Západ slunce po letech napsal(a) Saphira






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=418

Index

Kapitola 1: Návrat
Kapitola 2: Jako ty
Kapitola 3: Umět litovat
Kapitola 4: Strach


Kapitola 1: Návrat

Mladá žena seděla u pracovního stolu a pozorovala západ slunce nad rozlehlým jezerem.   
    Byla to krásná podívaná.    
    Zasnila se a vzpomínala na jiný západ slunce, který strávila s ním.   S ním poslední.    
    Odhrnula si pramen rozčepýřených vlasů z obličeje a pustila se do opravování úkolů z přeměňování. Někdo zaťukal.   
       
    „Pojďte dál“ odpověděla a podívala se z okna na poslední kousíček slunce, vteřinu před tím, než zapadlo.   
       
    „Hermiono….“   
       
    zašeptal příchozí. Ten šepot byl důvěrně známý a dlouho neslyšený. Přesto ho ale poznala.    
    Bála se otočit…….   
       
    …..otočila se.   
       
    „Severusi,“   
       
    vydechla Hermiona a padla mu do náruče. Rukou mu prohrábla jeho trochu prošedivělé vlasy.    
       
    Kdysi byly černé.   
       
    Zestárnul.    
       
    Přes noc.    
       
    Přes tu noc, kdy ho zabil.   
   

Zpět na obsah

Kapitola 2: Jako ty

Hermiona seděla ve své pracovně a pozorovala západa slunce.

Vzpomínala, jak se poprvé zamilovala.

Jak se poprvé utopila v černých očích. 
 

Stalo se to ten památný den, kdy jí na lektvarech vybuchl kotlík. Měla pocit, že jí tekutina rozežírá koleno, že jí tam vypálí díru.

Ale On ji vzal do náruče a odnesl do své pracovny. Když ji ošetřoval, pohlédla mu do očí.

Ta temnota jí zamotala hlavu, vznášela a točila se o tajemném oparu tisíce vůní. Vůní lásky.

Ani nevěděla, jak se stalo, že jí políbil. 
 

 Slunce už schovalo své poslední připomínky sebe za obzor a Hermiona se otočila na postavu v černém. 
 

 "Zmizelo stejně jako ty, bez rozloučení. A zítra, bez ohlášení stejně přijde."

Zpět na obsah

Kapitola 3: Umět litovat

Jeho teplá ruka ji hladila po tváři. Vždycky si myslela, že jeho ruce jsou ledové, smrtelně ledové, bez citu. Až před pěti lety zjistila, že tomu tak není. Že je má teplé, jako všichni ostatní. Vždyť také byl jako ti ostatní.

Ale ne tak docela. Byl jiný. Byl zvláštní. Byl uzavřený, ledový, sarkastický, ironický a nepochopitelný. A takový zůstal.

Ale ona ho přiblížila k těm ostatním. Pomohla mu najít cestu do lepšího světa. Do světa lásky a porozumnění.

Jeho prsty bloudily po jejím rameni a obkreslovaly pruhy zapadajícího slunce, které se vkrádaly skrz okno na jejich ramena. Severus sledoval paprsky slunce, odrážející se v jezeře. pomalu se schovávaly, aby ráno přivítaly nový den.

Někdy svých činů litoval. Chtěl by je vzít zpátky, ale nešlo to.

Litoval, že opustil Hermionu.

Litoval, že zabil Brumbála.

Po jeho tváři pomalu stékala slza. Zachytily ji její prsty. Hermiona ho pohladila po tváři a smutně se usmála. Severus ji pevně, ale zároveň opatrne objal.

Nechtěl ublížit tomu malému, rostoucímu životu uvnitř Hermiony.

Nechtěl zničit jejich víru.

Nechtěl, aby musel ještě někdy litovat.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Strach

Déšť bubnoval na okna. Ten zvuk byl uklidňující.

Hermiona seděla v houpacím křesle, ruce položené na svém vystouplém bříšku, úzkostlivě pozorujíc neblahé počasí venku.

Trpce si pomyslela, že dnes západ slunce neuvidí.

A neuvidí ani Severuse. Možná zítra uvidí oba. Možná uvidí jen jednoho.

A nebo ani jednoho.

Zaplavil ji pocit úzkosti. Měla strach z každé vteřiny, minuty, hodiny.

Strach z každého dne.

Strach, že už neusliší cvaknutí zámku při otočení klíčem.

Venku mocně zahřmělo. Hermiona křečovitě stiskla opěradla křesla.

"Nemusíš mít strach. Už jsem tu," řekl Severus a políbil ji.

Hermiona pocítila úlevu. Nemusí se bát.

Aspoň pro dnes.

Zpět na obsah