Index
Kapitola 1: 1. kapitola - Myšlenka
Kapitola 2: 2. kapitola - Zpátky v Bradavicích
Kapitola 3: 3. kapitola - Lektvary
Kapitola 4: 4. kapitola - Kdo je ten druhý?
Kapitola 5: 5. kapitola - Nitrobrana
Kapitola 6: 6. kapitola - Famfrpál
Kapitola 7: 7. kapitola - Na ošetřovně
Kapitola 8: 8. kapitola - Ples
Kapitola 9: 9. kapitola - Doma
Kapitola 10: Školní trest
Kapitola 11: Protego
Kapitola 12: Dalton Bellows
Kapitola 13: Nápoj lásky
Kapitola 14: Nenávist
Kapitola 15: Valentýn
Kapitola 16: 16. kapitola - Miluji tě
Kapitola 17: 17. kapitola - Výbuch
Kapitola 18: 18. kapitola - V bezvědomí
Kapitola 19: 19. kapitola - Dva
Kapitola 20: 20. kapitola - Hádka
Kapitola 21: 21. kapitola - Nová moc
Kapitola 22: 22. kapitola - Smířit se s osudem
Kapitola 23: 23. kapitola - Strach
Kapitola 24: 24. kapitola - Rozhodnutí
Kapitola 25: 25. kapitola - Odhalení
Kapitola 26: 26. kapitola - Tajemství
Kapitola 27: 27. kapitola - Lháři
Kapitola 28: 28. kapitola - Doučování
Kapitola 1: 1. kapitola - Myšlenka
Myšlenka
„Draco, jsem na tebe velice pyšný. Děláš čest svému jménu. Všechny NKÚ vynikající!“ prohlížel si zálibně vysvědčení Dracův otec. Lucius Malfoy.
Jeden z přívrženců Voldemorta. Smrtijed. Voldemortova pravá ruka.
„Až na obranu proti černé magii, otče. Z té má vynikající jedině Potter. Vždycky měl v tomhle předmětu protekci,“ poznamenal s úšklebkem Draco.
„Nevadí, synu. Až budeme ve válce, a ty budeš stát na straně Pána zla, uvidíš, že nějaká obrana proti černé magii je k ničemu. Mimochodem, kdy se přijdeš podívat na naše setkání? Jsem si jist, že Pán zla bude potěšen tvým zájmem.“
Po těchto slovech se Draco mírně otřásl. Ano, samozřejmě se přidá na Voldemortovu stranu, ale tak brzy? To nečekal.
„Otče, čekají mě ještě dva ročníky školy. Není trochu brzo na to, abych se stal smrtijedem? Ty ses jím stal také až po odchodu z Bradavic,“ řekl nervózně Draco.
„Dobrá, máš ještě dva roky. Pak se staneš Smrtijedem!“ řekl ostře Lucius.
Nějak se vzpíráš, Draco. Měl bych tě za to potrestat.
„Já se nevzpírám, otče! Stanu se smrtijedem, jen co odejdu z Bradavic. Nemáš důvod mě trestat!“ vykřikl vyděšený Draco.
„JAK SE OPOVAŽUJEŠ MI LÉZT DO HLAVY? NIKDO, KROMĚ PÁNA ZLA NESMÍ ZNÁT MÉ MYŠLENKY! CRUCIO!“ Draco se svíjel bolestí.
„Otče, prosím! Já nic neudělal!“ křičel zoufale tak dlouho, dokud nepřišla jeho matka, Narcissa Malfoyová.
„Nech ho, vždyť je to ještě dítě!“ vykřikla a rychle Luciuse odzbrojila.
„Opovaž se ještě někdy na Draca použít tuto kletbu!“ Narcissa byla vzteky bez sebe.
„Nějak si dovoluješ, miláčku. Budu na tebe muset trošku dohlédnout!“ ušklíbl se Lucius.
„Dva roky, Draco. Pamatuj si to!“ S těmito slovy Lucius odešel a prásknul dveřmi.
„Draco, jsi v pořádku? Proč ti to udělal?“ Draco seděl opřený o stěnu a po tváři mu tekly slzy.
„Já nevím mami. Obvinil mě z toho, že jsem na něj použil kouzlo Legilimens, ale já nic takového neudělal! Slyšel jsem, jak říká, že jestli se budu vzpírat, potrestá mě! Já žádné kouzlo nepoužil!“ Narcissa objala svého syna a hladila ho po vlasech. Ale ne. Ta věštba. Panebože, on je to Draco. To nemůže být pravda! A co ten druhý? Je už v Bradavicích?
„Psst, Draco, neplač. Nikdy kvůli otci neplač, rozumíš?“ řekla nahlas a dál objímala Draca. Draco unaveně zvedl hlavu a podíval se matce do očí.
„Mami? O jaké věštbě to mluvíš?“
Zpět na obsah
Kapitola 2: 2. kapitola - Zpátky v Bradavicích
Zpátky v Bradavicích
„Ahoj Draco!“
„Nazdar,“ procedil Draco mezi zuby.
Jeho věrné gorily Crabbe a Goyle vpadli celí udýchaní do prefektského kupé.
„Přišli jsme tě pozdravit, určitě se za náma potom stavíš, že jo?“ ptal se Crabbe.
„Hm…“ odvětil Draco.
Byl rád, když se za nimi zavřely dveře. Chvíli jen tak seděl, a pak vyšel ven. Ulička byla prázdná. Otevřel okno a vyklonil se z něj. Měl jsem na matku víc naléhat. Určitě by mi všechno řekla. Kdybych tak jen měl víc času. Musím zjistit, o jakou věštbu jde, a jak se mě týká.
Náhle se otevřely dveře od druhého prefektského kupé. Ani se neotočil, bylo mu jedno, kdo to je. Byla to Hermiona. Když si ho všimla, zarazila se.
Ale ne, Malfoy. A co tu dělá? Vypadá nějak přepadle. A kde má své gorily?
V tu chvíli se Draco otočil.
„Nic mi není, Grangerová. Prostě jsem chtěl být chvíli sám!“ okřikl ji a chystal se k odchodu.
„Stůj!“
„Co zas, Grangerová?“
„Jak jsi mi mohl odpovědět, když jsem se tě na nic neptala?“ zeptala se Hermiona s úžasem.
Draco se zarazil. Chvíli váhal, co jí řekne.
„Jsi hrozně předvídatelná. Dalo se čekat, že se na něco takového zeptáš!“ řekl posměšně, a než se Hermiona stihla nadechnout k další otázce, vydal se do vagónu prvních ročníků.
Když se ještě naposledy otočil, viděl Hermionu, jak stojí opřená o dveře se zmateným, a zároveň soustředěným výrazem ve tváři.
Co to má sakra znamenat? Jak je možný, že dokážu slyšet, co si ostatní myslí, aniž bych použil Legilimens? Nikdo přece neumí číst myšlenky. To je nemožné.
Z jeho úvah ho probral malý prvňák, který utíkal uličkou před Crabbem a Goylem. Ti dva se na něj koukali s mlsným pohledem. Ten pohled moc dobře znal. Právě si vybrali svou první oběť k šikanování.
„NECHTE HO!“ okřikl je Draco, když ho chytili.
Crabbe a Goyle se zarazili a nevěřícně se na něj dívali.
„Ale Draco…“
„Vy jste mě neslyšeli? Nechte ho na pokoji a padejte do kupé, jinak si to s vámi vyřídím!“
Obě gorily na něj ještě jednou nevěřícně pohlédly, a když zjistily, že to myslí vážně, beze slova se otočily a odešly. Draco se podíval na malého chlapce, který seděl na zemi a držel se za zraněnou paži. Vystrašeně se na Draca díval. Ten chvíli stál bez hnutí a pak podal chlapci ruku a pomohl mu vstát. Tentokrát to byl on, kdo na Draca nevěřícně zíral.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Draco.
„D-d-dalton Bellows, koktal chlapec, nervózní z Dracova upřeného pohledu.
Ten najednou pozvedl proti němu hůlku, ze které vzápětí vyšlehl zlatý paprsek a zasáhl chlapce do zraněné paže. Dalton se za ni rychle chytil a zjistil, že všechna bolest je najednou pryč.
„D-d-děkuju! Moc děkuju!“ řekl rozechvěle.
„Vůbec nejsi takový, jak se o tobě vypráví. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že jsi zlý. Řeknu každému, koho potkám, co jsi pro mě dnes udělal!“
Všechna stydlivost byla najednou pryč, a chlapec se vrhl Dracovi do náruče. Hned zas ustoupil, usmál se na něj a odešel. Draco se pomalu vzpamatovával a sledoval odcházejícího chlapce, který vypadal jako jeho jedenáctiletá kopie. Ani si nevšiml, že za ním někdo stojí.
Nebude jediný, kdo to bude všem vyprávět. Draco Malfoy, zachránce malého prvňáčka, no to je teda gól!
„Sklapni, Grangerová!“ zařval nepříčetně Draco a otočil se.
Hermiona se mu podívala do očí a sladce se na něj usmála.
„Já nic neřekla, Malfoyi!“
O dvě hodiny později seděl Draco u zmijozelského stolu, a nezúčastněně sledoval zařazování. Zmijozelští ho probodávali nevěřícími pohledy.
„Julius Bane – ZMIJOZEL!“
„Cate Bellová – HAVRASPÁR!“
„Dalton Bellows – NEBELVÍR!“
No výborně, dneska jsem pomohl prvňákovi z Nebelvíru! Může školní rok začít ještě hůř?
Zpět na obsah
Kapitola 3: 3. kapitola - Lektvary
Lektvary
Od zařazování uběhly už dva týdny. Draco se snažil napravit svou pověst a šikanoval každého, kdo mu vstoupil do cesty. Malému Bellowsovi se obloukem vyhýbal. Ten chlapec měl něco v sobě. Něco, co Dracovi zabránilo ubližovat mu. Někdy ho pozoroval při večeři. Dalton Bellows vypadal přesně jako on v jedenácti letech. Až na ty oči. Oči měl tmavě hnědé, skoro černé. Nebyl jediný, kdo malého chlapce pozoroval. Tím druhým člověkem byla Hermiona. Vždy, když se náhodou Draco a Dalton ocitli blízko sebe, nevěřila vlastním očím. Byli si tak podobní! Hermiona byla také druhým člověkem, kterému se Draco vyhýbal.
Ta hrozná Grangerová mě štve. Je snad všude, kam se hnu. Nesmí zjistit, co se se mnou děje.
„Tak co, Malfoyi, zastánce slabých a nevinných? Koho budeš zachraňovat dneska?“ posmívali se mu Potter a Wasley před učebnou lektvarů.
„Držte hubu, oba dva!“ brunátněl Draco.
„Ale no tak, Malfoyi, vždyť jsi přece tak hodný! Nic bys nám neudělal, že ne?“ smáli se Harry s Ronem.
„A Dalton Bellows o tobě tak pěkně mluví…“
Draco už byl vzteky bez sebe a vytáhl hůlku.
„Nechte ho! Oba dva!“ ozvalo se za nimi.
„Ale Hermiono, co se děje?“
„Chováte se oba jako malý děti! Co vám udělal? Okamžitě schovejte ty hůlky!"
„Neřekl bych to lépe, slečno Grangerová. Strhávám Nebelvíru deset bodů za urážení a pokus o napadení žáka z mé koleje!“ zahřímal Snape a otevřel jim učebnu lektvarů.
„Hermiono, co to sakra mělo znamenat? Ty se Malfoye nějak moc zastáváš, nemyslíš?“ zašeptal rozhořčeně Ron, když usedli na svá místa.
„Radši buďte zticha, pane Weasley, pokud nechcete, aby vaše kolej přišla o další body!“ upozornil ho s úšklebkem Snape.
Draco se podíval na Hermionu. Byl zmatený. Grangerová se ho zastala? Najednou se Hermiona otočila a usmála se na něj. Lehce pokývl hlavou a Hermiona svůj pohled stočila zase na Snapea.
Copak dokáže vycítit můj pohled? Tohle není poprvé.
Už se to párkrát stalo i ve velké síni, že se na ni podíval, a vzápětí se na něj otočila.
„Téma dnešní hodiny je Snový lektvar. Kdo z vás mi řekne, k čemu slouží?“ zeptal se Snape.
Snový lektvar? O něčem takovém jsem v životě neslyšel, co to proboha je?
„Ano, slečno Grangerová?“ vyvolal ji Snape, jelikož se nikdo jiný nepřihlásil.
„Je to lektvar, pomocí kterého se ten, kdo jej vypije, dostane do snů jakékoliv osoby. Stejně jako u Mnoholičného lektvaru, musí se do Snového lektvaru přidat například vlas, nehet…“
„Správně,“ přerušil její výklad Snape.
„Na tabuli máte postup, tak se dejte do práce!“
Draco si povzdychl. Tohle byl opravdu těžký lektvar. Snape se opřel o stěnu a sledoval třídu.
To by mě zajímalo, jestli někomu dojde, že je v postupu chyba. Po třetím zamíchání po směru hodinových ručiček se musí přidat Modřenka, aby lektvar dostal modrou barvu. Doufám, že si toho všimne někdo ze zmijozelských, abych mohl udělit body konečně své koleji. No tak, pane Malfoyi, jste můj nejlepší žák, tak do toho! pomyslel si Snape.
Draco najednou zvedl ruku.
„Ano, pane Malfoyi?“
„Po třetím zamíchání po směru hodinových ručiček se musí přidat Modřenka, aby lektvar získal modrou barvu. Na tabuli to není, pane profesore.“
Snape se na něj zaraženě podíval.
„Výborně, uděluji Zmijozelu dvacet bodů.“
Po skončení hodiny se všichni vyvalili z učebny. Poslední šel Draco.
Zvláštní, pomyslel si Snape, jako kdyby mi četl myšlenky.
V tu chvíli se Draco otočil.
„Máte naprostou pravdu, pane profesore!“ řekl Draco a zanechal ve dveřích užaslého profesora Snapea. Zpět na obsah
Kapitola 4: 4. kapitola - Kdo je ten druhý?
Kdo je ten druhý?
„Mandlové dortíčky!“ vyštěkl Snape heslo do Brumbálovy pracovny.
„Á, Severusi, jen pojďte dál a posaďte se.“
Snape chvíli nervózně přešlapoval, ale pak se posadil.
„Musím s vámi nutně mluvit.“
„Vypadáte rozrušeně, Severusi. Stalo se něco vážného? Někomu ze studentů? Mluvte!“
„To bych řekl, že se něco stalo. Jde o Draca,“ vyhrkl Snape.
„Ano, Draco Malfoy. Máte pravdu, Severusi, o něm si my dva musíme vážně pohovořit. Voldemort z něj chce mít Smrtijeda. Ale pokud se nemýlím, stane se tak, až dokončí své vzdělání. Nebo došlo ke změně?“ zeptal se Brumbál.
„Ne, Lucius mu dal čas ještě dva roky. Ale o to teď nejde. Máme tu mnohem větší problém, Albusi.“
„A o co tedy jde? Stalo se něco Narcisse?“
„Narcissa je v pořádku. Teď jde pouze o Draca. Dokáže číst myšlenky.“ „Jak to myslíte, Severusi? Použil na vás Legilimens?“
„Právě že nepoužil. Stalo se to o hodině lektvarů. V duchu jsem ho vyzýval, aby řekl, co chybí v zápisu na tabuli, a on to udělal. A pak, když odcházel, jsem myslel na to, že dokáže číst myšlenky. On se pak na mě otočil, a řekl, že je to pravda. Pane řediteli, víte, co to znamená?!“ řekl Snape.
Brumbál vstal, a začal přecházet po místnosti. Chvíli bylo naprosté ticho.
„Ano, vím, co to znamená, Severusi. Věštba se začíná naplňovat.“
„Ale potom je všechna naše snaha o zničení Voldemorta k ničemu! Vždyť Draco půjde ve šlépějích svého otce! Bude mít neuvěřitelnou moc!“ vykřikl Snape.
„Severusi, uklidněte se. Možná, že je to jenom náhoda. Nemáme přímý důkaz, že Draco dokáže číst myšlenky. A pokud ano, jeho moc se bude teprve vyvíjet,“ řekl klidně Brumbál.
„Ano, ale jen do té doby, než se objeví ten druhý. Pak jejich moc propukne naplno!“ odpověděl rozrušený Snape.
„Ó, ano, ten druhý. Jak jsem na to mohl jen zapomenout! Podle věštby mají být dva. Všiml jste si ještě u někoho něčeho zvláštního?“
„Ne, nevšiml. Jeho moc se třeba ještě nezačala vyvíjet. Ale pokud Draco tu moc opravdu má, je víc než pravděpodobné, že ten druhý se brzy objeví. Napadá vás něco, podle čeho by se ten druhý dal najít, Brumbále?“
Brumbál dál přecházel po pracovně a přemýšlel.
„Ne, vážně nevím. Jediné, co věštba určila je, že to budou dva chlapci. Jestli je to Draco, tak jednoho už známe. Budeme ho muset hlídat, Severusi.“
„Vezmu si to na starost. Jestli se o té jeho moci dozví Voldemort, pochybuji, že Lucius nechá Draca dál studovat v Bradavicích. Přinutí ho stát se Smrtijedem dřív, a Voldemort pak bude mít v rukách tu nejmocnější zbraň,“ přemýšlel nhlas Severus Snape.
„Musíš si s ním promluvit, Severusi. Musíš ho přesvědčit, že by bylo lepší nic jeho otci neříkat, pokud chce v klidu dokončit studium. Je to ještě dítě, Severusi.“
„Ano, je sice ještě dítě, ale díky Luciusově výchově dospěl dříve. Jediný, kdo má na něj dobrý vliv, je jeho matka. Ta Luciuse nenávidí.“
„Ach, ano. Narcissa. Musíme si promluvit ještě o někom, Severusi.“ „Koho máte na mysli, pane profesore?“
„Dalton Bellows,“ zašeptal Brumbál.
Snapeovi se objevil ve tváři nešťastný výraz.
„Pane řediteli, už tak je to pro mě dost bolestné. Musíme o tom mluvit?“
„Je mi to líto, Severusi. Vím, jak vám je. Ale myslím, že zrovna v tuto chvíli by nebylo moudré někomu něco říkat. Zvlášť kvůli Dracovi.“
„Máte pravdu, Brumbále. Ale jednou mu to budu muset říct. Draco má právo vědět, že je Dalton jeho bratr,“ řekl Snape a pomalu odcházel ke dveřím.
„Já ji miloval, a pořád ji miluju, Albusi.“
„Já vím, Severusi. Já vím,“ zašeptal Brumbál, když se za Snapem zavřely dveře.
Zpět na obsah
Kapitola 5: 5. kapitola - Nitrobrana
Nitrobrana
Draco se procházel po temné chodbě. Bylo už dávno po večerce, ale on nemohl spát. Myslel na svoji schopnost číst myšlenky, která se objevovala čím dál častěji. Někdy se mu to hodilo, hlavně při vyučování, když nevěděl správnou odpověď. Ale bylo také velmi těžké ovládat to. Pokud byl mezi více lidmi, jejich myšlenky se mu honily hlavou a nešly zastavit. Občas to bylo dost bolestivé. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Nevěděl kam jít, ale táhlo ho to do sklepení. Najednou si uvědomil, co chce. Přál si mluvit se Snapem. Od té doby, co se mu tak nějak přiznal ke čtení myšlenek, se cítil lépe. Zastavil se před Snapeovou pracovnou. Zaváhal, ale nakonec se odhodlal, a zaklepal.
„Pojď dál, Draco!“ ozvalo se zevnitř.
Vešel do místnosti a potichu za sebou zavřel dveře.
„Pane profesore, jak jste věděl, že jsem to já?“ zeptal se udiveně.
„Došlo mi, že si možná budeš chtít promluvit, a že za mnou dříve, nebo později přijdeš. Posaď se,“ řekl stále udivenému Dracovi.
„Předpokládám, že jsi za mnou přišel kvůli tvé nové schopnosti,“ řekl pomalu Snape.
„Ano, přišel.“
„Napřed se tě chci na něco zeptat. Ví o té schopnosti tvůj otec?“
Dracovi neušlo, že Snape slovo „otec“ skoro vyštěkl.
„Ne, neví.“
„To je dobře. Myslím, že by nebylo moudré mu něco říkat, pokud se nechceš stát Smrtijedem už teď.“
Draco se podíval Snapeovi do očí.
„Jak to myslíte?“
„Pokud se tvůj otec dozví, že máš tuto moc, za kým myslíš, že hned poběží?“
„Za Voldemortem,“ vydechl Draco.
„Myslíš si, že tě snad potom otec nechá dokončit školu? Ani náhodou. Voldemort bude chtít tvou moc začít okamžitě využívat. Pokud se ovšem otci nevzepřeš, a nepřidáš se na stranu dobra,“ ušklíbl se Snape.
„Nezradím svého otce!“ rozčílil se Draco.
Snape se na něj podíval zvláštním pohledem.
„Takže se opravdu hodláš stát Smrtijedem?“
„Ano. Ale ne teď, necítím se na to ještě připraven,“ řekl potichu Draco.
Proč mám najednou pocit, že se Snapeovi ulevilo? Neměl by být rád? Vždyť on sám přece slouží Pánovi zla.
„Dobrá. Pak ale musíme tuto skutečnost tvému otci zatajit,“ řekl Snape.
„Ale jak to chcete udělat? Otec mě sice učí Nitrobranu, ale nejsem v ní ještě tak dobrý,“ povzdechl si Draco.
„Právě proto ti budu dávat soukromé hodiny Nitrobrany. Můžeme začít ještě dnes, pokud se na to cítíš.“
„Ano!“ řekl odhodlaně Draco.
„Tak tedy dobrá. Legilimens!“ vykřikl Snape, mířící na něj hůlkou. Dracovi se začaly hlavou honit vzpomínky.
Draco jako malý kluk, trestaný svým otcem…
Draco, objímající svou matku…
Draco, jedoucí poprvé do Bradavic…
Draco, zasažen kletbou Cruciatus…
Ne, tohle nesmíš vidět…
Draco, zachraňující Daltona Bellowse…
Ne, nepustím tě dál…
Draco s Hermionou Grangerovou poté, co odešel Dalton…
Tak přestaň už…
Draco, vděčný Hermioně za to, že se ho zastala…
Ale tohle už ti vážně nedovolím…
„EXPELIARMUS!“ zařval Draco a sesypal se vyčerpáním na zem.
„Nechal jsi mě zajít příliš daleko, Draco. Takhle před svým otcem nic neutajíš!“
Draco namáhavě vstal a oddychoval.
„Co mělo znamenat to se slečnou Grangerovou? Ona o tom ví?“ ptal se Snape.
„Ne, neví. No, možná. Nejspíš něco tuší. Já vážně nevím!“ řekl Draco.
„Jak to myslíš?“
„Slyšel jsem její myšlenky, a odpověděl na ně.“
„Takže můžeme říct, že při její inteligenci pro ni nebylo těžké si domyslet, že dokážeš číst myšlenky. Pro dnešek skončíme, budu tě očekávat každý večer hned po večerce tady, ve své pracovně. Teď běž spát,“ přikázal mu Snape.
„Dobrou noc, pane profesore.“
Takže Grangerová, přemýšlel Snape, když se za Dracem zavřely dveře, no jen doufám, že to neroztroubí po celé škole, jinak by to mělo nedozírné následky! Zpět na obsah
Kapitola 6: 6. kapitola - Famfrpál
Famfrpál
Od první hodiny Nitrobrany uběhl měsíc. Bylo už dávno po večerce a Draco se toulal po bradavickém hradě. Dnes mu hodina Nitrobrany odpadla. Snape měl na práci něco neodkladného.
To by mě zajímalo, co po něm Voldemort chce tentokrát,pomyslel si.
Cítil se hrozně vyčerpaný a hlava ho bolela. Nevěděl, jestli je to způsobeno každodenní Nitrobranou, nebo proudy cizích myšlenek, honící se mu hlavou. Někdy měl pocit, že ho ta bolest roztrhne vejpůl. Jeho dovednost číst myšlenky čím dál víc rostla a on ji úplně přestal ovládat. Nakonec ho nohy donesly zpět do zmijozelské společenské místnosti. Posadil se do křesla a dlouhou chvíli se díval do pomalu dohořívajícího ohně v krbu. Zvuk praskajícího dřeva ho nakonec uspal.
„Draco, probuď se! Zmeškáš snídani!"
Draco pomalu otevřel oči.
„Běžte napřed, přijdu za vámi," řekl Crabbemu a Goylovi.
Pomalu vstal, hlava ho třeštila čím dál víc. Dopotácel se do prefektské koupelny. Koupel ho trochu probrala, a tak šel na vyučování.
„No konečně jsi tu! Proč jsi nepřišel na snídani? Musíš něco sníst, dneska tě přece čeká velký zápas!" řekl Crabbe.
„O čem to mluvíš?" zeptal se Draco udiveně.
„Ale Draco, dneska hraje přece Zmijozel proti Nebelvíru!"
Ale ne. Jak jsem na to mohl jen zapomenout? Tak proto se dneska Potter tváří tak samolibě. Ale já mu to neusnadním!
„Oba týmy se připraví k nástupu!" zavelela profesorka Hoochová.
Draco se pomalu vydal s koštětem v ruce na hřiště. Naposledy se otočil k tribuně a spatřil Hermionin upřený pohled.
Jako kdyby si dělala kvůli něčemu starosti...
Pak už ale nebyl na přemýšlení čas. Jako kapitán družstva si potřásl s Harrym rukou a vznesl se do vzduchu.
„Tak, dámy a pánové, právě byla vypuštěna zlatonka!" oznamovala Hannah Abottová.
„Camrál má Blaise, oba chytači pomalu krouží nad družstvy. Camrálu se teď ujala Katie... Ale ne, tohle byl vážně ošklivý faul od zmijozelského hráče... Trestné střílení pro Nebelvír! Výborně Katie! 10:0 pro Nebelvír!"
Draco se snažil co nejrychleji najít zlatonku.
Je to naše jediná šance na výhru, musím ji chytit!
Hlava ho bolela čím dál víc.
„20:0 pro Nebelvír!" křičela Hannah po obzvlášť povedené střele Ginny Weasleyové.
„A camrál má Zmijozel! Malfoye právě zasáhl dobře mířený potlouk od nebelvírského odražeče!"
Sakra, musím se soustředit! pomyslel si Draco a mnul si zasaženou paži.
Kde je ta zatracená zlatonka?
A pak ji uviděl. Byla asi dvěstě metrů od něj. Bohužel nebyl jediný, kdo si jí všiml. Otočil koště a snažil se Harryho předehnat.
Musím to zvládnout! Předběhnu Pottera!
Zbývalo deset metrů.
„Panebože, kdo z nich chytí zlatonku?" vydechla Hannah.
Už jen pět metrů... tři... dva... Draco natáhl ruku a rychle sáhl po zlatonce.
„Proboha! Draco Malfoy chytil zlatonku!" křičela Hannah.
„Zmijozel vyhrává 150:20!"
Ty jeden zatracenej parchante... Malfoy?... No to snad ne... Jak je to možný...
Draco zamířil k zemi. Bolest hlavy dospěla do nesnesitelné míry. Byl už jen pár stop nad zemí a najednou se mu zatmělo před očima. Draco padal...
„Proboha, co je to s ním?" křičela profesorka McGonagallová.
Draco ležel na zemi a zmítal se v hrozných bolestech. Kolem něj se utvořil dav studentů a profesorů.
„Jděte od něj, všichni! Jinak se zblázní!" křikla na ně Hermiona. Draco s námahou otevřel oči.
„Pomoz mi, prosím!" zašeptal. Hermiona vytáhla hůlku a namířila ji na Draca.
„Mdloby na tebe!" Zpět na obsah
Kapitola 7: 7. kapitola - Na ošetřovně
Na ošetřovně
„Pane profesore! Už se probírá!" řekla madam Pomfreyová.
„Děkuji, Poppy. Můžeme za ním?" zeptal se Brumbál.
„Ano, ale jen vy a profesor Snape. Nikdo jiný. Jen na chviličku!"
„Ale samozřejmě," řekl Snape a společně s Brumbálem vešli na ošetřovnu.
„Draco, jak je ti?" ptal se Snape.
Draco namáhavě otevřel oči.
„Hrozně mě bolí hlava. A noha," dodal překvapeně Draco.
„Ano, při tom pádu jste si zvrknul kotník."
„Při pádu? Jakém pádu?"
„Vy si to nepamatujete?" zeptal se opatrně Brumbál.
„Naposledy si pamatuju, jak jsme s Pottrem letěli pro zlatonku..."
„Ano, vyhrál jste nám zápas," řekl potěšeně Snape.
„Vybavujete si ještě něco?" zeptal se Brumbál.
„Zbytek mám zamlžený. Nevím, co je realita, a co sen. Zdálo se mi, že nade mnou stojí Grangerová..." řekl potichu Draco a Brumbálovi neušlo, že se přitom začervenal.
„To se vám nezdálo..." začal mluvit Snape, ale přerušila ho madam Pomfreyová, která vešla do místnosti.
„Tak, teď všichni ven. Už jste tu byli dost dlouho, Draco potřebuje klid!" zavelela přísně.
Poté, co profesoři odešli, podala Dracovi lektvar na spaní.
„Co myslíte, že se Malfoyovi stalo?" ptal se Ron svých přátel, když se všichni sešli v nebelvírské společenské místnosti.
„Já nevím," odpověděl Harry, "ale zeptej se tady Hermiony, ta by o tom mohla něco vědět!"
„O čem to mluvíš, Harry?" ptala se Hermiona.
„To ty jsi hned spěchala Malfoyovi na pomoc. Vypadala jsi, jako kdybys přesně věděla, co se s ním děje!" řekl vztekle Harry.
„Harry má pravdu. Co víš o Malfoyovi? Nebo s ním snad něco máš?" ptal se Ron s vyčkávavým pohledem.
„Jste oba směšní! Radši půjdu a nechám vás, abyste se vzpamatovali. Chováte se jak malé děti. A to jen proto, že konečně chytil zlatonku někdo jiný než Harry!" urazila se Hermiona a vyběhla z místnosti.
Jak si o mně můžou myslet, že mám něco s Malfoyem? K tomu bych se nikdy nesnížila! vztekala se Hermiona.
V mysli se však stále vracela k Dracovi. Draco, svíjící se na zemi bolestí a prosící ji o pomoc.
Vypadal tak bezmocně...Musím zjistit, co s nm je! řekla si Hermiona a zamířila na ošetřovnu.
Bylo už chvilku po večerce, takže na ošetřovně nikdo nebyl. Madam Pomfreyová odešla za Brumbálem, a tak jí nestálo nic v cestě. Pomalu přistoupila k Dracovu lůžku. Vypadalo to, že má zlý sen. Zmítal se z jedné strany na druhou a po tváři mu stékaly kapičky potu.
„Ššš, Draco, klid!" zašeptala Hermiona.
Draco sebou ale házel čím dál víc.
„Ne, já nic neudělal! Ještě ne, prosím!" začal křičet ze spaní.
„Draco, prober se!" vykřikla Hermiona a položila mu ruku na rameno.
Draco se najednou probudil. Rychle ucukla rukou zpátky, ale on byl rychlejší a chytil ji.
„Grangerová," řekl unaveně.
„Malfoyi."
„Co tu děláš?"
„Chtěla jsem vědět, jak ti je. Vypadal jsi vážně zle."
„Budu v pořádku. A nedělej se, že tě to zajímá," řekl vztekle.
„Fajn!" odsekla Hermiona a chystala se k odchodu, ale Draco pořád držel její ruku ve své.
„Stůj!" skoro vykřikl.
„Chci vědět, co se tam přesně stalo."
Draco na Hermionu upřel svůj pronikavý pohled.
„No, chystal ses přistát na zemi, ale najednou jsi ztratil vědomí a spadl jsi. Chvíli jsi ležel bez hnutí, ale pak jsi se začal zmítat a křičet bolestí."
„Stála jsi nade mnou..."
„Ano, stála. Poslala jsem je všechny pryč, viděla jsem, jak tě to ničí. Pak jsem na tebe použila kouzlo a profesor Snape tě přenesl sem."
Chvíli bylo ticho.
„Proč jsi mi pomohla?" zeptal se Draco.
„Jak jsem řekla, viděla jsem, že tě to ničí. Příliš mnoho cizích myšlenek v hlavě může člověku uškodit," odpověděla Hermiona a zvědavě se na Draca podívala.
„Takže to víš," povzdechl si Draco.
„Ano, vím. Už od toho setkání ve vlaku, ale nebyla jsem si jistá. Ale pak se ta tvoje schopnost projevila znovu..."
„Divím se, že sis to nenašla v nějakých knížkách, Grangerová," ušklíbl se Draco.
„Nenašla jsem si to, protože to tam není. Bohužel musím říct, že jsi jediný kouzelník s touto schopností."
Hermiona se otočila a šla ke dveřím.
„Grangerová, co jsi to na mě použila za kouzlo?" zakřičel na ni, ale to už byla pryč.
Zpět na obsah
Kapitola 8: 8. kapitola - Ples
Čas pomalu ubíhal a blížily se vánoční prázdniny. Den před odjezdem studentů domů za rodiči se konal vánoční ples. Draco seděl ve zmijozelské společenské místnosti se svými gorilami a přemýšlel o nadcházejících prázdninách. Bál se. Bál se svého vlastního otce. Bál se, že odhalí jeho schopnost číst myšlenky a on bude muset začít sloužit Voldemortovi hned. V Nitrobraně se zdokonaloval, ale přece jen se někdy Snapeovi podařilo dostet se mu dál do jeho myšlenek. Většinou to byly vzpomínky na Hermionu Grangerovou, a to se Dracovi nelíbilo. Grangerová. Zrovna nedávno s ní měl výstup, kterému přihlížely obě jejich koleje. Od svých goril se dozvěděl, jaké kouzlo na něj použila a chtěl jí za to vynadat. Ale to si pěkně naběhl. Grangerová si nenechala nic líbit a jeho úder mu mnohonásobně vrátila. Při této vzpomínce se Draco musel pousmát. Křičela na něj, že ho tam příště nechá ležet, a ať se z toho dostane sám. Draca bavilo ji provokovat. Něco se s ní stalo. Co si ji pamatoval, byla spíš taková tichá myš, ale tenhle rok byla úplně jiná. Sebejistější, výbušnější, hez...
„Draco, posloucháš mě vůbec?"
„Co?" probral se Draco.
Vedle něj seděla Pansy Parkinsonová a cloumala s ním.
„Ptám se, co si bereš na ten vánoční ples za hábit. Chci si vzít šaty tak, abychom spolu ladili!"
Kruci, ten ples.
„Já nevím, třeba ten šedý."
„Dobře, vyberu si podle něj šaty," řekla Pansy a odběhla.
Draco se chytil za hlavu.
Panebože, šel bych radši s kýmkoliv jiným, jenom ne s Pansy.
„Draco, tak pojď už!" Pansy ho tahala za rukáv ke schodům do Velké síně.
Vůbec se mu tam nechtělo. Nesnášel tyhle společenské akce, kdy musel předstírat, že se dobře baví. Pomalu scházel dolů a snažil se co nejméně dotýkat Pansy. Nesnášel ji, ale musel se s ní bavit kvůli otci, který se přátelil s jejími rodiči. Samozřejmě, že to také byli Smrtijedi. Zamířili ke stolům, které byly rozestavěny kolem stěn tak, aby vznikl co největší taneční prostor.
Posadili se ke stolu a Draco se rozhlížel po síni. Vypadalo to, že se všichni dobře baví. Vlastně, skoro všichni. Zastavil pohledem u nebelvírského stolu. Harry se bavil s Ginny, Ron flirtoval s Levandulí a Hermiona...Hermiona se nebavila s nikým. Draco se zarazil.
„Copak Grangerová nepřišla s žádným partnerem?" zeptal se Pansy.
Ta se uchichtla.
„Ale přišla, jenže Weasley se zřejmě rozhodl vyměnit partnerky! Patří jí to. Nemá se chovat tak nafoukaně. Půjdeme si zatancovat, Draco?"
Po několika tancích se Draco omluvil a vyběhl ven ze síně. Zastavil se v chodbě vedoucí k síni, opřel se o stěnu a zavřel oči.
Ale copak, Malfoyi? Snad tě tvoje partnerka neunavila?
Draco se prudce otočil.
„Grangerová! Ty mě snad špehuješ, nebo co?" zatvářil se vztekle.
Až teď si všiml, že Hermiona sedí na zemi hned vedle něj, opřená o zeď.
„Nefandi si, Malfoyi. Jestli ti to náhodou nedošlo, byla jsem tu první. Ale pokud ti to vadí, ráda odtud odejdu."
Hermiona začala vstávat, ale Draco si najednou sedl vedle ní.
„Mě to neobtěžuje, ale co tvůj přítel?" zeptal se posměšně.
„O Rona se nestarej, Malfoyi."
„Copak? Vy jste se snad pohádali? To mě vážně mrzí! Co je to za kluka, co nechá svou holku o samotě na plese, a sám přitom flirtuje s jinou?" ušklíbl se Draco.
„Ty máš co mluvit, Malfoyi. A co ty a Pansy? Ta ignorace z tvé strany, to ji musí chudinku mrzet, nemyslíš?" podotkla jedovatě Hermiona.
„Já s Pansy nechodím. Jenom jsme spolu přišli na ples. Pokud to ona bere jinak, její problém. Ale co ty a Ronánek?" řekl škodolibě.
„Neprovokuj mě, Malfoyi!"
„Ale copak? Snad ti nevadí, že Weasley kouká po Levanduli? Jasně, že nevadí. Ty jsi přece jen obyčejná mudlovská šmejdka!"
V tu chvíli byla Hermiona na nohou a vytáhla hůlku. Draco udělal to samé.
„Mdloby na tebe!" vykřikla Hermiona, ale Draco včas stihl vytvořit štít a ona měla co dělat, aby se vyhla odraženému kouzlu.
„No tak, Grangerová! Jiné kouzlo neznáš?" posmíval se Draco.
Ať se jakkoliv snažila, Malfoy byl vždycky rychlejší a dokázal číst její myšlenky.
„Na mě nemáš, Grangerová! Musíš..."
Draco nestihl doříct co chtěl, protože ho zasáhlo Hermionino kouzlo, které ho odhodilo skoro přes celou chodbu.
„Co to sakra bylo?" ptal se zmateně Draco, když se sbíral na nohy.
„To by mě také zajímalo!" zahřímal za nimi hlas profesorky McGonagallové. Aniž si toho všimli, jejich souboj přilákal publikum.
„Strhávám oběma kolejím padesát bodů a po prázdninách vás čeká týdenní trest!"
Zpět na obsah
Kapitola 9: 9. kapitola - Doma
Vlak se pomalu rozjížděl z nádraží v Prasinkách. Draco přecházel po chodbě. V noci toho moc nenaspal, celou dobu myslel na svého otce. Dveře kupé se otevřely a na chodbu vešla Pansy. Když uviděla Draca, přišla k němu a vzala ho kolem ramen. Draco její ruku setřásl.
„Ale no tak, Draco. Jedeš přece domů, máš se těšit, ne?"
„Hm."
„Rozhodně je to lepší než zůstat na prázdniny ve škole. Tam zůstávají jen největší zoufalci jako Potter, Weasley a Grangerová..."
Draco ji vůbec neposlouchal. Díval se z okna a sledoval ubíhající krajinu. Na nádraží na něj čekala matka. Byl rád, že ji vidí.
„Draco! Jak ses měl? Stýskalo se mi po tobě!" řekla Narcissa a objala ho.
Draco se v jejím objetí cítil bezpečně.
„Tak pojď, jedeme domů. Otec dnes pozval na večeři Goylovy a Crabbeovy."
Draco se tvářil rozčarovaně. To bez nich nemůže být ani jeden den? Když přijeli domů, jejich domácí skřítek ho hned uvedl do Dracovy pracovny.
„Pojď dál, Draco."
„Dobrý den, otče."
„Jak ses měl, Draco? Ale to je vlastně jedno. Co známky?" ptal se Lucius.
„V pořádku, otče."
„To doufám. Když už jsi odmítl stát se teď Smrtijedem, tak aspoň ty známky ať za něco stojí!"
„Já jsem neodmítl být Smrtijedem, otče! Jen chci v klidu dostudovat! Mám na to snad právo, ne?" řekl vztekle Draco.
„Jak se opovažuješ se mnou mluvit tímhle tónem? Mám pocit, že se s tebou něco děje. Co se ti honí hlavou?"
„Nic, otče. Vůbec nic se neděje!" vyštěkl Draco.
„Nevěřím ti! Dobrá, jak chceš. Takže po zlém. Legilimens!"
Draco cítil, jak mu otec vstupuje do hlavy. Nesmí ho tam pustit! Ale to už mu vzpomínky proudily hlavou.
Cesta vlakem...
Dalton Bellows zhroucený na zemi...
Vztekající se Hermiona...
Draco tančící s Pansy...
Souboj s Hermionou...
„DOST!" vykřikl Draco.
Oddychl si. Ostatní vzpomínky se mu naštěstí podařilo utajit. Snažil se popadnout dech. Když se mu to podařilo, pohlédl na otce. Ten se na něj zkoumavě díval.
„Co to bylo za výstup s tou nechutnou mudlovskou šmejdkou, Draco?" ptal se Lucius.
„Provokovala mě, otče. Urážela mě, musel jsem jí to nějak vrátit!" ušklíbl se Draco.
„Bohužel to viděli profesoři a strhli oběma kolejím body a udělili nám týdenní trest, který musíme po prázdninách vykonat."
Lucius se na něj chvíli zaraženě díval, jako kdyby viděl něco, čemu nechtěl uvěřit.
„To nevadí, synu. Jen se zkus příště lépe ovládat. Jsi přece Malfoy! A teď se běž připravit na večeři!"
Večeře probíhala v klidu. Lucius se bavil s Crabbeovými a Goylovými a Narcissa se pokoušela zatáhnout do hovoru jejich syny.
„Tak co, hoši? Stalo se ve škole letos něco zajímavého?" ptala se.
„Hm...ani ne, paní Malfoyová. Jsme pořád na kordy s nebelvírskými, jinak nic nového," řekl Crabbe.
„Ale počkej, jedna zajímavá věc se přece stala!" přerušil ho Goyle.
„Vážně? A jaká?" zpozorněl Lucius.
„No, do školy nastoupil jeden prvňák, co vypadá úplně jako Draco, když byl malý."
„To je zajímavé. A jak se jmenuje?" ptal se Crabbe starší.
„Dalton Bellows," odpověděl Goyle.
Narcissa náhle zbledla.
„Omluvte mě, prosím. Udělalo se mi nevolno," vyhrkla a vyběhla z místnosti.
Draco pohlédl na svého otce, který měl ve tváři podivný výraz. Zbytek večeře proběhl v tichu.
Prázdniny rychle utíkaly a Draco se chystal zpět do školy. Otec byl stále zavřený ve své pracovně nebo někam mizel a jeho matka byla od té večeře zamlklá. Ani Draco se nedozvěděl, co se s ní děje. Když nadešel den odjezdu, šla ho vyprovodit na nádraží. Narcissa svého syna objala.
„Měj se hezky, Draco. Dej na sebe pozor. A hlavně se prosím tě drž dál od..."
„Od koho, mami?" ptal se Draco, když se zarazila.
„To nic, mluvím nesmysly. Ahoj, Draco!" vyhrkla a odcházela pryč.
Draco zůstal zaraženě stát ve dveřích vlaků. Ještě pořád slyšel jako ozvěnu její myšlenky.
Dalton. Dalton je v Bradavicích... Zpět na obsah
Kapitola 10: Školní trest
„Měli byste se pořádně začít učit, prázdniny už skončily!" řekla Hermiona svým kamarádům, když viděla jejich hromadu domácích úkolů, které ještě neměli hotové.
„Ale no tak, Hermiono, stejně nám s těma úkolama jako vždycky pomůžeš, na to jsi až moc hodná," uculoval se Harry.
Hermiona už se chystala protestovat, ale do řeči jí skočil Ron.
„Stejně si myslím, že tebe by mělo trápit nejvíc, že prázdniny skončily..."
„Proč?" zarazila se Hermiona.
„No, týdenní trest s Malfoyem..."
Ach jo, jak jsem na to mohla jen zapomenout? Co může být horšího?
„Ale no tak, Hermiono, přestaň se tvářit tak sklesle. Jen ty a Malfoy, světla svíček, romantika jak má být..." rýpl si Harry.
„Moc vtipné, Harry!" odsekla Hermiona a vyšla ze společenské místnosti.
Za sebou nechala rozesmáté tváře svých přátel.
„Slečno Grangerová, pane Malfoyi, pojďte na okamžik se mnou," řekl Snape po skončení hodiny.
Hermiona vrhla na Harryho a Rona útrpný pohled a vydala se za Snapem. Zastavili se před jeho kabinetem.
„Nabídl jsem se, že svůj trest vykonáte pod mým dohledem. Budu vás čekat dnes večer v osm hodin v učebně lektvarů. Neopovažujte se přijít později!" přikázal Snape a vrhl na ně jeden ze svých nejděsivějších pohledů.
„Teď běžte!"
Hermiona se podívala na Draca. Ten šel tiše vedle ní a tvářil se, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo.
„Tak co?" ptal se Harry, když Hermiona dorazila do nebelvírské věže.
„Trest budeme mít se Snapem," odpověděla Hermiona.
„To je mi vážně líto, mít s ním trest je fakt hrůza," řekl Ron.
„Co na to Malfoy?" zeptal se Harry.
„Určitě musel být vzteky bez sebe, že má trest, a ještě k tomu s tebou."
„To je právě to zvláštní, tvářil se, jako kdyby mu to bylo jedno."
„Dej si pozor, třeba něco chystá!" poznamenal Ron.
„To snad ne. No nic, jdu si udělat úkoly. A vám doporučuji udělat to samé!"
Přesně v osm už seděli Draco s Hermionou v učebně lektvarů. Raději se dívali každý jiným směrem. Do učebny potichu vešel Snape. Když viděl, jak se k sobě chovají, pobaveně se ušklíbl.
„Jsem rád, že jste mě poctili svou přítomností," řekl Snape škodolibě.
Hermiona leknutím nadskočila, Draco se na něj jen podíval nezúčastněným pohledem.
„Určitě vás zajímá, jak bude trest vypadat. Jelikož jste mí nejlepší studenti, rozhodl jsem se, že spolu budete pracovat na složitějších lektvarech. Každý večer mi jeden připravíte a já vám ho oznámkuji. Nějaké otázky? Ne? Výborně. Vzadu na stole leží kniha, podle které budete pracovat. Máte na to tři hodiny," řekl Snape a opustil učebnu.
„To jsou Lektvary nejmocnější!" vykřikla Hermiona a popadla knihu do ruky.
Draco se pro sebe pobaveně usmál, když viděl její nadšení.
Měla by být naštvaná, že se mnou musí pracovat, a ona je zatím z té práce nadšená!
„Malfoyi, vnímáš mě? Haló!"
Draco si až teď uvědomil, že mu mává rukou před očima.
„Co je?" probral se.
„Co se s tebou děje? Vypadáš jak tělo bez duše. No, i když, možná je to tak lepší..." rýpla si Hermiona.
„Moc vtipný, Grangerová. Jaký lektvar budeme dneska připravovat?"
„Nevím, je jich tu hrozně moc. Jsou pěkně těžké. Navrhuju začít něčím jednodušším. Co třeba Vznášející lektvar?"
„Fajn."
Hermiona s úžasem sledovala Dracovo zapálení pro práci. Šlo mu to od ruky.
Teda Malfoyi, možná vážně nejsi takový břídil, jak jsem si myslela...
„Dík, Grangerová. Chvála od tebe, to je fakt síla!" poznamenal ironicky Draco.
Hermiona se na něj chvíli zaraženě dívala, a pak se začala smát.
„Promiň, pořád zapomínám na to, že mi rád lezeš do hlavy," řekla škodolibě.
„Nemáš myslet tak nahlas!" odsekl Draco, ale pak se začal taky smát.
„Vidím, že se dobře bavíte. To už jste hotovi?" ušklíbl se Snape, který se jim z ničeho nic objevil za zády.
Hermiona a Draco nadskočili, jako kdyby je přistihl při něčem zakázaném.
„A-a-ano, pane profesore. Už to máme," vykoktala Hermiona.
„Tak se na to podíváme," řekl suše Snape, rozlil lektvar do dvou pohárů a podal jim je.
„Tak na zdraví, vážení!"
Hermiona a Draco se na sebe podívali a vypili poháry do dna. Nedělo se vůbec nic. Pak oba vykročili směrem k profesorovi. Hermiona se najednou zakymácela a stejně jako Draco se vznesla do výšky pěti stop.
„Výborně. Z dnešního lektvaru máte oba vynikající. Zítra se dostavte ve stejnou dobu," řekl Snape.
„Počkejte, pane profesore!" vykřikl Draco, který se pořád ještě vznášel.
„Jak se z toho dostaneme?"
„Ach, já vám zapomněl říct, že si máte udělat i protilektvar. No nic, budete muset počkat, než přestane účinkovat.Přeji vám dobrou noc!" pokrčil rameny Snape a odešel.
„Parchant jeden! To nám udělal naschvál!" vztekala se Hermiona.
„Klid, Grangerová. Za jak dlouho ten lektvar přestane působit?"
„To záleží na množství, které vypiješ. To naše bylo tak na dvě hodiny. Zatracený Snape!"
„Ale no tak! Takhle ošklivě se vyjadřovat o profesorovi..." bavil se Draco.
„Sklapni Malfoyi! Co jsem komu udělala? Teď tady s tebou budu muset trčet ještě dvě hodiny navíc."
„Děláš, jako by ti to vadilo. Nebo snad máš něco proti mé společnosti?" uculoval se Draco a začal se k Hermioně přibližovat.
„Jdi, vlastně leť ode mě dál, Malfoyi!" vyhrkla Hermiona a snažila se mu vzdálit.
Ze začátku to šlo těžko, nemohla si zvyknout na to, že nestojí nohama na zemi. Po chvíli přišla na to, jak se ve vzduchu pohybovat a začala se Dracovi vysmívat.
„Mě nechytíš, Malfoyi!" vykřikla, když se jí podařilo dostat na druhý konec učebny.
„Vážně? Vsadíme se?" ušklíbl se Draco.
Hermioně došlo, že zas tak navrch nemá, a když se k ní Draco přiblížil, měla co dělat, aby se od něj dostala pryč. Učebnou se rozléhal jejich hlasitý smích, který přerušil až příchod Snapea a Brumbála.
„Tady máte protilektvar!" vyštěkl na ně Snape.
„Děláte rámus, že by to vzbudilo i mrtvého!" vztekal se.
„Vypijte to a zmizte!"
Hermiona a Draco vypili protilektvar a rozběhli se rychle každý na jinou stranu školy.
„Nevím, jestli byl dobrý nápad nechávat je spolu o samotě, Brumbále. Vy jste snad neviděl, co vyváděli?" prskal Snape.
„Jsou to ještě děti, Severusi. Navíc si myslím, že na Draca bude mít slečna Grangerová dobrý vliv," poznamenal Brumbál.
„Já si tím tak jistý nejsem. Navíc, zas takové děti to nejsou, bude jim sedmnáct let," řekl Snape zamyšleně.
„Necháme tomu volný průběh. Severusi, všiml sis už, jestli se mění i někdo další ze studentů?" zeptal se Brumbál.
„Ano, všiml, Brumbále. Dělá velké pokroky v Obraně proti černé magii, nikdo ze studentů na něj nemá, a asi nikdy mít nebude," řekl Snape a na chvíli se odmlčel.
„Ty myslíš..."
„Ano, Albusi. Je to Harry Potter." Zpět na obsah
Kapitola 11: Protego
„Tak co, Draco? Jaký byl trest s Grangerovou?" ptala se ho Pansy, když druhý den mířili do učebny Obrany proti černé magii.
„Hrůza. Nic horšího mě nemohlo potkat!" odpověděl Draco.
Tak hrůza, jo? No počkej, to ti vrátím. Těš se na dnešní večer, Malfoyi!
Draco se zarazil a otočil se.
„Už se nemůžu dočkat, Grangerová," řekl posměšně.
Ta se na něj obrátila s andělskou tváří.
„Ale no tak, Draco. Včera sis vůbec nestěžoval, vždyť to bylo docela fajn, ne? Jen ty a já..." řekla Hermiona a vešla do učebny.
„Draco, co to má znamenat?" ptala se udiveně Pansy.
„Nic!" odsekl Draco a snažil se rozdýchat svůj šok.
Teda, ta mi to nandala. No, uvidíme, kdo koho dneska večer dostane!
„Hermiono, to bylo vážně úžasný! Rone, viděl jsi, jak se ten blbeček tvářil?" prohýbal se Harry smíchy.
„Jasně, že viděl! Hermiono, ty jsi vážně třída!" řekl Ron a obrátil se na Hermionu.
Ta se ale dívala z okna a nevnímala ho.
Ty jsi vážně parchant, Malfoyi. Včera jsem si začala myslet, že je v tobě aspoň něco lidskýho, ale očividně ne. Jsi vážně syn svého otce...
„Slečno Grangerová, vnímáte mě?" ptal se profesor Moody.
„A-a-ano," probrala se rychle Hermiona.
„Výborně, takže jistě můžete jít sem ke mně a předvést ukázkově kouzlo Protego."
Hermiona pomalu přišla k profesorovi.
„A jako partnera vám vybereme... třeba pana Pottera. Tak pojďte!"
Harry se postavil naproti Hermioně a seslal na ní kouzlo. Hermiona se ale plně nesoustředila a kouzlo ji zasáhlo. Když vstávala, všimla si Dracova škodolibého pohledu.
No počkej, já ti ukážu!
Jakmile na ni Harry seslal další kouzlo, okamžitě se bránila.
„PROTEGO!"
To, co se stalo potom, nikdo nečekal. Hermiona vytvořila tak velký štít, že to odrazilo Harryho, Moodyho a pár nejblíže sedících spolužáků až na druhý konec učebny. Hermiona vyděšeně upustila hůlku a rozběhla se k Harrymu a profesorovi, kteří se snažili vstát.
„Jste v pořádku?" ptala se.
„Slečno Grangerová! Nikdy, opakuji, nikdy, nesmíte upustit hůlku! V tu ránu by bylo po vás! A co se týče toho vašeho štítu... Nebelvír je teď bohatší o sto bodů!"
Všichni nebelvírští propukli v jásot.
Zmijozelští se jen ušklíbali až na Draca, který to celé zaraženě sledoval.
„Jsem rád, že i dnes jste přišli včas. Vyberte si lektvar a začněte pracovat. Doufám, že dnes to bude něco složitějšího!" řekl Snape a chystal se odejít.
Zarazil se, když si všiml, že ho Hermiona nevnímá.
„Slečno Grangerová, slyšela jste, co jsem teď říkal?" zeptal se hrozivým hlasem.
„Ona je úplně mimo od té dnešní hodniny Obrany proti černé magii," odpověděl Draco a podíval se na Hermionu, která se dívala z okna.
Snape se zamračil.
„Proč? Co se jí stalo?" zeptal se.
„Jí nic, schytali to Potter, Moody a žáci v prvních lavicích," uchichtl se Draco.
Když viděl profesorův zmatený pohled, pokračoval.
„Měla předvést ukázkově kouzlo Protego. Jenže vytvořila tak velký štít, že odrazil všechny ty lidi až na druhou stranu učebny."
Snape se na něj nevěřícně díval. Pak se otočil na Hermionu.
„Slečno Grangerová!" oslovil ji.
Hermiona se na něj konečně podívala.
„Ano, pane profesore?" řekla unaveným hlasem.
„Chci, abyste mi předvedla váš štít."
Teď to byla nejen ona, ale i Draco, kdo se tvářil vyděšeně.
„Ne, prosím. Mám strach, že někomu ublížím."
„Já a pan Malfoy se postavíme až na druhou stranu ke zdi. Nikomu se nic nestane. Vyšlu na vás kouzlo a vy mi předvedete svůj štít."
„Tak dobrá," souhlasila Hermiona.
Pro jistotu šla na opačnou stranu učebny.
„Mdloby na tebe!" vykřikl Snape.
„Protego!"
Z Hermioniny hůlky vytryskl zářící paprsek a vytvořil kolem ní obrovský štít. Byl tak velký, že dosáhl až ke Snapeovi a Dracovi a přimáčkl je na stěnu. Snape cítil, že může sotva dýchat. Bylo to, jako kdyby ho na stěnu přitisklo něco příšerně těžkého.
„Dost!" zvolal Draco z posledních sil.
„Finite incantatem!" vykřikla Hermiona.
Štít zmizel. Snape se rozkašlal. Po chvíli se podíval na Hermionu, která se vyčerpaně svezla na zem.
„Co je vám?" zeptal se.
„Ten štít mě hrozně unavil. Jako kdyby mi vzal veškerou moji sílu," odpověděla Hermiona.
„No, to máme štěstí, že jsi ho zrušila včas!" poznamenal sarkasticky Draco.
„To bylo opravdu pozoruhodné. Kdo ví, s čím přijdete příště. Teď se dejte do práce. A nezapomeňte si připravit i protilektvar!" ušklíbl se Snape a odešel.
Hermiona stále seděla na zemi. Draco přišel až k ní a podal jí ruku. Ta ji po chvilce zaváhání přijala. Jakmile ale s jeho pomocí vstala, zamotala se jí hlava a spadla přímo do jeho náruče.
„Promiň," zašeptala, když se vzpamatovala a odtáhla se.
„Tak jaký lektvar uděláme dneska?" zeptala se.
Draco chvíli listoval knihou.
„Co třeba Lektvar neviditelnosti?"
„Fajn," řekla Hermiona a dali se do práce.
Rychle jim to uteklo. Když se vrátil Snape, měli už lektvar hotový. Snape jim ho oznámkoval a propustil je.
„Ten dnešek ti neodpustím. Vrátím ti to," řekl Draco na chodbě.
„Jak to myslíš?" zeptala se Hermiona.
„Napřed mě zesměšníš před mou kolejí, pak mě div neudusíš svým štítem... Je toho dost, nemyslíš?" odpověděl Draco.
Hermiona se rozesmála.
„Za to první si můžeš sám. Nemáš mě pomlouvat! Spíš já bych ti to měla vrátit."
„To je pravda."
„Jsem ráda, že to uznáváš," řekla Hermiona a pak se zarazila, protože Draco se k ní začal přibližovat.
„C-c-co to děláš, Malfoyi?"
„Jsi nějak nervózní, Grangerová. Ale to už bys něměla být. Po včerejšku..." řekl Draco a přitiskl ji na stěnu.
„Včera to přece bylo docela fajn, ne? Jen ty a já..." ušklíbl se.
Byl tak blízko, že na své tváři cítila jeho dech. Draco se začal pomalu sklánět. Byl už tak blízko...
„Tak to by stačilo, Malfoyi!" vzpamatovala se Hermiona a odstrčila ho.
Naposledy se na něj podívala, a pak se rozeběhla do nebelvírské věže. Draco tam chvíli stál a díval se za ní.
Proboha, já chtěl políbit Grangerovou!
Hermiona vyběhla do dívčích ložnic, kde narazila na Ginny.
„Hermiono, co se ti stalo? Vypadáš rozrušeně. No tak, co ti je?" ptala se Ginny.
„Právě jsem se skoro líbala s Malfoyem." Zpět na obsah
Kapitola 12: Dalton Bellows
Vyučování uteklo ten den rychle. Odpoledne Hermiona zamířila jako vždy do knihovny, aby se připravila na druhý den.
„Ahoj Daltone," pozdravila malého chlapce, který také mířil do knihovny.
„Ahoj Hermiono!" pozdravil hlasitě Dalton.
Byl jeden z mála prvňáků, který neměl ze starších žáků strach. Hermionu stále udivovala podobnost mezi ním a Dracem. Jako by si z oka vypadli. Až na to, že Dalton byl teprve v prvním ročníku. Sedla si ke svému oblíbenému stolu, na který skoro vůbec nebylo vidět, protože byl, jak říkala Hermiona, v temném koutě. Byla asi v půlce eseje na přeměňování, když ji vyrušila hlasitá rána.
Hermiona se podívala směrem, odkud rána přišla a uviděla malého Daltona, zavaleného knihami. U něj stál Draco a oprašoval se. Málem vyprskla smíchy, ale naštěstí se rychle uklidnila, aby se neprozradila.
„Dávej sakra pozor! Co to tady vyvádíš?" zeptal se naštvaně Draco.
„Promiň, moc se ti omlouvám. Chtěl jsem sundat jednu knížku na lektvary, ale byla moc vysoko, tak jsem šplhal po policích, a najednou se na mě sesypaly knížky. A na tebe taky," dodal rychle, když viděl, jak se Draco mračí.
„Hm. Koukám, že ta jediná tam zůstala," řekl už pobaveně Draco a sáhl po knížce o lektvarech.
„Na co ji potřebuješ?" zeptal se Daltona.
„Mám na lektvary Snapea."
Teď už byl Dracův úsměv opravdový.
„Zasedl si na mě a dává mi hrozné známky. A navíc nikdy nechápu jeho výklad. Tak jsem si chtěl najít nějakou knihu, kde by to bylo pořádně vysvětleno," řekl nešťastně Dalton.
Draco se na něj pronikavě zadíval.
„Tak pojď," řekl Daltonovi.
„A kam?"
„Támhle ke stolu. Vysvětlím ti alespoň základní pravidla. Snad ti pak půjdou lektvary lépe," odpověděl Draco.
Hermiona s úžasem sledovala, s jakou trpělivostí Draco Daltonovi všechno vysvětluje a odpovídá na jeho všetečné dotazy.
Opravdu vypadají jako sourozenci. Taková rodinná idylka. Ach Ginny, kdybys věděla... pomyslela si Hermiona.
Najednou Draco zvedl hlavu a poprvé za celou dobu si ji všiml.
„Tak pojď k nám, ať je idylka úplná," řekl Draco.
Hermiona se zarazila, ale pak sesbírala všechny své knihy a sedla si k nim. Společně se pak snažili Daltonovi vysvětlit, že je rozdíl v tom, jestli zamíchá lektvar po směru hodinových ručiček, nebo proti směru. Ani se nenadáli a byl čas večeře. Hermiona rychle posbírala knihy a hnala se do nebelvírské věže.
„Hermiono, kde jsi byla celé odpoledne? Neříkej, že jsi byla celou dobu v knihovně!" řekla jí Ginny, když vyběhla do společenské místnosti.
„Jo, byla jsem tam. Pomáhali jsme Daltonovi s lektvary, Snape si na něj zasedl," řekla Hermiona a zarazila se, když si uvědomila, že se prozradila.
„Pomáhali? Kdo mu ještě pomáhal?" ptala se Ginny.
Když viděla Hermionin výraz, bylo jí to hned jasné.
„Hermiono, to snad ne. Ty se vážně nikdy nepoučíš. Ale nechce se mi věřit, že by sám od sebe někomu pomáhal. Zvlášť, když je Dalton z Nebelvíru."
„Kdo by sám od sebe nikomu nepomohl?" zeptal se Harry, který zrovna vešel do místnosti.
„Ale nikdo, bavíme se o jednom idiotovi z Mrzimoru," řekla Ginny a políbila ho.
„Tak to jo. Pojďte, jdeme na večeři!" řekl Harry.
„Ahoj," řekl Draco, když přesně v osm hodin vešel do učebny lektvarů.
„Ahoj," odpověděla Hermiona.
Snape, který stál ve dveřích, se ušklíbl.
„Vidím, že jste spolu začali velmi dobře vycházet. Výborně. Co kdybych dnes tedy navrhl lektvar já?" řekl škodolibě.
Draco s Hermionou se po sobě podívali a začali se děsit.
„Co takhle Nápoj lásky? Je to velice účinný lektvar, a také velice těžký lektvar."
„Ale pane profesore, na něj není žádní protilektvar!" vyhrkla zděšeně Hermiona.
„Správně, slečno Grangerová. Ale to nevadí. Při malém množství lektvar do týdne vyprchá. Nic hrozného se stát nemůže, nebo snad ano?"
„Ale..."
„Neodporujte mi, slečno Grangerová. Dejte se do práce!" odsekl Snape a odešel.
„Ten bastard! Prevít! Ubožák! Já mu dám, Nápoj lásky. Nic takového dělat nebudu!" vztekala se Hermiona.
„No tak, Grangerová. Uklidni se! Pokud ho neuděláme, Snape nám napaří další týden trestu navíc. Ale jestli chceš trávit další týden se mnou..." schválně nedořekl Draco a očekával Hermioninu reakci.
„Ne! To vážně nechci. Fajn. Jdeme udělat ten pitomý lektvar!"
Draco se pobaveně usmíval.
„A přestaň se tak blbě smát!"
Páni. To bych do ní neřekl. Ta když se rozjede...
Draco radši své myšlenky přerušil a začal se věnovat lektvaru. Sám z něj moc velkou radost neměl.
Po třech hodinách se vrátil Snape.
„Už jste hotovi?" ptal se Snape.
„Ano," odsekla naštvaně Hermiona.
„Výborně. Tak kdo z vás ten lektvar ochutná?"
Hermiona i Draco svorně mlčeli.
„Bylo mi jasné, že nebude žádný dobrovolník. Proto jsem si sem přinesl dvě dřívka. Jedno je kratší. Kdo si vytáhne kratší, pozná na vlastní kůži, jak působí Nápoj lásky. Tak do toho!"
Oba chvíli váhali, ale nakonec každý z nich popadl jedno dřívko a sevřel ho v dlani.
„Ukažte je," přikázal Snape.
„Mám delší," vydechla Hermiona, když rozevřeli dlaně.
„Takže pan Malfoy. No, to bude velice zajímavé," pousmál se Snape.
Hermiona ho měla chuť zabít. Draco vzal do ruky nádobu s trochou odlitého lektvaru. Chvíli se na něj nerozhodně díval. Nakonec ji zvedl k ústům, napil se... a polkl. Zpět na obsah
Kapitola 13: Nápoj lásky
Chvíli se nedělo vůbec nic. Za naprostého ticha položil Draco nádobu za sebe. Snape a Hermiona ho propalovali pohledy.
„Draco, jsi v pořádku?" zeptala se potichu Hermiona.
Draco chvíli stál bez hnutí, a pak se na ni konečně otočil.
„Hermiono, musím ti něco říct."
„Co?" zeptala se vyděšeně Hermiona.
„Já... já už to nemůžu dál tajit. Jsi úžasná! Nádherná! Miluju tě!" vyhrkl Draco.
Snape se potichu škodolibě uchichtl.
„Výborně! Z Nápoje lásky máte oba vynikající. Přeji dobrou noc," řekl Snape a odešel.
„Počkejte! Přece ho takhle nemůžete nechat!" volala za ním Hermiona, ale Snape už byl pryč.
„Nech ho být, Hermiono. Aspoň nám nikdo nebrání v naší lásce!" řekl Draco a pomalu se přibližoval k Hermioně.
Ta začala vyděšeně couvat.
Mysli, sakra. Co víš o Nápoji lásky? Je to jeden z nejsilnějších lektvarů... Lidé po něm ztrácejí svou vůli... Sakra... Neexistuje na něj žádný protilektvar... Kruci!
Draco se čím dál víc přibližoval.
Co mám teď dělat? Myslela jsem, že si dokážu poradit v každé situaci, ale tohle? Rychle, uvažuj. Utéct. Ano, to je přesně ono! pomyslela si Hermiona a začala pomalu couvat ke dveřím.
„Hermiono, my dva budeme skvělý pár!" řekl Draco, když už byl od ní jen kousek.
„Ano, jistě, Draco. Víš co? Dopovíme si to někdy jindy!" vyhrkla Hermiona, jakmile se dostala ke dveřím a pelášila pryč.
„Hermiono, jsi celá uřícená. No, ani se ti nedivím, Já bych od Snapea taky rychle zdrhal," řekl Harry, když se Hermiona objevila ve společenské místnosti.
Sesunula se do křesla a položila si hlavu do dlaní.
„Hermiono, co ti je? To byl ten trest tak příšerný? No tak, co se stalo?" ptal se Ron.
„Mám problém. Velký problém!" odpověděla Hermiona.
„Proč? Jaký problém?" ptala se Ginny, která zrovna vešla do místnosti.
„Snape nám dal za úkol dělat Nápoj lásky."
„No a? V čem je problém?" nechápal Ron.
Ginny byla chápavější.
„Kdo z vás ho vypil?" zeptala se.
Ron a Harry se na sebe vyděšeně podívali.
„Malfoy," odpověděla Hermiona.
Ron se rozesmál.
„Chtěl bych vidět Malfoye, jak ti vyznává lásku! No to muselo být něco!"
„To ještě uvidíš. Ta dávka působí týden. A bohužel, na Nápoj lásky neexistuje žádný protilektvar," řekla nešťastně Hermiona.
„Hermiono, vstávej! Přijdeš pozdě na snídani!" budila ji Ginny.
„Já tam nechci. Bude to parádní průšvih."
„No tak, to zvládneš. Jediný, kdo si koleduje o průšvih, je Snape. Vsadím se, že ho Brumbál pěkně usadí. Fakt si koleduje. Tak už pojď!"
Hermiona konečně vstala a ani ne za čtvrt hodiny už byli všichni na cestě na snídani. Jakmile vstoupila do síně, zděsila se. U nebelvírského stolu stál Draco s obrovskou kyticí růží.
„Ale ne," povzdechla si Hermiona, zatímco ostatní nebelvírští propukli v ohromný záchvat smíchu.
„Hermionko! Konečně jsi tady, nemohl jsem se tě dočkat. Podívej, co jsem ti přinesl!" vykřikl Draco.
Hermiona se pomalu doploužila ke stolu.
No nazdar.
„Jé, to je vážně úžasné, Draco. Mám hroznou radost!" řekla mu Hermiona na přivítanou, čímž vyvolala další záchvat smíchu nebelvírských.
„Hermionko, pojď se mnou, támhle ti držím místo!" řekl Draco, strčil jí do ruky kytici a táhl ji ke stolu zmijozelských.
„Ale..."
„Žádné ale. Dneska budeme snídat spolu, lásko," umlčel její protesty Draco a posadil ji hned naproti sobě.
„I po ránu jsi nádherná, jak to děláš?" ptal se a vzal Hermionu za ruku.
Ron se chystal rozeběhnout ke zmijozelskému stolu, ale Ginny ho zadržela.
„Klid. Do týdne ho to přejde. Bude z něj zase ten samý Malfoy, co nemůže nebelvírské ani vystát."
Ron se uklidnil a zase se posadil.
„Teda, to jsem vážně nečekal, že Malfoy bude reagovat takhle," řekl Harry a vyvolal tím u stolu další veselí.
„Jaká byla snídaně s Malfoyem?" ptala se Ginny Hermiony, když šly na vyučování.
„Ještě ty si rýpni. Vždycky jsem si přála, aby mi nějaký kluk dal kytku, ale takhle? To je fakt šílenost," ušklíbla se Hermiona.
„To byla ta snídaně tak příšerná?"
„Ne, ani ne. Byl ke mně pozorný a milý..."
„Hermiono! Vzpamatuj se! Je to Malfoy, a ještě ke všemu pod vlivem Nápoje lásky. Nebo mi snad chceš říct, že je takový i ve skutečnosti? Nechtěj mě rozesmát."
„No jo, máš pravdu. Radši se mu budu co nejvíc vyhýbat."
Správně. Přesně tak to udělám...
„Jen pojďte dál, slečno Grangerová. On vás přece neukousne," řekl Snape, když večer vcházela do učebny lektvarů.
Hermiona hodila po profesorovi nenávistným pohledem.
„Dnes zůstává výběr lektvaru na vás. Za tři hodiny vám ho přijdu oznámkovat. Dejte se do práce."
Hermiona si povzdechla. Vybrala lektvar a dali se do práce. Snažila se nevnímat Dracovy zamilované pohledy a jeho letmé doteky, ze kterých byla nesvá. Naštěstí ji po třech hodinách zachránil Snape, který je přišel oznámkovat.
„Hermionko, počkej na mě!" volal na ni Draco, když vyšla z učebny.
„Co je?"
„Ty se se mnou nebavíš?" Draco se na ni díval smutnýma očima.
V těch jeho očích se jednou utopím.
„Ale bavím, jen..."
„Jen co?" zeptal se tiše Draco a jednou rukou ji objal kolem pasu.
Hermioně se zatajil dech.
„Jsi krásná," zašeptal a přitiskl ji k sobě.
Ale ne. Co chce dělat? ptala se v duchu Hermiona.
Draco se k ní naklonil a políbil ji do vlasů, druhou rukou ji pohladil po zádech. Hermiona se začala třást.
Huso hloupá. Musíš na jeho doteky takhle reagovat? Jsi směšná.
Aniž by si to uvědomila, přitiskla se k Dracovi ještě víc a objala ho.
Hermiono Grangerová, co to vyvádíš?
Draco ji něžně políbil na ústa.
Vždyť je pod vlivem Nápoje lásky. Pravý Draco by si se mnou nic nezačal. Kruci, kdyby mě tak nepřitahoval! Jen jednou. Jednou jedinkrát ho políbit...
Draco se jí podíval do očí, a pak se k ní sklonil. Jeho horká ústa se přitiskla na její. Hermiona ho objala pevněji.
Draco, co to se mnou děláš? pomyslela si a dál vychutnávala jeho polibek.
Draco ji od sebe prudce odstrčil.
„Máš pravdu, Grangerová. Jak bych si mohl začít něco s mudlovskou šmejdkou, jako jsi ty?"
Hermiona se na něj nechápavě zadívala.
„Myslíš si, že jsem takový blázen, že bych ten Nápoj lásky vypil? Ani omylem. Využil jsem okamžiku, kdy jsi Snapeovi ukazovala dřívko a nápoj vylil."
Hermiona se z toho šoku nemohla vzpamatovat.
„To chceš říct, že to celé byla jen přetvářka?"
„Přesně tak. Škoda jen, že jsem to nedotáhl až do konce. Přitahuju tě tak moc, že bys se mnou šla třeba až do pekla. No, za tu legraci to stálo..."
Na tváři mu přistála její dlaň.
„Ty... ty... ty odpornej bastarde! Myslíš si, že si můžeš jen tak zahrávat se životy ostatních? Nenávidím tě, Draco Malfoyi. Slyšíš? Nenávidím tě!"
Hermiona se rychle odvrátila, aby neviděl její slzy a vydala se temnou chodbou do nebelvírské věže.
Draco se opřel o stěnu a sledoval odcházející Hermionu.
Utíkej, Grangerová. Utíkej, daleko ode mě...
Zpět na obsah
Kapitola 14: Nenávist
Od onoho osudného večera uběhl skoro měsíc. Hermiona měla každým dnem čím dál větší kruhy pod očima a Draco nevypadal o nic lépe. Vždy, když na sebe narazili, naprosto se ignorovali. Nikomu to nepřišlo zvláštní, až na Ginny, která je celý měsíc pozorovala.
Něco se mezi nimi muselo stát... říkala si vždy, když ty dva viděla pohromadě.
„Hermiono, kam tak pospícháš?" zeptala se jí jednoho dne Ginny.
„Neříkej, že zase do knihovny."
„Přesně tak!" odsekla Hermiona.
„A už toho mám dost, kamarádko! Ty teď půjdeš hezky se mnou a řekneš mi, co se s tebou poslední dobou děje!" řekla Ginny naštvaně a táhla ji ven z hradu.
„Ginny, co to sakra děláš?" ptala se Hermiona, když ji Ginny dotáhla ven k jezírku.
„Teď si tady my dvě pěkně sedneme, a ty mi všechno řekneš. Úplně všechno, jasný?" přikázala jí Ginny.
Hermiona se zadívala do dálky.
„Není co říct," řekla potichu.
„Ale je. A ty už to v sobě dusíš skoro měsíc. Nepoznávám tě, Hermiono."
„Já sebe taky nepoznávám..." šeptla Hermiona a v očích se jí zaleskly slzy.
„Má to co dělat s Malfoyem, viď?" zeptala se opatrně Ginny.
Hermiona jen beze slov přikývla. Ginny ji objala.
„Hermi, co se stalo?"
„Vzpomínáš na ten den potom, co Draco vypil ten Nápoj lásky?"
„Ano, na to si dobře vzpomínám. Přinesl ti kytici růží," uchichtla se Ginny.
„Jen je mi záhadou, jak to, že se druhý den choval zase normálně. Neměl ten lektvar působit týden?"
„Přesně tak," odpověděla Hermiona.
Ginny se na ní nejdříve nechápavě zahleděla, a pak se jí na tváři objevil výraz zděšení.
„Chceš říct, že..."
„Že Draco ten lektvar nevypil."
„Co se stalo na trestu?" přerušila Ginny chvíli ticha.
„Dokončili jsme lektvar a Draco za mnou vyběhl na chodbu a políbil mě," odpověděla Hermiona.
Ginny zalapala po dechu.
„A ty? Co jsi udělala?"
„V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě přitahuje. Ach Ginny, já ho milovala. Hrozně jsem ho milovala."
„Co se stalo potom?"
„Odstrčil mě od sebe a vysmál se mi do očí. Řekl, že by nikdy nemohl být s mudlovskou šmejdkou jako jsem já," odpověděla Hermiona a odmlčela se.
„Nenávidím ho, Ginny. Tak, jak moc jsem ho milovala, tak moc ho teď nenávidím!" řekla roztřeseným hlasem a rozplakala se.
Ginny ji objala. Ani jedna z nich si nevšimla postavy opřené o strom pár metrů od nich, která se ve chvíli, kdy se Hermiona rozplakala, vydala pomalu zpátky do hradu.
„Holky, tady jste! Všude vás hledáme!" vykřikl Ron, když je uviděl.
Hermiona si rychle osušila slzy.
„Byly jsme se jen projít," řekla Ginny.
„Neříkejte, že jsme vám chyběly."
„Mně teda určitě," řekl Harry a políbil Ginny.
„Máme pro vás novinku!" řekl Ron.
„Za deset dní je Valentýn a Brumbál se rozhodl uspořádat ples! Každý musí dorazit s partnerem."
„Super! S kým asi půjdu?" zamyslela se naoko Ginny, čímž si vysloužila zlechtání od Harryho.
„Dost!" svíjela se a snažila se popadnout dech.
„Samozřejmě, že půjdu s tebou!" Harry byl s její odpovědí spokojen a přestal ji lechtat.
„Půjdeš se mnou, Hermiono?" zeptal se Ron.
„Jo, proč ne," odpověděla nezúčastněně Hermiona.
Draco seběhl schody do své ložnice, zavřel za sebou a padl na postel. Pokoj se mu zdál najednou nesnesitelně velký a prázdný.
Kruci! Tohle jsem vážně nechtěl! Ale musel jsem to udělat. Musel jsem to zastavit. Je mi to líto! Musel jsem zastavit to šílenství mezi námi dvěma. Správně. Nesnášej mě. Drž se ode mě dál. Zapomeň na mě. Ach, Hermiono, jak jsi se do mě mohla zamilovat? Do mě, do budoucího smrtijeda? Do mě, nepřítele tvého nejlepšího kamaráda? Musíš na mě zapomenout. Stejně, jako já na tebe. Hermiono, proč na tebe nemůžu přestat myslet?
Draco zavřel oči. Jako vždy, když to udělal, se mu vybavil jeho polibek s Hermionou.
„Hermiono..." Zpět na obsah
Kapitola 15: Valentýn
„Tak ukaž, co sis vybrala na dnešek za šaty?"
„Nevybrala. Je mi to tak nějak jedno."
„Jak to myslíš, že sis nevybrala?" rozčilovala se Ginny.
Přešla k Hermionině skříni a otevřela ji.
„No, moc na výběr tu toho není. Víš co? Zajdeme do Prasinek. Ples začíná až v osm. To stíháme."
„Ginny, neblbni, vezmu si nějaké staré šaty."
„Ani nápad. Dnes musíš být nádherná. Aspoň ten trouba Malfoy uvidí, o co všechno přišel," řekla Ginny rozhodným hlasem.
Hermiona se zatvářila nešťastně.
„Promiň, já to tak nemyslela. Prostě chci, abys dnes vypadala nádherně a bavila se," omlouvala se Ginny.
„Máš pravdu. Tak pojď, pomůžeš mi něco vybrat."
„Dobrý den, děvčata. Budete si přát?" pozdravila je prodavačka.
„Dobrý den. Ano, sháníme tady pro mou kamarádku šaty na dnešní valentýnský ples," řekla Ginny.
„Samozřejmě. Pojďte se mnou, něco vybereme," řekla prodavačka.
Během pár minut před ně naskládala spousty šatů. Zkoušení šatů jim zabralo celou hodinu.
„Jsou všechny krásné, ale mám pocit, že jim něco chybí," zamyslela se prodavačka.
„Už to mám!" zajásala.
„Hned jsem zpátky!"
Za chvíli se objevila s obrovskou krabicí.
„Málem jsem na ně zapomněla. Přišly minulý měsíc. Zkuste si je!"
Prodavačka podala krabici Hermioně, a ta s ní zmizela za závěsem. Když vyšla ven, prodavačka i Ginny zalapaly po dechu.
„Hermiono! Jsi nádherná!" vykřikla Ginny.
Hermiona se postavila před zrcadlo a užasle se na sebe dívala.
„Jsem to opravdu já?"
„Slečno, vypadáte úchvatně. Ta barva vám náramně sluší. Myslím, že dnes budete lámat srdce všech mladíků na škole," řekla prodavačka a mrkla na ni.
„Tak co říkáš, bereš je?" ptala se nedočkavě Ginny.
„Samozřejmě!" odpověděla Hermiona.
Hermiona vešla do své ložnice a položila krabici s šaty na stůl. Najednou se zarazila.
Zvláštní. Jako by tu někdo byl...
Nervózně se rozhlédla po místnosti. Nevšimla si žádné změny, a tak zamířila k nočnímu stolku, aby si vzala hřeben. Otevřela šuplík a chtěla ho vyndat, když si všimla modré sametové krabičky hned vedle něj. Posadila se na postel a vzala ji do ruky. Opatrně krabičku otevřela.
„Hermiono, už jsi převlečená? Udělám ti nějaký účes..." vpadla do pokoje Ginny a zarazila se, když viděla, co Hermiona drží v ruce.
„No páni! To je nádhera!" vyhrkla Ginny.
Hermiona vytáhla z krabičky náhrdelník v podobě motýla posetý snad stovkou drahých kamenů.
„Kde jsi to vzala?" ptala se Ginny.
„Já nevím. Šla jsem si pro hřeben a ta krabička ležela vedle něj. Nemám tušení, kdo by mi ji tam mohl nechat. Je tu jen napsáno Krásný Valentýn."
„No páni," řekla znovu Ginny.
„Vypadá to, že máš tajného ctitele. A bohatého. No, ať ti ji tam nechal kdokoliv, přišel s tím právě včas. Bude se ti to hodit krásně k šatům! Tak pojď, udělám ti ten účes."
Hermiona si poslušně sedla.
„Tak, hotovo. Učesaná, nalíčená. Teď si oblékni ty šaty, už je pomalu čas vyrazit," řekla jí Ginny.
Hermiona se oblékla a Ginny ji dotáhla před zrcadlo. Nemohla tomu uvěřit. Před ní stála dívka v nádherných světle zelených šatech.
„Jsi krásná, Hermiono. Tak, ještě náhrdelník, a je to dokonalé. Prodavačka měla pravdu, dneska budeš lámat srdce. Ale to ti povídám, opovaž se sáhnout na Harryho!" zazubila se na ni Ginny a Hermiona se rozesmála.
„Kde kruci jsou? Těm holkám to vždycky tak trvá..." řekl Harry.
„Hele, támhle je Ginny."
„Je krásná!" vydechl Harry.
„Tak hele, kamaráde, bacha na ruce!" zamračil se Ron.
„Jasně, vždyť mě znáš," odpověděl Harry.
„No právě."
„Ahoj, lásko! Moc ti to sluší!" řekl Harry, když Ginny sešla po schodech dolů.
„A kde je Hermiona?"
„Neboj, Rone. Hned přijde," odpověděla Ginny.
V tu chvíli se Hermiona objevila na schodech.
„Támhle ji máš," ukázala na ni Ginny.
Ron se otočil a zůstal na ni nevěřícně koukat. Nebyl jediný.
Draco sledoval, jak se Hermiona vítá s Ronem.
Je nádherná! Vypadá ještě úžasněji než na tom plese ve čtvrťáku. Sakra, to mi ještě tak scházelo. Nesmím na ní myslet! pomyslel si a začal se raději věnovat Pansy.
Šlo mu to těžko, každou chvíli jeho pohled mířil k nebelvírskému stolu. Z jeho úvah ho naštěstí vyrušil Brumbál, který je začal vítat na plese.
„Dobrý večer, přátelé. Vítám vás na letošním valentýnském plese. Valentýn je svátek zamilovaných. Jsem si jist, že jste si podle toho vybrali své partnery. Aby se ale dostalo i na ty ostatní, nezamilované, určitě všichni uvítáte naši oblíbenou výměnu partnerů. Přeji příjemnou zábavu!"
„Ale ne," zaskučela Katie, která seděla vedle Hermiony.
Ta se tvářila nechápavě.
„Výměna partnerů? Co to je?"
„Doufala jsem, že to Brumbál už nikdy neudělá. Výměna partnerů se konala naposledy na plese, když jsem byla v prváku. Tančí se v kruhu ve dvojicích, a na Brumbálův povel se otočíš vpravo a tančíš s někým jiným. No hrůza," vysvětlovala Katie.
„Ale no tak, to snad nebude tak děsný, ne?" zasmála se Hermiona.
„No, snad ne. Tak jdeme na to!"
Ron vzal Hermionu za ruku a vedl ji na parket.
„Moc ti to sluší, Hermiono."
„Díky, Rone. Taky nevypadáš nejhůř."
Ron se zasmál.
„Víš, jsem rád, že jsem šel na ples s tebou. Valentýna jsem vždycky nesnášel. Takový ty řeči o zamilovanosti... Proto jsem rád, že jsem tu s tebou, se svojí nejlepší kamarádkou."
„Díky, Rone. Od tebe to vždycky potěší!" rozesmála se Hermiona.
„Ne, já to nemyslel špatně. Prostě bych na tebe ale nebyl nikdy schopný myslet jinak než jako na sestru."
„Dík, bráško!" mrkla na něj Hermiona.
V tu chvíli Brumbál tleskl. Hermiona s Ronem se rozloučili a každý přešel k dalšímu partnerovi.
„Ahoj Hermiono!"
„Neville, vypadáš dobře!" pochválila ho Hermiona.
„No, líp než ty dneska rozhodně nevypadám," řekl Neville, čímž Hermionu rozesmál.
Za chvíli Brumbál zase tleskl a ona se přesunula zase dál.
„Frede!"
„Hermiono, vypadáš úžasně! Škoda, že mám přítelkyni, hned bych do tebe šel! Ale možná George..."
„Dobře, až s ním budu tančit, zeptám se ho, jestli by měl o mě zájem," smála se Hermiona.
Opravdu se dobře bavila.
Nakonec ta výměna partnerů není tak špatná... pomyslela si, když se po chvíli loučila s Georgem, kterého taktně odmítla.
Naštěstí nevypadal moc zklamaně.
„Grangerová."
Hermiona se vyděšeně podívala na svého dalšího partnera. Před ní stál Draco. Chtěla odejít, ale Draco ji strhl k sobě do náruče a začal s ní tančit.
„No tak, Grangerová. Máš tancovat. Je přece výměna partnerů," ušklíbl se.
„Tancovala bych ráda s kýmkoliv, jen ne s tebou!" odsekla.
„Hezký náhrdelník. Odkud ho máš?"
„Dárek k Valentýnu. Ale myslím, že zrovna tobě do toho nic není."
Draco se tiše zasmál a sklonil se k ní.
„Jsi nádherná," zašeptal jí do ucha.
Hermiona se roztřásla.
Musíš na mě takhle působit, Malfoyi?
Draco se pousmál a přitáhl si ji blíž.
„Vypadá to, že tvá nenávist ke mně není tak silná, Grangerová."
„Tak to se pleteš, Malfoyi."
„Vážně?"
Draco se k ní znovu sklonil a přitiskl svou tvář na její.
„Nebo mi snad chceš tvrdit, že tohle s tebou nic nedělá?" ušklíbl se.
Hermiona se k němu přitiskla.
„Pochybuju, že bys takhle reagovala, kdybys mě opravdu nenáviděla."
Draco ji něžně políbil na krk. Hermiona zasténala.
„Draco," zašeptala.
„Nedělej to, prosím. Tohle nemůžeme."
V tu chvíli Brumbál tleskl k další výměně. Draco se na ni usmál, vzal ji za ruku a políbil ji.
„Bylo mi potěšením."
Zpět na obsah
Kapitola 16: 16. kapitola - Miluji tě
Hermiona zůstala stát jako opařená. Vtom k ní přistoupil Seamus.
„Ahoj Hermiono, dneska vypadáš vážně nádherně!"
„Promiň, Seamusi, nějak mi není dobře," omluvila se Hermiona a zamířila k nebelvírskému stolu.
Jen co se posadila, už u ní byla Ginny.
„Hermiono Grangerová! Okamžitě mi vysvětlíš, co jsem to právě viděla!"
Ginnin vražedný pohled změkl, když viděla, jak je Hermiona zničená.
„Tak povídej, holka. Jaké to je, nechat se svádět Malfoyem na Valentýnském večírku, kde jsou přítomni všichni studenti včetně profesorů?"
„Dík, Ginny. Ty dokážeš člověka uklidnit. Myslíš, že to někdo viděl?"
„Pokud máš na mysli Harryho a Rona, dávala jsem na ně pozor. Neviděli nic. A ostatní, to nevím. To se dozvíme zítra. Buď budeš ty a Malfoy žhavým tématem, nebo ne."
„Doufám, že ne," povzdechla si Hermiona.
„Hermi, co se to vlastně stalo? Já myslela, že ho nenávidíš, po tom, co ti udělal," řekla Ginny.
„Je to těžší, než jsem myslela. A on mi to nijak neulehčuje. Nedokážu ho nenávidět, Ginny," odpověděla tiše Hermiona.
„Jak to myslíš, že on ti to nijak neulehčuje?"
„No, nejdřív jsme se spolu hádali. Vlastně, já jsem se s ním hádala. Pak se ke mně sklonil a řekl, že jsem nádherná. Od toho okamžiku jsem se nedokázala ovládat."
„Tak to je zlé. Hermi, ty jsi do něj blázen. Ne, nedívej se na mě tak. Je to pravda, i když si to nechceš přiznat. A ještě jedna věc..."
„Jaká?"
„Kdo myslíš, že ti dal ten dárek?"
„To vážně nevím..." řekla udivěně Hermiona.
„Ale víš."
„Já... ty myslíš, že to byl Draco? Tak o tom silně pochybuju. No, i když, při tanci mi řekl, že mám hezký náhrdelník a ptal se, od koho je... pak se tak divně usmíval... Ale to nic neznamená. A navíc, jak by se dostal do mé ložnice?"
„A od čeho tu jsou skřítkové?"
Hermiona se zarazila.
„Tak vidíš."
„Ale jak zjistím, jestli je to vážně pravda? To mám jít za ním a zeptat se ho, jestli mi náhodou nenechal v pokoji náhrdelník?" ušklíbla se Hermiona.
„Jo, přesně to udělej. Máš jedinečnou možnost. Právě odchází."
„Ale..."
„Běž, Hermiono. Vždyť to je to, co chceš. Být s ním. Tak běž!"
Hermiona vyběhla ze síně. Draco byl jen pár metrů před ní.
Musela jsem se zbláznit. No vážně... říkala si, když se ho snažila dohonit.
Ale šel dost rychle, a jak asi všichni víte, v lodičkách se dá jít těžko rychle.
Kam to proboha jde? Vypadá to, jako by mířil do sklepení...
Draco opravdu scházel po schodech dolů.
Kruci, neštvi mě, a zastav se!
Ale Draco šel pořád dál, až došel k učebně lektvarů. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Hermiona ho potichu následovala. Draco došel až k oknu, zastavil se, a pak se teprve otočil.
„Věděl jsem, že přijdeš."
„To jsi celou tu dobu věděl, že jdu za tebou?"
„Nečekal jsem, že to bude tak rychle... věděl."
„Ty..."
„Co?" zeptal se Draco a přistoupil k ní.
Hermiona pomalu přestávala dýchat.
„Počkej... Mám pár otázek."
Draco se zamračil.
„Pár otázek? Jakých otázek?" zeptal se.
Hermiona se zhluboka nadechla.
Dýchej, Grangerová. Vzpamatuj se...
Draco se pousmál.
„Ten náhrdelník... je od tebe?" zeptala se Hermiona.
„Záleží na tom?"
„Ano, docela mi na tom záleží."
„Fajn, je ode mě."
„Ale proč?"
„Proč? To je docela hloupá otázka, ne? Je Valentýn. Na Valentýna většinou dávají kluci holkám dárek, ne?" ušklíbl se Draco.
„Ano, ale zamilovaní kluci. A ty, pokud vím, zamilovaný nejseš. Chtěl sis jenom užít..." zašeptala Hermiona.
Draco přistoupil ještě blíž.
„Ne, to jsem v plánu neměl."
„Tak proč..."
„Chtěl jsem ti nahnat strach. Jsem zlý, Hermiono. Čeká mě budoucnost, jakou ty nikdy nepoznáš."
Draco se odmlčel a odvrátil se od ní.
„Měla bys jít, Grangerová. Odejdi, dokud je ještě šance odejít..."
Hermiona ho vzala za ruku.
„A co když nechci?" zašeptala.
Draco se zhluboka nadechl a otočil se k ní.
„Děláš mi to těžký, víš to?"
„Nejen pro tebe je to těžký. Myslíš, že být do tebe zamilovaná je lehké? Jo, zamilovaná. Stejně mi čteš pořád myšlenky, tak proč to tajit," ušklíbla se.
Draco se znovu pousmál.
„Tak mi to dokaž."
„Co?" nechápala Hermiona.
„Dokaž mi, že jsi do mě zamilovaná..."
Hermiona pozvedla hlavu, aby mu viděla do očí. Přistoupila k němu blíž a zvedla ruku. Na chvíli zaváhala, ale pak jí oči zasvítily odhodláním. Něžně mu prohrábla vlasy a přitáhla si ho.
„Miluju tě, Draco Malfoyi," zašeptala a políbila ho.
Nejdřív váhavě, ale pak čím dál víc naléhavěji. Draco zasténal a vzal ji do náručí.
„Grangerová, co to se mnou sakra provádíš?" vydechl.
Hermiona se odtáhla a ve tváři měla nevinný výraz. Draco se posadil a přitáhl si ji na klín. Hermiona ho objala a spokojeně mu položila hlavu na rameno.
„Jak to chceš teď udělat?" zeptala se.
„Co?"
„No, scházet se. Asi těžko se můžeme ukazovat na veřejnosti..."
„Něco vymyslím. Teď se tím netrap. A vůbec, teď se mi nechce mluvit ani přemýšlet o ničem..."
Hermiona ucítila na krku jeho dech a zachvěla se. Pomalu zvedla hlavu a pohlédla do jeho očí plných touhy.
„A co budeš..."
„Sklapni, Grangerová," řekl Draco a znovu ji hladově políbil.
„Promiňte lidi, omlouvám se! Nebojte, vůbec se nekoukám."
Ve dveřích stála Ginny a rukou si zakrývala oči.
„Už toho můžeš nechat, Weasleyová. Co se děje?" zeptal se otráveně Draco.
„No, ples končí, a všichni už se vracejí do svých kolejí, takže... Nechtěla jsem rušit, ale musela jsem nějak krýt Hermionu, tak jsem řekla, že jí není dobře a šla si lehnout. No a kdyby ji tam holky nenašly..."
„Je mi to jasné. Díky, Ginny. Za všechno," řekla Hermiona.
„Není zač. Počkám na tebe za dveřma..."
Ani ne za dvě minuty už byla Hermiona venku.
„No ne, to bylo ale rychlé rozloučení..." řekla Ginny.
„Ale o to vášnivější, co?" Hermiona zčervenala a Ginny se rozesmála.
„Tak pojď, musíme rychle."
„Tak co? Byl ten náhrdelník od něj?" zeptala se Hermiony, když byly konečně v nebelvírské věži.
Hermiona přikývla.
„Tak vidíš, kamarádko, měla jsem pravdu. No nic, jdu spát. Ale zítra mi všechno povyprávíš, jasný?"
„Ginny, mám ještě jednu otázku. Jak jsi věděla, kde jsme?" zeptala se Hermiona.
Ginny se zastavila a otočila se na ni.
„Kam jinam by mohl jít takový romantik jako je Malfoy?" řekla Ginny a se smíchem utíkala před letícím polštářem, který po ní Hermiona hodila.Zpět na obsah
Kapitola 17: 17. kapitola - Výbuch
raco se ráno vzbudil s úsměvem na tváři. Stejně jako celý předchozí měsíc. Ano, už měsíc chodil s Hermionou. Nikdy předtím s žádnou holkou tak dlouho nevydržel. Ale Hermiona, to bylo něco jiného. Každý den se těšil na to, až ji uvidí. Na její úsměv, který dokáže rozzářit celý hrad. Miloval ty každodenní chvíle, které pro sebe dokázali ukrást. Ale hlavně, miloval JI. Po dlouhé době se cítil šťastný.
„Hermiono, prober se!" šťouchl do ni Ron.
„Co se s tebou děje? Poslední dobou jsi jak tělo bez duše."
Ginny se uchichtla a Hermiona po ní hodila vražedným pohledem. Ginny jí pohled vrátila. Hermiona přesně věděla, co si myslí. Každý den se jí ptala, jestli by už nebylo na čase říct Ronovi a Harrymu pravdu.
„Nemůžeš jim to tajit věčně. Čím dřív jim to řekneš, tím líp."
„Já vím, Ginny. Ale mám strach. Jak myslíš, že budou reagovat, když jim řeknu, že chodím s klukem ze Zmijozelu, kterým není nikdo jiný, než Draco Malfoy?"
Ginny si povzdechla.
„No, máš to holt těžký, holka. Ještě že já se držím Nebelvíru!"
Hermiona se rozesmála.
„Máš pravdu, Ginny. Ještě dneska jim to řeknu."
„Vážně?" pozvedla Ginny nedůvěřivě obočí.
„Jo, jen co..."
„Jen co budeš mít za sebou rande s Malfoyem. Chceš si to naposledy užít, než ho kluci zabijou, co?" uchichtla se.
„Ginny!"
„No, dobře, dobře. Tak ho nezabijou. Jen mu trošku upraví tvář."
Hermiona se zatvářila zoufale.
„No tak, kamarádko, netvař se tak. Třeba to dopadne dobře. Kluci se s tím vyrovnají. Jestli ne hned, časem určitě."
„To doufám," povzdechla si Hermiona.
Hermiona mířila na jejich obvyklé místo k jezírku. Draco už tam na ni čekal. Potichu se k němu připlížila a zakryla mu oči.
„Pansy, to jsi ty?"
„Ty zmetku, já ti dám Pansy!" řekla Hermiona, ale to už ležela v jeho pevném sevření na zemi.
„Vzdávám se," vydechla poraženě.
„To máš za toho zmetka," ušklíbl se Draco.
„Promiň. Ale zasloužil sis to. Takhle mě trápit..."
„Prosím tě, s Pansy bych v životě nemohl nic mít."
„Vážně?"
„Vážně. Za prvé, ty jsi chytřejší..."
Draco ji políbil na rameno.
„Za druhé, jsi krásnější... A za třetí..."
„Za třetí?"
Draco se na ni zadíval.
„A za třetí... tě miluju," zašeptal.
Hermiona se na něj užasle podívala.
„Draco..."
„Já vím. Od někoho jako jsem já, to zní šíleně, co?"
Hermiona ho objala.
„Jen trošičku. Překvapil jsi mě."
Draco si na ni opatrně lehl a hladově ji políbil. Hermiona zasténala a objala ho ještě pevněji.
„Nedokážeš si ani představit, jak moc po tobě toužím," vydechl.
„Ale dokážu," pousmála se Hermiona a něžně ho pohladila po tváři.
„Nechci to uspěchat. Ještě se necítím připravená. Ale až budu, slibuju, že budeš první, kdo se to dozví."
Draco se chraplavě zasmál.
„Dobře, dej mi vědět."
„Ještě něco ti chci říct. Dneska hodlám oznámit Harrymu a Ronovi, že spolu chodíme."
„Těm blbečkům?"
Hermiona se odtáhla.
„Draco, neříkej jim tak. Jsou to mí nejlepší kamarádi. Smiř se s tím. Já už jim nechci dál lhát, to nejde."
„Tak dobře, řekni mi to. Ale jak si myslíš, že budou reagovat?"
„No, budou hodně naštvaní. Tak naštvaní, že si to s tebou budou chtít vyřídit a se mnou nepromluví ani slovo."
Draco ji znovu objal.
„Já to přežiju, ale co ty?"
„To vážně nevím. Doufám, že se s tím časem smířím. Třeba byste pak spolu mohli aspoň trochu vycházet."
„Já s Potterem a Weasleyem? Ty máš teda fantazii. No když myslíš..."
„Už bysme měli jít," řekl za chvíli Draco.
Pomalu se vydali na cestu do svých kolejí. Hermiona se kousek od místa, kde se jejich cesty rozdělovaly, zarazila.
„Co se děje?" ptal se Draco.
„Co je to támhle na zdi za nápis?"
„Nemám tušení. Je psán nějakým zvláštním jazykem. Ale mám pocit, že jsem ho tu nikdy předtím neviděl. Všiml jsem si ho až nedávno."
„Ale on tu nikdy nebyl," zašeptala Hermiona a přistoupila blíž ke stěně s nápisem.
Pomalu natáhla ruku a dotkla se ho.
„Zvláštní, jako kdyby byl do stěny vyrytý..."
„Vážně?" Draco se ho dotkl na stejném místě jako ona.
„Máš pravdu, zvláštní..."
Najednou se nápis rozzářil jasným světlem a jeho písmena se začala přeskupovat.
„Co to sakra je?" vydechla vyděšeně Hermiona.
Před nimi se objevil úplně nový nápis.
„Jen tito dva vládnou silou, větší než je síla zla. Nechť je nic už nerozdělí, když se válka rozpoutá."
Draco dočetl nápis a otočil na Hermionu.
„Co to má znamenat?"
„To nemám tušení..."
Nápis se najednou rozzářil jasně žlutým světlem, které je začalo pohlcovat.
Hermiona se přitiskla k Dracovi.
V tu chvíli se školou rozlehl obrovský výbuch.
Zpět na obsah
Kapitola 18: 18. kapitola - V bezvědomí
V bezvědomí
„Co to sakra bylo?" vykřikl Harry a spolu s ostatními nebelvírskými rychle vyběhl ze společenské místnosti.
Tam je ale zarazila profesorka McGonagallová.
„Všichni okamžitě zpátky do svých kolejí! Hned!" poručila jim a rychle odešla.
Ostatní se jen neradi vraceli zpátky. Harry se najednou zarazil.
„Rone! Hermiona! Je někde tam venku, musíme ji najít!" rychle odběhl pro svůj neviditelný plášť.
Přehodil ho přes sebe a Rona a vydali se ven.
„Ale jak ji máme najít?" řekl Harry zoufale.
V tom do něj šťouchl Ron.
„Koukej, Támhle je Brumbál, Snape a McGonagallová. Jdeme za nimi!"
„Albusi, co to bylo?" ptala se profesorka McGonagallová.
„Bohužel musím říct, že nemám tušení. Severusi, nevíte, odkud zněl ten výbuch?"
Snape vytáhl hůlku a namířil ji před sebe. Z hůlky vyšlehl zářivý paprsek a ukazoval jim směr. Pomalu se za ním vydali. Když se blížili k východu z hradu, oslepilo je jasné světlo.
„Támhle to je!" zašeptala profesorka McGonagallová. Všichni tři si připravili hůlky a vydali se za světlem. Harry a Ron, schovaní pod neviditelným pláštěm, je potichu následovali. Když zahli za roh, oněměli úžasem.
„Proboha!" vykřikl Snape.
Před nimi se vznášela obrovská zářící koule. Byl to neuvěřitelný pohled. Koule se točila obrovskou rychlostí a její záře všechny oslepovala. Profesoři stáli jako zkamenělí. Konečně světlo trošku ustoupilo a oni mohli vidět, co je uvnitř. Přímo uprostřed točící se koule se vznášeli Draco s Hermionou. Vypadalo to, jako kdyby spali, jeden druhému v náručí.
„Hermiono!" vykřikl Ron a rozběhl se směrem ke kouli.
„Weasley! Co tady k čertu děláte?" vyštěkl Snape.
V tu chvíli se objevil i Harry.
„I Potter je tady! Jak jinak!"
„Co se stalo? Co je Hermioně?" ptal se Harry.
„To nevíme, pane Pottere," odpověděla profesorka McGonagallová.
"Myslím, že mám jisté tušení, Minervo," řekl Brumbál a ukázal rukou na pomalu vyhasínající nápis na stěně.
Snape na něj vytřeštil oči.
„Albusi, snad nechcete říct, že... to je nemožné... neuvěřitelné..."
Harry se na něj zkoumavě zadíval. Poprvé viděl svého profesora lektvarů tak nervózního.
„O čem to mluvíte? A vůbec, proč tady jen tak stojíte? Proč nic neuděláte?" vyhrkl.
„Tady se nedá nic dělat, Harry. Jen čekat, dokud koule nevyhasne. Tím splní svůj úkol..."
Brumbál se zarazil.
„Jaký úkol? A proč je tam i Malfoy? Co jí udělal?" ptal se užasle Ron.
„Pan Malfoy slečně Grangerové nic neudělal, nemějte strach, Weasley," odsekl Snape.
V tu chvíli nápis na stěně zmizel a světelná koule se roztříštila.
Hermiona a Draco dopadli tvrdě na zem a zůstali ležet bez hnutí. Všichni k nim okamžitě přiběhli.
„Minervo, sežeňte prosím madam Pomfreyovou, budeme potřebovat její pomoc," řekl tiše Brumbál a profesorka McGonagallová rychle odešla.
Snape vyčaroval nosítka a spolu s Brumbálem na ně opatrně položil Draca a Hermionu. Harry se na to vyděšeně díval.
„Co je jim? Budou v pořádku?"
„Ano, Harry. Jen jim dej čas."
Všichni se pomalu vydali na ošetřovnu.
„Brumbále, co se stalo? Proboha!" vykřikla madam Pomfreyová, když vešli na ošetřovnu.
„Slečnu Grangerovou a pana Malfoye zasáhl ten výbuch. Potřebují vaši pomoc, Poppy," odpověděl Brumbál.
„Samozřejmě. Počkejte prosím venku, než je prohlédnu," řekla madam Pomfreyová a zavřela dveře.
To čekání bylo hrozné. Konečně se po pár minutách ve dveřích objevila madam Pomfreyová.
„Tak co? Jak jim je?" ptal se Snape.
„Jejich životní funkce jsou v pořádku. Divím se, po takovém výbuchu. Ale jedna věc mě udivuje ještě víc."
„Jaká?" vyhrkl Ron.
„Jsou hrozně zesláblí. Jako kdyby jim něco vysálo veškerou jejich sílu. Nevím, jestli chápete, co tím chci říct."
„Ale ano, jistě. Jak dlouho bude trvat, než se proberou?" ptal se Brumbál.
„Nevím. Opravdu nevím. Ze zdravotního hlediska jsou naprosto v pořádku. Záleží to jen a jen na nich."
„Co tím myslela? Proč se neprobírají?" ptal se rozrušeně Harry, když se za madam Pomfreyovou zavřely dveře.
„Na to neznám odpověď, Harry. Jejich vyčerpání zřejmě způsobila ta světelná koule, která je obklopovala."
Brumbál se odmlčel.
„Ale jedno vím jistě. Až se proberou, nikdo z nich už nebude jako dřív."
„Cože? Co to má znamenat?" vyděsil se Ron.
„Teď ještě není čas na to, abych vám to vysvětlil. Mějte trpělivost. Tato záležitost se týká pouze slečny Grangerové a pana Malfoye."
„Malfoye?" vytřeštil Harry oči.
„Co s tím má on společného?"
V tom se ozval výkřik madam Pomfreyové.
„Brumbále! Pan Malfoy se probírá!"
Brumbál a Snape vyskočili na nohy.
„Počkejte tady," řekl Brumbál Harrymu a Ronovi.
„Ani nápad, jdeme s vámi! Chceme vědět, co se stalo," odsekl Ron. Brumbál si povzdechl.
„Tak dobře. Ale buďte potichu."
Rychle vešli do místnosti.
Draco pomalu otevřel oči.
„Co se stalo? Kde to jsem?" vykřikl a rychle se posadil.
„Pane Malfoyi! Okamžitě si zase lehněte!"
„Nic mi není!" odsekl Draco a vstal z postele.
V tom jeho pohled padl na vedle ležící Hermionu. Okamžitě přiběhl k její posteli.
„Hermiono! No tak, prober se!" Hermiona otevřela oči a rozhlédla se kolem.
„Bože, jsem tak rád, že jsi v pořádku!" vyhrkl Draco a rychle ji políbil.
Ron a Harry užasle vyvalili oči.
„Co to má sakra znamenat?" vykřikl Ron a vytáhl hůlku.
V tu chvíli se kolem Draca a Hermiony objevil obrovský štít a odhodil všechny na druhou stranu ošetřovny.
„Pane profesore, omlouvám se... já..." koktala Hermiona, když viděla, jak se Brumbál sbírá ze země.
„O tom vašem štítu už jsem slyšel, slečno Grangerová. Je opravdu... unikátní. Jsem moc rád, že jste v pořádku," řekl Brumbál s úsměvem od ucha k uchu.
„Hermiono! Vysvětlíš nám konečně, jak to, že tě tady ten mizera políbil?" zeptal se výhružně Harry.
Hermiona znervózněla. Pohlédla na Draca, a když viděla odhodlání v jeho očích, obrátila se k Harrymu a začala se usmívat.
„Protože na to má právo. Já a Draco spolu chodíme." Zpět na obsah
Kapitola 19: 19. kapitola - Dva
Dva
Oba kamarádi zůstali stát jako opaření. První se vzpamatoval Harry.
„Ty... ty jeden zatracenej..." vykřikl a chtěl se na Draca vrhnout.
„Harry, dost!" zarazila ho Hermiona a rychle se před Draca postavila. Z toho pohybu se jí zamotala hlava, ale Draco ji zachytil.
„Hermiono! To nemůžeš myslet vážně," zašeptal Ron.
„Myslím to smrtelně vážně," odpověděla Hermiona.
„Miluju Draca."
Snape a Brumbál se na sebe pobaveně podívali. Draco si jejich pohledu všiml a zatvářil se nechápavě.
„Hermiono, my jsme tví kamarádi..." spustil Harry, ale Hermiona ho zastavila.
„Ano, jste mí kamarádi, a já doufám, že mě pochopíte. Vím, že to pro vás nebude snadné..."
„Snadné? To teda rozhodně nebude. Z ničeho nic nám oznámíš, že chodíš s Malfoyem a myslíš si, že z toho budeme nadšení? To ani omylem," vyštěkl Ron a vyšel z ošetřovny. Harry ho následoval.
Hermioně do očí vytryskly slzy. Draco ji objal a snažil se ji utěšit.
„Nebojte se, slečno Grangerová. Dejte jim chvíli čas, než je přejde vztek. Uvidíte, že za pár dní to bude dobré," řekl jí Brumbál.
Draco se na něj podíval.
„Proč mám pocit, že jste vůbec nebyl překvapený, že spolu s Hermionou chodíme? Proč mám pocit, že o nás víte víc než kdokoliv jiný?" zeptal se ho.
Brumbál se zachmuřil.
„Je to tak, pane Malfoyi. Vůbec jsem nebyl překvapený, že jste do sebe zamilovaní."
Brumbál se podíval na Snapea. Draco nevěřil svým očím.
„Vy jste to věděl taky?"
„Ano, věděl," odpověděl Snape.
„Ale... jak je to možné?" ptala se Hermiona.
„Už delší dobu pana Malfoye sledujeme. A od jisté doby i vás."
„Cože?" vyhrkla Hermiona.
„Ale proč? A co znamená to od jisté doby?"
Draco se tvářil vztekle.
„Od toho školního trestu, nemám pravdu?"
„Ano," odpověděl tiše Snape.
„Sakra! Ale můžete mi konečně někdo říct, proč?"
„Pana Malfoye sledujeme už od začátku školního roku, kdy se u něj nečekaně objevila schopnost číst myšlenky," odpověděl Snape.
Draco se na něj nechápavě zadíval.
„Je to dlouhý příběh," povzdychl si Brumbál.
„Tak spusťte, docela rád bych ho slyšel!" odsekl Draco.
„Kdysi dávno byla vyřčena jedna věštba. Věštba o dvou lidech, kteří získají obrovskou moc. Moc větší než..."
„Síla zla," přerušila ho překvapeně Hermiona.
„Ano, přesně tak."
„Ale co to má s námi společného?" zeptala se.
„Věštba neurčila nic konkrétního. Jen... jen, že to budou dva chlapci se silou tak velkou, aby dokázali porazit zlo."
Brumbál se odmlčel.
„Ale co to má snámi společného?" opakovala svůj dotaz Hermiona.
„Tím prvním chlapcem se stal tady pan Malfoy. Druhým chlapcem... jste se stala vy," ušklíbl se Snape.
Hermiona na něj vyjeveně zírala.
„Ale jak... já přece nejsem kluk, pokud vím."
Draco se uchichtl.
„Ne, to teda opravdu nejsi."
Snape po něm hodil vražedným pohledem.
„Nevíme, jak je to možné. Věštba jasně určila, že to budou dva chlapci."
„Tak proč se domníváte, že já..." vyhrkla Hermiona.
„Objevili jste nápis, který byl určen právě vám a přečetli ho. Tím jste zpečetili svůj osud."
„Ale to je nemožné. Jak bych tím druhým mohla být já? Já přece nemám žádný zvláštní dar jako Draco."
„A co váš štít, slečno Grangerová?" opáčil Snape.
Hermiona se zarazila.
„Fajn," řekl Draco.
„Budeme tedy předpokládat, že je to pravda. Co s námi bude dál?"
Brumbál začal přecházet po místnosti.
„Vaše moc se bude postupem času vyvíjet."
„Chcete říct, že ještě není úplná?" podivila se Hermiona.
„Zdaleka ne. A bohužel ani nevím, jaký druh schopností se u vás vyvine..."
„To je teda skvělé," odsekl Draco.
"A můžu se zeptat, na co nám ta úžasná moc vůbec bude?" zeptal se ironicky.
„Na to, abyste pomohli Harrymu porazit Voldemorta," odpověděl Brumbál.
V tom na ošetřovnu vstoupila madam Pomfreyová.
„Je mi líto, ale návštěvy jsou u konce. Pan Malfoy a slečna Grangerová si potřebují odpočinout."
„Ale nám nic není!" protestovala Hermiona.
„Madam Pomfreyová má pravdu. Potřebujete klid," řekl Brumbál a spolu se Snapem odešel.
„No, to je teda vážně skvělý!" povzdechl si Draco, když za všemi zapadly dveře.
„Nevěřím tomu. Prostě tomu odmítám uvěřit!" vztekala se Hermiona. Draco ji něžně políbil do vlasů a vlezl si k ní.
„Nemysli na to. Nemysli teď vůbec na nic," zašeptal.
Hermiona se mu stulila do náručí a zavřela oči.
„Miluju tě."
Draco se pousmál a objal ji. Za chvilku už oba dva spali. Zpět na obsah
Kapitola 20: 20. kapitola - Hádka
Za týden madam Pomfreyová usoudila, že už jim nic nehrozí, a tak Draco s Hermionou mohli opustit ošetřovnu. Hermiona se tvářila nešťastně. Nikdo, kromě Ginny, ji nepřišel navštívit. Draco ji objal.
„No tak, netvař se tak! Všechno bude dobrý, uvidíš!"
„To doufám."
„Hermiono!" vykřikla Ginny, když ji uviděla vcházet do nebelvírské společenské místnosti.
„Jsem ráda, že jsi zpátky."
„Já jsem taky ráda, Ginny."
Hermiona se nervózně rozhlédla po místnosti.
„A co Harry a Ron? Jsou tady?"
Ginny uhnula pohledem.
„Je mi to jasné. Radši se někam vypařili, co?"
„Bohužel máš pravdu, Hermiono. Jsou hrozní."
Hermiona si tiše povzdechla a vydala se s Ginny na snídani.
„Hele, támhle jdou!" sykla Ginny, když seděly u stolu.
Jakmile si Harry a Ron všimli Hermiony, otočili se a zamířili ven ze síně. To už ale Draco nevydržel a vstal.
„Proboha, co to dělá?" vyhrkla Hermiona, když viděla, že jde směrem k Harrymu.
„No, to bude zajímavé," řekla Ginny.
Draco se zastavil těsně před dvojicí kamarádů.
„Stůjte!" přikázal jim.
V tu chvíli si jich všimli ostatní spolužáci a celá síň ztichla.
„Co chceš, Malfoyi?" zeptal se ostře Ron.
„Chci vám říct, že jste ti největší hlupáci pod sluncem," odpověděl Draco.
Ron po něm chtěl skočit, ale Harry ho zastavil.
„Nevšímej si ho, nestojí nám za to!" řekl mu a oba se vydali znovu ke dveřím.
„Fajn! Mě si ignorujte jak chcete, mně to vadit rozhodně nebude. Ale Hermiona si to nezaslouží!" vykřikl Draco.
„Že zrovna ty mluvíš takhle!" vybuchl Harry.
„To ty si nezasloužíš ji! Takovej parchant jako ty..."
„TAK DOST!" okřikla je Hermiona a zamířila k nim.
„Opovažte se ho urážet!"
„Sakra Hermiono! Jak se ho můžeš zastávat? Po tom všem, co nám udělal?" zeptal se Ron.
„Protože se změnil. A taky proto, že ho miluju," odpověděla Hermiona a objala Draca.
Síní se rozlehl šepot spolužáků.
„Myslel jsem, že jsi naše kamarádka," řekl nevěřícně Harry.
„To jsem. A vždycky budu."
„Ne, když jsi s ním," odsekl Ron.
„Kluci, vy jste vážně děsný!" vložila se do toho rozhořčeně Ginny.
„Ty jí to schvaluješ?" zeptal se Harry.
„Já tady nejsem od toho, abych jim dávala požehnání. Neříkám, že jsem ráda, že si vybrala zrovna Malfoye, ale toleruju to. A to samé byste měli udělat vy dva!"
„Díky, Ginny," řekl Draco.
Harry se na něj výhrůžně podíval.
„To nikdy!"
„Ach, Harry. Ty jsi takový sobec!" vyhrkla Hermiona.
„Cože?" zarazil se překvapeně Harry.
„Ron taky. Oba se chováte, jako kdybychom vám já a Ginny patřily. Ron vám váš vztah schvaluje jen proto, že jsi jeho nejlepší přítel. Kohokoliv jiného by přizabil. A když si já, vaše nejlepší kamarádka někoho najdu, neustále mi to vyčítáte. Nejdřív Viktor, teď Draco."
Harry s Ronem se zarazili.
„Kdyby sis ale našla někoho normálního, někoho..."
„A koho? Vždyť nikdo není vám dvěma dost dobrý!" vykřikla Hermiona a s pláčem vyběhla ze síně.
Draco se vydal rychle za ní. Oba kamarádi sklopili hlavu.
„To jsme vážně tak hrozní?" zeptal se potichu Ron.
„Jo, to teda jste. To si neuvědomujete, že je teď vaše nejlepší kamarádka konečně šťastná?" kroutila hlavou Ginny.
„Ale proč zrovna Malfoy?" povzdechl si Harry.
„Lásce neporučíš. A navíc, Draco je do Hermiony blázen."
„Jak to můžeš vědět? Vždyť je to syn Smrtijeda!" odsekl Ron.
„Jo, přesně tak. Syn Smrtijeda, který se odvážil riskovat a před celou školou šel za svými dvěma nepřáteli, aby se usmířili. A proč? Protože Hermionu miluje a je pro ni ochoten udělat všechno. Tomu říkám odvaha!" řekla Ginny a zamířila pryč.
Ron se podíval na Harryho.
„Ginny má pravdu, kamaráde."
„Jo, bohužel to tak nejspíš bude," povzdechl si Harry a oba se společně vydali pryč.
„Hermiono, neplač!" snažil se ji utěšit Draco.
Jednou rukou jí stíral slzy a druhou ji hladil po vlasech.
„Ach, Draco. Proč všechno musí být tak těžké?"
„Hermiono!" ozvalo se za nimi.
Hermiona se otočila a uviděla své dva kamarády, jak k nim celí uřícení běží. Obrátila se k nim s kamenným výrazem ve tváři.
„Co chcete?" zeptala se.
„Omluvit se," řekl tiše Harry.
Hermiona překvapeně povytáhla obočí.
„Omluvit se?"
„Jo," řekl Ron.
„Tobě...i tady Malfoyovi."
Draco se zatvářil ještě překvapeněji než Hermiona.
„Ginny se do nás pořádně pustila, když jste odešli. A my si uvědomili, že se vážně chováme jako hlupáci."
Hermionin výraz zněžněl.
„Mír?" zeptal se nejistě Harry.
„Jasně, že jo!" vyhrkla Hermiona a oba své kamarády objala.
Po chvíli k nim přistoupil Draco a napřáhl ruku. Harry na chvíli zaváhal, ale pak ji stiskl.
„Fajn, Malfoyi. Budu se tě snažit kvůli Hermioně tolerovat. Ale nečekej, že z nás budou kamarádi!"
Draco se ušklíbl.
„Je mi to naprosto jasné, Pottere!" Zpět na obsah
Kapitola 21: 21. kapitola - Nová moc
„Hermiono, posloucháš mě vůbec? Haló, jsi tu?" mával jí rukou před očima Ron.
„Co? Jo, promiň. Zamyslela jsem se. Co jsi říkal?" probrala se Hermiona.
„Ptal jsem se tě, jestli s náma půjdeš dneska do Prasinek."
Hermiona se zatvářila sklíčeně.
„Promiň, Rone, ale už jsem slíbila Dracovi..."
„Jo, jasně," přerušil ji Ron.
„Poslední dobou na nás vůbec nemáš čas. Nejspíš zapomínáš, kdo jsou tví kamarádi," řekl vztekle a odešel.
„Ron má pravdu, Hermiono," řekla tiše Ginny.
„Já vím. Nic mu nevyčítám. Vyčítat můžu jedině sama sobě. Musím s tím něco udělat."
Hermiona se nenápadně vytratila ze společenské místnosti. Potřebovala být chvíli sama. Poslední dobou se necítila ve své kůži a bylo to na ni dost znát. Často byla podrážděná a nepříjemná na všechny kolem sebe. Dokonce i na Draca. Kvůli tomu se posledních pár dní dost hádali. Mrzelo ji to, ale nevěděla, co má dělat.
Půjdu se projít ven. Třeba tak přijdu na jiné myšlenky... pomyslela si.
Ačkoliv bylo ještě ráno, sluneční paprsky ji hřály po celém těle. Nevěděla, čím to je, ale už po chvíli se cítila hrozně vyčerpaná, a tak se posadila pod nejbližší strom a opřela se o něj.
Něco se mnou je. Možná jsem nemocná. Asi bych měla zajít za madam Pomfreyovou...
Hermiona zavřela oči a chvíli jen tak seděla, ale po pár minutách ji vyrušily něčí kroky.
„Ahoj Hermiono!" ozval se vedle ní zvučný hlas.
„Ahoj Hagride, jak se máš?" pozdravila ho Hermiona.
„Já dobře, ale ty nevypadáš nejlíp. Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.
„Jasně, že jo. Jenom jsem nějak moc unavená."
Hagrid se na ni zkoumavě zadíval.
Vážně nevypadáš nejlíp, děvče.
Hermiona se postavila na nohy.
„Já vím, Hagride."
Hagrid se na ni překvapeně podíval.
Co? „No, že nevypadám nejlíp."
Hagridův pohled byl čím dál víc pronikavější.
„To tedy nevypadáš."
Měla bys zajít za madam Pomfreyovou...
„Jo, máš pravdu. Asi za ní zajdu," řekla Hermiona.
Hagrid vytřeštil oči.
„Co je s tebou, Hagride? Vypadáš, jako bys viděl ducha!" zasmála se Hermiona.
„No nic, půjdu zpátky, Draco na mě už čeká. Měj se!" rozloučila se Hermiona a zanechala za sebou užaslého Hagrida.
Jakmile vešla do školy, rozbolela ji hlava. Snažila se co nejrychleji projít davem studentů, který se hnal k východu ze školy. Byl čas odchodu do Prasinek.
Bože, Filch zase kontroluje... Co si dnes koupím na sebe?... Konečně na chvíli vypadnu...
Hermiona se chytila za hlavu.
Co to se mnou je? Proč dnes všichni mluví tak nahlas?
Náhle se jí podlomila kolena.
Hele, to je Hermiona... Proboha, co se jí stalo?... Proč tady leží?
Hermiona už tu bolest nemohla vydržet.
Draco! Kde jsi? Potřebuju tě!
Draco stál u schodiště, na místě jejich setkání a nervózně ji vyhlížel. Po chvíli se rozhodl, že na ni počká venku a začal se prodírat davem studentů. V tom se kousek od něj ozval výkřik. Ohlédl se, ale přes hromadu spolužáků nikoho neviděl. Najednou ho někdo chytil za ruku. Byla to Ginny. Zmateně se na ni podíval.
„Draco, rychle! Hermioně něco je!" vykřikla a táhla ho zpátky ke schodišti.
Konečně ji uviděl. Ležela na zemi a svíjela se v bolestivých křečích. Draco se vyděsil. Rychle ji vzal do náručí a odnášel ji na ošetřovnu.
Hermiono, co se ti to proboha stalo? „Já nevím, Draco," zašeptala Hermiona.
„Malfoyi!" ozvalo se za nimi. Byli to Harry a Ron.
„Co je jí?" ptal se Harry.
„To netuším, Pottere."
„Kam ji neseš?"
„Na ošetřovnu, kam jinam?" odsekl Draco.
Ty parchante! Jestli jsi jí něco udělal, zabiju tě! pomyslel si Ron.
„Nic mi neudělal, Rone!" řekla potichu Hermiona.
Draco se na chvíli překvapeně zarazil.
„Co je? Proč zastavuješ?" ptal se Ron.
„Teď mě vy dva dobře poslouchejte. Jestli chcete jít s námi, pojďte, ale buďte zticha. A jděte od nás co nejdál!" poručil jim.
„Co si to dovoluješ?" vyjel na něj Harry.
„Sklapni, Pottere! A udělej prosím to, co říkám!" Draco zrychlil krok.
Miluju tě, Hermiono. Nedovolím, aby se ti něco stalo...
„Taky tě miluju, Draco," zašeptala.
Draco ji položil na nejbližší lůžko. Hermiona zasténala.
„Hrozně to bolí!"
„Já vím. Neboj, brzy tě to přejde."
„Malfoyi! Co je jí? Jestli jsi jí něco udělal..." řekl výhrůžně Ron.
V tu chvíli vešla do místnosti madam Pomfreyová. Harry a Ron užasle sledovali, jak ji Draco odtáhl dál od nich a něco jí pošeptal. Ta jen pokývala hlavou a rychle odešla. Co to mělo znamenat? pomyslel si Harry.
„Do toho tobě nic není, Pottere," řekl Draco.
Harry zalapal po dechu.
„Jak... jak..." začal koktat.
„To je jedno." mávl rukou Draco.
Do místnosti se přihnal profesor Brumbál, následovaný Snapem. Harry s Ronem se na sebe udiveně podívali.
„Pane Malfoyi, jak jí je?" zeptal se Snape.
Harry užasl ještě víc. Bylo to poprvé, co viděl Snapea dělat si o někoho starost.
„Má bolesti," odpověděl Draco.
„Hagrid nás informoval o tom, že..."
Brumbál se zarazil, když si všiml Harryho a Rona.
„Pak jsme potkali madam Pomfreyovou. Řekla nám, že jste přinesl slečnu Grangerovou sem. Je pravda, že..."
Brumbál svou otázku nedokončil a zadíval se na Hermionu.
„Ano, je to pravda," řekl tiše Draco.
„Může nám konečně někdo říct, o co tady jde?" řekl vztekle Harry.
„Je to naše kamarádka!"
„To bych taky ráda věděla," ozvala se Hermiona.
Všechny pohledy se stočily na ni. Draco přistoupil k jejímu lůžku.
Hermiono, podívej se na mě.
Hermiona zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
„Proč? Co se děje?" zeptala se.
Nevšimla jsi si na naší komunikaci něčeho zvláštního?
„Ne..." odpověděla Hermiona, ale pak se zarazila, když si uvědomila, že Draco vůbec nepohybuje rty.
Proboha!
„Přesně tak, Hermiono. Čteš mi myšlenky." Zpět na obsah
Kapitola 22: 22. kapitola - Smířit se s osudem
Smířit se s osudem
Hermiona se probudila a okamžitě se posadila.
„Klid, slečno Grangerová. Zase si lehněte."
U nemocničního lůžka seděl profesor Brumbál. Zkoumavě si ji prohlížel. Vypadal velice ustaraně.
„Pane profesore! Jak dlouho jsem spala? A kde jsou ostatní?"
„Prospala jste celý den. Díky lektvaru, který pro vás připravila madam Pomfreyová. Potřebovala jste si odpočinout," odpověděl Brumbál.
„A ostatní?"
„Poslal jsem je pryč, abyste měla klid."
„I Draca? Nechce se mi věřit, že by jen tak odešel," divila se Hermiona.
Brumbál se pousmál.
„Pan Malfoy je teď nejspíš někde s vašimi přáteli."
Hermiona nevěřila vlastním uším.
„Prosím? To není možné. Co by s nimi dělal?" užasla.
„Požádal jsem ho, aby vašim přátelům vysvětlil, o co tu jde."
Hermiona se zatvářila nechápavě.
„Promiňte, pane profesore, ale vážně nevím, o čem to mluvíte."
Profesor Brumbál si povzdechl.
„Hermiono, pan Malfoy už pochopil, o co tu jde. A smířil se se svým osudem. Stejně, jako to musíte udělat vy."
„Snad nemáte na mysli tu věštbu? Ne, tomu odmítám uvěřit. A moc se divím, že tomu uvěřil Draco."
„Dobrá, budeme tedy předstírat, že je to jen výmysl. Ale proč by měl potom pan Malfoy schopnost číst myšlenky, kterou máte teď i vy? A je tu také ten váš štít. Vážně si myslíte, že je to jen náhoda? Dobrá. Asi je to opravdu nejspíš jen náhoda, že dva studenti z Bradavic, ze stejného ročníku, kteří se dokonce milují, mají takové schopnosti. No, přemýšlejte o tom, Hermiono. Přeji brzké uzdravení."
Brumbál se zvedl a odešel. Hermiona se zabořila hlouběji do lůžka.
Ne, to nemůže být pravda...
Druhý den ji madam Pomfreyová propustila z ošetřovny. Hermiona se vydala do Velké síně na snídani. Nevěřila vlastním očím, když uviděla stát u dveří Draca spolu s Harrym, Ronem a Ginny.
„Ahoj Hermiono," přivítali ji kamarádi.
Draco k ní přistoupil a políbil ji, čímž si vysloužil Ronův vražedný pohled.
Tak přece jen z nich takoví kamarádi nejsou... ušklíbla se Hermiona.
„Malfoy nám řekl o té věštbě," řekl Harry.
Hermiona se podívala na Draca.
„A cos jim řekl?"
„Pravdu. O našich schopnostech."
„Nevěřím tomu."
„Já ano, Hermiono. Jak jinak by se to dalo vysvětlit? Jestli máš jediné rozumné vysvětlení, sem s ním."
Hermiona nevěděla co říct. Po chvíli se odebrali každý ke svému stolu. Snažila se nevnímat účastné pohledy svých kamarádů, ale nešlo to.
„Draco má pravdu, Hermi," řekla tiše Ginny. "Jiné vysvětlení prostě není..."
Po snídani se všichni vydali na hodinu Obrany. Cestou potkali profesora Snapea.
Grangerová a Draco. Jak se tihle dva vůbec mohli dát dohromady?
„Já vás také ráda vidím, pane profesore," usmála se sladce Hermiona.
„Jako by nestačil jeden student, který mi dokáže číst myšlenky," ušklíbl se.
„No vidíte to. A už jsme dva!"
Draco se rozchechtal na celé kolo. Profesor Snape radši zamířil do svého kabinetu.
Bože, za co mě trestáš! Co jsem komu udělal?
Teď už se smála i Hermiona.
„Možná to čtení myšlenek nebude tak špatné..."
„Výborně, slečno Patilová. Skvěle jste odzbrojila slečnu Parkinsovou. Deset bodů pro Nebelvír!" Všichni zmijozelští se tvářili otráveně.
„Tak kdo bude další? Co třeba pan Malfoy a pan Weasley? No pojďte, pánové!"
Ron a Draco se neochotně zvedli a postavili se naproti sobě.
„Mdloby na tebe!" vykřikl Ron.
„Protego!" snažil se kouzlo odrazit Draco.
Jeho štít byl malý, ale najednou se začal rychle zvětšovat a odhodil Rona stranou. Zatímco se Ron sbíral ze země, Draco se opřel o nejbližší lavici. Byl hrozně zesláblý.
„No výborně," poznamenal Ron ironicky.
„Máme tady druhou Hermionu."
Moody se na Draca zamyšleně podíval.
„Pane Malfoyi, jste v pořádku?"
„Ano, jsem."
„Máte dost sil na další souboj?"
„Snad ano, proč?"
„Výborně. Slečno Grangerová, pojďte k nám, prosím."
Hermiona pomalu přistoupila k Moodymu. Draco se na ni zadíval.
Tak teď už tomu konečně věříš?
Ano. Teď už ano, odpověděla v duchu Hermiona.
„Tohle bude opravdu zajímavý souboj," řekl nadšeně Moody.
„Zaujměte svá místa, prosím!"
„Impedimenta!" vykřikla Hermiona a kouzlo odmrštilo Draca na druhý konec třídy.
„Tarantallegra!"
Souboj už trval několik minut. Hermiona a Draco na sebe metali jedno kouzlo za druhým, ale souboj byl stále vyrovnán. Oba dva už jen stěží popadali dech.
„Petrificus totalus!" vykřikla Hermiona z posledních sil.
„Protego!" zařval Draco.
Hermiona se už chtěla krýt před jeho štítem, ale nic se nestalo. Draco dopadl spoutaný na zem. Vyděšeně na něj zírala.
„Finite incantatem!" zvolala a rozeběhla se k němu.
„Jak to, že se mi neobjevil štít?" ptal se roztřeseně Draco, když mu pomohla na nohy.
„Věštba," řekla Hermiona.
„Co tím myslíš?"
„Zdá se, že má jeden háček," odpověděla ledovým hlasem.
„My dva se můžeme zničit."
Zpět na obsah
Kapitola 23: 23. kapitola - Strach
"Hermiono, počkej!" volali na ni její kamarádi, když vyběhla z učebny.
Nezastavila, ještě víc zrychlila. Chtěla utéct. Daleko od všeho. Daleko od svého strachu, který ji z ničeho nic pohltil, aniž by znala příčinu. Zastavila se až před Komnatou nejvyšší potřeby. Vešla dovnitř a potichu za sebou zavřela. Pak se sesunula na zem...
"Teda, to bylo vážně divný," vydechl Ron.
Harry jen přikývl hlavou. Jeho pohled se stočil k Dracovi, který seděl v lavici s hlavou v dlaních. Pomalu k němu přistoupil.
"Myslím, že je na čase začít si věřit," řekl potichu.
Draco se na něj překvapeně podíval.
"Harry, co blbneš? Vždyť je to Malfoy!" vyhrkl Ron.
"Weasley má výjímečně pravdu, Pottere, co blázníš? Jsem přece Malfoy," ušklíbl se Draco.
Harry se pobaveně usmál.
"To sice jsi, ale taky jsi přítel naší nejlepší kamarádky."
"Harry, to nemůžeš myslet vážně! Já odmítám věřit nějakýmu zatracenýmu Smrtijedovi jen kvůli tomu, že chodí s Hermionou!" vybuchl Ron.
"Tak tohle jsi přehnal, Weasley! Nejsem Smrtijed!" vykřikl Draco a postavil se naproti Ronovi.
"Možná nejsi, ale jednou jím určitě budeš!"
Draco se na Rona vrhnul, ale Harry ho včas zastavil.
"Uklidněte se, oba dva! Rone, copak si neuvědomuješ, že s ním je Hermiona proto, že mu věří?"
Ron se na chvíli zarazil.
"Fajn, Malfoyi. Tak mi vysvětli, co přesně se teď tady odehrálo, a proč pak Hermiona utekla."
Draco se podíval Ronovi do očí.
"Má ze mě strach."
Na Ronově tváři se objevil vítězoslavný úsměv.
"Tak vidíš, Harry. Já to říkal, že je Malfoy parchant!"
Harry Ronovu poznámku ignoroval.
"Proč má z tebe strach?"
"To ta věštba. Vypadá to, že si s námi pěkně zahrává," odpověděl Draco.
"Jak to myslíš?" zeptal se Harry zmateně.
"Oba jste viděli, že se mi při jejím posledním útoku nepodařilo vytvořit štít."
"Možná, že už jsi byl prostě tak vyčerpaný, že už to nešlo," poznamenal sarkasticky Ron.
"Ne, tím to nebylo. Za to mohla ta věštba. Ten štít fungovat neměl," řekl Draco.
Harry překvapeně vydechl.
"Chceš říct..."
"Kdybychom stáli proti sobě ve válce, jeden z nás by zemřel."
Po jeho slovech se rozhostilo ticho, které po chvíli prolomil Harry."Měl by ses rozhodnout, na čí straně budeš stát, až válka přijde."
"Jistě, Pottere. Pro tebe je to jednoduché rozhodnutí, co?"
Draco vztekle kopl do židle, a ta se převrátila.
"Ty jsi nevyrůstal s otcem Smrtijedem! Tobě odmalička nevštěpoval do hlavy, že špatné je správné!"
"To je pravda, nevyrůstal jsem se Smrtijedem. Já totiž o rodiče přišel díky Voldemortovi, když mi byl rok! Krucinál! Zamysli se, Malfoyi. Dokázal bys být jako on? Dokázal bys bez mrknutí oka zabít nevinného člověka? Dokázal bys zabít Hermionu?"
"Ne! To bych neudělal!" vykřikl Draco.
"Voldemort by ti nedal na výběr, Malfoyi. Každý, kdo stojí na straně dobra, je jeho nepřítelem."
"Jí bych nikdy nedokázal ublížit, Pottere."
"Tak to dokaž!" řekl Ron.
"Vždyť ona se bojí právě toho, že jednou budete stát proti sobě. A víš, co nejvíc děsí mě? To, že vím, že ona nebude tím, kdo vyšle smrtící kletbu."
Draco se roztřásl.
"Musím s ní mluvit," vydechl.
"No jo, ale kde je?"
"Myslím, že bude v Komnatě nejvyšší potřeby," řekl Ron.
"Jdu za ní."
"Fajn. Ale pamatuj, jestli jí skřivíš jen jediný vlásek na hlavě, zabiju tě! Jasný?"
"Jasný, Weasley."
Draco se otočil k odchodu.
"Hodně štěstí, Draco," řekl Harry.
Draco se překvapeně zarazil.
"Díky, Harry."
Draco otevřel dveře a pomalu vešel do komnaty.
"Hermiono, jsi tu?" zeptal se do ticha.
Nikdo mu neodpověděl. Místnost byla zahalena do tmy. Chvíli mu trvalo, než si na to jeho oči zvykly. Rozhlédl se kolem. Hermiona seděla v koutě na druhém konci místnosti. Opatrně k ní přistoupil. Podívala se na něj, ale hned zase sklopila hlavu a dál mlčela. Draco se posadil přímo před ní. Hermiona znovu zvedla hlavu a tentokrát se mu podívala do očí.
"Jak jsi mě tu našel?"
"Díky Weasleymu."
Ve tváři se jí usadil překvapený výraz, ale nic neřekla.
"Bojíš se, viď?" zeptal se tiše.
"Ne."
Draco ji vzal za ruku, ale Hermiona ucukla.
"Ale bojíš. Máš hrozný strach. Máš strach ze mě."
Hermioně po tváři stékaly slzy. Draco jednu z nich opatrně setřel prstem.
"Máš pravdu, Draco. Bojím se. Bojím se budoucnosti," vzlykla.
"Já se proti tobě nikdy nepostavím, Hermiono. Nikdy, rozumíš? Nedokázal bych ti ublížit."
Ten večer Draco nemohl usnout. Dlouho se jen tak díval do stropu, až nakonec vstal. Rozhlédl se po ložnici. Jeho spolužáci klidně spali. Draco se posadil ke stolu a ze zásuvky vytáhl brk a pergamen. Pustil se do psaní. Bylo to nejtěžší dopis v jeho životě. Když skončil, vydal se do sovince. Chodba byla naštěstí úplně prázdná. Vyhledal svého výra a připevnil mu na nohu pergamen. Potichu zašeptal jméno a výr vylétl oknem ven.
"Leť. Leť vstříc mé budoucnosti," řekl tichým hlasem Draco a vydal se zpět do ložnice.
Zpět na obsah
Kapitola 24: 24. kapitola - Rozhodnutí
"Kruci, tyhle úkoly jsou vážně těžký!" vztekal se Ron.
"Nebyly by těžké, kdyby ses aspoň trošku učil, Rone," konstatovala Hermiona.
No jasně, madam vševědoucí...
Hermiona na Rona upřela svůj pohled.
"To mě vždycky takhle v duchu urážíš a pak mě klidně požádáš, abych ti to dala opsat?"
"Hermiono, krucinál! Můžeš mi laskavě přestat lézt do hlavy?" rozčílil se Ron.
Harry to nevydržel a vyprskl smíchy.
"A ty se směješ čemu?"
"Promiň, Rone, ale Hermiona má pravdu."
"Super, ještě ty buď na její straně!" urazil se Ron.
"Jdu se provětrat."
"Ach jo, ten Ron si nedá pokoj," povzdechla si Hermiona.
"Vždyť ho znáš. Jen si pořád nemůže zvyknout na to, že mu dokážeš číst myšlenky."
"Já se ale snažím to blokovat! Draco mě to učí, ale pořád mi to nejde."
"No tak, Hermi. Ty to zvládneš. Můžu tě o něco poprosit? Zkontrovala bys mi ty úkoly? Mám je už hotový."
"Samozřejmě, ukaž mi je."
Hermiona se do nich začetla a nakonec nevěřícně vyvalila oči.
"Harry, ty ses učil!" zasmála se.
"No... tak trochu."
"Tak trochu? Máš to celé bez chyby! Jak je to možné?"
"To Ginny. Pořád se mi směje, že má lepší známky než já."
To už se Hermiona rozesmála na plno.
"A tys jí chtěl dokázat, že zvládneš mít i lepší známky. Harry, to je skvělé!"
V tu chvíli vpadl do společenské místnosti udýchaný Ron.
"Co se děje?" zeptal se Harry.
"Malfoy. Malfoy je tady."
"Draco? Ale my jsme se na ničem nedohodli..." řekla udiveně Hermiona.
"Když říkám Malfoy, nemyslím tím zrovna tvého miláčka," odsekl Ron.
"Rone, neříkej mu můj miláček... Proboha, Lucius je tady? A co chce?"
"To nevím, ale vypadá vážně rozzuřeně. A hnal se ke zmijozelské koleji."
"Rychle, musíme za ním!"
Když doběhli ke zmijozelské koleje, Lucius se zrovna dobýval dovnitř. Nic se ale nedělo, a tak si odchytil malého prvňáka, který stál opodál.
"Dojdi pro mého syna. Hned!" přikázal mu.
Prvňák jen vystrašeně kývl hlavou a zmizel za dveřmi. Po chvíli se dveře znovu otevřely a Draco spolu s ostatními zvědavými zmijozelskými vyšel ven. Když uviděl svého otce, zbledl.
"Otče," řekl tiše se sklopenou hlavou.
Lucius vytáhl z hábitu pergamen.
"Když mi přišel tvůj dopis, nevěřil jsem vlastním očím. Jak by mi můj vlastní syn mohl udělat něco takového? V první chvíli jsem si myslel, že je to jen hloupý žert. Ale pak nás navštívili Goylovi a informovali mě o tvém podivném chování. Draco se změnil... Draco už se nebaví s naším synem... Draco se paktuje s nebelvírskými... Ale co mě nejvíc překvapilo, bylo zjištění, že chodíš s Grangerovou, s mudlovskou šmejdkou, která je na straně Pottera! Je to pravda?"
Draco nervózně pohlédl za otcovy záda a spatřil Hermionu.
"TAK JE TO PRAVDA?" zahřměl Lucius.
Draco se zhluboka nadechl a pohlédl svému otci do očí.
"Ano," řekl rozhodným hlasem.
V Luciusovi by se krve nedořezal.
"Ano, je to pravda," zopakoval svou odpověď Draco.
Hermioně neušlo, že při svých slovech nenápadně sáhl do hábitu pro hůlku a rychle ji schoval za zády.
"Rone! Musíš jít pro Brumbála. Hned!" přikázala mu šeptem.
"Hermiono, co se tu děje?" zeptal se Harry, když Ron odešel.
"Abych pravdu řekla, tak nevím, Harry. Vypadá to, že Draco udělal něco, co se Luciusovi nelíbilo."
"Kruci! Nečekal jsem, že se to stane tak brzy," řekl překvapeně Harry.
"O čem to mluvíš?"
"Zdá se, že Draco se definitivně rozhodl, na čí straně bude stát.
Hermiona šokovaně vydechla.
"Chceš říct..."
"Weasley, co tady ksakru děláte?" vykřikl Snape, když se Ron vřítil do jeho kabinetu.
"Omlouvám se, pane profesore! Potřebuju najít ředitele!" vyhrkl udýchaně Ron.
"Co se děje?" zvážněl Snape.
"Malfoy, Lucius Malfoy je tady. Vypadá to, že ho jeho syn něčím pěkně vytočil, je vzteky bez sebe!"
"Kde je?"
"U zmijozelské koleje, pane profesore."
"Dávám ti poslední šanci, Draco! Zachovej si svou čest a vrať se zpět! Nemáš ani tušení, co provádíš!"
"Rozhodl jsem se, otče. Nikdy se k tobě nepřidám!"
"Už nejsi můj syn, Draco" řekl vztekle Lucius a pozvedl hůlku.
"Nechte ho být!" vykřikl Harry a spolu s Hermionou se postavil k Dracovi.
Když Lucius uviděl Hermionu, zatvářil se nepříčetně.
"Ty... ty ubohá mudlovská šmejdko! To všechno jsi způsobila ty! CRUCIO!"
"PROTEGO!" vykřikl Draco.
Obrovský štít, který se mu podařilo vytvořit, odrazil kouzlo tam, odkud přišlo a Lucius se svíjel bolestí. S námahou se postavil na nohy."Luciusi! Co to tu provádíš?"
"Severusi,"
"To nemůžeš myslet vážně! Jen tak si sem přijdeš a napadneš studenty!"
"To nebylo jen tak, Severusi."
Lucius probodl Harryho a Hermionu nenávistným pohledem, a pak se podíval na Draca.
"Vypadá to, že mi můj syn už dlouhou dobu něco tajil..."
Lucius stočil svůj pohled zpátky na Snapea a podíval se mu do očí.
"Věděl jsi o tom..."
"Ano, věděl."
"Věděl jsi o tom, a nic jsi mi neřekl! Jak se opovažuješ!"
"Tak dost!" ozvalo se za nimi.
"Teda, ještě že tam dorazil Brumbál, jinak by ze Snapea Malfoy udělal nejspíš fašírku!" řekl Ron, když se všichni sešli ve Velké síni.
"Ne, že bych měl Snapea radši, ale Brumbál mu věří, ne? Dělá pro nás přece špeha."
"Jo, Rone, je to tak." řekla tiše Hermiona a dál pozorovala Draca, sedícího na kraji zmijozelského stolu.
"Nemůžu uvěřit, že to Malfoy udělal. Vzepřel se svému otci!" vyhrkl Ron, když si všiml, kam se jeho kamarádka dívá.
"Nebude to mít teď lehké, všichni zmijozelští jím teď pohrdají," poznamenala smutně Hermiona.
"Neřekl bych, že všichni. Pár zmijozelských se na něj dívá jinak. Dokonce bych řekl, že ho obdivují. Myslím, že Draco udělal to, po čem oni v skrytu duše touží. Vzepřít se rodinné smrtijedské tradici," odporoval Harry.
"To je fakt," přitakal Ron.
"Třeba Nottová."
"Nottová? A není to náhodou ta, jak se ti..."
"Sklapni, Harry!"
Hermiona je překvapeně sledovala.
"Co se děje? Co chtěl Harry říct?"
Ron se najednou zvedl a vydal se směrem ke zmijozelskému stolu.
"Proboha, co chce udělat?" vyděsil se Harry.
Ron mezitím došel až k Dracovi. Ten na něj upřel prázdný pohled.
"Co chceš, Weasley?"
"Myslím, že tady už není tvoje místo, Draco."
"Jak to myslíš?"
"Přesně tak, jak jsem to řekl. Je na čase, abys byl s lidmi, ke kterým patříš," řekl Ron a ukázal směrem k nebelvírskému stolu.
Ve Velké síni se rozhostilo ticho. Nikdo nemohl uvěřit vlastním očím.
"Hodláš tady pořád sedět? Tak dělej, zvedej se!" zašklebil se Ron.
"Máš pravdu. Ale co tak najednou, Rone?"
"Každý, kdo to dokáže natřít Malfoyovi, má u mě plus."
Draco se pousmál a vydal se k nebelvírskému stolu. Po chvíli se ale zastavil, když si všiml, že ho Ron nenásleduje.
"Tak co je? Rozhodl ses snad vyměnit si se mnou místo?"
Ron ho ale nevnímal a přistoupil k dívce, sedící vedle Crabbeho. Ta se na něj překvapeně podívala.
"Jdeš taky, Claire?" zeptal se tiše a podal jí ruku.
Claire po chvilce zaváhání jeho ruku přijala.
"Jdu," řekla rozhodným hlasem.
"Páni, nemůžu tomu uvěřit! Draco Malfoy a Claire Nottová u nebelvírského stolu," rozesmál se Harry.
"Vypadá to, že časy se mění," konstatovala Ginny.
"Harry," zašeptala Hermiona.
"Ano?"
"Ještě pořád jsi mi neodpověděl na otázku. Co jsi chtěl předtím o Ronovi říct?"
Harry se pousmál.
"Copak to nevidíš?" odpověděl a nenápadně ukázal na Rona.
Ron se bavil s Claire a oči mu zářily štěstím.
Draco se cítil úžasně. Poprvé za celý svůj život měl pocit, že někam patří. Nechtělo se mu věřit, že by ho všichni nebelvírští přijali s tak naprostým klidem, a tak jim nahlédl do jejich mysli. To, co tam spatřil, ho udivilo. Nebyly to samé černé myšlenky, jako u zmijozelských. Bylo tam něco jiného. Přátelství. Po chvíli začal mít pocit, že ho někdo sleduje, a tak se rozhlédl po síni. Jeho pohled se střetl s pohledem profesora Snapea. Draco se rychle otočil zpátky. I když tomu nechtěl uvěřit, přísahal by, že se Snape usmíval...
Zpět na obsah
Kapitola 25: 25. kapitola - Odhalení
"To, co jsi mi teď řekl, Luciusi, nesmíme brát na lehkou váhu."
"Ano, můj pane. Co mám udělat?"
"Prozatím tvého syna necháme tam, kde je."
"Ale pane, to nemůžeme! Draco se právě přidal na jejich stranu. Pokud zůstane v Bradavicích, šance získat ho zpět bude čím dál víc menší."
"Tím bych se teď nezabýval, Luciusi. Jediné, co by ti mělo dělat starosti, je tvá žena."
Lucius se na svého pána udiveně podíval.
"Narcissa? Co je s ní?"
"Mám takový pocit, že ti něco tají, Luciusi. Být tebou, zjistil bych co nejdřív, co skrývá."
Smrtijedův pohled ztvrdl.
"Ano, můj pane. Udělám, co mi radíte. A to hned!"
Voldemort se s úšklebkem díval za odcházejícím Luciusem.
"To jsem na tebe zvědavý, jak se vyrovnáš s další ránou. A pokud jde o tvého syna, ten se k nám už brzy přidá. O to se postarám."
Draco se s úlekem probudil. Byl úplně propocený. S námahou vstal a vydal se do sprchy. Už zase ten sen. Zdál se mu už po několikáté a on si dělal čím dál větší starosti. Pustil si na sebe proud horké vody a pomalu se uklidňoval. Zdálo se mu o matce. Několikrát se jí pokoušel poslat dopis, ale vždy se mu vrátil neotevřený zpět. Nevěděl, co si o tom má myslet. V jeho snu matka trpěla. Luciusovou rukou. Draco zavřel oči a nechal proudem vody spláchnout všechny své obavy.
"Ehm, ehm. Slečno Grangerová, pane Malfoyi, mohu vás na chvíli vyrušit?"
Hermiona od Draca vyděšeně odskočila. Když viděla, kdo vedle nich stojí, okamžitě zčervenala.
"Dobrý den, pane řediteli," řekl pobaveně Draco.
Hermiona se dívala do země.
"Rád bych s vámi oběma mluvil, je to možné?"
"Samozřejmě," odpověděl Draco.
Vzal Hermionu za ruku a oba Brumbála následovali do jeho kabinetu.
"Myslím, že pro vás nebude takové překvapení, o čem s vámi chci mluvit."
"Ne, to rozhodně nebude," ušklíbla se Hermiona.
"Ale jistě vás překvapí rozhodnutí, ke kterému jsem dospěl."
Draco se na něj tázavě zadíval.
"Vzhledem k vašim... přednostem..., jsem se rozhodl, že budete oba docházet na zvláštní hodiny. Budou se konat každý den v osm hodin večer."
"Ale ne," vyhrkl Draco.
"Další hodiny? A kdo nás bude učit?"
"Pan profesor Snape se ochotně nabídl..."
"Snape?" vyskočila Hermiona na nohy.
"No nazdar," vydechla.
Brumbál ji pobaveně pozoroval.
"Snad to nebude tak hrozné. Dnes večer začnete vy, zítra pan Malfoy. Takto se budete střídat."
"Moment, to nebudeme chodit na hodiny spolu?" zeptal se udiveně Draco.
"Pan profesor usoudil, že mít vás tam oba najednou by nebylo moc vhodné."
"Ani se mu nedivím," uchichtla se Hermiona.
Hermiona se rozhodla využít poslední hodinu před doučováním k večerní procházce. Zhluboka vdechovala vůni přírody a obdivovala jaro, to zázračné roční období, kdy všechno kvete. Došla až k jezírku a posadila se. Když si po chvíli uvědomila, kde vlastně sedí, rozesmála se. Tady, právě u tohohle jezírka kdysi řekla Ginny, že Draca nenávidí. Najednou jí ta doba připadala strašně vzdálená. Doba, kdy ještě nebyla s Dracem. Po chvíli si uvědomila, že by už měla jít, a vstala. Pomalu se vydala do školy.
Najednou za ní něco zapraskalo. Hermiona se vyděšeně otočila a instinktivně sáhla do kapsy pro hůlku.
"Lumos," zašeptala a konec hůlky se rozzářil.
Hermiona zapátrala očima ve tmě. Nejdříve nic neviděla, ale pak se jí podařilo mezi stromy rozpoznat obrys postavy, která se pomalu přibližovala. Když si všimla, že má postava na sobě dlouhý černý plášť, rychle se rozeběhla ke dveřím.
"Prosím, pomozte mi!" ozval se za ní zoufalý ženský výkřik.
Hermiona se zarazila. Chvíli váhala, ale pak se vydala zpátky.
"Kdo jste?" zeptala se s hůlkou namířenou před sebe.
V tu chvíli se postava sesunula k zemi a Hermiona konečně poznala, kdo to je.
"Paní Malfoyová," vydechla šokovaně.
Narcissa bolestí zkřivila obličej.
"Prosím, pomozte mi," opakovala svá slova.
Hermiona se k ní rozeběhla a pomohla jí vstát.
"Musíte na ošetřovnu, hned!"
"Ne, tam ne! Severus... Musím najít Severuse..."
"Ale..."
"Jedině on mi může pomoci! Prosím, zaveďte mě k němu!"
"Dobře," přikývla Hermiona, podepřela Narcissu a spolu s ní se vydala do podzemí.
Nervózně se rozhlédla kolem sebe. Měla pocit, že je někdo sleduje.
"Pane profesore!" zabušila Hermiona na dveře, když se konečně ocitly před Snapeovým kabinetem.
Po chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil Snape.
"Slečno Grangerová. Jdete pozdě... Proboha!" zděsil se Severus, když si všiml, koho má Hermiona za zády.
"Rychle, musíme jí vzít dovnitř!"
Zatímco profesor lektvarů pomáhal Narcisse, Hermiona kouzlem rozdělala v krbu oheň.
"Severusi," zašeptala Narcissa.
"Jsem tady, Cisso."
Hermioně neušlo, s jakou něžností ta slova pronesl.
"Co se ti to proboha stalo?"
Narcissa se s námahou nadechovala.
"To Lucius. On... on ví všechno, Severusi!"
Snapeův pohled ztvrdl.
"Lucius? Ale proč..."
"Tobě to pořád nedošlo, Severusi? On to ví... Ví, že je Dalton náš syn, a že je tady!"
Hermiona zalapala po dechu.
"Jak to zjistil?" zeptal se tiše Snape.
"Mučil mě. Mučil mě tak dlouho, že jsem se už nedokázala bránit. Četl v mé hlavě jako v knize..."
Narcissa odvrátila svůj pohled a rozvzlykala se.
Severus ji objal a snažil se ji utěšit.
"Jsem tady. Už tě neopustím, rozumíš?"
V tu chvíli se rozlétly dveře jeho kabinetu.
"Luciusi," vydechla vyděšeně Narcissa.
"Ty parchante!" vykřikl Lucius a namířil na Snapea hůlku.
Severus se ho pokoušel uklidnit, ale marně. Lucius byl vzteky bez sebe.
"A já ti celé ty roky důvěřoval! Nikdy bych nečekal, že mě takhle podrazíš! CRUCIO!"
Snape se svíjel bolestí. Hermiona už to dál nemohla vydržet.
"Expelliarmus!" vykřikla a Luciova hůlka odlétla stranou.
Severus vstal a probodl Lucia opovržlivým pohledem.
"Vypadni odsud a už se nevracej! Hned!" přikázal mu.
Lucius zvedl hůlku a přistoupil ke dveřím.
"Nenávidím tě, Snape! A ty..." otočil se k Hermioně.
"Tys mi sebrala syna. Ale neboj se, však já si to s tebou ještě vyřídím!"
Lucius vyběhl ze dveří a zmizel ve tmě.
Snape stál chvíli bez hnutí a díval se do prázdna. Jako kdyby mu teprve teď docházelo, co se vlastně stalo.
Hermiona k němu váhavě přistoupila.
"Pane profesore, jste v pořádku?"
Severus se na ni pomalu podíval.
"Vy jste tu neměla být, slečno Grangerová."Zpět na obsah
Kapitola 26: 26. kapitola - Tajemství
„To mi také došlo, pane profesore," poznamenala Hermiona.
Po nekonečně dlouhé chvíli se mu podívala do očí. To, co v nich spatřila, ji překvapilo. Strach? Je možné, aby všemi neoblíbený profesor lektvarů měl z něčeho strach? Nemohla tomu uvěřit.
„Myslím, Že bychom si měli promluvit, slečno Grangerová," řekl Severus.
„Napřed ale odvedu Nar-paní Malfoyovou na ošetřovnu. Hned budu zpátky."
Hermiona sledovala, s jakou ohleduplností profesor zachází s Narcissou. Vzal ji do náručí a tiše s ní vyklouzl na chodbu. Pak se, nikým nepozorován, vydal na ošetřovnu.
Hermiona se posadila do křesla.
Lucius mučil Snapea...
Narcissa je Daltonova matka...
Všechno jí docházelo tak nějak zpomaleně. Jako kdyby jí v hlavě probleskovaly jen útržky vzpomínek.
Snape je Daltonův otec...
Náhle si konečně uvědomila celou pravdu.
Draco je Daltonův bratr...
Hermiona se zděsila.
Musím to Dracovi říct!
„To je právě to, co udělat nemůžete," ozvalo se za ní.
Hermiona úlekem nadskočila. Ani si nevšimla, Že se už profesor vrátil.
„Jak můžete vědět, nad čím zrovna přemýšlím?" zeptala se.
Severus se jen ušklíbl.
„No jistě, málem bych zapomněla, že jste vynikajízí nitrozpytec. Jak je paní Malfoyové?"
„Bude v pořádku," odpověděl profesor a vyndal z police láhev a dva poháry.
Oba naplnil aľ po okraj, jeden z nich jí podal a beze slova se posadil naproti ní.
„Co to je?" zeptala se nedůvěřivě Hermiona.
„Ohnivá whisky."
„To pít nebudu."
Hermiona téměř štítivě odsunula skleničku od sebe.
„Ale no tak, slečno Grangerová. Dnes večer toho na vás bylo moc a potřebujete se trochu zklidnit. Jedna sklenka vás přeci nezabije!" řekl Severus a na důkaz svých slov pozvedl pohár k ústům a jedním douškem ho vyprázdnil.
Hermiona po chvíli váhání udělala to samé. Napřed to hrozně pálilo, ale pak se jí tělem rozlilo příjemné teplo.
„Takže Dalton je váš syn."
Profesor jen přikývl.
„A jak k tomu došlo?" zeptala se bez přemýšlení.
Když jí došlo, jak otázka vyzněla, zrudla až ke kořínkům vlasů.
„Očekával bych od vás inteligentnější dotaz, slečno Grangerová," zavrčel Snape.
„Omlouvám se, já..."
„Dost," přerušil ji nevrle.
„Pokusím se vám všechno vysvětlit, ale prosím vás, abyste mě laskavě nepřerušovala. Tahle situace je pro nás oba dost trapná. Pro mě tím víc, že o tom mám mluvit se svou nejmíň oblíbenou studentkou."
„Jako kdybych já vás zbožňovala!" ujelo Hermioně.
„Tak tohle si vyprošuji, Grangerová! Mlčte a poslouchejte!" vyštěkl.
„Jak poroučíte, pane," odsekla a zabořila se hlouběji do křesla.
„Narcissa a já jsme kdysi byli... přátelé," začal Severus.
„No dobrá, byli jsme milenci!" vyštěkl, když viděl Hermionin výraz.
„Po tom, co byla Narcissa přinucena provdat se za Luciuse, náš vztah skončil. To manželství ji ničilo. Když přišel na svět Draco, darovala mu všechnu svou lásku. Lucius byl jejím opakem. Učil svého syna disciplíně a krutosti. Zdálo se mu, že Narcissa Draca příliš rozmazluje, a tak s ním odjel na víc než rok neznámo kam. Jelikož nevěděl, že jsem měl s Narcissou poměr, pověřil mě, abych jí dělal společnost. Měl jsem ji hlídat!" odfrkl si znechuceně Snape.
„Ze začátku jsem ji chodil navštěvovat co nejméně. Ale postupem času byly mé návštěvy častější. Téměř každodenní. Oba jsme věděli, že je to šílenství, ale přesto jsme to udělali. I když jen na pár měsíců, hlavní bylo, že jsme byli znovu spolu. Narcissa pro mě znamenala všechno. Byla mé světlo v temnotě..."
Severus se odmlčel a Hermiona se neodvaľovala promluvit. Muž, který seděl před ní, už nebyl jen nenáviděný profesor. Byl to muž, který toho hodně vytrpěl. Muž, který miloval. Ani ve snu by si nepředstavovala, že ho takhle jednou uvidí. Zničeného.
„A pak Narcissa otěhotněla. Byl jsem v šoku. Nikdo z nás nevěděl, co dělat. Nakonec to za nás oba rozhodla Narcissa. Porodila a dítě dala do rodiny, kterou pro nás našel profesor Brumbál. Byl jediným člověkem, který o nás věděl. O pár měsíců později se vrátil Lucius a my dva se rozešli navždy..."
Severus domluvil a podíval se na Hermionu.
„A teď, slečno Grangerová, víte všechno."
Hermiona jen mlčky sledovala, jak si profesor nalévá další pohár Ohnivé whisky. Tušila, že tato noc pro něj nebude jedna z nejlepších.
„Pane profesore," oslovila ho tiše.
„Chápu, proč jste dali Daltona do jiné rodiny. Ale nechápu, proč to nechcete říct Dracovi. On už přece není na otcově straně! A navíc, vždy si přál sourozence..."
„Draco je v tuto chvíli nejzranitelnější. Jak myslíte, že mu bude, aľ zjistí, že mu matka, kterou miluje, po celé ty roky lhala? Až zjistí, že to já jsem otec jeho nevlastního bratra?"
„Bude zničený," zašeptala Hermiona.
„Přesně tak. Bude si připadat, jako kdyby se proti němu spikl celý svět. Dojde mu, Že jediný člověk, který k němu byl upřímný, byl jeho otec."
„To nemyslíte vážně! Draco by se k němu nikdy nevrátil!"
„Právě to si myslím, slečno Grangerová. Jak byste se zachovala vy?"
Hermiona si povzdechla.
„Asi bych jen tak odpustit nedokázala."
„Proto se to nesmí dozvědět. Slibte mi, že nebudete tím, kdo mu to řekne."
„Slibuju. Kvůli Dracovi. Ale na oplátku musíte slíbit něco vy mně."
Severus udiveně povytáhl obočí.
„A co?"
Že jakmile to jen bude možné, řeknete mu vy a paní Malfoyová pravdu."
„Slibuji."
Severus se podíval na hodiny. Bylo půl třetí ráno.
„Myslím, že naše doučování je u konce, slečno Grangerová," poznamenal a složil hlavu do dlaní.
Hermiona jen přikývla a pomalu došla ke dveřím. Už sahala po klice, ale najednou si to rozmyslela a přistoupila ke Snapeovi. Položila mu ruku na rameno.
„Je mi to líto, pane profesore," zašeptala.
Severus na ni upřel překvapený pohled.
„Děkuji."
Na okamžik měla pocit souznění. Ale opravdu jen na okamžik, protože než znovu došla ke dveřím, profesor znovu promluvil.
„Doufám, že si po dnešku nebudete myslet, že jste oproti ostatním spolužákům nějak zvýhodněná, Grangerová," zašklebil se ďábelsky.
Hermiona se v duchu pousmála. Ano, tohle je zase ten starý Snape!
„Dobrou noc, pane profesore," rozloučila se a potichu za sebou zavřela dveře.
Zpět na obsah
Kapitola 27: 27. kapitola - Lháři
„Už nemůžu!“ vydechla Hermiona.
„Vzchopte se, Grangerová,“ zavrčel profesor Snape.
„Nechápu, jak je možné, že máte pověst nejlepší studentky na škole. Už je to týden, a vy pořád nejste schopna dosáhnout jakéhokoliv pokroku! Ještě jednou!“ přikázal a namířil na ni hůlku.
Hermiona unaveně pohlédla na profesora. Už týden trávila večer co večer se Snapem. Původně to vypadalo tak jednoduše…
„Slečno Grangerová, mohu s vámi na chvíli mluvit?“ zastavil ji na chodbě Brumbál.
„Samozřejmě, pane profesore,“ odpověděla Hermiona a následovala ho do jeho pracovny.
Zvědavě se rozhlédla kolem. Brumbálova pracovna ji vždy fascinovala. Pohledem se zastavila na myslánce.
„Hodila by se vám, že?“
„To ano, zvláště poslední dobou,“ přikývla Hermiona.
Brumbál se pousmál.
„Vlastně kvůli tomu s vámi potřebuji mluvit. A také kvůli té události s paní Malfoyovou…“
„To nemusíte, pane profesore. Slíbila jsem profesoru Snapeovi, že jeho tajemství nikomu neprozradím. Ani Dracovi,“ skočila mu do řeči Hermiona.
„Já vím, a samozřejmě vám důvěřuji, ale právě zde je kámen úrazu. Jde o to, že já ani profesor Snape netušíme, do jaké míry se vaše schopnosti mohou projevit.“
„Jak to myslíte?“
„Vy a pan Malfoy od jisté doby dokážete číst myšlenky ostatních lidí. A samozřejmě i sobě navzájem. A to je problém.“
Hermiona se na Brumbála vyděšeně podívala. Nechápala, jak je možné, že ji to samotnou nenapadlo.
„Co mám tedy dělat, pane profesore?“
Hermiona se zabořila hlouběji do křesla.
„Vy se vůbec nesoustředíte, Grangerová!“ křičel na ni Snape.
„Musíte se zablokovat. Myslet na něco jiného, jasné?!“
„Já vím, pane profesore. Ale je to těžké…“
Severus si znechuceně odfrkl.
„Těžké? Nechápu, co je na tom tak těžkého! Víte, že se dostanu do vaší mysli. Máte čas se na to připravit. A vy nezvládnete ani to. Co budete dělat, až budete mluvit s panem Malfoyem? Pro něj budou vaše myšlenky jako výkřiky!“
Při zmínce o Dracovi se Hermioně sevřelo srdce. Od té doby, co zjistil, že jeho matka leží na ošetřovně, byl jako tělo bez duše. Nemluvila s ním už týden. Pokud nebylo vyučování, trávil veškerý čas u Narcissy. Hermiona s ním chtěla být, ale na druhou stranu byla ráda, že mu ještě nemusí čelit. Ne, dokud nebude připravená.
Hermiona rychle vyběhla schody ze sklepení. Doučování se Snapem se protáhlo, a jí bylo jasné, že se její kamarádi budou vyptávat, kde je tak dlouho. Zatočila za roh a vydala se k nebelvírské věži. Cestou narazila na Draca vracejícího se z ošetřovny.
Chvíli se na sebe překvapeně dívali.
„Jak se daří tvé matce?“ zeptala se opatrně Hermiona.
„Není na tom nejlépe.”
Ani se nedivím...
„Cože?” vyhrkl udiveně Draco.
Hermiona by si v tu chvíli nejradši nafackovala.
„No, vzhledem k tomu, že už je na ošetřovně celý týden...”
Dracovi ztvrdl pohled.
„Za to mi zaplatí,“ řekl nenávistně.
Hermiona mlčela. Nevěděla co říct, nebo udělat, aby zmírnila jeho bolest.
„Věděl jsem, že je to zrůda... Ale proč ubližoval zrovna jí? Proč?“
Teď se musela soustředit. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„To já nevím, Draco,“ odpověděla mu po chvíli.
„Ale zjistíme to. Přijdeme na to, slibuju.“
Draco přistoupil k Hermioně a objal ji.
„Díky, že jsi tu pro mě. Mrzí mě, že jsme se celý týden neviděli...“
„To nevadí, Draco. Tvá matka tě teď potřebuje.“
Ale to ty taky. A já potřebuju tebe...
Hermiona se pousmála. Postavila se na špičky a něžně ho políbila. Draco si ji přitáhl ještě blíž. Po pár sekundách ji ale odstrčil a tvářil se zmateně.
„Co se děje?“ zeptala se Hermiona.
„To mi řekni ty…“ odpověděl zamračeně Draco.
„Jak to myslíš?“
„Já… nic neslyším. Teda… chci říct… neslyším tebe… tvé myšlenky,“ řekl udiveně.
Hermiona znervózněla.
„Neslyšíš?“
„Ne… jen naprosté ticho. Jak je to možné?“
„To se asi dostavují následky doučování se Snapem. Učí mě, jak omezit přítok myšlenek. Varoval mě, že se tohle může stát.“
Dracovo napětí povolilo.
„Aha. Já jen… je to zkrátka divné, být blízko tebe a neslyšet nic.“
„Ale no tak,“ zasmála se Hermiona.
„Ber to z té lepší stránky. Aspoň si nepolezeme na nervy.“
Hermiona se rozloučila s Dracem a zamířila ke kolejím. Vylekaně nadskočila, když se před ní objevil profesor Snape.
„Dobrá práce, Grangerová.
„Vy mě špehujete?“ utrhla se na něj Hermiona.
Snape povytáhl obočí.
„Uklidněte se, slečno. Váš rozhovor s panem Malfoyem jsem samozřejmě vyslechl náhodou. Ale musím vám pogratulovat. Rozhodně bych nečekal, že dosáhnete až bezmyšlenkovitého stádia.“
Hermiona si znechuceně odfrkla.
„Přestaňte na mě pět ódy, profesore. Nejsem na sebe hrdá. Nesnáším lháře, a přesně těmi jsme se teď my dva stali!“
„Je to pro dobrou věc, Grangerová.“
„Já vím,“ přikývla Hermiona a podívala se profesorovi do očí.
„Jen se bojím, že Dracova nevědomost bude mít mnohem větší následky, než kdyby se dozvěděl pravdu…“
Zpět na obsah
Kapitola 28: 28. kapitola - Doučování
Školní rok se pomalu chýlil ke konci, blížil se červen. Pro některé studenty to bylo nejvíce stresující období, pro některé naopak nejkrásnější. Díky nádhernému počasí všichni teď trávili co nejvíce času venku. Studenti už si zvykli vídat každý den u jezera tu zvláštní dvojici, ale přece jen pár z nich stále v nevíře kroutilo hlavou.
„Hermiono, no tak,“ zamračil se plavovlasý mladík.
„Odlož aspoň na chvíli tu knihu a užívej dne,“ zamumlal jí do vlasů.
Hermiona se zachvěla, Dracův horký dech ji přiváděl k šílenství. V duchu poděkovala Snapeovi. Díky jeho doučování už byla schopna naplno zablokovat svou mysl a cítila se v přítomnosti Draca mnohem uvolněněji.
„Jak si můžu užívat, když se blíží zkoušky? Musím dnes přečíst aspoň tři pojednání o Mutujícím lektvaru. A pořád mi nejde vykouzlit patron!“
Draco se zasmál.
„Tobě, nejlepší čarodějce, kterou kdy tahle škola měla, že něco nejde? No tak, vždyť víš, že ty zkoušky zvládneš na sto procent!“
Hermiona se pousmála.
„Jen na sto?“
„Oprava: na dvě stě procent. A teď už budeš aspoň chvíli věnovat pozornost svému příteli?“ ušklíbl se Draco.
Hermiona zaklapla knihu a obrátila se k němu. Nikdy nedokázala odolat jeho prosebným očím. Natáhla ruku a něžně ho pohladila po tváři.
„Miluju tě, víš to?“ řekla tiše.
„Vím,“ odpověděl Draco a hladově se přisál k jejím rtům.
Hermiona se pevně přitiskla k jeho tělu. Draco zasténal a položil ji na trávník. Věděl, že je jen otázkou pár minut, kdy ho zastaví, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Respektoval její rozhodnutí s milováním počkat, ale někdy to bylo vážně těžké. Chtěl z tohoto okamžiku vášně vytěžit co nejvíc. Rukou jí zajel pod tričko a potěšeně se usmál, když se její tělo slastně napjalo. Natáhl druhou ruku a pohladil ji po stehně. Pomalu ji sunul k zapínání dívčiných džínů a na tváři se mu objevil další potěšený úsměv, když zjistil, že se Hermiona nebrání. Přitiskl rty na její krk a rukou rozepnul první knoflík. Věděl, že ho bude zítra Hermiona proklínat, až zjistí, že jí na krku zůstal otisk jeho lásky. Opatrně rozepnul další knoflík. Ústy pomalu mapoval cestičku k jejímu výstřihu. Poslední knoflík byl rozepnut a jeho ruka vklouzla dovnitř. Neodolal, aby se nepodíval, jaké jeho přítelkyně nosí kalhotky.
„Vypadá to, že nejsi až tak cudná, miláčku. Spíš bych řekl hříšná. Ďábelsky hříšná,“ zašeptal jí do ucha a zuby stiskl její lalůček. Prstem obkroužil lem jejích červených krajkových kalhotek.
„Draco,“ vydechla roztouženě Hermiona a zaryla mu prsty do ramen.
Bylo pro ni čím dál těžší Dracovi odolávat. Byl k ní ohleduplný, k ničemu ji nenutil, vždy po její prosbě přestal, ale Hermiona věděla, že chce víc. Viděla mu to v očích. Pokaždé chvíli trvalo, než mu z nich vyprchala vášeň. Tentokrát ale přestat nechtěla. Nebyla si jistá, jestli dělá správnou věc, každou chvíli mohl někdo přijít a vyrušit je, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Vlastně ji napětí, že můžou být přistihnuti, vzrušovalo. Rukama nahmatala okraje jeho košile a začala ji stahovat dolů. Draco jí víc než ochotně pomohl a za chvíli se košile válela v trávě daleko od nich.
„Jsi úžasná,“ vydechl Draco a políbil ji.
„Můžu?“ zašeptal a oči se mu rozzářily, když jeho přítelkyně přikývla.
Vklouzl rukou pod lem kalhotek. Hermiona se slastně prohnula. Jeho ruka tam dole… bylo to pro ni víc než příjemné. Zajíkla se, když ji polaskal prstem.
„Už jsem ti říkala, že tě miluju?“ vyhrkla.
„Ano,“ zasmál se Draco.
„Ale můžeš to říkat častěji.“
Opatrně do ní vsunul jeden prst a zastavil se, aby viděl, jak na to Hermiona reaguje. Oči měla potemnělé touhou a hruď se jí zběsile zdvihala.
„Chceš víc?“ zeptal se.
„Ano!“ zněla její rozhodná odpověď.
Draco se do ní chystal zasunout druhý prst, když náhle poklidné ticho proťal výkřik.
Oba milenci se od sebe rychle odtáhli, tváře zarudlé vzrušením.
„Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
Vyskočila na nohy a zapnula si džíny. Očima rentgenovala krajinu kolem sebe, ale nikoho neviděla. Koutkem oka najednou spatřila nějaký pohyb a rychle se otočila k jezeru.
„Támhle, podívej!“ vykřikla.
„Kde?“ rozhlížel se Draco.
„Támhle, v jezeře! Někdo tam je!“
Draco se zadíval na poklidnou vodní hladinu jezera a zamračil se.
„Nikoho-“
Nad hladinou se objevila čísi hlava.
„Proboha!“
Draco se rozeběhl k jezeru. Těsně před ním se zastavil a rychle si sundal boty. Pak vběhl do vody, a jakmile mu sahala po pás, začal plavat. I přes teplé počasí, voda byla ledová a ztěžklé džíny se mu lepily na tělo. V dálce před ním se znovu nad hladinou vynořila něčí hlava. Za chvíli po ní ale nebylo ani památky. Draco zrychlil tempa. Konečně doplaval na ono místo. Nad hladinou nikoho neviděl, a tak se zhluboka nadechl a potopil se do hloubky. Chvíli trvalo, než si jeho oči na vodu přivykly. Rozhlížel se po tmavém písčitém dně. Začal si zoufat, když najednou koutkem oka spatřil něco světlého. Připlaval rychle blíž a uviděl nehybné tělo zamotané do jezerních řas. Draco se ho snažil vyprostit, ale řasy mu vzdorovaly. Docházel mu dech a tělo ne a ne vymotat. Konečně se mu to podařilo a zamířil vzhůru.
Hermiona stála na okraji jezera, oči přisáté na nehybné vodní hladině. Když se v dálce konečně objevily dvě hlavy, vytáhla rychle hůlku a zamumlala levitační kouzlo. Za normální okolnosti by nezvládla takovou váhu unést, ale díky věštbě byly její schopnosti zesíleny. I tak to ale byla pro její tělo zátěž, a tak se, když oba bezpečně dolevitovala na břeh, sesunula na zem.
„Ty blázne!“ křičela na Draca.
„Nevzal sis hůlku, mohl ses tam utopit!“
Ten její rozhořčené výkřiky nevnímal a obrátil stále nehybné tělo na záda.
„Proboha, to je Dalton!“ vyhrkla Hermiona.
Draco položil Daltonovi ruku na hruď.
„Nedýchá!“ vykřikl.
Hermiona rychle zamumlala nějaké kouzlo a seslala ho na chlapce. Nic se nestalo. Draco začal masírovat Daltonovu hruď.
„No tak, Daltone! Prober se! Přece tady nezemřeš!“
Chlapec nereagoval a Hermiona cítila, jak se jí slzy derou do očí.
„Sakra! Daltone!“ volal Draco a dál se ho pokoušel oživit.
„Dělej, prober se! Tak se už sakra prober!“
Hermiona mlčky přihlížela jeho snaze Daltona zachránit. Pohledem ulpěla na Dracových rukou a zalapala po dechu.
„Draco, podívej!“
Draco se zahleděl na své ruce, které teď rudě žhnuly. Vyděsilo ho to a chtěl ustoupit, ale zjistil, že to nejde. Byl k Daltonovi pevně připoután. Záře se pomalu rozlévala po celém chlapcově těle.
„Co to sakra-“
Dalton otevřel oči a Draca od něj náhle něco oddělilo a odmrštilo ho to o pár metrů dál.
„Jsi v pořádku?“ vrhla se k němu Hermiona.
„A-ano,“ vykoktal.
„Aspoň myslím.“
Oba se vrátili k Daltonovi, který na ně zíral s doširoka rozevřenýma očima.
„Páni! To bylo úžasný! Jak jsi to udělal?“
Hermiona si odfrkla.
„Co jsem udělal? Zachránil jsem ti život, měl bys mi být vděčný,“ odpověděl suše Draco.
„Ale… já viděl, jak ti září ruce,“ řekl zmateně Dalton.
„Nejspíš se ti něco zdálo,“ zasáhla rychle Hermiona a pomohla mu na nohy.
„Teď bys nám mohl vysvětlit, co jsi proboha dělal v jezeře.“
Chlapec nervózně sklopil oči.
„Já… no… potřeboval jsem nasbírat jezerní řasy.“
„Jezerní řasy?“ skočila mu Hermiona do řeči.
„Ty nevíš, že můžou být nebezpečné? Zvlášť v tomhle období? Na co jsi je potřeboval?“
„Do lektvaru. Snape mi dal zase T a já je potřeboval jako přísadu, abych si mohl natrénovat lektvar, který budeme dělat příští hodinu. Chci mu dokázat, že nejsem ještě tupější než Longbottom, jak o mě říká.“
Hermioně zrudly tváře rozhořčením.
Tupější než Longbottom? Tohle Snape říká o vlastním synovi? Neuvěřitelné…
S lítostí se zadívala na chlapce.
„Draco mi sice někdy pomáhá, ale stejně…“
Hermiona nevěřícně vykulila oči a pohlédla na Draca, který měl náhle spoustu práce s odstraňováním zbytků řas z kalhot. Nakonec se rozhodla to nijak nekomentovat.
„Tak víš co? Já tě budu každý den jednu hodinu doučovat. Pak to Snapeovi nandáš.“
Dalton se rozzářil.
„Děkuju moc!“ zajásal.
„A bude tam i Draco?“
Hermiona se usmála a znovu pohlédla na svého přítele.
„Možná se na vás občas přijdu podívat.“
Draco se zadíval na nadšeného mladšího chlapce a zakroutil hlavou. Nechápal proč, ale nějak mu nedokázal říct ne.
„Ale jen když mi slíbíš, že s námi napřed všechny přísady řádně zkonzultuješ. A už žádné řasy! A teď pojď, vezmeme tě na ošetřovnu.“
Dalton přikývl a Hermiona ho vzala za ruku.
„Už žádné řasy, slibuju!“
Vydali se společně k hradu. Hermionu bolelo u srdce, když viděla, jak je Dalton z Dracovy přítomnosti nadšený. Přemýšlela, jaké by to asi bylo, kdyby Draco věděl, že je to jeho bratr. I když věděla, že Draco dokáže být laskavý, musela dát za pravdu Snapeovi. Občas vyplula na povrch jeho temná stránka. Kdo ví, jak by reagoval. Ani si nevšimla, že zastavila, dokud jí Draco nepoložil ruku na rameno.
„Zlato, jsi v pořádku?“
Hermiona ze sebe setřásla pochmurné myšlenky a zářivě se na něj usmála.
„Naprosto.“ Zpět na obsah