ zalapal Harry po dechu. „Lupina zabil… Malfoy?“

Ta zpráva jím doslova otřásla. Věděl, že Lupina smrtelně zranil některý ze Smrtijedů, dokud ale neměl jméno, zůstával v jeho očích anonymním zlem, proti němuž se musí bojovat všemi prostředky, cítil jen neurčitý vztek vůči Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, protože pod jeho záštitou se všechno dělo. Teď se ale všechno uvnitř něj vzbouřilo a zatoužilo po odplatě. Viděl před očima samolibý výraz Dracova otce. Ten ničema! Přál si mít možnost zamířit na něj hůlku a vyřknout princovo zaklínadlo.

„Zabiju ho!“ zavrčel temně a vykročil ke dveřím. Očekával, že Hermiona i Ron vyběhnout ihned za ním. Místo toho ho však neznámá síla stáhla zpátky a mrštila jím o kuchyňský stůl.

„Ty nikam nepůjdeš!“

Pan Weasley, v obličeji celý rudý, mířil na Harryho hůlkou. Žíla na krku mu tepala skoro jako strýci Vernonovi. Harry ho ještě nikdy neviděl tak rozběsněného. Nechápal to, neměl však nejmenší náladu snažit se přijít na kloub příčině téhle změny.

„Pusťte mě!“ snažil se vykroutit ze sevření poutací kletby.

„Nikam nepůjdeš!“ opakoval pan Weasley a přistoupil k Harrymu blíž. Hůlku měl stále namířenou přímo Harryho do obličeje.

„Okamžitě mě pusťte!“ vztekal se Harry. Koutkem oka zahlédl Rona a Hermionu, jak nechápavě civí od jednoho k druhému a snaží se pochopit, co se to vlastně děje

„Arture!“ Paní Weasleyová chňapla vyděšeně po manželově pravici, ten jí však ucukl. Sklonil ale hůlku a nechal Harryho, aby se zvedl na nohy. „Brumbál přeci říkal… ne!“

„Brumbál říkal,“ odsekával jednotlivé slabiky, „abychom mu pomáhali, ať se děje, co se děje. A abychom ho uchránili před smrtí. Ale neřekl, abychom pro něj zbytečně umírali!“

„Zbytečně? Vy si myslíte, že Lupin zemřel zbytečně?“ Hermionin hlas zněl naprosto šokovaně.

„Nejsem schopen posoudit, do jaké míry byla Remusova oběť zbytečná či nikoliv,“ ztišil pan Weasley hlas, ale dýchal přerývaně, jako by právě uběhl půldruhé míle, a obočí měl stažené do hrozivé čárky jako mívala ve zvyku profesorka McGonagallová. „Nevím, co jste dělali v Godricově dolu ani jaký to mělo význam či jestli šlo zabránit tomu, co se stalo. Ale Tonksová zemřít nemusela!“

„Vždyť žije, taťko!“ přistoupil Ron blíž a postavil se k Harrymu, čímž částečně zastoupil otci cestu.

„Zatím,“ propukla paní Weasleyová opět v pláč. „Oni ji zabijou. Nemá šanci!“

„Je to bystrozorka,“ namítla Hermiona. „Umí se o sebe postarat. A… Řád jí přece může jít na pomoc!“

„Rád bych, kdyby mě nesrazila poutací kletba!“ odsekl Harry.

„Ty si myslíš, že by se sedmnáctiletý kouzelníček, co se neubrání ani poutací kletbě, mohl ubránit celé hordě Smrtijedů?“ prskl pan Weasley.

„Možná jste si toho nevšiml, ale tehdy na ministerstvu se nám to podařilo!“

„Bylo vás šest a nebýt Řádu, dostali by vás během několika dalších vteřin!“

„A proč tedy Řád nezasáhne i teď?“ Harry funěl jako rozzuřený nosorožec. Hleděl panu Weasleymu zpříma do očí.

„Řád zasáhne. Ale ne tak bezhlavě, jako máš ve zvyku ty.“ Pan Weasley se odvrátil, zalovil rukou v kapse a vyňal zlatý galeon. Pozvedl pravici, v níž třímal hůlku, a jedinkrát do mince klepl. Mince se sotva znatelně rozzářila, načež ji pan Weasley opět strčil spokojeně do kapsy. Harry odvrátl zrak. Civěl nepřítomně do vyhaslého ohniště v krbu.

„Chtěl jsem pomoct.“ Jeho kajícný hlas jako by mírně uvolnil napětí.

„Chtěl jsi se především pomstít Malfoyovi,“ odvětil pan Weasley věcně.

„A není to totéž?“

„Není to totéž!“ zahřímal pan Weasley. „Pomstit se můžeš kdykoliv potom, ale držet pohromadě je prvořadé. Nemůžeme si dovolit, aby přišel o život ještě někdo další. Musíme počkat, než dorazí ostatní.“

„A strávit drahocenné minuty čekáním stejně jako když unesli Lupina? Zbláznil jste se?“

„Tonksovou nikdo neunesl. Ty drahocenné minuty nám přijdou zatraceně vhod, když dojde k útoku.“

„Harry, má pravdu, měli bychom počkat, dokud Řád nedorazí,“ promluvila Hermiona takřka prosebným hlasem.

„Fajn, fajn! Počkejte si tu,“ zaječel Harry. „Počkejte tu, dokud někdo nevymyslí další geniální nápad, jak přijít o všechen čas, který máme. Jdu za ní!“ oznámil Harry a vykročil znovu ke dveřím. V kapse pevně svíral hůlku, připraven kdykoliv zaútočit, kdyby se ho pan Weasley znovu pokusil zadržet kouzlem.

„Stůj!“

Tentokrát to byla paní Weasleyová, kdo ho zastavil na místě, žádné kouzlo však nevyřkla. Cosi prosebného zaznělo v jejím hlase, co přinutilo Harryho poslechnout. „Když půjdeš, musíme jít s tebou. Brumbál nám to… Brumbál chtěl…“

„Tohle se netýká Brumbála ani úkolu, který nám zanechal,“ kývl Harry směrem k Ronovi a Hermioně. „Tohle je něco úplně jiného.“

„Slíbili jsme Brumbálovi, že tě nenecháme vrhnout se bezhlavě do něčeho, co by tě mohlo stát život!“ Hlas paní Weasleyové zněl napůl uraženě, napůl nešťastně.

„Chcete snad nechat umřít raději Tonksovou?“

Bylo vidět, jak se pan Weasley přemáhá, tvrdý výraz ve tváři ale převážil. „Slíbili jsme Brumbálovi – “

„Kašlu na to co jste slíbili Brumbálovi! Brumbál je mrtvý, Lupin taky a jestli mě nepustíte, bude mrtvá i Tonksová!“

Hermiona si skryla oči v dlaních. „Harry, NE!“

Harry pozvedl hůlku rozhodnut probojovat si cestu ven. Netoužil sedět a čekat, kdy se objeví Smrtijedi v čele s Malfoyem a tělem Tonksové v náručí.

„Jestli teď odejdeš, ohrozíš víc životů, než doposud.“

V jediném okamžiku se rozlétly dveře. Do kuchyně vlétli s hůlkami v rukách Kingsley, Sturgis a dvojčata.

Harry na chvíli úžasem oněměl. „Jak jste se…?“

Místo odpovědi mu Kingsley ukázal zlatou minci, na níž byl ještě čitelný nápis. HARRY UTÍKÁ. V Harrym se zvedla vlna vzteku. Z hloubi jeho hrudi se vydralo divoké zvíře toužící rozmlátit vše, co bylo v dosahu jeho rukou a jeho hůlky.

„Nejsem už malé dítě, abyste mě hlídali na každém kroku!“

„Tak se tak nechovej!“ opáčil pan Weasley a pokročil k němu s hůlkou opět napřaženou.

„Nechtěl bys nám vysvětlit, co se tu stalo?“ zastoupil mu Kingsley cestu, stále upřeně zíraje na Harryho.

„Tonksová se vydala na vlastní pěst pomstít Lupinovu smrt,“ řekla paní Weasleyová. „A Harryho nenapadlo nic lepšího, než se sám vydat za ní.“

„Lepší než nečinně sedět a čekat!“ houkl Harry nakvašeně, když viděl, že mu v cestě stojí tři členové Řádu.

„Teda Harry, to jsi nám nemohl dát vědět? Bitka s pár Smrtijedy je přesně to, co v téhle nudě potřebujeme!“ ozval se Fred.

„Jasně!“ přizvukoval jeho bratr. „Potřebuješ pomocnou ruku starších, zkušenějších a ženských srdcí znalých přátel. BA je s tebou!“

„Tohle přece nemá s Brumbálovou armádou nic společného! Ani s ženskými srdci,“ dodal Harry, když viděl, jak se Ginny na bratry zaškaredila.

„Mluvíš nesmysly,“ ozval se Sturgis ode dveří. „Brumbál nám dal jasné rozkazy. Nenechat – “

„Já vím, co vám Brumbál řekl. Jen jsem nechtěl, aby kvůli mně umřela ještě Tonksová.“

„Měla počkat na nás,“ zabručel Kingsley. „Já tomu blonďatému parchantovi ukážu,“ zahřímal.

„Ano, ano, ale na to je čas. Teď je přednější najít Tonksovou.“

„Už jste se konečně rozhodli něco dělat?“ založil si Harry trucovitě ruce v bok.

„Harry, nech už toho!“ Ron propálil kamaráda ostrým pohledem. Jako by to byla poslední kapka, Harry se na místě otočil, takřka vyběhl z kuchyně a hlučně vydusal po schodech do pokoje.

Co si o sobě vlastně myslí? nadával v duchu Hary na všechny strany a zuřivě přecházel po pokoji sem a tam. Nejdřív paní Weasleyová, pak pan Weasley a nakonec i Ron! Celá ta Weasleyovská famílie se proti mě spikla! Prý chránit mě, to tak! kroužily mu myšlenky hlavou. „Je mi sedmnáct!“ procedil skrz zuby a bouchl pěstí do zdi, až se tým Kudleyských kanonýrů na plakátu poplašeně rozlétl na všechny strany jako hejno vrabců. Ronova reakce ho mrzela nejvíc. Měl za to, že jeho kamarád za ním bude stát za každých okolností. Zvlášť v případě, kdy šlo někomu o život. Jak ho takhle mohl srazit? Proč?

Jen dvojčata se mě zastala… Jen George a Fred byli proti tomu, aby se jen tak sedělo a čekalo na ostatní. Jaký by to taky mělo smysl?

Z myšlenek ho vytrhly kroky mířící po schodech vzhůru. Harrym projela další vlna vzteku. Byl rozhodnutý uřknout kohokoliv, kdo by se snažil mu dávat další kázání o tom, co chtěl nebo nechtěl Brumbál.

Dovnitř však vstoupila uslzená Hermiona. Harry sklonil hůlku a vyšel jí v ústrety.

„Hermiono! Co se stalo?“

„Harry, ty jsi takový idiot!“ Ta slova Harryho zarazila.

„Ty si taky myslíš, že za Lupinovu smrt můžu já?“

„Jak tě to napadlo?!“ vyjekla šokovaně Hermiona a otřela si slzy. „Jsi idiot, protože se nedokážeš ovládnout. Je mi to líto, ale pan Weasley nebo Kingsley mají víc zkušeností než ty… i Tonksová.“

„Jasně, to je přesně to, co jsem chtěl slyšet, děkuju mockrát,“ odsekl Harry.

Hermiona se na něj zadívala přísným pohledem. Harryho napadlo, jestli ho náhodou neodkoukala od paní Weasleyové. „Jestli si myslíš, že jsem tě přišla litovat, tak tě zklamu,“ usadila ho ledově. „Harry, jsme ve válce Ty-víš-s-kým. Není čas hrát si na hrdiny nebo se…“

„Tak hrát na hrdiny?“ rozhořčil se Harry. „Snad mi nechceš zas namluvit tu povídačku o zachráncovském komplexu…!“

„A co když chci?“ rozzlobila se pro změnu Hermiona.

„Tak jdi do háje!“

„Nestačilo ti, že sis rozházel Rona?“ Tentokrát ťala do živého. Na to Harry neřekl nic. Pohled upřel skrz okno kamsi do dáli, jen aby nemusel koukat na Hermionu.

„Neměl mě podrazit!“ prohlásil po chvíli.

„Podrazit?? Harry, slyšíš se vůbec? Ron se zachoval naprosto správně!“

„Je to můj kamarád, ne? Měl mě podržet,“ tvrdil umíněně Harry. Hermiona ho probodla tázavým pohledem.

„A nechceš mi říct, proč by to dělal? Tím spíš, že je to tvůj kamarád, by ti neměl lhát do očí a podržet tě tam, kde nemáš pravdu. Naopak je to od něj velice šlechetné, že se postavil na stranu svých rodičů!“

„A co takhle postavit se na stranu Tonskové?“

„Co sem zase pleteš Tonksovou? Ta přece s tebou a Ronem nemá vůbec nic –“

„Má s tím společné všechno!“ skočil jí Harry do řeči. „S panem Weasleym jsem se hádal kvůli ní!“

„Ale že Ronovi křivdíš, když si myslíš, že tě měl podržet, to je jaksi mimo diskuzi…“

„Takže ty taky držíš s nimi? Taky si myslíš, že jsem měl držet pusu a jen přihlížet, jak si pan Weasley hraje s galeony? Lupin je mrtvý, Hermiono! Malfoy ho zabil!“

„Já to vím. A taky moc dobře vím, jak se asi cítíš, Harry, to bys měl vědět. Tonksová se cítí úplně stejně!“

„Tonksová se necítí stejně, protože jí záleží jen na pomstě. Ztratila člověka, kterého milovala! Zatímco já… já jsem ztratil… chci říct… Lupin byl náš přítel, kamarádil se s mým otcem a se Siriusem… a teď jsou mrtví všichni. I Brumbál je po smrti. Myslíš, že je pro mě jednoduché se s tím smířit? Ztratil jsem jediného člověka, který mi mohl pomoct! A myslíš, že dokážu být klidný, zatímco hrozí smrt dalšímu členu Řádu?“
„Já neříkám, že by ti mělo být jedno, co Tonksová udělala. A neříkám, že nemáš právo mít vztek na Luciuse Malfoye.“

„Vztek? To je slabé slovo,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby a sevřel svou hůlku tak pevně, až mu zbělely klouby. „Doufám, že ho Tonksová nenajde. Doufám, že ho potkám sám. Pošlu na něj mozkomory, aby mu vysáli duši, vyzkouším si kletbu, co jsem zkusil na Bellatrix, kdy zabila Siriuse… ale tentokrát to dotáhnu do konce…!“

„Harry…“ Hermiona vypadala šokovaně. „Co to povídáš? Jakou kletbu jsi…“

„Když jsem běžel za Bellatrix,“ ztišil Harry hlas a znovu pohlédl z okna, jak se jeho myšlenky vytratily zpátky na Ministerstvo kouzel, „chtěl jsem jí ublížit, jak jsem jen dokázal. Nikdy předtím jsem tu kletbu nezkoušel. Ale musel jsem… Chtěl jsem, aby pocítila stejnou bolest, jakou jsem cítil já. Zaslouží si smažit se v pekle! A to samé si zaslouží i Malfoy. Jestli ho potkám, nezastaví mě žádný Smrtijed, ani sám Voldemort. Pro to, co udělal,není žádný trest dost dobrý“

„Harry, nechceš mi říct… nechceš tvrdit, že jsi použil… kletbu Cruciatus, že ne?“ Hermionin hlas se zadrhl.

„A použiju ji zas.“

„Ale je to Kletba, která se –“

„- nepromíjí,“ souhlasil Harry a znovu se na ni zadíval. „Ale to, že zabil Lupina, mu taky neprominu. Klidně si za to půjdu sednout do Azkabanu, jen když budu vědět, že on za svoje činy zaplatil.“

Hermiona zatřásla hlavou, jako by se snažila probrat ze špatného snu.

„Harry, tohle je nesmysl, přece nemůžeš… prosím tě, vzpamatuj se! Mysli na to, co ti vkládal do srdce Brumbál!“

„Na to já nezapomínám. Až bude po všem, najdu ho.“

„Ano,“ souhlasila Hermiona zničeně. „Ale až bude po všem. Teď se musíme soustředit na přítomnost.“

„Jako třeba?“

„Jako třeba Ron.“

„Ať jde k šípku, pitomec! I s celým Řádem!“

„Ronovi je líto, co se stalo,“ řekla tichým hlasem po krátké odmlce. „Ale, Harry, já s ním musím souhlasit. Zachoval ses jako idiot a měl by ses ostatním omluvit.“

„Jasně, už běžím dolů a vykládám jim, jaký jsem zakomplexovaný idiot!“

„Teď asi těžko. Všichni kromě paní Weasleyové jsou pryč.“

„No výborně! Napřed mě donutí tu zůstat a pak zmizí beze mě?“

„Harry,“ přistoupila k němu Hermiona a položila mu ruku na rameno. Její rozechvělý hlas ho přinutil pohlédnout jí do očí, ve kterých se třpytily slzy. „Ty máš jiný úkol. Copak jsi už zapomněl?“

„Nezapomněl. Ale to nemůžu teď řešit, to bude muset počkat.“

„Ne, to nepočká,“ stála na svém. „Ani minutu.“

„Jak to myslíš?“ Harryho zarazil její naléhavý tón.

„Mundungus…  Než odešli, Sturgis mi o něm pověděl. Viděl ho v Londýně.“

„Na Grimmauldově náměstí?“ vyhrkl Harry. Srdce se mu sevřelo strachem smšeným se vztekem, který v něm celý den tak kypil. „Sturgis? Jak ti mohl… jak může vědět, že ho hledáme?“

„Nevím. Na tom nesejde. Harry, ten medailon…“ Hermionin hlas se zlomil.

Do pokoje vešel Ron. Tvrdým pohledem spočinul na Harrym.

Drahnou chvíli neřekl nikdo ani slovo. Harry a Ron civěli jeden na druhého, jako by oba čekali, a začne ten druhý.

„Rone…“ Harry jen těžko hledal slova. „Omlouvám se. Choval jsem se jako idiot.“

„To teda choval,“ přisvědčil Ron, kterému se viditelně ulevilo, když viděl, že Hermiona přivedla Harryho aspoň trochu k rozumu.

„Co ostatní?“

„Taťka zuřil jak rozběsněný nosorožec. Ani jsem ho nepoznával, obvykle řvaní obstarává mamka.“

„Jo, to už jsem jednou slyšel.“

„Tak či tak, všichni se vydali hledat Tonksovou. Teda krom mamky, ta šla odtrpaslíkovat zahradu. Říká, že si musí nějak uklidnit pošramocené nervy. Fred s Georgem jí chtěli dát nějaké blažené bonbóny nebo co, prý je to nový kousek z jejich záškoláckých zákusků, který se dá podstrčit učitelům, když mají zkoušet.“

„Jo, to by se při zkouškách se Snapem hodilo,“ ušklíbl se Harry. Všichni se rozesmáli.

„Rone,“ přerušil jejich veselí vážným hlasem Harry, „a kde je vůbec Ginny?“

„Šla s mamkou,“ odtušil Ron. „Když jsi odešel… no, ptal jsem se, jestli za tebou půjde. Byla… tak trochu nakrknutá. Odsekla mi, ať se starám o sebe. A abych… abych ti vyřídil, že se nemáš obtěžovat za ní chodit, až půjdeš z Doupěte.“

„Cože? Ona ví, že odcházíme? Jak to může vědět?“

„Je to moje sestra, ta ví všechno. A my fakt odcházíme?“

„No… mám takový dojem, že nám Brumbál nechal nějaký úkol, Rone,“ pronesla Hermiona kousavě.

„Já vím, ale vždyť přece nevíme, kam se vrtnout…“

„Poslyš, Rone, máš ještě tu svou Kometu dva-šedesát?“ změnil Harry náhle téma.

„Mám. Leží v komoře mezi dalšími starými krámy. Proč se ptáš?“

„No, protože Hermiona je jediná, kdo nemá koště,“ poznamenal Harry a mrkl na Hermionu.

„Ale k čemu? Chceš si snad zahrát famfrpál?“

„To taky,“ zašklebil se Harry. „Ale nás teď čeká dlouhá cesta…“

„Cesta? Kam? Zatraceně, Harry, nemůžeš se už konečně vymáčknout?“ ztrácel Ron pomalu trpělivost.

„Sturgis viděl Mundunguse v Londýně.“

„Dung má ten medailon…“ pronesl Ron zamyšleně.

„Už ti svítá?“

„Ty chceš uspořádat honičku na Mundunguse? Zrovna teď??“

„Jo. Doufám, že nezůstaneš tady.“

„Že váháš!“ zmocnilo se Rona vzrušení a na neshodu se sestrou dočista zapomněl. „Ale nebylo by rychlejší se do Londýna přemístit? Přeci jen je to rychlejší a pohodlnější…“

„Nejsem si jistá, jestli kolem Grimmauldova náměstí nebudou ověšená nějaká detekční kouzla, však víš, na ochranu před vniknutím kouzelníků,“ řekl Hermiona.

„Můžeme se přeci přemístit kousek dál a dojít pěšky!“ namítal Ron.

„Něco mi říká, že košťata ještě budeme potřebovat. A beztak na košťatech unikneme Smrtijedům snáz, když budeme mít potíže.“

„Čekáš snad, že by na nás Smrtijedi číhali?“

„Vyloučit to nemůžeme. Musíme být nanejvýš opatrní.“

„A kromě toho,“ vložila se do hovoru Hermiona, „když bude nejhůř, přemístit se můžeme vždycky i s košťaty.“

„To je pravda, Hermiono, ale nezapomeň, že já ještě nemám složenou zkoušku!“

„Myslím, že to umíš dost, aby se ti to podařilo i bez zkoušky. Podařilo se ti to přece, když ses přemisťoval z Gdricova dolu. Ale i kdyby… Asistované přemístění bych snad měla zvládnout.“

„Tak fajn. Musíme si rozmyslet, co vezmeme s sebou. Určitě tu nenechám neviditelný plášť. Ten se bude hodit stoprocentně. A Siriusův nožík,“ začal vypočítávat Harry.

„Já vezmu z kuchyně pár lahviček mamčiných lektvarů. Ty se můžou hodit vždycky.“ A s tím odpelášil pryč z pokoje.

„Hlavně nesmím zapomenout Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro sedmý ročník…“ starala se Hermiona a poklekla k hromadě učebnic v koutě.

„Proboha, Hermiono, copak ji neznáš nazpaměť už od prváku?“

„Od čtvrťáku,“ odvětila Hermiona nepřítomně. „Ale je tam pár opravdu složitých zaklínadel, která nevím, jestli…“

„Hermiono, zbytečně by ses s tou bichlí tahala. Tu potřebovat nebudeme. Jsi dost dobrá čarodějka na to, aby ses bez ní obešla. A jestli nás Smrtijedi napadnou, nemůžeš jim říct ‚Počkejte, nalistuju si kapitolu čtrnáct o obraných kouzlech, pak se pustíme do boje‘,“ uchechtl se Harry. Hermiona si povzdechla.

„Asi máš pravdu… Ale vezmu aspoň lotroskop. Kam jsem ho jen… Ach ne!“

„Co se stalo?“

„Nechala jsem svůj lotroskop doma!“

„Já jeden mám,“ zalovil Harry rukou ve svém kufru a vylovil z něj stočené ponožky hořčicově žluté barvy. „Dal mi ho kdysi Ron,“ dodal na vysvětlenou.

„Výborně. Ukaž, vezmu ho k sobě. A taky tenhle zatmívací prášek, mohl by se hodit,“ vložila do kapsy měšec s vyšitým stříbrným „W“. „Pozornost od Freda a George…“

Hermioniny i Harryho kapsy se začaly utěšeně plnit, když se ozvaly Ronovy kroky. I jeho hábit byl doslova naditý všemi možnými drobnostmi, které našel v kuchyni. V rukách svíral dvě košťata. Svůj Zameták podal Hermioně.

„Vezmu si tu Kometu. Poslední dobou dělá hafoní kusy, mohla by tě shodit,“ dodal na vysvětlenou. Hermiona ho místo odpovědi políbila.

„Myslím, že by nebylo moudré ukazovat se před mamkou,“ řekl Ron nervózně. „Měli bychom vyjít před dům a vzít to nahoru do lesa. Mamka nás ze zahrady neuvidí.“

„To chceš odejít a nic jí neříct?“ divila se Hermiona.

„Blázníš? Myslíš že by nás nechala? U Merlinových vousů, Hermiono! Ta by nás přivázala kouzlem jak zdivočelé testrály!“

„Bude mít strach. Ty její hodiny… určitě pozná, že máme něco za lubem.“

„Napsal jsem jí dopis,“ vyňal z kapsy kus popsaného pergamenu. „Nechám ho u krbu. Třeba si tak bude myslet, že jsme zmizeli skrz letaxovou síť.“

„Bude jí stačit jediný pohled do komory, aby zjistila, že jsou košťata fuč.“

„To je pravda. Ale aspoň se nebude tolik strachovat. Z košťat má větší hrůzu. Pamatuju, jak kdysi řekla Charliemu, když nastoupil do nebelvírského famfrpálového mužstva –“

„Na to teď není čas, Rone!“ Hermiona svírala svoje koště nervózně v ruce. „Jestli máme Mundunguse najít, musíme si pospíšit. I tak jsme ztratili dobrou hodinu, možná víc.“

„Máš pravdu. Jdeme.“

Harry, Ron a Hermiona se jako stíny vykradli z pokoje, seběhli po schodech do kuchyně a když zjistili, že je vzduch čistý, prošli ke dvěřím. Ron, jako by málem zapomněl, otočil se na patě a přešel ke krbu, na který položil značně pomačkaný pergamen. „Však my se brzy vrátíme, mamko,“ pronesl spíš k sobě než k ostatním.

Celá trojice se obezřetně vydala podél kurníků k zalesněnému kopci. Slunce jim svítilo do zad.

„Ajaj, tohle není dobré. Pozor, ať nás nevidí,“ špitla Hermiona a ukázala rukou za sebe. Paní Weasleová dřepěla u jednoho z keřů a rukou šmátrala v díře v zemi. Ginny nikde nezahlédli.

„Neříkal jsi, Rone, že ze zahrady sem neuvidí?“

„Říkal,“ přiznal Ron. Uši mu poněkud zrudly.

„Honem!“ Paní Weasleyová posledním mocným škubnutím vytáhla trpaslíka z díry a začala s ním energicky točit za hlavou. Vřeštění trpaslíka dolehlo až k jejich uším. „Sem, pospěšte si!“ Harry vytáhl neviditelný plášť a oba své kamarády do něj zahalil. Nohy jim čouhaly až ke kolenům, přesto se cítili o něco bezpečněji. Vyrazili kupředu. Nezastavili se, dokud skutečně nebyli z dohledu.

„Už odcházíte?“

Ginny vykoukala zpoza rozložitého dubu. Zírala střídavě z jejich nohou, které jim zpod pláště čouhaly, kamsi do prázdna, kde tušila jejich hlavy. Ruce měla založené a tvářila se přísně. Neviditelný plášť, který měli přes sebe přehozený, Harry stáhl a nacpal si ho do kapsy. Ron se tvářil naprosto užasle.

„Ginny! Jak ses tu…“

„Měl jsi pravdu, že jako tvoje sestra vím všechno,“ štěkla na bratra, čímž ho naprosto umlčela. „Ultradlouhé uši,“ vytáhla z kapsy růžový provázek a podstrčila mu ho pod nos. „Použila jsem je, když jsi odešel nahoru. Na chvíli jsem se musela schovat, protože jsi šel pro ta košťata, ale slyšela jsem dost.“

„To přece nemůžeš, to není vůbec slušné, poslouchat cizí –“

„A že ti to nevadilo, když jsme slídili u Řádu, co?“ vyjela na něj jako rozzuřený had.

„To bylo něco jiného!“ bránil se Ron. „Jsem tvůj bratr!“

„No a? Když už jste byli tak laskaví a přizvali mě k těm svým tajemným poradám, musela jsem si poradit sama. Jinak byste odešli ve vší tichosti, bez rozloučení, bez jediného slova…“ Do vzteklého hlasu Ginny se vkradla ublíženecká lítostivost. Ostrým pohledem probodla Harryho, který nebyl schopen jediného slova, jak se styděl.

„Nechali jsme na krbu dopis…“

„Kašlu vám na dopis! Půjdu za mamkou a všechno jí řeknu!“ Ginny rázně vykročila středem jako voják na přehlídce.

„Ne! Ginny, to bys neudělala!“ Ron vypadal zcela zděšeně. Chytil sestru za ruku, čímž ji donutil zastavit, Ginny se mu ale vyškubla.

„Ale to víš, že udělala. Máte v plánu něco zatraceně podezřelého a já nehodlám dělat, že o ničem nevím!“

„No tak, Ginny, to přece nemůžeš! Udělám cokoliv, hlavně před mamkou nic neříkej!“

„Tak cokoliv?“ změřila si ho pohledem a naoko se zamyslela. „V tom případě…“ A zpoza stromu přinesla koště, „jdu s vámi.“

„To teda nejdeš!“ rozohnil se Ron a začal divoce mávat rukama. „To ani náhodou, nepřichází v úvahu!“

„Ne? A neříkal jsi, že uděláš cokoliv?“ Ginny založila ruce v bok. Harry sledoval tuhle přestřelku se zatajeným dechem. Věděl, že je nesmysl, aby s nimi Ginny chodila. Celé to byl příliš nebezpečný podnik, ve kterém byli v ohrožení všichni tři. Tím spíš nechtěl, aby se něco stalo Ginny. Kdyby se jí něco přihodilo, nikdy by si to neodpustil. Na druhou stranu, kdyby si ji tím zase udobřil... kdyby šla s nimi, nemuseli by být pořád odloučeni...

„Ano, ale ne tohle! Nemůžeš jít s námi!“ Ronův panovačný hlas zněl pevně.

„A proč by nemohla?“ ozvala se náhle Hermiona. Ron i Harry na ni vytřeštili oči.

„Protože je to moje sestra, Hermiono!“ zuřil Ron.

„A to si myslíš, že jsem tudíž v kouzlech slabší než ty?“ vyprskla Ginny posměšně. „Copak si nevzpomínáš, jak jsi dopadl, když jsi proti mně čelil při nácviku obranných zaklínadel na srazu BA?“

„Ale o tom to přeci není… nejsi plnoletá!“

„Víš kam můžeš s tímhle argumentem jít?“ tázala se Ginny.

„No tak, Harry, řekni něco!“ domáhal se Ron zastání.

„Myslím,“ řekl Harry pomalu, „že to není dobrý nápad. Ale bránit ti nebudu. Nejsem tvůj bratr ani otec, abych ti rozkazoval. Ale víš, co jsem ti řekl na konci školy.“

„Vím,“ řekla Ginny klidnějším hlasem, spokojená, že jí Harry neřekl to, co po pohřbu Brumbála. Oba dobře věděli, že by to nemělo smysl. „Ale tentokrát se tě nepustím. Nejsem ta malá holka, co si vylévala do deníčku svoje srdce. Už jsem se poučila a vím moc dobře, co nás tam venku čeká. Sám jsi nás to učil, Harry. Teď přišla ta chvíle, kdy bychom se všichni měli postavit za tebe, ať chceš nebo ne, protože budeme silní, jedině když budeme jednotní. A já tady sama teď nezůstanu, půjdu s vámi a pomůžu vám jak jen budu mct. Dokážu se zlu postavit stejně dobře jako vy tři, a taky se mu postavím. I kdybyste šli proti samotnému Vy-víte... proti Voldemortovi.“ Ginny to všechno ze sebe vychrlila jedním dechem. Všichni na ni civěli nechápavě, jediná Hermiona se neznatelně pousmála, zatímco Ron při zaslechnutí toho jména sebou škubnul. „Jdu s vámi, ať jdete kamkoliv,“ dodala Ginny pevně.

„Ale pamatuj, že já ti to nikdy neodsouhlasil!“ zavrčel Ron.

„Budu,“ ujistila ho. „Nadosmrti.“

„Tak tedy do Londýna?“ nasedl Harry na koště. Vítr v korunách stromů zaševelil. Kdo ví, co je čeká na honbě za tím lupičem... Harry pevně doufal, že nejméně jeden zničený viteál, prví stupínek na cestě za smrtelností Pána zla. Bezmyšlenkovitě se vznesl do vzduchu. Ostatní ho následovali.

„Do Londýna.“

Zpět na obsah