Index
Kapitola 1: Kapitola 1Nepovedená kletba
Kapitola 2: Kapitola 2 Bezvýchodná situace
Kapitola 3: Kapitola 3 Co zbylo z Pobertovic party
Kapitola 4: Kapitola 4 Noví spolužáci, noví učitelé
Kapitola 5: Kapitola 5 Krev mé krve
Kapitola 6: Kapitola 6 Pobertův plánek nikdy nelže
Kapitola 7: Kapitola 7 Dědictví
Kapitola 8: Kapitola 8 Po stopách Tichošlápka
Kapitola 9: Kapitola 9 Pomsta nechutná vždy sladce
Kapitola 10: Kapitola 10 Když selže paměť
Kapitola 11: Kapitola 11 Podezřelý
Kapitola 12: Kapitola 12 Sám
Kapitola 13: Kapitola 13 Nedorozumění
Kapitola 14: Kapitola 14 Příbuzný...
Kapitola 15: Kapitola 15 Zelená a černá
Kapitola 16: Kapitola 16 Na lovu
Kapitola 17: Kapitola 17 Jako zvěř
Kapitola 18: Kapitola 18 My o vlku, vlk v hájence (nebo spíše jelen:))
Kapitola 19: Kapitola 19 Ve znamení útěku
Kapitola 20: Kapitola 20 Zrádce, syn a vlkodlak
Kapitola 21: Kapitola 21 Zvěromázi
Kapitola 22: Kapitola 22 Obhajoba
Kapitola 23: Kapitola 23 Zmrtvýchvstání
Kapitola 24: Kapitola 24 Je čas
Kapitola 25: Kapitola 25 Všechno při starém
Kapitola 1: Kapitola 1Nepovedená kletba
„Dávej pozor, Tichošlápku, vždyť ten kufr spadne na Červíčka,“ upozornil kamaráda Remus Lupin a sledoval, jak Sirius levituje svým zavazadlem ve vzduchu. Peter polekaně uskočil a samozřejmě přepadl přes vlastní kufry. Vyvolal tak salvu smíchu nejen u svých kamarádů. Našli si volné kupé jen pro sebe a hodnotili uplynulý rok.
„Ale že stál pátý ročník za to, co?“
„Jo, konečně se nám povedlo stát se zvěromágy!“ pochvaloval si Black.
„Teď už si můžem zaslouženě říkat Tichošlápek, Červíček a Dvanácterák,“ přidal se James.
„Pěkně jste si mě rozmazlili, nevím, jak teď bez vás přečkám další proměnu,“ utrousil Náměsíčník.
„Ale no tak, pro jednou to zvládneš. U tý srpnový už budem, ne? Teda jestli nás pozveš do svého sídla,“ povzbudil ho Sirius.
„Si piš. Vsadím se, že se objevíš dřív, než budem domluvený,“ odtušil Remus.
„Taky si myslim. S matkou to bude k nevydržení!“ zaúpěl Tichošlápek. „Jestli mě zase bude štvát, asi zneužiju svých nových schopností a kousnu ji,“ pohrozil a vypadal docela vážně.
„Klid, Tichošlápku, dyť s ní budeš jen šest týdnů,“ pokusil se ho uklidnit James.
„Jen šest týdnů? To bude hotový peklo!“ odsekl Sirius.
„Když tak zdrhni,“ poradil Červíček.
„To víš, že jo a promění mě v koště. Css, ne, že mě to nenapadlo, ale ještě nejsem plnoletej,“ zabručel naštvaný Sirius.
„Hele, nechceš si zvednout náladu?“ ozval se Dvanácterák.
„Srabus?“ odtušil Sirie a v očích mu zajiskřilo. Potter souhlasně kývl a na tváři se mu objevil škodolibý úsměv.
„To si nedáte pokoj ani po konci roku?“ protočil panenky Remus.
„Ale no tak dva měsíce bude mít od nás klid, tak ať má nějakou vzpomínku na dobré kamarády,“ odvětil pobaveně Peter a seskočil ze sedadla. James a Sirius už stáli u dveří, hůlky nachystané. Remus se taktéž zvedl, aby jim to vymluvil, což bylo zhola nemožné. Čtveřice vyšla na chodbu. Snape se zrovna vracel do svého kupé.
„Kam ten spěch, Srabusi?“ prohodil Tichošlápek. Remus naštvaně založil ruce v bok.
„Odprejskni, Blacku,“ odsekl Severus a už otvíral dveře od svého kupé. James v mžiku švihl hůlkou a Snape odletěl na stěnu chodby vlaku.
„Nechtěl by ses trochu procvičit, než budou prázdniny?“ ozval se Červíček a nestačil uhnout zaklínadlu, které na něj vyslal Snape. Hned nato Dvanácterák vyslal na protivníka odzbrojující kouzlo. Srabus jej odrazil. Podobně to pokračovalo několik minut. Remus jen nečinně přihlížel, i když na něm bylo vidět, že se mu to nezamlouvá. Jenže nechtěl jít proti přátelům, kteří tento rok ze sebe udělali neregistrované zvěromágy, jenom aby mu mohli při úplňku dělat společnost. Snape vypadal víc než naštvaně. Ještě chvíli a začne kouzlit černou magií. K tomu taky zanedlouho došlo. Severus vyslal jakousi kletbu, která byla z jeho vlastní dílny. Jenže byl tak vysílen soubojem, že při jejím vyslovení zkomolil formuli, a tím změnil její účinek. A netušil jak. Kletba narazila do Jamesovi hrudi. Potter se zapotácel. Vtom se ozvala podivná rána a najednou se všichni ztratili v neproniknutelné tmě. Vteřinu na to už bylo vše v normálu. Tedy ne úplně. James Potter zmizel. Místo kde před chvílí stál bylo prázdné. Jeho kamarádi se po něm zděšeně otáčeli. Nikde nic.
„Cos to s ním udělal, ty umaštěný šmejde?“ vykřikl Sirius a popadl soka za hábit. Třásl jím a mířil mu do obličeje hůlkou.
„Já nevím! Zblbnul sem formuli!“ bránil se zaskočený Srabus.
„Co se s ním stalo? Kde je?“ přidal se Náměsíčník. Vypadal vyděšeně a naštvaně zároveň.
„Dyť říkám, že nevím!“ odsekl Severus a popravdě taky dumal nad tím, co se s Potterem stalo. Ne že by mu na tom záleželo, ale zajímalo ho, jak změnil účinky kletby.
„To kouzlo mu mělo rozedřít kůži... Nevím, co s ním je..“
„Ty hajzle! Co se stalo?“ naléhal Sirius. Červíček pořád těkal očima od místa, kde stál Potter ke Snapeovi.
„Nejspíš ho to přemístilo,“ napadlo Severuse.
„Na jiné místo?“ zatajil dech Lupin. Severus Snape se zamyslel:
„Na jiné místo… nebo do jiné doby.“
Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola 2 Bezvýchodná situace
James spadnul na podlahu. Ve vlaku byla tma a vypadalo to, jako by se nehýbal.
„Zatracený Srabus,“ zaklel Potter a zvedal se ze země. Kde jsou kluci? Rozhlížel se zmateně. Rozsvítil hůlku. Byl na chodbě sám. Co to? Kam zmizeli? Proč je tu taková tma? A taková zima? Opravdu tu byla nesnesitelná zima. Začal se chvět. Ohlédl se a zjistil, kdo je původcem toho chladu a tmy. Asi deset metrů napravo od něj se ve vzduchu vznášela postava s kápí přes hlavu.
Mozkomor! napadlo Jamese. O těch jsme se učili, uvědomil si. Škoda, že se neučili je i zahnat. Mozkomor. Co tu sakra dělá? prolétlo mu hlavou. Uskočil, protože původce jeho otázek doslova odplachtil z vlaku. Najednou se rozsvítilo světlo a vlak se dal znovu do pohybu. No hurá, pomyslel si. Přešel k jejich kupé... Ale byli v něm úplně cizí lidé. Že bych se spletl? Přešel tedy celý vlak. Najednou kolem něj někdo prošel. On si Jamese nevšiml, Potter jeho ano. Byl to kouzelník ve středních letech, velmi otrhaný a zjevně chudý. Jamesovi připadal povědomý. Ty modré oči, ustaraná tvář…Božínku! Remus! Proboha, jak to udělal? To je šílený! Vydal se jeho směrem. Došel až ke strojvedoucímu. Jenže Remus tam nebyl. Seděla tam jen paní prodávající občerstvení.
„Hmm. Promiňte?“ oslovil ji James.
„Přeješ si?“ otočila se na něj s úsměvem.
„No, když já... nemůžu najít kamarády,“ vypadlo z něj. Vlastně se chtěl zeptat na Remuse, ale ten se mezi ně počítal, tak co...
„Aha, to ti asi nepomůžu. Jak se jmenuješ?“
„James Potter,“ odtušil sebejistě. Poberty znal na škole každý.
„Jéminánku, neuhodil ses náhodou?“ vyjekla žena. James nechápavě přisvědčil, ale ujistil ji, že je v pořádku.
„Chlapče, chlapče. Máš to v hlavě nějak zpřeházené,“ řekla lítostivě a zavrtěla hlavou.
„Proč jako?“ vypálil James naštvaně.
„Vždyť James Potter je dvanáct let po smrti!“
„Co – co- cože?“ vykoktal zděšeně James. Ta ženská se zbláznila.
„No ano.“ James na ni zíral s otevřenou pusou. Cvok. Je to cvok.
„Kte – který je rok?“ vzpamatoval se Dvanácterák.
„1993 přece,“ odpověděla nechápavě prodavačka.
„1993?“ vyjekl zděšeně Potter. Zmateně dosedl na stoličku.
„Je ti něco?“
„Omluvte mě!“ vyhrkl James a vystřelil z kupé. Doběhl na konec chodby. Zalezl do tmavého rožku, aby jej nebylo vidět, a sesunul se k zemi. On je mrtvý… Je v budoucnosti, ve které je mrtvý… dvanáct let. Musel tedy zemřít 1981. Proč, co se stalo? Co tu dělá? Je v budoucnosti a mrtvý. Jak se vrátí, co se s ním stalo? Kde jsou Peter se Siriusem? Jsou taky mrtví? Nebyl schopen se se zprávami vyrovnat. Dobrá, jsem v budoucnosti. Zde jsem mrtvý. Nebylo by tedy dobré tvrdit, kdo jsem doopravdy. Asi jedu do Bradavic. Měl bych jít za Brumbálem. Já jsem mrtvý! Mrtvý, mrtvý, mrtvý… Tak dost! Zatím žiješ. Teď žiješ. Mrtvý ještě nejsi. Až se vrátím můžu tomu zabránit. Ale vrátím se? Jsem v budoucnosti…Těžko tomu mohu uvěřit. A co je s Lily? Tok jeho myšlenek přerušilo zastavení. Nikdo mě nesmí vidět. Zvláště ne Remus, poznal by mě. Už tak je to průšvih. Počkal tedy, až všichni studenti zmizeli. Než se vlak zavřel, vyskočil z něj. Venku už nikdo nestál, všechny kočáry se rozjely. Co takhle použít nějakou tajnou chodbu? Tu za zrcadlem… Nebo chodbu jednooké čarodějnice? Nakonec se rozhodl pro tuhle. Naštěstí. Kdyby použil tu za zrcadlem, daleko by nedošel. Nemohl tušit, že je zasypaná. Medový ráj naštěstí neměl zavřeno. Vešel dovnitř. Skoro nikdo tu nebyl. Kéž bych měl svůj neviditelný plášť a Pobertův plánek! napadlo ho. Opatrně se dostal do sklepa a otevřel padací dveře. Skvělé, ještě na to nepřišli. Rozsvítil hůlku a vydal se temnou chodbou do hradu.
Když došel do hradu, ještě víc zalitoval, že nemá Pobertův plánek. Ještě, že teď všichni jsou na hostině, pomyslel si. Vzhledem k tomu, že znal Bradavický hrad lépe nežli vlastní domov, bez problémů se zanedlouho dostal k Brumbálově pracovně. No, já ale neznám heslo. Jestli je ředitel ještě na hostině, nezbyde mi nic jiného, než počkat. Usadil se tedy na podlahu a čekal. Po chvíli začal dřímat. Probudil ho až lehký stisk něčí ruky na jeho rameni. Rozespale zvedl oči a zjistil, že se dívá přímo na Albuse Brumbála.
„Harry, co tu děláš?“ zeptal se klidně.
„Já nejsem Harry,“ odvětil Potter. Brumbál se na něj zahleděl. Usmál se, protože mu to došlo.
„Asi bychom si měli promluvit, co říkáš, Jamesi?“ on jen přikývl a následoval jej do jeho pracovny.
Zpět na obsah
Kapitola 3: Kapitola 3 Co zbylo z Pobertovic party
James byl v Brumbálově pracovně několikrát a zjistil, že se za tu dobu vůbec nezměnila. Ředitel ho vyzval, ať si sedne.
„Jamesi, asi jak předpokládám, ses sem dostal z minulosti, je to tak?“ Dvanácterák přikývl.
„Řekni mi prosím naprosto přesně, jak k tomu došlo,“ požádal ho Brumbál.
„No, jel jsem zrovna na prázdniny z Bradavic. Na chodbě jsem se se Siriem pustil do Sra – teda do Snapea. No, pak mě trefil nějakou kletbou a já se zničehonic ocitl ve vlaku. Jenže nikdo tam nebyl. Hledal jsem kamarády, ale pak mi ta ženská, co prodává občerstvení, řekla, že je rok 1993 a já jsem po smrti,“ vylíčil James.
„Řekl jsi jí své pravé jméno?“ zajímal se Albus Brumbál.
„Jo, myslela si, že jsem se praštil do hlavy,“ ušklíbl se James.
„Dobrá. Jamesi, upřímně netuším, jak ses sem mohl dostat, ani jak tě vrátit. Než na to přijdu, budeš tady studovat. Do kterého ročníku bys měl teď jít?“
„Šestého,“ odpověděl.
„Hmm, dobře. Ovšem dám tě do ložnic pátého ročníku. V šestém je plno. Je tam pět žáků a ještě dva na výměnném pobytu. Doufám, že ti to nevadí,“ řekl Brumbál. James s jeho návrhem souhlasil. Netušil, že Albus tak učinil i z jiného důvodu. Pátý ročník v Nebelvíru studovala Weasleyovic dvojčata.
„A měl bys vědět jednu věc. Nyní na této škole třetím rokem studuje tvůj syn. Harry Potter.“
„Já mám syna?“ vypískl James překvapeně.
„Ano,“ usmál se Brumbál, „Po škole ses oženil s Lily Evansovou a měli jste syna Harryho.“ To Jamesovi připomnělo otázku, která ho celou dobu svrběla na jazyku.
„Pane, je pravda, že jsem v této době mr...tvý?“
„Bohužel. Neměl bych ti prozrazovat, co se stane, ale tohle musíš vědět. O lordu Vodemortu už jsi ve své době něco zaslechl?“ ptal se ho Brumbál. James přikývl.
„Když jsi dostudoval, dostal se k moci. Byly to drsné časy. Já a Fénixův řád, kde jsi s Lily taky patřil, proti němu bojoval. Pak ...tohle nesmíš nikomu říct, je to přísně tajné. Vím o tom jenom já. Slib mi, že to nikomu nepovíš! Ani Harrymu! On o tom taky neví! Nebylo by moudré mu to teď prozrazovat!“ James to odkýval. Zdálo se mu, že to dělá častěji, než mluví. „Byla pronesena věštba. Týkala se Voldemorta a jistého dítěte, které mělo být tím, kdo ho svrhne. Voldemort si v podstatě za to dítě zvolil tvého syna.“
„Mého?“ skočil mu do řeči Potter.
„Ano. Nemusel jím být. Ale Voldemort po něm a tobě a Lily začal pátrat. Ukryli jsme vás na bezpečném místě. Ochránili jsme vás Fideliovým zaklínadlem. Přesto se lordu Voldemortovi podařilo vás najít. Tu noc jsi ty i Lily přišli o život. Ale váš syn ne. Když totiž Lily zemřela, dala mu tak věčnou ochranu. Kouzlo, které předtím zabilo všechny, na které bylo použito, přežil. Díky tomu se tvůj syn Harry Potter stal slavným. Máš výjimečného syna. Svou odvahu a chrabrost prokázal i vícekrát,“ shrnul Albus Brumbál.
„Páni,“ vydechl James. „Já...nevím, co říct. Takže můj syn vyrůstal bez nás?“
„Bohužel. Zemřeli jste, když mu byl jeden rok. Postarali se o něj Lilyini příbuzní.“
„Ale teď budu s ním!“
„Jamesi, ty nikomu nesmíš říct – ani svému synovi – že jsi James Potter. Ani profesorský sbor se to nedozví. Musíš si změnit jméno,“ upozornil Dvanácteráka ředitel.
„Ach jo, to se dalo čekat. Přesto s ním mohu být pod záminkou přátelství...“ napadlo ho.
„Vtom ti nikdo nebrání. Potřebuješ čas na vymyšlení jména?“
„Ne. Mám to. Budu Prongs,“ zazubil se. Jeho vlastní přezdívka.
„Dobrá a křestní jméno? James být nemůžeš, je to druhé jméno tvého syna,“ znovu jej upozornil Brumbál.
„Hmm, co Sirius? Po mém nejlepším kamarádovi? Žije vůbec?“ Ponenáhlu vypadal Brumbál ustaraně.
„Ano žije. Jenže nebylo by moudré se jmenovat po něm.“
„Proč?“ nechápal James.
„Říkal jsem, že jste byli chráněni Fideliovým zaklínadlem. To uzavřete své tajemství do jisté osoby takzvaného Strážce tajemství. Pokud tento Strážce sám dobrovolně neprozradí vaše tajemství, nikdo se nic nedoví. A ten váš to prozradil. Lordu Voldemortovi. Byl zrádce.“
„Kdo byl tedy Strážcem tajemství?“ zeptal se se zatajeným dechem Dvanácterák.
„Sirius Black,“ odpověděl lítostivě ředitel.
„Tichošlápek? To by neudělal!“ vyhrkl překvapeně James. To není možné!
„Bohužel to není všechno. Když vás Voldemort zabil, vydal se Peter Pettigrew Siriuse hledat. Byl na něj ale příliš krátký. Black ho zabil i s půlkou ulice. Zavřeli jej do Azkabanu.“
„Dobře mu tak! Zrádce! Ten zrádnej hajzl!“ zanadával si James. Jak jim to mohl udělat?
„Bohužel Sirius Black toto léto z vězení utekl,“ pokračoval smutně Albus.
„Co?“ vyjekl James. Ani si neuvědomil, že již nesedí.
„Ano. A myslím, že chce zabít tvého syna.“ James se znovu posadil. Sirius, jeho nejlepší přítel jej a všechny Poberty zradil. Mohl za jeho smrt a smrt Lily a Petera. A teď šel po jeho synovi!
„To mu nedovolím!“ zahřměl až sebou někteří portrétovaní kouzelníci škubli.
„Klid, Jamesi, mozkomorové už ho dopadnou,“ klidnil Brumbál Pottera. Chvíli ani jeden nic neříkal. Jamesovi se chtělo brečet, on, Lilyan, Petr jsou mrtví. Sirius zradil. A Harry jeho syn je v ohrožení života.
„Dobře. Budu mlčet. Dám na Harryho pozor to se spolehněte. Budu Patrick. Po dědečkovi. Patrick Prongs,“ vrátil se k původnímu tématu Potter. Hlas měl poněkud drsný. V duchu se zapřísáhl, že Siriuse najde a pomstí milovanou Lily a Petera Pettigrewa.
„Možná tě potěší, že tento rok má na starost Obranu proti černé magii tvůj přítel Remus Lupin,“ povzbudil jej ředitel.
„Jo, zahlíd jsem ho. Jak se mu daří?“ zajímal se James když trochu pookřál.
„Vlkodlaci mají těžký život. Tvá a Petrova smrt a Blackova zrada mu v podstatě zničili život. Je nesmírně šťasten z nové pracovní příležitosti. Moc jich neměl,“ objasnil Albus.
„Chudák. Škoda, že mu nemůžu říct, že jsem tady,“ posmutněl Dvanácterák. Aby ne. Náměsíčník mu jediný zbyl.
„Ještě něco Patricku,“ oslovil ho jeho novým jménem, „tvůj syn je ti až příliš podobný na to, aby sis nechal svou vizáž. Musím tě tedy požádat, abys s tím něco udělal.“
„Jak?“ odtušil James.
„Jak chceš hlavně něco udělej s vlasy a brýlemi. Řeknu ti potřebné zaklínadlo. Sice jste se ho ještě neučili, ale co jsi pamatuji byl jsi tím nejlepším žákem na škole takže to pro tebe jistě nebude problém,“ zněla Brumbálova odpověď.
„Nechám ti koupit učebnice a všechno co potřebuješ. Jistě sebou nemáš svoje věci,“ dodal ještě ředitel.
„No jo. Děkuji vám. Mohu ještě vědět heslo na kolej?“
Když o pět minut později James Potter odcházel z ředitelny, pomyslel si, že by to nakonec nemuselo být nejhorší. Sice se ještě nevyrovnal se vším co mu řekl Brumbál, ale moc se těšil na Remuse a především Harryho Pottera. Svého syna.
Zpět na obsah
Kapitola 4: Kapitola 4 Noví spolužáci, noví učitelé
"Hele k čemu tu je další postel?“
„Ke spaní Lee ne?“
„No jo ale kdo..?“
„Nevěděl jsem, že máme nového žáka.“
„Já nevěděl, že to nevíš.“
„Neomrknem to?“
„Jasan Georgi, co když si sem šel přespat Black žejo?“
James se při vyslovení jména svého nejlepšího kamaráda definitivně probudil. Za zataženými závěsy viděl jak se rýsuje trojice postav. To chce menší přivítání, napadlo jej. Ušklíbl se a sáhl po hůlce. Když kdosi roztáhl závěsy jeho postele jako na povel James vykřikl:
„Levicorpus!“ Páťák překvapeně vyjekl a už se ve vzduchu houpal za kotník. Zbylí dva obyvatelé pokoje hýkali smíchy. Visící kluk se taky zachechtal a James ho spustil dolů. Ještěže mají smysl pro humor, napadlo jej.
„Tak co, Lee, to byl dobrej budíček, ne?“ ozval se jeden ze zrzků. James na něj pohlédl a když se podíval na dalšího obyvatele pokoje, myslel, že vidí dvojmo. Dvojčata, blesklo mu hlavou.
„Čau, já jsem Fred Weasley,“ obrátil se jeden z nich na Pottera staršího.
„A já George Weasley. Jsme dvojčata,“ přidal se druhý zrzek.
„To vidím,“ odtušil Dvanácterák s úsměvem.
„Lee Jordan,“ podával Jamesovi ruku kluk, kterého nechal vznášet se u stropu.
„A ty seš…?“ zajímalo se jedno z dvojčat (James ještě nerozpoznal které).
„Ja..já jsem Patrick Prongs,“ odvětil James. Blbče! Málem ses prořekl!
„A co tu děláš?“ vypálil bez obalu se zájmem Fred.
„Přestupuju.“
„Vokdud?“ přidal se George.
„Z Austrálie,“ zalhal James. Tu školu si rozmyslel už včera.
„Super! Konečně někdo další v ročníku!“ zajásal Lee.
„To ne. Jdu do šestýho,“ opravil ho Potter.
„Co teda děláš u nás?“
„No u šesťáků je prý plno tak..“
„Brumbál nás tím tedy pověřil velmi důležitým úkolem. Co nejvíce tě zkazit,“ prohlásil Fred Weasley.
„Věřte, mě víc zkazit nejde,“ ušklíbl se James. Svatá pravda učitelé by mohli vyprávět!
„To si jenom myslíš.“ James Potter brzy zjistil, že Fred a George Weasleyovi by Pobertům mohli konkurovat. Ovšem přesto na ně doposud neměli. Když se odebrali na snídani někteří studenti se zájmem pozorovali Jamese alias Patricka Prongse coby neznámého studenta. Dvanácterák se rozhlížel, jestli nenarazí na svého potomka. Nikde nic.
„..Percy se vytahuje, že je Primus, tak mu musíme trochu zatnout tipec. No a náš nejmladší brácha chodí do třeťáku spolu s Harrym – “
„Harrym?“ zbystřil James.
„Jo Harrym Pottere. Už jsi o něm slyšel?“
„Aby ne,“ zaškaredil se James. O vlastním synovi..
„První hodinu máte Lektvary! Upřímnou soustrast!“ nakoukl George Jamesovi do rozvrhu.
„Proč?“ divil se Dvanácterák. Že by Křiklan? Učí ještě?
„To poznáš.“ A dál už Potterovi nikdo nic neřekl.
James se vřítil do učebny na poslední chvíli. Naštěstí dřív, než do sklepení stačil dorazit profesor. Jelikož dvojčata a Lee chodili o ročník níž, nikoho ve třídě neznal. Rozhlédl se a s nelibostí zjistil, že poslední řada je nemilosrdně odsazená. Za mých dob..nad tímto výrazem se musel pousmát..to bylo naše místo, Pobertů. To se tam nikdo neopovážil nás předběhnout. Zjistil, že jestli nechce sedět vedle zmijozeláků, je jediné místo vedle dvou nebelvírských studentek.
„Můžu se sem posadit?“ obrátil se na dívky. Jedna vypadala trochu vyvedená z míry, druhá však pohotově odvětila:
„Ale jasně, proč ne.“ Učinil tak tedy.
„Já jsem Patrick. Patrick Prongs,“ představil se falešným jménem.
„Helena Reedyová,“ udělala totéž s pravým jménem. Ovšem Jamesovi to nikdo nemohl zazlívat vzhledem k tomu, že zde byl pro všechny dávno mrtvý.
„Ty seš tu novej, co?“ vyptávala se Helen. Její spolusedící jen plaše přihlížela.
„Jo, přestoupil jsem z Austrálie.“
„To už je dálka! Bacha, učitel!“ všimla si Reedyová příchozího. James se otočil oním směrem. A koho neviděl! Svého odvěkého nepřítele Severuse Snapea! Srabus? A učitel? James na něj nevěřícně zíral.
„Děje se něco pane Prongsi?“ všiml si jeho výrazu Snape. Jeho tón byl plný pohrdání a nadřazenosti. No to si piš, Srabus, že se děje. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude učit troll. Nemysli si, že se něco změnilo. Na mě si vyskakovat nebudeš.
„Ale nic jen uvažuji, zda mám já šedý zákal, nebo vy tak mastné vlasy,“ odvětil klidně a sebevědomě James. Snapeovi se oči zúžily do zlověstných štěrbinek.
„Za vaši drzost vám odebírám dvacet bodů!“ Mě nevytočíš Srabe. A dál se spokojeně usmíval a nedal najevo jakýkoliv strach či vztek. Z toho teda Snape neměl radost.
„Geniální! Vážně geniální! Máš můj obdiv Patricku! Říct mu to do očí..“ prohýbala se Helen vedle něj smíchy. Na konci hodiny už měl James uložený školní trest.
„Tak co?“ vyptávala se ho dvojčata o přestávce.
„Balada,“ zakřenil se James. „Dal mi školní trest – jako by mě to mělo naštvat.“
„To seš lepší než my! První dvouhodinovka a ty už máš trest!“ výskl obdivně Fred.
„Hele, tak na obědě my teď máme Obranu. To mě zajímá, jakej bude ten novej profesor,“ zapřemýšlel George. To mě taky. Jak znám Remuse určitě si dá záležet.
Ve všech předmětech si James sedl k Helen. Rychle se skamarádili. James si musel přiznat, že na holku je dost dobrá. Popravdě mu trochu připomínala Lily. Taková rozhodná, nebojácná… Jenže Lily je hezčí a vůbec. Ve stejný den jako poznal svého nového učitele Lektvarů, poznal i učitele Obrany proti černé magii. Tedy vlastně poznal… Spíše zase viděl. On znal z celé této školy Remuse Lupina nejlépe.
„Koukej na něj, myslíš, že na to bude stačit? Vypadá trochu ztrhaně,“ upozornila Jamese Reedyová, když vešel Lupin do třídy.
„Jistěže. Jen protože někdo vypadá nemocně, neznamená, že bude neschopný,“ odsekl James ostře. To Helen poněkud zaskočilo. Náměsíčník mezitím kontroloval seznam žáků. U jména Prongs se na malou chviličku zarazil, pokračoval však dále. Správně, kamaráde, jsem to já, Dvanácterák…Celou hodinu pak probírali neverbální kouzlení. James s mírným zděšením a zármutkem pozoroval na přítelově tváři a rukou známky vlkodlactví. Kamaráde, ty jizvy tam nebyyi... Museli jsme ti hodně chybět. Kdo tě hlídal za úplňku? Co sis bez nás počal, viď? Na konci hodiny Helen prohlásila:
„No nebyl špatný. Rozhodně lepší než předchozí profesoři. Měls pravdu.“
„No vidíš,“ odvětil James. Ani u tebe Náměsíčníku by mě nenapadlo, že budeš můj učitel! No rozhodně je to lepší překvápko než Srabus! Ten si ještě užije! Jako za starých časů!Zpět na obsah
Kapitola 5: Kapitola 5 Krev mé krve
Uběhl sotva týden. James se na svůj první trest dostavil o hodinu později (schválně, samozřejmě), a tak ho čekal další. Krutě se mu nechtělo, ale přece jen se na trest vydal. Když vyšel ze společenské místnosti, čekalo ho menší překvapení.
„Tak se měj, Harry,“ loučila se nějaká hnědovlasá třeťačka s kamarádem.
„To teda budu,“ odsekl ironicky jmenovaný. Kdyby si James nezměnil vzhled, myslel by si, že se dívá do zrcadla. Ten kluk byl Dvanácterákovi navlas podobný. Až na ty oči. Zelené, jako má Lily, napadlo Jamese. Teda vlastně je má po Lily. Nemůžu se mýlit. Je to on. Můj syn. Můj syn!
„Nenech se Snapeem deptat!“ poradil Jamesovu dítěti ještě zrzek, ve kterém Potter poznal bratra Weasleyových. Když se kamarádi Harryho Pottera vzdálili, vydal se Harry stejnou cestou jako Potter starší.
„Ahoj. Taky máš školní trest se Snapeem?“ oslovil Dvanácterák svého syna. Ten trochu udiveně odpověděl:
„Jo. Takže, ty taky?“
„Jasně. Cos proved?“ zajímal se James.
„Narodil jsem se. Snape je na mě vysazenej,“ vysvětlil Harry.
„To jsme dva. Já ho nenávidím,“ prohlásil Dvanácterák.
„Cos mu udělal?“
„Ale nic zvláštního, jen pár poznámek o mastnotě vlasů...“ Potterové se rozesmáli.
„Ty jsi kdo?“ vyptával se Harry.
„Jsem Patrick Prongs. Šestej ročník. Jsem přestoupil z Austrálie,“ představil se falešným jménem James.
„Já třetí. Jmenuji se Harry Potter,“ opáčil jeho syn.
„Těší mě. Založíme protisnapeovskou organizaci, co říkáš?“ Na Harrym bylo vidět, že je rád, že se ho nevyptává na jizvu, Voldemorta nebo cokoliv podobného. Celou cestu do Snapeova kabinetu pomlouvali profesora Lektvarů a povídali si o všem možném. James musel uznat, že jeho syn se mu velmi podobá. Možná má víc starostí než času na lumpárny, ale jinak jsem to celý já, pomyslil si. Oba si nemohli vynachválit profesora Lupina a taky probírali útěk Siriuse Blacka. Blacku, ty hnusný zrádče, jestli si myslíš, že tě nechám zabít takového bezvadného kluka, seš na omylu. Zabiju tě dřív, než stačíš říct Pobertové. Když se dostali k tématu famfrpál, byli k nezastavení. Oba byli nebelvírskými chytači, i když James o něco dříve. Jakmile se ocitli před kabinetem profesora Snapea, zmlkli, ale dobrá nálada je neopustila. To se učiteli pramálo zamlouvalo. A když oba, otec a syn, odcházeli, stačili mu ještě doporučit šampon na mastné vlasy.Zpět na obsah
Kapitola 6: Kapitola 6 Pobertův plánek nikdy nelže
Od Jamesova posledního setkání s Harrym uplynulo několik týdnů. Sem tam se pozdravili nebo prohodili pár vět. James někdy svého syna pozoroval při famfrpálu.
Jednou si James všiml, že se dvojčata sklánějí nad jakýmsi kusem pergamenu. Okamžitě v něm poznal Pobertův plánek.
„Kde jste ho vzali?“ vyhrkl dřív, než si uvědomil, co dělá. Fred s Georgem na něj nechápavě pohlédli. Rychle plánek poskládali.
„O čem to mluvíš?“ snažil se to zaobalit George.
„O Pobertově plánku přeci! Nedělejte, že jste ho právě neschovali!“ zamračil se James.
„Jak víš, o co jde?“ Sakra, no jo. To jsem to ale zbabral!
„Řekl – řekl mi o něm strýc. On totiž... chodil tady a vyprávěl mi, že takový plánek nakreslil spolu s kamarády,“ vykoktal výmluvu James. Proč nepředstírat, že jsem svůj vlastní strýček?
„Vážně? Tvůj strejda… no páni! To je pak ale tvoje!“ zděsil se Fred.
„No... jo...“
„Teda musím říct, že by mě nenapadlo, že narazíme na jeho právoplatného majitele,“ zabručel Fred.
„Kde jste ho teda vzali?“ nepřestával Potter.
„U školníka. Měl to v zabavených předmětech,“ vysvětlil George.
„Můžu se na něj podívat?“ Dvojčata mu plánek ochotně podala. Nejspíše je potěšilo, že ho nechce vrátit. James Potter pohlédl do mapy. Zamrazilo ho, když četl Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák,…Pobertové. Co z nich zbylo? Sirius zradil, on s Petrem jsou mrtví a Remus zůstal sám napospas svému prokletí. Proč? Proč to muselo takhle skončit? Proč Sirius zradil? James se musel ovládat, aby nezačal tyto otázky křičet nahlas. Pak očima zabloudil na plánek. Když stanul u své tečky, přešel mu mráz po zádech.
Na plánku stálo jeho pravé jméno! James Potter! Musí to přepsat. On jediný může. Je přece Dvanácterák, jeden z těch, co plánek nakreslili! Vtom si vzpomněl, že v pokoji jsou dvojčata.
„Můžu jsi to na chvíli půjčit?“ zaprosil. Dvojčata pokrčila rameny. Vytáhl hůlku. Neplecha ukončena! A zastrčil si plánek do kapsy. Vydal se rovnou do sedmého patra do Komnaty nejvyšší potřeby.
Třikrát přešel prázdnou chodbou. Jen co se objevily dveře, zapadl dovnitř. Ihned se posadil ke stolu. Znovu nechal zobrazit mapku. Našel sám sebe (komnata na plánku byla zobrazována, pokud ten, kdo v ní byl, tak chtěl) a sáhl po brku. Smazal pomocí hůlky jméno James Potter a namísto něj napsal Patrick Prongs. Podíval se naposledy na své dílo. Pak jej nechal zmizet. Cestou na kolej uvažoval, zda si plánek nechat, nebo ne.
Cestou prošel kolem kabinetu profesora Lupina. Jak mu asi je? Za pár dní bude úplněk…Chudák Remus! Zase jednou bude v Chroptící chýši muset přečkat úplněk sám... ale ne. Tentokrát ne! Vypravím se tam! Nebude muset vědět, že jsem to já. Proměním se, a až se zase vrátí do lidské podoby, zdrhnu. Co na tom, že nikdo nesmí vědět, kdo jsem? Remus se to nedozví. Prostě na něj jen dohlédnu…Jako na povel se dveře profesorova kabinetu rozlétly. Vyšel z nich Snape. Lupin užuž zavíral dveře, když si všiml Jamese -Patricka.
„Mohl bych se vás na něco zeptat?“ vypálil Potter starší. Lupin pozvedl obočí, ale nechal ho, ať vstoupí do jeho kabinetu.
„Co potřebuješ, Patricku?“
„Proč… no teda, víte, překvapuje mě, že tu byl Snape – “
„Profesor Snape,“ opravil Jamese Lupin.
„ – protože mi přišlo, že… že vás nemá příliš v lásce. Dokonce bych řekl, že by se vás rád zbavil,“ vykoktal Dvanácterák. Hmm, hezky jsem to zaobalil.
„Profesor Snape mi přinesl lektvar. Necítím se nejlépe, a tak byl tak laskav, že mi připravil lék,“ vysvětlil Remus Lupin, zjevně nevyveden Potterovými slovy z míry. Až teď si James všiml poháru na Náměsíčníkově stole. Lék? Oni už na vlkodlactví vymysleli lék? Nebo měl na mysli posilňující lektvar?
„Děje se něco, Patricku?“
„Ne, ne jen…. měl jsem o vás starost,“ vypadlo z Jamese.
„To je od tebe hezké, ale neměj. Uzdravím se,“ ujistil Jamese Lupin. Když se Potter starší vracel na kolej, zase potkal osobu jemu zde nejmilejší. Svého syna, Harryho.
„Nazdar, Harry. Jak se daří?“ zajímal se.
„No, jde to. Ale štve mě, že nemůžu do Prasinek.“
„Jak to?“ zajímal se James.
„Moji poručíci mi pergamen nepodepsali!“ Jamese polil studený pot. Jsem jeho otec, mohl bych mu ho podepsat…Jenže já jsem mrtvý! Nikdo nesmí vědět, že jsem přicestoval z minulosti…
„Však to nějak zařídíme, Harry,“ mrknul na něj. V kapse zašátral po Pobertově plánku. No jistě! Takhle by se Harry mohl dostat do Prasinek! Jenže Black…Ale já ho ochráním. Až bude v Prasinkách, dám na něj pozor.
„Harry, něco bych ti chtěl dát,“ odtušil po chvíli mlčení.Zpět na obsah
Kapitola 7: Kapitola 7 Dědictví
Zatáhl svého syna do jedné prázdné učebny. Rozložil Pobertův plánek na jednu z lavic. Na zvědavý Harryho pohled objasnil:
„Tohle patřilo tvému otci. Donedávna to měla v držení Weasleyova dvojčata. Myslím, že to teď především patří tobě. Pozorně se dívej. Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!“ Plánek se začal vykreslovat.
„Tohle je Pobertův plánek. Je to detailní mapa Bradavic. Zakresluje i několik tajných chodeb vedoucích do Prasinek. Téhle se ale raději vyhni, vede do Chroptící chýše,“ ukázal na chodbu pod vrbou Mlátičkou. Remus už sice úplňky zjevně netrávil tam, ale přesto to nebylo bezpečné místo.
„Patřila mému tátovi?“ opakoval překvapeně Harry.
„Jo, přesně tak. Proto ti ho teď dávám. Oficiálně stále patří dvojčatům, ale myslím, že to pochopí,“ mrknul na syna James. Harry stále nevěřícně zíral na zažloutlý pergamen. Se zájmem sledoval pohybující se tečky.
„Heslo, jak plánek zobrazit, jsem už říkal. Až ho nebudeš potřebovat, prostě na něj znovu klepneš hůlkou a řekneš Neplecha ukončena!“
„Opravdu si ho můžu vzít?“ zeptal se pochybovačně Harry.
„Vždyť říkám: patří ti. Je to v podstatě tvoje dědictví,“ prohlásil James. Harry se radostně usmál.
„No a jak víš, že mému otci patřil?“
„Když jsem byl malý, vyprávěl mi to strýček,“ zalhal pohotově James. Kdyby tak tušil, že já jsem jeho otec!
Zpět na obsah
Kapitola 8: Kapitola 8 Po stopách Tichošlápka
První návštěva Prasinek se blížila. James věděl, že se tam pod jeho neviditelným pláštěm a s jeho Pobertovým plánkem vydá i jeho syn. Vysvětlil i dvojčatům, co s plánkem udělal. Nejdřív byli naoko posmutnělí, nakonec však jeho čin uznali za nejvhodnější. James taky hodlal při návštěvě Prasinek trochu prohledat okolí a zapátrat po Blackovi. Byl si jistý, že v Prasinkách je Harry před Siriem Blackem v bezpečí.
Jen co se tedy v kouzelnické vesničce ocitl, rozloučil se s dvojčaty a vydal se po okraji vsi. Když zašel trochu do lesa a byl si jistý, že jej nikdo nepozoruje, proměnil se v jelena. Celý den probíhal lesem. Po bývalém příteli ani stopa. Celou dobu taky uvažoval, jak se Tichošlápek mohl dostat z Azkabanu. Nešlo mu to na rozum. Z Azkabanu přece ještě nikdy nikdo neutekl. Jak je tedy možné, že jemu se to podařilo? Nejspíše černá magie.
Když se studenti začali scházet na zpáteční cestu do Bradavic, přeměnil se James Potter zase zpět. Rychle došel do Prasinek.
„Kdes byl, Patricku? Vypadáš, jako bys prolezl Zapovězeným lesem!“ konstatoval Fred Weasley, když ho spatřil.
„No však,“ odtušil šibalsky. Pospravoval si hábit a vytahal jehličí z vlasů.
Na hradě je čekalo menší překvapení. Po hostině, když se všichni odebrali do komnat, se všichni nebelvírští studenti doslova zasekli v půlce jednoho schodiště.
„Co se stalo?“ vyptával se Helen.
„Buclatá dáma zmizela!“ odpověděla Reedyová. James překvapeně pohlédl na portrét. Byl úplně zničený. Plátno obrazu bylo rozdrásáno. Někdo jej musel zuřivě potrhat něčím ostrým. A Jamesovi bylo okamžitě jasné, kdo ten někdo je. Sirius Black! Na patě se otočil. Co nejrychleji dokázal zamířil rovnou k chodbě jednooké čarodějnice. Jak se od dvojčat dozvěděl, byla jako jediná použitelná. Měl hlavně strach, aby ho někdo nezastavil. Bylo mu jasné, kudy se Black dostal z hradu. Na hradě už totiž nebyl, tím si byl jistý.
„Dissendium!“ Vkročil do otevřeného hrbu sochy čarodějnice. Sotva se za ním zavřela, zaslechl na chodbě kroky. Rozsvítil hůlku a zamířil co nejrychleji do sklepa Medového ráje. Hledal jsi tam Harryho, co? Chtěl sis na něj počíhat, Blacku… Ale to ti já nedovolím. Zabil jsi Petra a Lily i mne. Další vraždy se již nedopustíš! Pomstím se! Pomstím Červíčka. Pomstím Lily. Všechno to v něm vřelo a dusilo. Nezáleželo mu na tom, že je mu šestnáct. Ve své době je nejlepším žákem na škole. Je zvěromág. A Black nemá ani hůlku. Tedy pokud ji neukradl. Nad hlavou spatřil padací dveře. Obezřetně je nadzvedl a rozhlédl se. Nikde nikdo. Tryskem proběhl Medovým rájem, který naštěstí nebyl zavřený. Štěstí mi nějak přeje, pomyslel si když probíhal Prasinkami. Věděl, kam šel. Byl si jistý, že je právě tam. Na místě, na které by se žádný jiný kouzelník neodvážil. Byl zadýchaný, když rychle stoupal do kopce, na němž se tyčila Chroptící chýše. Údajně nejděsivější dům v Británii…Za tohle pojmenování vděčil Remusovi Lupinovi… Prolezl dírou v plotě a zamířil k chýši. Dal si veliký pozor, aby nebyl vidět ani slyšet. Obešel barák ze všech stran. U dveří se zastavil.
„Alomohora!“ šeptl a dveře se poslušně otevřely. James Potter vstoupil. Věděl, který schod vrže, a tak neměl potíže dostat se neslyšně do patra. Dveře pokoje, ve kterém kdysi Remus Lupin zažíval své bolestiplné přeměny, byly otevřeny dokořán. Dvanácterák potichu a opatrně vkročil dovnitř. Tam na posteli s potrhanými závěsy ležel naznak jeho bývalý nejlepší přítel. Sirius Black.
Zpět na obsah
Kapitola 9: Kapitola 9 Pomsta nechutná vždy sladce
Ležel tam jen tak se zavřenýma očima a přerývavě dýchal. Zřejmě musel celou cestu běžet. Nevnímal, že není v místnosti sám. Jamese si zřejmě nevšiml. Potter starší pozvedl hůlku. Namířil jí přímo na Tichošlápka.
„Pomstím ho... pomstím ho…“ slyšel šeptat Siriuse. Voldemorta? Nikdy zmije!
„To si jenom myslíš!“ odsekl Dvanácterák. Black byl v tu ránu na nohou. Poděšeně vyskočil a sledoval šestnáctiletého Jamese (ačkoliv nemohl tušit, že jím je) těkavým pohledem.
„Panu Blackovi sklaplo! Seš v pasti, zrádče!“ zasyčel nenávistně James. Tichošlápek pořád mlčel. Buď byl příliš zaskočen situací, nebo se rozmýšlel, co udělat.
„Jsem nesmírně rád, že mám možnost pomstít se...“
„Kdo jsi?“ vypálil konečně Sirius.
„To není tvoje věc! Zrádče! Hnusnej šmejde! Za svou zradu zaplatíš!“ přísahal James a seslal proti protivníkovi zaklínadlo. V životě proti němu nepozvedl hůlku. Jenže teď měl chuť ho i zabít…
„Mýlíš se – “ opáčil pevným hlasem Black.
„Ano, mýlil jsem se! Mýlil jsem se, když jsem tě považoval za přítele!“ zahřměl Dvanácterák. Další kouzlo. Sirius se mu hbitě vyhnul.
„Přítele? My se známe?“ vykulil oči Black. James namísto odpovědi švihl hůlkou a pokusil se Siriuse omráčit. Ten však zase uhnul.
„Předal bych tě mozkomorům. Jednou jsi jim však unikl, tak nebudu znovu riskovat totéž znovu!“ prohlásil James rozhodně. Sirius se protřele proměnil ve psa. James se rozhodl ještě neměnit. Zatím nehodlal (jestli vůbec) Blackovi prozradit, kým je. Kouzlem zabouchl dveře.
„Blacku, mně neutečeš. Ať už jako pes, nebo člověk!“ Siriuse poněkud zaskočilo, že Pottera staršího nepřekvapuje, že je zvěromágem. Dvanácterák toho teda využil k tomu, aby Tichošlápka zasáhl jedním zaklínadlem. Blacka to mrštilo do rohu místnosti. Zakňučel, hned se však zase postavil na všechny čtyři. Odrazil se od podlahy a povalil Jamese na zem. Hůlka mu vypadla z rukou a odkutálela se asi metr od něj. Jamese překvapilo, že jej najednou Black nechal a odskočil od něj. Proměniv se zpět v člověka skočil po hůlce. To se dalo čekat. James se taky postavil na nohy. Role se prohodily. Teď tu stál Sirius Black s hůlkou v ruce a neozbrojený Potter.
„Zabij si mě. Jestli to podruhé dokážeš,“ odsekl Dvanácterák. Sirius nechápavě naklonil hlavu ke straně . James mu nic nehodlal vysvětlovat.
„Kdo jsi?“ pokusil se Sirius dostat z Jamese odpověď již podruhé.
„Na tom nezáleží,“ odsekl naštvaně Potter. Takhle se nechat připravit o hůlku!
„Ale jo. Jaks sakra věděl, kde se schovávám? Proč mluvíš, jako bys mě znal?“
„Protože tě znám! Nebo jsem si to alespoň myslel,“ dodal jen tak pro sebe Dvanácterák. Sirius Black se nakonec rozhodl dál se nevyptávat. Místo toho zacílil hůlkou na Jamese.
„Je mi líto,“ konstatoval suše a pak ještě vykřikl:
„Obliviate!“ James Potter si z onoho dne již nic nepamatoval.
Zpět na obsah
Kapitola 10: Kapitola 10 Když selže paměť
Cítil v nose vůni trávy a hlíny. Aniž si to uvědomoval, ležel na břiše v trávě, uprostřed bradavických pozemků. Dvě stě metrů od něj hlídala vrba Mlátivá vchod do Chroptící chýše, odkud se sem dostal. Byl celý špinavý a prokřehlý, po ránu bývala venku opravdu velká zima. Postupně se začínal probouzet z omámení. Absolutně nevěděl, jak se sem dostal. Poslední, co mu v hlavě zůstalo ze včerejška, bylo, jak odjížděli z Prasinek autobusem. Ale jak jsem se sem dostal? Proč tady ležím? Co se stalo? Takovéto otázky se Dvanácterákovi honily hlavou. Zvedl se ze země. Oklepal ze sebe listí, trávu a rosu. Až teď si uvědomil, jaká je zima. Rychlým krokem se tedy vydal ku hradu.
U brány do školy stáli po obou stranách dva mozkomorové. Sakra, prolétlo Jamesovi hlavou. Zašátral v kapse po hůlce. Nebyla tam! Našel ji až v náprsní kapse, což nechápal, vždyť si hůlku vždycky dával do kapsy u kalhot… Moc dlouho nad tím nepřemýšlel, jelikož Azkabanští strážní k němu pozvolna „připlouvali“ vzduchem. A do háje, jak se jich zbavit? Neměl ani ponětí jak. Hůlka mu byla tudíž málo platná. Naštěstí pro něj (naneštěstí pro mozkomory) se objevila záchrana. Hradní brána se otevřela a za ní škvírou nakoukl školník Filch. Kdyby se James trochu naklonil, spatřil by za jeho zády profesora Lupina a Minervu McGonagallovou. Mozkomorové se vrátili na svá stanoviště.
„Pane Prongsi!“ vyjekla profesorka. I když James-Patrick věděl, že ho nečeká nic dobrého, zamířil přímo k nim. Argus Filch za ním zase bránu zavřel a na tváři se mu rýsoval spokojený úšklebek. Věděl, že Prongs (Potter) je ve více než pořádném maléru.
„Co... co jste proboha dělal venku?!“ soptila McGonagallová.
„Paní profesorko, já opravdu nevím,“ omlouval se. Lupin měl ve tváři taky naštvaný a pohoršený výraz. To Jamese hodně ranilo.
„Jak jste mohl! Vždyť sám víte, že se kolem potlouká Sirius Black!“ pokračovala McGonnallová. James ani nevěděl, že se s ním včera utkal.
„Vážně nevím – “ hájil se Potter.
„O tom si promluvíme i s ředitelem!“ přerušila ho Minerva a všichni tři vyrazili k jejímu kabinetu. Celou cestu se James snažil rozpomenout na včerejšek. Jeho paměť ho však zradila. Dorazili na místo. Posadil se na křeslo proti profesorce přeměňování. Lupin jí stál za zády. Dosud nepromluvil. James měl hrozný strach, co s ním bude. Sám nevěděl, co mohl dělat na školních pozemcích, když si nepamatoval, jak se tam dostal. McGonagallová začala s výslechem.
„Proč jste opustil školu?“
„Paní profesorko, já nevím, jak jsem se tam ocitl! Nic si nepamatuji od chvíle, co jsme odjeli z Prasinek!“ vysvětlil naléhavě Dvanácterák.
„Jak to?“ vložil se do rozhovoru Remus Lupin.
„Nevím. Nic nevím. Nemůžu si vzpomenout,“ zavrtěl zoufale hlavou šesťák.
„Pane Prongsi, hlavně nelžete,“ upozornila Minerva McGonagallová.
„Nelžu! Od odjezdu z Prasinek si nepamatuji nic!“ opakoval James. Počínal si být bezradný.
„Vážně? Nic? Ani to, že školu navštívil Sirius Black?“ ozval se Lupin. Potter vytřeštil oči.
„Cože? On tu…“
„Včera trestanec Black napadl obraz Buclaté dámy. Poté utekl,“ objasnila profesorka.
„To přece…“ vyjekl překvapeně James.
„…není možné? Je to tak, pane Prongsi,“ doplnil Jamese kdosi ode dveří. Všechny tři pohledy se stočily tímto směrem.
Ředitel školy přešel k Jamesovi.
„Mohli byste nás nechat o samotě, Remusi, Minervo?“ otočil se na členy učitelského sboru. Oba jen kývli a vyšli z kabinetu. Brumbál si sedl na místo profesorky McGonagallové.
„Tak, Jamesi. Jak to bylo?“ upřel na něj svůj pohled.
„Pane, probudil jsem se nedaleko vrby Mlátičky. Nevím, jak jsem se tam dostal. Poslední, co si pamatuji z předešlého dne, je odjezd z Prasinek,“ opakoval už potřetí Potter starší. Albus se na něj zkoumavě podíval.
„A nevšiml sis něčeho zvláštního, když ses probral?“
„Ano. Moje hůlka byla v jiné kapse, než si ji obvykle dávám. Ale to snad není nic...“ řekl James.
„To je důležitá stopa, Jamesi. Ukaž mi tu hůlku,“ požádal Dvanácteráka ředitel. Žák ochotně uposlechl. K Jamesově hůlce Brimbál přiložil tu svou tak, aby se jejich špičky dotýkaly. Poté pronesl:
„Prior incantato!“ z hůlek vyšlehl záblesk světla a ve vzduchu opsal název zaklínadla: Obliviate.
„Deletrius!“ zamumlal následně Brumbál. Nápis zmizel. Vrátil Jamesovi hůlku.
„Tak to bychom měli. Myslím, že je zcela zjevné, co se stalo,“ odtušil. Když viděl Potterův nechápavý výraz, začal vysvětlovat:
„Podle zdrojů – a ty jsou velmi přesné – trestaný Sirius Black nemá hůlku. Zamysli se. Včera se Black pokusil dostat do nebelvírských komnat. Nepodařilo se. Kdybys to zjistil, co bys udělal?“ James Potter se zamyslil.
„No… asi bych se ho pokusil najít,“ vypadlo z něj po chvíli namáhavého přemýšlení.
„Přesně,“ pokýval hlavou Brumbál. „A dnes ses probudil na školních pozemcích. Přitom si nepamatuješ nic od odjezdu z Prasinek. Někdo navíc, jak se zdá, použil tvou hůlkou zaklínadlo na vymazávání paměti. Co z toho plyne?“ James zase chvíli uvažoval. Brumbál ho nechal horečně přemýšlet. Dvanácterákovi najednou svitlo:
„No ovšem! Chcete říct, že jsem se vydal hledat Blacka a on na mě mou hůlkou použil paměťové kouzlo?“
„S největší pravděpodobností to tak bylo,“ souhlasil Albus Brumbál.
„Parchant!“ ulevil si James.
„Spíše mě překvapuje, že tě nezabil. A ke všemu, jak se zdá, tě odnesl na školní pozemky!“ podotkl Brumbál. I Jamese to zaskočilo.
„To je divný. Že by vrah nechal naživu někoho, kdo ho našel? Nechápu,“ vrtěl hlavou James.
„Ani já. Mám jen starost, jestli ti ještě nějak neublížil,“ dodal ředitel.
„Myslím, že ne,“ vyvrátil jeho obavy Potter.
„Dobře, Jamesi. Myslím, že by ti prospěla vydatná snídaně a spánek,“ ukončil rozhovor Brumbál. Oba zamyšleně opustili kabinet profesorky McGonagallové. James ani netušil, že ho kdosi podezřívavě sleduje, jak odchází…
Zpět na obsah
Kapitola 11: Kapitola 11 Podezřelý
Jen co se James Potter alias Patrick Prongs ocitl na koleji, utvořil se kolem něj chumel zvědavců.
"Člověče, kdes byl?" vypálil Fred.
"Reedyová říkala, že ses vypařil, co jsi zjistil, že Buclatá dáma je v trapu.."
"Když nás všechny nasáčkovali do Velký síně, nebyls tam," nepustili jej ke slovu ani Weasleyovi, Helen ani Harry, Herm či Jordan.
"Já… byl venku," přerušil je James.
"Ty vole, cos dělal venku, když tu řádil Black?" vyvalil oči Lee.
"Hledal ho," řekl popravdě James. Hlouček kolem něj zděšeně vyjekl.
"Našels?!" zajímal se Harry.
"Já… asi jo.."
"Páni!" vyhrkla dvojčata. "Co se stalo? Povídej!"
"Koukejte," začal James. "Nepamatuju si nic od odjezdu z Prasinek."
"Jak to..?"
"S Brumbálem jsme přišli na toto; utkal jsem se s Blackem.." (Nevšímal si Helenina vyjeknutí ani obdivného hvízdnutí od Weasleyovic dvojčat) "… jenže mi pak sebral hůlku a vymazal mi paměť. Probudil jsem se dnes na pozemcích a nic si nepamatuju."
"Si děláš srandu, ne? Neříkej, že tě Black jen tak, jen tak, nechal běžet?!" ozvala se Helen.
"Vždyť říkám, že nic nevím. Mám úplný okno," opakoval James. Už ho to unavovalo.
"Hmm, to je zajímavý. A žádný zranění nemáš?" starala se Reedyová.
"Ne, i když Brumbál se bál, jestli na mě Black nepoužil nějakou kletbu…" Na tváři Rona, Hermiony a Harryho se mihl jakýsi výraz zaujetí nad poslední větou, nic znát však nedali.
"Promiňte, ale mám hlad jako vlk," omluvil se James a raději se vzdálil na snídani.
"Byl ňák divnej, nezdá se vám?" hleděl mu do zad Fred.
"Jo, to jo," zamumlali jednohlasně Harry a jeho přátelé.
"Co myslíte, očaroval Black Patricka, nebo ne?" zeptala se kamarádů Hermiona, když všichni tři zabralisvámísta v křeslech u krbu. Harry jen pokrčil rameny.
"Já bych řekl, že jo," odpověděl Herm Ron.
"Víte, mě přišel divný už od začátku. Zničehonic se na škole objeví kluk, cizinec… a především má zjevný zájem o přátelství s tebou, Harry," chrlila Hermiona.
"Na tom něco je," přidal se Ron.
"Pak… dvojčata říkala, že v Prasinkách nebyl. Prý hned po příjezdu zmizel a objevil se až těsně před návratem do školy. No a nakonec pak to, že zmizel…" pokračovala Grangerová.
"Co tím chceš říct?" zajímal se Harry, který poznal, že Hermiona tím něco chce říct.
"Není třeba možné, že je ON převlečený Sirius Black?" vypadlo z Herm.
"No to... to je nápad!" souhlasil s ní Ron.
"Ale co vás nemá," odsekl Harry, "vždyť je jen obyčejný student na výměnným pobytu… navíc mi dal plánek…"
"Právě! Co když ti ho dal, aby tě vylákal ze školy?" napadlo Hermionu. Harry Potter se zamyslel.
"Možný to je…ale tvrdil, že plánek patřil mému otci… Že je to moje dědictví," připomněl Harry.
"A jak to věděl?" zaujalo Rona.
"Prý jeho strýček mu o něm vyprávěl."
"Harry… to se mi nezdá," ozvala se Hermiona.
"Je mi taky podezřelý. Co když je doopravdy převlečenej Black?" připomněl myšlenku Grangerové Ron.
"A jak by se převlékl?" zajímal se Harry. Pořád si nebyl jistý, jestli má dát přátelům za pravdu.
"Pamatuješ, co jsme minulý rok dělali v dívčích umývárnách?" odvětila Herm.
"Mnoholičný lektvar!" vyhrkl Harry. Zdá se, že konečně uvěřil.
"Tak to máme pořádnej průšvih. Sirius Black je mezi námi!"
Zpět na obsah
Kapitola 12: Kapitola 12 Sám
Patrick Prongs alias James Potter v posledních týdnech zklamaně zjišťoval, že se ho Harry, Ron a Hermiona poněkud straní. Vždycky jak si k nim přisedl museli náhle do knihovny, když je pozdravil vyměnili si významné pohledy, kterým absolutně nerozuměl. A co víc. Dvojčata a Lee s ním taky přestali komunikovat. Tedy nepřestali, ale zdržovali se dlouhých rozhovorů. Většinou se jen pozdravili u snídaně a pak ho celý den ignorovali. Netušil, že se proti němu spikli s triem. V podstatě jediný kdo jej ještě nepřehlížel byla Helen Reedyová. James byl z toho zmatený a nešťastný. Stokrát už měl chuť na Harryho vyjet jak může nebrat na vědomí vlastního otce, jenže nemohl. A to mu vadilo ještě víc. Věděl totiž jak Harryho trápí, že nikdy nepoznal vlastní rodiče. Rád by mu pomohl, ale nesměl. Nikdo se nesměl dozvědět, že Patrick Prongs je doopravdy James Potter.
Jednou se tak James sám toulal po chodbě hradu. Měl už dost jak na něj všichni podezřívavě pokukovali a vyhýbali se mu. On, James Potter, který byl zvyklý na neustálou přítomnost svých kamarádů byl najednou sám. Nevěděl ani proč se tak k němu chovají. Takhle tomu bylo od té doby co se „pravděpodobně“ utkal se Siriusem Blackem. Tušil, že to s tím nějak souvisí. Teď víc než kdy jindy litoval, že ho nezabil. Ovšem sám si nebyl jistý jestli by to dokázal. Když se tak toulal ani nezaregistroval, že není na chodbě sám.
„Patricku?“ ozvalo se za ním. James leknutím nadskočil. Obrátil se na patě a zjistil, že hledí přímo do tváře svému někdejšímu příteli Remusovi.
„Promiň, jestli jsem tě vylekal. Nemáš čisté svědomí?“ usmál se Lupin. James mu úsměv oplatil ale smutný. Už dlouho nic nevyvedl. Od té doby co se s ním dvojčata Weasleyovi a Lee Jordan přestali bavit, nic neprovedl. Samotnému se Jamesovi nechtělo. Protože legrace bez kamarádů je upřímně na h….o.
„Ne, pane profesore,“ odpověděl tedy. Znovu se musel pousmát, protože by jej nikdy nenapadlo, že bude muset Remusovi říkat pane profesore. No popravdě by jej ani nenapadlo, že se podívá do budoucnosti.
„Co tu vlastně děláš?“ zajímal se Náměsíčník.
„Zaháním nudu,“ odvětil popravdě Potter starší.
„Nudu? To je možné, když jsi na pokoji s Fredem a Georgem Weasleyovými?“ podivil se Lupin.
„No právě. Oni se se mnou už nebaví,“ řekl smutně James. Lupinovi se Jamese Pottera nejspíše zželelo protože navrhl:
„Nechtěl bys ke mně zajít na čaj?“
„Hrozně rád, pane profesore!“ Pane profesore. Css, jestli se vrátím tak ti o tom budu vyprávět, Náměsíčníku! Teda pokud se vrátím…
„A víš proč se s tebou tví kamarádi nebaví?“
„Ne. Ignorujou mě od té doby co jsem bojoval se zrádcem Blackem…“ vysvětloval Patrick-James. Byl rád, že o tom může hovořit i s někým jiným než s Helenou, kterou už musely jeho problémy unavovat.
„Víš, Patricku, myslím, že mají…strach,“ začal Remus Lupin.
„Strach? Z čeho?“ nechápal Dvanácterák.
„Myslím, že poněkud… ,pochybují´ o tom kdo jsi,“ pokračoval nejistě učitel Obrany proti černé magii.
„Jak pochybnosti o tom kdo jsem?“ zděsil se Patrick. Snad nezjistili kdo jsem…
„Prostě řekl bych, že nevěří tomu, že jsi Patrick Prongs. Myslí si, že se za něj jen vydáváš,“ upřesnil Lupin.
„Oni na to přišli!“ zamumlal si jen tak pro sebe Dvanácterák ohromeně.
„Cos to řekl?“ zaujalo Remuse, který tu věty bohužel zaslechl taky.
„Ne, nic,“ odvětil rychle James. Já debil! To musíš říkat nahlas všechno co tě napadne?! Náměsíčník se sice dál nevyptával, ale ve tváři se mu zračil podezřívavý výraz. Vtom někdo znenadání vstoupil, a tak přerušil jejich rozhovor.
„Nesu vám vlkodlačí lektvar, Lupine…á omlouvám se, nevšiml jsem si, že máte návštěvu. To vlkodlačí mi uklouzlo,“ profesor Snape, však zjevně absolutně nelitoval svých slov. Na tváři mu pohrával škodolibý úsměv. Za to Lupin poněkud (jestli to bylo vůbec možné) zbledl. Teda ty jsi hajzl Srábku! No počkej však tobě ten mastnej úsměv zmizne!
„Vlkodlačí? On už byl vynalezen vlkodlačí lektvar? Ale to je báječné!“ James vůbec nemusel předstírat překvapení. O tom, že existuje vlkodlačí lektvar skutečně nevěděl. Snape i Lupin se zatvářili ohromeně.
„Abyste rozuměli u nás ho ještě nevynalezli..“ pokračoval James. Byla to pravda ovšem když říkal u nás, neměl na mysli zemi ale dobu. S nesmírným potěšením sledoval Severusův výraz. Ten se jen ušklíbl a stejně jako nečekaně přišel i odešel.
„Patricku, tys věděl, že jsem vlkodlak?“ ozval se profesor Obrany.
„Jo, věděl,“ odvětil James a pořád se usmíval nad svým triumfem.
„Teda ne, že by mě to překvapovalo…spíše mě ohromila tvá reakce,“ řekl popravdě Remus.
„Můj kamarád – tam odkud pocházím- “ (Záměrně neřekl zemi, protože myslel dobu) „je taky vlkodlak,“ odtušil vlastně popravdě Potter starší. Tedy spíše ty jsi ten kamarád, Náměsíčníku…
„A tak. Víš, spousta lidí byla proti tomu abych učil, když jsem vlkodlak. Jelikož však beru vlkodlačí lektvar jsem prakticky neškodný vlkodlak,“ vysvětloval Lupin.
„Jak vlastně působí ten lektvar?“ zajímal se Patrick alias James.
„Když jej beru pravidelně, usměrňuje moje zvířecí pudy po přeměně. Prostě se stočím do klubíčka tady v kabinetu a přečkám tak úplněk. Sice mě to neušetří bolestivé přeměny, ale – “
„Pořád lepší než Chroptící chýše,“ uklouzlo Patrickovi. A sakra. Ty jseš vážně blb! Neumíš si dávat pozor Na jazyk!
„Už budu muset jít,“ zamlouval to honem James. A velmi rychle se rozloučil a raději se vzdálil. Profesor Obrany proti černé magii měl o pár důvodů víc, proč Patricka Prongse podezřívat…
Zpět na obsah
Kapitola 13: Kapitola 13 Nedorozumění
Od onoho rozhovoru uběhl nějaký ten týden. James alias Patrick zvažoval co bude dělat. Ví tedy, že nejsem Patrick Prongs…teda mají podezření. Mohl bych je přesvědčit, že jím opravdu jsem anebo... Počkat. Když ví, že nejsem Patrick Prongs, ví kdo jsem doopravdy? Zjistili mé pravé jméno? A kdyby ano – proč mě přehlížejí? Takové a jiné myšlenky mu vířily hlavou až příliš často. James se počínal obávat aby na něj ta samota neměla negativní účinky. Remus tak dokázal žít dvanáct let – tak to snad těch pár týdnů – nebo měsíců (přeběhl mu mráz po zádech) vydržíš! napomínal se. Jeho jedinou útěchou byla Helen. Sice se spolu vídali jen na hodinách, protože byla věčně pryč se svou kamarádkou, ale jemu to stačilo. Lepší než mí spolubydlící. Dělá jim problém mě i pozdravit.
Blížil se konec listopadu. Nádvoří Bradavického hradu tonulo v záplavě uschlého listí, stejně jako studenti. James několikrát viděl jak Lee a Fred s Georgem se zahrabávají do listí a lekají všechny, kteří kol nich projdou. Čím víckrát to viděl tím větší měl chuť si s nimi promluvit o své identitě. A hlavně s Harrym.
Příležitost měl jednou odpoledne po vyučování.
Onehdá šel do knihovny. Chtěl si udělat úkol, když už nic jiného. Zrovna jak našel knihu co potřeboval, zaslechl za rohem známé hlasy…
„… já ti nevím Hermiono. Nejsem si jistý zda by nám věřili,“ v hlase poznal George Weasleyeho.
„Profesorský sbor by se to, ale měl dozvědět!“ oponovala mu. James netušil o čem se baví, přesto se pozorně zaposlouchal.
„Já souhlasím s Georgem,“ ozval se Fred.
„Jak jinak,“ odvětil Lee.
„Hermiono, uznej, že je to dost riskantní. Jsem si jistej, že říct to Gonagallce pošle mě na ošetřovnu,“ přisadil si Ron.
„Ale co třeba Lupin? Ten by nám možná věřil,“ napadlo Harryho. „Už jednou jsem mu říkal, že se mi Prongs nezdá...“ Baví se o mě! Chtějí snad prásknout, že nejsem Patrick Prongs? Brumbál to ví. Jenže nesmí říct, stejně jako já, kdo jsem. Musí to zůstat pouze mezi námi.
„A co on na to?“ zajímalo Freda Weasleyeho. James se rychle rozpomněl o čem je řeč.
„No říkal, že možný je všechno. Podle mě ho taky podezřívá,“ zněla odpověď. Cože Náměsíčník mě podezřívá? To snad ne! I když po tom co jsem říkal u něj v kabinetě se ani nedivím…
„Takže Lupin. To je asi jediný profesor na škole, který za to stojí. Nebo Brumbál!“
„Brácho, říďa je sice blázen, ale ne tak velký,“ spřahl Rona Fred.
„Hm, ale měl by vědět co je Prongs zač,“ ozval se Harry Potter.
„Povím, že by mě nenapadlo, že poznám jeho osobně. Ke všemu, že budem spát v jedný ložnici!“ prohlásil Lee.
„Myslím, že by to nenapadlo nikoho. Přece jenom jsme si všichni mysleli, že se už nikdy neobjeví – teda jako – “
„Já, Rone, nechápu jak ses jen mohl dostat do třetího ročníku, vzhledem k tvým úžasným vyjadřovacím schopnostem,“ skočil mladšímu bratrovi do řeči George Weasley. Kdyby James viděl za roh spatřil by Rona a jeho červené uši v plné kráse.
„Ovšem nejdůležitější je,“ připomněla Hermiona Grangerová, „aby se on nedozvěděl, že víme kým je doopravdy.“ James už to nevydržel.
„Pozdě,“ odsekl nahlas a vyšel zpoza rohu. Všichni na něj němě zazírali. Slabším jedincům se na tváři mihl výraz strachu, což James Potter upřímně nechápal. Ticho už začínalo být nesnesitelné.
„Takže vy víte kdo jsem?“ prolomil jej Dvanácterák. Všech šest jej těkavě pozorovalo. První se ozval jeho syn.
„Jo víme. Co s tím budeš dělat?“
„Co já? Co bych podle tebe měl asi dělat?“ rozčiloval se James. Co bych měl dělat? Já už měsíc nedělám nic! Jen sleduju jak mě přehlížíte! Chtělo se mu křičet.
„Třeba nás zabít,“ odsekl Harry. James, kdyby nebyl zaskočen odpovědí, mohl vidět jak vytahuje hůlku. On tu svou nechal v kapse.
„Zabít? To bych si pomohl,“ odfrkl si nakonec. Sice absolutně nechápal proč by je měl zabít…
„Minule to tak nevypadalo,“ odtušil Potter mladší. Kromě něj nikdo a jeho přátel dosud nepromluvil.
„Minule? Nevím o čem mluvíš!“ řekl James popravdě. Z pohledů přítomných nedokázal nic vyčíst.
„Vážně?“ ozvala se ironicky konečně Hermiona. To už se zdáli být všichni sebevědomější.
„Myslím, že bychom měli jít za Lupinem hned,“ usoudil Fred Weasley. Potter starší ho v životě neviděl vážnějšího.
„K čemu ti bude?“ odsekl James. Proč chtějí říct Náměsíčníkovi kdo jsem? Ví snad, že jsme se kamarádili?
„Je učitel Obrany proti černé magii ne?“ odtušil George.
„Tý jo, bez tebe bych to nevěděl,“ protočil panenky James. Kruci, já nic nechápu! Když ví kdo jsem proč se tak chovají?
„Hele můžete mi vysvětlit proč se ke mně chováte takhle? Já nic neudělal!“ dožadoval se James odpovědi. Když všech šest posměšně pokřivilo obličej a ironicky zamumlali něco ve smyslu „To určitě", zůstal jen nechápavě hledět.
„To, že seš trestanec Black, ti nestačí?“ zasupěl Harry. James na něj pohlédl výrazem člověka, který poprvé v životě uviděl mrakodrap. Oni si myslí, že sem Black?Já a Sirius Black? No to mě podržte! A neovladatelně se rozchechtal. Šestice jen sledovala jak se válí po zemi a chechtá se na celé kolo. Nutno podotknout, že absolutně nevěděli čemu. James nebyl schopen se uklidnit. Když už to, ale vypadalo, že Fred jde přece jenom pro profesora Lupina, ozval se.
„Počkej. Myslím, že došlo k nedorozumění,“ zastavil jej. Všichni ho zaujatě sledovali. „Nejsem Sirius Black.“ Když viděl jejich nevěřícné pohledy dodal: „Vážně. Nechápu jak vás to mohlo napadnout.“
„Když nejsi Sirius Black… tak kdo jsi?“ odtušil Fred.
„Patrck Prongs.“
„Opravdu? Tak proč jsi říkal, že jsme přišli na tvé pravé jméno?“ ozvala se Grangerová. James Potter na ni zděšeně pohlédl. A do háje! Teď jim je jasné, že nejsem Prongs. Jenže já jim nemůžu říct kdo jsem. Nemůžu…
„Tak kdo jsi?“ opakoval po Fredovi Lee Jordan.
„To – to nemůžu říct,“ vypadlo z něj. Zavadil pohledem o svého syna. A aby se vyhnul dalším otázkám, na patě se otočil a zmizel šestici z dohledu…
Zpět na obsah
Kapitola 14: Kapitola 14 Příbuzný...
Ačkoliv to bylo zhola nemožné, dával James veškerou svou snahu do toho, aby se vyhnul komukoliv z oné šestice. Což bylo ještě víc nemožné vzhledem k tomu, že tentokrát se mu místo aby vyhýbali, lepili na paty. Navíc s dvojčaty a Leem sdílel ložnici. Schválně chodil spát jako poslední, všetečným otázkám se však nevyhnul. Jednou ho dokonce Weasleyovi vzbudili o půl druhé ráno a snažili se využít jeho rozespalosti k vymáhání odpovědí na své otázky. Měli naštěstí pro Jamese, naneštěstí pro ně, smůlu. James alias Patrick absolutně nevěděl jak z toho ven. Díkybohu se blížili Vánoční prázdniny, na které jeho spolubydlící odjížděli domů. Ovšem Harry, Ron a Hermiona zůstávali. A James – jak jinak – taky.
Konečně, pomyslel si James, když všichni tři jeho spolubydlící odjeli pryč. Byla to úleva, když se ho v jednom kuse pořád někdo neptal na pravé jméno. Sice tu pořád byl jeho syn a jeho přátelé, ale těm se snad zvládne vyhýbat. Největší ironií na tom bylo, že ještě před pár týdny James Potter chtěl, aby ho těch šest lidí bralo na vědomí a teď se jim vyhýbal on. A přitom se jim nechtěl vyhýbat. Jenže po tom incidentu v knihovně… Kdyby věděl, že si myslí, že je Black, nikdy by nepřiznal, že není Patrick Prongs. Osud mu to pěkně zavařil… Kdyby byl Brumbál, alespoň úspěšnější v hledaní způsobu jak mě vrátit…jenže to nebyl. Ztvrdnout tu nadosmrti se mi fakt nechce. Sice tu mám syna, ale stejně se mu musím vyhýbat, tak co, myslel si Dvanácterák. Navíc byl rozladěný kvůli Vánocům. Měli to totiž být jeho první svátky, jež stráví bez přátel či rodiny.
Škola byla najednou skoroprázdná a tichá. Žádné davy studentů, fronty před učebnami nebo nepřehlušitelný hluk. Na prázdninách tu zůstávalo sotva deset studentů. Tudíž už byl pro Jamese problém ztratit se v davu. Momentálně to nebylo možné. Navíc, i když Potter starší znal Bradavický hrad lépe než kdokoliv jiný, Pobertův plánek mělo trio. Teď začínal Dvanácterák litovat, že mu ho vůbec dal.
To jsou ty nejhorší Vánoce co jsem kdy zažil, pomyslel si trpce James. Byl den po Božím hodu. Nešlo o to, že nedostal žádné dárky, ale, že nemohl být se svými přáteli. Všichni čtyři většinou zůstávali v Bradavicích a užívali si volna. Jenže tady byl jen on…Sirius se schovával tam někde venku, Petr je mrtvý jeho vinou a Remus je momentálně vlk. Pobertové..takhle to nemělo skončit. Až se vrátím – jestli se vrátím – dohlídnu na to aby to tak nedopadlo, říkával si James. Jenže s jeho návratem, jak už bylo řečeno, to vypadalo víc než bledě. To bylo hodně špatné. Protože, i když si to Dvanácterák neuvědomoval, na jeho návratu závisela existence nejednoho člověka…
James-Patrick došel na kolej a doufal, že nenarazí na nikoho kdo by se ho vyptával na jeho pravé jméno. Doufal marně. Sotva prošel portrétem Buclaté dámy uviděl u krbu v křeslech (mimochodem v těch, ve kterých obyčejně sedával on i zbytek Pobertů) sedět Harryho a jeho přátelé. Když ho spatřili ustali v rozhovoru. Dvanácterák zamířil rovnou do ložnic, ale jeho syn jej zastavil.
„Patricku? Mohly bychom si promluvit?“
„O čem?“ odvětil nevrle jeho otec.
„O Pobertově plánku,“ odvětil Potter mladší. O Pobertově plánku? Proč? No aspoň se to netýká mé identity. Dvanácterák si k nim bez odmlouvání přisedl. Harry hned spustil.
„Kdyžs mi ho dával říkals, že patřil mému otci.“ Čili mně, pomyslel si Dvanácterák, pouze však přikývl.
„A taky, že ti o plánku vyprávěl tvůj strýc,“ pokračoval Harry. James zase přisvědčil. Kam ta debata vede?
„No tak mě napadlo…“ Harry se nadechl: „Nebyl tvůj strýc můj otec?“ James zkoprněl. Tohle ho nenapadlo. Vlastně by to mohl využít ve svůj prospěch…
„Jo. Je to tak,“ přisvědčil James. Když si bude myslet, že jsme příbuzní už mě nebudou otravovat s mým pravým jménem a já se s nimi budu moct zase bavit!
„Takže – takže jsme bratranci?“ pokoušel se tomu Harry uvěřit. Sice to byla lež ale příbuzní byli tak jako tak, jenom bližší..
„Už to tak vypadá,“ odtušil James. Plán vyšel.
„Páni! Já mám fakt dalšího bratrance? Nikdy mě nenapadlo, že poznám ještě nějakého dalšího svého příbuzného! Ještě k tomu z otcovy strany!“ chrlil ze sebe radostně Potter mladší. Mě by zase ani ve snu nenapadlo, že poznám svého syna tímto způsobem, říkal si Dvanácterák v duchu.
„Ale když je tvůj otec bratr Jamese Pottera, proč jsi byl v Austráliii? To nestudoval tady?“ zajímala se Hermiona, jež spolu s Ronem doposud mlčela. V Potterovi starším hrklo. Na vymýšlení výmluv a alibi byl doslova cvičený profík, ale ještě nikdy si nevymýšlel, že má bratra, který je jeho otcem…
„Nooo..totiž ne. Oni se pohádali a táta odjel do Austrálie. Několikrát se pak ještě navštívili, ale když pak strýc umřel – “ (Nebo spíše já, zachvěl se Dvanácterák) „už se sem nevrátil,“ řekl James první co ho napadlo. Doufal, že to znělo věrohodně.
„Hmm..to jsem nevěděl, že měl tvůj táta bratra,“ ozval se Ron. Já taky ne, pomyslel si James to co Ronovi Harry odpověděl nahlas.
Zpět na obsah
Kapitola 15: Kapitola 15 Zelená a černá
Od Vánoc se všechno, jako mávnutím kouzelného proutku (nebo spíše hůlky), změnilo. Jamesův plán vycházel dokonale. Už pro nikoho (jen ovšem pro jistých šest lidí) nebyl neznámý a podezřelý cizinec, ale Harryho ztracený bratranec. Aktivně se zase zapojoval do žertíků Freda a George a Leeho. Občas si dal se svým bratrancem, který byl doopravdy jeho synem, závod na košťatech. Sice neměl oproti Kulovému blesku, jež Harry dostal k Vánocům, šanci, ale i tak to byla zábava. James s nesmírným potěšením zjišťoval, že Harry Potter po něm zdědil vlohy pro famfrpál. Čas běžel jako o překot. Jak v roce 1993, tak v roce 1976 kde měl teď James být. Když školu podruhé navštívil Sirius Black a málem zabil Rona, zase se James pokusil jej najít. Tentokrát mu v tom však zabránila Helen Reedyová, která mu to jednoduše nedovolila. Nebýt toho, že to byla Jamesova kamarádka neposlechl by ji.
Už bylo po velikonočních prázdninách, blížili se zkoušky i famfrpálové finále. I když v této době James nebyl členem nebelvírského famfrpálového mužstva, emoce, které jím vřely se dotýkaly i jej. Nevynechal jedinou příležitost seslat kletbu na zmijozelské protivníky. Nutno podotknout, že zaklínadlo Levicorpus zde nebylo známé, takže s ním měl Dvanácterák samé úspěchy. Sice to taky znamenalo spoustu školních trestů, ale zábava musí být, že? Přesto byla atmosféra na škole hodně napjatá.
„Zmijozel prostě nemá šanci,“ prohlásil sebevědomě Fred večer před finálem.
„Jo všichni jsou tak nafoukaní, že neustojí ani nejjemnější větříček,“ přidal se k bratrovi George. Střelkyně se nebelvírského družstva se tomu spíše afektovaně než upřímně smály. Každý zaháněl trému po svém. James spolu s Hermionou Grangerovou ujišťovali Harryho, že mají zápas v kapse. Pak však Oliver Wood nařídil svému mužstvu zalehnout. Jako by to byl i povel pro ostatní všichni si to namířili do ložnic.
Kdyby James, stejně jako Harry vstal dřív spatřil by na pozemcích svého někdejšího přítele ve své druhé psí podobě. Jenže tak neučinil. I přesto se mu dnes podařilo ho spatřit na vlastní oči…
Během snídaně byla atmosféra snad ještě horší než při bitvě u Waterloo. Stejně vražedná, možná i víc. James Potter si neodpustil nějaké to uřknutí. Dvojčata jakbysmet. Pak však oni i Harry museli jít přichystat se na zápas. James s Helen se vydali na tribuny, přitom velmi nevybíravým způsobem pomlouvali zmijozelskou kolej. Jejich slovník rozhodně neobsahoval slušné výrazy. Taky je profesorka McGonagallová několikrát napomenula, když se vyjadřovali moc hlasitě. Bylo však na ni vidět, že jim dává za pravdu.J
Když se do vzduchu vznesly oba týmy oděné v rudých a zelených hábitech bylo takřka nemožné slyšet vlastního slova. Lee Jordan velmi dobře a zaujatě komentoval zápas a doprovázely jej souhlasné výkřiky nebelvírských i bučení zmijozelské koleje. Zrovna dala Alice Spinnetová druhý gól, když Jamese zaujalo i něco jiného než hra (bylo s podivem, že taky vnímal něco jiného). Několik set metrů za tribunami u Zapovězeného lesa James spatřil velkého černého psa. Jen tak tam stál ve stínu lesa a zdálo se, že taky sledoval zápas. Blbost psi přece famfrpál nesledují, myslil si James. Náhle mu to došlo. Pokud ovšem jsou opravdu psy…Dvanácterák úplně zapomněl na zápas. Vstal a opustil rychle tribuny. Všichni byli tak zaujati hrou, že mu nevěnovali sebemenší pozornost. James je už měl za zády. Běžel rovnou k lesu. Psa sice již neviděl, ale byl odhodlán jej najít. Psa, jakého psa? Siria Blacka! Běželo mu hlavou. Když si byl jistý, že jej nikdo nevidí, proměnil se v jelena. Hned se mu běželo o poznání lépe. Proběhl kolem Hagridovi hájenky - Tesák uvnitř se zuřivě rozštěkal – rovnou do lesa. Větve byli naštěstí tak vysoko, že se mu do nich nezamotávalo paroží. Rychlým klusem se vydal přibližným směrem útěku Tichošlápka. Napínal uši a pozorně se rozhlížel, větřil (jako člověku by mu to asi moc nepomohloJ), ale nic nenašel. Zamířil trochu hlouběji do lesa. Prodíral se keři a stromky. Teď už musel trochu sklánět hlavu, aby jeho paroží nezachytily nízké větve stromů. Po chvíli hledání se cosi šustlo v kapradí. A opravdu. Po chvíli z něj vyšel obrovitý chundelatý pes černý jako uhel. Dvanácterák na nic nečekal a vyrazil. Pes-zvěromág se polekal a dal se na zběsilý útěk. Byla to docela vyrovnaná honička. Jelena brzdilo paroží a psa lesní podrost. Mířili víc k okraji lesa. Jamesovi bylo jasné, že Tichošlápek doufá, že se ho zbaví, když zajdou víc k lidským obydlím. Zrychlil tedy, i když jej lidi nemohli zastavit. Sám byl jedním! Pronásledování bylo nekonečné a zjevně se ani jelen ani pes nehodlali vzdát. Black jistě nevěděl, že jej pronásleduje zvěromág a ne zdivočelý jelen. Za to Dvanácterák moc dobře věděl po kom jde. Poznal by ho i kdyby změnil podobu. Ten výraz a ty oči jej vždycky prozradí. Neexistuje totiž moc psů, jež mají šedomodré oči. A už vůbec ne těch, co se dokáží měnit v lidi. Tentokrát tě dostanu! Přísahal v duchu James. Les řídl. To mu nahrávalo do karet. Avšak i přesto se Tichošlápek nepatrně, ale jistě, vzdaloval. Když se ozvala hromová rána, Dvanácterák se zkoprněle zastavil. Pes byl již v nedohlednu. Jelen se zmateně otočil za původcem hluku. A když ho uviděl ztuhla mu krev v žilách. Tebe jsem teď potřeboval ze všech nejvíc…
Zpět na obsah
Kapitola 16: Kapitola 16 Na lovu
Před Dvanácterákem stála osoba, která mu byla ze všech existujících tvorů momentálně nejméně sympatická. Byl to člověk. A ne ledajaký. V ruce svíral dlouhou pušku. Pytlák.
„Šikovný jen tam zůstaň ať tě můžu zastřelit,“ brblal si spokojeně. Jsem v háji! Doslova! Jestli mě ten šílenec zabije je po mě! Doslova. A nemůžu se změnit vždyť je to mudla! James udělal jedinou věc, kterou mohl. Dal se na zoufalý útěk. Tryskem se rozběhl do lesa. Slyšel v zádech výstřely a s každou novou ránou se mu ježila srst. Prásk! Trefa! Cítil jak mu kulka prolétla uchem. To ještě není tak strašné… snažil se uklidnit Potter. Vysokými skoky mizel v mlází. Kulky ho však stále doprovázely. A strach. Čím víc se vzdaloval tím víc ho opouštěl. Jenže… Prásk! Kulka mu prosvištěla kolem šíje a škrtla mu o krk. Bylo to jen škrábnutí, ale když Dvanácterák cítil jak mu z něho vytéká krev začal panikařit. Paroží se mu zachytávalo ve větvích stromu. Ačkoliv jej svíral nepředstavitelný strach, přinutil se sklonit hlavu. Další rány. Slyšel je velmi zřetelně. Ani nemusel otáčet hlavu a věděl, že pytlák běží za ním co mu síly stačí. Pálil za ním jednu kulku za druhou. Kdykoliv mu nějaká proletěla těsně kol hlavy zastavilo se mu srdce leknutím až měl pocit jakoby ho opravdu zasáhla. Ať upadne, ať upadne…prosil ani nevěděl koho. Paroží mu bylo momentálně jen na překážku. Nohy se mu zamotávaly do ostružiní. Snažil se všechny ty překážky překonávat. Pomoc! Jestli před chvíli byla jedinou Dvanácterákovou starostí doběhnout zrádce a bývalého přítele v jednom, nyní šlo o život. Prásk! Netrefil se. Naštěstí. Teď to nebyl Dvanácterák kdo byl pronásledovatel. Byl kořist. A jestli neuteče, bude dnes něčí večeří…Prásk! Prásk! S každou ránou se mu tajil dech. Zatím se mu dařilo uhýbat. Zabočil na lesní cestu vyšlapanou vysokou zvěří stejně jako on… PRÁSK! tentokrát měl mudla štěstí. Kulka zasáhla zvěromága přímo do boku. Kov se mu zahryzl do masa, hluboko, hluboko…Dvanácterák zatroubil bolestí a strachem. Z rány se mu valily potoky krve. Bolelo to víc než cokoliv zažil. I oproti duševní bolesti bylo tohle zlé. Slyšel vítězný smích pytlákův…běžel jak nejrychleji mohl. A jak mu to dovolovala rána. Kdyby byl schopen normálně myslet, troufl by si tvrdit, že byl zasažen nějaký orgán. Pálilo to jako čert. Bolest ho sžírala a zaslepovala ho. Musím utéct... pryč. Musím běžet.. Myšlenka, jediná která mu zbyla jej nutila vymáčknout ze sebe tu největší sílu co měl. Snažil se nevnímat bolest, strach. Poslední výstřel a ticho. Pytlákovi došly náboje. Sláva! Než zmizel mudlovi z dohledu mohl si ještě poslechnout jeho klení…
Blížil se k okraji lesa. Už se jen vlekl. Srst měl zbrocenou zaschlou i čerstvou krví. Z rány mu do těla proudila nesnesitelná bolest. Umíral.
Kopyto střídalo druhé, v nepravidelném rytmu. Nedýchal jen sípal. Hlava mu padala únavou. Nevydrží, nevydrží. Rána se ozývala čím dál častěji a prudčeji. Každý krok znamenal ukrutnou bolest. Za sebou zanechával krvavou stopu, na kterou se slétávaly testrálové i havrani. Pohřební doprovod. James se mohl změnit v člověka, ale čtyři nohy jsou přece jen rychlejší než dvě, jestli se to dá říct i v tomto případě. Kopyto střídalo kopyto, dech se zkracoval….
Chybí sil
A vůle žít.
Vlk hostinu svolal; zavyl.
Odvahy dosti mít,
Je potřeba k překonání smrti,
Krev černá v ráně,
Predátor čelistmi hravě kosti drtí,
Hlava spadá ku straně,
Oči mlžné, nevidí,
Kolem hyena slídí.
Les prahne po krvi
Havrani, vrány, vlci,
Pohřební doprovod
Mršinu prolezlou červi,
Ostrý šípů hrot,
Jest původcem vraždy.
Dech zkracuje se
Navždy,
Vítr pach krve nese,
Vzdává se
A umírá.
James se dotrmácel k samotnému okraji lesa. Už nemohl dál. Sil mu nezbývalo. Znaveně se zhroutil na trávu. Naposledy zvedl hlavu a zahleděl se k Bradavickému hradu. Famfrpálové tribuny byli opuštěné. Zápas skončil. Jak? To se asi již nedozví… Hlava mu ztěžkla. Raději si ji položil do trávy. Zavřel oči, již tak neschopné zaostřit. Ležel tam. Umíral.
Zpět na obsah
Kapitola 17: Kapitola 17 Jako zvěř
V boku cítil mírnou bolest. Rozhodně mírnější než předtím. Pomalu se probouzel z bezvědomí nebo v čem to byl. Otevřel zakalené oči. Ještě pořád byl jelenem…Ležel na látkami vystlané podlaze jakési dřevěné boudy. Houby boudy. Hájenky. Pomalu se nadzvedl. Nedaleko něj postávala vysoká hřmotná postava. Ta si teď všimla, že se zvěromág – ačkoliv to nemohl vědět – probral.
„Tak ty ses vzbudil? Žes mě ale nahnal strach ti povim. Když sem tě našel myslil sem, že je po tobě,“ řekl mu Hagrid. Vida, takže má na práci starost i o normální nekouzelná stvoření? Napadlo Jamese. Po očku se podíval na svůj bok…zela v něm pěkná díra. Rána byla zjevně hluboká a dost otevřená. Hagrid ji však zřejmě pečlivě ošetřil a vymyl. Taky vyndal kulku. Nemohl tomu uvěřit. Já žiju, přežil jsem? A zachránil mě hajný? A on ani neví, že jsem člověk! Jak z toho ven? Nemůžu tu zůstat. Jenže nemůžu se ani změnit. To by bylo kdyby se někdo dozvěděl, že jsem neregistrovaný zvěromág. Budu tu asi muset nějakou dobu přečkat…
„Hele neviděl někdo Patricka? Nevšiml jsem si, že bych ho viděl odcházet,“ zajímal se Harry Potter.
„Nevim. Taky jsem ho neviděl,“ pokrčil Ron rameny.
„Asi se někde zapomněl,“ usoudila Hermiona.
„Jinak skvělý zápas Harry! Říkala jsem, že to zvládneš!“
„A viděli jste jak se tvářil Malfoy?“ přidal se Ron plný škodolibé radosti.
James doufal, že se mu naskytne příležitost jak se dostat z hájenky pryč. Nechal to však zatím na později, byl ještě hrozně zesláblý. Zranění měl sice ošetřené, ale působilo mu nemalé strasti. Sám nechápal jak s ním mohl ujít přes půlku lesa až na pozemky. Jako jelen měl ovšem i tu nevýhodu, že se tak musel živit. To by mě zajímalo kdo přišel s tím nápadem abych se měnil zrovna v jelena. Jestli to byl Tichošlápek o důvod víc proč ho nenávidět.
Plynul den za dnem a Dvanácterák pořád zůstával v péči Rubeuse Hagrida…
„Slečno Reedyová, uklidněte se a řekněte mi kdy jste naposledy viděla pana Prongse,“ napomenula Helen profesorka McGonagallová. Patrick-James byl nezvěstný již týden. To působilo starosti nejen triu a jeho spolubydlícím. I učitelé měli strach.
„Při..při zápase,“ vykoktala Helen. Fred ji musel držet kolem ramen aby se nerozbrečela. Helen, Weasleyovi dvojčata i Ron, Herm, Harry, Lee ti všichni stáli v kabinetu profesorky McGonagallové a sepisovali hlášení.
„Myslíte, že ho fakt unesl Black?“ zeptal se Lee už bůhví pokolikáté. Helen zaškytala.
„Už jednou s ním měl pan Prongs co do činění. Myslím, že je dost nerozvážný na to aby se jej pokusil dostat znovu. Jestli ho ovšem Black vzal jako rukojmí netuším,“ odpověděl poměrně klidným hlasem Brumbál. Ani on nevěděl, že Patrick Prongs, pravým jménem James Potter je nyní v Hagridově hájence.
„Kdo si první všiml, že je pan Prongs pryč?“ pokračovala Minerva.
„My tři,“ ozval se Harry a ukázal ještě na Rona Hermionu. „Mysleli jsme, ale že se někde zdržel, nepřikládali jsme tomu žádnou váhu.“
„A kdy přesně?“
„No po zápase když jsme šli do hradu,“ odpověděl Harry.
„Nikomu se tedy nezmínil kam jde?“ zajímala se učitelka Přeměňování. Všech sedm lidí zavrtělo hlavou.
„Dobrá vaše svědectví předáme bystrozorům, kteří se případu ujmou,“ shrnula McGonagallová. „Můžete jít.“
Všichni postupně vyprázdnili kabinet. Když za nimi zaklapli dveře mohli ještě z chodby profesoři slyšet jejich štěbetání.
„Opravdu věříte tomu, že se pan Prongs vydal Blacka hledat na vlastní pěst?“ spustila profesorka.
„Ano, má pár pádných důvodů. Myslím, že jiná možnost ani není,“ odvětil Brumbál.
„O jakých důvodech to mluvíte?“
„Promiňte Minervo, ale to je mezi mnou a panem Prongsem,“ odtušil ředitel. Poté kabinet opustil. Ještě než se profesorka Přeměňování pustila do sepisování zprávy bystrozorům zavadila pohledem z okna o Hagridovu hájenku. Netušila, že tam se nachází hledaný student ovšem v jaksi jiné podobě…
Zpět na obsah
Kapitola 18: Kapitola 18 My o vlku, vlk v hájence (nebo spíše jelen:))
Květen se postupně schyloval ke konci. Na poměrech, jež nastaly se nic nezměnilo. James byl pořád nucen zůstávat ve své zvířecí podobě, byl nezvěstný, hledaný bystrozory a nikdo ani trochu netušil kde je. Popravdě se všichni domnívali, že je rukojmím Siriuse Blacka. Dvanácterákovo uzdravování bylo pomalé a vleklé. James se tedy rozhodl, že počká dokud nebude schopen bez problémů chodit a pak uteče. Což zatím nebylo možné, protože Hagrid většinu času věnoval péči o něj. Leda když učil, zvěromág osiřel. Často si představoval situaci co by se stalo kdyby hajný zjistil, že je člověk. Byla to velmi komická představa. Ovšem uskutečnit ji nemohl, bylo to příliš riskantní.
„Sem rád, že si na mě ještě vzpomenete,“ utrousil Hagrid, když se vrátil do své boudy spolu s Ronem, Harrym a Hermionou.
„Na tebe vždycky, Hagride,“ ujistil ho Ron. Dvanácterák zaujatě vzhlédl. Vida, vás jsem už dlouho neviděl. No jo, co se vlastně na škole děje? Jak si vyložili moje zmizení?
„Co Klofan?“ zajímala se Grangerová.
„No bude mít odvolací řízení,“ začal Hagrid.
„To je dobře, ne?“ odtušil Harry.
„Hm, nevim snad jo. Mělo by bejt někdy v červnu,“ dodal Rubeus Hagrid.
„No a co vy? Jak se vám vede?“
„To víš, že zmizel můj bratranec, že?“ ozval se Harry. Helemese, něco o mě!
„Jo slyšel jsem. Prej ho unes ten zatracenej Black,“ odvětil Hagrid. No to bych netvrdil.
„Vůbec nevíme co se stalo. Zmizel tak náhle…Brumbál tvrdí, že ho šel hledat..“ Jo, tos uhodl. Jenže pak se tam objevil ten hnusnej, hajzlovskej, debilní pytlák.
„Je to zvláštní. Doufám, že se mu nic nestalo. Já ho sice moc neznal..“ Ha, ha Hagride, dobrej vtip. „..ale abys přišel o dalšího příbuznýho bych ti nepřál, Harry,“ dořekl Hagrid.
„Myslíš, že mu Black ublížil?“ zeptala se starostlivě Hermiona. No on ne, ale ublížili mi to jo. Až se vrátim do lidský podoby podám si toho mudlu osobně.
„Black je masovej vrah. Těžko říct,“ odtušil Hagrid.
„No jo, ale už jednou ho ušetřil..“ To máš recht. Řekl bych ti jak to bylo, Harry, ale mám vygumováno.
„Jestli ho má jako rukojmí asi mu neublíží,“ uklidňoval hajný trojici.
„Je to zvláštní. Proč se takové věci dějou zrovna lidem kolem mě?“ zeptal se spíše sám sebe Harry Potter. Synu, já si taky říkal proč vždycky lidi kolem mě poletujou vzduchem. A víš proč? Tehdá bylo Levicorpus v módě! Ha, ha! Ne já vím, že to nemáš lehký. Kdybych ti tak mohl říct, že jsem to já…
„To si člověk nevybere. Nemysli si, že se takový věci dějou jen tvým blízkým,“ byla Hagridova odpověď. To je fakt. Když to tak vezmu..Já mrtvý, Lily mrtvá, Petr po smrti, Remus osamělý vlkodlak, Sirius zrádce, můj syn sirotek…to spíše kolem mě lidé trpí. A může za to Voldemort. Grrr.. Vrčící jelen to tu ještě nebylo! Ovšem on to nebyl tak docela jelen, že?
„Bystrozorové ho určitě najdou. A Blacka taky,“ dodal Hagrid.
„No tím si nejsem tak jistý,“ ozval se Ron Weasley. To já taky.
„Proč myslíš?“ vložila se do toho Hermiona.
„Black utek i mozkomorům. A to jsou horší než nějací bystrozorové,“ upřesnil Ron.
„Hagride, jsem si nevšimla, že máš další zvíře!“ všimla si Hermiona jelena. Konečně, já myslel, že sem se stal neviditelným či co.
„Jo našel jsem ho na pozemcích. Asi ho postřelil pytlák. Už ho tu mám nějakej ten pátek,“ odvětil Hagrid.
„Pytlák? Copak tu jsou pytláci?“ podivil se Harry. Jo to bych řekl.
„Tady přímo ne. Ale na druhý straně lesa už žijou mudlové. Musel ujít pěknou štreku,“ vysvětloval Hagrid.
„To je zajímavé..mám pocit, že mi někoho připomíná,“ ozval se Harry. Ron se tomu zasmál. Správně, synu! Jsem to já. Harry však už od svého otce – aniž by to věděl – odvrátil zrak.
„Doufám, že toho zatracenýho Blacka chytěj,“ vrátil se Hagrid k původnímu tématu. Škoda možná by mě poznali. No třeba je to tak lepší..
„Jo to asi všichni,“ prohlásil Harry. Na chvíli hovor ustal.
„Ehm, myslím, že je nejvyšší čas jít. Stmívá se. Jeden nikdy neví,“ ozval se Hagrid a donutil trio zvednout se a opustit hájenku. Jeden nikdy neví..až se uzdravím najdu si Blacka. Jak jsem ho mohl kdy považovat za přítele?
Zpět na obsah
Kapitola 19: Kapitola 19 Ve znamení útěku
Jestli dosud letěl čas jako o závod, tak teď se přímo zbláznil. Sotva byl květen, už jej vystřídal červen. Ovšem z Dvanácterákova pohledu to bylo celé tisíciletí. Aby ne, když musel trávit celou tu dobu ve své zvířecí podobě. Již několikrát se pokusil o útěk, ovšem marně. Jeho uzdravování naštěstí bylo úspěšné. Sice mu tam pořád zůstávala jizva, ale co lepší než předtím. Jamese uklidňovala skutečnost, že Sirius Black se v poslední době neukázal ani nenapadl Bradavice. Že by něco chystal? To snad ne..uvažoval Dvanácterák. Hagrid ho v posledních dnech uvazoval ven – To ti nedaruju, Hagride. Takhle se zachází se studenty? – což bylo poněkud znepokojivé, vzhledem k tomu, že mu byl tak nablízku hipogryf
Klofan. Vlastně ho James litoval, protože co zaslechl měl být popraven. Dny plynuly a blížili se události, jež nikdo nečekal…
James se zrovna pokoušel držet co nejdál od Klofana, když někdo zaklepal na Hagridovu hájenku. Vzhlédl a zjistil, že tam nikdo není. Teda vlastně byl, ale byl neviditelný. Nebo spíše byli. Pottervi staršímu došlo, že to se pod jeho neviditelným pláštěm schovává jeho syn a přátelé. Dveře hájenky se otevřely a Hagrid je nechal vejít. James uvažoval proč tu asi jsou. Úkosem pohlédl na hipogryfa. No jo! Dneska ho mají popravit! Chudák.. vlastně ani nevěděl zda-li ho má litovat, když jej hipogryf tolikrát ohrožoval. Dál už však neuvažoval, protože koutkem oka zahlédl jak se kdosi k hájence blíží. Vzápětí viděl jak se zadní vchod Hagridovy boudy otevřel a tři neviditelní studenti prošli kolem něj. Ohlédl se po nich a sledoval jak se vzdalují ku hradu. Poznal to podle zvlněné trávy, kterou procházeli. Jako jelen měl totiž i tu výhodu, že měl zbystřené smysly. Taky postřehl, že se za ním kat přiblížil ke Klofanovi. Je mi tě líto! Řekl si v duchu Dvanácterák a odvrátil parohatou hlavu. I pouhé zasvištění sekery a tupý náraz působili nechutně. Dvanácterák se za žádnou cenu nehodlal otáčet. Radši dál sledoval jak jeho syn odchází…Pak spatřil něco z čeho se mu zježila srst. Z boku se k triu, dlouhými skoky blížil velký černý pes! Jamesovi bylo okamžitě jasné o koho jde! To ne! To ne! Sirius Black! Dočista zapomněl, že je uvázaný a ke všemu jelenem. Chystal se tryskem vyrazit synovi na pomoc, lano se mu však zarylo do krku. Mohl jen bezmocně sledovat jak z jakéhosi důvodu Ron vyběhl zpod pláště a hned za ním Harry s Hermionou a někam odběhly. Když se jelen trochu přesunul na stranu, uviděl je nedaleko vrby Mlátičky. A pes..Skočil! kdyby James Potter mohl začal by křičet. Momentálně toho ovšem nebyl schopen. Viděl jak Tichošlápek na zem povalil Harryho a hned na to se vrhl na Rona. Popadl ho za paži a táhl ho k tajnému vchodu u vrby. To snad ne! Co to dělá? James se zoufale ohlédl přes rameno. Komise pro likvidaci nebezpečných tvorů byla u Hagrida v hájence a něco sepisovali. Sakra! Ať vypadnou, jinak se nemůžu přeměnit! Zděšeně sledoval jak Mlátička začla útočit na Harryho a Hermionu Grangerovou. Sirius Black coby černý pes, už byl skoro u cíle. Ron se sice zuřivě zmítal, ale noha, za kterou jej pes vlekl mu to moc neusnadňovala. Dvanácterák znovu bezděčně pohlédl na zrdžující komisi. V duchu zaklel a dál bezmocně sledoval zápas jeho syna se stromem. Black už zmizel stejně jako jeho oběť mezi kořeny. Proč proboha Rona? Vrtalo Jamesovi hlavou. Náhle strom z jakéhosi důvodu znehybněl. Potter starší mohl na popředí zapadajícího slunce zpozorovat velkého kocoura opírajícího se o kmen. Jako vždycky Červíček. To byla doba. A jak to dopadlo.. jeho syn a kamarádka proklouzli vchodem dovnitř. Až teď se komise v čele s Brumbálem začala vzdalovat od hájenky. Ti si nemohli všimnout boje u vrby, která byla pro jejich zraky ukryta za zvlněnou půdou. Za to James nyní mohl pozorovat jak se k vrbě, jež se dala znovu do pohybu jakási silueta. Zamžoural a poznal svého starého přítele Remuse Lupina. Ano! Záchrana! Jen do toho Náměsíčníku! Zajásal v duchu jelen. Sledoval jak Lupin pomocí kouzla vrbu znehybněl a pak se pod ní dostal dovnitř. Tentokrát však ne z důvodu, který mu byl vlastní.. Jamesovi se ztratil z očí. Ohlédl se a hledal očima hajného. Ten kus za dýňovým záhonem hloubil jámu. Hrob. Pomyslel si hořce Potter. Lepší příležitost mít nebude. Teď je ta vhodná chvíle. Teď anebo nikdy! Netrvalo to dlouho a na místě jelena stál šestnáctiletý chlapec. Ten se ještě přesvědčil, že jej Hagrid nepozoruje, osvobodil se z lana a tryskem – jak mu to dovolovalo zranění – se rozběhl k vrbě Mlátičce. Hájenka mu mizela za zády stejně rychle jako se přibližoval ke stromu. I když ho v ráně neuvěřitelně bolestivě pálilo a dokonce se strachoval, zda se mu rána neotevře, pokračoval co nejrychleji v cestě. A už zdálky sledoval, že není sám kdo míří ke stejnému cíly. Kdo to zas může být? Snažil se ve tmě rozpoznat kráčející postavu. Ve svitu zapadajícího slunce se mu to brzy podařilo. Snape! Ten se znenadání sehnul k čemusi na zemi. Už už se dotýkal Potterova (ovšem kterého, že?) neviditelného pláště, když James vykřikl.
„Petrificus totalus!“ Severus Snape sotva stačil vrhnout udivený pohled na Jamese Pottera – pro něj Patricka Prongse – a už celý ztuhlý dopadl na zem. Doslova.
„Na můj plášť těmi umaštěnými prsty šahat nebudeš, Srabíku,“ odtušil James nenávistně. Kdyby profesor lektvarů ležel čelem k němu, pravděpodobně by poulil překvapením oči, ovšem neležel tak takže nic. (Promiň Blanch, asi se ti nelíbí jak zacházím se Seviem, ale já se mu nějak pomstít musímJ). James ještě jednou plný uspokojení pohlédl na odvěkého nepřítele a pak se, stejně jako před ním jeho bývalí přátelé, syn a jeho přátelé, vrhl do útrob podzemní chodby vedoucí nikam jinam než do Chroptící chýše.
Zpět na obsah
Kapitola 20: Kapitola 20 Zrádce, syn a vlkodlak
James tou chodbou šel již tolikrát, že by jí prošel i se zavřenýma očima. Rázně pokračoval vpřed, doufaje, že se Remusovi podařilo Blacka zneškodnit a ne naopak. Cesta se nekonečně dlouze vlekla. Jamesovi vřela krev. Ať se jim nic nestane, hlavně ať jsou v pořádku. Opakoval si dokola a dokolečka. Rána ho trochu brzdila což ho nesmírně vytáčelo. Skutečně se totiž otevřela a teď mu z ní pomalu vytékala šarlatová krev, jež se mu vsakovala do košile. Potter starší si ji zase vyčistil, ránu však zacelit neuměl. I kdyby, nechtěl riskovat, že by se mu to nepovedlo. Konečně spatřil světlo prosvítající malým otvorem na konci chodby. Sebejistě prošel dovnitř. Ocitl se v Chroptící chýši. Bylo mu hned jasné, že její zchátralost neměl na svědomí pouze vlkodlak, který teď s největší pravděpodobností byl nahoře, v některém z pokojů kde zažíval své přeměny. Schody pokryté několika centimetry prachu mu vrzaly pod nohama. Ještě více přidal do kroku. Z odpočívadla uslyšel známé hlasy. Poznal v nich Náměsíčníka, Hermionu a Harryho. Blacka neslyšel. Takže je neohrozil? Oddychl si. Došel až ke dveřím. Zhluboka se nadechl a pak je zprudka otevřel. Hovor – spíše hádka – v tu ránu utichla. James se rozhlédl po shromáždění. Harry a Hermiona postávali u postele, na které seděl Ron a držel se za nohu. Remus stál obrácený k nim a vedle něj byl…Sirius Black. Ty šmejde! Jamesem při pohledu na něj projela vlna nenávisti. Všichni se tvářili nadmíru překvapeni jeho příchodem.
„Patricku! Co tu děláš?“ zmohl se první na slovo profesor Obrany. James neodpověděl. Pořád nenávistným pohledem propaloval bývalého nejlepšího přítele.
„Zase ty..?“ vyjekl Tichošlápek. Všichni na něj pohlédli.
„Takže jste přeci jen spolu bojovali? Opravdu jsi mu vymazal paměť, Siriusi?“ obrátil se Lupin na trestance. Takhle se mluví se zrádcem a vrahem? James se vzteky přímo třásl. Black jen pohodil hlavou ve smyslu ,bylo to nutné´.
„Ale tentokrát…“ ozval se James a pozvedl ruku s hůlkou. Ta mu však okamžitě vylétla z rukou. Zmateně se rozhlédl. Jeho hůlku nyní svíral mezi prsty Remus.
„Cože?“ vykřikl Dvanácterák. To snad..
„Zrovna jsem Harrymu a Hermioně říkal, že jim to vysvětlím,“ řekl Lupin.
„Co? Neříkej… -te , že …“ Potter starší pohlédl na oba bývalé spolužáky. Snad..snad..
„Vraťte mi hůlku,“ požádal nepříliš zdvořile.
„Ne,“ odtušil Lupin.
„Chcete tedy říct, že se nesmím pomstít nebo co?“ zařval.
„Ano, přesně tak.“ On mu snad pomáhá! To snad ne!
„Chceš..chcete tedy říct, že mu pomáháte?“ vyklopil s přemáháním vzteku James.
„Teď už ano,“ zněla Remusova odpověď. Ne! To ne! Oba – a zrádci?! Proč? Co jsem jim udělal?
„Všechno vám vysvětlím,“ ujišťoval je Lupin. James pořád šokovaně stál, neschopen normálně uvažovat. Takže Remus, mu pomáhá..chce Harryho připravit o život.
„Harrymu neublížíte, to vám nedovolím,“ prohlásil rozhodně.
„Nechceme mu ublížit,“ povzdechl si Lupin. Už to tu opakoval po několikáté, to ovšem James vědět nemohl.
„Co nám tedy chcete říct?“ ozval se Harry netrpělivě. Zjevně stejně jako jeho otec prahli po pomstě.
„Především byste měli vědět, že já Siriusovi nepomáhal. Celých dvanáct let. Až teď když vím jak to bylo…“ Lupina přerušil Harry.
„ZABIL MOJE RODIČE! TAK TO BYLO!“ Jamese jakoby polili studenou vodou. Tentokrát si víc než kdy jindy, tvrdě uvědomil, že je vlastně mrtvý. Že má být mrtvý. Že má zemřít. Věděl co ho čeká. A s Harryho slovy to na něj všechno dopadlo. Zavřel oči aby přemohl slzy. Je mrtvý. Pro všechny. A jestli se vrátí, bude to pravda…
„Ne Harry. Tvé rodiče někdo zradil. Byl to však někdo jiný,“ prohlásil Remus. Potter starší se vzpamatoval. Zaujatě pohlédl na vlkodlaka.
„Kdo?“ vyhrkl nedočkavě. Neměl by znát budoucnost, ale když už v ní byl.
„Peter Pettigrew!“ zaprskal zlostně Sirius a oči mu nebezpečně zablýskali. James měl podruhé pocit, že ho polili studenou vodou. Nebyl sto se vzpamatovat. Peter? Ten malý, tlustý lezdoprdelka? On?
„Jak to? Strážcem tajemství – “
„Byl Petr! Ne já! Petr! Nikdo to nevěděl! Jen my dva s Petrem a Jemes s Lily!“ přerušil Harryho Black. Dvanácterák při vyslovení svého jména sebou prudce škubl. Jak dlouho jej neslyšel..
„Ale vždyť..“ chtěla něco namítnout Herm, ale hlas nevěděla co.
„A to není všechno,“ pokračoval Remus Lupin. Co může být horšího než zrada kamaráda? James sice pořád nebyl schopen vnímat, ale co mělo přijít nemohl přeslechnout.
„Peter Pettigrew žije.“
Zpět na obsah
Kapitola 21: Kapitola 21 Zvěromázi
Ticho. Nechápavé pohledy.
„Jste oba cvoci,“ odsekla Hermiona. James zkoumavě pohlédl na bývalé přátele.
„Jak? Jak to, že žije?“ jeho hlas nebyl ironický a nedůvěřivý jako tomu bylo u Harryho a jeho přátel. James byl dneska schopen uvěřit všemu.
„Předstíral svou smrt,“ vysvětlil Lupin. Sirius se jeho slov chopil.
„Náš Petříček, byl zrádce celou dobu! Když nechal Voldemorta zabít Jamese a Lily – “ James sebou trhl. Doufal, že to nikdo nepostřehl. „pláchnul. Uvědomil jsem si, že je zrádce až příliš pozdě. Kdybych nebýval navrhnul aby se on stal Strážcem místo mě nezemřeli by. Tak jsem se ho vydal hledat. Podařilo se mi to jenže on utekl znovu. A mě zavřeli do Azkabanu,“ skončil hořce Black. Z neznámého – tedy alespoň pro všechny kromě Lupina – důvodu několikrát pohlédl na Rona se zuřivou nenávistí v očích.
„To není možné,“ vzdorovala Hermiona.
„Proč ne?“ otočil se na ni Lupin.
„Jak by mohl utéct? Navíc ho viděla umírat celá ulice..“
„Byla to kamufláž! Neviděli to co vidět měli! Petr nebyl takový hlupák jak se zdálo! Začaroval je a předstíral svou smrt!“ vybuchl Sirius. Nikdy se neuměl příliš ovládat. A to ještě nebyl šíleným masovým vrahem.
„A pak se proměnil?“ otázal se vězně vlkodlak. Stroze přikývl. Proměnil?! James tušil co myslel. Ale nepřipouštěl si to.
„Teď už to chápu..“ zamumlal Náměsíčník. „Rone, půjčil bys mi prosím Prašivku?“ obrátil se nečekaně na Rona. Ten nechápavě a váhavě natáhl ruku. Prašivku? O čem to mluví? James nevěděl nic o Ronově zvířeti. Sice věděl, že Hermiona se kvůli jejímu kocourovi, jež údajně zabil jeho mazlíčka, pohádali, ale že je to krysa…A když James uviděl jak Remus svírá v ruce kvičící krysu pochopil. Všechno. Hlasitě vyjeknul. Všichni na něj pohlédli. On jen zůstal stát s otevřenou pusou a ohromeně zíral na krysu.
„To je..to je..“ nedokázal to ze sebe dostat. Peter žije! Ve své druhé podobě! A je to on kdo zradil! Ne Sirius! Teď už svému – nyní již ne bývalému – věřil naprosto. Na tváři se mu roztáhl úsměv. Vždyť Petr, ač byl jeho kamarád pro něj nebyl takovou ránou jako Sirius. Sirius byl jeho nejlepší přítel, jeho bratr. Rozhodně dokázal Petra přenést přes srdce lépe než-li Tichošlápka. A uvědomil si i jedno..
„Tak jsme tu dneska všichni. Zase všichni pohromadě. Všichni čtyři,“ zamumlal si pro sebe. Naštěstí jej nikdo neslyšel. Mezitím co se tohle všechno Jamesovi honilo hlavou pokračoval Náměsíčník a Sirius ve vyprávění.
„..byl zvěromág,“ slyšel právě Lupina říkat. Trochu začal vnímat okolí.
„To není možné! Nemohl,“ zavrtěl vzpurně hlavou Harry.
„Harry má pravdu. Vždyť o všech zvěromázích se vede na ministerstvu záznam..profesorka McGnagallová nám to říkala. A za tohle století jich bylo evidováno pouze šest a Peter Pettigrew mezi nimi nebyl,“ chrlila Hermiona přesvědčeně.
„Ovšem když počítáš jen ty registrované,“ odtušil Lupin. Hermiona se chystala znovu něco namítnout, ale Lupin pokračoval.
„Za našeho studia takoví zvěromázi existovali hned tři.“ James Potter se pousmál. Nejen za našeho studia, Náměsíčníku!
„Jak to souvisí se smrtí mých rodičů?“ ozval se jeho syn. Jamesovi se tentokrát podařilo pocit polití ledovou vodou potlačit.
„Hodně. Hlavně co se týče Petra..“ Sirius zahlížel na Červíčka v krysí podobě dosti nevrle.
„Kdo všechno byli ti zvěromázi?“ zajímal se Harry.
„Pobertové,“ vylétlo Jamesovi z úst. Nijak se nad tím nepozastavoval. Sice jej všichni probodli pohledem typu ,jak to můžeš vědět?´ ale nenechal se vyvést z míry.
„Pobertové? Ti co nakreslili Pobertův plánek?“ vzpomněl si Harry. Jeho otec v duchu přisvědčil.
„Ano. Vlastně to všechno začíná mým…zraněním. Kdybych totiž nebyl vlkodlak, nikdy by se nestala ta spousta věcí..“ Rád si tu historku znovu poslechnu. Když si vzpomenu na den, kdy jsi nám to řekl.. Lupin se pustil do poměrně zdlouhavého vyprávění. Když se dostal k tomu kdo byli jeho jediní přátelé zbystřil James i Harry.
„Vy jste se kamarádil s mým tátou?“ vyhrkl překvapeně Harry. Jamese skoro dojalo s jakou dychtivostí, překvapením a snad i závistí to řekl. Nejen v duchu se pousmál. Vždyť ty taky.
„Ano. Byli jsme čtyři. Já, Sirius, Petr a James, samozřejmě. Říkali jsme si Pobertové. Byli jsme skvělí kamarádi.“ James během vyprávění měl nesmazatelný úsměv. Jak se mu to hezky poslouchalo. Všechno to o proměnách, nebo jak zachránil Snapeovi život..
„Možná by vás zajímalo,“ přerušil vyprávění když došlo na tohle téma, „že se sem dneska Snape chtěl dostat.“
„Cože? Jak dostat? On tu je?“ vyptával se nechápavě Sirie.
„Ano, Siriusi. Učí lektvary. Patricku, co se s nim stalo?“
„Mno, trošku jsem ho pozdržel,“ zašklebil se James škodolibě. Se Snapeem se nenáviděl jak zde, tak ve své době. I na Siriusově obličeji se objevil podobný úsměv. Jamesovi tak připomněl jejich společné útoky na Severuse Snapea.. Remus dále vyprávěl. Když se dostal k tomu, že se stali zvěromágy, doufal James, že neřekne v co se proměňovali. Měl štěstí. Bál se totiž, že kdyby řekl v co..ale proč? Proč pořád lhát? Je to nutné. Odpověděl mu jakýsi hlásek v hlavě. Zmlkni rozume. Sirius zjevně nedočkavě čekal až vyprávění skončí.
„Pettigrew se proměnil v krysu a utekl. Pettigrew – “ Siriuse přerušila Hermiona.
„Myslíte si, že vám tohle všechno budeme věřit? Že jste se stali zvěromágy, je možné, ale Prašivka být Pettigrewem být nemůže.“
„Proč ne?“ ozval se James Potter.
„Ty jim věříš?“ vyjekl Ron. I Harry vypadal překvapeně. Trio zjevně ještě nebylo ochotno uvěřit Siriusovi ani Remusovi.
„Věřím,“ řekl pouze Dvanácterák.
„Počkej teď mě napadá – kde jsi vlastně celou dobu byl?“ napadlo Náměsíčníka. Pravda? Ne! Nesmíš! Ach jo..
„To n..to byste mi nevěřili,“ prohlásil s tajuplným úsměvem James.
„A kdo vlastně jsi?“ vyslovil Sirius Black otázku, jež ho už zjevně hodně dlouho svrběla na jazyku. Pravděpodobně již od jejich prvního setkáni. Remus taky vypadal zvědavě. Takže mě stále podezírá? Tuší kým jsem doopravdy?
„Patrick Prongs. A přestaňte mě podezírat pane profesore,“ zahleděl se na Náměsíčníka. Remus sebou mírně trhl.
„Pane, je to tak. On je opravdu Patrick Prongs,“ ozval se Harry. Hermiona vedle něj si nepostřehnutelně povzdychla. „Je to můj bratranec,“ dodal Harry hrdě. Sirius a Remus se po sobě podívali.
„Harry,“ ozvala se Hermiona. „Není. On ti lhal.“ James na ni zděšeně pohlédl. Prokoukla mě! Ale proč až teď..? Všichni zkoumavě pohlédli na Dvanácteráka. A zvláště Harry. Měl podobný výraz jako už jednou před tím. James si naivně myslel, že už ho nikdy neuvidí. Harry mu nevěřil.
Zpět na obsah
Kapitola 22: Kapitola 22 Obhajoba
„To teda ne,“ zalhal James. Zoufale se rozhlédl po shromáždění. Přece jim nemůžu říct pravdu!
„Nemůžeš být Harryho bratranec. James neměl bratra,“ namítl ostře Sirius. To vím sám nejlépe, odsekl v duchu Dvanácterák. Nevěděl co říct, ale nahlas. Má se dál obhajovat?
„To přece… tak sakra věřte mi,“ rozčílil se. „Vím, že jste mě podezřívali, všichni, ale pochopte...“ ...nemůžete znát pravdu. Dořekl v duchu. Nikdo se však k tomu neměl. Podruhé už mu nebyli ochotni věřit. A James uvažoval: Mám se je dál pokoušet přesvědčit o své identitě Patricka Prongse nebo...
„Takže jsi nám lhal, jo?“ naštval se Harry. James se mu nedivil a proto řekl:
„Jak v čem.“
„Jmenuješ se teda Prongs?“ zajímal se Lupin.
„Ne,“ přiznal se Dvanácterák. To, že tohle přiznám ostatně ještě neznamená, že se prozradím úplně, ne?
„Tak v čem si jako nelhal?“ ušklíbl se Ron. Vypadal stejně jako Potter mladší naštvaně. Hermiona vypadala vyrovnaně, vždyť o tom věděla..
„Třeba v tom, že jsme příbuzný,“ odsekl Dvanácterák. Remus Lupin i Sirius Black jen přihlíželi. Super. Nejdřív příjdu na to, že mě zradil kamarád, a teď mě zas usvědčujou, že sem někdo jiný. A právem. Jenže, do prdele, nemůžu jim to říct! Stejně by nevěřili. Zvláštní. Dneska se tu my Pobertové jenom obhajujem.
„Troufám si tvrdit, že nám neřekneš své pravé jméno?“ odtušil Harry. Jeho otec si byl stoprocentně jistý, že by jej spíše zajímalo jak jsou příbuzný. Na to ho znal moc dobře. Byli si tak podobní...
„Ale klidně. Jenže byste mi nevěřili,“ odvětil klidně. Neuvěří mi takže je jedno jestli se prozradím.
„Počkat! Když jsme na sebe narazili poprvé tak si říkal, že mě znáš a taky…“ Sirius chtěl něco říct jenže z nějakého důvodu tak neučinil. Místo toho se zamračil jak uvažoval. Chvíli se zkoumavě díval na Jamese. Zničehonic se mu na tváři objevil široký zářivý úsměv. Jako když rozsvítíte vánoční stromeček.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Dvanácteráka vzrušeným hlasem. Jeho dávnému nejlepšímu příteli bylo jasné, že se dovtípil. Tenkrát přeci řekl, ať ho zabije jestli to podruhé dokáže. To byla velká nápověda. James nepochyboval, že Sirius ví pravdu. Tu ovšem nevěděl nikdo jiný takže jen nechápavě přihlíželi.
„Nevím. Narazilo do mě nějaké kouzlo a byl jsem tu,“ pokrčil rameny a taky se usmál. Siriusovi tak potvrdil, že se nemýlil. A ten nečekal a vrhl se k němu. Remus, Harry, Ron a Hermiona naprosto nechápavě sledovali jak Sirius nadšeně objímá Dvanácteráka.
„Já myslel, že už tě nikdy neuvidím!“ jásal.
„Tichošlápku! Klid, prosím tě!“ napomenul ho kamarád pobaveně. Remus na Siria vrhl tázavý pohled. Ten na to radostně vykřikl.
„Je to on, Náměsíčníku! Dvanácterák!“ Oslovený vytřeštil oči. Těkal očima mezi oběma jakoby uvažoval kdo z nich je větší blázen.
„To ale...“ vydechl nevěřícně.
„O čem to mluvíte?“ ozval se netrpělivě Harry. Sirius a James, nejlepší přátelé (už zase) se na sebe podívali. Pravdu? James si najednou uvědomil, že jim ji vlastně říct chce. Co na tom, že slíbil Brumbálovi opak…
„Já být tebou řeknu jim to,“ prohlásil Sirius. Bylo na něm vidět, že je „návratem“ nejlepšího kamaráda pořád zaskočen a nadšen. Tomu se nebylo co divit.
„Ty byt mnou no nevim, nevim,“ na to James ironicky. Ale vřele s ním souhlasil. Chce jim to říct! Jeho smrt jim přinesla jen trápení, tak proč ho neukončit? Jedno proč ne tu bylo, ale to ho nenapadlo...
„Tak co se děje?“ ozval se Ron. Jeho kamarádi nevypadali o nic méně zvědavě. Remus Lupin na Jamese a Siriuse dosud nevěřícně a nechápavě hleděl.
„Já vám tedy povím kdo jsem,“ začal James. Vychutnával si tu chvíli. Kromě Blacka na něj všichni zaujatě pohlédli a hltali každé jeho slovo. Vždyť se právě rozhodl jim vyjevit otázku, kterou jim celou dobu tajil!
„Tak už je nenapínej, Jamesi,“ napomenul Sirius kamaráda.
„Jamesi?“ ozvalo se několik překvapených hlasů.
„Ano,“ přisvědčil Dvanácterák. „Jsem James Potter.“
Zpět na obsah
Kapitola 23: Kapitola 23 Zmrtvýchvstání
„Cože?“ trio na něj pohlédla jako na případ pro LDN. Ani Náměsíčník se netvářil bůhvíjak přesvědčeně.
„Ano, jsem James Potter,“ opakoval James Potter. „Omylem jsem se sem dostal z minulosti. Z roku 1976.“ Tichošlápek to potvrdil souhlasným přikývnutím hlavy (čeho jinýho, že?).
„To není možné,“ ozval se Remus.
„Proč by ne? Cestovat časem přeci jde,“ oponoval James. „Jednou při střetu se Snapeem, do mě narazilo nějaký kouzlo a já se ocitl tady. V roce 1993, teď už 1994. Brumbál o tom ví. Sice mi zakázal o tom mluvit, ale to je mi jedno,“ vysvětloval Dvanácterák. Nikdo z těch čtyř se netvářil o nic přesvědčeněji.
„Vždyť ani nevypadáš jako James,“ protestoval Moony a vrtěl nevěřícně hlavou.
„Jo to byl Brumbálův nápad. Musel jsem si změnit vzhled.“
„To je vidět,“ ozval se Sirius.
„Nejdřív nás přesvědčujete, že Pettigrew žije, a že Sirius Black je vlastně nevinný.. A teď zas, že šesnáctiletý kouzelník je Harryho otec. To si vážně myslíte, že jsme tak blbí?“ ozval se Ron naštvaně. Jeho kamarádi mu dali za pravdu. Ach jo, to bude práce. Nejdřív doslova prahnou po tom vědět kdo doopravdy jsem a když to zjistí nevěří mi..
„Navíc v Pobertově plánku...“
„To jsem přepsal já. Když jsem ho kreslil mám tu moc ho i přepsat ne?“ přerušil Lupina Potter starší. Náměsíčník se zapřemýšlel. Dvanácterák se tedy obrátil na syna a Rona s Hermionou.
„To vám nebylo divné jak vím o Pobertově plánku? Můj strýc nebyl James Potter – já jsem James Potter,“ začal s vysvětlováním Dvanácterák. „A proč myslíte, že sem se tenkrát vydal hledat Siriuse? Chtěl jsem se pomstít! Za sebe, za Lily, za Petra...tehdá jsem ještě nevěděl jak to bylo. Promineš mi to, Tichošlápku?“ otočil se na kamaráda.
„Teď bych ti odpustil všechno, kamaráda,“ zazubil se (spíše vycenil zažloutlé zuby) Black. James pokračoval.
„Navíc už několikrát jsem přiznal, že nejsem Patrick Prongs, ale že své pravé jméno prozradit nemůžu. Tak co?“ Když viděl jejich neměnné výrazy protočil oči v sloup. Bože ti jsou paličatí! Stejně jako Remus. Není přece tak hloupý aby mu to nedošlo.
„Náměsíčníku, kdo sis myslel, že jsem? Podezírals mě celou dobu, ne?“ pokusil se teda přesvědčit dávného kamaráda.
„To ano, ale nepodezíral jsem tě že jsi někdo konkrétní...“ přisvědčil Lupin. „Takže, to, že jsem vlkodlak, ta všechna prořeknutí...“
„Přesně tak! Proč myslíš, že tak nenávidím Snapea?“ Remus se pousmál.
„Myslím, že proto, že on nenávidí tebe. Jste nepřáteli už od prvního ročníku,“ zněla jeho odpověď. Konečně!
„Nikdy by mě nenapadlo, že tě znovu uvidím... nemůžu tomu uvěřit,“ pokračoval Lupin. To už probíhal další vítací ceremoniál. Oba se vítali jakoby se léta neviděli (což byla ostatně pravda). Jediní, které zbývalo přesvědčit, byli Harry, Ron a Hermiona. A pro Jamese byl právě jeho syn nejdůležitější osobou, u které chtěl aby mu uvěřila. Naštěstí věděl jak je k tomu přimět..
„Siriusi, Remusi... v co jsem schopen se měnit?“ požádal přátele o pomoc.
„Jelena,“ odvětili jednohlasně.
„Přesně tak. A jaké zvíře měl Hagrid u sebe v době mého zmizení?“ obrátil se na trio.
„Hipogryfa a ... jelena,“ připustila neochotně Hermiona.
„Cože tys byl u Hagrida?“ vyvalil oči Náměsíčník.
„Jo, jo. Při famfrpálovým finálem jsem zahlídl u lesa tady Tichošlápka – “ mávnul rukou k příteli a pokračoval ve vysvětlování, „no a to jsem ho ještě považoval za zrádce. Tudíž jsem se ho vydal pronásledovat…“
„Tos byl ty ten splašený jelen?“ vytřeštil oči pro změnu Tichošlápek. Trio tiše poslouchalo.
„Tak, tak. Jenže mě postřelil pytlák – “
„To snad ne!“ vyjekli najednou dva z Pobertů. Třetí si jich nevšímal.
„Nemoh vědět, že jsem zvěromág a přeměnit sem se nemohl. Byl to mudla a jak bych mu pak měnil paměť? Prostě a jednoduše řečeno jsem byl zraněnej. Naštěstí mě našel Hagrid a zachránil. Zdrhnout se mi podařilo až dnes,“ skončil Dvanácterák. Ron vypadal zadumaně, Harry jakbysmet ale tvářil se méně přesvědčeně.
„Takže ten jelen jsi byl ty?“ přesvědčovala se Hermiona.
„A od čeho myslíš, že mám tohle?“ zašklebil se a na důkaz svých slov si vyhrnul košili. Všichni tak mohli spatřit nepříliš hlubokou, otevřenou ránu s černající krví. Pěkný pohled to nebyl ale přesvědčivý dost. Hermiona se chytla za pusu aby nevyjekla ohromením a zděšením. Ron taky překvapeně otevřel pusu nic z něho však nevyšlo. Na Harryho tváři se mísila směs různých pocitů. Sirius při pohledu na Dvanácterákovo zranění usykl a Remus se zatvářil značně zděšeně.
„Věříte mi?“ zeptal se naléhavě Dvanácterák. Grangerová se zmohla na pouhé přikývnutí.
„Myslím, že už jo,“ přisvědčil Ron. James však chtěl totéž slyšet hlavně od Harryho. Ten měl neproniknutelný výraz. Věř mi, prosím. Je to pro mě důležité. No tak, jsi můj syn... Harry se na něj podíval. Chvíli se na sebe jen tak nepohnutě dívali. Nikdo ani nedutal. A pak… Potter mladší se zhluboka nadechl.
„Nikdy… nikdy by mě nenapadlo, že... že tě poznám,“ vypravil ze sebe namáhavě. Všichni pořád jen přihlíželi a mlčeli. James synovi pokynul rukou. Ten k němu přistoupil a následovalo otcovské objetí, které jakoby mělo vynahradit ty roky, jež je od sebe oddělili.
„Tati,“ řekl Harry tiše aby to neslyšel nikdo jiný. To slovo, které nikdy neměl možnost vyslovit mu přes rty nešlo lehce. Bylo to poprvé (a oba doufali, že ne naposled) co jej vyslovil a pamatoval si to. Nikdo se neodvažoval promluvit. Jenže nemohlo to trvat věčně.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi tady.“ Po chvíli už zase hovor mohl pokračovat.
„Já taky ne, Sirie,“ odvětil James. Byl nesmírně šťastný, že už to všichni ví.
„A to tu jako zůstaneš napořád?“ zajímalo Rona. I když to byl Harryho otec, tykal mu stejně.
„Doufám, že jo,“ ozval se Harry. Sirius souhlasně přikývnul.
„Vypadá to tak,“ prohlásil Potter starší.
„Ne, že bych tě tu nechtěl, ale.. asi by ses měl vrátit,“ řekl Remus, i když zjevně nerad.
„Brumbál stejně neví jak mě vrátit, takže to nepůjde...“ pokrčil rameny Dvanácterák. Ale...
„Já ano.“
Zpět na obsah
Kapitola 24: Kapitola 24 Je čas
Pohledy všech přítomných se stočili k původci těch slov. Hermioně Grangerové.
„Cože?“ vyjekl James. Doufal, že se přeslechl…
„Já vím jak tě vrátit,“ vypadlo z Hermiony. I když to byl Harryho otec, tykali mu pořád.
„Jak?“ vyjeklo hned několik lidí najednou (včetně jednoho poločlověka) zděšeně a ohromeně zároveň. Hermiona nic neřekla, namísto toho si počala cosi vytahovat z výstřihu hábitu. Soukala z něj nesmírně dlouhý řetěz poskládaný z drobných článků. Na jeho konci visely miniaturní přesypací hodiny.
„To je...“ vydechl ohromeně Remus.
„Obraceč času,“ dořekla Hermiona. Harry s Ronem se po sobě podívali. Nemohli tušit o co jde když v hodinách profesorky McGonagallové nedávali pozor. Sirius s James se naopak zatvářili, že až moc dobře ví k čemu ta věc slouží.
„Jak jsi k němu přišla, Hermiono?“ nevycházel z údivu Lupin.
„Mám ho od profesorky McGonagallové. To abych zvládala studium. Slíbila jsem jí, že o tom nikomu nepovím a nezneužiju jej. Jenže...“
„Hermiono, můžeš nám vysvětlit o co jde?“ přerušil ji Ron.
„Tímhle jde vracet čas!“ prohlásil Sirius. Netvářil se bůhvíjak nadšeně.
„To jako, že … ne!“ vyjekl Harry, kterému došel Hermionin záměr. „To ne! To přeci nemůžeš myslet vážně!“
„Nevrátím se!“ protestoval ostře James.
„Hermiono, copak chceš aby byl Harry zase nešťastný?“ osopil se na ni Ron. Ona se zhluboka nadechla a odvětila.
„Jistěže nechci, ale James se musí vrátit!“
„Ale nemusí,“ odsekl Sirius. Všichni byli proti Hermioně.
„Copak to nechápete? Když se James nevrátí, Harry zemře!“ Nastalo hrobové ticho hodné onoho místa. Harry naprázdno polkl.
„Jak to?“ nechápal Ron.
„Rone, vždyť když James není ve své době kdo si vezme Harryho matku? Kdo ho zplodí?“ vysvětlovala Hermiona.
„To je pravda,“ ozval se Lupin přiškrceným hlasem.
„Ale co když je mi to jedno?“ odtušil Harry.
„Harry! Vždyť to by pak nebyl nikdo, kdo by porazil Ty-víš-koho!“ vyjekla zděšeně Herm. Až teď některým zatvrzelcům došla důležitost Jamesova pokud možno okamžitého návratu. On sám nevěděl co říct. Nechtěl aby to dopadlo jak říkala Grangerová, ale zase jej tu nechtěl nechat.
„V tom případě... měl by ses vrátit,“ řekl namáhavě Remus.
„Ty ses zbláznil? Vrátí se ti nejlepší kamarád a ty se ho chceš zbavit?!“ křičel Sirius.
„Věř, že to není lehké ani pro mě. Jenže… naše štěstí není tak důležité jako Harryho život,“ odpověděl vskutku těžce Remus. Bylo na něm vidět jakou bolest mu působí jeho vlastní slova.
„Já nechci,“ ozval se James. Mluví tu jako by směli rozhodovat za mě. Je to ale můj život můžu si to sám rozhodovat! Chci tu zůstat! Ale co Harry? Co když má Hermiona pravdu? A ona ji má vždycky…
„Já taky ne,“ přidal se k němu Harry.
„Ale, Harry, to by nešlo! Nemůžeš, umřel bys!“ připomněla mu Hermiona. Obraceč času se jí houpal v ruce…
„To je mi jedno!“ odsekl zarputile Harry. „Podruhé už nechci osiřet, jasný?“ James na to jen zmateně hleděl. Jistěže víc záleží na jeho životě než štěstí nebo mém životě, ale co je život bez štěstí? Ne! Takhle by to nešlo…prostě…prostě se musím vrátit a hotovo!
„Moony, vždyť by to šlo zařídit jinak! Já ho nenechám se vrátit!“ slyšel – jakoby z hodně velké dálky – mluvit Siriuse Blacka.
„Siriusi! Uvědom si kolik životů závisí na jeho návratu!“ oponoval mu Remus, i když mu to zjevně žádnou radost nedělalo.
„Mohli byste toho nechat? Je to snad moje věc! Já o tom rozhoduju!“ vybuchl James. Sám si teď nebyl jistý zda by bylo lepší zůstat či s vrátit. Jeho dva přátelé zmlkli a pohlédli na něm.
„Jamesi,“ začal Remus.
„Ne, Náměsíčníku. Já tu Harryho nenechám. Nechci aby znovu trpěl,“ přerušil jej Potter starší. Hermiona už už otvírala ústa k protestu. Harry byl však rychlejší.
„Jestli to tak bude lepší…myslím, že by ses měl vrátit, tati,“ soukal ze sebe Harry namáhavě. Pak se pohledem zaryl do podlahy aby nikdo neviděl, že se mu lesknou oči. James na něj zkoprněle říkal. Věděl co pro Harryho znamená a tudíž i věděl jak moc ho musí bolet jeho rozhodnutí. To bude raději zase trpět u těch svých blbounských pěstounů? To bude zase raději sirotkem, než aby to zůstalo takhle? Proč?
„Hermiona má pravdu. Na Jamesovi závisí Harryho život a na něm zas osud celého kouzelnického světa,“ ozval se Remus. Sirius se zmateně rozhlížel. Asi sám uvažoval zda se zachovat nesobecky a připustit aby se jeho nejlepší přítel vrátil nebo ne…
„Neměls nám to říkat. Takhle to bude těžší,“ pokračoval vlkodlak. James mu musel dát v duchu za pravdu.
„Ale když se vrátím, už mě nikdy neuvidíte,“ připomněl jim James.
„Bohužel,“ souhlasil Lupin. Sirius se konečně ozval.
„Já chci abys tu zůstal. Jenže to by pak zemřel Harry a to taky nechci. Já nevím.“ Black se chytl za hlavu a začal přecházet po místnosti. Zřejmě uvažoval.
„Harry, ty by jsi mě nechal odejít?“ obrátil se Dvanácterák na syna. nebyla to žádost.
„Myslím, že ani nemám na vybranou,“ zněla odpověď.
„Sakra to je dilema…“ syčel Sirius.
„Jinak to nejde, Tichošlápku!“ odtušil zoufale Remus.
„Já vím, já vím!“ odsekl neméně zoufale Sirie.
„Takže taky nemám na vybranou co?“ odtušil Potter starší. Někteří zavrtěli hlavou, jiní se zmohli na pouhé povzdychnutí. Ron na to nic neříkal, ostatně jeho se to ani netýkalo. Herm vlastně taky ne, ale vzhledem k tomu, že jí patřil obraceč času…
„Ale co řekneš McGonagallce na ten obraceč?“ zajímal se James aby se vyhnul alespoň na chvíli přemlouvání na návrat.
„Co by pravdu, Brumbál to pochopí,“ odvětila Herm. Zase se všechno spiklo proti mně. Jenže kvůli Harrymu to musím udělat, honilo se Jamesovi hlavou.
„A musí se vrátit teď?“ jakoby Sirius tou otázkou prosil.
„Už je tu skoro rok,“ zavrtěl hlavou Remus.
„Tak by se to vrátilo pozděj no!“ oponoval mu kamarád.
„To je sice možné, ale neměli bychom to zbytečně…“
„…prodlužovat. Bylo by to ještě horší,“ doplnil Grangerovou Harry. Tvářil se odhodlaně. Pokud to Harry dokáže přenést přes srdce…budu muset taky.
„Dobrá,“ řekl nakonec James Potter.. Sirius na něj pohlédl prosebně a zoufale zaroveň, ostatní se tvářili, že jsou rádi, že se tak rozhodl a přitom by nejraději aby zůstal. Všechno si tak protiřečilo.
„No a co bude s Petrem?“ zajímal se ještě James. Ještě se nechtěl loučit…
„Půjč mi hůlku a uvidíš,“ zavrčel Sirius.
„Ne! Tichošlápku, opovaž se!“ napomínal jej James.
„Dvanácteráku, on tě zradil! To kvůli němu se stal z Harryho sirotek!“ připomněl mu nejlepší kamarád.
„Já vím. Ale nechci aby se z tebe stal vrah,“ odvětil James.
„Aspoň bych těch dvanáct let v Azkabanu nestrávil zbytečně,“ zabručel trpce Sirie.
„No nestrávil. Za neregistrované zvěromágství by nás tam zavřeli tak jako tak,“ ušklíbl se Dvanácterák.
„Máš recht. Dobrá nezabiju ho. Ale jestli to udělaj mozkomorové ještě jim pogratuluju!“ zachechtal se Black. Prašivka alias Peter Pettigrew se Roonovi v ruce zase začal zuřivě zmítat. Pobertové na něj (Pettigrewa na RonaJ) hodili obzvlášť znechucený a nenávistný pohled.
„Takže…“ nadechl se James. Hermiona natáhla ruku s obracečem času před sebe. V duchu vypočítávala počet potřebných otáček. Sirius se na hodiny podíval snad ještě nenávistněji než na bývalého kamaráda. Ani nikdo jiný se netvářil bůhvíjak nadšeně. Především James ne. Přesto si od Grangerové obraceč vzal a pověsil si jej okolo krku. Dva zbylí nezběhlí Pobertové k němu přistoupili.
„Už mě neuvidí, ale já vás jo,“ poznamenal smutně Potter starší.
„Však...však to nějak překonáme,“ ujistil ho Remus nepříliš přesvědčivě.
„Opravdu musíš?“ pokusil se naposled bývalý vězeň a nasadil upřímný smutný výraz. James se chabě pousmál a nechal je aby ho na rozloučenou objali. Bylo mu jich líto. Pak se otočil ke svému synovi.
„Jsem rád, že jsem tě mohl poznat,“ řekl Harry se smutným úsměvem.
„To já taky,“ odvětil James a ještě jednou ho objal.
„Chovej se hezky k mámě.“ James se rozesmál.
„To by spíš měla ona ke mně!“ Harry teď nemohl vědět nic o nenávisti jeho matky k budoucímu manželovi.
„Jamesi, hlavně nic neměň a nikomu neříkej co se má stát!“ upozornil ho Náměsíčník.
„No jo, Mooney, já vím,“ povzdychl si Dvanácterák.
„Je to nefér, že já vás všechny ještě uvidím a vy mě už ne,“ dodal zarmouceně. Ať to nikdy neskončí…kéž by to tak mohlo zůstat napořád. Jenže obraceč na jeho krku byl jiného názoru.
„Z toho si nic nedělej,“ ujistil ho Sirius ještě více smutně.
„Třistapadesát čtyři,“ oznámila Hermiona (Pozn.aut. To číslo je první co mě napadlo. Vypočítávat to opravdové mě nenuťte, to bych nedalaJ). Všem naskočil lítostivý pohled. James jim pohled oplatil. Ještě naposled každého z nich sevřel v náručí. Pak se chytil obrátek na hodinkách a rozloučil se se slovy:
„Je čas.“
Zpět na obsah
Kapitola 25: Kapitola 25 Všechno při starém
Dvanácterák už ani nepočítal kolikrát přetočil obrátkami. Když je pustil začlo se kolem něho všechno točit a on měl v žaludku zvláštní šimravý pocit. Kol dokola něj samé rozmazané šmouhy, ale jen prázdná místnost dokud se tu nezačali objevovat známé postavy. Poznával sebe, Rema, Siria i Petra – zrádce! Netrvalo to dlouho a naráz to ustalo. Stěží udržel rovnováhu a dopadl na podlahu. Obraceč zarachotil o podlahu a vzápětí se roztříštil na spousty malinkatých kousíčků. Jamesovi to však bylo jedno, ostatně k čemu by mu byl? Vstal, oprašujíc si hábit a s povzdechem se rozhlédl po místnosti. Už je to pryč. Už mě nikdy neuvidí. Tak rád bych tu nebyl... teď. Já je všechnu uvidím… ale oni mě už ne. Hlavně Harry. A pak umřu…James tam jen tak stál ponořený ve vlastních myšlenkách. Aniž by si to uvědomil stékali mu po tvářích slzy. Ne proto co se mělo stát jemu, ale jeho blízkým… především Harrymu. Věděl jak mu nyní musí být. Dal mu naději a vzápětí mu ji vzal. Je to jako když vás dlouho drží ve vězení, pak vás pustí a vy sotva vyjdete ven, už vás zase zavřou. Možná blbé přirovnání, metafora, ale rozhodně pravdivá. Dvanácterák se tím alespoň částečně přestal zabývat a vylovil z hlubin svého hábitu své brýle. Už kolik měsíců je neměl na sobě! Taky si pomocí zaklínadla, jež ho na začátku roku naučil Brumbál vrátil původní barvu vlasů. Všechno je zase jak má být. Všechno je při starém. Opustil místnost a zanedlouho i opuštěné stavení. Celou cestu podzemní chodbou se zabýval myšlenkami ohledně věcí, které zjistil v budoucnosti. Peter je zrádce. Možná teprve budoucí ale je. Jenže já to tak musím nechat být! Budoucnost nesmím měnit. Co když se něco stane Harrymu? Ne nesmím nic prozradit. Do ničeho nezasahovat. Vše musí zůstat jak má. Ocitl se na školních pozemcích. Smutně zavzpomínal, jak se tu jednou ráno probudil… nebo spíše probudí. Nemohl si zvyknout, že všechno co zažil je věcí budoucnosti. Zahleděl se k Prasinkám, kde se na nádraží pomalu srocovali zástupy žáků. Takže teprve dojde k tomu mému zmizení... hmm. V tom případě jsem tu dvakrát! Budu muset počkat dokud mé přítomné já nezmizí po zasažení Srabusovy kletby… nevadí. Vydal se tudíž stejným směrem.
Když se nenápadně dostal do vlaku postavil se do jednoho rohu, poblíž místa kde dojde k onomu střetu a zastřel se kouzlem. Zruší jej až se tu objeví ta tma. Vlak se dal do pohybu. Prošlo kolem něj mnoho lidí včetně jeho samotného. Netrvalo to dlouho a nedaleko něj Snape natrefil na něj a jeho kamarády.
„Kam ten spěch, Srabusi?“ slyšel právě říkat budoucího trestance. Budoucí učitel lektvarů odsekl ať „odprejskne“. Červíček něco poznamenal a to už se začalo útočit. Párkrát se James z budoucnosti musel vyhnout paprskům světla. Znenadání tma! James věděl, že jeho druhé já odcestovalo tam odkud on přišel. Rychle zrušil zastírací kouzlo. Právě včas. Zase se ocitli ve světle. Většina zmateně hleděla na místo, kde před chvílí stál James. Ten se postavil Snapeovi přímou za záda.
„Ta kletba se ti moc nepovedla, Srabíku,“ prohodil a vychutnával si, že může Snapeovi zase tykat. Když si vzpomněl na ty školní tresty, jež byl u něj nucen snášet! Samotný Severus leknutím nadskočil. Pobertové se dali do smíchu. Snape raději zmizel všem čtyřem z očí a to rychle.
„To bylo dobrý, Dvanácteráku!“ pochválil ho Sirie a všichni se vrátili do svého kupé. Potterovi přišlo neuvěřitelné, že je tu vidí všechny pohromadě mladé a šťastné. Kéž by tomu bylo i za těch několik let, postesknul si James. Snažil se Červíčka nevnímat, tak jak ho poznal v budoucnosti, ale bylo to poměrně těžké vzhledem k tomu, že způsobil tolik neštěstí. Proč Petře? Copak naše přátelství pro tebe nic neznamená? Upřímně to nechápal. Ani si nedokázal představit, že ten Tichošlápek, jež se sedí vedle něho a srší humorem a šarmem, stráví dvanáct let v Azkabanu a naprosto zbytečně. A to díky Červíčkovi! Raději se snažil tím nezabývat. Změnit to nemůžu tak co… cesta ubíhala a James se jen občas zapojoval do hovoru. Aby ne! Měl dost podmětů k přemýšlení. Jak se asi má Harry? Ponese to dobře? Byl ale rád, že ho ještě uvidí. Sice jako škvrně, ale to mu vůbec nevadilo. Napadlo ho taky, že už skoro rok neviděl Lily! Teď když věděl, že se nakonec stejně vezmou si řekl, že už to machrování nemá za potřebí. Těšil se až ji zase uvidí.
Při cestě ho taky trápila myšlenka, že to co zažil si musí vzít do hrobu. Doslova. Když mě Voldemort zabije…Přeběhl mu mráz po zádech. Ale jak rád bych to Pobertům řekl. Jenže nemůžu. Změnil bych budoucnost a to nesmím.
„Poslyš, Dvanácteráku,“ obrátil se na něj Sirie se zkoumavým pohledem, „od čeho máš děravý ucho?“
Zpět na obsah