Síla Zmijozelu napsal(a) prekladatele
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=32
Index
Kapitola 1: Poklady
Kapitola 2: Lektvary a pampelišky
Kapitola 3: Knihovny a Páni zla
Kapitola 4: Rodinná sjednocení
Kapitola 5: Dům Lestrangeových
Kapitola 6: Mezihra
Kapitola 7: Lekce krutosti
Kapitola 8: Učení dělá mistra
Kapitola 9: Slavní kouzelníci
Kapitola 10: Nové začátky
Kapitola 11: Epilog
Kapitola 1: Poklady
Poklady
„Kde je? Kde jen může být?“ lamentoval Severus Snape, když již potřetí prohledal celý svůj šatník. S nespokojeným povzdechem to vzdal a zběžně pohlédl na nepořádek, který se v jeho soukromých komnatách nakupil. Oblečení bylo rozházeno všude možně, papíry a knihy se mísily v nesouměrných hromadách a další osobní věci byly poházeny kolem postele a na zemi. Tohle všechno pro jeden pitomý hábit!
Snape rukou prohrábl své mastné černé vlasy a proklínal muže, kvůli němuž se musel pustit do hledání. ‚To byla nápad, nechat Albuse Brumbála, který poletuje kolem hradu v těch svých trapných hábitech, aby vybral oblečení!‘ pomyslel si Snape hořce. Jenže řediteli odporovat nemohl, především v tak důležitý den, jakým dnešek zajisté byl. Právě dnes měl celý kouzelnický svět oslavit porážku lorda Voldemorta a hlavní část oslavy se měla konat v Bradavicích spolu se závěrečnou hostinou na oslavu vítězství. Harry Potter, který strávil většinu sedmého ročníku připravou na poslední, rozhodující souboj s Voldemortem, dnes oslavuje se svými přáteli a několika nejdůležitějšími lidmi z ministerstva a Řádu fénixe, a on by tam neměl chybět. Takovým oslavám se Snape přirozeně vždy vyhýbal. Vydal ze sebe všechno, aby se z toho vykroutil. Pak se na něj ale Brumbál laskavě usmál a vysvětlil mu, jak moc by pro něj znamenalo, kdyby se slavnosti účastnil také někdejší špeh. ‚K čertu s Brumbálem,‘ pomyslel si Snape. „Je to mistr manipulace.“
Brumbál chtěl, aby si jeho podřízení vzali své nejlepší oblečení, čímž byl míněn společenský hábit, který každý profesor obdržel při svém jmenování do funkce. Snape nenosil oficiální hábit profesora lektvarů jen tak někdy. Poslední příležitostí byla Koneference o lektvarech v Ženevě, a to už je deset let zpátky. Když se pak vrátil, hábit vybalil a rychle na něj zapomněl. Nemusel totiž, a ani nechtěl, tu věc nosit při vyučování.
Ačkoliv dnes by se raději nevěnoval ničemu jinému než učení. Proto potřeboval ten šílený hábit.
Nakonec Snape vytáhl svou hůlku, naštvaný, že ho to nenapadlo už dříve, a vykřikl: „Accio společenský hábit!“
Nejdřív se nic nedělo. Pak se ozvala zpod postele ohlušující rána a nejrůznější osobní věci, do té doby pečlivě uschovány, vyletěly ven. Hábit byl naštěstí mezi nimi a brzy přistál v jeho natažené ruce. Snape se zamračil na černý hábit s fialovým a stříbrným lemováním a setřel nahromaděný prach ze zářivě fialových odznaků a ocenění za lektvary, která se skvěla přímo na přední straně hábitu.
‚Fialová,‘ pomyslel si. ‚Ze všech barev na světě to musí být zrovna fialová.“ Nesnášel barevné oblečení. Uvědomil si, proč zřejmě ten hábit ze všeho nejdřív strčil pod postel. Bylo to téměř odporné. Fialová vůbec neladila s jeho světlou pokožkou. Další povzdech mu unikl, když si na sebe hodil hábit a pohlédl na hodiny. Brumbál ho očekával ve Velké síni hodinu před začátkem velkolepé hostiny na oslavu vítězství, aby se pozdravil s pozvanými hosty a hodnostáři. I přesto, jak moc se snažil vyhýbat oslavám a soukromým večírkům, Brumbál chtěl, aby se tam aspoň ukázal a Snape se navíc chtěl rozloučit s odcházejícími studenty Zmijozelu.
Snape už se měl k odchodu, když jeho pozornost upoutala tmavá dřevěná krabička, která nenápadně ležela na podlaze. Byla napůl schovaná pod postelí, víko vyzývavě pootevřeno. Krabička se vysunula společně hábitem, když jej hnalo ven přivolávací kouzlo, a třebaže to byla jen nepatrná část toho nepořádku, Snapea právě k ní něco táhlo. Zamyšleně civěl na spleť havranů a hadů vyřezaných do dřeva a nemohl od toho ormamentu odtrhnout oči.
Najednou padl na kolena a těžce oddechoval. Náhle zapomněl na slavnostní hostinu, pouze zíral na zem s očima rozšířenýma překvapením. Snapova ruka se jemně přiblížila ke krabičce, trvalo však dlouhou chvíli, než se ji vůbec dotkl. Přejížděl prsty po vyřezávaných havranech a jeho rty se zvlnily do toužebného úsměvu. Byla to opravdu jednoduchá krabička, perfektní pro úschovu pravých dětských pokladů. Tolik vzpomínek, dobrých i špatných, šťastných i bolestných, bylo ukryto pod jejím dřevěným víkem. Snape obvykle ignoroval nebo potlačoval cokoliv, co mu připomínalo dětství. Jenže tato pokladnička v něm vyvolala silné pocity a vzpomínky a srdce mu u toho prudce tlouklo.
Když si přitahoval krabičku k sobě, přemýšlel, jak je možné, že skončila pod jeho postelí v Bradavicích. Myslel si, že všechny věci z jeho mládí byly poztráceny nebo zničeny během jeho bouřlivého života. ‚To bude nejspíš Brumbálova práce,‘ říkal si a zároveň si usmyslel, že se o této záležitosti musí před tím starým prohnaným čarodějem někdy zmínit. Teď však sáhl dovnitř a vytáhl první věc.
Byla to dětská kouzelnická knížka, opotřebovaná a vybledlá. Bylo vidět, že o ni bylo dobře pečováno. Kouzelné obrázky se už sice pohybovaly loudavě a barvy nebyly tak zářivé, ale to Snapa nezajímalo. Tato knížečka byla vánočním dárkem od jeho maminky. Dostal ji ještě jako úplně malý kluk. Když ji rozevřel, mohl si přečíst nápis na první straně.
Pro mého nejdražšího malého havrana,
veselé Vánoce!
S láskou,
máma
Snape se smutně usmál, knihu si přitiskl k hrudi a vybavil si vzpomínku na ni.
~*~*~*~
Malý chlapec, nemohly mu být víc než čtyři roky, triumfálně zaklapl svou knihu a vyškrábal se na nohy. Knihu si strčil pod paži a z očí si odhrnul několik zatoulaných pramenů hebkých černých vlásků. Na tváři měl zářivý úsměv. Malý rozesmátý chlapec tiše otevřel dveře od svého pokoje a rozkoukával se v temné chodbě. Nikde nebyl ani náznak, že by byl v domě ještě někdo jiný, ale on nenechával nic náhodě. Bylo sice teprve kolem poledne, ale nikdy nevěděl, kde přesně se jeho otec nachází, a rozhodně nehodlal riskovat rozčílit ho tak brzy.
Chlapeček pevně uchopil svou knížku, vydal se dál chodbou a vyhýbal se přitom vtíravým pohledům těch nepříjemných obrazů, co visely na šedých stěnách. Když dorazil k dubovým dveřím, jemně zaťukal a doufal, že člověk uvnitř odpoví. K jeho radosti se dveře pootevřely. Přesně tak, aby mohl proklouznout a vstoupit tak do obrovské ložnice.
Tmavomodré závěsy byly pevně zataženy a jediné světlo v místnosti vyzařovalo z několika svíček na nočním stolku. Ložnici zdobil drahý nábytek z třešňového dřeva a všechen vzduch byl slabě prostupován nahořklou vůní lektvaru. Celé místnosti dominovala nádherná postel s nebesy a přesně tam zaměřil chlapec svou pozornost.
Nesměle přistoupil blíž a zamračil se, když si uvědomil, že nedohlédne až nahoru na tu velkou postel. Rozhlédl se kolem po nějaké židli, aby se po ní vyšplhal nahoru, a v tom uviděl bledou ruku, natahující se přes okraj postele.
„Jsi to ty, Severusi?“ volal ho slabý ženský hlas. „Pojď za mnou můj havrane, abych na tebe viděla.“
Pokynula mu rukou. Chlapec jménem Severus si položil knihu na pokrývku, aby mohl lépe vyskočit na postel. Přestože byl lehoučký, usadil se vedle ženy ležící na břiše uprostřed změti polštářů a přikrývek nadmíru opatrně.
„Jsem to já, mami.“
Severus pozoroval, jak jeho matka otevřela to oko, které nebylo celé oteklé, a láskyplně se na něj podívala. Byla celá pohmožděná a pobledlá, což byl výsledek dalšího ostrého střetu s jeho otcem, ale vždy si našla dostatek energie a času pro svého Severuse. Usmál se a ukázal svou knihu. Byl to vánoční dárek od ní, dostal ho před pár týdny. Severus vynakládal obrovské úsilí, aby dokázal přečíst celou knihu úplně sám. Učil se výjimečně rychle a byl si jistý, že tento skutek by rodiče potěšil.
„Dnes jsem ji dočetl, mami. Chceš, abych ti předčítal?“
Žena se pousmála a přikývla. Svezla se mezi polštáře a i když se snažila skrýt bolestivé škubnutí, jak se pohnula hojící se rána, Severus to viděl a ve studu sklonil hlavu. Nerozuměl tomu, proč jeho otec na ně bývá tak často naštvaný a snažil se, jak nejlíp uměl, aby byl otec stále spokojený. Jenže někdy se se starším Snapem prostě nedalo rozumně jednat. Obvykle to byla matka, kdo trpěl hněvem svého manžela, snažila se před ním syna chránit. Chlapec byl přesvědčen, že to, co se stalo mámě, byla jeho chyba. Proto se jí nedokázal podívat do očí, dokud ho křehká ruka nechytla za bradu a nepozvedla mu obličej. Její modré oko se dívalo smutně, když ho jemně hladila po jeho vlastní pohmožděné tváři.
„Můj ubohý malý havrane. Nebyla to tvoje chyba. Nikdy to není tvoje chyba. To musíš pochopit.“
Severus přikývl a jeho prsty se instinktivně semkly kolem knihy. Když stále nic neříkal, jeho matka si povzdechla a přitáhla si ho blíž k uklidňující jistotě svého těla a do tepla polštářů.
„Moc ráda bych tě slyšela číst, Severusi.“
Severus měl radost, že může potěšit matku, otevřel knihu Kluběnka Willy a pustil se do čtení. To matka ho naučila číst už v tak raném věku a bylo tedy příhodné, že bude první, kdo uslyší plody své práce. Jen na pár slovech se zadrhnul, ale matka mu pomohla, když si nevěděl rady. Jakmile dočetl, zářivě se usmál a s radostným pohledem na tváři vzhlédnul na matku. Ta se také doširoka usmívala a ovinula svou nezraněnou ruku kolem jeho ramen. Rty se dotkla jeho čela, když mu říkala: „Jsem na tebe velice pyšná. Byla to skvělá práce.“
Severus se začervenal a objal svou matku co nejpevněji si mohl dovolit. Cítil se velice potěšen sám sebou. Jedna jeho malá část mu sice říkala, že jednou se jeho otec vrátí domů a štěstí bude to tam, ale byl rozhodnut užívat si tuto chvíli tak dlouho, jak jen to bude možné. Máma mu vtiskla další lehký polibek do vlasů, jak ležel naproti ní. Cítila se velmi unavená. Slabá ruka se zvedla, aby ho mohla pohladit po vláscích. S širokým zívnutím nechal svá víčka klesnout. Lehce se usmála a zašeptala: „Můj ospalý havrane. Tak chytrý a tak odvážný.“
Pousmál se a usnul. Knížku svíral v náručí.
*~*
Příjemné dřímání bylo přerušeno vzteklými nadávkami jeho otce. Severus se ostražitě přikrčil, instiktivně se schoval v bezpečí mámina náručí. Povzdechla si, připravena slabým tělem bránit své jediné dítě, jak nejlépe mohla. Úzkostlivě poslouchali drsný hlas Tiberiuse Snapea, jak hubuje domácímu skřítkovi za nesplnění nějakého úkolu. Hlasité kroky se chodbou stále přibližovaly. Náhle se rozletěly dveře. Zamračený obličej Tiberiuse Snapea na ně chvíli hleděl, než si zkřížil ruce a chladně se zeptal:
„Co tady dělá, Livie? Máš nařízený přísný odpočinek na lůžku. To znamená žádné vyrušování malými chlapci!“
Livie se podívala manželovi přímo do očí a přitáhla si Severuse ještě blíž k sobě.
„Odpočívám, jak sis přál,“ odpověděla tiše. „Severus jen přišel přečíst mi něco ze své knížky. Přečetl ji celou sám, Tiberiusi. Není to úžasné?“
Severus se váhavě podíval přes rameno, aby viděl otcovu reakci. Nebyl ani překvapen, když v té bledé tváři nezahlédl ani náznak jakékoli emoce. Zvedl svou knihu, aby ji otec mohl vidět a se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Přísné černé oči přes něj přelétly a zastavily se na Livii. Rty zkřivil úšklebek, když Tiberius došel k posteli.
„To je vážně úžasné, Livie,“ vyprsknul sarkasticky. „Chlapec umí číst. Víc by na mě zapůsobilo, kdyby projevil nějakou známku kouzla.“ Tiberius se nad nimi zlověstně tyčil a chytil Severuse za křehkou ruku.
„Využij svou novou dovednost, chlapče, a přečti si nějakou pořádnou kouzelnickou knihu. A už víckrát neruš svou matku.“
S těmito slovy vytáhl Severuse z postele a hrubě jím mrštil o zem. Livie se zamračila a natáhla se pro syna, ale jakmile uviděla Tiberiusův ostrý pohled, raději se zdržela komentáře a sesunula se zpět mezi polštáře. Nechtěla svého manžela znovu rozhněvat. Přít se s ním by jí nepomohlo, a už vůbec by to nepomohlo Severusovi.
Ten sledoval spor mezi rodiči beze slova. Uvědomoval si, že by měl zůstat potichu, dokud nedostane jasné povolení odejít. A tak nehybně seděl, knihu pevně přitisknutou k sobě pro případ, že by se jeho otec rozhodl potrestat ho za rušení matčina klidu. Nejistě vzhlédl, aby viděl Tiberiuse otočit se a shlédnout na něj. Ukázal ke dveřím a řekl: „Jdi pryč. S tebou si to vyřídím později.“
„Ano, pane,“ odpověděl Severus pokorně a postavil se na nohy. Ještě se otočil, aby zachytil poslední matčin pohled. Viděl, jak se snaží se na něj klidně usmívat ještě předtím, než věnovala všechnu svou pozornost Tiberiusovi. Severus svěsil hlavu a rychle za sebou zavřel dveře, aby nikdo neviděl slzy, které se mu už už draly do očí. Lehce třesoucí se rukou si otřel obličej a zamířil do svého pokoje.
Slzy by mu nepomohly vypořádat se s otcem nebo vyléčit mámu a Severus bojoval sám se sebou, aby nepropuknul v bezmocný pláč. Neříkal mu snad otec stále dokola, aby přestal být slaboch a konečně vyrostl? S velikým úsilím čtyřletý chlapec potlačil slzy a přestal se bázlivě třást.
Když se Severus vrátil zpět do svého pokoje, sedl si na postel a podíval se na knížku, kterou ještě stále držel v rukou. Z ložnice nevycházely žádné zvuky, Severus doufal, že jeho otec bude dnes večer milostivý. V tu chvíli si pomyslel, jak si může máma myslet, že všechno bude dobré, když byl jeho táta na ně pořád tolik rozzlobený. Severus si povzdechl a otevřel knihu, hodlal se ponořit do příběhu. Aspoň do té doby, než jeho otec příjde a znovu zničí jeho vymyšlený svět, kde byl v bezpečí.
Dlouhé mrštné prsty hladily vybledlý obal dětské knížky. Snapeovy rty se mírně usmívaly, jak opatrně otáčel stránky. Důvěrně známá slova trpělivě čekala, aby mohla být opět přečtena svým vlastníkem. Jeho úsměv se změnil v úšklebek, když si vybavil i zbytek toho dne. Zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal obraz otce, jak mu vytrhl knihu, aby ho ještě víc potrestal, a místo toho zaostřil na šťastný úsměv a polibky matky. Melancholický, zádůmčivý povzdech unikl Snapovi, jak ho přemohly vzpomínky. Stále se snažil nepodléhat emocím, ale jeho obvykle silné sebeovládání ho opouštělo.
Zvědavost, touha a bolest s ním lomcovaly, když si prohlížel obsah dřevěné krabičky. Bude Brumbálovi vadit, když se na hostině objeví trošičku později? Snape věděl, že teď není čas na sezení a vzpomínky, ale síla minulosti byla příliš velká. Sáhl do krabičky a vytáhl další věc.
(za překladatelský tým: loony)Zpět na obsah
Kapitola 2: Lektvary a pampelišky
Lektvary a pampelišky
Malá kytice svázaná černou stuhou byla navěky zachována pomocí jediného jednoduchého kouzla. Zářivé barvy bílých, žlutých, oranžových a modrých květů působily v přítmí sklepního bytu poněkud podivně. Snapea překvapilo, když si k nim přičichl, že voní přesně tak, jak si pamatoval. Vdechnul tu lehkou svěží vůni a okamžitě se mu vybavil sluneční svit, pikniky a smích.
Okvětní lístky sedmikrásky byly pod Snapeovými prsty stále stejně sametově jemné. Vytrhl ji ze svazku a roztáčel mezi prsty. Vzpomínal si, jak se tvář jeho matky rozzářila, když jí nesměle podal tuhle pečlivě naaranžovanou kytici. Měli tak málo důvodů k úsměvu a smíchu... Snape si uchovával vzpomínku na matčin vlídný úsměv hluboko ve svém srdci, kde k ní nic špatného nemohlo proniknout.
Snape se usadil a pozorně si květiny prohlížel, v duchu si odříkával jejich běžné i odborné názvy. Znovu ztracen ve vzpomínkách nepřítomně otáčel sedmikráskou.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
„Co je další přísadou v předpisu, Severusi?“
Chlapec se otočil na stoličce v matčině dílně na přípravu lektvarů a natáhl se pro knihu o lektvarech pro domácnost. Knihu si položil do klína a prsty přejížděl po stránce, dokud nenašel návod na lektvar proti nachlazení, který jeho matka chystala na zimu. Jeho černé oči se zúžily soustředěním, vzpomněl si, že právě do kotlíku přidala drcená broučí křídla. Podíval se tedy, co je další krok v přípravě.
„Píše se tu, že máme přidat dva čerstvé tar…tarax…taraxněco offi…“
„Taraxacum officinale. To je latinský název pro pampelišku.“ Doplnila ho matka a usmála se nad jeho zamyšleným výrazem. Věděla, že se její syn právě snaží zapamatovat název další rostliny. „Dvě říkáš? Ta květina by měla být za tebou, druhá police zespoda, vlevo.“
Severus opatrně vrátil knihu na pracovní stůl, seskočil ze stoličky a došel k policím s ingrediencemi, které lemovaly zdi laboratoře. Našel správnou polici a prohrabal celé hromady sušených i čerstvých rostlin. Letos v létě ho matka začala učit umění výroby lektvarů a i přes to, že zatím neprojevil jedinou známku kouzla v sobě, stačilo Severusovi rozpoznávat ingredience a pomáhat matce při výrobě lektvarů i při provádění výzkumů. 'Jednou', říkal si s nadějí, jak odsunoval hromádku fialek, 'budu dělat víc, než přinášet ingredience'. Zamračil se, když si uvědomil, že jim došly všechny čerstvé pampelišky. Přes rameno řekl:
„Žádné tu nevidím, mami. Musely nám dojít.“
„Hmm? Co's říkal můj malý havrane? Našel jsi ty pampelišky?“
Tentokrát se pětiletý Severus s netrpělivým zamračením otočil a zopakoval:
„Řekl jsem, že už nemáme žádné čerstvé pampelišky. Co teď uděláme?“
Livie zvedla oči od míchání a také se zamračila. Otřela si ruce do zástěry a postavila se vedle syna k policím. Severus matku sledoval jak prohledává šteláře, mumlá si pro sebe a zamyšleně se škrábe na hlavě.
„Hm, myslela jsem si, že ještě mám nějaké čerstvé pampelišky. Bez nich nemůžeme lektvar dokončit a také je potřebuju na další projekty.“ Při těchto slovech Severus doslova ožil. Možná, že když na to půjde chytře, tak matku přesvědčí, aby šla květiny nasbírat a jeho nechá hlídat bublající kotlík. Livie se na svého až příliš chytrého syna ostře podívala, jako kdyby mu četla myšlenky, a řekla: „Ani náhodou! Nenechám tě tady bez dozoru dospělé osoby. Kdo v,í jakou neplechu bys mohl udělat, zatím co bych tady nebyla. Ty můj drzý havrane.“
Severus se na matku podíval svým nejnevinnějším pohledem, velkýma černýma očima doslova prosil. Laboratoř na lektvary byla jeho druhá nejoblíbenější místnost v domě (hned po rozsáhlé knihovně), strávil by tady nejraději každou chvilku. Tedy kdyby nebylo vyučovacích hodin a námitek otce. Toto místo bylo královstvím jeho matky a Severus si strašně rád prohlížel všechny ty nádoby, listoval knihami a díval se na ni, jak se samozřejmostí a lehkostí profesionála vyrábí lektvary. Věděl stejně dobře jako jeho matka, že kdyby ho tu nějakou dobu nechali, zapálil by sídlo ve snaze udělat sám nějaký ten lektvar. Toto vědomí však Severusovi nezabránilo použít veškeré své dětské nevinnosti a lstivosti k zvrácení matčina rozhodnutí.
Naneštěstí se Livie nenechala ošálit a sehnula se, aby synovi láskyplně rozcuchala vlásky.
„Vím, na co myslíš, můj havrane, ale to by nefungovalo. V tvém věku je to až příliš nebezpečné.“ Severus se sklesle nahrbil. Matka si ho ještě chvilku prohlížela, pak došla k pracovnímu stolu a zvedla malý košík. S úsměvem mu ho podala. „Nicméně přece jenom je tu něco, s čím mi můžeš pomoct. Pamatuješ si, jak jsi se učil o rostlinách?“ Přikývl. „Tak tedy můžeš jít na jižní louku a natrhat čerstvé pampelišky. Naplň tenhle košík co nejvíc to půjde a vrať se brzo. Uděláš to pro mě, Severusi?“
Severus se na ni zářivě usmál a odpověděl:
„Samozřejmě, mami. Najdu ti ty nejlepší pampelišky v celé Anglii!“
Vyběhl ze dveří tak rychle, že mu matka ani nestihla odpovědět.
* ~ *
Sídlo Snapeů byl starý dům shlížející na pěkný kousek půdy na anglickém venkově. Bylo poměrně izolované jak od mudlů, tak i kouzelníků. Nejbližší vesnice byla víc jak 30 minut chůze vzdálená. Většina mudlovských vesničanů vyrůstala na povídačkách o divném panském domě na hranici města a rodině Snapeů se vyhýbali. O dům a pozemky se dobře starala skupinka domácích skřítků, kteří neúnavně pracovali, aby udrželi sídlo v perfektním stavu. Zatím co dům sám byl úzkostlivě udržovaný, kolem něj se rozprostíraly divoké louky a úrodná pole. Dokonce v jednom rohu panství byl zastrčený rybníček.
Vzhledem k tomu, že byla zrovna půlka léta, louky byly zarostlé barvami hýřícími divoce rostoucími květinami, horkým letním vzduchem se neslo bzučení včel. Žhnoucí slunce udeřilo do malého Severuse hned, jak prošel zadními dveřmi. Musel se chvíli zastavit a nechat oči přivyknout z šera domu náhlému jasu venku. Zdálo se, že jeho světlá kůže dostala trochu barvy, už jak šel po stezce, a radostně si pohupoval s košíkem. Nepřítomně si něco pobrukoval, užíval si šance uniknout tísnivé atmosféře domu a krásného dne.
Jižní louka byla plná života, když na ni Severus dorazil, a začal se dívat po pampeliškách. Všude kolem byly květiny, ptáci a včely. Procházel louku skrz na skrz, čelo zvrásněné soustředěním. Kdykoli narazil na pampelišku, pronesl: „Taraxacum officinale!”, a okamžitě ji uthnul. Košík byl brzo naplněný čerstvými květinami, zrovna se otáčel k odchodu, když jeho pozornost upoutal malý trs sedmikrásek.
Severus se ohlédl k domu a pak zase na květiny, rty měl našpulené zamyšlením. Věděl, že by se měl k matce vrátit s pampeliškami, než bude lektvar znehodnocen. Jenže šance věnovat jí něco neobyčejného, byla až příliš dobrá, než aby si ji nechal uniknout. Severus věděl, že by se jí kytice čerstvých kytek do laboratoře líbila. Konečně se rozhodl, odložil košík a začal sbírat ty nejkrásnější kytičky, které našel. Přestal teprve až se mu pestrobarevná kytice sotva vešla do malé ručky. Rozvázal si už poněkud opotřebovanou černou stuhu, která držela jeho dlouhé černé vlasy z očí, a svázal s ní kytici.
Ještě jednou si své dílo pořádně prohlédnul, byl se svým dárkem velmi spokojený. Tyhle divoce rostlé květiny se budou do laboratoře jeho matky krásně hodit. Kytici vzal do jedné ruky, zvedl košík a pospíšil si zpátky do domu.
* ~ *
„Tady jsi! Už jsem se bála, že květinová stvůra snědla mého malého havrana!“
„Mami, každý ví, že květinové stvůry ve skutečnosti neexistují! Nestvůry mají rudé zlé oči a dlouhé tesáky a žijí na hřbitovech, kde požírají mrtvé!“
„Tak to jsem se tedy musela splést. Našel jsi dost pampelišek?“
Severus spěšně ukázal košík plný nasbíraných pampelišek. Postavila ho na stůl, ale pak se na syna zvědavě zadívala. Neklidně se ošíval, jednu ruku držel za zády a musel se přemáhat, aby se nezačal usmívat.
„Co to tam máš?“ zeptala se s širokým úsměvem Livie. Obešla kotlík a klekla si před syna. Severus se plaše usmál a pomalu vytáhl kytici. Jeho matka překvapením zalapala po dechu a oči se jí rozsvítily nadšením, když si od něj kytici brala. „Ty jsou nádherné, Severusi. Děkuji ti!“
Livie si ke květinám přičichla a Severus sledoval, jak se jí na rtech tvoří potěšený úsměv.
„Byly tak krásné, že jsem ti je musel přinést, mami.“
Matka kolem něj pomalu ovinula ruce v něžném objetí, v kterém chvíli setrvali. Nakonec se přece jen zvedla a mávla hůlkou, aby přeměnila obyčejnou skleněnou baňku v krásnou modrou křišťálovou vázu. Livie do ní nalila trochu vody a vložila květiny, pak ji postavila na parapet malého okna v laboratoři. Otočila se k němu s ještě větším úsměvem.
„Tááák! To je pro ně to pravé místo, co myslíš, Severusi?“
„Rozhodně,“ odpověděl Severus a vyskočil si zpátky na stoličku. Těšilo ho vědomí, že dnes se mu podařilo něco zvláštního. Seděl a sledoval matku jak natáčí vázu, dokud světlo nedopadalo na květiny a křišťál v tom správném úhlu. Jediným dalším mávnutím hůlky navždy zachovala vůni léta a lásky v této kytici obyčejných planých květin.
Livie se ohlédla na syna a láskyplně se usmála, když v jeho černých očích uviděla zářit dokonalé štěstí a nevinnost. Nevěděla, jak dlouho ještě bude v těch očích onu nevinnost vída,t ale mohla dělat jenom to, že svého malého havrana bude chránit. Potlačila vzdychnutí a soustředila raději pozornost opět na teď už téměř dokončený lektvar. Po té, co přidala dvě čerstvé pampelišky, začala Livie míchat po směru hodinových ručiček. Zeptala se:
„Co je další krok v předpisu, můj havrane?“
„Hmm, píše se tu přidat špetku prášku z dikobrazích bodlin.“
„Ah, části těla dikobraza jsou po tvé pravici, Severusi. V prostřední polici.“
Severus vstal, aby podal přísadu do lektvaru. Očima přelétl přes vázu s květinami. Usmál se a pomyslel si, že by možná mohl matku přemluvit k pikniku zítra na louce.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Jak si tak prohlížel květiny ve své ruce, vzpomněl si Snape, jak skončily ve schránce s ostatními památkami na dětství. Po té, co jeho matka zemřela, zabalil všechno v její laboratoří, aby nemohl otec zničit nebo prodat cenné vybavení, a uložil všechno ve svém soukromém trezoru u Gringottových. Mezi tím vším byla i tato kytice. Snape ji před mnoha lety našel, když si byl vyzvednout vybavení ke tvorbě lektvarů pro lorda Voldemorta. Už si nevzpomínal jak nebo kdy se dostala do této krabice, ale předpokládal, že ji tam musel někdy uložit, aby se neztratila.
Ovšem to jak a kdy vlastně nehrálo roli, jak si po pár minutách usilovného přemýšlení Snape uvědomil. To, na čem záleželo, byl fakt, že si uchoval vzpomínku na svou matku. A byl neskonale vděčný, že to udělal.
Snape se najednou rozhlédl a zvedl jednu černou ponožku, kterou v mžiku přeměnil v modrou křišťálovou vázičku. Strčil do ní kytici a postavil ji na noční stolek.
Ačkoliv sluneční paprsky nikdy nepronikly do kamenných sklepení, teď si přece jenom našla do hlubin Bradavic zář letního slunce.
(Za překladatelský tým: sibyll)Zpět na obsah
Kapitola 3: Knihovny a Páni zla
Knihovny a Páni zla
Další byla také knížka, tentokrát však velice odlišná od té předešlé, dětsky veselé. Tohle byl odborný deník s deskami z temně rudé kůže a s vyraženým zlatým nápisem. Byl nazvaný Jedy a protijedy od Livie M. Snapeové. Takováhle knížka neměla nic společného s těmi ostatními nevinnými připomínkami dětství. Ovšem Snapeovi připomínala klíčový okamžik jeho dětství, který nemohl být opomíjen nebo zapomenut.
Dlouho se jen tak díval na obal, oči upřené na matčino jméno a prsty přejížděl zlatá písmena. Toto pojednání o nejrůznějších jedech a jejich protijedech napsala krátce po tom, co se vdala, ještě před jeho narozením. Tehdy ještě nebyla omezena povinnostmi manželky čistokrevného kouzelníka a měla tak čas se věnovat svým zamilovaným lektvarům. Jedy a protijedy byla Liviina poslední publikovaná práce o lektvarech. Dokonce i Snape sám byl překvapen množstvím detailů a snahy vložené do této studie, jak si listoval jejími žloutnoucími stránkami.
Najednou se zachvěl a jeho lehce se třesoucí ruce málem upustily knížku na zem. Ta červená vazba mu bolestně připomněla jisté zářivě rudé oči. Snape ztěžka polkl, tyhle novější vzpomínky honem zatlačil za pevný štít ve své mysli.
Ovšem jiné vzpomínky, ty dětské, nebylo tak snadné zahnat.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Tyhle večírky přímo nenáviděl. Byly to jenom příležitosti pro jeho otce pochlubit se rodinou a vylepšit si vlastní postavení v rámci čistokrevné společnosti. Severus si o nich myslel, že jsou nudné a zbytečné a mnohem raději by byl zalezlý ve své ložnici nebo někde v rožku v knihovně s nějakou knížkou nebo s jednou ze svých několika hraček.
Jeho pozornost však upoutal smích z jednoho ze salonů a ačkoli věděl, že by to neměl dělat, nakoukl do oné místnosti, aby zjistil, co že se to děje tak zábavného. Právě unikl nudné společnosti čarodějek, které jeho matka bavila na druhé straně haly, a kdyby ho zahlédnul jeho otec, musel by protrpět to samé zase s jeho známými. Jenom otec by ho neuvítal s úsměvem a sklenkou teplého jablečného moštu, ale s úšklebkem a sarkastickou poznámkou.
Někteří kouzelníci seděli a povídali si, jiní popíjeli draze vyhlížející likér a další, jako jeho otec, už pili o dost tvrdší ohnivou whiskey. Severus se otřásl. Jeho otec se neopíjel moc často, ovšem když už opilý byl, stával se o to víc nebezpečným, a každý obyvatel domu se mu radši vyhýbal. Řekl si, že musí matku varovat ještě před koncem večírku.
Severus sledoval svého otce, jak se nahnul k jednomu kouzelníkovi a potichu mu něco říkal, poznal v něm Arcadiana Malfoye. Tento vlivný kouzelník jeho otce už několikrát navštívil, ale Severus se s ním setkal pouze krátce, protože Malfoy s jeho otcem spěšně zmizeli do pracovny nebo snad někam do spodnějších částí panství. Blonďák přikývl a jeho otec se ďábelský usmál. V tu chvíli se otočil a setkal se očima s polekaným Severusem, jeho úsměv se ještě rozšířil. Tiberius se posadil, odložil sklenici a zavolal:
„Severusi! Pojď sem!“
Severus potlačil zaúpění a poslušně vešel do salonu, rukama se nervózně tahal za rukávy hábitu, a než sklopil oči, prohlédl si tváře, které se teď na něj upřeně dívaly. Zastavil se vedle svého otce. Nepodařilo se mu tak úplně potlačit ucuknutí, když mu otec pokládal svou velkou ruku na útlé rameno. Prsty se varovně lehce sevřely a Severus stál tiše, zatímco jeho otec pronesl:
„Toto je můj syn Severus. Jak vidíte, Livie a já se z něj snažíme udělat pořádného mladého kouzelníka.“
Někteří z přihlížejících zasvěceně přikývli a Severus velice zahanbeně sklonil hlavu. Tiberius na svém synovi vždy našel nějakou tu chybu a strašně rád na ně ostatní upozorňoval. Alespoň nezmínil, že stále ještě neprojevil první známky magie. To by bylo pravděpodobně příliš ponižující, i pro staršího Snapea, a něco, o čem by nechtěl, aby se diskutovalo ve společnosti, kterou se právě snaží okouzlit.
Severus se nutil zůstat klidně stát a přál si, aby už byl omluven a mohl se jít na zbytek večera schovat do knihovny. Musel protrpět otcovy zahanbující poznámky a posměšný smích ostatních. Slyšel muže mluvit hrdě o svých synech a věděl, že takhle by o něm jeho vlastní otec nikdy nepromluvil. Říkal si, jestli i ostatní kouzelníci pravidelně trestají svoje děti za to, že vůbec existují. Zatímco se hosté na jeho účet dobře bavili, Severus tiše stál po boku svého otce, a čekal až bude propuštěn. Potlačoval nutkání se rozplakat. V tom ho překvapil laskavý hlas přicházející zprava.
„Jak jsi starý, Severusi?“
Severus pohlédnul do světlešedých očí Arcadiana Malfoye a ztěžka polkl.
„Je mi šest, pane.“
Malfoy přikývl a očima přejel ke dveřím, jako kdyby někoho očekával. Podíval se zpátky na malého chlapce a bez většího zájmu si ho prohlížel.
„Tvoje matka říká, že jsi na svůj věk poměrně inteligentní, prý pořád jenom ležíš v knihách.“
„Rád čtu, pane, knihy jsou fascinující.“
„Hmm. Kdyby tak jenom můj syn byl stejně zapálený do učení. Lucius je v prvním ročníku v Bradavicích a vypadá to, že ho víc než studium zajímá famfrpál.“
Protože nevěděl, co na to říct, zůstal Severus zticha, dokud ho ostrým pohledem Tiberius nedonutil vymáčknout ze sebe:
„Jsem si jistý, že mu studium půjde skvěle.“
Malfoy se nad tím pousmál a Severus mu plaše úsměv oplatil. Tiberius je okamžitě přerušil.
„No, i když bych si velice přál, aby můj syn zůstal, je jen nadbytečnou přítěží a bude se tedy muset rozloučit.“ Postavil se a odváděl Severuse ke dveřím. Kouzelníci si jich nevšímali a vrátili se ke svým vlastním rozhovorům. Jakmile vstoupili do haly, mimo dohled společnosti, Tiberius se sklonil a jeho sevření Severusovy paže se zesílilo dost na to, aby po sobě nechalo čerstvé modřiny. Zacloumal s ním a tiše zavrčel:
„Dnes večer už tě nechci ani vidět. Máš velké štěstí, že jsi ze sebe před mými hosty neudělal blázna. Teď jdi do svého pokoje a zůstaň tam. Později za tebou pošlu matku, aby se na tebe podívala.“
Severus přikývl a sledoval otce, jak beze slova mizí do salonku. Vzdychl a zamrkal, aby zahnal slzy, které už hrozily, že vytečou. Ať se snažil být silný a nebojácný sebe víc, něco v jeho otci ho vždycky donutilo rozbrečet se zoufalstvím a beznadějí. Nic, co kdy udělal, pro něj nebylo dost dobré, a Severus si nejasně pomyslel, co by asi tak musel udělat, aby se na něj jeho otec podíval aspoň jednou vlídně a s hrdostí.
Místo toho, aby šel přímo do svého pokoje, jak mu otec poručil, procházel se Severus po setmělých chodbách panství, a aniž by si to uvědomil, nohy ho nesly do knihovny. Očarované pochodně a svíčky se rozsvítily, jakmile do ní Severus vkročil. Usmál se, cítil se tu v bezpečí a vítaný.
Knihovna na Snapeově panství byla poměrně rozsáhlá a to především díky snahám Livie, která si cenila učení a vědomostí nade všechno ostatní, a to ať už šlo o informace docela nevinné, nebo ty, co měly co do činění s černou magií. Byly tu knížky o všech možných i nemožných kouzelnických disciplínách a dokonce se během let podařilo vloudit do přeplněných polic i pár mudlovským románům. Police se táhly od země až ke stropu a dokonce i na zemi a na stolcích ležely hromady knih. Pod oknem a uprostřed místnosti stálo několik křesel, jedno z nich, opotřebované ale pohodlné, bylo odtaženo ke krbu. Právě v tomhle křesle Severus rád trávil volné chvilky, schoulený s nějakou dobrou knížkou a šálkem čaje, který si nechal donést od některého z domácích skřítků.
Severus chvilku jen tak stál uprostřed místnosti a díval se na všechny ty vědomosti čekající, až je jeho mladá mysl dychtivě vstřebá. Náhodně si vybral jednu ze sekcí a dotlačil k ní dřevěné schůdky určené pro podáváni svazků z výše umístěných polic. Jak tak šplhal, prohlížel si názvy knih v dosahu a kousal se do rtu, jak se snažil vybrat na dnešní večer jednu jedinou z nich. Vyšplhal ještě o kousek výš, rozhlížel se po nějakém zajímavě znějícím názvu, a v tom ho jeden opravdu upoutal.
Byla to tenká knížka, vázaná v rudé kůži a její zlatě vyvedený název hlásal: „Jedy a protijedy od Livie M. Snapeové“.
Severus zalapal po dechu. To byla knížka jeho maminky! Nikdy mu neřekla, že napsala knihu o lektvarech.
S dychtivým výrazem ve tváři se nahnul, aby si ji podal, ale zamračil se, když si uvědomil, že je mimo dosah. Protáhl ruku kolem jedné příčky žebříku a druhou natáhl pro knížku, musel se celý předklonit. Žebřík se nejistě zakymácel, ale Severus byl rozhodnutý. Zrovna, když mu prsty sjely po hřbetu knížky, uslyšel hluboký hlas, jak se ptá:
„Nepotřebujete pomoc?“
Severus se tak lekl, že ztratil svou už tak špatnou rovnováhu, naklonil se dozadu a sklouzl z žebříku. Ještě se snažil chytit, ale pak s výkřikem doopravdy spadl. Zavřel oči, aby neviděl, jak rychle se blíží k zemi a připravil se na bolestivý dopad.
Vůbec nečekal, že by se jeho pád náhle úplně zastavil a už vůbec by ho nenapadlo, že by byl opatrně odlevitován do křesla. Celý roztřesený a v šoku se Severus podíval na svého zachránce.
Shlížely na něj podmanivě zelené oči kouzelníka, který právě skláněl svou hůlku. Měl delší černé vlasy a pohledné rysy a zdálo se, že je jen o něco starší než Severusův otec. Ovšem jediný pohled do těch očí prozradil mnoho let zkušeností a moudrost. Za okouzlujícím úsměvem se skrývala velká síla. Severus si říkal, co asi tenhle člověk dělá v jejich domě.
„Je mi velice líto, že jsem vás vyděsil, mladý pane Severusi. Vyděl jsem hořet pochodně a zajímalo mě, kdo to asi čte takhle pozdě. Jste v pořádku?“
Severus mdle přikývl a kouzelník mu podal sklenici vody, kterou pro něj vyčaroval. Povzbudivě na něj mrkl. Když se konečně uklidnil, cizinec se zeptal:
„Na co jste se to vlastně snažil dosáhnout?“
„Na knihu, pane. Napsala ji moje matka a chtěl jsem si ji dnes večer přečíst,“ odpověděl Severus. Sledoval muže, jak přešel ke knihovně a mávnutím hůlky vytáhl červenou knížku. Kouzelník se podíval na název a na rtech se mu objevil malý úsměv.
„Ah, skvělá volba. Pamatuju si, že jsem ji četl, hned po té, co ji vaše matka vydala. Velice zajímavá práce.“ Kouzelník ho probodl pohledem, v kterém však nebylo nic zlého, pouze zájem. „Jste si jistý, že byste to měl číst? Pro dítě je to dost náročná četba.“
Severuse tahle poznámka rozzlobila, podíval se na něj jako na sobě rovného a odpověděl:
„Matka mě nechává číst cokoli chci. Říká, že znalosti by se neměly omezovat. Už jsem četl knihy mnohem zajímavější než je tahle.“
K jeho překvapení se kouzelník lehce zasmál a než se usadil do křesla naproti němu, tak mu knížku podal.
„Nechtěl jsem vás urazit. Je potěšující vidět dítě s takovým nadšením pro učení. Většina dětí, s kterými jsme se setkal, se nezdály nakloněny rozšiřování svých mentálních horizontů.“
„To mi říkal i pan Malfoy. Nevím, co má být tak zvláštního na čtení. Vždyť člověk se může naučit tolik věcí jen tím, že otevře knihu. Proto sem tak rád chodím, mohu se zde učit, aniž by mě někdo vyrušoval. Do knihovny nikdo nikdy nechodí, takže se tu můžu před všemi schovat a nikdo mě neobtěžuje.“
„Vím přesně, co myslíte. Také jsem si nemyslel, že by tu někdo mohl být. Tyhle večírky bývají poměrně únavné a člověk prostě někdy potřebuje trochu klidu,“ odpověděl kouzelník s příjemným úsměvem. Severus mu úsměv oplatil, ale pak si uvědomil, že nemá ani ponětí, kdo je tenhle člověk zač. V jeho společnosti se mu líbilo a rád by věděl s kým to vlastně mluví. Očividně se mu musela zmatenost projevit ve tváři, neboť kouzelník řekl: „Kde jsem to dnes večer nechal způsoby? Jsem lord-“ V tom se zarazil a prohlédl si Severuse s vypočítavým výrazem. „Tom Raddle, ale můžete mi říkat prostě Tome.“
„Těší mě, že jsem vás potkal, Tome,“ odpověděl Severus zdvořile, „Jste jedním z otcových přátel?”
Tom zvedl obočí a v zelených očích se mu mihla jakási neidentifikovatelná emoce.
„Jsem… známým vašeho otce, ano. Máme... spolu nějaké obchodní záležitosti.“
Severus přikývl, Tomovo vysvětlení ho uspokojilo a potěšilo ho, že není jako otcovi jiní přátelé. Otevřel ústa, aby se zeptal o jaký obchod to jde, když se ozvalo hlasité zaklepání a donesl se k nim ode dveří hlas.
„Můj pane, už jsme… Severusi!”
Tiberius se zastavil hned za prahem, oči se mu rozšířily překvapením z toho, jaký pohled se mu nabídl, pak se v nich nebezpečně zalesklo. Pravá ruka se mu sevřela v pěst a zle zíral na syna. Severus si všiml jak moc se jeho otec rozzlobil a těžce polkl. Věděl, že dnes večer ho čeká přísný trest. Z nějakého důvodu se otec zdržel hubování i fyzického trestu. Jenom tak stál na prahu a pěst se mu svírala a zavírala. Severus se schoulil ve svém křesle a vyhýbal se otcovu pohledu. Tom pouze opět zvedl obočí a s vychytralým výrazem přejížděl pohledem mezi otcem a synem. Ladně se zvedl na nohy a upravil si elegantní černý hábit.
„Máte báječného syna, Tiberiusi. Rozhodně se na něj v budoucnu přijedu podívat. Má v sobě velký potenciál,“ řekl Tom konverzačním tónem, ale i Severus v něm vycítil nevyslovenou hrozbu. Velice ho překvapilo, že otec sklonil hlavu a odvětil:
„Samozřejmě. Livie i já budeme poctěni.“
Tom se otočil na Severuse, vlídný úsměv se mu opět usadil na rtech. Štíhlou rukou mávnul směrem ke knížce v chlapcových rukou.
„Těším se, že jakmile tu knihu dočtete, budeme pokračovat v našem rozhovoru. Bylo mi potěšením, Severusi.“
„Děkuji vám, Tome. Za všechno.“
Tom se na rozloučenou lehce uklonil a svižně opustil knihovnu. Teď zůstali otec a syn sami, chvíli se na sebe upřeně dívali. Severus držel knihu pevně u sebe, skoro jako by otce vyzýval, aby se mu ji pokusil vzít. Tiberius sevřel rty do tenké čárky a za velkého sebeovládání měkce pronesl:
„Jdi do postele, Severusi. Ráno si o tom ještě promluvíme.“
Severus nechtěl zjišťovat, jak dlouho otci tahle náhlá mírnost vydrží, a tak si pospíšil z knihovny a do svého pokoje. Zatímco se připravoval do postele, přemýšlel o tom, co se dnes večer stalo. Došlo k tolika pro něj novým a podivným věcem, že o nich o všech nedokázal zaráz rozmýšlet. A tak Severus vklouzl pod pokrývky i se svou novou knížkou a začal číst. Alespoň dočasně zapomněl na všechny otázky a starosti.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Takové bylo jeho první setkání s kouzelníkem, který měl radikálně změnit jeho život. Snape zavřel oči a naslouchal náhodnému rytmu, který jeho prsty vyťukávaly na koženou vazbu knihy od jeho matky. Tahle vzpomínka s ním otřásla víc, než by si býval myslel, a musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby se zbavil přetrvávajícího pocitu dětské důvěry a zvědavosti. Býval tak naivní a důvěřivý. Jak nadšeně vložil svou důvěru první možné osobě mimo matky, aby ho chránila před despotickým otcem. A jak ono setkání v knihovně, ke kterému došlo před třiceti lety, změnilo jeho další život...
S povzdechem Snape listoval publikací o lektvarech, kterou kdysi uměl nazpaměť slovo od slova. Sám napsal během studií mnohem detailnější analýzy nejrůznějších jedů a protijedů, které došly mnohem větší slávy. Ovšem prameny jeho práce se daly vystopovat až k původnímu výzkumu Livie Snapeové. Zaujal ho popis jednoho jedu, který způsoboval smrtící křeče. Zběžně si ho prohlédnul a představil si matku, jak v soukromí své laboratoře analyzuje ingredience a zkoumá účinnost protijedů.
Opatrně knihu zavřel a odložil ji. Možná, že by si později mohl promluvit s Dracem Malfoyem a zeptat se svého nyní již bývalého studenta, jestli by si ji nechtěl půjčit ke svému vlastnímu výzkumu. Pokud ne, najde téhle knížečce domov mezi svými ostatními milovanými svazky.
Snape potřásl hlavou, aby se zbavil vzpomínek na Voldemorta, nehledě na to jak mladého a milého. Nadšeně uvítal vzpomínky vyvolané dalším předmětem z dětství.
(za překladatelský tým: sibyll)Zpět na obsah
Kapitola 4: Rodinná sjednocení
Rodinná sjednocení
Snape otevřel sevřenou pěst s sledoval, jak se zlatostříbrná zlatonka vznáší jen pár centimetrů od jeho tváře. Pomalu se mu obličej rozzářil úsměvem, natáhl se mrštně po zlatonce a opět ji sevřel v pěsti. Štíhlá stříbrná křidýlka mu zběsile narážela do prstů ve snaze se osvobodit, tak ji propustil. Opět se mu třepotala před obličejem a lehké závany vzduchu ho lechtaly na zahnutém nose.
Zlatonka kolem jeho hlavy bleskurychle poletovala asi minutu, černé oči ji celou dobu pozorně sledovaly. Zrovna když už málem dolétla mimo dosah, Snape vystřelil pravou rukou a chytil vrtošivou hračku. Usmál se tiše pro sebe.
Celých několik minut zlatonku pouštěl a zase chytal, zkoušel staré reflexy a vzpomínal na den, kdy mu byl ukázán kouzelnický sport famfrpál. Když se opravdu soustředil, cítil dokonce vítr ve vlasech a skoro i slyšel smích svých spoluhráčů.
Je až překvapující, co všechno se člověk naučí od rodiny.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Opět se schovával. V knihovně. Jako obvykle.
Severus se zavrtěl ve svém křesle u krbu a sykl, protože ho kvůli tomuhle pohybu zabolel jeho pohmožděný trup a srůstající ruka. Levou rukou lehce přejel a bezvýsledně poškrábal léčebnou sádru, kterou mu museli léčitelé dočasně dát na pravou ruku. Sádra ho svědila jak šílená, takže jediné, na co Severus mohl myslet, bylo strhnout si ji a zbavit se toho nepohodlí. Jenže věděl, že kdyby to udělal, tak by tím přerušil kouzla, která léčila jeho zlomenou ruku. S povzdychnutím si přitáhl pravou ruku těsně k tělu a s pomocí druhé ruky si posunul knížku na klíně.
Na jejích stránkách byly řádky a slova o středověkých kletbách, ale Severus je nečetl. Díval se do plamene v krbu a přemýšlel s vážností, která neměla u sedmiletého chlapce co dělat. Vrásky bolesti a strachu brázdily jeho mladou tvář, když přemýšlel o svém životě, a především o otci.
Došel k závěru, že nikdy nepochopí, z čeho býval jeho otec tak rozezlený a násilnický. Severus nikdy nevěděl, co u něj vyvolá záchvat zuřivosti, ale po sedmi letech žití ve společnosti onoho kouzelníka si už Severus vypěstoval pud sebezáchovy. Obvykle poznal, kdy se má otci vyhýbat, kdy se tiše podrobit nebo kdy raději nechat matku pokusit se rozzlobeného muže uklidnit. Jak se tak Severus díval na svou zlomenou ruku, říkal si, proč ho asi jeho instinkt posledně zradil.
Severus si klidně hrál ve své ložnici s pár starými kouzelnickými hračkami, které jeho matka našla Merlin ví kde. Zaskočilo ho, že otec z ničeho nic a beze slova vpadl do místnosti, pohled chladný a neodpouštějící. Měl na sobě podivný černý hábit a hůlku v ruce. Severus vykřikl překvapením a bolestí, když na něj otec použil kouzlo, po kterém bylo celé jeho tělo jako v ohni a zmítalo se v křečích v neuvěřitelné agónii.
Hned, jak bolest ustala, se jeho otec uchýlil k obvyklému bití a mumlal si něco o Pánu zla, soukromé výuce a ochraně. Severus samozřejmě vůbec netušil, o čem to mluví a zůstal schoulený na zemi své ložnice, dokud si na něm otec nevybil všechnu svou frustraci a vztek. Ze zemdleného stavu bolesti ho osvobodil chladivý něžný dotek na čele. Otevřel oči, aby se setkal s matčiným starostlivým pohledem. Sama měla na tváři modrající pohmožděninu, ale jinak se zdálo, že je v pořádku. Severus se na ni chtěl povzbudivě usmát, ale k vlastnímu zahanbení se jeho tvář zkroutila a propukl v usedavý pláč. Jediné, co si ze zbytku noci pamatoval, bylo hřejivé objetí a utišující hlas matky, která mu zpívala, dokud neupadl do neklidného spánku.
A teď se schovával v knihovně, měl zlomenou ruku a pokoušel se potlačit bolest a zmatek, které se mu usadily hluboko v srdci.
Z přemýšlení ho vytrhl šoupavý zvuk ode dveří a následný písklavý hlas:
„Pane Severusi?“
Severus vzhlédl a uviděl maličkou domácí skřítku, jak se váhavě přibližuje k jeho křeslu. Skřítka měla na sobě špinavý a vybledle černý povlak na polštář, jehož lem teď nervózně žmoulala mezi prsty, oči měla lesklé strachem. Očividně tahle ubohá skřítka právě mluvil s Tiberiusem, a ten neměl ani trpělivost, natož náklonnost k tvorům, kteří se mu starali o domácnost.
„Ano, Mormiel?“
„Pán žádá o vaši přítomnost ve své studovně, pane Severusi,“ Odpověděla skřítka a soucitně se na něj usmála. Severus vstal a neochotně odložil knížku na polstrování křesla.
„Nevíš, proč se mnou chce mluvit?“
„Mormiel je líto, pane Severusi, ale pan Snape jí nic neřekl.“
„To je jedno. Takže v pracovně, ano?“
„Ano ano, pane Severusi.“ Mormiel se zarazila, zatahala ho za hábit, aby se sklonil, tak, že mu mohla pošeptat do ucha: „Mormiel pro vás a paní bude mít čerstvé sušenky.!
Severus se usmál a přikývl, ujistil skřítku, že se po večeři zastaví v kuchyni pro sladkost. Mormiel šťastně přikývla, velké uši se jí zatřepaly než s prásknutím zmizela. Vzdychnul a vyrazil na pomalou cestu do otcovy pracovny.
* ~ *
Severuse překvapilo, když vstupoval do pracovny, že je tam i jeho matka. Stála vedle otce a příjemně se usmívala. Tiberius ho sledoval s nečitelným výrazem, jak došel až k psacímu stolu, kde se zastavil a čekal. Severus riskl rychlý pohled na matku, udivilo ho, že doslova září vzrušením, což byla emoce, kterou v přítomnosti Tiberiuse nikdy nepoznali. Říkal si, co se asi děje.
„Chlapče, nechal jsem si tě sem zavolat, abych ti řekl, že zítra odjíždíme na prázdniny. Jeden z domácích skřítků ti večer pomůže s balením,“ oznámil mu otec bez okolků. Severus byl ohromený a nadšený. Z panství se dostal pouze párkrát, a i to bylo jenom s matkou do nedaleké vesnice.
„Kam pojedeme, pane?“ odvážil se Severus zeptat. Ještě více ho teď překvapilo, že se otec v židli opřel a podíval se na Livii. Ta se opět usmála a řekla:
„Pojedeme na pár dnů navštívit rodinu mého bratra, Severusi. Tvůj strýc Corvus a teta Octavie se už nemůžou dočkat, až tě konečně uvidí.“
Severus se zatím ještě nesetkal s žádným členem matčiny rodiny a byl zvědavý, jací budou. Budou tak milí a chytří jako matka? Mají nějaké děti, s kterými si bude moci hrát? Severus se při té myšlence usmál. Život na panství Snapeů býval po většinu doby osamělý a vyhlídka na strávení času s jinými dětmi byla vzrušující. Matka musela uhádnout na co myslí, protože řekla:
„Mají dva syny, kteří jsou o něco starší než ty, Severusi. Rodolfusovi je 10 a Rabastanovi 8. Užiješ si s nimi spoustu legrace.“
Severus na to nic neřekl, jeho mysl už totiž byla zaneprázdněna představami o hrách a dobrodružstvích, které si s bratranci užije, přesně jako je to v knížkách, které četl. Srdce se mu nadouvalo z těch všech věcí, které by mohli podniknout, ovšem jako vždy se jeho otci podařilo tenhle vzácný moment zničit.
„Ale Livie, pochybuji, že by si chtěli hrát s takovým motákem,“ prohlásil Tiberius nedbale. Byl si samozřejmě vědom, jak na syna tahle ošklivá poznámka zapůsobí. To, že se u něj magie zatím neprojevila, stále mezi nimi bolestivě viselo. Severus teď zvadl jako květina na přímém slunci. Sklonil hlavu a zíral se hustý koberec pracovny, aniž by ho vnímal. Jeho matka vzdychla a zamumlala manželovi pár slov, pak obešla stůl a vzala syna do náruče a vynesla ho z místnosti.
Jakmile dosáhli relativního bezpečí jeho ložnice, tak ho Livie posadila na postel a vzala synovu tvář do štíhlých prstů.
„Neposlouchej, co ti otec říká, můj havrane. Máš v sobě někde kouzlo, jenom se ještě nerozhodlo, že se ukáže. Vždyť v tvém strýci Corvusovi se neprojevilo skoro do jeho 10!“
Nejspíše ho to trošku povzbudilo, protože vzhlédl do matčiných očí a zeptal se:
„Vážně? Až do 10 let?“
„Ano. Všem nám bylo jasné, že v něm magie je, stejně jako u tebe.“ Položila mu ruku na srdce. „Moc se tím netrap, můj malý havrane. Tvůj otec to myslí dobře.“
Severus nad tím ohrnul nos a položil se unaveně do matčiného obětí. Rozhodl se nezmínit poslední výprask.
„Bude se mi bratranec líbit, mami? A strýc Corvus a teta Octavie taky?“
„Myslím, že budou, Severusi. Podle toho, co mi Corvus píše v dopise, byste spolu měli dobře vycházet. Budeme se mít báječně, jen počkej,“ slíbila Livie a s pusou na čelo ho pustila. Zítra brzo ráno přijde léčitel, aby ti sundal tu sádru a dal ti pár posledních lektvarů, po kterých ti zmizí modřiny.“
Severus se na ni ostře podíval. Věděl, že jediný důvod, proč znovu poslali pro léčitele, byl, že museli odstranit všechny známky týrání, než se setká s někým mimo nejužší okruh rodiny. Otec si nemohl dovolit, aby se o jejich rodinný život začal někdo zajímat a musel proto zakrýt před světem všechny stopy po jeho pochybném a zavrženíhodném chování. Jak Livie tak Severus věděli, že následky pokusu získat pomoc z venči by byly velice bolestivé, a ani jeden z nich nechtěl vědět, jak daleko by Tiberius zašel, aby si udržel reputaci a postavení v určitých kruzích.
Livie odpověděla synovi vlastním pohledem, ale pak odvrátila pohled, najednou se cítila nepříjemně. Následovala chvíle ticha, pak vzdychla a lehce ho políbila do vlasů.
„Musím se postarat o pár věcí, než odjedeme, ale můžu ti po večeři pomoct sbalit se. Hlavu vzhůru, můj havrane, tenhle výlet nám oběma pomůže.“
Severus pouze přikývl a sevřel levou ruku, aby se udržel od škrábání sádry. Matka se na něj ještě smutně usmála a odešla. Tiše seděl na posteli, ale pak si vzpomněl, že nechal svou knihu v knihovně, a tak pomalu vstal, že pro ni půjde. Přemýšlel o všech těch kletbách a zaklínadlech, které se jednoho dne naučí.
* ~ *
Příští odpoledne stál Severus s matkou před krbem ve vstupní hale, trpělivě čekali na Tiberiuse, až se k nim připojí a společně se pomocí prášku Letax přemístí na sídlo Lestrangeů. Livie se zářivě usmívala. Uplynulo už mnoho let od doby, kde se naposledy vrátila do domu, kde strávila dětství. Byla velmi nadšená, že opět uvidí rodinu. Severus se také usmíval. Alespoň na pár dní unikne pravidlům a náladám svého otce a také se těšil na setkání s bratranci. Tiberius konečně přišel, tvář lehce zamračenou. Příliš mu nezáleželo na Liviině rodině, ale měl nějaké vyřizování se švagrem a Lestrange byl momentálně oblíbencem vůdce jejich malé společnosti.
Livie dala domácím skřítkům pár příkazů na poslední chvíli, a pak vzala syna za ruku a svou druhou rukou nabrala Letaxu. Hodila ho do plamenů a vykřikla: „Panství Lestrangeů!“ a společně skočili dovnitř.
Jakmile ustalo točení hlavy, Severus zamrkal a rozhlédl se kolem. Z pohledu, který se mu naskytl, byl ohromen.
Do provzdušněné vstupní haly pronikaly skrz velká okna jasné sluneční paprsky a proteplovaly mramorovou podlahu. Na stěnách visely kouzelnické obrazy a tapiserie a v rozích stály zářivě zelené rostliny. Po pravé straně se do horních pater točilo schodiště, po kterém právě scházel majestátně vypadající kouzelník. Než mohl kdokoli promluvit, Tiberius vypadl z krbu, a zatím co si oprašoval neexistující saze z hábitu, s nechutí si přibližujícího se muže prohlížel. Kouzelník se lehce usmál a prohlásil:
„Tiberiusi, rád tě opět vidím.“
„Corvusi. Děkuji ti znovu za tvou pohostinnost.“
„Nesmysl, není nic, co bych pro svou sestřičku neudělal! Livie, jak se máš? Je to už tak dlouho...“
Livie se s bratrem šťastně objala a Severus se poprvé v životě díval na svého strýce. Byl vysoký, jako jeho otec, měl delší vlasy, které byly tak tmavé, až vypadaly jako černé, ale v slunečním svitu se leskly dohněda. Oči měl o něco tmavší než jeho matka, ale zářily v nich ty samé skryté vědomosti a síla. Severus zjistil, že stavbu těla zdědil po téhle větvi rodiny a býval by si přál, aby po nich zdědil také nos, místo toho zahnutého zobáku, co má po Snapeech.
„Mám se báječně, Corvusi. Kde je Octavie a chlapci?“ odvětila mu matka. Corvus mávl rukou k horním patrům.
„Snaží se s nimi něco udělat, aby vypadali jakž takž k světu. Poprali se totiž s nějakými místními mudlovskými dětmi. Jsou v pořádku, jen trošku špinaví. Předpokládám, že ti mudlové dostali lekci a už se víckrát nepřiblíží k panství příliš blízko.“ Corvus domluvil a podíval se na Severuse s okouzlujícím úsměvem. „A kdopak je tenhle mladík?“
„To je náš syn Severus,“ ozvala se matčina hrdá odpověď. „Severusi, tohle je tvůj strýc Corvus.“
Severus na strýce plaše vzhlédl a zdvořile pronesl:
„Je mi ctí se s vámi setkat, pane.“
Corvus se zeširoka usmál a natáhl ruku, kterou Severus váhavě přijal.
„No, už bylo na čase, abych poznal svého nového synovce! Je mi potěšením tě konečně poznat, Severusi. Jak už jsi nám vyrostl!“
Severus za sebou prakticky cítil otcův povýšený úšklebek, ale ignoroval ho a usmál se na svého nového, podivného, ale milého strýce. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale v tom uslyšeli zvuky lidí scházejících po schodech. Vedle Corvuse se postavila čarodějka v elegantním modrém hábitu a dva chlapci. Všichni tři měli dlouhé kaštanové vlasy a neuvěřitelně modré oči, které si vřele prohlížely hosty, zatímco byli představeni. Chlapci se usmáli na Livii, zamračili na Tiberiuse a Severuse si prohlíželi s neskrývaným zájmem. Ten se na ně také upřeně díval, říkal si jestli se mu začnou smát, jako všechny ostatní děti, se kterými se setkal. V tom se ten starší, Rodolfus, najednou zakřenil a protočil oči na dospělé, kteří se ponořili do živého rozhovoru. Severus se také zašklebil a dokonce se odvážil netrpělivě na otce vzdychnout. Rabastan ohrnul nos a upoutal pozornost rodičů. Corvus mávl rukou k pozemkům a navrhl:
„Co kdybyste si šli se Severusem před večeří zahrát? Jednu hru famfrpálu byste měli stihnout.“
Famfrpál? Severus s nadějí vzhlédl. Ještě nikdy ho nehrál, ale už o něm přečetl snad všechno v knihách. A protože sebou na tomhle výletě knížky neměl, rozhodl se Severus zjistit, co zrovna na tomto kouzelnickém sportu všichni vidí. Otec mu koště nedovolil, takže jediná jeho zkušenost s létáním byla z loňského léta, kdy s matkou letěli na jejím starém koštěti. Z nadšených výrazů na tvářích svých bratranců, když za nimi šel dozadu za dům, usuzoval Severus, že byli nadšení mít k sobě třetího hráče. Rodolfus to potvrdil, když se na něj otočil a s úsměvem řekl:
„Máme vlastní způsob, když hrajeme sami, ale teď, když jsi tu, můžeme hrát normálně. Hrál jsi už famrpál, že ano?“
Severus se zarazil, nechtěl vypadat jako idiot před bratranci, které teprve poznal, jenže hned jak nasedne na koště, bude poznat jeho nedostatek zkušeností. Takže pokrčil rameny a odpověděl:
„Vlastně ne. Už jsem párkrát letěl a znám pravidla, ale sám jsem tuhle hru ještě nikdy nehrál.“
Jeho bratranci se zastavili před přístřeškem na košťata a divně se na něj podívali. Rabastan otevřel ústa, aby něco řekl, ale bratr ho zastavil šťouchnutím. Podívali se na sebe a zdálo se, že došli ke společnému rozhodnutí.
„To nevadí, Severusi, Ras a já tě to naučíme. Máme celý týden na to navzájem se poznat a zahrát si,“ řekl mu Rodolfus a vytáhl mu jedno koště – úplně nový Nimbus 1000, jak si s překvapením Severus všiml. Rabastan táhl dřevěnou truhlici na rovný kus trávníku se zasazenými obručemi na každém konci. Byla to zmenšená nápodoba famfrpálového pole. Zatímco Rabastan vypustil potlouky a odložil camrál stranou, Rodolfus dovedl Severuse do středu trávníku a řekl:
„Budeme hrát takhle. Rab a já budeme jako soupeřící týmy a budeme se snažit prohodit camrál protivníkovou obručí. Ty, Severus budeš neutrální chytač a budeš hledat zlatonku. Ať už povede ve chvíli, kdy ji chytíš kdokoli, ten vyhraje.“
„Já budu chytač? Ale co když ji nenajdu? Nelétám až zas tak dobře...“ zajímal se Severus, oči měl rozšířené překvapením a obavami.
„O to se neboj, Severusi,” ujistil ho Rabastan, který přinesl malou černou krabičku. „Zlatonka je očarovaná, aby se dala snadněji chytit. Dříve nebo později ji najdeš.“ Po té otevřel krabičku, z které vylétla zlatostříbrná zlatonka. Vteřinku se kolem nich vznášela, ale pak zmizela do průzračné zimní oblohy. Severus se nejistě zamračil a váhavě nasedl na koště. Jeho bratranci udělali to samé a během pár minut ho naučili jak zahnout, letět střemhlav a zastavit. Jakmile se Severus cítil ve vzduchu pohodlně, dal znamení Rodolfovi a bratři se pustili do boje o camrál. Vyhrál Rabastan a vydal se k bratrově brankové obruči. Hra začala.
Severus musel uznat, že famfrpál opravdu je vzrušující hra, když sledoval bratrance uhýbat a otáčet se a při tom všem se ještě snažit dát gól. On sám nelétal tak senzačně, ale alespoň nespadl a dokázal se vyhýbat potloukům. Po několika mylných pozorováních zlatonky se Severus rozhodl sletět o něco níž a udělat malou neplechu. Vznášel se před Rabastanovou brankou a obratně zabránil Rodolfovému pokusu vyrovnat na 30-30. Starší chlapec zařval v předstíraném uražení a mladší vyletěl výš a poplácal Severuse po rameni.
„Díky, Seve!“
„To není fér! Není to fér!“ stěžoval si Rodolfus. Severus pokrčil rameny a správně poznamenal:
„Neřekl jsi, že nemůžu být brankář. Hraju na více postech.“
Rabastan se hlasitě rozesmál a málem spadl z koštěte. Rodolfus se na ně stále upřeně díval, ale uznal Severusovu logiku s přikývnutím a odpověděl:
„No tak bys mohl svůj zadek dopravit taky k mé bráně, ne? A nezapomeň se dívat po zlatonce!“
Hra začala nanovo, Severus blokoval branky oběma chlapcům, létal kolem dokola a hledal zlatonku. Zrovna, když si začal myslet, že ji snad nikdy nenajde, upoutal jeho pozornost zlatavý záblesk za Rodolfusovou obručí. Se širokým úsměvem vyrazil Severus za zlatonkou, tak se soustředil, až si kousal ret.
Byl tak soustředěný na chycení kořisti, že neslyšel varování svých bratranců, dokud nebylo příliš pozdě. Potlouk narazil do jeho koštěte právě ve chvíli, kdy natahoval ruku po zlatonce. Překvapeně se nahnul dopředu, neměl čas ani vykřiknout, než začal padat k zemi. A jak zavřel oči a zadržel dech, projel jím pocit déjà vu.
Kouzelná moc.
Ale na rozdíl od minule se stalo něco podivného. Pocítil mocný nárůst něčeho v sobě a připadal si celý rozechvělý a rozehřátý. Toto zvláštní teplo se šířilo jeho tělem a zdálo se mu, že je jaksi víc živý. Síla v něm stále narůstala, obklopovala ho, chránila a zabránila vážnému zranění, možná i smrti. Když se Severus odvážil otevřít oči, zjistil, že se bezpečně vznáší pár stop nad zemí. Bezvýrazně hleděl na trávu a potom mrknul v náhlém pochopení.
To jeho kouzelná moc ho zachránila.
Severus byl tak přemožen tímto momentem, že si ani nevšiml, že se hladce snesl do trávy, a ani neviděl, ani neslyšel své rodiče utíkající k němu. Z omráčeného stavu ho vytáhla až matka, jejíž starostlivé oči se setkaly s jeho, zatímco přejela přes jeho tělo, aby se ujistila, že je v pořádku. Severus polkl, rozhlédl se a uviděl tetu Octavii, jak tiše mluví se svými ustrašenými syny. Rodolfus a Rabastan okamžitě varovali dospělé, že se něco stalo jejich bratranci. Strýc Corvus s námahou ukládal potlouky zpět do krabice a opravil roztříštěné koště mávnutím hůlky.
Když Severus vzhlédl k otci, očekával jeho obvyklé zklamané mračení, ale byl příjemně překvapen, že se na něj Tiberius dívá s pýchou. Jeho otec ho chvíli studoval, poté souhlasně přikývl a bez jediného slova zamířil zpět na panství. Severuse vyrušil polibek na nos a pohlédl na matku.
„Jsi v pořádku, můj havrane?“
Pokusil se promluvit, říct jí, že je opravdu v pořádku, ale vše, co z něho vyšlo, bylo slabé zasténání. Severusovi tekly z očí slzy úlevy a zabořil hlavu do matčina hábitu a tiše plakal. Slyšel ji říct něco strýci Corvusovi, pak ho zvedla a odnesla zpět do domu. Zastavil je výkřik Rodolfuse. Severus se podíval přes matčino rameno a náhle upadl do rozpaků, že ho bratranci vidí plakat. Ale jeho bratranec se usmíval a ukazoval na jeho ruku.
„Podívej Seve! Cestou dolů jsi chytil zlatonku! To znamená, že já vyhrál! Já vyhrál!“
A skutečně, když se podíval dolů, zlatonka byla pevně sevřená v jeho dlani, křídla se zběsile třepala ve snaze se osvobodit. Severus se pomalu usmál, jak sledoval tu maličkou věc. Pak podal zlatonku strýci, aby ji mohl uložit zpátky do krabice. Ale Corvus zavrtěl hlavou.
„Můžeš si ji nechat Severusi jako připomínku tohoto zvláštního dne. Můžeme si kdykoliv koupit jinou.“
Zabraný do zkoumání svého dárku, Severus přehlédl vděčný pohled, který matka věnovala bratrovi. Po chvíli zvedl hlavu a zašeptal:
„Děkuji, strýčku.“
„Nemáš vůbec zač, Severusi. Teď můžeš trénovat doma, a až nás znovu navštívíš, můžeš mé chlapce naučit pár famfrpálových fíglů.“
Nově projevený kouzelník unaveně přikývl, v tu chvíli nechtěl nic víc, než jít zpátky dovnitř a odpočinout si. Dnešek byl báječný, ale pořádně ho vyčerpal.
„Pojď, můj havrane, musíme tě očistit a připravit na večeři.“
Severus se šťastně schoulil u matky, zlatonku v bezpečí v jedné ruce, zatímco druhou ruku měl na srdci, aby cítil kouzlenou moc poprvé proudit ve svých žilách.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Snape nechal zlatonku chvilku poletovat než ji chytil a umístil zpět do její malé černé krabičky. Ten nezapomenutelný den, byl jednou z mála šťastných vzpomínek na dětství a vždy si ji rád připomínal.
Pocítil záchvat lítosti, když si vzpomněl, že jeho bratranci dostali mozkomorův polibek právě minulý týden. Několik Smrtijedů bylo dopadeno během poslední bitvy a Rodolfus a Rabastan Lestrangeovi byli dva z nich. Bellatrix si zvolila boj až do konce a byla zabita pomstychtivým Harry Potterem. Ministerstvo nakonec z Lestrangeových nadšeně udělalo ostrašující příklad a okamžitě je odsoudilo k Polibku.
Poté, co se přidali k Voldemortovi, se Snape opatrně distancoval od čím dál více vrtkavých příbuzných. Málokdo mimo okruh čistokrevných kouzelníků věděl, že je vůbec spřízněn s neblaze proslulými Lestrangeovými, a Snape dával přednost tomu, aby to tak zůstalo. Ale i když Rodolfus a Rabastan plně přijali životní styl Smrtijedů a zaplatili za to, pořád byli rodina a Snape na ně nikdy nezapomene. Navždy zůstanou smějícími se chlapci, co hrají famfrpál, jako tomu bylo v jeho vzpomínce.
S povzdechem odložil krabičku se zlatonkou a vzpomněl si na zbytek té návštěvy.
(za překladatelský tým: sibyll a Petiii)Zpět na obsah
Kapitola 5: Dům Lestrangeových
Dům Lestrangeových
Konečky prstů něžně přejížděly po černobílé kouzelnické fotografii. Mladá, asi 18-ti letá žena na ní stála vedle staršího chlapce, který svou paži hrdě držel kolem jejích ramen. Čarodějka měla oblečen hábit bradavické školy, s absolventskou šerpou přes něj a držela srolovaný pergamenový svitek – své vysvědčení. Na jejím hábitu byly připevněny různé druhy odznaků: ty havraspárské prefektky a kapitánky famfrpálového družstva zářily nejjasněji. Stála na fotografii hrdě a vznešeně, zářivě se usmívala do fotoaparátu, avšak stále se snažila vypadat klidně ve všem tom zmatku, který pokaždé panoval při bradavickém závěrečném ceremoniálu. Naopak kouzelník z fotografie mával a křičel na někoho mimo záběr a snažil se přitáhnout na svou sestru veškerou pozornost. Ta se ho sem tam hravým plácnutím na rameno snažila uklidnit.
Snape se usmál nad dávným obrázkem své matky a proklel rodinné závazky, které ji připoutaly k muži jakým byl Tiberius Snape. Rodina Lestrangeových měla peníze a styky, které mnoho kouzelníků a čarodějek lákaly, aby se oženili či provdali právě za někoho z nich. Včetně Snapeových. Nakonec to byl neposkvrněný čistokrevný původ a mimořádná kouzelná síla Tiberiuse Snapea, které byly rozhodujícími faktory pro rodiče Livie k jejímu provdání právě za něj.
Smutně si povzdechl. Na fotografii vypadala jeho matka tak plná energie. Příliš mladá, aby byla přinucena k životu, který nebyl podle jejích vlastních představ. Přestože jeho matka pokračovala ve vzdělání a splnila si svůj sen stát se uznávanou odbornicí na lektvary. Slibná kariéra byla zastavena velmi záhy po sňatku a narození dětí. Tiberius chtěl spořádanou, čistokrevnou ženu a zabránil Livii dělat to, po čem toužila. Severus Snape se dozvěděl až později, že jeho matka neměla na výběr. Pokud nechtěla trpět pod manželovou hůlkou, musela se vzdát svých snů.
Čaroděj na fotografii, jeho strýc Corvus, tahal za sestřinu šerpu a gestikuloval na fotografa. Livie se zaškaredila a vytrhla šerpu z bratrových rukou a pokusila se ji opět uhladit. Corvus jí něco pošeptal do ucha a dvojice se šťastně rozesmála, jako by na světě neexistovalo nic jiného kromě tohoto momentu štěstí a lásky.
~ * ~ * ~ * ~ *
„A toto býval můj pokoj, když jsem byla ještě dítě. Jsem překvapená, že ho Corvus nechal tak, jak byl. Myslela jsem si, že ho on nebo alespoň Octavie za ty léta předělají na pokoj pro hosty nebo něco na ten způsob.“
Severus se usmál na matku, která se právě toužebně rozhlížela po pohodlně zařízené ložnici. Pokoj byl vkusně zařízen v modré, bílé a bronzové, s nábytkem z masivního dubu. Na zdi nad šatníkem bylo pověšeno poutavé vyobrazení havrana a hada. Havran měl roztažená křídla a stál nad stočeným stříbrným hadem, který výhružně cenil jedové zuby. Byla to nádherná malba a Severus ji dlouze obdivoval. Matka se postavila vedle něj a řekla: „Ach ano, tohle je můj oblíbený obraz na panství. Namaloval ho můj pradědeček a hned jak jsem jej uviděla, věděla jsem, že ho musí mít v pokoji.“
„Je to důvod, proč mě oslovuješ „havrane“, mami“? Severus si povšiml obrázků havranů, roztroušených po ložnici a rychle si z toho udělal závěr. Livie se na něj usmála. „Je to jeden z důvodů. Vždy jsem byla havrany fascinována. Moje první zvíře bylo havran, nikdy jsem neměla příliš ráda klasické sovy a spíš jsem chtěla mít něco odlišného, lepšího. Ale hlavní důvod, proč jsi mým malým havranem je,“ hravě se na něj usmála, „že mi připomínáš mně samotnou. Jsi takový můj malý Havraspárek.“
Severus, celý zamračený, dumal, o čem to matka mluví. Pak si vzpomněl na knihu, kterou četl o Bradavicích – kouzelnické škole, o které si myslel, že ji snad nikdy nebude navštěvovat. Vybavil si všechny informace, které četl, a také to, že ve škole jsou čtyři koleje: Mrzimor, Nebelvír, Zmijozel a Havraspár. Každá z nich, jak si vzpomínal, měla svou charakteristiku. „Kam myslíš, že budu zařazen, mami? Chtěl bych do Havraspáru, tak jako ty!“
Po tváři jeho matky se na okamžik mihl temný výraz, když se zamyšleně podívala na obraz na zdi.
„Nevím Severusi, v mé rodině byli všichni zařazováni do Havraspáru a Zmijozelu rovnoměrně. Já jsem byla v Havraspáru, ale Corvus ve Zmijozelu. Na druhou stranu, Snapeovi byli vždy ve Zmijozelu a tvůj otec byl chtěl, abys dodržel tradici. Jeho matka se zamračila, ale výraz jí z obličeje rychle zmizel. „Umím si tě představit v obou kolejích, ale přirozeně bych chtěla svého havrana v mé vlastní koleji.“
„Tak tam tedy chci taky. Kdy přijde můj dopis?“
„Ještě několik let ne, můj havrane. Kdo ví, možná dostaneš také zvací dopis z Kruvalské akademie. Ale ještě máme spoustu času na to, přemýšlet o takových věcech.“
Severus pokrčil rameny, nevěděl toho moc o jiných kouzelnických školách kromě Bradavic. Dovedl si představit, že kamkoliv jej bude chtít otec poslat, tam také půjde – a bez diskuze. Ale nyní se o to příliš nestaral a následoval matku k prohlídce další místnosti, tentokrát obývacího pokoje v patře.
Jakmile vešli do pokoje, první věc, která přitáhla jeho pozornost, byl obrovský gobelín, visící na zdi naproti krbu. Tmavě modrá látka protkaná stříbrnou nití zabírala téměř celou stěnu. Když Severus přišel blíže, uviděl na gobelínu strom rodinného rodokmenu, na vrcholu byla vyšita slova.
„Velký rod Lestrangeů
Connaissance est Puissant“
„Mami, co to je? A co znamená ten nápis?“ zeptal se Severus matky a prohlížel si gobelín.
„To je zobrazení rodokmenu Lestrangeů, Severusi. Je poměrně staré a jak vidím, Corvus ho udržuje ve výborném stavu. Věřím, že jeho vznik spadá až do středověku. „Connaissance est Puissant“ je francouzký výraz pro „Moudrost je síla“. Je to napsáno i na rodovém erbu.“ Ukázala na část rodokmenu, kde se dominující francouzská jména začala mísit s anglickými. „Naše rodina je původně z Francie, z regionu okolo Bordeaux, abych byla přesná. Ale přestěhovali jsme se do Anglie během Revoluce. Ani významné kouzelnické rodiny nebyly v bezpečí před vyvražďováním šlechty rolnickou lůzou a většina rodiny skončila proto tady.“
Severus shledal rodinnou historii jako fascinující téma a nechal své oči přejíždět po jménech svých předků až k místu, kde stříbrná linie spojovala jména Livie Lestrangeová a Tiberius Snape. Náhle se stříbrná nit objevila jako pokračování pod jmény jeho rodičů a on uviděl, že jeho jméno – Severus Snape – je oficiálně zaneseno do rodinného stromu.
„Podívej“! vykřikl. „Mé jméno je tady také. Jak je možné, že se tu neobjevilo, hned když jsem se narodil?“
Jeho matka se usmála a jemně se dotkla místa, kde bylo nyní jeho jméno vyšito.
„Jména nejsou zobrazena, dokud se u dětí neprokáže schopnost kouzlit. Jen opravdoví čistokrevní kouzelníci a čarodějky jsou zaznamenáni v rodokmenu, Severusi. Podívej se sem,“ ukázala na místo o několik úrovní výše. „Má teta Theodora porodila nejdříve motáka a teprve později čarodějku, ale jak můžeš vidět, na rodokmenu má zaznamenáno jen jedno dítě.“
„Tak to jsem rád, že jsem kouzelník, mami. Jsem pyšný, že jsem součástí rodokmenu,“ řekl a pokračoval ve studiu gobelínu. Našel čáru, která spojovala Corvuse a Octavii Zabiniovou, několik stříbrných nitek od ní vedlo k Rodolfusovi a Rabastanovi.
Vzhlédl, když uslyšel jemný smích a otočil se na matku. Ta mezitím přešla do rohu a dívala se na něco ve svých rukou. Severus k ní přišel blíž , zjistil, že je to obrázek a naklonil se, aby lépe viděl.
Na obrázku stála mladá čarodějka a kouzelník, mávající a smějící se do fotoaparátu. Severus odhadoval, že to jsou jeho matka a strýc, jen mladší. Ona měla na sobě školní hábit vyzdobený všemožnými odznaky a medailemi. Strýc Corvus měl slavnostní zelený hábit a snažil se co nejvíce sestru o maturitním dnu otravovat. Severus ignoroval Corvuse na obrázku a zaměřil se na smějící postavu své matky. Přemohla ho zvědavost a tak vypálil salvu otázek.
„Kdy je to foceno, mami? To jsou Bradavice? Na koho mává strýc Corvus? Proč jsou…“
„Tiše, můj havrane, uklidni svou všetečnou mysl,“ přerušila ho Livie a zavedla ho usadit se na židle u okna. Podívala se znovu na obrázek. „Bylo to foceno během závěrečného ceremoniálu, je to ve Velké síni. Myslím, že tvůj strýc mává na někoho ze svých kamarádů, kteří také doprovázeli končící sourozence.“
„Proč máš tuhle hezkou šerpu, kterou nikdo jiný nemá?“
„Ach, to je protože jsem byla premiantka třídy. Vybojovala jsem si to po těžkém souboji s jedním obzvláště bystrým studentem Nebelvíru. Ale když si Havraspárští něco usmyslí, málokdy toho nedosáhnou, jak ráda říkávala má matka.“
Severus šťastně poslouchal povídání o letech, kdy jeho matka studovala v Bradavicích. Vyprávěla o kapitánském postu ve famfrpálovém mužstvu Havraspáru, který vyhrál tři školní poháry. Zmínila se o svém vítězství v soubojnickém turnaji ve čtvrtém ročníku, popsala mu den, kdy obdržela prefektský odznak v pátém roce. A pak jak o pár let později dostala šerpu premiantky od samotného ředitele školy. Když utichla, Severus vzhlédl a uviděl ji hlouboce zamyšlenou. Už se ale nedívala na fotografii. Její pohled byl prázdný a pohrávala si se zlatostříbrným snubním prstenem na ruce. Díky bystrému úsudku Severusovi netrvalo dlouho přijít na to, co ji trápí. Bez váhání ji objal a políbil, přesně tak, jak to dělala ona po jeho střetech s otcem.
Livie se smutně usmála a přitáhla si ho blízko k sobě. Nebylo již třeba slov k vyjádření toho, co cítili a mysleli si. Po chvíli co takhle stáli si jeho matka povzdechla.
„Myslím, že bychom měli jít dolů na oběd, než pro nás strýc pošle skřítky.“
Zašla vrátit obrázek na stůl, ale Severus zavrtěl hlavou, vytrhl jí ho a sevřel si ho bezpečně na prsou.
„Myslím, že bych si ho rád nechal. Pokud ti to nevadí.“
Matka se na něj upřeně a zvědavě podívala, pak se usmála.
„Samozřejmě si ho můžeš nechat, můj malý havrane. Myslím, že ho radši uvidím ve tvých rukou, než aby na něj sedal prach v tomhle starém pokoji.“
Severus se široce usmál a strčil si obrázek do kapsy hábitu. Bude ho opatrovat jako upomínku na minulost a snad i příslib budoucnosti. Možná jednoho dne bude on tou osobou na obrázku, která bude součástí závěrečného ceremoniálu v Bradavicích, osoba, která dosáhne na ta nejvyšší ocenění, usmívající se na své pyšné rodiče a smějící se s přáteli.
O mnoho let později si uvědomí, jak bezvýznamné tyto sny byly.
* ~ *
Konec jejich návštěvy na sebe nenechal dlouho čekat. Shromáždění členové rodiny jedli svou poslední společnou snídani v jídelně, a zdálo se, že jsou všichni v dobré náladě i přes to, že Snapeovi odpoledne měli odjet. Severus se smutně rýpal ve svém toustu. Nechtěl odjet, ale veškeré jeho snahy přemluvit rodiče, aby zůstali o něco déle, byly otcem velmi rychle zmařeny. Tiberius jenom vyštěkl, že záležitosti, kvůli kterým přijel, jsou vyřízeny a není tedy důvod zůstávat, když doma čeká práce.
Severus si tento výlet opravdu užil a už se těšil na další návštěvu. Skoro celou dobu strávil s bratranci hraním famfrpálu a dalších kouzelnických her, které předtím neznal. Rodolfus a Rabastan byli trpěliví a dychtiví učit ho a Severus jim byl dobrým žákem. Zjistil také, že jeho bratranci znají spoustu kouzel a zaklínadel a dokonce si jich pár mohl zkusit s jejich cvičnou hůlkou. Strávili celé včerejší odpoledne vyměňováním si znalostí, až do chvíle, kdy Rodolfus zapálil bratra, když cvičil s náhradní hůlkou své matky. A tak všichni tři dostali přísný zákaz zkoušet kouzla bez dozoru dospělých. Severus byl nadšen, když se dozvěděl, že Rabastan se později v noci pomstil bratrovi tím, že mu pomocí kouzla, které je on naučil, zaklel oční víčka, aby je nemohl zavřít a jít spát. Jen včasný zásah tety Octavie zabránil, aby situace přerostla v bratrskou bitvou.
Jeho chmurné myšlenky byly přerušeny příletem velké černé sovy. Vlétla otevřeným oknem a několikrát zakroužila nad stolem. Severusův otec a strýc Corvus vyskočili bleskurychle ze židlí a sledovali let sovy s očekáváním a také s trochou strachu. Sovu zřejmě poznali a netrpělivě čekali, před koho si sedne na stůl.
Posadila se přímo před Severuse.
Překvapený chlapec se podíval na svého otce, aby mu řekl, co dělat. Ten si ho však prohlížel zúženýma očima a se semknutými rty. Tiberius Snape nevypadal zrovna spokojeně a Severus se na své židli začal cítit nepohodlně. Nervózně upíral zrak na černou sovu a dopis připevněný k její noze. Byl překvapený a vůbec netušil, o co jde. Nikdy mu ještě nepřišel dopis a vůbec netušil, kdo by mu teď mohl psát.
„Pusť se do toho, chlapče. Otevři to!“ pobídl ho ostře otec a zkřížil paže na prsou. Ignoroval varovný pohled Corvuse a zvědavé výrazy ostatních. S třesoucíma se rukama Severus odvázal dopis ze soví nohy a opatrně si ho prohlédl.
Dopis byl napsán na tlustém, krémově zbarveném pergamenu, s pečetí v podobě zeleného znaku s hadem a lebkou. Jediným identifikačním znamením odesílatele byly iniciály LV, vyvedené pod pečetí stříbrným inkoustem. Severus zvědavě rozlomil pečeť a začal číst.
26. října, 1967
Severusi,
Gratuluji! Doufám, že tento dopis Tě zastihne v dobré náladě a v pořádku. Tvůj otec mě informoval, že se u Tebe konečně projevily kouzelnické schopnosti, a já neodolal pokušení napsat tento malý gratulační dopis. První známka kouzla je mimořádným okamžikem v životě kouzelníka, a nikdy se na ni nezapomíná. Sdílím s Tebou Tvoji radost a vítám Tě mezi nesčetnými dalšími čistokrevnými kouzelníky a čarodějkami.
Rodiče Tě začnou seznamovat se základními kouzly a lektvary. Jistě se nemůžeš dočkat vyzkoušet své znalost v praxi a oni Tě toho mohou mnoho naučit. Nemusíš se obávat překročení zákonů o kouzlení nezletilých, Tvůj otec a já jsem se o tuto věc již postarali. Soustřeď se na své učení, Severusi. Je tolik nových věcí, které se teď můžeš naučit, a já Ti mohu ukázat.
Plánuji navštívit Vaši rodinu během příštích měsíců. Na setkání se těší a zdraví
Tom Raddle
„To je od Toma!“ vysvětlil Severus a podržel dopis, aby ho ukázal rodičům. „Gratuluje mi k projevení mých kouzelnických schopností a píše, že nás brzy přijede navštívit.“ Šťastně se usmál. Tom už u nich několikrát byl a Severus se nemohl dočkat další návštěvy tohoto silného a charismatického kouzelníka. Měl vždy něco, s čím se mohl podělit, ať už to bylo nové kouzlo nebo zajímavý kouzelný předmět, který objevil během svých cest. Bylo to tak fascinující a Severus se vždy těšil, co Tom ze svých cest přiveze nového.
„To je báječné, Severusi!“ odpověděla jeho matka, když si prolétla dopis, a otočila se k tetě Octavii, která byla vším zjevně silně překvapena. Severus pozoroval otce a strýce Corvuse, zabrané do konverzace. Tiberius vypadal vzrušeně a k Severovu překvapení se smál. Vrátil mu úsměv a Tiberius řekl s respektem v hlase: „Nezapomeň na to, co bylo v tom dopise. Už brzy začnou naše společné lekce. Hned po návratu domů. Je na čase, využít znalostí z těch tvých knih k něčemu pořádnému.“
Severus si s přikývnutím dopis znovu přečetl, a pak ho zasunul do hábitu. Nakrmil sovu několika kousky koláče a řekl jí, že napíše odpověď později. Zahoukala, roztáhla křídla a odlétla zpět k Tomovi, ať už byl právě kdekoliv. Severus se za ní díval, pak se otočil k bratrancům a pověděl jim o nadcházející výuce kouzel a přislíbené návštěvě od kamaráda Toma. Jak mluvil, cítil své srdce nadouvat se pocitem, který se mu chvíli nedařilo určit.
Naděje.
* ~ *
„Postaráš se, že nás zase navštívíte, že jo, Seve?“
„Ano, musíte přijet na Vánoce, domácí skřítkové udělají ten nejlepší puding. Mohl bys nás naučit nějaká další kouzla a zaklínadla. Potřebujeme něco nového, co můžeme použít proti těm hloupým mudlovským dětem dole ve vsi,“ zašeptal Rodolfus se skoro ďábelskou grimasou.
„Budu se snažit, ale nemůžu nic slíbit,“ odpověděl Severus bratrancům, když se loučili ve vchodu sídla Lestrangeových. „Nevím, jestli se otec bude chtít ještě vrátit, ale snad ho matka přemluví.
„Ale každopádně nám napiš,“ řekl Rabastan a nepřítomně nakopl skřítka, který zrovna drhnul mramorovou podlahu. „Ro dostal minulý měsíc k narozeninám sovu, takže ti můžeme napsat, kdykoliv budeme chtít.“
Severus se trošku zamračil. Neměl svou sovu a pochyboval, že by mu otec půjčil tu rodinnou k dopisování s bratranci. Z trapné situace byl zachráněn příchodem jeho rodičů a tety se strýcem ze salonku v přízemní. Nastal čas odjezdu a Severus měl špatný pocit, že jakmile se vrátí do jejich osamělého sídla, bude muset zaplatit za svého chování z tohoto týdne. Užíval si pohodové atmosféry a bezstarostného chování bratranců a ignoroval otcova pravidla, kde se dalo. Byl šťastný a spokojený, ale věděl, že těmto pocitům bude brzy konec. Tady poprvé okusil normálního dětství, které mu teď mělo být opět upřeni. A pokud mohl být chladný úsměv jeho otce varováním, Severuse čekala drsná noc. Lehce se přisunul blíž k matce a s díky se rozloučil s příbuznými. Strýc Corvus si k němu klekl a sevřel ho v lehkém objetí.
„Napiš nám nebo nás kontaktuj přes Letaxovou síť, kdybys měl jakýkoliv problém, Severusi,“ zašeptal mu do ucha strýc. „U nás budete s Livií vždy vítáni. Prosím dej nám vědět, pokud by se něco stalo. Hodně štěstí.“ Strýc ho pustil, napřímil se a objal Livii, jako by se nic právě nestalo.
Severus sklonil pohled, aby se vyhnul podezřívavým očím otce a nervózně si mnul prsty v rukávech. Co by strýc mohl udělat, aby ho ochránil před všehoschopným otcem? Mohl by zastavit bití? Kletby? Ochromující strach a samotu? Přestože Severus chtěl strýci věřit, nemohl zapomenout na roky života tyranským otce. Nemohl před nikým mimo rodinu projevit slabost, to bylo nemyslitelné. Nechtěl také, aby se jeho příbuzným něco stalo a byl si naprosto jistý, že by jeho otec přišel na to, jak jim ublížit, kdy jim pomohli. Narovnal se, své pravé pocity skryl hluboko v srdci a připravil se opustit toto útočiště a vrátit se domů.
Nakonec Tiberius s varovným pohledem svolal svou rodinu ke krbu a mávnutím hůlky odeslal zavazadla přes siť. Následovali Livie a Severus, se zamáváním na rozloučenou se vrátili domů.
Měkce přistáli ve vchodové části sídla Snapeů. Severus potlačil vzdychnutí a zamrkal, aby se přizpůsobil náhlému šeru. Zasmušile se podíval do stínů a už teď si přál být kdekoli jinde. Když mu na rameno těžce dopadla otcova ruka, Severus se otřásl a bezvýrazně se díval na podlahu.
Tady už nebyl ani famfrpál ani smích.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Snape se ještě chvíli díval na obrázek a pak ho zastrčil do rámečku, který pro něj právě vyčaroval. Postavil ho na malý stolek v rohu místnosti a otáčel jím, dokud nebyl spokojen s jeho umístěním. Matka a strýc se stále smáli a mávali, nevěděli nic o kouzelníkovi, který je láskyplně sledoval.
Ve vzácných chvílích vzpomínek Snape dumal, co by si o něm asi teď mysleli. Usmívali by se, plácali ho po zádech a říkali, jak jsou pyšní, nebo by si ho prohlíželi s pohrdáním a řekli, že už si nezaslouží jejich lásku? Byl Smrtijedem, zrádcem a nyní učitelem dětí, které nemají vůbec zájem o to, co se je snaží naučit. Podlehl temnotě, od které se ho matka tak tvrdě snažila uchránit a našel spásu až po mnoha bolestivých letech boje. Unikl mu povzdech. Co se stalo, stalo se a nyní nebylo nic, co by mohl udělat, pouze se zaměřit na budoucnost, v které už konečně nebyl Voldemort.
Byl tak ponořen v myšlenkách o minulosti, současnosti a budoucnosti, že ani neslyšel naléhavé klepání na dveře svého bytu. Zrovna tak neslyšel hlas netrpělivě volající jeho jméno. Neslyšel, že netrpělivost přešla do znepokojení a návštěvník pomocí kouzla vešel nezván. Když hlas znova promluvil, bylo to již ve dveřích ložnice.
„Severusi?“
Snape zaklel a překvapeně se otočil, oči upřené na nečekaného návštěvníka.
Modré oči zajiskřily, když mu pohled oplácely a Albus Brumbál rozhlédl po zaneřáděném pokoji, usmál se a řekl: „Rozhodl ses dnes nově vyzdobit byt?“
(Za překladatelský tým: Fred Weasley)Zpět na obsah
Kapitola 6: Mezihra
Mezihra
„Rozhodl ses dnes nově vyzdobit byt?“
Snape stále zíral na nově příchozího hosta a cítil, jak jeho tělem otřásá zvláštní směs překvapení, zlosti a vzdoru. Napřímil se a trochu uklidnil.
„Pane řediteli. Co tady děláte?“
Brumbálův úsměv se vytratil, když zjistil, že jeho profesor lektvarů je trochu vyvedený z míry. Poté se významně podíval na hodiny a odpověděl: „Byl jsem zvědavý, pročpak můj profesor lektvarů a ředitel zmijozelské koleje ještě nedorazil na hostinu, jež má začít za necelou hodinu. Jen pro případ, že jsi ztratil pojem o čase.“
Černé oči střelily po hodinách a Snape jen stěží potlačil zklamání, když zjistil, že ředitel má pravdu. Závěrečná hostina na oslavu vítězství měla začít už zakrátko a on se tam ještě ani neukázal. Čekalo se, že slavný špeh Fénixova řádu bude Ministerstvem kouzel za své činy dnes oceněn, což byla věc, za kterou musel Brumbál velice tvrdě bojovat. Za žádnou cenu nechtěl zklamat svého přítele a rádce, neměl však v úmyslu ani opustit své nově nabyté poklady. Brumbál jej stále sledoval, plný očekávání, a Snape jen nejistě uhýbal před tím pronikavým pohledem.
‚Do háje s tou hostinou, zkazila mi skvělé odpoledne,‘ pomyslel si Snape hořce. Jeho mozek pracoval na plné obrátky, jak se snažil vymyslet přijatelné vysvětlení, proč se opozdil, a proč se rozhodl nejít tam vlastně vůbec. Ale jeho zmijozelská prohnanost ho pro jednou opustila. Snape otevřel ústa, aby se nějak omluvil, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Shlédl na dřevěnou krabičku, jež se mu povalovala u nohou, a rozhodl se udělat něco, co by normálně nikdy neudělal. Říct pravdu.
„Hledal jsem společenský hábit, pane řediteli, když jsem našel-“ zadrhnul se. Hledal způsob, jakým popsat, co to vlastně celou dobu dělal. „Našel jsem něco, o čem jsem si myslel, že je navždy ztraceno.“ Ignoroval Brumbálův zvědavý pohled, znovu se usadil na zem a ukázal na všechny poklady kolem něj. „Vzpomínky. Vzpomínky na minulost. Vzpomínky, díky nimž jsem kouzelníkem, jakým dnes jsem.“ Najednou s úšklebkem vzhlédl. „Promiňte mi, že jsem se opozdil. Ale upřímně, Albusi, v této chvíli mě nic nezajímá míň, než ta zatracená hostina. Příjdu tam, až se já rozhodnu to udělat.“
Albus Brumbál znal Severuse Snapea po mnoho let. Sledoval, jak z malého, ustrašeného a nejistého prváka vyrůstá schopný dospělý kouzelník. Věděl, že má v srdci speciální místo pro tohohle temperamentního zmijozelského, ať už si o tom zbytek kouzelnického světa myslí, co chce. Kde ostatní viděli zahořklého profesora lektvarů pohlceného nenávistí a zlostí, Brumbál viděl osamělé děcko obklopené zlem, zoufale potřebující lásku a přátelství. Trvalo to dlouho, než se mu podařilo zacelit rány na duši, ale během těch let se s tímhle prchlivým kouzelníkem docela sblížili. Brumbál si rád myslel, že už ví o Snapeovi všechno, co jde, a odpověď, kterou mu teď dal, byla pro něj typická. Ačkoliv to zvláštní odůvodnění ho přimělo se ještě na chvíli zamyslet, než pokračoval dál v rozhovoru.
Ředitel spolkl povzdech a sám sobě si dodal odvahu pro ještě jednu při se Snapem. Opravdu potřebovali brzy zamířit do Velké síně. Jen Merlin věděl, co by ministr Popletal řekl, kdyby byli nuceni pozdržet tuto výjimečnou událost. Když však viděl svého profesora lektvarů, sedícího na zemi, dětské památky rozházené kolem sebe a tvář zastřenou vzpomínkami, Brumbál zjistil, že Snapeovi nemůže odepřít takovou chvíli. ‚Navzdory všeobecné víře,‘ pomyslel si, ‚ někdy převáží potřeby čarodějky, nebo v tomto případě kouzelníka, nad potřebami většiny.‘ Odhodlal se, sedl si na zem vedle svého nejmladšího učitele a trpělivě čekal. Jeho trpělivost byla odměněna, když Snape vzhlédl od svého rozjímání nad dřevěnou krabičkou, a zamračil se, oči zmateně zúžené.
„Co to děláte, pane řediteli?“
„Čekám, až mi řekneš něco o tvém dětství,“ přišla Brumbálova odpověď, zatímco si kolem sebe upravoval hábit, aby se mu sedělo pohodlněji.
Snape se zamračil ještě víc, když se zeptal: „Proč?“
„Proč ne? Nikdy jsi mi neřekl nic o tvém životě. Myslím předtím, než jsi přišel do Bradavic. Nechceš ukojit zvědavost starého čaroděje, Severusi?“
„Moje složka jistě obsahuje adekvátní záznam z této doby, Albusi. Mohu vám doporučit, abyste si ji přečetl a mě nechal na pokoji?“
„Máš naprostou pravdu. Ale já chci slyšet tebe vyprávět o těch letech.“
Profesor lektvarů si odfrkl a zkřížil ruce na prsou. Oči se mu nebezpečně leskly, jak si Brumbála prohlížel.
„Obávám se, že budu muset odmítnout. Možná bychom mohli prodiskutovat mé politováníhodné dětství zítra nad šálkem čaje,“ pronesl Snape sarkasticky. „Proč nepozvete také Pottera a jeho kamarády, když už jste v tom, takže celý ten odporný příběh může být hned večer rozšířen po celé škole.
Nic z toho, co vám řeknu, není natolik důležité jako vaše přítomnost na té hostině, Albusi, takže proč jste ještě stále tady?“
Brumbál se na něj klidně podíval, nevypadal, že by hodlal odejít. Za ta léta už se naučil, že když chcete něco od Snapea, musíte být trpěliví a vytrvalí. Když nepřicházela žádná odpověď, Snape začal být znepokojený.
Brumbál pokračoval ve svém trpělivém čekání, dokud Snape poraženecky nerozhodil ruce a veškeré své zklamání a zlost nevložil do jednoho hlubokého povzdechu. Věděl, že starý kouzelník neodejde, dokud jeho podivná mise nebude splněna. A také zrovna neměl chuť hrát s Brumbálem ty jeho hry. Možná kdyby řekl řediteli jednu, dvě vzpomínky, šel by zpět na hostinu, a jeho by nechal na pokoji.
Nakonec se zeptal: „Dobře. Co byste chtěl vědět?“
„Nic zvláštního,“ pokrčil Brumbál rameny. Jeho oči zabloudily k dřevěné krabičce ve Snapeově klíně a rty se zkřivily v nepatrný úsměv. „Cokoliv z té krabičky bude jistě skvělé. Říkal jsem si, kdy ji nakonec objevíš.“
Snape okamžitě překvapeně vzhlédl a náhle pochopil. Své poklady si reflexivně přitáhl blíž k tělu.
„To jste byl vy! Věděl jsem to. Kde jste, jak jste-“ křičel.
„Uklidni se, Severusi,“ přerušil jej Brumbál. „Opravdu jsem umístil tu krabičku do tvých komnat. Doufal jsem, že ji najdeš. Samozřejmě jsem se nedíval dovnitř, ale vycítil jsem, že tam jsou věci, které by sis jednou přál mít. A tak jsem si dovolil schovat je pro tebe, dokud nebudeš připraven znovu je spatřit.“
Ticho zavládlo v místnosti, podezřívavé černé oči civěly do znepokojivých modrých.
„Stále nechápu, jak jste k těm věcem přišel, Albusi,“ řekl Snape pomalu.
Brumbál si povzdechl a unaveně si promnul kořen nosu. Nakonec si odkašlal a řekl: „Vzpomínáš si, jak jsi byl držen v Azkabanu po Voldemortově prvním pádu?“
Snape náhle ztuhl a jeho tvář potemněla a zprázdněla. Věděl přesně, o čem Brumbál mluvil, ale nechtěl dobrovolně vzpomínat na tu otřesnou část jeho života. Dnes si naštěstí vybavoval i ty pěkné vzpomínky, díky bohu.
„Víte, že si z toho roku moc nepamatuji, Albusi, především pak ty měsíce po mém uvěznění a soudním přelíčení. Co to má co dělat s mou krabičkou?“
„Tedy,“ pokračoval Brumbál, „poté, co jsi byl zadržen, ministerstvo chtělo jít do panství tvé rodiny zabavit majetek a hledat důkazy proti tobě. Můj starý přítel, který pracuje na ministerstvu a který věděl, že se mě tvůj případ týká, mě varoval o hrozícím zásahu. Dorazil jsem těsně před bystrozory a dokázal je zastavit. Poté, co odešli, vstoupil jsem sám do domů, abych zjistil, jestli nemohu něco najít.“ Přerušil své povídání a vážně se podíval na Snapea, jenž měl oči zavřené a hlavu skloněnou. „Jeden z domácích skřítků mi ukázal cestu do staré prázdné laboratoře, kde jsem našel tuto krabičku ještě s několika dalšími věcmi, všechno skryté několika mocnými ochrannými kouzly. Všechno jsem přesunul do Bradavic a uschoval zde v bezpečí, dokud ses zcela nevzpamatoval. Je mi opravdu líto, že jsem ti o ničem neřekl, Severusi, ale bylo to pro tvé dobro.“
Celou dlouhou minutu se neozval jediný zvuk, jen Snapeovo těžké oddechování, jak se snažil ovládnout. Vzpomínky a city byly opět přísně schovány za silnými mentálními hradbami, když zvedl hlavu a podíval se na svého přítele a učitele.
„Nevěděl jsem, že jste to všechno pro mě udělal. Děkuji,“ pronesl Snape váhavě.
„Nikdy nebylo a ani není nic, co bych pro tebe neudělal, mé dítě,“ odpověděl Brumbál vroucně. „Pokud díky mým snahám dojde tvá mysl klidu, potom budu spokojený. Nemusíš děkovat.“ Ředitel se zářivě usmál a zatleskal, čímž prolomil chmurnou náladu. „A teď mi ještě dlužíš nějakou historku. Nebo dvě.“
Snape se trochu uvolnil, ačkoliv se lehce zamračil, když se rozhodoval, co přesně by měl Brumbálovi povědět. Kde by měl začít? Co by starší kouzelník chtěl slyšet? Rozhodl se, že vynechá ty násilné a opravdu špatné vzpomínky, mohly by vyvolat pouze nechtěnou lítost a sympatie. Možná něco, co by se k Brumbálovi nějak vztahovalo, a dostatečně tedy uspokojilo jeho zvědavost. Zatímco se díval dolů do krabičky, zhluboka se nadechl a řekl: „Pokud vím, nikdy jsem neříkal vám, natož někomu jinému, že jsem poprvé potkal Pána zla, když mi bylo šest let. Ach ano, vím, že si všichni v této škole musí myslet, že jsem se k němu připojil kvůli moci a prestiži, protože jsem zmijozelský zloduch, který nemyslí na nic jiného než jak ovládnout svět. Dál od pravdy už to být ani nemohlo.“ Odmlčel se, aby si utřídil myšlenky. „Vy víte, že moje máma byla Lestrangeová. Stále nemohu uvěřit, že jsem posledním pomotkem tohoto zvráceného rodu. Ačkoliv Snapeové jsou... No dobře, možná že jsme dokonce ještě víc zvrácení, jedna z posledních opravdových černokněžnických rodin. Jsem prostě posledním z řady zlých, zvrhlých kouzelníků. I když ani já se nemůžu rovnat někomu, jako byl třeba můj děd.“
„Tvůj dědeček? Ach ano, jak bych mohl zapomenout na Antoniuse Snapea,“ zamumlal Brumbál zlověstně. Vybavil si řadu střetů s tímhle nebezpečným Snapeem během Velké války s lordem Grindelwaldem. Střetnutí, která obvykle skončila smrtí pro někoho ze strany dobra. „Byl jedním z Grindewaldových hlavních zástupců a mistrem v tvorbě kleteb. Svým způsobem to byl úžasný člověk. I když zlý.“
„Byl také známým jistého mladého Grindewaldova studenta, Toma Raddlea. Voldemort znal také mého otce. A když pak přišel k moci, postaral se, že si s naší rodinou udrží blízké vztahy. Merlin ví, že jsme skvělí vojáci a vrazi.“ Snape se lehce otřásl, jak se snažil zbavit se vzpomínek na jeho léta s Pánem zla. Stará vrásčitá ruka překryla jeho, v tom jednoduchém gestu vycítil pokárání. Opět se zhluboka nadechl a našel sílu pokračovat. „Znal jsem Pána zla předtím, než byl doopravdy považován za ‚Pána zla‘. On mi nabídl něco mnohem vzácnějšího a drahocennějšího než moc. Nabídl mi vědomosti a svobodu následovat je. A já, ve své mladické naivitě, dychtivě přijímal cokoliv on nabídl. Po čase jsem si uvědomil, k čemu mou mysl využívá, jenže to už jsem v tom byl příliš hluboko.“
Když Snape domluvil, sáhl do krabičky a opatrně vytáhl věc, jež byla kouzlem zmenšena pro lepší skladnost. Mávnutím hůlky se tato věc vrátila do své normální velikosti.
Brumbál sledoval, jak Snape prozkoumával draze vypadající soupravu vah na přípravu lektvarů. Nebyly to žádné vědecké váhy používané mistry, ale byly perfektní pro dítě, které právě začíná opravdu prozkoumávat pole lektvarů. Mrštné prsty jemně laskaly naleštěné kovové váhy s téměř uctivým dotekem. Ruce experta testovaly jejich přesnost. Usmál se, zjevně potěšen tím, co zjistil.
„To byl dárek od Pána zla k mým osmým narozeninám,“ řekl Snape. „Právě jsem prokázal kouzelnické schopnosti a trávil téměř každé odpoledne v mámině laboratoři experimentováním a studováním.“ Odmlčel se a opět začal prozkoumávat váhy.
„Vůbec nevypadají opotřebovaně, Severusi. Musel jsi o ně skvěle pečovat, pokud jsi je jako dítě hodně používal,“ podotkl Brumbál.
„Ach ano,“ odpověděl Snape nepřítomně, stále zabrán do svých vah. „Moje máma mi zdůraznila, jak důležité je starat se o nástroje.“ Zvedl konečně hlavu a vroucně se usmál. „Předpokládám, že chcete slyšet i příběh skrývající se za těmito vahami, že ano, Albusi?“
Brumbál mu úsměv oplatil a zadíval se na hodiny.
„Ještě máme pár minut, Severusi, takže pár příhod by neuškodilo. Ale já už potom opravdu musím na tu hostinu.“
Snape se při zmínce o hostině zamračil, pak si povzdechl a začal líčit svou vzpomínku: „Tom přišel do našeho domu asi týden po mých osmých narozeninách. Nechodil k nám příliš často, což činilo jeho návštěvu ještě výjimečnější. Byl jsem právě v mámině dílně a vařil jsem lektvar, když dorazil…“
(Za překladatelský tým: loony)Zpět na obsah
Kapitola 7: Lekce krutosti
Lekce krutosti
S hlubokým nádechem se Severus soustředil na ovládnutí třesoucích se rukou, než započal další fázi lektvaru. Kousal se do spodního rtu a čekal, až se mu dostatečně přestane třást pravá ruka, aby mohl dokončit krájení housenek, které potřeboval pro tento hojivý lektvar. S netrpělivým povzdechem Severus pohlédl na hodiny a přál si, aby jeho výroba netrvala tak dlouho. A on nechtěl nechat matku trpět déle, než bylo nutné.
Řekla mu, že bude v pořádku, zatímco on půjde připravit speciální lektvar podle jejího vlastního receptu, určený k potlačení důsledků kletby Cruciatus. Také mu řekla, aby nejdřív udělal jeden pro sebe, než přinese pohár i pro ni. Ale Severus se rozhodl její pokyny ignorovat. Kromě třasu, lehce krvácejícího nosu a rozmlženého vidění byl Severus v pořádku. Už byl otcem zraněn i hůř a nesnesl by otálet, když měla jeho matka bolesti.
Mírně pálící pocit procházející tělem mu napověděl, že jeho nervy se začínají zklidňovat po bolestivém kouzelné útoku a získal dostatek kontroly nad rukama, aby mohl pokračovat v krájení zelených housenek. Ačkoli se jeho nůž nebezpečně třásl, rychle dokončil housenky, nasypal je do kotlíku a míchal po směru hodinových ručiček. Severus použil hůlku své matky k očarování tyčky na míchání, takže pokračovala v míchání, zatímco se dovlekl k policím s ingrediencemi.
Krev z nosu mu ukápla na kamennou podlahu, když se ohnul, aby se podíval po dračí kosti v prášku a použil svůj rukáv na zastavení krvácení. Jakmile našel skleněnou nádobu, kterou hledal, odnesl ji oběma rukama k pracovnímu stolu a opatrně část jejího obsahu odměřil na váhy. Zvážení správného množství třesoucíma se rukama ho stálo několik pokusů, ale nakonec se mu to povedlo, a přidal ho do kotlíku.
Těžce oddechující po této námaze unaveně klesl ke stolu a sledoval zvolna se vařící lektvar. Jeho oči se začaly zavírat a on je udržel otevřené pouze silou své vůle. Nesmí teď lektvar nechat zničit. Ještě pár minut a už ho bude moci matce zanést.
Ostré zaklepání na dveře laboratoře Severuse donutilo vyskočit ze židle a popadnout svou hůlku. Jeho otec se snad nevrátil, aby pokračoval v trestu! Prsty pevně sevřel hůlku a zacouval zpět do relativního bezpečí za pracovním stolem. Pokud neodpoví, tak se otec možná uklidní a odejde. Jeho naděje však byly ty tam, protože chabá kouzla, kterými místnost zabezpečil, aby mohl nerušeně připravit lektvar, byla prolomena a dveře se rozlétly. Severus okamžitě strnul, očekávaje další divokou konfrontaci s otcem, ale místo toho vykřikl: „Tome!“
Tom Raddle vkročil do laboratoře s hůlkou v ruce a jeho zelené oči se zlostně leskly. Severus se přikrčil, jak uviděl ten rozzlobený pohled, připomínal mu jeho otce během zvláštně špatných dnů. Starší kouzelník se rozhlédl po laboratoři a nakoukl do kotlíku, než se podíval na Severuse. Jeho rysy se uvolnily, ale pořád v nich byl patrný hněv. Severus zcela nedokázal potlačit zachvění, když se k němu Tom přibližoval, a úlevně si oddechl, jakmile kouzelník sklonil hůlku. Poklekl před třesoucího se osmiletého chlapce a zeptal se: „Co se stalo, Severusi? Kde jsou tví rodiče?“
„Matka je zraněná, pane. Musím jí přinést tenhle lektvar. Co tu vlastně děláte?“ odpověděl Severus a nechápavě svraštil čelo. Jeho mysl měla problém dát dohromady více než dvě myšlenky.
„Zapomněl jsi, že jsem měl tenhle týden navštívit tvojí rodinu, Severusi? Jsem rád, že jsem se rozhodl přijít dřív. Máš ten lektvar hotový?“ zeptal se Tom a očima přelétl přes kotlík. Severus slabě přikývl a sledoval, jak ho Tom stáhl z hořáku a nalil část léčivého lektvaru do nachystaného poháru. Mávnutím hůlky přivolal domácího skřítka. Mormiel se v okamžiku objevila s hlasitým prásknutím a hluboce se uklonila, když zjistila, kdo jí přivolal.
„Ano, pánové? Co pro vás může Mormiel udělat?“
Tom skřítku chvíli pozoroval a pak jí s přísným pohledem podal pohár.
„Okamžitě to zanes své paní, skřítko,“ nařídil. „A postarej se, aby to vypila.“
Mormiel se opět hluboce uklonila a uctivě uchopila pohár. S dalším prásknutím zmizela a Severus se přistihl, jak zírá na místo, kde skřítka právě byla. Jemná ruka přistála na jeho rameni a Severus sebou tak škubl, že nebýt opory oné ruky, tak by spadl na podlahu.
„Severusi,“ začal jemně Tom se zvláštně uklidňujícím a hypnotickým hlasem. „Co se stalo? Potřebuji vědět, co tvůj otec udělal.“
Severus těžce polkl, upřel pohled na podlahu a několikrát naprázdno otevřel ústa, než nasbíral dost energie na odpověď.
„Neudělal nic, pane. Já jsem... procvičoval různé kletby, jenže moje hůlka selhala a kletba se obrátila proti mě. Jsem v pořádku, pane. Nic se nestalo.“
Tom se zamračil a smutně zakroutil hlavou. Zvedl chlapcovu bradu, dokud se na něj nedívaly vystrašené velké černé oči. Zelené oči přejely po jeho třesoucím se těle, zkoumaly zranění a ujišťovaly se, že jinak byl Severus v pořádku.
„Tentokrát otce bránit nemusíš, Severusi. Použil na tebe a Livii kletby, že ano?“
Severus se nedokázal rozhodnout mezi dvěma loajalitami a neodpověděl. Ulevilo se mu, když ho Tom posadil na židli, podal mu pohár a nakázal mu ho vypít. Zatímco pil, se Severus znepokojeně zavrtěl pod Tomovým pronikavým pohledem. Povzdechl si, když mu lektvar ulevil od záchvěvů a rozehnal mlžný závoj v mysli - další to účinek kletby Cruciatus. Tom postavil pohár na stůl a zadíval se mladým chlapcem před ním do očí. Severus se snažil uhnout pohledem, ale Tom spojení pevně držel.
“On nic... já ne.. nechápu...” koktal nešťastně Severus. Jeho protesty rychle ztichly, protože na okraji mysli ucítil dotek něčeho. Zalapal po vzduchu, uvědomil si, že Tom na něj používal jakýsi zvláštní druh kouzel. Podivná přítomnost v jeho mysli trochu vzrostla a prorazila si cestu do jeho vzpomínek.
Tom procházel vzpomínkou na Tiberiuse, jak se na Severuse mračí a říká mu, že je k ničemu, protože nedokáže správně vrhnout kletbu. Viděl prohlásit staršího Snapea, že mu ukáže, jak na to, a pak svého vlastního syna zasáhl kletbou Cruciatus. Tom ignoroval vzpomínku Severuse svíjejícího se a křičícího na podlaze a sledoval, jak se náhle objevila Livie se zuřivým pohledem ve tváři. Snažila se chránit své dítě a nechala se zasáhnout kletbami určenými pro Severuse. Nakonec Tom viděl Severuse odlevitovat matku do postele a odkulhat do laboratoře, aby vyrobil lektvar, který jí uleví.
Severus nebyl ani fyzicky ani psychicky dost silný, aby druhého kouzelníka vystrnadil ze své mysli. Jakmile Tom konečně našel to, co hledal a jemně opustil jeho mysl, chlapec se na něj unaveně sesunul.
„Je mi líto, ale musel jsem to udělat, Severusi. Musel jsem se dozvědět, co se tu dnes ráno stalo. Když jsem vešel do tichého a na první pohled prázdného domu, věděl jsem, že něco není v pořádku. Ta skřítka mě informovala o incidentu mezi vámi, ale nemohla říct víc. Víš, kde je otec teď?”
Severus zašeptal 'ne' a položil hlavu na Tomovo rameno, v silných pažích našel útěchu a bezpečí.
„Zmizel poté, co máma omdlela. Nejspíš je ve sklepení.” zamumlal a zůstal v klidu, zatímco Tom léčil jeho zbývající zranění. Severus ospale zamrkal. Události dnešního rána na něm vybraly svou daň a teď nechtěl nic jiného, než se ujistit, že je jeho matka v pořádku, schoulit se vedle ní, a po zbytek dne spát. Ale Tom ho z jeho uvolněného stavu vytrhl tím, ho opatrně zvedl a namířil si to sídlem ke sklepením.
Severus nesouhlasně zamručel, zatřásl hlavou a zavrtěl se v Tomově náruči.
„Ne! Prosím, Tome, pusť mě dolů! Jsem v pořádku!“
„Pššt, Severusi. Jen si chci promluvit s Tiberiusem a pak tě vezmu k matce,“ odpověděl Tom, hůlku držel nad hlavou. Severus zabořil tvář do Tomových dlouhých černých vlasů. Nijak netoužil vidět otce znovu tak brzy a snažil se být tak nenápadný, jak jen to bylo možné.
Rychle procházeli spoře osvětlenými sklepními chodbami. Tom evidentně přesně věděl kam jít, protože se zastavil před jedněmi otevřenými dveřmi a zavolal:
„Tiberiusi! Můžu si s tebou promluvit?“
V jeho hlase nebyla známka hněvu, ale Tom Raddle rozzlobený byl. Vlastně velice rozzlobený. Jeho ruka reflexivně sevřela hůlku a několikrát se zhluboka nadechl, aby ovládl zlost, která hrozila, že ho ovládne. Kolikrát Tiberiuse varoval, že svému synovi nesmí ublížit? Ten inteligentní hoch byl důležitý v jeho budoucích plánech. Ať už Tom chtěl potrestat staršího Snapea pro neuposlechnutí rozkazů sebevíc, věděl, že zároveň nechce ztratit tak oddaného a cenného služebníka. Jen doufal, že dítě v jeho náručí neutrpělo následkem Tiberiusových činů žádné trvalé zranění.
„Můj pane?“ přišla zaražená odpověď a Tiberius se o vteřinku později objevil ve dveřích. Vypadal velmi zneklidněně a překvapeně. Jeho oči se rozšířily při pohledu na syna v Tomově náručí a olízl si najednou suché rty. „Můžu to vysvětlit, můj pane. Byl jsem -“
„Máš velké štěstí, že tebe a tvé služby potřebuji, Tiberiusi. Jinak bys to byl ty, kdo by křičel na konci mé hůlky.“ přerušil ho chladně Tom. „Říkal jsem ti, že Severusovi nesmíš ublížit! Mám podezření, že kdyby by se Livie pro něj bývala opakovaně neobětovala, aby ho ochránila, oba bys je už dávno zabil! Řekni mi, kolik let jsi ignoroval mé rozkazy?“
Tiberius polkl a přemýšlel, jak se z tohohle asi dostane. Jedna věc byla zastrašovat svou ženu a syna, ale něco úplně jiného bylo snažit se lhát svému pánu. Svou smůlu proklínal hned v několika jazycích, nervózně šoupal nohama a snažil se vymyslet vhodnou odpověď. Tom se zamračil a řekl: „To je jedno. Na čem ale záleží je, žes mě neuposlechl. Jsem velmi zklamán a na to, co se tu dnes událo, nezapomenu.“ Na okamžik ztichl, aby si Severuse pohodlněji usadil v náručí.
„Vzhledem k tomu, že jsem si naplánoval tu týden zůstat, budu mít spoustu času vyléčit tvou neschopnost plnit rozkazy. Není pochyb, že Severus a Livie budou mít z mojí přítomnosti také užitek.“
„Jistě, můj pane,“ odpověděl Tiberius pokorně.
Představa, že bude celý týden vydán Tomovi na milost, ho zděsila. Ten si pouze povýšeně odfrkl a bez dalšího slova zamířil ze sklepení.
Severus byl v šoku. Ještě nikdy neviděl, že by se někomu otce podařilo takhle zahanbit, jak to právě předvedl Tom; ani matce ne. Kdo byl ten záhadný kouzelník, který vypadal tak laskavě a starostlivě, ale zároveň pánovitě a strašlivě? Příliš unavený, než aby se zabýval Tomem, upadl do poklidného dřímání.
Procházeli tiše sídlem, Tom přemýšlel a Severus klímal. Když dorazili k hlavní ložnici, Tom lehce zaklepal a Mormiel ho pozvala do pokoje.
“Paní teď spí, pánové. Bude mladý pán Severus něco potřebovat?” zašeptala skřítka a ukázala na postel, kde spala Livie. Tom zavrtěl hlavou a položil téměř spícího Severuse na postel. Chlapec se šťastně usmál a co nejvíce se přitulil ke své matce. Livie se posunula, aby ho ochranářsky vzala do náručí, a opět upadla do dřímot.
„Ne, skřítko, to bude v pořádku. Dokážu si však představit, že tvoje paní a mladý pán budou mít hlad, až se probudí. Postarej se, aby bylo měli přichystáno něco k jídlu,“ odpověděl a naposledy se podíval na spící dvojici, než je zanechal ve skřítčině péči. Přestože chtěl být s nimi až se probudí, chtěl Tom Raddle ještě něco vyřídit někde jinde v sídle. Vracel se do sklepení, oči se mu blýskaly a hůlka netrpělivě škubala.
***
Severus se probudil. Byl překvapený a zmatený, že je zpátky ve svém pokoji a ve vlastní posteli. Opatrně se posadil a protřel si oči. Tělo ho stále bolelo od všech těch kleteb, které ho zasáhly. Poté, co se více probral, napadlo ho, kde teď asi Tom a jeho rodiče jsou. Nezdálo se mu jenom o Tomově příchodu? Jak dlouho spal?
Severus se zívnutím vyklouzl z postele a opatrně si oblékl hábit. Ignoroval přitom bolesti v pažích. Po střetnutích s otcem ho vždycky všechno bolelo a po letech se naučil bolest potlačit. Potichu se vyplížil do chodby a ze světel pochodní usoudil, že je pozdní dopoledne. Spal snad celý den? Severus pokrčil rameny a sešel do jídelny, dychtivý umlčet kručící břicho.
Opatrně nahlédl do jídelny a úlevně si oddechl, když uviděl jen matku a Toma. Byli tak zabráni do rozhovoru, že na rozjedenou snídani dávno zapomněli. Oba vzhlédli při Severusově ostýchavém příchodu a Livie ho okamžitě sevřela ve zdrcujícím objetí.
„Ach, ty můj havrane, dělala jsem si takové starosti! Jsi v pořádku?“ zeptala se ho matka a oči se jí leskly slzami. Kromě pár známek vyčerpání a stresu na tváři vypadala dobře. Severus byl velice potěšen, že jeho lektvar účinkoval.
„Jsem v pořádku, mami. Kde je otec?“ odpověděl.
Tom obešel stůl, aby se k nim připojil, vrhl temný pohled směrem dolů ke sklepením a řekl: „Je právě zaneprázdněn, Severusi. Myslím, že se bude večer cítit dostatečně dobře na to, aby se k nám připojil u jídla.“
Severus přikývl, šťastný, že je matce dobře, a že je tu Tom, aby je chránil. Vzhlédl na matku, protože se odtáhla. Trochu unaveně se usmála.
„Něco pojez a přijď za námi do obývacího pokoje. Tom ti přinesl dárek k narozeninám,“ řekla mu a jemně ho postrčila ke stolu, kde na něj čekalo výborné jídlo. Severusovi to nemusela říkat dvakrát. Vrhnul se na svoje jídlo a rychle ho snědl. Pospíšil si dolů do obývacího pokoje, usadil se vedle matky a díval se netrpělivě na Toma.
Kouzelník se usmál a zašátral ve svém hábitu. Vytáhl malou krabičku zabalenou v zeleném papíru a ovázanou stříbrnou stuhou. Tom Severusovi dárek podal, ten ho váhavě přijal. Jen výjimečně dostával dárky a ty mu navíc matka pořídila bez vědomí otce. Opatrně rozbalil neočekávaný dárek a oči se mu rozšířily jak si ho prohlížel.
Byla to krásná souprava vah k přípravě lektvarů. V slunečním světle zlatě a měděně zářily a byly ve všech směrech dokonalé. Severus zaslechl matčino slabé zalapání po dechu a věděl, že byla dárkem zaujata stejně jako on. Vzhlédl na Toma s očima zářícíma neprolitými slzami a sotva dokázal promluvit náhle suchými ústy.
„Díky, Tome! To je nádherné!“
„Není za co, Severusi. Nedávno jsem byl v Itálii a byly na prodej v jedné malé lékárně v Benátkách. Byli jsme tam na výletě s několika odborníky na lektvary. Něco mi řeklo, že bys je mohl ocenit.“
Jeho vyjadřovací schopnosti ho náhle zradily a vše, co mohl Severus udělat bylo usmát se a pevně Toma obejmout a ukázat mu tak, jak moc si dárku váží. Kouzelník byl zprvu velmi překvapen jeho reakcí, pak ale objetí váhavě vrátil. Odtáhli se od sebe a Tom s lehce zmateným úsměvem sledoval Severuse, jak ukazuje váhy matce. Obličej chlapce zářil radostí. Livie si je hodnotícím pohledem prohlédla a na znamení uznání přikývla Tomov. Vzrušeného chlapce vyprovodila z pokoje nahoru do své laboratoře, kde mohl dárek vyzkoušet.
Tom zůstal nějakou dobu sám v obývacím pokoji, přemýšlel a plánoval. Měl s mladým Severusem tolik plánů a byla ostuda, že jeho otec ohrožoval všechno, čeho se snažil dosáhnout. Jeho oči náhle potemněly a tvář se zakabonila. Možná byl čas na další rozhovor s Tiberiusem.
Tom Raddle si uhladil hábit, uvolnil hůlku v rukávu a vydal se zpět do sklepení s lehkým úsměvem na rtech.
***
Severus viděl další týden otce jen několikrát. Poprvé to bylo u snídaně následující ráno. Ze zvyku sklonil pohled k podlaze, ale odvážil se vzhlédnout a to, co viděl, ho překvapilo.
Otec vypadal strašně. Jeho zažloutlá pokožka byla velmi bledá, trochu se třásl a pod očima měl tmavé kruhy prozrazující vyčerpání. Severus si překvapeně uvědomil, že příznaky byly stejné jako jeho, když ho Tiberius zasáhl kletbou Cruciatus. Tom a Livie tyto fyzické změny ignorovali a Tiberius se snažil seč mohl ignorovat bolesti. Měl špatnou náladu, jenom se díval na stůl a pro tentokrát byl zticha.
Předtím, než mohl Severus vzít v úvahu tyto nové poznatky, Tom vstal a pokynul mu, aby ho následoval. Zvědavě následoval čaroděje nahoru do otcovy pracovny. Severus nervózně čekal zatímco Tom zběžně procházel policemi se sbírkou Tiberiusových osobních knih. Knih, kterých měl Severus zakázáno se dotknout, natož je číst. Tom se natáhl pro tlustou černou knihu. Otočil se a zeptal se:
„Jak ti jdou studia, Severusi?“
„Dobře, pane,“ odvětil Severus. „Máma říká, že brzy budu moct začít pracovat s jedy. A otec... no, otec mě... učil... variace na kletby, které se nepromíjejí.“
„Připrav se na dramatickou změnu v otcových vyučovacích metodách,“ oznámil mu Tom. „Sice toho má mnoho co nabídnout jak tobě, tak i mě, ale jeho lekce jsou bezpochyby kruté.“
„Ano, pane,“ odpověděl Severus. Nevěděl, co říci jiného. Jeho mysl byla zaplavena zmatenými myšlenkami a on se snažil pochopit nový pocit naděje naplňující mu srdce. Sklopil pohled na koberec a sbíral odvahu ke své další otázce.
„Máte co do činění s onou změnou mého otce, pane?“
Tom pomalu zvedl hlavu od knihy, kterou si prohlížel. Severus sebou automaticky trhnul v očekávání ostré výtky, ale v zelených očích se pouze zadumaně jiskřilo. Narovinu odpověděl:
„Ano, Severusi. Je to tak.“
„Jak je to možně? Proč by vás otec poslouchal když jen stěží naslouchá komukoli jinému?“
„Mám mnoho kontaktů a spojenců, můj milý Severusi. Tvůj otec je jen jeden z mnoha mých následovníků. Až budeš starší, přijdeš na to, že na tomto světě jsou někteří silnější a výjimečnější než jiní. Samozřejmě mluvím o kouzelnících. A mezi kouzelníky jsou ti, kteří mají vládnout a chránit. Já se pouze snažím najít rovnováhu sil v našem druhu. A tvůj otec se mnou souhlasí,“ odpověděl Tom.
Severus se zamračil a zeptal: „Tak proto vám říkají lorde?“
„Nemyslel jsem si, žes slyšel nebo by sis pamatoval kohokoli oslovit mě tak,” zamumlal Tom tak tiše, že ho Severus málem neslyšel. Pak se charizmaticky usmál a podal Severusovi černou knihu.
„To je otázka, kterou teď nezodpovím. Až budeš starší, zasvětím tě do mé věci a staneš se mým ceněným spojencem. Chci, abys to přečetl, Severusi. Myslím, že to pro tebe bude velice zajímavé.“
Severus shlédl na knihu a jeho oči se rozšířily, když uviděly název.
„Moc, čistota a hrdost: Studie kouzelnického světa od Alricha W. Grindelwalda. Chcete, abych to četl? Ale je to mého otce, nemůžu si to vzít!“
„Nemyslím, že mu to bude vadit. Jen s ní nakládej opatrně.“
„Proč?“
„Podívej se na vnitřní stanu obálky.“
Severus otevřel knihu a uviděl malé věnování napsané tenkým, pavoučím písmem.
Antoniusi -
Ať Ti tato kniha dodá inspiraci a sílu ve dnech, které přijdou. Těším se, až uvidím, jak s nimi naložíš.
Měj naději, můj příteli, brzy změníme svět k lepšímu a vydobydeme si odměnu, která nám patří.
Alrich Grindelwald
8. ledna 1939
„Antonius? Dědeček Anton? On znal lorda Grindelwalda?“ vykřikl Severus a jeho prsty lehce přejely přes písmo jednoho z největších černokněžníků všech dob.
„Jistě. Tvůj dědeček byl jeho blízkým přítelem a rádcem.“ odpověděl Tom.
„Co udělal? Jaký byl? Otec mi o mých prarodičích nebo Snapeech vůbec mnoho neřekl.“
Tom se zamyšleně poklepal na bradu, oči zahleděné do vzpomínek.
„Byl velmi inteligentní. Měl bystrou mysl a postřeh co se nových druhů magie a kouzelnické teorie týkalo. Anton byl obzvláště skvělý ve vynalézání nových kleteb pro Grindelwalda. Neříkal sis někdy, odkud tvůj otec zná všechny ty kletby a zaklínadla?“
„Občas ano. Je to to, co pro vás otec dělá?“
S malým leknutím si Tom uvědomil s kým mluví a ukázal opět na knihu, aby odpoutal chlapcovu pozornost od určitých otázek.
„Zkus ji. Myslím, že to pro tebe bude poučné. Některém věcem to možná dodá perspektivu.“
„Udělám to. Nezapomenete říct otci, že jsem si ji půjčil, aby se tolik nerozzlobil, že ano?“ zeptal se Severus se znepokojeným výrazem. Tom přikývl a pokynul Severusovi, aby vyšel z pracovny.
„Jistě. Teď pojďme vyzkoušet ty nové váhy a nechat je odborně posoudit tvou matkou.“
Severus se usmál. Na chvíli zapomněl na všechny své starosti a nedočkavě je vedl nahoru do přípravny lektvarů.
***
Zbytek týdne uběhl jako voda. Sedm dní po příchodu uprostřed bolesti a zmatku odcházel Tom za úsměvů a porozumění.
Severus stál vedle matky zatímco si Tom s Tiberiusem vyměňovali pár posledních slov. Jejich rozhovor byl příliš tichý, než aby byl slyšet, ale Severus hádal, že Tom jeho otce varoval. Známkou toho bylo otcovo zanícené pokyvování a obezřetné pohledy na ně dva. Konečně Tom přešel ke chlapci s matkou a nejdříve promluvil k Livii.
„Byl to velmi příjemný týden, má drahá. Díky za vaši pohostinnost a laskavost.“
„Bylo nám potěšením. Vždy jste tu vítán,” odpověděla jeho matka s vřelým úsměvem. Tom opětoval úsměv a pak se obrátil k Severusovi. Ten pronesl:
„Díky za dárek, Tome. Opravdu si toho cením a určitě mi pomůže při studiem lektvarů.“
„Jsem rád, že ho využiješ. Příští rok budu muset najít něco lepší. Něco, co otestuje tu tvoji hlavičku.“
Vyměnili si pozdravy a o chvíli později se Tom přemístil, zanechávaje za sebou trapné ticho. Léta zvyku Severusovi přikazovala čekat, než ho otec propustí, ale Tiberius kolem něj jednoduše prošel beze slova či pohledu. Teprv když slyšel prásknout dveře do sklepení, podíval se na matku s nevyřčenou otázkou v očích. Ta však pokrčila rameny a řekla:
„Co kdybychom se o tvého otce teď nestarali, můj havrane?“
Severus přikývl a následoval ji nahoru do laboratoře. Říkal si, jak dlouho tenhle klid asi vydrží.
***
„Vysvětli mi něco, Severusi. Z toho, co jsem vyrozuměl o Voldemortovi tak nebere zradu a neposlušnost na lehkou váhu. Jak to, že tvůj otec unikl jeho hněvu tak lehce?“
Snape přemítal nad Brumbálovou otázkou a položil váhy k přípravě lektvarů na podlahu.
„Musíte si uvědomit, Albusi, že to bylo na počátku Voldemortovy vlády. Teprve získával své magické schopnosti a stále ještě shromažďoval své stoupence. Můj otec unikl relativně v pořádku, protože ho Tom potřeboval. Dokud byl k užitku, byl můj otec ušetřen. Tom si nemohl dovolit ztrácet tak oddané služebníky.“
„Domnívám se, že se tvůj otec ihned nezměnil. Uposlechl Voldemortovy rozkazy?“
„Ano... i ne,“ odpověděl Snape po chvíli váhání. „Můj otec byl duchem zmijozel až do morku kostí a našel si způsoby, jak mě a matku terorizovat a zároveň plnit Tomovy příkazy. I teď si říkám, jestli Voldemort věděl, že otec pokračoval ve svých 'lekcích' i po té osudové návštěvě. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat.“
Brumbál nepřítomně přikývl, stále překvapen Snapeovým laxním vypravováním o týrání. Věděl, že mladší kouzelník některé části vzpomínek skrýval a šetřil ho skutečně strašných částí svého dětství. Ale Brumbál znal Severuse dost dobře na to, aby si mohl vytvořit obrázek o hrůzách, které vynechal. Tiberius Snape měl štěstí, že byl mrtvý. Jinak by se musel vypořádat s velmi rozzlobeným a pomstychtivým ředitelem.
Vzhlédl a zjistil, že se na něj Snape pozorně dívá. Uvědomil si, že si musel všimnout záblesku hněvu v jeho modrých očích. Otevřel ústa, aby vysvětlil svou reakci, ale Snape zakroutil hlavou a řekl: „Nevadí mi, že byste rád učinil spravedlnosti zadost, Albusi. Merlin ví, kolikrát jsem si přál, aby byl otec naživu a já se mohl pomstít.“ Pokrčil rameny a přejel prsty přes řezbu havranů na dřevěné krabici. „Nevadí mi si sem tam zavzpomínat na minulost, ale během let jsem si uvědomil, že není dobré v ní prodlévat. Člověk se musí se vzpomínkami vypořádat a jít dál, soustředit se na budoucnost a být připraven čelit zkouškám, které mu osud přichystal. Jinak ho minulost zničí.“
„No ne, Severusi. To je velmi nebelvírský postoj,“ prohlásil Brumbál s úsměvem. Snape překvapeně zamrkal, ale pak zavrčel:
„Varuji vás, Albusi, tohle už přede mnou nikdy neříkejte.“
Brumbál se rozesmál a mávnul rukou ke krabičce.
„Tvoje varování bylo vzato v potaz, příteli. Co dál?“
Snape si povzdechl a vybral další memento.
(Za překladatelský tým: Rogue)Zpět na obsah
Kapitola 8: Učení dělá mistra
Učení dělá mistra
Švihnul zápěstím a z velmi staré a otlučené hůlky vystřelily zelené a stříbrné jiskry. Elegantní, lektvary poskvrňené prsty laskaly kousek dřeva, než jej Snape podal druhému člověku v místnosti.
„Moje první cvičební hůlka. Otec ji obstaral od nějakého výrobce na pevnině, takže unikla pozornosti ministerstva. Dubové dřevo a dračí srdce, deset palců. Perfektní pro začínající dítě.“
Snape sledoval Brumbála švihnout hůlkou a jak se před ním vytvořil drobný obláček kouře. Usmál se rozhořčenému pohledu, který ředitel věnoval hůlce, a bezpečně ji uložil na klín.
„Zjevně stále rozpozná přítele od nepřítele.“
„Přítele od nepřítele, vskutku,“ zabrblal Brumbál a mávl rukou, aby trochu rozehnal kouř. „Proč jsi tedy dostal novou hůlku, když tato fungovala?“
„Otec nechtěl, abych měl hůlku, která by ho spojovala s jeho nezákonnými praktikami. Moji nynější hůlku jsem si koupil na Příčné ulici, než jsem odjel do Bradavic,“ odpověděl Snape a z rukávu vytáhl svou druhou hůlku. „Třešňové dřevo a baziliškův zub, jedenáct palců. Tom se smál, když zjistil, jaká hůlka si mě vybrala.“
„Jsem si tím jistý,“ řekl Brumbál, zatímco vzpomínal na Harryho střet s baziliškem v Tajemné komnatě před pěti lety. „Předpokládám, že ti pomáhal cvičit, je to tak?“
„Ale ne, Tom nás navštěvoval jen párkrát do roka. To můj otec mě přinutil s tou hůlkou cvičit.“ Snape zastrčil svou novější hůlku zpět do rukávu a zvedl tu starší, aby ji mohl blíže prozkoumat. Po chvíli rozjímání promluvil. „Siriuse Blacka vždy zajímalo, jak je možné, že znám víc kouzel a zaklínadel, než o mnoho let starší studenti.“ Několikrát ve vzduchu líně švihl otřískanou hůlkou. „Cvičení dělá mistra, řekl bych.“
*~*~*~*~*
„Teď drž hůlku takto a opakuj formuli. Infractare Ossis.“
Krysa na stole začala vyrážet bolestivé skřeky, jak se její kosti lámaly pod účinkem černé magie. Severus sledoval, jak otec nechal kletbu několik sekund působil, poté nechal ubohé stvoření být a spravil mu kosti, aby se mohlo použít znovu. Ustoupil o krok zpět, a uvolnil tak Severusovi místo.
Polkl, v soustředění krčil čelo. Uchopil svou hůlku přesně tak, jak mu ukázal otec, a zamířil na krysu znehybněnou na stole. Třesoucím se hlasem pronesl: „Infractare Ossis.“
Krysa opět zavřeštěla, jak se kosti pod tlakem kouzla drtily, až se Severus mírně zašklebil. Měl nutkání sklonit hůlku, a ukončit tak její trápení, jenže to by mohlo otce rozčílit, což si rozhodně nepřál. Když to posledně udělal, vyhrožoval mu, že zakleje jeho i mámu a pak jim vymaže paměť, aby to nemohli vyzradit Tomovi. A tak Severus držel kouzlo, dokud jeho otec nekývl, a nedal mu tak povolení vysvobodit krysu od bolesti. Tiberius seslal na krysu smrtící kletbu, a poté ji strčil zpět do klece, domácí skřítkové se jí později zbaví.
„A teď se podívejme se, jak si poradíš se složitějším zvířaty,“ prohlásil Tiberius a přešel na druhou stranu sklepní pracovny, kde byly skladovány klece se zvířaty. Severus byl zvědavý, a možná i trochu vystrašený. Většinou trénovali na krysách a žábách, občas s ptáky – zvířata, kterých bylo všude kolem plno a nebylo těžké je chytit. Když se ale jeho otec otočil, velkou klec v rukou, Severus o krok ucouvl a sklonil svou hůlku.
Malá černá kočka na něj koukala svýma velkýma zlatýma očima. Schoulila se do klubíčka v rohu klece, vypadala vystrašeně a lehce se třásla. Když otec položil klec na pracovní stůl, mohl si Severus prohlídnout kočku ještě blíže. Cítil, že má srdce až v kalhotech.
Byla to ta samá kočka, kterou už párkrát viděl plížit se kolem jejich sídla. Poznal všechna znamení – celá černá jen s jednou packou bílou a flíčkem na krku. Zajímalo ho, jestli patří někomu z nedaleké vesnice, i když neměla obojek a nikdo ji zde nehledal. Severus by si ji rád nechal jako takového tajného domácího mazlíčka, ale ihned ten nápad zamítl. Věděl přesně, co by otec udělal, kdyby uvnitř domu našel zvíře. Cítil se strašně, protože věděl, že otec tu kočku odchytl speciálně pro jeho lekce.
Prosebnýma očima vzhlédl ke svému otci, ale setkal se jen s ledovým pohledem.
„No tak, chlapče. Na co čekáš?“
Severus slabě zavrtěl hlavou a sebral dostatek odvahy, aby řekl: „Prosím, pane, kočku ne. Nemůžeme zůstat u krys a žab?“
Tiberius namířil svou hůlku na klec a chladně odpověděl: „Ne, Severusi, musíš se naučit trénovat s většími zvířaty, pokud někdy chceš seslat kouzlo na opravdového kouzelníka nebo čarodějku. Na co myslíš, že jsem ti tu hůlku vůbec obstaral? Abys mohl cvičit. A teď sešli to kouzlo, nebo to udělám já.“
Severus věděl, že jeho otec by mohl výhružku splnit, a proto zahnal přicházející slzy a pozvedl hůlku. Kočce se třásly vousky, v rohu klece se snažila schoulit do ještě menší kuličky.
Znovu zaprosil: „Prosím, nenuťte mě ublížit té kočce, pane. Prosím.“
Otec si ho chvíli prohlížel a pak se ušklíbnul: „Jak je možné, Severusi, že ve tvém hlase slyším náznak zájmu o to zvíře. Neříkej mi, že je to tvůj domácí mazlíček a ty po mně chceš, abych ho z čiré dobroty mého srdce ušetřil?“
„Ne, pane,“ odpověděl Severus, mozek mu pracoval na plné obrátky, jak se snažil vymyslet přijatelnou výmluvu. „Jen si myslím, že nejsem dost dobře vytrénovaný na krysách, abych se mohl přesunout k složitějším zvířatům.“
Tiberius nic něříkal, jen si důkladně prohlížel svého syna, ten se pod jeho pohledem neklidně kroutil. Nakonec sklonil svou hůlku a řekl: „Dobře. S kočkami ještě posečkáme. Dnešní lekce ale musí pokračovat.“ Mávl hůlkou a za okamžik se s tichým „prásk“ objevil domácí skřítek.
„Co může Tibby udělat pro své pány?“
„Jen tam stůj, skřítku. Dnes se o všechno stará Severus,“ odpověděl Tiberius a v očekávání pohlédl na syna. Devítiletý chlapec úplně ztuhl. Vůbec se mu nechtělo takto bezdůvodně trestat jednoho z jejich domácích skřítků. Jenže také nechtěl, aby se otcova zlost obrátila na něj. „Na co čekáš, Severusi? Sice nechceš cvičit na kočkách, ale jistě si poradíš s obyčejným domácím skřítkem.“ Když se Severus nehýbal, Tiberius se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha: „Buď ty uřkneš jeho, nebo já tebe. Já v této lekci budu pokračovat, ať se ti to líbí nebo ne.“
Jak Severus čelil ultimatu, zamračil se a namířil svou hůlku na třesoucího se domácího skřítka. ‚Omlouvám se,‘ pomyslel si a doufal, že mu to skřítek vidí v očích. Skřítek zkřížil své ruce v černém povlaku na polštáře a jednou přikývl, tak lehce, že si toho Severus málem nevšiml.
„Infractare Ossis.“
Snažil se ignorovat skřítkovy strašné skřeky a podíval se na otce. Ani ho nepřekvapilo, že celou scénu sledoval s doširoka rozevřenýma, téměř maniakálníma očima a zlomyslným úsměvem. Severus rozechvělý hrůzou se rozhodl nikdy nekráčet v otcových temných šlépějích.
Možná že byl pohlcen temnotou a zlem, ale nikdy by nepřipustil, aby ovládly jeho srdce a duši.
*~*
Později v noci bylo sídlo potemnělé a tiché, až na tiché kroky malého chlapce a domácí skřítky. Dvojice tiše prošla chodbou, málem nedýchali, jak se obávali ostatních obyvatelů domu. Když dorazili ke schodům, zaslechli nářek jednoho z místních duchů, blížil se k nim. Severus věděl, že duchové jsou věrní jeho otci a mohli by ho okamžitě varovat, proto popadl skřítku, strčil ji do stinného přístěnku a chvatně svou věrnou hůlkou seslal zastírací kouzlo. Duch proletěl kolem, ale oni si oddechli, teprve když se ztratil ve stropě. Pokračovali v cestě, pohybovali se rychle a nemluvili, dokud nedorazili k zamčeným dveřím vedoucím do sklepení.
Severus pomocí hůlky zjistil, jaká kouzla chrání sklepení, a zamračil se, když zjistil, že se přes otcovu ochranu bez více času a silnější hůlky nedostane. Naštěstí na to myslel už předem. Shlédl na skřítku, jež trpělivě čekala po jeho boku.
„No dobře. Mormiel, skřítci se mohou přemístit do sklepení bez rušení ochrany, že ano?“
„Ano, pane Severusi. Tak se tam dostáváme vždy, když pan není doma a my musíme uklízet nebo tak,“ přikývla Mormiel, ouška jí vzrušeně plácaly. Byla vystrašená k smrti, že by ji Tiberius mohl chytit, když jí ale Severus řekl o svém plánu, neváhala a nabídla mu pomoc. Někdo se musí ujistit, že se mladému pánovi takto pozdě v noci nic nestane.
„Skvělé, tak se prostě přemísti na druhou stranu a pust mě dovnitř. Ta ochrana mě pustí dál, když budou dveře otevřeny zevnitř.“
Mormiel s tichým „prásk“ zmizela, ale hned na to se dveře do sklepení otevřely. A to s hlasitým skřípotem. Ztuhli, ale když nikde nebyla žádná známka po jeho otci, Severus konečně vypustil dech, který zadržoval, a vstoupil.
Zamumlání „lumos“ jim poskytlo dostatek světla a brzy bez většího problému našli hledané dveře. Byly zamčené a Severus opět kývl na Mormiel. Přemístila se pryč, jen aby se znovu objevila, když otvírala těžké dřevěné dveře a vpustila tak Severuse do malé dílny.
Vstoupil dál do místnosti, hůlkou si svítil kolem sebe, osvětloval tmavé kouty a odháněl stíny. Rozhlížel se po místnosti, kde předtím týral nevinná stvoření, dokud se jeho oči nezastavili na tom, co hledal a chtěl osvobodit.
„Mňau.“
Severus se sklonil ke kleci, jež věznila černobílou kočku, a mávnutím hůlky ji odemknul.
„Je to vpořádku. Nechci ti ublížit,“ šeptal a snažil se ostražitému zvířeti dokázat, že to myslí vážně. Kočka na něj civěla svýma zlatýma očima a pak líně zamrkala. Severus byl rád, že se kočka pomalu vyplížila ze své klece a přímo do jeho připravené náruče. Oči se mu rozšířily překvapením, když začala spokojeně příst.
„Mormiel si myslí, že kočka má mladého pána ráda.“
Severus se zamračil. Nemohl si ji nechat. Dříve nebo později by na to otec přišel a milerád by ji zabil, aby mu dal za vyučenou. Dokázal si představit, jak mámě říká o jeho novém mazlíčkovi a žádá ji o pomoc, ale čím méně lidí o ní ví, tím lépe. Potenciální risk převažoval nad zisky a on věděl, že jediný způsob, jak kočku ochránit, je nechat ji jít.
„Je úplně jedno, jestli mě má ráda nebo ne, skřítko, nemohu si ji nechat.“ Popřel svůj poslední postoj a začal jemně hladit černý kožíšek, na chvíli ve svém rozhodnutí zaváhal. Jenže Severus věděl, že to musí udělat. Neochotně seslal na předoucí kočku uspávací zaklínadlo. Ta jen zívla a uložila se ještě pohodlněji. Mračil se, když říkal: „Vem ji do vesnice a nech ji na prahu domu těch nejpřátelštěji vypadajících mudlů, jaké najdeš. A bezpodmínečně tam musíš nechat tento vzkaz,“ podal Mormiel krátký dopis, vysvětlující, že kočka potřebuje dobrý domov, nejlépe s dětmi, spoustou hraček a s žádnými klecemi. „Teď jdi a ujisti se, že tě nikdo neuvidí! Budu na tebe čekat v mém pokoji.“ Po několika dalších pohlazení na rozloučenou Severus opatrně podal spící kočku domácí skřítce, ta přikývla a zmizela, aby mohla splnit pánovy příkazy.
Tiše zavřel dvířka klece, ale nezamknul je, a pak otevřel jedno z oken nad poličkami s drženými zvířaty. Zavřel dveře pracovny a ujistil se, že všechna ochranná kouzla zůstala neporušena. Rychle opustil sklepení a dvakrát se přesvědčil o ochranách na hlavních dveřích. O minutku později už přešlapoval ve svém pokoji.
Severus byl nervózní a stále ještě plný adrenalinu, chodil po pokoji a hrál si s konečky vlasů, dokud se Mormiel nevrátila, s náručí prázdnou a úsměvem na tváři.
„Mise splněna, mladý pane! Já nechala kočku na prahu domu na vzdálené straně vesnice. Skvělá rodina, dvě mladé paní a žádné klece, které by děsily milou kočičku.“
„Dobrá práce, Mormiel. Pamatuješ si, co máš říct otci, kdyby se tě ptal, co se stalo?“
„Samozřejmě, pane Severusi! Mormiel a všichni ostatní skřítci nic neviděli, ale možná jeden z nás zapomněl zavřít klec, když uklízel. To se nám stává často!“
„Dobře. Teď jdi zpátky do kuchyně a snaž se zítra vyhýbat mému otci,“ řekl Severus. Mormiel se usmála a zmizela.
Severus pak ještě chvíli postával uprostřed potemnělého pokoje a modlil se ke všem svatým, kouzelnickým i mudlovským, aby jeho plán vyšel. Nakonec ulehl zpět do postele, přikrývky si přitáhl pevně k tělu, přemýšlel a doufal.
Trvalo to ještě dlouho, než ho přemohl spánek.
*~*
„Minolou noc se dole v jedné z mých pracoven stala opravdu zajímavá věc.“
Severus měl hlavu stále skloněnou, očima zavrtaný do své snídaně. Dal si záležet na tom, aby jeho výraz byl prázdný a aby neukázal žádnou vnější známku toho, jak je rozklepaný. Byl rád, že obvykle v přítomnosti otce hleděl do země, protože si byl jist, že Tiberius by mu jinak pravdu viděl na očích.
„Opravdu, Tiberiusi?“ řekla Livie, když vzhlédla od svých vajíček. „Co se stalo?“
„Jedno z mých zvířat uteklo z klece a zmizelo. Náhodou nevíte, co se stalo, že ne?“ zeptal se Tiberius, opět se vrátil do svého křesla a upil další doušek čaje. Jeho oči byly chladné a vypočítavé, když si je podezřívavě prohlížel. Severus i jeho matka zakroutili hlavou. „Rozumím. Rád bych věděl, jak ta kočka utekla ze zamčené klece a ze zamčené pracovny.“
„Už jsi to ověřil s domácími skřítky?“ ptala se Livie. „Možná uklízeli a náhodou nechali klec odemknutou. Nebo se jeden z duchů chtěl trochu pobavit. Víš, že to občas dělají.“
Severus si musel vzít trochu kaše, aby zakryl náhlý úsměv. Jeho máma dělala přesně to, v co doufal, a když na něj mrkla, věděl, že Mormiel ji musela také informovat o jeho záchranné misi.
„Samozřejmě, že jsem si to ověřil u skřítků,“ vyprskl Tiberius. „Prý nic neviděli.“
„V tom případě se mi zdá nejpravděpodobnější, že někdo omylem nechal klec odemknutou. Kočky jsou velice inteligentní zvířata, to víš. Nejspíš utekla otevřeným oknem,“ shrnula máma, když žvýkala slaninu.
Severus přikývl a nevinně dodal: „Včera jsme byly tak vytížení, otče, že jsme mohli zapomenout zamknout klece.“
Severus se odvážil vzhlédnout a uviděl otce, jak tiše zuří. Rty měl sevřeny v úzkou čárku a dlaně pevně svíraly šálek čaje.
„Výborně. Každý večer budu třikrát kontrolovat všechny klece a ochrany. Tato chyba se nesmí nikdy opakovat. Pojď, Severusi.“
Tiberius vstal a kvapně odešel z jídelny. Severus se usmál na mámu. Ta mu jeho úsměv vrátila, než ukázala ke sklepením.
„Jdi, můj havrane. Promluvíme si o té chybě později. Chci vědět všechno o tvém chytrém plánu.“
„Samozřejmě, mami.“
Severus dohonil otce a následoval ho dolů do sklepení. Hravě si otáčel hůlkou, byl nesmírně spokojený sám se sebou. Podařilo se mu přelstít svého otce a navíc mu to prosšlo Své potěšení skryl hluboko do svého srdce a připravil se na další den plný zaklínadel a krys.
*~*~*~*~*
Brumbálovi se podařilo ovládnout svůj smích dostatečně dlouho na to, aby se mohl zeptat: „Podezíral tě někdy otec?“
Snape zavrtěl hlavou, lehce se usmál, vyhlížel docela hrdě. „Pravděpodobně ano, ale nikdy nenašel důkaz, kterým by to doložil. Byl jsem velmi důsledný ve skrývání svých stop a vyhýbání se jakémukoliv podezření.“
„Tvoje první zmijozelská intrika, řekl bych. Víš, co se stalo s tou kočkou?“
„Nikdy jsem ji znovu neviděl, ale Mormiel trvala na tom, že s těmi mudly žila dlouhý život,“ pokrčil rameny Snape. Prsty přejel po celé délce staré hůlky, cítil všechny rýhy a zářezy a další nedokonalosti, které ji činily výjimečnou. „Tato hůlka mi pomáhala a chránila mě a já jí to nikdy nezapomenu.“ Vrátil ji zpět do krabičky a tiše a pozorně si prohlížel další upomínku.
Brumbál hádal, co by asi mohlo následovat. Tento pohled do Snapeovy minulosti byl vzrušující. Vzpomínky na Raddlea ho znepokojovaly, stejně jako vzpomínky na Tiberiuse Snapea. Hleděl na svého profesora lektvarů a byl vděčný, že Snape dokázal najít způsob, jak se dostat z temnoty, jež ovlivnila jeho život, a vrátil se k dobru. Neuvěřitelná odvaha a síla se skrývala ve zmijozelském srdci, i když si to Snape neuvědomoval.
Snape nakonec vzhlédl a se vzácným úsměvem dodal: „Myslím, že další věc se vám bude zamlouvat, Albusi.“
(Za překladatelský tým: loony)Zpět na obsah
Kapitola 9: Slavní kouzelníci
Slavní kouzelníci
„Moji? Ty sis schoval moji kartu?“
„Proč ne? Každé kouzelnické dítě má ve své sbírce nejméně jednu, Albusi, proč by to u mne mělo být jiné?“
Brumbál nemohl přijít na žádnou odpověď, a tak shlédl dolů na kartičku z čokoládových žabek, kterou svíral ve své dlani. Vůbec se nelišila od současné karty Slavných kouzelníků, jeho vlastní tvář se na něj vesela smála. Karta vypadala jako nová. Snape se o ni musel dobře starat už jako dítě. Zadíval se na čtyři další karty, jež Snape držel v rukou, a zeptal se: „Jaké další máš?“
Snape si přestal prohlížet své karty a nenuceně pokrčil rameny. „Podívejme se, je tu Merlin, samozřejmě, Kirké, Ptolemaios a Salazar Zmijozel.“
Brumbál se zajíkl a nedočkavě se naklonil vpřed, vypadal jako malé dítě v cukrárně. Společnost, která vyrábí karty slavných kouzelníků do každé čokoládové žabky, někdy na konci šedesátých let vydala speciální edici čtyř zakladatelů Bradavic. Byly všemi velice žádané, ale vzácné a těžko se sháněly. Co Brumbál věděl, tak bylo téměř nemožné, aby někdo získal všechny čtyři zakladatele. Za ta léta se mu podařilo získat Nebelvír, Mrzimor a Havraspár, ale ještě nikdy nenašel a také ani neviděl kartu Zmijozelu. Vychytrale sledoval mladšího kouzelníka, říkal si, jestli Snape vůbec víc o tom, jaký poklad drží v ruce, nebo jestli to na něj prohnaný Profesor lektvarů jen hraje. Jak znal Snapea, vsadil by na druhou možnost.
Černé oči pobaveně zářily, Snape náhle vypadal zamyšleně. Brumbál věděl, že se v té chytré mysli právě rodí plán. Položil Zmijozelovu kartu na koleno a ušklíbl se. „Můžete si ji podržet, Albusi. Ale něco za něco.“
Brumbál zavrtěl hlavou, mírně se usmíval. Vždy se vyskytla nějaká podmínka, když se to týkalo Snapea. Zvažoval svou potřebu dotknout se Zmijozelovy karty a strach z toho, čeho se bude Snape následně dožadovat.
„Dobře. Co bys chtěl? Ačkoliv ti můžu předem oznámit, že ti nemohu přinést hlavu pana Pottera na podnose, zrušit nebelvírskou kolej nebo ti zvednout plat.“
Snape zakroutil hlavou a odpověděl: „Nic tak extrémního, Albusi, ačkoliv by to všechno bylo úžasné. Ve skutečnosti jen vůbec netoužím mluvit s Popletalem ani žádnými reportéry, kteří by se mohli objevit na hostině. Věřím, že mě omluvíte a informujete je, že nebudu odpovídat na žádné jejich otázky a nezapojím se do žádné nudné debaty s těmi ministerskými imbecily. Dnes se budu vyskytovat pouze ve společnosti mých zmijozelských a těch několika členů Fénixova řádu, kteří mě nerozčilují.“
Brumbál se uchichtl. Měl vědět, že Snape požádá o něco takového. A bylo zcela v jeho moci to zaručit.
„Samozřejmě, Severusi,“ řekl. „Slibuji, že dnes nebudeš obtěžován Popletalem ani žádným zpravodajem.“
„Děkuji. A teď opatrně s ní, kdysi jsem na ni seslal kouzlo pro uchování, ale jeden nikdy neví,“ upozornil Snape a podal mu vzácnou Zmijozelovu kartu. Brumbál si ji opatrně vzal a šťastně se usmál na Salazara Zmijozela, který se okamžitě zamračil a panovačně zkřížil ruce. Už věděl, kde Snape vzal ty své manýry.
Brumbál otočil kartičku, aby si mohl přečíst popis na zadní straně, a slyšel, jak Snape začíná vysvětlovat, jak dostal svou první kartičku slavných kouzelníků.
Vzpomínka začala ošklivou rýmou a jednou přemýšlivou matkou.
*~*~*~*~*
Severus se nespokojeně zkroutil pod peřinami a unaveně si povzdechl.
Bylo mu naprosto mizerně.
Už druhý den byl upoutaný na lůžko s rýmou, která odolávala normálním léčícím lektvarům z máminých zásob. Před týdnem byl potlučený, jak ho otec trestal za neuspokojivé splnění jednoho cvičení. To bylo poprvé po několika měsících, kdy ho otec trestal, a hned jak se Tiberius uklidnil a uvědomil si, co udělal, rychle řekl Severusovi, aby na celý incident zapomněl, jinak by jeho matka mohla nést následky. A tak Severus zamlčel tuto událost a když následující ráno napadl první sníh, nedbal na nějakou bolest a zeptal se mámy, jestli by mohli jít ven a hrát si tam. Miloval první zimní sníh a navíc byla to jedna z několika výmluv, které mohl použít, aby si mohl hrát mimo jejich sídlo. Kašlat a posmrkávat začal téměř hned poté. Samozřejmě, teď si Severus uvědomoval, že skotačení ve sněhu a mrazivém počasí bylo chybou a tělo teď platilo za jeho požitek ze hry.
Hlava mu třeštila, smrkal, bolelo ho v krku, celé tělo bolelo. I oči měl suché a citlivé. Drsný kašel mu náhle začal trhat hrdlo, a když byl konečně pod kontrolou, Severus se vysílený zhroutil do polštářů. Vysmrkal se do kapesníčku a natáhl se pro sklenici s ledovou tříští na svém nočním stolku. Doufal, že to zklidní jeho krk a vyschlá ústa. Zatímco ji cucal a vychutnával si chladivý pocit ledu, uslyšel, jak se jeho dveře otvírají a zase zavírají. Vzhlédl a spatřil mámu přibližující se k posteli.
Rychle položila tác s hrnkem vývaru a několika lektvary na servírovací stolek, povzbudivě si sedla na hranu postele, chladné ruce se dotýkaly jeho tváří, jak zjišťovala, jestli nemá teplotu. Nakonec odhrnula pár ztracených pramínků jeho upocených vlásků a jemně se zeptala: „Jak se má můj havran?“
Severus se dokonce ani nepokoušel mluvit a místo toho sdělil své trápení očima. Máma se zamračila a natáhla se pro tác, vybrala malý fialový flakon.
„Vypij to, mělo by to zmírnit kašel.“
Lektvar byl mírně nahořklý, ale za několik sekund Severus cítil, jak dráždivá bolest v krku ustupuje. Dost na to, aby mohl mluvit.
„Je to mnohem lepší, mami,“ zašeptal a zhluboka se nadechl, vděčný, že se nerozkašlal.
„Myslíš, že můžeš zkusit trochu polévky? Skřítci ji připravili speciálně pro tebe a přidali do ní lektvar, po kterém se ti bude dobře spát.“
Severus přikývl a vzal si hrnek. Ráno mu sice bylo trochu špatně od žaludku, ale předpokládal, že to bylo způsobené nedostatkem pořádného jídla. Jeho hrdlo bylo tak rozdrásané, že mohl jíst jen něco měkkého nebo tekutého. Polykal horkou polévku, zatímco ho máma obskakovala, natřepávala polštáře a peřiny, ujišťovala se, že má dostatek kapesníků, a uklízela potemnělý pokoj. Livie se usadila zpět a vzala mu prázdný hrnek, ospale zívl. Usmála se a pomohla mu se uvelebit mezi přikrývky.
„Zkus se teď trochu prospat, Severusi. Nechám tady jednoho domácího skřítka pro případ, že bys něco potřeboval.“
„Ještě nechoď, mami,“ zamumlal tiše. Pohladila ho po vlasech a posunula si ho, takže částečně ležel v jejím klíně, a začala broukat starou kouzelnickou ukolébavku. Cítil, že už je příliš starý pro takové dětinské písničky, ale jemný rytmický mámin hlas ho uklidnil a on zapomněl, že je vůbec nemocný. Brzy se Severus nechal unášet spánkem, v bezpečí matčina náručí.
*~*
Severus zasténal, zajímalo ho, co mohlo domácí skřítce trvat tak dlouho. Poslal ji vzbudit mámu víc než před minutou. Byla u něj Mormiel, když přišel první záchvat nevolnosti. To málo, co měl v žaludku vyzvracel na zem a přikrývky. Polkl a snažil se znovu nezvracet, polštář svíral tak pevně, že mu zbělely klouby.
Máma se naštěstí vřítila do pokoje jen o vteřinku později, vlasy i oblečení zmačkané od spánku, a mávnutím hůlky vyčistila všechen ten nepořádek. Poslala Mormiel pro lektvar proti zvracení a nějaké čisté povlečení. Severus nespokojeně zasténal, když byl přenesen na židli a ucítil zklidňující kouzlo tišící jeho bouřící se žaludek.
„Je mi špatně,“ zafňukal a ukryl svou tvář do její noční košile.
„Já vím, můj havrane,“ odpověděla Livie a hladila ho po zádech. „Brzy to napravím.“
Mormiel se rychle vrátila s lektvarem i přikrývkami a převlékla postel. Severus vahávě vypil lektvar a čekal, až se dostaví účinky. Doufal, že působí rychle. Nelíbilo se mu, že je nemocný. Vůbec ne. Žaludek se zklidnil, s úlevou se zhluboka nadechl a začal kašlat tak silně, že mu to vehnalo slzy do očí. Slyšel, jak máma něco říká Mormiel, ale byl příliš vysílený, než aby jim věnoval pozornost.
„Jsi ještě vzhůru, Severusi?“ zeptala se Livie po chvíli. Severus neklidně podřimoval a něco nesouvislého zamumlal, když zaslechl její hlas. „Severusi?“ Nemocný desetiletý chlapec otevřel oči, rozostřeně vzhlédl k matce a zuboženě si povzdechl. „Zítra budu vyrábět něco silnějšího na tvou rýmu a bolení břicha, ale nemám všechny potřebné přísady. Půjdu do Příčné ulice, hned jak vstanu. Ale to znamená, že na tebe bude dávat Mormiel pozor.“
„A otec?“ zeptal se Severus ustrašeně. Poslední věc, kterou chtěl, bylo setkat se s otcem, když byl nemocný.
„Není tady, můj havrane, byl povolán pryč v nějaké pracovní záležitosti. Tuším, že se vrátí zítra pozdě večer,“ odpověděla mu matka a přenesla ho zpátky do jeho teď už čisté postele. Mdle se usmál, když ho ukládala a vtiskla mu polibek na čelo.
„Hezky se vyspi, Severusi. Všechno bude v pořádku.“
Severus spal až do pozdního rána. Nakonec se vzbudil a ucítil příjemnou vůni toustů a čaje. Otevřel oči a uviděl Mormiel, kterak stojí vedle postele a tác se vznáší za ní.
„Mormiel je šťastná, že vidí mladého pána vzhůru. Paní odešla do Příčné ulice, ale řekla Mormiel, aby na mladého pána po očku dávala pozor. Takž dávám pozor oběma očima a nesu panu Severusovi jeho snídani!” říkala mu skřítka šťastně, když dávala tác na noční stolek. Pomohla mladému pánovi posadit se, takže se mohl opřít o polštáře, a zkontrolovala jeho čelo, jestli nemá teplotu. Paní ji zde nechala s jasnými pokyny, než odešla na Příčnou ulici, aby se Mormiel mohla starat o mladého chlapce tak, jak to vždy dělá.
Severus skřítku odehnal a zamračil se. Pořád mu nebylo dobře od žaludku a teď ho bolel i hrudník. Rozhodně neměl náladu na Mormielino opečovávání. Jenže skřítka si dalaruce v bok a řekla:
„Mladému pánu není dobře a než se paní vrátí, musí poslouchat Mormiel. Mám pro vás toust a horký čaj, jestli byste si něco dal.“
„Ne.“
„Ale pane Severusi! Musíte přece něco jíst. Jste příliš hubený a není vám dobře už moc dlouho.“
Severus zavrtěl hlavou, přetočil se a zavřel oči. Nechtěl komunikovat se světem. Chtěl svou matku, ale věděl, že musela jít koupit důležité přísady do lektvarů. Bude to muset přetrpět, než se vrátí. Vůně suchého toustu pod nosem ho donutila otevřít oči. Uviděl Mormiel, jak mu drží u úst kousek toustu. Podíval se do jejích odhodlaných očí a skřítka řekla:
„Jen pár soust, mladý pane.“
Neochotně otevřel ústa a párkrát si kousl. Neodvažoval se vzít si víc pro případ, že by zvracel. Skřítka se zdála být s jeho snahami spokojená a podržela mu šálek čaje, aby z něj mohl pomalu usrkávat. Mormiel mu dělala společnost, zatímco upadal do spánku a zase se probíral, a starala se, aby měl co největší pohodlí. Severusovi se podařilo udržet v sobě čaj i toust, ale dělala mu starosti bolest v hrudi, která přerůstala v záchvaty kašle.
Z dřímot ho probrala útlá ruka na tváři a milý hlas:
„Severusi?“
Livie položila pohár s právě dokončeným lektvarem na stolek a zvedla syna, držela ho v náručí, zatímco kašlal a potahoval. Utřela mu nos kapesníkem a s povzbudivým úsměvem se mu podívala do jeho unavených očí.
„Mám tady nový lektvar a chci, abys ho vypil. Musela jsem jít až do Obrtlé ulice, ale stálo to za to. Mělo by tě to zbavit toho nachlazení a postavit na nohy dřív než se naděješ.“
Severus poslušně vypil celý pohár. Okamžitě se mu začalo ulevovat od nevolnosti a bolesti v hrudi. Věděl, že jeho matka dokáže vyrobit a vyléčit všechno.
„Také tě uspí, aby tvé tělo mohl zbavit nemoci. Budu tady, až se vzbudíš, můj havrane.“
Po těchto slovech upadl Severus do bezesného a poklidného spánku.“
* ~ *
„Překvapení? Jaké překvapení, mami?“
„Ah, nic mimořádného. Jenom taková odměna za to, jak odvážný malý kouzelník těch pár posledních týdnů jsi byl.“
Severus se opřel o polštáře a natěšeně se podíval na matku. Dva dny po tom, co vypil její lektvar se už cítil mnohem lépe a těšil se, až bude moct z postele. Už ho soužila jenom bolest halvy a vyčerpání. Sledoval matku, jak se tajuplně usmála a sáhla do hábitu. Vytáhla z něj pět malých krabiček a položila mu je do klína.
„Co je to?“ chtěl vědět. Jednu zvedl a začal si ji prohlížet. Byla ozdobená vzorem žáby, což ho zmátlo. Copak mu to asi matka koupila? Byly to snad pravé žáby?
„To jsou Čokoládové žabky. Jednu otevři a uvidíš,“ odpověděla mu matka, pohodlně se usadila a sledovala ho. Severus překvapeně vzhlédl. Cukrovinky dostával jen o zvláštních příležitostech, a i ty byly velmi vzácné. Jednou dostal k Vánocům balíček těch fazolek o tisíci příchutích a s bratranci zkusil jednu odpornou citronovou. Obzvláště zvědavý Severus otevřel jednu z krabiček a překvapilo ho, že z ní na přikrývku vyskočila opravdově vypadající čokoládová žába.
„Ah!“ vykřikl Severus a popadl žábu za nohu, než mohla odskákat pryč.
„Jsou oživeny pomocí kouzla, ale když do ní kousneš, tak přestane. Byla jsem se včera zase na Příčné ulici, abych vrátila přísady, které jsem nepoužila na tvůj lektvar. A ten obchod s cukrovinkami bylo příliš velké pokušení, než abych mu odolala. Musela jsem ti pořídit něco speciálního, až ti bude líp, můj havrane,“ vysvětlila Livie a sama jednu krabičku otevřela. Kousíček si z žabky ukousla, aby přestala skákat. Severus se zašklebil a ukousl hlavu své vlastní žábě. Ještě víc ho překvapilo, když se mu čokoláda v ústech rozpustila do teplého pramínku, který tišil jeho hojící se hrdlo.
„Nezdá se ti to trošku morbidní, mami? Ukusovat hlavy a nohy bezbranným čokoládovým tvorům?“
„Tiše, havrane, a sněž tu žábu,“ odvětila mu matka s úsměvem a prohrábla mu vlasy. „Podívej se do té krabičky a najdeš tam další příjemné překvapení.“
Severus nahlédnul dovnitř a vytáhl kartičku. Byl na ní starý kouzelník s dlouhým stříbrným plnovousem a modrýma očima, které svítily z poza půlměsícovitých brýlí. Pod obrázkem tohoto usmívajícího kouzelníka bylo napsáno Albus Brumbál. Severus se plaše usmál a bradavický ředitel na něj mrkl. Takže tohle byl ten slavný Albus Brumbál, o němž četl v dějepisných knihách, a na něhož sem tam slyšel otce nadávat. Ředitel nevypadal ani výhružně a zle, ve skutečnosti vypadal mile. Severus kartičku otočil, aby si mohl přečíst jeho životopis, a zeptal se:
„Je u každé žáby kartička?“
„Ach ano. Musí jich být stovky. Každý je někdy během života sbírá. Jako mladá čarodějka jsem také měla docela slušnou kolekci. Můžeš začít svou s těmihle, Severusi. Podívej se, jaké další máš.“
Společně otevřeli všechny krabičky a Severus byl potěšen, že k Brumbálovi dostal ještě Merlina, Kirké, Ptolemaia a Salazara Zmijozela. Všechny znal ze svých knih a s radostí založil svou sbírku právě jimi. Jeho matka se podivně zadívala na zmijozelovu kartičku, ale nic neřekla, a vrátila se k metodickému rozkousávání své žáby. Severus si ty své chtěl nechat, až mu bude zase úplně dobře, a tak je vrátil do jejich krabiček, zatímco kartičky si nechal, aby si je mohl přečíst.
Kartička s Brumbálem opět přitáhla jeho pohled, a tak se díval na přívětivě vypadajícího kouzelníka, dokud náhle nezmizel. Severuse to rozesmutnělo a říkal si, kdy se asi ředitel zase vrátí. Kartičku schoval do bezpečí pod polštář, nechtěl riskovat, že ji otec najde.
Podíval se na další kartičku, na ní byl kouzelník ve středních letech a s tmavými vlasy a očima. Jméno pod obrázkem hlásalo Salazar Zmijozel. Černokněžník na něj zvedl tenké obočí a zamračil se. Severus se na něj jenom posměšně ušklíbl a otočil kartičku, aby si přečetl, co je na druhé straně. Jakmile dočetl všechny své kartičky, předklonil se, aby matku vděčně objal.
„Děkuji ti, mami. Ty žáby si nechám, až mi bude líp, ale kartičky budu mít pořád u sebe.“
Matka se na něj usmála a zbytek dopoledne strávili zabraní do diskuze o slavných kouzelnících a jejich čokoládových žabkách.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Snape se s láskou díval na kartičku s Brumbálem, zatímco ředitel si stále zaujatě prohlížel Zmijozelovu kartičku. Neřekl staršímu kouzelníkovi, že si sebou do Bradavic přivezl jeho kartičku, dokud se opravdový Brumbál neukázal být ještě zajímavější jako skutečný člověk, než obrázek na kartičce.
„Skončil jste, Albusi? Teď, když víte, že mám kartičku se Zmijozelem, tak sem můžete přijít podívat se na ni, kdykoli se vám zlíbí,“ pronesl Snape a natáhl ruku pro cennou kartičku. Brumbál zamrkal a plaše se na něj podíval.
„Cože? Omlouvám se, chlapče. Tady to je.“ Neochotně vrátil kartičku jejímu právoplatnému majiteli. Přemýšlel komu ze svých přátel a kolegů by se měl jako prvnímu pochlubit, že viděl nejvzácnější ze vzácných kouzelnických kartiček sady zakladatelů Bradavic. Jenže Snapeovi stačil jediný pohled do těch modrých vypočítavých oči. Rozhořčeně vzdychl.
„V žádném případě, Albusi. Ne abyste někomu řekl, že ji mám. Jak to tak znám, tak by mi půlka školy a nejspíš i půlka kouzelnického světa klepala na dveře, že se chce podívat. Pokud ji ještě někdy chcete vidět, tak od vás očekávám, že si to necháte pro sebe.“
Brumbál se nevinně usmál a ukázal na ostatní kartičky.
„Proč mimo těchhle pěti nemáš ještě další? Určitě jich máš někde schováno víc?“
Snape si se zamračením schoval kouzelnické kartičky do náprsní kapsy hábitu a pokrčil rameny.
„Hádám, že nikdy prostě nebyla příležitost.“
Ředitel věděl, že za tím bylo něco víc, o čem druhý kouzelník nechce mluvit. Takže raději změnil téma, aby ho ušetřil probírání tématu, které pro něj mohlo být nepříjemné.
„Co dál je v té krabičce?“ zeptal se Brumbál.
Snape obrátil pozornost na svou zvláštní krabici a vytáhl z ní poslední z upomínek na dětství. Podíval se s podivnou směsí radosti a zášti na dopis ve svých rukou. Tolik věcí kvůli tomuhle obyčejnému kousku pergamenu skončilo a začalo.
„Všechno to skončilo a začalo tímhle dopisem.“
(Za překladatelský tým: loony, sibyll)Zpět na obsah
Kapitola 10: Nové začátky
Nové začátky
Dopis byl starý a vybledlý, černý inkoust již nebyl tak tmavý jako v den, kdy byl dopis doručen a původně bílý pergamen chytil mírně žlutý nádech. Dlouhé, lektvary potřísněné prsty jemně otevřely dopis a narovnaly zkroucené okraje. Jeden prst se dotkl bradavické pečeti v záhlaví pergamenu a černé oči vhlédly, aby se setkaly se svými smutnými, modrými protějšky.
Snape rychle odvrátil pohled kamsi od těch stínů, které se stále ukrývaly v Brumbálově pohledu, neschopen unést tu lítost a smutek v těch očích, které toho věděly snad až příliš mnoho. Moc dobře věděl, že hluboko v srdci měl Brumbál zaseto semínko viny, které rostlo pokaždé, když spolu probírali jeho studentská léta. Za ty roky si Snape uvědomil, že ten pocit viny pramenil z toho, že Brumbál neudělal prakticky nic pro to, aby jeho milovaní Pobertové Snapea netýrali. Tolikrát už Brumbálovi řekl, že to, co se stalo, je již minulostí, se kterou nikdo z nich nemůže nic udělat. Neexistoval žádný obraceč času, který by byl natolik mocný, aby smazal vzpomínky nebo odstranil bolest. Jak už jednou řekl, bylo třeba soustředit se na budoucnost a nechat staré mrzutosti pohřbené hluboko pod nánosy času.
„Můj otec si nepřál, abych šel do Bradavic,“řekl Snape do melancholického ticha, které prostupovalo celou místnost. „Tvrdil, že Kruval je mnohem lepší školou pro pokračování mého studia. Krásnohůlky nepřipadaly v úvahu. Otec ten dopis spálil, aniž by si ho přečetl.“
Brumbál pozvedl své bílé obočí v překvapení. Bylo poměrně časté, že čistokrevné děti dostávaly dopisy z Bradavic i Kruvalu, ale docela vzácné, aby jim přišly dopisy ze všech tří hlavních evropských kouzelnických škol.
„Jak ses tedy dostal sem?“ zeptal se. Vzhledem k tomu, co všechno dnes slyšel, si Brumbál myslel, že by Tiberius Snape poslal svého syna do „vhodnější“ školy, co se černé magie týče. Ale jako vždy ta nejnepravděpodobnější osoba měla šanci zasáhnout. Snape pokrčil rameny a odvětil:
„Díky matce. Nechtěla mě poslat do tak vzdálené školy. Chtěla, abych šel do Bradavic – do školy, ve které studovaly celé generace obou rodinných linií. Samozřejmě jsem se vždy domníval, že Tom věděl o všech třech dopisech a později otci navrhl Bradavice jako nejlepší volbu.“
Brumbál přikývl a zamyšleně si hladil plnovous. Raddle podnikl první kroky k válce na konci šedesátých let, a tak bylo rozumné předpokládat, že bude chtít mít svého chráněnce blízko u sebe. Proč by ale Voldemort riskoval možné ovlivnění Snapea Brumbálem?
Bradavický ředitel se na to už chtěl zeptat, ale najednou ho to napadlo. Proč by se měl on sám nebo jiní profesoři zajímat o jednoho osamělého studenta Zmijozu? Tom s tím měl osobní zkušenost. Nezdálo se, že by se zajímali někdy předtím, tak proč by tomu mělo být jinak v době, kdy museli připravovat studenty na válku? Brumbál potlačil povzdechnutí, zavřel oči a snažil se zahnat chmurné představy a zármutek. Poté, co je otevřel, spatřil Snapea, kterak jej pozoruje s výrazem podobným odpuštění a porozumění v jeho jinak bledé a bezvýrazné tváři. Snape chvíli zaváhal, než se naklonil, aby tak trochu nejistě bradavického ředitele objal.
Říct, že byl Brumbál překvapen, by bylo poněkud nedostatečné. Věděl, že ten mladý kouzelník neměl rád, když se k němu někdo příliš přiblížil, a že se nesměle vyhýbal jakýmkoli dotykům. Byl to obranný postoj, který byl výsledkem problematického dětství a ještě více problematické dospělosti. Aby mohl takto někoho dobrovolně obejmout, to vyžadovalo od Snapa velkou odvahu a rozhodnutí.
Brumbál pomalu natáhl ruce, aby mu oplatil objetí, a potěšilo jej, že se Snape trochu uvolnil. Hladil ho po zádech a doufal, že Snape jednoho dne vzpomene na tento den s pocitem klidu v objetí někoho, kdo ho miloval tak, jak to Tiberius Snape nikdy nedokázal. Jako svou vlastní krev. Brumbál smutně povzdechl, když se po chvíli Snape odtáhl, už teď mu chyběl kontakt se svým temným dítkem. Učitel lektvarů nesměle sklonil hlavu a skryl obličej za svými dlouhými tmavými vlasy, soustředil se nyní na dopis, co měl v ruce.
„No neočekávej ode mě, že se tu rozbrečím jako nějaký citlivka z Mrzimoru, Albusi,“ řekl Snape s mírným úšklebkem. Brumbál se usmál, poklepal jej na rameni a odvětil:
„To bych od tebe nikdy neočekával, můj drahý chlapče. Tak co takhle mi říct o tom dni, kdy jsi dostal ten dopis?“
Jak Snape začal vyprávět, navyklý úšklebek na jeho tváři se postupně změnil v nepatrný úsměv, který byl u něj tolik vzácný.
„Byl jsem v matčině pracovně s lektvary, jako obvykle, když vtom přilétla cizí sova.“
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Severus vsypal špetku rozemletých dračích šupin do kotlíku a míchal zhruba dvě minuty. Lektvar nabral bledě modrou barvu, přesně jak měl. Severus máchl hůlkou, aby ztlumil ohřívací kouzlo a nechal lektvar povařit ještě dalších pět minut. Na tváři malého, jedenáctiletého chlapce se objevil úsměv. Na tomto lektvaru pracoval již několik dní a už se nemohl dočkat, co na to matka řekne, až uvidí tento úspěšný pokus.
Odhrnul si volný pramínek vlasů, který mu padal do očí. Vlasy měl mastné a upocené, jak celý den stál nad kotlíkem v horkém červencovém dni. Povzdechl si při představě chladné koupele v rybníčku na kraji jejich pozemku. Napadlo ho, zda by se mu podařilo proklouznout, aniž by ho otec chytil a seřval za každou maličkost, kterou údajně ten den udělal špatně.
Slabý tlukot křídel jej vytrhl ze zamyšlení. Vzápětí vlétla do laboratoře skrze větrací okno standardní doručovací sova.. Severus byl zvědavý, kdo to matce píše, ale poštovní sova obkroužila místnost a upustila dopis přímo před ním. Pak odletěla stejným oknem ven.
Celý zvědavý se natáhl pro dopis a byl překvapený, když zjistil, že je adresován jemu.
Pan Severus Snape
Laboratoř ve třetím podlaží
Sídlo Snapeů
Okrajová část Nottinghamu
Nottinghamshire
Severus jej chvíli převracel v rukou a prohlížel si fialovou voskovou pečeť. Až pochvíli si uvědomil, že tento dopis přišel z Bradavic. Ano, vyobrazení jezevce, orla, lva a hada okolo ornamentálního „H“ to potvrzovalo. Úsměv se mu pomalu vkrádal do tváře, jak rozdělal obálku, vytáhl dopis a začal číst.
Jakmile si přečetl o jeho přijetí ke studiu v Bradavické škole čar a kouzel, posunul kotlík pryč z hořáku a vyrazil z místnosti, dopis pevně sevřený ve své ruce. Matku našel v knihovně, do níž vtrhl s křikem:
„Mami! Mami! Dostal jsem ho! Konečně mi přišel můj dopis z Bradavic!“
Livie vzhlédla a vřele se na syna usmála.
„To je báječné, Severusi! Ukaž, podívám se.“
Severus jí podal dopis, a zatímco si jej četla, radostí poskakoval na místě. Jakmile ho dočetla, objala jej se slovy:
„Jsem na tebe tak pyšná! Můj malý havran vyrostl a poletí do Bradavic! Věděla jsem, že ten den přijde. Jak rychle ty roky utekly!“
Severus se zasmál:
„Ale mami, přijedu na prázdniny a budu ti pořád psát. Neboj se!“
„Bát se? Samozřejmě, že se budu bát! To je přeci mateřská povinnost bát se o své drahocenné dítě!“
„Mami!“ povzdechl Severus, protože si nevšiml matčina hravého úsměvu. „Už nejsem dítě, je mi 11!“
„Vážně? Tolik? V tom případě si myslím, že jsi připraven pro zvláštní dárek.“
Severusovi oči se rozšířily překvapením a očekáváním. Narozeniny měl před několika měsíci a všechny svátky byly v nedohlednu, tak o čem to jeho matka mluvila? Usmála se a zavedla ho do vedlejšího obývacího pokoje. Zastavili se u velkého předmětu, schovaného pod pokrývkou.
„Koupila jsem ti to minulý týden, protože jsem čekala tvůj dopis z Bradavic. No tak, podívej se, co to je,“řekla mu a postrčila ho blíž. Severus stáhl pokrývku a zalapal po dechu při pohledu, který se mu naskytl.
Velký havran napřímil hlavu a začal si Severuse svýma korálkovitýma očima zvědavě prohlížet. Zakrákal a prohrábl si peří, pak v kleci poskočil ke straně, aby mohl přivítat svého nového majitele. Severus se naklonil, prostrčil prsty do klece a pohladil ho po jeho jemném tmavém peří.
„Havrani jsou chytřejší než běžné sovy a jsou mnohem lepšími společníky, Severusi,“ prohlásila Livie, zatímco Severus hladil svého havrana. „Můj první domácí mazlíček byl taky havran. Myslela jsem si, že by jsi měl takového společníka raději nežli kočku nebo sovu. Líbí se ti?“
„Jestli se mi líbí? Zbožňuji ho! A to je celý jenom můj?“ vyhrkl Severus.
„Jenom tvůj. Jak ho pojmenuješ?“ zeptala se jej.
Severus se na svého havrana na chvíli zamyšleně zadíval, a odpověděl:
„Mercury. Ano, to je dobré jméno pro tebe, že?“
Nově pokřtěný Mercury zakrákal a souhlasně pokýval hlavou. Chlapec se mu líbil, zdál být chytřejší než ostatní lidé, kteří přišli do obchodu a zamračení se od něj odvraceli. Jemně Severuse v přátelském gestu klovl, a potěšilo jej, když se na něj chlapec usmál.
Severus otevřel klec a Mercury ochotně vyskočil ven, pozorujíc toho svého človíčka.
„Doufám, že ti nevadí cestování na delší vzdálenosti, Mercury. Budeš totiž často létat mezi Bradavicemi a naším domem.“ Havran skromně rozložil křídla a několikrát obletěl místnost, až nakonec přistál na Severusově rameni. Severus se šťastně zazubil, když mu Mercury začal láskyplně probírat zobákem vlasy a řekl: „Děkuji ti, mami. Budu se o něj dobře starat.“
„Nemáš za co děkovat, Severusi. Mám vám teď říkat Havran 1 a Mercury – Havran 2?“ Přemítala Livie a přitom si prstem žertovně poklepávala na rty. Severus souhlasně pokýval hlavou a zlehka si povzdychl.
Věděl, že se mu po matce bude moc stýskat.
* ~ *
Zbytek léta pak pro Severuse utekl jako voda.
Ten samý týden, jako mu přišel dopis z Bradavic, obdržel i další dva dopisy – jeden z Kruvalu a druhý z Krásnohůlek, dalších dvou evropských kouzelnických škol. Jeho otec však dopis z Krásnohůlek spálil. Žádný z rodu Snapeů by prý nikdy nenavštěvoval takovou školu pro slabochy. Ale dopis z Kruvalu si nechal. Když se Severus konečně odhodlal zeptat, proč dopis také nespálil, otcova odpověď ho velmi překvapila.
„Kruval je lepší škola, a proto bys tam měl jít. Bradavice jsou pod vedením bandy hlupáků, kteří našemu světu nerozumí a učivo je tam naprosto nedostačující.“
Severus se na něj vyjeveně podíval, šokován tím, že by se měl takhle jednoduše Bradavic vzdát. Sám toho o Kruvalu mnoho nevěděl, jen to málo, co slyšel od otce, ale přesto počítal s tím, že půjde do Bradavic. S Tomem jednou strávili celé odpoledne diskuzí o zvěstech a mýtech kolujících o zmijozelské koleji. A také o tom, jak se dají nařízení obejít bez toho, aby byl provinilec dopaden. Měl by jít do Bradavic! V Severusovi náhle vzplál pořádný vztek, až hrozilo, že přeroste v nekontrolovaný výbuch kouzla. Ale dříve, než mohl na otcova slova zareagovat, přerušil ho matčin chladný hlas.
„Nezajímá mě, jestli je škola pod vedením pomatených leprikónů, Tiberiusi. Náš syn půjde do Bradavic.“
Servus i Tiberius zkoumavě pohlédli na Livii, která jim jejich pohledy klidně oplácela, ruce volně sevřené na stole. Tiberius se poněkud zarazil a obličej se mu zkroutil do pobaveného a zároveň podrážděného výrazu.
„Co to říkáš, Livie?“ zeptal se mírným, vážným hlasem.
Severus se mlčky díval, jak jeho matka na chvíli zaváhala, a pak odpověděla:
„Říkám, že náš syn půjde do Bradavic. Odmítám ho poslat do školy, která je tak daleko.“
Tiberius zamrkal a ušklíbl se.
„A kdo ti dal právo o tomhle rozhodnout, drahá?“ odvětil jízlivě.
„Nejsem jediná, komu leží dobro našeho syna na srdci, drahý,“ obořila se na manžela Livie „Jsem si jistá, že Pán zla bude moc potěšen, až uslyší, že byl náš syn přijat do všech tří kouzelnických škol, a bude ochoten nám ohledně této záležitosti poradit.“
Tiberius neudělal nic, jen se opět ušklíbl a pohledem se zabodával střídavě do ženy i syna, zdánlivě překvapen tímto projevem otevřeného odporu. Severus se podíval na matku a hrdě zvedl hlavu. Doufal, že tento spor vyhrají dřív, než jeho kuráž opadne. Když Tiberius viděl, že se nehodlají vzdát, zamračil se a důstojným krokem opustil jídelnu. Neřekl přitom ani slovo.
Severus a jeho matka s vítězoslavným úsměvem pokračovali ve snídani.
Tato pře se odehrála před měsícem a teď se již srpen chýlil ke konci. Tiberius už o Kruvalu neřekl ani slovo a jednoho rána oznámil, že Severus pojede do Bradavic a Livie by ho měla vzít do Příčné ulice, aby tam nakoupili patřičné školní potřeby.
Severus vytáhl z rukávu svou novou hůlku, a na zkoušku s ní mávnul, aby ji opět vyzkoušel a ujistil se, že funguje. Z hůlky dlouhé 11 palců, vyrobené z třešňového dřeva a zubu baziliška vytryskl proud jisker. Potom ji zase schoval zpět do hábitu. Byla by to katastrofa, kdyby nastoupil do spěšného vlaku do Bradavic s vadnou hůlkou. Zabralo mu skoro dvě hodiny vybrat si svou novou hůlku v Ollivandrově obchodě, a už se nemohl dočkat, až ji ve škole vyzkouší.
Odvrátil se od okna ve svém pokoji a zadíval se na veliký kufr u dveří, kde už byly sbaleny jeho šaty, knihy a další nezbytné věci. Už jen přibalil pár osobních věcí, většinou knih, několik obrázků a balíček sušenek, které Mormiel upekla speciálně pro něj. Prý vydrží několik týdnů pro případ, že by se mu stýskalo po domově. Nechtělo se mu ani věřit, že zítra touhle dobou už bude bradavickým studentem. Ráno pojedou na King’s Cross do Londýna, odkud bude pokračovat do Bradavic už sám. Z rohu v jeho pokoji se ozvalo zakrákání a Severus svého havrana konejšivě pohladil. Mecury tázavě zvedl hlavu a budoucí bradavický student si povzdechl.
„Teď se všechno změní, Mercury. Na jednu stranu jsem rád, že opustím otce, ale také tu nechám matku samotnou. Co se stane, až odjedu?“ mumlal si a nepřestával hladit havrana, zatímco sám čelil návalu různých myšlenek, které se mu nepřestávaly honit hlavou. Přemýšlel, jestli by neměl poslat rychlou zprávu Tomovi, nebo dokonce strýčkovi Corvusovi s prosbou, aby dohlédli na jeho rodiče, jen pro případ, kdyby se něco stalo. „Možná, že otec bude o něco milejší, když tu teď nebudu,“ pomyslel si smutně Severus. Z jeho přemítání ho vyrušilo zaklepání na dveře, do pokoje vešla matka.
„Jaktože ještě nespíš, můj havrane? Měl už bys dávno být v posteli, zítra tě čeká náročný den.“
„Já vím, ale nemůžu usnout. Pořád musím myslet na to, jaké to bude v Bradavicích.“
Livie se na syna pousmála a sedla si k němu na postel.
„Je to jiný život, než tady. Ale budou tam tví bratranci a ať už budeš zařazen do jakékoliv koleje, stanou se tam tvojí druhou rodinou.“
Severus se zamyslel, a pak nahlas vyslovil jednu ze svých největších obav, které měl ohledně Bradavic, ale i ohledně života vůbec.
„Myslíš mami, že si tam najdu kamarády?“
„Určitě ano, Severusi. Do Bradavic přijíždějí děti z celé Británie, jsem si jistá, že se se spoustou z nich spřátelíš.“
Severus přikývl, ačkoliv si sám myslel něco jiného, přesto ale matčiným slovům důvěřoval. Většinou byl hrozně osamělý a moc se nestýkal s dětmi svého věku, kromě příbuzných a občasných výletů do sousedního města. Ostatní děti se mu často vyhýbaly, protože nebyl jako oni, vypadal a choval se jinak. Doufal ale, že se si najde přátele alespoň v Bradavicích. Většinou se naprosto spokojil se svými lektvary a knihami, a nerad se stýkal s přihlouplými vrstevníky. Tom to jednou komentoval tak, že na svých jedenáct let je až příliš vážný, ale nikdy nepřišel s návrhem, jak by mohl Severus vyjít s dětmi, které ho neustále provokovaly. Ačkoliv byl Severus samotářský a dokázal se dostatečně zabavit sám, vyhlídka na sedm let strávených bez jakékoli bližší společnosti byla strašlivá. Dokonce i pro něj.
„Bude se mi po tobě hrozně stýskat, mami. Napíšeš mi, jak se ti daří? Bojím se toho, jak se bude chovat otec, až budu pryč.“
Livie se na něj na chvíli upřeně zadívala, pak si smutně povzdychla a zlehka ho políbila na čelo.
„Budu ti psát tak často, jak jen budu moct. A neboj se o mě, budu v pořádku.“
Severus si všiml, jak jí přes obličej přelétl výraz hlubokého smutku a odevzdanosti, ale raději nic neřekl. Livii se vyhýbala tématu jeho obav; byla to taktika, kterou využíval i Severus, když se nechtěl bavit o některých bolestných stránkách svého života.
Proklínal teď celý svět za to, že je dva dostal do téhle situace a přísahal při všech kouzelnických božstvech, že odteď bude dost silný za ně za oba.
* ~ *
Severus popadajíc dech následoval svoje rodiče přes kouzelnou přepážku na nástupiště 9 a ¾. Usmál se na matku, která už na něj čekala. Ta mu úsměv oplatila a konejšivě mu položila ruku na rameno. Severusovy oči přelétaly po přeplněném nástupišti a nakonec spočinuly na nádherném bradavickém vlaku, trochu se rozšířily, když spatřil tu spoustu dětí a jejich rodičů, kteří se míhali kolem.
„Tak pojď, Severusi!“ ozval se Tiberius a začal si razit cestu davem směrem k vlaku, zatímco se mu lidé rychle klidili z cesty ve strachu z toho, že je srazí svým jízlivým úšklebkem nebo ostrým pohledem. Severus poslušně postrčil vozík, ve kterém měl zavazadlo a Mercuryho klec, přítomností matky přímo vedle něj ho těšila. Nikdy by si nepomyslel, že tu bude tolik studentů, a cítil se proto trochu nesvůj. Jeho rozrušení z toho, že půjde do nové školy a konečně tam využije svoje rozsáhlé znalosti, ale trochu zmírňovalo vědomí, že se mu právě otevírá úplně nový svět, který zahrnoval i všechny tyhle cizí lidi. Severus však nechtěl dát před ostatními najevo tuhle svoji zranitelnost, proto se svůj obličej snažil zachovat prázdný, bez emocí.
Když došli až k vlaku, Tiberius se zastavil, podíval se na syna a řekl mu:
„Nedělej ostudu naší rodině, ani koleji, do které budeš zařazen. Očekávám od tebe vzorné chování a dobré známky, jinak mi budeš mít přes prázdniny co vysvětlovat.“
Severus přikývl a slíbil, že dobře využije všechno, co ho jeho otec za těch jedenáct let naučil. Tiberius na oplátku také přikývl a šel se přidat ke skupince kouzelníků, v níž byli mimo jiné i Arcadian Malfoy, strýček Corvus, vysoký kouzelník s černými vlasy a nepřátelsky vyhlížející čarodějka, která se se znechuceným výrazem na svém kostnatém obličeji rozhlížela po nástupišti. Severus ze na ně chvilku díval, snažil se tak alespoň o malý okamžik oddálit nevyhnutelné. Pak si povzdychl a ohlédl se zpět za matkou. Nejprve mlčeli, emoce v jejich očích byly dostatečnou výpovědí toho, jak moc bolestné toto odloučení pro oba bude.
„Napíšu ti hned zítra, abych ti dal vědět, do které koleje mne zařadí, jaké je to na hradě, jací jsou mí spolubydlící a tak podobně,“ řekl Severus a nervózně si přitom pohrával s prsty. Teď musí ještě na nějakou chvíli zůstat silný.
„Budu tedy pořád dávat pozor, jestli nepřilétá Mecury,“ odpověděla mu matka. „Nezapomeň, že se vždycky můžeš obrátit na své bratrance, budeš-li mít něco na srdci. A když se ti bude stýskat, neboj se svěřit řediteli své koleje nebo kterémukoliv profesorovi. Dej si pozor na Protivu, je totiž..”
„Tohle už vím, mami!“ přerušil ji Severus. „Všechno jsi mi to říkala už nejmíň dvakrát. Až se v Bradavicích trochu rozkoukám, určitě bude všechno v pořádku.“
Znovu mezi nimi zavládlo podivné ticho. Chvíli sledovali ostatní děti, jak se shledávají se svými kamarády a nastupují do vlaku. Livie se pak pousmála a řekla:
„Sbohem, můj havrane. Pilně se uč a zkus si to tam užít. Vím, že pro tebe doteď nebyl život zrovna jednoduchý, a byla bych proto ráda, abys byl v Bradavicích spokojený.“
„To určitě budu. Sbohem, mami,“ řekl přidušeným hlasem, a najednou si uvědomil, že právě teď přichází ta chvíle hořkosladkého odloučení. Narychlo, ale vroucně objal matku a v duchu už počítal dny zbývající do zimních prázdnin. Livie ho, ač neochotně, pustila a sama ustoupila o několik kroků zpět k hloučku ostatních rodičů, mávajíc přitom na rozloučenou.
Severus se napřímil a nastoupil do vlaku, dával sbohem svému dosavadnímu životu a vítal svou neznámou budoucnost.
(Za překladatelský tým: Shkodran Gerguri, Anaon)Zpět na obsah
Kapitola 11: Epilog
Epilog
„A se říká, zbytek je už minulostí.“
Snape skončil a opatrně poskládal přijímací dopis. Uložil jej zpět do krabice, opět se zadíval na havrany a hady vyřezané do tmavého dřeva. S posledním vzdechem zavřel víko od vzpomínek na dětství. Potom Snape majestátně povstal, uhladil si hábit a čekal na Brumbála až se také zvedne.
„To je vše? Nic dalšího?“ ředitel se zamračil, jeho oči si přitom prohlížely učitele lektvarů a celou místnost.
„Co víc jste čekal, Albusi? Chtěl jste pár příběhů a dostal jste je. Nyní, navzdory mému přesvědčení, je čas, abychom zamířili na slavnost,“ odpověděl Snape, položil krabici na postel a použil na ni několik ochranných kouzel. Později dnes večer najde lepší místo, kde bude v bezpečí. Pomohl Brumbálovi vstát, zatímco starší z kouzelníků zkontroloval čas a řekl:
„Asi máš pravdu. Chudák Minerva je už nejspíš až po uši v zástupu hodnostářů a hostů. Jsem překvapen, že sem dolů pro nás ještě někoho neposlala.“
Jako kdyby jeho poznámka ohlásila příchod čarodějky, o vteřinu později uslyšeli hlasité bouchání na dveře a přísný hlas McGonagallové se rozlehl silnými zdmi sklepního bytu.
„Albusi Brumbále a Severusi Snape!! Okamžitě otevřete tyto dveře nebo pomoz mi Merlin je rozbiju sama! Víte kolik je hodin? Půl hodiny jsem musela poslouchat toho idiota Popletala jak o sobě žvatlá.“
Naoko při zbytku čarodějčiny tirády ohluchli a vychutnávali si posledních pár chvil klidu než budou vrženi do záře reflektorů. Brumbál nemohl zcela potlačit úsměv a koutkem oka viděl, že i ústa ředitele Zmijizelu se formují v podobný úšklebek. Snape odhodil vlasy z očí a nasadil zpátky svou chladně lhostejnou tvář. Ukázal na dveře a řekl:
„Navrhuji, abychom nedali Minervě příležitost splnit svou hrozbu. Nechceme se přece zpozdit ještě víc.“
„Pravda, ale tohle byl dobře strávený čas, chlapče,“ řekl mu Brumbál, když vešli do obývacího pokoje. Jeho modré oči byly okamžitě přitaženy k bidýlku v rohu a velkému havranovi sedícímu na něm. S úsměvem se zeptal:
„Jak starý je teď Mercury, Severusi?“
Snape se na Mercura podíval a havran vztyčil hlavu, oči jako korálky zíraly na svého majitele. Ačkoliv havrani patřící kouzelníkům a čarodějkám žijí výjimečně dlouho, některá z jeho černých per už byla lehce zbarvena do šeda a Snape uvažoval, jak dlouho se ještě bude těšit z přítomnosti svého dobrého známého.
„Je mu už nejmíň dvacet. Kouzelní havrani žijí dlouho. Předpokládám, že já sám budu mít pár šedivých vlasů než Mercury odejde.“
Brumbál se zasmál a otočil se k odchodu. Snape zaváhal a ohlédl se přes rameno na pár mement, která umístil ve svém pokoji.
Luční květiny byly vítanou kapkou barvy, ale řekl si, že musí schovat dětskou obrázkovou knížku, než ji uvidí kdokoliv jiný než Brumbál. Matčinu knihu lektvarů pošle koncem týdne Dracovi a zlatonku uschová zpět do krabice. Očima zalétl k fotce matky a on se usmál, když na něj šťastně zamávala. Přelétl přes sadu vah na lektvary, jasně zářící ve světle pochodně, a nakonec se zastavil na krabici, která chránila všechny tyto položky a vzpomínky po mnoho let strastí a rozruchu.
„Severusi? Jsi připraven jít?“
Snape ze sebe setřásl myšlenky a povzdechl si.
„Ano. Jsem připraven.“
Ředitel vesele zatleskal a v očích mu zajiskřilo.
„Nádhera! Slyšel jsem, že se dnes skřítkové překonali a já nechci o nic z toho přijít. Dokonce udělali i citrónový pudink, o který jsem prosil.“
Snape znechuceně ohrnul ret a řekl:
„Jste ředitel, můžete si říct o cokoliv a skřítkové to pro vás udělají. Pořád nevím, jak můžete snášet všechny ty odporné citrónové cukrovinky. Alespoň že tam budou pořádné koláče a moučníky pro nás normální, neředitelský lid.“
Brumbál se pro sebe usmál a poklepal Snapea po paži.
„Myslím, že ani ty dnes večer nenajdeš nic, na co by sis mohl stěžovat. Postavíme se Minervě společně?“
S dalším povzdechem Snape pokynul Brumbálovi, aby šel první a ředitel otevřel dveře, které odhalily profesorku přeměňování v celé své rozzuřené kráse.
„ – a hanba ti, Albusi, za to, že jsi odešel, aniž jsi - Och!“ McGonagallová náhle ztichla a zírala na ně s rukama zkříženýma na prsou.
„Opravdu se omlouvám, že jsem zmizel tak nečekaně, ale musel jsem najít našeho vzpurného učitele lektvarů. Tak či tak, jsme zde. Půjdeme nahoru. Můžeme?“ řekl Brumbál s odzbrojujícím úsměvem a pokusil se projít kolem své zástupkyně.
„Ne tak rychle, Albusi Brumbále! Proč ti trvalo skoro hodinu dojít pro Severuse?“
Brumbál letmo pohlédl zpět na Snapea, který zavíral dveře od svého bytu a znovu je zabezpečoval kouzlem, a nenuceně pokrčil rameny.
„Severus a já jsme pouze debatovali, zda je či není ten pravý čas na to, sbalit si věci a utéct než nás někdo bude shánět. Chtěl jsem si s sebou vzít bowlingové trofeje a tady Severus se mi to snažil vymluvit – proto to zpoždění.“
Jak předpokládal, McGonagallová rozhodila ruce, zakroutila hlavou a odevzdaně povzdechla.
„Tak tohle zkus vysvětlit Popletalovi. Ale myslím, že přijme tvé výmluvy, jen když tam budeš. Nepředpokládám, že se dozvím pravý důvod později?“
„Pravý důvod, má drahá, mi nepřísluší sdělit,“ odvětil Brumbál tajemně, než se usmál svým nejlepším úsměvem. „Teď pojďte, dnešek patří oslavám a je lepší přijít pozdě než vůbec!“ Prošel mezi oběma profesory, záměrně přehlédnl Snapeův pobavený úšklebek, kterým profesor odpověděl na zvědavý pohled plný naděje pofesorky McGonagallové, a vyprovodil je ze sklepení.
Snape poslouchal McGonagallovovou, jak si stěžuje na taškařice Freda a George Weasleyových a sám musel potlačovat úsměv, když viděl jak se Brumbál pokoušel zůstat vážný, ale přitom na něj cenil zuby, když se čarodějka nedívala. Dvojčata zjevně očarovala mísy s předkrmem, aby chňapaly lidem po prstech, kdykoliv se pokusí něco si vzít, a byli důkladně a přede všemi zpraženi svou matkou. Není třeba říkat, že poté zůstalo všechno celkem klidné, tak klidné, jak se sluší na oslavu vítězství, a dokonce ani dvojčata si nedovolila nic provést pod dohledem hrůzu nahánějící Molly Weasleyové. ‘Ta žena by měla dostat Merlinův řád už jen za snášení těch dvou!’ pomyslel si Snape.
Jeho myšlenky náhle potemněly, když si vzpomněl, co všechno jeho vlastní matka musela vytrpět a snést, aby ho ochránila před újmami jak fyzickými, tak psychickými. Byla to žena, která předala svou vlastní sílu, odvahu a poznání svému synovi, vytvořila z něj kouzelníkem, jakým je dnes, a dala mu schopnost přežít ve světě plném temna. Snape věděl, že jeho matka si také zasloužila Merlinův řád – prostě za to, že byla jeho matkou.
Pohlédl na Brumbála a uviděl starého čaroděje, jak se na něj dívá s hrdostí a láskou – pohled tak podobný jeho matce, že tím byl Snape ohromen. Brumbál na něj mrknul a usmál se, než svou pozornost obrátil zpět ke stále deklamující McGonagallové. Když se přiblížili k otevřeným dveřím Velké síně, tak se čarodějka trochu uklidnila, naposledy se ohlédla, jestli ji následují, a vešla. Brumbál trochu zpomalil, aby mohl dát Snapeovi poslední ujišťující pohled a sklonil hlavu předtím než zmizel v davu radujících se čarodějek a kouzelníků.
Učitel lektvarů v tu chvíli věděl, že všechno bude v pořádku. Budoucnost náhle vypadala mnohem lépe a on mohl konečně začít užívat života místo toho, aby jím opovrhoval.
‘Přežil jsem, mami,’ pomyslel si Snape a doufal, že ho její duše slyší. ‘A jdu dál.’
Narovnal ramena, pozvedl hrdě hlavu a s vlajícím hábitem vkročil do Velké síně.
(Za překladatelský tým: Petiii)Zpět na obsah