Křičíš.

Na mne.

Co tě umlčí?

Vím že mi to ztížíš,

ale snad,

polibek stačí.


Sníh padá za okny,

je to pořád stejné,

ale ne jako ty sny,

které jsou zničené.


Nemělo to tak být,

ale bylo,

teď mě necháváš dlít,

nad tím,

co tvoje srdce skrylo.


Sníh pod okny se už krátí,

a mé slzy,

běží tváří s časem o závod,

který už nikdy nevrátí,

co bylo moc brzy.


Jsem pro tebe vůbec něco?

Spánek mi tě dává,

tvá vůně připomíná kde co,

jak sen mi zdálky mává.


Vyndej střepy minulosti,

přijdu za tebou,

bez veškeré lítosti,

spolu půjdeme tmou.


Nenech mě tu jen tak stát,

i když musíme sobě lhát,

že ten druhý nikdy nebyl víc,

než pouhý profesor

a studentka.