Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9
Kapitola 10: Kapitola 10
Kapitola 11: Kapitola 11
Kapitola 12: Kapitola 12
Kapitola 13: Kapitola 13
Kapitola 14: Kapitola 14
Kapitola 15: Kapitola 15

Kapitola 1: Kapitola 1

Stál před nejhorším černokněžníkem všech dob. Před očima se mu míjely vzpomínky na ty, které ztratil a na ty, kteří za něj  obětovali život. Nejdříve rodiče, pak Sírius, Brumbál, Ron, Remus, Hermiona, Hagrid, Minerva McGonagallová, všichni Weaslyovi, kteří zemřeli Ginninou rukou, která se postavila na stranu zla. Ano, dívka, které bezmezně důvěřoval se přidala k Voldemortovi. A dnes ji viděl umírat. Bylo toho na něj moc… A teď stojí před Tomem Radllem a přemýšlí, co bude dál…

„ Konečně to skončíme, Pottere! Už mě to nebaví.“ Říkal Voldemort tím svým ledovým hlasem.

„ Moc rád, Tome. Ale já nebudu poražený. Vzal si mi všechny, které jsem miloval… Už nemám co ztratit.“ Chodili kolem sebe v kruhu.

„ Víš, já neměl jediný viteál.“ Ušklíbl se Pán zla.

„ Hm… já jsem další.“ Navrhl Harry, i když si myslel, že to není pravda.

„ Přesně tak. Takže pokud nezabiješ sám sebe a nenajdeš další viteály, tak budu stále žít.“ rozesmál se. Harry tu zmínku o tom, že je viteál jenom plácl, ale teď na něj dolehla pravdivá skutečnost. Byla to pravda, on je viteál… Jinak by neměl hadí jazyk a nebyl by Tomovi tak podobný… I Brumbál shledal mezi nimi určitou podobnost. V očích se mu objevily slzy. Konečně bude moct být se svými přáteli a nikdo mu to nebude vyčítat… Ale prvně musí zničit tu zrůdu. Začal boj. Z jedné hůlky létaly kletby pouze z černé magie, nejčastěji kletba smrti a z té druhé bílá magie, která ovšem mohla taky zabít.

„ Nebuď směšný Pottere, tohle stejně nevyhraješ.“ Ušklíbl se tom, i když věděl, že bojuje proti silnému soupeři. „ Pověz mi, jaké to bylo vidět umírat své blízké?“ Zajímalo ho. Podařilo se mu Harryho vytočit a snadno prošel jeho obranou. Harry po pár minutách klečel těžce oddychující na zemi. Z úst mu tekl pramínek krve, měl pár zlomených žeber a krvácel mu bok… Voldemort na něj seslal kletbu, kterou neznal. Myslel jen na jedno: Zklamal!

Propadal se pořád do větší tmy. Cítil, jak z něj pomalu vyprchává život… to byl konec chlapce, který bojoval…

Otevřel oči. Všude kolem něj byla zářivě bílá barva. Na mysl mu přišlo jediné slovo – ošetřovna. Ne, nikde nebyly závěsy, všude prostě jenom zářila bílá barva. Zvedl se a porozhlédl. Teprve teď si všiml muže v černých kalhotách a bílé košili, který stal kousek od něj a pozoroval ho. Kdo to sakra je? A kde jsem? Zajímalo Harryho.

„ Ahoj Harry, konečně ses probudil. Jmenuji se Leon a jsem Strážce osudu. Možná víš, kdo jsem.“

Takže strážce není jen výmysl? Když jsem tady se Strážcem, tak jsem mrtvý? Prolétla mladíkovi hlavou myšlenka.

„Takže já jsem mrtvý?“ Zeptal se tiše. Leon pomalu zavrtěl hlavou.

„ Ne, ne tak docela.Víš, všichni mají napsaný svůj osud a já je pošlu do nebe a nebo do pekla. Ale ty jsi tady příliš brzo, měl jsi ještě žít. Voldemort tě v podstatě nezabil, zemřel jsi pouze vyčerpáním. Nepoužil na tebe smrtící kletbu. Tom je teď v jiné realitě a tebe všichni považují za mrtvého. Teď ti dám na výběr: Můžeš zůstat tady a nebo jít za Tomem a pokusit se to znovu zabít. V realitě, kde teď je, ho neznají, nikdy se tam neobjevil někdo tak zlý jako je on. Oni neznají ani mozkomory, kteří tam nebyli tisíce let. Umíš si představit, co je to pro ně za katastrofu? V té realitě žije Brumbál, Sírius, Remus i tví rodiče a přátelé, máš dokonce sourozence. Ale ty tam jsi už skoro deset let mrtvý. Nemáš moc času, rozhodni se rychle. Za chvíli přijdu pro odpověď. A mimochodem, už nejsi viteál.“ Usmál se a zmizel. Harry měl v hlavě zmatek. Vrátit se a nebo zůstat? Nesplnil svůj úkol. Rozhodl se, že se vrátí a pomůže jim. Svým způsobem on může za to, že se tam Voldemort objevil… Kdyby ho dokázal zabít, kdyby se více učil, tak by třeba všechno bylo jinak. Leon se znovu objevil.

„ Jak ses rozhodnul?“

„ Vrátím se. Jen ještě nevím, jak ho dokážu zabít, když jsem to nedokázal tehdy.“

„ V tom ti nemůžu poradit, musíš na to přijít sám. Ale ať nepovíš, že jsem sketa, tak mám pro tebe dárek. Budeš mít schopnost metamorfágství a s touto hůlkou získají tvé kouzla větší moc. Je to hůlka vyvoleného, v jádře má pět substancí – elfí vlas, dračí šupinu, žíni Pegase, chlup testrála a péro od fénixe. Dřevo je taktéž vzácné, je od krále stromů. Tuto hůlku vyrobili kdysi dávno elfové, kteří nahlédli do budoucnosti. Ke tvému vzhledu – vyhladím tvé vrásky, ale vlasy ti zůstanou jako památka na prožité utrpení. To je vše, co ti mohu dát. Hodně štěstí.“ Tleskl a Harry se znovu propadal. Všechno se s ním točilo. Byl rád, že nic nejedl, nebyl si jistý, jestli by jídlo v žaludku udržel. Myslel si, že zase omdlí nebo bude v bezvědomí, ale vědomí neztratil ani jednou jedinkrát. Když konečně dopadl a rozhlédl se kolem sebe, tak poznal Příčnou ulici. Vůbec se nelišila od té, kterou znal. Všude bylo rušno, ale neušlo mu, že se všichni snaží držet ve skupinkách. Co teď?No, asi bych měl zajít do banky pro nějaké peníze a pak nakoupit a zajistit si nocleh. Zauvažoval a už šel směrem k bance. Normálně by jste přes celou ulici neprošli aniž by jste do lidí strkali ani za deset minut, ale nyní to bylo jiné. Všichni mu ustupovali a on nechápal proč. Ale ostatní to věděli – měl obrovskou magickou energii, která se prostě nedala přehlédnout. Ty šedé prameny ho dělaly  staršího než byl. Nikdo by mu neřekl více než dvacet pět, ale taky ne méně než dvacet.

Harry se snažil ignorovat všechny ty pohledy. V bance si pořádně oddychl – v trezoru byly peníze. Ihned je nechal přesměrovat na nově založený účet na jméno Henry Green. S penězi už mohl něco podniknout. Nejdříve zašel k Madam Malkinové. Ta si změřila snad všechno a upravila na něj pár černých hábitů.

„ Potřeboval bych ještě jeden hábit s kápi, nejlépe bílý nebo stříbrný.“ Prodavačka si ho zamyšleně prohlížela.

„ Přišla mi jedna velmi zvláštní látka. Je zářivě bílá, jemná jako hedvábí a lehká. Ale je dost drahá.“

„ To nevadí, můžete mi z ní ten hábit ušít?“

„ Jistě. Celkem i s těmi druhými hábity vás to bude stát 76 galeonů.“ Kývl a hned jí dal peníze. Madam Malkinová se opravdu snažila, hábit byl úchvatný. Harry těch vyhozených peněz vůbec nelitoval.

Zamířil do Krucánku a Kaňouru, kde si koupil knihy, které ještě nečetl. Nejvíce ho zaujala jedna: Bílá magie v nejčistší podobě … Hned po ní šáhnul, byl si jistý, že by se mu mohla hodit.

K večeru, když již měl všechno co potřeboval nakoupené, tak zašel do Děravého kotle. Zaplatil si pokoj na týden dopředu. Za ten týden přečetl všechny ty knihy a naučil se spoustu nových zajímavých kouzel. Některé určitě nebyly známy ani v jeho realitě. Knihu Bílé magie si nechal až na konec. Když ji četl, tak si uvědomil, že mají pravdu – láska je to největší kouzlo ze všech. Přesto tam bylo spoustu užitečných a složitých štítů a kouzel pro ochranu, ale taky na útok. Našel taky nové kouzla proti mozkomorům – Andělský svit. Toto kouzlo patří mezi nejnáročnější na světě. Zatím se jej odvážilo vyčarovat pouze šest lidí, ale ani jeden nepřežil. Všichni zemřeli vyčerpáním. Proto toto kouzlo nedoporučujeme provádět. Četl Harry. Neodradilo ho to a kouzlo si pořádně zapamatoval.

Každý den ráno posiloval, poté se učil a trénoval svou novou schopnost. Prvně co udělal, bylo, že si nechal zmizet jizvu – již nebyla tak zřetelná, ale přesto tam byla. Změnil si barvu vlasů (šedé prameny mu ale zůstaly stále) a zakulatil si obličej. Oči si změnil na tmavě hnědé. Teď by ho nikdo nepoznal, i kdyby ho znal od narození. Ušklíbl se. Všechno mu připadalo tak absurdní…

Harry se vydal do Obrtlé. Chtěl zjistit něco o tom, co Tom chystá. Byl tady měsíc, ale už získal hromadu přívrženců. Harry si pomalu myslel, že je snad tahá z pytle. V Obrtlé se potulovali zvláštní lidé. Zastavil se až před malou hospůdkou.

Byla to malá, tmavá putyka. U baru sedělo pár zakuklenců, ale jinak tam nikdo nebyl. Voledmort nezměnil styl. Má pořád stejně ubohá vkus. Pomyslel si. Harry ihned vyvolal pozornost, když si sedl na jednu stoličku.

„ Kdo jsi a co tady chceš? Tohle místo patří Temnému pánu.“ Promluvil jeden ze Smrtijedů.

„ Jdu za vámi. Nabízím vám obchod.“

„ Opravdu? Co chceš?“

„ Řeknete mi, kde se váš pan nachází a co chystá a já vás nechám žít.“ Teď se Smrtijedi již bavili zcela otevřeně.

„ My jsme tři a ty jeden. Myslíš, že máš šanci.“

„ Jo a dost velkou. Protože Voldemort si nikdy nevybírá nikoho kromě tupců, kteří si neumí zavázat ani tkaničky.“

„ Tos přehnal.  Jak se opovažuješ vyslovit jeho jméno?“ Zasyčel jeden z nich. Podle hlasu poznal Malfoye seniora. Ušklíbl se. zakuklenci již měli vytažené hůlky.

„ Pertefikus otalus, Expeliarmus maxima, Mdloby na vás,“ poslal na ně Harry několik kleteb  za sebou. Již při druhé měl všechny hůlky, ale jeden smrtijed ještě byl na nohou.

„ Takže? Co chystá?“ Ptal se jednoho z nich, kterému uvolnil ústa.

„ Myslíš, že ti to povím?“ Byl to Malfoy.

„ Jo, protože i já dokážu být zlý. Impedimenta,“ mrštil z ním o zeď.

„ Tak?“

„ Útok na Příčnou.“ Sykl a vykašlal trochu krve.

„ Kdy? Kdo vede útok?“ Mlčel. Harry s ním zase trošku praštil.

„ Asi za deset minut. Útok vede sám Voldemort a s ním potomci temnoty. Tyhle nezastavíš.“ Ušklíbl se.

„ Potomci temnoty? Kdo je to? Mluv, nebo chceš okusit další stěnu?“

„ Démoni.“ Zašeptal. Harry kývl a úderem hlavy o zeď ho poslal do bezvědomí.

Uvědomoval si, že nemá moc času a tady nejdou lidi zvyklí na démony a další havěť. Doufal, že na démony bude platit to samé co na mozkomory..  v jeho světě alespoň platilo…

Spěchal z Obrtlé. Když dorazil na Příčnou, tak tam zatím nikdo z Voldemortových poskoků nebyl. Cítil přicházející chlad a pocit stísněnosti. Rozhlédl se kolem sebe. Od Gringottovy banky se k nim blížili démoni a  padesát smrtijedů v čele s Tomem. Lidé panikařili a přemisťovali se pryč. On zůstal. Vyvolal patrona, který ihned zaútočil. Překvapilo ho, že tady není jeho patronem jelen, ale gryf. Voldemort byl jeho útokem taktéž překvapený. Zvláště potom, co patron démony zabíjel, neodháněl je. Rychlým krokem šel k němu blíže.

„ Kdo jsi?“ Zajímal se. Harry se pouze ušklíbl.

„ To tě nemusí zajímat.“ Voldemortovi se rozšířily zorničky rozčílením.

„ Crucio,“ seslal na něj zakázanou kletbu. Harry se jí vyhnul. „ Víš kdo já jsem? Se mnou takhle mluvit nebudeš! Crucio,“ Zkusil to znovu. Harry se kletbě vyhnul i tentokrát a seslal na něj kletbu impedimenta.

„ Jistě že vím, kdo jsi. Jsi obyčejný vrah, který vyvraždil mou rodinu a přátelé. Podle mých informací tu jsi krátce, ale už tak jdi zde napáchal dost škod. Jenom zabíjíš a mučíš lidi. Podle mě, na tom není nic k chlubení. Takže raději pomlč.“ Začali po sobě metat kletbu za kletbou. Harry byl zraněný, doufal, že se sem už brzy přemístí pomoc. Smrtijedi zatím rabovali a jejich souboje si nevšímali. Voldemort byl v plné síle, ale jeho soupeř se ještě tak úplně nezbavil svých zranění z minulého setkání. V boku cítil bodavou bolest při každém kroku. Naštěstí se na ulici objevili členové Řádu, asi dostali hlášku. Hned se dal do boje se Smrtijedi, ale byli velmi překvapení soubojem, který probíhal. Brumbál se rozhodl jít tomu mladíkovi na pomoc, viděl, že už nemá moc sil. Také zahlédl, že mu silně krvácí bok. Když si Tom všiml, že už ztratili i početní převahu, zavelel k ústupu. Takže se nestačil v této době seznámit ani s Brumbálem. Harry klesl vyčerpaně na kolena. Byl hrozně unavený. Zamířil hůlkou na bok a zamumlal kouzla na léčení, které se naučil z knihy pro bystrozory.

„ Medico.“ Rána přestala krvácet, zacelila se, ale věděl, že to bude chtít pár lektvarů a alespoň den být v klidu. Brumbál jeho počínání bedlivě sledoval. Když se pokoušel vstát, pomohl mu.

„ Děkuji. Přišli jste právě včas, dlouho bych to už nevydržel.“ Pousmál se.

„ Rádo se stalo. Smím vědět, kdo jste?“ Teď již všichni členové naslouchali. Harry zahlédl i své rodiče, kteří stáli těsně za Brumbálem. Téměř vypadali jako jeho ochranka.

„ Jmenuji se Henry Green. A vy jste?“

„ Albus Brumbál, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích.“ Harry se zasněně usmál.

„ Bradavice? Už jsem o nich hodně slyšel. Mají velmi dobrou pověst. Bohužel jsem měl soukromého učitele, takže do školy jsem se nikdy nepodíval.“

„ Opravdu? Viděl jsem vás bojovat. Váš učitel musel být výborný. Kdopak to byl?“

„ Tak po různě. Hodně jsem cestoval, takže jak kdy.“ Brumbál usoudil, že z něj asi více nevytáhne.

„ A smím vědět, kolik je vám let?“

„ Jistě, že ano. Za pár dní mi bude osmnáct.“ Všichni z Řádu se na něj překvapeně podívali, ale ve tvářích měli uznání. Brumbál měl v očích také překvapení.

„ Vypadáš na víc,“ podotkl Sírius, který stál úplně vzadu.

„ Hm… Víte, že to vám i věřím?“ Zazubil se. Všichni se rozesmáli.

„ Když mě omluvíte, tak už půjdu. Rád bych si odpočinul a ještě si trochu vyléčil tu nohu.“ Ušklíbl se.

„ Kde bydlíte?“ Vyhrkl další člen, kterého neznal, ale viděl ho na jedné fotografii Řádu.

„ V Děravém kotli. Kdyby něco, tak se tam můžete stavit. Teď už ale opravdu půjdu. Ještě jednou díky a nashle.“ Pajdal ke zdi, kterou se do hospody dostal. Teď všichni viděli, jak moc na pravou nohu napadá.

„ Možná by to chtělo i léčitelé,“ řekla nejistě Lily Potterová. Ten chlapec ji něčím hrozně zaujal. Brumbál zamyšleně kývl.

„ Později se k němu ještě zastavím. Teď bychom to tady měli dát do pořádku.“ Pověděl a sám se dal do náprav škod.

V Děravém kotli sedělo pár kouzelníků, ale nikdo si ho nevšímal. Harry šel přímo do svého pokoje, chtěl si své zranění pořádně prohlédnout. Chůze do schodů mu dělala problémy,takže se do pokoje přemístil. Vyčerpaně dosedl na postel. Ihned prozkoumal své zranění.

„ Accio,“ ukázal na svůj batoh, kde měl pár lektvarů, mastí a obvazů. Nevěděl přesně, co by měl použít za lektvary. Ale dokrvovacím, utišujícím a zacelujícím nic nezkazí. Ránu ještě namazal hojivou mastí a překryl ji gázou. Všechno poté stáhl obvazy a rozhodl se pro odpočinek. Oči se mu zavíraly únavou…

Harry se po dlouhé době pořádně vyspal, vlivem lektvarů ho dnes v noci netrápily žádné noční můry. Byl  za to vděčný. Přes to všechno se ale cítil jako přejetý parním válcem, bolelo ho celé tělo, hlavně bok. Ještě nebyl zcela vyléčený. Harry to nechápal. Vždyť se mu to stalo už dávno, tak proč se to neuzdravilo? Rozhodl se, že ještě dnes bude odpočívat… Rozhodně by se neměl zaplést do další potyčky s Voldemortem. Dnes ještě ne. Prvně si musí ověřit, že zde nemá žádný jiný viteál. Tentokrát nesmí zklamat své blízké. V očích měl stále vepsanou hlubokou bolest. Tušil, že tam bude už napořád. Viděl a ztratil už příliš mnoho, aby mohl být jako dříve.

Sešel dolů, kde již chystal snídani Tom.

„ Budete dnes snídat, pane?“ Zajímalo ho.

„ Ano, dnes ano. Můžu požádat o soukromí?“ Tom přisvědčil. Harry si jako obvykle sedl do nejtemnějšího kouta, kde měl přehled o všem, co se v Kotli děje. Když někdo přišel nebo odešel, věděl to. Zase se ponořil do svých myšlenek. Přemýšlel, co bude dál. Jaké by měly být jeho další kroky. Asi by měl zase začít posilovat a zdokonalovat se. Vždycky může být lepší, zvláště potom, co poznal, jak dobrý kouzelník Tom je. Chtělo by to mít nějaký trumf v rukávě.

„ Smím si přisednout,“ ozval se nad ním Brumbálův hlas. Harry si nevšiml, že přišel, ale ihned zareagoval a kývl. Nabídl mu čaj a ihned mu přičaroval hrníček a nalil mu do něj.

„ Co vás sem přivádí?“ Zajímal se.

„ Hodně nezodpovězených otázek. Co tvé zranění? Lily Potterová o tebe měla starost.“ Za brýlemi mu opět hrály ty veselé jiskřičky, které mu tak moc chyběly.

„ Snad to bude v pořádku, vzal jsem si lektvary. Ale zabírají pomalu. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.“

„ Jistě, to ukáže až čas. Vím, že mi mnoho tajíš a asi mi to nepovíš, ale pamatuj si, že pokud požádáš o pomoc, rád ti pomůžu.“ Harry se pousmál.

„ Rád bych vám pověděl všechno, ale tady nemůžu. Šel bych někam, kde je bezpečno a nikdo nás nebude rušit a poslouchat. Tohle není nic moc k chlubení.“ Ušklíbl se. „ A slovem nikdo, myslím i Fénixův řád,“ ztišil hlas. Brumbál překvapeně zamrkal.

„ Jak..?“

„ Jak to vím?“ skočil mu do řeči. „ Vím toho mnoho. Vysvětlím vám to, ale jak říkám, ne tady.“ Brumbál přitakal.

„ V tom případě, mohl bych tě poprosit o návštěvu Bradavic, Henry?“ Harry sebou při oslovení mírně trhl, neuvědomil si, že je tady někdo jiný. Ještě si ta to nezvykl a nevěděl, jestli někdy zvykne.

„ Jistě, můžeme jít třeba hned.“ Oba vstali a Brumbál vyčaroval přenášedlo, které je dostalo přímo do ředitelny. Byla stejná jako v jeho době. Většina obrazů spala, někteří ředitelé hlasitě pochrupovali. Fawkes seděl na svém bidýlku u dveří a měl přivřené víčka. Nic se nezměnilo, bylo to tady jak mělo.

„ Posaď se, prosím,“ nabídl Harrymu ředitel místo naproti stolu, kde on sám již seděl.

„ Děkuji. Je to tady stejné, jako tam odkud pocházím.“ Usmál se. Brumbál mu pokynul, ať pokračuje.

„ Jmenuji se Harry James Potter a pocházím z jiné reality, než jsem nyní. Jsem tady, abych dokončil své poslání a zabil Voldemorta. Vlastně díky mně je tady. Kdybych ho dokázal zabít v mém světě, nikdy by se sem nedostal.“ Sklonil hlavu.

„ Pokračuj, pověz mi prosím všechno, co víš. Také o tobě samém a svém životě.“ Povzbudivě se na  něj podíval. Jeho pohled ho uklidnil a tak začal pomalu vyprávět. Nejdříve dětství a poté vše až do šestého ročníku. před sedmým ročníkem už pomalu ztrácel hlas a v očích se mu objevily slzy. Bylo pro něj těžké o tom všem mluvit a znovu to prožívat – veškerou bolest ze ztrát. Přesto pokračoval…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

 Harryho sedmý ročník 1.část (velmi zkrácená verze)

Bylo po pohřbu od nejslavnějšího a nejmocnějšího kouzelníka doby, Albuse Brumbála. S ním zemřelo i něco více – naděje a také škola… Harry věřil, že profesorka McGonagallová bude skvělá, ale taky věděl, že Brumbál byl nejlepší ředitel, kterého si Bradavice mohly přát. Bude velmi těžké zastoupit ho v jeho funkci. Jedno věděl jistě: nikdy se nikomu nepodaří nahradit místo tohoto moudrého muže v jeho srdci… Za ten šestý ročník si k němu vytvořil vztah, který byl jiný než měl Brumbál k ostatním žákům… Někdy jej Harry považoval za svého dědečka, kterého nikdy nepoznal…

Harry, Ron a plačící Hermiona seděli v kupé Bradavického expresu. Všude panovalo truchlivé ticho. Harry se díval z okna a přemýšlel. Občas se podíval na své přátelé. Ron utěšoval Hermionu, pravděpodobně se konečně odhodlal ukázat jí, co k ní cítí. Harry jim to přál, nikdo jiný než oni dva si nezasloužili lásku. Doufal, že budou spolu šťastní.

„ Harry, máš už plán, jak najít ty-víš-co?“ Vyrušila ho Hermiona, když se uklidnila. Kývl.

„ Ano, mám. Když teď budu u Dursleyů, tak bych se měl začít učit a zdokonalovat se. Také bych měl přečíst co nejvíce o zakladatelích a zjistit, co by dále mohlo být ty-víš-co.“ Usmál se. „ A ještě něco. Opravdu se mnou míníte jít k Dursleyovým?“

„ Jasně, Harry. My to neřekli jen tak,“ ozval se Ron. Jeho přítel vděčně přikývl.

„ Dobře. Předem se omlouvám za jejich chování, určitě nebudou příliš nadšení, že se vrátím o měsíc dřív.“ Ušklíbl se. Tušil, jak zareagují… Určitě mu praští dveřmi před nosem a minimálně týden bude bez večeře.

„ I proto jdeme s tebou. My už máme sedmnáct, takže jim můžeme pohrozit zakletím.“ V Hermioniných očích se objevily šibalské jiskřičky, které tam Harry ještě neviděl. To ona je vždycky tahala z průšvihů a snažila se, aby nedělali nic proti pravidlům… Ale tahle nová Hermiona se mu líbila.

Dursleyovi je opravdu nepřijali příliš vřele. Nejprve jim třískli dveřmi před obličeji, jak Harry předpokládal a poté jim začali nadávat. Mia vytáhla hůlku, Dursleyovi rázem ztichli… Byli zděšení a naprosto vyvedení z míry. Tohle si ještě nikdo nedovolil.

„ Buďte už konečně zticha. Harry sice ještě nemůže kouzlit, ale já a Ron ano. A teď si pár věcí ujasníme. Já a Ron tady budeme až do Harryho narozenin a poté odejdeme. Nemějte strach, o jídlo se postaráme sami. Nebudete o nás ani vědět.“

„ Dob..dobře,“ vykoktala zděšeně teta Petúnie a nervózně se dívala kolem, jestli je náhodou nevidí někdo ze sousedů.

Hermiona byla spokojená. Její přátelé na ni hleděli s otevřenou pusou. Tohle by od ní opravdu nečekali… Harry je vedl do pokoje  a ještě mu to stále nešlo do hlavy. Hrmiona se zděsila tak malého prostoru.

„ To je horší, než jsem myslela. Použijeme tady pár kouzel, abychom zvětšili prostor a trochu to tady zkulturnili. Jinak to opravdu nepůjde.“

„ Je tu háček… I když kouzla budeš provádět ty, tak si budou myslet, že jsem to já, protože jsem tady jediný kouzelník v okolí.“ Ron vykulil oč.

„ Takže já jsem klidně mohl kouzlit mimo školu a nikdo by na to nepřišel?“

„ Přesně tak, Rone.“

„ Počítala jsem s tím a zaříkala si hůlku, aby mé kouzla nemohly být odhalené. Takže se můžeme dát do práce. Ještě upravím vaše hůlky, ať můžeme pracovat všichni.“ Usmála se. Oba chlapci jí rádi podali své hůlky. Zamumlala nad nimi pár latinských slov a podala jim je zpět. Za ten den se pokoj změnil k nepoznání. Zvětšili ho, přičarovali dvě postele, vymalovali a přidělali knihovnu. Harry měl prvně strach, jestli se kouzlo na utajení povedlo, ale po tom, co nepřišla ani jedna sova, tak se dal s radostí do práce. Když to všechno konečně dokončili, byl večer a oni toho měli za ten den dost. Proto si šli lehnout, zítra začnou s hledáním a učením nových kouzel a zaklínadel. Museli toho zvládnout tolik…

Druhý den šla Hermiona s Ronem do Příčné koupit nějaké knihy, které by se jim mohly hodit. Harry chtěl jít s nimi, ale oba mu to zakázali. Byl příliš nápadný, každý by ho hned poznal. Peníze brali z trezoru od Harryho, který si to nedal vymluvit. Nakoupili hromadu knih, takových čtyřicet určitě. Většinou o bílé magii, ale byly tam i některé o magii černé. Jak řekla Hermiona, je dobré vědět, proti čemu bojuješ. K tomu měli ještě nějaké knihy ze školy o zakladatelích Bradavic a učebnice. Po pohřbu nikdo na knihovnu nedával pozor, takže si je mohli nepozorovaně vypůjčit. V příštích dnech se rozhodně nudit nebudou…

Každé ráno si šli zaběhat a trochu posilovali, dopoledne se učili, po obědě hledali informace o zakladatelích a poté se zase učili. To byl jejich denní režim. Všechny to vyčerpávalo, ale těšili se z každého pokroku, který se jim podařil. Všem šly kouzla celkem dobře, jen Ron měl občas menší problémy. Harry si teprve nyní plně uvědomil, jak velká čarodějka Hermiona je…

Pomalu se blížily Harryho narozeniny a s nimi měla vyprchat i magická ochrana, kterou mu poskytla jeho matka. Ráno mu přišly dopisy z ministerstva, kde bylo i datum zkoušky z přemístění – zítřek, 9:00 v Prasinkách.

„ Kam půjdeme, Harry? Do Síriova domu?“ Zeptala se po snídani Hermiona.

„ Ne, tam by to nebylo příliš vhodné, všichni by chtěli vědět, kde jsem s Brumbálem byl a co jsme dělali. Ještě nevím, ale můžeme zajít do Godricova dolu. Měli bychom jít odpoledne, dokud se to tady nebude hemžit smrtijedy.“ Uvažoval Harry.

„ Tak jo, jdeme balit.“ Zvedl se Ron z postele. Párkrát švihl hůlkou a vše, co potřebovali bylo v jejich kufrech. Zavazadla zmenšili na velikost krabičky od zápalek a schovali do kapsy.

„ Přemístíme se?“

„ Asi ano, to bude nejsnadnější. Mám vás tam přemístit?“ Zajímalo Harryho.

„ Zvládneš to? Nemám totiž ani tušení, kde to je.“ Zapochyboval o jeho schopnostech Ron.

„ Jasně že jo, chytněte se mě.“ Nastavil ruce. chvíli se soustředil a poté se ukázali v malé vesničce,  která byla na první pohled kouzelnická. Vydali se na hřbitov. Pomohli Harrymu najít hrob jeho rodičů a nechali ho tam o samotě. Pozorovali ho z povzdálí a tiše si povídali.

Harry si klekl před hrob, který se zdál být udržovaný. Určitě je v tom kouzlo…

Lily a James Potterovi

Nezemřeli, spí. Mají-li sen je krásný, zdá se jim o těch, které milovali a kteří milovali je....

Četl, ale písmenka se mu rozmazávaly. Na hrobě byla kouzelnická fotografie jeho rodičů. Byli na ni tak šťastní, mladí a bezstarostní. Snímek musel být pořízen ještě za studentských let…

„ Mami, tati,“ šeptal. Hrozně rád by je poznal, řekl jim, že je má rád. Ale to už nemohl a asi ani nebude moct. Nikdy…

Když se trochu vzpamatoval, tak šel za svými přáteli. Vydali se hledat dům. Adresu zjistili ze studentské kroniky ještě v Bradavicích. Godricův dům č.7 …

Dům byl až úplně na kopci. Mezi přáteli bylo ticho.

Všichni Harrymu říkali, že z domu zbylo pár trosek. Teď tam viděl překrásný dvoupatrový dům, kolem byla menší zahrádka. Doufal, že tam nikdo nebydlí… Otevřel branku a šel k domovním dveřím, které byly z dubového dřeva. Uprostřed byla napsána okrasným písmem iniciála P, která šla vidět už z dálky.

Jeho přátelé ho následovali. Než ke dveřím došel, tak se samy otevřely a stála v nich domácí skřítka. Úsměv měla od ucha k uchu a vypadala opravdu šťastně.

„ Pán se vrátil,“ vykřikla radostně. Harry se usmál, skřítka mu byla velice sympatická. Připomínala mu skřítky z Bradavic.

„ Věděla jsem, že se jednou vrátíte, pane,“ oči se jí zalily slzami a uklonila se.

„ Ahoj, jak se jmenuješ? A neříkej mi pane, jsem Harry a tykej mi.“ Usmál se na ni povzbudivě.

„ Jsem Dinky, Harry.“ Tykání ani oslovování jménem jí nedělalo problémy. Možná byla zvyklá od rodičů, zesmutněl.

„ V jakém stavu je dům, Dinky?“ Zajímal se.

„ Už je vše v pořádku. Provedlo se zde pár kouzel a vše je zase tak, jak má být. Chcete po domě provést?“

„ Ano, moc rád. Ještě ti představím své přátelé. Tohle je Ron a Hermiona.“ Ukázal za sebe. Skřítka se jim taktéž uklonila.

„ Moc ráda vás poznávám.“ Oni se usmáli.

Dům byl větší, než si Harry myslel. Bylo zvláštní pohybovat se v domě, kde strávil rok života a kde přišla během pár vteřin o život jeho rodina. Nahoře byly ložnice a dalších pár pokojů, zatím co dole jídelna, kuchyně a obývák V jedné místnosti byly portréty jeho rodičů, takže si s nimi mohl povídat. Objevili knihovnu, kde bylo spoustu užitečných knih a pracovnu, kde se Harrymu líbilo a něco ho tam přitahovalo. Na stole ležel dopis.

Milý Harry,

pokud tento dopis čteš, znamená to, že jsme mrtví. Tohle jsme napsali chvíli před tvými narozeninami a začarovali tak, abys ho mohl otevřít jen ty. Tento dopis se z tohoto místa nikdy nehnul. Já a Lily ti chceme říct, že tě máme moc rádi a nikdy si nesmíš vyčítat, co se stalo. Když jsme se dověděli o věštbě, byli jsme zděšení, ale už tehdy, jsme si uvědomili, že raději zemřeme, než abychom tě předali zlu nebo nechali zabít.

Na jaře jsme objevili pár zajímavých věcí, které by rozhodně neměly být u Voldemorta. Jsou to některé artefakty od zakladatelů Bradavic (jeden artefakt nám dal také Regulus Black, který se obrátil od Voldemorta). Nevíme, k čemu je měl, ale vzali jsme mu je. Ukryli jsme je do sklepení, kde je tajná místnost, kterou dokážeš otevřít pouze ty. Je hned za obrazem naší rodiny.

S láskou Lily a James Potterovi (máma a táta)

Harry plakal, ale za chvíli se dal do pořádku. Ihned se vydal do sklepení. Jeho přátelé byli v knihovně a studovali některé knihy, které je zaujaly. Ve sklepení, hned za laboratoří se opravdu nacházel obraz jeho rodiny. I s ním… On tam byl ještě jako nemluvně. V očích měl zase slzy.

„ Ahoj mami a tati,“ zašeptal. Obraz byl kouzelný, takže na něj promluvili.

„ Ahoj Harry, synku. Konečně jsi tady,“ usmál se na něj otec. Lily tekly z očí slzy.

„ Mám vás rád,“ řekl jim.

„ My tě taky,“ teď měl slzy v očích i James. Ještě chvíli se na sebe dívali a povídali si. Harry si vzpomněl, proč tady vlastně je. Rodiče jej vpustili do tajné místnosti. Na stěnách byly knihy s černou magii a přímo před ním na stolečku byl Zmijozelův medailon, pohár Helgy z Mrzimoru, šálek Roweny z Hravraspáru, pečeť Godrica Nebelvíra a taky jeho meč. Harry na to vykuleně zíral, nemyslel si, že by mohl mít takové štěstí. Tohle bylo něco. Chvíli listoval v knihách, které byly v policích, dokud nenašel něco o viteláech.

Viteály jsou předměty nebo bytosti, které slouží k uchovávání části duše. Aby jste mohli viteál vyrobit, musíte spáchat vraždu, čímž se vaše duše rozpoltí. Poté její část stačí kouzlem dostat do předmětu. Každý viteál je velký zákrok do duše, čím více viteálu máte, tím méně se podobáte člověku fyzicky i psychicky. Kouzlo pro odhalení takového předmětu: Vitea columpus (pokud předmět viteál je, modře se rozzáří), kouzlo pro zničení viteálu: Viteal demolius,pokud jde o živého tvora, musíte použit kletbu Avada Kedavra! Kouzlo pro přenesení duše do viteálu:Corepulis in viteal

Harry si pro sebe kývl. To by šlo. Měl by zavolat Rona a Hermionu, aby mu s tím pomohli. Zašel pro ně do knihovny.

„ Pojďte se mnou, mám viteál.“

„ Cože?“ Vykřikl Ron. Nechápal, kde by se tady viteál vzal…

„ Ano, je tady. Pojďte,“ sešli do tané místnosti. Ron si chvíli prohlížel zmijozelův medailon.

„ Mám pocit, že stejný jsem viděl v domě Síriuse, když jsme uklízeli,“ pověděl zamyšleně. Hermiona si ho pořádně prohlédla.

„ Máš pravdu. Musíme zjistit, který medailon je pravý. A je možné, že další artefakty taky nebudou pravé.“ Tohle Harryho nenapadlo.

„ Fajn, musíme to zjistit. Našel jsem kouzlo na odhalení viteálů.“ Harry zamířil hůlkou postupně na všechny předměty a pronesl zaklínadlo. Rozzářil se pouze šálek a pečeť. Takže museli hledat dále… Měli zničený deník a prsten, teď musí zničit šálek a pečeť. Zbývá jim medailon, Naginny a meč. Pak už jen samotný Voldemort.

„ Zničíme to hned teď. Pak se domluvíme co dále… Alespoň víme, co jsou viteály,“ řekl tiše Harry.

„ U opravdového zničení by měl být nejlépe jeden, ale maximálně pět lidí. Když dojde k porušení viteálu, tak předmět může vzdorovat  a sršit okolo sebe černou magii nebo tlakovou vlnu.“ Řekla Mia, která si právě přečetla něco dalšího o viteálech.

„ Dobře… V tom případě bychom to měli zničit jinde, než tady. Mělo by to být zabezpečené místo, kde nelze odhalit velké množství černé magie. Někde, kde okolní magie pohltí tu černou.“ Přemýšlel Harry.

„ Máš na mysli něco konkrétního?“ Zajímalo Rona.

„ Ano, Bradavice by měly být postačující.“ Usmál se. Hermiona kývla.

„ Máš pravdu. Komnata nejvyšší potřeby?“ Zajímalo ji.

„ No… myslel jsem spíše Tajemnou komnatu. O KNP už ví všichni, myslím si, že ji ministerstvo určitě zapečetilo, možná dokonce zničilo. Určitě chtěli udělat nějaký krok, aby rodiče přesvědčili o bezpečnosti školy.“

„ Dobře… Jak se tam dostaneme? Zase přes záchodky?“ Zajímalo Rona.

„ Ne, myslím, že vede i jiná cesta.  Podle mě, Zmijozel komnatu nezajistil proti přemístění, aby se tam mohl kdykoliv nepozorovaně dostat a vypustit ven baziliška. Takže kdybychom se plně soustředili jen na komnatu, tak bychom se tam měli dostat.“ V očích měl jiskřičky, protože tušil, že jeho teorie je správná a za chvíli zničí dva kousky duše Pána zla.

„ Dobře… Pokud vím, tak v komnatě jsi byl jen ty… Dokážeš nás tam všechny tři přemístit? Bude to pravděpodobně namáhavější, protože je to hluboko v podzemí pod dobře zabezpečenými pozemky.“

„ myslím, že to zvládnu.“ Harry vyčaroval pytel a přenesl do něj oba viteály. Herm vzala do ruky knihu a chytila se Harryho za levou ruku, Ron za pravou. Tentokrát přemístění bylo nepříjemnější než jindy, pro Harryho to bylo taky o dost namáhavější…

„ Jsi v pořádku?“ Zeptal se Ron, když se jeho přítel zapotácel.

„ Ano, jsem v naprostém pořádku. Zničíme to a mizíme odsud. Zajdeme na Ústředí a zničíme medailon.“

Artefakty položily doprostřed komnaty, která vypadala stejně jako ve druhém ročníku. I tělo baziliška tam ještě bylo… Pomalu, ale jistě se rozkládalo…

„ To kouzlo provedu já, vy se hlavně soustřeďte na štíty.“ Herm i Ron souhlasili. Harry se pekelně soustředil a poté namířil na jeden z viteálu a zamumlal: „ Viteal demolius.“ To, co se stalo potom, nečekal.  Nejen, že se předmět velice bránil zničení a všude lítaly kletby, ale když se Voldemortova duše konečně s jekotem dostala z předmětu ven, propadla se do podsvětí. V zemi se objevily vchod do podsvětí, který se poté ihned zavřel. Všichni si přesto všimli, že je to strž, kde je jen oheň a láva. Nechtěli by tam skončit.

„ Ty vole,“ řekl Ron. Všichni byli bledí jako stěny. Hermiona se oklepala…

„ Musíme zničit tu pečeť. Harry, měl by sis odpočinout, takže to kouzlo provedu já. Soustřeď se jen a jen na štíty, ano?“ Hermiona se nedala přemluvit. Pečeť zničila ona. Průběh to byl stejný. Po vykonané práci se nikomu nechtělo odcházet, všichni byli unavení.

„ Další viteály necháme až na zítřek, ano?“ Zívl Ron.

„ Hm… Bude to tak nejlepší, musíme vymyslet plán, jak se na Ústředí nepozorovaně dostat. Pokud tam bude Moody, tak nás ihned odhalí a chytí. On je schopný do mě nalít veritasérum, aby se něco dozvěděl o konci roku.“

„ V tom případě tam půjdu já a Ron, zjistíme, kdo tam je a všechno obhlídneme. Pokud tam nebude Moody, tak ti dáme signál a ty pod neviditelným pláštěm najdeš medailon a zničíš ho.“ Navrhla Mione.

„ A když tam bude?“  Zajímalo Rona.

„ Nejlepší by bylo dát se do potyčky se Smrtijedy, aby byl Řád odvolán. Pak bychom měli celý dům pro sebe a mohli hledat…“

„ Dobře. Půjdeme teď zpět do tvého domu… Měli bychom si odpočinout, zítra to bude náročné.“ Hermioně se pomalu zavíraly oči.

„ Hm… Už bych nás asi nedokázal přemístit přes tolik kouzel, které jsou nad námi. Musíme se dostat pryč jinak. Nějaký nápad?“ Oznámil Harry.

„ Musíme se dostat pryč ze školních pozemků. Takže by bylo dobré, kdybychom se dostali alespoň do umývárny. Ale pochybuji, že se nám to podaří, umyvadlo se stejně otevíralo zvenčí, ne?“ Ptala se Hermiona.

„ Musí tady být i jiný východ. Musíme hledat. Ukaž mi směr.“ Harryho hůlka mířila do jednoho temného kouta. teprve teď si všimli, že tam jsou kované dveře.

„Tak jdeme, chvi už to mít z krku.“ Ron se netvářil nadšeně, když dveře viděl. Nerad chodil někam, kde to neznal nebo nevěděl, kam se dostane. Otevřeli dveře a šli chladnou chodbou několik desítek minut. Téměř usínali, takže jim bylo jedno, že celou tu dobu stoupají.

Viděli, že chodba se začíná rozšiřovat, konečně byli venku… Objevili se až za Zapovězeným lesem. Normálně by jste si vchodu vůbec nevšimli, protože byl tak dobře ukrytý a zarostlý různým svinstvem, kterému se říká rostliny… Potom se konečně přemístili do Godricova dolu. Ani nevěděli, jak se dostali do postelí… Všichni tři spali jako mimina až do rána…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Kapitola 2- Harryho vzpomínky: Rodinná návštěva!

Probudili se až kolem oběda, který provoněl celý dům. Kdyby je nevzbudila vůně jídla, určitě by ještě spali. Ron se protáhl a ihned se šel umýt a najíst. V jídelně na něj už čekali jeho kamarádi, kteří se již ládovali obědem. Ve včerejším náročném dni jim všem vyhládlo, ale nikdo již nebyl schopen jít do kuchyně a najíst se.... Včera měli dost…

„ V kolik vyrazíme na Základnu?“ Zeptal se Ron, ihned co dojedl.

„ Za chvíli, prvně si to ještě musíme promyslet. Viděli jste na Ústředí tu mapu, která ukazuje kletby z černé magie?“ Zajímalo Harryho.

„ Jo, jednu dobu byla v knihovně a pak ji někam přemístili.“ Ozvala se Herm.

„ Tak přesně takovou mapu si pořídíme a když bude bitva, tak pomůžeme Řádu.“ Usmál se Harry.

„ Toho by se dalo využít, kdyby na Ústředí právě byli všichni. Kdyby někdo začal do země pouštět všechny kletby z černé magie, tak by se tam všichni určitě šli podívat, připraveni na boj.“ Poškrábal se Ron na hlavě.

„ Hm… Uděláme to tak, ale jedině kdyby nebylo jiné východisko. Kdyby tam byl Moody a nebo rada.“ Kývl Harry.

„ Měli bychom se jít přichystat. Za deset minut se potkáme tady dole. A ještě něco, jaká je záminka naší návštěvy?“ Ptala se Hermiona, která musela mít všechno promyšlené do posledního detailu.

„ Co takhle svatba Billa a Fleur? A Billovo zranění? O brášku by měl mít Ron zájem, ne? A ty ho doprovázíš, aby nešel sám. Však víš, jak je to dnes nebezpečné… Ve dvou se ubráníte lépe.“ Usmál se Harry.

„ Tak jo. A kdyby se ptali na tebe?“

„ Tak jste mě neviděli od té doby, co jste se mnou byli pár dnů u Dursleyových. Asi po dvou týdnech jsem se vypařil a nechal vám jen vzkaz, ať mě nehledáte. Aby jste se vyhnuli otázkám, tak jste šli k Hermioně, kde jste byli až do dnes.“ Ron se pobaveně usmál.

„ A co když použiji nitroztyp?“

„ Umíte přece nitrobranu, cvičili jsme ji celý minulý týden. Rozhodně nic neřeknete. Jo a tady máte lektvar, která neutralizuje účinky veritasera.“ Podal jim dva flakónky s tmavě modrou tekutinou.

„ Máš to vymyšlené… Pokud tohle vyjde, tak už všechno. Alespoň k něčemu byla ta včerejší akce dobrá. Vypadáme jako přejetý mrtvoly.“ Zazubil se Ron a šel se převléknout do něčeho, v čem mohl vylézt před svou matku, aniž by z toho měla šok. Hermiona se oblékla celá do černého, ať jejich hra vypadá věrohodně… Oba cestou do svých pokojů vypili lektvar, který byl v rámci možností docela dobrý.

 Za deset minut již všichni stáli pod schodištěm.

„ Dáme ti vědět kozlem, ano? Hlavně si nezapomeň plášť.“ Dávala ještě Hermiona poslední instrukce Harrymu. Ten jen kýval, tohle už měl promyšlené.

„ Jdeme letaxem?“ Ptal se Ron.

„ Dům není napojený na letaxovou síť.“ Zamítl Harry. „ Musíte se přemístit.“ Ron se oklepal, nesnášel přemístění. Herm se plácla do čela.

„ Neměl jsi mít dnes zkoušku?“ Zajímalo ji.

„ Hm… je to možné.“ Zazubil se Harry. „ Teď už tam stejně nikdo nebude. Skočím na ministerstvo zítra.“ Uklidňoval ho.

„ Dobře, ale tentokrát nesmíme zapomenout.“ Pousmála se. Za chvíli se ozvalo hlasité Puf! a Harry zůstal ve svém domě sám. Sedl si na pohovku a čekal na domluvený signál. Tušil, že nepřijde jen tak a proto si vzal knihu.

Na Grimmauldově náměstí 12 seděla v kuchyně Molly Weasleyová, její manžel, Remus, Tonksová a McGonagallová. Právě se dohadovali, kde může být Bradavické trio.

„ Musíme po nich vyhlásit pátrání,“ navrhla Molly, která o ně měla velký strach. Nechtěla ztratit svého nejmladšího syna.

„ Uklidni se, Molly. Určitě se brzy objeví. Nevím, co Harry s Albusem na konci roku dělal, ale určitě to bylo důležitého. Jinak by nezmizeli.“ Snažila se jí uklidnit profesorka přeměňování, teď už vlastně ředitelka Bradavic. Ano, ministr se rozhodl znovu otevřít školu čar  a kouzel. Podniklo se mnoho nových bezpečnostních opatření, komnata nejvyšší potřeby byla zabezpečena – nemohl se tam dostat nikdo ze studentů, kteří tam šli za úmyslem někomu uškodit… Mohl tam vyjít jen člověk s čistým srdcem. Podobné kouzlo použil Brumbál na zrcadlo z Erisedu v prvním ročníku, když se chtěl kamene mudrců zmocnit Voldemort. Naštěstí mu to nevyšlo, lidé byli ušetřeni jeho krutovlády o pár let. Minerva si unaveně protřela oči. Měla všeho dost… Ještě štěstí, že vedení Řádu převzal Brumbálův bratr Aberthof. Byla mu za o vděčná, sama by to nezvládala. V tomhle i jiném směru obdivovala svého předchůdce, který to zvládal a mnoho dalšího… V očích se jí objevily slzy při vzpomínce na Albuse Brumbála. Byli spolu tak krátkou dobu a přesto tak dlouho. S ním čas utíkal jinak… Hrozně jí chyběl… Zahnala vzpomínky, teď na ně nebyla ta správná doba.

„ Nenapsali vzkaz nebo neví o nich něco Ginny?“ Zeptala se ještě Minerva, i když tušila, co řeknou.

„ Ne, nenechali ani řádku. A Ginny nic neví, Harry jí nic nepověděl. Na Brumbálově pohřbu se prý rozešli.“ Pokrčil Rameny Artur.

„ Hm… v tom případě nám nezbývá nic jiného než čekat, až se objeví.“ Usoudila Minerva. Z jejich debaty je vyrušil zvuk přemístění a známe hlasy, které by Molly poznala mezi mnoho dalšími. Všichni zamířili do haly. Bylo štěstí, že nevzbudili obraz paní Blackové.

„ Nemůžeš dávat pozor, Rone?“ Zeptala se rozhořčená Hermiona, když jí Ron šlápl při přemístění na nohu.

„ Promiň, nemohl jsem tušit, že se přemístíš na to samé  místo, kam jsem měl naplánované já.“ Ohradil se rudovlasý mladík. Dívka po něm hodila vraždící pohled.

Dveře z kuchyně se rozletěli a oni putovali s náruče do náruče. Remus byl neklidný, utrápený a nervózní.

„ Kde je Harry?“ Zeptal se hned, co se Ron i Hermiona vyprostili z objetí paní Weasleyové.

„ No…“ Začal nejistě Ron. To už ho poslouchali všichni.

„ Harry zmizel.“ Řekla tiše jeho kamarádka.

„ Cože?“ Zaječel Remus. Tentokrát se už obraz paní Blackové rozkřičel: „ Vy krve zrádci, okamžitě vypadněte z mého domu! Zrádci čisté krve.“ Pokračovala by dál, kdyby ji Hermiona neumlčela silenciem.

„ Tohle mě nenapadlo,“ pochválila její nápad Tonks.

„ Pojďme do kuchyně, všechno nám povíte tam.“ vyzvala je jejich ředitelka. Následovali ji, průvod uzavírala Tonksová, která samozřejmě zakopla, protože zapomněla, že v kuchyni je vyšší práh. Kdyby nebylo před ní jdoucího Remuse, tak by určitě ležela na zemi.

Oba přátelé se usmáli. Tonks mírně zrudla, ale nikdo to nekomentoval, museli řešit důležitější věci, což zmizení Harryho Pottera určitě bylo.

V kuchyni si sedli okolo dřevěného stolu a všichni upíraly své pohledy na dva mladé lidi.

„ Takže kde je Harry?“ Zeptal se znovu Remus. Doufal, že předtím jen špatně slyšel.

„ Zmizel,“ řekl tiše Ron.

„ Jak mohl zmizet? Neměli jste být s ním?“ Zajímalo Tonks.

„ Byli jsme s ním, ale jednoho rána zmizel a nechal nám jen vzkaz, ať ho nehledáme. Šel asi dokončit to, co dělal s profesorem Brumbálem.“ Pokrčila bledá Hermiona rameny.

„ Vy víte, co dělali,“ soudila ředitelka.

„ Ne, Harry nám to nikdy neřekl. Jen víme, že ho profesor Brumbál seznamoval se životem Voldemorta, aby ho pochopil a našel jeho slabiny.“ Ihned to zamítl Ron. Ani si neuvědomil, že řekl JEHO jméno, které nikdy nevyslovoval.

„ To vám máme věřit?“ Zajímalo pana Weaslyho.

„ Ano, klidně nám dejte veritasérum,“ ozvala se rozhodně Hermiona. Starší generace se na sebe nerozhodně podívala. Nevěděli, jestli lektvar použít nebo ne. Ale kdyby ho použili, tak by se mohli dozvědět spoustu věcí… Harry by svým přátelům něco velmi důležitého přeci nezatajil nebo snad ano? Jim přeci věří, zná je a říká jim všechno. Remus kývl, po něm nejistě i Artur, Tonks a Minerva. Molly byla proti, ale byla přehlasována. Minerva jednoduchým kouzlem lektvar přivolala ze zásob Řádu.

„ Jeden lok bude stačit,“ podala jim lahvičku. Nejdříve se trošku napila Hermiona  a pak flakónek podala svém příteli. Jeho maminka vše pozorovala s jasným nesouhlasem vepsaným ve tváři.

„ Jak se jmenujete?“ Zeptala se Tonks. Musela ověřit, jestli lektvar funguje.

„ Hermiona Charlotte Grangerová.“ Herm si vzpomněla, že musí říct celé jméno, jak se u lektvaru vyžaduje.

„ Ronald Arthur Weasley.“

„ Funguje to,“ usoudil Remus.

„ Kde je Harry?“ Ptala se ředitelka.

„ Nevím, zmizel,“ řekli tiše.

„ Hm… Asi přece jenom říkají pravdu,“ usoudila Tonks.

„ Co dělal Harry na hodinách s profesorem Brumbálem?“ Ptala se ředitelka dále, nechtěla se vzdát.

„ Neřekl nám asi všechno, ale prý si povídali o Voldemortovi,“ usoudila Herm. Ron kývl.

„ Občas měl Harry přečíst nějakou knihu o Bílé magii, myslím teda. Alespoň ji četl.“ Všichni se podivili. Harry a číst dobrovolně knihu? Zvláštní, velmi zvláštní. Hermionaa myslela, že Rona kopne. Vždyť Harry nikdy nic nečte! Tohle byla chyba, která se jim může vymstít! Hermiona nenápadně poslala pomocí hůlky vzkaz, že tam není Moody, ale ostatní ano.

„ Proč jste přišli?“ Zajímala se paní Weasleyová, která jim nevědomky pomohla.

„ Zeptat se, jak se má Bill a kdy bude svatba.“ Usoudili oba. Hermiona usoudila, že lektvar by už mohl přestat působit a mírně se oklepala.

„ Tak co? Už nám konečně věříte?“ Zaironizovala. Všichni tak trochu provinile přitakali. Ron se už taky vzpamatoval.

„ Tak kdy bude svatba?“ Zajímal se.

„ Přesně za týden, přijede celá Fleuřina rodina. V Doupěti už jsou přípravy v plném proudu, takže nám můžete jet pomoct.“ Ihned se chytila Molly. Nejistě se na sebe podívali.

„ Chtěli jsme zůstat u nás a dát pozor na mé rodiče, kdyby se Smrtijedi chtěli mstít kvůli Harrymu, jsem jeho kamarádka.“ Řekla nejistě.

„ Dobře, ale na tu oslavu určitě přijď, ano? Rone, ty půjdeš domů a pomůžeš své sestře s přípravami!“ Přikázala mu ihned.

„ Já jsem myslela, že by tam se mnou byl Ron. Dva kouzelníci jsou více než jeden.“ Řekla Mia rychle a začervenala se, protože to mohlo vyznít jinak, než jí bylo příjemné. Ale rozhodně nemínila Rona poslat do Doupěte, dokud se nedomluví s Harrym… Všichni se na ni překvapeně zahleděli.

„ Dobře tedy, Ron půjde s tebou, ale na svatbu určitě přijďte.“ Usmála se znenadání paní Weasleyová, od které by to všichni čekali nejméně… Artur se na ni překvapeně podíval, ale pak se usmál.

„ A co Bill? Co jeho zranění?“ Ptala se Hermiona.

„ Zdá se, že vlkodlak není. O úplňku se nepřeměnil. Je reálná možnost jeho vyléčení, kdyby se sehnalo trochu krve od Šedohřbeta, který měl určitě nějaké obranné látky.“ Vzdychl pan Weasley.

„ Aha… A našli jste ho?“

„ Ne, jako by se po něm slehla zem. Asi se schovává někde u Voldemorta.“ V kuchyni zavládlo ticho. Všichni přemýšleli, kdy to skončí…

Harry si v klidu četl, když mu přišel vzkaz od Mione, kdo je na základně. Vzkaz očekával až za chvíli, ale byl rád, že už je tady. Bude to mít za sebou. Přemístil se na náměstí, ale do domu zašel po svých, aby na něj nikdo nepřišel. V duchu si řekl adresu domu a vešel dovnitř. Srdce se mu sevřelo při vzpomínce, kdy tam byl naposled. Tehdy žil ještě Sírius. Hrozně mu chyběl, ale už to nebolelo tak jako před rokem. Harry se vydal ihned do pracovny, o ní se zmiňoval Ron. Snad tam medailon ještě bude. Když ne tam, tak možná ve sklepení, tam je hodně starých a neužitečných krámů. Možná tam najde to, co hledá… Harry měl štěstí, nic neshodil a ani nešlápl na vrzající schod. Z kuchyně slyšel hlasy, asi ještě probírali svatbu… Všiml si, že obraz pan Blackové je odkrytý, ale nějakým způsobem umlčený. Paní Blacková vypadala pořádně naštvaně. Chtěl by ji slyšet, kdyby neměla umlčenou pusu. Určitě by pěkně vyváděla. Harry se ušklíbl, ty její kecy mu ani nechyběly… Ale třeba by se přiučil vulgárnímu slovníku, ten neměl moc rozšířený, v Bradavicích to nebylo ani pořádně možné…

Pracovna byla pečlivě uklizená. Všechno bylo tak, jak si pamatoval, ale nikde nebyl prach ani špína. Kousek po kousíčku si prohlédl místnost. Očima přelétl gobelín, který chtěl Sírius vyhodit, ale nakonec to neudělal. Na polici bylo ještě pár cenností. Od dveří o pravé straně byla příruční knihovna, kde byly knihy hlavně o kouzelnickém právu, obchodu apod. Na psacím stole bylo pár čistých pergamenů, brk a inkoust. Harryho zajímalo, kdo tady tráví čas.

Nechtěl se v domě dlouho zdržovat, kdyby náhodou přišel Moody nebo někdo, kdo by sem šel. Nerad by byl odhalen, tak by vyšla najevo i pravda o tom, že Ron a Mia lhali. Ronovi rodiče by jim to nikdy neodpustili a ředitelka s Remusem by byli pěkně naštvaní a měli spoustu nepříjemných otázek, na které by nebylo snadné odpovědět. Ne, teď rozhodně nebyl vhodný čas, aby se jim ukázal. Rychle přešel místnost a začal prohledávat šuplíky stolu. V prvním byly pergameny, některé i popsané. Na prvním stálo něco o ztrátách, které Řád postihl minulý rok. V další přihrádce bylo několik dopisů z ministerstva a další listiny. Ve třetí byly dva pergameny. Na obou poznal Brumbálovo písmo. Pergameny nebyly určeny jeho očím, ale Brumbálovu bratrovi Aberthofi. Úcta k Brumbálovi ho donutila, aby žádný z dopisů nečetl dále. Tohle bylo jejich soukromí a on neměl právo do něj vstupovat. Pod pergameny leželo ještě něco. Na první pohled nebylo znát, že by pod nimi něco bylo, ale po pohledu zblízka jste si mohli všimnout menší vybouleniny. Harry opatrně nadzvedl pergameny. Zatajil se mu dech, protože konečně našel to, co hledal. To, kvůli čemu zemřel největší kouzelník doby. Ano, našel Zmijizelův dědic. Na první pohled bylo znát, že tohle viteál není, ale pravděpodobně byl. Medailon byl z ušlechtilého kovu, uprostřed byl hádek, jehož oči zdobily diamanty. Ano, tenhle medailon byl ten pravý. Podle rýhy přes celý medailon poznal, že viteál je již zničený. Mohl to udělat tajemný Regulus Black a nebo Brumbálův bratr. Obě možnosti byly reálné, obě pochopitelné… Harry se rozhodl, že medailon vrátí na místo, odkud jej vzal. Teď už ho nebude k ničemu potřebovat, tady bude v bezpečí. Na základně Fénixova řádu by nikdo nehledal pozůstatek Voldemortovy duše, i když už zničené. Harry v srdci cítil bolest. Brumbál zemřel úplně zbytečně…

Po pár minutách poslal vzkaz Hermioně a přemístil se přímo domů, kde čekal na své přátelé. Ti dorazili až dlouho po něm, ostatní je asi zdrželi. Když viděli Harryho sedět na pohovce a popíjet víno, zarazili se. Vyměnili si neklidné pohledy a posadili se k němu. Mysleli si, že se bude snažit zničit viteál a on si místo toho tady popíjí vínko. Musel se něcos stát.

„ Co ten medailon? Našel jsi ho?“ Ptal se nedočkavě Ron.

„ Ano, ale už byl zničený. Brumbál zemřel zbytečně,“ zavrčel. V očích měl bolest a vztek, všechno na něj dolehlo teprve nyní. Nikdy nad tím neměl čas přemýšlet, ale se skleničkou v ruce se mu všechno vracelo a všechno mu připomínalo, že určitě mohl něco dělat, měl se nějak pokusit zničit to kouzlo, které na něj seslal Brumbál. Měl více bojovat, třeba by to dokázal… Hemriona tušila, co se mu honí hlavou. V první řadě mu odebrala skleničku s vínem a sama jej vypila na eks. Tomu se podivili sami mladíci, tohle od Herm nečekali.

„ Pitím nic nevyřešíš,“ podívala se na svého přítele, který vypadal jako hromádka neštěstí.

„ Brumbál by si nikdy nepřál, aby sis dával vinu za něco, za co nemůžeš. Přemýšlel jsi někdy o tom, že to mohlo být naplánované?“ Zajímalo ji. Harry zakroutil hlavou. nechtěl tomu věřit, pro něj to bylo příliš nepochopitelné…

„ Kdyby Draco nezabil Brumbála, tak by zemřel. Ale kdyby to udělal, tak by si zajistil cestu do Azkabanu. Tak to udělal Snape, stal se nejvěrnějším služebníkem Voldemorta a může dodávat věrohodné informace, ke kterým by se nikdy nedostal. Draco je v podstatě čistý, zatím nezabil, i když má na ruce vypálené Znamení. Takže se může s klidným svědomím přidat na naši stranu a donášet informace. A oba můžou zabránit mnoha vraždám, mučením a únosům… Nebo si snad myslíš, že byl Brumbál tak hloupý a nechal by Snapea, aby donášel Voldemortovi?“ Harry nejistě zakroutil hlavou.

„ Ne, to si nemyslím.“ Pověděl tiše. Ron promluvil:

„ Ale proč? Proč se nechal zabít? Musel tušit, co se stane… Že jeho smrt způsobí to, co způsobila… Musel tušit, že všude nastane panika, strach a na Harryho bude vyvíjen ještě větší tlak.“

„ Jednou mi řekl, že smrt je jen dalším dobrodružstvím. A měl asi pravdu. Byl už starým zažil toho hodně. Umřelo mu spoustu přátel a teď má možnost je vidět. Musíme se snažit promluvit se Snapem a Malfoyem. Musím vědět, jak to doopravdy bylo.“ Hermiona zavrtěla hlavou.

„ To nemůžeme, Harry. Nemůžeme jim poslat sovu. Poštu by mohl někdo zadržet a Brumbálova smrt by BYLA zbytečná. Budeme muset počkat, dokud se sám neozve a dokud nám to nevysvětlí.“

„ Máš pravdu. Jako vždy.“ Usmál se. „ Co Bill?“ Přešel na jiné téma.

„ Jo, v pohodě. Má šanci se z toho dostat úplně, pokud se najde krev Šedohřbeta a vyrobí se nějaký lektvar. Příští týden je svatba, všichni jsou na ni srdečně zváni.“ Usmál se Ron. Už se těšil, až uvidí celou rodinu.

„ Fajn. Tak tam zajdeme, jo? Ale prvně se ještě naučíme pár kouzel a budeme pátrat, kde by mohly být ukryty další viteály.  Nejraději bych to měl už z krku.“

„ To já taky,“ řekl tiše Ron.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Následující týden, který zbýval do svatby, byl poměrně klidný. Harry s pomocí svých přátel vyrobil mapu Velké Británie, která ukazovala působení černé magie. Kouzlo a výrobu mapy našli v knihovně. Tento týden byl ovšem klid, když se někde magie ukázala, po chvíli zase zmizela… Harrymu vrtalo hlavou, jak to, že Voldy neútočí… Teď, po smrti Brumbála měl tolik příležitostí, kterých nevyužil… Měl šanci a nic nedělal… Doufal, že to není klid před bouří, jak to vypadalo. Harry měl obavy, že podnikne něco velkého, co nedokáže zastavit. Den ode dne byl nervóznější. Jeho přátelé si toho všimli, ale přičítali do blížícímu se setkání a Ginny. Nevěděli, jaké starosti jejich kamarád má.

Přes den se většinou učili nové kouzla, posilovali a nebo zlepšovali ochranu domu. Ještě před týdnem tam bylo pár základních kouzel, nyní tam byly kouzla, které patřily do nejmocnější bílé magie. Aby je vůbec mohli použít, kouzlo museli vyvolat všichni tři, protože bylo nad jejich síly. Den ode dne se sice zdokonalovali, ale ještě byli dost slabí. Harry si moc dobře uvědomoval, že na Toma nemá. Ale právě to vědomí ho hnalo dál a dál, učil se rychleji než jeho přátelé… To ON ho měl zabít, ON musel být silný… Všichni to po něm chtěli, i když to někteří neřekli nahlas. Mnohokrát se ptal, jestli má vůbec cenu bojovat, ale pak viděl Rona s Hermionou  a šel dále… Musel a taky chtěl, měl důvod proč bojovat… Štěstí svých přátel. Možná to zní někomu nepochopitelně, ale chtěl, aby i za cenu jeho života byli jeho přátelé šťastní, žili svobodně a v míru, ne ve strachu z toho, kdy je napadnou Smrtijedi a zemřou… Tohle přeci nebyl život! A k tomu děti, které ničemu nerozumí si nesmí hrát venku, kde by byly rády… Copak takhle se dá žít? Možná ano, ale on nechtěl, aby se s tím lidé smířili… Musí přece bojovat! Za svou svobodu, rodinu, lásku… Je toho tolik, ale mnoho lidí si to neuvědomuje. Proč? Proč pořád věří, že je z toho dostane on? Postaví se mu, to ano. Ale co když je zklame a zemře? Co pak? Vzdají se a nebo ne? Nesmí, vždycky musí věřit a mít nějakou naději… Musí… Vždyť život je tak krásný, když jste s těmi, které milujete.

Svatba se blížila pekelnou rychlostí. Oficiálně jim přišla pozvánka po bílé sově, která je roznášela všem pozvaným hostům. Byl den před svatbou, když se u nich doma objevil velký výr, který Harrymu hodil pergamen. Ten jej otevřel a začal číst:

Všem bylo jasné, od koho ten dopis je… Jedině do Snapea. Takže Hermiona měla pravdu, Brumbálova smrt byla domluvená.

„ Zítra je ta svatba, bude tam spousta skvělých kouzelníků. Snad to bude stačit. Co uděláme?“ Ptal se bledý Ron. Měl strach o svou rodinu.

„ Půjdeme tam a postavíme se Smrtijedům. Přijdu o něco později, aby to nebylo nápadné… Jen mě zajímá, co myslel tím nemilým překvapením,“ přemýšlel nahlas Harry.

„ To nevím, ale zítra se to dozvíme.“ Usoudila Hemriona. Všechny ta zpráva zneklidnila.

„ Jdu si ještě zopakovat pár kouzel,“ zvedl se Harry a odešel do knihovny. Ale kouzla si neopakoval. Přemýšlel  a nebo meditoval. Potřeboval se uklidnit a srovnat si myšlenky, které mu vířily hlavou sem a tam… Musí se uklidnit, zítra to bude potřebovat víc, než kdykoliv jindy. Uvědomil si, že nemá žádný dárek pro Billa s Fleur. Co by se jim mohlo hodit? Věci do domácnosti a nového bydlení dostanou od všech… Chtělo by to něco extra! Ale co? Zamyšleně šel do sklepení, kde byl obraz jeho rodiny. Poradí se s rodiči, kdo by mu mohl pomoct lépe než oni?

„ Říkáš, že byl pokousán vlkodlakem, když nebyl úplněk?“ Ptala se zamyšleně Lily.

„ Ano, bylo to na konci školního roku, když zemřel Brumbál,“ vzdychl Harry. Lily kývla.

„ Dělala jsem bystrozora, ale chvíli taky v nemocnici. Podílela jsem se na výzkumech. Jeden jsem také samostatně založila a když jsem byla u konce, tak náš dům přepadl Voldemort. Ten výzkum se týkal vlkodlaků, Harry, a léčení jejich postižení. Všechny spisy najdeš v místnosti za obrazem, jsou zapečetěny, aby je nikdo nemohl prohlásit za své. Ale ty to udělej, myslím, že jsem přišla na způsob, jak zbavit Remuse a další vlkodlaky toho prokletí. Podklady najdeš tam. Snad to bude fungovat.“ Usmála se. Harry na nic nečekal a vstoupil do místnosti. Chvíli mu trvalo, než pergameny našel a zorientoval se v nich, ale výsledek stál za to. Prvně to zkusí na Removi. Pokud to bude fungovat, tak i zítra na Billovi. To by byl pro něj určitě ten nejlepší dárek, který mohl dostat. Rozhodl se, že výzkum i projekt nechá připsat své matce. zasloužila si to, byla to intelidentní žena s vyjmečnými schopnostmi a také si zachovala schopnost milovat. Byl si jistý, že on by na to nepřišel… Rozloučil se se svými rodiči a upaloval za Remusem. Byl na základně. Objevil se tam a vletěl do kuchyně, v ruce měl pořád ještě pergameny. Okolo stolu seděl Remus s Tonksovou, Minerva McGonagallová, Kingsley a Moody.

„ Nazdárek, Remusi, můžeš na slovíčko? Je to důležité.“ Usmál se. Byl udýchaný, ale oči mu zářily jako nikdy. Byl rád, že svému příteli možná pomůže. Remus byl naprosto vyvedený z míry.

„ Harry, kde jsi byl? Měli jsme o tebe starost.“ Říkal a následoval ho.

„ Později Reme, pojď sem. Přemístím nás na jedno místo a pak ti všechno povím.“ Usmál se, chytl ho za ruku a než Remus zaprotestoval, tak je přenesl do Tajemné komnaty.

„ Kde to jsme?“ Prohlížel si vlkodlak místo.

„ Na tom nezáleží. Maminka ještě něž umřela, našla způsob, jak tě zbavit vlkodlactví.“ Remus vykulil oči.

„ Co.. cože?“ Byl vyvedený z míry.

„ Ano, našel jsem její výzkum. Měl by být v pořádku. Můžu to na tobě zkusit? Nemá to žádné vedlejší účinky ani nic podobného. Kdy je další úplněk?“ Zajímal se.

„ Dnes. Mám dostatek lektvaru a Bill taky, takže  proměna by neměla být bolestivá. Bill se sice neproměňuje, ale cítí chuť krve a chce zabíjet.“ Povzdechl si.

„ Dobře. Můžu to teda zkusit?“ harry byl nedočkavý, moc by chtěl svému příteli pomoct.

„ Dobře, zkus to. Stejně si myslím, že se ti to nepovede,“ nedělal si naděje, nechtěl být zklamaný. Ale doufal, že se to podaří a on se zbaví toho prokletí.

Harry vyčaroval pohovku a pokynul staršímu muži, aby si lehl. Když to splnil, tak na něj zamířil hůlkou a začal odříkávat složité kouzlo.  Remus zprvu cítil šimrání, ale poté se to změnilo v lehkou bolest, jako by se v něm něco chtělo udržet. Začal sebou zmítat. Harry si uvědomil svou chybu, měl ho prvně připoutat. Teď už ale nemohl nic dělat, pokračoval dále. Po pár okamžicích se z Rema začal vznášet oblak, který se ztvárnil do podoby vlka. Ten se bránil, snažil se vrátit zpět k Removi, ale Harry ho nepustil a poté i zničil. Byl zpocený a unavený, ale šťastný.

„ Jsi v pořádku?“ Zajímal se o ležícího muže, který vypadal trochu otřeseně.

„ Ano, snad ano. Děkuji Harry,“ objal syna svého nejlepšího přítele.

„ Nemáš zač.“

„ Nemám zač? Zbavil jsi mě mho trápení a břemene. Udělal jsi něco, co jsem nečekal ani v těch nejlepších snech a představách. moc ti děkuji.“ Pevně ho objímal.

„ Rád bych tě měl dnes pod kontrolou, takže se s tebou vrátím na Ústředí a zůstanu s tebou v pokoji. Nikomu to zatím neříkej, rád bych zítra překvapil Billa.“

„ Dobře, pro tebe udělám cokoliv. Dnes je úplněk a ten trávím u sebe doma, takže půjdeme rovnou tam. Víš, kde to je?“

„ Snad ano, párkrát jsem o tvém domě slyšel. Chyť se mě, přemístím nás tam.“ Remus to udělal. Harry se tentokrát soustředil mnohem déle než prvně, ale tentokrát  nemuseli jít pšky, přemístil je, měl dostatek síly.

V Remově bytě to vypadalo skromně, ale Harrymu se tam líbilo. Remus se tvářil rozpačitě, že nemůže Harrymu nabídnout větší pohodlí…

„ Je to tady krásné,“ pověděl Harry a prohlížel si byt. „ Ale chtělo by to pár úprav, připadá mi to tady potemnělé.“ Usmál se. Několikrát mávnul hůlkou a stěny změnily barvu, opravil nábytek, takže vypadal jako nový a naposledy vyčaroval pár nových věcí, aby Removi i sobě zajistil větší pohodlí… Pak si vzpomněl, že Remus měl a má jen staré, ošuntělé hábity. Proto mu spravil i ty. Vypadaly jako nové a k tomu jako naprosto moderní. Nikdo by nepoznal, že před chvíli byly staré a mnohokrát zalátované. Remus vše překvapeně sledoval.

„ Takhle je to lepší,“ usoudil Harry a posadil se do křesílka před krbem. Remus byl naprosto vyvedený z míry.

„ Kde ses to naučil?“ Nechápal. Tohle se v Bradavicích zcela jistě neučí.

„ O prázdninách, hodně jsem studoval.“ Povídali si dlouho do noci. U Náměsíčníka se neobjevily žádné příznaky vlkodlactví. Takže byl v pořádku a po velice dlouhých letech spal o úplňku klidně a bez bolesti.

Ráno se probudili před půl devátou, v devět se měl začít konat obřad v kostele. Od desíti měla pak být hostina u Weasleyů na zahradě. Rychle se převlékli a přemístili se rovnou ke kostelu. Harry si ještě skočil domů pro slavnostní hábit a trochu se upravil.

Přišel právě včas. Obřad právě začínal. Billovi a Fleur to spolu slušelo, přál jim mnoho štěstí. Opatrně se dostal ke svým přátelům.

„ Zajistili jste okolí nějaký kouzly?“ Zašeptal jim do ucha. Kývli.

„ I zahradu, použili jsme tam pár kouzel, které jsou u tebe.“ Šeptla Mia. Harry kýl. Snad to zabezpečení bude stačit. Když bylo po obřadu, přemístili se na zahradu. Mnozí si teprve tam všimli Harryho a šťastného Remuse. Harry plánoval, že k novomanželům přistoupí jako poslední, chtěl být překvapení na konec. Hostů se tam sjelo opravdu hodně, dokonce přišel i Percy, ke kterému se jeho rodina ale chovala přezíravě, teda, kromě paní Weasleyové. Ta to nedokázala přes všechno, co jim udělal. Ostatní byli jeho chováním naprosto znechuceni a nejraději by ho ze zahrady vypakovali. Blížila se jedenáctá hodina a on se stále nedostal k novomanželům. Začínal být nervózní. Bál se toho, co přijde. Přesně s odbitím jedenácté hodiny všichni cítili, že se něco děje. Voldemort se snažil zničit obrany zahrady. Harry si vzal hůlku a šel do čela kouzelníků, kteří se mu chtěli postavit. Jeho přátelé ho následovali, rozhodně ho nemínili nechat samotného. Členové řádu se je pokoušeli dostat pryč, ale oni se nedali. V čele Smrtijedů kráčel sám Voldemort.

„ Ahoj Tome, pokud vím, tak jsi pozvánku nedostal,“ řekl Harry nahlas a tím na sebe upoutal pozornost. Voldy se zatvářil překvapeně, ale ihned to skryl za svou ledovou masku.

„ Opět se setkáváme Pottere. Doufal jsem, že jsi mrtvý, že ti bude stačit smrt těch, kteří kvůli tobě zemřeli. Ale asi nestačila.“ Zasmál se. Harry se nedal vyvést z míry.

„ Víš Tome, mě nevytočíš.“ Usmál se. Všichni tuto slovní přestřelku se zájmem a strachem sledovali.

„ Pottere, Pottere… Ty se nikdy nenaučíš úctě. Ale dnes tady nejsem kvůli tobě, jdu si pro svou nejvěrnější.“ S jeho slovy ze zástupu kouzelníku vyšla jedna osoba, kterou všichni dobře znali – Ginny Weasleyová. Objala Voldemorta kolem pasu a dala mu polibek na tvář. Všichni byli šokovaní, nejvíce ze všech Harry. Ginny věřil jako nikdy nikomu… Tak proč ona?

„ Tak co mi řekneš teď, když tvá láska přešla na mou stranu, Pottere?“ Zajímalo Toma a všichni Smtijedi i  Ginny se rozesmáli. Harry pevně stiskl rty.

„ Ty hajzle,“ zašeptal. To všechny rozesmálo ještě více. Harry promluvil hadím jazykem. Bylo snadné představit si Voldyho jako hada.

„ Za tohle tě zabiju, Tome. Mám návrh. Souboj. Jen my dva. Nikdo jiný.“

„ Promiň Pottere, ale teď mám jiné záležitosti na práci. Určitě chápeš jaké,“ políbil Ginny a s tím zmizel. Harry stál jako solný sloup. Byl naprosto vyvedený z míry. Do očí se mu tlačily slzy. Tohle byl snad zlý sen. To se nemělo stát! Ginny, jeho Ginny zradila… Proč? Proč to udělala? Miloval ji a ona mu vrazila kudlu do zad… To se přeci nedělá, tohle ne.

„ Jdu vytvořit nové štíty,“ zašeptal. Chtěl být sám. Šel na hranici Weasleyových pozemků a začal dělat kouzla. Zvládl kouzla, které se mu ještě nikdy nepovedla. Byl rozrušený, cítil hroznou bolest v srdci a jak si později uvědomil, ovládal nejvyšší bílou magii. Sám vytvořil štíty, které musely dělat na jeho domě všichni tři. Když všechno dokončil, přišli k němu jeho přátelé. Oba měli červené oči od pláče. Jen vedle něj stáli  a dělali mu společnost. Nálada na hostině klesla pod bod mrazu.

„ Rozhodla se sama a teď ponese důsledky. Pokud bude proti mně stát, tak s ní budu zacházet jako s ostatními Smrtijedy,“ řekl tiše Harry a vydal se k novomanželům.

„ Vím, že se to teď nehodí, ale mám pro vás dárek.“ Oslovil Billa s Fleur. Ti se na něj překvapeně podívali.

„ Moje matka dělala výzkum a přišla na způsob, jak zbavit vlkodlaky prokletí. Včera jsem kouzlo zkoušel na Removi a zabralo.“ Všichni Harryho napjatě poslouchali. Když slyšeli poslední větu, Tonksová skočila Removi kolem krku a políbila ho.

„ Děkuji ti, kdy to kouzlo provedeme?“ Zajímalo Billa.

„ Klidně hned, ale je trošku bolestivě, takže tě budu muset připoutat. Pojď do domu, tam to bude pohodlnější.“ Harry vzal Billa až do Ronova pokoje, aby nikdo neotravoval. Fleur šla samozřejmě s nimi. Venku zatím napjatě čekali, co se bude dít. Celý proces se opakoval stejně jako včera, až do poslední fáze. Místo vlka z Billa vyšel oblak, který se rozdělil na dvě části, první vytvořil hlavu Šeodhřbeta a další část oblaku byla část vlkodlaka. Jizvy na Billove těle se zcela zacelily, takže vypadal jako před útokem. Harry vyčerpaně klesl na kolena. Fleur objímala Billa, ale když si ho všimla, ihned k němu přiskočila.

„ Děkujeme Ti, Harry. Jsi v pořřádku?“ Harry kývl. Otřel si zpocené čelo a vykouzlil sklenici vody. Párkrát se zhluboka nadechl a zase se cítil celkem dobře. Se zradou Ginny se bude muset vyrovnat sám a to až v soukromí…

„ Myslím, že dole na vás všichni čekají.“ Usmál se na šťastné novomanželé.

„ Na nás? I na tebe, musíš jít  s námi. Teď nezmizíš po anglicku, rozumíš?“ Bill mluvil přísným učitelským hlasem. Hary kývl. Než došli dolů, probrali události posledních dnů. Venku na ně všichni napjatě čekali. Když viděli Billa, všichni ho začali objímat a gratulovat mu stejně jako před chvíli Removi. Chlapec, který přežil zašel za novou ředitelkou Bradavic a podal jí pergameny.

„ Můžete prosím zajistit, aby tento objev byl připsán mé matce, která se o něj zasloužila? Máte přeci jen více kontaktů.“

„ Jistě, ale mám na vás pár otázek, pane Pottere.“ Kývl, čekal to.

„ Dobře. Pojďme do kuchyně, nikdo tam nebude.“

V kuchyni vše vypadalo jako obvykle.

„ Kde jste celé prázdniny byl? Pátral po vás snad celý Řád!“ Ptala se rozhořčeně.

„ Doma, v Godricově dole.“ Odpověděl tiše. Tato odpověď Minervu šokovala.

„ Ale ten dům je přeci neobyvatelný.“

„ Možná byl, ale domácí skřítka a možná i profesor Brumbál tam provedli pár kouzel a dům je opět v pořádku. Jen jsem tam musel použít několik nových ochranných kouzel. Jedno z nich zaručuje, že dům vypadá jako troska.“ Kývla.

„ A asi mi nepovíte, co jste dělali s Albusem na konci roku?“ Zavrtěl hlavou. Vzdychla. Tohle čekala.

„ Jak mi pan ministr řekl, jsem skrz na skrz Brumbálův člověk,“ usmál se. „ Nesmím to nikomu říct, pan ředitel si to nepřál.“ Vysvětlil. Ještě chvíli ho ředitelka vyslýchala, ale potom ho pustila.

„ Ještě něco, pane Pottere. Nastoupíte do Bradavic?“ Zeptala se.

„ Ne, já ani Ron s Hermionou.“

Harry se rozloučil a přemístil se do svého domu. O chvíli později se za ním přemístili i Ron s Hermionou, oba si o něj dělali starosti. Našli ho sedět v knihovně nad pár knihami. Přisedli si k němu, nevěděli, jak mají začít.

„ Jak pokračuje oslava? Jste tady nějak brzo,“ prolomil ticho Harry.

„ Ale jo, v pohodě. Rodiče jsou z Ginny nešťastní, ale už se s tím pomalu smiřují.“

Kývl.

„ Co hledáš?“ Zajímala se Hermiona.

„ Jestli nemohla být Ginny pod nějakým kouzlem.“ Přiznal. Chtěl, aby byla pod kouzlem, aby byla nevinná.

„ To nejde Harry. Museli by tu kletbu použít, když přišli a to nikdo z nich neudělal.“ Řekla Hermiona lítostivě. Taky by tomu ráda věřila, ale věděla, že je to nemožné… Harry to věděl, ale pořád doufal, že je to jen kouzlo, že nejednala z vlastní vůle… Miloval ji a tohle pro něj byla těžká rána. Měl ji brát jako svého nepřítele, ale nedokázal to… Nemohl…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Byl již měsíc po svatbě a Harry byl stále mimo z Ginniny zrady. Jedl i pil, ale nedělal nic jiného, než se učil. Rozhodl se, že už nedovolí Voldemortovi, aby mu bral ty, které miluje. Zničil mu celý život, ale už nebude!

Seděl a zrovna četl Bílou magii v nejčistší podobě, když se kousek od Londýna ukázala velká červená tečka, která ukazovala působení černé magie. Ihned na sebe hodil plášť, ve kterém ho nikdo neměl šanci poznat, změnil si hlas a i se svými přáteli se přemístil na místo, kde bojoval Fénixův řád proti Smrtijedům, kteří měli značnou převahu.

Ti tři se ihned přidali do boje, ale i tak jich bylo málo. Harry bojoval statečně, používal hodně kouzel, o kterým se některým čarodějům ani nesnilo. Pomalu ale jistě omračoval, spoutával a nebo uváděl do bezvědomí  Smrtijedy. Měl jich na kontě hodně, když se dostal před Severuse Snape. Mírně mu pokynul očima. Bojovali spolu dlouho.

„ Zlepšil jste se,“ musel jeho bývalý profesor uznat.

„ Děkuji.“ Pak mu Snape poslal myšlenku. „ Meč Nebelvíra je ukryt v Bradavicích, v ředitelově pracovně.“ Harry kývl. Snape pokýval hlavou, seslal na něj poslední kouzlo a s ostatními Smrtijedy se přemístil pryč. Harry se usmál a podíval se, kde jsou jeho přátelé. Stáli na opačné straně bojiště. Kývl na ně a přemístil se pryč. Jeho přátelé ho následovali.

„ Jdeme do Bradavic,“ usmál se na ně Harry.

„ Cože? Vždyť škola už začala a co viteály? Musíme je najít.“

„ Já vím, právě proto jdeme do Bradavic. Je tam další viteál, meč Godrica Nebelvíra.“ Usmál se. Ron vykulil oči.

„ Takže byl pořád na očích a nikoho nenapadlo, že je to viteál?“

„ Přesně tak.“ Pokýval hlavou Harry.

„ Kdy půjdeme?“

„ Hned teď- je čas oběda, takže bychom možná mohli projít bez povšimnutí až k ředitelně a tam,počkat na McGonagallovou.“ Kývli. Všichni tři se přemístili do Prasinek, kousek od portálu do Bradavic. Bohužel neměli příliš štěstí, všimla si jich nějaká malá prvňačka a ihned udělala povyk. Harry by ji nejraději poslal někam, ale nemohl. Chtěl mít rozhovor s ředitelkou co nejdříve za sebou, chtěl zničit další dílek Voldemortovy duše… Už ho měl po krk.

Profesorka McGonagallová je přivítala vřele. Možná si myslela, že si rozmysleli studium.

„ Můžeme si promluvit?“ Harry se nechtěl zabývat zdvořilými otázkami typu, co dělal celou dobu a jak se měl. Ředitelka pochopila.

V ředitelně to vypadala úplně jinak, než jak ji měl profesor Brumbál. Kdysi zde bylo mnoho drobnůstek, nyní ředitelna připomínala kancelář.

„ Posaďte se,“ ukázala jim ředitelka židle naproti stolu.

„ Proč jste přišli?“ Zajímala se.

„ Potřebuji vaši pomoc.“ Řekl Harry tiše. Profesorka se usmála, myslela si, že jednou přijde.

„ O co jde?“

„ Potřeboval bych si vypůjčit meč Nebelvíra.“

„ To nepřipadá v úvahu, ten meč je jediná památka na Godrica Nebelvíra, ostatní artefakty se ztratily.“ Rozhodně odmítla.

„ Chcete porazit Voldemorta?“ Zajímalo Hermionu.

„ No.. ano, jistě,“ odpověděla ředitelka, překvapena změnou tématu.

„ A víte, proč ten meč potřebujeme?“ Ptala se dívka dál. Nečekala, až ji profesorka odpoví… „ Nevíte… Díky tomu meči můžeme Voldemorta porazit. Je těžké to vysvětlovat, ale věřte nám, že ten meč je pro jeho  zničení naprosto nepostradatelný.“ Profesorka si Bradavické trio zkoumavě prohlížela.

„ Vrátíte meč v pořádku zpět?“ Zajímala se.

„ To nemůžeme zaručit.“ Odpověděl Harry.

„ Nevím, jestli pravdivá odpověď byla nejlepší, pane Pottere.“

„ Nechci vám lhát…“ Odtušil klidně. Profesorka se mu chvíli dívala do očí. Už to nebylo dítě.

„ Hm… Tak dobře, můžete si meč vzít.“ Ukázala jim na vitrínu, kde meč byl. Harry neváhal ani minutu a vzal meč do ruky. Cítil z něj ohromnou magickou energii. Pozitivní i negativní. Kývl, tohle byl další viteál. Určitě ano. Harry schoval meč pod hábit  a i se svými přáteli odešli do Prasinek, odkud se opět přemístili do Tajemné komnaty. Ještě stále tam byla pohovka, od té doby, co zkoušel kouzlo na Lupinovi. Herm povytáhla obočí, ale nic neříkala.

„ Kouzlo provedu zase já.“ Řekl Harry a už mířil na viteál. Byl nedočkavý, konečně může zničit další věc, která patřila Voldemortovi. Nejdříve si musel ověřit, jestli je meč opravdu viteál.

„ Vitea columpus,“ zašeptal. Chvíle, než se meč rozzářila se zdála být nekonečná. Harry ani nedýchal. Když se meč rozzářil, i jeho oči se zdály být plné štěstí…

„ Můžu?“ Podíval se na své kamarády, kteří již měli v rukách hůlky.

„ Jo,“ přisvědčili. Harry zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit.

„ Viteal demolius,“ řekl tiše. Ozvala se hrozná rána a meč začal chrlit jedno kouzlo za druhým. Harry měl zavřené oči a tlakem, který při kouzlu vznikl, je nedokázal otevřít. Musel zkusit kouzlit jen tak, bez toho, aby viděl, jaká kouzla jsou všude kolem. Zkusil nesilnější štíty, které znal. Ron si všiml, že s jeho přítelem není něco v pořádku. Pozorně se na něj podíval a uvědomil si, že má zavřené oči. Zatím mu to ale vycházelo. Ron viděl, že meč kolem sebe vysílá zelené paprsky avady kedavry. Dva letěli do prostoru, kde nikdo nebyl, ale ten třetí přímo na Harryho. Ještě od něj byl daleko, ještě může něco udělat… Nerozmýšlel se, Harry byl důležitější než on. To Harry musí zachránit svět a když bude vědět, že pomohl tomu, aby Mione mohla žít v míru, tak bude umírat spokojený. Ron se rozběhl k Harrymu a zaštítil jeho tělo svým právě včas. Paprsek se vpil do jeho hrudi a on pomalu klesl na zem, na rtech měl mírný úsměv. Kouzla přestala, všude byl klid a ticho. Harry otevřel oči a před sebou na zemi viděl svého nejlepšího přítele. Zapotácel se a spadl do kleku na studenou, tvrdou zem. To nemůže být pravda, myslel si a doufal, že to pravda není. Bohužel byla, nenahmatal tep.Všechno byla jeho vina, to on měl zemřít, ne Ron. Kdyby nezavíral oči pro lepší soustředění, tak by všechno bylo jinak… Ron by žil!

Podíval se na Hermionu, která strnule stála na místě. Nebyla schopná pohybu. Pořád si opakovala jedinou větu: „ To ne…“ Podíval se jí do očí. Její pohled byl plný bolesti, lásky, kterou k Ronovi cítila snad od prvního okamžiku a taky tam byla výčitka, možná i špetka nenávisti.

„ Rone,“ vzlykla a rozběhla se ke svému příteli.

„ Běž pryč, běž od něho pryč. Je to tvoje vina, že zemřel! Jen a jen tvoje vina!!!“ Křičela na Harryho, který se cítil mizerně. Harry ustoupil několik kroků dozadu. Mia ho přestala vnímat, byla zcela pohlcena svou bolestí. Po chvíli si znovu uvědomila jeho přítomnost. Vytáhla na něj hůlku, nenávistně se na něj dívala… Kdyby mohl pohled zabíjet, ležel by zde již dávno mrtvý.

„ Neslyšel jsi? Vypadni odsud, to tys ho zabil!“ Zakřičela. Začínala být hysterická. Harrymu po tváři stekla osamocená slza. Přemístil se, ač nerad, pryč. Zoufalá Hermiona znovu klesla k Ronovi a oplakávala ho. Chvílemi myslela na sebevraždu, bez něj její život neměl smysl.

„ Vrať se mi, Rone. Miluji tě, rozumíš? Vrať se mi,“ prosila ho, ale marně. Ron se jí už nikdy nevrátí… Nikdy se na ni neusměje, nerozesměje ji a ani jí neřekne, že ji miluje…

Harry se přemístil do svého domu. Sedl si ke krbu a díval se ohně. Před sebou viděl rozesmátého Rona, když dali Zmijozelu pořádnou nakládačku ve famfrpálu, viděl ho, jak přemýšlel, když hrál šachy… jak se objímá s Hermionou… Po tváři mu stékaly slzy smutku. V hlavě mu pořád zněly Hermioniny slova: „ … To tys ho zabil!“ Měla pravdu. To vědomí, že je kvůli němu další člověk mrtvý, bylo nesnesitelné. Cítil Voldemortovu radost z toho, že se trápí, ale bylo mu to jedno… Nejraději by někam zalezl a už se nikdy neobjevil, nechal kouzelnický svět na pokoji, ať jej Voldemort klidně zničí… Všichni mu stejně věří jen když se na scéně objeví Voldemort a potřebují zachránit zadky… A teď už nemá Ginn, Rona a asi ani Hermionu… Ona mu to nikdy neodpustí, ale nedivil se jí. Od té doby, co se s Ronem viděli poprvé, tak se milovali, i když jim dlouho trvalo, než se vyjádřili.

Harry si přivolal láhev s whisky. Už neměl sílu jít dál. Kdysi možná byl silný a statečný, ale už ne! On nebyl bůh, aby snesl všechno. V prváku zachránil Kámen mudrců, ve druháku zabil baziliška, ve třeťáku zachránil kmotra před mozkomory, ve čtvrtém ročníku viděl smrt Cedrika a povstání Voldemorta, v pátém přišel o kmotra a v šestém o Brumbála. A teď o Ginny, Rona a Herm… Už nemohl dál.

„ Povedlo se ti to Tome, vyhráls!“ Zakřičel, i když ho nemohl slyšet. Už měl všeho dost. Bez svých přátel byl troska, nic a nikdo!

Je mu sedmnáct, ale cítí se minimálně na čtyřicet. Pořádně se napil z láhve whisky v domnění, že alespoň na chvíli zapomene. Ale nestalo se tak a tak se napil znovu. Pořád nic, naopak si všechno uvědomoval ještě více. Takhle dopadl chlapec, který přežil… S flaškou v ruce, ušklíbl se. Samu se sebe  mu bylo špatně, ale teď s tím rozhodně nemínil nic dělat. Bylo mu všechno jedno, pořád měl před očima Ronovo tělo ležící v Komnatě na zemi. Měl jsem tam být já, volalo Harryho zoufalé srdce. Před chvíli vyhasl život jeho nejlepšího přítele, mladého muže, který za něj obětoval život. Na jeho srdci se objevila další hluboká jizva. Kolikátá už?

S Ronovým životem skončila Hermionina chuť žít, Wealeyovi jsou určitě taky zoufalí! A to všechno kvůli mně! Myslel si. Nejraději by něčím praštil, něco rozbil, ale láhev v jeho ruce pro něj byla příliš cenná na to, aby ji vyhodil. Měl toho dost. Následoval další lok alkoholu. Už se rozhodl: „Už nežije Harry Potter a už nebude… Jen ubližoval a bral blízkým jejich milované. Lepší by bylo, kdybych se nenarodil…“

Zoufalého, s oteklými očima, kruhy pod nimi a  pořádnou opicí ho našly ráno skřítky v křesle. Pořád něco mumlal, ale nerozuměly mu… Odnesly ho do jeho pokoje a uložily. Láhev mu raději zabavily, měly o něj starost.

Hermiona se i s Ronem přemístila na ústředí Fénixova řádu. Nemohla říct pravdu, co dělali a tak si vymyslela historku, že je přepadli Smrtijedi v parku, kousek od jejího domu, když se šli projít na čerstvý vzduch. Od Ronova těla se odmítla vzdálit, dokud to nebude nutné. Chtěla se s ním naposledy rozloučit.

V době, kdy je přenesla na ústředí, byla porada. Všichni ji viděli zoufalou, uplakanou s Ronovým mrtvým tělem v náručí. Paní Weasleyová se zhroutila, když je viděla, její muž k tomu neměl daleko. Všichni na ten výjev hleděli vyděšeně. Přišli o dalšího mladého člověka, blízkého hodně lidem z Řádu a nejlepšího přítele mladého Pottera. Ten ale nikde nebyl, i když je Minerva viděla dnes spolu.

„ Kde je Harry?“ Ptala se Hermiony. V jejích očích se nenávistně blýsklo, což všechny zarazilo.

„ Pryč,“ pronesla tvrdě a sesypala se. Ostatní byli zaraženi, ale nechali dívku oplakávat svého přítele…

Už to bylo něco přes týden, co zemřel Ronald Weasley, ale život šel dál… Někomu hůř a někomu lépe. Harry se jen utápěl ve svém smutku a žalu. Všechno se snažil utopit v alkoholu, ale nešlo to. Když ho již po sedmé v tom týdnu našli ve stavu, kdy byl úplně mimo, dělali si o něj ještě větší starosti. Moc jim na optimismu nedodalo, že se jeho přátelé v domě neukázali. Skřítky si na ně zvykly, měly je rády. Ron i Hermiona na ně byli hodní a měli je rádi. Biggy se rozhodla – takhle to nenechá. Bez dovolení se přemístila za Hermionou. Protože k ní měla vztah, tak stačilo, když na ni myslela a s hlasitým puf! se u ní objevila. Našla ji schoulenou do křesla a zírající do ohně. Přemýšlela a vzpomínala na společné chvíle v Bradavicích a jinde. Litovala, že se ona ani Ron nevyjádřili dříve, promeškali tolik vzácných chvil, které mohli být spolu. Když se před ní  objevila skřítka, podívala se na ni skelnýma očima.

„ Slečno Hermiono, potřebuji vaši pomoct.“ Začala nejistě, byla vyvedena z míry jejím vzhledem. Vždy upravená Mia tam teď seděla ve starých teplákách, s nerozčesanými vlasy, červeným nosem a očima a pod prázdnýma očima měla kruhy od nevyspání. V jejím pohledu bylo kdysi spoustu jiskřiček, teď tam zbyla jen hluboká prázdnota…

„ O co jde?“ Zašeptala se tiše mladá žena. Bylo jí mizerně, ale nedokázala jí odmítnout pomoct. To bylo proti jejímu přesvědčení a přirozenosti.

„ Harry je na tom zle. Už je to týden, co jenom pije ohnivou whisky. Už nevíme, co dělat.“ Utřela si slzy do zástěry.

„ Tak mu pověz, ať si přestane hrát na mučedníka.“ Pověděla nenávistně. Nemohla jinak, všechno bylo ještě příliš čerstvé. Nenáviděla ho, nenáviděla sebe… nenáviděla všechny okolo. Věděla, že to bylo Ronovo rozhodnutí, že to udělal z vlastní vůle, ale nedokázala se s tím smířit. Mnohem raději by byla na jeho místě a nyní ve studeném hrobě. Byla by šťastnější, kdyby žil a ona byla mrtvá. Bez něj neviděla v ničem smysl, nic pro ni nebylo důležité. Vyčítala si, že neskočila před Harryho ona. Kdyby to udělala, tak by žil!

Biggy se na ni vyjeveně podívala. Tohle nečekala…

„ Slečno…“ řekla tiše a malou ručkou ji pohladila po ruce. Ten dotyk způsobil, že Mia na chvíli zase cítila naději, cítila, že není sama, že je tady někdo, kdo si o ni dělá starost a snad ji má i rád…

„ Odejdi prosím, Biggy. Přijdu za Harrym, ale ne teď. Nic mu neříkej, všechno mu povím sama.“ Zašeptala. Skřítka kývla a zmizela. Mia ještě dlouho setrvala na místě a přemýšlela. Pak si rozhodně setřela slzy, převlékla se a nalíčila. Naposledy se podívala do zrcadla a s hlasitým Prásk! se přemístila…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

Kapitola 5: Harryho vzpomínky – Bolest v srdci

Nikdy si nemyslel, že mu může být hůř, než po smrti Sriuse a Brumbála. Mýlil se, tak moc se mýlil. Teď se cítil mnohem, mnohem hůř. Jeho mysl byla otupělá, hlavu měla jako střep… Ale své whisky se rozhodně vzdát nemínil. Co na tom, že se upije k smrti? Alespoň už nikomu neublíží… Z jeho přemýšlení, jestli má vůbec cenu žít, ho vyrušil zvuk přemístění. Nikoho nečekal a nechtělo se mu věřit, že by se tady objevila Hermiona… Nedokázal si představit, že by měl takové štěstí a ona mu odpustila…

Mia se objevila v Godricově dole. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde se nic nezměnilo, vypadalo to tady jako před několika dny. Tušila, že Harry bude zalezlý ve svém pokoji a nebo salónku. Hlavně někde, kde by mohl nejraději v klidu pít a utápět se v sebelítosti. Ale to se přepočítal, chlapeček. Ron se neobětoval pro nic za nic, musí hledat další viteály a pak zničit i Voldemorta. Už zemřelo příliš mnoho lidí… Nejprve nahlédla do salónku, ale tam nebyl. Tak tedy zamířila do jeho pokoje. Seděl v křesle a díval se do plamenů. V jedné ruce držel láhev s jeho oblíbeným pití. Mia se zděsila, když Harryho viděla ve stavu, ve kterém byl. To nebyl ten, koho znala. Její přítel by se nikdy nevzdal, nikdy by nepřestal bojovat, šel by dál… Ale před ní teď seděla troska, člověk zničený ztrátami blízkých osob. Ztratil už hodně milovaných…

„ Harry,“ zašeptala tiše a sedla si před jeho křeslo. Harry na ni upřel své oči. Byly prázdné… V takovém hrozném stavu se nenacházel ani po smrti Síriuse.

„ Hermiono.“ Po tváři mu stekla jedna osamocená slza. Stejně osamocená, jako se cítil on sám. „ Mělas pravdu, byla to moje vina.“ Mia mlčky vrtěla hlavou.

„ Ne, to ne… Nebyla to tvoje vina, nikdy jsem ti to neměla říkat, neměla jsem na to právo. Bylo to Ronovo rozhodnutí, ty jsi za to nemohl. Promiň, promiň mi to,“ objala ho. Harry jí vzlykal na  rameni. Vůbec nebral na vědomí slova, které mu řekla a  jako v transu opakoval:

„ Byla to moje vina.“ Hermiona litovala svých slov, které mu řekla. Nikdy necítila větší lítost než teď. Zvedla mu hlavu a zatřepala s ním.

„ Harry, nebyla to tvoje vina, rozumíš?“ Počkala, dokud jí nekývne. „ Bylo to jeho rozhodnutí, udělal to ze své vůle.“ Harry nejistě kývl. Pořád to bral jako svou chybu, své selhání, které mu vzalo jeho nejlepšího přítele, téměř bratra.

„ Netrap se, moc tě prosím. Musíme najít další viteály a zničit Voldemorta. Už způsobil mnoho bolesti, nesmí už působit další.“ Upřeně se mu dívala do očí. Po chvíli uhnul pohledem, nevydržel to. Znovu s ním jemně zatřásla.

„ Už nemůžu, Mio,“ přiznal zničeně. Jeho oči byly prázdné a přesto tak plné bolesti.

„ Kde je ten Harry, který se nikdy nevzdal, který přes všechnu bolest, kterou zažil, šel dál?“ Zeptala se tiše.

„ Už není,“ doneslo se k ní zašeptání. „ Zemřel spolu s Ronem.“

„ Takhle nemluv,“ požádala ho. „ Musíš jít dále, půjdu s tebou, klidně i na smrt. Už pořád budu s tebou, Harry. Jen to nevzdávej, ty máš moc porazit Voldemorta. Už přišlo o život mnoho lidí, abys měl šanci ho zničit.“ Teď plakala i ona.

„ Já už nechci, Mione. Co z toho života mám? Nic, vůbec nic. Všichni, které mám rád, zemřeli. Rodiče, Cedrik, Sírius, Brumbál a teď i Ron. Kdo bude další? Já už nechci jít dál. Jsem slabý a vyčerpaný, bylo toho na mě příliš, já nejen bůh.“ Plakal jako malé dítě.

„ Pšš… To bude dobré, máš ještě mě, Remuse a Weasleyovi. Profesorka McGonagallová tě má taky moc ráda. Nesmíš to vzdát.“ Řekla zoufale. Podíval se do jejích očí. Viděl tam tolik emocí, tolik strachu, lásky, bolesti… Ne, ona musí žít, už by neunesl, kdyby zemřel někdo další… Má pravdu, má povinnost, kterou musí splnit. Jeho pohled se změnil na odhodlaný.

„ Nevzdám to, přísahám.“ Slíbil ji. Ještě dlouho do noci mlčky seděli u krbu. Ještě dnes si chtěli dát pohov, zítra začnou. Znovu a lépe. Oba musí být lépe připravení.

Ráno se probudili kolem osmé, takže měli spoustu času na učení. Harry začal pročítat knihy, pěkně jednu po druhé. Četl rychle, přestal až v jedenáct večer, když už padal únavou a nemohl se soustředit. S těží se stačil dostat do postele, usínal ve stoje. Mia se na něj pobaveně dívala. Ona tenhle den taky četla, ale neučila se nové kouzla. Přemýšlela a hledala místa, která by se mohly vázat s Voldemortovým životem a také se životem zakladatelů. O Bradavicích přečetla snad všechny knihy, vypsala si možnosti a teď přemýšlela. Ještě se jí nechtělo spát, bylo jí příjemně. A tak seděla v křesle a přemýšlela. Hlavou jí plulo spoustu myšlenek. na které neměla odpovědi. Chyběly jí Bradavice, tam by lépe zapomněla. Byla by v blízkosti ostatních spolužáků, dělala úkoly a plnila své povinnosti primusky. Bože, kde jsou ty doby, kdy pro ni bylo nejdůležitější mít samé výborné. Kéž by šel vrátit čas…

Domem se rozezvučel poplach. Někdo se pokoušel dostat do domu, aniž by byl pozván. Harry i Mia sebrali hůlky a šli ke vchodovým dveřím.

„ Poplach byl asi sto metrů odsud. Půjdeme ven?“ Zajímalo Hermionu.

„ Hm… Počkáš tady, já to omrknu venku. Možná je to někdo z Řádu…“ Řekl Harry.

„ Tak to ne, nenechám tě tam samotného.“ Protestovala ihned dívka. Tvářila se opravdu naštvaně.

„ A já ti zase nedovolím jít se mnou.“ Ušklíbl se. Mia byla vytočená na nejvyšší možnou míru.

„ A já ti říkám, že s tebou půjdu!“

„ Ne, nepůjdeš. Je to příliš nebezpečné, nemíním ztratit i tebe,“ zvýšil hlas Harry.

„ Už jste se dohádali?“ Ozvalo se od dveří pobaveně. Oba sebou trhli. Ve dveřích stál pobavený  Bill.

„ Jo, už jo… Perteficus totalus,“ seslala na něj kletbu Hermiona. „ Accio veritaserum.“ V ruce jí přistála křišťálová lahvička s průzračným lektvarem.

„ Promiň Bille, opatrnost musí být.“ S tím mu dala tři kapky.

„ Jak se jmenuješ?“

„ Bill Weasley.“

„ Ok, dám ti něco na zrušení účinku. Accio,“ znovu držela flakónek, nyní s tmavě modrou tekutinou. Dala mu jednu kapku, veritasérum ihned přestalo účinkovat. Ještě mávla hůlkou a už nebyl zmražený. Bill se oklepal a pomalu zvedal.

„ Tos nemusela, mohla jsi mi dát kontrolní otázku.“ Ušklíbl se. Harry to všechno jen zpovzdálí sledoval.

„ Co potřebuješ, Bille?“ Zajímalo ho.

„ Jen jsme chtěli vědět, co se stalo, když zemřel Ron. Taky proč jsi nebyl na pohřbu a co celé dny děláš. Nemyslíš, že na to máme právo?“ Zeptal, mírně naštvaně. Harry zbledl.

„ Jak jsem řekla, Harry s námi nebyl.“ Zachránila ho Mia.

„ Myslíš si, že jsme úplně pitomí? McGonagallová vás viděla pohromadě. Máme právo vědět, co se opravdu stalo!“ Bill byl rudý vzteky, zvyšoval hlas, až naprosto nepříčetně křičel. Teď zhluboka oddechoval. Mia se podívala na Harryho a zavrtěla hlavou. Nesmí to říct, nesmí se dozvědět, co se stalo.

„ Myslíš si, že mi není líto, co se stalo? Myslíš si, že bych nevrátila čas? To já jsem navrhla procházku do parku, to já jsem se chtěla projít a být s ním chvíli sama!“ Rozplakala se. Harry k ní přišel a objal ji. Musel uznat, že to byla výborná herečka.

„ Tak proč nepřišel alespoň na pohřeb?“ Díval se na jejího utěšitele.

„ Nebyl jsem tady, o Ronově smrti jsem se dozvěděl před pár dny,“ řekl tiše, z očí mu šly blesky.

„ Nevěřím vám, ani jednomu z vás. Ale já zjistím, co děláte a jak to bylo,“ pronesl hlasem podobným Snapeovemu a vyšel z domu. Těm dvěma šel mráz po zádech, uvědomovali si, že teď budou muset být velmi opatrní.

„ Díky, Mio. Nerad jim lžu,“ řekl tiše. Kývla.

„ Nikdy se nesmí dozvědět, jak to bylo a co děláme. Bylo by to příliš nebezpečné.“

„ Jo, to máš pravdu. Měli bychom zvětšit zabezpečení, nepochybuji o tom, že nás teď budu kontrolovat častěji.“

„ Nebo změnit místo ubytování.“

„ Hm… Ale kde máš tak rozsáhlou knihovnu a kde bychom nebyli povšimnuti?“

„ No, tebe by si všimli všude. OK, jdeme na to nové zabezpečení.“

„ Fajn, nějaké nápady?“

Kouzla prováděli dlouho do noci, zvětšili i okruh odkud bude alarm funkční. Sto metrů evidentně nestačilo. Když konečně skončili se zabezpečovacími kouzly, šli spát. Byli unavení, měli všeho po krk.

A tak šly dny dále, každý den byl stejný jako ten předchozí. Učili se, četli si, zkoušeli kouzla a nebo zdokonalovali svou fyzickou zdatnost.

„ Harry, něco mi tady nesedí. Říkal jsi, že Voldemort by měl mít sedm viteálu.“ Ozvala se jednoho dne Herm.

„ Hm… To si myslel Brumbál, sám Tom to naznačil.“

„ V tom případě je něco špatně. Viteál je deník, prsten, medailon, meč, pečeť, šálek, pohár a Naginny. Takže je jich osm.“

„ To není možné… Něco z toho není viteál. Ale co? Téměř všechno už je zničené. To, co jsme zničili my, viteály určitě byly.“

„ Hm… Měli bychom zničit všechno, pak se uvidí. Vím, kde by mohl být ukrytý pohár. Helga trávila spoustu času ve Francii, kde měla své sídlo. Tak tam, no.“

„ Zní to zajímavě. Kdy vyrazíme?“

„ Co nejdříve, Tom si může kdykoliv všimnout, že něco není v pořádku. Takže za hodinu.“

„ Fajn, jdu pro věci,“ řekl Harry a šel do pracovny. Do batohu dal pár lektvarů, které by se mohly hodit, náhradní hůlku, provaz apod.

Za hodinu se sešli v hale.

„ Kam se přemístíme?“ Zajímalo Harryho.

„ Kousek od Paříže,“ ukázala mu místo na mapě. Kývl a už byl pryč. Mia ho následovala.

Objevili v lomu, všude okolo byly skály. Mia zamířili k jezeru.

„ V té skále za jezerem by to mělo být. Jen nevím, jak se dostat dovnitř, něco budeme muset vymyslet.“

„ Fajn a jak se tam chceš dostat? Já jen, že Tom mohl dát do jezera spoustu příšer, které jeho viteál chrání.“

„ Hm… Pravda. Přeměníme nějakou větev na loďku.“ usmála se.

„ Dobře, tohle mi nikdy nešlo, takže je to na tobě.“

Ušklíbla se, ale dále se k tomu nevyjadřovala. Během deseti minut měli loďku.

„ Fajn, jdeme na to,“ usmál se Harry. Jako první si sedl do vratkého plavidla a počkal, až si za něj sedne jeho kamarádka. Harry loďku očaroval, aby nemusel veslovat. Proč se namáhat, že? Místo toho pozoroval terén pod ním, jestli tam neuvidí něco podezřelého. Asi v polovině jezera pod vodou viděl nějaké tělo, pravděpodobně ještěra. Upozornil Hermionu. Ta měla hůlku stále v pohotovosti, rozhodně nechtěla zemřít teď a takhle bolestivou smrtí. Ještě toho musí spoustu udělat. Zvíře pořád plulo kolem jejich lodičky.

„ Jak se ho zbavit?“ Zeptal se Harry Mii.

„ Napadá mě jediný způsob, avada.“

„ Dobře, stejně si ji musím vyzkoušet na Naginnyho. Vezmu si náhradní hůlku, aby mě nikdo nevystopoval.“ Vylovil z batohu otcovu hůlku.

„ Avada kedavra,“ namířil pod hladinu. Z hůlky vyšlo zelené světlo, ale v polovině zhaslo.

„ Více se soustřeď a mysli na den, kdy to Voldemort zabil rodiče. Uvědom si tu nenávist.“ Snažila se mu jeho kamarádka pomoct. Kývl a zkusil to znova. Tentokrát kletba byla silnější a ještěra opravdu zasáhla. Ten klesal níž pod hladinu. Harry se cítil divně. Zabil. Sice zvíře, ale zabil. Měl z toho blbý pocit.

Za chvíli dopluli ke skále. Dlouho ji pozorovali a přemýšleli, jak se dostat dovnitř. Harry nějak neudržel rovnováhu a dotkl se vyvýšeného místa na skále. K jeho překvapení se jim rozevřel vchod. Pluli úžinou hlouběji do skály. Projeli místem, kde je zaplavila hrůza, pak naopak láska, špatné vzpomínky a nebo se chovali jako opilí. Naštěstí je loďka vždy rychle vyvezla pryč. Nakonec se zastavili před rovinkou, na které stál pohár. Byl překrásný, zdobený rubíny a dalšími drahokamy. Harry tušil, že kolem budou určitě nějaké kouzla, které jim mají zničení překazit.

„ Accio,“ zkusil pohár přivolat. Pohár se zvedl, ale narazil do neviditelné bariéry.

„ Finite,“ zkusil nejednoduší zaklínadlo, které znal. K jeho údivu bariéra zmizela. Jistě, jednoduché zaklínadlo, které nikdo nepoužívá právě proto, že ho každý zná. Mis uznale kývla hlavou.

„ Zničíme ho hned?“ Zajímalo ji.

„ Jo, ať je klid.“ Poté pronesl kouzlo, které viteál mělo zničit. Když to konečně měli za sebou pluli po loďce zpět. Když se dostali na jezero, museli přimhouřit oči. Slunce již zapadalo, ale jim se zdálo ostré. Skála se za nimi uzavřela. Hermiona se pousmála.

„ To nejhorší je za námi.“

„ Snad ano. Ještě se dostat v pohodě do Anglie a bude to dokonalé.“ zazubil se Harry. Jezero přepluli v pohodě, i když občas měli pocit, že pod jejich lodičkou opět plave nějaká obluda. Ani jeden z nich ale neměl sílu zkoumat to podrobněji.

Když vystoupili z loďky, slastně se protáhli. Mie se mírně klepaly nohy, měla ztuhlé svaly. Oba se rozhýbali a s hlasitým Prásk! se přemístili zpět do Anglie, do Godricova dolu…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

Kapitola 6 – Smutné Vánoce a tajemství viteálů

Pomalu ale jistě se blížily Vánoce. Už zbývaly pouze dva týdny do Štědrého dne a Harry ještě neměl nakoupené dárky. Přemýšlel, co by měl komu dát. Hermioně dá knihu, Removi pravděpodobně taky, Hagridovi nějaké kouzelné zvířátko… Ale co Weasleyovým? Nevěděl… Bude se muset s někým poradit. Taky by je měl jít navštívit, naposledy tam byl o svatbě, což bylo před půl rokem. Rozhodl se. Vzal si na sebe zimní bundu a přemístil se před Doupě. Překvapilo ho, že kolem domu viděl na sněhu nějak moc stop. Pro jistotu vytáhl hůlku a vešel do domu. Celý dům nesl následky boje… Nábytek byl porozbíjený, Některé okna dokonce vysklená... Pomalu procházel celý dům. V kuchyni našel mrtvého Freda a George, ve druhém patře Billa a Fleur, ještě byli v ložnici a před vpádem Smrtijedů pravděpodobně klidně spali, na schodech viděl pana Weasleyoho a o kousek dále Charliho. Oba měli vytřeštěné pohledy. Vypadalo to, že něčemu nechtějí uvěřit. Bohužel se už nikdy nedozví, čemu nechtěli věřit, jejich oči byly již bez jiskřičky života.
Šel dál po schodech nahoru, slyšel odtamtud tiché vzlyky a steny. Stále měl připravenou hůlku a vešel do pokoje od Rona. Hned za dveřmi stála Ginny a mučila svou matku. To ho naprosto šokovalo a tak zaváhal.
Ostatní Smrtijedi už asi byli pryč, cestou nikoho nepotkal.

„ Ale ale…“ Ozvalo se za ním pobaveně. Ihned ten hlaspoznal, byl to Lucius Malfoy. Chytil ho za ruce a vytrhl mu hůlku z ruky.

„ Paní, máte návštěvu,“ ušklíbl se a nedovolil Harrymu ani se pohnout. Ginny se otočila, vypadala jinak, než před půl rokem. Tehdy vypadala nevinně, ale nyní měla ve tváři jen zlobu a nenávist. Ohnivě rudé vlasy měla sestříhané těsně pod ramena, vypadala báječně.

„ Vítám tě, Pottere. Přišel ses podívat, jak zemře tahle krvezrádkyně?“ Kopla do své matky, která se chytla postiženého místa. Už neměla sílu brečet, byla na dně. Už chtěla jen zemřít…

„ Nedělej to, Ginny. Prosím.“ Pořád ji miloval, i když se to v sobě snažil potlačit. Ale nešlo to… Rozesmála se.Nebyl to nevinný smích, ale smích podobný tomu Voldemortovu.

„ Nikdy, budeš se dívat, jak umírá a trpí.“ Zavřel oči, ale nějakým kouzlem ho donutili, aby se díval, jak Ginny mučí svou maminku. Když skončila a Molly konečně zemřela, nešlo poznat, koho vlastně Voldemortova družka mučila. Tělo bylo tak znetvořené… Harrymu z očí stekla jedna osamělá slza. Oba Smrtijedi se rozesmáli a přemístili pryč. Harry nebyl schopný pohybu, stále ještě byl pod kouzlem. Hůlku mu Malfoy hodil k nohám, věděl, že se z toho stejně nedostane sám. Netušil, jak dlouho tam seděl a byl nucený sledovat mrtvé tělo paní domu. Další osoby, kterou měl rád a přišel o ni. Nechápal, co se to s jeho Ginny stalo, tohle nemohla být ona! Najednou slyšel v domě křik a kroky… Doufal, že je to někdo z Řádu, už se nechtěl na to tělo dívat. Slyšel, jak někdo běží po schodech nahoru a nachází další a další mrtvé. Cítil, že za ním někdo stojí. Osoba pravděpodobně zrušila to kouzlo, protože se svalil na zem. Jeho svaly byly ztuhlé, nohy se mu klepaly. Namáhavě otočil hlavu. Za ním stal Remus Lupin, Moody a Tonksová. Když viděli tělo Molly, Tonksová to psychicky neudržela a omdlela. Remus ji zachytil těsně u země. Vzal ji do náruče a přemístil se s ní pryč, pravděpodobně na Ústředí.

„ Co se tady k čertu stalo, Pottere? A kdo na vás použil tu kletbu?“ Zeptal se Moody a přitom kroužil okem sem a tam a hledal známky magie.

„ Zabila je Ginny,“ zašeptal Harry. „ Nemohl jsem nic dělat, ze zadu mě napadl Lucius Malfoy a nějakým kouzlem přinutil dívat se, jak paní Weasleyová pomalu umírá v hrozných bolestech, které jí Ginny působila.“ Z očí mu opět stékaly slzy. Moody kývl.

„ Půjdu to ohlásit na ministerstvo, ty si běž odpočinout. Kdyby něco, pošleme ti sovu.“ Kývl a přemístil se do svého domu… zdrceně šel do svého pokoje a vyšel až na večeři. Všechno pověděl Hermioně a ta pro něj byla velkou oporou. Nemohl se vzpamatovat z toho, co udělala Ginny. Ani jeden z nich si nepomyslel, že je toho opravdu schopná.

Byl den před Štědrým dnem a Harrmu přišel kousek pergamenu od profesora Snapea. Pár krát jim dal hlášení, ale tentokrát to bylo jiné.

Pottere,

vím, že se nemáme zrovna rádi, ale můžu se zítra i s Dracem zastavit? Je to důležité…

S.S.

Harry obratem odpověděl.

Ano, jsme tam, kde všechno začalo. H.J.P.

Druhý den se skřítci opravdu činili. Dům byl snad ještě čistší než obvykle, všude byla parádní vánoční výzdoba… Kolem čtvrté hodiny přišli hosté, kteří se ohlásili den předem. Harry jim šel otevřít a pozval je dál. Měl na ně pořád vztek, že zabili Brumbála, ale chápal, že to bylo nezbytné.

„ Dáte si něco k pití? Čaj, máslový ležák, whisky a nebo dýňový džus?“ Zajímala se Hermiona, když se usadili v salónku. Snape si poručil whisky a Draco ležák. Mia a Harry si dali to co Malfoy. Oba si všimli, že za ten půl rok zestárl, možná i zmoudřel. Už to nebyl ten namyšlený hajzlík, který jim pořád dělal naschvály.

„ Chtěli jste něco probrat.“ Připomněl Harry.

„ Jde o viteály. Některé viteály, o kterých se Brumbál domníval, že jimi jsou nejsou pravé. Jsou pouze napodobeniny. Je jich sedm, ale pokud vím, tak vy jste už nějaké zničili a nesedí vám počet.“

„ Ano, zničili jsme Godricovu pečeť, jeho meč, pohár Helgy z Mrzimoru, šálek Roweny, Zmijozelův medailon, deník a profesor zničil prsten. Podle Brumbálovy teorie je viteál taky Naginny a pak zbývá samotný Voldemort.“

„ Přesně tak.“ Přisvědčila Hermiona.

„ Dozvěděl jsem se, že deník nebyl viteál. To Pán pouze zkoušel kouzlo, které by mělo napodobit lidské myšlení. Nedal tam svou duši, ale jen vzpomínky. Dalším viteálem byl prsten a pečeť. Meč viteál nebyl, ten Pán zla použil pouze na zmatení. Pohár a šálek viteály určitě byly, stejně jako medailon. Zbývá nám Naginny a Voldemort.“ Začal vyjmenovávat Snape.

„ Jak se dá dostat k Naginnymu?“ Zajímalo Harryho.

„ Je vždy  u Pána v trůním sále. Vždy je blízko jeho trůnu.“ Ozval se dosud tichý Draco.

„ Dobře, po svátcích Toma navštívíme a zabijeme Naginnyho.  Vy se do toho nesmíte plést, kdyby se to nepovedlo, musíme mít nadále špehy. Počítám, že hned ten den bude bitva, která rozhodne o osudu světa.“ Vzdychl a unaveně si protřel oči.

„ Dost úvah nad viteály, pojďme jíst, večeře už jistě bude připravená. Jsou Vánoce.“ Usmál se Chlapec, který přežil a zamířil do jídelny. Na stole už opravdu bylo připraveno jídlo pro čtyři lidi.

„ Nebudeme otravovat,“ namítl Draco.

„ Neotravujete. Jsou Vánoce, svátky klidu a míru. Od té doby, co jsem chodil do bradavic, jsem svátky trávil ve společnosti lidí, na kterých mi záleží. A dnes jste zvaní i vy.“ Oponoval Harry.

„ Ale já nemám pro vás žádné dárky,“ hádal se dál blonďák.

„ Kašli na dárky, na těch nezáleží. Důležitá je atmosféra…“ Usmál se a zasedl ke stolu. Jídlo bylo vynikající. Po večeři si sedli ke stromku a povídali si dlouho do noci. Když se ráno probudili, u postele měli dárky. Harry jich dostal více, než si myslel.

Další dny probíhaly v klidu, ale všude vládla nervozita. Mia i Harry si opakovali kouzla, které by se jim mohly hodit. Bylo 27. prosince a domem se rozezněl signál. Někde blízko se ve velké míře používala černá magie. Nahlédli na mapu a zjistili, že je to asi pět set metrů od domu. Hned se tam přemístili. Čekal je pohled zkázy, přišli pozdě. Bitva byla krátká, ale zdrcující. Musela být velká přesila Smrtijedů, na zemi ležel Remus, McGonagallová, Hagrid, Moody a Tonksová. Museli je napadnout, když je šli navštívit. Přemístili se pět do domu, sebrali si věci a vydali se hledat sídlo Lorda Voldemorta. Už nemohli déle čekat… Oba cítili, že je čas. Oba se soustředili na osobu, ke které se chtěli přemístit. Objevili se před Voldemortem sedícím na trůnu ve velkém sále.

„ Ahoj Tome,“ pozdravil ho Harry. Voldemort se tvářil překvapeně, je tady rozhodně nečekal.

„ Pottere…“ Zasyčel vztekle.

„ Překvapený?“ Zeptal se.

„ Ani ne… Přišel jsi mi blahopřát?“ 

„ Blahopřát? K čemu?“ Nechápal mladý muž.

„ Má žena čeká dítě.“

Harry zbledl, tohle byla rána pod pás. Mia si už všimla velkého hada. Myslela na Rona a všechny zemřelé. Namířila na něj a vyslovila kletbu smrti. Had zemřel a s ním i kousek duše Voldemorta. Ten vztekle zařval a do sálu vešla Ginny. Mione s ní ihned začala bojovat a vyhrála. Zabila svou dlouholetou přítelkyni. Voldemort bojoval s Harrym, který neukázal vše, co umí. Rozhodně se dnes bude bojovat na život a na smrt, ale ještě ne…

Když si Tom všiml, že jeho žena nežije, namířil hůlkou na dívku, která u ní klečela a plakala. Nedokázala se smířit s tím, že zabila člověka.

„ Avada kedavra,“ z hůlky vyšel zelený paprsek a ona padla k zemi. V jejích očích už nebyl život.

„ Né,“ zaječel z plných plic Harry. Voldy z toho málem ohluchl, nikdy si nemyslel, že umí takhle zakřičet. Vzal svou kamarádku do náruče a přemístil se s ní pryč. Pohřbil ji a šel dát hlášení Řádu, že se dnes odehraje rozhodující bitva…

„Herm se obětovala, abych zachránil svět a stejně to všechno bylo zbytečné.  Ještě ten večer nastala rozhodující bitva, ve které jsem prohrál. Tom odešel do vašeho světa a tady si vesele zabíjí dál. Já jsem téměř zemřel, ale dostal jsem na výběr. A já si vybral, že se vrátím a pokusím se splnit svůj úkol. A od té doby jsem zde. Dostal jsem od Leona pár darů – hůlku, schopnost metamorfágství a taky mi vyhladil vrásky, které jsem měl. Víc pro mě udělat nemohl. I  tak toho bylo dost. A tak jsem tady. Celou dobu přemýšlím, jak ho mám zničit. Učím se nová a nová kouzla, ale ne vše se dá naučit. Chce to proti němu trumf. A k tomu tady jsou všichni o rok mladší než v mém světě, takže jsem se v podstatě vrátil do vaší reality a k tomu do minulosti. Podle roku narození by mi tady mělo být teprve sedmnáct, i když tam jsem si své narozeniny dávno prožil. Všechno mi tady přijde stejné a přesto tak jiné.“ Dokončil svůj příběh plná bolesti. Teď měl pohled upřený ven z okna. Byl naštvaný sám na sebe, že nedokázal udržet své pocity na uzdě. To se mu už dlouho nestalo. Brumbál ho pozoroval a přemýšlel, jak by mu mohl pomoci. Cítil, že prožité utrpení ho změnilo… Kdysi se určitě smál, ale nyní měl v očích vepsanou jen hlubokou bolest… Brumbálovi ho bylo líto, nikdy nepotkal nikoho, kdo by zažil tolik zlého…

„ Můžeš na sebe vzít svou podobu? Rád bych věděl, jak vypadáš doopravdy.“ Harry kývl a ihned před ním stál ve své podobě. Brumbál pokýval hlavou. Přesně tak, jak si malého Harryho pamatoval. Byl stejný, jen o pár let mladší. Pro Jamese a Lily jeho smrt byla krutou ránou osudu. Lily se zhroutila, nad vodu ji držel James a děti – Kristin a  Philip. Tehdy  rodina Potterova prošla krizí.

„ Možná čekáš, že ti dám radu. Ale teď opravdu nevím, co by jsi měl dělat. Co bychom měli dělat. Tohle je velký problém, který musíme řešit, ale neboj se, nejsi na něj sám. Měli bychom zjistit, jestli si Voldemort nevytvořil další viteály. Pokud jde o tvé schopnosti, tak si myslím, že bych tě mohl učit. Sám jsi toho dokázal hodně, ale je toho mnoho, co ještě nedokážeš a co není v žádné knize.“

„ Děkuji, to bych byl moc rád.“ Zvedl k němu Harry své jasně zelené oči.

„ Nemáš zač, Harry. Nemáš zač. Mám ještě jednu otázku: Nechtěl by ses setkat se svou rodinou a říct jim pravdu?“ Harry těžce vzdychl.

„ Ne, nikdo se nesmí dozvědět, kdo doopravdy jsem. Ani oni. Tady jsem mrtvý už několik let, už mě oplakali a tohle by pro všechny byla velká rána. Já sem nepatřím, jsem z jiného světa, kde jsem nikdy neměl rodinu. Hrozně moc je toužím poznat, ale nemám právo otevírat staré rány. Vždyť ani nevím, jestli Voldemorta porazím, jestli zůstanu naživu. A kdybych ho dokázal porazit, tak jestli já sám zde budu moct zůstat. Ne, nemám právo působit jim tu bolest. Už tak to pro ně muselo být dost těžké… Jen mi povězte, jak se jim daří?“ Brumbál kývl, vzal jeho rozhodnutí na vědomí. Svým způsobem ho chápal, zachoval by se asi stejně…

„ V rámci možností dobře. Máš dva sourozence – Kristin a taky Phila. Philovi je patnáct a Kris třináct. Všechny tvá smrt tehdy vzala. Mám pocit, že Lily ani James se s tvou smrtí ještě nevyrovnali, ale drží se kvůli tvým sourozencům. Sírius a Remus jsou staří mládenci, o manželství mluví jako o prokletí. Petr se před dvěma měsíci přidal na stranu zla. Weaslyovi jsou myslím šťastní. Hermiona Grangerová navštěvuje tuto školu a je stejně jako u vás v Nebelvíru. Je v partě s Ronem a Nevillem, který vůbec není zakřiknutý. Možná je to tím, že jeho rodiče jsou živí a v pořádku. A Severus Snape je ve Fénixově řádu a bojuje proti Voldemortovi. Jinak pracuje u Munga, podílí se na různých výzkumech, tak jako tvá matka, která zde učí i lektvary.“ Harry přikývl. Byl rád, že jsou v pořádku, ale zároveň cítil v srdci hrozný žal, že to nikdy nebude jako dříve. Těžce se nadechl a zase vydechl. Brumbál ho pozorně sledoval.

„ Nabízím ti místo učitele obrany proti černé magii. Tento rok nikoho na toto místo neumím sehnat. Uvažoval jsem, že bych to dal tvému otci, ale ten tady učí famfrpál, takže by to měl až nad hlavu. Záleží jen a jen na tobě.“ Usmál se, v očích mu zářily jiskřičky. Harry zavřel oči. Vzpomněl si na Brumbálovu armádu a na období, kdy Rona a Hermionu učil složitější kouzla, které by sami nezvládli. Uvědomil si, že mu to chybí. Taky by je všechny chtěl vidět a poznat.

„ Děkuji, rád to místo přijmu,“ zašeptal. Fénix krátce zazpíval, Harrymu tekly slzy. Fénixe slyšel naposledy při Brumbálově smrti, když se jej snažil oživit. Všechna jeho bolest právě vyplula na povrch. Plakal pro všechny mrtvé, kteří padli pro rozmar jednoho šílence, pro své přátele a toužil se vybrečet ze své bolesti, která se zdála být ze dne na den horší. Fawkes k němu přilétl, sedl si mu na rameno a plakal spolu s ním. Tento výjev pozorovali všichni bývalí ředitelové a ředitelky spolu s Brumbálem. Všichni byli překvapení tím, co vidí. Nikdo si nepamatoval, že by se to někdy stalo. Fénix sdílel bolest s mladíkem, který měl dobré srdce a zažil toho za pár let více, než mnozí za celý život. Bohužel většinou zažil jen smutek, bolest a nenávist. Ale byly tam i světlé okamžiky, které se mu zaryly hluboko do srdce a pro které stojí za to žít…

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9

Kapitola 8

Od této kapitoly budu Harryho oslovovat pouze Hanry.

Když se Hanry probudilo, bylo něco málo po sedmé hodině. Slastně se protáhl. Dnes neměl žádné noční můry, nezdálo se mu zhola nic. Po  dlouhé době se cítil opravdu odpočatý. Líně vstal, umyl se a oblékl si jeden ze svých tmavě modrých hábitů.

Šel do Velké síně, kde již seděli všichni profesoři a ještě někdo navíc: dvě děti, určitě Phil a Kristin. Hned je poznal, Christin byla celá Lily a Phil měl něco z obou, nedalo se jasně určit, na koho se podobá více.

„ Dobré ráno,“ pozdravil všechny u stolu a sedl si na jediné volné místo. Tam, kde vždy sedával, tedy hned vedle Brumbála, nyní seděl James.

„ Dobré, Hanry.“ Usmál se na něj Brumbál. „ Lily a Jamese už znáš, ale jejich děti ne. Ta mladá, okouzlující dáma je jejich nejmladší dítě, Kristin a mladý muž vedle je mladý Phil Potter.“ Představil oba.

„ Těší mě,“ kývl na ně Hanry. „ Jsem nový učitel obrany proti černé magii, Hanry Green.“

„ Nás také těší,“ odpověděla Kris za oba, protože Phil měl plnou pusu. Lily se zamračila, neměla ráda, když její syn hltal. Přísně se na něj zamračila, Phil ihned začal pomalu a kultivovaně jíst. Nový profesor se pobaveně usmál.

„ Jak jste se včera proletěl?“ Otočila se na něj znenadání profesorka přeměňování.

„ Děkuji, skvěle. Vždycky se létáním uvolním a urovnám si myšlenky.“ Usmál se, nenechal se vyvést z míry, na to bude času dost ve školním roce. Profesorka zamrkala. Nečekala, že zareaguje takto.

„ Lítáš často?“ Zajímalo Jamese jako dřívějšího chytače.

„ Ano, hlavně když si musím vyprázdnit hlavu a nebo se uklidnit. co ty? Slyšel jsem, že jsi byl výborný chytač. Viděl jsem i v Pamětní síni pamětní desku.“

„ Občas si zahraju famfrpál s dětmi, sportovně už dlouho nehraji.“ Pohled mu potemněl. Nehrál do té doby, co zemřel jeho nejstarší syn.

„ Co takhle si po snídani zahrát? Za pár dní začíná škola, škoda nevyužít tolika času. Všichni jsou samozřejmě zváni.“ Obrátil se i na ostatní profesory. Někteří vypadali, že nad jeho návrhem přemýšlí.

„ Tak jo,“ přijala Lily. Bylo jí líto, že její manžel už nehraje, chybělo mu to, i když si to nechtěl přiznat. A jí vlastně taky, vždycky se jí hrozně líbilo, jak hrál… Usmála se vzpomínce, jak James lítal v Bradavicích a ona seděla na tribuně a tvářila se znechuceně.. Nechtěla se přidat k jeho fanynkám, které se chovaly jako slepice. A tak ho pozorovala jen z povzdálí…

„ Fajn. Kdo všechno jde?“ Zajímalo Hanryho, který byl plný energie, famfrpál nehrál už pěkně dlouho…

„ Já,“ ozval se ihned Phil. Po něm se přihlásila ještě jeho sestra, Hoochová, Vectorová, váhavě i James, Lily a Sinitrová. Brumbál se nabídl, že jim vypustí míče. Všichni to přijali s povděkem.

„ Tak fajn, dvě družstva. Budeme losovat.“ Hanry mávl hůlkou a ta je začala rozdělovat. Phil, James, Sinitrová a Vectorová proti Hoochové, Kristin, Lily a Hanrymu. McGonagallová nad nimi jen kroutila nevěřícně hlavou a taky ji dost štvalo, jak nový profesor mrštně zavedl rozhovor jinam.

Venku bylo teplo, všichni si vzali své košťata a šli na fanfrpálové hřiště. Hanry měl Kulový blesk jako ve svém světě, na koštěti létal rád a nemínil na tom nic měnit. James koště znalecky okoukl, na tváři měl výraz uznání. On sám měl Nimbus 2001, stejně jako jeho děti a žena. Vectorová a Sinitrová měli taktéž poměrně moderní košťata, ale Hoochová měla starou Kometu. Ale jí to evidentně nedělalo žádné potíže, měla své koště velmi ráda a nevyměnila by ho za nic na světě. I když, za něco možná jo… Brumbál jim zápas zahájil, hráli několikrát, protože Hanrymu se podařilo chytit zlatonku během pár minut. Chtěl si obnovit vzpomínky ze školy, když hrál ještě za kolej a byl za hvězdu družstva. Atmosféra byla vždy vynikající, připadalo mu, že když letí střemhlav ke zlatonce, tak slyší potlesk a skandování nadšených Nebelvírských fanoušků… Bylo to úžasné… Ještě kousek a měl zlatonku. Jamese nechal daleko za sebou, nestačil mu. Pak chytače přenechal ostatním a byl na postu střelce. Nebylo to nic moc, ale dalo se to. Post střelce měl něco do sebe, ale chytačství ho bavilo přece jen více. Nakonec bylo skóre nerozhodné, skončilo to tři : tři na zápasy.

Oba mladí Potterovi měli velký talent na létání… Hanry se šťastně usmíval, u oběda se nemluvilo o něčem jiném, než o tom bláznivém nápadu. Phil byl naprosto nadšený, s vidličkou v ruce divoce gestikuloval, ale neuvědomil si, že už má nabrané jídlo. To, co mělo být původně v jeho žaludku, skončilo na zemi, stole a nebo ve zbývajících vlasech maličkého profesora Kratiknota. Všichni se smáli, i  Filius, který si vedle rudého Phila odmítal příště sednout. Lily prvně vypadala, že Philovi vynadá, ale pak se smála taky. Hanry se zvedl od stolu.

„ Omluvte mě, musím si ještě něco zařídit,“ omluvil se a vyšel ze síně. Všichni se na něj překvapeně dívali, téměř nejedl. Jen Brumbál s pochopením. Myslel si, že je smutný z toho, že své rodiče nikdy neměl šanci poznat… Ředitelova pohledu si všiml James.  Chtěl zjistit, co za tím je. Rozhodl se, že se o novém profesorovi pokusí zjistit více informací…

Hanry procházel chodbami hradu a mířil přímo do Komnaty nejvyšší potřeby(KNP). Uvědomil si, že Voldemort již ví, jak se do hradu díky komnatě dostat. Měl by ji úplně zničit a nebo nějakým způsobem zablokovat proti přemístění. Jen nevěděl jak. Když se objevil v komnatě, na stole leželo spoustu papírů o Bradavicích. Kouzla, které na tuhle komnatu byly použity, plánek s tajnými chodbami a knihy o zakladatelích. Hanry se pousmál, přesně tohle potřeboval. Přečetl si pergameny, na kterých byly informace o KNP. Dlouho přemýšlel, jak by kouzla mohl změnit nebo úplně zničit. Napadl ho jediný způsob, udělat z KNP klasickou učebnu, která by se zvětšovala a vybavovala podle přání jen profesorů. Studenti by ji viděli jako normální starou, zaprášenou učebnu. Taky by zde měl zničit skříň, kterou se do Bradavic Smrtijedi dostali. Před Hanrym se znenadání objevila skříň, na kterou myslel.

„ Bombardo,“ zašeptal. Skříň se rozletěla na tisíce kousků. Spálil je a popel vyhodil oknem na školní pozemky. Ještě si přál zajímavé knihy o kouzlech a jejich tvorbě a knihy, které se mu můžou hodit. Bylo tam snad tisíc knih. Zmenšil je, odlehčil a uschoval do bezpečí  své kapsy. Naposledy se rozhlédl po komnatě, kterou znal a která mu tolik pomohla. Pak mávl hůlkou a začal odříkávat text v latině. Když přestal, byl vysílený, ale výsledek stál za to. Komnata vypadala jako stará, zašlá místnost, kterou již dlouho dobu nikdo nenavštívil. Spokojeně se usmál. Tohle bylo ono. Vydal se do svého kabinetu, kde mínil vyrovnat knihy do polic a pak jít na večeři. Byl ve třetím patře, když se mu kolem nohou mihla paní Norissová v pozměněné podobě. Byla křiklavě růžová, místo chlupů měla na sobě hmotu podobnou cukrové vatě a štěkala. Hanry se pobaveně usmál, bylo mu jasné, že tohle měli na svědomí jeho sourozenci.

Za rohem slyšel Filchovo kvílení. Nakoukl tam a měl co dělat, aby nevybuchl smíchy. Starý školník byl v křiklavě růžových bombarďácích a nějakým kouzlem byl donucen každé slovo zpívat. Hanry rychle zmizel, aby si ho školník nevšiml… Nechtěl ošidit ostatní kolegy o tenhle pohled.

Cestou do kabinetu se již nic podstatného nestalo. Ve svých komnatách zapálil krb a zvětšil knihy, které měl dosud v kapse. Pár titulů vzal do ruky a zjistil, že jde o velmi užitečné knihy. Mávl hůlkou a knihy byly rázem urovnané v policích. Usmál se, tohle se mu líbilo. Miloval kouzla!

Pomalu se blížil čas večeře. Když Hanry do síně vešel, všiml si, že všichni jsou zamlklí.

„ Dobrý večer, děje se něco?“ Zajímal se.

„ Ano, možná ano. Neumíme najít Kristin a Phila.“ Přikývl zachmuřeně Brumbál. To jej zarazilo.

„ Kdy jste je viděli naposled?“

„ Dnes odpoledne, těsně po obědě. Prohledali jsme celý hrad, ale nenašli jsme je. Nejsou ani na plánku Bradavic.“ Vzlykla Lily.

„ Klid, najdou se. Půjdu se po nich podívat.“ Hanry hodil smutný pohled na stůl, kde byla hromada jídla. Přemýšlel, kde by mohli být. Pokud věděl, tak plánek neukazoval Zakázaný les, takže by mohli být tam. Měl by asi navázat vztahy s kentaury, mohli by být velmi užiteční. Ale taky by se mohl přeměnit v gryffina a zkusit je najít ze vzduchu. Ano, to bude nejlepší nápad. Přeměnil se a prolétával okolí. Byl už u hranic pozemků, když slyšel slabé dívčí vzlyky. Slétl níže a pak ji uviděl. Kristin vzlykala nad Philovým tělem. Přistál kousek od nich a přišel k ní.

„ Kristin,“ oslovil ji tiše a přitom prohlížel Phila. Nevypadal dobře.

„ Pane profesore, chtěli jsme prozkoumat les a napadl nás obrovský pavouk. Nemohla jsem nic dělat a Phil taky ne, neměl hůlku a já ještě neznám tolik kouzel. Phila kousl, mě jen odhodil stranou. Probudila jsem se před chvíli,“ vzlykala.

„ Musíme ho dostat na ošetřovnu, tam mu pomůžeme. Jsme dost daleko od Bradavic, takže se přeměním do své zvěromágské podoby a ty vezmeš Phila a nasedneš na mě, ano? Chytni se třeba hřívy.“ Usmál se a přeměnil se v obřího gryffa. Jeho sestra zalapala po dechu, ale pak se vzpamatovala. Vzala Phila a sedla si na sníženého gryffa. Let byl úžasný, za normálních okolností by si ho užila, ale strach o bratra jí kazil požitek z letu. Už by nesnesla ztrátu dalšího bratra a taky by nesnesla vidět rodiče na dně… Přistáli před hradem. Když Kris slezla, přeměnil se Hanry opět ve člověka, vzal brášku do náručí a spěchal s ním do svého kabinetu.

„ Kam jdete?“ Volala za ním nechápavě dívka.

„ Ke mně, mám tam protijedy a další léčiva. Ošetřovatelka tady ještě není,“ řekl hlasitě a kráčel dále. Hluk přilákal ostatní profesory. Lily byla na dně. Když viděla Kris, ihned k ní přiskočila a objímala ji. Ptala se na své druhé dítě.

„ Pan profesor ho vzal k sobě. Kousl ho obří pavouk, ale prý má lektvary.“ Vzlykla a pevně se chytla své matky. Měla hrozný strach o bratra. Lily zbledla, krve by se v ní nedořezalo. Bála se, že přijde o dalšího syna. Už nechtěla.

„ Jdu tam,“ oznámil James a rychlým krokem mířil ke kabinetu profesora lektvarů. V jeho tváři byly vidět velké starosti. Jen Brumbál se zdál klidný, věděl, že je Phil v dobrých rukách.

„ Neboj se, Lily, dobře to dopadne. Hanry se o něj postará.“ Stiskl rusovlasé ženě rameno. Chtěl jí dodat odvahu a optimismus. Vděčně se na něj podívala, přesně tohle teď potřebovala slyšet…

Hanry položil tělo svého bratra na postel a přivolal si lektvary. Phil měl kousnutí na ruce a jedno taky pod žebrem. Do úst chlapci vlil dva lektvary. Jeden proti horečce a ten druhý byl protijed. Sundal mu tričko, aby se mu lépe ošetřoval a dal se do omývání rány, ze které ještě vytékalo trochu jedu. Nabral si ho do lahvičky pro zkoumání. Z ošetřování ho vytrhlo důrazné zaklepaní na dveře a následující vtrhnutí bledého Jamese.

„ Jak je na tom?“ Zajímal se hned. Hanry dále pokračoval v ošetřování.

„ Uvidíme, jak zabere protijed. Ale myslím, že by měl být v pořádku.“

Rány právě potíral rychlohojivou mastí a poté je ovázal. Unaveně si protřel oči.

„ Pokud chcete, tak tady dnes s Lily klidně zůstaňte, já přespím v KNP. Kdyby něco, tak mi kouzlem Orivinam pošli zprávu, hned přijdu.“ Řekl mu a zvedl se z postele. Ještě sbalil lékárničku a dal ji na své místo do psacího stolu.

„ Děkuji za všechno, zachránil si mému synovi život. Za tohle ti s rodinou budeme na do smrti vděčný.“ Promluvil James. Hanry se k němu otočil, jeho oči potemněly.

„ Nepotřebuji vaši vděčnost, rád jsem pomohl. Vím, co to je přijít o rodinu.“ Odešel ze dveří dřív, než se James mohl na něco zeptat. Už tak prozradil víc, než bylo nutné a žádoucí. Když Hanry vešel do KNP, viděl prostornou místnost, ve které byl krb a křeslo. Vedle stolek s jídlem a skřítčím vínem. Už měl opravdu hlad a byl unavený. Najedl se a chvíli se díval do ohně. Zase měl před očima své přátelé, umírajícího Rona a Miu. Mrtvé těla jeho blízkých. Zavřel oči a zpod řas mu unikla jedna osamocená slza. Stejně osamocená jako se teď cítil on sám. Věděl, že není sám, má přece Brumbála a Fawkese, který ho zdá se, má rád. Zavrtěl hlavou a odehnal vzpomínky. Musí žít, nelze být pořád v minulosti. Měl by zvednout ten svůj líný zadek a zjistit, co dělá Voldemort. Před ním se najednou místo krbu objevilo plátno, na kterém se objevil Tom. Harry byl překvapený, že nebyl sám, ale v přítomností ženy, kterou okamžitě poznal… Byla to jeho Ginn. Takže i tady se přidala na stranu zla. Byla  tak mladá, bylo jí patnáct a už se stala jeho věrnou. Zavrtěl hlavou, musí na ni zapomenout. Plátno zmizelo. Už nechtěl nic vidět. Jen seděl a přemýšlel, co by měl dělat… Ztratil chuť spát, nechtělo se mu ani číst.

Před ním se objevil malý pergamen. Vzal ho do ruky a dal se do čtení.

Hanry, přijď prosím. Philovi se přitížilo. J.P.

Na nic nečekal a rychlým krokem mířil ke svým komnatám, kde teď byla celá jeho rodina. Phil ležel na posteli a těžce oddychoval. Sem tam sebou trhl. Hanry zkontroloval jeho teplotu. Zdála se být příliš vysoká. Podíval se na Kristin.

„ Nekouslo ho ještě něco jiného a nebo na něm nebylo zkoušené nějaké kouzlo?“ Kristin se třásla. Při poslední části věty sebou trhla. Ihned poznal, že něco zkoušeli.

„ Jaké? Potřebuji to vědět,“ přistoupil k ní.

„ Já nevím… Měli jsme tam knihu a já na něm zkoušela kouzla. Přeměňovala jsem ho, ale nikdy se nic nestalo.“ Vzlykla.

„ Potřebuji vědět, co to bylo za kouzla.“

„ Já nevím… Nevzpomíná si.“ Hanry kývl.

„ Aha… a můžu ti nahlédnout do vzpomínek?“ Zeptal se tiše. Lily a James si uvědomovali vážnost situace, takže neprotestovali.

„ Ano,“ řekla Kris tiše.

„ Dobře. Nechci ti brát soukromí, tak se snaž myslet na to, jak jste šli do lesa a tak.“ Kývla. Hanry se jí upřeně podíval do očí a ocitl se v jejích vzpomínkách. Bylo mu blbé znát její pocity a vzpomínky, ale nedalo se nic dlěat.

Právě proměnili paní Norissovou v růžové něco a mířila do Zapovězeného lesa. Kris měla sebou učebnici přeměňování. Vesele se bavili… Ocitli se na mýtině a Kris zkoušela kouzla, ale nic se nedělo bylo jich hodně a ani jedno neukončila a všechny udělala špatně. Odešel z jejích vzpomínek, více nepotřeboval vidět. Sevřel rty.

„ Ani jedno kouzlo jsi neudělala správně, zkomolila jsi je a taky je nedokončila. Nevím, co by to mohlo mít za následky, ale můžeme se pokusit kouzla postupně ničit a rušit. I když přesně nevíme, jaké kouzlo z té zkomoleniny vzniklo.“ Pronesl tiše. Lily zbledla. Hanry si toho všiml.

„ Neboj se, bude to v pořádku. Zavolej prosím Minervu a Albuse a pak se podívej do mé knihovny, možná tam najdeš něco užitečného. Ještě jsem neměl čas něco z toho číst, ty knihy jsem sehnal až dnes.“ Unaveně si protřel oči a přešel k chlapci, který mměl čím dál vyšší teplotu. Ani studené zábaly nepomáhaly, teplota stoupala dále.

„ Kristin, měla by sis jít lehnout, teď mu stejně nepomůžeš.“ Podíval se na ni. Pochopila, že nechce, aby viděla, co se bude dít. Kývla a odešla.

„ Co chceš dělat?“ Zajímalo Jamese.

„ Nejsem léčitel, ale pár kouzel znám.“ Mávl hůlkou a vedle postele se objevily přístroje, které kontrolovaly životní funkce a všechny funkce orgánů. U některých orgánů svítilo varovné upozornění. Bohužel, červené světýlko svítilo u ledvin, jater a taky slinivky.

„ Napadá tě něco, jak ho toho zbavit?“ Otočil se Hanry na Jamese. Ten bezradně zavrtěl hlavou, byl na dně, teď nedokázal normálně přemýšlet.

„ Mě taky,“ vzdychl. „ Je jen jeden způsob.“ Řekl tiše. Lily vzhlédla od knihovny.

„ To po tobě nemůžeme chtít,“ řekla tiše. Tušila, co chce udělat. Philovy životní funkce začaly kolísat. Hanry se smutně pousmál.

„ Všechno vysvětlete Brumbálovi, on na něco přijde. Možná upadnu do bezvědomí, tak se nelekněte.“ Sedl se na postel a jednu ruku dal chlapci na srdce a rudé na čelo. Zavřel oči, aby se lépe soustředil a začal odříkávat text, který měl zaručit přebrání kouzla. Přebere kouzla, které na něj použila Kris, na sebe. Musel to udělat, nemohl by žít s myšlenkou, že mohl zachránit svého bratra a neudělal to. Cítil, jak slábne a pomalu upadá do bezvědomí. Hlavní ale bylo, že cítil, že jeho bratr opět sílí, klidně dýchá. Tušil, že bude v pořádku. Pak už nevěděl nic, propadl se do tmy.

Lily a James pozorovali počínání nového profesora. Když upadl do mdlob, přičarovali další postel, na kterou ho položili. Phil se už zklidnil, vypadalo to, že bude v pořádku. Klesla mu i teplota a u žádného z orgánu nesvítila výstraha.

Do kabinetu vtrhl ředitel a Minerva.

„ Co se stalo?“ Zajímalo ředitele, kdy viděl ležícího profesora.

„ Přebral na sebe kouzla, kterými byl ovlivněn Phil.“ Řekla tiše Lily.

„ Bože,“ šeptla Minerva. Brumbál se zarazil, tohle nečekal.

„ Říkal ještě něco před tím, než to kouzlo provedl?“

„ Ano, že na něco přijdeš.“ Odpověděl James. Nikdo z nich nevěděl, co by měli dělat.

„Dobře, zkusíme pomalu odstraňovat ty kouzla. Říkali jste, že zkoušeli přeměňování? Co se bere tenhle rok, Minervo?“ Otočil se ředitel na svou kolegyni.

„ Nebere se přeměna člověka ani v jednom z ročníků. Takže museli zkoušet kouzla, které nebyly určeny pro člověka. Mohlo to být cokoliv.“ Pokrčila bezradně rameny. Ředitel vzdychl. Lily dále prozkoumávala knihovnu. Většinou tam byly knihy o černé a bílé magii, ale někde bylo i léčitelství a další obory. Zatím nic pro ně potřebného nenašla.

„ Tak dobře. Začneme nejjednoduššími protikouzly. Finite,“ mávl hůlkou. Na Hanryho zdá se, to vůbec nepůsobilo. Zkusili ty nejjednodušší protikouzla a teď jim už zbývali ty těžší a jeho tav se zhoršoval.

„ Mám to,“ vykřikla Lily a mávala knihou, kterou právě objevila. „ Univerzální protikouzlo na nechtěně přeměněné orgány zní: Mimio nuto,“ četla nahlas. Brumbál kývl.

„ Provedu to, snad to bude fungovat.“ Vzdychl a namířil hůlku na ležícího muže.

„ Mimio nuto,“ pronesl tiše a přesto to mělo sílu. Všichni cítili, jak silné to kouzlo je. Hanry se vznesl do vzduchu, modře zářil a poté zase klesl na postel. Už měl pravidelnější dech a teplota mu taky pomalu klesala. Všichni si oddychli.

„ Tohle byla dlouhá noc, myslím, že bychom si měli jít všichni odpočinout.“ Navrl Brumbál a díval se na hodinky, které ukazovaly pět hodin ráno.

„ Zůstaneme tady,“ řekla Lily a James.

„ Dobře, my půjdeme. Uvidíme se později.“ Rozloučil se Brumbál a Minerva. Když za nimi zaklaply dveře, zkontrolovali pacienty a sedli si ke krbu.

„ Jsem hrozně ráda, že budou v pořádku. Kdyby umřel i Phil, nevydržela bych to už. A kdyby zemřel Hanry, navždy bych měla výčitky svědomí.“ Začala tiše Lily. James jí stiskl ruku. Cítil to stejně.

„ Udělal toho pro nás hrozně moc. Je tajemnější, než se zdá. Podle toho, co mi řekl, tak nemá rodinu. Zmínil se, že ví, jaké to je rodinu ztratit. Hrozně rád bych mu pomohl, ale není to v našich silách.“ Vzdychl unaveně. Lily kývla.

„ Často přemýšlím, jaký by náš malý Harry byl. Přála bych si, aby byl podobný jemu.“ Kývla směrem k posteli. „ Nikdy jsem neviděla nikoho tak čestného, svým způsobem upřímného, plného bolesti, ale i milujícího…“ Nedokázala vyjádřit své pocity.

„ Vím, co myslíš.“ Řekl James tiše. „ Cítím to stejně. Často přemýšlím, co jsme tehdy udělali špatně. Vždyť si hrál před domem, nechápu, jak se k němu něco mohlo dostat, byly tam všude ochranné kouzla s štíty proti zvířatům.“ Zavrtěl nechápavě hlavou. Přemýšlel nad tím již velmi dlouho. Lily zavrtěla hlavou.

„ Ty ochrany jsme kontrolovali snad tisíckrát, byly v pořádku.“ Zašeptala Lily. Hrozně jí bolelo, že svého nejstaršího syna neuchránili. Z jejich rozhovoru je vzbudilo zasténání. To se právě probouzel Hanry.

Hanry pomalu otevřel oči. Jeho první myšlenka byla: Co brácha? Měl ho rád, i když ho v podstatě vůbec neznal… Hrozně ho bolela hlava, ale jinak byl v pohodě. Bolest hlavy byla snad horší než po kocovině, kterou zažil po Ronově smrti.

„ Jak ti je?“ Zajímala se Lily a James.

„ Hlavu mám jak střep, ale jinak v pohodě. Co Phil?“

„ Už nemá horečky, ale pořád se neprobral.“

„ Hm… To ani neprobere, ten jed měl v sobě dost dlouho, muselo ho to pořádně vyčerpat. Dnešek asi prospí, možná i zítřek. Záleží na tom, jak se s tím jeho organismus vypořádá. Kolik je hodin?“

„ Bude sedm,“ odpověděl James klidně.

„ Fajn, jdu na snídani, mám děsnej hlad.“ Pomalu se zvedal z postele. „ Bože… Myslím, že budu učit Kris přeměňování, aby se nestávaly tyhle nehody,“ brblal, ale u toho se mírně usmíval. Cítil se jako přejetý parním válcem. Oblečení měl zmačkané a celé uležené. Vzal si pár věcí a zamířil do sprchy. Trochu se mu ulevilo, i hlava  tak nebolela. Po sprše se cítil jako znovuzrozený. Oblékl se do riflí, trička a mikiny. Chtěl si užít poslední dny, kdy se bude moct procházet po mudlovsku, před studenty by měl nosit pouze hábity… Jak říkal Brumbál: Měl by být vzorem studentů.

Lily a James seděli na posteli a pozorovali svého syna.

„ Měli by jste si odpočinout, teď mu stejně nepomůžete. Pokud chcete, tak si tady klidně ustelte, nevadí mi to. Nevím jak vy, ale já jdu na snídani.“ Zazubil se. Kývli.

„ Na chvíli si lehneme, přilezeme asi až na oběd.“ Usmál se James.

„ Fajn, tak si odpočiňte. Zatím ahoj,“ rozloučil se s nimi a zmizel. Šel do velké síně, kde na něj již čekala posilující snídaně, kterou teď potřeboval...

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12

Kapitola 11 – První den ve škole

Ráno ho vzbudil kouzelnický budík. Nejprve ho shodil na zem, aby ztichl a teprve poté se namáhavě vypotácel ze své postele. Nechtělo se mu vstávat, nechtělo se mu dnes ani učit. Když si představil, že hned první hodinu má sedmé ročníky Nebelvíru a Zmijozelu, udělalo se mu špatně. Nenáviděl Crabea a Goyla, ale těšil se na Hermionu, Rona, Nevilla a Draca, který tady chodil do Nebelvíru, jak si všiml včera u večeře. Tenhle svět byl prostě takový ideální. Ale jen do doby, než se tady ukázal on a Voldemort. Těžce si povzdychl a konečně se vyhrabal z postele.

Když přišel do Velké síně, už tam bylo pouze pár studentů, ale ještě všichni profesoři.

„ Dobré ráno,“ řekl ne zrovna příjemným hlasem. Kývli mu na pozdrav a věnovali se dále své snídani. Hanry si vzal toast a nalil si pořádný hrnek kakaa, které miloval a nikdy mu nedokázal odolat. Brumbál se na něj usmál.

„ Jak se těšíš na první hodinu?“ Zajímalo ho.

„ Moc ne, nejraději bych  zůstal v posteli a vůbec z ní nevylezl.“ Ušklíbl se. Vedle sedící Lily zvedla obočí.

„ Stejně nevím, jak tu zvěř, kterou nazýváte studenty chcete něco naučit.“ Pronesl pohrdavě. Brumbál se snažil tvářit vážně, ale moc mu to nešlo. Jeho oči ho prozradily, situací se bavil a obdivoval svého profesora, jak výborný herec je. Nikdo se ho už na nic neptal, dosáhl toho, čeho chtěl. Zbytek snídaně už proběhl v klidu. No, v trošku velkém klidu, nikdo už nic neříkal, každý byl již myšlenkami na hodinách. Hanry v klidu chroupal svůj toast, když znova cítil, že se mu někdo snaží dostat do hlavy. Tentokrát to bylo jiné, staré a známé, začalo ho bolet místo, kde měl jizvu. Stiskl si čelo a zavřel oči. Soustředil se, rozhodně se nemínil tak lehko vzdát. Ale Voldemortův nitroztyp byl výborný, řekl by, že se dokonce od minula zlepšil. Rychle se zvedl od stolu a bez rozloučení zmizel za dveřmi, dokonce převrhl i židli. Všichni se za ním překvapeně otočili, Brumbál se za ním vydal. Viděl, jak je bledý a tušil, že se něco děje. Našel ho v prázdné učebně, která se již velice dlouho nepoužívá. Hanry se krčil na zemi a tiskl si čelo. Něco nesrozumitelně šeptal. Čelo měl orosené, již dlouho nedokázal vzdorovat. Brumbál si uvědomil, o co jde. Přiklekl k němu, vzal jeho hlavu do dlaní a začal zaříkávat, snažil se mu pomoct. Mladý profesor si myslel, že mu hlava praskne, ale najednou přišla úleva, Voldy se přestal snažit o přístup do jeho mysli. Unaveně si setřel pot z čela  a zvedl oči k řediteli.

„ Děkuji, profesore. Voldemort už ví, že žiju a že jsem tady. Asi bych měl zmizet, pro nikoho nebude bezpečné, když se tady budu zdržovat.“ V očích měl bolest, alespoň na chvíli chtěl být šťastný a bezstarostný. Brumbál těžce vzdychl.

„ Tohle radikálně mění situaci.“ Přiznal po chvíli. „ Ale i tak bych byl rád, kdybys tady zůstal a snažil se studenty něco naučit. Musí se umět bránit, neznají ani odzbrojovací kletbu.“

„ Cože? Uvědomujete si, že takhle riskujete životy všech studentů a profesorů? On mě bude chtít zabít a udělá pro to všechno, přijde sem a bude vyhrožovat smrtí studentů... Už jednou mi vzal všechny, které jsem miloval. Kdybych musel vidět po druhé jejich smrt, nevím, jak by to dopadlo…“ Mluvil tiše a přesto důrazně. Vzpomínky se mu míhaly před očima, každý by teď v něm mohl číst jako v otevřené knize.

„ Já vím, že riskuji, ale nemohu jinak. Ty jsi jediný, kdo ví, jak se mu bránit. Kdo jiný by je mohl učit obranu proti němu než ten, kdo s ním už bojoval, zná všechny potřebné kouzla, které by studenti mohli využít? Tvou výpověď nepřijímám a teď by jsi měl jít na hodinu, žáci již určitě budou čekat před učebnou.“ Rezignovaně kývl  a odešel. Cítil se svázán povinností, kterou musel dodržet… Přidal do kroku, protože za chvíli již mělo zvonit. Před učebnou na něj čekali studenti, kteří byli rozděleni do dvou táborů a uráželi se navzájem. Mávl hůlkou a učebna se otevřela.

„ Dovnitř,“ řekl  tiše, ale všichni ho slyšeli. Choval se tak jako Snape v jeho světě. Když se konečně všichni usadili, začal mluvit.

„ Jmenuji se Hanry Green a v tomto roce vás budu učit OPČM. Vyžaduji po vás naprostou soustředěnost na hodinách, vypracovávání domácích úkolů a připravenost na další hodiny. Za nesplněné domácí úkoly budu zadávat školní tresty a strhávat body, rozumíme si? Teď schovejte ty knihy, začneme praxí, teorie vám bude v boji se zlem k ničemu.“ Všichni se na něj ohromeně podívali, ale udělali, co chtěl. Hanry mávl hůlkou a lavice zmizely, místo nich byly v učebny polštáře a stěny byly olemovány nějakými poduškami, aby nikdo nemohl být zraněný.

„ Potřebuji zjistit, co jste brali a co ne. Takže dnešní dvouhodinovku budeme věnovat soubojů, mám pocit, že dnešek bude stačit, nedělám si naděje o vašich znalostech v tomto směru. Začneme. První jde Crabbe a Brownová.“ Přečetl jména z archu, aby to nebylo tak podezřelé. Tenhle souboj byl rychlý, netrval ani půl minuty. Levanduli stačilo pouhé kouzlo Accio hůlka, aby Crabeho porazila. Hanry to nekomentoval, ale už chápal, jak na tom jsou. Neznají žádné kouzla  a už vůbec je neumí používat! Během půl hodiny byli hotoví.

„ S tím, co znáte by jste byli mrtví během pár vteřin. Začneme jednoduchým odzbrojovacím kouzlem expeliarmus,“ začal ji poté vysvětlovat, jak kouzlo provést. Za chvíli to zvládli všichni a tak se dal do učení patrona. bylo to náročné pro všechny, mnoho jich to nezvládlo. Byl rád, když se alespoň Hermioně podařilo stvořit bílou mlhu.

„ Musíte do toho dát více emocí, nemáte žádnou intenzivní vzpomínku. Dejte do toho více srdce, více sami sebe,“ snažil se jim pomoct, ale některým se to stejně nepodařilo. U Crabbea a Goyla to vzdal rovnou, těm by nepomohlo nic! Na konci hodiny udělil pár bodů lidem, kterým se kouzlo alespoň zčásti povedlo, takže vytvořili mlhu. Ještě učil další čtyři hodiny. U těchto ročníků se už ani nepokoušel zjistit, co umí. Zjistil to u sedmáků, oni neumí nic! Už chápal, proč ho tady tak moc Brumbál chtěl. Oni se uměli bránit kouzelnickým tvorům jako třeba bubákovi, ale čaroději by se neubránili. Všechny ročníky, které ten den učil, uměli odzbrojovací kouzlo a také pár snadnější. Jen sedmáci se učili patrona, myslel si, že to zvládnout, když v jeho světě to učil své spolužáky v pátém  ročníku. Asi je trochu podcenil.

Když byl čas oběda, oddychnul si. Po obědě již neměl žádnou hodinu, takže se mohl věnovat knize, kterou rozečetl. Taky by mohl zkusit posílit obranu hradu.

V síni bylo rušno, sudenti probírali zážitky z prvního dne ve škole a prázdnin. Sem tam se na něj stočil pohled nějakého žáka, ale ten netrval dlouho. I k učitelskému stolu se doneslo, jak dnes učil. Brumbál se usmíval.

„ Jak se vám líbilo učit?“ Usmíval se.

„ Ale jo, šlo to. Jen nechápu, jak nemůžou umět ani ten primitivní exppeliarmus. Sedmé ročníky jsem se pokoušel naučit  patrona, ale moc to nešlo, neměli žádnou intenzivní vzpomínku, připadalo mi to, že všechny mají šťastné, takže je berou jako samozřejmost  atím se intenzita vytrácí.“

„ Je to možné a jak jim to šlo?“

„ Pár lisí vytvořilo bílou mlhu, ale žádný obrys.“

„ I to je obrovský úspěch.“ Ozvala se Minerva. Hanry se ušklíbl.

„ Ani ne, já sám jsem patrona zvládl ve třinácti a své přátelé ho naučil v patnácti. Tohle spíše beru jako totální propadák mého učitelství.“

„ Ve třinácti?“ Vykulila oči profesorka. „ Hmotného patrona?“

„ Ano.“

„ A co hodláš učit zítra?“

„ Mozkomory a bubáky, pak ještě démony a možná stihneme i temnější tvory.“ Pousmál se.

„ Temnější? Vždyť to ani nejde.“ Zpochybnila Lily.

„ Ale jde, věřte mi, že jde.“ Jeho oči potemněly. „ Existuje spousta tvorů, které Voldemort bude využívat, aby ovládl tenhle svět. A jsou horší stvoření než mozkomoři a démoni. Ty se dá zničit, ale některé nezničíte, musíte je překonat silou vůle, což je snad ještě horší, souboj je vyčerpávající, mnoho lidí se z toho zblázní, protože neunese tu bolest, kterou tvorové způsobují.“

„ Mluvíš, jako by jsi se s tím už někdy setkal.“ Podotkl James.

„ I kdyby, tak vám do toho nic není.“ Zasyčel Hanry a odešel pryč. Brumbál se jako vždy usmíval a tvářil se pobaveně.

Hanry si vzal knihu a odešel k jezeru. Chvíli si četl a pak šel dávat dohromady kouzla, které by mohl použít na zlepšení ochrany hradu. Vypsal si je na papír a šel je zkonzultovat s Brumbálem. Pár kouzel už bylo použito, ale některé ještě ne.

„ Pomůžu ti.“ Nabídl se Brumbál. Neprotestoval, alespoň se nebude cítit vyčerpaný tak rychle. Studenti, kterým už skončila škola, je překvapeně pozorovali. Ještě neviděli, že by se tady zlepšovala ochrana. Teď jejich nový profesor črtal na zem různé znaky  a něco u toho říkal. Ředitel čekal, až vše nakreslí a sám začal zaříkávat. Znaky se rozzářily a poté vsákly do země. První ochrana byla dokončena. Pak zaříkával Hanry a ředitel kreslil obrazce ve vzduchu. Takhle udělali několik nových kouzel, které měly pomoct chránit hrad. Oba byli unavení, ale usmívali se. Ke konci je již pozorovala celá škola, dokonce i nějací profesoři. Třeba Lily a James.

„ Co to byly za kouzla? Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“ Zajímalo James.

„ Kouzla na ochranu pozemků z té nejvyšší bílé magie.“ Odpověděl Brumbál.

„ Cože? A to je prováděl sotva osmnáctiletý kluk?“ Nechápala Lily.

„ Ano.“ Usmál se na ně Brumbál. „ V tom klukovi je více, než se zdá.“ Mrkl na ně a pomalu odcházel do ředitelny. Hanry jejich rozhovor neslyšel, trochu se zdržel mezi studenty, kteří se ho ptali na pár věcí. Teď jim nepřipadal tak hrůzostrašný jako po hodině, nyní vypadal hodně vyčerpaně a unaveně, takže jako normální člověk.

Hned když studenti skončili s výslechem, šel zpátky do hradu, potřeboval si odpočinout. Měl toho plné kecky. Ještě si všiml, že ho Potterovi propalují pohledem. Ale nechal to tak, nemínil to teď řešit. V kabinetě si lehl a odpočíval. Ještě se mu nechtělo spát a tak jenom ležel a vyprázdnil si mysl. To bylo nyní to nejlepší, co pro své tělo mohl udělat. Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

„ Dále,“ zařval a vylezl z postele. Do kabinetu vstoupil James s Lily.

„ Potřebujete něco?“ Zajímal se mladík.

„ Ne, to ne. Jen jsme chtěli vědět, jestli jste v pořádku. Vypadal jste hodně unaveně.“ Začala Lily, zatímco její muž pozorně prohlížel kabinet.

„ Jsem v pohodě. Ještě něco a nebo jste si jen tak přišli prohlédnout můj kabinet, aby jste měli inspiraci pro ten svůj?“ Otočil se na Jamese. Ten mírně zrudl, ale ne na dlouho.

„ Ne, to opravdu ne. Jen jsem si to tady prohlížel, protože tady máte nezvyklé věci.“ Zazubil se. Hanry nadzvedl obočí a čekal na vysvětlení.

„ Moc profesorů a u sebe nemá tak rozsáhlou knihovnu plnou nejrůznějších oborů.“ Dal se do vysvětlování.„ Muselo vám dát hodně práce, tyhle knihy dát dohromady.“

„ Ani ne,“ zamítl. Byla to pravda, stačilo zajít do jedné komnaty a na Příčnou. „ A netušil jsem, že zrovna vy, se zajímáte o knihy. Nevypadáte na to.“

„ Máte pravdu, čtu jen to, co mě zajímá. To spíše Lily přečte všechno, co se jí dostane pod ruku.“ Usmál se.

„ Vidíš, zná tě krátce a už poznal, jak málo čteš. Měl by sis zvětšovat rozhled.“ Usmála se na ně. Hanry se bavil, jak se ti dva pošťuchovali. Když to trvalo už moc dlouho, zarazil je a vypakoval pryč.

Oddechl si, když vypadli. Měl je sice rád, ale neměl náladu. Bylo pro něj čím dál těžší přetvařovat se. Dneska se mu nechtělo ani na večeři a tak si ji nechal přinést domácími skřítky. Bylo kolem osmé, když do kabinetu přišel Brumbál s Jamesem.

„ Dobrý večer,“ pozdravil je a nabídl, aby se posadili do křesílek u krbu, kde nyní seděl on sám.

„ Dobrý, Hanry.“ Usmál se na něj Albus. „ Přišli jsme se s tebou domluvit na soubojích. Kdy by ti nejvíce vyhovovaly?“

„ Třeba dneska, zítřek by šel, ale raději bych  nižší ročníky, sedmáky bych nechal až na pátek odpoledne. Může být?“ Otočil se na kolegu.

„ Jo, klidně. Mám čas skoro pořád, učím jen famfrpál, což je zábava.“

„ Dobře. Takže pondělí bychom měli třetí a druhé ročníky, úterý čtvrté, ve středu páté, čtvrtek šesté a pátek sedmé.“ Uzavřel to.

„ Dobře. A čas?“

„ Ještě před večeří, tak od čtyř do šesti?“ Navrhl Hanry.

„ Není to moc dlouho?“ Namítal hned James.

„ Ne, není.“

„ Tak dobře,“ vzdal to jeho otec. Brumbál se usmál.

„ Začínáte hned zítra, hned to oznámím. Když tak se domluvte na tom, co budete probírat, já už půjdu..“ Rozloučil se a zmizel.

V místnosti se rozhostilo ticho.

„ Takže? Co budeme probírat?“

„ Co by? Budeme cvičit odzbrojovací kouzlo, to ještě nezvládají všichni. Neznají kouzla, tak jak bychom mohli pořádat souboje? Pak bychom se mohli pustit do něčeho těžšího, třeba svazovací kouzlo a tak.“

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13

apitola 12

Dnes měl první hodinu učit třetí ročníky, takže i Kris. Měl v plánu s nimi probrat bubáky, byl opravdu zvědavý, jak se s nimi poperou… No a taky byl zvědavý, čeho se nejvíce bojí jeho sestra.

Studenti se na hodinu těšili, už slyšeli o novém profesorovi od starších ročníků. Těšili se a taky je zajímalo, co budou probírat oni. Starší studenti byli dost nadšení, i když vyčerpaní. Hodiny s ním prý byly velice náročné.

Hanry je pustil do učebny těsně po zvonění a pokynul jim, aby se postavili ke stěně naproti skříni, která se pohybovala.

„ Dobrý den třído, všichni mě určitě znáte, spolužáci vám jistě o mě už něco říkali. Dnes budeme probírat bubáky. Ví někdo, co to je?“ Začal hodinu. Snažil se být nestranný  a nezaujatý vůči Zmijozelu, ale někdy to nešlo.

„ Zaklínadlo na zničení bubáka zní ridikulus. Všichni ho zopakujte.“ Požádal je. Když to všichni udělali, pokračoval dále.

„ V této skříni mám jednoho bubáka schovaného. Jeden po druhém k němu budete chodit a on se bude měnit ve věci, kterých se bojíte. Každý na něj použije zaklínadlo a u toho bude myslet na zesměšnění bubáka. Rozumíme se?“ Kývli.

„ Dobře, začneme. Jeden po druhém. Každý, komu se to povede, získá pro svou kolej deset bodů.“ Pokynul jedné dívence, aby přistoupila blíže. Ostatní za ní vytvořili zástup a čekali, až na ně přijde řada. Ha odjistil skříň a z ní se vyplazil had. Dívenka se trošku zakoktala, ale zvládla to dobře. Hadovi přičarovala miminkovský obleček a bylo to. Tak to šlo pořád dále, až byla na řadě Kris. Zhluboka se nadechla a přešla před bubáka. Chvíli se nic nedělo, ale pak se bubák zformoval do několika těl. Do její rodiny, ležící mrtvé na zemi. Hanry ihned zasáhl a bubák vzal podobu hned několika stvoření. Jako ve třetím ročníku mozokomora, zlomeného srdce a také kamenného oblouku, před kterým stál  někdo bez tváře.

„ Ridikulus,“ zahřměl a bubák se změnil na Voldyho v baletní sukýnce. Studenti chvíli nevěřícně zírali, ale pak se pousmáli.

„ Tohle si zapamatujte, pochybuji, že to ještě někdy uvidíte..“ Světlovlasý chlapec se odhodlal a zeptal se, kdo je ten člověk.

„ To už není ani člověk, je to Voldemort.“ Řekl temně. Vrátil bubáka do skříně, uzamkl ho a skončil hodinu. Studenti byli značně vyvedení z míry, někteří se klepali strachy. Ještě odučil dvě hodiny a měl volno. Všichni již věděli o jeho podivném bubákovi. Když jedl oběd, cítil na sobě mnoho zvídavých pohledů. Nehnul ani brvou a jedl dále, jako by se nic nedělo.

„ Harry, dnes v šest čekej před hradem, začneme s výcvikem.A dneska se ještě souboje odloží, byl bych rád, kdybys byl na naši první hodinu velmi soustředěný a nebyl unavený.“ řekl mu usmívající se Brumbál tiše. Kývl. Byl zvědavý, co se bude muset učit. Byl připraven na ledacos, ale to, co Brumbál připravil, ho mírně řečeno překvapilo.

„ Nevím, co dokážeš a co ne, takže projdi tímhle tunelem  a pak začneme výcvik, ano?“ Přivítal ho ředitel na před Vstupní bránou. Hanry vešel do dveří a ocitl se v prostorné chodbě, která byla jemně ozářená pochodněmi. Obezřetně šel dále, nechtěl udělat chybu. Kolem něj se prudce ochladilo a přilétl mozkomor.

„ Expecto patronum,“ zašeptal a bytost zmizela. Šel dále. Musel zdolat ještě pár démonů, kouzelných šelem, ale poslední bytost byla nejtěžší, před ním se objevil šarukan. Pouhý stín, který ti způsoboval bolest pouhou myšlenkou. Týral tě vzpomínkami, obavami a nevyplněnými povinnostmi. Hanry se vzepřel. Přes velký odpor se mu podařilo uzavřít svou mysl a tím šarukana zničit. Usmál se, konečně byl na konci. Setřel si z čela pot a dveřmi, které se před nimi objevily vyšel ven. Překvapilo ho, že se objevil před Hagridovou hájenkou a nyní ho již pozorovala téměř všichni studenti. Dnes mohli vidět svého profesora v akci, protože šlo vidět, co všechno používá za kouzla a jak zneškodňuje své protivníky. Holky na něj valily oči, protože v tom hábitu úplně zanikla jeho vypracovaná postava, která se teď v tričku a riflích jasně rýsovala.

„ Výborně. Začneme s výcvikem.“ Hodil mu Nebelvírův meč. Hanry zamrkal. Myslel si, že budou trénovat kouzla, boj se zbraněmi nečekal. Brumbál znenadání zaútočil. Jen o fousek jeho útok odrazil a poté se plně soustředil na boj. I když dnes šermoval poprvé v životě, byl pro ředitele nebezpečný. Nakonec prohrál, ale bylo to těsné. Podali si ruce.

„ Teď budeme ještě kouzlit, rád bych tě naučil něco o bolesti. Ale neměli by to vidět studenti, bylo by to na ně asi moc.“ Podal mu přenášedlo a spolu zmizeli ze školních pozemků. Objevili se ve velké soubojové místnosti. Hanry si ji pozorně prohlédl a musel uznat, že je velmi dobře vybavena. Jen netušil, kam vedou dvoje dveře vlevo.

„ Jedny dveře vedou do místnosti bolesti a ty druhé do dalších pokojů v mém domě.“ Usmál se, když si všiml, kam se jeho žák a zároveň profesor dívá.

„ Víš Hanry, vzal jsme tě tady, abych tě naučil něco o bolesti těla. Nechtěl jsem, aby to viděli studenti, bylo by toho na ně moc. O bolesti mysli toho víš spousta, ale o fyzické bolesti dost málo.“ Mladík neprotestoval, zažil jen pár bolestivých kleteb, mohlo to být daleko horší.

„ Víš, bolest je pouze o psychice a každé bolesti způsobené kletbou se dá nějakým způsobem vzdorovat. Můžeš ochránit mysl i tělo, pokud tě teda někdo nemučí mudlovskými nástroji, to tělo pak moc neuchráníš.“

„ Dá se vzdorovat i zakázaným kletbám?“

„ Ano, dá, ale musíš vědět jak a dokáže to pouze pár vyvolených lidí. Někteří nemají tak velký magický potenciál a energii, aby se nad bolest pomocí magie povznesli. Když vzdoruješ zakázané kletbě, v podstatě se musíš dostat mimo své tělo, tvá mysl tak bude chráněná. Je to ale velmi složité. jeden kouzelník se snažil dostat mimo své tělo, ale pak se již nemohl vrátit zpět. Neměl na to pravděpodobně sílu.“

„ Profesore, rád bych se naučil některým kletbám vzdorovat. Můžeme to zkusit?“

„ Ano, pávě proto jsme v mém domě, je zde komnata bolesti. Budou na tebe vysílány různé kletby a dokud jim nebudeš umět vzdorovat, nepustí tě to ven. Jsi ochotný, do toho jít?“ Podíval se na svého svěřence zkoumavě. Tušil, co odpoví, ale musel se ujistit. Podle jeho očekávání kývl. Chápal to, musel e naučit vzdorovat bolesti, která mohla jeho tělo i mysl zničit.

„ Profesore, bude tam i crucio?“ Zeptal se ho.

„ Ne, ta ne. Nerad bych tě zabil.“

„ Zvládnu to, zkuste to, prosím. Kdyby mě dostal Tom, tak tu kletbu na mě použije jako první.“ Brumbál nejistě svolil. Věděl, že je to velice náročné, nemohl toho nadaného kouzelníka zabít. Hanry odhodlaně vešel do tmavé místnosti a zavřel za sebou pečlivě dveře. Za chvíli na něj začali lítat kletby a dokud jim nevzdoroval a nevyhrál, tak nepřestaly. Úplně poslední kletba byla crucio. Když do něj narazila, nebyl schopný na nic myslet, vnímal jen tu bolest. Snažil se vzdorovat a povznést svou mysl, ale moc mu to nešlo. Už mu pomalu docházela síla, když se m  to povedlo. Nyní byl nad svým tělem a sledoval ho, ležící na zemi pokroucené v podivné pozici. Tvář měl ještě v podivné grimase bolesti.

Teď nastala ta nejtěžší fáze, vrátit se. Nevěděl, jak to má udělat. Teď se nacházel ve volném prostoru a cítil se volný, nic ho nevázalo. Představil si, jaké to je, když má tělo. Všechnu tu tího, tlukot srdce a dýchání… Najednou cítil, jak ho nějaká síla táhne zpět.. První nadechnutí byl trošku šok, připadalo mu, jakoby mu někdo do plic píchal tisíce jehliček. Po chvíli se to zlepšilo a on mohl pomalu vstát. Trošku se mu točilo v hlavě, takže musel sklonit hlavu, aby neomdlel, ale dalo se to vydržet.

Dveře vedoucí do místnosti se prudce otevřely a v nich se objevil bledý Brumbál. Když viděl, že je relativně v pořádku, oddychl si.

„ Nikdy jsem to neměl dovolit,“ vyčítal si, když si všiml, jak je vyčerpaný, z nosu mu dokonce začala téct krev. Mávnutím hůlky ho dal celkem dohromady, jen s tím vyčerpáním nemohl nic dělat. Tak ho jenom podepřel a oba se díky přenášedlu dostali zpět do Bradavic. Byla již tma, takže cestou nikoho nepotkali, v hradě bylo taky ticho. Nebylo divu, bylo již po půlnoci. Brumbál Hanryho odvedl až do kabinetu, kde mu podal pár lektvarů, které u něj našel. Když usnul, vydal se i on do svých soukromých komnat.

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15

Zpět na obsah