Potlačené myšlenky aneb nitrobrana s netopýrem nade vše napsal(a) Dragony
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=446
Index
Kapitola 1: 1. Jezero, pláž a obří oliheň aneb romantika s netopýrem nade vše
Kapitola 2: 2. Lektvary, brašna a prskající kotlík aneb nervák Snape nade vše
Kapitola 3: 3.Otevřená tlamka, podivná pravidla a rozlitá šťáva aneb Snapeova překvapení nade vše
Kapitola 4: 4. Zvláštní pohledy, půlnoční pokec a hříšný odraz zrcadla aneb zvrhlík Snape nade vše
Kapitola 5: 5. Podpálená zem, neznalý profesor a záhada v červených šatech aneb na co myslí netopýři při svitu svící
Seděla u snídaně a automaticky ukusovala chleba s máslem a marmeládou. Přemýšlela a svém včerejším rozhovoru s Ronem. Náhodou mu před ní uteklo, že Harry chodí na večerní doučování nitrobrany se Snapem a od té doby jí to nešlo z hlavy. Je s podivem že jí nikdy nepřišlo na mysl, že se jí takhle může beztrestně spoustu lidí hrabat v hlavě. Včetně Harryho a Snapa. Fuj! Hnusná myšlenka mít v hlavě toho přerostlého, slizkého, odporného netopýra. Ginny se otřásla nechutí a nasadila zhnusený výraz. Její kamarádka Patricie si toho všimla.
„Ginny není ti něco? Tváříš se jako bys viděla Snapa.“ Ginny vytřeštila oči a začala se smát.
„Odkdy umíš číst myšlenky Pat?“ zahuhlala na ní mezi sbíráním rozprskaných drobků po stole a chichotáním se.
„To snad nemyslíš vážně! Ty si myslela na Snapa?!“ To už se smála i Ginnina kamarádka.
„Neboj jenom sem si představila jeho mastný háro a už i bylo na zvracení. Žádný dvojsmysly v tom nehledej.“
„No jen aby si se nám do něj nezamilovala!“ Zatvářila se naoko vážně Pat. To už se za rozesmátými dívkami otáčeli kolemsedící nebelvírští studenti. Teprve když zjistili, že se s nimi dívky o důvod dobré nálady nepodělí, pokračovali v jídle. Ty se po chvíli, stále ještě s dobrou náladou, vydaly na vyučování.
Ginny si ten den na nitobranu už ani nevzpomněla. Měla dost práce vůbec vnímat a vstřebávat učení, když všude chodila s Pat a neustále se něčemu smály a něco řešily.Byla to Ginnina nejlepší kamarádka a opravdu si rozuměly. Výborně se doplňovaly. Ginny byla odjakživa ta méně zodpovědná a valila se do průšvihů, zatímco Patricie ji usměrňovala. Byla mnohem zodpovědnější a nebýt jí měla by Ginny mnohem více problémů s učením, do kterého ji Pat často nutila. Byla tak trochu mladším vydání Hermiony.
…
Ginny se probudila s mírnou bolestí hlavy. Jen matně si pamatovala že to včera s holkama z pokoje trochu přetáhly s večerkou a povídaly si až do noci. Byla strašně utahaná, ale spát se jí už nechtělo. Zvedla se z postele, svlékla ze sebe noční košili a hodila na sebe nějaké oblečení – džíny, zelené tílko a svetr a rozhodla se že se půjde projít.
Chodby byly ještě liduprázdné, vstupní hala vypadala podivně rozlehle bez těch davů hemžících se a štěbetajících studentů, tak se Ginny nikde nezdržovala a za chvíli si to již rázovala po pěšině ven z hradu. Bylo ještě pološero a ranní chlad nepříjemně zalézal pod svršky, ale zrzka si toho nevšímala a okouzleně se dívala na jezero. Hladina se krásně leskla prvními paprsky slunce, vlnky něžně oblévaly písčitou pláž, obří oliheň sem tam švihla nad vodou svými chapadly, ve stínu stromů okouzleně stála vysoká tmavá postava, studený vánek si pohrával s l….
Vysoká tmavá postava? Okouzleně stojí pod stromem? Co je to za blbost? Ginny se znovu zadívala směrem k prvním stromům Zapovězeného lesa. A opravdu. Ve stínu tam nehnutě někdo stál. Na studenta je moc vysoký. Pomyslela si Ginny. Takže to musí být někdo z profesorů… Že by Snape?! Postavou i tmavým oblečením by to odpovídalo, ale stále se jí nezdálo, že by zrovna tento profesor sledoval romantickou scenérii a takovým zaujetím.
Pomalu popošla blíž a rozhodla se že tomu přijde na kloub. Schovaná na okraji lesa se tiše připlížila k postavě zezadu. Byl to on! Jeho nezaměnitelné mastné vlasy by poznala kdekoli. Chvíli tam jen tak postávala a když se profesor lektvarů neměl k odchodu tak tiše popošla až k němu. Nevěděla co ji to popadlo, ale prostě si stoupla vedle něj.
…
Nevypadal že by ji zaregistroval, ale přes to o ní věděl. Věděl o ní již od chvíle kdy vyšla z hradu. Nepotřeboval se otočit ani se po ní podívat. Na to byl až příliš dobře vycvičen svým Smrtijedstvím. Nechal ji dojít až k sobě a pak mrazivým hlasem až vyděšeně nadskočila pronesl:
„Neměla byste být ještě ve své posteli a spát, slečno Weasleyová?“
…
Ginny málem dostala infarkt. V děšení ostatních byl Snape fakt mistr. To musela uznat, když rozdýchávala počáteční šok, že se na ni profesor ani nepodíval a s naprostou jistotou ji oslovil.
„Nějak jsem už nemohla spát, pane profesore.“ Vzmohla se po chvíli na odpověď. Už jí trochu otrnulo, tak ještě dodala.“ A co že vy v tak časných ranních hodinách nespíte, pane?“
Snape se na ni úkosem podíval. Nebyla si jistá co ten pohled znamenal. Neviděla v něm obvyklou zášť ani zlomyslnost, ale dobrý pocit v ní také zrovna nevyvolával. Raději nic neříkala a čekala.
„Rád se dívám na východ slunce.“přišla po chvíli překvapivá reakce“Zvláště nyní na jaře. Jezero pak vypadá velice krásně, že slečno?“
Ginny nestačila zírat. Nejen že jí ještě nestrhl žádné body za brzké potulování po školních pozemcích, drzost, špatný oděv nebo třeba jen za neidentifikovatelný pohled, ale ještě se tu s ní úplně normálně začínal vybavovat!
„T..t..to ano pane.“ Vykoktala „Nevěděla jsem, že máte smysl pro romantiku.“
„Spíš jste si myslela že jsem necitelný, slepý netopýr, že? Myslí si to o mně spousta lidí. A já je v tom nechávám. To víte. Image“ Krátce se zasmál a Ginny nemohla uvěřit, že jen nesní. Štípla se do ruky, ale nic se nestalo, tak to vzala jako fakt a jen tam tiše stála po boku svého profesora. Oba se věnovali svým vlastním myšlenkám. Ginny se zatoulala někam k nitrobraně, když ji něco napadlo.
„Pane profesore?“
„Ano, slečno?“
„Víte, říkala jsem si…Tedy napadlo mě…“
„No tak se vymáčkněte!“ To už byl ten Snape kterého Ginny znala. Míně jí to znervóznilo.
„ Totiž, když spolupracujete s Vy-víte-kým tak….No prostě jste asi hodně dobrý v nitrobraně…No a mě napadlo…nebo spíš se děsím představy že se mi někdo může nekontrolovatelně hrabat v hlavě. Tak kdyby vás to moc neobtěžovalo….Mysela jsem….“
„Že bych vás jí mohl naučit.“ dořekl za ní.
„Totiž…Ano….“ Ginny si připadala jako blázen. Opravdu teď požádala nejobávanějšího profesora na škole a zapřísáhlého nepřítele Nebelvíru a jejího kamaráda Harryho, aby ji naučil ve svém volném čase jedno z nejtěžších umění kouzlení? Ne. Ona opravdu nemůže být při smyslech. Asi jí někdo včera při večeří něco namíchal do pití. Jinak to není možné. Z přemýšlení o neuvěřitelnosti toho co právě udělala ji vytrhl až profesorův hlas.
„Slečno Weasleyová jste si jistá že víte co po mně chcete? Nitrobrana není nějaká jednoduchá formulka doplněná zamáváním hůlky.Je to kouzelnické umění, které vyžaduje naprostou koncentraci a vysoké sebeovládání. Nezvládne to jen tak každý. Navíc začátky jsou poměrně fyzicky a zvláště psychicky vyčerpávající. Přemýšlela jste o tom řádně?“
Samozřejmě, že o tom Ginny nepřemýšlela. Ještě před pár minutami by jí ani nenapadlo, že ho o něco takového požádá. Nahlas však řekla něco jiného. „Ovšem že ano pane. Jsem si jistá, že když se budu dostatečně snažit tak mi to půjde. Jsem ochotná cvičit s jakoukoliv pravidelností.“
„Ještě si to rozmyslím, a dám vám vědět.“ odpověděl studeně Snape. „ A strhávám Nebelvíru 5 bodů za nedovolené předčasné vycházení z koleje a dalších 5 jestli mi okamžitě nezmizíte z očí!“ Jeho chvilková slabost a nostalgie byla pryč a už zase se vrátil ten zlomyslný netopýr i s jeho ostrými poznámkami a srážením bodů. Ginny po něm střelila ublíženým pohledem a raději se klidila pryč. Na chvíli si začínala myslet, že vlastně není tak hrozný jak si myslela, ale teď byla přesvědčená, že to byla jen jeho chvilková slabost.....
Severus Snape se řítil prázdnými chodbami a v duchu si nadával tak, že to raději nebudu opakovat. Jak ho, sakra, jenom mohlo napadnout se s tou mladou Weasleyovou vybavovat? Skoro jí slíbil, že ji naučí nitrobranu. Asi začíná měknout. Měknout?! MĚKNOUT?! Proboha, co je to za odporné slovo? ON! A MĚKNOUT?!! To se mu přece nemůže stát.
Pf… ale byla docela milá. Sice se zdála trochu vyděšená, ale celkem rychle se otřepala. Moc si nepopovídali, ale alespoň nezačala kecat blbosti do toho krásného rána. Zdálo se dokonce, že na ni jezero působí stejně jako na něho. Možná by přece jenom mohl… ale ne! Nemohl. Jak by to vypadalo? V tom se mu vybavil jeho pokus o vtip o image z onoho rána. „Ježiši,“ zaúpěl. Ale smála se. Trochu nevěřícně, ale byl to úsměv.
Náhle se před ním objevil nějaký student spěchající na snídani. Nejspíš z Havraspáru. Snape na něj jenom štěkl: „Srážím vám 20 bodů!“ a pokračoval dále vražedným tempem do sklepení.
Trošku si na něm zchladil svůj vztek, ale pořád mu to nějak nesedělo. Kdyby se mu pod ruku dostal takový Potter nebo ta hnusná šprka Grangerová. To by si teprve smlsnul. Nebezpečně se zašklebil a začal si promýšlet ty nejhorší způsoby mučení v hlavní roly s jeho „oblíbenými“ studenty. Do svých komnat již dorazil v celkem dobré náladě. Na ranní příhodu se slečnou Weasleyovou se rozhodl zapomenout a doufal, že to samé napadne i ji.
…
Nejspíše ji to nenapadlo. Celou následující hodinu s Ginniným ročníkem měl profesor nutkavý pocit, že ho někdo upřeně pozoruje. Nejprve se snažil si toho nevšímat, ale jak hodina pokračovala, začínal být nervózní. Raději se pustil do procházení třídou a kontroly lektvarů. Pár jich bylo celkem obstojných, ale samozřejmě se našli i tací studenti, kterým z kotlíku vyletovaly barevné jiskry a…
„Pane Petersone! Srážím vám 50 bodů!“ zařval nepříčetně zatím, co se sbíral ze země “A OKAMŽITĚ si ukliďte svoji brašnu někam pryč!“
Z jeho pohledu sršely blesky. Celá třída byla ještě v šoku, že skutečně viděla svého profesora zakopnout a spadnout na zem. Ale když se kdosi v zadních lavicích rozesmál, tak ho následovali i ostatní. Jenom chudák Peterson si brašnu hodil raději na klín, aby se již Snapeovi nedostala do blízkosti a samou nervozitou se klepal.
Snape se tvářil kysele a nadával si, že se zamyslel a nedával pozor, kam šlape.
„Ticho!“ zařval a všichni raději zmlkli a začali pracovat.
Pokračoval ve své obchůzce a zase se začal podezřívavě rozhlížet, kdo že ho to pořád tak pozoruje. Teď to cítil ještě silněji, než dříve. A pak se nějakým řízením osudu nečekaně otočil a jeho pohled se střetl s velkýma oříškovýma očima.
***
Ginny si nemohla pomoci. Musela přemýšlet nad podivným chováním svého profesora. Rozhodla se sice, že to byla jenom nějaká jeho chvilková slabost, ale přece jí to nedalo. Na další hodině si ho pozorně prohlížela, když se nedíval. Slizký netopýr. Kdo to vlastně vymyslel? Je sice pravda, že jeho vysoká postava, černé vlající hábity a zlověstný výraz vypadají hrozivě, ale nepřišel jí odporný. Zvláštní, ještě nedávno o něm prohlašovala něco docela jiného. Vlastně vypadal dobře na svůj věk. Tedy. Ne, že by Ginny věděla, kolik mu je let, ale prostě měla takový pocit. Za mlada musel být strašně sexy. Podle toho, co o něm od Harryho věděla, byl introvert, záhadný a velice chytrý. Kterou dívku by to nelákalo?
Sakra!
Úplně zapomněla na svůj lektvar. Rychle začala krájet a strouhat přísady. Naštěstí byla v tomto předmětu dobrá, a tak jí po chvíli v kotlíku bublal správný lektvar.
Profesor Snape již tou dobou procházel mezi lavicemi. Zdálo se jí, jakoby znervózněl. Těkal po třídě očima. Vypadal, jako když něco hledá a několikrát se určitě podíval i na ni. Byl zamyšlený a najednou se stalo něco, o čem se pak ještě dlouho na škole vyprávělo. Z ničeho nic zakopl a sletěl na zem.
„Pane Petersone! Srážím vám 50 bodů!“ zařval nepříčetně, zatím co se sbíral ze země, „A OKAMŽITĚ si ukliďte svoji brašnu někam pryč!“
Ginny byla v šoku. Nikdy takhle profesora neviděla. To je už podruhé během pár dní, co se v její přítomnosti dostal do nějaké neobvyklé situace.
„Ticho!“ zařval do smějící se třídy a vyrušil tak Ginny od úvah.
Raději se zase věnovala svému lektvaru, ale nezbavila se pocitu, že je Snape poněkud nervózní. Tvářil se sice kysele (není divu po jeho pohybové kreaci, která zajisté nebyla úmyslná), ale stále byl zamyšlený a přejížděl třídu očima. Ginny si ho prohlížela, když procházel uličkou vedle ní směrem ke katedře a nečekala jeho náhlý obrat. Ani nevěděla jak, ale najednou byl k ní čelem a ona se mu dívala přímo do očí.
***
Projelo jím mrazení od konečků prstů u nohou, až do posledního vlasu na hlavě. Sakra, co to je? Oba sice hned uhnuli očima, ale Snapeovi ta vteřina, kdy se topil v hnědých studánkách, připadala jako věčnost. Jak to, že si dříve nevšiml, jak slečna Weasleyová vyrostla a dospěla? Pořád v ní viděl tu mrňavou zrzavou holku, která nastupovala do prvního ročníku. Ale tohle nebyla ona. Pokradmu si ji prohlížel a musel uznat, že je více než hezká. Měla krásné zrzavé vlasy, které jí padaly podél obličeje, když se nakláněla nad kotlíkem. Teď mírně nakrčila nos, když zkoumala vůni svého lektvaru. Je v nich opravdu dobrá. Sice je někdy nepozorná, ale kdyby se snažila, mohla by být nejlepší v ročníku. Talent opravdu má. Pohrávala si prsty na desce stolu a jemně třela palec o prsteníček. Nejspíše je to zvyk. Teď si uvědomil, že to dělávala často z nervozity. Přesněji – z vyděšení, když na ni promluvil nebo jí strhával body. Takže je nervózní. Nejspíše taky přemýšlí nad tím pohledem. Má moc hezkou postavu. Molly mívala také takovou, než přibrala těhotenstvím.
Fuj!
Na co to myslím?! Já jsem si opravdu pomyslel, že měla Molly Weasleyová pěknou postavu? Jak mě mohlo jen napadnout, že moje náctiletá studentka má hezkou postavu?! Jak jsem jenom mohl na ni myslet tímto způsobem! Br… Měl bych jí nějak oznámit, že to učení nitrobrany se nebude konat. Ale jak? Už to mám!
***
Má strašně krásné oči. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Vždyť první, na co se u kluků dívám, jsou oči! Ježiš, já jsem blbá. Právě jsem o svém profesorovi přemýšlela jako o klukovi. Není divu, že jsem si toho nikdy nevšimla. Snažila jsem se mu co nejvíce vyhýbat a nedat mu příležitost ke trestu a podobně. Teď se zatvářil nějak podivně. Vypadá to skoro, jako by na něco přišel. A míří přímo ke mně! Co to bylo? On mi něco hodil do kotlíku! To se mi snad zdá! Ten lektvar mění baru. A bublá!
„Slečno Weasleyová!“ nadskočila leknutím, když se jí ozval jeho hlas za hlavou, „můžete mi přečíst třetí odstavec návodu na postup na tabuli?“
„Ano, pane. Nechte vařit 10 minut za stálého míchání po směru hodinových ručiček a poté přidejte žluč bahniček…“
„A můžete mí říci, co právě děláte?“
„Míchám po směru hodinových ručiček 4 minuty, pane.“
„A proč váš lektvar bublá a má oranžovou barvu?!“
„Ehm, protože…“ nenechal ji domluvit.
„Protože jste do něj přidala žluč bahniček již po třech minutách! Vy neumíte číst, slečno?“
„Ale, pane! Já jsem tam nic nedala. To vy…!“
„ Nechci nic slyšet! Strhávám Nebelvíru 10 bodů a dnes večer v sedm hodin máte u mě školní trest.“
„Ale…“
„Žádné ale! Pokud ovšem nechcete svou kolej připravit o další body,“ zlomyslně se zašklebil a odkráčel.
A/N: Další kapitoly a ž do páté jsou už na měm blogu: http://capriolina.blog.cz/. Tamtéž najdete i další moje povídky (jednorázovky i kapitolovky) a spoustu dalších věcí. Všetně pravidelné rubriky s mými oblíbenými povídkami, které jsem četla, zaujaly mě a na které upozorňuji.
A/N2: Beta-read této povídky provedla Pet Holly, za což jí moc děkuji:)
…
(Ťuk, ťuk.)
„Dále!“
„Dobrý večer, pane profesore.“
„Dobrý večer, slečno.“
„Takže co mám dělat?“
„Ach, nejspíše jste nepochopila můj záměr. Opět se vracíme k všeobecnému názoru na mou osobu. A opět je to mýlka. Je sice pravda, že studenty trestám opravdu často a rád, ale dnes jsem vám tu žluč do kotlíku hodil ze zcela jiného důvodu.“
Ginny vůbec nechápala, o čem to tady její profesor mluvil. Během odpoledne se stihla uklidnit a srovnat si pár věcí v hlavě a skoro se už vyrovnala s faktem, že to Snape prostě udělal, aby se odreagoval. A nebo že by v tom bylo něco hlunšího?
„Ehm. Mám pocit, že nechápu co máte na mysli, pane.“
„Chtěl jsem vám sdělit, že za jistých podmínek vás nitrobranu naučím a nepřipadalo mi to zrovna nejvhodnější před celou vaší a zmijozelskou kolejí.“
„Eh?“ vykulila překvapeně oči.
„Mohla byste alespoň zavřít ústa, slečno, když už na mě takto civíte?“
„Eh… jo… totiž… ano… já… pardon…“
„Až se trochu vzpamatujete, tak byste se mohla posadit a určíme si pravidla.“
***
Zase si třela ty dva prsty. Teď se do jednoho dokonce štípla, aby se uklidnila. V duchu se nad tím pousmál, ale navenek nedal nic znát. Jen jí pošoupl židli, aby si mohla sednout.
„Prosím, slečno Weasleyová.“
„Děkuji, pane.“
Vypadá to, že už má zase zpět svou rovnováhu. Musí si o něm asi myslet pěkné věci, když byla takhle v šoku z nenadálého a úplně prostého vysvětlení jeho „podlosti“. Zase se v duchu pousmál. Dělalo mu dobře, když vzbuzoval respekt a strach a ze všeho nejraději studenty děsil, a sledoval při tom jejich tváře. Ginnin výraz nebyl vyděšený, ale rozhodně stál za pohled. Úplně zapomněla zavřít pusu. A další pousmání. To snad není možné. Ta holka mrňavá zase způsobila něco, co neměla! Sakra, sakra, SAKRA!
„Tak,“ pronesl již o něco klidněji, „první a nejdůležitější pravidlo. Pro všechny chodíte na doučování z lektvarů. Nebude podivného, když vám ho zadám. V hodině jste ukázkově zkazila jednoduchý lektvar a na pozdějším trestu jste si dovolila být drzá,“ pokračoval, jako by se nechumelilo.
„Další pravidlo, budete se držet pravidla číslo jedna i co se týče, vlastně hlavně co se týče, Pottera, Weasleyho, Grangerové a ostatních vašich Nebelvírských kamarádíčků,“ na chvíli jeho tvář přemohl znechucený výraz, ale rychle ho nahradil neutrální.
„Za třetí budete na mé hodiny chodit včas a pravidelně, budete dělat, co vám řeknu, a budete cvičit, co vám řeknu. Nebudete mne přerušovat při výkladu a nebudete drzá nebo něco podobného. Za čtvrté… kde máte pergamen a brk? Myslíte si, že to tady vykládám jen tak pro legraci? Příště chci vidět všechna pravidla zapsaná a časem si budete připisovat další, podle potřeby. Pergamen samozřejmě zabezpečíte kouzlem proti přečtení. Napište na něj nějaké poznámky z našich doučovacích hodin lektvarů. Rozuměla jste všemu?“
***
„Ano, pane,“ vyrazila ze sebe konsternovaně. Pořád se na něj dívala trochu nevěřícně. Nemoha se vzpamatovat z šoku, že ji opravdu hodlá učit. Teď si nebyla jistá, jestli udělala dobře. Byl to konec konců jenom okamžitý nápad a to, o čem tady mluvil on, vypadalo na pěknou řádku hodin a pořádnou dřinu. Varoval ji přece, že to nebude lehké. Moc dobře si pamatovala na jeho slova u jezera. A taky věděla, co mu na to řekla. Kdyby jen víc myslela, než kecala. Teď už nemůže couvnout. Asi by ji na místě zabil, kdyby mu oznámila, že to byl jenom její rozmar. No, alespoň se naučí něco nového. Nitrobrana opravdu není k zahození a určitě ji v životě využije.
„Začneme hned, pane?“ zeptala se trochu ustrašeně. Přece jenom se na to nijak nepřipravovala. Tedy, dá se na to vůbec nějak připravit?
„Nikoliv, slečno. Poskytnu vám pár knih ze své soukromé knihovny. Ovšem pokud se vám je podaří obohatit byť jen o jednu tečku, která tam nemá co dělat, tak si mě nepřejte potkat. Do čtvrtka ať máte nastudovanou Příručku nitrobrany pro samouky. Nitrobranu od A do Z budete mít přečtenou příští týden v úterý a ve čtvrtek mi přinesete dva tisíce slov o historii, využití, základních postupech ke zvládnutí a zákonech týkajících se nitrobrany. To je pro dnešek vše, tady jsou vaše knihy a nashledanou.“ hned jak to dořekl zavrtal pohled do pergamenů před sebou.
„Nashledanou, pane profesore. Moc vám děkuji.“
Popadla knihy a rychle vystřelila z kabinetu. Jenom ve dveřích se trochu pozastavila a prohodila směrem za sebe: „A dobrou noc.“
Snape vzhlédl od práce směrem ke dveřím a ještě než se mihl kolem rámu poslední rudý vlásek překvapeně zamumlal: „Dobrou, slečno.“
…
„To si děláš srandu? Takže ty u něj budeš trávit dvakrát týdně večery, když jsi v ročníku na lektvary nejlepší?“ Pat úplně zapomněla, že drží v ruce džbánek s dýňovou šťávou a nalévá si ji do skleničky. Až když Ginny vyděšeně vykřikla, všimla si. co dělá.
„Proboha Pat! Polila jsi celý stůl a můj hábit!“
„No tak mi nemáš sdělovat takovéhle příšerné informace, když držím v ruce něco nebezpečného!“
„Nebezpečného? Ty říkáš džbánku se šťávou nebezpečný?“ vyprskla Ginny, „Co se tedy stane, když si vezmeš do ruky něco tak mocného, jako je hůlka?“
Pat se začala tvářit vražedně a co nejděsivějším tónem pronesla: „To si ani nepřejte vědět, slečno Weasleyová!“
„Pomoc, pomoc! Už se bojím!“
„Ale počkej. Teď mi musíš dopovědět to se Snapem. Proč k němu teda musíš chodit?“
„Už jsem ti to říkala. Byl naštvaný už z hodiny, a když jsem pak přišla pozdě a párkrát mu odsekla, tak toho asi dostal dost a řekl, že budu chodit na doučování. Mezi tím, co jsem se hrabala v těch jeho hnusných nádobách se slizem, si mě totiž stihl prozkoušet z lektvarů. A samozřejmě, že jsem polovinu nevěděla. Představ si, že se mě normálně zeptal, který z druhů vířivnatek se používá do Merlinova dryáku! Jak to mám asi vědět, když se to bere až příští rok a těch pitomých brouků je přes sto druhů!?“
„No já bych nevěděla ani co to ty vířivnatky jsou, takže buď v klidu.“
„No, ono mi asi nic jiného taky nezbude.“
(Ťuk, ťuk.)
„Dále!“
Klika se jemně pohnula směrem dolů a dveře se pomalu a nejistě otevřely.
„Dobrý večer, pane profesore.“
Zrzavá hlava vykoukla ze dveří a hnědé oči se na něj upřely. Na vteřinku ho zalilo příjemné teplo jejího pohledu, a pak raději odvrátil zrak k židli, kam jí pokynul, aby si sedla.
„Dobrý večer. Jak jste na tom se studiem učebnic?“
Trošku se zavrtěla. Pravděpodobně se jí otázka nelíbila. Že by to zvorala hned na začátku, vykašlala se na to a on měl důvod doučování zrušit? Asi by mu to bylo trochu líto. Už si zvykl na představu trávit s ní večery.
„Totiž, pane profesore,“ ozvala se. „přečetla jsem všechno, ale mám pár otázek.“
Překvapila ho. Čekal lajdáctví a výmluvy, proč nedokončila samostudium. Dokonce si byl naprosto jistý, že není možné přečíst ty knihy, co jí zadal, za tak krátký čas. Sám by to při práci nestihl. Musela probdít pár nocí. Nejsou to unavené kruhy pod očima? Není nějaká bledší než obvykle?
***
Že by ho překvapila? Měl ve tváří zvláštní výraz. Asi čekal, že je neschopná a nezvládne, co jí zadal. Ale to se přepočítal, chlapeček. Ona mu ještě ukáže!
***
Podivně bojovně jí zazářilo v očích. To mu připomnělo již několik vteřin nezodpovězenou výzvu. Asi čeká, že se zeptá, jaké otázky.
„A jakých?“
Prohrábla brašnu a vyndala jednu z knih, které měla číst. Bylo tam pár pergamenových záložek s popiskami nahoře. Neuvědomoval si to, ale podvědomě jí počítal skóre. Pro dnešek už měla bod za přečtení všech materiálů. Teď přibyl další za preciznost a dobrý systém. Vlastně mu tak trochu připomněla jeho studia.
„Tady píší, že pro nitrobranu musí být určité vrozené nadání. Jsou prý lidé, kteří toto umění nikdy nezvládnou. Naopak ale prý mívají velmi dobře vyvinutý smysl pro nitrozpyt. Ve druhé knize zase je, že jsou obě věci postavené na schopnosti se dokonale soustředit, ovládnout svou mysl a pocity a využít je proti někomu jinému. Člověk, který zvládne sám sebe, má už za sebou nejdůležitější část a jedno souvisí s druhým. Proč tedy někdo zvládne jenom nitrobranu a někdo jen nitrozpyt?“
***
Zase má ten podivný výraz. Asi se správně trefila, že ji podcenil. Copak jí asi na tohle odpoví?
***
„A jaké vlastnosti to mohou být?“
„Například smysl pro čestné jednání. Pokud příliš převažuje, nedovolí udělat něco pro něj tak podlého, jako zkoumat cizí mysl. Nitrobraně naopak může bránit přílišná otevřenost. Problémy s ní mývají většinou silní extroverti.“
„Jak poznám, že zrovna já nejsem tento případ?“
„Dokud to nezkusíte, nic nezjistíte. Kdyby se to přece jen stalo, možným řešením je nitrolog, který by Vám pomohl, vyrovnat se se svou vnitřní situací a vyřešit konflikt mezi snahou se naučit nějakou věc a Vaším podvědomím přesvědčením, které se jí brání. To ovšem neznamená, že se přes to nemůže stát, že se to nenaučíte.“
Ani si nevšiml, kdy vytáhla pergamen a začala si dělat poznámky. Čas jim rychle ubíhal. Zjistil, že není špatnou společnicí a že má sice trochu omezenější znalosti, aby mohli vést diskusi pro něj skutečně na úrovni, ale její dotazy byly většinou inteligentní, trefné a k tématu. Konečně byla to ještě holka, tak jak by mu mohla stačit odborností? Nicméně se ani nenadál a byla téměř půlnoc.
***
Páni, ani si nevšimla kolik času už zde strávila. Teprve, když hodiny na stěně hlasitě cvakly a hodinová ručička se nenávratně přiblížila ke dvanáctce, se vzpamatovala. Snape vypadal, že si toho také všiml. Hodil pohled směrem k hodinám a pak zpět na ni. Asi se rozhodoval, jak ji nejlépe vyhodit. Usnadní mu to? Ne. Je zvědavá, co vymyslí.
„Už je pozdě, slečno Weasleyová. Původně jsem sice měl v plánu začít s praktickou výukou, ale teorie je také důležitá. Nebo máte ještě energii na první menší ukázku?“
To nebylo moc originální. Počkat! On chce ještě pokračovat? Možná si myslí, že je utahaná a odmítne. No, uvidíme…
„Jestli nemáte nic proti, pane profesore, tak ano,“ nevinně se na něj usmála a spokojeně zaznamenala podivný, dnes tak častý, profesorův výraz.
„Tak vstaňte.“
Zněl zase vyrovnaně. Umění rychle zakrýt, co cítí, ovládal dobře, ale ona ho už stejně trochu prokoukla. Jistým pohybem hůlky odstranil psací stůl a křesla. Obojí odlétlo ke stěně vedle dveří do ložnice, až se jemně zakymácely sklenice s láky na policích. Ginny na ně trochu s odporem pohlédla, ale ani z nich ještě nestačila být pořádně zhnusená, když už profesor začal s praktickou výukou.
„Stoupneme si naproti sobě. Teď zavřete oči a snažte se uklidnit. Vyčistěte si mysl.“
Poslechla ho a uvolnila se. Zavřela oči a poslouchala jeho uklidňující hlas: „… obklopte svoje myšlenky jemnou mlhou a postupně ji posilujte. Utvořte z ní hradbu mezi okolním světem a vaší myslí, ponořte se do ní a nenechte nikoho vstoupit k Vám do hlavy, zamkněte své pocity…“
Pomalu se potápěla do bílé, přesně jak říkal. Přesto byla její hradba stále mírně průsvitná. Světlá hmota se jemně klepala a byla nestálá. Jakoby z dálky k ní dolehlo nějaké neznámé kouzlo.
***
Co se tady vykecává? Nejlepší je přece výuka šokem. Měl na ni poslat to kouzlo hned a už by to měla za sebou. Zvedl hůlku a pokusil se jí dostat do hlavy. Mlžný opar kolem jejích myšlenek prorazil bez problémů, ale překvapila ho vůbec jeho přítomnost. Na poprvé to byl dobrý výkon. Ani se nenadál a před očima se mu míhaly obrazy z cizího života. Spousta zrzků, polorozpadlý dům, rusovlasý rozesmátý chlapec se starým koštětem v ruce, Bradavice, profesorka McGonagallová měnící se v kočku, krásný východ slunce a on stojící u jezera. Tma. Rychle otevřel oči. Musela omdlít námahou.
„Slečno Weasleyová! Proberte se,“ sklonil se k ní a pleskal ji po tvářích. „No, tak! Slečno, proberte se!“
Pomalu otevřela oči a nechápavě na něj zamžourala.
***
Co se to děje? Hlava jí tepala tupou bolestí a ležela na tvrdé zemi. Pak si vzpomněla na mlhu a na ostrý proud obrazů z vlastního života. Co všechno viděl?
„Jste v pořádku, slečno Weasleyová?“
„Eh, ano, pane profesore. Myslím, že ano,“ s jeho pomocí se postavila na nohy. Pořád ji držel za ruku. Uvědomila si to, až když už pěvně stála. Podívala se na něj a on paži rychle stáhl, jako by se spálil. Škoda, jeho dotek příjemně hřál i přes školní hábit.
„Zkusíme to ještě jednou, pane?“
Nerada se rychle vzdává.
***
Ona ještě nepadá únavou? Teď měla říct, že už se necítí na pokračování, a že chce jít spát. No, nevadí. Tak tedy ještě jednou.
„Pokud chcete.“
Postavili se zase proti sobě, ona zavřela oči a on napřáhl hůlku: “…“
Teď byla mlha malinko hustší, ale stejně jí prošel. Nenechal se unést vírem myšlenek a promyšleně se v nich brouzdal. Viděl krásnou dovolenou s rodinou v Egyptě, i nějakou hodinu s ním, kdy na ni křičel. Opravdu vypadá tak děsivě, když se zlobí? Potěšeně se ušklíbl. Rád pouštěl hrůzu, ale ještě neměl příležitost vidět se přímo v akci. Tady sleduje nějaký zápas Nebelvíru se Zmijozelem. Proč pořád kouká na Pottera? Ten idiot právě chytil zlatonku a nafoukaně krouží nad hřištěm. Vypadá jako otravná moucha nad sladkým koláčem. Brr. A ona ho pořád pozoruje.
Tak raději jinam.
Tenhle obraz se mu malinko zamlžil, když se lekla, co vidí a vzepjala se, ale stejně si stihl prohlédnout její odraz v zrcadle. Zrovna si v nebelvírské koupelně sušila hůlkou vlasy a byla jenom v prádle. Muselo to být nedávno. Na drobné, světlé postavičce se krásně vyjímalo černé krajkové prádlo a ňadra se jí zvedala, jak házela mokrými vlasy. Tváře měla ještě mírně zarudlé z horké koupele a velké hnědé oči se kriticky pozorovaly. Moc dlouho si ten obraz neužil. Surově ho vykopla z hlavy a zase omdlela.
Chvíli ohromeně stál nad jejím tělem v šoku a vzrušením z toho, co právě viděl. Pak se ale naštěstí vzpamatoval a už podruhé toho večera se k ní sklonil.
„Slečno! Proberte se!“ zatřásl s ní. „Slečno! Ginny! No, tak!“
Už myslel, že bude muset použít nějaké kouzlo, když otevřela oči. Během vteřiny jí zrudly obě tváře a uši jenom hořely. Ani se na něj nepodívala a rychle vstala. Zamotala se jí ale hlava, tak ji pohotově podepřel. Ucukla a roztěkaně na něj pohlédla. V očích měla stud a zmatek.
„Myslím, že by to pro dnešek stačilo, slečno,“ nenapadlo ho, co jiného teď říct.
„A… ano,… pane profesore.“
***
Bože! Asi se propadne studem. Byla celá zalitá horkem, tváře ji až pálily. Musela být příšerně rudá. Tohle neměl vidět. Na druhou stranu může být ráda, že na sobě zrovna v téhle vzpomínce vůbec něco měla. Ale stejně to bylo pěkně trapné. Provrtával ji očima, když si spěšně balila věci do brašny a šla ke dveřím. Celou dobu cítila na zádech jeho pohled. Co jen si o ní teď myslí?
„Tak na shledanou, pane,“ prohodila ve dveřích.
„Na shledanou, slečno.“¨
Dveře se zaklaply a Ginny si hlasitě oddechla a rychle se vydala co nejdál od sklepení. Hlavně co nejdřív do postele a celou tuhle hrůzu zaspat. Snad se mu to do příště nějak nerozleží v hlavě a jeho docela příjemnou náladu nenahradí rýpavá a nebude ji celou dobu popichovat.
Pěkně si tou nitrobranou zavařila!
Zavařila? To bylo slabé slovo. Ona si doslova podpálila půdu pod nohama. Během hodin lektvarů musela snášet jeho neustálé týrání, jak hlídal každý její pohyb a pořád si stěžoval na výsledky její práce, i když byly lektvary naprosto bezchybné. Ginny se utěšovala tím, že to jenom hraje na její spolužáky divadlo, aby doučování vypadalo jako nutnost. Často ale mívala pocit, že ho to těší a že už nejde o maskování nitrobrany. Měla pocit, že mu něco provedla a on se jí mstí. A nebyla daleko od pravdy.
…
Profesor lektvarů seděl za svým stolem a opravoval eseje. Zrovna se mu dostala do ruky jedna napsaná úhlednými kličkami a o svitek delší, než bylo zadáno. Moc dobře poznal tohle písmo. Svíčky vrhaly stíny na jeho obličej a učitelův výraz byl naprosto nečitelný, když projížděl očima řádky. Po chvíli ale narazil na něco, co ho překvapilo. Už se natahoval po brku s jasně červeným inkoustem, pak ale ruku zase stáhl zpět a zvedl se z křesla. Došel si do soukromé knihovny pro jeden ze svazků a vyhledal příslušnou kapitolu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že ta zrzavá holka měla pravdu a že měl jediné štěstí, že si to našel. Čekalo by ho pěkné ponížení, kdyby jí před třídou vytkl pravdivou informaci, kterou sám nevěděl.
Chvíli ještě opravoval práce studentů, ale pak vzal jednu ze svých oblíbených knih a dal se do čtení.
Ani ne za pět minut mu hlava klesla na prsa a začal klidně oddechovat.
…
Ozvalo se zaklepání na dveře. Profesor se s trhnutím a vyděšenýma očima probral ze spánku. Chvilku před sebe nechápavě koukal a poněkud zrychleně oddechoval, pak ale zatřepal hlavou a uvědomil si, co ho probralo.
Další nesmělé zaťukání.
Zahnal chuť si nafackovat za sen, který se mu zdál a raději sebral ze země spadlou knihu a šel otevřít.
"Dobrý večer, pane profesore," ozvalo se, sotva dovnitř proniklo trochu světla loučí z chodby.
"Dobrý večer, slečno Weasleyová," odpověděl a snažil se, aby nepoznala, že ho zrovna vzbudila. "Posaďte se."
"Děkuji, pane." Židle vrzla a Ginny dosedla. Profesor se posadil proti ní.
"Takže jak jste pokročila od minule? Cvičila jste soustředění, jak jsem Vám řekl?" Ani neočekával zápornou odpověď. V podstatě šlo jen o řečnickou otázku. Byla vždy perfektně připravená. Trochu mu začínala připomínat tu mudlovskou šmejdku a kamarádku Pottera Omezence II., krále blbců. V duchu se zasmál své vlastní vtipnosti, ale navenek ji poslouchal. Zrovna mu říkala, že vydrží soustředěná pouze chvilku, ale že doufá, že se to časem poddá.
"Dobře, slečno," odpověděl jí, "takže můžeme začít s cvičením?"
***
"Ano, pane," odvětila mu, ale moc se na to netěšila. Vždy se mu podařilo dostat se k ní do hlavy a pokaždé vyhrabal něco, co nechtěla. Znovu a znovu si říkala, že tentokrát to bude jiné a ona potrápí jeho, ale nějak se to nedařilo. Povzdechla si a zařekla se, že dnes mu nic nedovolí.
Postavila se naproti němu, soustředila se na vyčištění mysli a formulku, kterou vyslovil, slyšela už jen z dálky. Ucítila tlak v hlavě, jak se pokoušel prolomit její obranu. Vzdorovala a snažila se, ale po chvíli začala mlha řídnout a její ochranná stěna se rozpadla. Profesor se dostal k ní do hlavy.
"Slečno?"
"V pořádku, pane," rychle se zvedla ze země. "Můžeme pokračovat," přece mu nedá znát, jak moc ji to vysiluje.
"Dobře."
Tentokrát byla Ginny odhodlanější. Chvíli cítila tlak v hlavě a už se začínala její obrana rozpadat, když sebrala všechny své síly a situace se otočila. Teď to byla ona, kdo bloudil v mlze a tlačil na profesorovu obranu. Bílo okolo ní se pomalu rozestoupilo a ona se ocitla v profesorově kabinetu. Vypadalo to tam přesně, jako když přišla, akorát Snape seděl v křesle. V ruce měl knihu a byl do ní očividně úplně zabraný.
(Ťuk, ťuk.)
"Dále," odpověděl na klepání Snape.
Dovnitř vešla krásná dívka v lehkých červených šatičkách. Měla delší rusé vlasy a pomalu se blížila k profesorovi.
Než se stihlo stát něco dalšího, seděla už Ginny na zemi a vyjeveně koukala kolem sebe. Hlava se jí točila a oči se námahou zavíraly. Nechápala to, co viděla. Ta dívka vypadala trochu jako ona, ale jak by ji Snape dostal pryč, když to vypadalo, že tady musela být chvilku před jejím příchodem.
"Jste v pořádku, slečno?" ozvalo se nad ní. Z profesorova výrazu se nedalo nic vyčíst, byl jenom trochu udýchaný.
(Ťuk, ťuk.)
Ozvalo se další klepaní, Ginny a Snape se na sebe podívali, ona rychle vystřelila na nohy, až se jí zamotala hlava a on máchl hůlkou. V mžiku vedle jeho psacího stolu stál ještě jeden o kus vyšší pracovní a na něm v kotlíku bublal nedodělaný lektvar, který se učili dnes. Ginny k němu rychle přešla, obhlédla situaci a začala krájet následující přísadu.
"Dále," řekl Snape směrem ke dveřím.